Archiv štítku: death metal

Entrails – Obliteration

Entrails - Obliteration
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.5.2015
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. No Cross Left Unturned
02. Epitome of Death
03. Beyond the Flesh
04. The Grotesque
05. Obliterate
06. Skulls
07. Midnight Coffin
08. Bonestorm
09. Abyss of Corpses
10. Re-Animation of the Dead

Odkazy:
facebook

Historie švédských Entrails je vlastně docela zvláštní. Tahle kapela sice začala vydávat svá alba teprve před nějakými pěti lety, kdy vyšel jejich debut „Tales from the Morgue“, ale za sebou toho má daleko víc. Prohnilé kořeny této sebranky totiž sahají až do počátku 90. let, kdy se ve městě Linneryd dali dohromady čtyři kámoši a ovlivněni počátkem severského death metalu se rozhodli přispět svou troškou do mlýna. Na nepříliš profesionální úrovni takto fungovali bez jediného vydaného alba, protože se svou tvorbou nebyli nikdy dostatečně spokojeni a s čistým štítem v kolonce diskografie se nakonec rozhodli po osmi letech vyklidit pole. S návratem v roce 2008 se však stalo něco, co bych přirovnal k situaci, v ní se po změně jména nacházejí holandští Legion of the Damned. Na co Entrails v posledních letech sáhnou, to se mění ve zlato.

Entrails tak od svého debutu střílí desky v celkem příjemném rytmu a letos se po dvojici vyvedených kusů „The Tomb Awaits“ a „Raging Death“ přihlásili již se čtvrtým albem „Obliteration“. Albem, které ctí veškeré zásady chrastivého severského death metalu a bez špetky invence přináší již počtvrté stejnou písničku. A čtveřici ve složení Jocke Svensson, Adde Mitroulis, Jimmy Lundqvist a (nově i kytarista) Pontus „Penki“ Samuelsson to hraje stále dobře. Je pravda, že na skalp fantastického debutu to opět nestačí, ale ve vybrané společnosti jmen jako Grave, Dismember či Entombed se Entrails neztrácí a ukazují, že jejich návrat na scénu měl smysl. Nutno dodat, že ne pro žánr jako takový, protože neobjevili nic nového, ale kvalita jejich počinů se drží pozoruhodně vysoko a nic na tom zásadně nemění ani „Obliteration“.

Ono to možná nezní nijak přesvědčivě a lákavě, zvlášť když jsem v předchozím odstavci tituloval „Obliteration” jako neobjevné album bez invence, které přináší jednu a tutéž písničku v další variaci. Jenže věřte, že ty chladné riffy, které jsou díky drtivému zvuku vytažené do popředí a pohání desítku skladeb nemilosrdně kupředu, mají něco do sebe. Cílem Entrails není kázat nějaké nové pořádky, ale díky jejich nadšení a přístupu ke klasickému řemeslu je „Obliteration“ ideálním albem pro fanouška daného žánru, protože pokud pominu krajany Grave, tak nic lepšího v takto oldschoolovém ranku v rámci nových desek snad ani nedostane. A to myslím se vší vážností jako člověk, který už má něco naposloucháno. Entrails balancují na hranici mezi přímočarou chytlavostí a brutalitou a přesto dokáží přenést mrazivou a dřevní atmosféru do digitální formy s obrovskou jistotou, která ve výsledku zní jako best-of švédského death metalu 90. let.

A jak to vypadá v reálu? Dopad „Obliteration“ je při soustředném poslechu ničivý, protože i díky takřka neměnnému kvapíkovému tempu a kytarovým riffům, které jsou ostré jako čerstvě nabroušená kosa, ten tlak na posluchače nepolevuje. Připravte se na spoustu kytarových motivů, jež jsou sice jednoduché, avšak ten mrtvolný nádech chladného severu je z melodických postupů slyšitelný hned po několika vteřinách (jako příklad bych uvedl druhou „Epitome of Death“, jejíž sólo v druhé polovině si skvěle pohrává s variací známé pohřební melodie). Ani bicí nejsou nikterak invenční a hrají spíš takovou tu solidní jistotu, jež neurazí. No, a na vrcholu všeho toho bordelu ční hluboký chropot Jockeho Svenssona, jenž hrozí na všechny strany, takže od úvodní zběsilosti „No Cross Left Unturned“, přes nesmírně chytlavou „Epitome of Death“, pomalejší skoro-titulku „Obliterate“ až po závěrečnou devadesátkovou záležitost „Re-Animation of the Dead“ (no dobře, ne, že by zbytek alba nezněl stejně, ale snad díky kytarovému sólu je u závěrečného válu ten pocit nejsilnější) je ve všech chvílích stejně neústupný. A to je dobře, protože dokud budou Entrails sekat takhle dobré desky, tak netřeba nic měnit.

Je to sice paradox, ale přestože není na „Obliteration“ z mého pohledu jediná slabší skladba a odsýpá od začátku do konce stejně svižně bez viditelné známky únavy, tak se jedná o nejslabší album této čtveřice v kariéře. Důvod? Je to čistě jenom osobní preference, protože aniž by mezi čtyřmi dosavadními studiovkami byl nějaký rozdíl v hudebním směřování, tak zejména „Raging Death“ mi v době svého vydání přišlo jako větší uragán, než je nyní „Obliteration“. To je sice stále perfektně odvedená práce, ale při jeho poslechu mi nenaskakuje husí kůže jako při debutu nebo právě zmíněném předchůdci. Ale vzhledem k tomu, jak vysoko bych hodnotil trojici předchozích opusů, to není žádná ostuda, protože spousta žánrových souputníků mladších ročníků, kteří se snaží o totéž, se dívají švédským Entrails na záda ze stále uctivé vzdálenosti.


George Kollias – Invictus

George Kollias - Invictus
Země: Řecko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 18.5.2015
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Echoes of Divinity
02. Invictus
03. The Passage
04. Aeons of Burning Galaxies
05. Shall Rise / Shall Be Dead
06. Voices
07. Treasures of Nemesis
08. Apocalypse
09. Epitaph
10. Through Empty Eyes of Light
11. Buried Under the Flames

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

Hned v úvodu recenze přiznám, že na sólovou prvotinu řeckého bicmena George Kolliase z řad egyptologů Nile jsem se docela dost těšil. První ukázky jeho vlastní tvorby, které zveřejňoval v uplynulých letech prostřednictvím YouTube videí zachycující jeho bubenické umění, nezněly vůbec špatně, a když tedy na konci letošní zimy ohlásil, že první album se bude jmenovat „Invictus“ a vyjde v květnu, věděl jsem, že to je událost, kterou si nesmím nechat ujít. Uplynulo pár měsíců a album jednoho z nejobdivovanějších bubeníků extrémní metalové scény je venku. A jaké je? Jedním slovem: skvělé.

Ten, kdo zná Nile a průběžně sleduje jejich tvorbu, ví, čeho všeho je George Kollias se svými čtyřmi končetinami schopný a jakým směrem se jeho hra ubírá. V tomto ohledu Řek nepřekvapí. Co ovšem „Invictus“ mírně odlišuje, je fakt, že se nejedná o běžné sólové album bubeníka, na němž by svému kamarádovi pomohli kumpáni z řady spřízněných kapel, ale Kollias se předvedl jako nadaný multi-instrumentalista, který si na svém debutu obstaral snad úplně vše, na co si vzpomenete. Pokud pominu hostovačky několika kytaristů, kteří si střihli pár sól, a vokalisty Efthimise Karadimase v alternativní verzi skladby „Voices“, tak si Kollias „Invictus“ udělal vyloženě po svém a je to znát. Perfekcionalistický přístup k death metalovému řemeslu, jak jej známe od Nile, posouvá jeho hudbu k až profesorsky přesnému technickému death metalu, ale bez absence řádné dávky energie, bez níž tuhle hudbu dělat nelze.

George Kollias se tak logicky ukázal jako vynikající bubeník, což nikoho nepřekvapí, a exceluje v množství předvedených zběsilých pasážích, klasických sypaček a všemožných výplní, z nichž jde člověku hlava kolem. Na starost si vzal rovněž kytary, které nejsou špatné, ačkoli příklon k větší barvitosti by nahrávce určitě neuškodil. Přestože preferuji trochu jiný sound s krystaličtější povrchovou úpravou, tak vlastně splňují to, co od nich člověk očekává a vedle masivních kytarových riffů se sóluje vcelku často. Když už jsem načal ty kytary, tak si nemůžu pomoct, ale z kytarových melodií cítím letmý východní orientální nádech, ačkoli nic ve stylu Orphaned Land či Melechesh se nekoná. Na své si ale určitě přijdou fanoušci jmen jako Rotting Christ či Behemoth, k jejichž metalové vizi má ta Kolliasova hodně blízko.

Přestože jsem říkal, že si hlavní mozek nahrával vše sám, tak mám takový dojem, že při nahrávání basy zapomněl zapnout to správné tlačítko zaznamenávající zvuk, protože basa je klasicky neslyšitelná a buď chybí úplně, nebo je umně schovaná za hradbou kytarových riffů a hrubého Kolliasova vokálu, který není nijak odzbrojující svou originalitou, ale do až epicky vzhlížejícímu death metalové nářezu padne úplně přesně a tento nedostatek nahrazuje nasazením. Jakmile skončí krátký úvod „Echoes of Divinity“ a rozjede se titulní „Invictus“, což je nejlepší skladba na desce, a Kollias začne po počátečním nabalování jednotlivých nástrojů kázat své texty, tak už vás ze svých spárů nepustí. „Invictus“ se skládá vlastně ze dvou hromovitých kytarový riffů, jež jsou doplňovány melodickými vyhrávkami a bicími smrštěmi, které táhnou skladbu neúnavně vpřed. A to navzdory delší hrací době. Následující „The Passage“ je jako direkt do obličeje. Rychlá, technicky vytříbená jízda na death metalovém povozu taženém tím nejdivočejším stádem koní. Přesně takhle si představuji sólovou desku bubeníka Nile.

Již po prvních dvou skladbách je jasné, jakým směrem se Kollias bude na své prvotině ubírat, takže když spustí dynamická „Aeons of Burning Galaxies“, v níž hlavní persóna protáhne své ruční svalstvo, tak nemůže být nikdo překvapen. A dalo by se říct, že tímto stylem se pokračuje až k závěru, protože jakkoli jsou „Shall Rise/Shall Be Dead“, „Epitaph“ a třeba „Buried Under the Flames“ dobře vystavěné skladby, tak těch 50 minut zběsilých temp a brutálních kytarových riffů, jejichž hlavním cílem je nemilosrdný atak, je tak akorát, aby se člověk nezačal dívat na hodinky častěji, než je zdrávo. Tomu napomáhá i nejdelší položka “Voices”, která v půli stopáže vyčnívá díky hostujícímu Karlu Sandersovi a Kolliasovu vokálu, jenž právě v této písni zní asi nejlíp. Přestože se Kollias představil jako velmi zručný kytarista, tak kytarové sólo kolegy z Nile je přeci jen o třídu výš. S blížícím se závěrem zpomalí nesmlouvavou desku instrumentální „Apocalypse“, která by se jako jediná hodila Sandersovi na jeho sólová alba a nemá v sobě ani špetku metalové agrese, jíž je všude kolem až dost, takže proč neodlehčit sluchovému aparátu.

Pro milovníky rozšířených verzí je k dispozici čtveřice bonusů, což jsou alternativní verze skladeb z předchozích minut, kdy za vypíchnutí stojí hlavně již zmíněná „Voices“ s Efthimisem Karadimasem z Nightfall u mikrofonu, jež je ještě démoničtější než v „originále“, a „Aeons of Burning Galaxies“ s několika kytarovými vsuvkami z rukou Rustyho Cooleyho navíc. Zbylé dva kusy už nestojí za zmínku a spíše jen natahují stopáž pro opravdového masochistu, který si podobné kytarově-bubenické žně vychutnává v pořádně chlapské porci.

George Kollias

„Invictus“ je sólovým albem, jak má být. Cítím z něj tu volnost, kterou George Kollias ve skládání měl, a že si utvořil dohromady desítku písní dle svého vlastního rukopisu, který není zrovna variabilní a upřímně si nedokážu představit, že by měl vydávat alba každý rok, ale napoprvé mu to vyšlo na jedničku. Z výsledného mixu, kde jsou bicí stopy vytaženy poměrně dost do popředí, je cítit, že album není produktem běžné kapely, protože ta dominance je do uší bijící. Ovšem pokud si myslíte, že „Invictus“ si neužijete za předpokladu, že nejste bubeník, který studuje, jestli je daná skladba zahraná v takovém či makovém tempu, tak to v žádném případě nehrozí. George Kollias cílí na posluchače technického death metalu, ale celé je to podané takovým zvláštně chytlavým způsobem, že jsem neměl problémy se do alba pořádně ponořit hned na druhý poslech. Doporučuji!


Lelahell

Lelahell - Al Insane... The (Re)birth of Abderrahmane
Country: Algeria
Genre: death metal

Questions: H.
Answers: Lelahell
Number of questions: 11

ČESKÁ VERZE TADY

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Hello! Let’s start with a simple question. What does the word „Lelahell“ actually mean? Google Translator told me that it should mean something like „for parents“ in Arabic… is it a good translation?

Lelahel (with one ‘l’ letter in the end) is an angel of the zodiac exercising dominion over love, art, science and fortune. We appeal to this being of light for good luck and good fortune. We added an ‘l’ because there is already an italian rock band named Lelahel, and Lelahel is also my nickname. so to make difference between them I added a second ‘l’ in the end of Lelahel. So it is a completely a bad translation lol!

And one more similar question – who or what is Abderrahmane that is (re)born in the title of your record „Al insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“?

The album have two titles: „Al insane“ which means the human in Arabic and which is talking mainly about the insanity of humans. The second name is a metaphor that refers to the Algerian metal scene and we hope that this album will contribute to its (re) birth .

Abderrahmane is my son and was my father (R.I.P), this albums is dedicated to his memory!

I have to confess that I was a little bit surprised with one thing when I listened to your albums. The full-length „Al insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“ is purely in death metal vein. However, your first EP „Al intihar“ contains some non-death metal influences like one grindcore passage in „Emperor“ or some oriental melodies in „Into the Past“ (while on „Al insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“, I noticed only the intermezzo „Imzad“ to be non-death metal). Why did you decide to be, let’s say, more orthodox on your latter effort? One could expect that the latter will contain more unusual things…

It wasn’t a choice but just the feeling. But we don’t want to sound too original or too different.

I know that the full-length album was released last year but – do you already have any new material on the way? Also, have you ever thought about incorporating some folklore influences from your region into your music? I would actually love to hear some things as it was hinted in „Into the Past“…

We are actually in the writing process of the second full length. It will contain more  ethnic parts and we’ll  increase a little bit the technical level of the overall music.

In your songs, you combine both Arabic and English languages, and if I am not mistaken, there is also a French-sung track „Hypnose“ on your latest album. How do you choose which language to use in a song? Have you ever thought about using just one language?

Mixing English with Arabic (traditional and Algerian) is a part of lelahell’s  identity!

In the future we may use other languages but we have nothing in mind yet!

On your first EP „Al intihar“, you covered „Freezing Moon“ from Mayhem. As a death metal band, why did you choose to make a cover of a black metal song (especially so famous one)? Do you plan to record any new covers in the future?

We choose this song becaue it is a great one, and we wanted to play it in our way!

We don’t plane to record any covers maybe as a bonus track but nothing decided yet!

Lelahell

As far as I know, you have already played in our country twice – in Prague two years ago and then in Mladá Boleslav just at the end of 2014 – but I unfortunately haven’t visited either of them so I don’t know how it was and if the attendance was good. How do you remember these shows? Did you enjoyed them or were they average from your point of view?

The first show in Prague was in the famous venue Modra Vopice, It is a very good place with nice poeple, but the bad thing is that our gig wasn’t well promoted and we played in the end of summer, so the audience was poor. The second gig was in Mlada Boleslav last december in the great orthodox club, it was our best show of our tour, good sound, warfmful audience and we selled a lot of merch here, and also the club Owner Farář Hellvicar is a very cool guy! i hope that one day we’ll play again in this great club!

Did you have chance to also take a look around when you were in the Czech Republic? I noticed that you have some photos from Prague on your Facebook… e.g. pictures from Old Town Square or Wenceslas Square. How did you like the city?

You know when you are on tour you don’t have so much time to hang out but we visited some cool places in Prague like the old town the charlie bridge, and the most impressive about this city is that it looks modern and old at the same time.

I can imagine that you probably receive question like this in every interview from abroad but I have to ask. How does the Algerian metal scene look like? Encyclopaedia Metallum shows only 23 bands in your country (including Lelahell) and only about half of them are active which hints that the scene probably isn’t really big… Is that right? Are there any nice venues to play in, any zines, labels, etc.? How many metal fans are in Algeria? When you do a show there, how big is the usually the attendance?

The scene isn’t so big as you can imagine, but it is existing since more than 2 decades and there are some good promising bands . There were many bands in the past (since the early 90’s) but always the same problem the bands exist for 3 or 4 years and split up.  And the major problem that the bands have to deal with is the absence of venues for playing metal, actually in Algiers we only can play in one or two venues . Unfortunately there are no labels and no zines, just some facebook pages. When we play shows actually the audience is around 100-200 depends on the band and the day.

And one more similar question – just about music in general, not only metal. How the situation looks like in Algeria when we speak about other non-mainstream music genres than metal? What kind of music is popular in your country?

In Algeria the most popular genres are Rai, Gnawi and traditional Algerian music like chaabi, andalous. There are also some more UG genres like Rap, Electro and punk.

Lelahell

Okay, we’re getting to the end. We aren’t fans of usual „say something to our readers“ so instead of this, tell us some cool Algerian joke. :) Thanks a lot for your answers and for your time!

“If you want fish you have to wet your ass” and stay metal!


Lelahell

Lelahell - Al Insane... The (Re)birth of Abderrahmane
Země: Alžírsko
Žánr: death metal

Otázky: H.
Odpovědi: Lelahell
Překlad: H.
Počet otázek: 11

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

ENGLISH VERSION HERE

Ahoj! Začněme s nějakou lehkou otázkou. Co výraz „Lelahell“ vlastně znamená? Google Translator mi poradil, že by to mělo znamenat něco jako „pro rodiče“ v arabštině… je to správný překlad?

Lelahel (s jedním „l“ na konci) je andělem zvěrokruhu, který vládne nad láskou, uměním, vědou a štěstím. Přišlo nám to jako znamení úspěchu a štěstí. Přidali jsme na konec „l“, protože už existuje jedna italská rocková kapela se jménem Lelahel; Lelahel je také moje přezdívka. Abych tedy obě skupiny odlišil, přidal jsem na konec Lelahel druhé „l“. Je to tedy dočista špatný překlad, lol!

Ještě jedna podobná otázka – kdo nebo co je Abderrahmane, který je (znovu)zrozen v názvu vaší nahrávky „Al Insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“?

Album má dva názvy: „Al Insane“, které znamená „člověk“ v arabštině a které zobrazuje především šílenství v lidech. Druhé jméno je metafora, jež odkazuje na alžírskou metalovou scénu; doufáme, že tahle deska přispěje k jejímu (znovu)zrození.

Abderrahmane je můj syn a také můj otec (R.I.P.), toto album je věnováno jeho památce!

Musím se přiznat, že mě při poslechu vašich alb trochu překvapila jedna věc. Řadovka „Al Insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“ je čistě v death metalovém duchu. Vaše první EP „Al intihar“ ovšem obsahuje některé ne-death metalové vlivy jako třeba jednu grindcorovou pasáž v „Emperor“ nebo orientální melodie v „Into the Past“ (zatímco třeba na „Al Insane… The (Re)Birth of Abderrahmane“ jsem zaregistroval jen jednu ne-death metalovou věc, intermezzo „Imzad“). Proč jste se rozhodli být, řekněme, ortodoxnější na té novější nahrávce? Člověk by očekával, že spíš ta pozdější bude obsahovat víc neobvyklých věcí…

Nebyla to volba, jen jsme to tak cítili. Nechceme ale znít příliš originálně nebo příliš odlišně.

Vím, že dlouhohrající deska vyšla vloni, ale – je už na cestě nějaký nový materiál? Mimoto, nepřemýšleli jste někdy o tom, že byste do muziky zakomponovali víc folklórních elementů vaší oblasti? Třeba já bych hrozně rád slyšel něco jako to, co bylo naznačeno v „Into the Past“…

Ve skutečnosti se už nacházíme ve skladatelském procesu pro naše druhé řadové album. Bude obsahovat více etnických partů a také zvýšíme celkovou technickou úroveň hudby.

Ve vašich písničkách kombinujete angličtinu i arabštinu, a pokud se nemýlím, na posledním albu máte taky francouzsky zpívaný track „Hypnose“. Jak si vybíráte, jaký jazyk bude ve skladbě použitý? Přemýšleli jste někdy o používání jen jednoho jazyka?

Kombinování angličtiny a arabštiny (tradiční i alžírské) je součástí identity Lelahell! V budoucnu možná použijeme i další jazyky, ale zatím nic konkrétního nemáme!

Na vašem prvním EP „Al intihar“ jste předělali „Freezing Moon“ od Mayhem. Proč jste se jako death metalová kapela rozhodli udělat cover black metalového songu (navíc tak slavného)? Plánujete do budoucna nějaké další předělávky?

Vybrali jsme si tenhle song, protože je skvělý a chtěli jsme jej zahrát po našem! Teď neplánujeme nahrávat žádné další covery, možná jako bonus tracky, ale zatím jsme se pro nic nerozhodli!

Lelahell

Pokud vím, zatím jste v naší zemi hráli dvakrát – v Praze před dvěma lety a pak v Mladé Boleslavi na konci roku 2014 – ale bohužel jsem ani na jednom koncertě nebyl, takže nevím, jaké to bylo a jaká byla návštěvnost. Jak na ta vystoupení vzpomínáte vy? Užili jste si je, nebo to byl z vašeho pohledu průměr?

První show v Praze byla ve slavném klubu Modrá Vopice. Je to velmi pěkné místo s příjemnými lidmi, ale horší věc byla ta, že koncert neměl dobrou propagaci a že jsme hráli na konci léta, takže návštěvnost byla slabá. Druhá akce byla v Mladé Boleslavi minulý prosinec ve skvělém klubu Orthodox a byl to nejlepší koncert našeho turné, výborný zvuk, přátelské publikum a prodali jsme tu hodně merche a taky majitel klubu, Farář Hellvicar, je super týpek! Doufám, že si ještě někdy v tomhle skvělém klubu zase zahrajeme!

Měli jste šanci se porozhlédnout po okolí, když jste byli v České republice? Všimnul jsem si, že máte na Facebooku nějaké fotky z Prahy… například ze Staroměstského nebo Václavského náměstí. Jak se vám město líbilo?

Víš, když jsi na turné, většinou nemáš moc času se někde potulovat, ale pár pěkných míst jako Staré město nebo Karlův most jsme v Praze navštívili. Nejpůsobivější na tomhle městě je, že vypadá moderně i starobyle zároveň.

Dokážu si představit, že podobnou otázku dostáváte v každém zahraničním rozhovoru, ale zeptat se musím. Jak vypadá metalová scéna v Alžírsku? Encyclopaedia Metallum ukazuje jen 23 kapel ve vaši zemi (včetně Lelahell) a jen tak polovina z nich je aktivní, což napovídá, že scéna asi nebude moc velká… je to tak? Jsou zde nějaké kluby na hraní, ziny, labely atd.? Kolik je v Alžírsku fandů metalu? A když tu hrajete koncert, kolik lidí obvykle dorazí?

Jak si určitě dokážeš představit, scéna není moc velká, ale existuje už víc jak dvě dekády a jsou tu nějaké dobré nadějné skupiny. V minulosti (od začátku 90. let) tu bylo hodně kapel, ale problém je vždycky to, že skupina existuje tři nebo čtyři roky a rozpadne se. A hlavním problémem je také to, že se musíme vypořádat s nedostatkem prostoru na hraní metalu, v Alžíru vlastně můžeme hrát jen na jednom nebo dvou místech. Bohužel tu nejsou ani žádné labely nebo ziny, jen pár Facebookových stránek. Když ale hrajeme koncert, publikum je obvykle 100-200 lidí, záleží na konkrétní skupině ten den.

A ještě jedna podobná otázka – jen o muzice obecně, nejen metalu. Jak vypadá situace v Alžírsku, když se budeme bavit o další nemainstreamových žánrech kromě metalu? Jaký druh muziky je ve vaší zemi populární?

Nejvíc populární žánry v Alžírsku jsou Raï, Gnawi a tradiční alžírská hudba jako chaabi, andalous. Jsou tu ale i víc UG žánry jako rap, electro nebo punk.

Lelahell

Dobrá, blížíme se ke konci. Nejsme zrovna příznivci obligátního „vzkažte něco našim čtenářům“, takže namísto toho nám radši řekněte nějaký alžírský vtip :) Díky moc za vaše odpovědi a váš čas!

„If you want fish you have to wet your ass“ and stay metal!


Gehenna, Demonical, I Saw Red

Gehenna, Demonical, I Saw Red
Datum: 7.5.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Demonical, Gehenna, I Saw Red

Norsko bylo vždy jakousi Mekkou black metalu, takže není divu, že odsud pochází množství žánrových legend, které alespoň podle jména znají prostě všichni napříč všemi metalovými subžánry. Myslím, že vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že najít fandu metalové muziky, jemuž by nic neříkala jména jako Immortal, Emperor, Mayhem nebo Burzum, by byl docela problém. Nicméně kromě těchto „hvězd“ jsou zde i takové trochu menší legendy, které již nemusí znát úplně každý… kapely, jež jsou pro svůj styl jistě významné a kultovní status jim rozhodně nechybí, avšak jen v rámci té žánrové scény. A přesně do této sorty spadá i Gehenna.

Gehenna je skupina, jíž se nikdy nedostalo stejného věhlasu jako třeba čtyřem výše zmiňovaným… což ovšem o kvalitě samotné tvorby nemusí říkat vůbec a také to vůbec nic neříká. I přes tohle je totiž historie téhle smečky lemovaná excelentními deskami, které do zlatého fondu black metalu prostě patří, a kdo tvrdí, že to tak není, ať si jde vypláchnout uši. Pro mě osobně je zrovna Gehenna obrovský kult a tuhle kapelu jsem měl vždycky strašně rád, a to ve všech jejích obdobích – od starší syrové atmosféry, přes pozdější závany death metalu až po současnou, špinavě black metalovou tvorbu.

Ještě před několika lety to však s fungováním Gehenny nebylo zrovna valné. Koncertní činnost smečka okolo Sanrabba zrovna nepřeháněla a hlavně – formace mlčela i studiově. Album „WW“ vyšlo již v roce 2005 a pak nastalo na mnoho let ticho po pěšině, které bylo konečně prolomeno na podzim 2013, kdy vyšla dlouho očekávaná deska „Unravel“. Po jejím vydání se Gehenna zvedla i k trochu většímu koncertování a vzhledem k tomu, že nikdy dříve jsem tuhle bandu neměl možnost vidět, hodně jsem doufal v koncert i v naší zemi.

Když ale ten koncert přišel v rámci festivalu Brutal Assault, nebyl jsem tam – jednoduše proto, že mě festivaly už nebaví. O to víc mě potěšilo, když posléze Gehenna ohlásila i evropskou šňůru po klubech, na níž nechyběla ani česká zastávka. A přestože jsem hned z několika stran nezávisle na sobě slyšel, že výkon Norů na Brutal Assaultu byl těžký průser, nad účastí jsem neváhal, všechny tyhle kacíře jsem poslal do hajzlu (Gehenna je přece kult!) a 7. května jsem si to nasměroval do Modré Vopice.

Jako první se Modrovopického pódia ujali I Saw Red z Finska, což je docela mladá kapela. Dokonce tak mladá, že ještě na kontě nemá jedinou fošnu – a přesto se vydali na turné a navíc s takovou veličinou. Jenže při vší úctě, mám-li soudit čistě na základě tohoto koncertu, tak tu desku ani nemusejí vydávat, protože v živém podání mi to přišlo jako strašná debilita. Velkoryse přehlédnu fakt, že se I Saw Red k hlavnímu bodu večera absolutně a vůbec žánrově nehodili, protože ono úplně stačí, že ten jejich melodický death metal modernějšího střihu byl blbý sám o sobě. Kapela se sice jakoby snažila (hlavně baskytarista), ale já jsem se už během druhého tracku nudil jako prase a hlavně – hudebně to byl těžký průměr, zaměnitelné nic, totální nuda.

Trochu mi ještě unikl smysl konce setu, protože se zničehonic vyměnili zpěváci a I Saw Red společně s novým týpkem u mikrofonu vystřihli – pochopil-li jsem to správně – cover od nějaké black metalové skupiny z Finska. Ale nevím, varlata do ohně bych za to nedal. Tak jako tak, na dojmu z koncertu to nezměnilo zhola nic – I Saw Red byl při vší úctě blábol. Inu, to je tak, když si lze účast na turné zaplatit… nebo tedy aspoň já si nedovedu představit, jak jinak by se takováhle skupina dostala před někoho jako Gehenna.

Úplně jiná kvalitativní káva přišla hned vzápětí, protože jako druzí se slova ujali Švédové Demonical. Muzika téhle death metalové brusky je sice krutě, ale opravdu krutě neoriginální, protože to prostě není nic jiného než úplně obyčejná oldschool death metalová hoblovačka, ale má to setsakra chlupaté koule a ten nářez jim funguje. A naštěstí fungoval i živě, přestože Demonical vlastně „jenom“ sypali. Netvrdím, že to byl geniální koncert, to zase nebyl, stejně tak je nutno podotknout, že v živém podání se všechny songy tak nějak slévaly v jeden, ale přesto všechno to bylo dobré a já osobně jsem se docela bavil, a i když to bylo vlastně jen takové pohodové vystoupení, oněch 50 minut mi uběhlo poměrně rychle. Ačkoliv to říkám nerad, protože jsem ten den (asi stejně jako drtivá většina ostatních) dorazil především na Gehennu, Demonical pomyslnou soutěž o nejlepší kapelu večera vyhráli… a z mého pohledu bych se nebál dodat: bohužel.

Na Gehennu jsem se těšil – fakt hodně a fakt upřímně. Vlastně jsem tam šel s tím, že uvidím parádní koncert. Ale prostě ne. Nebyl to vyložený a čirý průser, to zase ne (ačkoliv zpočátku se to rýsovalo i na tuhle variantu, naštěstí se mi však dojem v průběhu setu trochu vylepšil), ale i tak to ani zdaleka nebylo ono. Chyba nebyla ve zvuku, ten byl v pohodě, pokud tedy pominu možná trochu zbytečně vytažený vokál, ale to nebylo nic zásadního a šlo nad tím mávnout rukou. Problém byl skutečně v samotné kapele.

Předně – muzikanti vypadali spíš vtipně. Sanrabb ne, ten byl v kožené bundě a s plnovousem rozený zlopán (bez ironie), ale baskytarista Byting (hlavně ten) a kytarista Skinndød byli prostě směšní, sorry. Když v tom paintu vypadáte jak idioti, tak si ho prostě nemalujte… black metal se dá sakra hrát i bez barviček a rozhodně je to v téhle podobě lepší, než si ten paint na ksicht napatlat a vypadat blbě.

Co byl ale ještě větší problém… ono to Norům nefungovalo ani hudebně, prostě jim to nešlapalo. Nechápejte mě špatně, samotná muzika samozřejmě super, Gehenna je hudebně špica, ale aby byl koncert dobrý, tak v tom musí být i něco navíc, z té kapely prostě musí táhnout ten pověstný „feeling“, aby to člověka chytilo pod krkem a až do konce vystoupení ho to nepustilo. A to Gehenna ten večer jednoduše neměla… jako odehráli to víceméně v pohodě, ale nebylo to ono. Vlastně to byla slabota a oproti tomu, v co jsem doufal… no, radši ani nemluvit. A když s tímhle stavem nepohnou ani takové ultimátní šlupky jako „Death to Them All“, „Ad arma ad arma“ nebo „Werewolf“ (a že třeba poslední jmenovaný song je z desky šleha jako svině!), tak ta chyba někde je. Těšil jsem se hodně, ale odcházel jsem hodně zklamaný.

Samotná akce jinak probíhala v absolutní pohodě. Zvuk byl až na pár drobností, které snad ani nestojí za řeč a které neměly šanci nějak dojem pokazit, dobrý a žádné ze tří skupin nohy nepodrazil. Hrací časy nebyly jen orientační a skutečně se dodržovaly (oukej, Gehenna začala o deset minut později, ale to prostě není nic) včetně ohlášeného konce, což je příjemné. Lidí bylo skutečně požehnaně, z čehož musel mít pořadatel jistě radost… až jsem se při příchodu zhrozil, jak se to všechno může do malinké Vopice narvat, ale nakonec i tohle v pohodě a nijak jsem se netlačil na žádnou z kapel. Co se týče všech těchto věcí okolo, celá akce proběhla v naprostém pořádku. Akorát ty kapely, o něž jde na koncertech především, mě ten večer zrovna nepřesvědčily… a zejména u Gehenny to zamrzí strašně moc…


Exhumation – Opus Death

Exhumation - Opus Death
Země: Indonésie
Žánr: oldschool death metal
Datum vydání: 1.4.2015
Label: Dunkelheit Produktionen
Původní vydání: 9.9.2014, Morbid Bastard Records

Tracklist:
Side Opus
01. Soul Wanders
02. Upon Our Hordes
03. Witching Evil
04. Possessed
05. The Sleeping Darkness

Side Death:
06. Graveyard Alike
07. Labyrinth of Fire
08. Ironheart
09. Hymn of Death
10. Lullabyss

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Indonéská čtveřice s ne zrovna originálním jménem Exhumation mě se svým druhým řadovým albem sfoukla jako svíčku. Nemám důvod to neprozradit hned takhle zkraje recenze, protože „Opus Death“, nástupce tři roky starého „Hymn to Your God“, se s tím vůbec nemaže a vletí na posluchače s takovou razancí a elánem, že prostě nemůžu jinak. Tahle parta z exotické dálky sice svým jménem a vlastně i hudebním zaměřením svádí k tomu, že pochází z chladného severu, ale jedná se jen o klasickou mýlku, které jsem byl při prvních posleších, kdy jsem o původu této skupiny neměl nejmenší potuchy, vystaven.

„Opus Death“ je ve všech směrech undergroundově a oldschoolově pojatá nahrávka. Skvělý obal vypadá, jako by vypadl z 90. let minulého století. Totéž se dá říct o syrovém, hodně špinavém zvuku, díky němuž jsem album zpočátku považoval spíš za nějaké garážové demo, ovšem když jsem si dal dohromady všechny souvislosti, došlo mi, že mám před sebou naprosto oddané blasfemické dílo death metalové staré školy, které je velkou mírou nasáklé blackovou špinavostí. „Opus Death“ původně vyšlo na kazetě v limitovaném počtu 200 kusů, a je tak rozdělené na dvě strany, z nichž jedna se jmenuje „Opus“ a druhá logicky „Death“. Hledat mezi oběma stranami nějaké hudební rozdíly je však naprosto zbytečné, protože na ploše celých 40 minut ta nahrávka zabíjí ve velkém stylu.

Pokud pominu instrumentální „The Sleeping Darkness“, která stojí pouze na piánu a uzavírá první stranu kazety, a její kratší sestřičku „Lullabyss“, jež zase brnká na struny akustické kytary, tak je „Opus Death“ velmi nasraná deska, z níž lze tu nehezkou atmosféru nasávat po velkých doušcích. Hned úvodní vál „Soul Wanders“ na mě vletěl jako ničivá bouře, před kterou vás neochrání ani ten nejpevnější přístřešek. Trojice ve složení Grave, Ghoul a Bones je jako perfektně namazaný stroj, který místo benzínu pohání kulometná salva bicích, špinavé kytarové riffy a vokál, jenž je někde na půli cesty mezi výše položeným growlingem a blackovým štěkotem. Snad jedinou výtku k vokálu vidím v tom, že ani zdatnější posluchač, který s angličtinou nemá vážnější problémy, Bonesovi nerozumí ani slovo. Určitě je to dáno velmi špinavým zvukem, jenž má do technicky vypracovaného soundu krystalické čistoty na míle daleko a stejně jako všechno ostatní spadá spíše do předminulé dekády. „Opus Death“ je prostě album, kdy to chce vzít si do ruky texty a naslouchat opravdu pozorně, protože ony temné texty jsou nemalým nositelem všeho toho zla, které na vás Exhumation valí v obrovské míře.

Nevím, jestli má smysl snažit se vám přiblížit některou ze skladeb, když i navzdory své zdánlivé jednoduchosti a přímočarosti je tohle hudba, kterou musíte slyšet. Dokážu vám říct, že jsou kytary velmi rychlé, robustní a zpěvák je jako krvežíznivá bestie, jež trhá své oběti na kusy, ale co z toho, když to hlavní, tedy právě ta okultní atmosféra, je vám bez náslechu cizí. Není to pouze samotná hudba, která by z „Opus Death“ činila pamětihodné album (jasně, ty songy jsou super, protože ani sebelepší atmosféra ze sračky klenot neudělá), ale je to taková ta temná nepopsatelná aura, která se kolem něj vznáší a která mě nutí poslouchat tuhle ohavnost stále dokola. A to jsem sám sebe považoval spíše za posluchače alb, jež mají k této undergroundové špinavosti daleko a mnohem více si užiji mainstreamová alba s vypiplaným soundem a hudebními výkony, ovšem Exhumation jsou taková ta výjimka, na kterou v současné době nedám dopustit.

S naprostou upřímností říkám, že nečekám, že by tohle album bylo konečnou ve vztahu k této kapele, protože vzhledem k tomu, že „Opus Death“ není jediným počinem, který Exhumation během své kariéry vydali, tak si dám tu práci a seženu si i debut, který by při troše štěstí mohl být minimálně stejně brutální nářez jako právě loňská novinka, která si mne obmotala vší tou aurou kolem a v neposlední řadě také skvělými songy, které do současnosti přenesly vše, co tady bylo na začátku celé té death metalové vlny z konce 80. let. Fantastická deska.


Morgoth – Ungod

Morgoth - Ungod
Země: Německo
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.3.2015
Label: Century Media

Tracklist:
01. House of Blood
02. Voice of Slumber
03. Snakestate
04. Black Enemy
05. Descent into Hell
06. Ungod
07. Nemesis
08. God Is Evil
09. Traitor
10. Prison in Flesh
11. The Dark Sleep

Odkazy:
web / facebook

Morgoth si během své historie docela zažili, takže přiblížení jejich dosavadní cesty v úvodu recenze jejich novinkového alba s titulem „Ungod“ se nemůžu jen tak prachsprostě vyhnout a dělat, že nic nebylo. Morgoth vznikli oficiálně v roce 1987, a protože začátek 90. let death metalu vyloženě přál, tak debutové album „Cursed“ bylo bombou. Dnes již legendární debut se řadí ke zlatému fondu evropského death metalu, a kdyby kvůli ničemu jinému, tak jen díky „Cursed“ si Morgoth v rodném Německu můžou navždy říkat legendy death metalu. Následující experimentálněji laděné „Odium“ bylo stále ještě dost kvalitním počinem, ovšem na strhující debut navázat nedokázalo a s blížícím se koncem vrcholu death metalového šílenství fanoušků se Morgoth odhodlali k umělecké sebevraždě prostřednictvím třetí placky „Feel Sorry for the Fanatic“. Němci odvrátili zraky od zabijáckého death metalu a stočili je směrem k industriálnímu, lehkou gotikou načichlému metalu a nad Morgoth se v roce 1998 zavřela hladina.

Trvalo to dlouhých 12 let, než se v roce 2010 pětice ve svém klasickém složení rozhodla obnovit svou činnost, a bylo tak jen otázkou času, kdy se dočkáme studiového alba. Morgoth měli našlápnuto k takřka dokonalému comebacku, ovšem na konec loňského roku přichystali šokující zprávu, když jejich řady opustil zakládající člen a zpěvák Marc Grewe. Kapela tak ztratila hlas, jenž zněl ze všech tří dosavadních desek, takže obavy o budoucnost byly jistě na místě, ovšem jako náhrada byl okamžitě ohlášen Karsten Jäger z řad žánrových souputníků Disbelief, který zde dokázal, že řvát umí, takže Morgoth se ocitli zpět v pozici, z níž by s „Ungod“ v zádech mohli vytřít všem pochybovačům zrak.

Nebudu z toho dělat drama – zas taková pecka, aby splnilo závěr předchozího odstavce, „Ungod“ není. Morgoth disponují určitým poznávacím prvkem a i navzdory změny vokalisty je slyšet, že posloucháte stejnou partu, která před čtvrt stoletím nahrála debut. To je umocňováno i celkovým oldschoolovým zaměřením, které je prosté na jakékoli moderní prvky (vyjma současného zvuku), jimiž by Morgoth mohli překvapit. Je nutné dodat, že netvrdím, že to je žádoucí, protože tahle parta prostě chtěla nahrát album hezky postaru a zřejmě si při tom zavzpomínat na staré dobré časy, takže proč ne.

Koneckonců to hlavní, tedy samotná hudba, je v naprostém pořádku a osobně se mi strašně líbí výraz nového zpěváka Karstena. Ten sice nezvládne výšky jako Marc, ovšem hodně mi připomíná Martina van Drunena z Asphyx, což značí chorobný řev nejvyšší kvality a pro Morgoth nový impuls, který by je do budoucna mohl posunout o krok dál. Karsten není tak osobitý, svou práci však dělá dobře, takže dokud mi jeho projev nepřijde nějak rušivý a jeho hlas mě dokáže strhnout na svou stranu, tak není co namítat.

„Ungod“ respektuje death metalové kořeny a nejlepší zvyky, takže podle toho nasadí na začátek ty nejlepší položky, kterými album disponuje. Úvodní „House of Blood“ je rozjezdem jen tak na půl plynu, který uvádí následující kompozice, ovšem pomalejší otvírák není vůbec špatný nápad. Ono s tou rychlostí to nebude nijak žhavé ani v následujícím průběhu alba, protože Morgoth nejsou žádní Cannibal Corpse a libují si spíše ve středně rychlých tempech a drtivých kytarových riffech roztažených do šířky na úkor upozaděné basy. „Voice of Slumber“ a „Snakestate“ jsou pak přesně těmi skladbami, které jsem od novinky Morgoth čekal. Šlapavé death metalové vály, které pohání řízná rytmika a hlavně skvělé kytary, kde se vždycky najde prostor pro ozvláštnění v podobě kytarové vyhrávky nebo harmonie, které i v tak syrových skladbách jako „Snakestate“ fungují na jedničku. Překvapením je pro mne uvolněnější titulní píseň, jež je zároveň skladbou nejdelší. Není to sice žádná progresivní bomba, avšak díky postupnému vrstvení kytar, jež se na skladbu nabalují, je instrumentální „Ungod“ jedním z nejzábavnějších momentů celé desky.

Hodně mě zaujala trojice „Black Enemy“, „Nemesis“ nebo „God Is Evil“, ačkoli ve všech případech je to zejména díky jejich chytlavé struktuře, kterou v posledním případě narušuje pouze těžký zlom tempa na konci první minuty. Na druhou stranu se mi nedostala pod kůži závěrečná „The Dark Sleep“, což je druhý instrumentální počin na desce a tak nějak do prázdna vyznívá i „Traitor“. Těžko říct, jakou měrou se na tom podepisuje postupně klesající pozornost, ovšem i tak si myslím, že to nejlepší na „Ungod“ se odehrává hned zkraje v několika prvních písních.

Ačkoli jsem se na „Ungod“ těšil, tak jsem se snažil udržet si míru natěšenosti na přirozené hladině, díky čemuž nemůžu říct, že bych byl vyloženě zklamaný, nebo že bych si sedl na prdel. Prostě a jednoduše jsem spokojený, protože jsem dostal, co jsem chtěl. Četl jsem nemálo oslavných hodnocení a ohlasů na adresu čtvrté desky „Ungod“ a dokážu pochopit, že lidi, pro které jsou Morgoth modlou, budou skákat až do osmého patra panelového domu, ale pokud si odmyslíte takové to počáteční nadšení, že slyšíte po takřka dvou dekádách album party, na jejíž návrat by si před pár lety vsadil jen ten největší optimista, tak ve výsledku je „Ungod“ velmi solidní, nicméně pořád “jenom” solidní placka a tak je třeba k ní přistupovat.


Morost – Solace in Solitude

Morost - Solace in Solitude
Země: Slovinsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 15.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Introversion
02. Human Debris
03. A Predicament in Time
04. Thorp Afield
05. Mitos
06. Regrets
07. Degression

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled stačil ke zjištění, že debutové album slovinských Morost nebude žádnou sluníčkovou selankou. Ostatně pohleďte na závažně působící obal a posuďte sami. Také název novinky evidentně nepřetéká společností definovaným optimismem. Jak si už možná říkáte, „Solace in Solitude“ (do mateřštiny překládáno jako „Útěcha v samotě“) zřejmě bude další porcí zádumčivé doomařiny. Jenže nenechte se zmást, deska samotná sice náznaky doomu předkládá, nicméně stylově se budeme pohybovat ve vodách progresivního death metalu. Proč ne, pakliže se to nepřežene s instrumentální ekvilibristikou, i progresivní death dokáže navodit sebezvláštnější stavy.

Historie šestičlenného uskupení Morost nesahá příliš daleko, a unavovat vás holými fakty tak nebudu příliš dlouho. Kapela vznikla v roce 2010, světe div se, na základech zaniklého death/doom metalového uskupení Cold Dew. Doomové nálady tedy, jak jsem sám zakusil, Slovinci ve svých srdcích stále přenášejí. Morost na sebe od svého vzniku váží nadprůměrné počty hudebníků, jejichž momentální počet je druhým rokem ustálen na čísle šest. Kolem a kolem jde o začínající muzikanty bez nějakých výraznějších zkušeností a hlavní hudební náplní většiny zainteresovaných je právě Morost. Jako výsledek čtyřletého společného snažení vychází v roce 2014 právě debutové „Solace in Solitude“, jež bude objektem dnešního zkoumání.

Proti označení progresivní death metal není třeba nic namítat, všechny zásadní stylu náležející znaky deska obsahuje. Obhroublé vokály, střednětempé deathové kytary, sem tam nějaký klávesovým podmaz a především komplikovanější struktury skladeb. To vše se dá v dostatečné míře na „Solace in Solitude“ najít.

Hudební progrese, toť velká dřina. Pot hudebníků, kteří se pokaždé snaží přidat ještě o notu navíc, nestačí. Posluchačova spolupráce a ochota progresivní maraton podstoupit také hrají nemalou roli. A v tomhle to mají začínající kapely obzvlášť složité. Posluchačem věnovaná časová investice totiž mnohdy neodpovídá výslednému pocitu, který bývá v případě začínajících kapel často nemastný neslaný. A Morost? Již první poslech „Solace in Solitude“ signalizoval detekci zajímavosti, jež v případě dalších protáčení slibovala mnohé. Následné poslechy však prozradily, že zas tak slavné to nebude. Kapela místo vytřibování původně slušného pocitu postupně začala čím dál víc prozrazovat, že její debut spadne do zmiňované kategorie kapel, pro které je poskytnutá časová dotace zbytečná.

Vraťme se nyní zpět k prvním poslechům, které logicky opanovaly chytlavější pasáže. Třeba taková „Human Debris“ není ničím zvláštnějším než pomalejší death metalovou hoblovačkou, přesto obsahuje několik momentů, na jejichž znění se člověk pokaždé těší. Samotný vrchol desky nalezneme veprostřed desky prostřednictvím „Thorp Afield“, která boduje silným riffem a hlavně energií, s jejímž vyzařováním to po zbytku hrací doby není dvakrát slavné. Pozitivní ještě chvíli zůstanu. Pochvalu zaslouží klávesy, jež sice sem tam působí lacině, avšak celku dodávají jistou tvář a ucelenost. Když totiž začne hrát outro „Degression“, člověku se okamžitě vybaví úvodní „Introversion“, které začíná stejnou melodií. Za tuhle maličkost mají Morost rozhodně plus. To je ale pomalu vše.

Progresivnější kousky tvořící většinu stopáže svou zábavností bohužel nepřichází hned v závěsu, ale za závěsem svou krásu spíš schovávají. A ukrývají ji od začátku tak důsledně, že ani kousek její přitažlivosti nevydávají na odiv. Veškeré postupy, které by se daly označit jako progresivní, působí dosti chladně, a ačkoliv jsou na první poslech ucházející, finální pocit, který je bez pochyby důležitější, není dobrý. Nebo spíš vůbec neexistuje. Posluchači je po většinu času vlastně úplně jedno, že z repráků něco leze a první vyloženě pozitivní pocity přichází až na konci. Jenomže to už nehrají Morost, ale Morowe, jejichž úvodní skladba z desky “S” následuje v playlistu.

Ani řemeslně to není žádná velká extratřída. Instrumentalisté své nástroje samozřejmě umně obsluhují, avšak žádné vyloženě strhující pasáže mi v paměti neutkvěly. Dřevnější zvuk, jímž je deska obdařena, vlastně vůbec není na škodu, jenomže v případě Morost ještě podtrhuje celkový pocit nezaujetí. Přejdu-li ke skladatelské složce, zjišťuji, že Morost komplikovaněji skládat umí, výrazněji strhnout posluchače však už ne. Nemohu si pomoct, ale výsledek je prostě studený jako psí čumák, přičemž v případě „Solace in Solitude“ bohužel nejde o black metalový kompliment.


Deivos – Theodicy

Deivos - Theodicy
Země: Polsko
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 15.2.2015
Label: Selfmadegod Records

Tracklist:
01. Theodicy
02. El Shaddai
03. Ochlocracy
04. Mandatory Mayhem
05. Amor sui
06. Parasite

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Selfmadegod Records

Psát úvody na polské death metalové kapely už bude za chvilku skoro stejné klišé jako v případě italské power metalové scény, takže si tentokrát odpustím citaci velkých jmen polské death metalové scény z její historie, protože stejně všichni víte, koho bych zmiňoval. Rovnou skočíme na novinku “Theodicy” z pera Deivos, respektive na kapelu samotnou, protože navzdory mým očekáváním, že se jedná o mladou skupinu, která se teprve hledá, toho Deivos za sebou mají již dost.

Vznik této pětice se datuje k roku 1997, ačkoli v té době se jednalo o trojici, z jejíchž řad zůstal do dnešních dní v sestavě Deivos pouze kytarista Tomasz Kołcoń, k němuž se v následujících letech nabalovala sestava, až se v roce 2010 ustálila do současné podoby příchodem vokalisty Angelfuckera. Deivos nechali na své debutové album “Emanation from Below” čekat celkem dlouho, protože vyšlo teprve v roce 2006, ovšem od té doby jsou rozjetí a “Theodicy” je jejich čtvrtá řadová placka, která navazuje na čtyři roky staré “Demiurge of the Void”. Srovnání se staršími počiny sice přinést nemůžu, protože jsem slyšel několik málo ukázek, ovšem vypadá to, že se nezměnilo vůbec nic, protože “Theodicy” zní stejně jako ony ústřižky z alb minulých. Technický death metal zemitého ražení, za který by se nemuseli stydět ani kolegové z Decapitated, k nimž mají ze své národní scény Deivos asi nejblíže.

Hrací doba jednotlivých kompozic se pohybuje někde kolem hranice šesti minut, což je dostatečně dlouhá doba, aby borci předvedli něco ze svého umu, ovšem to, že se jim záměr nedaří tak, jak by chtěli, je věc jiná a ještě na to přijde řeč později. Na rovinu říkám, že nízký počet skladeb a krátká hrací doba, která se nevyšplhá ani čtyřicet minut, je přesně tak akorát, abych nezačal při poslechu “Theodicy” koukat na hodinky moc často, protože jakkoli je “Theodicy” technicky naprosto vyšperkovaná nahrávka, tak rozdíly mezi jednotlivými skladbami jsou téměř nicotné, takže trvá dost dlouho, než si mezi nimi člověk udělá pořádek a dokáže si dílčí momenty zařadit. Nepomáhá tomu ani fakt, že Deivos přijali tento styl bez jakýchkoli inovací, takže jakmile po kraťoučkém industriálním úvodu začne masakr v podobě skladby titulní, tak vás Deivos nepustí po následujících šest skladeb ze svých spárů.

Přestože je “Theodicy” vlastně klasická death metalová nahrávka v daném stylovém zaměření, tak nezní oldschoolově a třeba nazvučení kytar je brutální. Zvuk je roztažený do šířky a i v těch nejrychlejších momentech, kdy do toho pětice buší opravdu mocně, jsou veškeré nástroje (samozřejmě vyjma baskytary, která je trestuhodně upozaděná, místo toho, aby pořádně bublala na pozadí vařících kytarových linek) jednotlivě identifikovatelné.

Bohužel ani nadupaný zvuk nezakryje největší problém, který s “Theodicy” mám. Skladby se sice natáhly v několika případech až k sedmi minutové hrací době, ale postrádám v nich jakýkoli vývoj. Něco, co by je drželo pohromadě a vedlo posluchače ruku v ruce se změnou temp a motivů. Takto Deivos s velkou pompou spustí kytarovou masáž a následně se střídají technické riffy s přístupnějšími momenty, které na nedostatek živelnosti díky hardcorovým sekačkám rozhodně nestrádají, ale výsledek je takový divný slepenec, kdy máte dojem, že borci hrají to, co hrají, jen proto, aby ukázali, jak rychlé pasáže jsou schopni zahrát a jak rychle jim ruce běhají po pražcích. A to je prostě špatně, protože místo obdivu si jen klepu na čelo s podivem, proč přišla na řadu tahle nebo tamta pasáž. Na úvod a závěr každé skladby se najde chvilka pro nějaké to intro/outro, čímž může svádět “Theodicy” k dojmu v tematicky propojenou nahrávku, kterou drží pohromadě nějaký koncept, ale já žádný nenašel, takže je to naprosto zbytečné zdržování blížícího se konce dané písně (“Ed Shaddai”, “Amor sui”).

Neříkám, že se to nedá poslouchat, to v žádném případě, jen se Deivos nepodařilo uhlídat způsob, jakým jsou skladby vedeny, díky čemuž si nedokážu naplno užít ani album jako celek a bohužel ani některé z jednotlivých kompozic, takže z celkového hlediska nemůžu hodnotit nijak kladně. Technická stránka věci je totiž jedna věc, ta už se dnes považuje za samozřejmost, protože kdejaká kapela ze zapadákova je schopná vytvořit v domácích podmínkách slušný zvukový kabátek, ovšem instrumentální skladatelský rukopis dělá z “Theodicy” relativně šedivou desku, na niž nebudu vzpomínat v jen v tom nejlepším.


Graveyard After Graveyard – Hellhound on My Trail

Graveyard After Graveyard - Hellhound on My Trail
Země: Švédsko
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 23.2.2015
Label: Chaos Records

Tracklist:
01. Out to Feed
02. Giant of the Undead
03. Infernal Catacombs
04. Screams in the Night
05. Learn to Burn
06. Feeding of the Hellhounds

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Ten Rogga Johansson je vážně nezmar, protože když už si člověk myslí, že má těch svých kapel, bočních projektů a různých vedlejšáků dostatek, tak on si vždycky najde něco nového. Netvrdím, že sleduji každou notu, kterou kdy napsal, ovšem minimálně Paganizer a Revolting mám naposlouchané celkem obstojně, takže jsem celkem zíral, když se zpoza jména Graveyard After Graveyard vyklubalo další působiště prostřednictvím kterého plive mezi fanoušky ty svoje jedy. Graveyard After Graveyard jej prezentuje v trošku thrashovějším hávu, což však neznamená, že by zanevřel na svůj oblíbený death metal, takže výsledek je značně agresivní kombinace obou stylů.

Samotní Graveyard After Graveyard se narodili relativně nedávno a svým novým EP “Hellhound on My Trail” navazují na loňský debut “Bagged and Dragged to a Fullmoon Burial” a první eponymní EP, které vyšlo taktéž v průběhu loňského roku. Asi nikoho nepřekvapí, že hlavním kápem je zde právě Rogga, který si vzal na starosti klasicky kytaru, baskytaru a vokály. Jeho hlas sice není tak charakteristický, abych jakožto posluchač, který od něj už něco slyšel, dokázal říct, že to je právě on, protože ten jeho výše položený chropot je vcelku běžným výrazivem death metalových growlerů, ovšem zpívá mu to stále jedna báseň a nic na tom nemění ani fakt, že tentokrát se Roggovi příliš nedaří na poli skladatelském, protože “Hellhound on My Trail” není v porovnání s jeho domovskými formacemi taková pecka, abych o ní musel psát domů.

Představte si to nejobyčejnější spojení thrash a death metalu, které má koule, kytary řežou jako blázen, bicí artilerie je taky k nezastavení, ale přesto si v průběhu těch 20 minut říkáte: a co jako? Sorry, ale nemyslím si, že nový materiál by byl od dosavadních alb, pod kterými je v rámci různých působišť Rogga podepsán, natolik odlišný a objevný, aby stálo za to jej vydávat pod hlavičkou zbrusu nového jména.

Když to vezmu čistě matematicky, tak je tento šestipoložkový počin zastoupen rovnoměrně jak skladbami lepšími, tak logicky těmi slabšími. Do první kategorie bych se nebál zařadit úvodní vypalovačku “Out to Feed” s parádním pěveckým výkonem a rychlovku “Screams in the Night”, jež má fakt grády, a nést se celá deska v podobném  přímočarém duchu s oldschoolovým nádechem, tak bych zřejmě neměl důvod psát o nezajímavých skladbách jako “Infernal Catacombs” a hlavně utahané “Learn to Burn”, která zaujme maximálně tak tím, že je na albu nejpomalejší. Ale tím to hasne. Bohužel si při těchto unylých kouscích říkám, že i ty čtyři minuty na jednu kompozici jsou docela dost, protože se vlastně neustále točí dvě polohy, což není nic, co by při takto jednoduše zaměřené hudbě vydrželo víc než dvě a půl minuty. Závěrečné apokalyptické outro “Feeding of the Hellhounds” už je jenom zbytečná krávovina, ke které se nehodí ani nijak vyjadřovat, protože nebýt tam, tak se vlastně ani nic nestane.

Vždycky jsem si říkal, že jsem ochotný u těchto thrash/death metalových kapel přehlédnout ten fakt, že vlastně nehrají nic nového, pokud to má grády, spád a bavím se u toho. Graveyard After Graveyard to splňují jen zčásti. “Hellhound on My Trail” má spád, grády, energické je až na půdu, ale i přesto je těch 20 minut dost dlouhá doba na to, abych si “užíval” poslech naprosto nezáživného rychlého death metalu s četnými odkazy na klasické postupy, jež hlavní persóna praktikuje ve svých kapelách již takřka 20 let. Za mě naprosto zbytečný počin od kapely, která beztak bude zanedlouho minulostí, protože neposedný Rogga si už brzy najde nový objekt zájmu.