Archiv štítku: FIN

Finsko

Reporty

Magenta Harvest, Belligerence, Let Them Burn

Napsat komentář
Magenta Harvest
Datum: 22.10.2014
Místo: Praha, Exit-Us
Účinkující: Belligerence, Let Them Burn, Magenta Harvest

Když jsem si zkraje letošního roku vzal na recenzi debutovou desku “Volatile Waters” od finské death metalové party Magenta Harvest, nakonec jsem za to byl vděčný. Z “Volatile Waters” se totiž vyklubal nesmírně sympatický a zábavný počin, jehož poslech jsem si náramně užíval, a už tehdy mně vrtalo hlavou, jak tento materiál může fungovat živě. Když tedy Magenta Harvest oznámili termíny svého prvního evropského turné, mezi nimiž se Praha skvěla na prvním místě, nebylo to věru těžké rozhodování. A když vyšlo najevo, že tenhle koncert s náramným potenciálem vyjde člověka na mrzkou stovku, do kopru šly i poslední zbytky pochybností.

Magenta Harvest měli toho večera doprovodit jednak ostřílení mazáci Belligerence a druhak mně zcela neznámá pražská sebranka Let Them Burn, kterou však pořadatel uvedl způsobem, který napovídal, že by mohlo jít o zajímavou muziku, takže o kvalitu hudební produkce se nebylo třeba strachovat. Pro takovou sestavu se navíc prostory libeňského Exit-Usu jevily jako zcela adekvátní, a když se navíc na Facebookové události koncertu objevil přesný rozpis hracích časů i hodina otevření klubu (sláva, konečně se to i v našich končinách začíná stávat standardem!), říkal jsem si, že lepší předpoklady k povedené akci si snad ani nejde přát.

Ten optimismus ovšem nabral znatelných trhlin někdy ve tři čtvrtě na devět, kdy se podle vítaného rozvrhu mělo už dávno hrát, ale místo toho teprve zvučili Let Them Burn, a mně nezbývalo než cucat jedno pivo za druhým, chroupat brambůrky (příště bych prosil aspoň ty párky, když už jsou v nabídce) a úporně se nudit, protože do Exit-Usu jaksi nedorazil nikdo, s kým by šlo té nudě vzdorovat déle než pár zdvořilostních frází. Středa je na undergroundové akce asi moc velký mainstream…

Těsně před devátou se ale konečně začalo hrát. Večer otevřeli Let Them Burn, a protože jsem o nich do té doby neslyšel vůbec nic, byl jsem poměrně zvědavý, co pánové na pódiu vymyslí. A ačkoli to nebyl žádný vyložený zázrak, rozhodně se to dalo poslouchat. Muzika Let Them Burn se pohybovala někde v hájemství moderně pojatého death metalu s občasnými výjezdy do v podstatě čistokrevného thrashe, ale ať to bylo co to bylo, důležité je, že to nebylo vůbec špatné a i provedení stálo za to. Let The Burn totiž působili dost sebejistě, sehraně a to vystoupení jsem jim zkrátka věřil každým coulem. Když jejich set skončil, sice jsem netruchlil a trvat to déle, tak bych se asi trochu nudil, ale úlohu otvíráku večera Let Them Burn zastali více než důstojně.

Setlist Magenta Harvest:
01. End and No Remebrance
02. Limbo in Rime
03. Volatile Waters
04. Spawn of Neglect
05. One Walks Down
06. Interrupted Fleshwork
07. Spiteful Beings to Earth Were Bound
08. A Symposium of Frost
09. The Carrion of Men
10. Apparition of Ending

Od v pořadí druhých Belligerence jsem si toho sliboval poměrně dost, protože i když jsem od nich v minulosti neslyšel ani notu, rozhodně jde o vyhranou kapelu, u které nějaká amatéřina moc nepadá v úvahu. A Belligerence v tomto ohledu nezklamali. Jejich moderně pojatý extrémní metal (nechtějte po mně nic bližšího, zkrátka nebyla nálada o tom, co hraje, nějak extra přemýšlet) byl technicky i kompozičně vyzrálý, zkušenost z toho táhla na sto honů a o poslouchatelnosti je tedy absolutně bezpředmětné diskutovat. Tématem k diskuzi však alespoň pro mě byl pódiový výkon kapely. Že se kytarista co do pohybu moc nepřetrhnul, to by mi ani tak nevadilo, ale trochu horší to bylo u zpěvačky Appii, od které jsem tedy čekal poněkud živější komunikaci s publikem, než jakou předvedla. Určitě se tu nechci po nikom vozit, ale dovedl bych si představit rozhodně větší show než pár průpovídek mezi skladbami a jinak v podstatě statický výkon. Jinak ale Belligerence vesměs potěšili a našemu dalšímu setkání se v žádném případě nebudu vyhýbat.

Vzhledem k tomu, že Magenta Harvest měli nazvučeno už před začátkem celého koncertu, poslední přestávka večera se omezila na čas potřebný k přestavění pódia a několika málo korekcím a hrát se začalo relativně brzy. A jakkoli obě předskakující kapely zanechaly dobrý dojem, Magenta Harvest, kteří do té doby vesele zevlovali mezi lidmi, od prvních tónů svého setu jasně ukázali, kdo je hlavní hvězdou večera. Bez nějakých průtahů nebo dramatických pauz se pustili do díla a byl to nářez jako kráva. Jak už to tak bývá, proti studiové podobě měly skladby (“Volatile Waters” zazněla v celé délce) o poznání průbojnější a živější charakter a vzhledem k tomu, že muzika Magenta Harvest už na desce dovede do rytmu rozkomíhat nejednu hlavu, živě se tento chvályhodný efekt jedině znásobil a pod pódiem to podle toho také vypadalo. I když se tam totiž pochybovalo sotva 30 lidí (včetně kapel), všichni přítomní se bavili opravdu náramně, kotlilo se, tleskalo se, skandovalo se a v samém závěru se dokonce objevilo několik plavců.

Je poměrně paradoxní, že k tomu, aby si Magenta Harvest lidi získali takovým způsobem, jako se jim to povedlo, nebylo zapotřebí ničeho zvláštního. Pánově prostě hráli a ono to bohatě stačilo. Je ovšem pravda, že asi poměrně velkou zásluhu na tom má zpěvák Matthias Lillmåns (ano, ten samý, co si říká Vreth a chroptí v řadách Finntroll), protože i když se projevoval celkem úsporně, bylo to veskrze efektivní a navíc je to ohromný sympaťák, takže dirigovat publikum mu nedělalo sebemenší problém. Krom toho nenechal nikoho na pochybách, že jde o velice schopného vokalistu, a vedle zničujícího growlu ukázkově vysekl i špinavě melodické party, které se na “Volatile Waters” místy vyskytují.

Magenta Harvest hráli relativně dlouho, ale i když přehráli úplně celý debut, za celou tu dobu nebylo po jakékoli nudě ani památky. Když pak s omluvou, že víc toho opravdu neumějí, vyklidili pódium, zůstal po nich jen skvělý dojem z naprosto parádního koncertu. Ještě dlouho poté, co se dohrálo, pak pánové ochotně debatovali s fanoušky, pózovali na fotografie a obecně se oddávali spokojenosti, která byla zcela zřetelně oboustranná. A aby taky ne, když se navzdory nepříliš velké návštěvě lidem podařilo v Exit-Usu vytvořit parádní atmosféru, díky níž se vůbec první vystoupení Magenta Harvest za hranicemi Finska vydařilo asi nejlépe, jak mohlo.

I přes hodinovou sekeru tedy pražská zastávka Volatile European Waters Tour nakonec vyšla snad v každém ohledu. Návštěva jakž takž obstojná, zvuk bez větších výhrad, předkapely příjemné a Magenta Harvest naprosto skvělí, což je solidní bilance i obecně, ale vzhledem k okolnostem (termín uprostřed týdne, vstupné z říše snů) to znamená opravdu vydařenou akci a já ani náznakem nelituji, že jsem se jí zúčastnil. Na shledanou příště!

Minirecenze

Sargeist – Feeding the Crawling Shadows

Napsat komentář
Sargeist - Feeding the Crawling Shadows
Země: Finsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 31.3.2014
Label: World Terror Committee

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Sargeist nejsou žádné black metalové hvězdy, přesto je tahle kapela v rámci severského black metalu relativně pojem… tedy, hlavně lidé, kteří za tímto jménem stojí. I kdybyste o Sargeist doposud nikdy neslyšeli, stačí jen říct, kdo má tuhle skupinu na svědomí, a jasno by měli mít všichni. Tak tedy – Sargeist původně vznikli jako jednočlenný projekt nikoho jiného než Shatrauga z Horna a (a v posledních letech i) Behexen. Postupem času projekt povýšil na regulérní kapelu, když k sobě Shatraug přibral kolegy z ostatních kapel – zpěváka Hoath Toroga a bubeníka Hornse z Behexen (i když v Sargeist spolu začali hrát dříve než v Behexen) a baskytaristu Vainaju z Horna (kde ovšem hraje na bicí).

Inu, z téhle sestavy musí být úplně každému jasné, že muzika Sargeist asi nebude zrovna skočný power metal. A opravdu ne, Sargeist se stejně jako Horna a Behexen nese v duchu čistokrevného black metalu, pokud by si však někdo myslel, že se pánové vzhledem k počtu aktivních black metalových kapel musí opakovat, rozhodně to není pravda – naopak ukazují, že i čistokrevný black metal se dá hrát na víc způsobů. Sargeist nejsou oproti Horna tak špinaví a syroví (ačkoliv nějakou vyleštěnou produkci nečekejte ani omylem!) a oproti Behexen zase méně rituální a více surovější, na každý pád prostě jiní, i když je to pořád “jenom” black metal.

Ještě důležitější je však jiná věc. Sargeist v minulosti vydali tři desky a všechny byly skvělé – a čtvrtá “Feeding the Crawling Shadows” svou kvalitou formu projektu jenom potvrzuje, protože se opětovně jedná o nádherně odporný black metal s uhrančivou atmosférou. Ačkoliv je deska jednotná a baví jako celek, některé momenty z ní vystupují (například titulní “Feeding the Crawling Shadows” nebo “The Shunned Angel”) ještě výš a sahají skoro i po devítkovém hodnocení. Finská black metalová škola možná není tak profláklá jako ta norská, ale i tak je mimořádné kvalitní, její zvuk je do jisté míry specifický a čtvrtý opus Sargeist to opětovně potvrzuje. Velice silné album.

Minirecenze

Kuolemanlaakso – Tulijoutsen

Napsat komentář
Kuolemanlaakso - Tulijoutsen
Země: Finsko
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 28.2.2014
Label: Svart Records

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook

První názor (H.):

“Uljas uusi maailma”, první desku finských death/doom metalistů Kuolemanlaakso, neznám, nicméně jsem na adresu kapely slyšel samé dobré reference, takže jsem byl na druhé album “Tulijoutsen” docela zvědavý – částečně i díky Svart Records v kolonce vydavatele, pod jejichž hlavičkou vycházejí mnohdy velice zajímavé nahrávky. Potvrdili však Kuolemanlaakso očekávání v podobě kvalitní desky?

Do jisté míry určitě ano, protože “Tulijoutsen” je dozajista death/doom na velmi dobré úrovni, je z něj cítit, že to nahrávali zkušení a vyhraní muzikanti, a finální výsledek se poslouchá doslova sám. Ve své podstatě je to tedy naprosto v pořádku, ale problém je v tom, že vyjma onoho faktu, že se to hezky poslouchá a vlastně to nenudí, Kuolemanlaakso nic dalšího nenabízejí. Nechápejte mě špatně, už tohle je samozřejmě dobrý předpoklad a i díky němu si Finové právem odnášejí nadprůměrnou známku, ale chybí mi tu více opravdu výrazných momentů. Budu-li brát skladby, které jsem si vážně oblíbil, jistě musím zmínit hlavně třetí “Me vaellamme yössä”, jejíž melodie jsou úžasné, a kdyby bylo “Tulijoutsen” celé na takovéhle úrovni, hodnocení by šlo bez debat nad 8 bodů. Výborná je ovšem i závěrečná “Tuonen tähtivyö”, především její finále, jež nabízí jeden z vrcholových momentů celého alba.

O zbytku už však bohužel platí, že se “jen” dobře poslouchá a obecně vzato je na velmi dobré úrovni, nic vyloženě pamětihodného ale nenabízí. Možná ještě tak zatěžkaný začátek “Arpeni” jsem si zapamatoval, ale tím to končí. Mimoto je zde pak ještě jedna píseň, která mi vyloženě nesedla, a sice “Glastonburyn lehto”. V jádru je poměrně zajímavá a jako ozvláštnění by mohla fungovat dobře, nicméně svým stylem i náladou z “Tulijoutsen” vystupuje takovým způsobem, že mi do kontextu nahrávky absolutně nepasuje, což bude možná dáno i tím, že zní, jako kdyby tu píseň natočila úplně jiná kapela.

Druhý názor (Skvrn):

Death/doom metal vážně není žánr, v jehož společnosti bych trávil nespočet hodin, ale zároveň je to taky styl, ke kterému necítím žádný odpor a v kvalitním provedení se mi moc zamlouvá. I s tímto jsem přistoupil k poslechu finských Kuolemanlaakso, kteří mají i přes svou krátkou existenci již docela slušné jméno, čemuž přispívá především jméno Mikka Kotamäkiho, člena zkušenějších Swallow the Sun. Jak jsem se mohl přesvědčit, zkušenost a vyzrálost z “Tulijoutsen” opravdu cítit. Co se týče grafické stránky, tam si s Kuolemanlaakso moc nepotykám. Na můj vkus to vzhledem k hudbě působí až moc romanticky, ačkoliv až na osobní pocit proti tomu vlastně nic moc nemám. A co “Ohnivá labuť” – tedy ve finštině “Tulijoutsen” – skrývá pod svým peřím?

“Tulijoutsen” vlastně splňuje všechna očekávání, s kterými se posluchač pouští do death/doomové desky. Hluboké growly, plné riffy, tajuplná atmosféra, s níž souvisí i trocha té melancholie. Zastavil bych se především u vokálů, jelikož to je ta nosná linka, která “Tulijoutsen” po celé délce vede, nutno dodat, že velice jistě. K tomu se jako svěží vítr sem tam objeví čistý vokál, jenž celou tu ponurou a tísnivou atmosféru posouvá zase trochu jinam. Kapela ale rovněž umí zahrát i na svižnější notu, stále však v rámci celistvosti desky, skladba “Me vaellamme yössä” toho budiž nejlepším důkazem. Nějaký výrazný vrchol “Tulijoutsen” nemá, všechny songy jsou kvalitativně naprosto vyrovnané a mohl bych tedy ukázat alespoň na osobní favority. Ty nacházím až ve druhé polovině v podobě “Musta” a především rockově odlehčené “Glastonburyn lehto”, která i se svou odlišnější identitou perfektně zapadá do konceptu celého alba.

A co že se vlastně Kuolemanlaakso povedlo? V první řadě stvoření jednolitého celku, který má hlavu a patu, po celou dobu zásadně neodbočuje od svého směřování a zároveň nepůsobí sterilně a unyle. Ano, celek, to je největší devíza “Ohnivé labutě”. Pro vyznavače death/doomu naprostá povinnost, pro mě moc příjemné zpestření.

Recenze

AOV – Act of Violence

Napsat komentář
AOV - Act of Violence
Země: Finsko
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 25.7.2015
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. Intro
02. Crack of Dawn
03. Suffer the Consequences
04. Surrounted by Concret
05. S.O.B.
06. Vicious Cycle
07. Unprecedented Evil
08. Shame
09. Blackout
10. Act of Violence

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Víte, je čím dál těžší vymýšlet stále nové a nové úvody na recenze stále stejných death/thrashových metalových kapel, aby člověk nevypadal omezeně a nepsal stále totéž, ale v tomto případě jsem si řekl, že nemá cenu to lámat přes koleno, protože u takhle průměrného materiálu vlastně ani není nutné vymýšlet něco neotřelého, protože stejně bych hned v dalším odstavci začal dané kapele vyčítat nepůvodnost a generičnost materiálu a celá má snaha by tak přišla vniveč. Správně tušíte, že bych takhle nezačínal, kdyby to nebyli právě AOV, u nichž jsem si řekl, že to v jejich případě nemá cenu. A důvod?

AOV jsou totiž jedním z klasických případů mladé, úderné metalové party, která toho na zkušenostech zatím moc nepobrala, ale naproti tomu se s tím nemaže a hraje od podlahy pekelně ostrý thrash/death metal. Novátorství zde sice moc nenajdete, ale pokud máte chvilkovou slabost pro něco nenáročného, tak “Act of Violence” je takřka ideální volbou. Pětatřicet minut zničujícího thrash/groove metalu se silným death metalovým nádechem je při desítce skladeb už dopředu příslibem agresivního uragánu, ale v té záplavě podobných kapel je třeba se ptát, jestli to stačí. A tohle je jeden z případů, kdy je výsledek tak nějak uprostřed. Není to vyloženě špatné a milovníci žánru nemají sebemenší důvod, proč nedat AOV šanci, ale pro náhodného posluchače toho tolik “Act of Violence” neskrývá. Tím hlavním důvodem je určitě jednotvárnost celé desky, kdy se po krátkém “Intru” nakopne prostřednictvím úvodní “Crack of Dawn” hnací vrtule a zastaví se až za zvuků posledních taktů závěrečné skladby titulní.

Samozřejmě se všechno doposud uvedené dá omluvit nevysokým věkem této čtveřice, která vznikla teprve v roce 2011 a jejíž novinka “Act of Violence” je albem debutovým, takže se ve zkušebně beztak prokládají písně autorské s oblíbeným kusy těch největších vlivů, na nichž mladíci vyrostli, ale tahle omluva vám vydrží první, možná druhý poslech. Do té doby jsem i já uznale pokyvoval hlavou, jak dobře “Act of Violence” šlape. Nicméně, po týdnu už jsem začal pokukovat po jiných partách, které za hudebním vzděláním AOV stojí, takže jsem dostal chuť oprášit staré placky Possessed, Morbid Angel a Pantery. Ta Pantera se možná zdá trochu mimo, ale když ony ty thrashové pasáže mají občas takový groove, že v některých momentech si na tuhle legendu nelze nevzpomenout (střední pasáže v “Act of Violence” nebo “Shame” jsou asi nejnápadnější).

Nemyslím, že má cenu postupovat při prohlídce “Act of Violence” cestou skladby po skladbě, protože díky popisu kolovrátkové náplni by album vyznělo ještě víc jednotvárněji, než ve skutečnosti je. Pár skladeb má obrovský drive a porci energie, díky kterým si budete připadat jako ve ždímačce. Abych byl upřímný, tak ona se dá tahle škatulka připnout takřka na všechny skladby, které AOV na svůj debut nacpali, ale časem to kouzlo tak nějak vyprchá. Z těch světlých výjimek určitě nelze vynechat našlapanou “Suffer the Consequences”, která je nejlepším momentem celé kolekce. V ostatních písních už jsem si odnesl zejména dojem dobře odvedené rutiny, kde mi ke zvednutí nálady stačí i takové prkotiny jako moderně zasekávané kytary v “Act of Violence” nebo postupně nabalovaný úvod a sborové vokály v singlové “Surrounded by Concrete”. Z druhé poloviny “Act of Violence” pak vyčnívá krom závěrečné titulky ještě ničivé tornádo jménem “Blackout”, v jejíž druhé půli si kytaristé Valo Lehto a Roni Sjöblom několikrát vzájemně předvedou své sólové dovednosti. Právě tento kus působí nejvíc thrash metalově, za což vděčí jednak hodně rychlému tempu (ne snad, že by zbylé písně byly nějak utahané), které nedává šanci k odpočinku, tak kytarovému riffu, jenž má do deathové hrubosti daleko a jinak nezáživnou druhou půli slušně nakopne.

Finální verdikt nad “Act of Violence” se vlastně přímo nabízí. Hned několikrát jsem zmínil označení jako neoriginální, klasický a jednotvárný, takže je jasné, že na prdel jsem si z AOV nesedl, ale přesto je nutné vzít v potaz energii, jíž vám tenhle počin předá. Samozřejmě, nevytratí se tím z pusy ten nepříjemný pocit kolovrátkového materiálu, ale alespoň se z toho stane jakýmž takýmž způsobem stravitelná záležitost, která však nemá dlouhou trvanlivost. Osobně si radši pustím kapely, z nichž AOV čerpají, nebo tu mladou vlnu skupin zastupují v čelní linii, takže si nemyslím, že “Act of Violence” ještě v budoucnu uslyším. Z vlastní vůle to tedy určitě nebude.

Recenze

Fractured Spine – Memoirs of a Shattered Mind

Napsat komentář
Fractured Spine - Memoirs of a Shattered Mind
Země: Finsko
Žánr: gothic / doom / death metal
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Inverse Records

Tracklist:
01. …and Now You’re…
02. Dead to Me
03. This Dying Soul
04. …and Gone Was I…
05. Deprived of Daylight
06. Clock That Ticks
07. Shallow
08. Suicide Patterns

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Fractured Spine je klasický příklad kapely, o jejíž muzice se rozhodně nedá tvrdit, že by snad byla vysloveně špatná nebo rovnou úplně marná… přesto však nefunguje. Mnohdy i takovým způsobem, že není od věci hovořit o promarněném potenciálu, protože jistou myšlenku na albu “Memoirs of a Shattered Mind” cítím, stejně tak bych se nebál tvrdit, že to Fractured Spine chytili ze správného konce a formálně se jedná o poměrně zajímavou záležitost. Přesto všechno to ovšem bohužel není tak úplně ono…

Než se ale pustíme do trochu podrobnějšího popisu toho, co na “Memoirs of a Shattered Mind” je nebo není špatně, podívejme se nejprve na trochu té obligátní omáčky okolo. Fractured Spine pocházejí z města Hämeenlinna v jižním Finsku a jedná se o dvoučlennou formaci. Tedy, původně to byl jednočlenný projekt pod vedením Anttiho Kirjavainena, který ovšem k sobě brzy přibral kolegu Timo Kirjavainena (jestli jde jen o shodu jmen, nebo se opravdu jedná o nějaké příbuzné, to věru netuším a nikde jsem se této informace nedopátral). Slovo dalo slovo, demo dalo demo, vzniklo pár pravěkých počinů a v loňském roce pak dvojice přišla s dlouhohrajícím debutem “Songs of Slumber”, na nějž nyní navazuje druhou deskou s již zmiňovaným názvem “Memoirs of a Shattered Mind”.

Žánrově se Fractured Spine pohybují někde na hranici mezi gothic metalem a doom/death metalem s občasným lehkým dotekem experimentu. Na jednu stranu je dozajista chvályhodné, že se Finové pokoušejí znít alespoň trochu netradičně, ale když tak o tom přemýšlím, nejspíš právě onen experiment (ačkoliv vlastně nejde o nic velkého a o nějaké opravdové experimentování se nejedná) je tím důvodem, proč jim ta muzika nefunguje. Co si budeme v některých případech je holt lepší znít tradičně, než násilně zkoušet něco netradičního, výsledkem čehož pak bývá paskvil.

Problém netkví v tom, že by snad Fractured Spine neměli vůbec žádné nápady. Naopak se dá bezpečně tvrdit, že s nějakým tím solidním motivem přijít dokážou, jak je to vidět kupříkladu na zajímavé vokální lince v “This Dying Soul”, povedených melodiích v “Clock That Ticks” či v jedné velmi dobré pasáži v závěrečné “Suicide Patterns”. Problém je v momentech, kdy snad díky oné snaze o experiment začne muzika znít zcela nesourodě a chaoticky. Fractured Spine navíc nijak neotálejí a takovýhle chaos vám s klidným svědomím předvedou hned na úvod – po vcelku pěkném intru “…and Now You’re…” se rozjede první regulérní skladba “Dead to Me”, přičemž její začátek patří právě mezi takové chaotické momenty – jako kdyby ty nástroje hrály každý něco jiného a přes sebe byly naházené bez ladu a skladu. Jakmile se po tři čtvrtě minutě Fractured Spine uklidní a zvolní, najednou se hudba vyčistí a začne to dávat smysl.

Tohle byl sice jen jeden příklad, ale takových pasáží, kdy Fractured Spine znějí takhle divně, tam je bohužel mnohem víc, a co je horší, na finální dojem z “Memoirs of a Shattered Mind” mají větší dopad než těch několik solidních momentů. Výsledek je tím pádem poměrně jasný a naneštěstí i poměrně nepříznivý – budete mít pocit, že by to klidně mohlo být fakt dobré album… akorát není. Určitě se Fractured Spine nedá upřít jistý potenciál, protože jak již padlo hned zkraje recenze, marná jejich muzika v žádném případě není, ale evidentně by potřebovali ještě o krapet víc odstupu od své vlastní tvorby. Nicméně rozhodně netvrdím, že by bylo nutné nad tímto jménem lámat hůl, protože není vyloučeno, že s trochu většími zkušenostmi budou tito Finové schopni s přehledem natočit počin, který fakt dobrý opravdu bude…

Minirecenze

Prayed and Betrayed – The Abundance of a Sickened Mind

Napsat komentář
Prayed and Betrayed - The Abundance of a Sickened Mind
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Prayed and Betrayed

Ani nemusíte být detektiv a pídit se po tom, odkud finská partička Prayed and Betrayed pochází, protože stačí jen krátká ukázka z jejich tvorby a okamžitě mě napadli Children of Bodom a Wintersun, takže už jen z toho by mělo být jasno, odkud vítr vane. Všudypřítomná melodika, která je pro severské země typická, je na “The Abundance of a Sickened Mind” tou nejzajímavější složkou, protože jinak je to ve všech ohledech generická nahrávka, kterých vznikají na každém rohu tucty.

Prayed and Betrayed navzdory svému krátkému působení vydávají již druhé EP, kdy to letošní navazuje na dva roky staré “Manifesting Reality”, a přestože je to kapela mladá a bez silného labelu v zádech, je jejich krátký počin zdánlivě velmi profesionálním výtvorem. Od zvuku přes jisté instrumentální výkony je vše podáno jako od pravých profíků, ale bohužel pro Prayed and Betrayed to zde s těmi vyloženými klady končí.

Netvrdím, že všechny tři skladby jsou totální žumpy a neposlouchatelné žvásty, ale vyloženě na větvi z toho materiálu taky nejsem. Pokud přivřu oči, tak nemám problém s úvodní “Deafblind”, která v určitých pasážích (vlastně celá druhá půle) cituje Alexiho partu opravdu poctivě. Jediné, co chybí k dokonalé iluzi, jsou ty klávesy, ale díky jejich absenci je “The Abundance of a Sickened Mind” nasranější a agresivnější album, s kterým fanoušci žánru a výše uvedených kapel nemůžou šlápnout vedle. Já osobně vždy radši sáhnu po starších Children of Bodom, protože i když poslední “World Surreal” dobře řeže, tak neobsahuje nějaký kulervoucí motiv. A totéž platí pro nudnou skladbu titulní.

“The Abundance of a Sickened Mind” se dá sice relativně bez problémů přečkat (i díky velmi přívětivé stopáži), ale výraznou stopu v posluchači nezanechá. Zas taková bomba to totiž není.

Recenze

Cardinals Folly – Our Cult Continues!

Napsat komentář
Cardinals Folly - Our Cult Continues!
Země: Finsko
Žánr: doom metal
Datum vydání: 19.8.2014
Label: Shadow Kingdom Records

Tracklist:
01. Chant of Shadows
02. Morbid Glory
03. The Black Baroness
04. Our Cult Continues!
05. Sighisoaran
06. Walvater Unveiled
07. The Lover’s Crypt
08. Fallout Ritualist

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jsou kapely, které se na první pohled tváří velice zajímavě, ale když se do jejich tvorby naplno pustíte, tak zjistíte, že na nich vlastně není zajímavého zhola nic. Někdy se může stát i to, že tam, kde jste očekávali kvalitní muziku, najdete něco, co vám přijde vysloveně debilní. Finové Cardinals Folly jsou právě tento případ.

Říkám to snad v každé recenzi na doom metal, nyní to řeknu znova a navíc je mi jasné, že to ani zdaleka neříkám naposled, ale tenhle žánr je prostě hodně konzervativní záležitost. Nicméně zrovna u něj mi to nějakým způsobem nevadí a mám jej upřímně rád. Jakmile to má tu správnou ponurou atmosféru (o niž tam jde a vždycky šlo především, ani nezkoušejte tvrdit opak!), tak sere pes na to, že to tu už bylo – pomalé a táhlé riffy jsou prostě moje parketa a věřím tomu, že rozhodně nejsem a že se mezi vámi najde víc příznivců doom metalu. Co s tím mají společného Cardinals Folly?

Cardinals Folly s tím mají společné to, že na první pohled vypadají tak doomově, až se hory zelenají. Výborná obálka a fotky kapely na hřbitově (sice je to klišé, ale… já říkal, že doom je konzervativní) jsou sice cool, ale když pak pustíte desku “Our Cult Continues!” a Finové na vás vybalí intro jako “Chant of Shadows”, tak prostě čekáte, že i zbytek nahrávky bude takhle skvělý. Nechci znít přehnaně melodramaticky, ale jen těžko vymyslíte lepší rozjezd doomového alba než “Chant for Shadows”. Výrazná basa, dětský recitál a postupný růst do rituálního vrcholu, který se táhne přes půl úvodní skladby. Je v tom silná atmosféra, posluchače to napne, je to zábavné a prostě má tenhle kus úplně všechno, co zbytek “Our Cult Continues!” tak zoufale postrádá.

Dohraje “Chant of Shadows”, posluchač namlsán perfektním intrem očekává velké věci a prvních pár baskytarových vteřin “Morbid Glory” tuto naději ještě nepohřbí. Když se ale po čtvrt minutě přidají i bicí a hlavně kytary, tak je to opravdu nepříjemná rána, jak amatérsky to zní. A když posléze nastoupí Mikko Kääriäinen se svým vokálem, který je ve svých nejsilnějších momentech jen nic moc, po většinu čase je ovšem totálně jalový, všechny naděje na kvalitní desku jsou okamžitě spláchnuty hluboko do jisté porcelánové mísy, jíž se v odborných kruzích přezdívá hajzl.

Já fakt netuším, jestli jsem si jenom nezapomněl pořádně umýt maz v uších, ale to, co Cardinals Folly předvádějí, je těžký podprůměr a v některých momentech dokonce i zoufalost. Generické riffy bez jakékoliv šťávy útočí ze všech stran, hodně marný vokál tomu rozhodně nepřidává, spíš naopak, a dílo zkázy dokonává dost nepovedený sound, jehož špinavost na mě nepůsobí jako umělecký záměr, ale prostě a jednoduše jako neumětelství.

Výsledek je pak zřejmý – je jím totální nuda, v níž se zcela hravě ztratí i těch několik málo trochu slušnějších pasáží, jakými jsou třeba úryvky “Sighisoaran” nebo “Walvater Unveiled”. Právě tyto společně s “Chant of Shadows” ukazují, že nějaký potenciál by tam klidně být mohl, ale na to, aby se tento potenciál opravdu mohl projevit, by Cardinals Folly potřebovali mnohem lepšího zpěváka a mnohem větší dávku sebereflexe a soudnosti. Pochybuji však, že se to někdy otočí k lepšímu vzhledem k tomu, že onen zpěvák je posledním zakládajícím členem v sestavě a tudíž má logicky asi hlavní slovo.

“Our Cult Continues!” je pro mě těžkým zklamáním. Po desce jsem sáhnul, aniž bych znal předchozí debutový počin “Such Power Is Dangerous!” z roku 2011, a doufal jsem, že dostanu poctivý doom metal, který si na nic nehraje a drhne to pěkně dřevně a bez přetvářky. Namísto toho jsem dostal nudu, na kterou je škoda vylisovaných CDček. Občas si říkám, jestli se ty kapely vůbec samy sebe uráčí poslechnout, že pouští do světa takové blbosti, a hlavně jestli si to vůbec poslechnou ty labely, když jim to vydávají…

Recenze

Vinterbris – Solace

Napsat komentář
Vinterbris - Solace
Země: Norsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 16.6.2014
Label: Nordavind Records

Tracklist:
01. Dysphoria
02. Ash Alight
03. Fathoms
04. The Aurora of Despair
05. Gazing at a Fallen Sky
06. Euphoria

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Nordavind Records

Já vím, že to, co nyní prohlásím, nebude příliš originální, ale jak se říká, opakování je matka moudrosti. Takže tedy: norská black metalová scéna je vskutku početná a rozmanitá. Ať už se vám zamlouvá jakýkoliv druh black metalu, zde jej najdete a určitě zde naleznete i formace, jež v každém tom svém subžánru patří do špičky. Možná je pravda, že jméno stylu dala kapela z Velké Británie a (nejspíš) první opravdu čistokrevný black metal se objevil v sousedním Švédsku, ale je to právě Norsko, které se stalo symbolem tohoto žánru. A i když je v posledních letech docela v módě říkat, že norská škola už není, co to bývalo, a že naopak na vzestupu jsou země jako Francie nebo Polsko, ve skutečnosti je norská scéna stále nejen velice početná, ale i vysoce kvalitní.

Ani bych se nedivil, kdybyste po takovém úvodu očekávali, že Vinterbris budou nějakou ortodoxní smečkou, jež bude doslova ztělesňovat esenci black metalu, ale není to tak úplně pravda. Samozřejmě, tato čtveřice z Bergenu hraje black metal, o tom není radno pochybovat, jedná se ovšem o jeho melodickou odnož. Kdo si tedy myslí, že melodic black metal vlastně není black metal a ve skutečnosti je to hudba pro teplouše, klidně může zavřít okno svého misantropického prohlížeče. Ti ostatní nechť tak nečiní, protože by to byla škoda, jelikož muzika Vinterbris je až překvapivě dobrá.

Na norské black metalové scéně bývá velmi časté, že pomalu každý muzikant hraje v asi tak padesáti různých projektech, takže se jistě nabízí otázka, zdali i za Vinterbris stojí nějaká profláklá jména, zvláště když kapela pochází z Bergenu, což je známá líheň black metalu. Odpověď je však trochu překvapivá: ne. Nikdo ze stávající čtveřice ani lidé z bývalé sestavy nemají v portfoliu žádné známé smečky a většina z nich nemá v portfoliu vyjma Vinterbris vůbec nic. Navíc jsou to muzikanti dost mladí, všichni lehce přes 20, nejstaršímu 25… projekt byl navíc založen už v roce 2008, tedy v době, kdy jim všem bylo něco-náct. A přesto všechno znějí tihle Norové na své druhé desce “Solace” velice vyspěle, vyzrále, a jak již bylo řečeno, až překvapivě kvalitně.

Problém současného melodického black metalu tkví mnohdy v tom, že se utápí v přílišné stravitelnosti… když to řeknu hodně blbě, prostě vyměknul a tím svým způsobem vlastně dal za pravdu všem těm výše zmiňovaných ortodoxním, kteří si myslí, že melodic black metal je hudba pro děti. Co si budeme povídat, notná část tohoto subžánru má bohužel mnohem blíže k neškodnému “nuclearblastovskému” mainstreamu než k tomu, o čem black metal původně byl. O Vinterbris se sice nedá tvrdit, že by měli na to, aby spustili nějakou renesanci melodic black metalu a vrátili jej na tu “správnou” cestu, ale rozhodně už je na místě tvrdit, že vás při poslechu “Solace” nepřepadne pocit, že byste snad poslouchali nějaký kinder metal. Samozřejmě, na poměry black metalu obecně je muzika Vinterbris stále stravitelná a dost melodická, ale pořád ne natolik, abyste museli pochybovat, že posloucháte black metal, což je pro mě osobně dost sympatické.

Možná ještě sympatičtější je to, že i když se “Solace” na první poslech netváří jako něco zvláštního, po čase zjistíte, že to album stále posloucháte a hodně vás to baví. Není to žádný vybroušený originál a jistě se zde nacházejí pasáže, u nichž si asi vzpomenete na trochu známější kapely, ale nikdy to nepřekročí tolerovatelnou míru, spíše to působí jako citlivě provedená inspirace, aniž by docházelo k vykrádání.

V neposlední řadě je pak skvělé to, že Vinterbris dokážou přijít i s opravdu skvělými nápady. Necpou vám je pod nos a nejsou (nejspíš záměrně) vytaženy do popředí, takže je člověk možná na první pokus i přeslechne, ale to na druhou stranu také přispívá k tomu, že je “Solace” až překvapivě trvanlivým materiálem. Jakmile tam ty výborné momenty objevíte, vždycky se už na ně budete těšit, jako se například já těším na pasáž v druhé půlce čtvrté minuty skladby “Ash Alight”. Nicméně těch dobrých momentů je tu zcela jistě víc a v hlavě bezesporu utkví i rozjezdy “The Aurora of Despair” nebo “Gazing at a Fallen Sky”. Zejména v první jmenováné není problém si vybavit některé norské viking metalové stálice, aniž by to čemukoliv vadilo. Ostatně, ona ta severská atmosféra tak nějak dýchá z celé desky.

Rozhodně nechci tvrdit, že by byl “Solace” nějaký zázrak, protože tak to zase není, ale rozhodně je to velice povedené album, které je i přes mládí muzikantů vyzrálé a má co říct. Zároveň s tím pak ukazuje, že ve Vinterbris zcela zjevně vězí velký potenciál – jestli jejich druhá deska zní takhle, to by v tom byl čert, aby to byla jen náhoda, protože pevná a jistá skladatelská ruka je zde opravdu cítit. Když to všechno dám dohromady a sečtu, jak moc mě “Solace” baví, jak mě ta nahrávka překvapila a jak sympaticky na mě celé počínání Vinterbris působí, nebojím se vytáhnout velice pěknou známku.

Recenze

Amberian Dawn – Magic Forest

Komentáře: 4
Amberian Dawn - Magic Forest
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 27.6.2014
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Cherish My Memory
02. Dance of Life
03. Magic Forest
04. Agonizing Night
05. Warning
06. Son of Rainbow
07. I’m Still Here
08. Memorial
09. Endless Silence
10. Green-Eyed

Hodnocení:
Ježura – 3/10
H. – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 2,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jsou kapely, u kterých je vcelku problém, když člověk nezná starší tvorbu případně není zvyklý na muziku, jakou ti dotyční hudebníci tvoří – a to zejména v případech, když má ten člověk recenzovat nějakou novou desku oné kapely. Pak je to v lepším případě docela fuška, než tomu přijde na kloub, a v horším případě z toho rovnou vyleze blábol s nulovou vypovídací hodnotou. Vím, o čem mluvím, taky už se mi to párkrát přihodilo… Jenže pak jsou kapely, u kterých stačí, aby recenzent slyšel jen pár taktů, které nějakým nedopatřením dolehly z koncertního sálu až k výčepu, kde onen hypotetický pisálek nasává, a předem ví, jak to bude znít a jak vysoko na stupnici kvality se může přibližně pohybovat deska, o které má něco napsat. Tušíte správně, Amberian Dawn spadají do té druhé kategorie, a v jejich případě si neodpustím dodatek – bohužel.

Bohužel proto, že onen odhad (a že to nebyl moc nadějný odhad – co také čekat od kapely, která i po osmi letech na scéně pořád působí dojmem věčných amatérů) se trefil vcelku přesně a “Magic Forest” (už jenom ten název…) je opravdu album, které poletí dlouhým obloukem ze všech multimediálních zařízení, z nichž jsem jej poslouchal, v okamžiku, kdy udělám poslední tečku za touhle recenzí, protože plýtvat datovou kapacitou na tohle by byl prostě nonsens.

Vezměme to ale pěkně od začátku. Kdyby s tím náhodou někdo nebyl srozuměn, Amberian Dawn jsou finská kapela s dámou v čele a Encyclopaedia Metallum o nich tvrdí, že hrají neoklasicistní power metal. Realita je však o poznání omšelejší než honosná, byť vesměs přesná žánrová škatulka, a v praxi to vypadá přesně tak, jak asi ti zběhlejší z vás tuší – je to prostě další z dlouhé řady kapel, které se vyrojily v době, kdy se Nightwish dostali do toho nejširšího povědomí, a i přes absolutní absenci čehokoli hodnotného se jim podařilo přežít do současnosti.

Je samozřejmé, že to, že se zrovna o Amberian Dawn ještě nemluví v minulém čase, musí mít v něčem základ a vskutku je to tak. Navzdory všemu, co jsem tu napsal a ještě napíšu, se těm lidem totiž nedají upřít obstojné hráčské dovednosti a také jistá elementární schopnost napsat skladby, které formálně dávají jakýs takýs smysl. Zpěvačka Capri, pro kterou je to v řadách Amberian Dawn vůbec první regulérní album (desku “Re-Evolution” plnou přezpívaných starších songů nepočítám), svoji úlohu také zvládá dobře a upřímně je to hlavně její zásluha, že se “Magic Forest” při dočasném umrtvení mozku dá poslechnout. Holt je poznat, že je to vyzpívaná dáma (ještě aby ne, když je o dekádu starší, než zbytek kapely), a také dost těží z toho, že disponuje příjemně civilním hlasem, který rozhodně neotravuje. Být na jejím místě nějaká “tarjující” rádoby diva, tak už by to bylo vážně velice špatné.

Ono to tedy špatné je i tak, ale v zájmu zachování alespoň zdání objektivity je slušnost říct, že by to mohlo být ještě o dost horší. Jak už jsem řekl, teoreticky to nějaký obskurní smysl dává, vokál je celkem slušný a nástroje koneckonců v rukách nedrží úplní troglodyti (což ale zrovna ve Finsku opravdu není vůbec nic pozoruhodného), jenže tím to hasne a zbytek je absolutně o ničem. Nápady nula, atmosféra nula, ksicht žádný, a když už přeci, tak cizí a ne vlastní (na takovou koncentraci doslova vykradených melodií jsem docela dlouho nenarazil). Celé je to tak strašně ohrané, že tam nezbývá vůbec nic, čeho by se člověk mohl chytit nebo na čem by se dalo cokoli stavět, a je to tak ukrutný kýč, že nezbývá než kroutit hlavou, že to někdo myslí vážně a jde s tím na trh. A jak jsem v závěru poslechového maratonu (který sice nebyl nijak extra dlouhý, zato vyčerpávající byl až dost) zjistil, “Magic Forest” je dokonce tak pitomá nahrávka, že její poslech na poněkolikáté už prostě a jednoduše obtěžuje a stává se výsostně nepříjemným. A to mi pak řekněte, k čemu je taková deska dobrá…

Navzdory tomu, jak směšně triviální materiál se na “Magic Forest” sešel, tak stran tohoto počinu nechápu spoustu věcí. Nechápu, že si kapela nevidí na špičku nosu a vydá takovou hovadinu, nechápu, že jim to u Napalm Records žerou a už vůbec nechápu, že je někdo ochotný utratit za tuhle desku peníze, když je její poslech ukázkovou ztrátou času. A přestože to asi bude znít dost hnusně, nechápu, proč to Amberian Dawn nejpozději s odchodem minulé zpěvačky nezabalili nadobro. Nikdo by truchlit nemusel, protože lokálních kapel, které se Amberian Dawn kvalitou mohou rovnat, je všude dvanáct do tuctu, a jediný rozdíl mezi nimi spočívá v tom, že zrovna těmhle jedněm se to podařilo dotáhnout relativně vysoko, i když jejich tvorba stojí za úplně stejnou vyližprdel.

Další názory:

Amberian Dawn se pokoušeli svou novou desku “Magic Forest” financovat pomocí poslední dobou velice populární možnosti crowdfundingové kampaně, ale ze stanovené částky €18 500 se jim nakonec podařilo vybrat horko těžko čtvrtinu. A upřímně se tomu vůbec nedivím, protože tihle Finové hrají hudbu, za kterou bych tedy já osobně nikdy nezaplatil, natožpak tímhle způsobem ještě v předstihu. Je fakt, že minulé album “Circus Black” mi přišlo ještě otravnější a nudnější, ale to neznamená, že by “Magic Forest” bylo něco dobrého. Když to poslouchám, tak mi to připadá jako nějaký pohádkový metal pro děti předškolního věku doplněný o místy vyloženě odpuzující neoklasické trylkování. Jestli náš plátek čtete, tak jistě víte, že vážně nejsem člověk, který by striktně vyžadoval nezřízené řezaní do kytar a ukrutné blití do mikrofonu, ale Amberian Dawn hrají hudbu tak hodňoučkou a neškodnou, až to podle mě už s metalem nemá mnoho společného… inu, asi ne náhodou mi nejeden moment připomíná spíš vánoční koledy. To navrch posypte trochou Nightwishe a nezapomeňte přidat obligátní zpěvačku… a dostanete kurevskou nudu. Má vůbec “Magic Forest” nějaké pozitivum? Popravdě ano, jedno jsem našel – je to slastná úleva, když album dohraje.

Minirecenze

Katakombi – Katakombi

Komentáře: 2
Katakombi - Katakombi
Země: Finsko
Žánr: experimental doom / death metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: Hämähäkki Music

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Atreides – 7,5/10

Průměné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

První pohled (H.):

Finové Katakombi mě okamžitě zaujali už jen svojí žánrovou škatulkou. Nevím, jak to máte nastavené vy, ale když mi někdo řekne, že se jedná o experimentální extrémní doom metal, tak jsem hned zvědavý, co to bude zač. Jestli se vám z tohoto žánrového zařazení zdá, že by se mohlo jednat o pořádnou sílu, tak se vám to zdá rozhodně dobře, protože Katakombi (v nichž mimo jiné působí třeba bubeník dnes již nefungujících výtečných avantgardistů Candy Cane) na svém prvním eponymním EP (jemuž předcházelo pouze demo “Hämärän vartija” před dvěma roky) silnou muziku rozhodně hrají.

“Katakombi” vyšlo jako 12” vinyl, jehož první stranu zabírá čtrnáctiminutová “Väärä kuu”, jež je zároveň asi i tím nejexperimentálnějším, co Finové na počinu nabízí. Skladba se rozjíždí velice plíživě, pouze za pomoci tichých psychedelických syntezátorů a brnkání na baskytaru. V tomto duchu song plyne dlouhé minuty, ale docela překvapivě to nějakým způsobem funguje a baví. Až někdy ve třetině se Katakombi někam posunou, aby postupně přes několik výjezdů a další minimalistický močál píseň dovedli k ohlušujícímu závěru.

Zatímco “Väärä kuu” je hlavně bahno, kolegyně ze strany B, tedy “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala”, jsou víc metalové (byť experiment v nich stále je cítit) a mnohdy působí doslova jako buldozer, čemuž napomáhají místy až sludgem nasáknuté riffy. Tak jako tak, i zde Katakombi evidentně vědí jak na to, aby z toho vznikla dost zajímavá muzika. Za zmínku rozhodně stojí také to, že v některých momentech (především tehdy, když kapela ke slovu pustí syntezátor) jsem si vzpomněl na psychedelické krajany Oranssi Pazuzu (což je rozhodně plus, protože Oranssi Pazuzu mám v hodně velké oblibě), byť zas tolik společného skupiny nemají.

Každopádně, Katakombi mě na svém EP rozhodně zaujali a určitě se budu snažit si pohlídat i jejich další studiové počiny. Už teď je to opravdu skvělé, a kdyby se povedlo na případném dlouhohrajícím debutu posunout ještě dál (nevadilo by mi ještě krapet přidat na psychedelii a synťácích), tak to bude obrovský náser.

Druhý pohled (Atreides):

Že je Finsko jednou z nejsilnějších zemí v rámci produkce solidního doom metalu, to není žádným tajemstvím. Málokoho proto překvapí, když se v zemi tisíců jezer vylíhne nová, kvalitní a uhrančivá smečka, což Katakombi splňují na svém letošním ípku prakticky bezezbytku. Po jednom vydaném demáči by se dalo jejich eponymní dílko považovat za první vážněji míněný počin, na kterém v rámci necelé půlhodiny představují svoji tvorbu.

Dopředu vám říkám, že jestli něco nemám na EP takového ražení rád, tak je to samotný formát. Materiál, který na něj Katakombi nacpali, by totiž kvalitativně obstál i na plnohodnotné nahrávce a těch 26 minut v jejich přítomnosti utíká jako voda, ačkoliv tempo je dosti pomalé. Tři skladby jsou napěchované atmosférou, a ačkoliv v jádru nejde o vyloženě složitou hudbu, proniknout závojem psychedelie a zmaru vyžaduje určitou dávku trpělivosti a občas i vhodné rozpoložení.

“Katakombi” začíná pomalu a první, nejdelší skladba “Väärä kuu” z ničeho buduje zádumčivé prostředí, jež nějakých deset minut pomalu graduje k samému, nesmírně hutnému závěru, kdy se pánové konečně opřou do nástrojů. Tenhle minimalistický, téměř rituální přístup funguje na výbornou. Druhé dvě skladby “Liejuhaudan vanki” a “Sokea jumala” pak na závěr prvé skladby navazují v poněkud živějším duchu, nicméně stále jsou především o atmosféře a nabízí mazlavé, špinavé riffy i temné, ambientní momenty.

Celou nahrávku podtrhává čitelný, mírně zahulený zvuk, díky němuž zní žalostný vokál a kvílivé kytarové sólo v závěru druhé “Liejuhaudan vanki” tak odporně a zle, že běhá mráz po zádech. Upřímně doufám, že to tahle banda nezabalí a dokope se alespoň k první řadovce, protože “Katakombi” se u mě zapsalo velice, velice dobře.