Ascendant je relativně mladá metalová partička z Dánska, která vznikla v roce 2006 původně pod názvem Amorém a tvrdí o sobě, že hraje experimental blackened death metal. Nyní se pustíme do krátkého povídání o tom, jak vypadá debutová deska “The Alteration”, jež je venku již dva roky…
Předně jedna věc – můžu hned na začátek s klidem prozradit, že ono slovíčko “experimental” je fakt hodně nadnesené a s opravdovým experimentováním nemají Ascendant společného zhola nic. Tedy přinejmenším já jsem takové nekulturní hovado, že si pod pojmem experimentování prostě nepředstavím drobnosti typu jedna několikavteřinová akustická vsuvka v songu “Shadows of Wealth”… sorry, ale takhle to podle mě prostě s experimentováním nechodí, tohle je maximálně tak nesmělé ozvláštnění materiálu. V případě “The Alteration” tedy mám tu čest s normální metalovou deskou, která v sobě míchá death metal a black metal, je to tak?
Ano i ne. Na jednu stranu v tom vlivy death metalu i black metalu zcela jistě jsou, ale na druhou stranu je na “The Alteration” cítit, že to nahrála poměrně nezkušená kapela, jež prozatím nemá úplně na 100 % jasno v tom, co a jak chce zahrát. To má za následek, že do skladeb dost znatelně pronikají i další vlivy, především z těch modernějších metalových odvětvích. To by samozřejmě nemusela být obecně vůbec chyba, ale v podání Ascendant to zní trochu rozhádaně, jako kdyby si Dánové ukousli příliš velké sousto.
Musí se ale nechat, že po technické stránce je všechno zmáknuto velice slušně až dobře, jak co do zvuku, tak co do hráčských výkonů. Ascendant své nástroje ovládají s jistotou a je to na výsledku cítit; zvuk rozhodně není žádná demo prasárna, ale odpovídající standard dnešní doby…
Ve výsledku není “The Alteration” žádná pecka a na zkušenější kapelu bych byl asi trochu přísnější, ale vzhledem k tomu, že jde o debut, je to slušný odrazový můstek a nějaké dobré nápady v tom jsou. Jen si ujasnit, jakým směrem přesně se vydat hudebně a mohlo by to být zajímavé.
O kousek výše jsme si pověděli o dlouhohrajícím debutu dánské kapely Ascendant, tak teď je načase se podívat také na jeho pokračování. Dva roky uběhly jako velká voda a Dánové se letos v březnu vytasili se svým druhým nosičem, jímž je EP s názvem “Serenity”. Tak pojďme na věc…
“The Alteration” jsem trochu vyčítal, že je žánrově poměrně rozhádané. Samozřejmě nic nemám proti rozmanitosti, právě naopak, ale radši mám rozmanitost vážně mezi různými žánry (tj. ne subžánry metalu), naopak, čistě v rámci metalu mi o něco víc sedí trochu větší vyhraněnost a mix nanejvýš dvou stylů (byť výjimky se jako vždy najdou, o tom žádná). Do hlav muzikantů nevidím, ale podle “Serenity” to vypadá, že nějak došli k něčemu podobnému, protože EP už nemám sebemenší problém označit jako onen death/black metal, ačkoliv přívlastek “experimentální” bych si pořád odpustil.
Ascendant na novince tentokrát opravdu znějí víc jako (modernější) death/black metalová kapela – a hned to jejich muzice sluší o poznání víc. Na “Serenity” už mi to začalo dávat smysl a nemám tu pocit, jako kdyby se mezi sebou některé písničky trochu hádaly nebo tam něco neštymovalo.
Možná si ale vzpomenete, že jsem výše u “The Alteration” říkal, že ani tak Dánům nechybí nápady. To se naštěstí potvrzuje i zde, protože Ascendant vážně dokážou přijít někdy s až překvapivě kvalitními motivy a momenty, především co se kytar týká. Ty podle mě mají asi největší slovo a tvoří to nejzajímavější, co se zde nachází. Osobně jsem si v tomto ohledu oblíbil zejména druhou “Serene”, kde se objeví pár fakt dobrých pasáží. Nicméně ani jisté nápady v takové “When We Blindly Follow the Enigma” rozhodně nejsou bez šťávy.
Celkově na mě “Serenity” působí o poznání lépe a vyzráleji než debut, ten poslech mě docela baví a je na něm ještě znatelnější, že ta skupina v sobě nějaký potenciál má. Jestli ho dokáže i zúročit, to se plně ukáže až na druhém velkém albu, ale tohle EP je rozhodně slibný nástřel…
Kombinaci black metalu a hardcoru mám osobně opravdu rád, protože tyhle věci dost často bývají tak extrémní a agresivní výplachy, že se jim vyrovná jen máloco. Přesně do téhle sorty spadá taktéž dánská pětice Hexis, která za čtyři roky svého působení nasbírala už nejeden neřadový nosič, ale s klasickou dlouhohrající fošnou vyrukovala až letos v lednu. Ta fošna se jmenuje “Abalam” a právě teď si o ní v krátkosti popovídáme…
Stačí se podívat jenom na tracklist a je takřka ihned jasné, jakým stylem na to Hexis jdou – krátké úderné šlehy bez slitování, obrovský tlak a obrovsky nemocná atmosféra. A přesně tak to také je. Jakmile skončí trochu přidušené a zastřené intro “Faciem” a rozjede se první sprška black metalové chorobnosti a hardcorové údernosti v podobě “Tenebris”, je vymalováno. Hexis ihned nasadí brutální a neskutečně agresivní tempo, které do konce “Abalam” poleví jen málokdy. V podstatě všechny songy na sebe navíc naprosto plynule navazují, takže o to větší ten pocit jednolitého nasraného monolitu je. Skoro všechny písničky se sice víceméně nesou podle jednoho mustru, nuda to však naštěstí není, čemuž napomáhá i kratší délka, která je zcela adekvátní hudební náplni.
Z celé nahrávky nejvíce vystupuje až závěrečná “Inferis”, která se svými devíti minutami zabírá v podstatě čtvrtinu “Abalam”. Oproti zbytku desky výrazně ubere na tempu i na agresi, ale to ve výsledku rozhodně neznamená, že by byla na poslech lehčí nebo snad dokonce příjemnější, protože odporná atmosféra jí prostupuje úplně stejně jako při vyhlazovačkách typu “Exterminati”, “Desolatum” nebo “Exhausit”.
Je pravda, že jsem v tomhle specifickém subžánru slyšel už i působivější věci než “Abalam”, ale to nic nemění na tom, že i Hexis natočili hodně drtivou nálož, která mě velmi baví. Jak už jsem zmínil, rozhodně v tom hraje roli i to, že podobné prasárny jsou přesně moje krevní skupina, ale nemůžu si pomoct, za mě prostě super.
Země: Dánsko Žánr: melodic death / groove metal Datum vydání: 10.6.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. The Broken 20/20
02. The Boys From Dead Soul Road
03. Existence Status Zero
04. Adrian
05. Organism
06. Silent Inferno
07. Edge of Devastation
08. No Surrender
09. The Longing
10. Emotional Psyco Release
11. Deadhead
12. The Deadcalm
Dám vám teď jednu kvízovou otázku bez možností, která je určená primárně fanouškům dánské scény a moderního metalu soilworkovského střihu. Pamatujete si jméno Michael Bøgballe? Vsadím se, že pár z vás určitě tuší, nicméně pro ten zbytek mám uklidňující zprávu, abyste si to nebrali, protože i já na něj zapomněl, takže vám osvěžím paměť a dávám k dispozici velkou nápovědu jménem Mnemic. Správně, Michael zpíval na prvních dvou albech této moderní úderky a od té doby jako by se po něm slehla zem, takže jsem čuměl jako puk, když jsem jeho jméno uviděl v sestavě Scamp. No jo, musela mi pomoct až ta personální soupiska, čili přiznávám, že jsem jej z alba prvně vůbec nepoznal, protože zas tak vytříbený sluch opravdu nemám.
Aby nebylo mýlky, tak Scamp nejsou nová parta, protože na metalovém rybníčku plují již jedenáctým rokem a novinka “The Deadcalm” je prvním albem po debutu “Mirror Faced Mentality” z roku 2008, nicméně pro zmíněného zpěváka je druhý počin první zastávkou v jejich řadách, takže po výměně vokalisty je “The Deadcalm” svým způsobem novým startem, k němuž si nemohli vybrat lepší posilu, protože to byl právě Michael, který vtiskl Mnemic na prvních dvou albech ksicht díky svému ladnému přecházení od melodických ke řvaným zpěvům, za něž by se ani Björn ze Soilwork stydět nemusel. To, že od jeho odchodu kapela spíš tápe a na dobrou nahrávku se nezmohla, nebudu zbytečně rozebírat, nicméně pro mě osobně zůstavají pravými Mnemic ti z druhého alba “The Audio Injected Soul”…
Zpět ale ke Scamp. “The Deadcalm” přináší nadstandardní porci moderně střiženého death metalu, kterému nechybí moderní nazvučení, občasné samply a jiné futuristické zvuky, ostré kytary a střídaní ostrých a melodických vokálů, takže nic nového pod sluncem, nicméně stále se najdou případy, kdy i takto provařené hudební postupy můžou fungovat. Nemá cenu vás teď krmit tvrzeními o tom, jak jsou Scamp revoluční a inovativní, protože ve skutečnosti takoví nejsou, ale ten standard, který odvádí, dělají s takovým nasazením a hlavně si vybrali opravdu silnou skladatelskou chvilku, že můžu o “The Deadcalm” mluvit jako o žánrovém nadprůměru, který si nic nezadá s těmi největšími jmény. Už jen fakt, že produkoval Tue Madsen, což je záruka skvěle odvedené práce, znamená, že od Scamp čekejte do posledního detailu vybroušený zvukový klenot plný kytarových škrkaček, vyhrávek, bicích dvoušlapek a dunivé basy v pozadí. Prostě vše tak, jak má být. Scamp do toho všeho míchají trošku víc thrashe a groove metalu, takže je výsledek o něco málo přirozenější a nepůsobí vyloženě jako chladný strojový metal, jakým zrovna Mnemic na prvních dvou albech drtili kosti.
Scamp vědí, že u podobného alba je velmi důležitý začátek, který sice vyloženě neurčuje, jestli se po zbytek hrací doby bude posluchač bavit, nicméně když album nějak odpálit, tak ať to stojí za to, takže na prvních čtyřech pozicích se seskládaly jedny z nejlepších válů “The Deadcalm”. “The Broken 20/20” je klasická sekačka ukovaná z ostrých kytarových riffů, které jsou místy tak hopsavé, že si dokážu živě představit to peklo pod pódiem. Samozřejmě, že po chvíli je ta agrese vystřídána zpěvným refrénem, v němž Michael ukáže, proč kdysi platil za jednoho z nejnadanějších pěvců z řad žánrových souputníků a zrovna v tomto případě to dohromady dopadlo dobře, protože jestli něco nemusím, tak pocit, že jsou melodické vokály do skladeb šroubovány zpětně a uměle jen proto, aby daná píseň byla větší hitovka. Tohoto jsem se bohužel dočkal i u Scamp a příkladně “Organism” mi v tomto ohledu přijde dotažená do (ne)dokonalosti.
Vrátím se ale k těm pozitivnějším věcem, kam patří třeba “Existence Status Zero”, jež je pro mne jakýmsi prototypem toho nejlepšího, co můžete na “The Deadcalm” najít. Tedy pokud se budeme bavit o žánrově čistokrevných písních, protože zrovna tady je všechno, co jsem výše popsal pouze teoreticky. Hodně se mi líbí melodické kytarové linky v druhé polovině, jež nahrazují kytarové sólo, pro které nezbylo dostatek místa na celé nahrávce, a je tím podrženo její moderní zaměření, kdy jsou jako vrchol představované spíš breakdowny a melodické výlety, jichž je na albu dost. Dalším z výrazných kusů je rytmicky přesná kytarová řežba jménem “Adrian”, jejíchž prvních deset vteřin patří Mortenu Christensenovi, jenž sedí za bicími a který doplňuje škravý riff ve slokách, jako je tomu dobrou praxí u Fear Factory. Že se však výrazně nepolevuje ani v druhé polovině alba, budiž důkazem našlapaná “Emotional Psyco Release” nebo závěrečná skladba titulní, která staví mnohem víc na melodii než na agresi, a přestože se stopáží přehoupla přes šest minut, tak nepůsobí natahovaně a důstojně uzavírá album, které by si zasloužilo o nějaké dvě písně méně, aby byla jeho síla napěchovaná s větší hustotou, ale žádný provar to taky není, takže jsem neměl problém si album pustit (a hlavně doposlouchat) i dvakrát po sobě, když na to přišlo, což je velmi příjemný fakt, že i přes jasnou stylovou vyhraněnost a jednoduchost nepředstavuje “The Deadcalm” počin na jedno odpoledne.
Po tolika slovech chvály, která zde k nohám Scamp padla, je nelogické očekávat nějakou kritiku, protože “The Deadcalm” se povedlo. Samozřejmě, záleží, co kdo čeká. Pokud nemáte přehnaná očekávání a spokojíte se s výtečně odvedeným standardem, tak by vás nahrávka zklamat v žádném případě neměla. Co víc, fanoušci jmen jako Soilwork, Mnemic a Fear Factory by měli být vyloženě nadšení, protože všechno, kvůli čemu výše uvedené party stojí za to poslouchat, je zde zastoupeno v plné míře. Jednotlivé vály působí uvěřitelně, a přestože odpůrci technicky načančaného metalu budou nadávat i na tuto nahrávku, tak za sebe říkám, že “The Deadcalm” není pouze jedním z mnoha, ale jedná se o počin, který vyčnívá z dlouhé řady jemu podobných a díky své nenucené chytlavosti spojené s notnou dávkou agresí jsem si jej velmi rychle oblíbil.
Stejně oldschoolově jako vypadá přebal debutového alba dánské mlátičky Roarback, je na tom i hudební obsah. Nemusíte být detektiv, abyste vytušili, že v tomhle případě půjde o staromilský death metal s thrashovými rytmy, takže tisícá variace na totéž, což sice není zrovna lákavá pozvánka do útrob hniloby “Echoes of Pain”, ale za zkoušku to stojí.
Album je ve všech ohledech přesně takové, jako by mělo být. Špinavé kytary stojící na chrastících riffech a slayerovských sólech, nasraný zpěvák Dennis Ullehus, bicí sypačky a bublající baskytara? Není vám to povědomé? Jasně, takhle hraje dneska každá průměrná death/thrashová parta, ale přesto se najdou takové, které jsou i přes zjevnou generičnost hudební tvorby schopné slušně zabavit. A Roarback jsou jedním z těch případů, kdy se album dá zkousnout bez větších problémů. Nemá smysl se bavit o tom, kde se daný riff nebo kytarové sólo už objevily, protože když se rozjede ničivá “People’s Hate” nebo “Voices of Deception”, tak není čas přemýšlet. Hlavní v tu chvíli je, že album má drajv a energii a nebýt nataženého počtu skladeb, který v sobě nese dvě až tři zbytečné položky, tak to šlape jako každá nadprůměrná žánrová nahrávka. Z těch vyloženě zbytečných mě napadla hlavně utahaná “My World”, která album brzdí, a “Manor of Hatred”, jež vedle výše uvedených vypalovaček, nebo závěrečné dvojice šlupek “Warmachine” a skladby titulní neobstojí ani navzdory přímočaré struktuře, která normálně většinu písní utáhne do cíle.
Přestože znějí Roarback jako zástupy dalších, evidentně je to netankuje a nesnaží se nějakým způsobem se odlišit, takže je “Echoes of Pain” zábavnou deskou, z níž je cítit ohromné množství energie, což je aspekt, který mi ji na nějaký týden v přehrávači ponechal. A to je na tak průhlednou desku víc, než jsem zprvu očekával.
Dánové Illnath za dobu svého působení prodělali poměrně zajímavý vývoj. Na prvních dvou deskách “Cast into Fields of Evil Pleasure” (2003) a “Second Skin of Harlequin” (2006) hráli normální klávesový melodic black metal, který mi ovšem nijak zvlášť zajímavý nepřišel. Předchozí album “Third Act in the Theatre of Madness” z roku 2011 bylo pro Illnath nahrávkou velkých změn, protože kapela svůj sound citelně ohlodala, vrhla se na agresivnější vyznění, a přestože klávesy tu stále byly, Dánové se vystříhali pomalejších momentů nebo snahy o atmosféru a vsadili na tah na bránu. Poslední změnou bylo, že album nenazpíval dlouholetý vokalista Narrenschiff, nýbrž sympatická slečna Mona Beck…
Ačkoliv ta již v Illnath nyní není, protože ji za mikrofonem zastoupila jiná sličná slečna Marika Hyldmar, březnová deska “4 Shades of Me” je stále ještě opatřena právě jejím vokálem. Po hudební stránce novinka pokračuje v cestě vytyčené na “Third Act in the Theatre of Madness”, akorát v tomto ohledu jede ještě víc na doraz. To v překladu znamená, že se Illnath pustili do ještě přímočařejšího vyznění, s čímž jde ruku v ruce také vůbec poprvé v jejich diskografii úplná absence kláves. Veškeré melodie mají tentokrát na starosti jen kytary, takže melodická stránka je trochu střídmější, ale když se Illnath do nějaké té melodie mezi všeobecným hoblováním pustí, je to vždycky dobré a má to smysl. Songy jsou obecně ještě ostřejší a agresivnější a ještě větší rachot. Stejně tak i žánrově už jsou Illnath jinde než před 7-10 lety v dobách prvních alb, black metal už je zde spíše okrajově a hlavní role se ujala kombinace ostřejšího melodic death metalu a thrash metalu.
Ačkoliv jde bezesporu o pořádnou proměnu, ve výsledku si myslím, že to Illnath jen prospělo, protože “4 Shades of Me” mě baví mnohem než cokoliv v minulosti. Není to žádný vyložený zázrak, ale má to švih, dobře se to poslouchá a nenudí to. Jednoduše řečeno, současná podoba prostě Illnath sekne, takže za mě určitě palec nahoru.
Země: Dánsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 8.4.2013 Label: Vertigo Records
Tracklist:
01. Let’s Shake Some Dust
02. Pearl Hart
03. The Nameless One
04. Dead But Rising
05. Cape of Our Hero
06. Room 24
07. The Hangman’s Body Count
08. My Body [Young the Giant cover]
09. Lola Montez
10. Black Bart
11. The Lonesome Rider
12. The Sinner Is You
13. Doc Holliday
14. Our Loved Ones
Volbeat jsou jednou z kapel, která roste album od alba, a to bez nějakého slyšitelného vývoje ve skladatelských postupech, které jsou již řadu let neměnné, a i díky tomu můžeme mluvit o seskupení, které je po několika málo tónech jasně identifikovatelné. Pět alb při třináctileté historii kapely je výsledkem slušné skladatelské potence a nutno říct, že se kapele zatím daří držet si vyrovnanou kvalitu a mezi jejich alby bych těžko hledal to špatné nebo nepovedené. A naštěstí mohu totéž prohlásit i o novince, na které se vůbec poprvé představuje nový kytarista Rob Caggiano, který poslední léta brázdil světová pódia s Anthrax.
Páté řadové album se honosí titulem “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” a podle povedeného přebalu je jasné, že dánská čtveřice Poulsen, Larsen, Kjølholm a zmíněný Caggiano se tentokrát zastavila na divokém západě, ačkoli je škoda, že různé western/country motivy nedostaly poněkud větší prostor, protože vzhledem k faktu, že s nimi kapela pracuje tu a tam už na minulých albech, je jejich potenciál poměrně nevyužitý. Kdo už měl s Volbeat tu čest, ví, že heavy metalové riffy, rocková rytmika a prvky americké rockabilly jsou při sloučení s hlasem charismatického pěvce Michaela Poulsena velice příjemným posluchačským zážitkem, jenž možná neusadí do židle svou propracovaností, ale tohle je jeden z těch případů, kdy platí, že v jednoduchosti je síla. Hit střídá hit a kapela se už v minulosti celkem rychle našla v podobě, která je primárně určená pro velká publika a široké masy, aniž by však zamířili do sfér stupidní a podbízivé rockové hudby. Všechno prostě šlape jako hodinky.
Hned po krátkém navození westernové atmosféry úvodním intrem nastupují na scénu klasičtí Volbeat s “Pearl Hart”, což je naprostá koncertní tutovka, která svým skočným a zpěvným refrénem rozeskáče i odpůrce kapely. Rozhodně se jedná o jednu z nejlepších skladeb na albu, jíž družně doplňují další hitovky, kterých není zrovna málo. Nelze nezmínit tituly “Dead But Rising” s tvrdšími kytarami à la Metallica, “Cape of Our Hero”, což je nejpřístupnější věc na albu, nebo vyloženě stadiónově stavěná “Lola Montez”, která se mi víc zamlouvá v bonusové verzi, kde je sólová kytara v jednom momentu vystřídána harmonikou. Na první poslech vyčnívá zejména “The Lonesome Rider”, a to nejen protože si v ní pohostinsky zapěla Sarah Blackwood, ale i díky svému rockabilly nádechu, jenž se sice při refrénu rychle vytratí, ale jako zpestření druhé poloviny desky je to příjemná věc. To platí i o “Doc Holliday”, v jejímž úvodu se objeví banjo, které po chvilce zmizí pod nánosem metalových riffů.
Když už jsem nakousl ty hosty, tak samozřejmě musím upozornit na nejmetalovější píseň desky, a sice na “Room 24”, ve které řádí nezaměnitelný King Diamond, jenž přispěl k tomu, že se, dle mého skromného názoru, jedná o nejlepší skladbu desky. Taková pecka jako “Evelyn” s Barneyem z Napalm Death to sice není, ale kdo si myslí, že Kingův a Poulsenův vokál nemůže jít dohromady, tak je na omylu a tuhle skladbu doporučuji. Abych jen nechválil, protože takhle bych za chvíli vyjmenoval drtivou většinu tracklistu, tak stejně jako na předchozích albech, i tady jsem si našel písně, které bych bez mrknutí oka oželel. Tentokrát se jedná o nemastnou předělávku “My Body” od Young the Giant a o závěrečnou pomalejší “Our Loved Ones”, která mi i přes zapojení harmoniky moc nevoní. Osobně mám rád Volbeat i v rychlejším rytmu, což je případ punkem říznuté “Black Bart”, jejíž svižnější momenty mají a o poznání větší koule než ty střednětempé a zpěvné, které převládají.
Asi je jasné, že kritiku po předchozích řádcích čekat nemůžete. “Outlaw Gentleman & Shady Ladies” přináší opět dravou kombinaci heavy metalu a rock ‘n’ rollu, které nechybí lehkost a hravost. Možná si budete říkat, že pátá variace na stejné téma už nemůže fungovat tak, jako na prvních albech a do jisté míry máte pravdu, ale i přes zjevnou stagnaci jsem ochoten tento neduh Volbeat odpustit, protože novinka se poslouchá jedna báseň. Skvělý zvuk a muzikantské výkony jsou standardně na hodně vysoké úrovni, a pokud si odmyslím těch několik minut navíc, které desce podráží nohy, tak nemám žádných výtek, protože to, co Volbeat dělají, dělají sakra dobře.
Další názory:
Nemůžu si pomoct, ale v případě Volbeat se zase jednou musím postavit do opozice vůči nadšeným kolegům. Na tyhle Dány jsem narazil ještě předtím, než vyrostli v opravdu velkou kapelu, ale už tehdy mě jejich muzika moc neoslovovala, což se s postupem času i přes ne zrovna malou snahu nezměnilo, díky čemuž jsem tak nějak nikdy nedokázal pochopit, proč se jim dostává tak obrovských ovací. Jako jo, je to nenáročná pohodovka a poslouchat se to určitě dá, ale i ta nenáročná pohodovka mi musí něco říkat, což se u Volbeat neděje… nebo lépe řečeno musí bavit (u pohodové muziky to musí platit naprosto bezpodmínečně), jenže Volbeat mě jednoduše nebaví, ať už jim to formálně šlape jakkoliv. Neříkám, že “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies” nemá svoje momenty, pár slušných nebo zajímavějších pasáží se najde, jenže když se na to album podívám jako na celek, nemám jediný důvod si to pouštět znova, protože když prostě dostanu chuť na nějakou pohodovou hudbu, mám tu zástup vhodnějších kandidátů, kteří mě opravdu baví. Sorry… Světlé momenty: hostující King Diamond (ten chlap je bůh!), “The Hangman’s Body Count” a “Doc Holliday”. H.
Volbeat jsou v posledních letech jednoznačná sázka na jistotu. Co se těmto dánským chlapíkům dostane pod ruku, promění tito ve zlatý důl. Nejinak je tomu i s jejich nejnovějším řadovým počinem “Outlaw Gentlemen & Shady Ladies”, které mě baví možná i více než doposud nejoblíbenější “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Hlavní zásluhu na tom má prostý fakt, že každý jeden kousek skládačky je do detailu vybroušený a na albu prakticky nelze najít hluchého místa. Všechny písně mají svůj osobitý nádech, neopakují se a z většiny materiálu cítím silný hitový potenciál. Parádní sound a technické provedení jsou už samozřejmostí. Kdyby takhle mělo vypadat každé album některé z mých oblíbených kapel, vřeštěl bych blahem. Nejzajímavější kusy dle mého názoru: “The Nameless One”, “Cape of Our Hero”, “The Lonesome Rider” a “The Sinner Is You”. nK_!
Země: Dánsko Žánr: melodic heavy metal Datum vydání: 22.3.2013 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Mother of All Lies
02. To Fool a Nation
03. Confession
04. The Iceman
05. Sad to See You Suffer
06. Hooligan
07. Infinity
08. Why So Serious
09. Motherland
10. I See Ghosts
11. Bullet for You
12. Who What Where When Why
13. Wasted
Dánská rock/metalová scéna nemá příliš mnoho kapel, které by vyloženě hýbaly scénou. Nejvíc pozornosti na sebe dokázal strhnout vypravěč King Diamond. Pretty Maids patří k služebně starším ročníkům (založeni byli před 32 lety), přesto mají pořád elánu dost na rozvádání. Nutno podotknout, že z původní sestavy už se zde potkáte jen s vokalistou Ronniem Atkinsem a kytaristou Kenem Hammerem. Ti skrz krátký rozpad v roce 1991 a nový start v obměněné sestavě došli ke své třinácté desce, pojmenované “Motherland”. Jejich hlavní styl zůstává zachován v podobě, v jaké jsme kapelu opustili u minulé bomby “Pandemonium” – ta totiž nabídla nejjasnější esenci moderního vyznění rockové muziky. Čili přímočarý melodický heavy metal, který táhnou především jednoduché úderné riffy a výtečné melodie zpěvu.
Muzika totiž není postavena na bůhvíjakých riffech, nicméně se nedá zastřít, že kytarista Ken Hammer ví, kdy použít tvrdší riff a kdy melodičtější vyhrávku. Většinu práce odmakává hlavně charismatický zpěv Atkinse, který nepředvádí kdovíjaké výlety do výšek, ale jeho barva hlasu je natolik specifická, aby oslovila i posluchače, kteří nejsou zvyklí na tvrdší počiny. Skladby jsou většinou vyloženě hitové a zažerou se do mozkové kůry takřka hned a jste schopní si melodie prozpěvovat jen pár vteřin po jejich odeznění. Nejlepší na této kapele je, že svou muziku umí odprezentovat s totálními koulemi i naživo, suverénní výkony z desky se vždy promítnou i na koncertech.
Zvuk alba obstarával už zavedený producent Jacob Hansen, tím pádem se zvukově mnoho neliší od alba “Pandemonium”. Dost lidí by možná řeklo, že je smutné, že dvě desky za sebou stojí na stejném zvuku, na stejných melodických postupech a celkově dramaturgicky působí dost podobně. Mně to však nevadí. Od Pretty Maids bych nečekal víc než přímočarou a melodickou muziku, jakou mi nabídli i tentokrát. Totiž kombinaci tvrdších riffovitějších kousků v kombinaci s jednoduššími komerčními kousky, které těžce stojí na melodických klávesách.
K tomu taky směřuje jedna z mých mála výtek. Ty klávesy jsou někdy zbytečně vytažené a skladby jsou stavěny až zbytečně moc na jejich základech, a to já v hudbě moc nemusím. Radši ocením zemitější vyznění v kombinaci s aranžerským obohacením kláves. Tady je to většinou naopak, klávesy kolikrát drží hlavní melodický motiv a kytara do toho “jen” sekunduje. Často na to však lze zapomenout díky vynikajícímu zpěvu. Ostatní hráčské výkony nemůžu komentovat, samozřejmě umí hrát všichni zúčastnění, ale “Motherland” rozhodně není o dech beroucích instrumentálních výkonech, ale o celkových instrumentálních výkonech zúčastněných muzikantů.
Hodně starších lidí, vyrůstajících na melodickém hard rocku či heavy metalu určitě dokáže “Motherland” ocenit. Možná, že vyznávači extrémních žánrů se tomu vysmějou jako zaprodané hudbě či něco takového. To já ale nedokážu, i když v poslední době vyznávám hudbu hodně mimo heavy metal či všeobecně melodickou muziku, tak jsem si poslech posledního alba Pretty Maids dokázal užít. Dost solidně odvedená práce na poli melodického heavy metalu, za kterou se není třeba stydět. Je totiž ošperkovaná excelentním výkonem zpěváka Ronnieho Atkinse, jehož zpěv ocení každý byť jen minimální posluchač melodických kapel.
Země: Dánsko Žánr: thrash metal Datum vydání: 29.3.2013 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. Intro
02. Final Eclipse
03. Arachnida
04. For the Fallen
05. Children of Rwanda
06. Gemstones
07. Dark Matter
08. Last Night
09. Opium
10. Fractured Dimension [bonus]
Thrash metalová scéna zažila v posledních letech novou vlnu zájmu. Jako blesk z čistého nebe vznikly stovky kapel hrající thrash podle klasických ingrediencí, s velkým nasazením a často také bohužel s minimem vlastních nápadů. Nebudu před vámi tajit, že tento trend šel úplně mimo mě. Na druhou stranu však vzniklo několik kapel, které se do lety prověřeného žánru snažily vložit množství svých nápadů, případně hledali inspiraci i mimo thrash metal. Do této škatulky patří jistě i Essence, jejichž debut “Lost in Violence” z roku 2011 mi v hlavě uvízl hned z několika důvodů. Prvotně proto, že šlo o album, které vůbec neznělo, jako by ho nahrála kapela složená z dvacetiletých mladíků. Vyzrálost z něj naopak čišela, stejně jako výborná znalost evropské školy thrash metalu. Nebudu o něm však prozrazovat víc, protože bych si zásadně zkrátil zásobu informací, které vám mohu povědět o druhém albu Essence, “Last Night of Solace”.
Nejdříve však zmiňme okolnosti, za kterých “Last Night of Solace” vzniklo. Debutové album způsobilo Essence veliký příval pozornosti a vydání nástupce tak bylo logickým krokem. Z kapely však v mezičase odešel basák Nefer, který byl jedním z důvodů, proč jsem v dobovém NCSD udělil debutu vysoké hodnocení 8,5 bodu. Nefera jsem ostatně označil za nejlepšího baskytaristu roku. Jak jeho odchod ovlivnil zvuk kapely, uslyšíte velmi snadno. Kdysi výrazná basa zcela zmizela a s ní kapela přišla o jednu z hlavních odlišností, kterou se mohla honosit oproti početné konkurenci. Jeho nástupce Rasmus Nielsen je dobrý, o tom nelze pochybovat, ovšem v porovnání s předchůdcem postrádá jeho hra charisma. Pozitivní však je, že se kapela nesnažila odchod svého nejvýraznějšího člena zamaskovat hledáním jeho věrné kopie. Rasmus Nielsen má svůj styl, který sice není nijak unikátní, ale je alespoň jeho vlastní.
Album otevírá krátké intro, které po krátkém orchestrálním nástupu přejde do klasické thrashové řezačky. Nic nového (debut s orientálně znějící kytarou v úvodu byl přeci jen zajímavější), ale také rozhodně nic špatného. “Final Eclipse” je první plnohodnotná skladba a ve zkratce na ní lze vylíčit většinu charakteristik desky “Last Night of Solace”. V první řadě zde máme křišťálový zvuk se skvěle znějícími kytarami, hodně hlasitým vokálem a možná zbytečně zastrčenými bicími. Frontman Lasse Skov má jedovatý hlas, který je správně nakřáplý a navíc je mu i poměrně dobře rozumět. Spolu s Markem Drastrupem pak tvoří výtečně sehrané duo kytaristů, které chrlí jeden zapamatovatelný rif za druhým. Ty jsou v míře vrchovaté prokládány sóly, a vždy si můžete být jisti, že půjde o skvělou záležitost. Technicky precizní a příjemně melodická sóla se na “Last Night of Solace” vyskytují v opravdu velkém množství. Ve “Final Eclipse” jedno nalezneme hned po jedné minutě. Na něj naváže refrén, v němž Essence ukáží, že aby byl zpěv chytlavý, nemusí nutně být čistý. S typickým chraplákem vyřvává Lasse slova o konečnosti života a já nevidím jediný důvod, proč si nezařvat s ním. O jednu sloku, refrén, sólo a dvě minuty později přijde zvolnění s lehkým dotekem akustické kytary, které vyústí v (překvapení) další sólo, tentokrát poněkud hammetovského rázu.
Na jednu metalovou skladbu tak jde o solidní množství nápadů a silných momentů. Horší už je, že zbytek alba vznikl víceméně podle stejného formátu. Samozřejmě, že občas je něco přehozené, občas něco úplně chybí. Některé skladby jsou tvrdší, jiné hrají víc na sílu melodií. Jinak je ovšem různorodost alba poněkud nízká, což ale nezní vůči Essence fér, jelikož, a přiznejme si to upřímně, klasický thrash metal přemírou invence také nikdy netrpěl. Po poslechu tak v hlavě zůstane spíše několik silných momentů, které vystupují nad úroveň jinak velmi dobrého materiálu. Hymnický refrén “For the Fallen”, nezastavitelná zběsilost “Children of Rwanda”, precizní rychlé sólo v “Gemstones”, výborné “prostorově” znějící bicí v “Opium” a jako celek snad jen výtečná “Last Night”, která shrnuje to nejlepší ze všeho, co Essence nabízí. To jsou klíčové momenty, podle kterých si budu album pamatovat. Žádný z nich však není tak výtečný, jako byl brutální nákop “Pestilence” z debutu. Žádná ze skladeb nemá takové koule jako “Blood Culture”, kterou kapela započala minutu a půl dlouhým basovým sólem, ke kterému se v jejím průběhu ještě dvakrát vrátila. A hlavně, žádná píseň na “Last Night of Solace” ve mně nevyvolá takové emoce jako geniální “Shades of Black”, z jejíž síly se mi dodnes ježí chlupy všude, kam je evoluce umístila.
Jinými slovy, nic z “Last Night of Solace” není tak dobré jako nejlepší momenty z “Lost in Violence”. Nic až na jedinou výjimku. “Dark Matter” je skladba, která do zbytku alba úplně nesedí. Je temnější, nevyzpytatelnější a méně melodická. Hlavně však ve své polovině skrývá instrumentální plochu, která zní spíše jako by vypadla z nějakého atmosfericky black metalového alba. Jde jen o krátký moment, který rychle zmizí ve víru thrashové nasranosti, ale cloumá se mnou jako poryvy větru s žirafou na poušti.
Essence svým debutem nastavili laťku nesmírně vysoko. Chtělo by se mi říct, že bylo nemožné ji překonat, a kapela se o to možná ani nesnažila. Ztrátu výjimečného basáka vynahradila silnějšími melodiemi a mnohem větším množstvím kytarových sól. Lasse Skov je stále skvělý zpěvák, i když jeho hlas zní oproti debutu poněkud otupeně. I tak je ale “Last Night of Solace” velice dobrý materiál. Essence jsou přeci jen stále velmi mladá kapela a já doufám, že před sebou mají dlouhou kariéru, kterou budu pozorně sledovat. Nejsou však tou geniální kapelou, která mě uhranula před dvěma lety. Jsou “pouze” velice dobří.
Země: Dánsko Žánr: melodic doom / death metal Datum vydání: 30.11.2012 Label: Cyclone Empire
Tracklist:
01. A Litany of Rain
02. Winds Torn
03. A Lonely Passage
04. A Father’s Providence
05. Mourning Sun
06. Call of the Raven Moon
07. Forest of Insomnia
08. Between
Doom metaloví Saturnus už existují přes dvacet let, ale na kontě se jim lesknou jen čtyři dlouhohrající zářezy, z toho ten poslední, pojmenovaný “Saturn in Ascension”, vyšel teprve na konci minulého měsíce. Asi netřeba podotýkat, že vydání desky těchto dánských nestorů provázela velká očekávání, alespoň z mojí strany. Od geniálního majstrštyku “Veronika Decides to Die” uběhlo dlouhých šest let a novinku nahrála téměř úplně jiná kapela. Zůstal pouze charakteristický vokál Thomase Jensena. Měla obměna vliv na kvalitu nové desky?
Soudě dle loňského prosincového koncertu v Brně se nebylo čeho bát. A to se potvrdilo i při poslechu přes hodinu dlouhého materiálu. Noví muzikanti určitě do muziky Saturnus přinesli svůj otisk, ale ten základ, který byl položen v začátcích a umocněn poslední deskou, zůstal. První skladbu uvádí andělský zpěv a s první nástrojovou explozí přichází všeobjímající smutek tak, jak to umí nejlépe. Rozvážné tempo, kila a prakticky neustávající kytarová melodie, linoucí se pod tím vším, to už jsou trademarky. Nad tím vším se vznáší hluboký murmur. Flemming Rasmussen, dnes už stálý spolupracovník kapely, desku opatřil opět excelentním soundem, který je čitelný, ale přitom není zbytečně uhlazený. V osmi skladbách se setkáme se všemi tvářemi kapely, s pomalým těžkým smutkem, za jehož esenci bych označil překrásnou “Wind Torn” s krásnou kytarovou melodií a aurou osudového okamžiku. Další podobou jsou křehké akustické kousky podpořené recitativem, ukázkovým kouskem je zde “Call of the Raven Moon“; uznávám, že je to trochu kýčovitý název, ale ta skladba má sakra takovou sílu, že mě v tu chvíli ani její název zas tolik nezajímá. V této skladbě se objevuje i pasáž flétny, která tento smuteční pohled na měsíc jenom umocňuje. Tu rychlejší tvář reprezentuje “A Father’s Providence”, kde se pěvecky Thomas pouští do křičenějšího agresivního projevu, prokládaného recitativem. V téhle skladbě si Saturnus nezadají s kdejakou goticky metalovou bandou. Valivé jednoduché riffy, melodické klávesy a melodické sólo. Rozhodně to asi nebude muzika pro někoho, kdo si primárně rochní hrubozrnném death/doomu nebo ve funeralových bahnech. Jde o dost přístupnější (aspoň si to myslím) druh zadoomané muziky.
Jinak ale deska jede většinou v tom pomalém tempu, kdy je čas na vše. V tomto směru funguje vedle zmíněné “Wind Torn” naprosto dokonale závěrečný žalm “Between”, který v závěru graduje přesně tak, jak si to u závěru alba představuji. Víte, jestli si desku pustíte a znáte i předchozí tvorbu kapely, možná si budete brumlat pod nosem, jak se nad tím můžu tak rozplývat, když to v podstatě opakuje formuli z desky předchozí. Já bych od téhle kapely ale ani žádný extra vývoj nečekal, chci jednoduše poctivý doom “brajdovského” střihu, který navodí přesně tu atmosféru, kterou očekávám, a přitom to nebude plytké ani nijak brutálně kýčovité. Jestli jste si se Saturnus rozuměli na dřívějších zářezech, nezklame vás ani “Saturn in Ascension”. A je jedno, že se tu ještě více projevil duch Mrtvé nevěsty (především strašidlo “The Angel and The Dark River” se vznáší dosti blízko), který se u nich obecně dal zachytit vždy. To mi totiž vůbec nevadí, protože s klasickými žánrovými postupy pracují naprosto citlivě a zkušeně, což novou desku “králů žánru” sešoupává poměrně hluboko. Hudební slabinou je snad jen repetitivnost a mírná nezajímavost skladby “Mourning Sun“, asi největšího výtahu hudebních postupů My Dying Bride. Chybí jí síla ostatních skladeb.
Vychutnejte si v klidu každý tón, každý doušek. Tahle deska snad v jiném než zimním období ani vyjít nemohla. Zatím tento rok nic lépe nepodpořilo mrazivou atmosféru, která venku panuje. Poctivý kus smutku k vánočnímu bojkotu!
P. S. Jednu docela zásadní vadu tohle album ale má – hrozný cover.
Další názory:
Já osobně ze “Saturn in Ascension” zdaleka nejsem tak nadšený jako kolega. Přesně jak zmínil, fandům toho tvrdšího doom metalu, potažmo přímo funeral doom metalu, což je přesně můj případ, to nemusí zrovna sednout – jak jsem se sám na vlastní kůži přesvědčil. Ona to není špatná muzika, poslouchat se to samozřejmě dá úplně v pohodě a rozhodně Saturnus neupírám jejich nesporné kvality, nicméně na můj vkus je to až přespříliš melancholické a hlavně utahané – ne v tom dobrém slova smyslu. Jako vrchol nahrávky vidím jednoznačně trochu rychlejší “A Father’s Providence”, která ze zbytku na první poslech vyčnívá a vytrhne člověka ze všeobecné letargie, jako celek však nemám potřebu nebo chuť “Saturn in Ascension” dále poslouchat. Samozřejmě, i dle mého názoru to je stále nadprůměr, to ano, v mých očích však pouze jen lehký nadprůměr… H.
