Země: Španělsko Žánr: death metal Datum vydání: 18.10.2019 Label: Norma Evangelium Diaboli Tracklist: 01. Rapture Below 02. Black Vertebrae 03. Leprous Fire 04. Ungodly Others 05. Inhuman Utterings 06. Insight 07. …of the Mad Men 08. The Baneful Choir 09. Sunken Stars 10. Verdict of the Dead 11. Charnel Above Hrací doba: 51:40 Odkazy: facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Norma Evangelium Diaboli

První pohled (Metacyclosynchrotron):

Cože? My tu nemáme žádnou recenzi Teitanblood? Taká ostuda, ty pičo…

Tak abych to napravil. Nemá smysl opisovat z archivů, co a kdy Teitanblood vydali, ale s časovým odstupem lze nahrávky zařadit do kontextu metalového historie a možná i zhodnotit jejich dopad alespoň částečným definováním toho, čím oslovují obrovské počty metalistů, kromě toho že to je námrd a zlo až do pekla.

Kapela vytryskla s hrozivým smradem a syčením z nejzazších útrob undergroundu, když Norma Evangelium Diaboli v roce 2009 vydali debut „Seven Chalices“. Starší krátké nahrávky se sice těšily úctě metalových fanatiků, ale k nim bylo nutné se trochu prokopat. „Seven Chalices“ bylo album, které proniklo i k širší veřejnosti podobně jako první delší nahrávky Dead Congregation nebo Grave Miasma. V té době se znatelné pozornosti konečně dostávalo i třeba Portal, což jsou všechno kapely, které stejně jako Teitanblood čerpají z kořenů deathmetalového (a blackmetalového) undergroundu 80. a 90. let a nakonec žánrové původce bez přehánění přerostly. Čtenáři, kteří z nějakého důvodu Teitanblood neslyšeli, by měli mít na paměti, že ať už budu v následujících odstavcích mlít o jakýchkoliv podobách metalové hudby a vztahovat je k tvorbě Španělů, tak zvýrazněný popis výše je směrodatný. Anebo jinými slovy: Teitanblood hrají staroškolský, primitivní metal smrti s ďábelskou atmosférou, zahraný s intenzitou takových Sadistik Exekution (pokud bych měl jmenovat alespoň nějakou kapelu). Akademicky vymazlený extrémní metal nečekejte.

Ale k věci. Teitanblood měli velice blízko i k hovadskému pojetí black metalu inspirovaném Von, Demoncy, Beherit (a tedy i Blasphemy), což šlo především slyšet na předchozích splitkách s Proclamation, Necros Christos a samozřejmě na prvním demu, jež navíc s ranými materiály dalších kapel předznamenaly boom „war metalového / bestiálního“ trendu. Tradičnější blackmetalové vlivy byly v celkové prezentaci Teitanblood spíše symbolické, avšak nelze ignorovat NaSKovy doložitelné vazby na obroditele žánru jako Watain, Katharsis, Deathspell Omega a také Ofermod, kde NSK měl působit jako koncertní vokalista a dokonce s nimi (s Belfagorem, Emilem z Reverorum ib malacht a Torem Stjernou) nahrál album „Pentagrammaton“, které žel nikdy nevyšlo. Verzi „Tiamtü“ z této nahrávací session lze alespoň slyšet na CD verzi EP „Serpent’s Dance“. Stjernovi a jeho projektu Chaos Omen NSK mimochodem vydal ípko „Let Clarity Succumb“, a to skrze short-lived label Nails of Christ. Což nezmiňuji jen proto, abych tu měl všechno, ale z důvodu že v rámci „orthodox BM“ fakt není špatné a někomu by za poslech mohlo stát.

Metalové CV mozku Teitanblood by ale otevřelo redigování tištěného zinu Final Solution, a pokud bychom chtěli nalézt nějaký důkaz o tom, že i vysmívané pisálkovství může mít citelný vliv na scénu, stačí poukázat na zin Dauthus Tima Ketoly (dvorního malíře Teitanblood), neboť bez třetího čísla a jeho ukrutného obsahu by „Seven Chalices“ bylo asi jiné a minimálně by postrádalo ten nejšílenější (a nejlepší) booklet, který kdy metalová kapela měla. S úctou se k tomuto dílu vyjadřovali i jiní, neboť zin nepříčetnou esenci skutečného death & black metalu vyjadřoval psanou a vizuální formou. Osobně jinak předpokládám, že poctiví pisálci se snaží (nebo měli by) hudbu vnímat skutečně zevrubně a vedení řádného zinu (tištěného o to víc) vyžaduje velikou posedlost a smysl pro detail. To vše se při hudební tvorbě prostě může hodit. Jak se nejspíš stalo i tady.

Abych se vrátil k zmíněným proudům a dál na myšlenku navázal… Ten deathmetalový úspěšně metamorfoval a žánr celkově reformoval. Duchovní pojetí black metalu, zvlášť ve své druhé vlně, která více vycházela z Deathspell Omega než z Watain (zjednodušeně řečeno), také zrodilo inovátory, výtečné řemeslníky, stejně jako zástupy karikatur a pozérů. Určitě si ale myslím, že ona „gnoze“, ať už skutečná nebo předstíraná, v žánru pozvedla laťku průměru. Bestiální black metal však pozřel sám sebe, trend zemřel a kapel, které by dokázaly přinést něco svěžího nebo prvotřídního, se objevilo zoufale málo.

Teitanblood objektivně nic nového do hry nepřinesli, naopak si více „půjčovali“ od klasik a zde nešlo jen o pouhé lyrické pokývnutí vůči oblíbeným interpretům nebo subjektivní hudební podobu, nýbrž o bohapusté kopírování riffů. Ovšem z jejich přístupu lze cítit fundamentální chápání (ne)hudební esence žánrů, na čemž se podle mého názoru mohl podepsat výše uvedený kontext, plus mám důvod věřit, že na jakési supra-racionální konfrontace s nefyzickými entitami došlo, což taky zanechá inspirativní šrám.

Teitanblood i s nejfundamentálnějšími prostředky metalového primitivismu zplodili tituly, ke kterým mohou fanoušci i tvůrci vzhlížet a nepřímo se jimi inspirovat. Třeba proto, že subjektivním emočním aspektům, které v hnusné metalové hudbě mají pádnost (intenzita, temnota atd.), vtiskli až archetypální podobu. „Seven Chalices“, „Death“ a okolní singly jsou toho snad nejlepším příkladem. Tyto nahrávky by samozřejmě nemohly mít takový dopad, kdyby borci neuměli spíchnout riff jak zmrd, co těžko vyhnat z hlavy a posluchače nabije velkou silou nebo rovnou rozštípe, i když ho případně obšlehli od Nihilist nebo Repulsion. Opomenout nelze ani intelekt, rozvahu a přehled, které umožnily, aby i z té zpátečnické „bídy“ šlo efektivně zkomponovat desetiminutový song.

Ale to vše je, na rozdíl do většiny kapel, které se nejvíce soustředí na hudební stránku věci, druhořadé, neboť Teitanblood se dle svých slov necítí být hudebníky. Osobně bych je popsal jako zpytce hrůz z tunelů lidského nevědomí a horečnatých vizí konce světa, za něž by se nestyděli ani ti nejpomatenější proroci. Tato abstraktní vidění už „Seven Chalices“ převedlo do geniální/šílené audio-vizuální podoby, neboť, jak to například skvěle vystihli v zinu Serpent Bearer, Teitanblood „vyčarovali obrazy něčeho všudypřítomného a starého. Hudbu, kterou lze skutečně cítit více smysly; pudově a niterně“. Ovšem jak zase stojí v bookletu „Seven Chalices“:

„The prophet’s prophesy lies in my name: I sent them not, neither have I commanded them, neither spake unto them: They prophesy unto you a false vision & divination and a thing of nought and the deceit of their heart.“

Když se rozléhal věhlas „Seven Chalices“ a poté v maximální míře i „Death“, Teitanblood slyšeli snad všichni: staří, mladí, fanoušci i legendy. Tyto nahrávky najednou stály jako výtečná nadčasová reference: nekompromisní rachot vycházející ze základů agresivní, temné metalové hudby, který nepůsobil zastarale a objevil se v době, kdy extrémní metal zažíval mnoho změn a hledal nové směry. Noví „průkopníci“ uspěli snad jen v těch případech, pokud ve své hudbě neopomenuli aspekt hnusného zla nebo pomatené mystiky, jak to připomínaly kapely jako právě Teitanblood. Dále mi přijde, že velký počet blackmetalových vokalistů začal preferovat hlubší, zvířecí projev před krákáním, řvaním a ječením po vzoru Burzum nebo Darkthrone. Důvody mohou být různé, a tento vliv by šel vysledovat k Watain, Ofermod a Behexen, ale faktem zůstává, že nepříčetný vokál NaSKa je působivější. O ryze muzikálním dopadu Teitanblood lze spekulovat také a o pár konkrétních případech třeba vím z osobních diskuzí. A zde nemyslím dopad na céčkové war metaly, co nestojí za řeč, ale i na výraznější jména, klidně i progresivnější podoby metalového čarodějnictví.

V poslední dekádě šlo také vidět, jak se rostoucí množství kapel začalo pyšnit ohavně-atmosférickými přebaly. Timo Ketola vždycky patřil k předním metalovým ilustrátorům, ale právě jeho grimoár pro „Seven Chalices“ posedl několik dalších, mladších umělců a zároveň si myslím, že celkově povzbudil poptávku kapel po vyšší úrovni přebalů. Nikdy jsem ho na to neptal, ale předmětný booklet měl jistě velký dopad na jistého Winterwallda, jehož obhroublé (ale již poutavé) kresby zdobily vybrané slovenské demáče a ziny, aby dotyčný nakonec vystoupal mezi nejprominentnější malíře metalové scény a současnou úroveň jeho tvorby můžete posoudit právě v bookletu „The Baneful Choir“.

Ale zpátky k věci. Mimoňům samozřejmě přijdou všechny desky Teitanblood zaměnitelné a na jedno brdo, ale faktem je, že každé vydání je dostatečně odlišné. K vývoji a logickému posunu samozřejmě došlo na poli zvukovém, instrumentálním; tady lze nalézt pojítka a společné rysy. Ale každá nahrávka, „Seven Chalices“ počínaje, předkládala vlastní, vytříbenou vizi ztělesněnou tématickým konceptem, jenž je zase organicky vyjádřen hudební náplní. Jistě by stálo za to zkusit rozebrat čistě lyrickou stránku dřívějších věcí, jak se odráží ve zvukovém obsahu a pak to nějak porovnat s novinkou, ale na to si prozatím veřejně netroufám.

Každopádně je zbytečné očekávat, že by snad „The Baneful Choir“ mělo přímo navazovat na vizi „Death“, nějak ji rozšiřovat nebo jí nabídnout znova snad jen v odlišných odstínech. Kdo tak činí, ať z případného zklamání viní v prvé řadě sebe. Ale též bych nejspíš pičoval, kdybych zfanatizovaný temnotou „Hell Awaits“ čekal na nové Slayer a dostal uhlazené „Reign in Blood“. Přirovnáním k prvním třem deskám Slayer podle mě vůbec vzniká zajímavá a smysluplná paralela, tedy že „Seven Chalices“ je podobně surovou „předtuchou“ věcí příštích jako „Show no Mercy“, jež je nabitá hromadou výrazných „hitů“. Z obou debutů je také patrnější, jaké kapely hudebníky formovaly; svůj unikátní ksicht si navíc Slayer s Teitanblood definitivně vytvořili trochu později. Materiál „Death“ ve své zlovolné, liminální intenzitě má svá hluchá místa a materiál dosti splývá, což je pocit, který mám i z „Hell Awaits“, ale v případě obou desek je na prvním místě prostě zkurvené PEKLO, před nímž se vše ostatní sklání, a čert vem, že forma překonává obsah.

Paralely mezi „The Baneful Choir“ a „Reign in Blood“ se již snad nabízí samy, neboť se jedná o „kratší“ a překvapivě přístupné desky s velice upravenou, byť adekvátní produkcí. Zároveň postupně získávám pocit, že ty nejfatálnější songy Teitanblood by se mohly nacházet právě zde (což je v diskografii Slayer také případ „Reign in Blood“). Metla, se kterou necloumá taková „Ungodly Others“, nemá právo se na margo hudby Teitanblood (či metalu celkově) vůbec co vyjadřovat. A co se týče jiného zásadního aspektu, atmosféry, tak jsem již bezpečně přesvědčen, že titulní song představuje kapelní vrchol. Jeden riff, hrozivě nepřirozené vokály odjinud, hromada skrytých detailů a odporný feeling, jako by jednoho divného večera měla puknout obloha, aby z rudo-fialově-černého hemžení mezi mraky vystoupily nepřirozené tvary chapadel, zubatých otvorů, očí a zaplnily obzor.

Ale abych se tu jen nerozplýval. Vadit může velice pozvolný rozjezd desky a také fakt, že skoro pětina materiálu sestává z ambientních ploch, od nichž bych asi čekal více zvrácené zvukomalebnosti (zvlášť když na desce přispěl i Antti Litmanen z Arktau Eos). Doopravdy mohu ale vytknout jen to, jak dvojstopa „Insight of the Mad Men“ trhá celistvost desky, i když její umístění dává na vinylovém formátu smysl. Umírnění vokálů a rytmiky v porovnání s prvními dvěma deskami pochopitelně někomu přijde jako negativum, ale toto je kompenzováno jinak. Utopené hlasy jsou zajímavě smíchány a při plné pozornosti mají zhoubný účinek, jenž dělá čest názvu desky.

I „pomalejší“ bití bicí soupravy je perfektně účinné, jednak kvůli skvělému zvuku (sound triggerovaných bubnů produkci „Death“ trochu škodil) a osobně zastávám názor, že brutální, svižné „tupa-tupa“ může být stejně intenzivní jako sypačka v 270 BPM, „Ungodly Others“ nebo „Inhuman Utterings“ argumentují snad dostatečně samy o sobě. Podobný pocit mám i z kytarových sól. Po kvílení překotných „shreds“ se občas zasteskne, ale i kakofonie „melodičtějších“ sól, zvlášť když se valí se z obou kanálů zároveň, dokázaly můj ksicht solidně pokrčit. Nejlepší zůstávají samozřejmě ta neumětelská sóla na demu a „Seven Chalices“, haha. Avšak to, že X zdejších riffů je více či méně povědomých, problém představuje. Ne, že by se tohle netýkalo i dřívějších desek, ale „The Baneful Choir“ už naráží na jistou hranu. A jak tomu bylo i dříve, ani novinka není „all-killer-no-filler“. Strana B mi přijde prostě „slabší“, i když ji otevírá výtečná titulka a uzavírá „Verdict of the Dead“, která zase představuje sakra zajímavé osvěžení. Kdybyste tuhle skladbu oblékli do adekvátně zastaralé produkce, tak byste určitě sežrali, kdyby vám někdo nakecal, že pochází ze stejné doby jako „Scream Bloody Gore“.

Tl;dr: „The Baneful Choir“ není tak hnusné a špinavé jako „Seven Chalices“, ani monolitické a šílené jako „Death“, „Purging Tongues“ nebo „Sanctified Dysecdysis“. Je samozřejmě v pořádku, pokud budete s odstupem času preferovat tu či onu nahrávku, ale stále se jedná o Teitanblood ve 100% podobě se všemi klady i zápory, a tedy o nezaměnitelný, brutální, zlometalový děs. Ve prospěch dominance prvních dvou dlouhých nahrávek by šlo asi podat více pádných argumentů, ale ve zmiňovaném vizionářství, ani v námrdu není „The Baneful Choir“ o nic méně fatální.

Záleží samozřejmě, co s nahrávkou udělá čas, ale pasáží, kdy bych nejraději někomu vyloktoval ohryzek, tu je hodně, a dokonce jsem byl po prvních analytických posleších obdarován zvláštními, nepříjemnými sny, kde mimo jiné z podivně tmavomodrých, dýmavých ohňů kráčeli lidé stažení z kůže, mokvající, ve tvářích děsivě potrhaní a zohavení, uprostřed post-apokalyptické městské krajiny, zatímco v pozadí zněl zdeformovaný zvuk Teitanbloodovských kytar. Co bych mohl chtít víc? Která jiná kapela mi tohle dá? Stěžovat si tedy nemůžu a nebudu. Určitě ale nebudu tvrdit, že by „The Baneful Choir“ bylo bezkonkurenčně nejsilnější metalovou deskou letošního roku.

Druhý pohled (Cnuk):

„The Baneful Choir“ mi připomíná časy, kdy jsem za doprovodu „Hell Awaits“, „Reign in Blood“ a „South of Heaven“ pařil první dva díly „Dooma“. Brodit se potoky krve, potkávat naražené chudáky na kůlech, masakrovat hromady démonů a přitom hledat v chodbách posetých rohatejma únik do dalšího kola. Za zvuků Slayer či Morbid Angel (ale i originálního soundtracku) návykový požitek. Teitanblood mi na „The Baneful Choir“ zprostředkovávají něco podobného – kurevsky nesvaté svinstvo.

Už rudá kresba na obálce ukazuje onu zlověstnou, satanistickou atmosféru, která se se spuštěním nosiče jen dále prohlubuje. Teitanblood se ještě více ponořili do divokého death metalu, čímž se „The Baneful Choir“ lehce vymanilo z utáhnutých okovů předchozích nahrávek, a stejně tak mu prospívá větší zapojení temně ambientních skladeb, jež nyní tvoří nezanedbatelné procento celkové stopáže. Hlavní náplní je ale stále bestiální smršť. Ta dokáže v určitých momentech hypnoticky zesilovat až na samou hranici, jako se děje kupříkladu v titulním opusu. Stejně brutální jsou i thrashové riffy, jichž na desku prosáklo celkem dost a sedí sem výborně. Nechybí ani pomalá zničující tempa, ostatně úvod je právě v tomto rozpoložení. „The Baneful Choir“ zkrátka obsahuje hodně různých poloh, a ať už pouze tajemně hučí, plazí se v krvi nebo trhá stěny okolo, je to vždy ve znamení maximální intenzity a tlaku.

Nejlépe se „The Baneful Choir“ poslouchá jako jeden kus, od začátku do konce – pak jeho utiskující nálada vynikne naplno. Stejně tak ale není problém si tu najít oblíbené pasáže. Skladby jsou dobře vystavěné a i v této změti nabízí překvapivě dost chytlavých motivů, jichž se dá po několika přehráních chytnout. Jejich odhalení možná vyžaduje více poslechů než předešlé řadovky, ale odměnou je znovu vysoce sugestivní zážitek. Hlavní předností nových Teitanblood je právě ucelenost celého díla a jeho schopnost naplno pohltit posluchače po celých padesát minut. Zatím nedokážu říci, jak si stojí vedle ostatní tvorby, ale „The Baneful Choir“ rozhodně důrazně stvrzuje, že právě oni jsou králi veškerého metalového hnusu.