Kapela s naprosto nečitelným logem. Takhle budu mít od prvního dne vzájemného seznámení zafixované americké oldschool death metalisty Triumvir Foul, kteří v loňskem roce, jenž je zároveň prvním rokem jejich krátkého života, vydali demo “An Oath of Blood and Fire”. Je to sice titul, ze kterého křičí klišé jako prase na všechny strany, ovšem po prvotní skepsi jsem uznal, že poctivý chrastivý death metal, jak jej prezentují Triumvir Foul, má něco do sebe. Nevím, jakou měrou se o to postarala opravdu dřevní atmosféra, která z jejich dema dýchá, ale ten přímočarý death má v jejich útočném pojetí pořádnou sílu.
Všechno je podřízeno stylovým pravidlům, takže vedle klasického kytarového burácení je hlavním nositelem nálady hluboký growling zpěváka, jenž se skrývá za přezdívkou Ad Infinitum. Je škoda, že na úkor kytar je trochu upozaděná rytmika, ovšem vzhledem ke skoro garážovému zvuku, jakým je “An Oath of Blood and Fire” ošetřen, je s podivem, že jsou nástroje vcelku čitelné a přes nepřeslechnutelnou snahu znít za každých okolností syrově nezní demosnímek chaoticky a odpudivě, což chválím.
Ke skladbám snad jen tolik, že jsou to standardní death metalové vály hrubšího zrna, které mají díky chrastivým kytarám hodně blízko severské atmosféře, avšak zapomeňte na melodické příkrasy, takže jistá dávka vlivu zámořských smrtonošů je taktéž na místě. Je úplně jedno, jestli si pustíte “The Vacuum of Knots” nebo “Silence Continuum”, protože i když nebudu zapírat, že mám tuhle hudbu rád, tak Triumvir Foul se svezli na vlně kapel jako Entrails či Grave a zvolili tu nejjednodušší cestu, která je plná klasických prvků. “Abhorrent Depths” je v tomto ohledu asi nejdál a napadá mě hned několik death metalových klasik, jež by se jí daly připodobnit. Totéž jsem si říkal o “Embalmed”, ovšem až do doby, než jsem si uvědomil, že se jedná o předělávku téže písně z dílny Autopsy, kterou můžete najít na jejich debutu “Severed Survival”.
I přes několik výtek, které směřovaly hlavně na adresu originality hudební náplně, nemám s “An Oath of Blood and Fire” žádný výrazný problém. Důvod? Triumvir Foul hrají do karet hodně slušné songy a syrový zvuk, v němž se i přes značnou míru původní autentické atmosféry lze snadno orientovat, a to se mi líbí. Příjemné překvapení.
Čistě na základě empirického pozorování mi přijde, že death metalu je v našich končinách přehršel, avšak je jen málo skupin, o nichž lze tvrdit, že je jejich hudba opravdu kvalitní a má co nabídnout i lidem, kteří nejsou nekriticky nadšení úplně z každého alba, jemuž vévodí hrubé riffy a hluboký growling. Nicméně tak je to asi v pořádku… vlastně ne asi, určitě je to tak v pořádku. Ona ta mrška statistika se svým provařeným moudrem, že průměru je vždy nejvíce a nadprůměru je stejně jako podprůměru, skutečně funguje a tak to má být. Zároveň to však říká, že tu někde musí být i ony nadprůměrné death metalové formace – jen je objevit!
Smečka Destroying Divinity brázdí domácím podzemím již pěkných pár roků a má za sebou několik desek, přesto nikdy nebyla úplně na očích a nepatřila k těm, o nichž se všude mluví. Přesto ve své tvorbě dokázala nabízet kvalitu – mě osobně bavil debut “…Created…” z roku 2002 (byť byl z velké části tvořen materiálem z ještě o rok staršího demosnímku) a především poslední, celkově třetí deska “Dark Future” z roku 2010, s níž tehdy Destroying Divinity po šestileté pauze vystoupali na svůj dosavadní hudební vrchol. Kapela tehdy nabídla stále čistokrevný a dřevorubecký death metal, zároveň jej však vybavila skvělou chorobnou náladou, již navrch v některých skladbách okořenila výtečnými a poměrně netradičními melodiemi (vzpomínám, že v dobové recenzi jsem je přirovnával k melodiím, jimiž jsou pověstní mistři francouzského avantgardního black metalu – a ono to opravdu není daleko od pravdy).
Právě s “Dark Future” si mě Destroying Divinity definitivně získali na svou stranu, takže když v loňském roce vyšla nová, v diskografii skupiny již čtvrtá deska s názvem “Hollow Dominion”, samozřejmě jsem byl zvědavý, jaký výsledek bude. A nijak nezastírám fakt, že jsem doufal v to, že bude jihomoravská čtveřice pokračovat v duchu “Dark Future”, tedy v podobě nemocného death metalu s nějakým tím zajímavým ozvláštněním. Popravdě řečeno, vlastně jsem doufal i v to, že podobných věcí bude na novince ještě o něco víc… což se (z mého pohledu bohužel) tak úplně nestalo. Čímž však samozřejmě netvrdím, že je novinka automaticky špatná.
Na “Hollow Dominion” se Destroying Divinity vracejí k jakémusi standardnějšímu pojetí death metalu. Ten je sice stále kvalitní, jaksepatří brutální a nekompromisní, ale naneštěstí z něj nemám onen pocit hnusu, jaký mě svého času na “Dark Future” tak bavil. Nebo spíše lépe řečeno, tu a tam něco podobného probleskuje i na “Hollow Dominion”, v čemž je nejvýraznější asi pátá “Suffering Redemption”, jež nejspíš i proto patří k mým favoritům na albu. Po klidném intru Destroying Divinity nasadí správně zlou smrtící stěnu ve středním tempu a hlavně v těch valivějších momentech ji nabízí i dále v průběhu celé písně. Ono vlastně obecně celá druhá polovina “Hollow Dominion” mi přijde o něco málo silnější a třeba i finální dvojice v podobě fláků “Sinful Omens” a “Inner Slavery” se taktéž povedla, nicméně jsem na celé nahrávce nezachytil žádné vybočení z čistokrevné death metalové řezničiny, jako tomu minule bylo třeba ve skladbách jako “At War with Two Worlds” nebo “Cult”, na což jsem se těšil.
Na druhou stranu, tohle je asi tak jediná věc, jež se dá “Hollow Dominion” skutečně vytýkat – že oproti silnému “Dark Future” působí jako mírný úkrok zpátky směrem ke klasičtější žánrové podobě, která má velmi blízko hlavně k zámořské brutální škole. Pomineme-li tento fakt, pak si Destroying Divinity stále drží vysokou úroveň a i ta první půle alba, jíž jsem nepřímo ocejchoval jakožto “slabší” (uvozovky naprosto záměrné), je vlastně pořád hodně dobrá a proti válům, jakými jsou kupříkladu valivá “Burning Divine Domination” nebo vypalovačka “Scent of Death” s velmi povedenou druhou polovinou, nelze namítat vůbec nic, protože Destroying Divinity s jejich pomocí stále zabíjejí skutečně zodpovědně.
Finální resumé je tedy následující: “Hollow Dominion” je určitě dobrá deska, a jestli jsem někde výše vzbudil opačný dojem, nebyl to záměr, protože se mi výsledek určitě líbí, ačkoliv nezní stoprocentně podle mých představ – což je samozřejmě ve velké míře můj problém, o tom se nepřu. Na druhou stranu však ani nezastírám, že předchozí “Dark Future” mě bavilo o něco více. Nicméně i přes tento handicap si myslím, že “Hollow Dominion” potažmo samotní Destroying Divinity stále patří k tomu zajímavějšímu, co domácí death metalová scéna nabízí.
Pod poměrně neurčitým názvem Tongues by se – když na to přijde – vlastně mohlo skrývat takřka cokoliv. Ve skutečnosti však toto jméno nese dánská smečka, která se rozhodně neštítí ve své tvorbě kombinovat hned několik extrémních metalových subžánrů. Nemám sice tušení, proč se duo rozhodlo sama sebe pojmenovat výrazem pro orgán smyslu chuti v plurální formě, podařilo se mi ovšem vypátrat (Columbo se může jít zahrabat!), že Dánové v říjnu loňského roku vydali své debutové EP s názvem „Thelésis ignis“. A právě na něj nyní zaměříme svou pozornost.
Ačkoliv je „Thelésis ignis“ pro Tongues debutovým nosičem a ačkoliv za skupinou nestojí žádné známé persóny či alespoň veteráni scény, již při pohledu z dálky je poměrně jasné, že v tomto případě nepůjde o žádnou amatéřinu. Nejen poměrně zajímavý přebal, ale obecně i celková prezentace Tongues jasně naznačuje, že to Dánové mají promyšlené (byť drnkat dnes na okultní notu – a v tomhle druhu muziky obzvláště – není vůbec nic originálního) a také jméno I, Voidhanger Records v kolonce vydavatele značí, že asi nepůjde o žádný provar.
A věřte tomu nebo ne, Tongues mají na svém debutu do provaru skutečně daleko. Hlavní ingrediencí, z níž je „Thelésis ignis“ ukuchtěno, je black metal. Ten se zde nachází v podobě, která je poměrně daleko od tradiční formy žánru à la Norsko raných 90. let. Místy se Tongues vydávají i do mírně disharmonických rytmů a dostávají se na dohled hájemství, v němž vládnou především chaotičtí bohové z Francie. Zároveň s tím však Dánové svou tvorbu koření i znatelnou death metalovou chorobností či špetkou doom metalu.
„Thelésis ignis“ je ve výsledku koktejlem metalového extrému, který se hlavně zpočátku zdá být poměrně neprostupným a nedobře stravitelným. A samotní Tongues to svým posluchačům nijak neusnadňují – sice se jedná o EP, avšak hrací doba se vyšplhala téměř na 35 minut, tudíž je jasné, že při počtu čtyř písní půjde spíše o delší kusy. A také, že ano, jelikož hned úvodní „Void Meditation“ přesahuje hranici deseti minut. Rovnou v této úvodní skladbě Tongues ve své podstatě z velké části ukážou, co se bude dít i nadále – po plíživém intru vás okamžitě obejme nemocný sound a zvláštní atmosféra zla, kterou jen podpoří mocné rytmické údery nebo výtečný záhrobní chropot. Postupně během kompozice Dánové předvedou třeba i takřka až rituální perkuse, zběsilé kytarové sólo, několik působivých melodií, pomalejší neriffové momenty stojící na atmosféře nebo trochu oné již zmiňované disharmonie.
I v následujících třech písních „The Will of Fire“, „Last Grip of the Hand of Guilt“ a „Bloodline of the Blind“Tongues pokračují v podobném duchu propracovaných nerefrénových kompozic s množstvím zvratů a vrcholů. Akorát na rozdíl od první „Void Meditation“ tu a tam vystrčí růžky i onen death metal, i když je to vzato kolem a kolem „pouze“ další dílek skládanky do kompletní mozaiky „Thelésis ignis“.
EP je sice na prvních pár poslechů nelehce stravitelné, ale rozhodně se vyplatí mu dát svůj čas. Tongues nejsou jednodušší, což však není chyba. Naopak ukázali, že relativní komplikovanost „Thelésis ignis“ není vůbec samoúčelná a že mají svou muziku promyšlenou. Může to znít jako největší možné klišé, ale skutečně tomu tak je – jakmile člověk tomu počinu věnuje prostor, objeví se množství skvělých a propracovaných momentů se silnou atmosférou. Řečeno jednoduše, výsledkem je nahrávka, jež dle mého názoru za slyšení jistě stojí.
Navíc vzhledem k tomu, že je „Thelésis ignis“ debutovým počinem, nebojím se v případě Tongues hovořit o velmi zajímavém příslibu do budoucna. Dánové již v současné době pracují na svém prvním dlouhohrajícím albu a říkám rovnou, že už teď jsem zvědavý, jak to dopadne, a upřímně doufám, že nastavená laťka bude přinejmenším vyrovnána.
Black metalu se spousta lidí posmívá, že je to žánr, který někteří jedinci hrají jen proto, aby mohli skrýt svou neschopnost pořádně hrát a pořádně vyprodukovat album, což je v reálu samozřejmě blbost. Přesto existují formace, jejichž zvuková a leckdy i hráčská úroveň skutečně je na pováženou (což lze ovšem najít asi v každém stylu a odpůrci black metalu navíc tyto “klenoty” beztak neznají), a dnes se na jeden takový kousek podíváme.
Kav je úplně nový projekt, který vznikl teprve v letošním roce a za nímž stojí človíček, který si říká prostě jen N. Přesto za tak krátkou dobu, co uplynula od začátku letošního roku, stihl vyprodukovat již čtyři nahrávky – jeden demosnímek a tři split alba. My se zaměříme právě na ono eponymní demo, jež vyšlo jako jednostranná kazeta v limitaci 30 kopií.
Hned na začátku člověka praští do uší přetěžce garážový a undergroundový sound, který naprosto nádherně vystihuje pojem “zvukový kanál”. Nicméně já osobně s tímhle problém nemám, jelikož jsem měl pro podobné syrové záležitosti vždy jakousi slabost. Navíc čistě po hudební stránce to rozhodně není úplně debilita a popravdě jsem to čekal o poznání horší, než je tomu v reálu, byť žádný zázrak to není ani náhodou. Většina dvanáctiminutového materiálu se nese v duchu špinavé vichřice, najde se však i několik zpomalení, díky nimž to není úplně na jedno brdo. Sice je trochu problém vůbec poznat, kdy skončil jeden song a začal další, protože všechny znějí nemlich stejně, ale tohle asi přece jen nemá být písničková muzika, čemuž napovídá i prosté číslování skladeb, takže dejme tomu.
Celý počin však posílá do pekel naprosto humusální vokál. Nemám tušení, jestli to zní tak příšerně jen díky prasáckému soundu, anebo jestli panáček fakt neumí zpívat, ale ve výsledku je to úplně šumák, protože poslouchat se to při vší úctě nedá. A i vzhledem k faktu, že zpěv na “Kav” není nijak výjimečný a ozývá se dost často, po dohrání člověku zůstane spíše podprůměrný dojem…
Hannes Grossmann není žádná kapela, jak jsem se původně domníval, ovšem jedná se o bubeníka, jenž ničí škopky v kapelách Obscura či Blotted Science, nicméně největší jméno si udělal jako dnes už bývalý člen Necrophagist. Vzhledem k tomu, na jakých územích se všechny uvedené party pohybují, není žádné překvapení, že jeho sólový debut “The Radial Covenant” spadá víc než cokoli jiného do škatulky technický death metal.
Přestože se Grossmann ujal krom bicích ještě kytar, tak si na album pozval nějaké ty zvučné hosty, kteří mu pomohou hudebně a (ne)vědomky zajistí taky trošku té publicity, protože zrovna já jsem k albu přičichl až po zjištění, že některé sólové kytary nahrával Jeff Loomis (ex-Nevermore). Krom něj se na albu podílelo několik dalších jmen, přičemž za zmínku stojí určitě Per Nilsson ze Scar Symmetry a taky dvojice zpěváků Florian Magnus Maier a Victor “V. Santura” Bullok (Triptykon). Protože se jedná o sólové album bubeníka, tak nemusím říkat, kolem čeho se skladby pomyslně točí. Nemyslím to tak, že by kytary hrály druhé housle, dále překvapí třeba krásně čitelná deathově bublající basa v pozadí, ale bicí hrají v mnoha momentech prim. Album je to vystavěné přesně podle žánrových standardů, takže se nemusíte bát, že by se v jedné skladbě nevystřídalo hned několik kytarových ploch, které umně přechází od krkolomných rifů až k technickým sólovým pasážím. Kdybych měl tahat po nejvyšší kartě z tohoto balíčku, tak esa jsou rozhodně “The Sorcerer” a úvodní “Aeon Illuminate”. Obě sice představují “pouze” to, co si člověk představí pod pojmem technický death, ale skvělými momenty se v nich nešetří. Překvapením je pak hlavně “The Voyager”, v níž se zpěvu nedočkáte, ale prostřední progresivně rocková pasáž s hammondy je něco, co by člověk na takovém albu nečekal.
V případě “The Radial Covenant” se nedá se superlativy zacházet opatrně, protože tahle deska je chytrá a agresivní, a to vše při zachování slušné porce energičnosti, takže nepřichází na mysl dojem, že by člověk poslouchal zhudebněnou matematickou rovnici. Skvělá deska.
Hour of Penance u mě mají poměrně zvláštní postavení. Za poslední roky mě stačili jak totálně odstřelit, tak docela zklamat a výsledkem byl akorát trochu neucelený názor, který na tuhle italskou partu extrémistů mám – nebo jsem alespoň měl, neboť návštěva jejich pražského koncertu totiž podle očekávání tento můj názor přitesala do znatelně konkrétnějších tvarů. To už ale předbíhám, takže radši pěkně popořadě…
Navzdory tomu, že nejde o žádné neznámé fidlaly, o Hour of Penance se určitě nedá tvrdit, že by byli velkou kapelou. Nebylo tedy žádným překvapením, že se koncert konal v osvědčené žižkovské kůlně známé pod jménem Modrá Vopice, která v minulosti hostila i podstatně věhlasnější spolky. Tu kůlnu ale prosím neberte nijak špatně – od dob, kdy se o Vopici dalo říct leccos, ale důstojný podnik byste mezi tím hledali jen těžko, naštěstí už něco vody uplynulo a v současnosti jde sice o svérázný, ale jinak veskrze pohodový klub, který je pro undergroundové akce přímo stvořený. A mluvit o undergroundu je v tomto případě určitě na místě.
Pozici první kapely večera zaujali polští veteráni Christ Agony, od kterých jsem samozřejmě neslyšel nikdy nic, takže jsem byl úplně obyčejně zvědavý, co z toho vyleze. Tím hlavním dojmem, který jsem si z jejich setu odnesl, je rozhodně poctivost a entusiasmus, s nimiž trojice Poláků drhnula to svoje. Určitě nešlo o nic zázračného, místy to dokonce nepatrně zavánělo takovou tou typicku českou provinční lokálkou, ale nasazením, s jakým do toho Christ Agony šli, si mě získali na svou stranu hned od začátku a po krapet rozpačitém startu naštěstí nabrala stoupavou tendenci i kvalita hudební produkce. Christ Agony hráli pocitově něco jako death metal bez toho klasického “buchar faktoru” (sekaných riffů by jeden mnoho nenašel), jenže i tak to bylo hodně šlapavé a mělo to místy až death’n’rollové koule a drive, takže když k tomu přičtete tu proklamovanou poctivost, nakonec z toho vychází solidní zážitek, který večer odstartoval velmi sympaticky. Jen škoda, že lidé se začali probouzet až v samém závěru.
Druzí Beheaded původem ze středomořské Malty u mě měli stejnou startovací pozici jako jejich předchůdci, ale to zjevně neplatilo o ostatních účastnících koncertu, protože když Beheaded poprvé hrábli do strun, měli už před pódium velice solidní masu posluchačstva – a nezůstalo jen u postávání. Beheaded to do lidí napálili zatraceně ostře, jejich rychlý a technický death metal se znatelným grindovým oparem drtil kosti jak jen to šlo a prostě to byla šílená mela. Paradoxní je, že i když skoro celá kapela zůstala po většinu koncertu de facto statická, vůbec to nevadilo, protože dělání divadla a komunikaci s lidmi s přehledem zvládal zpěvák Frank Calleja – a že mu to šlo! Vokální terorismus pomiňme, ten člověk zkrátka působil jako solidní psychopat a to celé show samozřejmě ohromně prospělo. Jak jsem už naznačil výše, lidé si to samozřejmě nechali líbit a svou spokojenost dávali najevo výrazně a nahlas (přeloženo – mosh pit skoro nonstop a randál jak v ocelárně). A takhle to šlo od začátku do konce – bez jakéhokoli polevení, jen proloženo několika vtípky na Poláky a zbytek totální nátěr, který mě sice definitivně sebral až po nějakém čase, zato však pořádně.
Hlavní hvězdy večera tedy měly laťku k překonání nastavenou dost vysoko a mě skoro začala jímat skepse značně živená aktuální deskou “Regicide”, která se Italům prostě moc nepovedla. Jakmile ale Hour of Penance spustili, bylo zřejmé, že minimálně průser se určitě konat nebude. Nápor tu byl, majestát tu byl a zbytku se už nebylo těžké dobrat. Potěšující byl fakt, že skladby z “Regicide” vyzněly o poznání lépe než z desky, o měcp méně potěšující byla jedna zanikající kytara a trochu nevýrazné samply, ale vzato kolem a kolem to stejně nebylo vůbec zlé. Zejména starší songy (“Ascension”!!!) drtily nehorázným způsobem, takže jsem byl nakonec také více než spokojený. Jen škoda té kvalitně ožralé slečny, která při pokusu o skok do lidí sundala Paolo Pierimu stojan s mikrofonem…
Hour of Penance se tedy s mou nepříliš příznivou prognózou poprali se ctí a nakonec se jim podařilo dotáhnout se na suverénní Beheaded a udělat za večerem důstojnou tečku. Jistě, kdybych měl u hlavy pistoli, tak přiřknu pomyslné první místo Beheaded, ale když se na to kouknu trochu s odstupem, celý koncert byl příjemně vyrovnaný, až na pár detailů se vydařil i zvukově a zkrátka a dobře jsem odcházel spokojený a v dobré náladě, což je rozhodně známkou vydařené akce.
Země: Itálie Žánr: gothic / dark / death metal Datum vydání: 16.2.2015 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Here Begins the Chaos
02. The Firewalker
03. A Field of Flowers
04. Born to Kill and Suffer
05. Chimera
06. The Criminal
07. Tonight
08. Lord of the Stars
09. Wind of Doom
10. Nyctophilia
11. Nia Nia Nia
12. Vipra negra
13. Satiriasi
Uplynuly takřka dva roky od vydání předchozího alba “Necrogod” italských metalistů Ecnephias a vida, máme v redakci jeho přímého následníka, jímž je eponymní počin “Ecnephias”, který v diskografii kapely získal pořadové číslo pět mezi řadovými alby. Nebudu lhát a přiznám, že ačkoli mě v době svého vydání “Necrogod” docela slušně bavilo, tak od sepsání recenze jsem jej ani jednou neslyšel a na skupinu vlastně celkem úspěšně zapomněl, a protože nečekám, že byste na tom vy, čtenáři našeho blogu, byli jinak, tak mi dovolte osvěžit alespoň základní fakta spojená s historií skupiny.
Ecnephias vznikli v roce 1996 v italské Potenze, avšak této pětici kolem zakládajícího člena a zpěváka Mancana trvalo osm let, než se představila studiově prostřednictvím debutového alba “Domíníum noctís”. Od té doby je evidentně při chuti, protože v celkem pravidelných intervalech servíruje jedno album za druhým. A soudě dle posledních dvou počinů, které jsem měl možnost slyšet, jim to nejde vůbec špatně. Stejně jako minule je pro pětici škatulka “dark occult metal” vcelku spravedlivá. Přijde mi, že od minula ubylo čistokrevných death metalových pasáží a naopak přibylo více melodií, přičemž je jedno jestli tím myslím obšírněji pojaté vokály Mancana nebo klávesy v pozadí, jež si probily cestu skrze parádně ozvučené kytary, u kterých si milovníci krystalicky čitelných riffů užijí každý kontakt trsátka se strunami.
Tím, jak se Ecnephias posunuli jakoby více k melodickému vyznění, jemuž však vyložený optimismus schází a melodie hrají spíš na melancholickou strunu, tak znějí ještě o něco výrazněji jako Moonspell, což je umocněno i tím, že Mancan má hlas, který k tomu Fernandovu nemá zas tak daleko. Jen si poslechněte skvělou úvodní záležitost “The Firewalker” nebo třeba klipovku “Vipra negra” a pochopíte, o čem mluvím. Aby to ale zase nevypadalo, že chci Ecnephias obviňovat z bezmezného opisování, tak to není tak, že by se po celou dobu trvání “Ecnephias” nemohl člověk zbavit pocitu nutícího ke srovnání se slavnějšími Portugaly. Jejich hudba jen prostě a jednoduše vaří se stejnými ingrediencemi.
“Ecnephias” bohužel strádá v tom, v čem mělo “Necrogod” navrch. Je to počet skladeb a jejich celková hrací doba. Novinka v tomto ohledu přestřelila, protože 70 minut je vážně moc. Ony jednotlivě ty skladby jsou dobré, ale soustředěným poslech v takové délce Italové zatím neutáhnou. A to, že na závěr zařadí příjemnou hitovku v podobě “Vipra negra” nebo naopak košatě vystavěnou semi-baladu “Nyctophilia”, tomu bohužel nezabrání. Písně jsou dobře vyvážené pokud jde o kombinaci silných melodií a tvrdých metalových výjezdů ve středním tempu, z nichž je cítit death metal i navzdory všudypřítomným klávesám, ovšem na takové ploše to přijde vniveč, takže v tomto ohledu je novinka lehkým krokem zpět.
I přes celkovou jednotvárnost, která plyne z přemrštěné hrací doby, obsahuje páté album italských metalistů nemalý počet hodně slušných skladeb, přičemž ty nejlepší se dle mého názoru nachází v první polovině desky. To ale může být důsledek toho, že ke konci už zážitek z poslechu není tak intenzivní. Krom zmíněné“The Firewalker” jsou to “The Criminal”, “Lord of the Stars” nebo druhá “A Field of Flowers”.Ecnephias v posledně jmenované umně přecházejí od poklidných melodických momentů k těm kytarovějším, v této kompozici se ovšem nejedná pouze o temný, growlingem podpořený death jako v páté“Chimera”, ale i když Nikko s Mancanem hrábnou do strun, tak klávesák Sicarius Inferni nepouští “A Field of Flowers” z étericky klidnějších končin. Ona tvrdší pasáž se jako protiklad ke všem těm melodiím ke slovu nakonec dostane, ale Ecnephias ji dávkují opatrně a s rozmyslem a z této kompozice je rázem jeden z vrcholů celé kolekce.
Vyloženě nářezovou skladbu na albu nenajdete, protože i když to vypadá, že taková “Born to Kill and Suffer” bude po celou dobu zatěžkanou jízdou v neklidné atmosféře a Mancan se v ní slušně vyřve, tak se po chvíli zvrhne v pěkně melodickou píseň, jejíž vrchol přichází s refrénem. Jen škoda toho nekonečného prozpěvování ve stylu “la la la la”. Co mi na desce schází, je skladba, která by navázala na “Anubis (The Incense of Twilight)” z předchozí placky, která díky orientálnímu nádechu posouvala Ecnephias do vod blízkých Rotting Christ. Ale nedá se svítit, “Ecnephias” toho nabízí už tak dost, že každá další skladba by byla jen ke škodě věci.
Přestože to vypadá, že jsem desku docela shodil hlavně díky její dlouhé stopáži, tak vězte, že se pořád jedna o dosti kvalitní záležitost. Kdyby při nahrávání zakročil producent nebo sami Ecnephias a ubrali dvě až tři písně, tak bych neměl problém házet nadšené názory na všechny strany, protože sama o sobě mě hudba, která se pod pokličkou “Ecnephias” skrývá, strašně baví. Jen škoda, že je rozmělněná do tak šíleně široké plochy, takže dopad nahrávky není tak mocný, jako byl u “Necrogod”, které jsem při naslouchání novinky oprášil a musím mu přiznat vyšší kredit než “Ecnephias”.
Existuje hned několik způsobů, jak se dostat k nějaké nové muzice. Člověk může dát na doporučení nějakého známého, jehož vkus zná a jemuž věří, může si sám něco cíleně vyhledat, například další projekty členů jeho oblíbených skupin, také si lze něco pustit i na základě recenze… Anebo si něco také může pustit úplně náhodně bez žádného většího důvodu. V takových případech člověk většinou nic moc nečeká a také se většinou ničeho zvláštního ani nedočká – věci jako statistika totiž skutečně fungují i v reálném životě, nikoliv jen na školní tabuli, a většina nahrávek, které k vám přijdou náhodně, musí být zákonitě průměrná… většina, ale ne nutně všechny. A tak se občas stává – a skutečně je to spíše výjimka, o tom se nikdo nepře – že od desky, od níž jste nečekali vůbec, ale vůbec nic, dostanete fakt povedenou záležitost.
Přesně tohle se mi stalo s jistými The Dead z Austrálie. Skupina sice funguje již dekádu, ale až donedávna jsem o ní nikdy neslyšel, tudíž jsem toho moc nečekal. Už jen ten absolutně neobjevný název v kombinaci s death metalovou škatulkou vzbuzuje dojem, že půjde o (v tom lepším případě) průměrnou nebo (v tom horším) podprůměrnou žánrovku, která to drhne úplně stejně jak další tisíce podobných kapel všude okolo. Jenže chyba lávky, dámy a pánové, protože fošna s názvem “Deathsteps to Oblivion” je ve skutečnosti nářez jako prase!
Předně je trochu zavádějící mluvit o The Dead (ten název si však jen tak mezi námi fakt mohli vybrat lepší) jako o čistě death metalové kapele, jelikož Australané do své muziky napasovali i slušnou porci sludge. Jistě, ani náznakem netvrdím, že by tohle snad měla být nejoriginálnější žánrová škatulka roku, ale to ještě nemusí znamenat, že ten výsledek nebude dobrý. A o tom, že “Deathsteps to Oblivion”, které vyšlo v listopadu loňského roku, dobré je, rozhodně nepochybujte.
A přitom rozjezd “Deathsteps to Oblivion” až taková pecka není, protože The Dead počin otevřou s asi nejslabší písní “Maze of Fire”. Nebo lépe řečeno – nejméně dobrou písní, neboť obecně vzato je i tenhle kousek povedený a má pár kvalitních nápadů jako třeba zvolnění na přelomu třetí a čtvrté minuty, v jehož rámci si převezme hlavní slovo baskytarové brumlání, stejně tak i některé táhlé riffy se ve skladbě povedly. Přesto všechno je ale “Maze of Fire” pouhým odvarem toho, co se nachází za ní.
Hned s druhým válem “Disturbing the Dead” totiž Australané nakopnou svou death/sludgovou káru doslova odzbrojujícím způsobem a po zbytek stopáže alba už sypou čistokrevnou první ligu. Třeba zmiňovaná “Disturbing the Dead” vás okamžitě zadupe naprosto mocným riffem, za jehož mohutným duněním se vzadu proplétají výtečné melodie. Nečekejte ovšem žádnou velkou rychlost, jelikož The Dead to drhnou spíše v pomalejším tempu, což jim ovšem na síle nijak neubírá – možná spíš naopak. Rozebráno do šroubku a napsáno na papír to nejspíš nebude znít jako věc, kterou byste měli poslouchat s otevřenou hubou, protože ta deska vlastně neobsahuje nic moc jiného než hutné riffy, brutálně hluboký murmur a nějakou tu melodii, ale jak vidno, ono to úplně stačí, protože i s tímhle mají skladby stále nějaký vývoj a dokážou gradovat.
Třetí “The God Beyond” začíná na poměry nahrávky docela zvláštně, protože ji The Dead odpálí doslova kulometnou palbou – nejprve z kulometu a poté z bicích. To trvá asi 50 vteřin, aby posléze nastoupilo opět bahno s až doomovými vlivy, kde kytara hraje vlastně docela primitivnost – to je ovšem zcela zřejmý záměr, protože v tomhle tracku skupina předvádí větší důraz na baskytaru a několik bravurních melodií. Možná ten úplně největší vrchol však přichází se čtvrtým majstrštykem “Terminus”, který se rozjede rituálním perkusním intrem, aby následně dal všem ukázkové školení o tom, jak spojovat hutné sludgové riffy s působivými táhlými melodiemi. Po dalších čtyřech minutách pak The Dead song zlomí do mírně chytlavějšího riffu, v němž melodie a sóla přebírají hlavní roli. (V dobrém slova smyslu) utahaná finální titulka “Deathsteps to Oblivion” už sice až takovýhle nářez není, nicméně i ona stále nabízí vysokou kvalitu a doposud excelentně rozjetému albu ostudu nedělá ani náhodou.
Jak jsem již řekl, od “Deathsteps to Oblivion” jsem nečekal vlastně nic, ale nakonec jsem dostal 33 minut prvotřídního matroše, který je mnohonásobně lepší, než jsem vůbec doufal. Obzvláště skladby “Disturbing the Dead”, “The God Beyond” a “Terminus” jsou bez přehánění excelentní a už jen díky nim stojí za to tuhle fošnu slyšet. Nemám jinou možnost než na “Deathsteps to Oblivion” vystavit velké doporučení!
Torturerama se na první pohled tváří jako mladá a nezkušená kapela, ve skutečnosti ji však tvoří muzikanti, kteří se na belgické undergroundové scéně již nějaký ten pátek pohybují. Asi nejznámějším z nich je kytarista Raf Meukens, který hrával na basu u dnes již bohužel nefungujících progresivních black metalistů Gorath a nově baskytaru drhne i u Death Penalty, což je nedávno rozjetý projekt Garyho Jenningse z Cathedral.
Nicméně zpátky k Torturerama. Ti už pár let fungují a doposud mají na kontě ípko “Left as Remains” z roku 2010, na nějž vloni navázali druhým minialbem “It Begins at Birth” – to vyšlo nejprve v únoru vlastním nákladem na kazetě a posléze v září na CD už pod firmou. Náplní celého počinu není nic jiného než death metal jak noha – řádně špinavý a řádně staroškolský, jak death metalový zákon káže.
To v zásadě nemusí být špatně a v případě “It Begins at Birth” to úplně špatně také není, přesto mám z nahrávky poměrně rozporuplný pocit. V některých momentech totiž Torturerama nabízejí fakt parádní nápady, povedené melodie nebo po čertech chorobné riffy – třeba hned první vál “Sheppard of a Secret Realm” a s ním i celé EP se rozjede ve velkém stylu v pomalém tempu s plíživými kytarovými melodiemi, které posléze přejdou v povedený dřevní death metal s chropotem hlubším než Macocha. Originalitu by měl člověk sice hledat asi jinde, ale za mě je to takhle úplně v klidu.
V jiných momentech se ovšem stává, že ta riffová špína nemá až takové koule a Torturerama sklouznou k trochu generickému oldschool deathu, což mi přijde škoda, když jindy umějí být fakt dobří. A tímhle způsobem se to nějak mlátí po celou dobu trvání “It Begins at Birth” – chvíli je to super (hlavně v momentech, kdy nastoupí ty melodie), jindy je to slušný průměr. Naštěstí však to lepší přece jen mírně převažuje, takže EP nakonec zanechá pozitivní dojem, díky čemuž nemám problém to fandům do oldschool death metalu doporučit…
Když jsem před rokem sepisoval recenzi debutového alba Rise of Avernus, “L’appel du vide”, nešetřil jsem chválou. Tehdy naprosto neznámá parta si mne svým počinem získala natolik, že je čas od času v přehrávači otočím a stále se dobře bavím, což se mi v případě promáčů, jež k nám do redakce přicházejí, zas tak často nestává. Jejich letošní EP tak ve mně vzbuzovalo docela jiné pocity a hlavně jsem očekával minimálně pokračování cesty, jak ji nyní už jen čtveřice předloni započala.
“Dramatis personæ” k mé vlastní spokojenosti pokračuje tam, kde Rise of Avernus minule skončili, přesto jsou v konečném výsledku lehce jiní. Hned na první poslech bylo zřejmé, že ubylo gotických momentů, klavír je dávkován opatrněji a v řadách kapely již nepůsobí Catherine Guirguis, jejíž podmanivý vokál byl jedním z vrcholů debutu. “Dramatis personæ” je o poznání temnější a ostřejší, ovšem nečekejte primitivní death metalovou řežbu staré školy… spíš si dokážu představit, že si v Rise of Avernus najdou zalíbení fanoušci Moonspell nebo třeba Septicflesh. Tu klávesy, tu smyčcové samply a i to piáno si svou cestu na povrch najde, takže na pozadí kytarových hradeb se stále něco děje.
Za hlavní “hvězdu” “Dramatis personæ” lze díky personálním změnám považovat zpěváka Bena, který veškeré vokály převzal na svá bedra a odvádí zatraceně dobrou práci. Jeho hluboký growling je přesně tím, čím má být, a do košatě stavěného death metalu padne náramně. Stejně tak umí stále hezky melodicky zapět, což předvedl třeba v “Path to Shekinah”, jež je díky éterickému refrénu jednou ze skladeb, která se okamžitě usadí v paměti. Na druhou stranu i hutné valivé pecky jako “In the Absence of Will” nebo “Acta est fabula”, v níž si zahostoval Grutle Kjellson z Enslaved, zatraceně baví.
Co jsem čekal, to jsem taky dostal, takže můžu s klidným srdcem hovořit o “Dramatis personæ” spokojeně. Rise of Avernus mají dost slušně našlápnuto, takže doufám, že se něco nezlomí a další (doufám, že tentokrát už plnohodnotné) album se objeví co nejdříve.
