Jsou tomu zhruba dva roky, co finský všeuměl a workoholik Tuomas Saukkonen ukončil všechny své dosavadní kapely a rozhodl se soustředit na své nové působiště Wolfheart. To bylo v průběhu prvního alba přesně tím, co mohl posluchač od tohoto multiinstrumentalisty očekávat v případě, že by se chtěl vyjádřit sólově, protože jako už několikrát v minulosti se i na debutu „Winterborn“ rozhodl, že si všechny nástroje nahraje sám, a Wolfheart tak byli ve svých počátcích vedeni vlastně jako one-man projekt, který v sobě skloubil více poloh z předchozích projektů hlavní persóny. To však nijak nebránilo všeobecně kladnému přijetí, a poněvadž Suakkonen neumí jen tak sedět se založenýma rukama, tak netrvalo dlouho a máme tady druhé album „Shadow World“.
Oproti debutu je na „Shadow World“ ke slyšení hned několik změn. Tak předně se již nejedná o vyloženě sólový projekt, protože Tuomas nechal řady Wolfheart rozrůst do velikosti běžného hudebního tělesa, a sestavu tak krom něj tvoří ještě kytarista Mika Lammassaari, basák Lauri Silvonen a konečně bubeník Joonas Kauppinen. Nejsou to žádné hvězdy, ale znalcům, co se na finské scéně orientují, by nemuseli být úplně cizí, protože třeba Mika působí v Eternal Tears of Sorrow a Lauri se s Tuomasem zná z dob působení v Before the Dawn.
Zatímco první album bylo ještě dosti rozmanité a postupně se na něm střídal death metal s doomově gotickými plochami, jež byly prokládány ještě trochou folkové akustiky, tak tentokrát jsou Wolfheart mnohem více zaseknutí v hloubi severského melodického death metalu. Netvrdím, že by Tuomas zapomínal na své melancholické melodie z dob bývalých působišť, ale kytary řežou víc a na větší ploše, než tomu bylo u debutu. A to je jen dobře, protože jestli předchozí placka byla v tomto ohledu lehce nejednotná, tak „Shadow World“ je ujasněnou vizí Saukkonenova metalu v roce 2015.
Samozřejmě zůstalo místo pro vyhrávky a špetku akustických ploch s piánem, nicméně jako celek je „Shadow World“ ostřejší. Při ploše 46 minut je navíc výsledek mnohem semknutější, protože jediné písně, které se bez toho kytarového hřmění obešly ve větší míře, jsou „Last of All Winters“ a závěrečná „Veri“. „Last of All Winters“ začíná velmi zasněně a díky akustické kytaře v první minutě svádí k tomu, že si Tuomas vylije svou duši, nicméně i přes zachování melancholické nálady se po krátké chvíli spustí kytarová hradba. Závěr patří sólové kytaře a melodickým kudrlinkám. Za mě rozhodně jeden z vrcholů „Shadow World“. To „Veri“ je jako zasněná gothic / doomová ukolébavka v pomalejším tempu a je nutno říct, že po předchozí bouři, jež se albem přehnala, je „Veri“ na závěr chytře vystavěná, leč zbytečně roztahaná věc, kdy hlavně ten klavír v závěru až moc oddaluje nevyhnutelné.
Ze zbylých skladeb se těžce vybírají vyložené vrcholy, protože „Shadow World“ je velmi vyrovnané. Líbí se mi však ostrý nástup v podobě „Aeon of Cold“ a „Zero Gravity“, jež hned na úvod představí dost možná to úplně nejlepší, co lze na albu najít. „Aeon of Cold“ sice nezní nasupeně hned od samého úvodu, protože půdu pro melodiemi podporovaný death metal a Tuomasův growling si připraví teskné piáno. „Zero Gravity“ a vlastně i většina následujících písní pak pokračuje v nastolené cestě, čímž netvrdím, že nepřinášejí k výslednému dojmu nic navíc, ale daly by se označit za “klasické” položky nesoucí současný Saukkonenův rukopis. „Zero Gravity“ mě zaujala nejen parádním riffem a hybnou silou, která ji tlačí kupředu, ale třeba i skvělými kytarovými kudrlinkami v první polovině. Předposlední „Resistance“ pak zase agresí a rychlostí, kdy se s přehledem stala nejpřímočařejší písní „Shadow World“. Wolfheart peláší jako o život a nebýt těch melodických momentů v pozadí a náznaku melodického vokálu, tak by člověk neřekl, že poslouchá právě tohoto náladotvůrce.
Není tajemstvím, že si Saukkonen už léta udržuje relativně vyrovnanou kvalitativní laťku, pod kterou nepadá, a dalo se čekat, že nejinak tomu bude i v případě „Shadow World“, jež potvrdilo vysoký kredit hlavní persóny. Ovšem to, že se dočkám dost možná nejlepšího alba, jaké z něj vypadalo za posledních několik let, to je velmi příjemné překvapení. Vlastně bych se nebál sáhnout až k roku 2006, kdy vyšlo skvělé „The Darkness“ pod hlavičkou Dawn of Solace, na nějž novinka nemá, ale věci nadcházející do kapsy strčí. Pokud tedy zůstanu jen u Wolfheart, tak „Winterborn“ bylo s přehledem překonáno. Vypadá to, že ona proklamovaná soustředěnost na jeden jediný hudební projekt místo tříštění energie mezi několik působišť začíná snášet ovoce, protože „Shadow World“ je jednoduše skvělá nahrávka.
Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 2.10.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. I Hurt
02. My Bodom (I Am the Only One)
03. Morrigan
04. Horns
05. Prayer for the Afflicted
06. I Worship Chaos
07. Hold Your Tongue
08. Suicide Bomber
09. All for Nothing
10. Widdershins
11. Mistress of Taboo [Plasmatics cover; bonus]
12. Danger Zone [Kenny Loggins cover; bonus]
13. Black Winter Day [Amorphis cover; bonus]
Před dvěma lety vzbudili finští Children of Bodom nemalý rozruch svou tenkrát horkou novinkou „Halo of Blood“. Poprvé od dob „Hate Crew Deathroll“ a „Are You Dead Yet?“ kapela nezněla unaveně a album samotné oplývalo mnoha svěžími a zábavnými nápady. Přiznám se, že po nepříliš blahých zkušenostech s „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ jsem se o „Halo of Blood“ jen lehce otřel a slyšel je nakonec snad jen dvakrát, což se v kontextu s novou deskou pokusím co nejdříve napravit.
„I Worship Chaos“ je totiž překvapivě solidní počin uskupení, které se postupně snaží vydrat zpět na vrchol, z něhož před několika lety vlastním přičiněním spadlo. Vše ale popořádku. „I Worship Chaos“, stejně jako předchozí nahrávku, produkoval Peter Tägtgren a i on je jedním z několika důvodů, proč je muzika Children of Bodom v současné době opět poslouchatelná. Zvukem se kapela sice částečně vrátila k obecně špatnému „Blooddrunk“, ale dostatkem zajímavých nápadů její zápory naštěstí neopakuje.
Novinka je první deskou, kterou skupina nahrála coby kvarteto. Kytarista Roope Latvala, jenž s kapelou působil posledních dvanáct let, v květnu odešel a kytarové party má tentokrát na svědomí jen a pouze frontman Alexi Laiho. Pocit vyčpělosti z „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ je ten tam a Laiho sype jedno vydařené sólo za druhým. Místy se sice nějakému sebevykrádání a slabšímu úseku nevyhne, ale obecně se jeho práce dá považovat za velmi podařenou, kvalitní a dostatečně sofistikovanou. Autorská nejistota a bojácné přešlapování na jednom místě jsou tedy pryč. Za zmínku stojí i Laihův velmi naštvaný hlas výborně korespondující s tou hromadou ostrých riffů, které současně štěká jeho kytara.
Nejsilnější skladbou „I Worship Chaos“ je bezesporu melodická klipovka „Morrigan“ ozdobená silnou klávesovou linkou a na Children of Bodom až neobvyklou přístupností (odmyslíme-li si opravdu hrubý Laihův vokál). Klávesy v režii Janne Wirmana na novince obecně hostí mnoho nosných motivů. Například v pomalejší, o to však promyšlenější, skladbě „Prayer for the Afflicted“ připomínající starou hitovku „Angels Don’t Kill“. Na poměry Children of Bodom pomalé písně kvalitativně „I Worship Chaos“ dominují a tato poloha skupině v současné době vskutku sluší. Taková „All for Nothing“ mluví za vše a její poslední třetina plná kytarových i klávesových sól je vyloženě lahůdková.
Svižnější songy ale rozhodně nezaostávají. „Hold Your Tongue“ velmi připomíná prvotní tvorbu a závěrečná „Widdershins“ zaujme slušnou kompozicií a gradací. Úvodní rychlovka „I Hurt“ slibuje naživo brutální kotel a „My Bodom (I Am the Only One)“ zní místy až jako thrashová rubačka. Většina rychlejších písní se nese v ultrabrutálním tempu, které se mezi nimi moc nemění, takže po chvíli zákonitě přichází pocit repetitivnosti a jisté „vatovitosti“. Třeba „Horns“, titulka „I Worship Chaos“ nebo vyloženě zbytečná „Suicide Bomber“ touto obtíží trpí nejvíce. Children of Bodom se doslova vyžívají v cover verzích a ani „I Worship Chaos“ jich nebylo ušetřeno. Žádný z celkem tří cover bonusů však nelze označit za vyloženě podařený.
S „I Worship Chaos“ jsem spokojen. Nejde o nijak přelomovou desku, nýbrž o poctivou nálož solidního melodic death metalu v podání těch nejpovolanějších muzikantů. Má své mouchy, mezi nimiž jako ta nejtučnější vyčnívá fakt, že minimálně tři písně z celkových deseti (bez bonusů) tvoří zbytečnou vatu. S nejslavnější érou Children of Bodom se „I Worship Chaos“ nedá srovnávat, v rámci poslední dekády ale jde o jednu z povedených desek. Nenudí, slušně odsýpá a důraz na pomalejší, atmosférické skladby se zdá být správnou volbou. Alexi Laiho se konečně vzpamatoval a podařilo se mu vystoupit z vlastního stínu. Bravo!
Druhý pohled (Kaša):
Když finští Children of Bodom vydali před dvěma lety svou předposlední desku „Halo of Blood“, neváhal jsem ji při každoročním sumírování pasovat do role největšího překvapení tehdejšího roku. Přestože se nejednalo o nikterak revoluční počin, musím i s odstupem uznat, že v porovnání s plackami „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“, které již zdobí nepřeslechnutelná skladatelská vyčpelost hlavní persóny, se jedná o desku vyrovnanou, barvitou a když už nic, tak ji zvládnu bez problémů doposlouchat do konce.
A tak nějak jsem doufal, že alespoň v tomto duchu se bude odehrávat devátá nahrávka „I Worship Chaos“, již si čtveřice s Alexim v čele na letošek přichystala. Co však čert nechtěl, novinka má blíže právě ke „Blooddrunk“, které mi přišlo jako zoufalá snaha o recyklaci starších osvědčených nápadů. A totéž se mi vybavuje při poslechu letošního studiového zářezu, jenž je po formální stránce super a je radost slyšet Alexiho melodické šmidlikání, kterým dokazuje, že stále patří mezi nejzdatnější kytarové střelce na scéně, nicméně čím dál nudnější riffování a kolovrátkový materiál snahu jeho i jeho spoluhráčů devalvuje.
Do této sorty rychlejších, nepřekvapivých a ve výsledku docela vatovitých písní řadím zejména druhou „My Bodom (I Am the Only One)“, titulní „I Worship Chaos“, tuctovou hitovku „Hold Your Tongue“ a „Suicide Bomber“. Všechny tyto jsou strašně předvídatelné, a jestli je před vydáním nové desky Alexiho party něco čím dál jasnější, tak že právě tyto písně se pomalu a jistě stávají největším opruzem. Na druhou stranu novinku zachraňuje překvapivě melodická „Morrigan“ s opravdu dobrými kompozičními momenty a pomalá „Prayer for the Afficted“, která překonává všechny podobné pokusy z posledních let a navazuje na zlatou éru „Angels Don’t Kill“. Hodně se mi líbí ještě další pomalejší věc „All for Nothing“ a taky závěrečná „Widdershins“, jež se snaží hrát na epičtější strunu. Ten zbytek už není nijak dechberoucí, ale dá se to přežít.
Když si to tak v hlavě sumíruju, tak se základní verzí alba se s počtem povedených a naopak nudných písní dostávám matematicky velmi blízko k poměru 1:1, ovšem protože jsem v minulosti covery z kuchyně Children of Bodom měl vážně rád, tak jsem si nenechal ujít verzi s trojicí bonusových předělávek. „Mistress of Taboo“ neznám ani v originále, takže jediné, co mě na ní zaujalo, je Alexiho vokální práce. To „Danger Zone“ už je krokem vedle a skvělá hitovka z 80. let se v provedení Children of Bodom stala opravdu iritující záležitostí, což platí i o „Back Winter Day“, která je taková „pocta“ Amorphis, že si to jejich krajané snad ani nezasloužili.
Přestože letošní výsledek snažení Children of Bodom skončil tak nějak na půl cesty a na „Halo of Blood“ se dívá ze slušné vzdálenosti, tak jsem svým způsobem rád, že se nejedná o takový blábol, jako bylo svého času „Relentless Reckless Forever“. Jedná se prostě o typickou desku stojící na klasické formulce Children of Bodom, takže nic, co by fanouška starších pořádků zaskočilo, ale na druhou nic, z čeho by si měl výrazně ublinknout. Jestli to však stačí, to už si musí říct každý sám. Za mě osobně ani moc ne a v budoucnu si opět radši pustím „Follow the Reaper“…
Země: Finsko Žánr: black metal Datum vydání: 31.10.2014 Label: Woodcut Records
Tracklist:
01. Intro „In a Dream“
02. Chapter I Pt.1 „The Asylum Gates“ Pt.2 „The Path Leads Astray“
03. Interlude I „Descended Pestilence“
04. Chapter II Pt.1 „The Unholy Face of Fate“ Pt.2 „On a Home Soil“
05. Chapter III Pt.1 „Buried Secrets“ Pt.2 „Sinister Sister Inn“
06. Chapter IV Pt.1 „Old Bell Tolls“ Pt.2 „Nocturnal Noora“
07. Intro „The Trap“
08. Chapter V Pt.1 „Robbing the Breathing“ Pt.2 „My Garden of Eden, Underground Eden“
09. Interlude II „The Beast in Man“
10. Chapter VI Pt.1 „Full Moon Necrophilia“ Pt.2 „Ritual“
11. Chapter VII Pt.1 „The Awakening“ Pt.2 „Imprisoned“ Pt.3 „Potion of Poison“
12. Outro „Necropolis“
Co si dát zkraje jednu hádanku? Dobře, dobře, tolik prosit nemusíte, pojďme na to. Tak tedy – Skandinávie, počátek 90. let. Pohled černokněžníka, obličej vybarvený do černobílé, uším kraluje Quorthon a kapsám nordický talisman či zápalky. Rodí se Mayhem, Darkthrone, Burzum, Emperor a další. Protéká první krev a na obzoru plápolá oheň vyzývající předkřesťanské kultury k reinkarnaci. Lehké to bylo, že? A co takhle Lord of Pagathorn? Ta už tak jednoduchá nebude. Vězte však, že nechybělo mnoho a právě jméno tohoto black metalového projektu jsem dnes mohl skloňovat ve společnosti výše jmenovaných titánů. Jenže nestalo se.
Příběh Lord of Pagathorn se začal psát ve finských Helsinkách roku 1992, tedy v době, kdy black metalový underground do světa vypouštěl ty nejspontánnější dávky zla. A jelikož byla finská scéna oproti zbytku Skandinávie spíš pozadu, stačilo milým Lord of Pagathorn v roce 1994 vydat demo „The Chaos Spirit Among Us“, aby se zařadili k té nejranější blackařině tisícijezerních končin. Upřímně netuším, za jak významné jméno tehdy Lord of Pagathorn platili, nicméně kapela samochválou nešetří a uvádí, že demo vzbudilo „obrovský zájem na black metalové undergroundové scéně“. Ano, je to možné, vždyť tehdy bylo každé přiložení do ohně vítáno, o nějakém významu pro budoucí vývoj scény však můžeme mluvit jen stěží. Hned po vydání dema se po Finech slehla zem a započalo dlouhé mlčení. Jednotliví členové svou tvůrčí činnost zasvětili jiným kapelám (za zmínku stojí hlavně bubeník Hellwind, který obstarává vokály Desolate Shrine nebo The Crescent, což vážně nejsou reference k zahození) a zlom přichází až na počátku nynějšího desetiletí. Vychází nové demo, ípko a v roce 2014 nakonec i debutové dlouhohrající album. Po těžko uvěřitelných 22 letech od založení. Jak „Nekros Philia“ zní?
K albu jsem přistupoval bez větších předsudků. O nezvyklé kapelní historii jsem sice věděl, o hlavních projektech zúčastněných však ne. Překvapení, s čím Lord of Pagathorn vyrukovali, tedy bylo o to větší. Proti samotné formě nic nemám. Finové se po 20 letech sešli, aby pod logem staré black metalové kapely nahráli pořádný oldschool. Špinavý zvuk, pořádný skřehot, jednoduchá struktura skladeb, nic z toho „Nekros Philia“ nechybí. Nejde však o bezbřehý hobling. Nejednou se Finové snaží zahrát na atmosféričtější notu, častá jsou různá intra či mezihry, jež mají black metalové sypání trochu zpestřit. To samo o sobě nezní vůbec špatně, recept to je solidní. Avšak výsledek je na hraně poživatelnosti. Ne, že by snad Lord of Pagathorn nedodrželi poměry ingrediencí či vše do sebe bez ladu a skladu zamíchali, to ne. Samotné přísady však ze zatuchlých kredencí vyhrabali po 20 letech. Zub času se projevil občasným žluknutím, plísněmi a finální výsledek zní jako nevábná black metalovina z poloviny 90. let.
Celou dobu mám pocit, že si „Nekros Philia“ hraje na promyšlený opus, kterým jednoduše není. Hlavně tracklist se tváří honosně. Na desce najdeme dvě mezihry, dvě intra, jedno outro a konečně sedm plnohodnotných skladeb vždy rozdělených do dvou částí. To přece od pohledu nemůže být špatná deska, ne? Bohužel, opak je pravdou. Spíš než vymýšlením názvů skladeb měli Lord of Pagathorn dát víc samotnému obsahu, jenž je neuvěřitelně plytký a horko těžko poslouchatelný.
Tím nejhorším jsou plnohodnotné skladby, skrývající se za anglickým „Chapter“. Vysloveně každá z nich stojí na jednom, dvou primitivních riffech, které jsou až na pár výjimek čajíčkově slabé a nemají šanci bavit déle než pár sekund. O to smutnější je fakt, že Lord of Pagathorn na těchto jalových riffech suverénně postaví pětiminutové skladby. A to jsem ještě nezmínil, že jsou si jednotlivé riffy podobné jako vejce vejci. Abych neplácal jen tak do větru, chopme se na příkladu. Myslím si, že vydržím celkem dost, ale třeba taková podobnost „Chapter II Pt.1 ‚The Unholy Face of Fate‘ Pt.2 ‚On a Home Soil‘“ a „Chapter V Pt.1 ‚Robbing the Breathing‘ Pt.2 ‚My Garden of Eden, Underground Eden‘“ je do uší bijící. Pár světlejších momentů se především druhé polovině najde, ale vzhledem k tomu, že má člověk chuť desku vypnout po prvních písních, nejde o žádnou významnou vzpruhu.
Živé bicí sice nepředvádějí nějakou nadstandardní práci, ale průměru jako jediné z celého „Nekros Philia“ stačí. Pravým opakem jest vokální sekce. Jistě, zpěvákovi to chrčí podle syrových black metalových fóršriftů, avšak v kontextu desky jen zdůrazňují slabou skladatelskou práci a již po druhém songu leze zpěvákův neopracovaný projev na nervy. A tak to jde vlastně se vším, co Lord of Pagathorn na debutu předvádějí. Z počátku jakž takž snesitelná dávka nikterak objevného black metalu se během deseti minut přetaví ve stěží poslouchatelnou snůšku repetitivnosti. Zápory tedy převažují, a já tak nemám důvod „Nekros Philia“ komukoliv doporučit.
Země: Finsko Žánr: progressive doom / death metal Datum vydání: 24.3.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. From the Depths of Spring
02. Howl
03. Frozen Processions
04. A Shapeless Derelict
05. Set Alight
06. On Lonely Towers
07. Chaos, The Songs Within
08. The Vault
Před dvěma roky jsem na stránkách Sicmaggotu vychválil Barren Earth a jejich povedenou směsici death metalu s progresivním rockem na albu „The Devil’s Resolve”. Povídání o novince „On Lonely Towers” bude v mnohém podobné a podobné bude i hodnocení (byť dnes již jen slovní). Barren Earth totiž dodrželi trend vzestupné kvality a nahráli album, které oba předchozí počiny překonává. Vraťme se ale o pár kroků nazpět.
V Barren Earth se sešly poměrně výrazné osobnosti a byť budu pro mnohé mlátit prázdnou slámu, alespoň telegrafní zopakování si prostor zaslouží: Marko Tarvonen (Moonsorrow, October Falls), Janne Perttilä (živá sestava Moonsorrow), Sami Yli-Sirniö (Kreator, Waltari), Kasper Mårtenson (ex-Amorphis) a Olli-Pekka Laine (ex-Amorphis). Jednoho člena jsem však záměrně vynechal, neboť je v sestavě nováčkem. Barren Earth se v době mezi alby rozloučili se zpěvákem, jímž nebyl nikdo menší než Mikko Kotamäki (Swallow the Sun). Nakolik lze pochybovat o kvalitách Kotamäkiho domovské formace, zpěvák to je rozhodně dobrý, a tak nalézt náhradu nemohlo být nejjednodušší. Mně dosud neznámý Jón Aldará, kterého kapela na novince angažovala (a do původně čistě finské sestavy si tím vpustila Faeřana), však dokázal Kotamäkiho strčit do kapsy.
„Hiding is
A life for some
We wait for the storms to come
Maybe they
Are always there
Striking down on others where we can’t go”
(Set Alight)
Je to právě Aldarův zpěv, který vám uvízne v paměti od prvního poslechu. Nejdříve mě mírně iritoval svým „power-metalovo-operně-čistým” zpěvem v „Howl”, ovšem po troše zvykání musím uznat, že i tato poloha mu jde dobře. Je to však jen jedna z jeho mnoha tváří a právě ty zbylé nemají chybu. Tichý, uklidňující čistý zpěv, jaký předvádí například v „A Shapeless Derelict”, je krásný a skvěle kontrastuje s hlubokým, domy bořícím growlingem, který má na albu výsadní postavení. V celkové kombinaci je tak „On Lonely Towers” z pohledu vokálů jedním z nejpůsobivějších alb poslední doby a o řád výše než jeho už tak povedený předchůdce.
Jistě však budete souhlasit, že jen na zpěvu žádné album stát nemůže (pokud nepočítáme a cappella zrůdnosti), a tak by špatně napsaném albu sebelepší vokalista nepomohl. Dobrou zprávou je, že Aldaróva bezchybnost je jen jedním dílkem z celé povedené skládačky. Jestliže mezi debutem a „The Devil’s Resolve” prošli Barren Earth přesunem z převážně (melodického) death metalu ke kombinaci s progresivním rockem, „On Lonely Towers” představuje posun přinejmenším stejně výrazný. Více než kdy dřív vystrkují ze všech stran růžky doom metaloví čertíci, kteří albu propůjčují správně hrobovou atmosféru. Progresivní rock byl navíc z části nahrazen svou matkou psychedelií. Barren Earth se tak dále roztahují do šířky a přijímají pod svá křídla další a další vlivy, přičemž zvládají znít semknutěji než kdy dřív.
Skladby na „On Lonely Towers” se na škále hrací doby pohybují od kratších pětiminutovek po dvě rozsáhlé jedenáctiminutové kompozice. Nelze přitom říct, že by některý z formátů šel kapele líp, a troufnu si tvrdit, že vzhledem ke kvalitě materiálu rozhodně nebudete koukat na tracklist a kontrolovat, kolik skladeb do konce ještě zbývá. Po krátkém intru nastupuje „Howl”, prezentující poprvé široký rozsah „nových” Barren Earth. Dobře zapamatovatelná první polovina, stojící převážně právě na výše kritizovaném zpěvu představuje přívětivější tvář kapely, zatímco druhá, nastartovaná těžkým a pomalým riffem a chorobným murmurem naopak tu méně přívětivou. „Howl” je však výjimkou, neboť si většina skladeb drží jednotnou náladu a pozornost spíše než změnami atmosféry udržuje pozornost jednoduše vysokou kvalitou materiálu.
„Frozen Processions” je téměř hard rockový kousek, jehož celou hrací dobou se line povedené kytarové sólo s několika výraznými vrcholy. „A Shapeless Derelict” je naopak posmutnělá balada s nádherným zpěvem, povedenou basovou linkou a skvěle zvládnutou gradací od úvodního „ticha” do závěrečného death metalového pekla. Podobně vyznívá i „Set Alight”, byť je svou strukturou méně čitelná. Nejdelší kousek alba, titulní skladba „On Lonely Towers”, využívá hrací doby s maximální pečlivostí a obsahuje několik z nejlepších momentů alba, jmenovitě krásné kytarové sólo na pozadí hlubokých growlů okolo třetí minuty a pomalou dojemnou část s čistým zpěvem okolo minuty sedmé. Na závěr pak přichází „The Vault”, další z netradičních skladeb, s rozsáhlou progresivně-psychedelickou instrumentální částí ukrytou ve svém nitru.
„A smile of the crazed
Comes, settles and stays
Empty before me, empty behind
And the sun forever shines”
(A Shapeless Derelict)
Asi není překvapením, že další z důležitých faktorů, tedy instrumentální preciznost, je na „On Lonely Towers” dotažena do dokonalosti. Milovníci výrazných kláves (piana, varhan a dalších mačkacích nástrojů) si přijdou na své stejně jako obdivovatelé kytarových sól, výrazných baskytar či nápaditých bubenických hrátek. Když ke všemu přičtu výborný zvuk, asi těžko mohu vyslovit něco jiného než obrovské doporučení.
Letos již vyšla řada dobrých nahrávek a „On Lonely Towers” se řadí mezi ty nejsilnější. Není sice tak geniální jako „Beware the Sword You Cannot See” ani propracované jako „Hand. Cannot. Erase.” (zatím jediná letošní alba, která mě baví víc než „On Lonely Towers”), zato je nesmírně dobře napsané, promyšlené i zahrané. I to je dobrý důvod k poslechu.
„Here we walk
Every day
Searching and dreaming ourselves out of the grey”
(Set Alight)
Co si budeme povídat, okultismus v black metalu v posledních letech frčí ohromným způsobem, takže není divu, že člověk pořád naráží na nové a nové smečky, jež něco podobného produkují. Přesně do této sorty spadají rovněž finští Funerary Bell, kteří fungují od roku 2007 a kromě nějakých těch obligátních splitů, EPček a demosnímků mají na kontě prozatím jednu dlouhohrající desku. Ta se jmenuje „The Coven“ a vyšla v březnu 2011.
Bylo by vcelku logické očekávat, že nyní prohlásím, že Funerary Bell aktuálně na svůj debut navazují druhou řadovou fošnou, ale není tomu tak. Na letošek si totiž finská pětice s vysoce zábavnými pseudonymy (hlavně jméno kytaristy, jenž si říká Not of This World, má fakticky grády) připravila další minialbum, které se jmenuje „Graveyard Séance“. To vychází jako CD a 7″ EP a nabízí celkem dva tracky o souhrnné délce dvanácti a půl minuty.
Předně bychom si měli vyjasnit jednu věc – přestože Funerary Bell hrají okultní black metal, od něhož by člověk mohl očekávat nějaké pořádné zlo a silnou působivou atmosféru, jejich pojetí je takové řekněme stravitelnější a nijak zvlášť extrémní. Jedná se o relativně „pohodový“ black metal ve středním tempu a poměrně chytlavými riffy, které jsou tu a tam podporovány i klávesami. Měl-li bych z fleku vypálit nějaké jméno, k němuž by šli Funerary Bell přirovnat, mezi prvními by mě napadli třeba krajané Gloomy Grim, akorát s tím rozdílem, že Funerary Bell disponují méně uvřískaným vokálem. Zpěv týpka, který se nechává titulovat jako Invoker of the Shadows (další super jméno!), je totiž povětšinou hlubší a místy skoro až death metalový. Tu a tam se sice pokusí i o vyšší polohy, ale takový ten typický black metalový jekot to rozhodně není.
O trochu horší je však to, že se Funerary Bell nepovedlo vytvořit nějakou zvláštní atmosféru. Je sice pravda, že ona se nějaká hluboká atmosféra moc dobře netvoří, když máte k dispozici 12 minut a dva tracky, ale myslím, že by na tom zrovna tyhle dva songy nebyly o moc lépe ani třeba v rámci celé desky. „Afterlife on Earth“ i „Eleanor’s Garden“ (druhá jmenovaná by podle všeho měla být staršího data a také je o kousek lepší) se poslouchají úplně na pohodu, nejsou špatné a hranici průměru s nimi Funerary Bell překračují naprosto hravě. Z tohoto pohledu v pořádku, protože i mně se to vlastně poměrně líbí, avšak když dojde na lámání chleba a budete požadovat nějaký silnější a působivější zážitek (což mi u okultního black metalu přijde jako naprosto adekvátní a vlastně i zcela přirozený požadavek), padne kosa na kámen, protože to už Funerary Bell nezvládnou.
Možná tomu nahrává i fakt, že je „Graveyard Séance“ vybaveno poměrně hodným soundem. Namátkou jsem si pustil nějaké ukázky z „The Coven“, které na tom bylo hudebně takřka stejně, ale se syrovějším zvukem, a přišlo mi to zajímavější. Tak či onak, „Graveyard Séance“ je pořád solidní věc, jen to prostě není nic výjimečného a víc než pět poslechů z toho nevypáčíte ani heverem.
Je to docela zábavné, jak si mohou být dvě absolutně nesouvisející alba od dvou naprosto rozdílných skupin podobná. Je tomu sotva pár dnů, co se zde objevila minirecenze na nahrávku „Nailing Shut the Sacrosanct Orifice“ od Američanů Sovereign. Věřte tomu nebo ne, ale s nadsázkou řečeno bych ten článek mohl v podstatě vzít, překopírovat a po změně názvu kapely a alba a výměně Spojených států za Finsko bych měl hotovou recenzi na nahrávku „Aura of Suffering“ od severské smečky Perdition Winds.
Fakt, že i Perdition Winds vydali svůj dlouhohrající debut loni v říjnu, je ovšem zcela podružný. Ta hlavní podobnost z mého pohledu totiž tkví v tom, že obě desky od sebe nejsou hudebně moc vzdálené, jsou na přibližně stejné úrovni a především z nich mám takřka totožný pocit. I Finové hrají black metal, pro nějž by jakékoliv další přívlastky (typu melodický, progresivní a milion podobných) byly zbytečné a který se po většinu své hrací doby pohybuje spíše v rychlejších tempech, avšak není jen bezhlavou hoblovačkou bez jakékoliv změny. Naopak, ani Perdition Winds nestrádají na nějaké ty nápady a z jejich hudby je cítit jistá kvalita.
Bohužel i u „Aura of Suffering“ cítím takřka to samé – přes formálně solidní úroveň je ta nahrávka vlastně taková obyčejná. Poslouchá se v pohodě, ale nedokázal jsem si v ní najít nic navíc, kvůli čemu bych měl chuť se k ní vracet. A bohužel pro Perdition Winds, v jejich případě je tento pocit jakési nijakosti ještě o kousek větší, což jejich výtvor v mých očích sráží až někam na hranici průměru.
Abychom si ovšem rozuměli – průměr není špatná hudba. Průměr je pohodově poslouchatelný, dokáže na malou chvilku zabavit, ačkoliv v delším horizontu hodně rychle ztrácí na atraktivitě. Může mít svoje povedené momenty a fanoušky žánru může klidně i potěšit, akorát se prostě nejedná o nic výjimečného nebo pamětihodného. A přesně tohle všechno do puntíku platí i o „Aura of Suffering“ – je to solidní, má to povedené chvilky (třeba kytarové sólo v „Into Womb of Oblivion“ je parádní) a do jisté míry to je zcela jistě poctivá žánrová práce. Její (obrovský) neduh však vězí v tom, že jsou Perdition Winds prostě tuze zaměnitelní a žádným způsobem nevystupují z dlouhého zástupu podobně laděných formací. A jestli je něco na dnešní přeplněné scéně opravdu problém, pak je to zcela jistě právě zaměnitelnost. Přece jen si člověk zapamatuje spíš kapelu, která je tak blbá, že se to hned tak nevidí, než skupinu, jež je prostě průměrná, jakkoliv ta druhá může být sebevíc poslouchatelnější.
Země: Finsko Žánr: symphonic / power metal Datum vydání: 27.3.2015 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Shudder Before the Beautiful
02. Weak Fantasy
03. Élan
04. Yours Is an Empty Hope
05. Our Decades in the Sun
06. My Walden
07. Endless Forms Most Beautiful
08. Edema Ruh
09. Alpenglow
10. The Eyes of Sharbat Gula
11. The Greatest Show on Earth
S nadsázkou by šlo říct, že na alba Nightwish najdete jen dva typy recenzí – od nesoudných fanoušků, kteří kapelu vychvalují za všech okolností, a od zarytých odpůrců, kteří ji naopak haní za všech okolností. Já nejsem ani jedno. Možná by se hodilo říct, že jsou mi Nightwish docela lhostejní, ale to by asi nebylo to správné slovo, protože lhostejnost by znamenala, že mám tu skupinu jednoduše na salámu a vůbec se o ni nezajímám, jenže skutečnost je taková, že její tvorbu znám. Papírově bych měl tuhle finskou mašinu na prachy vlastně nesnášet, ale abych řekl pravdu, nijak mi nevadí a jednou za uherský rok nastane speciální konstelace hvězd, kdy si nějaký ten song pustím i dobrovolně. Můj pohled na Nightwish je tedy, dovolím si říct, nezaujatý.
Jak tak o tom ale přemýšlím, když ona konstelace hvězd nastane, většinou pustím něco ze starší tvorby ještě předtím, než se v sestavě začaly točit zpěvačky. Není to ovšem proto, že bych byl nějaký ortodoxoní “Tarjofil” a nade vše původní vokalistku miloval, popravdě mi ani její nástupkyně Anette Olzon nijak nevadila, akorát hudebně jsou ta alba s ní za mikrofonem prostě slabší. S novinkou “Endless Forms Most Beautiful” však Nightwish načínají pomyslnou třetí éru svojí existence, protože deska kapelu poprvé představuje s novou tváří za mikrofonem, díky čemuž mnoho lidí doufalo v jakýsi hudební impuls.
Na komerční úspěch si sice nahrávky “Dark Passion Play” (2007) a “Imaginaerum” (2011) stěžovat nemohly, přesto mi přišlo, že příznivci Nightwish nepřijali Anette Olzon úplně za svou – je samozřejmě otázkou, nakolik to byla její vina, když musela nahradit dosavadní symbol skupiny (nenechte se zmýlit – mozek Nightwish sice sedí za klávesami, ale tvář kapely byla přinejmenším do alba “Once” u mikrofonu), a jestli by na tom byl někdo jiný lépe. Přijetí Floor Jansen je však od začátku jiné. Když se ujala vokálů nejprve jako koncertní host poté, co byla Anette Olzon vyhozena uprostřed turné, asi málokdo pochyboval o tom, že právě ona se posléze stane novou permanentní zpěvačkou Nightwish. Zbytek kapely sice po konci světové šňůry na podporu “Imaginaerum” chvíli dělal vlny, koho že to vezmou, ale nakonec Finové příliš dlouho neotáleli a Floor (ještě společně s Troyem Donockleym, jenž do té doby rovněž působil jen jako host na folkové nástroje) do sestavy zcela nepřekvapivě skutečně přibrali.
Vlastně je ono spojení Nightwish + Floor Jansen zcela logické a výhodné pro obě strany. Anette Olzon se vzala takřka “odnikud” a její angažování zas takové nadšení nevzbudilo. Oproti tomu Floor Jansen má v rámci symfonického metalu už dávno zavedené jméno díky dlouholetému působení u dnes již nefunkčních After Forever, v jejichž rámci zároveň dostatečně předvedla schopnosti svých hlasivek. Po rozpačitém mezidobí s Anette Olzon se tedy Nightwish přijetí někoho takového jistě hodí. Logické je to pak i z pohledu samotné Floor Jansen, jelikož té se po konci After Forever zas tak nedařilo svou kariéru v rámci ReVamp znovu nastartovat – ostatně, první eponymní deska tohoto projektu svého času prohučela takřka bez povšimnutí a druhá “Wild Card” na tom byla lépe hlavně díky tomu, že v té době už Floor békala na koncertech s Nightwish.
Přijde mi, že právě její přijetí v mnoha lidech vzbudilo jakousi naději v to, že se Nightwish na “Endless Forms Most Beautiful” vrátí do své nejvyšší formy na úroveň svých nejlepších alb. Mně osobně však toto očekávání přišlo poměrně naivní a spíše jsem očekával, že bude kapela úspěšně pokračovat na své cestě k čím dál tím větší nudě. A ne, že bych se chtěl nějak zvlášť vychloubat, ale výsledná podoba “Endless Forms Most Beautiful” mi dala jednoznačně za pravdu. Nightwish totiž stále pokračují v zajetém stylu po stránce formy i její kvality, jako tomu bylo minule i předminule. Nicméně to, že ani čistě po pěvecké stránce nedokázala Floor Jansen finskému “zázraku” vtisknout nějakou specifičtější tvář, zklamáním jistě je… skoro mi až přijde, jako by místy jela takřka na půl plynu. A to v kombinaci s nepříliš záživným hudebním podkladem dává album, jež patří k tomu horšímu, co kdy Nightwish vydali.
Samozřejmě, jak už to tak bývá, je formálně vlastně vše v naprostém pořádku. Celý projev Nightwish je patřičně megalomanský a kapela se opětovně (z mého pohledu zbytečně a především neúspěšně) snaží vzbudit dojem hodnotného uměleckého veledíla. Hned úvodní skladba “Shudder Before the Beautiful” dává jasně najevo, o čem to bude – mohutné záchvěvy orchestru, z nichž se skladatelský maestro Tuomas Holopainen nebojí přeskakovat do poklidných meziher s nádechem folku, kytary spíše na ozdobu a samozřejmě evidentní důraz na chytlavý refrének, který mi oné snaze o velké umění jednoduše brání uvěřit.
Víc než rádoby artové sdělení a nepředstíraná megalomanie to totiž Nightwish vždy slušelo spíše v jednodušších polohách, kdy power metalová složka měla navrch nad tou symphonic metalovou a kdy se nehrálo na snahu stvořit hudební opus magnum. Proto mě i na těch pozdějších albech baví spíš ty triviálnější hitovější kousky, z nichž na “Endless Forms Most Beautiful” vyčnívá především druhá “Weak Fantasy”, která v parádním refrénu dokazuje, že i tohle může funfovat ve spojení s velkým orchestrem. Podobně, ale o trochu méně dobře je na tom – a opět především díky refrénu – také “Yours Is an Empty Hope”. Třetí nejsolidnější věcí do party je pak “My Walden”, ačkoliv u ní je to z trochu jiného důvodu, jímž je nejznatelnější folkový nádech.
Abychom si však rozuměli, hitovějšími kousky rozhodně nemyslím obligátní podbízivé písničky, s nimiž Nightwish většinou vyrážejí do boje na pozici singlů. Přesně do téhle sorty spadá trochu hovězí “Élan”, kterou od nemilosrdného přeskakování zachraňují částečně jen klidnější sloky a hlavně Troy Donockley. Ten je pro mě osobně jen tak mimochodem asi nejpříjemnějším překvapením nahrávky, protože zatímco na “Dark Passion Play” a “Imaginaerum” mě jeho píšťalky spíše obtěžovaly, na “Endless Forms Most Beautiful” patří jeho příspěvky k tomu nejzajímavějšímu. Což ostatně potvrzuje i výše zmiňovaná “My Walden”.
Když už jsme u těch obligátních záležitostí, nesmí samozřejmě chybět ani rádoby dojemná balada, kteroužto v tomto případě prezentuje “Our Decades in the Sun”. Zrovna tahle disciplína Nighwish nikdy příliš nešla a tenhle song to opětovně potvrzuje. Úplný závěr písničky je v podání orchestru sice poměrně pěkný, avšak vzhledem k tomu, že mu předchází téměř šest minut čistokrevné nudy, nemá cenu na něj čekat, protože zas až tak skvělý zase není.
Stejně jako se Nightwish nevyhnuli rádiové jakoby hitovce a baladě, i tentokrát se nevyhnuli ani regulérní vatě, a tak je na “Endless Forms Most Beautiful” hned několik skladeb, bez jejichž přítomnosti by se posluchač bez sebemenších problémů obešel. Mezi takové zcela jistě patří vysloveně otravná “Edema Ruh”, jež je společně s “Our Decades in the Sun” suverénně nejslabším dílkem nahrávky. Nicméně ani takové “Alpenglow” či titulní “Endless Forms Most Beautiful” nejsou vůbec ničím zvláštní, desku nikam neposouvají a dohromady vlastně představují jen dalších deset minut navíc – sice poslouchatelných, avšak v důsledku vlastně nadbytečných. Podobně slabě je na tom i již jmenovaná “Shudder Before the Beautiful”, již od toho, aby zapadla úplně stejně jako třeba “Alpenglow”, zachraňuje jen a pouze to, že v tracklistu stojí na první pozici.
Jakousi vlajkovou lodí a zdánlivým vrcholem celého “Endless Forms Most Beautiful” by však papírově měl být až jeho závěr v podobě 24minutového kolosu “The Greatest Show on Earth”. Ten ještě navíc uvozuje šestiminutová instrumentálka “The Eyes of Sharbat Gula”, jež pomyslně ukončuje “základní” album a připravuje nástup pro suverénně nejdelší (nemýlím-li se) skladbu, jakou Nightwish doposud vytvořili. Tato je ovšem z mého pohledu poměrně dost nezáživná. Po orchestrálním intru, které s nadsázkou vlastně podruhé dělá to, co už udělala “The Eyes of Sharbat Gula”, tedy přípravu na nástup muzikálního opusu, se totiž rozjede vlastně další vcelku obyčejný song Nightwish, pouze natažený na neúměrnou délku. Jednak povedená pasáž přesně v půli kompozice a závěrečný proslov, k němuž předchozí dvacetiminutovka celou dobu vcelku evidentně směřuje, takovou stopáž obhájit z mého pohledu prostě nedokážou. “The Greatest Show on Earth” na mě tudíž působí úplně stejným dojmem jako třeba “Song of Myself” na “Imaginaerum” – samoúčelná a zcela zbytečná mamutí stopáž, kterou má píseň spíš jen proto, že prostě můžeme, než aby to mělo nějaké skutečné opodstatnění. Vylouhovat z “The Greatest Show on Earth” ty opravdu dobré nápady, jimž naředění na takovou plochu spíše ublížilo, mohl to být tak sedmi-, osmiminutový vrchol alba.
O tom, že se dá “Endless Forms Most Beautiful” poslouchat bez nějakých větších problémů, se vůbec nepřu – o tom vlastně vůbec nepochybuji. O tom, zdali má album nějakou skutečnou hodnotu, si však už pochybovat dovolím. Navzdory veškerému megalomanství a poměrně atraktivnímu evolučnímu tématu totiž v samotné muzice cítím mnohem méně, než za co se Nightwish vydávají. I v rámci jejich vlastní diskografie není problém najít mnohonásobně zábavnější nahrávky, což “Endless Forms Most Beautiful” značně podráží nohy. Velmi smutným faktem ovšem zůstává, že i s deskou, jejíž nezanedbatelná část prachsprostě nudí a většina času je jen poslouchatelná, nikoliv vážně dobrá, Nightwish stále patří k tomu (nej)lepšímu v rámci symphonic metalové scény…
Druhý pohled (Kaša):
Dovolím si úvodem lehce naťuknout svůj vztah k těmto finským hvězdám, protože nemůžu říct, že bych se řadil k jedné nebo druhé skupině lidí, kteří Nightwish bezmezně uctívají, respektive nesnáší byť jen pohled na jejich promo fotky. Osobně preferuji alba, jež nadcházela “Century Child”, protože ta předchozí jsou na mě až příliš nekonfliktní a cukrkandlová a dokonce ani vyzdvihované “Oceanborn” nejsem schopný snést v celé délce, takže v reálu to vypadá tak, že když dostanu chuť na Nightwish, tak si poskládám své osobní “best-of” čítající asi 20 skladeb z jejich studiových alb a jsem spokojený. A bohužel můžu říct, že s příchodem “Endless Forms Most Beautiful” se můj personální výběr toho nejlepšího z pera Tuomase Holopainena příliš nerozroste, protože ačkoli jsem se na novinku “Endless Forms Most Beautiful” těšil (nebudu zastírat, že hlavním důvodem je příchod Floor, pro kterou mám slabost), tak výsledek skončil za očekáváními.
“Endless Forms Most Beautiful” je další z poměrně nezáživných alb finských melodiků, které přináší několik slušných songů a hromadu vaty. Začnu od konce, protože největším překvapením je pro mě závěrečná “The Greatest Show on Earth”. Nečekal jsem, že z písně, jíž jsem se vzhledem k její stopáži tolik bál, se nakonec vyklube vrchol desky. Vážně klobouk dolů za to, že Tuomas dokázal tuto věc tak skvěle zdramatizovat a naplnit emocemi, takže prázdná a dlouhá jízda melodiemi bez ladu a skladu se zaplaťpánbůh nekoná. Z té zbylé desítky skladeb mě baví úvodní “Shudder Before the Beautiful”, ačkoli zní jako slepenec starších věcí (jsem jediný kdo tam slyší neskutečné vykrádačky “Dark Chest of Wonders”?), dále pak titulní “Endless Forms Most Beautiful”, vypjatý duet “Yours Is an Empty Hope” a celkem slušná hitovka “Edema Ruh”, která singlovou “Élan” strčí hravě do kapsy. Ten zbytek s výjimkou trojice “Élan”, “My Walden” a “Our Decades in the Sun” není vyložený balast, jako ty nejslabší věci z posledního “Imaginaerum”, ovšem do kvalitních skladeb jim toho schází hodně a působí spíš jako nudná výplň.
Celkově mi přijde materiál na “Endless Forms Most Beautiful” takový nijaký. Floor Jansen zpívá jen tak na půl plynu, novic Troy Donockley dostal nějaký ten prostor takřka v každé skladbě, takže po chvíli už mi ty jeho dudy, píšťaly a nevím na co všechno vlastně hraje začnou občas lézt na nervy, protože zatímco v minulosti vkusně okořenil nějakou tu píseň, tak nyní to se všemi těmi chorály a orchestracemi ne vždy funguje úplně bezproblémově (děs jménem “My Walden” hovoří za všechny). A za co by Nightwish zasloužili napráskat na holou, je trestuhodné omezení prostoru pro Marca Hietalu, protože když už kapela disponuje tak skvělým zpěvákem, tak mu snad dám taky možnost to předvést a se zpěvačkou, která by mohla příště trochu zatlačit na pilu, předvádět pravé vokální orgie, což se bohužel neděje.
V kontextu diskografie kapely si nakonec “Endless Forms Most Beautiful” zařadím někam mezi “Dark Passion Play” a “Imaginaerum”, což bych před prvním poslechem neřekl a spíše jsem doufal v atak pozic, které dodnes drží nepřekonatelné “Once”. To se tak opravdu stává takovým tím albem, které se povede jednou za život a které “Endless Forms Most Beautiful” nemůže ohrozit, protože nic víc než průměr za novinkou nehledejte.
Třetí pohled (Zajus):
Já vím, říkat “mě Nightwish nezajímají” je teď v módě, ale mě Nightwish opravdu nezajímají. Přesto, jak prozrazuje neoblomný archiv Sicmaggotu, poslední album kapely, “Imaginaerum”, jsem slyšel a dokonce se mi celkem líbilo. Dnes si z něj sice nepamatuji ani notu, ale těžko dělat, že nevím, o koho jde. Na druhou stranu výměnu zpěvaček bych snad ani nepoznal. Se vší úctou mezi Floor a Anette nevidím rozdíl, snad jen, že první jmenovaná mi přijde z evolucevíproč (vzhledem k tématu alba si nedovolím používat obvyklejší bůhvíproč) sympatičtější. A vy si určitě říkáte: no jo, píše jen proto, aby Nightwish pohanil a své ego pohonil, žvanil. Jenže tomu tak není. “Endless Forms Most Beautiful” jsem si poslechl z jediného, myslím zcela osvíceného důvodu: kvůli jeho názvu a názvu jedné z jeho skladeb. “The Greatest Show on Earth” pro mě totiž nesymbolizuje hudební kompozici, nýbrž mou oblíbenou knihu o evoluční biologii. A když se s kapelou rozhodl spolupracovat sám její autor Richard Dawkins, tak nějak jsem musel výsledek slyšet.
Sám pro sebe jsem album rozdělil na dvě části: jedna zahrnuje prvních deset skladeb a druhá skladbu závěrečnou. Skladby z první části (lidsky řečeno všechny kromě poslední) mi vlastně nic neříkají. Dobře se to poslouchá, je tam pár pěkných momentů i celých písní (zejména “Yours Is an Empty Hope”, “Our Decades in the Sun” a “Endless Forms Most Beautiful”). I čistě instrumentální “The Eyes of Sharbat Gula” je velice příjemná. Celkově však unešený nejsem. Kdyby mi někdo místo těchto skladeb pustil některé ze starších alb kapely, vůbec bych si toho nevšiml.
Kapitolou sama pro sebe je však závěrečná píseň. Pro dlouhé skladby mám slabost a z 24 minut závěrečné kompozice se mi téměř podlamují kolena. I když jsem to považoval za velice nepravděpodobné, Nightwish dokázali mamutí stopáž utáhnout úplně jednoduše a možná i díky ohromnému prostoru mohli jednotlivé nápady rozvinout a neskákat od jednoho chytlavého momentu k druhému. Vstupní orchestrální pasáž je nádherná a nesmírně emotivní a první proslov Richarda Dawkinse tak dobře navržený, že neobtěžuje ani po mnoho posleších. Následný nástup kapely patří mezi nejlepší “metalové” části alba a je fascinující sledovat, jak zásadně se změní nálada skladby kdesi okolo její poloviny, přestože použité prostředky zůstávají stejné. Jenže to nejúžasnější je pořád před námi. Druhá orchestrální sekce s dalším Dawkinsovým vstupem možná hraje na city, ale dělá to tak dobře, že se vůbec nezlobím. Člověk se ani nenaděje a 24 minut je pryč.
Samotný Dawkinsův vstup však stojí za komentář. Jeho text je krásný a během několika málo řádků (jejichž každé slovo je naprosto pečlivě voleno) jednoduchými slovy popíše eleganci vědeckého zkoumání a ještě ke všemu přidá étos stoické filosofie (“We are going to die, and that makes us the lucky ones”). Když na svůj vlastní text naváže v úplném závěru slavnou citací z Darwinova “On the Origin of Species” (z něhož pochází i ono krásné “From so simple a beginning, endless forms most beautiful and most wonderful have been, and are being, evolved.”), těžko se ubránit dojetí.
A snad jen závěrem: k albu obsahující tak dojemnou vsuvku o evoluci mi přijde poněkud nevkusně zvolený cover. Chápu záměr kapely, ale výsledek působí cirkusovým dojmem a spíše než biology musí potěšit kreacionisty. Ale je mi jasné, že nemůžu mít všechno.
Čtvrtý pohled (Onotius):
S novinkou finských Nightwish se podobně jako s tři roky starým koncepčním “Imaginaerum” ocitám v jisté schizofrenii. Na jednu stranu je nutné přiznat, že hlavní skladatelský mozek kapely, klávesista Tuomas Holopainen, se momentálně nachází ve stádiu jisté kreativní stagnace, jež se vyznačuje častým nadužíváním variací na již mnohokrát vyřčené téma, na druhou stranu je ovšem jejich projev často zpestřován o šikovné aranže a detaily. Zatímco tři roky stará deska, jež zároveň fungovala jako soundtrack ke stejnojmennému filmu, se snažila zuby nehty zakrývat ohrané postupy bombastickými aranžemi a žánrovou diverzitou, ačkoliv se samotné kompozice (respektive jejich struktury) nesly v o dost přímočařejším duchu než kdy dříve, novinka se snaží znít upřímněji a vlastně jí to celkem sluší. Zatímco “Imaginaerum” na mě totiž působilo lehce pokrytecky, neboť se snažilo hrát si na velkolepý ambiciózní projekt, přičemž obsah byla více méně sadou tu lepších, tu slabších klasických písniček (jež se dost rychle začaly zajídat), “Endless Forms Most Beautiful” na mě působí mnohem přirozeněji. Pravda, v mnoha momentech má člověk oprávněný pocit již slyšeného, na druhou stranu mi Nightwish mi už dlouho nepřišli tak instrumentálně vynalézaví, precizní a hlavně střízliví (čímž narážím především na orchestrální ztrátu soudnosti, jež se snažila na minulé řadovce zaplácnout co šlo).
Pohodář: Hele, hned úvodní “Shudder Before the Beautiful” zní fakt dobře.
Kat: To je sice možné, ovšem zaposloucháš-li se do riffu, záhy zjistíš, že je to taková uvolněnější vykrádačka “Storytime”.
Pohodář: No jo, ale rozvíjí ten motiv, má zajímavější strukturu a navíc je to kořeněné takovou precizní orchestrací.
Kat: Na druhou stranu je to ale méně chytlavé… A nesliboval náhodou Holopán, že se bude s těmi svými aranžemi mírnit?
Pohodář: Buď rád, když se spustí závěrečný refrén s tím podkladem, připomene to až charisma starého dobrého otvíráku “Dark Chest of Wonders”.
Kat: Takže i ten to vykrádá?
Pohodář: Ale zalez, je to fajn. A chceš-li něco originálnějšího, zkus hned dvojku “Weak Fantasy” – temnější tvář orchestrace, na poměry kapely neobvyklá práce s kytarou, dobrá atmosféra a v neposlední řadě více prostoru i pro Marca.
Kat: Jedno vybočení ze stereotypu a ty hned z toho děláš bůhvíco, pak už to jde ale až na výjimky stejně jen z kopce. Třeba ta “Élan” je takové unylé klišé, nemastné, neslané…
Pohodář: …celkem příjemné…
Kat: …a kytary tam hrajou kulový. A co věci typu “Endema Ruh”, “Alpen Glow” a ta variace na variaci “Last of the Wilds”. Taková přehlídka dobře konzumovatelného papundeklu.
Pohodář: Myslíš “My Walden”? Tak ta má celkem neohraný refrén a dobře pracuje s vokály.
Kat: To je další věc, co mi vadí. Vzít zpěvačku formátu Floor Jansen a plýtvat jejím potenciálem v celkem obyčejných rejstřících.
Pohodář: Ale její hlasový temperament a ten kontrast mezi něžným a agresivním je mnohdy schopen skladby slušně nakopnout. Třeba ve sloce “Yours Is an Empty Hope” zní dostatečně teatrálně (nemluvě o jejím growlingu v pozadí refrénu). Další z těch silnějších kousků. Anebo třeba “Endless Forms Most Beautiful” má super refrén.
Kat: Ale přitom klišé, jaká sype Tuomas z rukávu na požádání.
Pohodář: Ale je to fajn harmonie obou vokálů a naživo to bude fungovat.
Kat: Zapomněli jsme ještě na něco?
Pohodář: Co takhle závěrečný 24minutový opus, jenž po slabším předchůdci celkem napravuje reputaci nejdelších Nightwishovských skladeb? Motivy jsou celkem neoposlouchané…
Kat: Ale natahované…
Pohodář: Ale vyvíjí se, nápady se prolínají i plynule přecházejí, občas se vyloupne perfektní osvěžující detail a aranže nepřehání. Tentokrát mají dostatek motivů na to, aby se to dalo poslechnout vcelku a člověk na konci neměl pocit, že kapela mele z posledního. Zatímco “Song of Myself” byla podle mě regulerně samoúčelně natahovaná skladba (na níž by pět minut úplně stačilo), tak tady je to prostě příběh. Motiv střídá motiv a stopáž jde podle nápadů, ne nápady podle stopáže. Hudba zvratů a dialogů.
Kat: Pamatuju časy, kdy tohle platilo pro celou desku. Ale rok 1998, dobu, kdy výborný nápad střídal výborný nápad v perfektně poskládaných kompozicích, asi nevrátím.
Takže k čemu vlastně tento schizofrenický brainstorming vedl? Novinka Nightwish určitě není nic převratného, stejně tak ovšem nejde o žádný průšvih. Jde o desku, jež místy disponuje výbornými momenty a jako celek je schopna i při opakovaném poslechu potěšit, v mnoha nápadech však nezapře inspiraci svými staršími sourozenci. Co se týče struktur kompozic, potěšil návrat k sofistikovanější práci s motivy a jejich členěním. Pokud jde o zpracování, jsem spokojen, nová střízlivější tvář mi v mnohém přijde dospělejší než velkolepá pohádkovost předchůdce. Celkově tedy přetrvává pozitivní pocit s tím, že se občas Kat celkem mrzutě ozve (a vlastně na to má i patřičné argumenty)…
O finských perverzně-blasfemických řeznících Wömit Angel si tu nebudeme povídat poprvé – jednou jsme je tu totiž již recenzovali, a to ku příležitosti vydání jejich loňského fošny “Holy Goatse”. Ačkoliv album vyšlo v září, Finové nijak nelení a ani ne o půl roku později nám servírují další počin, jímž je kraťoučké ípko s názvem “Maggotmouth”. To je také zároveň poslední počinem Wömit Angel, na němž se podílel dosavadní bubeník Vile Anarchy, jenž těsně před vydáním této nahrávky kapelu opustil.
“Maggotmouth” nabízí dva nové tracky, jejichž hrací doba nečiní ani pět minut. Hudebně asi nelze oproti “Holy Goatse” čekat nějaké velké změny, takže opětovně se jedná o pekelně rychlou black/thrashovou hoblovačku s punkovým nádechem, nicméně oceňuji, že tentokrát se Finové příliš nepokoušejí o řvavá kytarová sóla, která byla na minulém albu naprosto příšerná. Prvním flákem je titulní věc, což je dost jednoduchá vypalovačka, jejíž délka jedné minuty a 49 vteřin je tak akorát, protože to, co v ní Wömit Angel nabízejí, by na delší čas nemělo. Druhý nový kus “Children of Moon” je ovšem zajímavější, jelikož v něm kapela nabídne dokonce i nějakou melodii a v tu ránu to najednou funguje o poznání lépe. Upřímně, asi nejlepší song, jaký jsem od Wömit Angel doposud slyšel… jasně, pořád to není žádná extáze, ale nemám problém říct, že “Children of Moon” se mi konečně poměrně líbí.
Poslední písničkou na EP je “King-SM”, což je znovunahraná verze songu “King Self-Mütilation” z prvního dema “Gnitimov fo Gninnigeb Eht” z roku 2011 (kdyby se vám to jméno nějak nezdálo, je to “The Beginning of Vomiting” napsané pozpátku… někdo obrací kříže, někdo slova). Aktuální varianta je o trochu méně syrová (ale i tak pořád docela dost), ale jinak mi smysl přetočení uniká, protože zas tak extrémně se ta skladba neproměnila a už i na tom demosnímku byla (zvukově) poslouchatelná.
“Maggotmouth” se dá poslouchat, ale je to asi jen pro opravdové fandy kapely, jsou-li vůbec tací, jinak o nic moc nepřijdete, když to neuslyšíte.
Země: Finsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 3.10.2014 Label: Inverse Records
Tracklist:
01. Holiday in the Cold
02. This Is My Base
03. Inhale and Exhale
04. Bride of the Wold (Another Fragile Bedtime Story)
05. And Locust Ate
06. The Ship Has Left
07. Rest After Result
08. Effective
09. Non-Stop Non-Stop
Se jménem finského industrial metalové projektu Alexanred se na našich stránkách nesetkáváme poprvé – navzdory faktu, že právě recenzované album “Always Active” je prvním počinem kapely, který skutečně stojí za řeč. Právě tomuhle řadovému debutu ovšem předcházely dva singly “Non-Stop Non-Stop” a “Rest After Result” (tento se dvěma songy – kromě titulního ještě “Effective”), na něž jsme si už svého času posvítili v minirecenzích. A právě na konci té první minirecenze jsem prohlásil, že kdyby vyšlo album, jež by se – vzhledem k náplni muziky hudby Alexanred – vešlo do rozmezí 30-40 minut a jež by se neslo v podobně solidní kvalitě, mohlo by jít o poměrně slušnou zábavu. Délka byla splněna do puntíku, jelikož “Always Active” trvá 31 minut a nějaké drobné, takže nám zbývá si povědět, jestli se desce podařilo udržet laťku nastavenou poměrně zábavnými písničkami ze singlů…
No, vlastně nám toho zbývá říct o trochu víc – například co že jsou ti Alexanred vlastně zač. Sice jsem to tu už psal dvakrát, ale pokud by se vám nechtělo klikat na dvě výše linkované minirecenze, tak jen v rychlosti: Za tímhle jménem stojí jistý Aleksi Susi z finské kapely 2 Wolves. V rámci Alexanred se ovšem oproti produkci své domovské skupiny, která hraje cosi na pomezí gothic/doom metalu a melodického death metalu (jinými slovy řečeno – typická finská melancholie v pomalém vydání), vydal poměrně jiným směrem, a to – jak již ostatně padlo – do industrial metalu. Pozitivní je ovšem to, že je v té muzice skutečně takový elektronický feeling, což se mi líbí, protože nesnáším, když někdo tvrdí, že hraje industrial metal a přitom veškerý “industrial” znamená jen jeden laciný sampl někde na začátku každého tracku.
Netvrdím však, že byste od “Always Active” měli očekávat nějakou opravdovou divočinu, kde by se to jen hemžilo ostrými beaty, vedle nichž by se i aggrotechové mlátičky mohly stydět. Sice je to příjemně šlapavé a chytlavé, taktéž není pochyb o tom, že nejeden track má poměrně odpich (hlavně již dříve známé “Effective” a “Non-Stop Non-Stop” a také některé pasáže “Holiday in the Cold” mají v kontextu alba docela tah na bránu), stále se však pohybujeme především ve středním tempu… vlastně ty dříve vypuštěné singly patří k tomu nejhybnějšímu na “Always Active”, což by někdo mohl považovat skoro za klamavou reklamu.
Na druhou stranu, právě v těch momentech, kdy se Aleksi Susi alias Alexanred vydá do vod, které jsou spíš pomalejší a relativně temnější (upozorňuji na tu relativnost – nečekejte žádný Gulaggh a podobné srandy), mě “Always Active” nakonec baví nejvíc. To se týká především písní “Bride of the Wolf (Another Fragile Bedtime Story)” nebo výtečné “The Ship Has Left”, což je pro mě osobně asi největší vrchol nahrávky – ten refrén má skutečně povedenou atmosféru. Do silné trojky pak v těsném závěsu patří “This Is My Base”, která se mimo jiné blýskne i vkusně zakomponovaným čistým zpěvem – v tomto ohledu asi nejlépe z celého alba. Obecně střed desky je asi nejsilnější, jelikož pátou “And Locust Ate”, která se nachází přesně uprostřed, bych pak v pomyslném žebříčku zařadil na další příčku.
Když už jsme nakousli ty vokály… nečekejte žádné extrémní štěkání, protože projev Aleksiho je docela civilní a do žádných velkých skopičin se svými hlasivkami se nepouští. Pouze na několika málo místech vytáhne čistý zpěv, což je kromě jmenované “This Is My Base” ještě případ refrénů “Inhale and Exhale” a “Rest After Result”.
Musím ale říct, že navzdory tomu, že jsem výše blekotal cosi o nějakém žebříčku a nejoblíbenějších skladbách, ve skutečnosti se na “Always Active” nenachází jediná, jež by mě něčím obtěžovala. Netvrdím, že jsou to všechno naprosté pecky, z nichž si člověk sedne na prdel, ale všechny si drží nastavenou laťku, která je určitě nadprůměrná. Dobrému dojmu z počinu pak jistě přidává i velmi střízlivá délka, díky níž to všechno odsýpá velmi příjemně.
A právě slovo “příjemný” je to pravé – to nejpříhodnější, jímž by šlo “Always Active” popsat. Není to žádná bombastická nahrávka, ale boduje vlídnou chytlavostí, aniž by to bylo zbytečně vlezlé či vyloženě veselé. O to víc paradoxní je, že většina skladeb posluchače nechytne na první poslech, ale spíš tak na třetí nebo čtvrtý. Nicméně možná právě díky tomu “Always Active” nakonec vydrží větší množství poslechů, než by člověk od takto nenápadné záležitosti čekal – až bych se dokonce nebál tvrdit, že Aleksi Susi se svým vedlejším projektem nabízí mnohem lepší produkci než v rámci své domovské skupiny. Neříkám, že je “Always Active” nějaká genialita, protože to fakt není, ale je to poměrně zábavná a hlavně sympatická záležitost, a kdybych tvrdil, že mě to nebaví, tak bych lhal…
Země: Finsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 9.1.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Lionheart
02. Unholy Savior
03. I Want the World… and Everything in It
04. Madness
05. Sea of Dreams
06. Speed and Danger
07. Touch in the Night
08. The Black Swordsman
09. Hero’s Quest
10. Far Far Away
11. Angel Cry
12. Push It to the Limit [Paul Engemann cover; bonus]
Jistě existují lidé, kteří jsou co do hudebních žánrů otevření, na nějakou ortodoxnost si nehrají, mají široký rozhled a líbí se jim kdeco i ze zdánlivě opačných konců spektra. Nicméně ani těm nejotevřenějším z nás se zákonitě asi nemůže líbit úplně všechno a také nemohou znát úplně všechno (což ostatně ani není technicky možné, aby měl jeden konkrétní jedinec přehled o všem). Já osobně nejsem natolik domýšlivý, abych si věřil na to, že bych mohl patřit mezi lidi s tím nejširším rozhledem, to skutečně ne, přesto si trochu ješitně myslím, že úplné jednožánrové dřevo nejsem, naopak se mi toho líbí relativně dost z odlišných žánrů. A přesto jsou věci, které diplomaticky řečeno zrovna nemusím…
Jednou z těchto věcí, k nimž chovám spíše negativní vztah, je i muzika, jež by šla zasunout do poměrně abstraktního a ve velké míře i spíš jen pocitového šuplíčku s názvem agro metal. Nechápejte mě špatně, nemám tím na mysli obecně heavy, power nebo speed metal… naopak bych se nebál tvrdit, že klasický heavy metal mám vlasntě docela rád (ostatně, právě na něm jsem vyrostl); stejně tak i v obou dvou dalších zmiňovaných žánrech mám své oblíbence. Většinou však jde o záležitosti staršího data, jelikož za poslední roky (přičemž těch roků už je vlastně docela dost) se tahle scéna dostala do podoby, již už nejsem schopen následovat… možná se jen špatně rozhlížím, ale zdá se mi, že většina toho je jen tupý balast postavený na tuně klišé a hudební stupiditě. A právě to je pro mě to agro, onen metal pro vidláky.
O to větším překvapením pro mě byl před dvěma lety poslech eponymní druhé desky finských Battle Beast. Ne však proto, že by snad kapela pojala ten žánr nějakým inteligentnějším způsobem a nabídla skutečně kvalitní heavy/power metal – překvapení to pro mě bylo v tom, že Battle Beast do posledního puntíku přímo ztělesňovali onen přístup, jaký obecně vzato nemám rád, a přesto mě to album neskutečně chytlo. Dokonce takovým způsobem, že si jej dodnes tu a tam s náramnou chutí pustím… sice vím, že je to vlastně fakt blbá muzika, ale nemůžu si pomoct, prostě mě to baví. Jasně, je tam sice zpěvačka, která vážně umí, ale jenom tímhle špatnou hudbu nezakryjete, takže na tom albu něco asi fakt bylo…
Stravitelná a pekelně chytlavá muzika, zpěvačka za mikrofonem (na babu za mikrofonem se přece jenom kouká lépe, než když tam hulaká upocený chlupatý kořen s pivním pupkem, že ano) a tlačenka od velkého labelu za zády… není divu, že o Battle Beast je v poslední době slyšet čím dál tím více. A protože známé moudro praví, že je nutné kout železo, dokud je žhavé, není divu, že od “Battle Beast” nestačily uběhnout ani dva roky a už je venku jeho pokračování v podobě “Unholy Savior” (a že ona tlačenka nese své ovoce, potvrzuje i fakt, že novinka okamžitě vystřelila na první příčku ve finském žebříčku prodejnosti), na které jsem byl zvědavý i já.
Naší zcela zásadní, dokonce až kruciální otázkou je to, zdali “Unholy Savior” dokázalo udržet laťku nastavenou svým eponymním předchůdcem a zdali se opětovně jedná o tak zábavnou a našlapanou jízdu. Hudebně se nezměnilo takřka nic, tudíž se opětovně jedná o formálně blbý heavy metal, který po vás bude metat jedno klišé za druhým, ale přesně to jsem čekal, a abych byl skutečně upřímný, vlastně jsem to takhle i chtěl, protože právě tohle na “Battle Beast” tak parádně fungovalo. Stejně tak jsem se těšil i na další porci skvělého vokálu již zmiňované zpěvačky Noory Louhimo, která je prostě výborná a vládne jak příjemným sametovým hlasem, tak i řízným rockovým chraplákem. A i to je na “Unholy Savior” na svém místě. Jednoduše řečeno, Battle Beast se technicky vzato neuhnuli ani o píď (což by v tomhle konkrétním případě mělo být dobře)… a přesto všechno je novinka bohužel opravdu výrazně horší než “Battle Beast” (což je už je samozřejmě špatně).
Stejně pocitové jako určení toho, co je a co není agro, je i ten rozdíl mezi “Unholy Savior” a “Battle Beast” vlastně spíš pocitovou záležitostí, protože na první poslech oba ty počiny neznějí nijak zvlášť odlišně, pokusím se to ovšem nějakým způsobem vysvětlit. Důvod, proč u mě “Battle Beast” takovým způsobem bodovalo, je vlastně docela jednoduchý… navzdory veškerému klišé a zdánlivému vidláctví z toho totiž byla cítit ohromná radost z hraní, plynulo to strašně lehce, přirozeně a bylo to v dobrém slova smyslu naprosto extrémně vlezlé a chytlavé. Finové hned od prvních vteřin začali střílet jednu parádní hitovku za druhou, doslova sypali z rukávu návykové refrény a šlapalo jim to po čertech dobře. Když prostě slyším tak skvělé pecky jako “Let It Roar”, “Out of Control”, “Out on the Streets”, “Neuromancer”, “Over the Top” nebo “Black Ninja”, tak upřímně dlabu na to, že je to objektivně vzato kravina, protože mě to baví takovým způsobem, že jsem ochoten to odpustit. A tohle je přesně to, co “Unholy Savior” tak zoufale, opravdu zoufale postrádá…
Onu lehkost, díky níž “Battle Beast” fungovalo, totiž na novince takřka neslyším. Když trochu přivřu očko, tak jedinými písničkami, z nichž mám podobně dobrý pocit jako z minulého alba, jsou třetí “I Want the World… and Everything in It”, jejíž refrén má právě ty pověstné koule, které tam jinak postrádám, a sedmá “Touch in the Night”, jež se nese v trochu odlehčenějším duchu, Noora v ní nechá stranou svůj rockový ječák a zpívá pouze čistě. Docela v pohodě je ještě “Push It to the Limit”, což je ale jen bonus na limitované edici a ještě navíc předělávka od zpěváka Paula Engemanna (původní song jen tak mimochodem pochází ze soundtracku z kultovního bijáku “Scarface” s Al Pacinem v hlavní roli). Když budu hodný a budu počítat i tohle, jsem na třech kouscích – z dvanácti. A to ani nemluvím o tom, že tyhle vrcholy “Unholy Savior” se na hitovky minulé desky zmiňované v předchozím odstavci nechytají ani zdaleka.
Netvrdím, že zbytek je úplně na vyližprdel, třeba titulní věc “Unholy Savior” nebo desítka “Far Far Away” se dají poslechnout celkem v pohodě, aniž by z toho člověk dostal osypky, ale prostě už to není úplně ono – prostě se to jen dá poslechnout, ale žádná velká zábava to není. Stejně tak musím z jistého úhlu pohledu ocenit, že ani pokusy o balady v podobě “Sea of Dreams” a “Angel Cry” nejsou žádné extrémní zvratky a také se dají poslouchat (čímž ale neříkám, že jsou to nějaká veledíla). Na druhou stranu, jsou tu i vyloženě nudné tracky jako “Lionheart” (proč je tohle sakra otvírák alba?) nebo “Madness” (proč je tohle sakra první singla alba?), zbytečnosti, jimž vévodí cosi jako mezihra “The Black Swordsman” a pseudo-epická (= klávesově pohádková) instrumentálka “Hero’s Quest”, nebo doslova otravné věci jako obyčejná a podprůměrná odrhovačka “Speed and Danger”, kterou nezachrání ani okaté citování Yngwieho Malmsteena v jedné pasáži, možná spíš naopak.
Nemá cenu chodit kolem horké kaše, protože “Unholy Savior” je skutečně zklamání jak kráva – jinak mluvit nelze, když na tak parádní placku jako “Battle Beast” naváže ledva průměrná nuda. Zatímco druhou desku budu s chutí točit i nadále, vím jistě, že “Unholy Savior” po dopsání téhle recenze okamžitě poletí do koše, protože ani ty dva, tři solidní songy nejsou natolik dobré, abych byl ochoten trpět ten zbytek. Nijak ovšem nezastírám, že mě tenhle výsledek upřímně mrzí, protože “Battle Beast” jsem si za tu dobu hodně oblíbil a od jeho pokračování jsem vážně něco čekal…
