Země: Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 12.11.2013 Label: Bizarre Leprous Production
Tracklist:
01. Progressive Body Adjustment
02. Training of Pure Cut
03. Enslave the Dead
04. Punished Divinity
05. Fragments of Dying
06. Second Round of Decapitation
07. Whispering Death
08. Imperfect Winter Suicide
09. Scattered Seeds of Plague
Nikdy bych neřekl, že česká, potažmo západočeská metalová scéna začne disponovat čím dál kvalitnějšími spolky na poli metalovém. I když je to asi dost způsobeno tím, že jsem českou scénu začal sledovat poměrně nedávno, tak je pro mě hromada zavedených spolků novými, ale o to je to příjemnější překvapení. Daří se především na extrémnějším hudebním poli, jak je tomu v případě brutalistů Cutterred Flesh pocházejících z Karlových Varů. Ti loni vydali po třech letech nové album s názvem “Dying in Pieces” a byť s křížkem po funuse, musím uznat, že se jedná o materiál tuze kvalitní. Důkazem toho, že si to myslím nejen já, budiž i zájem ze strany vydavatele Bizarre Leprous Productions, který je jinak zaměřený spíše primárně na grindovou scénu.
Kapela má kořeny v americké brutální škole bez moderních příkras. Nejvíc by sedělo asi přirovnání ke Cannibal Corpse, Suffocation a podobně laděným technicky brutálním spolkům. V devíti skladbách na ploše minutu přesahující půl hodiny se s posluchačem nepářou. Sází brutální riffy, technické riffy, zkáza a krájení těl probíhá v rychlých i pomalých tempech. Albu nechybí potřebná variabilita a při průměru tři a půl minuty na song dokážou celou stopáž napěchovat zajímavými melodiemi a jednotlivými party. Obzvlášť lahůdkově zní basa, jež v konečném mixu nezaniká a užije si několik vlastních výjezdů, které vskutku stojí za to.
Jak už napovídá název kapely i názvy jednotlivých skladeb (viz “Trénování čistého řezu”, “Druhé kolo stětí”), je jasné, že nepůjde o žádné sluníčkové album. Guturální growling frontmana Maldy je řádně brutální a silný, byť nejde o žádný originální projev, svůj účel plní luxusně. Neobjevují se tu bůhvíjaká technická sóla, techniku si zde vybírají především rytmické záseky a jednotlivé riffy, nicméně při komponování kapela prokazuje plně vyvinutý smysl pro vrstvení harmonií a efektivní využití. To lze krásně slyšet například ve “Whispering Death“, ale téměř v každé skladbě lze najít takový moment.
Byť jsem několikrát zmiňoval nezanedbatelnou brutalitu aktuálního materiálu, rozhodně se nikam nespěchá. Byť blastbeaty zde nejsou ojedinělé, i tak se nefrčí v nijak závratném tempu. Vše plyne tak, aby to dokázalo posluchače plně zabalit do zvukového vakua a sekat do něj chirurgicky jasnými řezy. Není čas ani místo na trendy, hrubozrnný death metal je primárním vyjadřovacím prostředkem. V podstatě zde mluvím o brutálním death metalu, ale rozhodně nemám na mysli současné slamové spolky, pro takovou muziku se budete muset ohlédnout jinde. Karlovarští jsou totiž věrní klasice a dělají ji opravdu kvalitně. Samozřejmě ale jako obvykle platí, že album bude lahůdkou především pro fandy žánru, ale to je možná zbytečné vůbec zmiňovat.
Jsem zvědavý, kam se případně kapela posune s dalšími počiny. Budu rád, pokud se dostanu na nějaký živák, živé provedení této smečky by mě skutečně zajímalo. Deskou “Dying in Pieces” mají rozhodně nakročeno mezi death metalovou elitu, tedy pokud se jim podaří prezentovat svůj materiál přesvědčivě i naživo.
Australská čtveřice Acorea je další z řady no-name kapel, o které člověk ani běžně nezavadí, nicméně na této partě mě při listování nových desek nalákala hudební škatulka, které se měla opírat o groove metal a death metal, takže jsem si řekl, že by to nemuselo být zas tak špatné, a dal jsem tak Acorea šanci.
Jak překvapený jsem byl, kdy jsem při prvním poslechu zjistil, že toho death metalu tam zas tak moc není a že se jedná o vcelku obyčejný groove/thrash ve středním tempu, jenž stojí na stylově charakteristicky hybných kytarách, které místy rozseká nějaká ta drtivá pasáž. Myslím, že oním death metalem mysleli pánové vokál zpěváka Marka, který jako by se na “Acorea” zatoulal z nějaké severské deathové party, ale to je asi tak vše. Nicméně, abych to nerozmazával, tak i přesto není jejich první album vyložená otrava, přes kterou se prolouská jen opravdový posluchač-masochista. Některé ze skladeb nejsou vůbec špatné a mě osobně nejvíc baví “Doomshines”, v níž se díky delší stopáži mísí atmosféricky odlechčené pasáže s těmi kytarovými, dále pak chytlavá “At the Card Table” a “Dead on the Vine”, což je jediná píseň, do níž se podařilo zakomponovat bicí sypačky, kvůli nimž jsem si album pustil. Bohužel většina skladeb si je podobná jako vejce vejci, takže těch padesát minut se mi často zdálo jako sedmdesát, což není úplně dobře.
To, že si “Acorea” nepustím v budoucnu, vím určitě, protože si hned z fleku vybavím dalších deset kapel, které něco hodně podobného dělají způsobem mně bližším, ale žánrový fanatik, jemuž nevadí pěkně špinavý zvuk plynoucí z neprofesionálního technického zázemí, by mohl mluvit jinak. Já nemůžu hodnotit výš než průměrnou známkou, protože Acorea jsou z mého pohledu těžký průměr, na který rychle zapomenu.
Země: USA Žánr: death / black metal Datum vydání: 24.2.2014 Label: Listenable Records
Tracklist:
01. Daemonum lux
02. Satan Holds Dominion
03. Raptured to Divine Perversion
04. Jesus Wept (Again and Again)
05. Thy Father Suicide
06. Misanthropic Race
07. Whores and Harlots
08. Asphyxiation (Hands of God)
09. Concubina do Diabo
10. Devil’s Black Blood
Řekne-li se blasfemický death metal, drtivé většině lidí asi okamžitě naskočí jméno floridských řezníků Deicide v čele s ďáblem Bentonem, jenž svůj odpor ke křesťanství kdysi deklaroval vypálením obráceného kříže na čelo, nicméně se zdaleka nejedná o jedinou sebranku, jež je synonymem pro toto označení. Úplně přesně stejně by se tak dali nazvat další zámořští veteráni Acheron, kteří shodou okolností svého času rovněž začínali v Tampě na Floridě, ale nyní sídlí v Columbusu v Ohiu.
Ačkoliv třeba výše zmiňovaní Deicide mají o něco větší věhlas, Acheron také nejsou žádná ořezávátka a svým pekelným death/black metalem plivou pekelnou síru přibližně stejně dlouho jako kolegové z Deicide, tedy od konce 80. let. V novém tisíciletí už ovšem fungovali spíše méně nežli více, snad dvakrát ohlásili rozpad a následně opět comeback. Osobně podobné skončíme-vrátíme se, zase skončíme-zase se vrátíme nemám příliš v oblibě, protože si myslím, že je lepší buď hoblovat bez přestání, nebo se na to vybodnout už definitivně, ale ať jste na tom stejně jako já, nebo je vám konkrétně tohle úplně šumák, nic to nezmění na tom, že Acheron v letošním roce vydali svou novou, celkově osmou dlouhohrající fošnu s názvem “Kult des Hasses”.
Ani pětiletá přestávka (včetně jednoho roku úplné nečinnosti) od posledního záseku “The Final Conflict: Last Days of God” z roku 2009 však nic nezměnila na filozofii Acheron. Vincent Crowley, hlavní postava kapely, sice svou pozici reverenda v Church of Satan (Církev Satanova) opustil již před nějakými 15 lety, svých názorů se ovšem evidentně nezbavil, protože jak už lze vypozorovat jen z obálky “Kult des Hasses” a názvů songů, i v roce 2014 jsou Acheron textově pořád na svém.
Stejně tak se žádné velké překvapení nekoná ani v hudební rovině. Jak se říká – starého psa novým kouskům nenaučíš a tady to platí do puntíku, jelikož Acheron se jednoduše řečeno stále drží svého (čertova) kopyta. Opětovně se tedy jedná o death metal v povětšinou středním tempu a s lehkými, nicméně pořád znatelnými závany black metalu… popravdě řečeno se mi zdá, že na “Kult des Hasses” je ten black metal o trochu znatelnější a vystrkuje své růžky častěji než na minulém “The Final Conflict: Last Days of God”, ale možná je to jenom pocit a ať tak či onak, pořád je to záležitost spíše kosmetická.
Každopádně, pro ty z vás, kteří se s muzikou téhle kultovní sebranky ještě doposud nesetkali, se asi sluší dodat, že i v roce 2014 Acheron ve své tvorbě stále drhnou starou školu. Tím pádem je asi zřejmé, že tohle nebude kapela pro ty posluchače, kteří si pod death metalem představí nějaké moderní sekačky (ne ty na trávu), právě naopak, jedná se o staromilskou hudbu pro staromilce. Je pravda, že “Kult des Hasses” není žádná garážovka, ani se nejedná o vysloveně zpátečnickou desku, jež by zamrzla v čase někde před čtvrt stoletím, Acheron zase nezní jako kopírka sama sebe ze začátku 90. let, nicméně je na tom albu pořád cítit ta špína, úcta ke kořenům a upřednostňování starých pořádků, akorát to na “Kult des Hasses” dělají takovým způsobem, že i přes výše řečené znějí současně a ne vyčpěle. Což je dle mého názoru super, toho si upřímně opravdu cením.
Hned na úvod alba Acheron vypálí osmiminutový vál “Daemonum lux”, jenže to hned zkraje šlape tak parádně, že mi upřímně ani nepřijde, že by to byl tak dlouhý kus, vlastně jsem si to uvědomil až při pohledu na tracklist s časy. Osobně se mi dále hodně líbí trochu death metalovější kus “Satan Holds Dominion”, výtečná je rovněž “Jesus Wept (Again and Again)” nebo “Asphyxiation (Hands of God)”. Taková “Whores and Harlots” svým přerušovaným riffem nápadně připomíná pecku “I Am Heathen” z předchozího alba, ale ve finále to vlastně moc nevadí.
Sice padlo jen pár názvů, ale nutno dodat, že tím nechci nijak snižovat kvalitu ostatních songů, protože Acheron si drží konstantní laťku po celou hrací dobu “Kult des Hasses”. Jednoduše je na tom poznat, že to jsou staré páky, které už ten death/black metal mají pořádně v ruce, a umí to parádně složit i zahrát, aby to bylo setsakra dobré. Ta deska má skoro hodinu, a i když se točí téměř po celou dobu plus mínus podle jednoho mustru, vůbec mě nenudí, právě naopak – to album od začátku do konce jede bez sebemenšího zaváhání.
Uznávám, rozhodně je pravda, že staré fošny z 90. let, především pak opus “Anti-God, Anti-Christ” s hymnami jako “Baptism for Devlyn Alexandra” nebo “Blessed by Damnation”, budu mít asi pořád radši, protože minimálně tahle deska z roku 1996 je pro mě nepředstavitelný kult s excelentní atmosférou, jež naprosto bezchybně funguje i po bezmála 20 letech (nehledě na fakt, že to bylo jedno z prvních extrémně metalových alb, která jsem slyšel, takže i proto jej mám tak rád). I tak mě ovšem “Kult des Hasses” opravdu hodně potěšilo, líbí se mi a bezezbytku potvrzuje, že existence Acheron má i v roce 2014 pořád smysl. Upřímně, Acheron vždycky patřili k mým oblíbeným kapelám, ale “Kult des Hasses” dokazuje, že je to rozhodně zasloužené…
Ať už máte domácí death metalisty Tortharry rádi či ne, jedno jim v žádném případě upřít nelze – nejsou to žádná ořezávátka, kterým by teklo mléko po bradě. Death metalové vody brázdí už od roku 1991 a za těch 23 let stihli dosáhnout nejednoho úspěchu – projeli svět, vybudovali solidní renomé vlastnímu festivalu a v neposlední řadě vydali osm řadových desek. Poslední z nich vyšla v listopadu loňského roku, jmenuje se “Follow” a právě o ní bude dnešní povídání.
Nemůžu o sobě tvrdit, že bych byl na Tortharry nějakým přeborníkem, to opravdu ne, nicméně co jejich jméno registruji, spojuji si jej s nekompromisní death metalovou rubanicí a ničím jiným. A “Follow” v tomto ohledu rozhodně nedává sebemenší důvod, abych svůj názor jakkoli přehodnocoval, spíš mě v něm naopak utvrzuje. “Follow” totiž skutečně JE nekompromisní death metalová rubanice se vším, co k tomu patří. To ale stačí maximálně k velmi obecnému vymezení pro ty, kteří o Tortharry třeba nikdy neslyšeli, a protože se pod tímto vágním pojmem může skrývat jak skvělé album, tak obstojná sračka, zkusme to tentokrát vzít podrobněji.
Předně je třeba podotknout, že “Follow” v každém ohledu zní jako deska z dílny zkušených mazáků. Instrumentální práce tria muzikantů je technicky na výši a precizně odehraná, ústřední vokál Dana Pavlíka sice není nijak neotřelý, ale žánrový standard naplňuje naprosto s přehledem a důstojně, produkce z věhlasného polského studia Hertz pak nesnese jedinou výtku – deska má zvuk parádně ostrý, čitelný ale přesto správně zašpiněný, a výsledkem je určitá zlověstnost, která je z “Follow” cítit, a která dělá velkou dobrotu.
Jak si na tom ale stojí samotná muzika? Těžko říct. Deska staví na kombinaci pěkně zatěžkaných šlapavých riffů a prudkých, nepříliš technických pasáží – to vše v poměrně svižném tempu. Místy se trochu zpomalí, zlehka zasóluje nebo se nechává promlouvat jen jedna z kytar, takže jde hovořit i o určité dynamice, ale dohromady je to pořád přímočarý náklep. Problém spočívá v tom, že ačkoli je to materiál nesporně kvalitní, trochu mu chybí nějaké vyloženě působivé momenty nebo – chcete-li – hity. Abych pravdu řekl, z celého “Follow” jsem si zapamatoval akorát dvě skladby (konkrétně “100% Follower” a “Sacrifice of Sanity”) a to zejména díky výtečným basovým vyhrávkám, které jim dávají ohromnou šťávu, a zbytek vnímám jako dobrý death metal, který je ale o kousek méně výrazný, než by mu slušelo. Když si na to člověk zvykne, poslouchá se to vážně dobře a je zřejmé, že Tortharry při skládání určitě nápady nechyběly, protože některé momenty jsou vážně super a člověk si je může bez náznaku ostychu dosytosti užít. Jenže některé jiné momenty zas až tak úplně super nejsou, a pak jsou tu ty bezhlavé rubačky. Vím, že je to relativně běžné žánrové výrazivo, ale ač jsem se snažil sebevíc, v tomhle případě se prostě nemohu zbavit dojmu, že jsou prostě trochu tupé tudíž v kontextu jinak objektivně solidní desky poněkud rušivé.
Tortharry ale bohudík projevili úctyhodnou porci racionálního uvažování a pustili na finální verzi alba jen tolik skladeb, aby tahle sbírka vydržela fungovat pohromadě. Stopáž “Follow” se zastavila na 32 a půl minutách a jakkoli se to zdá být velmi střízlivou hrací dobou, v tomto případě je to úplně akorát (Glen Benton jistě rád potvrdí). A ještě že tak, protože být “Follow” o nějakých deset minut delší, nevím, nevím, jestli by zvládalo udržet posluchačovu přízeň. Takhle se mu to ale daří a daří se mu to vcelku obstojně.
“Follow” rohodně není nijak převratná ani nevídaně vydařená nahrávka. Své zápory má a já je rozhodně nehodlám popírat. Přesto ale jde o album, které je zkrátka moc dobré na to, abych ho nějak zvlášť kritizoval, protože mi jeho poslech nejen že nepůsobil žádnou újmu, ale naopak jsem si jel vlastně užil nad očekávání. Neříkám, že by to nešlo lépe, ale “Follow” je příjemná a na každý pád nadprůměrná žánrovka, která v žádném případě neurazí, řadu lidí dost určitě potěší a Tortharry se za ni nemusejí ani v nejmenší stydět.
Black metalových kapel po světě běhají tisíce… pravda, pomalu tak polovina z nich jsou jednočlenné projekty, přičemž každý ten člověk má na triku deset skupin a pod každou z nich jedno demíčko, ale to nevadí, i tak jich je hodně. Stejně tak hodně je i death metalu – i kapel tohoto žánru jsou doslova tisíce. A – vcelku logicky – je hodně také formací, které ve své muzice spojují oba tyto styly dohromady. A právě do této sorty spadá rovněž jistá francouzská pětice, jež sebe sama nazývá jako Azziard…
Azziard rozhodně nepatří mezi nějaká známá jména – alespoň tedy z našeho pohledu, protože případnou profláknutost kapely na lokální scéně posoudit vážně nedokážu. O nějaké vyložené cucáky se však nejedná, protože za sebou mají víc jak desetiletou činnost, dvě desky “1916” (2009) a čerstvou “Vésanie”, jíž se budeme v této recenzi věnovat, a až na jednu černou ovci mají všichni členové v portfoliu (někdy i poměrně početnou) řádku dalších skupin, v nichž zanechali svůj otisk. To už je dost na to, aby člověk očekával, že výsledek bude znít přinejmenším slušně, nebo ne?
Podle mě jistě ano a ke cti Azziard slouží, že jejich novinka “Vésanie” onen předpoklad o tom, že bude znít přinejmenším slušně, vážně splňuje. To v překladu znamená, že jde o záležitost, jež v pohodě splňuje jisté standardní nároky na kvalitu, že se vám při jejím poslechu neudělá nevolno a vlastně i že se člověk nemusí nějak extrémně přemáhat, aby to album doposlouchal. To je poměrně slušná výchozí pozice, ale jak už tomu tak bývá, je tu jeden menší háček. V dnešní době se dá něco podobného tvrdit o obrovském množství skupin (vzpomínáte na ty tisíce v prvním odstavci), takže pokud chcete vyčuhovat z davu a mít nějakou pozornost, musíte do své tvorby přinést i něco navíc, nejenom standard, protože ten se standardem nenazývá jen tak pro srandu – prostě automaticky předpokládáte, že tam bude. I když se to někomu nemusí líbit, dnešní posluchač je jednoduše rozmazlený, vybíravý a očekává něco víc.
A tady už to pro Azziard dopadá o něco hůře. Jakkoliv je “Vésanie” album v podstatě dobré, poslouchá se naprosto pohodově a příjemně a kapela v jeho rámci dokáže přijít s několika povedenými a zapamatovatelnými motivy, stále se jedná o nahrávku, která je prostě jenom jednou z mnoha, nijak zvlášť nevybočuje ze zaběhnutých mantinelů svého stylu, prostě nepřináší zhola nic, díky čemu by nebyla zaměnitelná.
Technicky je všechno pořádku, muzikanti své instrumenty ovládají s jistotou, vokalista A.S.A. se toho mikrofonu také umí chopit a pořádně do něj zachroptět. Zvuk je plus mínus oukej a rovněž má slušnou úroveň, byť nějaká hitparáda, která by vás srazila hloubkou, dynamikou nebo organičností, to zase není (ale to v dnešní době nepředvádějí ani prvoligové skupiny, takže to bych Azziard o hlavu nějak zvlášť nemlátil). Docela potěší relativně zajímavá obálka “Vésanie” i použití francouzštiny. Nicméně to hlavní, tedy samotný materiál a nápady v něm, je relativně obyčejný, neboduje výjimečností, originalitou, atmosférou či drtivým tahem na bránu, prostě takový obyčejný mírný nadprůměr. Sama o sobě je “Vésanie” slušná nahrávka, ale pokud ji srovnáte s opravdovou první ligou black/death metalu, jakou já osobně vidím třeba v loňském opusu “Profane” krajanů Svart Crown, hodně rychle pochopíte, co Azziard schází.
Nechci počínání Azziard nijak zvlášť hanit nebo potápět, ta muzika je fakt v pohodě, poslouchá se to bez problémů a pár svých momentů to rozhodně má (např. v “Disjonction” či “Digression”), díky čemuž “Vésanie” beze sporu patří do lehkého nadprůměru. A nebudeme si nic nalhávat, i tohle je pořád úroveň, na niž spousta skupin stále prostě nemá, nicméně to stále nestačí na to, abyste si Azziard opravdu zapamatovali.
Od poslechu “Vésanie” vás nebudu vyloženě odrazovat, protože když si tu desku pustíte, neměli byste být zklamáni nebo znechuceni, párkrát se to rozhodně otočit dá, člověk si sem tam poklepe nohou do rytmu, sem tam pokývá hlavou, ale o moc víc v tom nenajdete. Pokud hledáte příjemnou extrémně metalovou kulisu, která z vás při poslechu nebude dělat debila, nevidím důvod, proč nezkusit právě Azziard… ale na druhou stranu, nevidím ani důvod, proč by to měli být právě oni.
Země: Nizozemsko Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 31.1.2014 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Bloodline Forfeit
02. Burn Your Witches
03. Redemption – The Democracy Illusion
04. Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1
05. Lone Wolf
06. Devil in Disguise
07. Insano
08. Human Sacrifice
09. Enemies of Freedom
10. Capital Punishment
11. Faceless Spies – National Security Extremism Part 2
Hodnocení:
Onotius – 7/10
H. – 5,5/10
Ježura – 6/10
Mark Jansen, skladatelský mozek nadějných holandských symfoniků Epica a někdejší kytarista dnes již neexistujících After Forever, se před dvěma lety rozhodl společně s klávesistou Jackem Driessenem (ex-After Forever) nahrát desku kombinující heavy metal s technickým death metalem a symphonic metalem, a tak vzniklo album “Quarterpast”, na němž se kromě Isaaca Delahaye a Ariëna Van Weesenbeeka (oba Epica, ex-God Dethroned) a Franka Schiphorsta, kteří doplnili stálou sestavu, podílelo mnoho hostů jako například Simone Simons z Markovy domovské kapely či Henning Basse ze Sons of Seasons. Deska nabízela dostatečně tvrdý, přitom však epický metal plný riffů, melodií a vyhrávek, který celkem šikovně ukázal tvář tvrdší symfonicky metalové opery s dominujícím growlingem, přesto byl trochu brzděn typicky powermetalovou produkcí Saschy Paetha. Ač měla hudba trochu evokující srážku takové Obscury se Symphony X s významnými prvky domovských skupin hudebníků i hlušší místa, ve své době mě neskutečně bavila. I proto jsem byl velmi zvědav, co vyleze z jejich druhé desky, na níž se již nepodílel kytarista Isaac, kterého při nahrávání pravděpodobně plně nahradil Frank, přičemž při živém hraní má být nyní zastoupen neokoukanou tváří kytaristky Merel Bechtold. Součástí standardního lineupu se stali také někdejší hosté Hanning Basse a operní zpěvačka Laura Macrì. Ale nechme faktografie a posuňme se k novince jako takové.
Na první pohled obal zaujme zvláštní, jako by lehce ironizující nazelenalou šedí, jež doprovází koncept alba, který se nese v duchu konspiračních teorií věnujících se sběru soukromých informací americkými úřady pod záminkou boje s terorismem. Samotná grafika vytvořená opět Stefanem Heilemanem, který stojí za obaly kapel jako Xandria či promofotkami Kreator, jako by zhmotňovala paranoiu a spiknutí.
První co nás na albu praští do uší, respektive spíš nepraští, je zvláštně sterilní ozvučení, které podivně tlumí jinak celkem hoblující kytary. Můžeme zde zaznamenat absenci Isaacovy specifické hry, což je pro mě spíše zklamání vzhledem k nápaditým partům na “Quarterpast”. Zároveň však jako by i klávesy až na výjimky ubraly na pestrosti rejstříků a tvořily spíše symfonické doprovody a občasná sóla za pomoci jednoho nástroje. Trochu mi přijde, že celková stylizace je cílená trochu více směrem k modernímu americkému metalu typu Lamb of God, ovšem samozřejmě ve spojení s klasickou symfonickou omáčkou.
Pokud bych měl jmenovat jednu skladbu, kterou považuji za dobrou hitovku vhodnou například na singl, asi bych bez váhání zvolil otvírák “Bloodline Forfeit”. Svižný koulivý riff se zde střídá s povedeným epickým refrénem, přičemž netrpí vatovitým natahováním stopáže, nýbrž šikovně využívá střídmější nálady, přesto technicky propracované. Klávesové sólo pak využívá klasického rejstříku, to kytarové poté nabídne takřka idylickou náladu. Dvojka “Burn Your Witches” pokračuje ještě v celkem příjemné tradici, nabízí pár povedených melodických partů a například kytarové sólo zde zní zatraceně intenzivně. Trochu obyčejným riffem, který je vystřídán Hanningovým zpěvem evokujícím divadelní výstup, začíná “Redemption – The Democracy Illusion”, refrén mi osobně připomíná něco z prvního alba (tuším že trochu “Symphony of Agression”), mezihra je pak proložena trochou vaty, i když se ji snaží odrazit Floor Jansen (asi nemá smysl říkat odkud pochází).
“Paladins of Deceit – National Security Extremism Part 1” pak nabízí delší kompozici, která je mnou ovšem vnímána způsobem “tenhle postup už jsem od nich někde slyšel”. Jenomže spíše vatovitá tradice se pak přesouvá do druhé poloviny alba prostřednictvím “Lone Wolf”, technicky opět v pohodě zvládnutá skladba s občasnými záchvěvy melancholie (například ten doprovodný klavír na začátku), ovšem ve výsledku absolutně natahovaná a nepodporovaná moc nosnými nápady, ale spíš opakováním již mnohokrát vyřčeného patosu. “Devil in Disguise” na mě působí jako odpověď na “Redemption – The Democracy Illusion”. Kytary se zde celkem příjemně zakousnou, přičemž bicí jsou zde precizní a jako celek skladba příjemně šlape. Přesto ovšem ve mně v průběhu alba začíná hlodat myšlenka, že na rozdíl od debutu je to všechno nějak si až moc navzájem podobné a ve výsledku sterilně působící. Akustická mezihra s pěkným Lauřiným zpěvem zvaná “Insano” nabízí příjemný odpočinek. Věčná škoda, že následující skladba “Human Sacrifice” není opatřena trochu ostřejším ozvučením – místy hoblovačka pro Mayan netypická, s intenzivní bicí složkou a doprovozena opět o charismatické, operně školené Lauřiny vokály.
Z “Enemies of Freedom” opět odkapáv Mayan klišé, tedy mistrovsky stavěná harmonie a aranže, přičemž nosný motiv je opět standardní až běda. Mezihra zde opět připomene “Symphony of Agression”. “Capital Punishment” pak začíná symfoničtější tváří a nabídne pár dobrých momentů, které jsou ovšem záhy střídány tou proklatou hezky znějící vatou. Závěr pak obstarává formou lyric videa dříve zveřejněná skladba “Faceless Spies – National Security Extremism Part 2”, která ač mě původně spíše zklamala, později jsem u ní začal nacházet zajímavé momenty, klavírní vyhrávky po ústředním motivu, jednu z meziher či houslové sólo na konci.
No, pro recenzenta vskutku celkem oříšek. Na jednu stranu jsou tu mistrně nahrané skladby, které nabízí perfektní ukázku hudebnické zručnosti a hudební monumentálnosti i několik opravdu dobrých nápadů, přesto však je toho opakování klišé soundtrackově metalových postupů na mě až příliš. Navíc při takto sterilním nazvučení to místy zní dost naivně. Nu, hoši a dívky z Mayan tentokrát více poslouchali moderní metal, přitom chtěli znít opravdu monumentálně, a tak nahráli album “Antagonise”, místy výborné, místy dobré, místy až moc stejné. Ale třeba to ještě poroste…
Další názory:
Debutovému albu “Quarterpast” jsem dal v dobovém hodnocení 7,5/10… upřímně už si ani nepamatuji, co mě k tomu vedlo, a dost pochybuji o tom, že by si dnes ta nahrávka tuhle známku obhájila, ale na druhou stranu si tím nemohu být jistý, protože od inkriminované recenze jsem desku neslyšel a nyní si z ní nepamatuju ani tón. Pokud však svému tehdejšímu verdiktu budu věřit a budu předpokládat, že se mi “Quarterpast” tenkrát libílo, pak je “Antagonise” rozhodně zklamání. Jakkoliv je na tom albu formálně všechno v pořádku, jednoduše mě prostě nebaví; ať to poslouchám sebevíc, neslyším v tom nic než načančanou a trochu přeplácanou nudu. Sem tam se z toho nějaký povedenější motiv vynoří, to uznávám, stejně tak té hudbě nelze upřít jistou úroveň, ale i přesto je to prostě záležitost, kterou nemám potřebu a snad ani nechci poslouchat, protože mi to přijde jako ztráta času, když po světě běhá nemalé množství mnohem zajímavějších skupin. H.
Co si tak matně vzpomnínám, deska “Quarterpast”, kterou se Mayan uvedli na scénu, měla hodně co do sebe, a proto jsem i v tehdejší recenzi nešetřil chválou. Od té doby uplynuly už skoro tři roky, “Quarterpast” jsem za ta léta neslyšel ani jednou a nemohu tedy tvrdit, jestli bych i dnes vyřkl stejný ortel. Pokud se ale jedná o druhý počin Mayan, desku “Antagonise”, jsem si ohledně verdiktu zcela jistý – “Antagonise” je totiž strašně nudná. Trvá to přes hodinu, ale snad až na záverečnou “Faceless Spies”, která jediná mě celkem oslovila, se na albu neděje prakticky nic zajímavého. Je to furt na jedno brdo, dynamika nulová, jako by mezi skladbami ani nebyly pauzy. Je sice pravda, že se to poslouchat dá, a to vlastně úplně v klidu, ale i tak je to zklamání – tím spíše, že ani formálně skvělá pěvěcká stránka desky příliš charismatu nepobrala. S odřenýma ušima za šest a tím můj vztah s “Antagonise” asi definitivně končí. Nevidím totiž jediný důvod, proč bych si tohle album měl ještě někdy pouštět… Ježura
Kuriózně nazvaní vyznavači grindcoru z Polska Ass to Mouth letos oslaví deset let existence. K narozeninám si nadělili novou (v pořadí druhou, nepočítaje splitko s našinci Jig-Ai a demíčko z roku 2006) studiovou desku s názvem “Degenerate”, na níž se narozdíl od debutu “Kiss Ass” podílel “nový” zpěvák Qboot namísto původního Jankese. Po šestileté odmlce je posun celkem evidentní. Mnoho neposluchačů žánru asi přestane v tomto momentu číst, ale musím říct, že půlhodinka (na ploše dvaceti skladeb) strávená ve společnosti Ass to Mouth rozhodně nepatřila k těm promarněným.
Oproti debutovému albu lze vývoj ihned slyšet především díky plnému a šťavnatému zvuku, který dává pěkně vyniknout i basovým linkám, což je počínání více než sympatické. Samozřejmě není třeba čekat bůhvíjaké dechberoucí instrumentální výkony, v rámci žánru jde o rozumný standard. Nejde o bezhlavý mazec, spíš o grind s deathovými ostny v klasickém stylu, i když nechybějí typické prvky à la blast beaty či stopáž jednotlivých skladeb, které nejsou delší, než je nezbytně nutné. Vokály jsou pěkně uřvané, ubylo značně různých kanálních pazvuků a pig squealů a ke slovu se dostává spíše brutální zpěv, přesto nejsou plně zrušeny. Není výjimkou, že se z nahrávky ozvou dva vokály naráz, to když Qboota podpoří svým hrdlem baskytarista Jarek. Riffy se pohybují na pomezí death metalové hrubosti a hardcorové nasranosti, tedy vlastně základ každého správného grindcoru. Melodické kličky opravdu neočekávejte.
Jak bývá častým zvykem, ani kapele Ass to Mouth nechybí smysl pro humor, což je prezentováno názvy skladeb, i mnohými vtipně nasamplovanými intry z různých filmů. Za vše mluví dialog ze slavného “Leaving Las Vegas” s Nicolasem Cagem v hlavní roli v úvodu skladby “Alcowhore”. Takových štěků se po celý hrací čas najde více. Hudebně skutečně nejde o žádné překvapení, ale jednotlivé skladby mají odpich a jejich struktura rozhodně nenudí, přestože málokdy přesahují hrací dobu minutu a půl. Kvituju absenci pasáží, které by svým neustálým monotónním opakováním nudily. Poláci umí koktejl riffů a rytmů namíchat do správného poměru.
Témata textů vynechávají tolik oblíbený gore a jedou spíše v lidské rovině a ve věcech, které známe snad každý. Od chlastu a drog, přes humor až po společenská témata. Dalo by se říci, že by si v nich našel své asi každý. I když je potřeba přiznat, že opravdu nejde o zrovna originální dílo (o což v grindcoru nikdy příliš nešlo), rozhodně patří “Degenerate” k těm nadprůměrným nahrávkám v rámci svého žánru. Debut také patřil k nadprůměrným nahrávkám, ale řekl bych, že se ho podařilo v mnoha ohledech překonat. Musím totiž říci, že na mě dokázala předchozí deska občas působit právě ubíjejícím dojmem tam, kde novinka dokáže neustále nakopávat a bavit i po několik posleších. Vůbec bych se nezlobil, kdyby někoho napadlo kapelu pozvat do Čech na pár koncertů nebo na nějaký festík, podle všeho by mohla mít blízko k místní scéně prolezlé grindcorovými maniaky.
Infectious Hate jsou kapela sice mladá, ale ambice a vize těmto Francouzům rozhodně nechybí. Proto si u nás také jejich debutové EP “Insanity Begins” vysloužilo velmi pěkné hodnocení, a když se nám naskytla možnost pány trochu vyzpovídat, rádi jsme tak učinili. Odpovědí se zhostili kytarista Léo, zpěvák John a baskytarista Rémi, a co pěkného jsme se od nich dozvěděli, to si můžete přečíst jen o pár pixelů níže, takže směle do toho!
Zdravíme do Francie! Povězte nám nejdříve něco o sobě… vím, že je to klišé otázka, ale jak byste představili kapelu někomu, kdo o ní nikdy dříve neslyšel? Čeho byste pod hlavičkou Infectious Hate chtěli dosáhnout? A jaké je vaše hudební pozadí? Hráli jste nebo hrajete v nějakých skupinách, nebo je Infectious Hate vaším prvním hudebním projektem?
Léo: Obvykle nás představuji jako death metalovou kapelu, která míchá i další vlivy, což nám umožňuje zůstat přístupnými, i když hrajeme extrémní muziku. Můj osobní cíl je si tohle užívat a zatím se to dost daří. Opravdu doufám, že někdy budeme hrát na větších místech a s kapelami, kvůli nimž jsem také chtěl hrát hudbu!
Osobně hraju na kytaru osm let, jsem samouk, učil jsem se songy, které jsem měl rád a tak. Podílel jsem se na pár projektech a napsal pro ně slušný počet písniček, ale nikdy to nebylo úplně ono (především problémy se sestavou), dokud jsem se nedostal k Infectious Hate; s nimi jsme makali a konečně můžeme ukázat výsledky!
Podle materiálů, které jsme dostali s promo balíčkem k “Insanity Begins”, začíná historie Infectious Hate v roce 2013, ale jiné zdroje říkají, že to byl rok 2009, kdy se kapela zrodila. Mohli byste to nějak objasnit?
John: Koncept Infectious Hate byl stvořen v roce 2009 mnou a Danem (rytmická kytara). Sestava se dala dohromady v roce 2013.
Spousta kapel jednoduše skládá pořád dokola a jejich sound je přirozeným výsledkem takového procesu, ale ve vašem případě to vypadá, že “Insanity Begins” bylo vytvořeno s jasnou představou v hlavě. Mám pravdu, nebo je to jen můj chybný názor? Každopádně, jak dlouho vám to trvalo, než jste našli svůj zvuk?
John: Jo, máš pravdu. Jak už jsem řekl, stvořili jsme Infectious Hate v roce 2009, pár let nám trvalo, než jsme svůj zvuk nalezli. Teď už ale víme, jak správně fungovat a kam v budoucnu směřovat.
Vaše muzika zní velice sebejistě, jako kdybyste si byli opravdu jistí tím, co chcete hrát. Je mi jasné, že je asi příliš brzo se na něco takového ptát, ale dokázali byste předpovědět nějaký progres ve vašem soundu? Nebo máte v plánu spíš pracovat na tom současném a udělat jej ještě intenzivnější, sofistikovanější, cokoliv…
Rémi: Samozřejmě nechceme zůstat na úrovni, na níž jsme teď. Je pro nás docela přirozené udělat nějaký posun v každém ohledu kapely, což znamená v kompozici našich songů, ve zvuku, který chceme na pódiu nebo na další nahrávce, a ještě pro každého člena zlepšení jeho techniky. Těšíme se na nové skladby, které zůstávají v duchu Infectious Hate, ale obsahují víc technických pasáží nebo něco trochu odlišného s více ambientními momenty. Na druhou stranu se musíme pořád soustředit na zlepšování našeho zvuku (na pódiu i při nahrávání), abychom dostali něco, co reprezentuje kapelu, ale také vás nakope do prdele, když to posloucháte!
Tato otázka souvisí s tou předcházející – co takhle nějaká další muzika? “Insanity Begins” je vaše debutové EP, takže co plánujete propříště? Možná dlouhohrající album?
Rémi: Ano, chceme napsat nějaké nové věci, nechat “staré” Infectious Hate a přijít s novým materiálem. Právě teď píšeme docela dost písniček, abychom mohli koncem roku 2014 nebo začátkem 2015 natočit dlouhohrající desku.
Zjevně věnujete slušné úsilí i své image. Jak důležitá je ta vizuální podoba pro všechno, co s kapelou tvoříte? Hádám, že v těch maskách hrajete i živě. Pokud ano, myslíte, že by to fungovalo stejně dobře i bez nich? A není to trochu nepohodlné odehrát celý set s takovouhle výbavou na sobě?
John: Naše podoba je stejně důležitá jako naše hudba, chtěli jsme pro tuto skupinu silnou identitu, a pokud bychom hráli bez masek, to poselství by stejné nebylo. Snažíme se, abychom při nošení těch masek měli maximální pohodlí, ale abych řekl pravdu, není to tak jednoduché, jak to vypadá, na pódiu je v tom horko a také je obtížné v tom pořádné dýchat…
Téměř každá kapela, jejíž členové nosí masky, bývá porovnávána se slavnějšími maskovanými skupinami jako Slipknot například, ale mně osobně ty vaše masky spíš připomínají film “Mlčení jehňátek” a jeho ikonického záporáka Hannibala Lectera. Na druhou stranu, strašidelný pytel, jenž zdobí tvář vašeho zpěváka, mi připomíná Scarecrowa ze snímku “Batman začíná”. Inspirovaly vás tyto filmy, když jste přemýšleli o tom, jak by vaše image měla vypadat? Jestli ne, tak nám aspoň řekněte, jestli se vám ty filmy líbí…
John: Žádný z těchto filmů nás neinspiroval. Mám je rád, ale lidé vždycky potřebují to, co vidí, s něčím ztotožnit. Takže když máš masku a hraješ v metalové kapele, automaticky tě přirovnávají ke Slipknot a nezájem, o čem tvoje hudba je. Bude to trvat, ale pokusíme se dát maskovaným skupinám novou tvář.
Vaše muzika je docela přímočará, tvrdá a brutální, a když něco takového hrajete, domnívám se, že také posloucháte spoustu podobných žánrů. Jaké jsou vaše nejoblíbenější kapely? Na druhou stranu, každý si občas potřebuje odpočinout a poslechnout si něco jiného, takže další otázka je jednoduchá – jakou další hudbu mimo death/groove metal máte rádi jako posluchači?
Léo: Ano, samozřejmě máme rádi brutální záležitosti, ale nejen ty. Když mám chuť na něco brutálního, užiju si kapely jako Nile, Cryptopsy nebo Fleshgod Apocalypse, a když na něco ne tak ostrého, tak Bloodbath nebo Carcass a spousty dalších!
Musím se přiznat, že mám problémy poslouchat něco jiného než metal; ne, že by to bylo špatné, ale jednoduše mě to nevzrušuje tolik jako metal. Ale v něm můžu poslouchat skoro jakýkoliv žánr od symphonic metalu k brutal deathu. Obzvlášť rád mám ale melo-death, kde jsou moje nejoblíbenější skupiny Arch Enemy, Dark Tranquillity nebo Kalmah (mohl bych ještě chvíli pokračovat, takže s tím radši přestanu).
Na “Insanity Begins” se v textech zaobíráte tématy jako post-apokalyptický svět poháněný šílenstvím a dalšími příbuznými záležitostmi. Je to jen tematický leitmotiv, nebo jste do nahrávky vložili také nějaký koncept? Je možnost, že bychom v budoucnu měli očekávat opravdovou koncepční nahrávku?
John: Tohle EP je pro nás koncept, takový první pokus. Náš hudební styl je death groove. Nic jsme nevynalezli, jen se snažíme, aby byl tento styl současný.
Vzhledem k tomu, že se vaše texty týkají post-apokalyptické tématiky, jak máte tento kulturní fenomén rádi osobně? Filmy “Šílený Max” nebo videoherní série “Fallout” jsou pěknými příklady kultovních reprezentantů tohoto žánru – znáte je, líbí se vám? Nebo si z nich dokonce berete inspiraci?
John: Miluju všechno, co přímo nebo nepřímo souvisí s post-apokalyptickým světem. Znám ten film a “Fallout” jsem hrál, mám je rád, ale naše inspirace pochází přímo z našeho vlastního úhlu pohledu na svět. Stačí se jen podívat, co všechno se děje, a dojde vám, že žijeme v temných časech.
Myslíte, že něco jako apokalypsa nebo katastrofa, která by vedla k takovému post-apokalyptickému světu, by doopravdy mohla nastat? Myšleno jestli by k tomu mohlo dojít třeba tak lehce jako ve filmech… Přemýšleli jste někdy o tom, co byste v post-apokalyptickém světě dělali, kdyby něco takového nastalo a vy byste tu vlastní katastrofu přežili?
Léo: Předpokládám, že ano, jen se podívej na ten bordel, ve kterém žijeme, a na destruktivní sílu, jakou máme v rukách, stačí jenom špatná osoba na správném místě a budeme si psát vlastní post-apokalyptickou historii. Hrál jsi třeba hry “The Walking Dead” (ty od Telltale, u odpadu od Activision bych dělal, že nikdy nevyšel)?
Jde tam o to žít příběh s následky vašich rozhodnutí a děj se reálně odvíjí od toho, jaká rozhodnutí učiníte. Občas mají dopad, jaký by vás vůbec nenapadl. Každopádně si nemyslím, že by něco takového stálo za neustále promýšlení skrz naskrz: pokud k něčemu dojde, existuje možnost, že nebudete žít dost dlouho na to, abyste viděli, co bude následovat, tak proč si neužít, co máte rádi, dokud je to možné, namísto toho, abyste se změnili v nějakého šílence posedlého přežitím, který se připravuje jen na jeden scénář z mnoha a drží svůj život zkrátka jen pro případ, že by se ten scénář mohl naplnit.
Z našeho českého úhlu pohledu nám francouzská metalová scéna připadá velmi silná se spoustou skvělých kapel, které mají hodně unikátní sound. Vidíte to – jako někdo ze samotné Francie – stejně? Myslíte si, že skupiny ze zemí jako Francie mají lepší startovní pozici než kapely ze země třeba jako Česká republika, nebo si myslíte, že původ nehraje roli a hudební kvality jsou přednější?
Rémi: Francouzská metalová scéna vypadá hodně široká, ale když jste její součástí, zjistíte, že se všechny ty kapely více či méně navzájem znají. Pointa ale je, že Francie není nejlepší země na hraní metalu; metalová hudba v téhle zemi není moc zažitá, zůstává hodně v undergroundu. Dnes se to však pomalu mění, více lidí se snaží organizovat festivaly, koncerty atd.…
Nevíme toho moc o české metalové scéně, ale víme, že východní země jsou do metalu hodně bláznivé! Všímáme si spousty vznikajících skupin pocházejících z východních států (hodně známá je polská scéna s Behemoth, Decapitated, Vader nebo Hate…). Základem pro francouzský metal je koncertovat na východě Evropy (Česká republika, Německo, Polsko, Ukrajina, Rumunsko…), takže i tyhle země jsou skvělé pro hraní metalu. Takže si myslíme, že skupiny i z ostatních států mají šanci, nezáleží na tom, odkud jsou.
Došly nám otázky, takže už zbývá jenom poslední věc – díky moc za rozhovor a pokud máte něco, co byste chtěli dodat, sem s tím!
John: Díky mnohokráte za rozhovor, zdravíme z Francie české metalisty!!! Stay brutal and sick!!!
Hello to France! Tell us something about yourselves first… I know this is a cliche question but how would you introduce the band to someone who has never heard of you before? What would you like to achieve under Infectious Hate banner? And what’s your musical background? Did you play or still play in any other bands or is Infectious Hate your first musical project?
Léo: I usually introduce us as a Death Metal band that mixes other influences, allowing us to stay accessible while playing extreme music. My own goal is really to have fun doing this and so far it’s pretty much a success, I really hope to play into larger events and with bands that made me want to play music too!
I’ve been playing the guitar for eight years, mostly autodidact stuff learning songs I like and others. I’ve been into several projects and composed a good amount of songs for them but it never came right for many reasons (mostly line-up troubles) until I got into InfectiousHate, then we kept working and we can finally show results!
According to the materials we’ve obtained with the “Insanity Begins” presskit, history of Infectious Hate begins in 2013, but some other sources say that 2009 was the year the band was born. Could you clarify this once and for all?
John: The concept Infectious Hate was created in 2009 by me and Dan (Rhythm guitar). The line-up was workbench in 2013.
Many bands simply compose on and on and their sound is the natural outcome of such process, but in your case it rather seems that “Insanity Begins” was crafted with some solid vision in mind. Am I right about it or is it just my wrong opinion? Nevertheless, how long did it take to find your sound?
John: Yeah, you’re right. As I said before, we created Infectious Hate since 2009, it took us some years to find our sound. So we know how to work well for now, and where to go for the future.
Your music sounds very self-confident, it’s like you are pretty sure about what you want to play. I know it’s maybe to early to ask such question, but can you foresee any possible progress in your sound? Or do you plan to work on the current one to make it more intense, sophisticated, whatever…
Rémi: Of course we don’t want to stay on the level we are now. It’s quite obvious for us to make some progress in every sides of the band, which means the composition in our songs, the sound that we want on stage or on the next recording, and for each member improve our technic. We’re looking for new compositions which stay in the spirit of Infectious Hate but with more technical parts or something different with more ambient parts. On the other side we have to keep focus to improve our sound (on stage or recording) to have something which represents the band and kicks ass when you listen to it!
This question is linked to the previous one – what about some new music? “Insanity Begins” is your debut EP so what are you planning to release next time? Maybe a full-length album?
Rémi: Yeah, we want to write some new stuff, keeping the “old” Infectious Hate and bringing new materials. We’re right now in the writing of quite many songs in the purpose to record a full-length album maybe for the end of the year 2014 or beginning 2015.
You apparently put some decent effort into your image. How important is the image for everything you do as a band? I guess you play live with these masks. If so, do you think it would work as good without them as with them? And isn’t it a bit uncomfortable to play a whole set with such gear put on?
John: Our image is as important as our music, we wanted a strong identity for this band and if we play without masks the message won’t be the same. We try to have maximum comfort wearing these masks but to tell you the truth it’s not simply as it seems, on stage we suffer by heat and it’s hard to breathe well…
Almost every band whose members wear masks is compared with more famous masked bands like Slipknot for example, but I see your masks more like a reminder of “Silence of the Lambs” movie and it’s iconic antagonist Hannibal Lecter. On the other hand, the creepy sack which adorns your singer’s visage reminds The Scarecrow from “Batman Begins” movie. Did these movies inspired you when you were thinking about how your image should look like? If not, at least tell us how do you like these films then…
John: None of these movies inspired us, I like them, but people always need to put an identity to what they see. So if you wear mask and you play in a metal band, you are automatically compared to Slipknot no matter what your music stands for. It will take time but we’ll try to give a new image for the masked bands.
Your music is quite straight-forward, heavy and brutal and since you play such music, I presume you also listen to a lot of stuff from similar genres. What are you favourite bands? But on the other hand, one has to relax and listen to something different from time to time so another question is simple – what else music aside from death/groove metal do you like as listeners?
Léo: Yeah we sure like brutal stuff but not only! For brutality I enjoy bands like Nile, Cryptopsy or FleshgodApocalypse, a bit less harsh with Bloodbath and Carcass, plenty others!
I got to confess I have troubles listening to other stuff than metal, not that I think it’s bad, just not as thrilling for me as the metal is. But in it I can listen to almost any genre, going from symphonic metal to brutal death. But I really have a thing for melo-death, where my favorite bands are like ArchEnemy, DarkTranquillity or Kalmah (I could go on for a moment so I’ll just stop there).
On “Insanity Begins”, lyric-wise you deal with topics like post-apocalyptic world driven by madness and other affinitive stuff. Is it just a topical leitmotiv or did you put some kind of concept into the record? And is it possible to expect some seriously conceptual release in the future?
John: This E.P is a concept for us, a first try. Our musical style is death groove. We didn’t invent anything; we’re just trying to put this style to date.
Since your lyrics deal with post-apocalyptic stuff, how do you like this cultural phenomenon personally? “Mad Max” movies and the “Fallout” videogame franchise for example are quite cult representatives of the genre – do you know them and enjoy them? Or did you even brought inspiration from them?
John: I love everything related directly or indirectly to the post-apocalyptic world, I know this movie and I played fallout, I enjoy them but our inspirations come to us directly from our point of view of the world. Simply look at everything happens then you will see that we live in dark times.
Do you think that something like apocalypse or catastrophe, which would lead to this post-apocalyptic world, could actually happen? I mean if it could happen as easily as in the movies… Have you ever thought about what would you do in post-apocalyptic world if anything like that happened and you survived the actual catastrophe?
Léo: I guess so, just look at that mess we’re living in and the destruction power we got in our hands, all it takes is some wrong person to the right place and we’ll write our own post-apocalyptic history. For the thoughts, have you ever played “The Walking Dead” games? (The Telltale one let’s forget the garbage from Activision ever got released)
The all point is to live the story with the consequences of your choices, and beside the shallow real differences of scenario depending on which choices you make. Sometimes they have an impact you wouldn’t have thought of. Anyway I don’t think it’s something worth thinking through all the time: if shit happens, chances are that you won’t live long enough to survive it and see what’s next, so what about enjoy what you like while you still can instead of morphing into a crazy survivalist that just prepare for one scenario among the others and put their lives in hold just in case it happens.
From our Czech point of view, we see French metal scene as a strong one with a lot of great bands which have quite unique sound. Do you – as someone from France itself – see it in the same way? Do you think bands from countries like France have better starting position than bands from countries like the Czech Republic, or do you think that origin doesn’t matter and musical qualities are more important?
Rémi: The French metal scene seems really wide, but when you’re into it, you realize that all bands know each other, with more or less affinity. But the thing is, France is not the best country to play metal; the Metal music is not set in the customs of the country, it stays really underground. Today it’s becoming to change, with more people who try to organize festivals, concerts etc…
We don’t know a lot the Czech Metal scene but we know that eastern countries are really crazy about metal too! We see lots of emergent bands coming from the eastern countries (the well-known is the Polish scene with Behemoth, Decapitated, Vader or Hate…). And the basic thing for a French Metal is to do a tour in the east of Europe (Czech Republic, Germany, Poland, Ukraine, Romania…) so these countries are great to play Metal too. So we think bands from other countries have their chances too, no matter where they come from.
We have run out of question so there is only one more thing left – thank you very much for the interview and if you have anything you’d like to add, tell us!
John: Thanks a lot for this interview, greetings from France to the Czech metalheads!!! Stay brutal and sick!!!
Norští Horizon Ablaze nejsou na metalové scéně nováčky, že by toho ale měli nahráno nějak dlouho, to se také říct nedá. Vody extrémního metalu brázdí někdy od roku 2008. Onoho roku vydali vlastním nákladem EPko “Deconstructive Portrait”, o tři roky později pak první řadovku “Spawn”. Minulý rok podepsali smlouvu s labelem Code666, pod jehož vlajkou letos vydávají svoji druhou desku “Dødsverk”. Jméno mi neřeklo vůbec nic (vážně se není čemu divit, čert aby se ve všech těch kapelách vyznal). Podle hrubého popisu jsem byl připraven na slušnou porci death metalu, blackového koření a trochy noisu. A světe div se, já dostal nejenom to ve velmi dobré podobě, já dostal ještě víc, než jsem očekával, že bych dostat mohl.
Pravda, když jsem zjistil, že v uskupení figurují i protřelejší a zkušenější hudebníci jako Shandy McKay z Absu, Andre Kvebek z 1349 nebo Ole Bent Madsen z Blood Red Throne, mé překvapení z kvalit alba trochu pominulo, přesto jsem docela neočekával, že “Dødsverk” bude v mnoha ohledech taková šleha (ačkoliv v naší redakci velmi dobře zapsaný label Code666 něco takového napovídat může). A přitom jde v podstatě o jednohubku, deska trvá dvaatřicet minut a nějaké drobné, devět kousků vám proteče ušima, jako by se nechumelilo. Řekne ale mnohem víc než kdejaká hodinová fošna. Pokud bych měl alespoň zhruba album někam zaškatulkovat, zkoušel bych to na něj s avantgardou a death metalem. Smrtící kov je cítit na sto honů, promítají se do něj ale i další vlivy, v nichž majoritu drží black metal. Přitom ale nejde o death/black jako v případě posledních alb Behemoth, Horizon Ablaze se můžou podle mého názoru pochlubit velmi zapamatovatelným a propracovaným rukopisem. Pokud bych však s metalem à la Behemoth hledal nějaké styčné plochy, jsou to pasáže s důrazem na hutnou atmosféru. Samozřejmě, “Dødsverk” vám naservíruje i nejednu ostrou rubanici (a že je umí na výbornou), nejsilnější je ale podle mě právě v momentech, kdy zběsile neuhání kupředu, nýbrž se rozvíjí do plné šíře a sází na stůl jeden výborný nápad za druhým.
Kromě mohutných, uzemňujících riffů používají Horizon Ablaze k tvorbě atmosféry poměrně barvitého arzenálu, který by v některých případech mohl kvalitativně obstát i jako velmi dobrý dark ambient. Tedy za předpokladu, že by dostal prostor o délce celé skladby a ne jen několika momentů. Ale například noisový předěl a závěr skladby “Svarte flammers aske” nebo závěr “Fordomt” v tomto ohledu skýtají skvělé momenty. Kapela ale pracuje i s melancholickými vydrnkávačkami (outro alba v podobě “Avskjed”), případně uletí úplně mimo (jazzové intro a outro skladby “Dømt til frihet”). Kvantitativně nejde o kdovíjak velkou část desky, působí však v přímém kontrastu se zbytkem alba, odděluje jednotlivé skladby a celkově zpestřuje jeho charakter poněkud psychedelickým rozměrem. Když k tomu připočtete mnohdy silně depresivní vokál André Kvebeka s náběhem na sebevraždu, dostáváte poměrně silný, nihilistický zážitek.
André k tomu zvládá i klasický, hluboko položený deathový growl, který se sice oposlouchá, svůj účel ale plní dobře. Opět nejde o nic jiného než o kontrast přechodů mezi oběma polohami, tedy hlubokým growlem a sebevražedným řevem. Rozložení mezi oběma polohami je zhruba půl na půl a funguje bezvadně. Andrému navrch tu a tam sekunduje Stian Ruethemann, který kromě drcení šesti strun zvládá i čistý zpěv, jímž místy dokresluje Andrého growling. Je tedy docela jasné, že po skladatelské stránce mohu albu máloco vytknout. Dobře, uznávám, že death metal podobného střihu sice není výstřelek poslední módy, nicméně jej Horizon Ablaze dokáží poskládat tak chytře, aby člověka opravdu bavil i sám o sobě, bez všech těch atmosférických cingrlátek kolem. Že s nimi je výsledek ještě lepší, snad netřeba dodávat, stejně jako fakt, že takový materiál by bez problémů utáhnul i tři čtvrtě hodiny, aniž by se zvrhl v pohádku o taženém štrůdlu. Krátká délka však albu nijak nevadí, ač je to podle mého názoru limitní hranice, pod kterou by délka řadovky neměla klesnout. Jen jak podotýká i kolega pode mnou, je potřeba album protočit vícekrát, než si zvyknete na to, že tahle půlhodina je opravdu našlapaná od sklepa až po půdu tolika nápady, že se z toho člověku občas zamotá hlava.
K velmi pěkné osmičce tak není mnoho co dodávat. Horizon Ablaze předvedli perfektní výkon a po předchozí debutovce “Spawn” se jistě také časem poohlédnu, protože i kdyby byla jen zpola dobrá co “Dødsverk”, pořád by byla zatraceně zábavná. Pokud se tedy nebojíte tvrdší hudby a máte alespoň trochu otevřenou hlavu, druhý zářez do pažby téhle norské mlátičky za to vážně stojí. Protože krom toho, že vám semele hlavu asi tak milionem skvělých nápadů, si ty půlhodinky strávené v její přítomnosti vážně užijete.
Další názory:
S debutovou fošnou “Spawn” z roku 2011 jsem tu čest doposud neměl, přesto mi něco (intuice, hlas shůry, opilecké delirium – vyberte si) říkalo, že “Dødsverk” by mohlo být výtečnou fošnou. Snad to bylo i díky tomu, že Norové Horizon Ablaze svou novinkou vydávají pod Code666, což je jedna z těch firem, na jejichž vkus se dá v drtivé většině případů spolehnout a opravdu málokdy z jejich portfolia vycházejí průměrné nebo dokonce špatné věci. A očekávání se v tomto případě naštěstí potvrdilo, protože “Dødsverk” je skutečně parádní záležitost. Horizon Ablaze sice spadají do death metalového ranku a po poměrně podstatnou část půl hodinové hrací doby do svých nástrojů také rubou vskutku zodpovědně, nicméně výsledek se ani omylem nedá nazvat nějakou obyčejnou hoblovačkou bez mozku. Naopak… deska sice uhání v extrémním tempu, ale stále je velice inteligentní a rozmanitá a je doslova natřískaná nápady, z nichž některé jsou beze srandy naprosto kurevsky totálně úžasné. Sice to chce několikrát otočit, než si všechny motivy na “Dødsverk” skutečně sednou a zapadnou na své místo (přece jenom se tam toho na 32 minut děje dost), ale jakmile to uděláte, bude to fakt stát za to. H.
