Země: Francie Žánr: technical death metal Datum vydání: 30.4.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Theatre of Vampire
02. Exodus
03. Mnemesis
04. Winds of Mespotamia
05. Halfway from the Sun
06. Massive Thievery
07. Apocalyptic Madness [bonus]
Když se člověk podívá do biografie drtičů The Arisen, tak zjistí, že jejich debutové EP „Rising Time“ je vůbec první prezentací této francouzské čtveřice, protože tomuto albu nepředcházela žádná dema ani splitka. Hned zkraje své kariéry se rozhodli nastoupit do studia a dali tak vzniknout EP, jehož hrací doba a forma by mnohým vystačila na regulérní studiové album, protože sedm skladeb při půl hodinové hrací době není zrovna malá porce muziky.
Tato čtveřice sice pod hlavičkou The Arisen funguje sotva jeden rok, ovšem jak už je zvykem, mají za sebou pánové nějaké to účinkování v jiných skupinách, z nichž žádná mi nepřijde ničím zajímavá, aby stála za zmínku. Nicméně, hlavní je, že The Arisen v řadách svých bývalých působišť sbírali cenné zkušenosti, které se jim nyní na prvotině jejich vlastního dítka začínají vyplácet, protože „Rising Time“ je pozoruhodně vyspělá a technicky velmi vytříbená nahrávka, z níž bych bez dalších poznatků ani v nejmenším netipoval, že se jedná o debut skupiny, která vznikla teprve loni. The Arisen totiž znějí velmi sehraně, profesionálně a dohromady velmi sebejistě, protože jejich tvorba si to nemíří nikam níž než k technicky pojatému death metalu s až matematickou přesností.
Z mých úst už to musí znít jako klišé, protože to říkám a píšu vždy, když mám vyslovit názor na technicky death metalovou kapelu, ale hlavním klíčem k úspěchu u mé maličkosti je vyváženost právě mezi oním profesorstvím a živelností. Důvod je jasný, protože jakmile začne kapela už jen v rámci jedné skladby ztrácet vodící linku a stáčet se k bezhlavým technickým finesám, která možná na někoho působí elegantně, ale ve výsledku je to nuda jako prase, tak se přestávám bavit (za všechny zdravím onanisty Animals as Leaders). Opravdu totiž nemám zájem poslouchat ve volném čase hudbu bez duše, kterou si borci po nocích počítají s logaritmickým pravítkem v ruce. The Arisen jsou naštěstí od tohoto relativně daleko a jejich death metal je pořád ještě úderným deathem, jejž jednoduše nahráli borci, kteří svým nástrojům vládnou mistrně.
Mně osobně se na této nahrávce strašně líbí propojení baskytary s bicími, které jsou v pomalejších momentech vytaženy do popředí, kdežto v rychlých sypačkách se ztrácejí za hradbou kytarových riffů a vyplouvá tak na povrch velmi nevýrazný zvuk, který občas vyloženě zabíjí potenciál hudby.
Hned jak skončila krátká předehra v úvodu „Theatre of Vampire“ a borci začali vcelku obyčejný kytarový motiv obohacovat arytmickými vsuvkami a změnami tempa, tak mi bylo jasné, že tohle nebude album na jedno odpoledne. The Arisen zkrátka vyžadují čas, protože ačkoli jsou kratší skladby pořád vcelku zapamatovatelné a refrény jsou v rámci mezí chytlavé, tak je tam těch změn tolik, že se to musí umět vstřebat.
Naštěstí po „Theatre of Vampire“ přichází přímočará „Exodus“, která sice není přímočará v tom pravém slova smyslu, ovšem ve srovnání s „Halfway from the Sun“ je to jasně definovaná death metalová palba, již brzdí jen zasekávačky v půli její hrací doby, po nichž se přelévá do techničtější druhé poloviny. Své místo má v celkovém zvuku vyhrazený i melodicky čistý vokál, ovšem ten mi na rozdíl od hrubého growlingu nepřišel ničím zajímavý natolik, abych na něj nedal dopustit. Ostatně nejvíce jsem si oblíbil právě pasáže, kdy jsou The Arisen k nezastavení a dávají letmo vzpomenout na Gojiru, k níž mají i vzhledem k místu svého původu blízko.
A obdobným způsobem by se daly rozdělit i další dvě skladby z nedlouhého tracklistu, takže zatímco „Mnemesis“ patří k těm techničtějším kompozicím, tak „Massive Thievery“ útočí ruku v ruce s math metalovými riffy a proměnlivou rytmikou zejména svou úderností. Pasáž z počátku druhé minuty je asi nejsilnějším momentem této písně, na níž mě otravovalo jen příliš časté kytarové kvílení uprostřed riffu z druhé minuty. Tak nějak mi do konceptu nahrávky nezapadá poslední „Apocalyptic Madness“, která je mnohem deathově brutálnější a zní velice odlišně od zbytku desky a nebýt toho, že je oficiálně uváděna jako skladba bonusová, tak vážně nevím, co si o ní myslet. No, to vlastně nevím ani tak, ale alespoň mě to nijak výrazně netrápí.
Nicméně, na celkovém vyznění „Rising Time“ se ani po vyslechnutí bonusu nic nemění, protože jakožto fanouškovi této hudby (za předpokladů, že se to s tou matematičností nepřežene) se mi líbí směřování, jakým se The Arisen ubrali. Má to koule, je to chytré a nutí to posluchače přemýšlet i při opakovaném setkání. Jen škoda toho nevýrazného zvuku, který by zasloužil větší péči, aby dal vyniknout naplno spojům mezi kytarovými linkami s rytmickou sestavou. I přes jisté dílčí nedostatky, jež mi na prvotině The Arisen lehce kazily dojem, můžu říct, že je „Rising Time“ albem, jemuž se oplatí trochu toho času věnovat, protože je možné, že o této partě ještě uslyšíme. Samozřejmě za předpokladu, že celá tato módní vlna djentů a technických metalů neupadne za pár let v zapomnění…
5. listopadu se vyplatilo pod Nuselský most dorazit nikoliv volným pádem s následkem strašlivé smrti, nýbrž pěkně pěšky a s lístkem v ruce. V blízké sportovní hale Folimanka totiž proběhl koncert hned čtveřice jmen, u nichž označení legendy v anotaci není jen laciným reklamním šidítkem, nýbrž něčím, s čím se nedá nic jiného než ztotožnit. Jména Carcass, Napalm Death, Obituary a Voivod už na scéně rezonují od 80. let a stačil letmý pohled na masy lidí entuziasticky hemžících se v areálu haly, aby bylo jasné, že jejich sláva nikterak nevybledla. Vzhledem k množství kultovních desek, za nimiž kapely stojí, to není nic překvapivého, ba spíš důkaz, že vesmír ještě funguje správně.
Prosklená, primárně pro basketbalová utkání koncipovaná hala ze 70. let se proměnila v areál, jenž svou stylizací značně připomenul nejambicióznější akci pod organizační taktovkou Obscure Promotion, Brutal Assault. K tomu přispívaly jednak totožné stánky s pivem (konkrétně tedy ještě předraženějším Budvarem), spousty lidí, slečny prodávající Jägermeister ve zkumavkách z plexiskla i postupně rostoucí dusno a vedro. Samotný sál, kde co chvíli měla začít předkapela Herod, působil kvůli postranní tribuně na sezení lehce netradičně, nicméně pozornost přitahovalo především mohutné pódium, na němž již byly přichystané kulisy a probíhalo zvučení.
A zatímco se prostor teprve postupně plnil, chvíli po půl sedmé spustili američtí Herod. Jejich hudba by se dala charakterizovat jako atmosferický sludge metal s výraznou rytmikou a agresivním zpěvem, který obstarával zarostlý chlapík, jenž na sebe v průběhu vystoupení strhával asi nejvíc pozornosti. Řádil, točil s mikrofonem nad hlavou a při posledních skladbách se nebál skočit mezi diváky a část skladby odzpíval mezi námi. Své kouzlo tahle muzika rozhodně měla, avšak její potenciál by myslím naplno vyzněl spíš v nějakém klubu než na takhle velkém pódiu. Nicméně, co se týče samotného výkonu, nemám moc co vytknout, i když, že by se jednalo o nějakou senzaci, to zas ne (k tomu zároveň přispěl fakt, že hráli jen krátce). Jako zpříjemnění čekání na čtveřici veličin extrémního metalu to však zafungovalo parádně.
A prvním velkým jménem večera byli Voivod, kapela v rámci thrash metalu malinko přehlížená, nicméně o to více vlivná a uctívaná v podzemních kruzích a mezi fajnšmekry. Jejich láska k Motörhead, Celtic Frost a Pink Floyd, stejně tak jako k estetice cyberpunku a komiksu vedla počátkem 80. let ke zrodu nukleárního upíra Voivoda, jenž je hlavním hrdinou většiny textů a symbolem kapely. Nicméně navzdory jisté obrazotvornosti, jíž je v mých očích jejich specifická progresivně thrash metalová muzika provázena, naživo zní kapela zpočátku překvapivě civilně. Nějakou chvíli trvá, než si člověk zvykne na mohutný, avšak trochu nekonkrétní zvuk.
V průběhu vystoupení, na němž postupně zazní kousky jak z naprostých klasik (např. „Ripping Headaches“, „Tribal Convictions“) , tak i z dva roky starého „Target Earth“ (hitovka „Kluskap O’Kom“), se však atmosféra postupně zlepšuje a posluchače začíná vtahovat i navzdory faktu, že ozvučení by slušely trochu řezavější kytary na úkor rytmiky a basů. Na kapele je vidět naprostá uvolněnost – Snake s šibalským úsměvem třímá svůj mikrofon, zpívá a klátivě pobíhá po pódiu, Chewy hravě ovládá svou kytaru a pohazuje svými kudrnatými vlasy, Away se do bicích patřičně opírá a ona pro neznalého posluchače neobvyklá tempa sází s naprostou jistotou, zatímco nová posila Rocky (v kapele teprve od loňska) basou šikovně sází účinné nízkofrekvenční tóny. Pocta zemřelému někdejšímu kreativnímu mozku kapely Piggymu (†2005) je dána formou skandování. Ovšem fakt, že se kapela již dávno oklepala a je kreativně stále při síle, Voivod prezentují formou zbrusu nové skladby ze splitka s Napalm Death, jež nese název „Forever Mountain“. Samotný dojem je díky kvalitě samotné muziky nakonec velmi kladný, ačkoliv by rozhodně slušel delší hrací čas, lepší zvuk a vděčnější umístění v časovém rozvrhu.
Zatímco u sofistikovaných thrasherů nevyrovnané nazvučení trochu přetvářelo charakter a celkové vyznění muziky, u Napalm Death to ani tak nevadilo. Ačkoliv si za ta léta vyzkoušeli britští grindoví průkopníci i pár experimentů, naživo je jejich vyznění naprosto klasický prvotřídní masakr, z něhož energie přímo čiší. Není tedy divu, že jejich vystoupení jsou pověstná především monumentálními moshpity a čtvrteční koncert může dát za pravdu. Rytmika vše naprosto precizně táhla svým zběsilým tempem dopředu, basa patřičně bublala, stejně jako kytary drtily. Sympaťák Barney přidával své agresivní vokály, do vystoupení dával úplně vše a pod pódiem se z masy lidí stal naprosto nespoutaný živel. Playlist byl opět sestaven relativně průřezově, hrálo se jak z posledního „Apex Predator – Easy Meat“, tak z prvních žánrotvorných desek. Nemohla chybět ani jedna z nejkratších existujících skladeb „You Suffer“ z alba „Scum“, jež oficiálně trvá 1,3 sekundy. Celkový dojem z vystoupení? Nářez! Co víc dodat.
Setlist Obituary:
01. Redneck Stomp
02. Centuries of Lies
03. Visions in My Head
04. Intoxicated
05. Bloodsoaked
06. Dying
07. Find the Arise
08. ‘Til Death
09. Don’t Care
10. Slowly We Rot
Po nějaké té čtvrthodince na pódium napochodovala další významná smečka, tentokrát oldschool death metaloví Obituary. A jakmile spustili svůj převážně střednětempý drtící materiál, lidé se dostali do patřičně nadšené nálady a po chvíli kotel opět ožil. Jistě, Obituary nejsou nějaká progresivní muzika, ale naživo tyhle klasiky z 90. let – případně pozdější comebackové snahy se k těm klasikám opětovně přiblížit – fungují slušně. Taková „Intoxicated“ či „’Til Death“ z debutu vyzněly parádně. Zásluhu na mohutném projevu kapely nelze upřít velmi osobitým growlingům Johna Tardyho, které za doprovodu hutných kytar budují mocnou zvukovou hradbu. Nevyrovnané ozvučení díky přehlednější rytmice, jíž hudba Obituary disponuje, nikterak nenarušuje zážitek z hudby. Celkem mě překvapilo, že, pokud se nemýlím, nezazněla ani jedna skladba ze skvělé třetí studiovky „The End Complete“. Jako celek show celkem fungovala, i když subjektivně nesdílím názor, že by se jim snad podařilo trumfnout hlavní hvězdu večera (což je názor, na nějž jsem v internetových diskusích nejednou narazil). Jinak jsem však spokojen, atmosféra gradovala a s trsátkem s logem posledního alba se milerád pochlubím.
Čekání na hlavní hvězdu večera je, jak to tak bývá, nejdelší, a tak se až teprve přibližně čtvrthodinu po plánovaném začátku rozezní první tóny legendárních Carcass. První pražský koncert v třetím tisíciletí a velká očekávání. Náznaky pochyb? Rozplynou se, jakmile spustí „Unfit for Human Consumption“ z comebackového alba z roku 2013 „Surgical Steel“. Hudebníci hrají naprosto precizně, bez náznaku zaváhání či opotřebování, plní energie a elánu, které jim může kdekdo závidět. Zvuk vepředu je na můj vkus možná trochu přeřvaný a stejně jako u ostatních kapel především s důrazem na bicí, zatímco kytarové výšky se občas ztrácí. Z toho důvodu u druhé skladby až po chvíli zjišťuji, že hraje kultovní otvírák z „Heartwork“, „Buried Dreams“. Skladba reprezentující fakt, že jsou Carcass nejen jednou ze stěžejních kapel pro grind, ale i zakladateli melodického death metalu.
Setlist Carcass:
01. Unfit for Human Consumption
02. Buried Dreams
03. Incarnated Solvent Abuse
04. Cadaver Pouch Conveyor System / A Congealed Clot of Blood
05. The Granulating Dark Satanic Mills
06. Captive Bolt Pistol / Genital Grinder
07. Exhume to Consume / Reek Of Putrefaction
08. Keep on Rotting in the Free World
09. Corporal Jigsore Quandary
10. Mount of Execution
11. Heartwork
Fanoušci neúnavně rozjíždějí další divočinu pod pódiem. Upřímně řečeno mě to místy trochu ruší při pozorování scény (přeci jen Carcass je trochu něco jiného než Napalm Death), ale zase to ilustruje nadšení, jež ta dnes již kultovní muzika v lidech vyvolává. Jeff Walker (basa a vokály) je velmi charismatický frontman, který komunikaci s diváky nepodceňuje, váží si přízně publika a rozhazuje mezi vyčerpané fandy flašky vody a plechovky od piva.
Atmosféra s přibývajícími kousky roste a zážitek se stává čím dál intenzivnějším. Při perfektní pecce „Exhume to Consume“ ze „Symphony of Sickness“ se na vokálech střídají Bill Steer s Jeffem, zatímco rytmika šlape precizně jak hodinky. Před chytlavou hitovkou „Keep on Rotting in the Free World“ ze „Swansong“ zazní krátký úvod „Black Star“ a já si říkám, že je celkem škoda, že ji nezahráli celou, neboť ji chovám ve velké oblibě. Závěr proběhne formou „Heartwork“ a tomu nelze vytknout naprosto nic. Euforie přetrvává ještě dlouho po koncertě.
Carcass dokázali naprosto s přehledem obhájit svou pozici na scéně a odehráli zničující koncert, kterému k dokonalosti scházelo opravdu málo. Mělo to náboj, charisma, energii a jak fanoušci (kteří se nakonec dostavili ve vskutku hojném počtu), tak samotní hudebníci si to myslím skvěle užili. Oproti ostatním kapelám večera měli Carcass výhodu, že dostali více času (zatímco ostatní kapely se pohybovali mezi 40 a 45 minutami, hlavní hvězda večera dostala hodinu a mám pocit, že i slušně přetáhla), avšak i nebýt toho, myslím, že jejich vystoupení bylo nejvyrovnanější a postupně gradovalo k triumfálnímu závěru. Navzdory ozvučení, jež kupodivu nebylo moc slavné, se večer vyvedl zatraceně a zanechal ve mně velmi pozitivní dojem.
To, co však musím vytknout především, nesouvisí se samotnou muzikou, nýbrž s organizací akce. Jak jsem většinou s událostmi od Obscure Promotion velmi spokojen, tentokrát zde bylo několik věcí, které jim v mých (a dle komentářů na sociálních sítích nejen v mých) očích trochu pokazily reputaci. Pomineme-li předražené pivo (40 korun je fakt dost), to, co byl asi větší problém, byl fakt, že jediná možnost dostat se ven na vzduch byla oblast pro kuřáky, neboť u vstupu fanoušci nebyli nikterak označeni a nemohli ven z haly. Dále neúměrně malá šatna s málo lidmi na obsluhu způsobila, že neskutečně dlouhé čekání asi nejednoho mimopražského návštěvníka mohlo stát zmeškání důležitého dopravního spoje. Nicméně věřím, že z reakcí naštvaných fandů si organizátoři vezmou ponaučení a dojem ze skvělé muziky příště nebude ničím narušován.
Země: Francie Žánr: death metal Datum vydání: 20.4.2015 Label: Sliptrick Records
Tracklist:
01. Never to Be Seen Again
02. Crimson Flesh
03. Consequences
04. Silent Dreams
05. Deconstruction
06. Today I Die
07. Create the Infinite
08. Unchanged
09. The Final Sleep
10. Endless Fallacies
The Oath patří do početné množiny takových těch kapel, které už mají něco za sebou, hrají relativně dlouho, vydali třeba i pěkných pár desek, ale nikdy se jim nepodařilo se výrazněji prosadit a prorazit do širšího povědomí scény. Konkrétně tahle francouzská parta to táhne již od konce 90. let a vydala už čtyři dlouhohrající desky – počítáno včetně té aktuální, jež vyšla v letošním roce pod názvem „Consequences“.
Já osobně jsem ovšem o existenci kapely až doposud neměl tušení. Nedokážu tak úplně přesně odhadnout, zdali je to dáno mým ignorantstvím, anebo The Oath skutečně spadají do takové té sorty skupin, jak jsem naznačil v první větě článku, ale kdybych si měl vsadit, asi bych si vybral tu druhou možnost. Nicméně, proslulost či neproslulost na žánrové scéně ještě nic neříká o skutečných hudebních kvalitách (či nekvalitách) té které skupiny, takže nějakými předsudky jsem rozhodně netrpěl, když jsem si šel „Consequences“ poprvé pustit. Když už, tak možná spíš naopak, protože mi na poměry žánru přišlo, že má album relativně zajímavý obal, takže jsem doufal, že z toho vyleze něco solidního.
Solidní „Consequences“ vlastně je – svým způsobem. Čistě co do formální a co do technické stránky totiž kapele nelze vytknout takřka nic. The Oath na své nástroje hrát evidentně umějí, ale to je (nebo by přinejmenším měl být) zcela automatický základ, na němž se má stavět, ne něco, za co by bylo nutné komukoliv mazat med kolem huby. To hlavní, co rozhoduje o kvalitní hudbě, jsou skladatelské nápady a ty jsou v tomto případě už bohužel trochu horší. Napomoct může sice i zvuk, ale ten je na „Consequences“ takový… no, prostě taková ta nudná moderní neosobní produkce, jakou má každá druhá kapela, takže to také není nic, co by nahrávku nějak zachraňovalo.
The Oath sami sebe nazývají jako melodic blackened progressive death metal, což je vlastně takový (nejspíš nezamýšlený) eufemismus pro to, že hudba Francouzů je tak trochu patlanina. Předně si škrtněte ono blackened, protože to je kravina – black metalu na „Consequences“ nenajdete ani zbla. Pokud to tedy pánové nemysleli jako pojmenování nánosů kláves, jimiž je celá deska prošpikovaná. Dále si nezapomeňte škrtnout i slovo progressive, jelikož „Consequences“ při vší úctě s nějakou progresí nemá vůbec nic co dělat. To, že do death metalu narvete tunu kláves, z vás progresivní kapelu fakticky nedělá…
Skutečnost – alespoň tedy dle mého sluchu – vypadá asi tak, že se jedná o takovou směsici melodického death metalu, symfonického death metalu, nějakého dejme tomu moderního death metalu a trochy klasičtějšího death metalu. Že vám to zní poněkud splácaně? Inu, já se vlastně nedivím, neboť přesně takhle mně zní ta muzika. Jakási nesourodost – jako kdyby se The Oath místy skoro nedokázali rozhodnout, jakýže druh death metalu to vlastně chtějí hrát – mě praštila přes uši již při prvním poslechu „Consequences“ a ani během těch pozdějších mě neopustila. Samozřejmě nemám nic proti rozmanitosti, pokud je provedena s citem a dává smysl, ale jaksi mi nepřijde, že by to byl zrovna tenhle případ.
Ruku v ruce s tím se nese i to, že The Oath jaksi… no, prostě se nedá tvrdit, že by kapela měla kulervoucích nápadů na rozdávání. Metalová složka jejich hudby je dost obyčejná – poslouchat se to sice dá a nějak vás to neurazí, ale za celých 47 minut (to je poměrně dost na to, že je to album vesměs prázdné) jsem prostě nenarazil na jediný riff, který by mě nakopal do prdele; nenašel jsem jedinou pasáž na bicí, která by mě chytila za flígr a zametla se mnou podlahu, žádné zajímavé přechody, žádné brutální sypačky, při nichž by vám spadla brada. Dokonce i ten growling je těžký standard a Pierre Leone, jenž kromě mikrofonu ovládá i jednu z kytar, prostě nijak nevybočuje z obrovského homogenního davu naprosto zaměnitelných chrličů. Snad jediná věc, jež mě v tomto ohledu aspoň trochu vytrhla z letargie, je začátek osmé „Unchanged“, který tak trochu zní, jako kdyby si The Oath ty úvodní vteřiny půjčili od Rhapsody of Fire… ale nemyslím to zrovna jako pochvalu…
Jestli si tedy něco z „Consequences“ odnesete, tak jsou to především dvě věci, přičemž obě dvě má na svědomí Romain Devaux. Ten hraje na klávesy, jimiž se The Oath (asi?) snaží suplovat bezzubou death metalovou složku. Tenhle nástroj je tím pádem dost vytažený nad ostatní, takže právě proto si jej všimnete – je prostě první na ráně. Že by se ale v těch klávesových linkách nacházely nějaké parádní nápady, to se taky říct nedá, furt je to nuda. Tou druhou věcí, o niž se Devaux stará, je čistý zpěv, jenž se objevuje spíše výjimečně, ale při vší úctě, je to jenom dobře, protože když už se objeví (např. v „Never to Be Seen Again“, „Unchanged“ nebo „Endless Fallacies“), tak to zní trochu dementně. To už radši ten tuctový growling.
Asi je jasné, že mě osobně The Oath se svou novinkou vážně nepřesvědčili. „Consequences“ se sice snaží tvářit ambiciózně, ale ve skutečnosti je to jen nafouknutá bublina nudy. Zcela obyčejné, ledva průměrné album, s nímž prostě nemá cenu ztrácet čas.
Ruin je hned na první pohled zajímavá smečka. Kořeny těchto Američanů sahají až do počátku 90. let, kdy ovšem fungovali jen nějaké dva roky a zanechali po sobě pouze jeden kazetový demosnímek. Nyní, po více jak dvaceti letech, se formace opět vynořila z hlubin, aby vyvrhla další kazetové demo s názvem „Spread Plague Hell“. V sestavě Ruin se prý nacházejí členové jiných zavedených kapel, nicméně jejich identity nebyly a prý ani nebudou odhaleny a údajně i informace, které lze o skupině nalézt na stránkách jako Metal-Archives, nejsou úplně přesné a pravdivé. Jediné, s čím si tedy asi máme vystačit, je zrnitá fotka a jeden hodně animální demáč…
Nebudeme chodit kolem horké kaše – Ruin hrají nepřátelské death metalové zvěrstvo. Nečekejte žádné melodické pidlikání, žádné groovy riffy nebo jakékoliv jiné podobné srandičky pro vyměklé sráče. Ruin to hrají hnusně, se špinavým garážovým soundem, snaží se vytvářet tlak na posluchače, utopit jej v odporné nemocné atmosféře a navrch to završují murmurem tak hlubokým, že to ten zpěvák netahá jen z paty, ale rovnou až z pekla. Jinými slovy řečeno – komu třeba současní Kataklysm připadají jako pořádná death metalová kapela, ten si tady ani neškrtne, protože Ruin ho prostě… no, zruinují.
Abychom si ovšem rozuměli – „Spread Plague Hell“ není pouze bezhlavá nátlaková hoblovačka. Produkce Ruin je sice hodně hrubá a pomalu bych vsadil i svojí levou kouli, že to nebude jen tím, že se jedná o demosnímek, ale kapela umí ničit i ve středním a mnohdy až takřka bahenním tempu. Důležité ovšem je, že ani v těchto momentech hutnost nijak nepolevuje oproti těm nejrychlejším a nejagresivnějším momentům, takže se jedná o patřičný humus po celou dobu bezmála 13 minut. A platí to i v těch několika vzácných chvílích, kdy se zpoza zašpiněné stěny vynoří kytarové melodie, protože ty atmosféru jen podporují… stejně jako třeba mučící vsuvka (sampl z nějakého filmu s inkvizicí?) na začátku druhé „Massacre of Flesh and Bones“ (ty vole, už jen ty názvy songů) nebo skvělý rozjezd třetí „And Soon the Darkness“.
Jediný track, jemuž jsem na chuť tak úplně nepřišel, je závěrečná vypalovačka „The Final Bloodbath“. Ta sice začne dalším správným samplem a navíc celou nahrávku stylově zakončí s hláškou „I hope you fucking die“, která se k produkci Ruin hodí, ale jinak mi ke zbytku příliš nesedí zejména kvůli trochu punkovému feelingu. Sice se jedná asi o nejrychlejší vál na demu, ale oproti hrubému zbytku působí skoro až odlehčeně. Na druhou stranu, první tři kusy, v nichž Ruin umně přecházejí mezi bahenní atmosférou, nemilosrdnou valivostí a ještě nemilosrdnější agresí a v nichž je atmosféra hutná jako prase, jsou opravdu výborné.
I navzdory trochu slabšímu poslednímu songu je „Spread Plague Hell“ pořád zajímavým počinem, a pokud máte rádi hodně zlý death metal, který nezpívá o vraždách, ale sám vraždí, tak to lze jenom doporučit. Ostatně, už jen ten obal k poslechu přímo láká…
Země: Velká Británie Žánr: avantgarde death / black metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Profound Lore Records
Tracklist:
01. I Am the Alpha and the Omega
02. The Cornucopian
03. Veil of Transcendence
04. Telomeric Erosion
05. A Causal Landscape
06. Chrysalis
07. Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas
Britové Abyssal mě svým avantgardním chaotickým death metalem svého času hodně zaujali již na svém debutu „Denouement“ z roku 2012, k němuž jsem se sice dostal až zpětně, rok po původním vydání prostřednictvím jeho reedice, nicméně jsem okamžitě vytušil, že se tu začíná rýsovat další tuze zajímavé jméno na scéně náročného extrémního metalu. Hned rok po své první dlouhohrající desce, tedy v roce 2013, Abyssal navázali s druhým počinem „Novit enim Dominus qui sunt eius“, na němž dokázali naprosto hravě potvrdit, že „Denouement“ zjevně nebylo jen náhodné vzepětí tvůrčích, ale že v téhle smečce skutečně dřímá talent a že s jejím jménem bude záhodno do budoucna počítat.
Existuje ovšem takové trochu klišovité pořekadlo, které tvrdí, že je to až třetí řadové album, jež životaschopnost té které skupiny potvrzuje. Se svou třetí deskou si už Abyssal dali dvouletý odstup, opět ji vybavili nelehce zapamatovatelným názvem „Antikatastaseis“ a na rozdíl od předchozích dvou počinů si ji už nevydávají sami, ale za pomoci kanadského labelu Profound Lore Records, jehož jméno má v undergroundu hodně dobrý zvuk. Avšak, nedělejme z toho zbytečné drama – i „Antikatastaseis“ (snad už definitivně) potvrzuje, že Abyssal skutečně jsou setsakra zajímavou skupinou, jejíž muzika disponuje opravdu vysokou kvalitou.
To úplně nejzákladnější gró zůstává na svém místě a i na „Antikatastaseis“Abyssal přicházejí s velmi nelehce stravitelnou směsí chaoticky pojatého death metalu se znatelnými závany z oblasti black metalu. Abyssal se nijak nesnaží hrát hudbu, která by snad měla být pohodově poslouchatelná a jednoduchá na docenění, vlastně je tomu spíše naopak – jejich kompozice jsou relativně dlouhé, nepřehledné a náročné. Britové se snaží vytvořit regulérní nátlak na posluchače a vysloveně odpornou atmosféru, jež vám bude odkapávat z reproduktorů, a přesně to se jim i daří. Jinými slovy řečeno – pokud jste Abyssal doposud neznali, rozhodně byste měli zpozornět v případě, že máte rádi formace typu Portal či dejme tomu Mitochondrion.
Přestože by to, co padlo v předcházejícím odstavci, šlo bez újmy na obecnosti či přesnosti vztáhnout na všechny tři dosavadní desky Abyssal, tu nejnovější tedy nevyjímaje, rozhodně nemohu říct, že by ty nahrávky mezi sebou splývaly – své náročnosti a nelehké „naposlouchatelnosti“ navzdory. Když vedle sebe postavím „Antikatastaseis“ a kupříkladu „Novit enim Dominus qui sunt eius“, tak ten rozdíl je i přes společný základ, díky němuž je poznat, že se jedná o díla jedné a té samé kapely, znatelný hned na první poslech.
Zdá se mi, jako kdyby byly skladby (přinejmenším tedy většina z nich) na „Antikatastaseis“ vystavěny na jednom principu, s nímž tedy Abyssal vlastně pracují opakovaně, nicméně tak činí natolik šikovně a zkušeně, že to v žádném případě nevadí. Tento recept je, velmi zhruba a velmi a zjednodušeně popsáno, následující:
Během první části kompozice je posluchač hozen do labyrintu chaotických kytar, zběsilých bicích a extrémně chorobného hlubokého murmuru. V pozdějších částech písní však Abyssal začnou přidávat mnohdy i naprosto skvostné melodie, které nakonec z „Antikatastaseis“ dělají mnohem víc než jen nezřízený marast. Nádherným a možná i nejkřiklavějším příkladem je v tomto ohledu třetí „Veil of Transcendence“, do níž po klidné mezihře v půlce nastoupí jednoduchá, leč maximálně efektní klávesová melodie, jež neúnavně hraje až do závěru tohoto 11 a půl minuty dlouhého monstra. Nicméně i pod touto melodií Abyssal stále jednou doslova zvířecí sypačky a dále ženou ten svůj chaos kupředu, aby nakonec dospěl do natlakovaného finále. Dojem – fantastický.
Ve většině písní se ovšem o tyto gradované melodie starají kytary, což se týká náznakem již úvodní „I Am the Alpha and the Omega“, kde se to objeví až v úplném závěru, a ve větší míře třeba v „Telomeric Erosion“ nebo možná nejmelodičtější „Chrysalis“, v níž jsou tyto kytarové hrátky místy takřka dechberoucí. V takové „The Cornucopian“ zase melodie nepředstavují úplně finále songu, jelikož v úplném konci se Abyssal nebojí posluchače shodit z vrcholu zpátky do hrubého death metalového pekla.
Nicméně, Abyssal ukážou i to, že tohle není jediný recept jejich nejnovějšího alba. „A Causal Landscape“ a další, tentokrát bezmála 12minutový kolos „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ jsou kompozice s trochu proměnlivější strukturou. První jmenovaná se z půlky nese v duchu ambientního minimalismu, po němž nastupuje další nálož zlého death metalu (jemuž stále nechybí atmosféra a ani ty melodie, jež jsou v tomto případě doslova vpleteny do onoho labyrintu), aby píseň opět skončila v poklidném minimalismu. Zato „Delere auctorem rerum ut universum infinitum noscas“ je ještě členitější a roste v průběhu celé své stopáže postupným vrstvením a sílením hudby.
Nedokážu ale říct, která z přítomných skladeb je ta nejsilnější, protože – jakkoliv to může znít jako klišé – všechny do jedné jsou naprosto skvělé, žádná z nich není navíc a všechny nabízejí silné momenty i působivou atmosféru. To, že je „Antikatastaseis“, úžasná deska, je myslím nasnadě, proto ještě předtím, než tento vcelku očekávatelný verdikt ještě jednou zopakuji, chtěl bych zdůraznit jednu věc – pokud to mohlo vyznívat, že „Antikatastaseis“ stojí za pozornost především díky těm vygradovaným melodiím v jednotlivých písních, není to tak úplně pravda. Určitě nepopírám, že právě tohle jsou vrcholné momenty nahrávky, ale i v tom svém „standardním“ chaosu jsou Abyssal stále vysoce poutaví a nedají vydechnout, což z alba činí působivý zážitek po celou dobu jeho trvání.
A nyní již tedy slibovaný, i když nepřekvapivý finální verdikt – „Antikatastaseis“ je po všech směrech excelentní nahrávka, jež rozhodně stojí za slyšení. Není lehká a vyžaduje trochu té snahy, ale to její kvality nijak nesnižuje. Znamenitá deska, která patří k tomu nejzajímavějšímu, co se na poli letošního extrémního metalu urodilo.
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Locust Swarm
02. The Stygian Deep
03. Pathogenic Apathy
04. La Tempestad
05. Infernus
06. The Chosen One
07. Zealot, Crusader of War
08. Order of the Arcane Scripture
09. Chaos Theory
10. O’ Majestic Being, Hear My Call
Musím říct, že jakmile se začaly objevovat zvěsti o novém studiovém albu amerických death metalistů Hate Eternal, tak mě to nechávalo naprosto klidným. Tahle kapela nikdy nepatřila mezi ty hlavní pilíře žánru, jež byly neustále na očích. Nemůžu soudit, jestli je to kvalitou samotné hudby, protože krom jednoho alba mám ve znalosti jejich tvorby nemalé mezery, ale mám takový dojem, že to je spíš tím, že do jedoucího vlaku naskočili až v roce 1997, tedy v době, kdy devadesátkový boom kolem floridského death metalu začal pomalu a jistě utichat. Mé jediné setkání s touto tříčlennou bestií tak nastalo, když jsem si poslechl „Fury & Flames“ z roku 2008, z nějž jsem byl dost zklamán, a Hate Eternal jsem odsunul až někam za hranice svého zorného pole.
A nic by se na tom nezměnilo ani v budoucnu, jenomže s příchodem šestého alba, které se jmenuje „Infernus“, jsem kolem sebe začal registrovat velké množství nadšených ohlasů a kritik, až jsem si řekl, že albu dám šanci a uvidím, co se bude dít. A stalo se to, že novinka floridských death metalistů s Erikem Rutanem v čele mě sfoukla jako svíčku, protože to, co se na „Infernus“ děje, je skutečná apokalypsa postavená na tom nejlepším, co si v aktuálním tisíciletí lze od takto pojatého death metalu přát.
Pokud se neznale ptáte, co death metal v pojetí Hate Eternal znamená, tak se připravte na brutální a místy technicky pojatou jízdu v pekelně rychlém tempu. Žádný odpočinek, žádné ústupky nebo dokonce kompromisy. Rutan, Hrubovcak a Westmoreland, jenž se na letošní placce představuje jakožto nováček za bubenickou stoličkou, spustí s úvodní „Locust Swarm“ zběsilou death metalovou mašinu plnou plnou blast beatů, riffů a kytarových vyhrávek, že se z toho nejednomu fanouškovi zatočí hlava. A takhle se pokračuje napříč celou tři čtvrtě hodinou trvání „Infernus“. Na vrcholu atmosfericky chladného, avšak přirozeně ostrého a čistého zvuku ční Erik Rutan se svým hrubým řevem a vrstvenými kytarami, které rychle zaženou veškeré obavy z trojčlenného složení a tím pádem jednoduché death metalové rubanice.
Hate Eternal si na novinku nachystali opravdu masakrální materiál s obrovskou dávkou energie a skvělých nápadů. Ani se mi nechce do nějaké podrobnější analýzy jednotlivých kompozic. Radši zrovna upozorním na poměrnou jednotvárnost, která možná „Infernus“ lehce shazuje, ale díky přímočarému a velmi funkčnímu skladatelskému přístupu, kdy zní každá skladba jako žánrový monolit ze zlatých časů death metalové éry, to zas tak moc nevadí. „Infernus“ jsem i opakovaně poslouchal s velkou chutí a bylo mi vcelku jedno, jestli hraje zrovna ultrasonická rychlovka „The Stygian Deep“ nebo pomalejší „Infernus“, jež s delší hrací dobou vyznívá oproti zbylým kompozicím poměrně velikášsky. Může za to zejména vrstvená struktura, opatrné střídání temp a kytarové aranže, jež v refrénu podbarvují brutální riff. V půli hrací doby se jedná o vkusné oživení, protože věřím, že leckomu může ta zmíněná hudební jednotvárnost, zde podporovaná neměnností projevu Erika Rutana, přijít jako vážný nedostatek.
Mně osobně Hate Eternal přišli nejsilnější v rychlých a úsečných válech, kde se sóluje i několikrát v průběhu jedné písně a Erik Rutan bez rozmyšlení chrlí srze své hrdlo nepříliš originální texty. Takových momentů je na „Infernus“ nepočítaně, ale pokud budu brát jen skladby jako celek, tak takové vály, v nichž jedou po celou dobu všichni na plný plyn, jsou na „Infernus“ dva. „The Chosen One“ nebo „La Tempestad“. Obě se vešly pod čtyři minuty a věřte, že se toho v nich děje poměrně hodně a nejsou lacinými odrhovačkami bez nápadu, protože obě jsou vražedně chytlavé. Ještě o stupínek výš jsou pak „Order of the Arcane Scripture“ a závěrečná „O’ Majestic Being, Hear My Call“ která k té zběsilosti přidává navrch dobře vystavěnou první polovinu a teskné kytarové sólo.
Co se týče slabých míst, tak jediná píseň, již jsem nedokázal docenit, je instrumentální „Chaos Theory“, která mi přijde vyloženě navíc a postrádá zajímavé motivy, aby si dokázala sama o sobě vystát jen s klasickým nástrojovým obsazením. Sólová kytara se sice snaží, ovšem skladba jako taková se na zbylou devítku dívá ze zadních pozic. Nicméně, nejedná se o takový průser, aby měl nějakým způsobem kazit celkový dojem z nahrávky, který je k mému vlastnímu překvapení a navzdory názoru, jejž jsem doposud o Hate Eternal měl, dobrý. Vlastně hodně dobrý, protože jestli se Hate Eternal něco podařilo, tak přijít s deskou, která je až po okraj natřískaná těmi papírově nejlepšími ingrediencemi a které dohromady spájí v jeden nedělitelný celek nepřeslechnutelná snaha přijít s materiálem, jenž je pro posluchače něčím jako ztělesněním death metalového inferna. Skvělá deska, která mě baví tak jako už dlouho žádná placka podobného ražení. Bravo!
Země: Itálie Žánr: black / death metal Datum vydání: 27.3.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Roma delenda est
02. Prophecy of One Thousand Years
03. Disciplina Etrusca
04. The Alchemist
05. Bellerofonte
06. Bringer of Light
07. Tages, Born from the Earth
08. Carnal Genesis
09. Measure the Divine
10. Teofagia
11. Black Metal [Venom cover]
12. Tirreno
V dnešní recenzi se zase jednou vydáme na poloostrov, jenž svým tvarem nápadně připomíná vysokou botu. Tím jsem vlastně rovnou prozradil i stát, z něhož dnes recenzovaná skupina pochází, jelikož až na dvě malé zemičky, v nichž toho metalu moc nenajdete, celý tento poloostrov zabírá země, kde se ve velkém žerou těstoviny a kde se namísto „kurva“ říká „puttana“. Ano, předpokládáte správně – Voltumna pocházejí z Itálie.
Začneme obligátní představovanou pro ty, kdo nemají tušení, co jsou tihle Taliáni zač. Voltumna začali hrát v roce 2009 a poprvé na sebe upozornili o dvě léta později vydáním prvního minialba „Chimera“. Minialbum je sice pěkná věc, ale co si budeme povídat, deska to prostě není – ta je větší a důležitější. A první takovou „větší a důležitější“ Voltumna pustili do světa na jaře 2013 pod názvem „Damnatio sacrorum“. Pravidelný dvouletý rozestup pak Italům zjevně vyhovuje, jelikož opětovně přesně takhle dlouho to trvalo, než se objevila druhá dlouhohrající nahrávka. Ta se jmenuje „Disciplina Etrusca“ a ono „dva roky po 2013“ samozřejmě znamená, že vyšla letos.
Ačkoliv by se podle paintové image mohlo zdát, že Voltumna hrají black metal, ve skutečnosti… no, ve skutečnosti vlastně opravdu hrají black metal. Je sice pravda, že jsou na „Disciplina Etrusca“ místy nepřehlédnutelné (respektive tedy nepřeslechnutelné) i death metalové vlivy, nicméně je to právě kov černoty, který v tvorbě Voltumna hraje primární úlohu. Mimoto lze ovšem na novince slyšet i některé pasáže, při nichž zejména kytary předvádějí věci, za něž by se nemusely stydět ani formace z oblasti metalcoru, což při vší úctě bohužel nepovažuji za zrovna šťastný nápad. Nemohu si pomoct, ale když tu a tam Voltumna spustí takové ty zasekávané riffy, které jako by vypadly z období toho největší metalcorového trendu, tak mi to nepřipadá jako něco, co by se hodilo do black / death metalu, a působí to na mě prostě poněkud nepatřičně.
Je sice pravda, že takové momenty jsou na „Disciplina Etrusca“ v menšině a ani zdaleka se neobjeví ve všech z dvanácti přítomných skladeb, avšak i přesto je právě tohle jedna z těch věcí, jež mi po poslechu nahrávky v hlavě utkvěly nejvíce. A to dojem z alba, který (proč to prostě neříct rovnou) naneštěstí nepatří k těm úplně nejlepším, zrovna nevylepší. Za mnohem lepší nápad považuji sympaticky citlivé zapojení kláves, které naopak patří k tomu nejzajímavějšímu, co je na „Disciplina Etrusca“ k nalezení. Ani v tomto případě se sice nejedná o nic, co by posluchače mělo dostat do kolen, ale když nic jiného, alespoň jejich linky fungují a jsou to v podstatě ty nejzábavnější chvilky, jaké si Voltumna pro svou druhou desku připravili. Vzhledem k tomu, že primárním zaměřením Italů není klávesový black metal, tak se tento nástroj neobjevuje s nějakou železnou pravidelností, naopak se objevuje relativně sporadicky, a když už se navíc objeví, nepřebírá si hlavní roli a spíše jen tak vykukuje zpoza všudypřítomného kytarového hoblování a mlácení do bicích, ale nakonec i to stačí.
Drtivou většinu náplně „Disciplina Etrusca“ ovšem tvoří nijak zvlášť zajímavý a naprosto ničím zvláštní black / death metal. Voltumna sice nehrají nějak vyloženě dementně a ta jejich muzika mě neuráží, ale je to jednoduše… průměr jak stehno. Všechny nástroje, vokál a nakonec vlastně i ten zvuk jsou prostě všechno docela obyčejné záležitosti, které vás do posluchačské nirvány rozhodně nepřivedou.
Stejně obyčejné jsou i samotné skladby, jež s výjimkou onoho klávesového poprašku (který ovšem z obecného hlediska taktéž není žádný trhák) nenabízejí zhola nic zajímavého. Nejvíce z celého alba tedy vyčnívá předělávka „Black Metal“, jejíž smysl mi však trochu uniká, protože odrhovačka od Venom (sorry, ale tahle kapela prostě nic jiného není a nikdy nebyla – a to říkám i navzdory tomu, že jejich rané desky považuji za kult) se do toho konceptu Italů příliš nehodí. Voltumna se přece jenom snaží o lehce ambicióznější pojetí (což neznamená, že se to povedlo na jedničku), takže Venomovská vypalovačka tam tím pádem vypadá jako pěst na oko a vyznívá trochu samoúčelně, přestože je umístěna až těsně před koncem desky.
Stručně řečeno, Voltumna hoblují nezáživný průměr s ambicí… avšak ambice to samy o sobě nikam výš nevytáhnou, dokud zůstávají nenaplněné. Jak již padlo, poslechnout se to dá a nijak to člověka neurazí, ale opět musím vytáhnout svou klasickou otázku – proč by měl kdokoliv z nás poslouchat zrovna tohle, když existují tisíce mnohem lepších a záživnějších alb? Já ten důvod prostě nevidím. „Disciplina Etrusca“ je deska, již se vyplatí si koupit jen v tom případě, že ji nějaké distro bude někdy nabízet ve výprodeji za 50 kaček, protože za víc to bohužel nestojí…
Black Flame je kapela, kterou mám v hledáčku už delší dobu a dlouho jsem plánoval, že se na její tvorbu podívám podrobněji. To, že má člověk chuť se těmhle Italům podívat na zubní protézu, by ale nemělo být nijak zvlášť překvapující – Black Flame sice nepatří mezi nějaké vyloženě kultovní záležitosti, ale mají za sebou již ranec roků aktivní činnosti (vznik se datuje do konce 90. let), několik desek a v neposlední řadě mají v rámci undergroundu docela solidní jméno.
Jenže znáte to – lenost je lenost, pořád je co poslouchat, takže některé skupiny prostě neustále zůstávají opomíjeny, což byl u mě mimo jiné právě případ Black Flame. A jak už tomu tak bývá, byla to právě nově vydaná deska, kvůli níž konečně nastal zlom – tato deska nese název „The Origin of Fire“ a vyšla čtyři roky po svém předchůdci „Septem“.
Vzhledem k tomu, že Black Flame mají slušné renomé a že se v jejich sestavě nenacházejí žádní zelenáči (například za bicími nesedí nikdo jiný než M:A Fog), neměl jsem na „The Origin of Fire“ úplně nejmenší nároky. Čekal jsem našlapanou black / death metalovou jízdu, která mě svou vysokou kvalitou strhne. Což o to, tu jízdu jsem vlastně dostal, akorát mě to bohužel moc nestrhlo…
„The Origin of Fire“ je vlastně dobré album, ale i přesto mi nic moc nedalo. Když se zaposlouchám a zaměřím se na detaily, tak tomu vlastně nemám moc co vytýkat, protože Black Flame hrají fakt na úrovni. Ale z nějakého důvodu jsem do desky nedokázal proniknout (anebo ona mě nedokázala zaujmout – přijde na úhel pohledu), přestože jsem jí věnoval nadstandardní množství času. Vůle z mé strany tedy byla, ale i tak mi to ve finále nic neříká.
Problém tkví hlavně v tom, že si „The Origin of Fire“ nedokáže udržet pozornost. Intro „Wandering Hermit“ a začátek prvního regulérního válu „My Temple of Flesh“ znám vlastně nazpaměť, ale už během té první písničky to prostě přestanu jakkoliv vnímat. Album si hraje dál, nijak mě neruší, občas si zaklepu nohou do rytmu, ale tím veškerá interakce končí, a když dozní finální „Lucifer Rising“, tak se mi z té muziky nevybaví… no, vlastně vůbec nic. Jako kulisa k nějaké práci je to tedy na pohodu, nic víc jsem však v nahrávce objevit nedokázal. Navzdory všem formálním kvalitám v tom žádný opravdový drajv nebo atmosféru nebo cokoliv jiného, čím by mě Black Flame upoutali, prostě necítím. A to samozřejmě není dobré.
Od poslechu „The Origin of Fire“ odrazovat nechci, protože jak již padlo, úroveň v tom rozhodně je, tak třeba vám to sedne víc než mně, ale já osobně jsem si s Black Flame – tedy přinejmenším s Black Flame model 2015 – příliš nepotykal. Když se na to soustředním, neslyším nic blbého, ale pozornost si to nedokáže ani vynutit, ani udržet. Jsem tedy trochu zklamán, ale ne znechucen, takže až budu mít někdy volnou chvíli, asi dám šanci i starší tvorbě. Seance s „The Origin of Fire“ už ale opakovat nejspíš nebudu…
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 28.8.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Call to Destruction
02. Negating the Abominable Coils of Apep
03. Liber stellae rubeae
04. In the Name of Amun
05. What Should Not Be Unearthed
06. Evil to Cast Out Evil
07. Age of Famine
08. Ushabti Reanimator
09. Rape of the Black Earth
10. To Walk Forth from Flames Unscathed
Pokud v metalové subkultuře uslyšíte o kapele, na niž se lidé odvolávají jako na americké egyptology, dost bych se divil, kdyby nebyla řeč zrovna o technicky death metalových Nile. Tahle skupina, jež nejednoho posluchače uhranula svým specifickým projevem, vlastně mimo jiné i celkem hezky ukazuje, jak je občas žánrové dělení zavádějící. Když se řekne technický death metal, myslím, že si dnes většina lidí představí spíš kapely jako Obscura či Beyond Creation, tedy kapely disponující křišťálovým zvukem dávající na odiv naprostý instrumentální perfekcionismus s kompozicemi leckdy využívajícími i melodičtějších pasáží (občas snažících se navázet tam, kde skončily poslední desky legendárních Death). Jenomže první poslech libovolné ukázky tvorby Nile by člověka rychle vyvedl z omylu. Tady se jedná o hudbu mnohem syrovější, brutálnější, na druhou stranu ovšem také atmosferičtější. Technika a kytarová progrese je zde v naprosté harmonii s hutným naturalistickým zvukem a mezihry na pomezí etnické hudby a ambientu dodávají hrozivou atmosféru zrádných katakomb.
A v tomhle duchu se nese naprostá většina toho, co pod jménem Nile spatřilo světlo světa. Je to vlastně taková jistota – ovšem ne jistota v tom smyslu, že by ta muzika byla nějaká nudná, obyčejná či nedejbože banální, naopak se jedná o muziku velmi zajímavou, komplexní, propracovanou a relativně náročnou – myšlena je tím jistota poctivé porce mistrného death metalu. I přesto je však na každém albu trochu jinak vyladěna hranice mezi těmito stěžejním složkami, a tak je zároveň každá deska jedinečná. Před měsícem vyšla v pořadí osmá studiová nahrávka nesoucí název „What Should Not Be Unearthed“. A jak v mých očích obstála?
Zatímco poslední „At the Gates of Sethu“ se nesla v duchu zpřehlednění zvukového hávu, aby vynikly technické kytary s propracovanými a občas i melodičtějšími výjezdy, a zvuk byl tedy o chlup méně drtící a více ekvilibristický, novinka pojala za svůj cíl vrátit jménu Nile trochu té syrovosti, kulervoucí rytmiky a mohutné technicky deathové zvukové hradby. „Žádné progové pidlikání,“ zazněl halasný a rozhodný příkaz faraona.
Ačkoliv mluvím o syrovosti, co se týče zvukové produkce, je deska vypiplaná více než kdy dříve. Uslyšíte zde krásně nazvučené bicí a adekvátně drtivé kytary, přičemž vše působí celistvě a realtivně vyrovnaně. Snad jen baskytaru bych si byl schopen představit kapku výraznější, nicméně to je skutečně detail. Oproti minulosti však ubylo střípků melodičnosti, epických pasáží a akustických a ambientních meziher. I přes propracované zvukové inženýrství desce trochu chybí ta velkolepá a naléhavá atmosféra. Taková, jež společně s dokonalými nápady dělala z dvojice „In Their Darkened Shrines“ a „Annihilation of the Wicked“ nedostižné žánrové monumenty. Novinka je střízlivějším monolitem, surovým, méně výpravným, ale přesto velmi solidním.
Hned začátek desky nás bez jakéhokoliv koncept tvořícího intra uvrhne přímo do jedné z nejbrutálnějších poloh – prostřednictvím skladby „Call to Destruction“, zpočátku působící obhrouble, při bližším zkoumání odhalující nejeden fantastický moment. Ačkoliv píseň disponuje nezaměnitelným kytarovým rukopisem, nazývat ji nějakým Nile dogmatismem na místě rozhodně není, což se snaží dát najevo i text, jenž namísto starověku řeší současnost. Konkrétně reaguje na ozbrojence Islámského státu, kteří na okupovaných územích Iráku a Sýrie devastují starověké památky nedocenitelné hodnoty (např. paláce v Palmýře). Funguje jako exkurz do fanatických myslí i tvoří soundtrack k oněm mohutným expolozím srovnávajícím tyto historické památky se zemí. Společně se zběsilou sypačkou „Rape of the Black Earth“ se jedná o jednu z nejtvrdších skladeb alba – neobvykle těžkopádná, ale povedená stopa se solidními nápady.
„Negating the Abominable Coil of Apep“ je celkem klasickou vypalovačkou, jež na konci navodí hutnou atmosféru díky využití tamburíny v jedné rytmičtější pasáži. Vyhrávky zde tvoří ony naturalistické kudrliny, které každý, kdo kdy přišel do kontaktu s egyptology, bezpečně pozná. Nejkratší, nejpřímočařejší, přesto velmi šikovně složená je trojka „Liber stellae rubeae“. „In the Name of Amun“ zase začíná atmosferickým etnem a transformuje se v klasický mohutný instrumentální propletenec s výbornými nápady, místy silně rytmický, jindy slušně techniký. Skvělá kompozice, již bych rozhodně chtěl vidět naživo. Taková „Age of Famine“ zase dává prostor rytmickým hrátkám a zajímavým, leckdy disharmonickým kytarovým partům.
Pokud vám chyběla etnická brnkaná intermezza, „Ushabti Reanimator“ vás jistě potěší. No, a nezapomněl jsem na něco? Co takhle skladba zveřejněná jako druhé lyric video – skvělá „Evil to Cast Out Evil“? Ta disponuje silnými nápady, neobvykle melodickým sólem i velmi chytlavým skandovaným závěrem. Kdybych řekl, že má celkem hitový potenciál, sice bych musel dodat „na poměry Nile, samozřejmě“, nicméně bych se pod to pak klidně podepsal.
Navzdory tomu, že novinka potřebuje chvilku čas na vstřebání, neboť je oproštěna o zpřehledňující berličky, jimiž byly v minulosti například vícedílné skladby či častější etnická intermezza, v rámci diskografie Nile rozhodně nepodlezla vysokou nastavenou laťku. Na největší skvosty kapely to sice nemá, nicméně i tak je nová deska stále něčím víc než jen důstojným pokračovatelem. Ty chlápky to stále baví a je to slyšet. A to je ten nejlepší přístup, nemyslíte?
Druhý pohled (Kaša):
O tom, že Nile patří mezi přední představitele technického death metalu, asi není žádných pochyb. Tahle parta příznivců všeho, co se týká staroegyptské kultury, přišla v podstatě již na svém debutu s celkem jasnou představou toho, jak by chtěla znít, a pokud pominu letmé stylové úkroky spojené spíše se změnami poměru technické brutality k instrumentálním pasážím s feelingem starého Egypta, tak jsou Nile jako stroj, který se dlouhá léta „jen“ upgradoval na novější verzi. Přesně dávkují porci nové hudby, jíž se z jistého úhlu pohledu nedá nic vytknout. Má to koule, atmosféru, instrumentálně vše na jedničku, a když se podaří zvuk, tak není co řešit. Jenže minule už to taková sláva nebyla a „At the Gate of Sethu“ bylo ve výsledku spíše zklamáním, které ve stínu starších majstrštyků strádalo. Lehce vyčpělé nápady a divný zvuk si vybraly svou daň, a byl jsem tak zvědavý, kam se Nile posunou s dalším albem.
Novinka je v tomto ohledu návratem ke starším pořádkům, a přestože bych nerad „What Should Not Be Unearthed“ tituloval lacině jako kalkul a sázku na jistotu, tak přesně takhle mi zní. Myšleno však bez hanlivého nádechu, jenž je z takového označení cítit. Představte si takový ten poctivý výběr toho nejlepšího, s čím kapela v minulých letech přišla, a výsledkem bude nová placka.
To znamená, že kytary zabíjejí a jsou ozvučeny brutálně, plně; po prázdně rozostřeném zvuku z minula skoro žádné památky. Navíc mi přijde, že tím, jak se postupně vytrácí četnost egyptských motivů (nic proti tomu, přeci jen ta nápaditost postupem let klesala), tak hudba Nile nijak nestrádá a příklon k živočišnému zemětřesení Sandersovi a spol. sluší. Ve výsledku možná převládají ničivé vály bez výrazných etnických prvků, nicméně pokud budou Nile skládat takové pecky jako „Call to Destrution“ a „Liber stellae rubeae“, tak nemám důvod si stěžovat. I přesto se mi však líbí víc etničtější kusy typu „In the Name of Amun“ a „What Should Not Be Unearthed“, v nichž je ten exotický koktejl z brutality, etnické epiky a technické preciznosti namíchán znamenitě. Souhra kytarových riffů a disharmonických kytarových sól, která už jsou pro Nile poznávacím znamením, nepřestávají v těchto delších kompozicích ani po tolika letech udivovat a George Kollias potvrzuje svou pozici jednoho z nejlepších žánrových bicmenů, protože každý jeho úder je jako přesně mířený direkt.
Osobně se mi při poslechu nabízí srovnání „What Should Not Be Unearthed“ s prvním sólovým počinem právě George Kolliase, který sice zanevřel na egyptskou mytologii, ovšem materiál si pro svou placku přichystal našlapanější a mým slechům příjemnější, takže v pomyslném souboji bych upřednostnil jeho. Nicméně, i tak jsem rád, že se Nile podařilo se po „At the Gates of Sethu“ postavit zpět na vlastní nohy a dál kráčet na své pouti egyptskou mytologií.
Vzhledem k tomu, že jsou Altarage doposud zcela neznámým pojmem, asi by se slušelo pro začátek tuhle smečku trochu představit. Takže – kdo to tedy je? Popravdě řečeno… nevím, a jestli mi náhodou něco neuniklo, tak to vlastně neví nikdo, a to včetně labelu, který tenhle počin vydal. Jediné, co je o Altarage známo, je původ a samotná hudba. Tahle záležitost pochází ze Španělska a hraje ukrutné death metalové zvěrstvo.
„MMXV Demo“ je prvním počinem, jenž pod hlavičkou Altarage vychází, ale nenechte se zmást tím, že se jedná o pilotní demosnímek, který nabízí jen dvě skladby o hrací době nějakých deseti minut, protože tohle za slyšení rozhodně stojí i tak. Tedy – za předpokladu, že si libujete ve skutečně chlíváckém death metalu. Zapomeňte na nějaký klasický oldschool death metal nebo nějakou krkolomnou techniku – to jsou všechno stále relativně poslouchatelné věci. Altarage drtí náhul hodně hrubého zrna a bez obav se mohou postavit na roveň takovým prasárnám jako Portal nebo Teitanblood.
Právě vliv krajanů Teitanblood je z muziky Altarage hodně cítit, ale nejedná se o vyloženou kopírku, jelikož oproti téhle veličině toho nejhnusnějšího death metalu jsou Altarage méně syroví, zato však o něco hutnější. Tak či onak, rozhodně se připravte na to, že „MMXV Demo“ vám dá zabrat – navzdory své krátké stopáži. Oba přítomné songy „Altars“ a „Vortex Pyramid“ se totiž s vůbec ničím neserou a po celou dobu pouštějí do uší naprosté zlo, při němž humus odkapává z reproduktorů. Kytary jsou špinavé, brutálně hluboké a hutné a společně rytmikou vytvářejí nepříjemný chaos, zejména v těch nejrychlejších momentech, a tomu všemu nasazují korunu vřeštivé nemocné vokály.
Výsledkem je naprosto ukázkový tlak na posluchače a vysloveně odporná, chorobná atmosféra. Je pravda, že třeba zmiňovaní Teitanblood jsou nejspíš ještě o kousek větší peklo, ale i tak je produkce Altarage určena spíše jen otrlejším posluchačům, kteří nějakou tu dávku zla snesou. Nicméně, takovým lze „MMXV Demo“ jedině doporučit, protože navzdory faktu, že jde o kraťas ryze undergroundového ražení, to za pozornost jistě stojí. Příznivci opravdu hrubozrnného death metalu by si na tuhle záležitost měli rozhodně posvítit!
