Tříčlenná brutální formace z Itálie funguje velmi krátce. Rozhodli se posluchačům, zinům i firmám představit pomocí krátkého (opravdu krátkého, jeho délka dosahuje stěží devíti minut) dvouskladbového dema, pojmenovaného stroze “Promo 2013”. Je to docela oříšek, hodnotit takovouto krátkou nahrávku a udělat si obrázek o tom, jaká kapela vůbec je. Chtělo by to pořešit ještě tak dvě tři skladby a udělat plnohodnotné demo aspoň o dvacet minutách. Rovnou říkám, že tento nástřel sice nezní jako vyložený průser, ale není to ničím výjimečný mazec, a pokud do žánrů nejste zažraní, propluje vám mozkem takřka bez povšimnutí. Z důvodu nedostatku materiálu ponechávám bez hodnocení.
Obě skladby nabízejí jednoduchý brutal deathový mazec, jak jej známe od špiček žánru. Standardní riffy, neustálé změny tempa, disharmonie. Bicí splňují specifika žánru, ale ničím zvlášť nevynikají a zní trochu uměle. Celý dojem průměrnosti a obyčejnosti doplňuje vokál, který taky nikterak nevyčnívá a mezi tunou jiných hrdel si ho snadno spletete. Přijde mi navíc trochu násilně tlačený. To je aspoň případ první položky “Echoes Aenima”. Druhá “Artificial Stimulation” je o něco zajímavější, obsahuje více disharmonie a zajímavých zpomalovacích pasáží. Dokonce dojde na momenty, které obsahují něco jako atmosféru, ne jenom nadrcené postupy od veteránů žánru.
Na celku je znát vyhranost a technická zdatnost, to ale není všechno. Je třeba se oprostit od jasně daných mantinelů žánru, hledat zvuk i postupy, které pomohou při tvorbě takového stylu dát jazyku hudby nějaký signifikantní tvar. Není to však problém jen zde, ale celkově na hudební scéně. Při dnešním přetlaku je neskutečným problémem obstát v konkurenci kapel, které všechny znějí dle jednoho mustru. Chtělo by to nějakou obrodu, nějaký moment, který tuhle podělanou situaci posune někam dál.
Francouzští Otargos rozhodně nejsou žádní zelenáči a za dobu svého více jak desetiletého působení si svým působivým misantropickým black metalem na podzemní černě kovové scéně vydobyli ne úplně zanedbatelnou pozici. Já osobně chovám ve velké oblibě především poslední dva opusy “Fuck God-Disease Process” z roku 2009 a o rok mladší “No God, No Satan”, v jejichž rámci Otargos dokázali vytvořit vskutku naléhavou auru hnusu a neuvěřitelně silnou chorobnou atmosféru.
S příchodem celkově páté dlouhohrající desky “Apex Terror” však Otargos slibovali velké změny a doslova novou éru v historii kapely. Nedávno jsem za podobná velkohubá a hlavně nesplněná prohlášení peskoval mnohem známější Satyricon, ale Otargos na rozdíl od nich svá slova naplnili – nejen zahozením paintů a přechodem k civilnější podobě, ale hlavně muzikou…
Rozdíl je patrný hned s prvním poslechem – “Apex Terror” je na rozdíl předcházejících alb silně načichnuté death metalem a v některých momentech má k němu skoro i blíž než k black metalu. Zpočátku mi trochu dalo zabrat, než jsem si na lehce odlišný sound Otargos zvykl, ale když se tak stalo, ukázalo se, že se jednak jedná o další skvělou nahrávku a že i přes mírnou stylovou inovaci je zde typický duch Otargos stále přítomen.
Na první poslechy bylo “Apex Terror” poměrně chaotické a mimo “Remnant from a Long-Dead Star” ve středním tempu bez větších záchytných bodů. Postupem času se ovšem deska začne otvírat a odhalí nejen kvalitní atmosféru, ale i silné nápady jako třeba úžasné, ačkoliv trochu nenápadné kytarové melodie a vyhrávky skoro ve všech písních, z nichž se mi nejvíce zamlouvají třeba v “Drone” nebo “For Terra”.
Každopádně si dovolím tvrdit, že i když měli Otargos předchozí tvorbou nastavenou laťku hodně vysoko, “Apex Terror” i tak obstálo se ctí. Jasně, čistě pocitově mi o chlup víc sedí čistě black metalová tvář z minulého “No God, No Satan”, ale to nic nemění na tom, že i “Apex Terror” je vysloveně skvělou fošnou, jež stojí za vydatný poslech.
Země: USA / Česká republika Žánr: death metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: F.D.A. Rekotz
Tracklist:
01. The Witchhunt
02. Plans of Hate
03. Another Suicide
04. Waiting to Die
05. The Parable
06. God of Thunder
07. Remove the Clowns
08. Raise Your Sword
09. Wipe out the Aggressor
10. Manipulated to Exterminate
11. The American Dream
Kolem alb Master nikdy nebyl takový ten mediální humbuk, který je pro spoustu jiných, nejen death metalových kapel typický. Nebo alespoň já žádnou výraznou masáž nezaznamenal, což platí i v případě novinky “The Witchhunt”. Nejspíš i tohle je jedním z důvodů, proč alba Master vždy tak nějak plula kolem mne. Samozřejmě vím, co kapela hraje, sem tam si od nich i něco pustím (i když radši sáhnu po klasických starších počinech), ale nemůžu říct, že bych se samou nedočkavostí třepal na každý jejich nový počin. Protože jsem naposledy pořádně slyšel “The Spirit of the West” z roku 2004, což už je nějaký ten pátek, tak se vydání “The Witchhunt” ukázalo jako ta správná chvíle, abych oprášil starší počiny, pustil si těch pár, co jsem v minulých letech úspěšně zazdil, a hlavně se podíval pořádně na zoubek novince s pořadovým číslem jedenáct.
Představovat hlavní persónu těchto amerických nestorů, jejichž útočištěm se již dávno staly naše končiny, je zbytečné jako nosit dříví do lesa, protože Paul Speckmann je natolik výrazný, že už jen svou působností v domácí legendě Krabathor se zapsal do povědomí tuzemské metalové veřejnosti, ale nelze předpokládat, že všichni mají death metal v takové oblibě, takže se to prostě musí. Spolu s ním tvoří současnou podobu MasterAleš Nejezchleba a Zdeněk Pradlovský, kteří Paula doprovázejí již pěknou řádku let. Souhra tohoto tria je bezchybná, a když si k tomu připočtete průrazný a velmi přirozený zvuk, kdy nikdo z nich nemá navrch, ale na své si přijdou jak milovníci chrastivých riffů, tak drtící baskytary, tak máte automaticky půl práce hotovo a na dobrou desku je zaděláno. Vždycky mne u takhle šlapavého a přímočarého death metalu napadne asociace s Motörhead, jen v hutnějším a špinavějším pojetí. Tuhle partu nevybírám náhodně, protože jejich vliv je v některých rychlejších skladbách (“God of Thunder“) cítit stejně výrazně jako kytarové prvky thrashových legend Slayer.
“The Witchhunt” je skrz naskrz ve všech ohledech typické death metalové album americké školy. Při pohledu na obal, texty, vlastní hudební náplň až po zvuk je vše tak klasické, že by se hodilo říct konzervativní. Ovšem nechápejte to jako výtku. Dokud jsou všechny potřebné faktory poskládány dohromady jako jeden celek bez nějakých nedokonalostí a všechno šlape tak, jak má, nemám výhrad. Dokonce ani ke stopáži, která se zastavila těsně za padesátiminutovou hranici, protože těžko bych hledal slabších skladeb, které by narušovaly vyrovnanost “The Witchhunter”. Vážně, jedenáct pecek a je jedno, jestli se jedná o přímočaré death metalové palby s thrashovým nádechem (kytarové sólo se slayerovským nástupem tomu napomůže taky) jako “Another Suicide” nebo zatěžkaná a střednětempá hitovka “Waiting to Die”, kterých by klidně mohlo být víc. Jádrem nahrávky jsou právě ony rychlejší songy, ve kterých celou káru kupředu tlačí bubeník Zdeněk Pradlovský, čímž nechci ostatním upírat jejich zásluhy, ale jeho účelná a přesná hra se mi velice zamlouvá. Paul Speckmann už bude navždy znít stejně a patří mezi tu hrstku death metalových vokalistů, kterého je velmi zatěžko si splést a nepotřebuje k tomu chropot à la Chris Barnes, nýbrž mu stačí zemitý řev, který působí mnohem civilněji. Jak už jsem řekl, těžce se hledají nějaké vyložené vrcholy nebo naopak hluchá místa, protože jednotlivé písně jsou velmi vyrovnané. Mně osobně se velmi zamlouvá titulní rychlovka “The Witchhunt”, obdobně stavěná “God of Thunder” s velmi chytlavým refrénem a “Manipulated to Exterminate”, která se promění od úvodního chytlavého riffu doprovázeného Paulovým mluveným slovem přes štvanou death metalovou řežbu až ke klidnějšímu závěru, kdy skladba odeznívá ve stylu instrumentálního outra. To, že jsem řadu skladeb opomněl, neznačí jejich nezajímavost, ale nemá smysl v každé hledat zajímavý motiv, protože bych nakonec stejně musel vyjmenovat všech jedenáct kousků, jež se na “The Witchhunt” dostaly.
Pravda, není to sice nic nového pod sluncem, ale koho to zajímá, když to parádně šlape. I přes jistou dávku neoriginality, která pramení jak z historie kapely samotné, tak z hudebních vlivů, které kdysi utvářely mysl mladého Speckmanna, se jedná o uvěřitelné a hlavně na nic si nehrající album. Deska takhle úderná, chytlavá a přesto trvanlivá si rozhodně nezaslouží, aby byla házena do stejného pytle s kdejakým průměrem, kterým je scéna v současné době plná. Jak už jsem zmínil, “The Witchhunt” ctí klasické postupy, sází na průbojný zvuk a po kompoziční stránce se taktéž nejedná o žádné novátorství a i navzdory tomu nepůsobí na první pohled vyloženě oldschoolově, i když ten feeling tam cítit je. Jako pozvánka pro mladší fanoušky do starých časů představují noví Master ideální počin a stejně tak by neměli váhat posluchači znalí, kteří si rádi zabrnkají na nostalgickou strunu.
Tento měsíc se mi shodou okolností sešly k recenzi dvě desky, na kterých se podílí stejný zpěvák. Je jím Sverker “Widda” Widgren, obsluhující vokály u švédských death metalistů Diabolical, kterým vychází ambiciózní počin “Neogenesis”. Nyní je však řeč o kapele Demonical, postavené na základech bývalých drtičů Centinex, drhnoucí klasický švédský death metal s brutálním chřestivým zvukem, který fandové stylu zbožňují už více než dvacet let. Jejich nejnovější počin nese název “Darkness Unbound” a přichází s pravidelným dvouletým intervalem, který si smečka drží od první desky, tedy dva roky od “Death Infernal”.
Nahrávka byla spáchána ve studiu Necromorbus ve Stockholmu, jehož spoluvlastníkem je právě zpěvák Widgren. Tohle studio se může pyšnit tím, že vytvářelo či vytváří výtečný zvuk takovým smečkám, jakými jsou Ondskapt, Watain či Merrimack. Pro našince není bez zajímavosti, že v tomto studiu spáchali svůj nejnovější počin “Omniabsence Filled by His Greatness” čeští black metalisté Inferno. Podle všeho je studio schopno velké zvukové variability. Hned po titulním intru se z reproduktorů vyvalí palba “The Order”, obsahující veškeré ingredience potřebné k posluchačské spokojenosti. Podladěné chrastivé kytary, nekompromisní tempo, agrese a vzteklý štěkavý vokál. Ale přestože se může zdát, že jde jen o hluché tlučení do vrat, najednou se v refrénu vyvalí chytlavá kytarová melodie a na první hit desky je zaděláno.
Ani zbylých osm válů s vámi nebude hrát zbytečnou hru na schovávanou. Kdo by čekal něco jiného než tempově většinou dosti nekompromisní death metal s příchutí crustu i decentním starobně doom metalovým popraškem, evokujícím staré nahrávky britské školy (především Paradise Lost). Tak se děje především ve finále s názvem “The Great Praise”. Po poslechu nakonec zjistíte, že jediné, co vás napadá je “kurva, chci ještě znova”. Vír riffů, vycházejících z death a thrash metalových základ, je sem tam líznutý ostřím black metalové vichřice. To celé je pak sem tam pročísnuto jasným světlem melodických vyhrávek či sól. Avšak nečekejte modernu ověnčenou primitivními riffy a téměř popovými melodiemi, pro takové věci tu není místo. Navíc hrdelní projev Wingrena dává jasně na srozuměnou, že tady se do MTV nikdo dostat nesnaží.
Na závěr alba byly zařazeny dvě bonusovky, tou první je předělávka letitého masakru “World Beyond” od německých titánů Kreator, jehož riffy jsou však krapet nečitelné díky “švédskému” zvuku, Na druhou stranu má ale pořádný odpich a její stopáž byla zkrouhnuta na necelé dvě minuty! Druhým bonusem je přehrávka “Burned Alive”, převzatá z debutové fošny.
S touhle deskou asi kapela díru do světa neudělá, ale i tak má velkou šanci oslovit fanoušky chřestivého metalu. Toto album by se neměl nechat ujít žádný posluchač kapel Grave, Dismember a podobných smeček. Poslechem Demonical jednoduše neprohloupíte, sice je vám od začátku jasné, co dostanete, ale faktem je, že tahle práce je kvalitně odvedená.
Další názory:
Víceméně můžu s kolegou v hodnocení “Darkness Unbound” souhlasit. Death metal v podání Demonical je jasně daná věc, kapela na to hned po intru nekompromisně vlítne a v podstatě až do posledního tónu desky to poctivě drhne pěkně od podlahy. Hniloba staré školy z toho páchne na sto honů a člověk by až mohl říct, že něco podobného už slyšel snad v tisícovce variací, což je zcela jistě pravda, jenže to, co se může zdát jako hlavní neduh “Darkness Unbound”, je zároveň i jeho hlavní předností. Ve své jednoduchosti a přímočarosti se totiž jedná o nahrávku uvěřitelnou a upřímnou. Je v tom cítit zápal a cit Demonical pro švédský oldschool death metal, což je u podobného druhu muziky svým způsobem jedno z hlavních kritérií. Jasně, samozřejmě ne vždy jsou alba postavená na zápalu a ctění starých pořádků zábavná, ale zrovna tady to prostě funguje. Za mě spokojenost. H.
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 27.9.2013 Label: ViciSolum Productions
Tracklist:
01. Into Oblivion
02. Metamorphosis
03. Oracle
04. Ex
05. World in Silence
06. Reincarnation of the Damned
07. Fields of Nihil
08. Dialogue with the Dead
09. Wolves’ Choir
10. The Age to Come
11. Humanitas
Diabolical jsou další kapelou, ve které působí Sverker “Widda” Widgren a kterou jsem dostal tento měsíc na pitvu. Byť služebně starší, mají Diabolical na svém kontě teprve čtvrté album “Neogenesis”, které přichází pět let po předchozím “The Gallery of Bleeding Art”. Vydání desky provázely všelijaké průtahy, a tak se z původně plánovaného dubna letošního roku stalo září. Proč se vydání tak táhlo, těžko říct, přestože jsem sháněl vysvětlení všude možně, nějak se mi jej nepodařilo vypátrat. Každopádně, kapela přišla s ambiciózním projektem a jsem zvědav, jak se na jejich snažení bude metalová veřejnost dívat. Je docela problém v tom, že dle tvrzení protagonistů lze album plně vychutnat až společně s četbou knihy, která je s deskou propojena a byla napsána kytaristou Carlem Stjärnlövem. Je pravdou, že koupě alba společně s knihou je docela lákavá a mohlo by to natáhnout lidi, ale na druhou stranu, všichni víme, jak se to v současné době má s prodejem CD…
O co tedy jde? “Neogenesis” v knize popisuje příběh o konci světa a o tom, co následuje po něm. Každá kapitola knihy je zároveň jedna skladba na albu. A že Carlovy vize nejsou zrovna nejpozitivnější, je nabíledni. Kolekce jedenácti skladeb (poslední krásná orchestrálka “Humanitas” slouží jako outro) nabízí tedy pochmurný death metal, který nepatří zrovna mezi ty nejpřímočařejší. Společným jmenovatelem je teda především temná atmosféra, temné melodie a jistá “rozvláčnost”. Většina skladeb totiž valí v drtivém středním tempu, nabízí různé variace pasáží a přichází se jí na chuť pomalu, je to hodně plíživá záležitost. I přes to, co jsem napsal výše, to ze začátku nevypadá, úvodní “Into Oblivion”, nastartovaná orchestrální pasáží se pak rozjede ve slušný sekec. Avšak již druhá “Metamorphosis” nikam neuhání, jen rozplétá nitě zkázy. Zvuk švédského studia Necromorbus je šťavnatý a plný, přesto ve správné míře brutální a sešlapává posluchače do země.
V průběhu poslechu si všimnete toho, že skladby nejsou stavěné podle klasických postupů a jsou stejně jako příběh spíše rozvíjením motivů a jejich kladením přes sebe. I zpěv/vokál je tu jen jakýmsi doprovodem celkové atmosféře. Jakmile však nastoupí až soundtracková a temná “Ex”, tak přichází ten pravý úpadek a zkáza. Tempo se zpomaluje ještě razantněji, ale já v podstatě zjišťuji, že s tím nemám nejmenší problém a album baví až do úplného konce. Je to asi tím, že přístup Diabolical není úplně staromilský, a i přesto, že má své základy v death metalu, nějak nedokážu přijít na to, k čemu bych to mohl přirovnat. Vychází mi z toho, že “Neogenesis” není zrovna jednoduchá záležitost na poslech a je to v podstatě dost originální záležitost, která se šplhá v mých sympatiích skutečně vysoko.
Album končí ještě chmurněji, než začalo. Uzavírkou je totiž podmanivá tryzna s názvem “The Age to Come”. Chropot Widgrena je zvěstovatelem postapokalyptického světa, v němž není pro radost příliš mnoho místa. Podmanivé melodie kytar vás zanesou na scénu, o které doufáte, že se jí v realitě nikdy nedožijete. Z epické chmurnosti se po výborném lahůdkovém sóle hostujícího Ralpha Santolly skladba zlomí do solidního death/thrashového nářezu, který ale nabízí mnohá zákoutí. Finále, jak má být.
Album patří z death metalu poslední dobu k jednomu z nejlepších materiálů, přestože jsem toho od něj příliš nečekal, tak si odnáším opravdu nevšední zážitek. Je to skoro jako poslouchat hodinový hudební film a nechávat se unášet obrazy, které evokuje. Tomuto albu se nestydím napařit relativně vysoké hodnocení, protože je to hodně ambiciozní projekt a rozhodně se nedá říct, že by nedošlo k naplnění potenciálu. Švédská smečka se za svůj výkon určitě nemusí stydět a přál bych si, aby se zas co nejdříve objevila v České republice, protože tohle bych si naživo poslechl velmi rád. Jsem rád, že se kapely dnes nebojí svou tvorbu nějak ozvláštnit a ne jen suše drhnout riffy a skladby jak na běžícím pásu. Diabolical přišli nejspíš s nejsilnějším albem své kariéry. Teď už mi ke štěstí chybí si vážně přečíst samotný příběh.
Další názory:
Rovněž i v názoru na “Neogenesis” se s kolegou shoduji. Zatímco Demonical znamenají zpátečku na cestě časem a vsázejí na staroškolské pojetí, Diabolical naopak ukazují, že stále jsou i cesty, jak pořád zůstat na poli čistokrevného death metalu a zároveň znít svojsky, zajímavě a svým způsobem do jisté míry vlastně i originálně – stačí mít “jen” vizi a otevřenou hlavu. A zjevně přesně tím Diabolical při skládání “Neogenesis” disponovali v dostatečné míře. Jejich deska se v porovnání s “Darkness Unbound” vydává v podstatě na opačnou stranu, je mnohem pestřejší, není sice tak nekompromisní, ale zase je promyšlenější a jejím hlavním poznávacím znamením je hezky zkažená a hlavně povedená atmosféra – a zdůrazňuji, že stále v rámci death metalu a použití jeho klasických postupů. Výborná věc. H.
Země: Nizozemsko Žánr: death / thrash metal Datum vydání: 22.7.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Multiverse
02. Planet Eater
03. Alien Intervention
04. Eye of Wicked Sight
05. Unknown Disease
06. Terror From Beyond
07. Crawling from the Crypt
08. Beneath the Flesh
Zdá se mi to, nebo se země tulipánů a fotbalových Oranjes pomalu stává mekkou death/thrashových smeček, kterých se po úspěchu krajanů Legion of the Damned vyrojilo jako hub po dešti? Ecocide jsou totiž další z početné řady ctitelů této módy, přestože jsou trošku víc zakořenění v devadesátých letech. Své štěstí zkoušeli od roku 2010 pod jménem Toxic Napalm, tehdy jako čistě oldschool thrashová kapela, ovšem zdá se, že bez pamětihodného úspěchu, protože tahle parta nestihla před svým rychlým koncem vydat jedinou vlastní skladbu. Rok 2012 se tak nesl ve znamení změn a pokusu o nový start, takže z popela Toxic Napalm povstala tříčlenná parta slyšící na jméno Ecocide, do své tvorby přimíchala death metalovou hutnost a po loňském eponymním demu rychle přispěchala se svým debutem “Eye of Wicked Sight”, pod jehož pokličkou se vaří oldschoolový death/thrash plný těch nejchutnějších ingrediencí jménem Death, Coroner či Slayer.
Trojice vystupující pod přezdívkami The Slapper, Ducaz a Goof nahrávala v neznámém Dirty Bird Studios v Holandsku a podařilo se jim zhmotnit všechny klady i zápory, které si jen lze od mladé kapely obdobného zaměření představit. Je to přímočaré, agresivní a plné mladického nadšení a samozřejmě taky skladatelskou nezkušeností. Hudba nezní moc originálně a zpěvák Rick “The Slapper” sice jede jako pekelná mlátička, ale nemyslím si, že by byl něčím výjimečný a bez problémů by se dal nahradit a zaměnit s mnoha podobně zaměřenými křiklouny. Je škoda, že jsem neměl k dispozici texty, protože z názvů skladeb se dá tušit, že lyricky se kapela věnuje ne úplně běžným tématům mimozemského světa, jenže Rickovu chropotu není v rychlejších pasážích zas tak dobře rozumět, takže jsem si z potenciálního faktoru, jenž by kapelu mohl odlišit, nic moc neodnesl, což je škoda.
Skladby samotné se pohybují kolem přijatelné hranice čtyř minut, což je tak akorát. Když si představíte, že většina písní se točí kolem ústředního riffu, který se na několika místech lehce obmění a občas jej protne melodické riff ve stylu Slayer, tak to není nic, co automaticky zaručuje nakažlivost materiálu. “Eye of Wicked Sight” je sice formálně slušná deska, která šlape; jednotlivé písně jsou v pohodě, ale jakmile jsem se odhodlal k poslechu celého alba, tak jsem se nejpozději v průběhu “Unknown Disease” přistihl, že se nebavím tak, jak bych měl. Jednotlivé písně jsou prostě jedna jako druhá. Chybí mi v nich nějaký moment oživení jako třeba častější změna tempa. Takhle prostě spustí kytarové chrastění, basa je lehce přeslechnutelná, takže jako by nebyla, a místo ní slyším škopky, které do variabilního instrumentálního výkonu mají hezky daleko a jedou si to svoje. Výjimkou potvrzující pravidlo je třeba “Planet Eater” se skvělým začátkem ve stylu thrash metalových titánů, který se sice v průběhu změní v jednotvárný death metalový nářez, ale alespoň při ní mám neustálé nutkání klepat si do rytmu a parádně jsem si ji užíval. Dalším kouskem, u něhož jsem se bavil, je titulní “Eye of Wicked Sight” s výrazným kytarovým odérem Death, díky němuž je hlavní riff velmi chytlavý. Neříkám, že ten zbytek je propastně horší a neposlouchatelný, ale i přes krátkou hrací dobu je album pro svou jednotvárnost docela oříškem.
Díky výše uvedenému nevěřím, že si Ecocide uchovám v paměti déle než týden od posledního poslechu. Mám tuhle hudbu rád, ale ke spokojenosti potřebuju víc než standardně odvedenou práci bez špetky vlastní invence a chvilky překvapení, protože to s prominutím předvádí v dnešní době drtivá většina obdobných skupin. “Eye of Wicked Sight” lze doporučit pouze naprosto oddaným fanouškům žánru, kteří si v tomto vyloženě libují a stačí jim to ke spokojenosti, nikam jinam tahle parta nepřesahuje.
Země: Velká Británie Žánr: death metal / grindcore Datum vydání: 13.9.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. 1985
02. Thrasher’s Abattoir
03. Cadaver Pouch Conveyor System
04. A Congealed Clot of Blood
05. The Master Butcher’s Apron
06. Noncompliance to ASTM F899-12 Standard
07. The Granulating Dark Satanic Mills
08. Unfit for Human Consumption
09. 316L Grade Surgical Steel
10. Captive Bolt Pistol
11. Mount of Execution
K novému albu britských řezníků Carcass jsem přistupoval s velkým respektem. Mluvíme tady totiž o legendě, v jejímž případě se jen těžko najde někdo, kdo by zpochybňoval její vliv na utváření extrémního metalu. Ať už budeme mluvit v souvislosti s mrtvolným debutem “Reek of Putrefaction” o grindu, či později s dvojicí opusů “Necroticism – Descanting the Insalubrious” a “Heartwork” o death metalu, tahle parta vždy stála v čelní linii a s pořádnou invencí svůj výraz pravidelně posouvala o notný kus dopředu. Ale to všichni víme. Ač tomu úvod neodpovídá, nemusíte se bát, že by se následující řádky nesly na vlně nekritického uctívání ze strany bezmezného fanouška, který by za legendární považoval i záznam záchodového spláchnutí ve zkušebně, protože ač s úctou kapele neupírám její historický vliv, s výjimkou jejich obecně nejcennějších alb “Necroticism –Descanting the Insalubrious“ a “Heartwork”, mě jejich raná tvorba doposud míjí stejně úspěšně jako (ještě nedávno doslova) labutí píseň “Swansong”.
Carcass se rozhodli využít situace kdy réuniony a návratová alba frčí a vytasili se tak se svým šestým počinem “Surgical Steel”, jenž uzavírá sedmnáctiletou studiovou pauzu v kariéře liverpoolských borců. Tohle album jsem sice očekával o nějakých pár let dříve, tedy v roce 2007, kdy kapela oznámila svůj návrat, jenže v té době se jednalo o comeback “pouze” na koncertní pódia, takže tehdy nepřišlo. Na nový albový zápis jsme si museli dalších šest let počkat a čekání se rozhodně vyplatilo. Ústřední duo Jeff Walker a Bill Steer se spojilo s bubeníkem Danielem Wildingem, který zdravotně indisponovaného Kena Owena, jenž si na novince jako host zazpíval, zastoupil s grácií, a společně nadrtili důstojné pokračování svých zásadních počinů. Pravda, “Surgical Steel” sice není tak novátorské a stylotvorné jako alba předešlá a působí mnohem víc jako klasické best-of dosavadních nejúspěšnějších postupů, ale rozhodně nelze říct, že by tak kapela činila neobratně. Dalo se čekat, že nejblíže bude mít novinka právě k “Heartwork”, takže jsem tušil, že zklamaný nebudu, protože právě tu považuji za desku, na níž Carcass dosáhli svého vrcholu. A jak novinka dopadla? Vezměte obdobnou atmosféru, silné písně, prvotřídní muzikantské výkony a zabijácký sound Colina Richardsona, jenž produkoval, a Andyho Sneapa, který mixoval, a výsledkem nemůže být nic menšího než prvotřídní materiál hodný jejich chorobného jména.
Nicméně, začíná se nevýrazně, protože “1985” je instrumentální kytarové intro, které mi paradoxně zní velmi Amottovsky, i když se Michael Amott na novince nepodílel a nadále již není součástí kapely. Pravý nástup tak přichází s “Thrasher’s Abattoir”, což je nekompromisní death-grindová jízda, kterou už jsem si od čtyřicátníků pod jménem Carcass nedokázal živě představit. Stačí však dvě minuty, abych měl jasno, že pánové jsou zpět v plné parádě a že se mám v následujících minutách na co těšit. Je to důrazné prohlášení, z nějž je cítit, že skupina nemíní nikoho nechat pochybovat o své síle. Následující dvojice skladeb “Cadaver Pouch Conveyor System” a “A Congealed Clot of Blood” už je přesně těmi kusy, jež jsem od novinky očekával. První z nich rychlejší, druhá pomalejší a sekaná, přesto se v obou případech jedná o death metalové hymny plné kytarových vyhrávek, které občas rozsekají sypačky, na něž sice nezbylo tolik místa, jak bych si představoval, ale jsou zastoupeny v takové míře, aby to skladbu popohánělo kupředu, takže to berte jen jako mé osobní přání.
Čím však novinka nestrádá, jsou kytarová sóla Billa Steera. Ta jsou jedním z top momentů drtivě většiny kompozic a tento kytarista ukázal, že Michaela Amotta nepotřebuje a vystačí si sám i v melodických pasážích, kde jsem tak nějak očekával, že mu to samotnému bude skřípat. Riffy má nabroušené jako ten nejostřejší skalpel a leckdy jsem si vzpomněl na jeho práci z počátku devadesátých let. Přestože je “Surgical Steel” velmi vyrovnaný počin, na němž se nedají skladby rozdělit tak jednoduše na povedené a nepovedené, našel jsem v “The Master Butcher’s Apron” slabší kus, který mi přišel tak nějak tuctový a jenž by se neztratil na albech běžných melo-death metalových seskupení. Jediným kladným bodem v ní zůstal Jeff Walker, který nic neztratil ze své schopnosti přenést na posluchače naléhavost a intenzitu svého projevu. Jeho hlas od posledního alba neztratil nic ze své síly a je fajn slyšet jednoho z nejoriginálnějších řvounů na scéně v plné parádě. Tohle je hlas, který zraje jako víno a který si zaručeně nemůžete splést a poznáte ho i o půlnoci.
Naštěstí je nevýrazná “The Master Butcher’s Apron” negována parádní “Noncompliance to ASTM F899-12 Standard” v jejímž počátku se Steer sólově vyřádí, aby se následně přešlo k hutnému death/grindu, kterým kapela kdysi ochromila všechny své posluchače na “Necroticism –Descanting the Insalubrious“. I přes delší stopáž není problém se v ní orientovat, protože zas tak složitou strukturu nemá, ale hlavně díky parádní kytarové práci jsem si ji z celého alba oblíbil nejvíc spolu s ódou na chirurgickou ocel “316L Grade Surgical Steel”, jež jako by vypadla z “Heartwork”, a to hlavně díky barvitým Steerovým vyhrávkám. S každou další skladbou kapela ukazuje, že je ve formě a nápadů má na rozdávání. Příkladem budiž “Unit for Human Consumption”, což je opět rychlá vyřvávačka, která mi velmi blízce připomíná Arch Enemy, ale v podání Carcass jsou všechny ingredience mnohem (ne)chutnější než v případě vyumělkovaného severského “Úhlavního nepřítele”. Singlová “Captive Bolt Pistol” možná není tou největší peckou na desce, ale je velmi přímočará s chirurgicky přesným Wildingem, sborové vokály jsou v pohodě a hlavně jde tvrdě na věc, takže ji jako tuto volbu vlastně i chápu, protože posluchače správně nakopne, ačkoli jsem toho názoru, že taková “316L Grade Surgical Steel” by byl vhodnější výběr.
Tak, bez úhony jsme se dostali až k závěru, který dostala na starosti předlouhá “Mount of Execution”, jež se svými osmi minutami určitě vynikne, a to nejen stopáží, ale i svým konečným vzezřením. Na její adresu jsem zaznamenal spoustu rozdílných názorů, což jaksi nechápu, protože i když takový pokus není na zvyklosti Carcass zrovna typický, jedná se o důstojné zakončení parádní desky. Od akustické kytary, přes líbivé kytarové melodie až k hutným riffům dostanete vše v nejvyšší kvalitě a skladba s přehledem spěje k vrcholu v podobě roztahaného kytarového sóla. Se zbytkem alba sice “Mount of Execution” zrovna neladí, ovšem v závěru to nijak nevadí. Jo, kdyby desku měla zpomalovat někde v půlce, tak bych tak spokojený nebyl a nejspíš bych házel špínu na zbytečný pokus o natažení stopáže, ale jako tečka to šlape. Když už jsem nakousl tu stopáž, tak chválím, že Carcass nepodlehli syndromu “narvěme tam všechno, co se vleze”, ale zastavili se na vkusných padesáti minutách, po nichž mi na tváři i po opakovaných posleších zůstává spokojený úsměv.
Konečné resumé nebude žádným překvapením. Víc takových návratových alb. Nic víc si po poslechu “Surgical Steel” ani přát nemůžu. Velmi kvalitní a vyrovnaná deska, která, kdyby Carcass už nic nestvořili, bude parádním zakončením jejich kariéry, což se doposud o “Swansong” říct nedalo. Protože se ale na jejich “Chirurgické oceli” nenechází ani stopa po rzi nebo nějaké jiné nedokonalosti, tak by byla věčná škoda, kdyby se na to Walker a Steer vykvákli, protože nyní všem pochybovačům vytřeli zrak. Nebudu vám mazat med kolem huby a krmit vás žvásty o tom, že opusy “Necroticism – Descanting the Insalubrious” a “Heartwork” byly téměř překonány, protože tomu stejně nikdo nebudete věřit, ale když řeknu, že se jim “Surgical Steel” přiblížilo na dohled, tak už to není taková utopie, po jejímž vyřčení bych vypadal jako blázen. Texty, jež si nic nezadají s Walkerovými výtvory před nějakými dvaceti lety, a hudební stránka vypiplaná do posledního detailu dotváří finální dojem ve všech ohledech skvělé desky, v jakou jsem už nedoufal. Vážně skvělá práce!
Další názory:
Carcass je určitě kapela, k níž mám dost velký respekt, což je docela logické, protože jen blázen by mohl nerespektovat takhle zásadní a důležitou formaci, nicméně jsem nikdy nepatřil mezi jejich zaryté fanoušky a sám od sebe si jejich nahrávky pustím opravdu jen minimálně. Možná i z toho důvodu jsem “Surgical Steel” přijal o trošku chladněji než moji kolegové, což ovšem nic nemění na faktu, že i podle mě je ta deska skvělá – ostatně, hodnocení 8/10 je také dost vysoké a rozhodně ne každé album na něj dosáhne. Ale zpátky k “Surgical Steel”… bezesporu se jedná o nahrávku, jež vzbuzovala obrovská očekávání, ale ke cti Carcass slouží fakt, že rozhodně laťku nepodlezli a ze situace vyšli jako vítězové, protože přesně takhle má vypadat kulervoucí návrat s plnou parádou – Black Sabbath by se mohli jít podívat, jak se má dělat nekompromisní comeback, který všem pochybovačům zavře hubu. Vzhledem k tomu, že kolega nade mnou v recenzi již nahrávku rozebral dostatečně a lépe, než bych to zvládnul já, tak už se jen rozloučím se jmény vypalovaček, jež jsem si oblíbil nejvíce – “A Congealed Blot of Blood” a “Unfit for Human Consumption”. H.
Jak nejlépe krátce popsat “Surgical Steel”, nejnovější album liverpoolských Carcass? Inu, jednoduše – old schoolový nářez v moderním kabátku. Bandě kolem frontmana Jeffa Walkera se po sedmnácti letech podařilo téměř bezchybně navázat na předchozí úspěchy a ačkoliv je novinka kvalitativně nepředčí, jedná se alespoň o více než důstojného nástupce, který na celé třičtvrtěhodinové stopáži baví a ani na chvilku se nezadrhne. Tytam jsou časy, kdy Carcass hrávali grindcore, ale moderní death metal stavějící na rychlých a ostrých riffech dvorního kytaristy Billa Steera okořeněných opravdu parádním zpěvákovým chraplákem je přesně to, co formaci momentálně sluší nejvíce. Kapela hraje jako o život a i za bicí soupravou sedící nováček Daniel Wilding se zahanbit nenechává. Po technické stránce paráda a otextování asi není potřeba nikterak komentovat, protože to bylo v případě Carcass vždy na vynikající úrovni. Maximální spokojenost! nK_!
Metalová událost roku nastala, Carcass vydali nové album. A rozhodně to není propadák, i přestože v podstatě nejde o nijak překvapivý materiál a ti, co dobře znají “Necroticism –Descanting the Insalubrious“ a “Heartwork” si dokáží asi dost reálně představit, co se na této placce odehrává. Grindcore je zde prakticky eliminován a převládá především hrubý death metal v kombinaci s typickými melodiemi, grindové růžky občas řádně přibrousí hrany, ale nejsou zde hlavním pilířem. Ale není to na škodu, jejich současná tvorba má tah na bránu, agresivní riffy i skvělé melodie. Walkerův chrčák trhá vnitřnosti a stejně tak typické riffy Billa Steera. Nový bubeník Daniel Wilding odvádí perfektní práci, přes jeho mládí je slyšet brutální vyhranost. Andy Sneap, který k nahrávání přistoupil až v jeho průběhu, namíchal zvukovou explozivní směs, která trhá koule. Musím říct, že na albu nenácházím žádnou vyloženou slabinu a jako celek funguje skvěle, hrací čas vždy uběhne jako voda. Pro mnohé a nejspíš i pro mě album měsíce, pro někoho dost možná i album roku. Nedivil bych se tomu ani za mák. Stick
Země: Itálie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 5.8.2013 Label: Beyond… Productions
Tracklist:
01. Intro
02. Departing of Time
03. The White Light Beyond the Wall
04. Revenge
05. Cosmic Evolution
06. Tear Down the Sky
07. Be Your Own God
08. A Glance into the End
09. Immortal Creed
Itálie v současnosti nepatří k nejsilnějším metalovým velmocem, i když svého času byla velkým dodavatelem power/speedových kapel v čele s Rhapsody. Dnes už nelze o ní nelze jednoznačně mluvit ani v rámci tohoto stylu. Nevím, čím to je, ale většina italských kapel mě nikdy nebrala, nějak jim vždy chyběl vlastní ksicht. Od Ever-Frost a jejich debutového alba “Departing of Time” jsem tudíž nic moc valného neočekával. Jen průměrnou nahrávku italské produkce, kterou si poslechnu, v nejlepším případě nehodím do koše a dám tomu docela slušné hodnocení. Jaké však bylo s prvními minutami poslechu moje překvapení, s čím původně banda předělávající Sentenced přišla.
Po skoro minutovém intru se na mě totiž vyvalil mix technicky založeného death metalu v kombinaci se silnými melodiemi (založenými především na kytarách) a neustálými rytmickými změnami a zvraty. A mé překvapení vydrželo po celý hrací čas, protože nahrávku takhle na úrovni jsem rozhodně nečekal. Hrací doba osmičky songů se pohybuje v průměru kolem šesti minut, je tedy nabíledni, že skladby nejsou vyloženě stavěné na modelu sloka-refrén-sloka-refrén-sólo. Od samého začátku jsou to kompozice budované na pevném základu, rozvíjející se do kompaktních celků. Přestože se dost motivů neopakuje pořád dokola, zůstanou vám zažrané v hlavě i tak a už při druhém poslechu se těšíte, až určitá pasáž zazní.
Hlavní devízou jsou tu tedy zajímavé riffy, neopakované neustálé dokola, ale naopak modifikované, posouvané v tóninách a v rytmech, epické melodie, které například v “Cosmic Evolution” nebo “Be Your Own God” téměř berou dech. Nesmíme však zapomenout ani na zpěv Francesca Leoneho – ten je totiž na vysoké úrovni a je si jistý jak v agresivních polohách, tak i v těch čistých. Z celého alba stříká charisma na všechny strany a jeho melancholická atmosféra zážitek jenom umocňuje. Zvuk si obstarala kapela sama (respektive album zvukově ošetřil kytarista Claudio Mulas), ale není tomu příliš co vytknout. Nástroje jsou čitelné a plnokrevné.
Těžko lze popisovat vlivy, které na albu lze slyšet. Je to celek pospojovaný z různých částí mozaiky. Skandinávská melodika se láme s technodeathovými riffy a heavy metalovými sóly. Takhle napsané ta kombinace asi působí zvláštně, ale ve finále je to skvělé. Trochu mi to připomíná německé Disillusion a jejich “Back to Times of Splendor”. Ti totiž také využívali podobných vyjadřovacích prvků, ale přitom se to nedalo jednoznačně zařadit. Když si povážím, jak celá deska zní a přirozeně odsýpá, a přitom jde o debut, zajímalo by mě, jak to bude vypadat dejme tomu jářku třeba za deset let. Byla by podle mě velká škoda, kdyby tohle album zapadlo v propadlišti dějin, protože má rozhodně co nabídnout.
Jasně, nejde o nejoriginálnější nahrávku pod sluncem, ale na to se v současné době také už příliš hrát nedá. Přesto dokážou Ever-Frost znít svým způsobem svojsky. Není to vyloženě neotřelé, ale ani provařené. Je to zábavné a má to odpich, navíc je to po muzikantské stránce opravdu lahůdka. Určitě si přeju, aby tvorba těchto Italů pokračovala dále a nabízela bohaté posluchačské zkušenosti i do budoucna. Mám neodbytný pocit, že se k tomuto počinu budu vracet dost často.
Italské pětičlenné těleso The Beyond je na scéně naprostým nováčkem, a i když někteří členové za sebou mají působení v lokálních kapelách, jako hotová kapela existují teprve od roku 2011 a letošní EP “Decaying Death” je vůbec prvním počinem, na němž si můžeme poslechnout jejich původní tvorbu. Nahrávalo se letos v lednu ve studiu Cremisi Studio a produkci alba, jež si kapela vydala ve svém vlastním nákladu, posvětil neznámý Francesco Nardelli, což platí pro celou kapelu, protože o žádném z členů jsem nikdy neslyšel a o jejich bývalých kapelách Final Fright či Nimroth taky ne, což nevnímejte jako výtku, člověk se alespoň nemusí upínat k nějakým očekáváním a může se nechat překvapit, co že to na něj číhá.
Myslím si, že když prozradím, že The Beyond se ve svých úplných počátcích cvičili na předělávkách Obituary, Morbid Angel či Autopsy, tak je jasné o co tady běží. Devadesátkový death metal v té nejryzejší oldschoolové podobě. A když myslím oldschool, tak se vším všudy. Pekelně podladěné kytary, bicí sypačky jako z nejslavnějších alb Suffocation se valí ze všech stran a do toho mrtvolné texty citující klasická žánrová témata. Obal jako by vypadl z devadesátých let a o zvuku ani nemluvě, protože kdyby mi nikdo neřekl, že se nahrávalo v roce 2013, tak bych tipl vznik nahrávky na druhou polovinu devadesátých let. Jasně, je to trošku hlasitější a lépe nazvučené, ale celkový duch nahrávky neodpovídá době svého vzniku. To ovšem nemusí být vždy na škodu, protože “Decaying Death” nepůsobí jako laciná nostalgická vzpomínka, takže s výše popsaným výsledným vzezřením EP nemám žádný problém.
Vzhledem k tomu, že si poslední dobou u čím dál více desek stěžuji na neukočírovanou stopáž, tak jsem velmi rychle nabyl dojmu, že “Decaying Death” by tady mohlo být přesně pro mě. Pouhá čtveřice nových písní, agresivita na nejvyšší úrovni, žádná hluchá místa, a přestože to s originalitou není žádná sláva, tak to skvěle šlape a baví i po vícero posleších. Prostě ideální mix všeho, co od přímočarého death metalu očekávám. Co mě trošku zamrzelo, je neměnný a stereotypní projev zpěváka Michela Catalisana, který má nejblíže ke Chrisu Barnesovi ze Six Feet Under, nicméně postrádá jeho charisma, takže nezaujme, ale ani neurazí, prostě předvádí klasický jedovatý growling, do chytře napsaných skladeb to pasuje, ale žádný hlubší dojem ve vás Michel nenechá. Ze skladeb samotných jen krátce k titulnímu fláku, který s přehledem reprezentuje celou čtyřku. Americky laděný death metal v tomto případě startuje bez jakéhokoli upozornění a drtivý úvodní riff se ve slokách přerodí v nezvykle zatěžkaný, téměř doom metalový riff, aby se po čase mohl opět vyšplhat do vyšších otáček. Celkem mě mrzí absence kytarových sól, která by mohla přinést nějaké vyvrcholení, protože se sice jede na plný plyn, občas se zpomalí sekaným riffem, nicméně vyložená gradace v rámci skladeb tady chybí, ale to je pouze mé osobní přání, které se úplně neslučuje s tím, co se pánové rozhodli hrát, takže to není podstatné. Zbylá trojice písní nijak nezaostává ani v agresivitě, ani kompoziční zručnosti, která netkví v nějaké překvapivosti, ale účelnosti a hlavně uvěřitelnosti, takže stopáži vymezená čtvrthodinka doslova uteče jako voda a já si na konci říkám, že chci víc vypalovaček jako “Tortured Till Redemption”, která opravdu zabíjí.
Celkově vzato je “Decaying Death” slušným počinem, který sice není možné brát jako plnohodnotné album, ale v tom málu, co Italové přinášejí, je vlastně vše, co od takovéto nahrávky očekávám. Skladby mají tah na branku, nejsou ředěny žádnými zbytečnými výplněmi, ale po celou dobu se nenápadně ohlíží do zpětného zrcátka na to nejlepší, co death metal na americké půdě předminulou dekádu přinesl, takže proč ne. Pokud se The Beyond časem zmůžou i na regulérní debut, tak si jej nenechám ujít, protože touhle ochutnávkou si mě pětice přetáhla na svou stranu.
Další názory:
“Decaying Death” je muzika úplně v pohodě. The Beyond předvádějí dost slušný valivý death metal ze staré školy, je znát, že tuhle muziku mají hodně rádi, rozumí jí a vědí, jak to drhnout, aby to mělo pořádně chlupaté koule. Tohle všechno je vlastně v pořádku. Díky tomu, že “Decaying Death” netrvá ani čtvrt hodinku, to funguje bez problému, nicméně se nabízí otázka, jestli by to takhle dokázalo fungovat i na ploše dlouhohrající fošny, i když by to album mělo mít třeba jen půl hodiny. The Beyond sice občas tempo změní, chvíli hoblují rychle, chvíli ve středním tempu, ale ve výsledku to stejně vyznívá poněkud jednotvárně. Za 14 minut a pár drobných to vůbec nevadí a člověka to baví, ale na delší ploše už bych si tím nebyl tak jistý. V tom ovšem nevidím ten hlavní problém, ten vidím jinde. Kapele to docela šlape, o tom žádná, ale… co jako? The Beyond sužuje to samé co většinu mladých kapel, a sice totální absence vlastního ksichtu nebo rozpoznatelného výraziva. Podobných death metalových skupin, jimž to podobně šlape, jsou všude po světě tisíce, a když už si budu chtít hodně neoriginální death metal mermomocí poslechnout, nemusím chodit do Itálie a jen u nás v republice jich najdu dost, které znějí skoro stejně. Jasně, já chápu, že The Beyond si asi nechtějí hrát na inovátory, hrajou to jen pro zábavu a protože takovouhle hudbu mají rádi, samozřejmě nic proti tomu. Já s tím a ani se samotnou muzkou na “Decaying Death” problém nemám, poslouchá se to úplně v pohodě, jen k tomu osobně nemám sebemenší důvod. Párkrát jsem to kvůli hodnocení protočil, bylo to oukej, ale pochybuji, že si to ještě někdy v životě pustím. Skoro stejně znějících EPček od podobně mladých kapel se mi doma na polici válí pěkných pár kusů (člověk sem tam něco dostane, sem tam něco koupí ožralý na koncertě) a taky si to nepouštím – a The Beyond dopadnou stejně. H.
Země: Itálie Žánr: symphonic death metal Datum vydání: 16.8.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Kingborn
02. Minotaur (Wrath of Poseidon)
03. Elegy
04. Towards the Sun
05. Warpledge
06. Pathfinder
07. The Fall of Asterion
08. Prologue
09. Epilogue
10. Under Black Sails
11. Labyrinth
Když Fleshgod Apocalypse před dvěma lety vydali desku “Agony”, podstatné části metalového publika popadaly čelisti zatraceně hluboko. Nebyli zdaleka prvními, koho napadlo sloučit death metal s pompézními orchestracemi, ale způsob, jakým tomuto schématu vdechli život, byl opravdu nezaměnitelný s ničím, co do té doby vzniklo (nebo alespoň já o ničem podobném opravdu nevím). Když pak opadlo prvotní ohromení, přes všechny výhrady, které se na adresu “Agony” snad snesly, bylo jasné, že Fleshgod Apocalypse mají hodně našlápnuto a že určitě jen tak v tichosti nevyklidí pole. A že si je svého pole position vědoma i sama kapela, začalo vycházet najevo s prvními zvěstmi o novém albu. Fleshgod Apocalypse na adresu svého nově vznikajícího dítka ani náznakem nešetřili silnými výrazy a kdo se těmi chvalozpěvy nechal přesvědčit, mohl čekat hudební opus, který otřese samými základy reality. Potupně se přiznám, že ačkoli jsem si určitou střízlivost zachoval, stejně jsem si od desky “Labyrinth” sliboval hodně a kapele jsem zkrátka věřil, že nedá vzniknout ničemu slabšímu než vynikajícímu albu. Bohužel jsem se spletl.
Po té velké natěšenosti pro mě bylo prvních pár poslechů “Labyrith” jako hodně studená sprcha. Místo slibovaného veledíla jsem neslyšel nic víc než zvukově neskutečně doprasenou hromadu něčeho neurčitého, co se snažilo tvářit agresivně a majestátně, ale nejen že to takové nebylo – ono se tam nebylo absolutně čeho chytit! Patetická parodie na sebe sama přesně v duchu hesla “Kdo chce moc, nedostane nic” – takové byly moje dojmy, jež jsem si odnesl z prvních několika hodin, které jsem “Labyrinth” věnoval, a věřte mi, že po takové facce člověk naprosto ztratí motivaci dát albu šanci na očištění sebe sama. Přesto jsem nakonec docela rád, že jsem se k tomu přemluvil, protože nakonec to přeci jen není až takový propadák, na jaký to dlouho vypadalo. Začněme ale tím horším…
A když píšu horší, myslím tím to absolutně nejhorší, co “Labyrinth” potkalo, kotvu, jež táhne celé album dolů způsobem, který je prostě k vzteku. Už jsem to nakousl výše a teď to prohlásím na plnou hubu – zvuk desky je naprostá sračka a nechápu, proč za takový výsledek dostal producent zaplaceno třeba jen jediný halíř. “Labyrinth” totiž zní jako naprosto nečitelná koule prachmizerného randálu; jako by někdo tu muziku vzal, rozmixoval na kaši a ještě zasypal sklápěčkou písku. Zachtělo se vám čitelných technických kytar, do nebes se klenoucích orchestrací nebo snad bicích, které si i zpod příkrovu ostatních instrumentálních linek prorazí cestu na povrch, aby tam oslnily? Vy bláhoví, to jste na špatné adrese, takže nezbývá než změnit lokál, nebo se ukecat k řadě útrpných poslechů, u nichž se budete muset pokaždé soustředit jen na jeden z mnoha dějů, které se tam někde hluboko odehrávají, protože bez toho se jde jen sotva dobrat zjištění, jak ta muzika ve skutečnosti zní. Když už jen samotný technický death metal, na jehož základech Fleshgod Apocalypse staví, je z principu věci dost náchylný na pečlivě vyvážený zvuk, potom tuplem nechápu, jak někdo může tohle prohlásit za finální produkt, když je tu ten technický death metal ještě navíc zahuštěný o orchestrální klávesy a obecně vzato jde o velmi vrstevnatou hudbu.
Je vážně ohromná škoda, že je “Labyrinth” tak zazděné zvukem, protože ač to tak bez bližšího průzkumu ani náznakem nevypadá, hudebně jde o přinejmenším solidní počin, a to nemluvím jen o vlastních instrumentálních výkonech jednotlivých hráčů, které jsou bez debat na vysoké úrovni. Jde mi spíš o to, jakým směrem se od dob “Agony” skladatelský jazyk Fleshgod Apocalypse posunul. Přijde mi, že devět regulérních skladeb “Agony” bylo složeno plus mínus podle jedné šablony, a i když jednotlivé skladby rozhodně stejné nebyly, v zásadě šlo o devět smrtících sypaček podbarvených všudypřítomnými klávesami a na různých místech proložených melodickými refrény nebo sóly.
Proti tomu se materiál “Labyrinth” docela zásadně liší. Přijde mi, jako by Fleshgod Apocalypse tentokrát nechtěli posluchače zatlouct do židle kulometnou palbou z úplně všech hlavní a nedat mu jinou možnost, než aby před tou lavinou ochotně kapituloval, ale zkoušejí trochu jinačí přístup. Na “Labyrinth” se znatelně zpomalilo (což je znát především na bicích) a přistoupilo se k důmyslněji stavěným strukturám a zejména mnohem pestřejšímu spektru výrazů, se kterými se tentokrát pracuje, a výsledek je o poznání výpravnější a přijde mi i o dost dospělejší. Tam kde se “Agony” chovala jako tryskový parní válec drtící všechno, co mu přijde do cesty, tam “Labyrinth” neváhá zpomalit nebo rovnou přehodit výhybku úplně jinam. V tomto světle je pak docela pochopitelné, že když si odmyslíme klávesy, už to zdaleka není čistokrevný technický death metal, který hrál více či méně prim na předchozích dvou počinech, ale něco, co z něj sice hodně čerpá, ale celkovým charakterem je už trochu jinde. Tím ale nechci říct, že by to bylo špatně. Je to jen trochu něco jiného a k nátuře alba mi to pasuje. Koneckonců i to je jedním z důvodů, proč si troufám tvrdit, že je novinka mnohem dynamičtějším a posluchačsky zajímavějším dílem než její předchůdce.
Na druhou stranu však na “Agony” ztrácí na poli kvalitativní vyrovnanosti, protože jakkoli je “Agony” svým způsobem jednotvárná deska, ve výsledku to nevadí, protože ať vezmete jakoukoli skladbu, máte jistotu, že to bude intenzivní nářez od začátku do konce. Nabízelo by se vysvětlení, že za to může zmiňované zpomalení a příklon k jiné struktuře alba i skladeb, ale bojím se, že “Labyrinth” v tomto ohledu prohrává zkrátka proto, že některé jeho pasáže nebo celé skladby nejsou dostatečně dobré, a tak sklouzávají do sfér, kde to smrdí vatou a průměrem na sto honů. Na druhou stranu to ale není ani zdaleka případ celé desky a k nalezení jsou tu opravdu výborné pasáže, které se nejednou dají dohromady takovým způsobem, že je z toho vážně působivá skladba. Kdo má dostatek trpělivosti, aby těchto skrytých kvalit dopídil, toho určitě potěší nejeden skvostný melodický obrat, velmi zdařilé frázování nebo třeba sugestivní nálada té které skladby. Pravdou ale zůstává, že ačkoli “Labyrinth” nabízí hodně opravdu dobrých a některé vyloženě skvostné momenty, v celkovém měřítku je to na skvělé, ne-li dokonce s genialitou koketující album, na něž se zde jednoznačně mířilo, prostě dost málo, a to i když si člověk odmyslí tu zvukovou tragédii.
Prostřednictvím “Labyrinth” se Fleshgod Apocalypse ocitli v opravdu nezaviděníhodné situaci. Naslibovali hory doly a pak přišli s albem, které se s trochou nadsázky nedá poslouchat. Jistě, mít to aspoň trochu inteligentní zvuk, bavili bychom se tu hned o něčem jiném, protože i když se nejedná o kdovíjaký zázrak, čistě hudebními kvalitami se tu pohybujeme někde mezi 7,5 a 8 body, což znamená, že Fleshgod Apocalypse při skládání odvedli přinejmenším slušnou práci. Bohužel onen nešťastný zvuk má za následek, že i to, co je bezpochyby dobré nebo rovnou výborné, fatálně ztrácí na přitažlivosti a přichází tak zcela vniveč. Známka, kterou jsem se tedy rozhodl “Labyrinth” udělit, snad plus mínus odpovídá realitě. Víc dát rozhodně nemůžu, protože při vší shovívavosti je tohle skutečně maximum, na kolik album ve své současné podobě může dosáhnout, a nižší známka by zase neodrážela objektivní kvality, které tam jsou a ne, že ne. Každopádně je pro mě “Labyrinth” dost velké zklamání a pro kapelu dokonale promarněná příležitost. Velká škoda…
Druhý pohled (H.):
“‘Labyrinth’ podle mě bude buď opravdu pecka, nebo zklamání jak prase,” napsal jsem do svého srpnového eintopfu ohledně nové desky Fleshgod Apocalypse a připojil přání, aby šlo o tu první, pozitivnější možnost. Předpověď byla splněna do puntíku, ono přání už ovšem vyslyšeno nebylo, z čehož vyplývá vcelku jasně – ano, “Labyrinth” je zklamání jako prase. “Agony” bylo fakt docela zábavné a svěží album, byť s odstupem času už ne tak moc, ale každopádně šlo o záležitost, na níž šlo stavět a která slibovala, že by se brutální symfonici mohli v budoucnu ještě vyprofilovat do sakra zajímavé podoby. “Labyrinth” však tohle všechno pohřbívá a tam, kde “Agony” přinášelo hodně dobrou kombinaci brutálního technického death metalu a orchestrací a věštila obrovský potenciál, novinka po všech směrech selhává. Fleshgod Apocalypse našli díru na trhu… nebyli sice úplně první, kdo něco podobného zkoušel, ale oni to dotáhli na doraz, postavili si na tom celou prezentaci i muziku, ale díky tomu, jak se ukazuje, vlastně sami sebe také uzamkli do jistých tvůrčích mantinelů, protože firma i fanoušci od nich čekali ještě víc brutálního death metalu a ještě víc symfoniky. Inu, dočkali se, akorát už to prostě není ono a na rozdíl od “Agony” je to křečovité a nudné.
Všechny songy na “Labyrinth” neskutečně splývají, neobjevují se žádné zajímavé nápady, díky nimž by cokoliv vyčnívalo, všechno zní neustále stejně. Jasně, “Agony” byla taky do jisté míry po celou svou délku symfonicky-brutální řežba, ale byly tam nějaké nosné motivy, díky nimž šlo jednotlivé skladby rozlišit, a zároveň to album slouží jako důkaz, že to, co se na “Labyrinth” nepovedlo, udělat jde. Novinka se snaží jít ve všem ještě dál, ale vyznívá to trochu nepatřičně, po kompoziční stránce je to prostě… průměr, víc nic. A to naprosté minimum ne úplně marných nápadů, které “Labyrinth” obsahuje, absolutně zabíjí totálně vyjebaný zvuk. Jasně, v áčkové lize, do níž už Fleshgod Apocalypse patří, je naleštěná digitální produkce a loudness war (bohužel) standardem, ale tady je to fakt přes čáru a to album díky tomu skoro nejde poslouchat. Jak se podle tohle mohl někdo podepsat? Jak to mohl producent pustit dál? Jak mohla samotná kapela studiu říct, že je s tím soundem spokojená? Jaktože aspoň firma je s tím neposlala do hajzlu? Tohle je prostě úplně špatně. Celé “Labyrinth” je obrovské zklamání, sorry, ale je to tak. A to jsem od toho alba vážně něco čekal…
