Kapela Star Insight z Finska se již na první pohled tváří trochu podezřele. Kdesi se můžete dočíst cosi o space black metalu, jinde zase něco o melodickém extrémním power metalu, čemuž by také odpovídala i obálka, kterou bych si dokázal představit spíš u italských power metalů než u severského black metalu (byť melodického). Když pak zabrousíte na Facebook kapely a najdete tam fotky jednotlivých členů dost amatérsky naphotoshopovaných na pozadí umělých planetek a draků (kombinace jako svině!), tak okamžitě dostanete dojem, že tohle asi nebude zrovna dobrá záležitost. A jak někdy zdání klame, zrovna v tomhle případě spíš ne.
Nakonec debutové album “Messera” rozhodně není tak debilní, jak jsem se v předstihu obával, ale i tak Star Insight do nadprůměru ani nečuchnou. Jejich muzika se opravdu pohybuje někde na hranici melodiky a symfoniky, kdesi napůl cesty mezi black metalem (ale takový ten black metal pro děti, žádné zlo to není ani omylem) a extrémním melodic metalem. To by obecně vzato ještě nemuselo být úplně zavrženíhodné, ale na to, aby “Messera” byla alespoň trochu zábavnou nahrávkou, by Star Insight nesměli znít jako hodně laciná kopírka The Kovenant ve velmi naředěném pojetí.
Úplně stoprocentně marné to není a dokázal bych si představit, že někdy v budoucnu se Star Insight mohou trochu vyhrát a nabídnout něco zajímavějšího. Ostatně, i na “Messera” se sem tam nějaký ucházející motiv ukáže (třeba ve “Frozen Rose”), především co se kláves týká (co si budeme povídat, o nich to album v podstatě je, kytary a bicí většinou hrají docela tužku), ale celek pořád působí úplně stejně jako obálka, z níž smrdí počítač na sto honů – uměle a plastově. Výsledkem je tedy docela nijaká deska, jež se sice dá poslouchat (spíš poslechnout) bez újmy na zdraví, ale je to prostě natolik nezajímavé a nudné, že není moc důvod s tím ztrácet čas…
Země: Finsko Žánr: rock Datum vydání: 15.8.2014 Label: Secret Entertainment
Tracklist:
01. Place of Fear
02. Thunderbrigade
03. Pain that Gains
04. Black Sky
05. Plenty of Reasons
06. Till the End of Time
07. When We Were Young
08. Perfect Dream
09. Lonely as I Am
10. All of Your Illusions
Já vím, že to je zbytečné, protože je to víc než patrné už z titulku článku, ale přesto je nutné to říct i oficiálně. “All of Your Illusions” je, světe div se, sólovým albem týpka jménem Henric Blomqvist, s jehož finální podobou mu pomáhaly další osobnosti rockové scény, takže z toho plyne zařazení alba pod hlavičku Henric Blomqvist & Friends. Tak, a tajemství je venku. Teď už jen stačí si říct, kdo že to vlastně je Henric Blomqvist, protože ani kdybyste mě mučili, tak před tím, než nám tohle album do redakce k recenzi přišlo, jsem neměl ani nejmenší páru, odkud bych tohle jméno měl znát, nebo kam jej zařadit.
A upřímně řečeno, o moc chytřejší nejsem ani nyní, protože Henrica si nelze spojit s nějakým větším jménem rockové scény. Tento kytarista se narodil před 44 lety ve finském Pietarsaari, kde rovněž žije. O jeho profesionálních hudebních zkušenostech se mi toho moc zjistit nepodařilo, a když už jsem našel nějakou zmínku o účinkování či hostování v té či oné kapele, tak se jednalo o tak neznámá jména, že bych vám jen zatěžoval mysl spoustou neznámých názvů, které beztak ještě před dočtením recenze zapomenete. Ale nevěřím, že všichni jsou v hudebních končinách severského hard rocku tak neznalí jako já, tak si dovolím jen tak pro úplnost vypíchnout jisté Tinderbox, v jejich řadách se ohříval několik let. Vidíte, já říkal, že to jsou neznámá jména.
No, ale pojďme do současnosti. Henric dostal před lety nápad dát dohromady něco se svými známými – vokalisty, mezi něž patří i Doogie White, kterému kryl s kytarou v ruce záda při dvou koncertech v domovském Finsku. To se psal rok 2009 a jistým způsobem tak byly položeny základy “All of Your Illusions”, protože je to i bývalý vokalista Rainbow (aktuálně zpívá ve WAMI), který se jako jeden ze zpěváků schovává za oním označením & Friends. Spolu s několika dalšími členy Henricových bývalých působišť a pěveckými jmény, o kterých ještě bude řeč, se skladatelsky spolupodílel na tvorbě jednotlivých písní a vzhledem k tomu, že jak Henric, tak ostatní členové jeho doprovodné kapely, jež dávala jeho debutové album dohromady, se hlásí k odkazu starých hard rockových klasik, jako jsou Deep Purple, nebo právě Rainbow, tak je nad slunce jasné, co očekávat od “All of Your Illusions” po hudební stránce.
Správně, je to onen zmíněný hard rock. Přesněji řečeno hard rock staré školy. Skladby jsou téměř všechny jednoduché, tedy přesně tak, jak tomu bývalo kdysi. Žádné vyložené kejkle se nekonají, snad jen s výjimkou kytarových sól ústředního instrumentalisty a několika výletů černobílých klapek, za nimiž sedí jistý Sven Wannas. Ten dostal poměrně dost prostoru se svými klávesy a hammondy, takže umocňuje místy až retro vyznění celé desky, jež má možná moderní zvuk, ale kompozičně jako by se na ní skladby rozkutálely ze starých gramodesek. Což ovšem nechápejte jako výtku, jen poukázání na to, že komu tahle hudba příliš nevoní ani v podání těch největších jmen žánru, tak nemá cenu “All of Your Illusions” vůbec poslouchat. Já vím, že to nezní jako zrovna lákavá pozvánka k albu, kterému jsem v závěru napálil nadprůměrné hodnocení, ale takhle to prostě je.
“All of Your Illusions” je tradicionalistický, možná by se slušelo říct až konzervativní počin, kterému nechybí duše a nebýt několika slabších písní v polovině hrací doby, tak bych neměl v podstatě vůbec žádných výtek, ale přesto je desítka skladeb při téměř hodinové stopáži poměrně dost. Ono to tak nepřijde v průběhu takových těch vyložených hitů, které se okamžitě staly nosnými pilíři celé desky. Jmenovitě můžu vypíchnout “Place of Fear”, “Thunderbrigade”, “Till the End of Time” nebo “Lonely as I Am” a “Perfect Dream”. Ty všechny mají takovou tu pověstnou magii, díky které dokáží upoutat hned na první poslech. Zvlášť dobrá je v tomto ohledu dvojice “Place of Fear” a “Perfect Dream”, již bych z fleku pasoval na nejlepší kousky desetiskladbové kolekce.
Pak tady máme několik písní, které vyloženě nenadchnou, ale do špatných záležitostí mají taky hezky daleko. Příkladně “Pain That Gains”. Jedná se o pomalejší skladbu na baladickém základu a s tesknou vokální linkou Jukky Nummiho, který podtrhuje neveselé ladění kláves, jež oproti svěží kytaře staví barikádu z bolesti a bezmoci. “Black Sky” je velmi přímočarý song, který bych si dokázal představit i s obrazovým ztvárněním, protože všechny předpoklady pro obmotání si posluchače už po prvním poslechu má. A to včetně nezbytného melodického refrénu a chytlavé struktury, ale v kontextu ostatních songů, které toho v sobě skrývají víc než jen líbivou atmosféru a melodie směle zanikne.
Pokud to až doposud vyznělo tak, že Doogie White je tím hlavním zpěvákem “All of Your Illusions”, protože ostatní jsem tak nějak opomíjel, tak se omlouvám a vězte, že svůj vokál propůjčil pouze skvělé “Lonely as I Am”. Zbylé kompozice si mezi sebou rozdělili Henricovi krajané Jarai Tiura, Johan Mattjus a Jukka Nummi. Ani jeden z nich neoplývá vznešeným rockovým rodokmenem, ale vokalisté jsou to dobří. Uvěřitelní a hlavně žádná ořezávatka, protože třeba Tiura se do toho v “Thunderbrigade” umí pěkně opřít. Pokud se bojíte, že díky čtyřem různým vokálům bude album znít spíš jako nějaká kompilace, tak jste na omylu. Všichni zúčastnění disponují podobnou barvou hlasu, že je až škoda, když se při jejich výběru nehledělo na větší variabilitu, ale budiž. Když už nic, tak zní album o to víc semknutě.
Tak trochu stranou stojí dvojice instrumentálních kusů “Plenty of Reasons” a “All of Your Illusions”, kdy obě reprezentují jinou stránku Blomqvistovy kytarové zručnosti. Prvně jmenovaná je velmi pomalá, táhlá skladba s melancholickou atmosférou, kterou mistr šesti strun ze svého nástroje loudí, jako by se nechumelilo. Pravda, zastřihnutí křídel by v tomto případě neuškodilo, ale zase nelze říct, že by se poslech nedal vydržet. To závěrečná titulní píseň je jejím opakem. Rychlejší, proměnlivější struktura a hlavně velmi překvapivé zapojení orientálních melodií, jež skladbu pomalu, ale jistě rozjíždí. Přičtěte k tomu až etnické bicí, které spolu s kytarou splynuly v jeden celek a na závěr snad nelze zařadit lepší píseň.
Musím říct, že k mému vlastnímu překvapení je “All of Your Illusions” svěží deska plné poctivých hard rockových písní s pořádnou dávkou dobrých momentů. Skladby baví, jsou barvité a hlavně nepůsobí jako laciná kopie starých kousků, které utvářely historii. Mně osobně by nevadilo album o pár minut zkrátit, ovšem na druhou strunu se mi docela těžce vybírají skladby, které bych v celé délce bez problémů oželel. I to značí o tom, že Henric Blomqvist & Friends vystřihl prostřednictvím svého sólového debutu “All of Your Illusions” razantní pozdrav všem příznivcům takto laděné hudby. A já mu za to děkuji.
Země: Finsko Žánr: symphonic power metal Datum vydání: 16.5.2014 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. Song for Eden
02. Jerusalem Is Falling
03. Design the Century
04. Rise of the 4th Reich
05. Stargate Atlantis
06. You’ll Bleed Forever
07. The Paradise Lost
08. Neon Sirens
09. High Above of Me
10. Angels of the Apocalypse
11. Garden of Eden
Je obrovská spousta alb, u kterých můžete bez vyslechnutí jediné ukázky alespoň obecně popsat, jak budou znít, ale pak je tady skupina alb, která můžete takto dopředu popsat téměř do nejmenšího detailu. Nenechte se zmást tvrzením, že každý umělec se snaží vytvořit si svůj jedinečný zvuk a poznávací skladatelský rukopis, který brousí klidně celý život a pak už jej pouze leští a nemá tak důvod opouštět své těžce získané pozice. Jako jo, je to sice do jisté míry pravdivé, ale ne vždy to výše uvedené omlouvá. Timo Tolkki byl jedním z těch druze jmenovaných. Jeho kytarový power metal ještě v řadách Stratovarius je žánrový pojem a základní jednotka pro měření dobrého, ale pak jako by se v něm něco zlomilo a svými odchody a následnými návraty se proměnil ve figurku, která se víc než jako muzikant hodí jako karikatura sebe sama.
Nebudu vyjmenovávat všechny držkopády, kterými si prošel na poli sólových a jiných hudebních aktivit, ale aktuální projekt Timo Tolkki’s Avalon měl být jakousi sázkou na jistotu a odpovědí na SammetovuAvantasii. Náplní měl být epický příběh, spousta hostů, velkolepé aranže, mohutné refrény a já nevím co všechno se hodí pro popsání toho, co Tolkki zamýšlel. A v tom je ten kámen úrazu. Zamýšlel. První album “The Land of New Hope” bylo diplomaticky řečeno špatné. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale až na pár výjimek byl epický pokus spíše prázdným výkřikem do tmy, kde bylo všechno nablýskané, rádoby velikášské, ale v hloubi to bylo obyčejné power metalové album se symfonickým nádechem, avšak hudebními nápady čistý průměr až podprůměr. Ovšem nejspíš se to prodávalo dobře, takže po loňském debutu je nutné kout železo, dokud je žhavé, a Tolkki tak přispěchal s novinkou “Angels of the Apocalypse”, na níž platí to, co padlo v úvodu. Je to totiž jedno z těch alb, u kterých můžete úplně přesně říct, jak bude znít v celé své délce.
Výrazně se sice obměnil seznam vokálních hostů, ale jádro je stejné. Oproti minulejšku ubylo prostoru pro Elize Ryd z Amaranthe a přibylo vokálů pro nové tváře Floor Jansen (Nightwish, ReVamp) a Simone Simons (Epica), které jsou určitě logičtější volbou do podobně laděné hudby. Fabio Lione (Rhapsody of Fire) se naproti tomu stal hlavním mužským představitelem za mikrofonem a nahradil celkově nevýrazného Roba Rocka. Toť vše. Tedy, to jsou takové ty hlavní změny, v nichž se “Angels of the Apocalypse” liší od svého předchůdce. Jinak Tolkki sází na osvědčené postupy a dokonce i zvuk mi přijde takřka totožný, jen naladěný směrem víc ke klasickému metalu, což lze přisuzovat i volbě zpěváků. Jejich výkony jsou koneckonců tím hlavním, co mi na desce přijde vyloženě zajímavé a poutavé. Fabio Lione se vytáhl hlavně v druhé “Jerusalem Is Falling”, která je jinak obyčejnou heavy metalovou hymnou. Floor Jansen se mi nejvíce líbila v “You’ll Bleed Forever” a klipové “Design the Century”, čímž neříkám, že skladba jako taková je dobrá, protože pompézní aranže a chorály jako by se vytratily z posledních alb Nightwish.
Při výčtu vyloženě povedených skladeb bychom mohli pomaličku přejít k závěru recenze, protože si nemůžu pomoct, ale krom “Jerusalem is Falling” se mi líbí už jen ostřejší “Rise of the 4th Reich” s jako vždy neotřelým Davidem DeFeisem (Virgin Steele) u mikrofonu, velmi chytlavá “You’ll Bleed Forever” a hard rocková klasika jménem “Neon Sirens” se Zakem Stevensem (Circle II Circle) v roli hlavního zpěváka. To záporů by bylo daleko víc a téměř vždy bychom jako u hlavního problému skončili u skladatelské stránky, protože chytlavé blbosti jako “Design the Century” jdou mimo mě, plytké balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me” nemají naprosto nic, čím by mě dokázaly překvapit, a při jejich poslechu jsem se upřímně těšil na konec. O roztahané “epické” titulce, která baví jen díky vokální spolupráci všech hlavních zúčastněných hvězd, ani nemluvě. Když už se začne něco dít a přijde povedený moment, jako ten v šesté minutě, tak je záhy vystřídán zklidněním a poklidnou pasáží s piánem, která však nemůže trvat věčně, protože dle všech žánrových pouček musí takováto kompozice končit za zvuku sborů a orchestru, což platí i zde. Prostě vše průhlédné jak sklo.
Já vím, že v mém hodnocení hraje nemalou roli fakt, že symfonickému metalu vyloženě neholduji a krom opravdu velkých jmen jako Nightwish, Within Temptation nebo starých Rhapsody a Therion mi tahle hudba nic neříká, ale ať se na “Angels of the Apocalypse” snažím dívat sebevíc nekriticky a bez předsudků, tak si nemůžu pomoct, ale to album je obyčejný blábol, který si nezaslouží víc než jeden poslech. Při tom druhém už beztak i ti opravdu pravověrní poznají, že Tolkki stále nemůže najít dříve ztracenou pohodu a servíruje velké kýčovité neforemné nic, akorát je to podávané na zlatém podnose, takže řada lidí nabude dojmu, že je všechno v nejlepším pořádku. Ale není. Sice to není tak špatné, jako “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale letošní počin “Avalonu” nesahá ani tomu nejhoršímu od Stratovarius (eponymní album z roku 2005) po kolena. Za sebe říkám: ruce pryč.
Další názory:
Na to, že by měl Timo Tolkki stále ještě být jedním z největších jmen na power metalové scéně, tak po svém odchodu ze Stratovarius vydává tak neskutečné sračky, že by mu měl někdo soudně zakázat přibližovat se k jakýmkoliv hudebním nástrojům a nahrávacím studiím. “Angels of the Apocalypse” je prostě… no, naprostý blábol. V nejeden moment jsem si připadal, jako kdybych poslouchal nějakou lokálku, ne muziku od chlápka, který má být vlastně něco jako legenda svého žánru. Většinu stopáže vyplňuje naprosto generická rádoby epická nuda, kterou nedokážou zachránit ani slušné výkony početné řádky hostujících vokalistu. Od začátku do konce je “Angels of the Apocalypse” naprosto průhledné a předvídatelné, slušnější nápady aby člověk hledal lupou (třeba rozjezd “Design the Century” je na pohodu, jako jeden z mála), a aby toho náhodou už takhle nebylo dost, navrch nesmí chybět dvě naprosto příšerné patetické balady “The Paradise Lost” a “High Above of Me”, které jsou tak špatné, že jsou ještě o třídu horší než všechno okolo. Být “Angels of the Apocalypse” ještě o kousek blbější, tak už by to bylo na úrovni A Hero for the World (kteří se mohou oficiálně pyšnit titulem první kapely, jež od nás kdy dostala 0/10)… H.
Přijde mi, že to poslední dobou píšu nějak moc často, ale i Goats of Doom z Finska jsou další kapelou, o níž musím prohlásit, že se její muzika poslouchá úplně v pohodě a vlastně proti ní vůbec nic nemám, ale nic víc než ono “poslouchá se v pohodě” nedokáže nabídnout a patří tedy do solidního a poslouchatelného průměru, případně lehounkého nadprůměru. Než ale přistoupíme k letošnímu EP “Ashes from the Past”, dejme si nejdřív trochu formálního balastu…
Goats of Doom nejsou žádní veteráni, tu svou black metalovou káru táhnou od roku… no, vlastně ani nevím odkdy, ale jisté je, že svůj první nosič (split s Dødkvlt), vypustili v roce 2011, o rok později přišla první řadovka “Lost in Time and Void” a pak až právě aktuální “ípíčko” “Ashes from the Past”, které je hlavní hvězdou tohoto textíku.
Goats of Doom se vám sice na svém oficiálním profilu budou snažit nakukat, že tvoří experimentální black metal, ale nevěřte tomu ani náhodou, protože experimentální na jejich muzice není vůbec nic… přinejmenším tedy na “Ashes from the Past” ne. Ačkoliv na fotkách kapela nepůsobí nijak zvlášť ortodoxně, samotná muzika se nese v poměrně klasickém duchu mírně syrovějšího severského black metalu, jemuž vyjma sem tam nějaké melodie nechybí ani klávesový podmaz (ovšem nic výrazného, v nějaké symphonic nebo melodic odnoži se nepohybujeme). To nejexperimentálnější, co zde najdete, je asi krátké zvolnění v závěrečné “Musta seremonia”, ale takové věci bych do experimentů osobně fakt nepočítal. Co mě ovšem potěšilo, to byla pěkně hutná a slyšitelná baskytara.
Samotné songy jsou poměrně dobré, najdou se v nich i solidní nápady a celý počin mě nijak nenudí… což by ostatně bylo poměrně smutné, kdyby nudil, když má necelých 16 minut. Jenže i přesto, že je těch 16 minut slušných, nenabízejí Goats of Doom v konečném součtu nic, kvůli čemu bych si měl mezi tou miliardou severských black metalových pekelníků zapamatovat právě je…
Země: Finsko Žánr: melodic black / gothic metal Datum vydání: 25.4.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Secrets
02. The Forger of Celestial Sphere
03. Aino
04. Ukon Vakka
05. Rain of Blood
06. The Washed Yards
07. Demented Visions of Madness
08. Myrkkymieli
09. Lost
10. The Plains of Time
11. Rise with Norther Witchcraft
Finové Mirzadeh nejsou zrovna nějak zvlášť známou kapelou, obzvláště my z České republiky se k jejich jménu dostaneme asi jen stěží, když je to v podstatě jen jedna další finská metalová skupina z tisíce. Přesto se mi na ně před pár lety povedlo nějakým (a vážně už si nevzpomínám jakým) způsobem narazit. No, ono to vlastně tak úplně pár let není, ve skutečnosti je to už nějaký ten pátek…
S Mirzadeh jsem se totiž poprvé setkal, když vydali svou druhou řadovou desku “The Creatures of Loviatar”, což se stalo v roce 2006. Jenže poté se Finové nějak sekli a se třetí dlouhohrající plackou “Desired Mythic Pride” se vytasili až letos, tedy po dlouhých osmi letech. Nejsem si úplně jistý, proč příprava nového alba trvala takovou dobu… před několika lety jsem s jedním ze členů Mirzadeh komunikoval a bylo mi řečeno, že mají problémy s nahrávacím studiem… ale přece jenom, osm let? No, nevadí… sice už jsem si jeden čas pomalu začínal myslet, že se třetí fošna konat nebude, ale nakonec je přece jenom tu, tak se na ni pojďme zlehka podívat…
Mirzadeh produkují takový hodně přívětivý black metal… nečekejte žádné zlo, je to dost melodická a poměrně dost stravitelná muzika, navíc ještě trochu cáknutá gothic metalem (myšleno takovým tím “gothic” metalem, jenž s opravdovou gotikou nemá společného takřka nic) a typickou finskou melodikou. Takhle tomu plus mínus bylo na “The Creatures of Loviatar” a ve své podstatě je tomu tak i na novince – pouze s tím rozdílem, že “Desired Mythic Pride” se mi zdá posluchačsky ještě přívětivější a stravitelnější, lidově řečeno ještě měkčí.
Nemyslete si ovšem, že jsou Mirzadeh nějaký dobře skrytý klenot, protože to opravdu nejsou, ve své podstatě je to opravdu jen další skupina z mnoha, což nic nemění na tom, že se jejich muzika poslouchá docela příjemně. “The Creatures of Loviatar” nebyl žádný majstrštyk, ale svého času mě to album docela bavilo… dnes už si z něj sice pamatuju jen parádní hitovku “Tuonelan lasten tanssi”, ale matně si vzpomínám, že jsem tu nahrávku v době vydání míval poměrně rád. O to víc jsem byl ovšem zvědavější, jak budou Mirzadeh znít po osmi letech a jestli mě se svou novinkou dokážou opětovně chytnout.
“Desired Mythic Pride” je album v pohodě – nic víc, nic míň. Prostě pohodová melodicky metalová nahrávka, toť vše. A tentokrát bych se už opravdu nebál říct, že jde opravdu jen o melodický metal s trochu ostřejším vokálem (byť ani ten není žádným extrémem), protože po nějakém black metalu takřka nezbylo ani památky. Pokud byste po mně chtěli srovnání s předchůdcem, řekl bych, že “The Creatures of Loviatar” bylo o něco lepší, ale možná ze mě mluví trochu nostalgie… mimoto, osm let je přece jenom dlouhá doba a nijak nezastírám fakt, že během té doby se můj vkus značně proměnil, takže kdyby “Desired Mythic Pride” vyšlo tenkrát a “The Creatures of Loviatar” nyní, možná bych to viděl naopak.
Tak či onak, žvásty o mojí osobě vás už nejspíš trochu nudí, tak se pojďme podívat na jednotlivé písničky na “Desired Mythic Pride”… se všemi se sice zatěžovat nebudeme, ale pár jich za zmínku jistě stojí. Hned na ráně je videoklipová “Lost”, kterou si můžete pustit i někde okolo těchto písmenek. I když, je pravda, že ta za tu zmínku stojí především proto, že k ní vzniklo ono video, jinak se totiž nejedná o nějaký velký zázrak a na albu jsou podle mě i silnější kousky. Na druhou stranu, je pravda, že tenhle song vám dá poměrně přesnou představu o tom, jak muzika na “Desired Mythic Pride” vlastně zní, takže jestli byl právě tohle ten důvod, proč se Mirzadeh rozhodli se prezentovat právě s ní, tak je to v pořádku.
Když jsem před chvílí zmínil ty silnější kousky, tak se na ně rovnou vrhněme. Jako vrcholy “Desired Mythic Pride” bych označil především dvojici “Aino” a “Myrkkymieli”, o níž se nestydím prohlásit, že mě dost baví. Jsou zde některé dost solidní nápady, třeba v “Aino” je to ústřední klávesová melodie, která se dost povedla. “Myrkkymieli” mimo jiné potěší pěkně vygradovaným finále. Jako třetí nejlepší bych jmenoval asi “The Forger of Celestial Sphere”, jež mi sice něco strašně připomíná, nicméně vzhledem k tomu, že si prostě nedokážu vybavit, oč se jedná, tak jim to nemůžu dát sežrat. Jinak se ovšem jedná o solidní písničku, v níž se jako v jedné z mála objeví i čistý zpěv (další se ozve například v “The Washed Yards” a je tam možná ještě o chlup povedenější).
Jsou zde ovšem i skladby, které se zas tak nepovedly. Asi nejkřiklavějším případem je čtvrtá “Ukon Vakka”… pokud vám ten název nápadně připomíná jedno album od Korpiklaani, jste skoro na správné adrese. Tedy, ne, že bych snad Mirzadeh opisovali od svých známějších krajanů, spíš jen vycházejí ze stejného zdroje (ten název odkazuje na starý pohanský obřad)… měl jsem spíš na mysli to, že se v “Ukon Vakka” objeví znatelné folkové vlivy, zejména v první půli songu. Víc než na Korpiklaani jsem si ale vzpomněl na Finntroll. Tak jako tak, osobně mě tahle písnička moc nevzala, nicméně je pravda, že i tenhle nejslabší track není žádná sračka a dá se poslouchat bez problémů. Všechen ten zbytek, který jsem nezmínil, jsou pohodové kusy, jež z celku stylově ani kvalitativně nevybočují a poslouchají se dobře.
Jak si tedy “Desired Mythic Pride” stojí? Inu, budu se už poněkolikáté opakovat – nejedná se o žádný opus nebo vyloženou pecku, ale fakt hezky se to poslouchá, baví to a není to ztráta času. Není to nic extrémně trvanlivého, takže nečekejte, že vás Mirzadeh budou bavit třeba třicet poslechů, ale nějaká ta hodinka se v jejich společnosti strávit dá, je to vcelku příjemná společnost a posluchač neodejde zklamán. Pokud se vám líbí finský melodický metal, není jediný důvod, proč bych vám neměl “Desired Mythic Pride” doporučit…
Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The Primeval Dark
02. While We Sleep
03. Revelation
04. Black Heart Rebellion
05. Lose to Night
06. Collapsing Words
07. The River
08. Ephemeral
09. The Promethean Song
10. Shadows of the Dying Sun
Celkem živě si pamatuji, že když jsem necelé tři roky nazpět dal Insomnium šanci, aby mě o svých kvalitách přesvědčili prostřednictvím tehdejší novinky “One for Sorrow”, dopadlo to celkem tristně a deska mě po většinu času těžce nebavila. S odstupem času vážně nechápu, odkud jsem pro takové dílo vyhrabal šest a půl bodu, a vidina, že podrobím inspekci jeho nástupce, mě nijak přehnaným nadšením určitě nenaplňovala, protože jsem neměl nejmenší důvod čekat, že by se něco mělo měnit k lepšímu. Jenže ono se to nakonec přeci jen trochu k lepšímu pohnulo…
Jenže zpočátku tomu nic moc nenasvědčovalo. “Shadows of the Dying Sun”, jak Insomnium tohle svoje album pojmenovali, totiž proti svému předchůdci nepřináší v zásadě nic nového. Pořád jde o klávesami nadopovaný a na melancholických kytarách postavený melodický death metal, ve kterém toho death metalu už moc nezbývá a jde tu takřka výhradně o ty melodie, které jsou doslova všudypřítomné, a když dojde na nějaký riff, ani tehdy se nekoná žádná divočina. Jenže komické na tom je, že ačkoli přesně tohle byl kámen úrazu “One for Sorrow”, “Shadows of a Dying Sun” ukazuje, že z toho přeci jen jde vykřesat pár jisker, které nakonec stačí k tomu, aby se nám tu rozhořel ohýnek, jehož kouř vám sice občas trochu zasmrdí oblečení, ale jinak dovede příjemně zahřát.
Dost ale pyromanských přirovnání. “Shadows of the Dying Sun” boduje především tím, že má na rozdíl od minulé desky drive, posluchačsky je o poznání zajímavější (respektive se nestává, že by se zde jeden motiv opakoval až do zblbnutí) a skladby tak dovedou docela solidně chytnout. Insomnium si zřejmě vybrali silnější skladatelkou chvilku a na skoro hodinovou desku nacpali dostatek solidního matroše na to, aby udržovala posluchače v očekávání, co dobrého přijde vzápětí, a proto jej vydržela bavit. Samozřejmě nechci tvrdit, že by šlo o něco nevídaného, protože “Shadows of the Dying Sun” v zásadě není nic jiného než jen další ničím zvlášť nevyčnívající melodic death metalová deska, ale řemeslo je to zkrátka dobré a podle toho to taky vypadá.
Další zásadní plus oproti “One for Sorrow” vidím v tom, že je novinka překvapivě vyrovnaná. Tam, kde posledně vyčnívaly dvě skladby a zbytek byla až na pár momentů dost brutální otrava, je to totiž i přes mírně kolísavou kvalitu materiálu podstatně menší horská dráha, a i když jsou tu skladby, které mě moc neberou, ani těm nelze upřít slušné nebo rovnou dost dobré momenty, které je táhnou nahoru. Obecně také platí, že to, co se dá na “Shadows of the Dying Sun” nazvat špatným, není zase vyloženě špatné. Spíš je to taková “oukej nuda”, která jde díky zbytku bez větších problémů přetrpět.
Mám-li být konkrétní, nejméně mě oslovila asi dvojice “Black Heart Rebellion” a “The River”, což jsou shodou okolností dvě nejdelší skladby alba se stopáží mezi sedmi a osmi minutami, a jestli to měl být pokus o epičtější kusy, nevyšlo to úplně tak, jak asi bylo v plánu. Na opačné straně pak sedí trojka “Revelation”, která mi nedává jediný důvod ke stížnostem, a na poslech dost příjemné jsou třeba i umírněná “Lose to Night” nebo titulka “Shadows of the Dying Sun”. Zbytek je fajn, dobré momenty v něm o něco převažují a poslouchá se to v pohodě, ale rozhodně nejde o žádné zázraky.
Jak to tak vypadá, Insomnium se tentokrát celkem pochlapili a přišli s deskou, která se dá bez uzardění poslouchat a dokonce o ní lze tvrdit, že je dobrá. Minimálně proti “One for Sorrow” je “Shadows of the Dying Sun” bez debat o level lepší a ukazuje, že Insomnium mají na to, nahrát dobrou věc. To se jim nyní sice s výhradami, ale i tak povedlo, jenže si pořád říkám, že by mohlo být ještě mnohem lépe. Trochu to zkrouhnout (materiál, který by snesl vyškrtnutí, zde rozhodně neschází), přidat na variabilitě skladeb a najednou tu máme minimálně v rámci žánru opravdu zatraceně dobrou desku… Do té “Shadows of the Dying Sun” sice ještě nějaký ten kus schází, ale to na druhou stranu nic nemění na tom, že jde o poctivé a vlastně dost sympatické album, které z nulových očekávání dokázalo vytřískat nečekaně mnoho. Pro mě osobně hodně příjemné překvapení, a když by po mně někdo chtěl doporučit nějakou melodic death metalovou desku z poslední doby, nenapadá mě jediný důvod, proč neříct třeba právě “Shadows of the Dying Sun”.
Další názory:
Uznávám, že zrovna Insomnium nikdy nepatřili mezi mé největší oblíbence a ani jejich žánr obecně není zrovna věc, kterou bych měl potřebu si tlačit do hlavy dnem i nocí, ale jejich předcházející album “One for Sorrow” bylo prostě těžce nepovedené a jednalo se o brutální zívačku od sklepa až na půdu. Na novince “Shadows of the Dying Sun” se takový provar naštěstí nekoná a Finové dokázali laťku zvednout a nahrát počin, jenž mě nenudí už od půlky první písničky. Ačkoliv se nějaký stylový převrat nekoná, tentokrát mi to dává smysl a až na výjimečné případy (třeba “The Promethean Song”, jež se mi upřímně nelíbí a ten čistý vokál v ní mě dost obtěžuje) mě to baví a vesměs proti tomu vůbec nic nemám. Z obecného hlediska v tom sice stále nevidím nějaký majstrštyk nebo vyloženou pecku, ani nemůžu tvrdit, že věřím tomu, že budu mít chuť si “Shadows of the Dying Sun” pouštět třeba i za nějaký ten rok, ale stále nemám problém označit to album za bezproblémovou a dobře se poslouchající záležitost. H.
Jestli mě nějaké album v letošním roce zatím opravdu hodně překvapilo, je to právě “Shadows of the Dying Sun”. Insomnium nepatří mezi mé oblíbence, zejména když v jejich žánru byl dobrých kapel vždy dostatek. Ještě pět let staré “Across the Dark” bylo obstojnou deskou, která se dala snadno poslouchat, ovšem s minulou “One for Sorrow” jsem nad kapelou takřka zlomil hůl. Po novince jsem sáhl čistě ze setrvačnosti a jeho nezpochybnitelná kvalita mě naprosto zarazila. Od první minuty na albu zní naprosto ukázkový “melo-death” se vším, co k němu patří. Kapele se výborně podařilo vyvážit death metalovou stránku s potřebnou melodičností, o což se ostatní obvykle pokoušejí na úkor kvality a důvěryhodnosti. “Shadows of the Dying Sun” tak již od prvních minut smete nepřipraveného posluchače metalovou smrští, která však díky častým zvolněním (pěkná, téměř akustická mezihra je hned v klipové “While We Sleep”), zábavným refrénům a zapamatovatelným riffům zůstává svěží téměř po celou hodinu hrací doby. Povedl se i čistý zpěv, který zní spíše jako sborové provolávání, jež nepostrádá potřebnou energii. Pokud jsem tak s něčím nespokojen, je to snad jen uvadání alba v poslední čtvrthodině. Závěrečné skladby nejsou o nic slabší než ty, které nalezneme v první polovině, ovšem působí vážněji a jsou méně chytlavé, čímž ztěžují posluchači koncentraci právě v době, kdy je soustředění nejobtížnější. S výjimkou této (diskutabilní) vady na kráse však Insomnium natočili výjimečně dobré album. Zajus
Insomnium jsem měl v rámci scény melodického death metalu vždycky zafixované za ty, kteří se co do popularity pohybovali těsně za komerčními giganty v podobě Arch Enemy, Amon Amarth nebo Children of Bodom. Jejich diskografii však až na pár písní prakticky neznám, tudíž srovnávání se starší tvorbou asi nebude na místě. Co ale můžu s naprosto klidným svědomím říct, je, že od “Shadows of the Dying Sun” jsem dostal minimálně to, co jsem čekal – instrumentální zručnost a kupu chytlavých momentů. Mám-li sáhnout po vyloženě povedené skladby, vybral bych dvojici “Collapsing Words” a “The River”, naopak konkrétně ukázat na nějakou slabší píseň nedokážu, což rozhodně kvituji. Co už ale tak pozitivní není, je fakt, že celá novinka plyne víceméně ve stejném tempu a někdy to až nepříjemně zavání rutinou. Každopádně “Shadows of the Dying Sun” je pořád slušně odvedená práce, která sice má své mouchy, ale srdce žánrového fanouška nemá důvod neplesat. Skvrn
Země: Finsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 9.5.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Life Beyond Reasons
02. Outcast of Society
03. Words of Respect
04. Selfconfidence
05. Steal the Grails
06. Walls of Liars
07. Silence
08. Moment
09. N.O.I.S.
10. Final Escape
O Finsku by se nejspíše dalo říci, že tam hraje na nástroj a v nějaké kapele každý druhý člověk. Když si projedete nějaký seznam jen metalových kapel, tak zjistíte, že je to úplná záplava. A to nemluvím o jiných rockových stylech. Dříve bývalo zvykem, že z Finska lezly především power metalové kapely s občasným zábleskem black metalu a doomu. Kdo ale trochu pronikne pod prvotní vrstvu, zjistí, jak se to skutečnost má a že Finsko skutečně není živo pouze power metalem. Ovšem muziku, kterou produkuje kapela Process Pain, bych asi od kapely z tamních luhů a hájů úplně neočekával. Je to podobné spíše na americkou produkci. Ale ničemu to nevadí.
Kapela po osmi letech existence přichází s debutovým albem “Outcast of Society”, čili vcelku tradiční téma. Téměř čtyřicetiminutový materiál je napumpovaný energickým moderním melodickým metalem plným agrese, ale i smysluplných melodií. Agrese a energie jsou zde hlavními pilíři nahrávky a jsou to faktory, které táhnou celé album dopředu. Skrz riffový nátlak se však nezapomíná ani na melodie, které jsou ovšem vkusné a nejde o žádný nasládlý metalcore. To jest korunováno agresivním řevem Jana-Erika Niemiho. Hned úvod “Life Beyond Reason” je nekompromisní tečkou mezi oči, přitom tato skladba představuje v podstatě esenci toho, co provází celou desku. Tvrdé riffy, důrazné tempo, střídané houpavějšími rytmy. Do toho pořádná sada melodií a dokonce klidná pasáž a technicky i kompozičně vymazlená sóla.
Tímto se v podstatě seznámíte se stylovým směřováním kapely, která ze svého vytyčeného směru víceméně neuhýbá. Stopáž skladeb je v průměru kolem tří minut, tudíž žádné mazání. Jediné zpomalení a zvolnění přichází ve “Steal the Grail”. Pomalejší tempo, vybrnkávání a spousta melodických vyhrávek. Docela sympatické mi je, že i přes baladický charakter skladby zůstává na svém místě chrčák, nicméně bych si zde odpustil ty “vypjatější” polohy. Místo, aby to přidávalo na intenzitě a naléhavosti, to působí spíš směšně a celkový dojem to spíš sráží. Ale je to tak asi moje jediná výtka tímto směrem.
Nemáme co do činění s bůhvíjak objevným materiálem, ale je napumpovaný s takovou vervou, že upoutá. Hrubý zvuk ustřelí palici. Podladěné a hutné kytary hrají prim, za bicími pak sedí šikovný Teemu Hauta, který si se svým nástrojem rozumí výborně, což je dobře slyšet například v techničtějším úvodu “Selfconfidence”. Kdo se podívá na Metal-Archives, ať se nenechá zmást stylovým označením deathcore, protože co slyším já, tak nemá s deathcorem nic společného. Spíš očekávejte svižnou porci moderního sekaného thrash metalu. Svého prostoru se dočká i baskytara, jež si například švihne vyhrávku v šesté “Walls of Liars”. Tu možná považuji i za nejlepší skladbu kolekce vůbec, především díky thrashovému odéru a nádherně vymazleným zdvojeným sólům. Musím se přiznat, že na nahrávce dost silně cítím vliv As I Lay Dying, což byla pro mě před x lety kapela, která patřila k tomu nejlepšímu z americké metalcorové scény. Jak jsem již zmínil, není to totální originál a máloco na albu překvapí, každopádně řemeslo je to parádní a na několik poslechů určitě zabaví.
Finská pětice Ordog patří do té ohromně početné sorty kapel, jež už to nějaký pátek táhnou, mají za sebou relativně dost zkušeností i alb a jistě mají i jistou fanouškovskou základnu, ale z obecného hlediska se pořád jedná o docela malou záležitost, které se už asi jen těžko dostane nějaké většího ohlasu a věhlasu, než je její současný standard. Konkrétně Ordog hrají od roku 2005 a s aktuální novinkou “Trail for the Broken” si na svou dlouhohrající pažbu připsali čtvrtý zářez.
Já osobně jsem na Ordog narazil s předcházejícím počinem “Remorse” z roku 2011… byla to taková ta nahrávka, již si bez problémů poslechnete, vcelku se vám i líbí, ale za nějaký čas už si nevzpomenete na nic jiného, než že jste to kdysi slyšeli a že to bylo v pohodě. Mám takové tušení, že přesně takhle nakonec dopadne i “Trail for the Broken”… ve své podstatě je to fakt pohodová deska a poslouchá se úplně bez problému, pár otočení jsem jí věnoval a nemůžu tvrdit, že bych to považoval za ztracený čas, naopak se mi to i relativně líbilo. Ve výsledku v tom však není taková síla, abych měl potřebu se k počinu někdy v budoucnu vracet. Spíše po dopsání tenhle minirecenze album nadobro založím a za nějaké tři roky tu zase napíšu, že si z něj nepamatuju v podstatě nic kromě toho, že bylo v pohodě.
Nechci ovšem vzbudit dojem, že by “Trail for the Broken” bylo nějakou tuctovkou, jíž byste se měli vyhnout obloukem. Na desce je totiž jasně slyšet, že ji nahrála zkušená kapela, která má ten melodičtější doom metal okořeněný klávesami v krvi, a i když třeba nenabízí nic nového a pouze se pohybuje v dávno nastolených žánrových standardech, pořád se jedná o dost příjemnou muziku. Tím pádem není důvod to fanouškům doomu nedoporučit… asi si z toho na zadní kapsy kalhot nesednete, ale těch pár poslechů, než se nahrávka oposlouchá (což netrvá moc dlouho), s tím strávit jde a není to zlé.
Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.
Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?
Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…
Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.
Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.
No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.
Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.
Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.
Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…
Další názory:
Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků. Atreides
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 14.4.2014 Label: Osmose Productions
Tracklist:
01. King Reborn
02. Flaming Sword of Satan
03. Pathological Hunger for Violence
04. Vestal Virgins
05. Martial Law
06. Riskiarvio
07. Apocalypse Principle
08. Kuoleman varjot
09. Vigorous and Liberating Death
10. Drink Consultation
11. Dystopia A.S.
12. Sananvapaus
13. Hostis humani generis
Budeme-li se bavit o black metalu v severských zemích, pak Finsko na první a letmý pohled vždy stálo tak trochu ve stínu svých sousedů Švédska a Norska. V reálu je to ovšem trochu jinak a i zde se samozřejmě nachází hodně početná a silná scéna s množstvím velice zajímavých skupin. A jedním z těch nejstarších a neznámějších jmen jsou bezesporu i Impaled Nazarene…
Tahle parta okolo holohlavého ďábla Mika Luttinena své nahrávky dřív pálila téměř stejnou rychlostí, jakou drtily blastbeaty v její muzice. Maximálně každý druhý rok se objevila nová studiová fošna, jež opětovně trhala palice, drtila koule a s přehledem dělala i další podobně roztomilé věcičky, jaké člověk od muziky tohohle druhu tak nějak očekává. Poslední dobou ovšem Impaled Nazarene svou kadenci trochu zpomalili a třeba na minulou placku “Road to the Octagon” z roku 2010 se čekalo tři roky. Nyní Finové čekací pauzu na novinku ještě o rok prodloužili, což znamená, že tentokrát šlo o nejdelší díru mezi alby v celé historii skupiny.
Tak jako tak, nový zásek na studiové pažbě už je tu a jmenuje se “Vigorous and Liberating Death”. I přes čtyři roky čekání jsem ovšem já osobně neměl sebemenších pochyb o tom, že půjde opět o klasický rychlopalebný náser přesně v již dávno zaběhnutém stylu Impaled Nazarene; jednoduše nebyl jediný důvod, proč by se člověk měl domnívat, že se Impaled Nazarene v roce 2014 nějak změní, že se dají na progres a přijdou s nějakým stylovým obratem.
Nemá cenu to nijak prodlužovat, protože už jste “Vigorous and Liberating Death” beztak všichni slyšeli, takže to řekneme rovnou – ano, je to tak, žádná změna se nekoná a Impaled Nazarene si stále jedou tu svojí klasiku. Tihle Finové byli vždy proslulí obrovskou rychlostí a zběsilostí své muziky a místy (vlastně ne až tak výjimečně) také až punkovým feelingem v black metalovém podání. To všechno do puntíku platí i o “Vigorous and Liberating Death”, čímž by tahle recenze klidně mohla bez jakýchkoliv obtíží skončit. Impaled Nazarene prostě hned v úvodním válu “King Reborn” dupnou na plyn a nohu z něj na pár vteřin sundají až ve finální “Hostis Humani Generis” (a částečně vlastně ještě v trochu hutnější titulce). Ale opravdu jen na pár vteřin, protože vyjma několika krátkých (a na poměry kapely ne úplně obvyklých) vsuvek se opět jedná o bleskurychlý projektil.
Trochu zajímavější však bude, když si povíme o tom, jak si “Vigorous and Liberating Death” stojí v porovnání se zbytkem již dost početné diskografie finských rychlíků. Klidně se přiznám, že mám tvorbu Impaled Nazarene relativně rád, půjdu ale nejspíš trochu proti proudu, protože na rozdíl od většiny jejich fandů nekriticky neuctívám kulty z 90. let (a tím kultem nemyslím jen “Latex Cult” z roku 1996), ale spíše tvorbu po roce 2000 od nahrávky “Nihil” dál, protože právě v tomhle období se mi zdá, že měli Impaled Nazarene největší formu. Obzvláště mám v oblibě dvojici “Absence of War Does Not Mean Peace” (2001) a “All That You Fear” (2003). Tahle forma ovšem bohužel skončila po fošně “Manifest” z roku 2007, protože následující “Road to the Octagon”, což je přímý předchůdce “Vigorous and Liberating Death”, mi přijde jako jedno z nejslabších alb, jaká kdy Finové nahráli. Pořád vlastně docela solidní, ale v porovnání s tím zbytkem…
A jak do toho tedy pasuje “Vigorous and Liberating Death”? Jsem rád, že mohu prohlásit, že “Road to the Octagon” naštěstí bylo překonáno a na rozdíl od minulé nahrávky mě nyní poslech v případě novinky docela baví. Některé vypalovačky se Impaled Nazarene tentokrát vážně povedly, jmenovitě jsem si oblíbil třeba “Kuoleman varjot”, titulní kus “Vigorous and Liberating Death”, finsky zpívanou “Riskiarvio”, nebezpečně chytlavou “Flaming Sword of Satan” nebo kraťoučkou zběsilost “Sananvapaus”. A vlastně i to už jednou zmiňované finále v podobě “Hostis humani generis” s vyřváváním kultovního hesla “Fuck off and die!” se mi líbí. V tomhle ohledu rozhodně super, protože na “Road to the Octagon” tolik hitovek rozhodně nebylo. Na druhou stranu však musím chtě nechtě dodat, že i tak mají Impaled Nazarene ve svém portfoliu pořád i silnější placky a určitě tím nemám na mysli jen tu svojí nejoblíbenější dvojici.
Ve finále jsem ovšem s “Vigorous and Liberating Death” stále vlastně docela spokojen – především proto, že mi Impaled Nazarene opětovně spravili chuť po “Road to the Octagon”. Stejně tak se mi na rozdíl od mnohých líbí i parádně šílený přebal s kopulujícími a masturbujícími kostlivci, který se k těmhle finským magorům prostě hodí. Abych to ale zase trochu zchladil, trochu nemile mě překvapilo, že “Vigorous and Liberating Death” je úplně první (!) řadovkou Impaled Nazarene vůbec, na níž se nenachází žádný song se slovíčkem “goat” v názvu… já vím, že je to vlastně blbost, ale byla to kurva tradice!
Další názory:
Já to cítím úplně stejně jako kolega v hlavní recenzi. Po opravdu špatném “Road to the Octagon” je “Vigorous and Liberating Death” rozhodně krokem vstříc lepším zítřkům, nicméně na ta nejlepší alba Impaled Nazarene, která spatřuji taky v počinech s datem vydání krátce po roce 2000 (“Nihil” je opravdový majstrštyk), se dívá pořád z pěkné dálky. Jasně, je to pořád ta samá jednoduchá odrhovačka, kterou pánové píšou už pěkných pár let, ale v jednoduchosti je síla, no ne? Stačí si pustit důkazy jménem “King Reborn” a “Riskiarvio”. Hodně se mi navíc líbí silný thrashový feeling ve skladbách jako “Martial Law” či “Drink Consultation”. Ne, že by to snad bylo něco úplně neslýchaného v dosavadní tvorbě finských neznabohů, protože ten thrash tam svým způsobem na pozdější albech vždycky byl, ale přesto mě to potěšilo. Řešit hudební náplň “Vigorous and Liberating Death” nějak blíž je zbytečné, protože se o to už postaral H., takže bych stejně jen přicmrdával a ukončím to tím, že novinka opět zabijí a není jen takovým prázdným bezduchým nářezem, který sice řeže, ale jinak příliš nebaví. To se tentokrát nekoná, takže proč nepřiznat, že mě “Vigorous and Liberating Death” dostatečně uspokojilo a v dlouhé diskografii Impaled Nazarene jej hodnotím jako nadprůměr. Nejlepší vály? “Flaming Sword of Satan” a “Drink Consultation”. Kaša
