Upřímně můžu říct, že “The Ring of Moon” byla deska, na kterou jsem se těšil opravdu hodně. Předchozí album Return to Innocence, “Sal Lunae”, totiž bylo naprosto skvělé, a přestože je to už nějaký ten pátek, co se nahrávka objevila, stále si ji s dost velkou chutí pouštím a pořád se mi líbí. Navíc novinka vychází po dlouhých sedmi letech, v nichž Return to Innocence nějakou dobu víc nefungovali, než fungovali, když se jim v podstatě kompletně rozsypala sestava a Aleš “Ax” Cipra, hlavní postava kapely, navíc rozjel Cruadalach (z nichž pak zase odešel a opět oživil právě Return to Innocence). Očekávání tedy byla docela vysoká, bohužel však musím předeslat, že je “The Ring of Moon” ne úplně naplnilo…
Novinka po hudební stránce v podstatě pokračuje přesně tam, kde skončilo “Sal Lunae”, v tomto ohledu se toho za těch sedm roků příliš nezměnilo. Jedná se o muziku, která má v základě nejblíže asi death metalu, ale rozhodně to není typická žánrovka, protože Return to Innocence jsou mnohem rozmanitější a hlavně hojně využívají symfonické prvky – stručně by se to dalo shrnout do škatulky atmosférického death metalu. Až sem naprosto v pořádku. Co do kvality mi ale přijde, že šla skupina trochu dolů… nebo lépe řečeno není nový materiál tak výrazný. Několik vážně zajímavých momentů se samozřejmě najde, například v “Tristan’s Dream” nebo “(R)evolution”, které jsou pro mě asi největšími tahouny “The Ring of Moon”, ale i tak novince citelně chybí nějaký opravdu perfektní kus, jako byly minule třeba “Autumn Leaves” či “Just Moment”, nebo některé takřka dokonalé pasáže jako kousek songu “Plain”.
Ne, že by “The Ring of Moon” bylo průserem, ve výsledku je ta nahrávka pořád nadprůměrná a z obecného hlediska není známka 6/10 vůbec špatná, ale vzhledem k tomu, že jsem očekával alespoň osmičkové album a doufal v minimálně ještě o půl bodík víc, pro mě tento výsledek bohužel značí mírné zklamání. Je to v pohodě muzika, ale taková síla jako v “Sal Lunae” tam není ani omylem.
Přestože se v případě “Supreme Art of Genital Carnage” jedná teprve o druhé dlouhohrající album (i když dlouhohrající… 23 minut), Septicopyemia údajně patří mezi nejstarší ruské grindové kapely – a nutno uznat, že na výsledné podobě placky je to sakra znát, protože je z té muziky cítit jasný nadhled, vyhranost i jistota.
Jasně, ani zdaleka se nejedná o něco dříve neslyšeného, pořád je to hlavně brutální výplach, ale musí se nechat, že “Supreme Art of Genital Carnage” má vážně koule. Produkce Septicopyemia je především grindcore a kapela na něm staví většinu alba, ale líbí se mi, že především co do kytarové práce se nezřídka objeví i závan death metalu, díky čemuž je placka hned o něco zábavnější, než kdyby se jednalo o čistý grindový námrd. Sem tam se dokonce do kulometné palby riffů a bicích ozve i krátká vyhrávka, ale tady už jde o vážně minoritní podíl hracího času. Jinak jsou Septicopyemia na grind relativně (tohle slovo bylo důležité) pestří a v jednotlivých písničkách bez problémů přecházejí od neurvalých klepanic k chytlavému tupa-tupa grindu a místy i ke zmiňovaným death metalovým výpadům. Díky tomu všemu se deska nakonec poslouchá o dost lépe, než jsem původně předpokládal. Co si budeme povídat, hraje v tom roli i fakt, že to má jen 23 minut, protože se jedná o naprosto odpovídající délku a delší doba by možná byla už trochu neúnosná.
Za zmínku jistě stojí i vokály, které jsou u Septicopyemia hned dva – jeden je spíše uřvanější, ten druhý se naopak nese v klasickém grindovém duchu, jemuž laikové, kteří v téhle muzice nevidí ono umělecké sdělení, přezdívají blití do mikrofonu. Hodně parádní je také perverzní obálka, která už snad ani nemůže být grindovější. Mezi písničkami pak samozřejmě nechybí ani kratochvíle jako úchylné mluvené vsuvky nebo splachování hajzlu.
“Supreme Art of Genital Carnage” je hodně pohodová fošna, jež je v rámci svého hodně specifického žánru fakt na úrovni. Nikdo jiný než fanda grindu z toho asi na větvi nebude, ale pro nikoho jiného to snad ani není určeno.
Země: Itálie Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 15.9.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. The Meatgrinder Theory
02. Debt Ritual
03. Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene
04. Moloch
05. Idiocracy
06. Acid Tears
07. Hari Seldon’s Speech
08. The Thin Line Between Hope and Ruin
09. Soldiers of a Lost War
10. New World Disorder
11. Reaching the Impossible
Parta makarónců fungujících pod jménem Ragestorm si nezvolila své jméno jako slepenec “hněvu” a “bouře”, jak zní překlad tohoto spojení, jen tak náhodou. Jejich debutové album “The Thin Line Between Hope and Ruin”, totiž přesně naplňuje představu, která se člověku s těmito slovy může hudebně asociovat. Pětice z italské Aosty se v uplynulých devíti letech, během nichž se počítá jejich aktivní historie, vyhrála prostřednictvím několika demosnímků a předloňského EP “The Meatgrinder Manifest” v masivní lokomotivu, která nejede na uhlí či páru, ale jejím hnacím palivem je našlapanost, energie a agrese.
Jakkoli je “The Thin Line Between Hope and Ruin” počin skrz naskrz prošpikovaný těmi nejobyčejnějšími rychlejšími rytmy, kytarovými riffy a vyřvávanými refrény, tak má jejich melodický death/thrash neuvěřitelnou schopnost strhnout posluchače na svou stranu. První poslech nenasvědčoval tomu, že bych se při psaní recenze mohl nad tvorbou Ragestorm nějakým způsobem rozplývat. Celkem obyčejný šlapavý death metal s melodickými příkrasami severské scény doplněný o příjemný, ovšem ničím vyčnívající vokál na pomezí řevu a chropotu, jsou sice věci, které k sobě pasují, ale takových kapel a samotných alb už tady bylo tolik, že časem začnou splývat v jednu kouli neurčita. Čím se tedy Ragestorm liší? Jejich hudba je velmi chytlavá, až bych je začal podezřívat, že si vzali pod ruky staré hitovky velkých kapel a přehráli je k obrazu svému. Co skladba, to hitovým potenciálem nacpaný flák, který šlape na vlně hrubých kytarových riffů, nakopávající rytmiky a v rámci stylu melodických refrénů, v nichž zpěvákovi Markemu vypomůže zbytek s energickými sbory nebo basák Kolla vytáhne svůj výše položený ječák, jako třeba ve vypalovačce “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene”. Jak říkám, nic světoborného, ale podané je to s takovým nasazením, že vám “The Thin Line Between Hope and Ruin” ani nepřijde tak dlouhé, jak ve skutečnosti je, což říká člověk, jemuž je nepřiměřená stopáž proti srsti dost často.
Abych tady jen neplácal do větru a nechválil každý tón desky, tak přiznám, že “The Thin Line Between Hope and Ruin” má občas i nějakou tu mouchu. Hned úvod prvního velkého alba Ragestorm žádný posluchačský zážitek neslibuje, protože “The Meatgrinder Theory” je z velké části celkem obyčejnou death metalovou hrnbou ve středním tempu, již zdobí šlapavý riff, ale dokud se v poslední minutě nespustí pořádná smršť, působí obyčejně a vlastně i nezáživně. Totéž platí i o průměrné “Idiocracy”, která v kontextu zbylých písní snadno zapadne. Ragestorm totiž sluší hlavně rychlé momenty, ve kterých mají pořádnou sílu. Za všechny rychlejší skladby nemůžu opomenout už zmíněnou palbu “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene” s nezapamatovatelným titulem. Zrychlení At the Gates v pořádné formě – přesně tak tenhle úder mezi oči zní. Charakteristické chrastivé riffy samozřejmě dávají vzpomenout na další řádku severských kapel, ale vliv At the Gates v těch thrashovějších a Hypocrisy v melodičtějších pasážích nelze přeslechnout. Zejména dvojice “Moloch” a “Soldiers of a Lost War” jako by vypadla z palice Petera Tägtgrena. “Moloch” díky své chytlavé struktuře, kterou od Tägtgrenova vlivu odtahuje snad jen sborová vyřvávačka v refrénu, a druhá jmenovaná díky melodickým kytarám, kterých je v ní opravdu hodně, což není na škodu. Jako jistá forma odpočinku po nátlakové titulce, již krom nejdelší stopáže vytahuje z řady ještě akustická pasáž z konce třetí minuty, určitě neurazí. Druhá polovina této písně je na poměry té první mírně experiemntálnější a jemně se přechází od hymnických death metalových momentů k pomalému kytarovému konci, takže proč ne, protože to nepůsobí jako snaha o umělé natažení stopáže.
Když už tady padlo slovo experiment, tak nelze nezmínit podivnou “Hari Seldon’s Speech”, kterou prostě nechápu. Jedná o elektronický kousek, jenž totálně vyčnívá a v němž místo vokálu převezme otěže nasamplovaný (asi) projev. Kdyby se zůstalo u takové formy, kdy se o onu elektroniku starají industriální zvuky v pozadí a klávesy, jako v první polovině a celá skladba se přesunula na poslední místo tracklistu, tak není co řešit, vezmu ji jakou běžné outro, ale od druhé minuty začne industriální disko jak vyšité a z toho, jak “Hari Seldon’s Speech” popisuji, je zřejmé, že tímto se mi borci fakt netrefili do vkusu a mít tu možnost, klidně ji úplně vypustím. Nicméně, protože v závěru alba číhá ještě dvojice konzervativně stavěných “New World Disorder” a “Reaching the Impossible”, jež jsou “pouze” plné kytarových riffů a melodií, tak je důvod, proč zmíněnou krávovinu přečkat.
Seversky chladný death metal se zámořskými thrashovými rytmi ze slunné Itálie? V provedení Ragestorm nic neuvěřitelného. Nalijme si čistého vína, přestože už to v recenzi padlo, tak “The Thin Line Between Hope and Ruin” není žádná óda na objevnost, ale svým zemitým, přesto však vzdušně chytlavým přístupem k death metalovému žánru, se jedná o tak pohodový materiál, že nelze kapelu odsuzovat za nezáživnost nebo dokonce nudnost svého debutového alba. Nakonec jsem tak místo desky, z níž smrdí průměr na všechny strany a která po chvíli zmízí pod nánosem prachu, obdržel od Ragestorm desku, kterou si určitě budu pamatovat, a proto vyšší hodnocení.
Ačkoli to tak úplně na první pohled nevypadá, Cordyceps nejsou naprosto tuctová death metalová kapela, jak by se při letmém poslechu mohlo zdát, protože přesně takhle na mě z ukázek působili. Death metalové ingredience sice tvoří podstatné gró jejich tvorby, takže to není úplně od věci, ale neznamená to, že by nezbylo místo na nic jiného. Italská kapela, která svůj podivný název převzala dle asijské cizopasné léčivé houby, by se s přimhouřením obou očí dala označit jako plod spojení klasického deathu a technického a prstylámavého math metalu. Kombinace to sice není nikterak originální, ale přesto v konečném výsledku působí jako příjemné osvěžení mezi hordou part, které se drží spíše klasického a mnohem úspěšnějšího modelu.
Při zamyšlení nad tím, co tahle skupina vlastně hraje, se dere na mysl otázka, jestli to bude dohromady fungovat, aniž by poměr mezi agresivním a technickým zaměřením tvorby Cordyceps vyzníval ve prospěch toho či onoho aspektu jejich hudby a nezabředlo se do stylového stereotypu. S radostí můžu říct, že se tak naštěstí neděje. Věřte, že “Cordyceps” je dílem promyšleným a v tomto ohledu velmi vyrovnaným, takže chytré riffy mají stejnou váhu jako ty drtící momenty, při kterých se lámou kosti. Jen škoda nedostatečně průrazného zvuku, který působí zbytečně ploše a tak nějak postrádá nebezpečnost, kterou bych od podobně laděné party předpokládal. Ne, že by kytary, bicí nebo zpěv nezněly dohromady dobře a kolektivně, ale výsledný mix se prostě nevyvedl, a pokud nebyl záměr, aby “Cordyceps” znělo i přes modernější zaměření hudební náplně stále dostatečně oldschoolově, tak to ve výsledku malinko sráží dobrý dojem, který ve mně nahrávka zanechává.
Co je velmi příjemné, je stopáž, která se nestala otrokem snahy předvést toho najednou co nejvíc, takže půlhodinka je při sedmipísňové kolekci tak akorát. Akorát na to, aby se naplno podařilo rozvinout nápady, které se v jednotlivých skladbách objeví, a akorát na to, aby nezačaly působit repetitivně a rozmělněně. Vůbec nejdelší položka tracklistu, úvodní “I Don’t Care”, je navíc natažena o dvouminutové, nic neprozazující intro, takže jakmile utichne, přichází ten správný čas na hutný kytarový motiv, který se několikrát otočí v disharmonicky odsekávaný riff. Bicí by jako kontrast mohly být o něco nápaditější, protože takhle vlastně “jen” dopňují kytarové plochy, přestože by jejich výsledek mohl být mnohem zajímavější. Toto však neplatí jen na první skladbu, ale na album jako celek, takže pokud přehlédnu dvoukopákové smršti, k nimž se bicmen občas odhodlá, tak vyložené technické finesy od něj nečekejte. Lahůdkou je parádní kytarové sólo, které jako by vypadlo z šuplíku instrumentálním matematikům Animal as Leaders. Opět platí, že jejich jméno při poslechu vypluje na povrch vícekrát, nejen v “I Don’t Care”. Třeba celá “God of Nothingness” je jim podobná, samozřejmě jen s rozdílem vokálního řevu, který se jen zřídka odprostí od hrubého, nízko položeného projevu. Že se Cordyceps nebojí klávesových ploch, toho je důkazem pecka s titulem “Ten”. Pro mě absolutní vrchol celého alba. Kytary jsou zde v pomalejších momentech dost melodické, a když se k nim v polovině stopáže přidají klávesy a – s nadsázkou myšleno – melodický zpěv, tak není pochyb o tom, která ze skladeb má nejhitovější ambice ze všech.
Pokud jste dosud čekali, kdy padne jméno severských drtičů a průkopníků math metalu Meshuggah, tak je tady ta správná chvíle, protože po (v rámci mezí) odlehčené “Ten” je tady mlátička “Crumbling Mind”, která je dokonalým spojením severského death metalového nátlaku a charakteristických kytarových vsuvek zmíněné legendy. Na závěr ještě jakožto jeden z vrcholů nemůžu opomenout finální track “Dead Sun”, ve kterém se vyřádili oba kytaristé, jejichž sólové výstupy jako by nechtěly dospět ke svému konci. Netrvá to samozřejmě věčně, takže zbylo místo na závěr, který graduje pod nánosem klávesového oparu a sekaného riffu. Ty doplňuje melodická kytara v pozadí, takže výsledek zní oproti zbytku skoro až epickým dojmem a lze tak mluvit o závěru ve velkém stylu.
Pokud se řadíte mezi příznivce výše zníměných seskupení, tak by vám Cordyceps nemuseli být úplně cizí. Jejich verze technického math metalu má sice pořád daleko k promyšlenosti velkých kapel žánru a příklon k death metalové zatěžkonosti je patrný, ale výsledek zní nad očekávání uceleně a hlavně se dobře poslouchá. Nebýt zvuku, který mi nesedl, tak bych šel s výsledným hodnocením ještě o půl bodík výš, ale myslím, že 6,5 bodů je na “noname” italskou kapelu bez výrazného puncu originality, jenž jí však stačí k tomu, aby se oddělila od zástupu dalších, velmi dobrý výsledek.
Země: Nizozemsko Žánr: death metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Swoop of the Falcon
02. Pour le Mérite
03. DG-7
04. To the Last Breath of Man and Beast
05. DAK
06. The Desert Fox
07. Tobruk
08. Farewell to Africa
09. The Final Front
10. Death of a Field Marshal
Pro ty z vás, kteří jsou dějinami nepolíbení, si dovolím recenzi uvést v trochu netradičním duchu, konkrétně malou lekcí dějepisu. Erwin Johannes Eugen Rommel byl německý důstojník proslulý zejména velením takzvaným Deutches Afrika Korps, tedy tankové armádě, která mezi lety 1941 a 1943 operovala v severní Africe. Velké uznání si vysloužil již v roce 1917, kdy byl za fatálně úspěšnou pěší ofenzívu v rámci bitvy u Caporetta oceněn nejvyšším německým vojenským řádem Pour le Mérite, dále sehrál klíčovou roli při obsazení Francie v únoru 1940, kdy se 7. tankovou divizí, takzvanou “divizí duchů”, prolomil francouzskou obranu a připravil půdu postupující německé invazi. V rámci afrického tažení si v hodnosti polního maršála vysloužil přezdívku “pouštní liška” a po stažení německých vojsk z Afriky byl pověřen inspekcí Atlantického valu, tedy opevnění, které mělo zabránit spojenecké invazi do Evropy. Na konci války se zapletl do plánovaného atentátu na Adolfa Hitlera, což Rommela nakonec postavilo před volbu, zda předstoupit před vojenský soud a nechat se popravit bez vojenských poct, nebo spáchat důstojnou sebevraždu. Zvolil druhou možnost a 14. října 1944 spolkl kyanidovou kapsli. Polní maršál Erwin Rommel byl geniálním taktikem a jedním z nejlepších tankových velitelů všech dob, který si vysloužil respekt jak mezi svými vojáky, tak mezi svými nepřáteli.
Tolik stručné historické okénko a nyní již k samotné hudbě. Je jasné, že když Hail of Bullets své třetí album pojmenovali “III: The Rommel Chronicles”, středobodem alba není vyprávění příhod dobrého vojáka Švejka. Deska se tak tematicky částečně navrací zpět na evropská bojiště druhé světové války, tedy do míst, kde Hail of Bullets před nějakými pěti lety začali. Tehdy to byla východní fronta a deska “… of Frost and War” posadila (a stále posazuje) na prdel všechny, komu není death metal a ničivý vokál Martina van Drunena proti srsti. Myslím, že mohu s klidem prohlásit, že jde o jednu z nejlepších žánrových nahrávek nového tisíciletí, takže je nasnadě, že navázat na ni nebylo vůbec jednoduché. A druhý počin Hail of Bullets, deska “On Divine Winds” nakládající s leitmotivem války v Pacifiku, na kvality debutu úplně nedosáhla. Přesto jde pořád o velice, velice vydařený materiál, který rozhodně patří do první death metalové ligy. A jak si na tom stojí třetí přírůstek do řadové diskografie Hail of Bullets? Přesně to se pokusím rozklíčovat v následujících řádcích…
V měsících, kdy se schylovalo k vydání “III: The Rommel Chronicles”, kapela fanoušky zásobovala řadou dílčích informací o tom, na co se mohou těšit. Mezi nimi se objevila i citace producenta Dana Swanö, který se nechal slyšet, že se na novince potkává “syrová prudkost prvního alba s rozšířenými aranžemi druhého”, což asi mnohého fanouška kapely, mě nevyjímaje, solidně namlsalo. Skutečnost je taková, že pan Swanö ani v nejmenším nekecal. Po zvukové stránce je to opravdu takové sofistikovanější a rafinovanější “… of Frost and War”. Jestli je to ale klad nebo zápor, to nechám na posouzení každému z vás, protože ačkoli album samo o sobě zní vážně skvěle, hrubá produkce debutu, který zněl nachlup stejně zlověstně, jako když se na vás řítí německý tank, má u mě pořád navrch. Co se hudební stránky týče, tam je všechno při starém a dobrém. Hail of Bullets si i přes částečnou personální spřízněnost s kultovními Asphyx dokázali vypracovat poměrně nezaměnitelný skladatelský jazyk, který je provázel na minulých albech, neopouští jej ani tentokrát, takže lze říct, že opět drtí ten svůj nářezový death. Přesto má ale deska proti svým předchůdcům trochu odlišný feeling. Popravdě moc nevím, čím to je, ale jak při poslechu prvotiny před očima vyvstávaly obrazy zoufalého tažení zmrzlým Ruskem a u druhého alba pak ohnivé inferno a pozemní, námořní i letecká jatka v Tichém oceánu, tady se opět vrací drtivá tanková mašinerie, ovšem obohacená emocemi, které kopírují vzestupy i pády hlavního protagonisty. Dokonce by se dalo říct, že se jedná o svým způsobem pestrou nahrávku, ale to prosím berte trochu s nadhledem. Pořád se totiž bavíme o nemilosrdném death metalovém nářezu, který snad jen s výjimkou v podobě pomalé rozlučky “Death of a Field Marshal” jede od začátku do konce. Ale pestrost nepestrost, “III: Rommel Chronicles” má proti svým předchůdcům navíc určitý osobní rozměr, a i když je to možná trochu placebo efekt, je to prostě znát.
Co do kvality materiálu je rozhodně o co stát. Studnice riffů, ze které Hail of Bullets čerpali v minulosti, evidentně ještě nevyschla, a tak i “III: Rommel Chronicles” nabízí množství řádně kulervoucích kytarových rubanic, u kterých začne hlava létat nahoru a dolů sama od sebe. Připadá mi ale, že drtivé riffy tentokrát nehrají až tak významné první housle jako na “… of Frost and War”, schovávají se maličko v pozadí a naopak se zde dostávají ke slovu propracovanější a pestřejší aranže z “On Divine Winds”, o kterých hovořil pan Swanö. Jak vidno, on ten průnik atributů prvních dvou desek nakonec nekončí jen u zvuku… Dochází samozřejmě i na melodické kytarové harmonie, kterými Hail of Bullets svoji tvorbu prokládají od samého počátku, celou válečnou vřavu žene vpřed vynikající bubeník Ed Warby a ikonický chrlič Martin van Drunen řve pořád stejně neurvale, chorobně a skvěle, jak jsme od něj zvyklí… Prostě Hail of Bullets jak vyšití.
Hail of Bullets na každý pád nahráli výbornou death metalovou desku. Opět se ale vrací otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, tedy jak si “III: The Rommel Chronicles” stojí v porovnání se svými zdařilými předchůdci. Co se týče poměřování s “… of Frost and War”, tam není co řešit. Debut je jasně devítkový materiál a Hail of Bullets ani tentokrát svůj vlastní stín nepřekročili. U “On Divine Winds” ale prostě nevím. To album se mi líbí vážně dost, vážně dost se mi líbí i novinka a co se oblíbenosti týče, tyhle dvě desky si u mě své pozice navzájem prohazují každou chvíli, takže je nemohu rozsoudit, ani kdybych se rozkrájel. “On Divine Winds” má možná víc dobrých riffů, “III: The Rommel Chronicles” má zase ten správný feeling a tah na bránu… Ne, prostě nevím. Jedno je však jisté. Hail of Bullets ani s třetí řadovkou nezklamali a opět předvádí, jak má zní parádní a vyspělá death metalová deska, neřku-li pak deska s válečnou tématikou (ehm, říkal tu někdo Sabaton?). A když je album navíc ozdobeno tak parádní obálkou, moje spojenost může být úplná. “III: The Rommel Chronicles” možná (určitě) není úplně geniální deska, ale je to ve všech směrech důstojná pocta jedné velké osobnosti, která důležitým způsobem promluvila do utváření dějin 20. století a která požívala a dosud požívá úcty mnoha lidí – ať již vítěžů nebo poražených.
Další názory:
Asi nikdo nečekal, že by se Hail of Bullets na své třetí řadovce “III: The Rommel Chronicles” opět nevytasili z brutální dávkou death metalové palby – v tomto ohledu se samozřejmě o žádné překvapení nejedná a kapela pokračuje přesně v tom, co si svého času nalinkovala už na svém dlouhohrajícím debutu “…of Frost and War”. Deska je opětovně drtivou oldschoolovou náloží ze staré dobré holandské školy, jejíž death metal měl vždycky ohromné koule – zde Hail of Bullets nezůstali nikomu nic dlužni. Upřímně se ale přiznám, že asi nejvíc jsem byl v případě “III: The Rommel Chronicles” zvědavý na to, jak novinka obstojí v porovnání se svými předchůdci. A nutno říct, že ten výsledek je dle mého názoru stejně jasný jako samotná muzika – laťka “…of Frost and War” překonána nebyla ani omylem (a abych řekl pravdu, ani si nejsem jistý, zdali se to někdy povede), ale předchozí “On Divine Winds”, které mi s odstupem času začalo připadat takové nic moc, přestože na něm formálně bylo vše v tom nejlepším pořádku, pokořeno bylo docela s přehledem, za což jsem rád. Klidně přiznám barvu, že když dostanu chuť na muziku Hail of Bullets, stejně asi pořád sáhnu spíše po “…of Frost and War”, ale i tak jsem s “III: The Rommel Chronicles” dost spokojený a rozhodně se jedná o kvalitní a poctivou desku. H.
Holandská hvězdná banda Hail of Bullets svými prvními dvěma počiny upevnila úroveň kvality tak vysoko, že s každým nadcházejícím albem se logicky očekávají velké věci. Zvlášť když před velmi povedeným předchůdcem “On Divine Winds” nastavili laťku pekelně vysoko fantastickým debutem “…of Frost and War”. “III: The Rommel Chronicles” bych klidně zařadil někam mezi tyto dvě desky. Myslím tím samozřejmě kvalitativně, protože hudebně se revoluce nekoná a těžkotonážní death metal, kterým tato úderka zaútočila na zmíněných předchůdcích, nedoznal žádných změn, což je dobře, protože dokud to má koule, tak nemá smysl se snažit o něco víc. Martin van Drunen rozpoutává neuvěřitelné peklo a jeho spoluhráči, kteří v rámci scény platí za určitou sázku na jistotu, ho samozřejmě nenechávají ve štychu. Hlavně dvojice kytaristů Paul Baayens a Stephan Gebédi předvádí skvělou souhru mezi rytmickou a sólovou kytarou, což skvěle vynikne v úvodu “Tobruk”. Nevím, jestli je to oproti minulejšku vůbec možné, ale novinka má snad ještě větší drtící sílu a hutný zvuk dotahuje tento dojem do dokonalosti. Od úvodního dvojbloku hitovek “Swoop of the Falcon” a “Pour le Mérite” přes skočnou “DAK” až po závěrečnou zatěžkanost jménem “Death of a Field Marshal” mě nenapadá slabší místo, které by nedostálo pověst kapely jakožto tvůrce prvotřídního materiálu. Můj osobní favorit je “The Desert Fox” pojmenována podle přezdívky chlápka, jehož jméno zdobí titul celého alba. Jakmile si to tato pecka po skončení krátkého kytarového sóla začne uhánět kupředu, nemůže ji nic zastavit. Nebudu lhát, když řeknu, že mě Hail of Bullets mírně překvapili, protože se dokázali přiblížit svému prvnímu albu, k jehož překonání nechybí mnoho, a dost možná za to může jen vědomí, že “…of Frost and War” bylo první, ale i tak přináší “III: The Rommel Chronicles” prvotřídní materiál. Pokud se o tomto počinu na konci roku nebudu šířit jako o death metalovém albu roku, tak sním po vzoru Sama Hawkense z Vinnetoua svůj skalp s octem a cibulí… Kaša
Nizozemští Pestilence na konci osmdesátých let nejenže vzešli, ale hlavně pomáhali formovat žánrovou škatulku technického death metalu, v rámci kterého se rychle stali jedněmi z hlavních představitelů a udávali směr na tomto dosud neprobádaném území. Samozřejmě, že na to nebyli úplně sami, ale v pomyslné skupině, která všem ostatním ujela z dohledu, byli vždy v popředí spolu s dvojicí Cynic a Atheist. Trojicí nesmrtelných opusů – “Malleus Maleficarum” počínaje a “Testimony of the Ancients” konče, se zapsali do hudebních dějin tak hluboko, že už by nemuseli nikdy nic vydat a jejich status by byl navždy neotřesitelný. Každá mince má však i svou druhou stranu, takže pod tíhou vlastní výjimečnosti nakonec Pestilence rozklížily personální spory, což vedlo v roce 1994 k rozpadu.
Toliko krátké historie, kterou jsem chtěl uvést recenzi “Obsideo”, protože se úplně nehodí mluvit o třetím návratovém albu žánrové legendy, aniž bychom si osvěžili trošku hudebního dějepisu, aneb co tomuto návratu předcházelo. V případě Pestilence, kteří se v roce 2008 vrátili na scénu po dlouhých čtrnácti letech, se stejně jako v případě dalších reunionů nabízí otázka, jestli to vůbec k něčemu bylo. Prvním novodobým albem “Ressurection Macabre” sice nepřekvapili, ale protože přineslo relativně vyrovnaný materiál jedoucí v klasických žánrových stopách, tak to nebylo špatné. Sice všichni věděli, že s původní albovou čtveřicí se to rovnat nemůže, ale žádný průser se nekonal. Ten si kapela schovala až na následující “Doctrine”, jenž byl krokem vedle. Jako posun někam jinam dává smysl, ale přesto se nelze zbavit pachutě divného syrového zvuku, tuctových riffů a hlavně podivného řevu Patricka Mameliho, který se z nebezpečné bestie najednou změnil v bezzubého řvouna bez výrazu. Obrazně řečeno je tady “Obsideo” právě proto, aby napravilo špatnou reputaci, kdy si nejeden fanoušek po “Doctrine” ťukal na čelo, jestli ten návrat opravdu měl smysl.
Měl. Pokud velkoryse přehlédnu zmíněný propadák, tak se Pestilence drží svého kopyta a i přes personální problémy, které tuto partu vždy doprovázely, drtí se stejnou bravurou jako kdysi. Kolem stabilní kytarové dvojice Mameli–Uterwijk se letos poskládalo rytmické duo George Maier a Dave Haley, pro něž představuje sedmá řadovka technických bardů albovou premiéru. Zvuk na “Obsideo” konečně ztěžkl do těch správných rovin a Mameliho vokál má opět tu mrtvolnou sílu, na kterou jsou všichni zvyklí, takže formálně všechno v pořádku. Konkrétně k albu samotnému lze říct, že desítka nových skladeb je rozhodně nejvyrovnanějším po-návratovým materiálem, jemuž by se úspěšně dala vytknout snad jen zdánlivá jednotvárnost, ale i po mnoha posleších nemůžu říct, že by “Obsideo” vystřílelo všechny ostré náboje a stala se z něj záležitost několika záživných poslechů, jež později vystřídá rutina.
Kdo má po minulém přešlapu stále ještě pochyby, toho odkážu na zahajovací titulku. Tu uvádí krátké intro v podobě zvuku kardiogramu a která se za zvuků srdeční zástavy mění v pořádně živou a hlavně agresivní bestii, jíž však nechybí inteligence, takže neničí bezhlavě a bez nápadu, ale chytrými riffy udržuje v pozoru. Přesně frázujícímu Mamelimu se nedá nic vyčítat, protože i po letech ukazuje, že bez ztráty kytičky je schopný obstát jak v souboji s drtivými sypačkami, tak se sekanými technickými riffy. Nemá smysl připomínat, že Pestilence se i na svém novinkovém albu dost často obrací na svou první érou působnosti, ovšem nejpatrnější je to v trojici “Soulrot”, “Laniatus” a závěrečné “Displaced”, v nichž riffy, občas dokonce se vzdáleným jazzovým nádechem, jako by vypadly z některého z původních alb kapely. Zejména “Displaced” svou podobnost s “Testimony of the Ancients” nezapře. Ač se to k hudbě Pestilence tak úplně nehodí, tak se sluší říct, že co skladba, to hit jako prase. Nerad bych jednotlivé písně dělil do nějakých skupin, ale je fakt, že i když přijde na řadu nářezovka typu “Necro Morph”, skočná “Distress” nebo techničtější a místy pěkně zatěžkaná “Super Conscious”, tak ve všech případech mám dojem, že poslouchám jednu a tutéž partu, která moc dobře ví, jak má výsledek znít, aniž by trpěl přemírou sebekázně a nedostatkem energie. Kdybych mohl, tak jako výstavní kousek celého “Obsideo” vyberu “Laniatus”, která splňuje mé představy, jak by moderní Pestilence měli znít. Přestože je to klasická technicky-deathová nářezovka ve středním tempu, kterých už kapela složila pěknou řadu, tak to neznamá, že i tohle klasické provedení nemůže díky moderně pojatému sekanému riffu vyznít svěže a aktuálně. Skvělá práce.
Pořekadlo “do třetice všeho dobrého” v tomto případě platí víc než cokoli jiného. Novinka není stylotvorná, jako klasické legendární počiny, ale to neznamená, že je špatná. Na můj vkus by mohla obsahovat víc zajímavých momentů ve stylu jazzového “Spheres”, ale takovým oldschool nářezem, jímž si kapela buduje pevnou půdu pod nohama, mě v žádném případě neurazí. Technicky i skladatelsky je vše na svém jasně stanoveném místě, takže pokud si k tomu připočtete nezaměnitelný sound, na nějž mají Pestilence patent, tak je na půl úspěchu už předem zaděláno. Nabízí se srovnání s (částečně) žánrově a (hlavně) personálně spjatými Hail of Bullets, kteří zhruba ve stejné době vydali svou třetí řadovku “III: The Rommel Chronicles”, a přiznávám, že je na tom parta kolem Martina van Drunena o třídu líp a tam, kde Pestilence chybí moment překvapení nebo naopak přímočará pasáž, jež by je postrčila vpřed, tam jich Hail of Bullets mají na rozdávání. Tak jako tak, s “Obsideo” nemůžete šlápnout vedle, takže chutí do něj. A není nutno jej brát pouze jako slabší náhradu legendárních počinů, protože tahle deska může klidně oslovit i posluchače nového, který dosud s tvorbou této čtveřice neměl tu čest.
No, tak tahle deska se pro mě stala obrovským překvapením. Což o to, už minulé “Witnessing the Fall” z roku 2010 bylo hodně dobré, nicméně i přes jeho nepopiratelné kvality a všeobecné nadšení z té desky se mi to “jenom” líbilo, neposadilo mě to však na prdel, byť šlo té nahrávce vytknout jen máloco, v podstatě vlastně nic. Co ovšem nebylo minule, to nastalo letos s celkově třetím dlouhohrajícím albem “Profane”…
Svart Crown dali dohromady materiál, který doslova zabíjí, ničí a drtí. Francouzi svou novinkou nemilosrdně cupují veškerou konkurenci a zcela upřímně říkám, že nevím o tom, že by někdo letos v rámci black / death metalu vydal počin alespoň srovnatelných kvalit. Celým “Profane” prostupuje obrovský tlak a všechny skladby do jedné jsou neskutečně intenzivní. Nahrávka – jak po skladatelské, tak i po zvukové stránce – vyznívá vysloveně mohutně a mocně, má úžasnou sílu a opravdu dokáže strhnout.
Přesto “Profane” v žádném případě není bezhlavou řezanicí. To, co albu nasazuje korunu, je totiž působivá a nádherně chorobná atmosféra, s níž se rozhodně nešetří. I přes všechnu zničující sílu je totiž “Profane” stále především inteligentní deska se spoustou excelentních momentů a nápadů nebo výtečných melodií, v některých chaotičtějších momentech se dokonce Svart Crown vydávají až někam na dohled hájemství, kde vládnou tolik proslulé francouzské avantgardní spolky typu Deathspell Omega, zároveň s tím se však ani nebojí místy zvolnit a plíživější pasáží učinit následující výbuch ještě drtivější.
“Profane” je jednoduše dílo, na němž se vydařilo vlastně úplně vše. Hudba je excelentní a má charisma. Brutální a hutný zvuk napsaný materiál nejen podporuje, ale ještě umocňuje. Doslova třešničkou na dortu je pak znepokojující obálka, jež s atmosférou samotné muziky zcela přesně koresponduje. Pokud někomu nestačilo už “Witnessing the Fall”, tak “Profane” jej musí definitivně přesvědčit, že Svart Crown jsou prostě třída.
Druhý pohled (Ježura):
Že Svart Crown nejsou žádná ořezávátka, jsem se přesvědčil již před časem, kdy mě velice mile překvapili svým vystoupením na Brutal Assaultu. Tehdy se psal rok 2010 a Svart Crown měli před vydáním své druhé desky “Witnessing the Fall”, jenže ani to mě nepřinutilo se jim podívat na zoubek blíž, a tak mě zviklaly až zvěsti o tom, že se jejich aktuální novinka “Profane” vážně povedla. Zvěsti nelhaly.
“Profane” je deska, se kterou Svart Crown zcela suverénně vstupují do první death/black metalové ligy. Album je to nesmírně drtivé a tlačí na pilu způsobem, s jakým jsem se pěkně dlouho nesetkal. Nemilosrdný příval divokých rytmů a chaotických riffů, ale přesto nepostrádá organizovanost, která už tak dost smrtící náturu “Profane” dělá ještě intenzivnější. To je ale jen jedna vrstva “Profane”. Stačí totiž jen trocha pozornosti a na povrch vystoupí důležité melodie, které jsou super samy o sobě, ale hlavně mají lví podíl na atmosféře celé desky. Ta je jedním slovem strhující. Je to takové to zneklidňující vědomí všudypřítomného, chorobného a hnilobného zla, které se skrývá pod povrchem, stále sílí a čeká, až bude moct vybuchnout v celé své síle. Tři čtvrtě hodina v jeho společnosti je vážně zážitek…
Tohle zlo na “Profane” vybuchuje takřka neustále, ale přesto nejde o jednotvárnou desku. S koncem “In Utero: A Place of Hatred and Threat” (která mě z celého alba uzemnila asi nejvíc – skvost!) v jednotlivých skladbách dostávají víc prostoru klidnější pasáže, což albu dodává potřebnou dynamiku. Tato méně agresivní leč stejně působivá tvář “Profane” triumfuje v instrumentální “Venomous Ritual”, po “In Utero: A Place of Hatred and Threat” asi druhém vrcholu alba. Zbytek desky však za touto dvojicí nezaostává a “Profane” je zkrátka strhující nářez od začátku do konce a nic než skvělá práce ve všech ohledech!
Třetí pohled (Stick):
S pojmem Svart Crown jsem se v minulosti několikrát setkal, ale neměl jsem nějak čest s poslechem jejich dřívějšího materiálu. Když jsem však slyšel a četl různé reakce na jejich aktuální materiál “Profane”, rozhodl jsem se nic neponechat náhodě a řádně se do té death/blackové smršti ponořit. Už jen fakt, že jde o francouzskou kapelu, mě dosti navnadil, protože jsem v poslední době zjistil, že mám pro spolky z této zemičky slabost. Především pokud se nějakým způsobem otírají o black metal.
Když jsem si album pouštěl poprvé, nečekal jsem nic zvláštního. Už vůbec ne smršť, která se na mě po prvních vteřinách vyřítila. Přestože je deska dost tvrdá a jede nekompromisně vpřed, najdou se motivy zvolnění. Zvukově je album naprosto vytříbené a celkově hráčsky promakané. Změny tempa a disharmonické riffy a agresivní vokál vytvářejí atmosférické pnutí ženoucí skladby kupředu.
Přestože Deathspell Omega patří ke skutečným matadorům současného pohledu na black metal, jisté odkazy na ně neminete ani u Svart Crown. Spojovacími prvky alba jsou pocity zmaru a hnusu, plíživé, ale o to dráždivější, zažírající se do mozku a pod kůži. Když se pak do plazivého temna ozvou melodie, nedochází k prosvětlení jednotlivých skladeb, ale naopak, vztek a temnota se zde akorát prohlubují. Skutečně mocná deska, stojí vysoko mezi ostatními extrémními deskami. Má svojský zvuk, postupy i atmosféru, a přesto je to chytlavé a neopouští hlavu na hodně dlouhou dobu.
Připočtěte si povedený obal, skvěle umocňující atmosféru alba, a myslím, že o dalšího adepta do sbírky originálních titulů je vystaráno. Tuhle desku mít doma na poličce musí být radost.
Je až neuvěřitelné, jak snadné dnes může být nahrání alba. S pomocí počítače a kytar si v obýváku můžete vytvořit metalový klenot (v ideálním případě), snad jen vokály pořád chtějí studio či alespoň zkušebnu. Tak si nejspíše počínal Giorgio Benedetti, italský multi-instrumentalista vystupující pod jménem Nervecide. Benedetti je studentem školy klasického death metalu, lépe řečeno jeho nejextrémnějších odnoží. S nepatrnou příměsí grindcoru a špetkou industriální nálady se hlásí na debutu “Impermanence”, který nese nejen ty dobré známky zmíněných žánrů, ale bohužel také ty špatné. “Impermanence” je ukázkový nářez plný technického riffování, bicích salv a nečitelných vokálů. Oproti žánrovým špičkám však jeho hudba postrádá jednu klíčovou esenci, a to onu masivní nezastavitelnou drtivost, která položí posluchače na lopatky. Je to dáno zvukem, který je – a zde již budu kritický – nepovedený. Vše je čitelné, nikde nepotkáte ani snítko chaosu, vše pluje ve sterilních středech a všechny stopy bas či výšek, a s nimi i veškerá dynamika, zcela chybí. (Jde samozřejmě čistě o subjektivní dojem.)
Ze skladatelského hlediska ovšem “Impermanence” špatné není. Ano, je to poněkud monotónní rubanice. Ano, vokály znějí naprosto identicky, ať již posloucháte první či poslední skladbu. Ovšem to už tak nějak patří ke zmíněným žánrům. Naopak zde nalezneme obstojnou variabilitu. Povedené intro navodí hodně hororovou atmosféru, kombinace nemilosrdných bicích a “akustické” kytary ve “Fractal Food” působí hodně neotřele, “Impermanence pt. 02” je krátká a zajímavá ambientní vsuvka, závěr “Introvert Autopsy” patří ke skvělým ukázkám postupné dekonstrukce metalové skladby až do úplného zklidnění a i outro “Infinito” provázané příjemnou italštinou funguje nečekaně dobře. Co však funguje hůře, je album jako celek, možná právě kvůli absenci něčeho, co by posluchače více vtáhlo do děje. Kdo ví, kdyby mělo “Impermanence” lepší zvuk, třeba bych mu zde provolával slávu.
Země: Velká Británie Žánr: death metal Datum vydání: 25.10.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Fire
02. If I Was God… I’d Burn It All
03. Like Animals
04. Kill the Elite
05. Under Lawless Skies
06. Dead & Buried
07. The Darkest Days of Slumber
08. Real Blood, Real Scars
09. The Promise
10. Empire of Dirt
11. Elevate
Kapely z Kanady toho mohou ve spoustě případů mnoho nabídnout. Z většiny jsou to totiž charismatické spolky, které jsou dost ovlivněné originálním prostředím, jaké Kanada nabízí. Kataklysm mezi takové zajímavé skupiny patřili taky. Svými prvními deskami, na kterých ještě současný zpěvák Maurizio Iacono hrál na basu místo trápení svého hrdla, regulérně zadupávali do země mnoho svých současníků. Jak však šel čas, v kapele proběhla nějaká ta personální rošáda a hudba se taktéž začala posouvat jinam. Letos v říjnu vyšla již jedenáctá fošna s názvem “Waiting for the End to Come” a musím říct, že název je docela výstižný. Já se totiž konce desky nemohl dočkat…
Ne, že bych Kataklysm odsuzoval z nějaké komercializace vlastní tvorby, ale i tak je evidentní, že se dostavila stagnace a rutina. Mám totiž s jejich posledními alby zásadní problém – jejich riffům a melodiím se nějak nedá věřit. Jakýsi nátlak, který by mě jako posluchače měl zatlačit do křesla, je pouze iluzorní a deska je tedy bez síly. Není to jen jakousi kompoziční prázdnotou, ale i produkcí, které jednoduše nemůžu přijít na chuť. Producent a zároveň kytarista Jean-François Dagenais není žádný amatér a odprodukoval už hodně solidní nahrávky. Zvuk, jímž v posledních letech vybavuje nahrávky své domovské kapely, však patří k něčemu, co si u mě za rámeček nedá. Zdá se mi totiž zbytečně přeumělkovaný a plastický.
To je hodně výrazně slyšet v nářezových pasážích, například klepačky v druhé “If I Was God… I’d Burn It All” zní šíleně unaveně, jaksi bez šťávy. To je problém většiny skladeb na tomto albu. První podupávání nohou přišlo až se čtvrtou “Kill the Elite”, valící v thrashovém tempu, podpořená chytlavou melodickou kytarou. Píseň tak nějak poctivě odsýpá a já se poprvé aspoň trochu bavím. Napravený dojem potopí následující “Under Lawless Skies”, corové pasáže se střídají s melodiemi a postupy ne nepodobnými Amon Amarth. Podobenství s touto kapelou se tak obecně neobjevuje v této skladbě poprvé, a ani naposledy. Nejhorší jsou pokusy o střednětempý melo-death, jenž skoro jako by vypadl z košíku starších In Flames. Skutečně má KANADSKÁ kapela s takovým jménem a takovými legendárními zářezy jako “Temple of Knowledge” zapotřebí srát se do polohy, která vyčpěla nejméně v polovině minulé dekády? Vývoj nikomu neodpírám, ale tohle je krok vyloženě špatnou stezkou. Pokud bych nějakou skladbu vyzdvihl, tak je to poslední “Elevate”, protože ta aspoň obsahuje nějakou atmosféru, byť melodie se mi zdá také silně povědomá.
Že pro mě album nepatří mezi zcela uspokojivé nahrávky, mě napadlo už při prvním poslechu, kdy jsem zjistil, že první moment, který mě nějak vytrhl z letargie znuděného poslechu, přišel až při čtvrté skladbě. A takto pro mě funguje celé album. Na jeden silný moment či skladbu, připadají dvě nudné záležitosti. Stokrát převařené kytarové a melodické postupy na mě totiž nějak nedokázaly zapůsobit. Snahy o vytvoření prokomponovaných slok i refrénů, správná kombinace melodií a kytarových akordů by měly fungovat. Jenže když v podstatě každou vteřinu víte, co přijde dál, nemáte z toho pražádný požitek. Ba co víc, ani Mauriziův výkon mě nijak neoslnil. Album jako kdyby na mě od první vteřiny řvalo ze všech sil: “Jsem tak průměrné, že tě aspoň budu iritovat!” A daří se mu to. Neustále mě nutí sledovat, jestli už jsme aspoň v půlce a ten poslech brzy skončí.
Abych pravdu řekl, nebojím se uznat, že album řemeslně není vyloženě blbé. Kapela hrát umí a umí chytit vítr do plachet, to jo. Ale mně to prostě do uší nějak ne a ne vlézt tak, jak by mělo. Možná by nebylo od věci se skutečně zastavit a zamyslet se nad tím, kam se vlastně tahle muzika žene. Jasně, já chápu, že to žere hodně lidí a že mají spoustu svých fanoušků. Tím nepovažuju jejich fanoušky za troglodyty bez vkusu, jen ventiluji svůj osobní názor. Pro mě jsou současní Kataklysm jednoduše vyčpělou kapelou, která by se měla nad dalším vývojem své hudby dost rázně zamyslet. Jinak totiž skončí jako neškodný heavy metal snažící se štěkat, ale nekousat.
Další názory:
Kataklysm je kapela, kterou jsem měl svého času dost rád, ale postupně mě tak nějak přestali bavit. Poslední solidní deska je podle mě “In the Arms of Devastation”, ještě následující “Prevail” se dalo poslechnout, byť už to žádný zázrak nebyl, ale poté už šli Kataklysm sešupem dolů. Je pravda, že “Waiting for the End to Come” je přece jen o trochu lepší než předcházející “Heaven’s Venom”, které bylo úplně jalové a nudné od začátku do konce, ale pořád aktuální počin nepřináší to, co bych si představoval… akorát si tak nostalgicky vzpomenu na to, co Kataklysm předváděli třeba na takovém “Serenity in Fire” (budeme-li se bavit jen o té novější éře, devadesátkový materiál teď ponechme stranou, jelikož ten byl trochu jinde), a zamrzí mě, že se kdysi dost dobrá skupina proměnila v generický a přeprodukovaný kolovrátek. Ne, že bych měl takový problém “Waiting for the End to Come” doposlouchat nebo se mi z té muziky dělalo nevolno, to zase ne, akorát prostě nevidím důvod, proč bych si měl pouštět průměrnou novinku, když v katalogu Kataklysm najdu mnohem záživnější kusy, které mě budou bavit mnohonásobně víc, přestože je znám už tak moc, že mě nemůžou ničím překvapit… ale to vlastně nemůže ani novinka, jak moc je předvídatelná. Kromě toho se na “Waiting for the End to Come” ukazuje, jak důležitý pro Kataklysm byl bubeník Max Duhamel, jehož hra byla to poslední, co kapelu vyloženě drželo nad vodou. Novinku nabušil jistý Olivier Beaudoin, jehož výkonu toho formálně moc vytknout nejde, ale je to takové standardní třískání, které se Maxově vynikající práci na kopácích nemůže rovnat ani náhodou. Je to škoda, ale prostě nemůžu dát jinou než průměrnou známku, protože Kataklysm mi ve své současné podobě jako nic jiného než průměrná záležitost nepřijdou. Ale pořád doufám, že jednou ještě přijde zlepšení a nějaká zabijácká fošna… H.
Kataklysm jsem nikdy pořádně neposlouchal a z jejich bohaté tvůrčí historie znám sotva pár největších hitů. Když ale začaly na světlo světa vystupovat obrysy nové řadovky “Waiting for the End to Come” v podobě postupně vypouštěných skladeb “Kill the Elite” a “Like Animals”, pojal jsem podezření, že by se mi album mohlo strefit do noty. Nač to protahovat – nestrefilo, a vážně si nemyslím, že by to bylo jen mou neschopností pochopit jej. Album se totiž potýká se dvě zásadními problémy, z nichž prvním je bohapustý nedostatek kvality. Jako ano, jsou tu slušné skladby (vedle už jmenovaných třeba “Real Blood, Real Scars” nebo “Empire of Dirt”), ale pořád nejde o žádné velké zázraky a hlavně jsou málo platné, když ten zbytek je prostě jalový, vyčpělý a naprosto zbytečný. No a pak je tu zvuk. Jean-François Dagenais by měl dostat od někoho židlí po hlavě a třeba by se pak probral a přestal vyrábět naprosto ploché nahrávky s dynamikou dosahující takřka záporných hodnot. “Waiting for the End to Come” se totiž skoro nedá poslouchat a bezpohlavní zvuk, který je dokonalým ztělesněním všech neduhů loudness war, ubíjí i ty lepší skladby, s nimiž by mělo být vzhledem k poměrům na desce nakládáno jako v bavlnce. Jako jo, po hudební stránce to není úplná žumpa a má to svoje momenty, ale vzato kolem a kolem je “Waiting for the End to Come” dost smutný případ. Pochybuji, že si tohle album ještě vůbec někdy pustím, a to jsem se na něj docela těšil… Ježura
Kataklysm se v průběhu své kariéry dostali do bodu, kdy už pomalu nemají čím překvapit a bohužel se ukazuje, že v rámci své aktuální tvorby už vystříleli všechny ostré náboje, protože novinka je pouze slabým odvarem toho, co Maurizio se svou partou předváděl ještě pár let zpět. “Waiting for the End to Come” sice není taková slabota, jako bylo před třemi lety ubohé “Heaven’s Venom”, ale novou díru do světa s ním taky pánové neudělají. Přestože mají skladby všechny typické aspekty, které se na valivý death metal sluší a patří, tak nemůžu říct, že bych z toho byl odvařený. Není problém nahrávku doposlouchat do konce a třeba úvod v podobě “Fire” či “Like Animals” má potřebné grády, nicméně s každou další skladbou jako by jejich hudba začala ztrácet nezbytný náboj, který od podobného alba vyžaduji a vypadá to, že Kytaklysm se shlédli v tvorbě, která frčí na autopilota a překvapí jen málokdy, pokud vůbec. Technicky vyšperkované (možná až moc), ovšem umělecky další důkaz stagnace, která se Kataklysm chytila jako klíště a evidentně se nehodlá pustit. Prostě standard, který skalní fanoušky vyloženě neurazí, ale mně, jakožto občasnému posluchači a příznivci alb z první poloviny minulé dekády, to nic moc neříká. Kaša
Putrified je kapela, u níž hned na první pohled přesně víte, co byste měli očekávat… obal, logo, vlastně už jen samotný název skupiny doslova křičí, že tady se bude hrát oldschool jako svině. Napínat vás nijak nebudu – žádné překvapení se nekoná a opravdu tomu tak je. Nicméně to však neznamená, že by to bylo automaticky špatně, tedy alespoň z mého pohledu ne. Sice mám progresi v muzice hodně rád a fandím avantgardě a experimentům, zároveň ale – navzdory tomu, že to může na první pohled vypadat schizofrenně – pořád říkám, že jsem i tak trochu nostalgik a staromilec a hnilobou a starobou prorostlé nahrávky, které jako by vypadly z minulého tisíciletí, si dokážu fakt užít – pokud jsou dobré, samozřejmě. Je to i případ Putrified?
Projekt Putrified funguje od roku 2010 a jeho jediným členem a tím pádem i (vcelku logicky) hlavním mozkem je jistý A. Death, jenž pod jménem Casket působí taktéž v black metalových Infuneral. Nejdříve vydal dva neřadové kousky (demáč a ípko) a následně už došlo na dvě dlouhohrající fošny “Spawn of the Dead” (2011) a “Neurotic Necrotic” (2012). V letošním roce A. Death přichází s další nahrávkou, tentokrát opět menší, konkrétně s minialbem “Sacrilegious Purification”… i když, je docela otázkou, nakolik je ten počin vlastně menší, když při svých 22 minutách trvá jen o 11 minut kratší dobu než minulá řadovka “Neurotic Necrotic”. Ale takhle se to v podobných žánrech prostě hraje a svým způsobem je to vlastně i dobře, protože na podobné dřevní klepanice je ta +/- půl hodinka naprosto adekvátním hracím časem.
Jak je to tedy se samotnou muzikou na “Sacrilegious Purification”? Tvorba Putrified by se klidně dala přirovnat k takovým Necrophobic, byť svými skladatelskými kvalitami A. Death nedosahuje síly party okolo Joakima Sternera. Stylově se však svým kultovním krajanům dost blíží. Jedná se o podobný staroškolský metal někde na pomezí subžánrů death a black, který by se na první pohled mohl tvářit jako obyčejná rubačka, ale ve skutečnosti je mezi dřevními riffy a špinavějším zvukem ukryto dost kvalitních nápadů, zajímavých melodií nebo výtečných baskytarových vyhrávek. K tomu přidejte ještě správně “vychlastaný” řev a máte jasno, oč tu půjde. Důkazem budiž hned první titulní vál “Sacrilegious Purification”, v němž Putrified hned po klavírním intru nasadí plné obrázky, ale třeba zmiňovaná pěkná basa se vyklube hned záhy, o kytarových melodiích ani nemluvě.
Prvních pět kousků se na EP nese ve více méně stejném duchu, ale vzhledem k oné délce to nijak nevadí, je to pořád zábavné, každý song dokáže nabídnout parádní momenty nebo chytlavé a lehce zapamatovatelné pasáže. Mně osobně se líbí hlavně třetí fofrovačka “Sacrificial Death Salvation” s “hitovým” refrénem a výbornou pomalejší a melodičtější vsuvkou ve třetině písničky. Taková “This Poisoned Chalice” mi zase přijde o něco víc načichnutá death metalem než zbylé kolegyně. “Evocatio” pak s trochou nadsázky působivě téměř rockově, místy skoro jako ošklivější a extrémnější bratránek Motörhead.
Největším vybočením z kontextu celého “Sacrilegious Purification” je závěrečná “Sacred Putrefaction”, jež se jako jediná nenese v rychlejším duchu, ale naopak nasazuje střední až pomalejší tempo. V některých částech bych se skladbu nebál nazvat až epickou, především díky melodii v refrénu, která je jednoduše skvělá. Neočekávejte ovšem jakoukoliv podbízivost, stále se to nese v intencích staré školy. Každopádně, pro mě osobně asi vrchol nahrávky.
“Sacrilegious Purification” zcela jistě není počinem, bez jehož poslechu byste nemohli žít, ale rozhodně se jedná o kus poctivého oldschoolového metalu, který mě osobně dost potěšil. Není to nic výjimečného, to ne, ale stejně jsem to EP poslouchal s náramnou chutí a opravdu mě bavilo… někdy takovýhle zpátečnický přístup člověku jednoduše sedne. Pokud máte v oblibě skupiny jako třeba výše zmiňované Necrophobic, klidně si tenhle kousek sežeňte, protože si myslím, že by vás hudba Putrified mohla dost bavit.
