Země: Finsko Žánr: doom / death metal Datum vydání: 4.2.2015 Label: Death Shrine Offerings
Tracklist:
01. In the Hood of the Clan of Tombs
02. Enshrine
03. Conclusion
04. Instincts of a Serpent
05. Leaving No Prospect for a New Dawn
06. No Life to Bother
Jestli umí 0 X í S T něčím zaujmout takřka okamžitě, je to jejich poměrně netradiční jméno. Netuším, jak to máte nastavené třeba vy, ale já osobně když vidím nějaký poměrně netradiční název kapely, většinou bývám docela zvědavý, jak asi může znít i vlastní muzika. Avšak opravdové zaujetí samozřejmě nastává až v případě, kdy se i ona hudba ukáže být zajímavou záležitostí, což je asi docela logické, protože pokud je vaše hudební produkce absolutně o ničem, ani to nejvíc cool jméno skupiny pod sluncem vám nijak nepomůže.
Když Finové 0 X í S T vydali na sklonku roku 2012 svůj dlouhohrající debut “Nil”, ukázalo se, že zrovna oni patří k těm, kteří mají co nabídnout i po hudební stránce. I když rozhodně ani zdaleka nešlo o nejlepší album, jaké jsem kdy slyšel, určitě mě ta placka svého času bavila. Nebudu vám lhát – s odstupem více jak dvou let už si to album rozhodně nepouštím s železnou pravidelností, jelikož zas až taková pumelice to prostě nebyla, abych z toho i takovou dobu po vydání seděl na zadnici, nicméně i přesto si na “Nil” vzpomínám jako na podařenou nahrávku, která sice byla postavena vesměs jen na mohutných riffech, přesto měla atmosféru. Díky tomu jsem na 0 X í S T nezapomněl a naopak si je zapsal do paměti jako sympatickou skupinu, jejíž další tvorbě se bránit určitě nebudu. Když tedy Finové na začátku letošního února s onou další tvorbou vyrukovali, skutečně jsem se poslechu novinky “One Eon” nebránil.
Existují kapely, jež vydají debutovou desku, kterou už nikdy během svého dalšího působení nedokážou překonat. Většinou to ovšem bývá tak, že s dalšími počiny člověk čeká, že se jejich kvalitativní úroveň bude spíše zvyšovat – je to očekávání naprosto přirozené a vydedukované z prachobyčejného (ovšem vysoce užitečného – já tenhle přístup nijak nezatracuji!) selského rozumu. Úplně jednoduše: mám-li více zkušeností a větší nadhled (to s přibývajícím věkem vážně přichází, řekl bych), měl bych to teď nahrát lépe než před x roky. Dává vám to smysl? Mně ano, nicméně se ukazuje, že realita tímhle způsobem nemusí vždy dopadnout, jelikož hudba je vlastně poměrně abstraktní záležitost, již lze navíc posuzovat čistě jen subjektivním vnímáním, s nímž autor prostě hnout nemůže.
Důsledek toho, co jsem v předchozím odstavci tak neandrtálsky popisoval, je zhruba takový, že navzdory očekáváním a navzdory formálním kvalitám (které tam jistě jsou, o tom žádná!) mi “Nil” připadá jako lepší nahrávka než “One Eon” – čistě mým subjektivním vnímáním, to nepopírám. 0 X í S T na své novince zdánlivě nikam zvlášť neuhnuli a více či méně rozvíjejí to, co začali právě na předcházejícím albu. Kapela sama sebe z nějakého důvodu, který mi bohužel trochu uniká, nazývá dark metalem, ale moc tomu nevěřte, neboť 0 X í S T jsou dle mého názoru především o doom metalu. A stejně jako na “Nil”, i na “One Eon” muzice vévodí především kytarová práce, konkrétněji řečeno tedy kytarová masáž ve středním tempu (snad jediná trochu rychlejší pasáž přijde až v úplném závěru desky).
Rytmika je zde spíše jen v pozici udržovače tempa, a i když taková baskytara tu a tam do popředí vystoupí, nic extra zvláštního to přece jenom není. Zpěv je určitě solidní, nejedná se o typický hluboký murmur, ani třeba o blackový ječák, přesto stále spadá do rodiny extrémních vokálů – jeho největší slabinou je však to, že zpěvák (a zároveň kytarista) Jani Koskela umí v podstatě jen jednu polohu (žádné dvojsmysly), od níž se nechce hnout stůj co stůj… nějaká ozvláštnění, jako je třeba šepot v půli “Leaving No Prospect for a New Dawn”, přicházejí jen výjimečně a ani ty posluchače zas tak extrémně nevytrhnou. Z toho je tuším zřejmé, proč jsem výše tvrdil, že to jsou opět právě riffy, co táhne “One Eon” kupředu.
Recept 0 X í S T je tedy vlastně docela jednoduchý, což samozřejmě není nutně chyba – a ve své podstatě na “One Eon” chyba opravdu není, protože se stále jedná o nadprůměrnou (byť jen lehce) a poměrně dobrou nahrávku, která poslouchá docela sama, a těch 46 minut v její společnosti ubíhá poměrně příjemně, tudíž ani při finálním, téměř třináctiminutovém opusu “No Life to Bother” nepociťuje člověk nějakou zvláštní nudu. Hlavními nevýhodami “One Eon” je tedy to, že se to album zastavilo pouze na laťce “solidní” a že “Nil” to v mých očích dotáhlo ještě o stupínek výše. Přesto se stále jedná o poctivou fošnu, kterou nelze nijak zvlášť hanit.
Země: Finsko / Německo Žánr: doom / death metal Datum vydání: 30.11.2014 Label: MFL Records
Tracklist:
01. Nothing Left at All
02. Hollow
03. And I Will Be Worse
04. Hour of Atonement
05. The Six
06. Murdered Them All
07. No Greater Purpose
08. Now and Forever
My Shameful figurují na doom metalové scéně zatraceně dlouho, nicméně o nějakém výraznější vlivu, neřkuli popularitě, nemůže být řeč. Takový prototyp nenápadného undergroundového tělesa, které si v podzemí hraje roky to své a (ne)reakce vnějšího světa má, dejme tomu, na háku. To už spíš svému okolí hází klacky pod nohy. Žádné zpřístupňující kroky v hudební složce, žádná honba za zajímavými kontrakty. Patnáct let to samé se stejnými prioritami a neutuchajícím zápalem pro věc – doom. Nepopírám, že ti nejzarytější fandové kovu zkázy My Shameful delší dobu registrují, realistickým pohledem ale budou takoví v menšině a od věci tak nebude zevrubnější představení.
Od vzniku My Shameful letos uplyne úctyhodných 16 let. To, co se stalo ve Finsku v roce 1999, nebylo vůbec nic zvláštního. Duo zkázychtivých nadšenců zakládá svůj doom metalový projekt, rok nato je na světě trojice dem a v roce 2003 vychází i první dlouhohrající nahrávka. Od té doby nás stále dělí nějakých 12 let a raději se tedy posuneme kupředu. K dnešnímu dni mají My Shameful na triku šest řadovek a v sestavě nezůstal kámen na kameni. Z dvoučlenného projektu je nyní kapela tříčlenná, a to prosím hned mezinárodní – v sestavě působí i jeden Němec. Přejdu-li do citace, My Shameful“začali jako dvoučlenný studiový projekt rozvinutý v nadnárodní stroj nenávisti a zkázy”.
Pro svou hudbu mají My Shameful ve výbavě také civilnější označení, které se v jejich případě opravdu shoduje se zvukem zaznamenaných drážek, v případě mém s variacemi jedniček a nul. Označení death/funeral doom metal sice není příliš objevné, ale na hudbu kapely sedne jako ulité. Základ je skutečně v death/doomu, který přidává pomalé funeralové pasáže. K čistému funeral doomu je však “Hollow” na míle vzdáleno. Rychlejší pasáže i agresivnější změny temp, které se na desce ne zrovna často, ale zkrátka vyskytují, by zarputilému funeralistovi způsobily nevolnost. Přesto rozhodně nečekejte nějaké mocné progové spletitosti či extravagantní novátorství, “Hollow” je stále velmi melancholické a konzervativně laděné.
My Shameful nemají před posluchačem co skrývat. Spíše podprůměrný sound nahrávce technicky vzato příliš nepřidává, naopak co do upřímnosti podává desce nápomocnou ruku. Všemu vévodí dle klasické šablony temný murmur, který dílo zkázy zodpovědně vede. Sami Rautio, sídlící právě za mikrofonem, nepředvádí žádné exhibice a po celou délku se drží jedné monotónní polohy. Monotónnost je pokládána většinou lidí za vlastnost negativní, mnou nevyjímaje, jenže pro album typu “Hollow” je ušitá na míru. A když už jsme u toho, slovo negace dostává v souvislosti s doom metalem jiný rozměr, že? Hlasová poloha je nezvykle agresivní a spíš než lítost a smíření káže nenávist, což mimo jiné dokumentuje jeden z postojů kapely – “anti-romantická”. Ani instrumentálně to není žádná velká věda. Vše je obstaráno nejzákladnějšími prostředky – kytary, bicí, zpěv. Na nějaké klávesové pidlikání a mnohovrstevnaté pasáže zapomeňte.
Otvírák “Nothing Left at All” je patrně tím nejakčnějším, co novinka nabízí. Jako základ opět slouží klasické doomové tempo, které se následně přehoupne až do takřka black metalové vichřice. Ta kapele sluší a nebál bych se o ní mluvit jako o jednom ze stěžejních momentů celé desky. Poté se hlavního slova chopí klasické těžkopádné doomařiny, které v podání My Shameful nejsou špatné, jen dokážou zaujmout až po větším počtu vynaložených poslechů a úsilí. A ani to se nemusí úplně vyplatit. Dál než pár kroků za hranici průměru totiž “Hollow” neujde. O úroveň výš se dostává až předposlední “No Greater Purpose”, jejíž přehrání vám bohatě postačí k zjištění, co že to ti My Shameful vlastně hrají. Skladba konečně využívá ku prospěchu svému i bicích, které po celou dobu nepředvádí víc, než káže povinnost. Vhodně použitý bell ale dokáže píseň okamžitě zvednout a probudit usínajícího posluchače.
Ani s obdivuhodným počtem odehraných let se My Shameful nedokázali vyhnout problému trápící spíše začínající kapely. Hádáte správně, je to stopáž. 66 minut je prostě moc. Ne, že by člověk vzhledem k tomu nedokázal desku doposlouchat, ale letargie, do jejíž chapadel je posluchač nedobrovolně lapen, finálnímu pocitu nenapomáhá.
“Nadnárodní stroj nenávisti a zkázy” vyrukoval s materiálem, který vyžaduje trpělivost a posluchačovu vstřícnost. Pakliže albu touto cestou nevyhovíte, o nějakém pocitu spokojenosti nemůže být řeč. Je však čistě na vás, zda jí věnujete tolik času. Odměna totiž stejně není dostatečně sladká (hořká), abyste i v tom nejlepším odcházeli nadšeni. Doporučení tedy adresuji jen těm nejzarytějším a nejtrpělivějším.
H.: Jsou akce, u nichž tak nějak pořád přemýšlíte, jestli jít nebo nejít, a nakonec se rozhodnete až na poslední chvíli podle momentální nálady. A pak jsou koncerty, u nichž vám je už dlouho dopředu jasné, že tam prostě musíte být, i kdybyste tam měli chcípnout. Když vyjede na turné zámořská black metalová kultovka Inquisition, je to tahák sám o sobě, ale když s sebou dvojice Dagon–Incubus veze tak parádní support jako Archgoat, Ondskapt a Blackdeath, je jasné, že tohle je právě jedna z těch akcí, jež člověk vynechat nemůže, i kdyby den předtím chytil extrémní sračku.
H.: Evidentně jsem zdaleka nebyl sám, kdo to viděl podobně, protože se ve čtvrtek 22. ledna na Nové Chmelnici sešel úctyhodný počet černokněžníků (fakt, lidi oblečené v jiné barvě byste napočítali na prstech jedné ruky) a k vidění byla opravdu velká část známých ksichtů domácí black metalové scény. Kulisa pod pódiem tedy byla díky plnému klubu připravena a už šlo jen o to, co se bude dít na pódiu…
H.: Jako první se slova ujala ruská smečka Blackdeath, jejíž fošnu s nádherným názvem “Satan macht frei” jsem svého času točil jak blázen, ačkoliv ve skutečnosti muzika téhle kapely žádný extrémní zázrak není. Naživo jim ten jejich špinavý black metal ovšem docela šlapal… začátek se nesl v syrovějším duchu, ale ke konci padly i dvě trochu melodičtější věci (na poměry Blackdeath, samozřejmě), takže to nebyla jen jednotvárná sypačka. Samotná kapela taktéž docela zábavná, ať už šlo o kytaristu Abysslookera, jenž na svou kytaru hrál docela s nasazením, jeho bráchu Para Belluma, který ovšem víc než výkonem bavil spíš čapkou à la Milan Fras z Laibach, nebo bubenici Mayu, která se s tím taky nemazala a uměla slušně zasypat. Sice nemůžu tvrdit, že by to byl nějak zvlášť geniální a nezapomenutelný koncert, ale kdybych zase řekl, že jsem se při vystoupení Rusů nebavil, tak bych kecal. Rozjezd večera se tedy povedl slušně a dál už mělo přijít skutečné peklo…
Ježura: Od Blackdeath jsem sice neočekával vlastně nic, ale díky páně šéfredaktorovu těšení jsem nakonec naznal, že by to třeba mohlo být zajímavé, a tak jsem byl docela zvědavý, jak se s tím pánové a dáma poperou. A nakonec to určitě nebylo špatné. Prostě takový oukej black klasického střihu ve slušném provedení, ale rozhodně žádný velký zázrak. Kapele to odsýpalo přijatelně, ale že bych se zase nějak bavil, to také říct nemůžu. Popravdě jsem vlastně většinu setu strávil očumováním pohledné slečny za bicí soupravou a vlastní muzika mě až na pár zajímavých momentů nijak extra nezaujala. Na rozjezd však Blackdeath zafungovali obstojně, o tom žádná.
H.: Upřímně jsem se těšil na všechny čtyři kapely, kdybych měl ovšem předem vybrat jen jednoho největšího favorita, ukázal bych na švédské démony Ondskapt – mimo jiné i kvůli příslibu, že na tomto turné budou přehrávat svůj mocný debut “Draco sit mihi dux”, což byl prostě tahák jako prase. O to větší pak bylo rozčarování ze samotného výsledku, byť to do jisté míry asi nebyla chyba kapely. Že si Acerbus za celý koncert nebyl schopen srovnat mikrofon, dejme tomu, to byl třeba umělecký záměr… špatný zvuk už ale asi uměleckým záměrem nebyl. Trpěl hlavně vokál, který byl slyšet spíš tak trochu náhodně, někdy ano, někdy ne. První dvě písně byly naprosto zabité a možná někde až u “III” to jakž takž začalo fungovat, byť oproti tomu, jak silné je tohle z desky, to nebylo skoro nic. Kromě toho většinu vystoupení svítila muzikantům do obličeje světla, což dost brutálně žralo hlavně bubeníka E. L., jenž hned po prvním songu gestikuloval, aby to někdo zhasnul a později se zvedl, aby to šel vysvětlit osobně. Technické problémy však evidentně pokračovaly, takže to nakonec dopadlo tak, že E. L. před poslední skladbou nasraně seknul paličkami a opustil pódium. Kolegové jej docela překvapeně následovali, takže finální “VI” nakonec vůbec nezazněla. Řečeno v krátkosti – špatný zvuk, nasraná kapela a z toho plynoucí nepovedené vystoupení, což nezachránil ani Acerbus se svým zlo-převlekem, díky němuž musel vykrást snad půlku nějaké kostnice. Mluvit o zklamání je v tomhle případě rozhodně na místě, jelikož u Ondskapt byla očekávání setsakra vysoko.
Ježura:Ondskapt, to je stran tohoto koncertu velké téma. Vlastně všichni z mého okolí, co se na jejich vystoupení vážně těšili, posléze nešetřili kritikou. Jenže já tentokrát musím oponovat, protože se mi to líbilo. Ono to asi bude tím, že ze studiovek Ondskapt neznám vůbec nic, ale i přes mizerně nazvučený vokál jsem si to nakonec užil velmi obstojně. Podle všeho je totiž “Draco sit mihi dux” tak výtečná fošna, že mě zaujala i v takhle osekané podobě. Jasně, je vážně škoda, že si to Onskapt takhle vyžrali, a předčasný odchod bubeníka (který mimochodem sypal úplně fantasticky) také nepotěšil, ale přesto na mě pánové zanechali dobrý dojem a příště se k návštěvě jejich vystoupení určitě nenechám dlouho přemlouvat. Jestli se totiž ten reparát podaří, bude to opravdu pecka.
H.:Že celý večer nemusí být ještě kompletně pohřbený, to hned vzápětí dokázali severští rouhači Archgoat se svým násilným black/death metalem se záhrobním murmurem. Finové to drtili až nelidsky dobře a ten jejich agresivní nářez doslova zabíjel, což bylo vidět i na vydatném kotli, který se rozjel hned při první sypačce. Sice nechápu, jak může někdo pogovat zrovna na tenhle typ hudby, ale nejspíš to asi někdo vidí jinak než já. Všichni tři muzikanti do toho sice jeli naplno, ale speciální zmínku si zaslouží především bubeník Sinisterror, protože to byl řezník jako svině a žhavil bicí soupravu doběla. I zvuk byl zrovna v případě Archgoat přinejmenším poslouchatelný, takže Finům nestálo nic v cestě k titulu suverénně nejlepší skupiny večera.
Ježura:Říkám si, že už budu asi trochu za vola, když ani Archgoat nepatří ke kapelám, které bych znal, natož je měl naposlouchané, ale co se dá dělat. Nicméně právě Archgoat rovněž předvedli ukázkový případ toho, jak se získávají noví fanoušci – od začátku do konce totiž zabíjeli jako by se nechumelilo. Zničující riffy, zběsilé sypačky a výtečná pódiová prezentace (Sinisterror byl vážně naprosto famózní) podpořené solidním zvukem a poměrně slušně fanatickým přístupem fanoušků se postaraly o objektivně nejlepší vystoupení večera. Byla to prostě šleha jako kráva, nic míň.
H.:No, vzhledem k tomu, že jsem už dopředu prozradil, že nejlepší vystoupení akce předvedli Archgoat, je asi jasné, že na Inquisition se opětovně něco podělalo. A jak jistě správně tušíte, samozřejmě to byl zase zvuk. Jenže jestli byl zvuk u Ondskapt špatný, tak tohle bylo ještě mnohem horší, jelikož to, co lezlo z beden, byla s prominutím neposlouchatelná mrdka. Nikdy v životě bych neřekl, že jedna kytara a jedny bicí jdou nazvučit takhle prasácky, protože to byla fakt šílenost a poslouchat se to prostě nedalo. Zejména Dagonova kytara byla naprosto zabitá a hlavně byla totálně nečitelná i v momentech, kdy hrál Dagon sám, což jsem snad ještě nikdy nezažil. Navíc to nebylo dáno tím, kde jsem stál, protože jsem vyzkoušel snad všechny pozice v sále – vlevo, vpravo, vepředu, vzadu, uprostřed a všude na hovno. V tomhle klubu jsem byl už mnohokrát, ať už šlo o současnou Novou Chmelnici nebo předchozí Exit Chmelnice před přestavbou, ale ještě nikdy jsem tady neslyšel takhle extrémně špatný zvuk, jako byl tentokrát na Inquisition.
H.:Což o to samotní Inquisition byli skvělí a bylo vidět, že je tohle kultovní duo na pódiu naprosto suverénní, mělo to šťávu a klidně by to mohlo mít i atmosféru… ale prostě nemělo, když songy z alb, která znáte téměř nazpaměť, pomalu nejdou poznat a když ty charakteristické melodie kapely znějí, jak když sere pes. Říkám to nerad, protože mám tuhle skupinu vážně rád a třeba “Nefarious Dismal Orations” nebo “Ominous Doctrines of the Perpetual Mystical Macrocosm” jsou absolutně kulervoucí fošny, ale i oni byli nemalým zklamáním, byť v tom byli nevinně, protože oni sami hráli suprově.
Ježura:Vzhledem k tomu, co jsem tu povídal o své znalosti předchozí trojice kapel, je asi nasnadě, že to byli Inquisition, na které jsem přišel a na které jsem se těšil suverénně nejvíc. Tedy ne, že bych je měl najeté tolik jako někteří jiní, ale o kvalitách produkce této americko-kolumbijské dvojice prostě nelze vést debatu, takže když člověk dostane příležitost vidět Inquisition konečně jinak než za zadních částí po strop narvané třetí stage na Brutal Assaultu, těžko se odolává. Očekávání byla tedy vysoká a mé uspokojení ve výsledku také, i když si s odstupem nejsem moc jistý proč. Vystoupení Inquisition jsem si vážně užil a od chvíle, kdy jsem se dostal do první řady, to platí dvojnásob, protože jsem se dostal do rauše a akorát mlátil hlavou. A v tom rauši mi pak ani nevadilo, že Dagonův žabí vokál není vůbec slyšet a větší část melodií také nějak zaniká. Nějak tedy nevím, jak to mám celé zhodnotit. Ale co, i když to mělo jisté (a vlastně docela podstatné) vady na kráse, užil jsem si to fakt parádně a výkon samotných Inquisition také nesnese výtku, takže palec nahoru a příště si dám ochotně repete.
H.:Z akce, která měla letošní sezónu odpálit ve velkém stylu, tak člověku zůstal hodně rozporuplný pocit. Archgoat sice vraždili a Blackdeath byli v pohodě, ale Inquisition byli zklamáním a Ondskapt neměli daleko k průseru. Sestava byla papírově extrémně silná, nicméně večer přesto zůstal daleko za očekáváním, i když hlavní vinu na tom nenesou kapely, ale zvuk. Avšak i tak je to obrovská škoda, protože tenhle line-up měl potenciál přinést mnohem větší zážitek…
Ježura:Pokud mám hodnotit akci jako celek, budu o kousek smířlivější než H. Je sice pravda, že to mohlo být o pořádný kus lepší, ale díky své neznalosti třech čtvrtin lineu-pu (budiž blahoslavena!) nemusím trpět nenaplněným očekáváním. Pro mě to byla prostě zdařilá black metalová akce a vynaložených nákladů rozhodně nelituji, i když to páteční ráno v práci bylo po třech hodinách spánku poměrně krušné.
Máte rádi pořádně epický heroický heavy metal? Jestli ano, pak je “Warriors Path Part I” deska pro vás přímo stvořená… tedy za předpokladu, že zároveň trpíte solidní dávkou nesoudnosti. Heroický totiž debut švédské kapely Heroes of Vallentor bezesporu je, ale to je asi tak všechno.
Ono se to může do jisté míry zdát docela divné, že zrovna já říkám něco takového, ale podobný druh výpravného hevíku mi vůbec nevadí… ostatně, když jsem měl tak deset roků, Manowar patřili k mým nejoblíbenějším skupinám, takže mi to asi trochu zůstalo. Tím chci říct, že rozhodně nejsem proti podobné muzice zaujatý, takže kdyby “Warriors Path Part I” za něco stálo, neměl bych problém tu placku strávit. Problém je ovšem v tom, že tohle album je prostě brutální agro metal, až to bolí.
Jsou případy, kdy se dá neobjevnost odpustit, tenhle mezi ně však ani náhodou nepatří, protože Heroes of Vallentor předvádějí sbírku toho nejobehranějšího heavy metalového klišé. Což o to, i s tímhle se vlastně dá pracovat a existují skupiny, jež jsou i s tímhle zábavné, ale tohle… ty vole, toto je s prominutím úplně tupá záležitost, z níž táhne lacinost na všechny strany. Korunou všemu pak budiž zpěvák Lars Sköldmark, který je paradoxně nejposlouchatelnější v momentech, kdy se snaží o eunušské fistule, jakmile ovšem nasadí civilnější projev (což je většina alba), tak mám chuť to okamžitě vypnout a hodit desku do koše, protože je to fakt špatné.
Obal “Warriors Path Part I” sice lehounce zavání kýčem, přesto je naprosto zlatý oproti tomu, co pod sebou ukrývá, protože Heroes of Vallentor produkují přímo ukázkový vidlácký metal. Pokud to chlapce baví, nic proti tomu, ale vzhledem k tomu, že pro výsledek jejich snažení je i průměr nedosažitelnou metou, se to pochválit nedá. Když už, tak si radši pusťte ten Manowar…
Občas si říkám, že je vlastně dost jednoduché mě nalákat na poslech nějakého alba. Stačí, když si kapela do žánrové kolonky prdne něco jako avantgardní nebo experimentální black metal, a hned jsem na to zvědavý. A úplně stejně jsem byl zvědavý i na druhé album “Pain & Pleasure” finského projektu Apocryphal Voice. Ten má na svědomí dvojice Juhani Jokisalo – Ville Salonen, z nichž ten první jmenovaný aktuálně působí u doommetalových krajanů 0 X í S T a druhý jmenovaný zase hrával u relativně známých melodic death metalistů Omnium Gatherum.
Jak již padlo, v rámci Apocryphal Voice se dvojice pustila na pole avantgardního black metalu, který se na první pohled tváří velice zajímavě a vlastně zajímavý i je, bohužel však z “Pain & Pleasure” nemám tak dobrý pocit, jak jsem doufal. Na desce je spousta skvělých nápadů a momentů, Finové nemají problém s nápaditostí – zvládnou na to jít za pomoci chaotičtějšího riffování, umí ale i zvolnit, jinde zase nasadit až vysloveně doomové tempo, tuhle zase ze spodních vrstev vykoukne nádherně sjetý synťákový zvuk a to ještě nemluvím o vokálech, které jsou vysloveně povedené. Stejně tak lze ukázat i na nějaké konkrétní skladby, protože kusy jako “Muddy Trail” nebo “Waves of Transparency” jsou skutečně skvělé. Jednoduše řečeno, “Pain & Pleasure” je mozaika inteligentního, netriviálního a posluchačsky náročného black metalu. Až sem naprosto bez výhrad.
Problém není v tom, že se posluchač i po větším množství poslechů stále ztrácí, ani mi nevadí občasná neuspořádanost a neučesanost, protože to jsou všechno věci, které do jisté míry plynou z avantgardnosti Apocryphal Voice. Spíš mi přijde škoda, že některé pasáže mi připadají poměrně slabší a album se mi zdá minimálně tak o půl hodiny delší, než ve skutečnosti je. Nechci však vzbudit dojem, že se jedná o nepovedenou záležitost, protože “Pain & Pleasure” kvalitu a především zajímavost upřít v žádném případě nejde, jen mám neodbytný pocit, že mohlo být ještě o trochu lépe.
Země: Finsko Žánr: alternative rock Datum vydání: 4.9.2014 Label: Music Kickup
Tracklist:
01. Dive
02. Sirena
03. The White One
04. Ghost (The Healer)
05. One Single Look
06. Sunbath
07. Arc Lights
08. Next to the Wheel
09. Otus
10. Crystal Plane
Jestli se někomu letos povedl opravdu hezký obal, pak je to finská Sumia. Možná vám “motiv kůň” nepřijde příliš mužný, ale rozhodně je působivý, zvlášť když ho doplňuje velice jednoduchá grafika. Mnoho toho nenapovídá o hudebním obsahu, a pokud bych měl jen na jeho základě tipovat, co Sumia hraje, asi by mě napadl post-rock. To bych se však moc netrefil, i když by šlo tipovat i hůř. “Until We Shine Again” je sbírka skladeb, které se s menší či větší tolerancí točí okolo alternativního rocku, a byť místy zavítají tu blíže k nu-metalu, jindy se zase zatoulají až do mělkých progresivních vod, vždy se ke svému mateřskému žánru zase vrátí.
Protože si však zase jednou budeme povídat o kapele, která rozhodně nepatří mezi známé, sluší se ji alespoň několika větami představit. Čtyřčlenná formace vznikla teprve před pár lety, a pokud mě vyhledávací schopnosti nešálí, vyjma dnes recenzovaného počinu nemá na svědomí zcela nic, a to ani žádné neřadové počiny. Jak jsem ale naznačil v úvodu, Sumia nejsou trendaři, kteří by se dali dohromady, aby dojili dnes úspěšné žánry. Samuli, Olli, Joni a Jussi se zhlédli v hudbě 90. let, a tak se rozhodli spojit své síly a představit svou moderní a vyleštěnou verzi toho, co tenkrát mezi jemnějšími rockery frčelo.
Na obranu kapely však předem musím zdůraznit, že její hudba není hloupou kopírkou. Ještě se dostanu k tomu, že některé ze skladeb opravdu své zdroje nijak netají, ale jako celek je “Until We Shine Again” poměrně svébytným albem. Stejně tak je třeba uznat, že přestože jde opravdu o první společný počin hudebníků, hudba na něm nezní jakkoli amatérsky a do mozku se vkrádá možnost, že její autoři za sebou již nějaké to hudební působení mají, i když by to bylo v jiných kapelách a dnes se tím příliš nechlubí.
Sumia má talent na dobré a chytlavé refrény. Ten v úvodní “Dive” sice nepatří mezi nejlepší na albu, přesto ho však otevře více než důstojně. Právě “Dive” nese ohromný odkaz k americkým Deftones, lépe řečeno k jejich klidnější a méně agresivnější poloze. Ohromnou zásluhu na tom má zpěvák Joni, který opravdu připomíná China Morena a jeho specifický přednes. Není to však kopie jedna ku jedné a spíš než úmyslné napodobování to způsobuje jednoduše podobný hlas. “Dive” však není jen o vokálech, byť instrumentálně patří mezi méně výrazné písně kapely. Přesto potěší hezká a jemná práce kytar i dostatečně dobře slyšitelná baskytara. Ostřeji než “Dive” začne “Sirena”, kterou se kapela prezentuje novým posluchačům. Nemá cenu tajit, že volba je to nesmírně dobrá, byť v ní kapela připomíná Deftones snad ještě více. Dominuje jí hlavně výtečný refrén a občasný přechod k tvrdší hře, která vždy po pár sekundách však udělá místo klidnější sekci.
“Until We Shine Again” naštěstí není albem jedné skladby, naopak je nesmírně vyrovnané, a když už některá z písní vystupuje z řady, je to spíše směrem k vyšší kvalitě. Kapela po úvodní dvojici pokračuje v obdobném tempu a první větší změna přijde až v podobě páté “One Single Look”, jež představuje výrazné zvolnění. To “Sunbath” již nastavuje návrat do zajetých kolejí a přináší s sebou jeden z nejlepších refrénů alba. V “Arc Lights” zase několikrát vyplyne na povrch povedená basová linka, která je vše jen je nenápadná, za což kapele tleskám. Bohužel píseň samotná jako by v některých momentech neseděla pohromadě, za což zmíněná nezvyklá basa možná částečně může. Nejde však o žádný velký propad v kvalitativní úrovni a tak kapele stále není co vytýkat. Největší sousto si Sumia ukousla až se závěrečnou “Crystal Plane”, která přesahuje ambiciózní (na poměry žánru) stopáž sedmi minut. A světe div se, i zde to kapele vyšlo na jedničku. Částečně ji v tom dopomohl v klidnějších chvílích vystupující elektronický podklad (jde spíše o přidušené bicí než zcela elektronickou stopu, přesto je to zajímavý prvek). Kapela se opakovaně vrací k silnému refrénu a v druhé polovině sáhne k velice hezké instrumentální sekci, které dominují dvě velice jemné kytarové stopy, spíše rychlé a neklidné bicí a krásně brumlající basa.
Pokud bych měl pochválit ještě jednu další věc, zmínil bych vrstevnatost kytar. Sumia z přítomnosti dvou kytar většinu času těží maximum, kdy jedna hraje klasickou rytmickou roli, zatímco druhá, spíše než že by sólovala či na sebe jakkoli strhávala pozornost, vytváří hezké, byť nenápadné podkresy.
I přes všechny zmíněné plusy (a že jich bylo dost) však mám s “Until We Shine Again” jeden problém. Možná je to tím, že mezi jednotlivými písněmi nedokáži snadno rozlišit a poslech alba se tak rychle stane ubíjejícím, ale jen výjimečně jsem jej dokázal doposlouchat do konce. Abych ho tak poznal v celé jeho délce, musel jsem si občas pouštět jen jeho druhou polovinu, která je takto izolovaně úplně stejně dobrá jako ta první. Ale v celku “Until We Shine Again” prostě nefunguje jak má, byť to není z důvodu přílišné stopáže ani roztříštěnosti jednotlivých stop. Prostě: dobré album, které mě moc nebaví poslouchat. Za trochu času však rozhodně stojí.
Finští 2 Wolves tedy v žádném případě nezahálí. Za svou krátkou kariéru, která započala v roce 2011, stihli již tři studiová alba. Debut “Gentlemen, Please” vyšel hned v prvním roce jejich fungování, o rok později následoval “Men of Honour” a nyní, po dvou letech od svého předchůdce, je tady “Shelter”, které dostává zemi svého původu. Finsko je doslova protkáno melodiemi a 2 Wolves nejsou výjimkou.
Asi nejjednodušší představení hudby, kterou posluchač na “Shelter” dostane, je kombinace mezi gothic metalem, doom metalem a melodickým death metalem, ačkoli ten je spíše okrajovou záležitostí, kterou kapela zmiňuje jen kvůli growlingu jednoho ze zpěváků, který tvoří jakýsi protipól k hlavnímu melodickému vokálu. Je škoda, že pánové si mezi sebou vokální linky nějak rozumně nedělí, protože v reálu to dopadá tak, že v refrénu se melodicky hladí a ve slokách se zpívá oběma hlasy zároveň, což znemožňuje oběma nějak výrazně vyniknout. Dokázal bych si představit, že profláklejší, ale efektnější střídání obou protichůdných poloh by hudbě 2 Wolves slušelo daleko víc. Takhle zní spousta skladeb velmi podobně a je těžké se v nahrávce nějak orientovat.
Tomu taky napomáhá fakt, že většina písní se odehrává v pomalejším tempu a vyloženě rychlá skladba, která by “Shelter” nějak oživila, bohužel nepřichází. Při prvních posleších to ještě není nijak na škodu, protože povedené refrény několika válů jsou opravdu líbivé a zábavné (“Surrounding Fields and Stars in the Sky”, “Visitors”), ale netrvá dlouho a i té největší devízy alba (samozřejmě, že je to charakteristická severská melodičnost) se přejíte. Albu prostě schází něco víc než jen další variace stokrát omleté téma; něco, díky čemu bych se k “Shelter” mohl pravidelně vracet. No, a protože to “něco” u 2 Wolves neslyším, tak nemůžu hodnotit výš než průměrně.
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 15.9.2014 Label: Ahdistuksen Aihio Productions
Tracklist:
01. Relinquished
02. The Shadowcast
03. Yielding Servitude
04. Ascending Unto the Unknown
05. Peregrination Unto the Inevitable
06. Cipher
07. Sword of Division
08. Waning Light
09. For Satan My Soul
V dobách, kdy ještě nebyl Sicmaggot více jak osmiletý chlapák, ale malinké Sicmaggoťáčko jsem si říkal, že by to bylo skvělé, kdyby si nás sem tam všimla nějaká kapela (nebo label) a chtěla nám poslat desku na recenzi. Uběhlo pár roků a dneska toho dostáváme tolik, že už to všechno nemůžeme přijímat, ani kdybychom chtěli, protože to prostě a jednoduše není v lidských silách všechno psát a hlavně poslouchat. Teď na to sice naoko nadáváme, protože občas nám někdo posílá fakt zvěrstva a také jsme poměrně pravidelně zásobováni nadměrným počtem blbého power metalu, který diplomaticky řečeno není tak úplně naším šálkem kávy, nicméně v jádru jsem za to přinejmenším já (nevím jak kolegové) rád, že nám alba na recenze chodí.
Těch důvodů, proč jsem za to rád, by se našlo víc, nyní je však důležitý především ten, že mezi tím nudným průměrem a spoustou blbostí se tu a tam objeví i skutečně excelentní nahrávka, jíž bych si jinak jen stěží všiml. A skutečně to není jen nějaká klišé průpovídka, protože během těch pár roků jsem tímhle způsobem narazil i na doslova skvostné kapely. Těch příkladů bych mohl uvést řadu, a abyste si nemysleli, že jen tak plácám do větru, klidně mohu vzpomenout třeba na Conjuro nuclear, Star Matter, Ekove Efrits a samozřejmě také původem francouzský projekt netra, jehož tvorbu jsem si od doby, kdy jsem poprvé slyšel “Sørbyen”, zamiloval téměř až fanaticky.
Jak již jistě tušíte, na dnešním programu bude další podobná deska, která jednoho dne dorazila na email mezi tunou dalších věcí a vyklubala se z ní skvělá záležitost. Tu čest máme s finským black metalovým projektem Ordinance, o němž toho příliš nevypátráte… oficiální stránky nejsou žádné, label (s nádherným jazykolamem v názvu – Ahdistuksen Aihio Productions) se s nějakým infem taktéž neobtěžuje a nějaké materiály jsem rovněž nedostal. Použijme tedy neoficiální zdroje, které tvrdí, že jsou Ordinance duo, pocházejí z Helsinek a angažuje se zde jeden člen Totalselfhatred a dále člověk působící v živé sestavě Alghazanth.
Stěžejní je ovšem to, že Ordinance v letošním roce navázali na svůj několik let starý bezejmenný demosnímek prvním dlouhohrajícím albem, jehož název zní “Relinquishment”. Popravdě řečeno, podle jeho malované obálky jsem očekával, že půjde o lehce přívětivější formu black metalu, takže mě trochu překvapilo, že je to docela okultní špína. To mi však vůbec nevadí, vlastně spíš naopak, protože mám podobné záležitosti opravdu rád a navíc Ordinance na nahrávce nabízejí mnoho pádných důvodů k tomu, aby si fanoušek tohoto pojetí žánru oblíbil i je.
Ačkoliv Ordinance hrají black metal, jehož mantinely neopouštějí, jejich hudba je svým způsobem docela zvláštní a na každý pád zajímavá. Zároveň bych se nebál říct, že se v ní nachází pár docela paradoxních věcí – nicméně paradoxních v tom dobrém slova smyslu, jelikož i díky tomu je “Relinquishment” tak kvalitní nahrávka. Co tím mám na mysli? Například to, že Ordinance je skutečně čistokrevný a vlastně i docela špinavý black metal, a když jsem jej výše nepřímo označil jako nepříliš přívětivý, nevymýšlel jsem si. Zároveň s tím to však není vyloženě nestravitelné zlo a veškerému undergroundovému přístupu navzdory mě “Relinquishment” dokázalo chytnout hned na první poslech. K čemuž se tedy sluší dodat ještě to, že se tohle nijak nevylučuje s trvanlivostí, protože album je stále výtečné i po mnoha posleších.
Aniž by si to jakkoliv protiřečilo s oním čistokrevným black metalem, hudba Ordinance obsahuje (a to je ten další paradox) i spoustu nápadů, které zde znějí docela netradičně. Jsou to třeba vysoce chytré melodie, pomalejší vsuvky bez syrových kytar, slyšitelná brumlající baskytara, v některých momentech skoro až rituální rytmika nebo celkově relativně proměnlivá struktura kompozic. To vše pak navíc obepíná vysoce povedená a působivá atmosféra, která “Relinquishment” posouvá ještě na vyšší úroveň.
Aby toho nebylo málo, “Relinquishment” se může pyšnit (a slovo “pyšnit” jsem zvolil naprosto záměrně) ještě jednou věcí, jež mě ohromně potěšila – mám na mysli naprosto fenomenální zvuk. V době, kdy je drtivá většina současných nahrávek zprasená plochým soundem, je prostě radost narazit na desku, která zní takhle nádherně. Průměrný dynamický rozsah “Relinquishment” totiž činí úctyhodných 14 decibelů, což je téměř o deset víc, než je v současnosti běžné. A to není jen číslo, nad nímž se mohou ukájet audiofilové, to je skutečně rozdíl, který na první poslech slyšíte uchem. A vedle všech alb dokurvených loudness warem je pak doslova radost, když si člověk pustí počin jako “Relinquishment”, protože to je nebe a dudy. Velký palec nahoru!
Ordinance jsou stále zlý black metal (přičemž to “zlo” nemyslím nijak ironicky, tentokrát to myslím jako klad!), zároveň jsou však vysoce nápadití, chytří, umějí vytvořit skvělou atmosféru, některé pasáže jsou takřka dechberoucí a to vše je navíc zalité v úžasném zvukovém kabátku, který je nádherně syrový, podzemní a dynamický zároveň. Ať hledám sebevíc, desce jako “Relinquishment” nemám vůbec co vytknout, protože je to po všech směrech excelentní záležitost. Vůbec neřešte, že je to dlouhohrající debut, protože toto je vysoce vyspělý počin, jemuž drtivá většina letošní žánrové konkurence kouká jen zdálky na záda. Pro fanoušky black metalu naprostá povinnost.
Důvody, proč si redaktor vezme na recenzi nějaké album, můžou být různé. Znáte to – oblíbená kapela, nenáviděná kapela, potenciálně zajímavá kapela… určitě toho bude víc. V případě Wömit Angel a jejich druhého alba “Holy Goatse” je ten důvod poměrně zřejmý – když nic jiného, díky poetickému názvu můžete aspoň recenzi uvést bez delšího přemýšlení.
Oukej, to je možná maličko nadsazené (i když ne moc), ale ať už je to jak chce, pravdou zůstává, že když nějaká deska takhle okatě vykřikuje do světa, že si její obsah s nějakou mravností asi hlavu moc lámat nebude, je zde solidní potenciál k obstojné zábavě. Zábavnost a nadhled jsou totiž u podobných pošahaností většinou tím, čemu vděčí za poslouchatelnost i v případě, že jde hudebně o nepříliš lákavý matroš. A Wömit Angel v tomto ohledu naštěstí nečiní výjimku.
Není asi třeba žádných důkladných průzkumů k tomu, aby člověku došlo, že tahle čtyři roky stará tříčlenná parta z finského Tampere nehraje žádný smooth jazz. Wömit Angel to drhnou v rytmu black/thrash metalu, který dále ochucují znamenitou porcí punku, a stejně tak nepřekvapí ani sotva 25minutová stopáž celé nahrávky, jež se na těch 25 minut navíc vyšplhala jen díky skrytému tracku s coverem. Jestli myslíte, že to v tom případě asi bude agresivní, neurvalá a rychlá hoblovačka, tak máte naprostou pravdu, protože “Holy Goatse” přesně takové doopravdy je. Tím jsem si pod sebou ale asi trochu uřízl větev, protože takhle prostá větička by k popisu celé desky vlastně úplně stačila. Protože by mi takhle krátká recenze ale nejspíš neprošla, tak to zkusím trochu rozvést.
Základní ingredience jsou zřejmé – black metal, thrash metal a punk. Tu a tam se sice některá z nich dostane trochu do popředí, ale obecně platí, že punku je tam asi o něco více než ostatních žánrů. Přesně v punkovém duchu je de facto celá “Holy Goatse” svižná, technicky celkem jednoduchá a přímočará vypalovačka, kterou ta metalová složka spíš tak nějak usazuje a přidává jí na tvrdosti a agresivitě. Jenže vedle celkového charakteru jsou to právě vesměs metalové riffy, které si posluchač bude pamatovat. Jakkoli je totiž “Holy Goatse” relativně prostá vypalovačka, nějaká instrumentální zručnost a schopnost napsat poměrně zábavný materiál zde vidět určitě je a projevuje se to zejména na riffech, které se většinou docela vydařily.
Kapitola tak trochu sama pro sebe, to jsou ale sóla. Upřímně jsem se pořád nerozhodl, jestli jsou dílem velkého nadhledu a sebeironie, nebo naopak absolutní absence soudnosti. Každopádně když dojde na sólo, vypadá to tak, že kytara změní zvuk na jakési tenounké pidlikání a její majitel pak za doprovodu basy a bicích drtí struny ve zběsile rychlém tempu, aby z toho vylezlo něco, co mi víc než co jiného připomíná osmibitové zvuky prastarých videoher. “Skin ‘n’ Fuck”, “Nekrofilian Kutsu” nebo “I Come with a Murder” – tam všude si můžete udělat vlastní obrázek. Vzhledem k celkovému charakteru nahrávky (názvy skladeb, typicky grindové filmové repliky, v případě titulní skladby dokonce zvuky nějaké nepříliš romantické kopulace) mi to ale ve výsledku nakonec ani nepřijde divné a “Holy Goatse” to vlastně docela pěkně pomáhá zpestřit.
A světe div se – ono to nakonec funguje i jako celek. Na “Holy Goatse” se totiž sešla v pohodě poslouchatelná a místy příjemně chytlavá muzika, která sice sama o sobě není ničím zvláštní, ale díky 25minutové stopáži se nestíhá zajíst a naopak baví. Takže jestli jste tolerantní k hudebním perverznostem a máte na nějakou takovou úchylnou jednohubku zrovna chuť, “Holy Goatse” klidně zkuste. Neříkám, že vám vydrží navěky, ale na několik protočení to vystačí bohatě a ještě se u toho nejspíš docela příjemně pobavíte.
Další názory:
Co do formální náplně kolega desku popsal dostatečně, protože “Holy Goatse” skutečně není nic jiného než vcelku primitivní black/punková hoblovačka, která vůbec nic neřeší a prostě sype. Dovolil bych si ovšem k samotné recenzi doplnit několik vlastních postřehů, jež by dle mého skromného názoru zaznít měly. Věc první – na rozdíl od kolegy si myslím, že kytarová sóla jsou absolutně příšerná; nahrávku sice formálně ozvláštňují, ale jejich provedení je tak úděsné, že ji ozvláštňují v negativním slova smyslu. Věc druhá a ještě důležitější – určitě by zde mělo padnout, že se Wömit Angel dost inspirovali u jiné finské kapely (jejíž tvorbu kolega tuším nezná, takže to nemohl odhalit), a to dost okatým způsobem… tou kapelou jsou Impaled Nazarene. Stylově, celkovým pojetím a dokonce i podobně štěkavým vokálem prostě Wömit Angel své mnohem známější krajany připomínají takřka neustále, akorát jde o takovou nudnější a naředěnější verzi muziky Mika Luttinena a jeho kumpánů. Jestli jste natolik fanatičtí fandové Impaled Nazarene, že nepohrdnete ani jejich slabým obšlehem, pak si “Holy Goatse” klidně pusťte, ale jinak radši zůstaňte u samotného originálu. H.
Pokud vám jméno Atrum tempestas nic neříká, žádný stres. Nejedná se o žádnou legendu, kultovku nebo dobře skrytý klenot avantgardy či undergroundu. Atrum tempestas je prostě normální začínající kapela, jež má sice na křížku už sedm roků a působí v ní muzikanti, kteří za sebou něco mají, přesto všechno toho pod tímhle jménem ještě příliš nepředvedli – to nemyslím ve špatném slova smyslu, každá skupina přece začíná od nuly, takže na tom není zhola nic špatného.
Když jsem už nakousl, že zde působí zkušení muzikanti, tak tu myšlenku hned dokončíme. Atrum tempestas je duo, jehož jednu polovinu tvoří Juha-Matti Perttunen, který má ve svém portfoliu docela slušnou řádku kapel, nicméně ta suverénně nejznámější se jmenuje Catamenia a Juha v ní působí jako vokalista. Jeho parťákem v Atrum tempestas je jistý Jarmo Kylmäaho, jenž se jenom mihnul v nějakém nepříliš známém projektu a vytvořil nějakých pár obalů také pro nepříliš známé skupiny. I když, na svědomí má třeba pár obálek pro zámořskou formaci Dhampyr, jejíž letošní desku “Withdrawals & Candy Heavens” jsem tu už před časem recenzoval… inu, ten svět je prostě malý.
Vraťme se ovšem k Atrum tempestas. Podle jmen už jste asi sami pochopili, že jsou to asi Finové, takže se původem už zdržovat nebudu a rovnou řeknu, že oba pánové mají v projektu na starosti jak vokály, tak i všechny nástroje. Výsledkem jejich činnosti bylo až doposud pouze jedno EP “Ne Deus crede” z roku 2012, které vyšlo v hodně omezeném nákladu, tudíž se k němu asi málokdo dostal. Něco skutečně zajímavého se tak začíná dít až letos, protože v půlce října dvojice vydala svůj debut s názvem “Néant”.
“Néant” zdobí velice minimalistický, nicméně podle mě rozhodně pěkný přebal, který už v předstihu dává tušit, že tvorba Atrum tempestas se bude točit především okolo atmosféry. Světe div se, ono je to tušení zcela správné, protože Finové produkují atmospheric black metal a i vše nasvědčuje tomu, že právě vytvoření nějaké určité nálady bylo nejspíš tím hlavním, oč jim šlo. Tomu je ostatně podřízena i struktura alba, protože to obsahuje pouhé tři písně, z nichž ta nejkratší má šest a půl minuty… zbylé dvě kolegyně pak hravě překračují hranici deseti minut. A to je pro tvorbu atmosféry dobrá výchozí pozice, protože jak známo, právě na ploše dlouhých skladeb, kde si skupina může hrát s pocity, pomalu budovat náladu a kompozici trpělivě gradovat, se něco takového vytváří nejlépe. Zásadní otázkou však zůstává, zdali v tomto snažení Atrum tempestas uspěli…
Řeknu to asi takto – Finové určitě neselhali. Tvrdit totiž, že je “Néant” špatné album, to by byla lež, protože špatné rozhodně není. Atrum tempestas zjevně vědí, co a jak chtějí hrát, z jejich hudby je cítit pevná a jistá skladatelská ruka, což se do výsledku hned pozitivně promítne. Kapela se pohybuje spíše ve středním až pomalejším tempu, přičemž hlavní roli hraje především velice melodická kytara, jejíž výrazivo může místy připomenout i žánry jako post-rock nebo blackgaze. Rytmika se spíš drží zpátky a nepředvádí žádné velké divočiny, ale v rámci stylu je to myslím dostačující – tím spíš, že lze ještě navíc pochválit pěkně slyšitelnou baskytaru, která rozhodně není v mixu utopená někde vzadu. Najdou se však samozřejmě i různé uvolněnější mezihry, což ovšem není nic, co by člověk od podobného druhu hudby nečekal. Vokály jsou pak povětšinou čistě black metalové, v některých momentech se ale najde i nějaký ten šepot a podobné věci.
Co se výraziva týká, Atrum tempestas tedy používají vesměs pouze konvenční prostředky, jaké se v tomto stylu hudby nosí. To ovšem nutně není špatně, jelikož i s tímhle se dá pořád udělat zajímavá deska – na to však zcela bezpodmínečně potřebujete, aby ta atmosféra, o niž vám celou dobu jde, vážně fungovala na jedničku, jinak výsledek zůstane tak někde na půl cesty. “Néant” atmosféru určitě nepostrádá a v některých momentech je i velice pěkná. Bohužel však není opravdu silná, uhrančivá a strhující – do tohoto stádia jí ještě něco schází. Hudba Atrum tempestas se tím pádem poslouchá velice příjemně, hezky a bez větších zádrhelů plyne kupředu a bez nějakého uzardění se dá tvrdit, že je i vcelku zábavná. Pokud vám toto ke štěstí stačí, máte vyhráno a klidně si “Néant” sežeňte, protože se vám bude líbit. Jestli ale od atmosféricky založené muziky očekáváte, že vás skutečně pohltí, zhypnotizuje a nepustí, až si na ní vytvoříte závislost, tak to u Atrum tempestas naneštěstí nenajdete.
“Néant” je zcela jistě kvalitní nahrávka, a ačkoliv se jedná o formální debut, Atrum tempestas se zde představují jako vyzrálá skupina, jíž potenciál nechybí. Do dokonalosti to však má daleko a jednostranná sázka na jednu kartu nevyšla na 100 %, což ovšem neznamená, že se to příště povést nemůže – jak už totiž padlo, Finové bezesporu mají myšlenku i talent. Navíc i za tu současnou podobu své hudby reprezentovanou “Néant” si určitě zaslouží pěkných a nadprůměrných 6,5 bodu…
