Dejme si na začátek malý kvíz – co dostanete, když vezmete Therion a přidáte k nim „kra“? Ano – Kratherion. Se svými slavnějšími skoro-jmenovci ze Švédska ovšem tahle chilská smečka nemá společného zhola nic…
I když… jak tak nad tím přemýšlím, tak trochu kecám, protože něco malinko ty dvě kapely společného mají, jen se nesmíme bavit o současných Therion. Pamatujete se na raná alba, která vyšla ještě předtím, než se Švédové vydali na symfonickou dráhu? Ano, myslím přesně tu dobu, kdy drhnuli syrový death metal. Kratherion totiž také drtí špinavý death metal značně oldschoolového střihu. Tím ovšem spojitosti končí, protože tohle pseudo-vtipné intro tu je jen jako chabá náhražka solidního úvodu recenze a vzniklo jen díky relativně podobným názvům.
Sami Kratherion vznikli začátkem aktuálního tisíciletí, což už vlastně není tak úplně málo roků. Zpočátku ovšem přílišnou aktivitou nehýřili a vydali jen několik demáčů. Opravdu za zmínku stojí až rok 2008, kdy se objevil dlouhohrající debut „Necrouroboros XXXIII“, na nějž posléze navázala druhá deska „Mantra Lucifer Flagelantes“. Nicméně ani ta už není zrovna žhavou novinkou, protože ji Kratherion vypustili v půlce roku 2013 a reedice, kvůli níž tento shluk víceméně náhodných písmenek (nenechte se zmýlit – to, že z toho sem tam omylem vznikne slovo, je podobně velký zázrak, jako když se objeví Ježíš na opečeném toastu) vlastně vznikl, se objevila o rok později.
Z mé poznámky o pečivovém Ježíškovi by Kratherion jistě měli radost, jelikož do světa pouštějí krutě dřevní death metal s tematickým zaměřením na antináboženství a okultismus. Zdá se vám to trochu klišé? Inu, to se vám zdá správně! Kratherion totiž v žádném případě nejsou nějací inovátoři a na své druhé fošně jedou v naprosto klasických stylových mantinelech.
Upřímně, ono to, co tihle Chilané předvádějí, není nějak jalové… poslouchá se to úplně v pohodě, sype to více než zodpovědně a sem tam se objeví solidní pasáž, jíž se nedají upřít docela chlupaté koule. To je vlastně v pohodě, ale problém je v tom, že je to prostě takové… celé „chlupaté“. Nějaké schopnosti Kratherion bezpochyby mají a jejich dílko rozhodně disponuje větší než elementární úrovní, ale i tak z „Mantra Lucifer Flagelantes“ táhne naprosto brutální neoriginalita tak hodně, že vlastně není důvod to poslouchat.
„Mantra Lucifer Flagelantes“ je totiž albem, které jste vlastně slyšeli ještě předtím, než jste ho slyšeli. Může to znít trochu hnusně, ale Kratherion nepředvádějí nic, co by už nevymyslel nikdo před nimi a co bychom všichni už mnohokrát neslyšeli jinde. Jasně, i s neoriginálním přístupem jde vytvořit fakt nářezovou placku, ale i přes jisté kvality tohle prostě není tak mocné, aby to byl zrovna tento případ.
Nechci Kratherion vyloženě potápět, protože to pořád slušně kope a protože v tomhle žánru existují i mnohonásobně blbější skupiny, ale i tak – „Mantra Lucifer Flagelantes“ je deska určená jen skalním a nepříliš kritickým příznivcům death metalu.
Země: Brazílie Žánr: death metal Datum vydání: 7.8.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Scars of the Hatred
02. Ways of Barbarism
03. Dogma of Submission
04. Strength Forged in Fury
05. Soulless Impaler
06. Burning of the Heretic
07. The Isolated Truth
08. Oracle of the Ungod
09. Timeless Starvation
10. Milonga de la muerte
O tom, že Brazílie již dávno není jen Sepultura, se snaží dlouhou řádku let přesvědčit tamní death metalová sebranka Krisiun. Ta na sebe v prvních letech své činnosti upozorňovala vcelku nenápadně a bez velké nahrávací společnosti v zádech se jim pomalu a jistě díky vlastní odhodlanosti podařilo proniknout mezi relativně známá tělesa na death metalové mapě. A minimálně v Brazílii kromě zmíněné legendy nenajdete v současné době žhavější vývozní artikl co se týče metalové hudby. Stalo se tomu s vydáním přelomového „Conquerors of Armageddon“, což je v pořadí třetí album. Tím nechci říct, že ty první dvě jsou horší, ale nedostalo se jim takové pozornost, jaké by si zasloužily, protože to jsou skvělé death metalové počiny.
Když se dnes řekne Krisiun, tak mně se okamžitě vybaví nadupaný death metalový nářez, jemuž z teoretického hlediska vlastně ani nic nechybí. A novinka „Forged in Fury“ je již desátou řadovou deskou a přesně tak taky zní. Vyzrále, vyhraněně a bez nějakých experimentů přináší chlapskou porci valivého death metalu, který je stejně agresivní až brutální, jako je chytrý. Bratři Kolesneové pokračují v dosavadní praxi, kdy se o posledních albech nedá říct, že by byly nudné. Krisiun totiž hrají zatraceně přesvědčivě a bez nějakých ústupků. Jejich death metalový nářez je možná pouhou reminiscencí starých a osvědčených postupů, ale když oni to dělají tak dobře, že jim to nemůžu předhazovat jako negativum. Pokud to tedy dosud vyznělo tak, že „Forged in Fury“ je vcelku obyčejná death metalová deska, jíž chybí vlastní ksicht, tak vězte, že přesně tak tomu je. Krisiun jsou ukázkou toho, že člověk nemusí být nutně vizionář, aby opakovaně nepřestával udivovat, protože síla této party je právě v jednoduchosti a energii, která vás při poslechu jejich tvorby položí na zem.
„Forged in Fury“ je při své délce 50 minut možná o trochu rozmáchlejším albem, než bych si já osobně přál, ale to se nedá svítit. Přečkat se to dá úplně v pohodě. Tím hlavním důvodem je, že kombinace hutných, místy až technicky laděných kytar spolu s výraznou rytmikou, kdy se basa neschovává někde v koutě, ale hraje opravdu slyšitelně a ve prospěch celku, se této partě vydařila i tentokrát. Přičtěte si našlapaný zvuk, jenž podtrhuje celkově brutální vyznění, na nějž se Krisiun vždy zaměřovali a máte před sebou slušný příslib slušného posluchačského zážitku.
A že je na novince co poslouchat, to si můžete být jistí. Vždyť takové vály jako „Scars of the Hatred“ a „Dogma of Submission“ jsou čistě papírově takřka bezchybné skladby, které i mladším fanouškům předávají death metalovou pochodeň staré školy. Je tu přímočaré, ale nijak jednoduché riffování, rychlejší tempa a srozumitelný přednes vokalisty Alexa Camarga, jenž není nejnápaditějším zpěvákem a v podstatě po celou dobu si jede v tom svém hlubokém chropotu, ale k takto ortodoxní desce, jež je velmi jednotvárně zaměřená, by se těžko hodil někdo jiný, takže potud za vše palec nahoru. A to včetně obalu, který se tentokrát opravdu povedl a vítá posluchače do ostrých spárů bestie jménem “Forged in Fury”.
Uznávám, že minulé „The Great Execution“ bylo ještě našlapanějším dílkem, nicméně „Forged in Fury“ je stále dostatečně vyrovnaným počinem, kdy se to nejzajímavější děje v prostřední části seznamu písní, kdy přijde na řadu velmi silná dvojice v podobě „Soulless Impaler“ a „Burning of the Heretic“. Obě jsou trošku delší, ale ne ke škodě věci, takže zejména prvně jmenovaná, která postupně přechází od krátkého intra k death metalové vysokooktanové směsici kytarových riffů a zběsilých sól, láme kosti. A takhle to pokračuje napříč celým tracklistem. Spousta riffů, kopáků, drnčivé basy a hrubého vokálu si po celou dobu drží nátlak, s nímž se začne a skoční se až po skončení poslední skladby. Do té doby jsou totiž Krisiun naprosto neúnavní.
Vyloženě slabou píseň jsem na desce nenašel, takže právě proto se zdržím jakýchkoli slov kritiky, protože nevěřím, že se jen tak někdo letos objeví s lepší death metalovou nahrávkou. Přeci jen, to, co Krisiun dělají, dělají dost dlouho a za ta léta už vědí, co na posluchače zabírá, a tak je taky „Forged in Fury“ poskládáno. Z části je to takové „best-of“, protože řada motivů zní povědomě (riffy v „Burning of the Heretic“, „Dogma of Submission“ či „Oracle of the Ungod“ už jsem určitě někde slyšel), ale vadí to nějak? Nevadí. Ten nátlak, který v sobě „Forged in Fury“ schovává, vám nedá vydechnout a na podobné myšlenky při běžném poslechu nezbude čas. Jednoduše skvělá deska.
Země: Německo Žánr: thrash / death metal Datum vydání: 30.6.2015 Label: Prosthetic Records
Tracklist:
01. Declaration of Intent
02. On a Collision Course
03. Scars of Creation
04. Affect Gravity
05. Means to an End
06. Ode to Extinction
07. Demon Seed
08. Power Surge
09. Ruptured Perpetually
10. Living Lies
11. Atavistic
12. Reborn
13. Radiation Sickness
Dvacet let na scéně za sebou a na kontě desátá studiová deska, která klasicky začíná od písmene „I“. Jasně, řeč není o nikom jiném než o německých thrash / death metalistech Dew-Scented, kteří před nějakými dvěma měsíci vydali svou novou desku s titulem „Intermination“. Ještě předtím, než se k pustím do alba samotného, tak mi dovolte vyjádřit svůj vztah k německé škole thrash metalu, jež mi byla vždy vzdálenější než ta americká, ačkoli co do kvality těch vrcholných počinů se jedná o v podstatě vyrovnané scény. Dříve mi šla proti srsti taková ta špinavost a divokost starších Destruction a Kreator a někdy v té době jsem přičichl k čistšímu podání z dílny Dew-Scented, kteří ten thrash metal pochopili tak nějak moderněji a míchali do něj špetku death metalové hrubosti, což jim zůstalo až do dnešních dní.
Od té doby jsem Dew-Scented přestal sledovat blíže a aktivně, což bylo před nějakými osmi lety, ale řekl jsem si, kdy jindy oprášit trošku nostalgického vztahu než při příležitosti jubilejního desátého počinu. Od dob „Incinerate“, které jsem snad slyšel naposledy, nezůstal v řadách Dew-Scented kámen na kameni a krom zpěváka LeifaJensena mají Němci komplet nové obsazení, ovšem že bych to poznal sám od sebe, aniž bych si to přečetl, to asi ne. Pozastavovat se u takového jména u instrumentální zručnosti je skoro tak zbytečné jako polemizovat nad kvalitou technického zpracování. Všechno je samozřejmě vypiplané do nejmenšího detailu, ačkoli v podání Dew-Scented to neznamená chladně dokonalou desku ve stylu Arch Enemy. Riffy řežou jako blázen, bicí uhání ukázkově, Leif prohání své hlasivky taky neúnavně a přitom to dohromady zní energicky a hybně, což je velmi příjemné.
Když totiž Dew-Scented zpomalí a z thrash / death metalového rybníčku zavítají do sfér modernějších sekaných riffů, tak to nepůsobí nijak nepatřičně ani hloupě. Němci prostě ví, jak to zabalit tak, aby „Intermination“ znělo současně, přesto ctilo staré postupy a nepůsobilo jako dort pejska a kočičky, kde se přidávalo od všeho trochu, aby to bylo úplně nejvíc nejlepší. Písní, která ukazuje, jak může dohromady fungovat staromilský thrash metalový přístup s mladšími zasekávačkami, je „Scars of Creation“. Ta se hned při prvním poslechu vyhoupla do přední linie těch nejlepších skladeb a spolu s našlapanou „Demon Seed“ a „Means to an End“ tam stojí i po několika posleších.
Samotné skladby nejsou poskládané vyloženě nečekaně a sází na jistotu, což není od Dew-Scented překvapivé, protože tak nějak vypadalo i několik starších počinů. Riffuje se s maximální vervou, aby se občas přihlásily o slovo buď death metalově valivé momenty, nebo naopak ony sekačky, ale takovým tím přirozeným drajvem jsou na poslech sympatické a nenásilné. Viz třeba už zmíněná „Demon Seed“ nebo „Ruptured Perpetually“, které povzbuzují v pokračování poslechu i do druhé poloviny.
Je škoda, že se pětici nepodařilo udržet nastavenou laťku po celou dobu, protože aniž by album nějak lineárně upadalo, tak se v druhé polovině střídají silnější skladby se slabšími a závěr již není tak zábavný, jak si asi Dew-Scented představovali. Mezi ty slabší kousky bych zařadil „Power Surge“, „Living Lies“, jež se pořád nemůže nějak rozjet, „Atavistic“, kterou částečně zachraňuje slušná basová linka v úvodu, a konečně závěrečný cover „Radiation Sickness“ od Repulsion, jenž i přes zjevnou snahu zapůsobit úderností a přímočarostí nefunguje a na album se moc nehodí. Jako bonus možná, ale v základní verzi trochu zbytečná položka. O mnoho lépe se mi poslouchala předposlední „Reborn“, která si co do agrese nic nezadá s poslední skladbou alba, nicméně už jen kytarová nápaditost a sólování v prostřední části nutí držet uši nastražené.
Při tak početné diskografii se bez problémů dá určit, jestli nové album spadá mezi ty lepší nebo naopak horší počiny. Osobně bych „Intermination“ viděl někde v horní polovině, ačkoli na ty úplně nejklasičtější počiny se dívá z podstatné vzdálenosti. Dew-Scented však zvládli téma na jedničku, a přestože do něj nevložili veškeré své umění a odehráli to spíš jen tak na jistotu, tak v porovnání s konkurencí jsou na tom pořád ještě docela dobře. Minimálně první polovinu má „Intermination“ spád jako kráva, který je v druhé půli přibrzděn několika horšími skladbami, ale jako celek se těch 45 minut poslouchá úplně bez škobrtnutí, takže svým způsobem vše v pořádku..
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 13.1.2015 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Vox dei (A Call from Beyond)
02. Lord, Make Me an Instrument of Thy Wrath!
03. Death Liberator
04. Leviathan
05. Doomsday Celebrities
06. Hate Is the Law
07. Valley of Darkness
08. Crusade:Zero
09. The Omnipresence
10. Rise Omega the Consequence!
11. Dawn of War
12. Black Aaura Debris
Když si člověk jen tak letmo projde papírově ty opravdu největší jména polského death metalu, tak zcela jistě narazí na velkou čtyřku ve složení: Vader, Behemoth, Decapitated a Hate. Přestože se o všech těchto jménech dá říct, že jsou dostatečně zajetá a široké veřejnosti známá, tak v nejméně záviděníhodné pozici se budou asi už navždy nacházet právě Hate, kteří počátkem letošního roku vydali své deváté studiové album. Ano, správně tušíte, že to je podobnost s mnohem slavnějšími kolegy Behemoth, které je jejich stylovým souputníkům Hate až nepříjemně často předhazována. Ačkoli se obě kapely vyvíjely ve velmi podobných konturách a jejich cesta je tak výsledkem spíše přirozeného vývoje než kalkulu, z něhož jsou Hate neprávem obviňováni, tak v reálu to vypadá tak, že právě oni budou už navždy všeobecně považování za kopii Behemoth, ačkoli jejich vlastní desky mají svůj osobitý ksicht.
O Hate se v minulých letech hovořilo spíše v souvislosti s tragickou smrtí baskytaristy Mortifera (civilním jménem Sławomir Kusterka), jenž s Hate stihl nadrtit dvojici předchozích počinů. Příčinou smrti byla určena srdeční arytmie a už tak smutná zpráva je o to tragičtější, že metalová scéna přišla o mladou osobnost, která měla ve svých 27 letech kariéru před sebou. Hate se ke vzniklé situaci postavili po svém a místo ohlášení pauzy, která by byla logická, se vydali rychle na cesty a započali přípravy letošní novinky s titulem „Crusade: Zero“, která navazuje na dva roky starého předchůdce „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“. Ve studiu se basy chopil zpěvák a kytarista Adam, kterého ve doplnili již klasicky kytarista Destroyer, jinak Konrad Ramotowski, a nově bubeník Paweł „Pavulon“ Jaroszewicz, jenž nahradil odejitého Hexena. Ovšem na výsledku to sotva poznáte, protože „Crusade: Zero“ si s sebou nese všechna poznávací znamení, jež si Hate za ta léta vybudovali.
Hate krom očividné hudební podobnosti s Behemoth spojuje taky jistá preciznost co se týče výsledného materiálu, jímž se prezentují. „Crusade: Zero“ je tak velmi profesionálním produktem, kterému vévodí jednak skvělý zvuk, jenž je hodně hutný a kde jediné melodie obstarávají kytary, druhak precizní instrumentální výkony a hlasový projev Adama (nechtějte po mně, abych používal jeho přezdívku Adam the First Sinner, protože mi přijde fakt dementní), jehož chropot patří k těm, kterým lze za normálních okolností rozumět vcelku slušně. Krom těchto poznávacích prvků si připočtěte klasický death metal, který je tak akorát vkusně epicky pojatý, a aniž by museli Hate všude cpát klávesy, tak mají některé momenty opravdu chladně epickou atmosféru, což mě vždycky napadne při mohutném finiši „Hate Is the Law“.
Oproti starším albům ubylo zběsilých pasáží plných blast beatů, což jde logicky ruku v ruce s tím, že se Hate snaží své tvorbě vnuknout letmý pocit velikášství a majestátnosti střednětempými rytmy, což se jim na jednu stranu daří, ovšem v tomto ohledu to s Behemoth projíždí na plnou čáru, protože ačkoli výsledná atmosféra v pořádku, tak charisma Nergalova přednesu Adam z Hate nedosahuje. Bohužel. Osobně bych si tak dokázal představit víc nářezových pasáží ve stylu „Hate Is the Law“, která je vážně skvělá. Drtivá většina písní jsou nesmlouvavé hymny, kde se relativně plynule přechází od monumentálně vystavěných kytarových ploch k občasným rychlovkám, jež pohání právě novic Pavulon. Jednou z nejlepších písní v této váhové kategorii je „Death Liberator“, která navazuje na dvojici inter „Vox dei (A Call from Beyond)“ a „Lord, Make Me an Instrument of Thy Wrath!“, jejichž vzájemné dělení moc nechápu, ale budiž.
Ačkoli album disponuje pouhými sedmi regulérními skladbami (za předpokladu, že nepočítáme čtveřici různých inter), tak díky delší hrací době jednotlivých písní se zdá, že se toho na „Crusade: Hero“ odehrává dost a album i přes nijak neskrývanou jednotvárnost baví. Hate prostě našli sound a výraz, který jim sluší a nebýt tady ti Behemoth, tak je dost dobře možné, že se bavíme o kapele zcela jiného významu a velikosti. Ony totiž skladby jako „Death Liberator“, „Leviathan“ či závěrečná „Dawn of War“ jsou prostě a jednoduše výtečné a zaslouží si mnohem víc pozornosti, než jaké se Hate dostává. Slabších momentů na albu zas tak moc není, a i když už se objeví prostřednictvím vcelku nezáživné „Doomsday Celebrities“, tak se jedná o kapku, díky které se celé moře do černa nezabarví, takže zbytečné to řešit.
Co říci závěrem? „Crusade: Zero“ je ráznou odpovědí na donedávna lehce nejistou budoucnost těchto Poláků, kteří ukazují, že si zaslouží víc. Na konec snad už jen konstatování, že pro ty, kterým hudba Behemoth voní a o Hate paradoxně nikdy neslyšeli, doporučuji „Crusade: Zero“ jako záležitost, která se vám zcela určitě bude líbit. Ti ostatní, kteří po poslední řadovce váhají, by mohli ocenit vyrovnanost, s níž mělo předešlé „Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity“ menší problém. Neříkám, že se po vydání „Crusade: Zero“ pozice Hate (nejen) na domácí death metalové scéně změní, ale myslím, že po další takto povedené desce by rozhodně měla.
Datum: 25.7.2015 Místo: Česká Lípa, vodní hrad Lipý Účinkující: Bonesaw of the Brains, Бут, Crippled Fingers, Deathstar, Horrible Creatures, I Warned You, Incarnate, Jovanera, Never Left Behind
Českolipská festivalová veselice Agressive Fest se letos konala již podeváté. Já osobně jsem ji však poprvé navštívil až v loňském roce, nicméně vzhledem k tomu, že jsem se tehdy docela příjemně bavil – a to navzdory faktu, že sestavu akce tvoří jen menší domácí kapely – vydal jsem se na místo činu i v letošním roce. Oním místem činu je vodní hrad Lipý (resp. tedy jeho nádvoří), který se nachází ve středu města. Kromě místa konání se samozřejmě neměnilo ani stylové zaměření, takže i tentokrát tvořily páteř programu death metal, grindcore a hardcore. Celkové menu pak čítalo devět položek.
V sobotu 25. července sice brzo po ránu na Českou Lípu padaly přívaly deště, ale do odpoledních hodin, kdy program akce začínal, se počasí vyspravilo, takže když nastupovala první Jovanera, dalo se již hovořit o vedru. Možná ne nesnesitelném, ale pořád natolik velkém, aby byla veškerá aktivita přítomných posluchačů omezena jen na popíjení piva. Ale to možná nebylo jen počasím – takový je holt úděl prvních vystupujících. Nicméně, Jovanera produkuje úderný hardcore, který je sice možná prudce neoriginální (vystoupení plné škrkavých riffů, které jsou pro tenhle žánr tak typické – jistě si umíte představit), ale živě funguje dobře – má-li podporu v publiku. Ačkoliv tedy kapela své vystoupení vyloženě neflákala, žádná velká šleha to nebyla, protože se prostě všichni přítomní krčili ve stínu a s pivem ruce maximálně pokyvovali hlavou.
Žezlo přebírají I Warned You, jejichž zpěvák Máza se na festivalu objevil již v loňském roce jako host u pořádajících Crippled Fingers. Tentokrát tedy přijel se svou vlastní kapelou, nicméně i tu trápil stejný problém jako předešlé kolegy, tedy že hrála pro spíše statické posluchače, ačkoliv se k podobné hudbě hodí spíše pařící (ne však pářící se) zvěř. Karlovarské pětici to sice docela šlapalo (doma si možná tyhle moderní sekačky nepustím, jak je rok dlouhý, ale na koncertech mě to docela baví), jinak však nešlo o nijak zvlášť zázračné vystoupení.
O trochu zábavnější byli Deathstar, kteří – když nic jiného – jsou alespoň technicky namakaní, umí hmatníky svých kytar pořádně prohnat a se svými nástroji si rozumí. A vlastně i na samotném vystoupení bylo znát, že tenhle kvartet už toho má odehraného dost, protože šlo o profesionální set… možná trochu profesorský, ale ne v tom negativním slova smyslu. Určitě mě to bavilo o něco víc než obě předcházející kapely a šlo o sympatický výkon, nicméně obecně vzato to pořád nebylo nic, co by člověku vyrazilo dech.
Sérii koncertů, které sice nejsou špatné, ale do nějakého kulervoucího zážitku mají také hodně daleko, prodloužili rovněž Bonesaw of the Brains. Tohle (aktuálně) trio z Varnsdorfu jsem živě neviděl hodně dlouho a v paměti jsem je měl nevím proč uložené spíš jako grindovou partu, ale současná podoba skupiny se nese víc v death metalovém duchu. Avšak to bylo asi tak nejzajímavější, co mě na jejich koncertu zaujalo, protože jinak šlo o nijak neobjevnou hoblovačku, která se s pivkem v ruce příjemně poslouchá, ale nic moc navíc v tom není.
Je osm večer, skoro půlka programu je už minulostí a konečně se objevuje skupina, o jejímž vystoupení mohu bez uzardění říct, že mě skutečně bavilo. Což je svým způsobem paradoxní, jelikož Horrible Creatures byli vlastně jedinou vystupující formací, již jsem v předstihu neznal. Když se to tak vezme, tak ani v tomhle případě nešlo hudebně o nic moc výjimečného, ale karlovarský kvartet ten svůj death / thrash metal sypal s opravdu ukázkovým nasazením a energií. Žádný z muzikantů se příliš nešetřil a všichni hráli (popř. zpívali) na plný plyn, od čehož je neodradilo ani stále poměrně statické publikum. Tady za mě palec nahoru, protože tohle bylo dobré.
První, kdo dokázal lidi skutečně rozhýbat, byli až grindoví zabijáci Бут. Jihočeská úderka se s ničím nemazala, drtila svůj nemilosrdný agresivní grindcore se skutečným zápalem a snad i díky kraťoučkým nekompromisním vypalovačkám (jednou z nich byl i cover od Brutal Truth) to utíkalo opravdu pekelně rychle. A jak již bylo řečeno, na Бут se už konečně rozpoutal i nějaký ten kotel, který hnal kapelu kupředu. V tomhle případě to bylo v podstatě bez výhrad – z mého pohledu nejlepší kapela na letošním Agressive Festu.
Nejlepší hrací časy si pro sebe uzmuly dvě pořadatelské kapely. Tou první z nich byli již výše jmenovaní Crippled Fingers, kteří se na rozdíl od loňského ročníku, kdy vystoupili se třemi hostujícími zpěváky, představili již v kompletní stále sestavě. Zpočátku mi to připadalo, že to nebude ani zdaleka takový nářez jako set, jejž Crippled Fingers předvedli na tom samém místě před rokem, ale postupně se to i tentokrát parádně rozjelo, vystoupení nabralo výborný spád a šlo o parádní hardcorovou show. Kotel již jel na plné obrátky (přece jen bylo znát, že skupina je místní), energie lítala na všechny strany a zábava to bylo výborná.
Agressive Fest už se pomalu začíná chýlit ke konci a jako předposlední v celém line-upu jsou na řadě Incarnate, tedy další místní – a pořadatelská – smečka. Na loňském ročníku mě jejich set příliš nenadchl, avšak tentokrát to mělo švih a byla to sranda. Muzika je to sice tuze jednoduchá, vokál jak z chlívku, ale šlapalo to dobře. Na předchozí dvě kapely sice Incarnate neměli, ale v pomyslné tabulce výkonů patřili do horní poloviny. Jako poslední pak na pódium nastoupili ještě Never Left Behind, ale po konci Incarnate už jsem se odebral pryč.
Celá akce probíhala v pohodovém přátelském duchu, prostředí hradu je výtečné a celé pojetí festivalu je sympaticky undergroundové a je na něm znát, že se koná především kvůli tomu, že to ty lidi baví. Nicméně abych byl upřímný, po hudební stránce se mi loňský ročník líbil o něco více – což je svým způsobem trochu paradoxní, když letos ubylo čistého hardcoru, který není zrovna mojí krevní skupinou.
Je pravda, že žádná z osmi kapel, jež jsem viděl, nepředvedla nějaký fail a vlastně šlo ve všech případech o solidní koncerty. Skutečně dobří mi však tentokrát připadali pouze БУТ a Crippled Fingers (a i v těchto případech ani omylem nešlo o nějaké životní zážitky), zatímco ten zbytek byl… inu, takové ty neurážející „proč ne“ koncerty. Na druhou stranu, i přesto je Agressive Fest pořád sympatická akce, a pokud bydlíte někde v dostupné vzdálenosti, není důvod se sem někdy nepodívat.
Země: Polsko Žánr: death / groove metal Datum vydání: 31.9.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Exiled in Flesh
02. The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation
03. Veins
04. Blood Mantra
05. Nest
06. Instinct
07. Blindness
08. Red Sun
09. Moth Defect
Abych pravdu řekl, tak Decapitated nepatřili v minulosti k mým oblíbencům a jejich tvorbu jsem dlouhá léta vcelku úspěšně ignoroval. Pravda, nepatří mezi ně ani nyní, nicméně menší změna nastala s vydáním předposlední placky „Carnival Is Forever“, k níž mě zlákalo pozitivní přijetí hudební kritikou, takže jsem jí dal šanci a k mému vlastnímu překvapení se mi album časem zalíbilo natolik, že následující placku „Blood Mantra“ už jsem vynechat nemohl, protože kombinace hrubého death metalu s groove skočnými prvky se ukázala jako perfektní energická záležitost, což se mi potvrdilo i při doposud jediném živém setkání na Zimním Masters of Rock před dvěma lety.
Přestože „Blood Mantra“, jemuž patří v diskografii kapely pořadové číslo pět, vyšlo už v loňském roce, tak Decapitated jsou na evropské death metalové mapě natolik výrazným jménem, že se nehodí je plně ignorovat, takže si dnes dáme takovou menší retro-recenzi, ačkoli s tím retrem to není pochopitelně tak žhavé.
Několikrát tady padlo označení death metal, takže je jasné, kudy se další řádky budou ubírat, ovšem o postupné cestě od čistokrevnému technického death metalu k moderněji střiženému death metalu míchaným s groove metalem už se v souvislosti s Decapitated napsalo nemálo, takže to řešit nebudu, zvlášť když starší tvorbu znám jen velmi zběžně. Hlavní je, že jejich aktuální podoba je z jistého pohledu takřka ideální death metalovou polohou, protože jí nechybí spousta energie, hudba jako taková je v pohodě, a přestože je z toho cítit cílené mainstreamové (v rámci možností) zaměření, tak se to prostě a jednoduše poslouchá nenásilně. „Blood Mantra“ je však tomto ohledu za „Carnival Is Forever“ v dalekém závěsu, protože si myslím, že naposledy jednotlivé kompozice fungovaly jako celek o něco lépe, ale na druhou stranu, loňskou placku nelze jen tak bez milosti odstřelit.
Ono totiž z profesionálního hlediska je „Blood Montra“ v naprostém pořádku. Skvělý zvuk. Našlapané songy, drtivý nástup, nepolevující atmosféra a výkony jednotlivých hráčů jsou dohromady jako kladivo, avšak navzdory počátečnímu nadšení, který mi způsobily úvodní vály „Exiled in Flesh“ a „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“, se s přibývajícími poslechy začnou Decapitated lehce zajídat. Album jsem prvně slyšel již před několika měsíci a vrátil se k němu až nyní a názor jsem nijak nezměnil. Snad jen „Blindness“, jež mi tenkrát přišla úplně nijaká, mi nyní nečiní zas takové problémy, ačkoli ji řadím k tomu slabšímu, co může „Blood Mantra“ nabídnout. Pokud se budeme bavit o skladbách jednotlivě, tak v první půli nemám vlastně žádných výhrad, protože krom prvních dvou kousků se mi líbí i našlapaná titulka, která láme kosti. Již zmíněná „The Blasphemous Psalm to the Dummy God Creation“ je při své krátké stopáži neurvale brutálním atakem, jemuž není radno se stavět do cesty.
S následujícími skladbami už to ale tak růžové není. Určitě v tom hraje roli fakt, že se v několika případech natáhla stopáž až na šest minut, což je pro takto úderný a ve své podstatě jednoduchý death metalový nářez až moc. Určitě to nijak neprospělo „Nest“, která nejpozději od třetí minuty jede jen tak ze setrvačnosti a vlastně opakuje strukturu první poloviny. „Moth Defect“ ze samého závěru je spolu s „Blindness“ o kus lepší, ovšem taky to není žádná hitparáda. Jakmile začnou Decapitated jen tak od ničeho k ničemu sekat pořád dokola jedny a tytéž pasáže, což je příklad zmíněné „Moth Defect“, tak to není to pravé ořechové. Netvrdím, že se tento počin nedá poslouchat, ale „Blood Mantra“ při té jednotvárné brutalitě a navzdory silnému nasazení není tak silné, jako bylo „Carnival Is Forever“, kde byl stejný problém negován silnějšími skladbami, jež lépe držely pohromadě.
Je snad jasné, že Decapitated jsou velcí profíci na to, aby vydali vyloženě špatnou desku, protože ačkoli té kritiky na hlavu jednotlivých písní nepadlo zrovna málo, tak na žánrový průměr mají tihle borci stále ještě malý náskok. Nebýt toho, že v druhé půli začne „Blood Mantra“ oproti skvěle rozjetému úvodu ztrácet dech a vlastně jedinou skladbou, která se mi líbí v celé délce je „Instinct“, tak nemám důvod nepět na polskou čtveřici chválu všemi směry, protože pocitově je mi ten jejich masakr velmi blízký, nicméně jako celek představuje „Blood Mantra“ jen lehce nadprůměrnou nahrávku.
Začínám mít dojem, že bychom měli více sledovat australskou metalovou scénu, neboť ta v posledních letech vyvrhla hned několik zajímavých kapel. Pokud snad čekáte, že Hybrid Nightmares jsou další v řadě, máte bohužel pravdu jen částečně. Co si však zaslouží pozornost každopádně je forma, jakou se Australané rozhodli svou hudbu vydávat. „The Second Age“ je druhé ze čtyř EP, které se ukáží světu letos a které dohromady tvoří čtveřici „dob“, doprovázených souvislým příběhem (což nemohu potvrdit ani vyvrátit) a působivou grafikou. Pokud však čekáte, že po vydání čtvrtého disku alba seřadíte za sebe a dostanete jeden dlouhý opus, asi vás zklamu. „The Second Age“ totiž je až příliš podobné prvnímu dílu „The First Age“ a navíc mezi prvními dvěma díly naprosto chybí přirozené přemostění a těžko říci, zda to v dalších dílech bude lepší.
Pokud však opustím širší kontext čtyřdílné série a zaměřím se na mně svěřený druhý díl, mohu rázem mnohem víc chválit než kritizovat. Hybrid Nightmares hrají metal v onom moderním pojetí, v němž nevíte, kde končí death či začíná black a který je navíc jen jedním z několika precizně spojených hudebních směrů na desce. Vedle instrumentálního intra „Lost“ a akustické „Only the Dead Know“ desce vévodí trojice úderných skladeb. Hybrid Nightmares rozhodně posluchače nešetří, a tak z rychlého tempa téměř nepolevují. Výtečné vokály spolu s melodickou prací kytar ale dokazují, že i tvrdší metal může být nesmírně zábavný a chytlavý. Uvnitř jednotlivých skladeb nalezneme i příjemná ozvláštnění, například v podobě basového sóla v „In the Labyrinth“ či některých překvapivých folkových motivů v „And Reach the Stars“. Vše navíc v každé skladbě doplňují povedená kytarová sóla.
V rámci skladeb je tak každá jednotlivost v pořádku, jenže jako celek je „The Second Age“ možná příliš usedlé. S geometrickou precizností si skvěle sehraní a instrumentálně zruční hudebníci troufli pouze do míst, kde již bylo mnoho kapel před nimi. Přičtěme k tomu onu nejistotu ohledně funkčnosti čtyřalbového konceptu (už jen poslech prvních dvou dob v řadě není nikterak zábavný, těžko tak očekávat, že to zbylá dvě alba změní) a máme zde počin, který je sice hudebně dobrý, ovšem vytvořený kapelou, která takříkajíc postrádá perspektivu. Zda tak „The Second Age“ stojí za poslech, nechám na vás.
Země: Polsko Žánr: death metal Datum vydání: 28.2.2015 Label: Old Temple
Tracklist:
01. The Devil Inside
02. Evil’s Mucus
03. Funeral March
04. The Abyss
05. Sadness
06. In Darkness
07. (Behind) the Mask of Sanity
08. 910
09. Madman’s Curse
10. Callousness
11. Venom
12. Whores, Drugs and Brain Dead
Existují jisté druhy nahrávek, jejichž vydání je určeno čistě a jenom zarytým příznivcům té které kapely. Samozřejmě by někdo mohl ihned oponovat, že asi vše, co nějaká skupina vydává, je určeno především jejím fanouškům, což je jistě pravda, ale někde ty fanoušky také musí získat a ti lidé se k oné muzice přece jenom nějakým způsobem musí dostat. Když začnete tvorbu prozkoumávat s nějakou dlouhohrající deskou, většinou to nebývá tak úplně krok mimo, a to i v případě, kdy třeba předcházející studiové nahrávky neznáte. Pak jsou tu ale různé, povětšinou neřadové počiny, jež se k prvnímu seznámení s nějakou skupinou vůbec nehodí a skutečně je ocení asi jen již stávající příznivci. Na čemž není nic špatného, jelikož i takové nahrávky dle mého názory mnohdy mají smysl a ty fanoušky dokážou skutečně potěšit. Nicméně pokud se vám stane, že se k té kapele dostanete právě prostřednictvím podobné neřadovky pro fajnšmekry, může být ono první seznámení značně zkreslené a formaci ve vašich očích třeba i uškodit.
Přestože polští death metalisté Embrional nejsou žádnými veterány, jeden takový počin na kontě již mají – byla jím kompilace „Annihilation 2007 + Live“, jež vyšla v loňském roce. Její obsah z poloviny tvořily písně z druhého demosnímku „Annihilation“ (původní vydání nečekaně v roce 2007), který byl v této podobě znovuvydán, z poloviny pak záznam koncertu, jejž Poláci odehráli na jaře 2013. To je podle mě naprosto ukázkový prototyp nahrávky, kterou prostě docení jen fanoušci kapely – přesto se pro mě právě „Annihilation 2007 + Live“ stalo tím nosičem, skrze nějž jsem se já osobně s Embrional seznámil poprvé. A i když jsem nebyl zas až tak hluchý, abych nepoznal, že hudebně to jalové není, nijak zvlášť na mě toto první setkání nezapůsobilo.
Nicméně občas není záhodno dávat prvnímu dojmu zas až takovou váhu a v hudbě to platí obzvláště – zejména když odpanění proběhne za pomoci nějakého takového počinu, který k tomu není úplně nejvhodnější. A Embrional jsou právě tímhle případem, protože na rok přesně po zmiňované kompilaci vyšla druhá řadová deska s názvem „The Devil Inside“ (možná by z formálních důvodů nebylo úplně od věci alespoň zmínit, že debut se jmenoval „Absolutely Anti-Human Behaviors“ a vyšel v březnu 2012), aby onen první dojem značně usměrnila do patřičných mezí. Jedna věc je totiž jistá – tahle fošna uvnitř ďábla rozhodně má.
Existují různé způsoby, s nimiž lze death metalový žánr uchopit, a zrovna Embrional jej pojali způsobem, jemuž já osobně familiárně říkám chorobný death metal. Ačkoliv o stylové příslušnosti téhle smečky není sporu, protože Embrional skutečně ani na chvilku nevykročí zpoza hranic kovu smrti, nejedná se o žádnou chrastící starou školu. Poláci se spíše snaží na posluchače vytvořit jakýsi tlak a vybudovat zlem prolezlou náladu, přičemž důležité je to, že je jejich snažení úspěšné. Ačkoliv se do toho Embrional jako správná death metalová sebranka umějí pořádně opřít a pěkně od podlahy přitopit pod kotlem nějakou tou bicí sypačkou a smrští riffů, i v těch nejrychlejších momentech z „The Devil Inside“ dýchá patřičně zlovolná atmosféra.
Nicméně Embrional toho mají v rukávu mnohem víc a jejich muzika nezačíná a nekončí jen s death metalovým hoblováním. Poláci se nebojí místy zatáhnout mračna i mírným kytarovým chaosem (byť to ani zdaleka není ta největší šílenost, jakou jste kdy slyšeli) a především zvládnou i pomalejší táhlé pasáže, jež atmosféře desky přispívají velkou měrou – skvělým příkladem v tomto ohledu může být třeba třetí „Funeral March“, která se nese v rozvážnějším tempu po většinu své stopáže. Ozdobou „The Devil Inside“ jsou ovšem i kytarová sóla, protože ta Embrional zjevně vážně umějí napsat – a pokud bych měl opětovně jmenovat nějaký ten příklad, ukázal bych třeba na „(Behind) the Mask of Sanity“ anebo „Madman’s Curse“. Zejména ve druhé jmenované je obecně sólová kytara vážně lahůdková a i díky ní tenhle vál patří k vrcholným momentům alba.
I přes zmínku o vrcholných momentech je však nutno upozornit, že Embrional drží vysokou laťku kvality po celou dobu trvání „The Devil Inside“ a vlastně se zde nenachází jediný track, o němž bych si myslel, že by tu byl navíc. Když to pak člověk všechno sečte dohromady, vyjde vcelku jasný výsledek – v tomhle případě na posluchače čeká 43 minut skutečně výživného death metalu, který za slyšení bezesporu stojí. Za mě určitě velké doporučení.
Druhý pohled (Kaša):
Přestože mám death metal opravdu rád, tak si myslím, že nebýt povedeného obalu, který zdobí druhé album Poláků Embrional a který mě od pohledu vcelku zaujal, tak bych se k jejich letošnímu bezbožnému zářezu vůbec nedostal. Důvod je prostě a jednoduše v přeplněnosti scény, protože death metalových part je všude jako hub po dešti, takže moje první setkání s touto čtveřicí je čistě dílem náhody. A musím říct, že jak jsem k „The Devil Inside“ zprvu přistupoval s lehkou nedůvěrou, protože jsem čekal absolutně průměrnou variaci na téma oldschool death metal, tak jsem byl ve výsledku překvapen, o jak slušné album se vlastně jedná.
Embrional sice nedostanou Nobelovu cenu za originalitu a přínos death metalové scéně, ale „The Devil Inside“ je albem, které se dá úplně v pohodě poslechnout, aniž by se z toho stala nepříjemná záležitost. Mě osobně hodně příjemně překvapilo ladění jejich tvorby směrem k technickému death metalu, takže výsledek zní trošku jako kombinace Morbid Angel a Pestilence, jen s tím rozdílem, že „The Devil Inside“ postrádá to nepřeslechnutelné inženýrství druhých jmenovaných. Od chvíle, kdy dozní hororové intro „The Devil Inside“, rozjedou Embrional jednoduchou partii, která se skvěle poslouchá. Vály jako „Evil’s Mucus“, „The Abyss“ a „In Darkness“ jsou super a třeba utahaná „In Darkness“ je vůbec nejlepší skladbou desky, ačkoli nepůsobí tak silně hitovým dojmem jako třeba „Evil’s Mucus“ nebo „910“. Právě ty mě totiž zaujaly na první poslech nejvíc, avšak pomalu a jistě je „In Darkness“ přerostla. S přibývajícími minutami album neslábne nijak okatě a vyplatí se tak vydržet až do konce na thrashem načichlou rychlovku „Whores, Drugs and Brain Dead“, která se oproti zbytku desky lehce vymyká a působí spíš jako bonus, ale baví.
Netvrdím, že je „The Devil Inside“ je bezchybným albem, ovšem v té záplavě obdobně znějících part jsou Embrional přeci jen o trochu výš a jejich technicky brutální death metal, jenž je obohacen o lehce okultní atmosféru, strčí svou energií řadu kolegů hravě do kapsy.
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 24.4.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. A New Day Will Rise
02. They Came to Die
03. Defenders of Midgard
04. Where Is Your God Now?
05. The Bolt Thrower
06. Let the Hammer Fly
07. Where Churches Once Burned
08. Land of the Thousand Lakes
09. Dawn of the Nine
10. Welcome the Son of Thor!
Při poslechu dvanáctého řadového alba severských válečníků Unleashed se v každém okamžiku člověku dere na mysl jedna hlavní myšlenka: poslouchám tady legendu švédského death metalu se vším, co k tomu patří. Ne snad, že by k tomuto konstatování byla novinka „Dawn of the Nine“ vyloženě zapotřebí, protože parta kolem Johnnyho Hedlunda již dlouhou dobu dokazuje, že za svou píli a nasazení si svou pozici zcela jistě vysloužila již dávno a právem, ale „Dawn of the Nine“ je ve všech ohledech naprosto profesionální produkt v dobrém slova smyslu, na kterém čtveřice nenechala nic náhodě a natočila ničivou desku hodnou svého jména.
Na Unleashed je mi v posledních letech strašně sympatické, s jakou grácií z rukávu borci sypou jednou skvělé album za druhým, a aniž by kolem sebe museli budovat mocnou vikinskou atmosféru jako styloví souputníci Amon Amarth, tak jejich desky nejsou jen jednoduchou death metalovou rubanicí bez atmosféry. Ta bojovnost a hymničnost je z jejich hudby stále stejně patrná a ani mi nepřijde, že by to byl vyloženě účel. Unleashed sice nijak netlačí na pilu, ale od „Midvinterblot“ ničí své posluchačstvo s pravidelností nájezdů vikinských válečníků do řad svých protivníků a jejich desky si udržují velmi vysoký standard, pod nějž neklesli ani s novým počinem.
S tou pravidelností se ruku v ruce váže fakt, že „Dawn of the Nine“ není počinem nijak překvapivým. To je nutno si přiznat bez keců hned v úvodu. Je to klišé, ale musím říct, že kdo slyšel „As Yggdrasil Trembles“, případně našlapaného předchůdce „Odalheim“, tak nemůže být hudebním směřováním nikterak zaskočen. Na první poslech je možná „Dawn of the Nine“ počinem rychlejším, nicméně jako ucelená kolekce death metalových hymen funguje přesně tak, jak se obecně očekávalo, takže vše je při starém. Léta neměnná sestava čítá krom hromotluka Johnnyho za mikrofonem a s baskytarou v prackách, sehraný kytarový tandem Tomas Olsson a Fredrik Folkare a konečně bubenickou jistotu Andrese Schultze se všemi těmi bicími výjezdy a sypačkami. Klasický hutný zvuk s chrastivými riffy a útočnou rytmikou je samozřejmostí a silný řev Johnnyho nijak neztrácí na síle a zůstává jedním z poznávacích znamení tvorby Unleashed. Tvorby, která je sice zajetá ve stylových kolejích, ale s desítkou silných skladeb v zádech tohle kapele nelze zazlívat.
Tak nějak přemýšlím, jestli má smysl nějak podrobně rozebírat seznam songů „Dawn of the Nine“ stylem skladba po skladbě, protože jakkoli jsou ty jejich bojovnou náladou načichlé songy chytlavé a od sebe celkem bez problémů rozeznatelné i po krátké době, tak mají určitou neměnnou strukturu, která se liší v tempu a nerad bych tak vyvolal mýlku, že se jedná o desítku totožných písní s nedostatkem vzrušujících momentů. Síla Unleashed je v tlaku, který na posluchače přenáší spolu s atmosférou, jež takřka pumpuje adrenalin do žil, takže jakmile to seveřané odpálí prostřednictvím „A New Day Will Rise“, tak je nutné se připravit na tři čtvrtě hodinu riffové smrště s dostatkem melodických kytarových motivů, díky nimž jsou i tak přímočaré skladby jako „Land of the Thousand Lakes“ a „Where Is Your God Now?“ stále svěží a v rámci vysoké kvalitativní laťky se rozhodně neztratí.
Ačkoli rychlé tempo se svižně cválajícími bicími převládá, tak Unleashed umí taky pěkně zpomalit, což na novince předvedli v rozmáchlejší skladbě titulní a dvojici „Defenders of Midgard“ a „The Bolt Thrower“, kdy poslední dvě se nesou spíše ve středním šlapavém tempu. To „Dawn of the Nine“ nemá daleko k doom metalu, což umocňuje táhlý kytarový riff a hmatatelná sabbathovská atmosféra. Na závěr se tenhle vál skvěle hodí, a pokud se někdo bojí, že po 40 minutách nepotáhne tak dobře jako třeba závěrečná hymna „Welcome to Son of Thor!“, tak je na omylu. Uznávám, že mně osobně se ty svižnější skladby typu „Where Is Your God Now?“ a „A New Day Will Rise“ zamlouvají o něco více, ovšem neznamená to, že by Unleashed jedoucí na nižší rychlostní stupeň neměli co nabídnout.
Není pochyb, že „Dawn of the Nine“ je určeno milovníkům starého evropského death metalu, kde není na nečekané elementy a zvraty místo. Unleashed jsou si vědomi, že jejich největší síla je v drtivém přístupu a přesně tak jejich dvanácté album taky dopadlo. Novinka je vyrovnaná a energií napěchovaná deska, která je přesně tím prototypem počinu, který si člověk od death metalové legendy může přát. Ačkoli je zahleděná do hluboké minulosti svých slavných předchůdců, tak nezní jako laciný kalkul vůči vlastním posluchačům, což je problém, který mám u Amon Amarth, jejichž tvorba a napumpovaný sound je výrazivu Unleashed velmi blízký, ovšem tam, kde Johan Hegg a spol. sází hlavně na image a mytologickou auru, kterou kolem sebe šíří, jsou Unleashed zaměření na samotnou hudbu, takže rozdíl je slyšitelný hned na první dobrou a jsem rád, že u „Dawn of the Nine“ to platí i nadále.
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 5.5.2015 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Gruesome
02. Open Coffin Orgy
03. Broken Bottle Rape
04. Break the Cross in Half
05. Lost Remains
06. Slit Wrists
07. Stab
08. The Night Bleeds
09. Compulsion to Brutalize
10. Eternal in Darkness
Když lídr Six Feet Under, Chris Barnes, ohlašoval jedenácté studiové album titulované jako „Crypt of the Devil“, nic nenasvědčovalo tomu, že by posluchači měli zbystřit nad rámec ohlášení běžné studiové placky těchto smrtonošů. Důvod? Není to žádné drama, Six Feet Under prostě sypou svá alba z rukávu s docela vysokou kadencí a vzhledem k tomu, že dvojice počinů „Unborn“ a „Undead“ vyšla v letech 2012 a 2013, tak jsem nečekal, že se Barnesovi v šuplíku naskládá tak rychle nový materiál, a když už ano, tak výsledek bude znovu převařená voda, z níž tento growler kuchtí už roky.
Nicméně, „Crypt of the Devil“ je v jistém ohledu jiné. Jakmile Barnes vypustil informaci, že pro účely vzniku nového alba se spojil s Philem Hallem z Cannabis Corpse, které v nahrávacím procesu doplní i zbytek zkouřené party (jmenovitě bubeník Josh Hall a kytarista Brandon Ellis), bylo záhodno očekávat, že s příchodem nového impulzu by mohla být nakopnuta i stagnující kariéra velikánů death metalu, s jejichž studiovými alby je to jako na houpačce. Je docela paradox, že nové album s Barnesem natáčí doprovodná kapela, jejíž jméno je parodií jeho bývalé domovské skupiny Cannibal Corpse, nemyslíte?
Samozřejmě se nabízí otázka, nakolik je „Crypt of the Devil“ jiné a jestli se naplnila očekávání, že by s mladou krví po ruce mohla novinka znít o něco víc nebezpečně. Nebudu z toho dělat kovbojku, ale musím říct, že „Crypt of the Devil“ ve své podstatě nijak nevybočuje z linie alb nedávných, ačkoli je cítit, že Barnes je o něco málo žíznivější a skladby neznějí v několika případech tak tuctově, jako tomu bylo zejména na „Unborn“, ale vyložený průser to není. Skladatelskou taktovku v ruce držel zřejmě pořád Chris, protože ačkoli má tvorba Six Feet Under a Cannabis Corpse jisté společné ingredience, jsou alba obou part odlišná a domácí působiště Joshe Halla z „Crypt of the Devil“ necítím tak silně, jak bych před prvním poslechem očekával.
Oproti „Unborn“ a „Undead“, které si ke srovnání vybírám záměrně z toho důvodu, že jsou nejmladší a mám je díky starším recenzím jakž takž v paměti, zní materiál na „Crypt of the Devil“ lehce techničtěji a přijde mi, že i skladby jsou rychlejší. Ne, že by Chris Barnes rezignoval na střední tempa a vrhl se pouze do sfér zběsilých sypaček, ale kytarové riffy nejsou tak jednoduché jako na starších deskách a řežou více do hloubky. Jen tak mimochodem by mě docela zajímalo, jakou pozici v kapele má Steve Swanson, což je dlouholetý kytarista, na nějž ve studiu tentokrát nezbylo místo. Jinak je ale vše na svém místě. Typické texty plné utrpení a násilí, průrazný zvuk a samozřejmě vokální práce ústřední postavy. Chris Barnes není jedním z nejznámějších death metalových chroptičů jen tak pro nic za nic, jeho hluboký growling, jemuž jde i navzdory té brutalitě šikovně rozumět, má stále co říct a nevypadá to, že by se s blížící padesátkou měl chystat do důchodu.
Pojďme ale k samotným skladbám, jichž se na novince sešlo deset a jejichž celková hrací doba se vměstnala pod slušných 40 minut, což je pro Six Feet Under taková ta klasická porce, kterou jsou v současné formě schopni ještě obstojně utáhnout. Jako celek není album vyloženě špatně a většina písní mě baví, ovšem ne vždy je slunce pouze zářivé, takže se na obloze přeženou i občasná mračna, jež v případě „Crypt of the Devil“ přicházejí se slabším závěrem desky. To úvod se povedl a právě skladby typu „Gruesome“ a „Broken Bottle Rape“ bych očekával v mnohem vyšší míře, abych dokázal říct, že skladatelsky unavený Chris Barnes dostal ve studiu adrenalinovou injekci. Mezi zmíněné rychlejší pecky se vměstnala klasická hymna jménem „Open Coffin Orgy“, v níž se vystřídají snad všechny rychlostní stupně, jimiž Six Feet Under disponují, a to bez ztráty pevné půdy pod nohama, takže se začne pochodovým rytmem, který vystřídá unavený kytarový motiv a v refrénu se rozohní pořádné peklo.
Vůbec nejlepší songy přicházejí s dvojicí, již tvoří už zmíněná „Broken Bottle Rape“ a staromilská „Break the Cross in Half“. Druhá jmenovaná možná zní na první poslech tuctově jako kráva, ale ten zničující riff, který se celou skladbou táhne, nemá chybu. Trošku škoda učesaného kytarového sóla, protože do takové divočiny bych si představil něco chaotičtějšího, ale nejedná se o nic, co by se nedalo vydržet, protože Brandon Ellis je zdatným hráčem. „Broken Bottle Rape“ je spolu se „Stab“ jednou z nejchytlavějších písní na „Crypt of the Devil“. Škoda, že „Stab“ rychle zevšedněla a zůstalo mi z ní hlavně nečekané zpomalení ve druhé polovině.
Jak už jsem řekl, konec placky prostě a jednoduše ztrácí dech, a to prostřednictvím nezáživné „Slit Wrists“, kterou trpím jen kvůli fantastickému kytarovému sólu, „Lost Remains“ a „Compulsion to Brutalize“, jíž jsem taky nepřišel na chuť i navzdory nezvyklému množství kytarových melodií, jež zaoblují ostré hrany tvrdých riffů a kompozici tak ozvláštňují oproti standardní porci kytarové brutality. I díky těmto písním nelze mluvit o výtečném albu jakožto celku, protože aniž by zněly na první poslech nepatřičně, tak sílu, aby si získaly pozornost, nemají, a tak nějak mnou jenom propluly bez emocí.
Six Feet Under jsou stále sví a obměna nástrojového osazenstva tomu příliš nepomohla, což je na jednu stranu dobře, protože letití fanoušci dostanou to své, i když na druhou stranu mohl duch Cannabis Corpse z „Crypt of the Devil“ promluvit hlasitěji. Chrisu Barnesovi sice nemůžu odpárat neuvěřitelnou zarputilost, s níž ten svůj mrtvolně shnilý death metal přivádí každý rok k životu, ale pořád si myslím, že kdyby trochu zvolnil a ze dvou relativně průměrných alb, jimiž nás pravidelně zásobuje, udělal jedno skvělé, tak bych si jména této legendy vážil mnohem víc, než je tomu nyní. „Crypt of the Devil“ je z posledních tří počinů určitě tím nejlepším, ovšem pořád za možnostmi kapely, která má stále na to, aby stála v čelní linii americké death metalové scény.
Druhý pohled (H.):
Abych to řekl na rovinu a popravdě, Six Feet Under je kapela, která mě vlastně už dávno přestala zajímat. Ne, že bych snad zanevřel na death metal nebo že bych dokonce měl vůči mrtvolné partě okolo Chrise Barnese nějaké osobní výhrady – jde čistě jen o to, že posledních pár alb téhle smečky mi přijde jako těžká, přetěžká nuda. I když jak tak o tom přemýšlím, ono to už tak úplně není jen pár alb, neboť poslední placka Six Feet Under, k níž jsem ochoten se zpětně vracet, je „Bringer of Blood“… a to je už dobrých dvanáct roků, co tahle fošna vyšla. Sice tuhle smečku stále z povzdálí sleduji, vydávání nových desek registruji a vlastně si tu novou nahrávku vždycky i pustím, ale posléze zjistím, že je to jen další porce rutinního death metalu, která mě nebaví, a opětovně se utvrdím v tom, že ten prdel-nakopávají tah na bránu, kterého měli Six Feet Under na svých prvních počinech na rozdávání, je už dávno v čudu.
Six Feet Under by ve své tvorbě nějaký impuls potřebovali jako koza drbání. A zpočátku se mohlo zdát, že „Crypt of the Devil“ by právě tenhle impuls mohlo přinést – teoreticky. Nebyl jsem tak naivní, abych něco takového skutečně očekával, nicméně jsem někde v koutku alespoň doufal, že se fakt, že s nadsázkou řečeno „Crypt of the Devil“ není albem Six Feet Under, ale albem Cannabis Corpse, na němž chroptí Chris Barnes, nějak projeví. Bohužel se tak nestalo a novinka prodlužuje linii +/- průměrných počinů o další položku. „Crypt of the Devil“ je zase o kousíček nudnější než minulé „Unborn“, o chlup lepší než předminulé „Undead“, ale ve finále je to beztak šumák, protože posledních deset roků je to pořád jen na jedno nezáživné brdo.
Jasně, vyložená píčovina skrz naskrz to zase není, a když na to přijde, tak se „Crypt of the Devil“ vlastně dá poslechnout… ale to je tak maximum, co lze z nejnovějšího počinu Six Feet Under vymámit, protože ten poslech nijak zvlášť nebaví. Sice to má jen 37 minut, ale abych řekl pravdu, mnohokrát jsem to ani nedojel do konce, protože jsem se u toho tak brutálně nudil, že jsem to prostě musel vypnout. Jediný song, který mě vždycky alespoň trochu dokáže vytrhnout z letargie, je „Slit Wrists“ s chytlavým refrénem (je docela paradoxní, že kolega nade mnou tuhle písničku naopak považuje za nezáživnou), což je vlastně jediný track, jenž mi dokázal nějak utkvět v paměti… a to jsem to fakt neposlouchal jen dvakrát nebo třikrát.
Zklamaný však z „Crypt of the Devil“ vlastně nejsem – jednoduše jsem to tak nějak čekal, že to (zase) dopadne takhle. Při vší úctě, Six Feet Under už jsou dávno za zenitem a novinka to jen potvrzuje. Kdyby na obálce nebylo logo Six Feet Under, tak by ta placka jen prošuměla okolo a nikdo by si jejího vydání ani nevšiml.
