Archiv štítku: death metal

Arkaik Excruciation – Cursed Blood of Doom

Arkaik Excruciation - Cursed Blood of Doom

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: březen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Spiral Scythes of Endless Pain
02. Night of Sodom
03. Stills of Fire and Poison
04. Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat
05. Anesthesic Ritual of Silence
06. Into the Fields of the Sun-Blood
07. Clockwork Devotional Saw
08. Sadistic Scourge

Hrací doba: 36:50

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Před časem jsme tu vyhrožovali, že nás čeká cosi jako třídílný miniseriál, jehož náplní budou recenze tří debutujících skupin ze Španělska hrajících ošklivý death metal. O Altarage a Suspiral již řeč byla, takže je načase triumvirát pyrenejského zla dovršit posledním povídáním – tentokráte o formaci, která se nechává nazývat Arkaik Excruciation. Jako perličku by se jistě slušelo zmínit, že Arkaik Excruciation a Suspiral spolu sdílejí i jednoho člena, zpěváka a kytaristu známého jako M. S. A kdo ví, třeba sdílejí i členy s Altarage, jejichž sestava dosud zůstává anonymní, haha!

Nespekulujme však a pojďme se radši podívat na to, co se urodilo na debutové fošně „Cursed Blood of Doom“, s níž Arkaik Excruciation navazují na doposud jediný demosnímek „Among the Vortex of Chaos“ z roku 2014. Přímo se nabízí srovnání s oběma výše jmenovanými formacemi, protože ačkoliv pocházejí ze stejné oblasti, hrají +/- podobný styl a náhoda tomu chtěla, že jejich debuty vycházejí takřka zároveň, ve skutečnosti všechny tři kapely nabízejí poměrně odlišný pohled na deathmetalový žánr. Zatímco Altarage produkují moderní chaos a snaží se útočit nátlakem a Suspiral sázejí atmosférické zlo v dlouhých kompozicích, Arkaik Excruciation se otáčejí spíše ke špíně a staré škole.

To samozřejmě nemusí být špatně a v reálu také „Cursed Blood of Doom“ skutečně není kravina, ale pokud byste čekali podobně působivé záležitosti jako u kolegů ze Suspiral a Altarage, u Arkaik Excruciation trochu narazíte. Galicijská čtveřice totiž nabízí špinavý deathmetalový kanál, jenž chlemtá ze studnice oldschoolového metalu a vůbec se za to nestydí. Ostatně se stačí podívat jen na logo kapely, aby bylo jasné, že tady půjde víc o skutečně mocné hrození a zběsilé mlácení řepou než o atmosféru. Nicméně pozor, navzdory tomuto Arkaik Excruciation stále disponují patřičně pekelnou aurou, což je dozajista jedním z plusů „Cursed Blood of Doom“. Na druhou stranu, i s ní z našeho pomyslného miniseriálu bohužel vycházejí jako ti nejobyčejnější a zbývá na ně až třetí příčka.

Valná část „Cursed Blood of Doom“ je především o palbě dřevních riffů ve vysokém tempu. Hned první dva kusy „Spiral Scythes of Endless Pain“ a „Night of Sodom“ či první půle „Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat“ jsou učiněné zběsilosti, kde dochází k destrukci bicí soupravy v přímém přenose. A přesně takovýhle pocit jsem si z desky také odnesl, na čemž nic nezmění ani minimalistická mezihra „Stills of Fire and Poison“ či vrčení motorové pily v „Clockwork Devotional Saw“.

Stejně tak s oním celkovým pocitem z „Cursed Blood of Doom“ příliš nehnou ani ty chvíle, kdy se Španělé pokusí o nějaké ozvláštnění, jako se tomu děje třeba v atmosféričtěji postavené „Anesthesic Ritual of Silence“ nebo v jedné pasáži „Swallow the Black Wings of Agrat bat Mahlat“ začínající po půlce songu. V asi dvou momentech jsem dokonce kdesi v pozadí pod nánosem špíny zaznamenal cosi jako letmý záblesk kláves, ale na to už člověk musí hodně špicovat uši. Mně osobně by se docela líbilo, kdyby to Arkaik Excruciation prohloubili právě tímhle směrem, nicméně je docela zřejmé, že na „Cursed Blood of Doom“ nebyla záměrem atmosféra, nýbrž neurvalost, animálnost a takové ty (a to teď nemyslím nijak pejorativně) nízké pudy.

Tahle neučesanost a zběsilost, společně s již jmenovanou aurou zla, je asi tou největší předností „Cursed Blood of Doom“, a pokud po něčem takovém prahnete, Arkaik Excruciation mohou být tou správnou volbou, protože vás nejspíš uspokojí. Nicméně, ruku na srdce, žádný extrémní zázrak Španělé zase nepředvádějí. Když „Cursed Blood of Doom“ neuslyšíte, nebudete ve svém životě ochuzeni o nic zásadního; ostatně já sám to po dospání recenze odložím a pochybuji o tom, že se k tomu ještě někdy vrátím. Nepopírám však, že jakkoliv jsem si z toho na zadek nekecnul, těch pár poslechů jsem Arkaik Excruciation věnoval bez problémů…


Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum

Eximperitus... - Prajecyrujucy sinhuliarnaje wypramienwannie...

Country: Belarus
Genre: technical death metal

Questions: H.
Answers: Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Links:
facebook / bandcamp

If there was a competition for the most lunatic band name ever, I cannot imagine anyone who would be able to beat this Belorussian act. However, although the name is probably the very first thing everyone will notice, there are many more interesting issues surrounding the project. All this together was the reason why we have decided to contact the band and ask a few questions not only about the name but also about the overall concept or the upcoming full-length album…


Hello to Belarus and thanks for doing this interview! First of all, I would like to sort of apologize that I will ask so many questions about the band’s name but I believe it is worth it in this case. Actually, this my first question – are you aware of the fact that most of people will probably pay attention to Eximperitus… because of its unusual name than because of the music itself? Does it bother you?

Ave Sathanas! No, it doesn’t bother me a bit. When the album is out, random people will just pass by, the ones who see the essence will stay.

Before we move further, please explain what the band’s name actually means – in detail, if possible. You have already stated that the name is a neologism which uses more languages. Can you describe to us the particular parts of the word, from which languages do these parts come from, what they mean and how the word should be interpreted as a whole? Also, how one should pronounce that beast of a word?

The name is pronounced as “Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um”. An author’s individual agglutinative neologism. In it’s creation there were used some Latin, Ancient Egyptian, Akkadian and Sumerian terms of the Chaosatanic tradition. It entirely reveals the unutterable name of the antiuniverse. When divided into fragments, it creates the magic spell of the formless Lords of the prior Darkness. I gave the key to cognition. Then everyone decides for themselves how to use it.

Do you know if you have the longest one-word band name ever? Do you think there is someone with a longer name? I know that there is a grindcore band called Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis from Mexico but their name is still eight letters shorter than yours…

I think it doesn’t matter.

Beside the band’s name, the titles of your songs and of upcoming albums are monumental as well. Surely there are more bands having long titles, e. g. there was a band like this in the Czech Republic as well – a black metal act Maniac Butcher whose lengthy titles of songs have become one of their trademarks. Do you aim for something similar – to obtain a trademark of having unusually long titles? If not, what is the reason to name your songs like this?

I wasn’t pursuing particular reasons while making long song titles. This style was worked out through the years of lyric writing experience. Being impressed by the works of Abruptum, Ophthalamia and of course Maniac Butcher it was interesting for me to make a whole story of a title. Later, it became inseparable feature.

Okay, let us move to something else than names for a while. If I have not missed anything, there are no exact information on who plays in Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum and how many members the band has. Actually, it seems to me that it is a one-man project – is this guess correct? Can you tell us something about yourself (yourselves)? In what bands you have played before, what is your musical background etc…

I can only tell that currently we have full line up. Names don’t matter. The only thing that matters is the result of collective effort. (Just to make it clear: the musicians who were engaged in “Promo 2013” were not participating in the recording of this album).

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum

If I am not mistaken, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum have not performed live so far – is that correct? Do you plan to bring the band onstage in the future?

I don’t see any obstacles for this. We are planning to play a few exclusive album supporting gigs in future. In a while.

In June, your debut full-length album “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” (sorry that I do not write the whole titles, the reason for that is quite obvious I believe…) will see the light of day. So far, you made two songs, “Imknieńnie apantanaści hniewu…” and “Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…”, available for streaming. Compared to your previous effort “Promo 2013”, those two tracks feel like having more epic and atmospheric touches despite still being technical death metal. Is this the way you want to continue in musically? What should we expect from the album?

Official release date is 8th, July (digital version will be already available in June). I wasn’t entirely satisfied with the stuff on “Promo 2013”. Back then I already realized that this project demands more atmospheric music. The album will include 8 treatises about magic framed by the storm of meditative guitar riffs. The majestic motives of Ancient East will braid with harsh curses of a sacrificer. The conceptual and mature piece that will get you into the atmosphere of war and chaos.

Anyway, you initially announced that “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” should be out in summer/fall 2015… what is the cause behind the delay with the release of the album? And why did you choose to cooperate with Japanese label Amputated Vein Records?

The main reason behind this is that we needed more time to reach the expected result. And we chose Amputaded Vein Records because we knew about the high professionalism of the label owner. Naturally, we accepted the received offer.

Could you tell us something more about the concept of the album and of the band as a whole? I unfortunately do not understand the titles and Internet translators are bit ineffective in your case but I can guess the meaning of some words thanks to the similarities to my language, and it is quite obvious that subject matter of your music is indeed interesting – probably even more than the game with crazy-long titles. So what do you sing about? Will you ever provide English translations of lyrics?

The general concept is multi-faceted and it touches upon various themes. Here you’ll meet: the Gods of Ancient worlds, the description of rituals and magic systems, the kings of Ancient East whose names are buried in the ruins of deserts, references to the theory of paleocontact, the journeys between the worlds and the darkest philosophical postulates. The brochure of the album will include additional English version of lyrics. Also, English version will be available in the digital download pack. Thus, everyone will be able to get into the essence on their own.

Do you have any professional or vocational interest in ancient Egyptian, Sumerian, or Babylonian history and mythology? And what about astrophysics? Have you ever studied any of these things at university, or it is just, let’s say, a hobby? And how did you get to philosophies like Chaos-gnosticism?

I dedicated years studying these topics. I study everything by myself. This is a part of my life, not just a hobby. What concerns the philosophy of Chaos-gnosticism – this is my major interest and basic doctrine of the project. The format of interview does not allow me to reveal the topic entirely, but later in future I will dedicate it a separate work.

One tricky question. You include so many lyrical themes that one could see it as a shallow mixture of wannabe-deep topics. Is it possible to put so many topics into one band while maintaining a certain depth? And how are things like Chaos-gnosticism, astrophysics, radical pessimism, mythology of ancient Egypt and Babylon, misanthropy, or Satanism related to each other?

And what makes it impossible to preserve depth when you touch upon multiple aspects of one. And who said that those topics should be related to each other? Those are the facets of the same essence which exist separately. Like chapters of a book. One thing in common here is the cognition of structure of death. Lyrics are represented as acroamatic cipher which should not be taken literally. This is what the Ancient cultures wanted to get to us concealing their knowledge behind the veil of mythology and myths.

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum - Promo 2013

The cover of “Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…” was created by none other than Pär Olofsson who is undoubtedly the master of death metal artworks. Why did you decide to have him handling the cover? How did the cooperation with him go? Did you tell him what leitmotiv should the artwork have, or did you give him a free hand when creating the cover?

I was always admired by the works of Pär Olofsson. So, when the moment came I knew exactly whom to ask. I briefly explained what should be pictured and additionally mentioned the titles of album and tracks. You see the result.

Alright, I have the very last question. We usually end our interviews with the not-so-serious questions and this one will not be an exception so – how sad does it feel that fans most likely will not be ever able to chant the band’s name at gigs? Thanks a lot for the interview!

This is possible. But this is not the first neccessity.

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum


Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum

Eximperitus... - Prajecyrujucy sinhuliarnaje wypramienwannie...

Země: Bělorusko
Žánr: technical death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
facebook / bandcamp

Pokud by se konala soutěž o nejšílenější název kapely všech dob, nedokážu si představit nikoho, kdo by byl schopen porazit tuto běloruskou formaci. Nicméně, jakkoliv je jméno nejspíš tím prvním, čeho si každý všimne, je okolo tohoto projektu mnohem víc zajímavostí. To všechno dohromady dalo důvod, proč jsme se rozhodli skupinu kontaktovat a zeptat se na pár otázek nejen o názvu, ale i o celkovém konceptu nebo nadcházející desce…


Zdravím do Běloruska a díky za tenhle rozhovor! Ze všeho nejdřív bych se chtěl tak trochu omluvit, že se budu pokládat tolik dotazů ohledně jména kapely. Věřím ale, že v tomhle případě to má cenu. Popravdě, tohle je vlastně má první otázka – jste si vědomi skutečnosti, že většina lidí se o Eximperitus… pravděpodobně bude zajímat spíš kvůli tomu neobvyklému jménu než kvůli samotné muzice? Trápí vás to?

Ave Sathanas! Ne, netrápí mě to ani trochu. Až album vyjde, nahodilí lidé prostě projdou okolo a ti, co kteří vnímají podstatu, zůstanou.

Než se posuneme dál, vysvětli prosím, co název kapely vlastně znamená – detailně, pokud možno. Už jste uvedli, že jméno je neologismem složeným z vícera jazyků. Mohl bys nám popsat jednotlivé části slova, ze kterých jazyků pocházejí, co znamenají a jak bychom si ten výraz měli vykládat jako celek? Mimoto, jak by měl člověk tohle bestiální slovo vyslovovat?

Jméno se vyslovuje jako „Eximpe-ritu-serqethh-zebib-shiptu-gakkath-shul-weliar-za-xul-um“. Jde o autorův osobitý stmelený neologismus. Při jeho tvorbě bylo použito trochu latiny, staré egyptštiny, akadštiny a sumerské výrazy chaosatanistických tradic. Jako celek zosobňuje nevyslovitelné pojmenování antivesmíru. Když se rozdělí na části, tvoří magické zaříkadlo beztvarého Pána apriorní Temnoty. Poskytl jsem klíč k poznání. Ať si každý sám rozhodne, jak jej použije.

Máš představu, jestli máte nejdelší jednoslovný název kapely vůbec? Myslíš, že existuje někdo s ještě delším jménem? Vím o grindcorové kapele s názvem Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis z Mexika, ale i jejich jméno je pořád o osm písmen kratší než vaše…

Myslím, že na tom nezáleží.

Nejen jméno kapely, ale i názvy vašich skladeb a nadcházejícího alba jsou monumentální. Jistě, existuje více skupin s dlouhými názvy, například i v České republice jedna taková byla – blackmetalová formace Maniac Butcher, jejíž dlouhé názvy se pro ni staly jedním z poznávacích znamení. Usilujete o něco podobného – vytvořit poznávací znamení v neobvykle dlouhých jménech? Pokud ne, jaký je důvod pro pojmenovávání vašich písní takovým způsobem?

K tvorbě dlouhých názvů skladeb jsem se neuchýlil z nějakých specifických důvodů. Tenhle styl se rozvinul v průběhu let psaní textů. Jsa ohromen díly AbruptumOphthalamia a samozřejmě Maniac Butcher, bylo pro mě zajímavé vytvořit z titulu celý příběh. Později to přešlo v nepostradatelný rys.

Dobrá, přesuňme se na chvíli k něčemu jinému než názvům. Pokud mi nic neuniklo, nikde nejsou přesné informace o tom, kdo v Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum hraje a kolik členů kapela vlastně má. Popravdě, připadá mi, že jde o jednočlenný projekt – je tenhle tip správný? Můžeš nám o sobě (vás) něco prozradit? V jakých skupinách jste dříve hráli, jaké je vaše hudební zázemí atd…

Mohu říct jen to, že máme plnohodnotnou sestavu. Na jménech nezáleží. Jediné, na čem záleží, je výsledek kolektivního snažení. (Jen abych to uvedl na pravou míru: hudebníci, kteří se zapojili do „Proma 2013“, se nepodíleli na nahrávání nového alba).

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum

Pokud se nemýlím, Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum ještě živě nevystupovali – je to tak? Plánujete do budoucna přivést skupinu i na pódia?

V tomhle nevidím žádné překážky. Máme v plánu v budoucnu odehrát několik exkluzivních akcí na podporu alba. Už brzy.

V červnu spatří světlo světa váš debutová dlouhohrající deska „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ (omlouvám se, že nepíšu celé názvy – myslím, že důvod je vcelku zřejmý…). Zatím jste uvolnili k poslechu dvě skladby, „Imknieńnie apantanaści hniewu…“ a „Rytuał pryzyŭnoha zaklionu…“. V porovnání s vaším předchozím počinem „Promo 2013“ je z těchto dvou písní cítit epičtější a atmosféričtější nádech, přestože se stále jedná o technický death metal. Je to cesta, jakou se hudebně hodláte ubírat? Co bychom od alba měli očekávat?

Oficiální datum vydání je 8. července (jen digitální verze bude k dispozici již v červnu). Nebyl jsem úplně spokojený s materiálem na „Promu 2013“. Už tehdy jsem si uvědomil, že tento projekt potřebuje atmosféričtější hudbu. Deska bude obsahovat osmero pojednání o magii zastřešených bouří meditativních kytarových riffů. Majestátní motivy starověkého východu se budou proplétat s krutými kletbami obětního kněze. Konceptuální a vyspělá část vás uvrhnou do prostřední války a chaosu.

Mimochodem, původně jste ohlásili, že „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ vyjde na přelomu léta a podzimu 2015… jaký je důvod odkladu vydání alba? A proč jste se rozhodli spolupracovat s labelem Amputated Vein Records?

Hlavním důvodem tohoto bylo to, že jsme potřebovali více času na dosažení kýženého výsledku. A Amputated Veins Records jsme si vybrali, protože jsme věděli o vysoké profesionalitě majitele labelu. Přirozeně jsme obdrženou nabídku přijali.

Mohl bys nám říct něco víc o konceptu alba a skupiny jako celku? Bohužel titulům nerozumím a internetové překladače jsou ve vašem případě lehce neefektivní, ale dokážu odhadnout význam některý slov díky podobnosti s mým jazykem a je vcelku zřejmé, že náměť je skutečně zajímavý – nejspíš víc než hra se šíleně dlouhými jmény. O čem tedy zpíváte? Poskytnete někdy anglické překlady textů?

Obecný koncept je vícestranný a dotýká se rozličných témat. Potkáte zde Bohy starověkých světů, popisy rituálů a magických řádů, krále starodávného východu, jejichž jména jsou pohřbena v ruinách pouští, odkazy na teorii paleokontaktu, cesty mezi světy a nejtemnější filozofické postuláty. Brožurka u alba bude obsahovat dodatečné anglické verze textů. Kromě toho budou anglické verze k mání i u digitálního downloadu. Tím pádem bude každý schopen ponořit se do podstaty sám.

Máš nějaký profesionální či profesní zájem v historii a mytologii starověkého Egypta, Sumeru nebo Babylonu? A co astrofyzika? Studoval jsi někdy nějakou z těchto věcí na univerzitě, nebo je to jen, řekněme, koníček? A jak ses dostal k filozofiím jako chaos-gnosticismu?

Věnoval jsem mnoho let studiu těchto témat. Vše studuji sám. Je to součást mého života, nikoliv pouhý koníček. Co se týče filozofie chaos-gnosticismu – to je můj přední zájem a základní doktrína tohoto projektu. Formát rozhovoru mi nedovoluje poodhalit celé téma, ale později v budoucnu tomu hodlám věnovat samostatnou práci.

Jedna ošidnější otázka. Zahrnujete tolik textových okruhů, že někdo by to mohl vnímat jen jako povrchní směsici rádoby hlubokých témat. Je možné obsáhnout tolik témat v rámci jedné kapely, a přitom si udržet určitou hloubku? A jak spolu souvisejí věci jako chaos-gnosticismus, astrofyzika, radikální pesimismus, mytologie starověkého Egyptu a Babylonu, mistantropie nebo satanismus?

A kvůli čemu by mělo být nemožné si zachovat hloubku, i když se dotýkáš vícera hledisek naráz. A kdo řekl, že by tato témata spolu měla souviset? Jsou to aspekty té samé esence, které existují samostatně. Něco jako kapitoly v knize. Jednou společnou věcí je poznání struktury smrti. Texty jsou ve formě akroamatické šifry, jež by neměla být brána doslovně. To je tím, co nám starodávné kultury chtěli předat, a své vědění ukryly pod roušku mytologie a mýtů.

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum - Promo 2013

Přebal „Prajecyrujučy sinhuliarnaje wypramieńwańnie…“ nevytvořil nikdo jiný než sám Pär Olofsson, což je bezpochyby mistr deathmetalových artworků. Proč jste se rozhodli mu obal svěřit? Jak spolupráce s ním probíhala? Řekli jste mu, jaký leitmotiv by měla obálka obsahovat, anebo jste mu nechali volnou roku při tvorbě?

Vždy jsem práci Pära Olofssona zbožňoval. Když tedy nadešel čas, přesně jsem věděl, koho oslovit. Stručně jsem vysvětlil, co by mělo být vyobrazeno, a dodatečně zmínil názvy desky a skladeb. Výsledek vidíte sami.

Dobrá, máme tu poslední otázku. Obvykle své rozhovory zakončujeme méně seriózními otázkami a tento nebude výjimkou – jak moc smutné je, že fanoušci nejspíš nikdy nebudou schopni skandovat jméno kapely na koncertech? Díky mockrát za rozhovor!

To je možné. Předně to ale není zapotřebí.

Eximperituserqethhzebibšiptugakkathšulweliarzaxułum


Mallephyr (část 2)

Mallephyr - Assailing the Holy

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal

Otázky: H., Metacyclosynchrotron
Odpovědi: Opat
Počet otázek: 10/22

PRVNÍ ČÁST ROZHOVORU ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Některé skupiny se na scéně pohybují třeba i dvacet let, a přitom je málokdo zná a v obecném povědomí fanoušků nejsou. A pak jsou tu kapely, které jsou naopak vidět hned od začátku. V současné době zde má málokdo našlápnuto tak jako Mallephyr, kteří do metalové kotliny vletěli jak velký vítr a s pouhým jedním demosnímkem na kontě už mají na pažbě zářezy z pódií takových festivalů jako Brutal Assault, Phantoms of Pilsen nebo Eternal Hate Fest, další spoustu zajímavých akcí i nadšené ohlasy. I o tom, avšak nejen o tom jsme si povídali se zpěvákem a kytaristou Opatem…

Rozhovor byl rozdělen do dvou částí, přičemž tu první jsme vydali před několika dny (viz). Nyní navážeme s jejím pokračováním, které následuje níže:


Inu, pojďme teď na nějaké trochu jedovatější otázky. Nebál bych se říct, že se v posledních měsících okolo Mallephyr rozjel, jak se teď s oblibou říká, docela hype. O málokteré začínající formaci se za poslední roky mluvilo tolik a tak nahlas jako o vás. Nepochybně určitě pomáhá i fakt, že tebe lidé znají ze Stínů plamenů a že na baskytaru hraje Sinneral z Panychidy, ale i tak… nevzpomínám si na žádnou jinou skupinu, jež by si s jedním demosnímkem na kontě zahrála na Brutal Assaultu, Phantoms of Pilsen a předskakovala kapelám jako Nocturnal Depression, Vulture Industries nebo Oranssi Pazuzu. V neposlední řadě jsem snad ještě na adresu kapely nezaznamenal jediný negativní ohlas a skoro mi připadá, že někteří lidé už teď Mallephyr pomalu vynášejí do nebes. Cítíte se jako „nahajpovaná“ kapela? Nepochybně se najdou i lidé, pro něž může být takový raketový start spíš odrazující, leckdo si může pomyslet i něco o protekci a dobrých známých. Myslíš, že vám rychlý start může v jistém ohledu i uškodit?

Abych řekl pravdu, sám jsem neustále překvapen tím dosavadním ohlasem. Už jsem to říkal v jiném rozhovoru, že když jsme vstupovali na pódium při našem úplně prvním koncertu, tak jsem si v duchu říkal, že to třeba zaujme tak tři lidi z těch 70, kolik jich do plzeňské Lampy přišlo. S tím jsme do toho šli – od začátku se snažíme dělat věci pouze podle toho, jak je cítíme, s tím, že nás to musí opravdu naplňovat. A nikdo neví, jestli taková věc bude bavit i někoho dalšího. Ohlas překonal jakékoli naše představy, je to velmi potěšující a vážíme si toho. Přesto pokud by takový nebyl, dělali bychom věci se stejným přístupem.

Opravdu se necítíme jako „nahajpovaná“ kapela a ani si neumím moc dobře představit, co by to vlastně mělo znamenat. Jestli je pro někoho cokoliv o nás odrazující, jednoduchým řešením je si nás nevšímat. Něco o protekci si jistě leckdo může pomyslet, je mi to úplně jedno. Nikdy jsme se nikam nesnažili lacině vetřít a nabízet se, nikomu nelezeme do prdele, abychom si někde mohli zahrát. Samozřejmě, že pořadatelé některých koncertů jsou zároveň našimi dobrými známými, jsem si ale jist, že nás na svoji akci nevzali z důvodu jakéhosi „kamarádšoftu“, ale z  důvodů hudebních. Pořadatelé těchto akcí znají asi hodně muzikantů, proč by měli mít zrovna Mallephyr protekci? Naivní představa, tím vůbec nemá cenu se zabývat. Nevím, jestli nám „rychlý start“ může nějak uškodit, opravdu nad tím nepřemýšlím.

Mallephyr

Když už jsem zmínil ty ohlasy… prozatím se na Mallephyr ze všech stran sype jen chvála. Zaznamenali jste i nějaké negativní názory na svou tvorbu případně koncertní prezentaci?

Loni po Eternal Hate Festu na nějakém německém zinu vyšel report, kde jsme, pokud si dobře pamatuji, autora příliš nezaujali. Jinak nevím, co se týče reportů nebo recenzí dema, většinou šlo zatím o pozitivní ohlasy, ačkoliv my sami jsme se po nějakém koncertu třeba cítili jinak.

Pokud to vezmeme obecně, po vystoupení za tebou většinou přijdou lidi, které jsi třeba něčím zaujal, a ti, které to tolik nebavilo, ti to třeba říci nepůjdou. Přijde mi přehnané tvrdit, že se ze všech stran sype chvála, tak to určitě není a je to správně.

Speciálně bych se ještě zeptal na onen nedávný koncert Oranssi Pazuzu, jimž jste v Praze předskakovali vy a Desire for Sorrow. Za tenhle výběr předskupin se na pořadatele už předem sesypala nemalá vlna kritiky z vícera na sobě nezávislých stran, což jste, předpokládám, jistě zaznamenali. Přistupovali jste ke hraní na téhle akci díky vědomí toho, že tam na vás část návštěvníků není vůbec zvědavá a spíš je vaše přítomnost irituje, nějak jinak než k ostatním koncertům? A co mě hlavně zajímá – řešíte nějak, s kým budete na které akci hrát? Je nějaká hranice, ať už stylová nebo ideologická, za kterou byste už nešli a se skupinou takového ražení byste nehráli? Anebo berete všechny nabídky na akce a moc neřešíte, kdo tam hraje dál?

To jsme samozřejmě zaznamenali (úsměv). Vůbec ne, přistupovali jsme k tomuto koncertu tak, jako k jakémukoliv jinému. Proč by tomu mělo být jinak? Pokud někoho naše přítomnost iritovala, mohl se věnovat rozpravám s přáteli, lihovinám nebo prostě přijít později. Line-up byl známý dlouho dopředu včetně přesného harmonogramu, nevidím problém. Také mě na každém koncertě nezajímají předkapely, takže buď je přesto poslechnu a udělám si názor (bez toho, že si předem řeknu, že to bude určitě na píču, protože se to tam žánrově úplně nehodí), nebo je třeba vynechám. Dělat kolem toho ale takový humbuk, to opravdu nechápu a přijde mi to naprosto zbytečné. A troufám si tvrdit, že pokud by byl zvolen podobně žánrově odlišný support ze zahraničí, párkrát se někde řekne „jo nehodí/nehodilo se to tam, tak jsem si šel dát pivo“ a vůbec se to dál neřeší. Ale český kapely si přečtou český reporty, tak je potřeba to tam zmínit aspoň desetkrát, aby viděly, jaký vocasové to jsou, že tu nabídku vlastně přijali. (To berte s nadsázkou.)

Mallephyr

My jsme jedině rádi, že jsme si před výbornou kapelou, jakou jsou Oranssi Pazuzu, zahráli, byli jsme za tuto nabídku rádi a pokud bychom ji dostali znovu, neváhali bychom ji znovu vzít. A jedna věc mi přišla na tom všem trochu úsměvná. V několika reportech autor začal minimálně jedním, spíše vícero odstavci o tom, jak jsme tam společně s Desire for Sorrow absolutně nepasovali, jaký to byl fail atd., přitom následné hodnocení našeho koncertu bylo vesměs pozitivní. Pak opravdu nechápu ten humbuk. Asi to ale beru příliš ze svého pohledu, že kdyby mě jakákoli předkapela někde zaujala, tak je mi naprosto jedno, že nehraje stejný žánr, jako headliner. Nikomu ale jeho názor neberu a pořadatelům děkuji za odvahu, že přestože byli skoro lynčováni, nerozhodli se support na poslední chvíli vyměnit (smích).

Samozřejmě máme své hranice, přes které bychom nešli, zejména, co se týče ideologie. Kdo hraje na koncertech, kterých bychom se měli účastnit, samozřejmě řešíme. Co se týče stylového zaměření, hráli jsme jak na ryze blackových akcích, tak i po boku kapel různých metalových či core subžánrů, problém v tom nevidím.

Pro rozjíždějící se kapelu jsou koncerty zásadní, avšak neméně důležitá otázka je, jak často chcete hrát? I kdyby vás hraní bavilo sebevíc, asi nechcete být okoukaní a dokud nejsou koncertní nabídky zvenku normou, tak je asi blbost hrát každý víkend v jiném českém klubu. Kde tedy pro vás leží hranice? Dovolme si i malé fantazírování. Dokázali byste se hecnout jako například Heaving Earth, složit se v kapele na support-slot nějaké větší tour a strávit třeba měsíc na cestě?

Chceme hrát často, ale zároveň nechceme hrát každý měsíc v jednom městě. Minulý rok jsme třeba během tří měsíců hráli třikrát v Plzni nebo v Praze, nějak se to tak sešlo a objektivně je to moc. Proto například v Plzni letos odehrajeme první koncert až v září na našem Diabolical festu po boku slovenských Infer, Feeble Minded a Errantes. Jinak ale hrajeme poměrně dost, zatím hlavně různě po České republice, a pokud bude zájem, budeme v tom rádi pokračovat.

Jednu takovou možnost evropského turné po boku poměrně zásadní zahraniční kapely už jsme měli, nebylo to ale pro nás v tu dobu proveditelné. Vzhledem k tomu, že jsme z větší části stále studujícími parchanty s brigádami, bychom v současnosti nebyli schopni si něco takového dovolit. Zahraniční tour nás ale samozřejmě láká, uvidíme, co se v budoucnu naskytne.

Když už jsme nakousli to zahraničí… nedávno jste za hranice vyjeli poprvé, a sice do Německa. Jak se koncert vyvedl? Cítili jste u německého publika nějaké rozdílné přijetí oproti domácím fans? A co další štace mimo Českou republiku, rýsuje se už něco?

Z mého pohledu se koncert poměrně vydařil, uskutečnil se v příjemném klubu, na pódiu dobrý zvuk, takže spokojenost. Vzhledem k tomu, že jsme logicky večer otevírali a navíc jsme venku naprosto neznámá kapela, nebyl počet lidí příliš velký, s tím ale nikdy nemám problém. Nervózní jsem z prvního koncertu za hranicemi lehce byl, pocit z něj mám ale následně dobrý. Publikum se sice jevilo při samotném koncertu poměrně chladně, následně ale několik lidí vyjádřilo příjemný ohlas.

Rýsuje se něco na podzim, ale bližší informace zatím nemohu říci.

V loňském roce jste nafotili sérii promofotek, na nichž vám jako kulisa posloužila jakási zřícenina. Můžeš prozradit, na jakém místě fotky vznikly? Vybrali jste si jej jen proto, že vypadá takříkajíc „cool“, anebo k tomu místu máte nějaký vztah? A jen tak mimochodem – kde jste vzali takovou fešnou kosu?

Promofotky vznikly na zřícenině hradu Buben, který leží kousek od našeho bydliště v okrese Plzeň-sever. Je to chráněná kulturní památka. Při výběru rozhodovala asi blízká poloha a také to, že by fotky z Bubnu prostě mohly vypadat dobře. Autorem fotografií je Ivo „Oskar“ Osvald. Přeci jen ale nalezneme určitou spojitost Bubnu s black metalem – první písemná zmínka o tomto hradu údajně pochází z roku 1349! Kosu měl, bůh ví proč (smích), doma Sinneral, tak jsme si s ní trochu zařádili.

Mallephyr

Na závěr povídání čistě o Mallephyr bych se ještě zeptal na obligátní – co v následujících měsících chystáte? Hádám, že nás asi někdy bude čekat vydání „Assailing the Holy“… jak se hodláte věnovat propagaci alba?

Doufejme brzké vydání debutového alba a samozřejmě je v plánu koncertování, něco už je potvrzeno, něco ve fázi plánování a domlouvání (to se týká zejména podzimu). Propagovat album budeme právě zejména na koncertech, což už mimochodem nepřímo tak nějak děláme, neb většina skladeb z něj je součástí současného setlistu. Poté plánujeme nahrání několika skladeb na splitko, což už jsem zmínil dříve.

Nyní lehce změníme téma. Není žádným velkým tajemstvím, že se vedle hudebních aktivit věnuješ i redaktorské práci v rámci Fobiazinu. Nebál ses nikdy situace, že by sis tím někoho mohl teoreticky rozházet, když nějaké album v recenzi zkritizuješ, a dotyční se pak na tebe naserou a budou se ti to snažit vrátit skrz tvoje kapely? Přece jen, pomluvy kolikrát dokážou udělat svoje, byť ani nemusejí být opodstatněné…

Na začátku je třeba říci, že pokud mi někdo posílá nosič na recenzi s očekáváním, že jej automaticky pochválím, ať půjde o cokoliv, tak ať se na to raději vykašle. Na každé nahrávce se snažím hledat dobré stránky, nikdy nejdu do psaní recenze s cílem někoho bezdůvodně seprat, i kdyby mi třeba členové dané kapely byli absolutně nesympatičtí. Od recenze by ale daný interpret měl očekávat můj názor společně s pokusem o objektivnější hodnocení, nikoliv bezplatnou reklamu. Tak k tomu také přistupuji, nahrávky poctivě naposlouchávám (i proto taky napíšu tak deset recenzí za rok) a pak už záleží na tom, jak mě počin zaujme.

Mallephyr

Pokud je někdo kvůli možné kritice nasrán, nechápu důvod, proč vůbec album někam posílá. Už jsem pár takových případů na Fobii zažil (i u jiných recenzí, než mých) a vskutku je mi jedno, jestli mě pak bude uražený interpret někde pomlouvat. Posluchači mají svoje uši a posoudí sami, zda se jim kapely, ve kterých působím, líbí nebo ne. Co by mi měly takové pomluvy přinést špatného? Mám kvůli tomu automaticky přidávat dva body u každé recenze?

Jak se naopak díváš na recenze svých vlastních nahrávek? Jak moc recenze považuješ za relevantní? Mně přijde, že většina médií, českých i zahraničních, kolikrát přechvaluje, až to hezké není, všemu sypou hodnocení 8/10 nebo lepší a i těžce podprůměrná alba pak v podobných recenzích vypadají jako veledíla. Bereš takové články vážně, když na takovém webu tvoje album dostane vysoké hodnocení? Mimochodem, ty sám se považuješ za ostřejšího kritika, anebo se v recenzích snažíš zůstat spíš diplomatický?

Rád si je přečtu, zajímá mě, co si autor myslí, co mu třeba nahrávka evokuje. Nad konstruktivní kritikou se zamyslím, může člověka posunout dál. Ale zase to není tak, že by mě recenze výrazněji ovlivnila v tom, co dělám. Souhlasím, že se občas na zinech přechvaluje leccos, často si říkám, že bych nějaké ty dva bodíky leckde ubral, ale přisuzuji to spíše tomu, že prostě každý máme jiný vkus. Zároveň se ale najdou autoři, kteří zapškle strhají naprosto vše. Upřímně, já s tím zas takové zkušenosti nemám, na moc nahrávkách jsem se dosud nepodílel.

Sám se považuji za něco mezi. Pokud se mi něco nelíbí, napíšu to na rovinu, ale jak už jsem řekl v minulé odpovědi, na každé nahrávce se snažím najít dobré věci.

Nu, máme tu poslední otázku, a jak je u nás zvykem, závěr bude v trochu odlehčeném duchu. Vzpomínám si, že ses pár let nazpátek objevil v nějakém žebříčku nejpohlednějších metalových zpěváků v České republice. Zkus nám, ošklivému plebsu, popsat, jaké to je žít s pocitem, že jsi sexsymbol a fanynky (a možná i nějací fanoušci, ha!) masturbují nad tvými fotkami! Díky za rozhovor a za tvůj čas!

Black metal se dělá výhradně kvůli dvěma věcem: slávě a bohatství. Toho prvního jsem tímto docílil, z padesáti procent je moje mise tedy hotova. Ještě si tím Mallephyrem trochu nahrabem a serem na to. Takže pokud jste se probrali těmi asi tisíci řádky dosud, vězte, milí čtenáři, že to bylo úplně k hovnu, hahaha!

Děkuji za velmi zajímavé otázky. Závěrem jen zmíním, že veškeré novinky u Mallephyr jsou k nalezení na našem facebookovém profilu.(https://www.facebook.com/mallephyr)

Mallephyr


Suspiral – Delve into the Mysteries of Transcendence

Suspiral - Delve into the Mysteries of Transcendence
Země: Španělsko
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.3.2016
Label: I, Voidhanger Records

Tracklist:
01. Poisonous Essence
02. Hiereía Deúro
03. The Art of Death

Hrací doba: 33:12

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
I, Voidhanger Records

Duo Suspiral pochází ze Španělska a oba pánové dále hrají v Arkaik Excruciation a Sheidim, což většině čtenářů asi zatím nic neřekne. Není divu, tahle země nikdy neplatila za metalovou velmoc s kdovíjak bujným podhoubím. To se ale podle všeho mění/změnilo. Už dávno tamější scéna nestojí jen na Machetazo, Haemorrhage, Primigenium a Avulsed (nebo Baron Rojo, hehe). Největší bouři zájmu rozpoutaly po novém miléniu bestiality jako Morbid Yell, Proclamation a především Teitanblood. A ten, kdo underground sleduje ještě pozorněji, tak zná i další kvalitní kapely, které vznikly ve stejnou dobu či o něco později, jako Domains, Körgull the Exterminator, Of Darkness, Banished from Inferno, Graveyard. No, a poslední vlnu si, zde na Sicmaggot představíme podrobněji, neb Altarage už znáte a možná jednou přijde čas na Orthodoxy, 13th Moon, Plaggha či zmíněné Sheidim a Arkaik Excruciation. To ale jen tak povrchně a ve zkratce, proč považuji vývoj posledních let na španělském poloostrově za hodný pozornosti. Teď upřeme pozornost na Suspiral a jejich první dlouhohrající desku „Delve into the Mysteries of Transcendence“.

Té loni předcházelo dvou skladbové EP „Dawn of Kezef“, které byť uspokojivé, bylo přeci jen pouze ukázkové. Suspiral zde působili jako „bestiální“, avšak monotónní black / death s atmosférickým nádechem, čemuž napomáhaly klávesy, jež se občas mihly v pozadí. Hudební koncept to byl zajímavý, i když nijak převratný; klávesy do svého surového bordelu cpali už Archgoat před více jak dvaceti lety.  Ale mám osobně velkou slabost pro takzvaný „jeskynní metal smrti“ a obzvláště takový, jenž se snaží vymanit z primitivnosti a tupé hrubosti, která se zdá být tomuto subžánru určená. Hudební provedení zmíněného EP nebylo tedy nikterak fascinující, až mě osobně překvapilo (spíše mile nežli naopak), když po kapele hmátlo výborné vydavatelství I, Voidhanger. Ale hned s prvním ponorem do mystérií transcendence jsem věděl, že tomu tak bylo právem. Suspiral se opět snaží tvořit násilný a temný black / death s hutnou atmosférou, ale jejich recept je tentokrát o něco rafinovanější. A to nejen ve srovnání s dřívějším titulem. Kapela se v prvé řadě téměř vybodla na klávesy, místo toho raději přidala o jednu kytarovou linku navíc. Což se projevuje tak, že nad vzteklým burácením kytar a bicích se obvykle vznáší nářek a vzlykání kytar, společně se zběsilým sólováním (často oboje najednou). Ono to upřímně není zas tak vynalézavé, jak by se mohlo z vyššího prohlášení o „rafinovanosti“ zdát. Táhlé „vzlyky“ nejsou ani tak deprimující, jak by mohly být, kdyby kytaristé byli vzdělanější či zručnější, a „shreds“ mají do chaosu TTNBLD taky daleko; někomu snad mohou přijít až otravné. Zde rozhodně vidím potenciál, na čem by se dalo ještě v budoucnu zamakat. Pokud ale mají Suspiral něco zvládnuté dobře a co podkládá můj názor, že album není žádná tupá primitivnost, jsou to samotné kompozice.

Půlhodinové „Delve into the Mysteries of Transcendence“ má totiž jen tři skladby a pokusit se v tomhle ranku o řežbu delší než čtyři minuty je zpravidla o hubu. Avšak debut Suspiral sjedu s radostí od začátku do konce a obvykle si nějakou skladbu ještě potřebuji pustit znovu. Kapela opravdu s citem pracuje jak s monotónností, tak s chaosem. Když zpomalí, tak to prostě drtí jak má a prasopal rovněž dovede v posluchači probudit to zvířecí „něco“, co má chuť se prát. Suspiral se také neštítí ryze blackmetalových riffů (spíše ve stylu původních NOEVDIA klasik než devadesátek) či doomu, což do celku výtečně zapadá. Snad ještě srovnám „Delve into the Mysteries of Transcendence“ s jinými zlobordely. Ruku na srdce, většinu lidí asi hned napadnou Teitanblood nebo nedávno recenzovaní Altarage, a to nejen kvůli stejné země původu. Kdybych byl zručný malíř, nezemskou intenzitu „Death“ bych hrubě vykreslil jako chaotický vír, ať už bodavého hmyzu či pouštního písku, a „Nihl“ jako ohromnou přívalovou vlnu černé barvy. Kdežto malba „Delve into the Mysteries Transcendence“ by byla ve své abstraktnosti o něco komplexnější s mnoha tmavými odstíny a různými technikami, aby každý, kdo by ji spatřil, v ní viděl něco jiného. Dojem by tedy nebyl ani zdaleka tak bezprostřední a pravděpodobně ani ne tak silný, ale svým způsobem by nabídnul mnohem více.

Suspiral

Když jsem debut Suspiral slyšel poprvé říkal jsem si, že „Delve into the Mysteries of Transcendence“ zní jako srážka Impetuous Ritual a Darkspace. S dalšími poslechy byla tato analogie nahrazena srovnáním s Altarage, ze kterého Suspiral vyšli jako fyzicky „slabší“, avšak vychytralejší bratříček. A nakonec si říkám, že taková srovnání desce spíše škodí, i když posluchače asi nalákají snáze než kdovíjak komplikovaný rozbor. Takže na závěr. Sledujete I, Voidhanger anebo máte rádi atmosférický metal smrti? Myslím, že chcete Suspiral slyšet. Debut není převratný v takřka ničem, ale příslib je nezanedbatelný.


Mallephyr (část 1)

Mallephyr - Assailing the Holy

Země: Česká republika
Žánr: black / death metal

Otázky: H., Metacyclosynchrotron
Odpovědi: Opat
Počet otázek: 12/22

DRUHÁ ČÁST ROZHOVORU ZDE

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

Některé skupiny se na scéně pohybují třeba i dvacet let, a přitom je málokdo zná a v obecném povědomí fanoušků nejsou. A pak jsou tu kapely, které jsou naopak vidět hned od začátku. V současné době zde má málokdo našlápnuto tak jako Mallephyr, kteří do metalové kotliny vletěli jak velký vítr a s pouhým jedním demosnímkem na kontě už mají na pažbě zářezy z pódií takových festivalů jako Brutal Assault, Phantoms of Pilsen nebo Eternal Hate Fest, další spoustu zajímavých akcí i nadšené ohlasy. I o tom, avšak nejen o tom jsme si povídali se zpěvákem a kytaristou Opatem…

Rozhovor byl rozdělen do dvou částí a nyní vám přinášíme tu první, v níž se hovoří především o nadcházejícím debutu „Assailing the Holy“, fungování kapely nebo textové stránce. Druhou část, do níž jsme si schovali záležitosti okolo koncertování, pár lehce jedovatějších otázek a další obecnější záležitosti, očekávejte o víkendu!


Čau, Opate! Rozhovor asi nemůže začít jinak než povídáním o vašem chystaném debutu „Assailing the Holy“. Už snad před půlrokem jste ukázali obal a tracklist a také jste postupně informovali o tom, jak postupuje natáčení. V jaké fázi se album nachází teď? Hádám, že nahrávání je už dávno za vámi… co ale mix a mastering, to už je taky hotovo?

Zdravím Sicmaggot! Nahrávání debutového alba bylo dokončeno v září 2015. Následovalo několik měsíců zvukových machinací, kdy jsme se společně s producentem Karlem Švejnohou alias Sheafraidhem probírali desítkami verzí mixu, různě společně upravovali detaily a pokud si dobře pamatuji, v lednu tohoto roku byla zvuková podoba „Assailing the Holy“ finalizována.

Máte už nějakou (alespoň přibližnou) představu, kdy a případně v jakém formátu by placka mohla vyjít? Je eventuálně ve hře i možnost, že byste si to vydali sami, pokud se nepodaří sehnat label, který by se toho chtěl ujmout?

Chtěl bych odpovědět ve smyslu „album vyjde tehdy a tehdy“, ale bohužel sám zatím nevím nic konkrétního. Neprodleně po zkompletování zvukové podoby alba jsme odeslali dvacet zásilek do zahraničních labelů, kdyby se toho náhodou někdo chytl. Chtěli jsme prostě zkusit to vydat venku, ale plán to asi byl příliš ambiciózní. Zkusili jsme ještě dalších třináct firem před několika týdny (v polovině března), tak uvidíme, zda se náhodou něco nevydaří. Předpokládám, že až album vyjde, tak jako CD v klasickém jewel-case obalu, ale opravdu nyní nemám konkrétní informace.

Možnost vlastního vydání samozřejmě existuje, pokud bychom nesehnali label, tak nám ani nic jiného nezbude. Přesto bych rád, kdyby se podařilo oslovit některou z vydavatelských firem.

Mallephyr

Když jsem v první otázce zmínil ten obal… o ten se vám postaral brazilský ilustrátor a tatér Rafael Tavares, jenž má za sebou artworky třeba pro Azaghal, Blood Red Throne, Rev 16:8 nebo Wormreich. Jak jste se s ním dostali do kontaktu a proč jste si vlastně vybrali právě jeho? Hrála v tom roli velká obliba nějaké konkrétní obálky, kterou má na svědomí?

S nápadem oslovit Rafaela přišel baskytarista Sinneral, neb se s ním přes internet už nějakou dobu zná a věděl o kvalitě jeho prací. S tou jsme se seznámili prostřednictvím facebooku, kde Rafael většinu svých výtvorů zveřejňuje. Konkrétní obálka v tom roli nehrála, ale některé z obrazů nás zaujaly velice a z výsledného artworku pro Mallephyr jsme velmi spokojeni.

Líbí se mi, že jste ten přebal nezabili logem kapely a nechali celý prostor té potvoře na něm. Proč jste se rozhodli nechat artwork „čistý“? A co má být onen tvor zač?

Jednoduše není, kam vložit logo či název alba, aby to nerušilo výsledný dojem z obálky. Ta jest komplexní a v takové podobě ji chceme také předložit. Navíc – samotný obal jaksi vhodně ilustruje jak název kapely, tak alba, vše je jím na přední straně řečeno. Nechci zde rozebírat každý detail, ať má posluchač případně sám prostor k vlastní interpretaci. Spojitost s názvem kapely i alba je ale, řekl bych, dobře znatelná.

Prozatím jediným materiálem, který jste vydali, stále zůstává dvoupísňové demo z prosince 2014. Mají posluchači čekávat na „Assailing the Holy“ nějaký výraznější posun oproti „Inescapability“ a „Seven Hells Below“ (ať už zvukově nebo hudebně)? Proč jste se rozhodli nezařadit tyhle dva tracky i na desku? Na kdy bys tak odhadoval zveřejnění prvních ukázek z alba?

Myslím, že v obou aspektech bude určitý krok jinam svým způsobem znatelný. Co se týče zvuku, tam je posun asi nejvýraznější. Od doby, kdy jsme na podzim 2014 nahrávali demo, Karel pořídil do svého KSV Studios několik nových vymožeností, které jsme pro „Assailing the Holy“ také využili. Samozřejmě je z něj čím dál tím zkušenější producent a nám se postupem času také vyjasnila představa o tom, jak by měla deska znít, co by mělo být jiné než na demu. Ani s odstupem si však nemyslím, že by na demu bylo něco nějak výrazně špatně, k takové „Inescapability“ podle mě ten chladnější sound seděl. Troufám si ale říci, že novinka zní dynamičtěji a přirozeněji.

Hudební posun moc nechci hodnotit, to ať následně udělají jiní. Ze svého pohledu mohu říci, že skladby na demu vznikly v téže době, jako některé songy na „Assailing the Holy“, takže u nich nějaký výraznější krok není, ačkoliv pro album byly vybrány z těch starších agresivnější songy, než které byly na demu. Pak jsou zde ale skladby třeba o rok novější (zmíním například „Anti-Human“) a u těch bych řekl, že se rozdíly se staršími věcmi naleznou. Stále se učím, stále se snažím vymyslet něco, čím budou nové skladby jiné, než ty předchozí. Někde je to snad znát.

Materiálu je dost, tudíž není potřeba opakovat před rokem a půl vypuštěné skladby. První ukázka už je možná nyní zveřejněna, případně bude velmi brzy.

Mallephyr

Vzhledem k tomu, kdy probíhalo nahrávání „Assailing the Holy“, si není moc těžké dopočítat, že ta osmička skladeb bude stará pěkných pár měsíců. Stihli jste už v mezičase dát dohromady nějaký další materiál, a pokud ano, kolik toho je? Aby toho náhodou nedopadlo tak, že v momentě, kdy bude vycházet debut, už budete mít složené druhé album, haha…

Máš pravdu, poslední skladba z těch na albu vznikla někdy na jaře 2015. A vzhledem k tomu, že mě skládání baví na tom všem skoro nejvíce, tak od té doby skutečně vzniklo několik písní. Tři jsou kompletní, jednu z nich – jedenáctiminutovou „Womb of Worms“, jsme začali před nedávnem hrát naživo, jednu už hrajeme déle.

To si nemyslím, přeci jen mě teď čeká trochu náročnější období, takže trochu polevím. Navíc skládám vždy jen v době, kdy už opravdu cítím, že alespoň v obrysech vím, jak by měl song vypadat. (To, že z toho nakonec vyleze něco úplně jiného, už je pouze součástí přirozeného procesu (úsměv).) Nikam nepospíchám, do ničeho se nenutím. Nemáme v plánu dělat hned další album, ale spíše splitko s řekněme dvěma až třemi skladbami.

Jak vlastně u Mallephyr probíhá skládání nového materiálu? Věnujete se jamování ve zkušebně a všichni přispívají nápady, anebo je v kapele jeden diktátor, který to skladatelsky táhne a nosí už hotové struktury skladeb nebo rovnou celé songy?

Vždy dám dohromady veškeré kytarové party a celkovou strukturu skladeb, poté mají bubeník Tom a basák Sinneral volné ruce (a nohy). Možná to zní diskriminačně vůči kytaristovi Adamovi, ale upřímně si ani nedokážu představit, že bych dělal pouze jednu kytaru a druhou někdo jiný. Vždy mám v hlavě minimálně dvě kytarové vrstvy a nějakou představu, jak by do sebe měly zapadat. O vokálních partech mám určitou vizi při skládání, dodělávám je ale až po celkovém zhotovení instrumentální složky. Jamování se výjimečně věnujeme ve dvojici s Tomem, jinak ne.

Mallephyr

Z podoby demosnímku i z toho, co jsem měl zatím možnost slyšet živě, mi přijde, že se váš sound dost blíží kupříkladu francouzským Svart Crown, v některých momentech jsem si vzpomněl i třeba na Behemoth. Souhlasil bys s takovým tvrzením? Řekl bys, že na tebe tyhle smečky měly nějaký vliv, ať už třeba při skládání nebo obecně? A co si myslíš o poslední desce Behemoth, „The Satanist“? Spousta lidí z toho byla nadšená a vyhrávalo to ceny za album roku, avšak mně osobně to přišlo jako formálně perfekcionistická a technicky vymakaná, ale reálně trochu prázdná deska s nechutně sterilním zvukem…

S tím se určitě dá souhlasit. Nikdy jsem nezastíral, že v naší tvorbě mohou být znatelné vlivy kapel, které hodně poslouchám. Ať už jsou to právě Behemoth (zejména u některých starších skladeb), Inquisition nebo třeba Aosoth. Ne, že bychom se snažili je nějak vykrádat, jsou spíš takovou nepřímou inspirací. Může to být i případ Svart Crown (je fakt, že když nad tím přemýšlím, tak například jeden trochu disharmonický prstoklad, který mají v několika skladbách, bych našel i u nás a podobně) a stovky dalších kapel, které ovlivňují mé hudební vnímání.

Já se přidám k těm, kteří byli (a jsou) z „The Satanist“ nadšeni. Dovolím si trochu nesouhlasit – ta deska podle mě rozhodně není prázdná, naopak, cítím z ní silnou atmosféru umocněnou i tím, po jaké životní zkušenosti Nergal album skládal. Ani ohledně zvuku se neshodneme, přijde mi velmi plný a kovový sound Orionovy basy zabíjí. Pro mě je to též jedna z desek roku 2014 a vinyl je velmi pěkně provedený, zejména, co se týče bookletu. Ale vím, že „The Satanist“ hodně rozdělilo fanoušky Behemoth, a svým způsobem to chápu, krok jinam je oproti drtičce „Evangelion“ nebo fantastické „The Apostasy“ obrovský.

Mallephyr

Jste teprve na začátku své cesty, a kdo ví, co bude za pět či deset let. Máte představu, co byste dělali, kdyby z vás při skládání najednou čím dál častěji lezly kvalitní nápady, které ale už nespadají do ranku black / death metalu? Vzniknul by spíše nějaký boční projekt, anebo byste se pokusili ten metalový základ obohatit i o „cizorodé“ vlivy? Kde je podle tebe hranice, kam až lze se soundem Mallephyr zajít?

Jak jsi řekl, jsme na začátku cesty, tudíž teď nejsem schopen říci, zda a co budu chtít hrát a skládat za pár let. Pokud by ze mě lezly nějaké „bočnosti“, to, zda by vznikl vedlejší projekt nebo ne, by záleželo zejména na tom, jak by se k takovým záležitostem postavil zbytek kapely. Pokud by jim to už přišlo přes čáru, určitě bych je nenutil hrát to pod názvem Mallephyr.

V současnosti se ale domnívám, že Mallephyr se bude držet poblíž cesty, na kterou nastoupil v počátku. Určité věci se mohou (a pravděpodobně budou, protože hrát pořád úplně to samé také nechceme) měnit, ten black/deathový základ tam ale bude přítomen. Ale jak říkáš, kdo ví, co bude…

A v návaznosti na předchozí otázku. Co si myslíte o posledním vývoji kapel jako Secrets of the Moon, Tribulation nebo Ketzer?

Kdyby ses mě zeptal třeba na Morbid Angel a jejich poslední album, tak ti řeknu, že mě ta zčásti industriální a bůhvíjaká další podoba zaujala a jejich vývoj je pro mě, na rozdíl od mnoha fanoušků, příjemný. Zrovna u tří tebou zmiňovaných kapel ze změn moc nadšený nejsem.

Nejmarkantnější je to u Tribulation, jejichž debut „The Horror“ byl vynikající a druhé album „The Formulas of Death“ jsem měl velký problém doposlouchat. ‚Co to kurva má bejt?‘, říkal jsem si. Ani jsem neslyšel jejich třetí fošnu, úplně jsem o to ztratil zájem. Ketzer jsem výrazněji neposlouchal ani před onou obměnou, takže u nich mě to nějak netíží, navíc mi novinka „Starless“ přišla celkem příjemná.

Mallephyr - Demo 2014

Secrets of the Moon… tam je to nejsložitější. Desky „Antithesis“ a „Privilegivm“ jsou moje naprosté srdcovky, které si pustím vždy rád. Platí to i pro následující „Seven Bells“, ale už mě tolik jako předchůdci nedostala. Co se týče „Sun“, je to jiné a pokud by nešlo o SotM, tak bych s tím asi ani problém neměl. Je to vyzrálý materiál, kompozičně zvládnutý, zajímavý. Ale já tam prostě postrádám tu ostrou kytaru z dob zmiňovaných alb, ty jednoduché riffy, které se ale chladnokrevně zařezávaly do kůže. Miluji skladby jako „Harvest“, „Sulphur“, „Versus“, takže nemohu milovat novou desku.

Zastavme se ještě na chvíli u textů… ty má na svědomí kdo? Máte ve skupině jednoho textaře (tebe?), anebo se podílí vícero lidí? Zkus také popsat, čemu se texty Mallephyr věnují, nějaké stěžejní myšlenky a témata. Je zde nějaká tematická linka (nebo snad dokonce koncept), která se prolíná všemi písničkami, anebo je to námětově neohraničené? A proč vlastně zpíváte anglicky, a ne v mateřštině?

Texty jsem dosud psal pouze já a asi to tak bude i v budoucnu, přeci jen si je nějak rovnou směřuji do vhodného frázování a „do huby“. Ač třeba formálně nemusí být vždy ideální, angličtina byla od začátku jasná volba. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel, a to nejen proto, že mám problém s vyslovováním jednoho idiotského pro češtinu specifického písmene. (smích) Zpočátku texty neměly nikterak společnou tematickou linku a byly výrazně ovlivněny mým osobním duševním rozpoložením v danou chvíli.

Některé z nich byly něčím, co by mnozí nazvali žánrovým klišé, tedy zaměřené proti monoteistickým náboženstvím a fanatikům oddávajícím se těmto druhům duševních mystifikací. Není to ale typické „vzývání Satana“, spíše poukazování na naivitu těchto lidí a náboženství obecně. Některé měly depresivní a „self-destructive“ nádech. Pro jiné mě inspirovala kniha, kterou jsem v dané době četl, což je případ skladeb „Raped by the Morbid Command“ či „Still Alive… but Dead“.

Mallephyr

U posledních asi čtyř textů je pak jistá společná nit k nalezení. Lyrická složka skladeb jako „Anti-Human“, „Womb of Worms“ nebo „The Absolute Inner Genocide“ je zaměřena výrazně proti lidstvu jako celku a proti sobě samému. Lidstvo je to nejhorší, co mohlo tuto planetu a svět jako celek potkat. Příroda dennodenně ukazuje, že ještě neřekla poslední slovo a nepřestane s námi bojovat… přesto ve skrytu duše pláče.

Jakou váhu textům vůbec přikládáte? Je to snad půl na půl s hudbou, anebo je psaní textů jen jakési nutné zlo, které se odbude za pár večerů? Dovede si představit, že by vám najednou v hlavě zrodil takový silný lyrický koncept, kterému by se pak zcela podřídila i hudební stránka?

Půl na půl to rozhodně není, mnohem důležitější je pro mě hudební, nežli lyrické vyjádření. Zároveň bych to ale nenazval nutným zlem. Většinou mám po složení skladby dost času na přemýšlení o lyrické složce, takže se na sepisování vrhám až tehdy, když aspoň rámcově vím, o čem by text měl být. Je to stejné, jako v případě hudby.

Žádný takový koncept v hlavě nemám a asi bych mu ani v opačném případě hudební stránku tolik nepodřizoval, ale jsme zase u toho, že nevím, co bude za pět či deset let.

Mallephyr


Altarage – Nihl

Altarage - Nihl

Země: Španělsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 26.2.2016
Label: Iron Bonehead Productions / Doomentia Records / Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve Records

Tracklist:
01. Drevicet
02. Womborous
03. Graehence
04. Baptism Nihl
05. Vortex Pyramid
06. Batherex
07. Altars
08. Cultus

Hrací doba: 36:04

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

První pohled (H.):

Španělští Altarage se v loňském roce vyloupli takřka odnikud. Žádné velké promo, žádné fotky, žádné informace (s výjimkou toho, že zemí původu je Španělsko) – pouze jeden desetiminutový demosnímek o dvou bestiálních skladbách. Nicméně, těch deset minut deathmetalového zla bylo natolik intenzivních, že mnozí podzemní hledači začali větřit, že se na Pyrenejském poloostrově začíná rýsovat další pekelná temnota. Netrvalo dlouho a kolem Altarage začaly kroužit tuze zajímavé undergroundové firmy – uběhl sotva půlrok a „MMXV“, jak se demo jmenovalo, vyšlo na kazetě u Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve a na sedmipalci u samotných Iron Bonehead Productions.

Altarage však nezaháleli a už v téhle době musel být v přípravě i dlouhohrající debut, jenž byl ze zlovolného doupěte vyvržen na světlo světa na sklonku února pod názvem „Nihl“ a opět pod hlavičkou Iron Bonehead na vinylu, Sentient Ruin Laboratories / Sol y nieve na kazetě a – to musí našince potěšit – českých Doomentia Records na CD. A jak formát dlouhohrající desky velí (byť výjimky se najdou – Hirax se svou 16minutovou řadovkou by mohli vyprávět, ha!), tentokrát už se nejedná o pouhých deset minut, nýbrž o plnohodnotnou porci odporného kovu smrti.

Nemá cenu chodit kolem horké kaše – Altarage hrají peklo. Jejich podání death metalu není nic pro průměrného, rádoby tvrdého fanouška metalu. Jestli si myslíte, že Six Feet Under jsou tvrdí, pak je „Nihl“ deska, z níž se poserete. Hudba Altarage je určena lidem, kteří uctívají kulty Portal, Teitanblood nebo Impetuous Ritual – nejsou-li vám tato jména neznámá, pak už jistě víte, jakým směrem se „Nihl“ bude ubírat.

A vy, kteří ještě tápete, vězte, že působivá zrůda na přebalu „Nihl“ pod svými křídly ukrývá neproniknutelnou masu hnusu, který nezná slitování a bez ptaní do posluchače hustí hrubozrnný chaos. Nečekejte zapamatovatelné skladby nebo snad dokonce groovy riffy – jestli něco takového chcete, Altarage vás semelou na prach. „Nihl“ je neprostupný monolit, jehož jediným smyslem existence je vás zničit. Album obepíná klaustrofobická aura a nemilosrdně temná atmosféra, jež vás zatlačí do kouta. A je úplně jedno, jestli to chcete, nebo ne.

V momentech, kdy Altarage hrají „naplno“, tedy když se zapojí všechny nástroje, je to skutečně chaotické zlo, nicméně ani ve chvílích, kdy Španělé formálně vzato „povolí“ a chvíli zní jen kytara, není to žádný odpočinek, protože z těch riffů stříká jedovatá zloba na všechny strany. Důkazem budiž třeba začátky „Altars“ a „Baptism Nihl“. Stejně tak chvíle, kdy se zklidní zvířecí bicí a bubeník přejde k mohutným rituálním úderům (např. pasáže v „Cultus“, „Vortex Pyramid“ nebo opět „Baptism Nihl“), stále to má extrémně temnou náladu a do relaxu to má kurevsky daleko. Naopak jiné skladby jsou čistokrevná anihilace jako třeba „Womborous“. Na teploušské házení řepou není čas ani prostor – Altarage vtáhnou, pohltí, konsternují a znehybní. Kdo je na tohle schopen provádět headbanging a hrozit hnátou, ten při vší úctě vůbec nechápe esenci nahrávek jako „Nihl“ a pomalu si je ani nezaslouží (!) poslouchat.

Altarage

Samozřejmě, nedá se popírat, že vliv takových Portal, kteří svým vzýváním Cthulhu vyšlapali podobně laděným spolkům cestu, tu cítit je. Ani nelze zastírat skutečnost, že na své učitele Španělé ještě nemají. Nicméně, i tak Altarage jsou se svým nemocným death metalem natolik na výši, že to zas tak moc nevadí a že to stále stojí za pozornost. Prahnete-li po nezřízené a hrubé surovosti, po nelidsky ošklivém metalu, pak „Nihl“ je správnou volbou. Už demosnímek zabíjel, a když jsem „MMXV“ loni poslouchal, bylo mi zřejmé, že v Altarage tkví obrovský potenciál, což dlouhohrající album to bez většího zaváhání potvrzuje.

V současné chvíli bych se nebál prohlásit, že „Nihl“ patří k tomu výraznějšímu, co na metalovém poli v letošním roce prozatím vyšlo. Tohle je věc, jakou by otrlejší posluchači v žádném případě neměli minout. Na druhou stranu, jakkoliv mě nahrávka baví, pořád cítím, že tohle ještě není naprostý strop a že Altarage mají na to, aby vykročili ještě o ten stupínek výš, který jejich současný extrémně vysoký nadprůměr dělí od perfektnosti. Vykročeno je ovšem skvěle a potenciál na další kult je zjevný.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Altarage by jednou mohli být dokonalou DEATH metalovou kapelou, kdyby své bububu dovedli zahrát nápaditěji a nezemštěji. „Nihl“ je od začátku do konce opravdu nemilosrdnou přívalovou vlnou temného hnusu, kterému odolá jen málo co. Pokud ale vyjdu z jednoduché rovnice Portal + Teitanblood = Altarage, tak dojdu k závěru, že ona intenzita není vůbec tak živelná a posedlá, jako je tomu třeba v případě posledních Teitanblood, a muzikální šílenství desky má do zvrácené geniality Portal také ještě daleko. Ano, takový popis zjednodušuje hudbu Altarage až příliš; snad i více než si kapela zasluhuje, ale nemám prozatím jinou možnost. Je to prostě pořád „jenom hudba“. Nepříznivý je i fakt, že po necelých dvou týdnech intenzivního poslechu, se mi „Nihl“ strašně obehrálo, a kdybych teď nepsal tento odstavec, tak se k albu ještě dlouho nevracím. Ale i tak považuji snahu a výkon Altarage za hodné pozornosti.

P.S. Přebal alba z pera Nicka Kellera, který maloval například pro Heresiarch nebo Exordium Mors, patří k těm nejlepším, co jsem viděl, a z prvního pohledu na něj ve vysokém rozlišení mě doslova zamrazilo! Atmosféru, kterou se Altarage na „Nihl“ snažili zachytit, vystihuje velice dobře, ne-li lépe než samotná hudba.

Altarage


Fifth to Infinity – Omnipotent Transdimensional Soulfire

Fifth to Infinity - Omnipotent Transdimensional Soulfire

Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 6.12.2015
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Intro – Vindar från de osaligas ängder
02. Reapers Wake
03. Masters Unbound
04. The Fall of the Seven
05. The Will to Harm
06. Death Shall Wake Us All
07. Secrets of the Bottom
08. The Promise of Abyss
09. The Blessings of Annihilation

Hrací doba: 55:55

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Fifth to Infinity je skupina, která vznikla již na konci 90. let, ale vcelku záhy zanikla, aniž by za sebou nechala jediný počin. Na přelomu tisíciletí sice bylo v plánu album, ale k jeho uskutečnění nakonec nedošlo. Obnova činnosti přišla v roce 2007, ale bylo to až na sklonku loňska, kdy na sebe Švédové upozornili výrazněji – vydáním debutové desky „Omnipotent Transdimensional Soulfire“.

Zajímavé bude se podívat na sestavu, v níž za bicími sedí Martin Lopez – ano, přesně ten Martin Lopez, jenž hrával mnoho let v Opeth, mihnul se v Amon Amarth a v současné době je znám především díky Soen. Nehledě na fakt, že druhým zakládajícím členem Fifth to Infinity je Martín Méndez, baskytarista Opeth, nicméně ten už se na aktivitách formace po obnově činnosti nepodílí.

Klíčovou osobou Fifth to Infinity je ovšem někdo jiný – třetí zakládající člen Nader Jonas Reslan. Právě on má totiž na svědomí veškerou hudbu a texty na „Omnipotent Transdimensional Soulfire“. A kde jinde hrál? No, vlastně nikde. Kdysi dávno jen v pravěkém předchůdci Fifth to Infinity, ale toť vše.

A co že to tedy poskládal za muziku? Fifth to Infinity se prezentují nátlakovým black / death metalem. Je to přesně takový ten druh metalu, kdy je to bezpochyby ostřejší, žádné homosexuální rozjímání, ale pořád si to udržuje inteligentní formu a do nějaké bezhlavé hoblovačky to má ukrutně daleko. Reslan má zjevně vytříbený cit pro tvorbu mocných riffů, s nimiž možná nepřichází s ničím novým, ale ten výsledek má dost velkou sílu na to, aby skutečně bavil. Stejně tak zaslouží pochvalu i velice vkusně provedené proplétání melodií, které jsou rovněž výborné a dávají smysl, tudíž lze Švédům zamračenost a křiváky na fotkách stále věřit.

Jinými slovy řečeno, „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ je album, jež má mohutné koule a jede v rytmu black/deathového zla rychlejšího až středního tempa, a přitom se mu pořád daří si udržovat jakousi auru toho, že je za tím něco málo navíc, a má to příjemně jedovatou atmosféru. A právě tohle je tím, co mě na debutu Fifth to Infinity hrozně baví a čím se mi Švédové strefili do noty. Živelnost zde vítězí nad techničností nebo vyumělkovaností, avšak primitivnímu hrození a paroháčovému agru jsou Fifth to Infinity na hony vzdálení. A to je fakt super.

Deska má vlastně jen jedinou nevýhodu – jakkoliv jsou všechny skladby povedené a chytře poskládané, mezi sebou se zas tak neliší, díky čemuž je poslech poněkud jednotvárnější záležitost. Není to takový prohřešek, aby to nahrávku vyloženě položilo na lopatky, ale přesto se nejde ubránit dojmu, že to trochu splývá a že člověk namísto devíti songů poslouchá jednu dlouhou věc. Ono si nebudeme nic nalhávat, do jisté míry se na tomto pocitu podílí i fakt, že si Fifth to Infinity ukousli relativně delší kus stopáže a „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ trvá bezmála hodinu hracího času. Zároveň se běžně překračuje hranice šesti minut a v případě finální „The Blessings of Annihilation“ Švédové sahají i po devitíminutové hranici.

Nicméně i s tímto břemenem se „Omnipotent Transdimensional Soulfire“ poslouchá skvěle. Jakkoliv mi ty písně mezi sebou poněkud splývaly, hodně mě to bavilo již od prvních poslechů, aniž by tomu zanedlouho došel dech. Postupem času, když se člověk album „naučí“ a seznámí se s ním podrobně (což lze bez obtíží, když to nenudí), odpadne navíc i ona jednotvárnost, skladby se začnou vybarvovat a jejich vysoký potenciál se konečně naplno rozletí a vynikne.

A když k tomuto kýženému zlomu dojde, zbude už jen jediné – vysoce nadprůměrný black / death metal. Bez otravného hypu, zato však s úctyhodnou dávkou kvality. A toho si upřímně cením. Jestli to stojí za slyšení? Že se vůbec ptáte – jistěže ano.

Fifth to Infinity


Spreading Dread – Age of Aquarius

Spreading Dread – Age of Aquarius

Země: Česká republika
Žánr: progressive thrash / death metal
Datum vydání: 8.1.2016
Label: Bret Hard Records

Tracklist:
01. Birth of Consciousness
02. Devolution
03. Oil Stained
04. Conpiracy
05. Karmic Wheels
06. Prayer for the Living
07. State of the Art
08. Salvia divinorum

Hrací doba: 43:54

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Bret Hard Records

Jak už to tak obvykle bývá, k druhému počinu pražských Spreading Dread jsem přistupoval zcela odlišně, než jak tomu bylo v případě debutu „…Sanatorium…“. Když jsem totiž před čtyřmi lety nadšeně sepisoval recenzi první placky, chválou jsem nešetřil. Naopak. Debutové album této pětice mi ve své době přišlo vážně super, a přestože po nějaké době počáteční nadšení logicky opadlo, tak se jedná o počin, k němuž se na poměry českých nahrávek vracím pravidelně, a dalo by se říct, že i často. Progresivně laděná kombinace death metalu s thrash metalem v podání Spreading Dread měla na debutu vážně něco do sebe, a proto jsem v souvislostí s druhým albem „Age of Aquarius“ neváhal ani vteřinu a recenzi si uzmul pro sebe.

Samozřejmě se hned nabízí otázka, jestli je „Age of Aquarius“ tak dobré, aby dokázalo srovnat vysokou laťku svého předchůdce a splnit tak očekávání, která v mém případě nebyla zrovna nejnižší. Doufal jsem, že Spreading Dread získali sebejistotu a tam, kde na „…Sanatorium…“ scházelo trochu odvahy vydat se mimo pevně stanovené hranice, tak „Age of Aquarius“ toto napraví. Přestože totiž bylo „…Sanatorium…“ ucelené a vyrovnané hudební dílo, kde se to skvělými momenty jen hemžilo, po nějaké době ztratilo něco málo ze svého lesku a připisuji to právě jisté formě jednotvárnosti, díky níž vybledlo. Ale účelem článku není revidovat vlastní hodnocení čtyři roky starého alba, takže konečně přistupme k aktuální hudební podobě Spreading Dread.

Hned na první poslech je evidentní, že kapela se během oněch čtyřech let vyvíjela, a pokud pominu skvělé technické zpracování, kdy zvuk je čistší, aniž by ztrácel důraz v momentech, kde je to zapotřebí, tak hlavní změnou od minula je, že Spreading Dread své kompozice zjednodušili a zpřístupnili. Základní prvky jsou sice velmi podobné, takže se ke slovu dostanou technicky pojaté kytarové motivy a promyšlené rytmické změny, ovšem celkově vzato jsou písně vzdušnější a množství rockově jednoduchých momentů, jimiž je ta hrubozrnná thrash/deathmetalová bouře prokládána, táhne „Age of Aquarius“ do trochu jiných vod, než ve kterých se koupalo „…Sanatorium…“. Spreading Dread před sebou mají najednou daleko větší prostor k manévrování a nutno říct, že i tentokrát se jim podařilo přijít s dost povedenou deskou.

Asi největší změny ve výkonech jednotlivců jsem zaznamenal v přednesu zpěváka Miroslava Korbela, jenž daleko častěji sahá k melodickému vokálu, který je díky použití robotického efektu místy až moc umělý, což mi není příliš po chuti. Ale to je čistě osobní výtka. Abych nekecal, tak se na „Age of Aquarius“ nacházejí i songy, kde to není nijak na škodu. Skvělá „Conspiracy“ budiž jednou z nich. Další je pak „Devolution“, jež zní místy díky matematicky přesné rytmice skoro jako progresivnější Fear Factory, a právě v této skladbě je onen melodický vokál v pořádku. Zasekávané kytary, přesné bicí a do toho hrubý řev Mirka výrazně hutní hlasitější momenty této písně a dohromady zní tato kompozice z pera Spreading Dread stále jako jeden funkční celek.

Dost mě zaujala rovněž barvitější souhra kytarové dvojice, která je oproti předchozí placce zajímavější. Jistě je to podpořeno otevřenější kompoziční stránkou, jež dává kytarám víc prostoru pro experimenty, a ty tak celkově znějí vytříbeněji. Za všechny skladby bych v tomto ohledu vypíchl dlouhou „State of the Art“ s výraznými melodickými sólovými výstupy, které proplétají takřka celou písničku, v níž se dostane i na bubínky, což je motiv, jaký bych si minulém albu nedokázal představit, kdežto tady zapadl naprosto bez problému. Co se oněch melodických kytar týče, tak za vypíchnutí stojí rozhodně druhý track jménem „Oil Stained“. Nemůžu si pomoct, ale úvod mým uším zní jako variace na neoklasický metal mistra Malmsteena. Ona celkově je „Oil Stained“ melodičtější a právě zmíněný robotický vokál mi zde přijde tak nějak nepatřičně. Možná by si tato píseň zasloužila i povedenější melodii, ale pasáž ve středu hrací doby, kdy se Spreading Dread stanou opět nekompromisním a technicky smýšlejícím tělesem, nemá chybu.

Snad jediný problém, díky němuž se „Age of Aquarius“ na svého předchůdce nemůže dotáhnout, je absence kompozice, která by mi utkvěla v hlavě na první poslech. Ona je novinka zcela určitě albem jednodušším, než byl její předchůdce, protože už jenom to množství melodií posluchače protáhne těmi osmi skladbami lépe než kopa technických riffů a oddaná kombinace thrash metalu s deathmetalovou hutností, ale přesto mi při poslechu schází song ve stylu „Bastard Brain“ se vší svou živelností a hrubostí. Toto alespoň částečně splňuje snad jen „Karmic Wheels“ a o něco podobného se snaží ještě „Prayer for the Living“, jež ostrými kytarovými riffy slibuje řádnou řežbu, ovšem je vzápětí negována skvělou melodickou vokální linkou.

Spreading Dread

Je zřejmé, že Spreading Dread ušli od svého debutu dlouhou cestu a vydali se směrem, který je posluchačsky přívětivější. Ta změna je dost výrazná, takže si občas v koutku duše postesknu po větším nářezu ve stylu rychlejších věcí z období před čtyřmi roky, jichž se na „Age of Aquarius“ neschovává tolik, kolik bych si představoval. Ovšem jestli si myslíte, že nemá smysl si letošní placku Spreading Dread pouštět, protože nemá čím překvapit a úbytek riffů ji pohřbívá, tak ručím, že i přes jisté dílčí výtky se jedná o album vyspělé, chytré, a přestože obsahuje množství melodických vsuvek, tak nepůsobí v žádném případě lacině. A za to si pánové zaslouží pochvalu. Dobrá práce.


Tankrust – The Fast of Solace

Tankrust – The Fast of Solace

Země: Francie
Žánr: thrash / death metal / hardcore
Datum vydání: 16.10.2015
Label: Almost Famous

Tracklist:
01. DMZ
02. Draw the Line
03. Apollo Is Dead
04. Autonomy
05. Improvisation 28
06. Dead Pools
07. Barbarians
08. Grow Some Balls
09. 10:22
10. Cleaver

Hrací doba: 35:51

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Nebudu chodit kolem horké kaše a nějak to v úvodu omílat, ale v tomto případě hned na rovinu říkám, že Tankrust mi se svým debutovým albem „The Fast of Solace“ udělali docela radost. Přestože se jedná o prvotinu, jíž předcházelo pouze čtyřpoložkové EP „Beyond Thresholds“ z roku 2013, tak tito Francouzi na svém loňském albu přišli s materiálem, z něhož se navzdory všem papírovým předpokladům, které z něj již dopředu dělaly zcela průměrnou záležitost, vyklubala vcelku příjemná věc.

Tankrust sice mají v kolonce uvádějící délku trvání aktivní kariéry uvedeno pouze šest let, protože dohromady se pětice dala v roce 2010, ovšem úplné počátky sahají někam do období o čtyři roky zpět, kdy pánové začali fungovat ještě pod původním jménem Eleusis. Pod vlivem kombinace thrash a death metalu se začala formovat pětice ve složení Kootôh (zpěv), Will a Garth (oba kytara), které zezadu jistí rytmika v podání basáka Julese a bicmena Schuffa. Dohromady znějí borci semknutě a zkušenosti s četnými živými vystoupení, kdy se sami Tankrust chlubí, že sdíleli pódium s takovými jmény jako Debauchery či Septicflesh, se někde musely podepsat a v případě „The Fast of Solace“ je to rozhodně živelnost a uvěřitelnost.

Upřímně řečeno jsem od prvního poslechu očekával další z mnoha generických thrashových uragánů s deathmetalovým řvounem, ale Tankrust do své tvorby míchají hardcore, díky čemuž si můžou dovolit vydávat se do trochu jiných území metalové tvorby a svou hudbu tak činit o poznání variabilnější, než aby se účelně pasovali do role dalšího pokusu o napodobení úspěchu Legion of the Damned, kteří jsou v tomto rybníčku největší rybou.

Ačkoli se to s tou variabilitou vyloženě nepřehání a deska jako celek funguje na postupech, které se postupem času začnou opakovat, jsou deathmetalové kytary často příjemně ředěny hardcorovými zasekávačkami a skočnými momenty. Ty jsou naprosto pevnou součástí jinak klasické kombinace mezi thrashovou rychlostí a deathmetalovou hutností, takže výsledek není laciný a prvoplánovitý, jak by se mohlo na první pohled zdát.

Desítka skladeb na „The Fast of Solace“ je dohromady spojena v jeden pevný celek, takže se nedá říct, že by album v určitých místech ztrácelo na síle. Samozřejmě má o něco větší dopad úvod nahrávky, kde se nedostavuje pocit, že tenhle nebo tamten kytarový motiv už Tankrust někdy dříve použili. Jedním dechem ale na obranu kapely dodávám, že díky krátké hrací době není onen pocit tak silný, aby se o „Barbarians“ nebo „10:22“ z druhé poloviny mělo hovořit jako o špatném odvaru „Draw the Line“ či „Improsvisation 28“, což jsou dle mého nejlepší položky „The Fast of Solace“.

Když se tak dívám na seznam skladeb, tak vybrat ty vyloženě slabé není úplně jednoduché, protože Tankrust jedou po celou dobu jako dobře namazaný stroj a navíc jsou vepředu tažení šťavnatým vokálním projevem zpěváka Kootôha. Ten je po většinu času klasickým growlerem, ale jeho hlas se mění od výše položeného řevu k hlubokému řevu bez známek zaváhání. Ve skočnějších pasážích, které znějí díky škrkajícím kytarám přeci jen o něco moderněji, zase občas sáhne k civilnějšímu projevu, jenž je někde na půli cesty mezi zpěvem a mluveným slovem. Přesně tak, jako to dělá v „Autonomy“, kde odvádí asi nejlepší práci vůbec. Kdybych ale musel, tak řeknu, že bych se obešel bez „Grow Some Balls“ a „Dead Pools“, kde to spojení hardcoru s extrémním metalem nedopadá úplně tak jistě jak v ostatních písních.

Celkově vzato je „The Fast of Solace“ albem, které je zcela slyšitelně zaměřené na mladší posluchače odrostlé spíš na modernějším pojetí metalové hudby, protože střih kytarových riffů tvorbu Tankrust táhne právě tímto směrem. A přestože to není hudba, kterou bych si za normálních okolností pustil sám od sebe, protože když chci slyšet death metal, tak sáhnu po death metalu, a když hardcore, tak mám své NYHC favority, ale na chvilkový úlet je „The Fast of Solace“ rozumným kompromisem. Kompromisem, který jede po celou dobu na plný plyn a vyloženě hluchých míst je na něm naprosté minimum.