Archiv štítku: death metal

Recenze

Killface – Feeding the Dead

Napsat komentář
Killface - Feeding the Dead
Země: Irsko
Žánr: death / thras metal
Datum vydání: 19.1.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Meat Grinder
02. What’s Your Pleasure
03. Murderers
04. Disasters End
05. Seduction
06. Daddy’s Girl
07. Gutless Scummy Cannibals
08. Breeds Inside
09. Feeding the Dead

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Lugga Music Productions

Pokud jste se někdy ocitli v situaci, kdy se na vás ze všech možných stran a zdrojů valí hromady muziky, pak mi jistě dáte zapravdu, že člověku po čase nezbývá, než ten příval trochu filtrovat. To ale u kapel, o kterých vůbec anebo skoro vůbec není slyšet, není tak snadné, jak by se mohlo zdát, takže nezbývá, než se uchýlit k dost pofidérním metodám – to se takhle kouknete na proklamovaný žánr dotyčné nahrávky, zemi původu jejích tvůrců, případně můžete vzít v potaz ještě takové drobnosti jako název kapely nebo třeba potenciálně lákavý artwork, tohle všechno dáte dohromady a vyleze vám z toho cosi, do čeho se promítá vaše představa o nějakém tom žánrovém průměru, případné svérázné nátuře té které národní scény a plusové body může dodat třeba nějaký ten cool název nebo artwork. A tímhle balastem bych nezačínal, kdyby to nebyl případ desky, která přijde na paškál níže, takže prosím potlesk pro irské thrash deathové komando s vyloženě něžným jménem Killface a neméně jemnocitně se tvářícím řadovým debutem “Feeding the Dead”.

Abych recenzi trochu natáhnul a ještě jednou zrecykloval úvodní omáčku, povím vám, že jsem od “Feeding the Dead” čekal poměrně nekompromisní nářez (protože thrash/death), který by možná mohl znít nějak svojsky a proti onomu žánrovému průměru nabídnout něco trochu odlišného (protože zatím každá irská kapela, kterou jsem slyšel, přesně tohle zvládala), přičemž v obém mě sympatické žánrové názvosloví, které si našlo cestu do názvu kapely i alba, spíše utvrzovalo, než aby budilo pochybnosti. No, a výsledek těmto mým očekáváním vlastně docela odpovídá, i když tedy rozhodně ne zcela…

Předně zapomeňte na to, že by na muzice Killface bylo nějak poznat, odkud kapela pochází. Ano, předpokládat, že thrash/deathová mlátička nějakým způsobem naváže na množinu zejména pagan metalových kapel, které jsou svojí nezaměnitelnou irskou náturou pověstné, bylo vážně trochu naivní, ale znáte to – co kdyby. Nicméně i když “Feeding the Dead” zní vlastně naprosto obyčejně, pořád jde o materiál, který má co nabídnout, když padne na úrodnou půdu. Tak předně – ačkoli Killface datují svůj vznik do roku 2008 a krom právě recenzované desky mají na kontě pouhé jedno EP, o té muzice se rozhodně nedá hovořit jako o amatérském díle. Tvůrci “Feeding the Dead” jsou podle všeho poměrně šikovní a vyhraní muzikanti a výsledek jejich snažení také tak zní. Tahle hudba působí uceleně, všechny jednotliviny navzájem dávají smysl a funguje to prakticky bez zadrhávání. Dále má celá “Feeding the Dead” přesně to, bez čeho žádná podobně ortodoxní žánrová nahrávka nemůže fungovat – je to správně nasrané, přiměřeně drtivé a jednoduše řečeno to má ty správné koule. Vokál je také naprosto v pořádku a dokonce i po technické stránce nemám výhrad, neboť se kapele na vlastní náklady podařilo nahrát desku, jejíž zvuk je absolutně odpovídající hudebnímu obsahu.

Jenže i když se doposud všechno tvářilo mimořádně příznivě, “Feeding the Dead” přesto není zase takový skvost, jak by se po předchozím odstavci vyloženě nabízelo prohlásit. Důvody za tím vidím dva, přičemž oba spolu úzce souvisí. Prvním spočívá v kompozici respektive lehkém deficitu působivých nápadů. Neříkám, že je jich deska zcela prostá – to rozhodně není pravda, velké procento stopáže tvoří docela pohodový materiál a sem tam se dokonce zadařilo nad očekávání dobře a v takových momentech je “Feeding the Dead” opravdu silná. Bohužel se čas od času stává, že Killface zbytečně sklouzávají k těm neotřepanějším žánrovým klišé a obratům, jaké už tu byly vážně tisíckrát. Jasně, je to poměrně odschoolový náklep, takže se dá odpustit leccos, ale vážně je nutné tam cpát opravdu šíleně fousaté riffy, které úplně křičí: “Tady došla inspirace, tak mě tam narvali a řekli si, že se to nějak přežije…”? On je to pak totiž trochu opruz. No, spíš než trochu je to opruz docela dost, intenzita materiálu dostává na frak a desku jako celek táhne dolů. No, a díky téhle určité rozmělněnosti vyvstává další problém, kterým není nic jiného než zde tolik (ne)oblíbená přestřelená délka. Uznávám, že 37 minut není žádný extrém a pořád se to pohybuje ve snesitelné rovině, ale vzhledem k materiálu na desce přítomnému by tomu půlhodinka asi úplně stačila.

Takže nakonec provar a zklamání z promarněného potenciálu? Kdepak, ani tohle není správně, ačkoli jsem zpočátku maratonu poslechů “Feeding the Dead” o desce přesně takhle smýšlel a hodlal ji odbýt hodnocením, které začíná pětkou, a to jen kvůli tomu, že pár nápadů z toho nudného, bezmyšlenkovitého a generického nářezu přeci jen vykouklo. S narůstajícím počtem poslechů se ve mně ale tahle muzika nějak usadila, nuda a bezmyšlenkovitost se spolu s generičností sebraly, odešly, zanechaly za sebou jenom celkem přijatelný nepořádek a jejich místo zaujaly další a další fajnové nápady, které se jakoby nic začaly objevovat. Abrakadabra – nakonec je z toho vlastně celkem příjemná žánrová nahrávka, která sice má své mouchy, ale když jí to člověk dovolí a neklade na ni přitom kdovíjaké nároky, dovede docela příjemně potěšit. Asi největším mínusem “Feeding the Dead” zůstává značná jednotvárnost (i když to několik asi filmových replik docel příjemně oživuje) a výraznější zaměnitelnost v rámci žánrové scény (i když se musí nechat, že se tomu jistý náznak vlastního ksichtu postupně také vyvinul), nicméně pořád je třeba mít na paměti, že jde o řadový debut kapely, takže když vezmeme v potaz, že to jako celek nakonec není špatné a pár opravdu zajímavých momentů do toho Killface propašovat zvládli, do budoucna bych kapelu rozhodně nezatracoval. Sice nemůžu říct, že bych měl potřebu si “Feeding the Dead” sám od sebe pouštět, ale milovníci thrash/death metalu na to můžou nahlížet o dost benevolentněji a takovým mohu desku určitě doporučit. Věřím totiž, že když nic jiného, tak má určitě na to zafungovat alespoň jako dočasné a vcelku příjemné zpestření ustáleného okruhu osvědčených interpretů.

Další názory:

Ačkoliv dávám skoro stejnou známku jako kolega nade mnou, ve skutečnosti byla moje cesta k “Feeding the Dead” v podstatě opačná – mě totiž ta fošna chytila vlastně hned s prvním poslechem. Samozřejmě, Killface rozhodně nenahráli nějakou opravdovou bombu, ze které byste si sedli na prdel a řekli si, že tohle tady ještě nebylo, ale pořád se v rámci svého žánru jedná o sice poměrně standardní, avšak stále dost povedenou placku, jež v nasraném tempu uhání kupředu přesně tak, jak se to od podobných záležitostí vlastně očekává. Délka mi na rozdíl od Ježury nepřijde přemrštěná, ale naopak je docela adekvátní, protože Killface rozhodně mají na to, aby těch 37 minut dokázali naplnit a nenudit… jasně, kdyby “Feeding the Dead” trvalo ještě déle, asi už by to nebylo ono, ale takhle je to úplně v klidu. Díky tomu, že se Killface vcelku úspěšně snaží o to, aby se v jejich muzice něco dělo, se to poslouchá vážně v pohodě, a i když to má rozhodně daleko do nějaké avantgardy, pořád je v těch skladbách dost různých zvratů a nápadů na to, aby byl výsledek na hodně slušné úrovni. Pokud tomuto stylu holdujete, tak s chutí do toho, “Feeding the Dead” se vám bude určitě líbit – na debut je to totiž hodně povedená věc… a vlastně možná nejen na debut, ale i z obecného hlediska. Nejlepší songy: “What’s Your Pleasure”, “Murderers”, “Daddy’s Girl”, “Breeds Inside”.
Ježura

Minirecenze

Death Karma – A Life Not Worth Living

Napsat komentář
Death Karma - A Life Not Worth Living
Země: Česká republika
Žánr: death / black metal
Datum vydání: 1.10.2013
Label: Iron Bonehead Productions

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy: –

Death Karma je možná skupina, jejíž název toho některým z vás aktuálně moc neřekne, nicméně jména hudebníků, kteří za tímto projektem stojí, by vám už neznámá být neměla. Death Karma má totiž na svědomí dvojice Infernal Vlad a Tomáš Corn alias Tom Coroner, tedy lidé v současnosti známí především z Cult of Fire. Jak vidno, muziky mají na skladě opravdu dost, protože obě desky Cult of Fire, “Triumvirát” a “मृत्यु का तापसी अनुध्यान”, vydali s cca ročním odstupem, a aby toho nebylo málo, vyšlo mezi nimi právě ještě debutové EP Death Karma s názvem “A Life Not Worth Living”.

Ačkoliv i na “A Life Not Worth Living” je patrný vliv black metalu, ve výsledku se muzika Death Karma a Cult of Fire značně liší, což je samozřejmě v pořádku, protože zakládat druhý projekt se stejným vyzněním by asi jen těžko mělo smysl. Produkce Death Karma se nese v duchu agresivního death/black metalu s chorobnou a nemocnou atmosférou. Na první poslech je “A Life Not Worth Living” násilným výplachem bez slitování, ale jakmile se do těch čtyř songů člověk trochu zaposlouchá, hned se z toho vyloupnou zajímavé nápady, jež tomu dodávají šmrnc, nebo třeba i lehounký klávesový podmaz, který sice přitom, jak moc je téměř nepostřehnutelný a lehce přeslechnutelný, může vypadat trochu na ozdobu, ale vzhledem k tomu, že se objevuje ve všech čtyřech písničkách a že ho člověk podvědomě přece jenom vnímá, to tak není.

Všechny čtyři kusy jsou poměrně vyrovnané svou kvalitou i svým pojetím, nesou se v jednolitém duchu, ale s ohledem na délku 17 a půl minuty v žádném případě nemá “A Life Not Worth Living” šanci nudit. Jediné, co mi trochu nesedlo, je trochu “porno” začátek jinak výborné “G.G. Funeral”, který by se hodil spíš někam do grindcoru, ale k atmosféře “A Life Not Worth Living” mi příliš nepasuje. Naopak asi nejsilnějším válem prvotiny Death Karma se mi zdá závěrečná “DeathKaos”, jež po úvodní anihilaci spadne do pomalejšího a středního tempa, v němž plyne až do svého konce.

Recenze

Kataplexis – Downpour

Napsat komentář
Kataplexis - Downpour
Země: Kanada
Žánr: technical death metal / grindcore
Datum vydání: 11.1.2014
Label: Galy Records

Tracklist:
01. Bottom Feeder
02. Flash Flood
03. Padded
04. Downpour
05. Forgotten
06. Enshrined Heat
07. Nobody Lives Here Now
08. Eclipse
09. Nobody Will Ever Live Here Again
10. Blessed
11. Stagnant

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Kataplexis

Kataplexis je smečka z kanadského města Calgary, která týrá ušní ústrojí posluchačů nyní již sedm let, během nichž vyprodukovala jeden demosnímek, jeden split a hlavně jeden dlouhohrající zásek “Insurrection” v roce 2010… ačkoliv označení dlouhohrající je trochu nadnesené, protože délka toho alba se nevyšplhala ani na půl hodiny…

Nyní Kataplexis vydávají druhý řadový počin, který byl pojmenován “Downpour”. Ten je dokonce ještě o něco málo kratší a jeho hrací doba se zastavila přesně na 27 minutách a 14 vteřinách. Přestože se to může zdát jako dost málo, jsou žánry, u nichž je právě maximálně půlhodinová délka nahrávky tak akorát a tím pádem vlastně i žádoucí. A přesně to je i případ Kataplexis, protože si dost dobře nedokážu představit, že bych měl to, co tito Kanaďané produkují, poslouchat třeba hodinu… to upřímně říkám, že by mi asi jeblo (nebo spíš bych to tedy vypnul a nedoposlouchal), ale v rámci těch 27 minut “Downpour” vraždí přímo ukázkově, člověka baví, a když dohraje, tak vám vůbec nepřijde, že by vás Kataplexis o nějaké minuty ošidili, protože prostě máte dost a jste s výsledkem spokojení.

A co že to tedy Kataplexis vlastně hrají za prasárnu, že tomu stačí jenom půl hodina. Je to vlastně docela jednoduché – když si “Downpour” pustíte, okamžitě se na vás vyvalí extrémní směs technického death metalu a řízného grindcoru. A co že je na tom tak jednoduchého? Jde o to, že je to víceméně všechno, co si na vás Kataplexis v rámci svého druhého velkého alba připravili. Doslova hned od první vteřiny úvodního válu “Bottom Feeder” se spustí hodně extrémní smršť brutálních technických riffů, téměř nekonečné palby bicího kulometu a vokálu, který zná jen dvě polohy – death metalový growling a vysoký nasraný ječák. To vše v hodně vysokém tempu, které má nějakou chytlavost pěkně u prdele a jeho jediným cílem je prostě ničit vše, co se odváží mu vstoupit do cesty.

Jakékoliv uvolnění z nastoleného nářezu se vyskytuje naprosto minimálně, víceméně jde vždy jen o záležitosti v řádu několika málo vteřinek, přičemž i výraz “uvolnění” je nutné brát s hodně velkou rezervou, protože to znamená, že třeba Kataplexis na chvíli povolí technickou sypanici a místo ní nabídnou trochu tíživější riff, jak se tomu stane kupříkladu těsně před koncem druhé “Flash Flood”. Na druhé straně tu ovšem stojí i úplně výplachy, jakým je třeba celých 59 vteřin dlouhá titulní “Downpour”, jež přesně dle svého názvu není ničím jiným než jedním velkým přívalem brutality. Nicméně je nutno podotknout, že “Downpour” je poměrně nálož i v rámci samotného alba, jelikož Kataplexis v ostatních písničkách i přes vší extrémnost vážně nejsou úplně bezhlavou smaženicí, ale díky vysoké technické úrovni a sem tam nějakému přechodu je znát, že to přece jenom mají trochu vymyšlené.

Na opačném konci oproti nejkratší a nejzběsilejší “Downpour” naopak stojí závěrečná “Stagnant”, jež je nejdelší a nejrozmanitější položkou celého tracklistu. První část songu se nese v klasickém a už diskutovaném nářezu, ale ve své střední se skladba přelije do další ukázky také zmiňované tíživějšího riffu, byť co do tempa mají Kataplexis stále zařazenou vysokou rychlost. Až po čtyřech minutách se “Stagnant” zlomí a Kataplexis poprvé na svém albu předvedou výrazné snížení rychlosti, jež sice vzhledem ke svému umístění na samém konci nahrávky ve výsledku možná vyznívá jen jako outro, ale pořád je to dost na to, aby to ze “Stagnant” učinilo jeden z vrcholů “Downpour”. Mezi další vrcholy by šel zařadit třeba song “Nobody Lives Here Now”, který začne s pasáží, jež by se s přivřenýma očima dala na poměry Kataplexis nazvat i trochu chytlavou, a v jeho průběhu se dále ozve i kytarové sólo, což je zde také docela ojedinělá věc. Dále mě hodně baví již jmenovaná “Flash Flood” nebo “Enshrined Heat”.

Přestože to doposud explicitně ještě nepadlo, asi už z předcházejících řádků nepřímo vyznělo, že i přesto, že se Kataplexis s posluchačem nijak nemazlí a pálí do něj extrémní nářez od začátku do konce, je “Downpour” ve finále kvalitní a až překvapivě zábavná deska. Zcela jistě je pravda, že do velké míry ten počin funguje právě díky tomu, že je tak krátký, protože jak už zaznělo, při delší stopáži už by se to stravovalo dost těžko, ale přesně v téhle podobě to má vážně nekompromisní tah na bránu a dokáže to strhnout. Ačkoliv jsem to od “Downpour” vůbec nečekal, nakonec mě ta fošna vážně baví a opravdu příjemně mě překvapila – a to říkám jako někdo, kdo rozhodně nepatří k zarytým fandům podobných žánrů. Pokud se vy k příznivcům takovýchto věcí naopak řadíte, nemusíte se ostýchat si k výslednému hodnocení připočíst ještě jeden půl bod navrch.

Recenze

Rise of Avernus – L’appel du vide

Napsat komentář
Rise of Avernus - L'appel du vide
Země: Austrálie
Žánr: gothic / doom metal
Datum vydání: leden 2014
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. A Triptych Journey
02. The Mire
03. Disenchanted
04. L’appel du vide
05. Ethereal Blindness
06. Embrace the Mayhem
07. An Somnium
08. As Soleness Recedes

Hodnocení:
Kaša – 8/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

Rise of Avernus se v zásadě nijak neliší od zástupů kapel, kterými se současná přeplněná scéna přímo hemží. Svou historií, kdy si v roce 2012 krátce po svém vzniku vydali svépomocí třískladbové eponymní EP, jež jim rychle pomohlo k debutovému plnohodnotnému albu, kopírují klasický vývoj heavy metalové kapely, která touží prorazit. Čím se však Rise of Avernus alespoň trochu liší, je, že zatímco v období vzniku zmíněného EP čítala kapela (tehdy spíš ještě projekt) pouze dva členy, a sice zpěváka a kytaristu Bena Vanvollenhovena a dále zpěvačku a klávesačku Catherine Guirguis, tak pro potřeby prvního regulérního alba “L’appel du vide” se spojili s dalšími třemi neznámými jmény, čím vznikla plnohodnotná kapela, která, i přes své nedlouhé trvání, dala dohromady natolik silný materiál, aby se o ní dalo mluvit jako o slibné formaci a příslibu do budoucna. Ale to už trošku předbíhám, takže hezky popořadě.

Hned na první pohled zaujme zdařilý obal, o nějž se postaral basák a zpěvák deathových Septicflesh, Spiros Antoniou, zde vystupující jako Seth Siro Anton. Už to je pro mne jistým způsobem záruka ne úplně tuctového posluchačského zážitku, protože aniž bych chtěl snižovat jeho kredit tvrzením, že už těch grafik udělal tolik, že to vypadá, že “dá” každému, tak (možná naivně) doufám, že si alba, pod něž se svou prací podepíše, alespoň trochu vybírá a že v Rise of Avernus spatřil něco zajímavého, co jej přesvědčilo se s nimi spojit. Zůstanu ještě chvíli u technického zpracování nahrávky, avšak trošku z jiného soudku, protože na první poslech překvapí skvěle vyvážený, na hranici tvrdosti a líbivosti oscilující zvuk, za nějž můžeme “vinit” Jense Borgena, v jehož studiu probíhal finální mastering. Možná jeho vklad nadnáším, ale práce takového jména je vážně znát snad z každého tónu desky a můžete se tak připravit na mix kytarově ostrého soundu s čistě průrazným zvukem bicích, který je ve výsledku odlehčován orchestrálními aranžemi, aniž by výsledek zněl jako neforemná koule, kde se jednotlivé elementy přehlušují na úkor toho jiných.

Tak se tak koukám, že doposud nepadla zmínka o stylu, do něhož je možno Rise of Avernus zařadit. Přestože jsou ve skladbách ke slyšení různé vlivy, od death metalu počínaje, až po něžnou gotiku konče, tak nejvýstižněji to pojmenovala sama kapela jakožto symfonický progresivní doom. Při poslechu mě okamžitě mě napadla asociace se Swallow the Sun, protože kdyby v jejich řadách pěla zástupkyně něžného pohlaví a přidala se troška těch orchestrací, tak by si obě kapely byly velmi podobné. Hlavně díky přítomnosti zpěvačky Catherine, která nejenže dobře vypadá, ale hlavně skvěle zpívá, má deska tesknou, ale stále lehce optimistickou náladu, za což může její opravdu krásný melodický vokál a líbivé melodie, které s ním tvoří. Vyloženě depkoidní atmosféra tak nepřichází v úvahu, protože na to je “L’appel du vide” příliš barvité album. Navíc, díky hlubokém u growlingu zpěváka Bena, má deska ten správný švih a střídáním kytarových / odlehčených momentů nedává prostor k nudě, protože má posluchač pocit, že se neustále něco děje. No, a protože se tam toho opravdu děje dost, tak můžu v souvislosti s debutem této pětice hovořit o velice zdařilém počinu, který příjemně překvapil.

Při pohledu na tracklist, jenž čítá osm skladeb, z nichž jedna je krátké titulní intro, takže vlastně jen sedm, je zřejmé, že “L’appel du vide” nestojí na krátkých flácích, které mají zničující dopad, ale protože se průměrná délka skladeb blíží k šesti minutám, dá se usuzovat, že písně budou nějakým způsobem růst a vyvíjet se. Jako takový ideální příklad, který tento dojem stvrzuje, je třetí “Disenchanted”. Ta začíná vcelku poklidně na bedrech Catherine, která za pianem pomocí svého vokálu rozehrává goticky tesknou atmosféru, k níž se postupně začne nabalovat zbytek jejích kolegů. Trvá to asi tak dvě minuty, než začnou být ke slyšení kytary, symfonické aranže a hlavně zpěvák Ben, který funguje jako protiklad k jejímu melodickému hlasu. Není to však jen takový ten klasický řvoun, jenž naplňuje představu modelu “kráska a zvíře”, jak jej praktikují třeba Leaves’ Eyes, ale umí taky melodicky zapět, čehož je střední část “Disenchanted” důkazem. Závěr však patří zhutnělému doom metalu s bzučivými kytarami na úplném konci. A protože celý tento vývoj od baladického úvodu přes melodicky metalový duet až v závěrečnou smršť funguje dohromady naprosto přirozeným způsobem, tak nemá smysl hledat mouchy v podobě neoriginality materiálu Rise of Avernus, protože tohle všechno už bylo dávno vyřčeno, o tom žádná.

Když nad tím tak přemýšlím, tak nevidím na “L’appel du vide” slabší skladbu, která by vyloženě nestačila nastavenému tempu. Ať už budu mluvit o agresivním rytmickém ataku “A Triptych Journey”, nebo o pomalé “As Soleness Recedes”, v níž navozují použité flétny či píšťaly skoro až lidovou atmosféru, tak album baví od začátku do konce a je radost jej poslouchat. Hodně se mi zalíbila ještě “The Mire”, v níž se vokály obou vokalistů úspěšně pojí v jeden celek v průběhu refrénu, stejně jako stojí proti sobě prostřednictvím agresivního úvodu, jemuž je uvolněná druhá polovina písně protikladem. Takto bych ale postupně vyjmenoval všechny skladby, takže na závěr ještě přihodím pro mne nejzajímavější píseň celého alba. Je jí dlouhá “Embrace the Mayhem”. Nepopírám, že jedním z hlavních důvodů je použití saxofonu, pro který mám v rockové hudbě slabost, ale hlavně Catherine, jež je pro mne hvězdou celého alba, právě zde předvádí svůj nejlepší výkon, kdy přechází od vypjatých poloh k těm křehčím.

Možná to vypadá, že to s těmi superlativy přeháním, ale Rise of Avernus mi prostě a jednoduše učarovali a jejich debutový výtvor mě dost baví. V tom množství promáčů, které se mi doposud dostaly pod ruku, je tato deska jedním z nejmilejších překvapení. “L’appel du vide” sice není nikterak originální dílo, ale kombinace chytlavosti s agresí, již doplňují velmi povedené klavírní momenty a orchestrace, je natolik přívětivá kombinace, že by běžný posluchač neměl být otráven. Pokud kapela nezůstane pouze u svého debutu, ale dotáhne to i k dalším počinům, tak si je určitě nenechám ujít, protože u této party si dělám velkou a tučnou poznámku, že se můžu dočkat ještě velmi zajímavých věcí.

Další názory:

Já jsem na tom s obálkou “L’appel du vide” vlastně přesně naopak než kolega, protože mě artwork desky spíše odrazoval, neboť mě Sethovy obálky docela krutě přestávají bavit. Zdá se mi totiž, že je poslední dobou mezi obaly až příliš “přesethováno”, což by ani tolik nevadilo, kdyby všechny jeho přebaly nevypadaly úplně stejně – nějaká deformovaná postava na v podstatě neměné textuře. Na samotnou muziku Rise of Avernus to samozřejmě z obecného hlediska vliv nemá, přesto právě i obálka nahrávky tvoří část dojmu obyčejného posluchače, což jsem já. To je ale spíš taková poznámka na okraj, k samotné desce “L’appel du vide” jsem přistupoval bez předsudků, jen jsem čekal, čím mě Australané na svém debutu překvapí. Na jednu stranu je to album, které natočili, dost kvalitní a obsahuje spoustu vydařených nebo přinejmenším zajímavých momentů, s ohledem na to, že se jedná o velkou prvotinu, tomu vlastně nejde téměř nic vytýkat, nicméně na druhou stranu mě “L’appel du vide” přes všechny své objektivní kvality nedokázalo oslovit tak moc, jak by asi papírově mělo – přinejmenším tedy na prvních pár poslechů. Postupem času se dojem značně vylepšil a muzika Rise of Avernus začala trochu prokoukávat, album začalo dávat trochu větší smysl a jednotlivé dílky skládanky do sebe konečně zapadly – i přesto mě to ale nesebralo tak moc jako kolegu nade mnou. Sportovně uznávám, že to dost dobře může být víc můj problém než problém samotné desky, ale z čistě subjektivního pohledu nemohu jít nad 7, ačkoliv je pravda, že objektivně by si Rise of Avernus nejspíš zasloužili aspoň o půl bodík víc. Nejzajímavější skladby: “Ethereal Blindness”, “An Somnium”, “As Soleness Recedes”… celkově druhá půlka “L’appel du vide” se mi zdá o kousek silnější.
H.

Recenze

Verdict – The Meaning of Isolation

Napsat komentář
Verdict - The Meaning of Isolation
Země: Německo
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 13.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Leader of the Soulless
02. Manifest of Hate
03. Killing Fantasies
04. Layer of Lies
05. Lack of Insight
06. First to Fight
07. Through the Eyes of a Dead Man
08. Nemesis of God
09. The Meaning of Isolation

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Aniž bych chtěl být jízlivý, “The Meaning of Isolation” z dílny drtičů Verdict by se dalo do posledního detailu popsat, aniž by ho člověk vlastně vůbec slyšel. Formulka, kdy začaly kapely dohromady spájet thrash metalovou rychlost s death metalovou hrubostí, je natolik provařená a natolik limitující, že vymyslet něco zajímavého, odlišujícího a neotřelého, je takřka nemožné. A Verdict se o to ani nesnažili. Nebo přesněji řečeno, nevypadá to tak. Jejich novinka je totiž takřka ukázkovým příkladem klasické hudební náplně, kterou si člověk pod výše uvedenou kombinací představí, ovšem, abych jim zase nekřivdil, tak je to rovněž důkaz, že i donekonečna omílané téma může posluchače na určitou chvíli slušně zabavit, i když něčeho hlubšího se u ní nedočká.

“The Meaning of Isolation” je v pořadí čtvrté album party z německého Miltenbergu, a přestože to první, “Reflections of Pain”, vyšlo “teprve” v roce 2002, tak historie samotné kapely sahá ještě dál, přesněji řečeno do roku 1991, kdy tato pětice začala drhnout technický death metal, jehož mantinely (údajně) v roce 1997 opustila, aby se zaměřila na energičtější formu metalové hudby. Přestože jsou na albu v relativně hojné míře ke slyšení melodie (zejména prostřednictvím slušných kytarových sól), tak je jejich hudba přesně taková, jaká má být. Agresivní, rychlá, v rámci mezí chytlavá a plná úderných sloganů, které slouží jako refrény. Určitě víte, co tím myslím. Formálně samozřejmě nic proti, ale takových kapel je dnes víc než dost, takže i když mě “The Meaning of Isolation” baví a klidně si jej pustím, aniž bych jej v půli chtěl vypnout, tak jsou na scéně mnohem lepší spolky, které znějí takřka stejně, ale jsou energičtější, melodičtější a já nevím co víc ještě. Ale fajn, za to kapela prostě nemůže. Pokud budu nestranně přistupovat k Verdict a jejich novince jako ke kapele, která hraje to, co ji baví, tak nelze v podstatě nic namítat.

Necelá tři čtvrtě hodinka uteče tak akorát rychle, abych měl pocit, že “The Meaning of Isolation” hezky odsýpá, ovšem na druhou stranu se nevleče tak pomalu, abych si začal říkat, že už je to až příliš. Prostě tak akorát. Skladby jsou sice jedna jako druhá a nebýt výmluvných, mnohdy velmi povedených refrénů (“Manifest of Hate”, “First to Fight”), které do světa vypouští tolik agrese, že by jim to mohl leckdo závidět, tak bych měl co dělat, abych je od sebe rozeznal a zorientoval se v nich. Vokálně statický zpěvák Daniel Baptista tomu taky moc nepomáhá, protože ani o píď neuhne z takové té nasrané polohy. Vím, že to k téhle hudbě patří jako prdel na hrnec, taky bych od něj neočekával žádné kejkle, ale krom toho, že změní frázování, tak náznak variability od něj očekávat nelze, což je určitě škoda. Jeho parťáci jsou jako nabroušená pila a jedou na plný kotel, ale co si budeme nalhávat, i tohle po nějaké době, zvlášť ve spojení s neměnným vokálem, omrzí. Ale dost sýčkování, když to tak dobře frčí. Některé ze skladeb mají v sobě víc thrash metalu (“Layer of Lies”), jiné zase death metalu (“Lack of Insight”), ale jsou to jen kosmetické rozdíly v tempu a vyznění kytarových riffů, protože v konečném znění to je tentýž nářez od začátku do konce. Pokud budu mluvit o nejlepších skladbách, tak jsou to spíš nejoblíbenější vály, které mě chytly, jako třeba “Manifest of Hate”, v níž se thrashová kytara dostane do potyčky s deathovými sypačkami, nebo “Killing Fantasies”, což je asi nejmelodičtější kousek desky a lehce tak vyčnívá z toho nekompromisního davu, jenž je tvořen zbylými osmi písněmi, ale žádná uchcávačka to není, jen si nemyslete, i ona je pořádně řízná.

Nemá smysl to protahovat, protože konec už stejně všichni znáte. Verdict a jejich “The Meaning of Isolation” není žádný vrchol umění, není to samozřejmě ani aspirant na titul nejoriginálnější počin, ale přesto je to album, které se velmi dobře poslouchá. Ta všudypřítomná přímočarost a energičnost je velmi nakažlivá a na pár poslechů dokáže vynahradit onu chybějící originalitu. Vlastně ani nevím, proč mám stále pro podobné desky mírnou slabost, když zní jedna jako druhá, ale minimálně co do nasazení se podobným kapelám jen tak někdo nevyrovná a to je velmi sympatické, takže i proto je konečný verdikt veskrze kladný. Máte-li rádi Legion of the Damned a jim podobné kapely, tak klidně do toho, asi vás to bude bavit. Těm ostatním to neublíží, ale po skutečných peckách bych se poohlédl radši někde jinde.

Recenze

Deicide – In the Minds of Evil

Napsat komentář
Deicide - In the Minds of Evil
Země: USA
Žánr: death metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. In the Minds of Evil
02. Thou Begone
03. Godkill
04. Beyond Salvation
05. Misery of One
06. Between the Flesh and the Void
07. Even the Gods Can Bleed
08. Trample of the Cross
09. Fallen to Silence
10. Kill the Light of Christ
11. End the Wrath of God

Hodnocení:
H. – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Zcela jistě existují kapely, které se na každé své desce dokážou někam posouvat, přinášet nové prvky, vyvíjet se v rámci svého stylu dál a dál a s každým novým počinem své posluchače překvapovat s něčím, co na předchozích albech nebylo. No, a pak jsou tu kapely, jejichž přístup je přesně opačný, a když vydávají nové album, všichni už předem vědí, jak to bude vypadat a jak to bude znít. A právě do téhle druhé sorty spadají rovněž floridští bijci všeho křesťanského, death metaloví řezníci Deicide.

Deicide již od roku 1990, kdy vydali svou stejnojmennou debutovou nahrávku, vždy v rozmezí dvou až tří let přijdou s novou fošnou, pokaždé je to nálož brutálního death metalového nářezu plného nenávisti vůči křesťanské chátře a pokaždé je to přinejmenším solidní záležitosti. Byť některá alba jako “Insineratehymn” nebo “In Torment in Hell” nebyla přijata s úplným nadšením a obecně jsou třeba považována za slabší, já osobně si myslím, že vyloženě slabou nahrávku tito neznabozi na kontě ještě nemají, ale zase na druhou stranu také málokterá jejich placka vyčnívá i směrem nahoru. V roce 2004 to už ale vypadalo, že se tahle antikřesťanská mašina zadrhne, když bylo z kapely vyhozeno kytarové duo bratrů Erica a Briana Hoffmanů, ale Deicide se k překvapení všech (dost možná i sebe samých) nadechli k opusu “The Stench of Redemption”, který jestli není rovnou tím úplně nejlepším, co kdy parta okolo blasfemického frontmana Glena Bentona vydala, tak minimálně patří mezi vrcholy diskografie Deicide.

Od té doby Deicide vydali už tři alba včetně toho nejnovějšího s názvem “In the Minds of Evil” a na nich opět spadli toho svého standardního stereotypu. Takhle pojmenované to nejspíš zní poměrně hanlivě, ale ve skutečnosti jsou Deicide jednou z mála kapel, u nichž to zas až tak nevadí. Starého psa novým kouskům nenaučíte, stejně jako Bentona a spol. nenaučíte hrát něco jiného než antikřesťanstvím prolezlý death metal. Sice si můžete být už víceméně předem jistí, co na nové fošně Deicide dostanete, ale také si můžete být stoprocentně jistí, že to zase bude nakopávat prdele. Téhle kapele set totiž musí nechat, že její placky tepou křesťanské lebky pořád stejně intenzivně a s železnou pravidelností a i po čtvrt století si tenhle floridský kvartet tvrdě stojí za svou hudební i textovou filozofií a ani o píď neuhnul ze svého cíle vyhladit všechny fanoušky Boha pomocí hudební brutality.

Z toho zcela jasně vyplývá jedna věc – jestli se vám Deicide a jejich extrémní smršť kytarových riffů, bicí palby Stevea Asheima a hrubého Bentonova vokálu, který je hlubší než Macocha, kdykoliv v minulosti líbili, zcela jistě se vám bude líbit i “In the Minds of Evil”. Jak už totiž hned několikrát zaznělo, akorát pokaždé jinými slovy, novinka do posledního puntíku obsahuje vše, co je pro tuhle skupinu tak typické a co mají její příznivci rádi. A když to vezmeme z druhé stránky – pokud vám Deicide až doposud nic neříkali a jejich přecházející alba vás nijak zvlášť neoslovila, pak šance, že by se to s “In the Minds of Evil” zlomilo, je naprosto minimální… tak minimální, až je skoro žádná.

Další záležitostí, v níž je “In the Minds of Evil” opět naprosto tradiční nahrávkou kapely, je také hrací délka kotoučku. Deicide byli vždycky pověstní tím, že točí desky, jež jsou víc krátkohrající než dlouhohrající a svojí stopáží mnohdy připomínají spíš trochu lepší EP – vždyť ve své diskografii mají hned několik počinů, které se nevyšplhaly ani na půl hodinku, přes magických 40 minut se Deicide dokázali přehoupnout pouze jedinkrát ve své kariéře, a to s plackou “Till Death Do Us Part” z roku 2008. “In the Minds of Evil” je sice z obecného hlediska poměrně krátké, ale na poměry Deicide patří se svými necelými 37 minutami k tomu nejdelšímu, co kdy Benton a jeho pekelní kumpáni natočili. Nicméně se rozhodně nedá říct, že by krátké nahrávky byly u Deicide negativem, poněvadž na to, co pánové hrají, je i ta půl hodina až až, když se tedy zrovna extrémně nezadaří jako v případě “The Stench of Redemption”. Co se “In the Minds of Evil” týká, 37 minut je pořád ještě v pohodě, ale je pravda, že když si to člověk pustí do sluchátek, ke konci už při té nekonečné brutální řezanici začne pozornost trochu slábnout, byť mi ty songy nepřijdou nijak zvlášť horší. I proto by mi možná sedělo spíš, kdyby Deicide nějaké ty dva vály ubrali a stáhli stopáž na čistých 30 minut, které jim sluší nejvíce. Ale to je asi tak jeden ze dvou malých neduhů “In the Minds of Evil” – navíc nijak zvlášť zásadní.

O jednotlivých válech se snad ani nemá cenu bavit. Recept Deicide na to, jak uvařit song, je neměnný nejen v rámci “In the Minds of Evil”, ale v podstatě i v rámci celé historie kapely. Musím říct, že pár válů mě ničí o trochu více, což je případ třeba “Between the Flesh and the Void”, “Even the Gods Can Bleed” nebo “Godkill”, ale ty oblíbené kusy bude mít každý zcela jistě jiné, protože ve výsledku jsou si ty písničky podobné jako vejce vejci. Na druhou stranu je ovšem pravda, že novince malinko chybí nějaký vyložený hit, jenž by album táhnul nahoru, jako tomu bylo (namátkou) v případě “Scars of the Crucifix” na “Scars of the Crucifix”, “Homage for Satan” na “The Stench of Redemption” či “Standing in the Flames” na “Insineratehymn”. Snad jako jediná by na tuto pozici mohla aspirovat druhá “Thou Begone”, jež mi v palici uvízla hned po prvním poslechu “In the Minds of Evil”, ale na právě jmenované kulťárny jí prostě ještě něco chybí. A právě to jen ten druhý malý neduh novinky – ale jak vidíte, opět nic vyloženě zásadního, protože celkově album baví tak jako tak.

Ačkoliv tohle nebude zrovna nejobjevnější závěr, nelze recenzi na “In the Minds of Evil” zakončit jinak než opětovným konstatováním faktu, že Deicide se i na své jedenácté řadovce striktně drží svého kopyta. Jak už bylo řečeno hned v prvním odstavci, tahle legendární parta své posluchače snad už ani nedokáže překvapit, přesto se chtě nechtě musím uznat, že to těm pekelníkům šlape pořád stejně brutálně, přestože už to jsou pomalu staří fotři. A zcela upřímně, asi málokdo z nás chce zrovna od Deicide slyšet cokoliv jiného… a i takováhle ortodoxnost a věrnost kořenům je svým způsobem obdivuhodná…

Další názory:

Kdo by to byl řekl, že před lety tolik diskutovaný odchod kytarového dua bratří Hoffmanů nakopne death metalovou legendu Deicide k lepším zítřkům. Přiznám, že nemám naposlouchanou každou minutu toho, co kdy bezbožný Glen Benton vycedil ze své jedovaté huby, ale alba z první poloviny minulé dekády mě ani nyní, s odsupem času, nebaví natolik, abych je zvládl doposlouchat na jeden zátah do konce. To už se ale nedá říct o posledních čtyřech počinech, které sice následují dlouhou linii klasických brutálních death metalových děl, které Deicide za svou historii vytvořili, ale má to alespoň pořádné koule. “In the Minds of Evil” není výjimka, ale přesto jej řadím trošku výš než minulé “To Hell with God”, na němž se dohromady sešlo až moc ničím nevyčnívajícího materiálu. Novinka šlape náramně a minimálně první polovina, kdy se střídá jeden výtečný flák za druhým, nemá chybu. Ke konci začne “In the Minds of Evil” mírně uvadat, protože slabší “Trample the Cross” a “Kill the Light of Christ” nedosáhnou úrovně nastolené vypalovačkami “Beyond Salvation”, drtivou “Godkill” či hitovou titulkou, která úvod odpálí s nebývalou razancí. Nicméně, ani tak není problém kotouček otočit i dvakrát po sobě. Asi není nutno zdůrazňovat, že kdo kouzlu Deicide nepodlehl díky albům minulým, tak “In the Minds of Evil” to v žádném případě nezmění, ale fanoušci, kteří si za ta léta zvykli na určitý standard, by mohli po skončení novinky zůstat dobře naladěni s pocitem, že Glen Benton a jeho parta stále mají na to, aby vydali album, které všechny pochybovače (a s nimi všechny věřící) uzemní svým nezaměnitelným způsobem.
Kaša

Recenze

Necrophobic – Womb of Lilithu

Napsat komentář
Necrophobic - Womb of Lilithu
Země: Švédsko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 25.10.2013
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Womb of Lilithu
02. Splendour nigri solis
03. Astaroth
04. Furfur
05. Black Night Raven
06. The Necromancer
07. Marquis Phenex
08. Asmodee
09. Marchosias
10. Matanbuchus
11. Paimon
12. Opium Black
13. Infinite Infernalis
14. Amdusias

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook

Říká se, že nový rok by se měl začít pozitivně, že by se do něj mělo vykročit pravou nohou a s úsměvem, my si ovšem v první letošní recenzi povíme příběh, který je spíše smutný. Tím však nemám na mysli záležitost ohledně dnes už bývalého vokalisty Necrophobic, Morgana Tobiase Sidegårda, který byl za domácí násilí odsouzen na šest měsíců do chládku, ačkoliv ani tohle není zrovna veselé povídání. Mám tím na mysli to, jak dopadla nejnovější deska této kultovní švédské formace, “Womb of Lilithu”. Ta totiž dopadla… no, ne zrovna takovým způsobem, jaký bych od kapely jako Necrophobic očekával. Nepředbíhejme však zbytečně a pojďme se nejprve na chvíli zdržet u pár záležitostí okolo, především co se předcházející tvorby Necrophobic týká a co předcházelo vydání “Womb of Lilithu”…

Hned v prvním odstavci jsem tyto švédské veterány nazval kultovní formací. Ačkoliv je ona kultovnost do jisté míry hodně subjektivní záležitostí, podobně jako vnímání samotné hudby (a ono to možná spolu i docela souvisí), pro mě osobně Necrophobic kultovní kapelou rozhodně jsou. Stejně tak jsou Necrophobic i kapelou, jejíž dřívější tvorbu mám velice rád… ale jak již padlo, zcela jistě to souvisí, protože jen těžko může být pro člověka kultovní skupina, z jejíž muziky je mu na blití. Chtěl jsem ale říct jinou věc – až do letošního roku měli Necrophobic na kontě celkem šest dlouhohrajících placek, z nichž ta první “The Nocturnal Silence” vyšla už v roce 1993 a ta poslední “Death to All” v roce 2009, a všechny tyhle desky jsou podle mého skromného názoru skvělé, mám je upřímně rád a to, co na nich Necrophobic předvádějí, se mi jednoduše líbí. Ačkoliv tu poslední dobou dost často hovořím o tom, že poslouchám množství elektronické hudby nebo různých psychedelických zhuleností, mé úplné hudební začátky jsou a navždy budou spojeny se špinavým metalem staré školy, který mám a asi i navždy budu mít (byť i jen z nostalgie) rád. Necrophobic předvádějí (převáděli) přesně tohle a navíc v naprosto skvělé podobě. Jejich death/black metal je vyloženě skvělý a oldschool z něj doslova smrdí, tohle je přesně ta muzika, k níž patří všechno to klišé jako kožené hadry, nábojové pásy, hřeby, pyramidy, řetězy a zlo, ale nevyznívá to nějak nepatřičně. Zároveň s tím byla hudba Necrophobic vždy propracovanou záležitostí se spoustou excelentních nápadů – zkráceně řečeno, po všech stránkách výborná skupina pro všechny příznivce severské špíny.

Nejspíš vaší pozornosti neuniklo, že jsem v předchozím odstavci v jednom případě použil přítomný čas a promptně se v závorce opravil na minulý čas. Důvodem, proč jsem tak udělal, je právě nová deska “Womb of Lilithu”. Té předcházela již jednou zmiňovaná nemilá záležitost, kdy se vokalista Tobias Sidegård dostal před soud za domácí násilí, jehož se měl opakovaně dopouštět na své manželce a svých dvou dcerách, a nakonec byl odsouzen na šest měsíců (původně mu hrozilo až osmnáct). Novinku Tobias sice ještě stihl nazpívat, ale těsně před vydáním “Womb of Lilithu” zbytek Necrophobic ohlásil, že s ním s okamžitou platností končí spolupráci, a tak byl vokalista, jenž byl v té době druhým nejdéle působícím členem v sestavě a jenž nazpíval všechna řadová alba, vyhozen. Na jednu stranu hodně nepříjemná záležitost, zčásti i z toho důvodu, že právě jeho hlas se za ty roky stal jedním z poznávacích znamení Necrophobic, na druhou stranu šlo z pohledu zbylých členů docela pochopitelný krok. Tak či onak jsem doufal, že menší pachuť z celé záležitosti alespoň vyspraví právě “Womb of Lilithu”, jejíž vydání bylo v té době akorát na spadnutí.

Jak se však bohužel ukázalo, novinka tu pachuť ještě o něco prohloubila. Problém není v tom, že by šlo o vyloženě špatnou nahrávku, jež by se nedala poslouchat, protože taková “Womb of Lilithu” zase není – problém je v tom, že deska “jen” krutě nedosahuje laťky, kterou Necrophobic sami sobě nastolili svými staršími počiny. Sice je to svým způsobem trochu nespravedlivé, ale kdyby úplně to stejné album vydala nějaká začínající skupina, asi bych tu teď psal něco o tom, že je to na debut poměrně slušná práce, která si sice na mladou kapelu bere dost velkou inspiraci od starých pořádků, ale i tak je to solidní počin, jemuž nechybí pár solidních nápadů… jenže na Necrophobic je to prostě málo. Ano, pořád platí, že je to počin, jemuž pár solidních nápadů nechybí, ale já osobně jsem byl od těchto Švédů zvyklý na mnohem víc. Z tohoto pohledu “Womb of Lilithu” při vší úctě, jakou k téhle formaci chovám, prostě neobstála, jakkoliv formálně poslouchatelná bezesporu je.

“Womb of Lilithu” opravdu obrovskou měrou ubírá kontext předcházejících nahrávek. Věřím tomu, že kdybych je neznal, bral bych novinku mnohem smířlivěji a asi by mě i více bavila. A i když někoho může napadnout, že je to vůči tomu albu trochu blbé, jednoduše se nejde tvářit, že ta stará alba neznáte a že vás v tomto ohledu “Womb of Lilithu” nezklamalo, když to tak je. Nejde o to, že by se Necrophobic někam posunuli, jelikož já jsem schopen hudební progres nějaké kapely přijmout; Švédové jsou ovšem co do výraziva stále na svém, jenom snížili kvalitu, což už prostě vadí. A pokud “Womb of Lilithu” dáte do přímého srovnání s tím, co Necrophobic natočili v minulosti, je to o to znatelnější a také fatálnější. Ani nemusíme chodit k opusům jako “The Third Antichrist” nebo “Hrimthursum”, stačí si vzít jen minulé “Death to All”, vedle něhož novinka zní, jako kdyby ji nahrála úplně jiná kapela – ne jiná co do stylu nebo soundu, ale úplně jiná co do kvality.

“Womb of Lilithu” sice několik dost povedených pasáží obsahuje, například ve skladbách jako “The Necromancer”, “Marquis Phenex” nebo “Marchosias”, ale citelně tomu albu chybí nějaký vyloženě fenomenální moment, jako bylo minule třeba geniální sólo v “Revelation 666”, které považuji za jedno z nejlepších, jaké jsem za svůj život slyšel, a dodnes s ním argumentuji v každé diskuzi o kytarových sólech. Namísto toho jsem v “Astaroth” dostal jeden motiv, u něhož jsem si vzpomněl na Cradle of Filth… a to opravdu není myšleno jako pochvala. Jenže tou povedenou pasáží, kterou jsem měl na mysli třeba v “The Necromancer”, je sbor… a přitom Necrophobic vždy vynikali skvostnou prací na kytarových riffech a v té “hoblovací” složce muziky, jenže ta je nyní až na výjimky, jakou je třeba “Furfur”, na “Womb of Lilithu” docela hluchá.

Tím ovšem výčet toho, co mi na “Womb of Lilithu” vadí, zdaleka nekončí a ještě před sebou máme dva citelné neduhy. Ten první… i když udělám všechno proto, abych zapomněl na to, že tohle natočili právě ti Necrophobic, kteří mají na kontě tolik výtečných nahrávek, a pokusím se album vzít jako zcela samostatné dílo bez kontextu, jako album, které možná není geniální, ale má několik dost slušných momentů, takže všem těm slušným momentům navzdory mě “Womb of Lilithu” nedokáže zabavit a upřímně jsem měl dost často problém to doposlouchat do konce, poněvadž už mě to jednoduše nudilo – a opět se budu opakovat, ale tohle na starších deskách prostě neexistovalo. Zpočátku jsem to přisuzoval tomu, že ještě nemám “Womb of Lilithu” dostatečně naposlouchané, ale nyní už jsou to více jak dva měsíce, co nahrávka vyšla, v mezičase jsem ji sjel mnohokrát tam i zpátky, ale myslím si pořád to samé. Ale to mi definitivně došlo v momentě, kdy jsem v diskuzi s jedním redakčním kolegou prohlásil, že “ta letošní Selena Gomez mě baví víc než nový Necrophobic“. A to už je hodně zlé, protože prostě… vždyť to jsou Necrophobic ty vole!

Posledním velkým neduhem, o němž jsem se zmiňoval v předešlém odstavci a který s tím, co právě v onom předešlém odstavci padlo, dost souvisí, je také strašně, ale strašně neúměrná délka. “Womb of Lilithu” se totiž vyšplhalo na vysokých 68 minut… to z novinky dělá album, které je v historii Necrophobic suverénně nejdelší a zároveň obsahuje nejméně dobrých nápadů. Tohle je deska, která měla mít tak 35 minut, aby to odpovídalo, a přitom má takřka dvojnásobnou stopáž… možná, že kdyby kapela svoje nápady výrazně zahustila a dodržela právě +/- 35 minut (nebo kdyby nebylo zbytí, tak aspoň těch 45 minut, což byl doposud průměr Necrophobic), tak by to podle mě vypadalo úplně, ale úplně jinak a bylo by dost dobře možné, že bych tu teď psal o další parádní fošně, která nakopává prdel přesně tak, jak je u téhle kapely zvykem.

Nabízí se vcelku logická otázka, čím je to vlastně způsobeno, že skupina, jež až doposud vydávala samé skvělé nahrávky, najednou zničehonic natočí album, které se horko těžko vyškrábe do lehounkého nadprůměru. Pro odpověď ovšem nemusíme chodit moc daleko, protože je docela na očích. V posledních letech totiž nejvíce materiálu pro Necrophobic složil kytarista Sebastian Ramstedt, minulou řadovku “Death to All” už napsal téměř celou sám, ale ten v roce 2011 skupinu opustil. A jak vidno, ztráta jeho skladatelského talentu je opravdu citelná. A aby bylo dílo zkázy dokonáno, můžeme jen dodat, že s odchodem Sidegårda nyní Necrophobic přišli i o svého výhradního textaře…

Přestože jsem až doposud na “Womb of Lilithu” téměř jen kydal špínu, ve výsledku to album pořád není neposlouchatelné, a jak již bylo nepřímo zmíněno, kdo starší počiny Necrophobic nezná, tomu se ta placka může hodně líbit. Celý ten negativní tón článku pramení především z toho, jak moc mě novinka zklamala. Uznávám, že objektivně by si ta deska zasloužila minimálně 6 bodů, možná i 6,5, ale právě to obrovské rozčarování, které si pro mě Necrophobic připravili, táhne výslednou známku dolů na hodnocení, o němž bych si dříve myslel, že jej zrovna téhle kapele nikdy neudělím. Obrovské zklamání.

Minirecenze

Entrails – Raging Death

Napsat komentář
Entrails - Raging Death
Země: Švédsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 14.5.2013
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

Švédští Entrails jsou nezvyklý úkaz na severské death metalové scéně. Kapela, která vznikla v roce 1990, fungovala osm let, ovšem nezmohla se na jediné album, protože údajně nebyla spokojena se svou tvorbou, se po desetileté pauze vrátila na scénu, aby v aktuální dekádě začala sekat jednu skvělou desku za druhou. “Raging Death” navazuje na své úspěšné předchůdce a přináší poctivou tři čtvrtě hodinku chrastivého death metalu, jak jej kdysi zprofanovali At the Gates či Grave.

Za klasickou morbidní obálkou se skrývá ještě klasičtější chorobný death metal, ve kterém se mísí jeho severská dravost a rock’n’rollová přímočarost. Vzletných vyhrávek a melodií zde moc nenajdete, protože tady je hlavní náplní poctivá kytarová práce dvojice Jimmy Lundqvist a Mathias Nilsson. Ty doplňuje dvojice “nováčků”, kteří se přidali až po znovuzrození Entrails, přesněji řečeno basák/zpěvák Jocke Svensson a bubeník Adde Mitroulis, jenž jej ve vokálních partech tu a tam doplňuje. “Raging Death” je nadupaná, ortodoxní deska, na níž se jede od začátku do konce v rychlém tempu, v němž hrubý projev kapely získá na ještě větší intenzitě. Je škoda, že se nepodařilo uhlídat stopáž, protože takto jednostranně zaměřené album, i přes svůj neuvěřitelný tah na branku a drajv, mohlo skončit o pár minut dřív. Těžko se vybírají nejsilnější skladby, když všechny mají tu správnou dřevní atmosféru a zní jako od opravdových mistrů žánru, ale mě nejvíc zaujaly “Carved to the Bone”, kde je chroptič Jocke Svensson k nezastavení, a kraťoučká “Defleshed” s pravým oldschool nábojem.

Říká se, že třetí album je tím, na němž se ukáže skutečný potenciál kapely. Pokud je tomu skutečně tak, tak Entrails toto potvrzují, protože “Raging Death” je jejich nejvyspělejším dílem, jež se dotahuje na skvostný debut “Tales from the Morque”, jemuž hraje do karet prvek překvapení, který už další počiny mít nebudou, ale to neznamená, že by to bylo album horší. Další pořádná porce chrasticích kytar a smrtící rytmiky, takže není co řešit. Tohle album za osmičku stojí.

Recenze

Magenta Harvest – Volatile Waters

Napsat komentář
Magenta Harvest - Volatile Waters
Země: Finsko
Žánr: death metal
Datum vydání: 10.1.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. End and No Remeberance
02. One Walks Down
03. Spawn of Neglect
04. Volatile Waters
05. Apparition of Ending
06. Interrupted Fleshwork
07. Limbo in Rime
08. Spiteful Beings to Earth Were Bound
09. A Symposium of Frost
10. Carrion of Men

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Jméno Magenta Harvest toho asi mnohým z vás moc neřekne. A ono se není čemu divit, protože i když kapela oficiálně funguje už nějakých osm let, své první demo vydala v roce 2011 a debut “Volatile Waters” vyjde teprve za nějaký ten týden. Vlastně jediným zajímavým faktem, kterým by Magenta Harvest mohli upoutat pozornost běžného smrtelníka, je sestava, ve které se mimo jiné angažuje bubeník Janne Manninen z MyGrain a především zpěvák Mathias Lillmåns alias Vreth z Finntroll. O žádné superskupině hovořit nelze, ale očekávání, že poměrně zkušení hudebníci by mohli vytvořit něco poslouchatelného, už jsou docela na místě, takže se pojďme podívat, jak si na tom debutové album Magenta Harvest stojí…

Když jméno kapely dáte přechroustat googlu, z různých stran na vás vypadne informace, že Magenta Harvest hrají death metal. To je vcelku jasné sdělení a na rozdíl od takového black metalu si z něj člověk dovede udělat alespoň rámcovou představu o tom, co může od kapely čekat. Jak jsem se ale v tomto případě přesvědčil, i pojem “death metal” pod sebou může skrývat různé věci. Magenta Harvest totiž na “Volatile Waters” přicházejí s čímsi, co by se dalo charakterizovat jako průnik oldschoolového riffování s moderně znějícími melodickými výjezdy a místy i lehkou odlidštěností a strojovostí, která nepatrně (ale opravdu jen hodně malinko) zavání industrialovými žánry. Říkáte si, co je to za hovadinu a oxymorón? Vůbec se nedivím, taky jsem na to koukal docela vyjeveně, ale faktem zůstává, že to tak prostě je a hlavně že to funguje. Ačkoli je totiž ta oldschoolová složka provedená obstojně, celek skutečně ožívá teprve díky kontrastu s moderními pasážemi.

Jak je toho docíleno? Žádné zázraky v tom nehledejte. Sloka se většinou nese v duchu poměrně dřevního oldschool death metalového riffování, do kterého občas promluví jemný klávesový podmaz, případně obmění svůj výraz i kytary, a určující změna atmosféry je na světě, tak je to prosté. Přitom ale nejde o žádné stylové veletoče. Když nepočítám pár refrénů, které stojí na vyloženě melodických kytarách, tak na sebe oldschoolovější kytarová práce s tou modernější navazují naprosto přirozeně, různě se proplétají a nezní to ani trochu křečovitě. Zásadní roli v tom zkrátka hrají ty klávesy. I když jsou vlastně docela nenápadné, je to především jejich zásluha, že se z toho death metalového rachotu vynořují pěkné a působivé harmonie, a to nemluvím o pasážích, které dosahují až nečekané úrovně epičnosti a na klávesách v podstatě stojí.

Myslím, že se dá tvrdit, že je “Volatile Waters” album, které zní poměrně svěže a neoposlouchaně. Je proto příjemné zjištění, že se Magenta Harvest podařilo složit materiál, který je přinejmenším obstojný, přičemž nepostrádá momenty, jež se dají označit za vyloženě výborné. Album je sice dost dlouhé (necelých padesát minut), jednotlivé skladby jsou si navzájem docela podobné hudebně i stopáží a až na pár drobností (třeba rozmáchlý start “Limbo in Rime”) na desce není jediný song, který by nějak vybočoval z nastaveného kurzu, ale i tak mě ani ke konci nechytá potřeba desku předčasně utnout. Dobře se to poslouchá, je to svižné a odsýpá to (zde musím vyzdvihnout bicí, které “Volatile Waters” ženou vpřed vážně obstojně) a ani po technické stránce mě nenapadá nic, co bych tomu mohl vytknout… Pochválit musím i vokál Mathiase Lillmånse, který se k tomu všemu perfektně hodí, a nevědět, že dotyčný zpívá ještě ve Finntroll, asi by mě to ani nenapadlo.

Jak jsem se přiznal už na úvod, od debutu Magenta Harvest jsem tak nějak očekával obstojnou nahrávku a jsem vážně rád, že se kapele moje nároky podařilo bezezbytku naplnit. “Volatile Waters” je vážně příjemný počin, který mě baví od chvíle, co jsem si jej pustil poprvé, nevypadá to, že by se na tom mělo v nejbližší době cokoli měnit, a nemám tedy pochyb, že si kapela jeho prostřednictvím získá nejednoho příznivce. Ano, členové Magenta Harvest nejsou žádní nováčci, ale přesto nevidím důvod, proč “Volatile Waters” neprohlásit za debut jak víno, kterým rozhodně je. Jako dobře, žádný mega zázrak se zase nekoná, ale já jsem naprosto spokojený a také zvědavý, co Magenta Harvest vymyslí příště. Našlápnuto totiž mají obstojně.

Recenze

Infectious Hate – Insanity Begins

Napsat komentář
Infectious Hate - Insanity Begins
Země: Francie
Žánr: death / groove metal
Datum vydání: 10.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Insanity Begins
02. No More
03. Alive
04. Dead End
05. Corroded by Time
06. Sins

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dooweet

Žijeme v digitálním věku, a to s sebou nese spoustu specifik – tak třeba dnes není sebemenší problém dát dohromady kapelu a natočit nějaký ten nosič. Z toho plyne mimo jiné i skutečnost, že nových kapel vzniká každý den ohromná spousta, tyhle kapely pak vydávají desky, a dohromady je toho takový příval, že se nelze divit, když člověka nějaké takové nové jméno nechá naprosto chladným, protože vést v patrnosti všechny mladé spolky zkrátka není v lidských silách. Jenže jak už to tak bývá, samozřejmě i v téhle záplavě nové krve se dají najít spolky kvalitní, a v tu chvíli přicházejí na scénu hudební publicisté, aby pokud možno oddělili zrno od plev a běžnému posluchači dali tip na nějaký ten čerstvý objev. A už asi správně tušíte, že dnešní recenze se nebude totiž okolo žádných starých mazáků, ale optikou služebního stáří totálních benjamínků Infectious Hate, kteří se odnikud vylíhli teprve letos a nyní se perou o své místo na Slunci prostřednictvím debutového EP s příznačným názvem “Insanity Begins”.

Infectious Hate pocházejí z Francie a usmysleli si, že se budou realizovat hudbou, která by se dala klasifikovat jako průnik death a groove metalu. Jelikož ale tato i jakákoli jiná škatulka o kvalitách příslušného díla neprozradí zhola nic, zkusme to vzít odjinud. Velkým nešvarem řady začínajících kapel bývá amatérismus, který se může projevovat různě – na nevyzrálé kompoziční stránce, na mizerné produkci, na odfláklé nebo neexistující image, na chybějící informační a komunikační základně… Pokud ale mám uvést pojem “amatérismus” v jedné větě s jménem Infectious Hate, pak jedině v tom smyslu, že Infectious Hate nemají s amatérismem společného zhola nic, a to ani v jednom z jmenovaných nebo jakýchkoli jiných příkladů. Netuším, jestli se členové kapely v minulosti angažovali v jiných spolcích, ale asi to tak bude, protože dotaženost materiálu, technická úroveň i kvalita všech doplňujících materiálů, které jsem ke kapele sehnal, dávají jasně najevo, že tady máme co dočinění s ambiciózními muzikanty, kteří přesně vědí, co chtějí, a nehodlají nechat nic náhodě.

To všechno je velmi chvályhodné a už jen díky tomu Infectious Hate docela jasně vyčnívají z řady bezejmenných kapel, ale pořád to nevypovídá o tom, jestli jsou jejich ambice podložené i kvalitní muzikou, takže teď je čas se v tom trochu pošťourat. Opravte mě, jestli se pletu, ale když se řekne mix death a groove metalu, tak by si ta muzika měla brát drtivost první a šlapavost druhé složky a oba tyto základní atributy nakombinovat tak, aby to fungovalo. A světe div se, Infectious Hate se to docela daří. Obecně platí, že materiál na “Insanity Begins” je skutečně docela nářezového charakteru. Brutální death metalové riffy se prolínají s typicky houpavými groove kytarami, sem tam to nepatrně odlehčí nějaká ta krátká vyhrávka nebo sólo, ale pořád jde v první řadě o nekompromisní atak. Přitom ale nejde přehlédnout dvě věci. Zaprvé to není vyloženě prvoplánová rána do zubů a ta muzika je i při svém agresivním charakteru přívětivě dynamická, v rámci možností i jakž takž proměnlivá a výjimečně i trochu překvapí, takže člověk má i co poslouchat a nemusí se jen nechat rozemílat na sračku. Zadruhé pak nelze nezmínit kompoziční i zvukovou učesanost a přehlednost, která má opět za následek, že to není nijak neposlouchatelný příval čistokrevné brutality, ale že to na poměry žánru jde celkem bez problémů vstřebat. Určitě se na tom dost podepsal jistý moderní feeling, který Infectious Hate podle vlastních prohlášení cílevědomě (a dlužno dodat že úspěšně) naroubovali na muziku, která jinak zhusta čerpá z hodně brutálních zdrojů. A musím se přiznat, že ačkoli jsou zdroje inspirace “Insanity Begins” dost snadno rozklíčovatelné, výsledek mi připadá takový sympaticky neokoukaný – i když je samozřejmě možné, že jsem jen nic vyloženě podobného ještě neslyšel, protože brutální death metal a groove odnože nejsou úplně mými šálky čaje.

A jak že to tedy dopadlo po kvalitativní stránce? Mno… Infectious Hate jasně potvrzují, že umí napsat nejen kompaktní skladby, které dávají smysl, ale také jsou schopni přijít s dobrými riffy a jinými instrumentálními obraty a hlavně je efektivně kombinovat, a to klidně i s takovými prvky, jako je mluvené slovo (nasamplovaný proslov Julese Winnfielda z kultovky “Pulp Fiction” dělá v “Corroded by Time” vážně dobrotu). EP je plné vážně obstojných výsledků skladatelského úsilí a Infectious Hate z toho jednoznačně těží. Úplný zázrak to ale také není, protože na to “Insanity Begins” sklouzává k žánrové rutině častěji, než by bylo nutné. Sem tam se tak přistihnu, že mi nějaký riff nebo přechod připadá až moc generický, a to celku na atraktivitě moc nepřidává. Je ale potřeba vzít v úvahu několik skutečností: zaprvé je těchto momentů tím méně, čím déle “Insanity Begins” poslouchám; dále je dost pravděpodobné, že pro kované příznivce příslušných žánrů nebude takové citování typického žánrového výraziva vůbec na závadu; a konečně – “Insanity Begins” trvá dvacet dva minut a pár vteřin navrch, což je plocha, na které ten dobrý materiál, kterého se zde urodilo docela dost, stíhá udržovat pozornost a nedělá mu tedy větší problém celé EP utáhnout.

Infectious Hate

Klidně se přiznám, že když jsem “Insanity Begins” bral na recenzi, dopředu jsem počítal s tím, že půjde o vesměs nudnou rubanici, kterých je všude plno, a nakonec budu hodnotit jen velmi lehkým nadprůměrem – jestli vůbec. Infectious Hate mě ale příjemně překvapili, protože jejich debutové dílko je nakonec mnohem přívětivější, než jsem si byl vůbec ochoten připustit. Jistě, nikdo tady netvrdí, že jde o kdovíjak skvělý a zázračný počin, ale za materiál, který Infectious Hate vměstnali do dvaadvaceti minut “Insanity Begins”, by se nemuseli stydět ani někteří zavedení interpreti, a to pro mladé Pařížany znamená jediné – příslib do budoucna. Debut, jemuž nelze vytknout nic zásadního a který má naopak co nabídnout, je totiž pro mladou kapelu vlastně zatraceně velká výhra.