Agos (anebo také ΑΓΟΣ, chcete-li) je úplně nové jméno na řecké black metalové scéně, přesto však není bez zajímavosti – a není to jen proto, kdo za tímto projektem stojí. Agos totiž nemají na svědomí žádná ucha – všech nástrojů i vokálů se ujal Van Gimot z kapely Virus of Koch (dříve působil i třeba v Acherontas), zatímco celý koncept kapely a texty obstarává Astrous, zpěvák Aenaon a jinak také majitel kazetového labelu Archetapes Industries. Dvojice koncem ledna vydala své debutové EP “Irkalla Transcendence”, jehož nemalé ambice potvrzuje i zajímavý způsob vydání – žádné CD, ale jen na černém LP v limitaci 200 kusů a barevném LP v limitaci 50 kusů.
Agos nabízejí black metal se znatelnou death metalovou patinou. Tento žánr v jejich podání není vyloženě chaotický, to zase ne, ale na několik prvních poslechů je ta hudba poměrně nepřehledná, jelikož Řekové nenabízejí nějaké chytlavé velké záchytné body. Přesto je v tom materiálu hned od začátku cítit vysoká kvalita, a když má člověk trochu trpělivosti a dá těm dvaceti minutám víc jak jednu nebo dvě šance, záhy se ukáže, že to o té kvalitě “Irkalla Transcendence” nebyl jen pocit. Sice je to klišé, ale rozhodně platí, že jakmile se ta muzika trochu usadí v uších a prokoukne, hned tam začnete slyšet spoustu zajímavých a chytrých nápadů. Toto vše platí zejména o prvních dvou skladbách “Akkadian Cenotaph” a “Of Salt and Blood: The Rabisu’s Rebellion”, jelikož třetí “Irkalla Transcendence” na to jde malinko jinak. Hudebně se sice pohybuje ve stejných mezích jako dvě předešlé kolegyně, přidává ale navíc ještě větší důraz na atmosféru, díky čemuž je na začátek trochu stravitelnější.
Tak jako tak, Agos se na svém prvním počinu představují jako docela zajímavá záležitost, jejíž případnou dlouhohrající desku si rád poslechnu. Skutečné kvality se totiž ukážou právě až na delším formátu, nicméně už jen tímhle minialbem si Řekové pozornost zaslouží – alespoň tedy mě “Irkalla Transcendence” dost baví, takže na další tvorbu budu dost zvědavý.
Když se řekne extrémní metal v Chile a konkrétně death metal, většině lidí jako první na mysli vytanou asi veteráni Pentagram (Chile) nebo třeba Unaussprechlichen Kulten, ale jak už tomu tak bývá, i zde se toho skrývá mnohem více a nyní (a nutno říct, že to není poprvé) se na jednu takovou méně známou death metalovou smečku z téhle země podíváme.
Tihle konkrétní řezníci se jmenují Thy Serpent’s Cult, pocházejí z hlavního města Santiago de Chile a v loňském roce do světa vypustili svou druhou dlouhohrající fošnu s názvem “Sedition, Sorcery and Blasphemy”, již zdobí dost povedený a zajímavý přebal. Jsou však Thy Serpent’s Cult takto zajímaví i hudebně? Inu, tahle jihoamerická pětice drhne docela oldschoolový death metal, takže v případě, že je pro vás zajímavost něco jako synonymum pro neotřelost, pak tady příliš nepochodíte. Jenž ačkoliv se “Sedition, Sorcery and Blasphemy” nese v duchu čistokrevného death metalu bez jakékoliv snahy o nějaké ozvláštnění, kvalita v tom stále je. Thy Serpent’s Cult znějí +/- jako raná tvorba Deicide, a kdyby tahle fošna vyšla přibližně ve stejné době jako první desky floridských neznabohů, myslím, že dnes by ze “Sedition, Sorcery and Blasphemy” mohl být docela solidní kult, na nějž by spousta death metalových fanatiků dodnes přísahala. Na kdyby se však bohužel nehraje a v roce 2014 (abychom se drželi data vydání) už takováhle placka na prdel neposadí snad nikoho.
Thy Serpent’s Cult to ale pořád drhnou dobře, jejich riffy jsou solidně kulervoucí, občasné melodie nebo sóla jsou na velmi dobré úrovni a tu a tam se pro ozvláštnění objeví i mluvené intro. Předpokládám, že jde o samply z nějakých bijáků, ale třeba takové “Black Wizard” předcházející nářezovce “The Order of the Black Flame” má vážně atmosféru a na placku plnou blasfemického zlo death metalu se rozhodně hodí. Tak jako tak, fandové do tohohle druhu muziky moc váhat nemusí, jelikož navzdory vší neoriginalitě je poslech “Sedition, Sorcery and Blasphemy” poměrně zábavný a koule to určitě má.
Chcete říct jedno malé tajemství? Hned tak někomu bych to neřekl, ale že jste to vy, tak vám to prozradím. Víte, co udělá redaktor, když má recenzovat album, o jehož náplni se toho nedá moc napsat? Že ne? Udělá následující – začne kecat o historii kapely. Dobrý, ne? Abyste neřekli, že jsem sketa, vysvětlím to na názorném příkladě…
The Furor je black/death metalová smečka z australského města Perth, která vznikla v roce 2002 a od doby svého vzniku vyplivla celkem čtyři dlouhohrající nahrávky včetně té aktuální, která se jmenuje “Impending Revelation”. V sestavě The Furor pak lze najít i jedno poměrně zajímavé jméno – do škopků zde tříská jistý Disaster, jehož můžete v současné době slyšet i v sestavě kultovních singapurských špinavců Impiety. Tolik historické okénko, nyní se na teď zázrak pojďme konečně v krátkosti podívat…
Jak vám už asi došlo, o “Impending Revelation” se toho vlastně moc říct nedá a jeho obsah lze shrnout velice rychle a přesto výstižně. To sice obecně nemusí nutně říkat cokoliv o kvalitě, ale jestli vás napadlo něco o tom, že muzika The Furor asi nebude žádný zázrak, tak jste se v tomhle případě trefili docela přesně. Australané totiž drtí prachobyčejnou, ukrutně neobjevnou a strašlivě nudnou black/death metalovou hoblovačku, která postrádá byť i jen jeden zábavný prvek. Osobitost to nevidělo ani z rychlíku, moment překvapení je sprosté slovo… což bych klidně přežil, kdyby to aspoň mělo nějaký tah na bránu, atmosféru nebo kdyby to prostě a jednoduše mělo ty pověstné koule. Nemá.
“Impending Revelation” je tři čtvrtě hodina (formálně) extrémního metalu, který je úplně o hovně, je absolutně nezábavný, nezáživný a tím pádem i zhola zbytečný. Jestli si ještě pořád myslíte něco o solidním průměru, tak koukejte brzdit. Tohle je tak ubíjející a nudné, že je to hluboko pod průměrem. Nechápu, jak to album může v jiných recenzích dostávat známky 8/10 a lepší…
Jak známo, švédské podzemí z kraje 90. let ovládla death metalová mánie, která dala vzniknout celé řadě legendárních spolků a žánrových průkopníků, kteří se dodnes těší z neutuchající přízně fanoušků smrtícího kovu. Centinex mezi takové kapely zapadají bez nejmenší odchylky. Dobře, o tom legendárním statutu si to tvrdit netroufám, protože švédský oldschool zase tolik nevedu, ale jinak to platí do puntíku.
Pokud jste ale stejně jako já v posledních letech o Centinex neslyšeli ani zmínku, nemusíte hned vracet metalovou průkazku. V roce 2006 totiž kapela po 16 letech ukončila činnost a na scénu se vrátila až v loni, a to ve značně obměněné sestavě, v níž ze zakládající sestavy zbyl už jen basák Martin Schulman. Když se ale podíváte na další působiště zbylé trojice Kennet Englund, Sverker Widgren a Alexander Högbom (tedy kapely jako Demonical, Diabolical nebo třeba Interment), minimálně těm obeznámenějším z vás asi začne pomalu docházet, že personální tornádo v sestavě asi jen sotva nějak ovlivnilo hudební směřování kapely, a vskutku – comebacková deska “Redeeming Filth” je prostě oldschool death metalový zásek se vším všudy.
Jak už to tak v podobných případech bývá (marně se snažím rozvzpomenout, kdy jsme tu při hodnocení čistokrevně death metalové desky neblekotali to samé v bledě modrém), předchozí věta by na sebe mohla s čistým svědomím vzít úlohu celé recenze a její vypovídací hodnota by byla přinejmenším uspokojivá. Jak už to tak ale v těch samých případech bývá, prostě by to neprošlo a dost možná by utrpěla pracně budovaná grafomanská pověst naší redakce, takže to zkusím vzít trochu obšírněji.
“Redeeming Filth” zní přesně tak, jak se na švédský oldschool death metal sluší a patří. Chrastivé riffy, chroptící baskytara, řádně chorobný growl a svižné tempo. To všechno tu je a to všechno křičí do světa, že se švédskou scénou je třeba stále počítat. Navzdory nulové originalitě (ruku na srdce, opravdu někdo čekal, že takováhle kapela přijde s něčím neotřelým?) je totiž “Redeeming Filth” rozhodně velmi solidním počinem. Inu to máte tak – když jsou všichni zúčastnění zkušení mazáci, ono se to někde holt projeví.
V případě “Redeeming Filth” se to projevuje na celkové usazenosti materiálu, díky níž do sebe všechno pěkně zapadá a deska uhání pěkně kupředu, a pak samozřejmě také na obstojně napsaných instrumentálních linkách. Riffy jsou většinou sympaticky šlapavé a hlava jde do jejich rytmu snadno (třeba sloka finální “Eye Sockets Empty” nebo refrén “Moist Purple Skin” drtí vskutku velmi důkladně), bicí party tlačí desku vpřed bez ztráty kytičky a vyloženě potěší velmi dobře čitelná baskytara (zvuk obecně zaslouží pochvalu), která zespodu tvrdí muziku takřka ukázkovým způsobem. Centinex se také poměrně úspěšně snaží o jakous takous dynamiku, a i když se většina “Redeeming Filth” nese ve svižnějším středním tempu, tu se přeci jen zpomalí, támhle se zase zrychlí, a najednou, aniž by to jakkoli nabouralo soudržnost desky, je to o poznání záživnější, než kdyby pánové od začátku nasadili jednu rychlost a drželi se jí až do konce.
Ať se na to dívám z jakékoli strany, půlhodinovou stopáž jen lehce přesahující “Redeeming Filth” prostě funguje, a to tak, že vlastně dost dobře. Není to nijak zázračná nahrávka (slyšel jsem už řadu lepších žánrovek a vy také) a už vůbec nepřináší nic nového, ale jde o v každém ohledu poctivý a vyrovnaný materiál, který si neklade přehnané cíle, ale o co se snaží, to se mu daří více než obstojně. I když mě tedy “Redeeming Filth” na zadní kapsy kalhot neposadilo, těžko vůči němu mohu říct křivého slova a naopak jej bez obav doporučuji komukoli, komu by se zachtělo trochu poctivého oldchoolu. Jak vidno, švédská špína má své místo i v 21. století a nečiní jí problém srovnat do latě nejednoho namachrovaného cucáka.
Antikřesťanským death metalem oldschool střihu se prezentují australští Black Jesus. Dvanáctka nepůvodních a neoriginálních deathovek v převážně rychlém (ale pozor, nenasypaném) tempu nikoho nenechá na pochybách, jakým směrem tahle cháska hledí především. Není to úplně vyloženě blbé, ale nějak se mi v celé kolekci nepodařilo najít nějaké obzvláštní zalíbení, byť mě staroby většinou docela baví. Pro zajímavost lze doplnit, že vokalista a kytarista v jedné osobě Adrian Naudi se mihnul v sestavě jiných provařených Australanů The Berzerker.
Zvuk je hnilobný, přesně podle standardů žánru, bicí organické a celkově po téhle stránce si nemůžu moc stěžovat. Jde prostě jen o to, že mi po x posleších v hlavě nezůstal žádný výraznější motiv. Žánrově je však vše naprosto v pořádku, je to řádné bububu pro všechny pánbíčkáře a naživo nebo na pařbě bych si to podle všeho dost kvalitně užil. Ale na poslech doma to na mě úplně nefunguje. Přesto nechybí crustový náboj, nasranost, jedovatost a riffy, které si ostudu určitě neutřely. Řemeslně všechno správně, jen to v mém případě jednoduše neuhodilo správnou silou na to správné místo.
Nějak se mi ani nedaří vybrat nějakou výraznější skladbu z celé kolekce, všechny mi splývají dohromady. Tak nějak mě nejvíc pobavila vypalovačka “We’re All Zombies Now”. Jak vidno, seskupení se s tím nemaže ani v textech a valí si obligátní zombie, válečná a jiná provařená témata. Desku “Everything Black Everything Dead” bych doporučil skutečně zapáleným death metalistům se slabostí pro punkově vyznívající řemeslo smrti. Pro běžného posluchače, který má ve zvyku si poměrně dost vybírat, je to na domácí poslech ne úplně vhodná deska.
Země: USA Žánr: death metal Datum vydání: 11.11.2014 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Eating the Visions of God
02. Sun of Nihility
03. The Stone Cross
04. The Synthetic Sea
05. A Global Shift
06. The Celestial Antidote
07. Encircled by Mirrors
08. Buried Monuments
09. Worming Nightfall
Job for a Cowboy během své zhruba desetileté kariéry ušli celkem dlouhou cestu. Způsob, jak se s každým dalším počinem pomalu vzdalují svým čistě deathcorovým začátkům, kdy drhli celkem jednoduchý a přímočaře agresivní materiál jako na debutu “Genesis”, je mi velice sympatický. Tahle dravá smečka z americké Arizony totiž někdy mezi druhým albem “Ruination”, které považuji dodnes za jejich nejslabší prezentaci a následujícím “Demonocracy” otočila svůj vývoj směrem ke klasičtěji pojatému death metalu, čehož byl minulý počin celkem zdařilou ukázkou, a výsledek mě v době svého vydání dost chytnul. Byl jsem tak upřímně zvědavý, kam se “Kovbojové” na svém čerstvém albu, které nese titul “Sun Eater”, posunou. Zda budou pokračovat v načrtnuté cestě, nebo zatáhnou za ruční brzdu a vrátí se zpět k energičtější formě moderního extrémního metalu.
K mé vlastní spokojenosti musím říct, že to, co na “Demonocracy”Job for a Cowboy započali, na “Sun Eater” dotahují ještě dál, aniž by se vzdali svých základních poznávacích prvků, kterými jsou jako břitva ostrý sound, dnes už vcelku rozpoznatelný vokál Johnnyho Davyho, jenž pravidelně přechází od hlubokého murmuru k výše položenému řevu, nebo klasické kytarové hradby dvojice Glassman–Sannicandro, jež působí velmi sebejistě a je vidět, že druhý jmenovaný do kapely zapadl jako prdel na hrnec. To ostatně platí i pro basáka Nicka Schendzielose, jehož nástroj je pro mne největším instrumentálním překvapením na “Sun Eater”. Slyšet byl i minule, ale jeho do popředí vytažená, krásně bublající baskytara podtrhuje až progresivně technické vyznění některých pasáží, které v četnosti nahradily modernější zasekávačky a bezhlavé ataky burácející v plné rychlosti, kterých je ke slyšení čím dál méně.
Právě v tom je oproti minulým počinům na dnešních Job for a Cowboy největší rozdíl. Skladby jsou pomalejší, promyšlenější a album jako celek disponuje hmatatelnou atmosférou a aurou vyspělosti, což se o předchozích albech (a to ve vší úctě k “Demonocracy”) říct nedalo. Stačí si poslechnout prvních pár skladeb a člověk začne okamžitě přemýšlet, jestli opravdu poslouchá ty neohrabané divochy, kteří se rychlých pasáží nebáli a bez ustání byli schopni ničit i na ploše celého alba. Úvodní dvojblok písní totiž zahajuje “Sun Eater” v až nezvykle zamyšleném a atmosférickém duchu. “Eating the Visions of God” je tak přesně tím, co kapela před vydáním avizovala. Více technických pasáží a méně přímočarých brutálních momentů, což pro fanoušky starších počinů nezní moc lákavě, ale funguje to fantasticky. “Eating the Visions of God” se rozjíždí za zvuků zkreslených kytar dosti pomalu, a když už to vypadá, že to pánové pořádně odpálí, tak přijde melodickými kytarami podepřený refrén, jemuž sice chybí prvoplánová chytlavost a vyznívá nevýrazně, ale v rámci skladby jako celku funguje naprosto přesvědčivě.
A v podobných náčrtech se pokračuje i dál. Hodně se povedla utahaná singlovka “Sun of Nihility”, která na chvíli zrychlí na úroveň blížící se standardu starší tvorby Job for a Cowboy, nicméně oproti starším singlům z předchozích alb to není taková ta klasická hitovka, a její výběr jakožto první vlaštovky je tak překvapivý. Neříkám, že je špatnou skladbou, to jen aby bylo jasno, jen díky její nečitelné stavbě, kdy se nepřechází přehledně mezi slokami a refrénem, trvá, než si na ni člověk zvykne. První méně překvapivou (nebo spíš na poměry kapely klasičtější) skladbou je třetí “The Stone Cross”, ovšem skvělá baskytara ji v druhé půli stahuje až někam do vod holandských velikánů Pestilence. Vrchol progresivní vyhranosti a přístupu, jímž Job for a Cowboy“Sun Eater” příjemně osvěžili, je skvělá “The Celestial Antidote”, jež dokazuje, že se pánové nesnaží stát na místě a svou tvorbu posouvají v rámci přirozeného dozrávání do poloh, které pro ně nejsou typické, ale které jim hodně sluší.
Pokud jste při čtení dosavadních řádků, kdy jsem hned několikrát neopomněl vypíchnout fakt, že noví “Kovbojové” nejsou tak přímočaře hitoví jako na svých předchozích počinech, získali dojem, že máme co dočinění s nezáživným a šedivým materiálem, tak pro vás by tady mohla být našlapaná “Encircled by Mirrors”, která je jako jedna z mála ověnčena groovy zasekávačkami evokujícími minulost kapely. Zrovna v téhle skladbě tak dostal prostor k protažení bubeník Danny Walker, jenž po odchodu svého předchůdce novinku odbouchal. V progresivních pasážích je spolehlivým parťákem k basákovi Nickovi, a z technického hlediska tak nelze “Sun Eater” nic vytknout, zvlášť když si člověk uvědomí, že produkci a mix měl na starosti osvědčený Jason Suecof, s nímž kapela spolupracuje již na třetím velkém alb a který pochopil její vývoj směrem k techničtěji pojatému death metalu, jejž výsledným soundem podpořil.
“Sun Eater” mě prostě a jednoduše baví. Pokud jsem o “Demonocracy” minule hovořil jakožto o nejlepším albu tohoto arizonského tělesa, tak novinka je podle mě ještě o notný kus zdařilejším dílem. Dílem, které hrdě ukazuje fakt, že Job for a Cowboy nezabředli v pohodlnosti, jež by pokračování v linii nastolené prvními dvěma počiny určitě slavilo nemalé úspěchy, ale namísto toho se rozhodli svou tvorbu rozebrat na kusy a spojit dohromady v mnohem sofistikovanějším a působivějším podání. Za mě skvělá nahrávka.
Misericordia je švédská black metalová skupina, která má za sebou už poměrně dost let na scéně… ještě jim chybí tři roky k tomu, aby chlapci mohli slavit dvě dekády činnosti, což znamená – jak ti zdatnější počtáři už jistě zjistili – že začali hrát koncem 90. let. Co se studiové práce týká, tam se Misericordia zrovna nepřetrhla a za všechny ty roky vyplodila několik málo demáčů, jedno ípko a dvě dlouhohrající fošny, z nichž ta první se jmenovala “Dechristianize” a vyšla začátkem roku 2004. Její pokračování v podobě “Throne of Existence” se objevilo až po více jak deseti letech loni v září a nyní si v krátkosti povíme, jestli to čekání stálo za to.
Předchozí odstavec se vám možná mohl zdát jako zbytečné natahování textu, ale chtěl jsem jím naznačit především to, že po tolika letech by se už mělo jednat o pořádně zkušenou partu, na jejíž album tedy lze uplatňovat nějaké nároky. “Throne of Existence” však na mě působí, jako kdyby tu desku nahrála nějaká poměrně mladá skupina s potenciálem a ambicemi… čistě na tomhle by nebylo nic zas tak špatného, akorát když Misericordia fungují víc jak 15 roků, tak už není zrovna na místě hovořit o potenciálu do budoucna.
“Throne of Existence” určitě není špatné album, to tvrdit nechci, protože na něm je znát, že Švédové hrát umějí. Vlastně i nějaké ty nápady mají, protože tu a tam se povedená pasáž na nahrávce dozajista objeví. Bohužel však Misericordia postrádá jednu zcela zásadní věc, která je (a hlavně v dnešní době) možná ta nejdůležitější, i když mi přijde, že většina skupin a labelů se mnou tento názor nesdílí – mám tím na mysli osobitost. Misericordia nehrají špatně, je to takový modernější a docela přístupný black metálek, který se nebojí se místy podívat i do kutlochu svého death metalového bratříčka, ale chybí tomu něco, kvůli čemu byste si tyhle Švédy opravdu zapamatovali a měli chuť “Throne of Existence” poslouchat dál. Nemám důvod vás od poslechu alba odrazovat, protože poslouchat se to dá, ale ani jej nelze doporučit…
Přijde mi trochu škoda, že se tento jednočlenný projekt nejmenuje radši Squirthead, což by mně osobně přišlo jako mnohonásobně zábavnější název, ale na druhou stranu je nutné férově uznat, že i skutečné jméno Squidhead a s ním spojená chobotnicová a chapadlovitá image (avšak žádné Cthulhu… nebo mi to tak přinejmenším přijde) má taky něco do sebe. To je sice pěkná výchozí pozice, o tom žádná, důležitější je však otázka, zdali má něco do sebe také audio prezentace kapely.
Jak již bylo zmíněno, Squidhead je jednočlenným projektem, jehož hlavní postavou je Belgičan Pierre “Pish” Minet, který – asi vcelku nepřekvapivě – obstarává veškeré nástroje. Na vlastní hudbě je ovšem znát, že to nejspíš bude především kytarista, protože právě na osmistrunnou krasavici je v rámci debutového EP “Prohibition” kladen suverénně největší důraz, čemuž výrazně napomáhá i absence vokálů. Bicí jsou programované, a ačkoliv se nedá tvrdit, že by stály úplně za pendrek (o baskytaře se to ovšem skoro tvrdit dá – ta hraje docela tužku a vesměs není skoro slyšet), pořád rytmika s nadsázkou řečeno plní funkci křoví pro hrátky s kytarou (žádné dvojsmysly).
Přesto by asi bylo docela zavádějící prohlásit, že na “Prohibition” nenajdete nic jiného než hmatníkovou masturbaci… ano, různých kliček a sólíček je tam spousta, ale naštěstí to nepůsobí dojmem, jako kdyby chtěl autor jen ukázat, co všechno umí zahrát. I tak je ale asi vcelku zřejmé, že “Prohibition” potažmo Squidhead bude určeno spíše těm posluchačům, kteří dávají přednost perfekcionistickému technickému provedení. Pokud vám navíc fakt, že je to vše zahaleno moderním soundem s výrazným vlivem djentu (ať už chtěným či nechtěným), zní lákavě, pak asi není důvod vás od poslechu odrazovat, protože úroveň to bezpochyby má…
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 17.11.2014 Label: Peaceville Records
Tracklist:
01. Let the Stillborn Come to Me
02. Total Death Exhumed
03. Anne
04. Church of Vastitas
05. Famine of God’s Word
06. Mental Abortion
07. Beyond Cremation
08. His Infernal Necropsy
09. Unite in Pain
10. My Torturer
11. Grand Morbid Funeral
Když před dvěma lety řady hvězdných seveřanů Bloodbath opustil vokalista Mikael Åkerfeldt, byla tahle parta, která funguje spíše jako vedlejší projekt a místo odpočinku členů Katatonia či Opeth, v nelehké situaci. Změna zpěváka je vždy obtížná a v případě Mikaela Åkerfeldta to platí dvojnásob, protože bez jeho znamenitého growlingu byla budoucnost kapely ještě před pár lety něčím nemyslitelným. Nicméně, Mikael se nechal slyšet, že death metal jej už nezajímá a zaměřil se pouze na své domovské Opeth, s nimiž death metalovou škatulku už před lety opustil. Bloodbath nezaháleli a takřka okamžitě začali pracovat na nástupci šest let starého “The Fathomless Mastery” s novým zpěvákem, jehož identita byla dlouho utajována.
A odhalení nového pěvce bylo… ehm… překvapivé. Fanoušci provolávali spoustu jmen, přičemž nejhlasitěji znělo volání po návratu Petera Tägtgrena z Hypocrisy, který naštěkal famózní druhé album “Nightmare Made Flesh”, nicméně Bloodbath sáhli nečekaně po Nicku Holmesovi z Paradise Lost, což vyvolalo spoustu otázek směřující ke kvalitě jeho growlingu, když už dlouhá léta s Paradise Lost operuje bez hlubokého murmuru. Za sebe mohu říct, že volba to byla znamenitá, protože jeho chropot nedoznává žádných slabin a ačkoli jej snad 20 let na žádné nahrávce nepoužil, tak je z jeho projevu cítit neuvěřitelná síla, živelnost a hlavně jistota. Jako by chtěl všem pochybovačům dát najevo, že nepatří do starého železa, a vůbec bych se nedivil, kdyby trochou toho záhrobního vokálu překvapil i na chystaném albu Paradise Lost.
Bloodbath už od svých začátků vzdávali hold chrastivému death metalu bez žádných dodatečných příkras. Na tom se nic nemění, takže všichni, kdo mají rádi severský death plný hnusných kytarových riffů a hlubokého growlingu, budou nad “Grand Morbid Funeral” chrochtat blahem, protože sestava, která kromě Old Nicka (jak zní Holmesova oficiální přezdívka) čítá ještě Jonase Renkseho, Anderse “Blakkheima” Nyströma, Martina Axenrota a Pera “Sodomizera” Erikssona, nadrtrila opravdu skvělé oldschoolové album, které sází na neprostupnou atmosféru. Ta je snad i díky Nickově přítomnosti zdánlivě zadumanější a načichlá doom metalem. Jako příklad slouží dvojice “Church of Vastitas” či “Grand Morbid Funeral”, jež bych si na předešlých albech nedokázal představit. Paradoxně je právě v těchto momentech Nick nejsilnější. Ne, že by v rychlejších šlehách typu “Mental Abortion” ztrácel dech, ale občas má problém probít se dopředu zpoza hutného kytarového oparu dvojice Blakkheim/Sodomizer.
Nespornou výhodou “Grand Morbid Funeral” je jeho semknutost. Vyloženě slabých písní neobsahuje. Snad jedině “Unite in Pain” netáhne tak dobře jako jiné rychlé vály, ale to je čistě subjektivní výtka, protože svou formou se tato věc nijak neliší od vypalovaček “Anne” či “Beyond Cremation”, jež naopak řadím mezi top momenty alba. “Grand Morbid Funeral” je i navzdory faktu, že převládají rychlejší a přímočaré skladby dle standardního severského mustru, zábavné a díky lehce zastřenému zvuku nepostrádá dostatek chorobné atmosféry. Tu podtrhují kytarová sóla, která jsou v mixu trošku upozaděná za chrastivými riffy.
Když už jsem nakousl ty nejlepší skladby, tak rozhodně nesmím opomenout úvodní flák “Let the Stillborn Come to Me”, který je esencí toho nejlepšího ze švédské death metalové školy s jasnými odkazy na staré Entombed, a upřímně si nepamatuji, že by se Bloodbath v minulosti povedlo nakopnout album v tak velkém stylu, jako to zvládli nyní. Rozvážný start prodlužují i kompozice “Total Death Exhumed” počínaje a “Church of Vastitas” konče. Právě v těchto chvílích spatřuji úplně nejlepší momenty alba. “Anne” se svou proměnlivostí mezi střednětempým valivým death metalem a ničivými rychlými výpady; “Church of Vastitas” s parádní hřbitovní atmosférou. Zabijácká “Mental Abortion” je famózní rychlovka, která se svou přímočarostí dotkne i crustu. Opravdu skvělá věc, která načíná neméně povedenou druhou polovinu “Grand Morbid Funeral”. Ta rychle a jistě spěje do velkého finále, které obstarává “My Torture”, v níž se trochu protáhne Axenrot a ukáže, že tenhle dřevní death metal mu jde na jedničku. První třetina “My Torture” je takřka v celé délce v jeho režii. Čtyři minuty zběsilých sypaček by však netáhly tak dobře, tak zhruba v polovině přijde pasáž, kdy si všechnu slávu vybere kytarové duo. No a titulní záležitost na závěr je jen sladkou tečkou na tomto odporném dortu. Závan kostelních sborů, doomovým aromatem načichlé kytary a v závěru pravá death metalová smršť s hostujícím Chrisem Reifertem z Autopsy.
“Grand Morbid Funeral” končí a já si říkám, že Bloodbath nahráli druhé nejlepší album své kariéry. Přiznám, že tak silnou kolekci jsem v žádném případě nečekal, stejně jako jsem nečekal, že by Nick Holmes mohl plnohodnotně nahradit taková jména, jaká se v minulosti na pěveckém postu Bloodbath ukázala. “Grand Morbid Funeral” možná není přelomová deska, která by daný žánr posouvala někam, kde dosud nebyl, ale to jsem ani nečekal. Vždyť Bloodbath vznikli, aby si parta kámošů mohla dát oraz od svých domovin a pořádně si zablbnout pod nánosem dřevního zvuku, a protože je na “Grand Morbid Funeral” vše, co od podobné desky očekávám, navrch s parádní atmosférou, tak bych se nebál sesadit “The Satanist” od Behemoth z trůnu pro nejlepší death metalové album roku 2014, protože Bloodbath se o něj přihlásili takovým způsobem, že mi ještě teď naskakuje husí kůže.
Další názory:
Co dodat, abych od kolegy recenzenta neopisoval? Vše podstatné myslím zaznělo a já si “Grand Morbid Funeral” dovolím okomentovat jen v té největší stručnosti. Úplně první, co mi během úvodních tónů desky vytanulo na mysli, byl zvuk, který je bez diskuze ozdobou jinak skvělého materiálu. Bloodbath nepostihla touha zakalkulovat, která by se v jejich případě na papíře docela nabízela, a výsledkem je výborný zvukový experiment, jenž osciluje mezi oldschoolovou nasraností a zajímavě pojatou ztemnělostí. Patrně nejdiskutovanějším tématem ohledně “Grand Morbid Funeral” byl však post vokalisty, respektive (teď už víme, že neprávem) vyvolaná skepse kolem něj. Nick Holmes jen korunuje záhrobní atmosféru celého alba a jsem bytostně přesvědčen, že lépe Bloodbath vybrat nemohli. Občas se mi sice zdá, že kvalitativní laťka nepatrně klesá a deska stagnuje, ale většinou jde jen o pocit nedlouhého trvání, na který nechávají v mžiku zapomenout vály jako “Beyond Cremation” nebo “Unite in Pain”. Nebudu plýtvat slovy, protože v případě “Grand Morbid Funeral” je to úplně zbytečné. Takhle zní nejlepší death metal roku 2014! Skvrn
Když jsem si na internetu doplňoval vzdělání v oblasti historie pro mne naprosto neznámé party Bloodshot Dawn, tak jsem v počátcích nezjistil vlastně nic zajímavého nebo překvapivého. Tahle čtveřice z anglického Portsmouthu vznikla v roce 2003 a na svém kontě má dvě studiová alba, demo “Coalition of Terror” z roku 2007 a EP “Slaves to the Lie”. Pozastavím se samozřejmě u těch regulérních alb, protože o jednom z nich, konkrétně o “Demons”, které navazuje na dva roky starého předchůdce “Bloodshot Dawn”, si budeme povídat. Zpět ale k počátku. Při procházení informací o této partě jsem narazil na nemálo nadšených recenzí a ohlasů na jejich debutový zářez, a novinka tak ve mně začala vzbuzovat naděje, že bych se mohl dočkat něčeho jiného než jen další průměrné no-name death metalové party, jak jsem na Bloodshot Dawn zprvu nahlížel.
A stalo se. Nebyla to sice láska na první pohled, nicméně s přibývajícími poslechy se mi “Demons” zarývalo pod kůži stále mocněji, takže dnes, po několika týdnech, co album s chutí polouchám, už se nebojím hovořit o nadšení, které mi jeho poslech přináší. Ona sice hudební náplň není kdovíjak originální, protože Bloodshot Dawn kombinují moderní thrashing s melodickým death metalem lehce technického ražení, nicméně jejich songy mají obrovskou porci energie, která veškerou absenci neoriginality neguje. Hned na první poslech mě mile překvapil moderní, krystalicky čistý zvuk, který snese srovnání i s takovými veličinami, jako jsou Job for a Cowboy nebo třeba Scar Symmetry, k jejichž tvorbě mají Bloodshot Dawn docela blízko. I když s jedním rozdílem. Když jsem zmínil melodický death metal, tak jsem měl dodat, že tím mám na mysli hutnější a modernější podobu klasických death metalových sypaček, které čas od času rozčísne kytarová melodie Bena Ellise. Zpěvák Josh McMorran se na rozdíl od zmíněných Scar Symmetry nepouští do žádný melodických nápěvů a po celou dobu svým agresivním projevem zatlouká posluchače do křesla. “Demons” jako celek tím nijak netrpí, a pokud zastáváte názor, že právě ony melodické refrény ve stylu Soilwork stojí za zábavností a rozmanitostí nahrávky, tak Bloodshot Dawn by vás mohli vyvést z omylu, protože po celých 40 minut, co tihle Britové buší do svých nástrojů, není o dostatek zábavy nouze.
Celkem osmička skladeb je velmi vyrovnanou kolekcí a nebudu se tedy pouštět do zbytečného rozboru každé jedné z nich, nicméně jako takovou ochutnávku vyberu dva kousky, které si dovolím trošku blíže představit. Z přímočarých skladeb, které na desce převládají, se obtížně volí zástupce, jenž by ostatní nějak převyšoval, ovšem čistě subjektivně je mi nejblíže úvodní šleha “Smoke and Mirrors”. Ta se stejně jako zbytek desky nese v rychlejším tempu, jemuž velí bicí Janneho Jalomy. Je škoda, že se ve výsledném mixu nedostalo i na baskytaru, kterou lze místy jen tušit, protože za hradbou kytar ústřední dvojice McMorran a Ellis se dost často ztrácí. Skladba samotná je i navzdory pěti minutám hrací doby hodně šlapavá a nebýt lehce přibrzděné pasáže ve čtvrté minutě, tak jí netipnu víc jak tři minuty. Každopádně, abych to nějak uzavřel, tak na úvod je to skvělý vál, jenž jistě splní to hlavní, což je nabudit posluchače na zbytek alba, kde se nijak neslevuje a Bloodshot Dawn drtí kosti vesele dál.
Ve většině kompozic (“Smoke and Mirrors” nevyjímaje) jsou ke slyšení jak přímočaré death metalové party, tak melodicky orientované pasáže, jichž není málo a poslech tak může (i za přispění opravdu vyšperkovaného soundu) navodit dojem poslechu Arch Enemy. Prolínaní těchto prvků se u Bloodshot Dawn děje naprosto přirozeně a nepůsobí to jako neforemná a nefungující směsice toho, co aktuálně v tvrdé hudbě frčí a kapely to do své hudby serou jen proto, aby to tam měly.
Druhou písní, která stojí za zmínku, je třetí “Unified”. Svým způsobem nijak nevystupuje z kolejí, které načrtly úvodní dva kusy, ovšem na rozdíl od většiny alba není tak jednoznačně zaměřená. Pánové při ní šikovně přechází od technických death metalových pasáží plných zběsilých, až deathcorových momentů k přímočařejšímu riffování, které se dotkne thrashové minulosti Bloodshot Dawn. No a samozřejmě zbude dostatek prostoru i pro kytarové kudrlinky. A kupodivu to funguje opravdu dobře. Vzhledem k tomu, že se takto “Unified” během sedmi minut promění několikrát, tak o ní nelze hovořit jako o čistokrevné hitovce jako třeba o “Inadequancy” nebo závěrečné “Demons”, ovšem skladba je to parádní.
Z doposud sepsaného je asi jasné, že s “Demons” se mi Bloodshot Dawn trefili do noty, a závěrečné hodnocení tak proběhne v kladném rozpoložení. Je pravda, že prvních pár poslechů jsem o nahrávce smýšlel docela jinak, ale to nebrání tomu, abych uznal, že tahle britská čtveřice nahrála album silné a vyrovnané. Album, které hrdě hlásá, že i navzdory krátké studiové činnosti, již Bloodshot Dawn za sebou mají, mají jasno, co chtějí hrát a dělají to vskutku dobře. Asi takhle, nestává se často, abych si u promáčů, jež nám do redakce přichází, říkal, že danou partu budu po poslechu její novinky sledovat cíleně, ale Bloodshot Dawn jsou výjimkou, na kterou určitě jen tak nezapomenu. Opravdu skvělá desky pro všechny milovníky moderněji laděného death metalu.
