 |
Země: Spojené Království
Žánr: atmospheric black / post-metal
Otázky: H.
Odpovědi: The Watcher
Překlad: H.
Počet otázek: 17
ENGLISH VERSION HERE
Odkazy:
facebook
|
Povídání s Fen patří mezi rozhovory, z nichž máme obrovskou radost a upřímně jej považujeme za jeden z nejzajímavějších rozhovorů, které kdy na Sicmaggot vyšly. Zpěvák a kytarista The Watcher si totiž s našimi dotazy dal opravdu velkou práci a zaslal velmi obsáhlé a zajímavé odpovědi, jež toho o Fen i jejich novém albu “Dustwalker” mnoho odhalují. Přejeme příjemné čtení!
Zdravím! Rád bych rozhovor začal s několika obecnými otázkami o kapele a také o historii Fen, pokud to nevadí. Rád bych se zeptal na název skupiny. Kdesi jsem četl, že jste si vybrali své jméno jako odkaz na oblast ve východní Anglii, známé jako The Fens nebo také Fenlands [v překladu cosi jako Mokřiny – pozn. redakce] – je to tak? Předpokládám, že je pro vás tato oblast nějakým způsobem speciální, když jste po ní pojmenovali svou kapelu… mohl bys ve zkratce vysvětlit, proč jste si její jméno vybrali? Mimochodem, pokud vím, samotná skupina je z Londýna, ale Londýn součástí The Fens není, takže jak je to možné? Žili jste zde a pak jste se přestěhovali do Londýna?
The Fens jsou oblastí bezútěšných meliorovaných mokřad, které se nachází ve východní části Anglie. Zahrnuje Norfolk, Suffolk a Cambridgeshire [anglická hrabství – pozn. redakce], já a Grungyn [baskytara] jsme zde strávili dětství a mládí. Pro mne, jakožto pro teenagera, ponurost té krajiny jako by svým způsobem uchovávala mnohé negativní emoce a pocit osamění, které dnes mnozí zažívají. Někomu to může znít trochu “emo”, ale mělo to skutečný vliv na mentalitu, jež se mnou zůstala až do dospělosti.
Když skupina začala, drsný, spletitý a ponurý ráz hudby, kterou jsme tvořili, jako by mluvil o mokřinách a odrážel témata ztráty, utrpení, žalu, prázdnoty a smrti. Bylo tudíž příznačné pojmenovat kapelu po této oblasti. Přestěhoval jsem se do Londýna v roce 1997 kvůli studiu a už zde zůstal, ale opakovaně se do mokřin vracím, abych absorboval unikátní atmosféru té oblasti a načerpal další inspiraci.
Stále ohledně jména kapely a mokřinách – bylo rovněž napsáno, že “nacházíte mnoho inspirace pro hudbu v atmosféře této oblasti”. Vím, že je to poněkud neurčitá otázka, ale – jak hledáte inspirace pro hudbu? Opravdu chápete Fenlands jako zdroj inspirace? Pokud ano, jak tomu máme rozumět, že vás tento region inspiruje? Jen tak chodíte okolo krajinou a přemýšlíte o hudbě, pak své pocity vyjádříte pomocí nástrojů? A když žijete v Londýně, jak necháváte The Fens, aby vás inspirovalo?
Mí rodiče v tomto regionu stále žijí, takže je poměrně často navštěvuji a vždy se snažím se vydat na procházku zdejší bažinatou a prázdnou krajinou. Putování potemnělými rašeliništmi při nadcházejícím soumraku, když vrány krouží v hejnech, je strhující zážitek, jenž mnohdy zažehne plamen inspirace. Toto má zajisté klíčový vliv na skladatelský proces, není však jediný – nápad může přijít kdykoliv, myšlenka, která probublá z podvědomí a zaslouží si dostat prostor.
Ve skutečnosti jsem nejvíce kreativní, když sedím sám ve tmě ve svém pokoji jen ve společnosti kytary a sklenice čisté sladové whisky. Fen je lodí, která [nás] vede samotou a depresemi skrz metafory krajiny. Kamkoliv mne zaveze, tam nalézám inspiraci. Tímto způsobem k tobě mokřiny mohou “mluvit”, i přízraky, které tudy kdysi putovaly, duchové v půdě vyrážejí na povrch k těm současným. Není to krásná venkovská krajina v tom běžném slova smyslu – místo toho je to krajina plná tajemství a polozapomenutých příběhů, o samotě se klikatících říčních toků a větrem ošlehaných rašelinišť. Je to pohlazení po duši.
Když jsme v předchozí otázce mluvili o inspiraci… pokud někdo řekne, že jej inspiruje krajina, vždy si to vyložím jako bezprostřední vyjádření pocitů a atmosféry okolní krajiny, jak už jsem také zmiňoval. Nicméně toto “bezprostřední vyjádření” by znamenalo nutnost improvizace (alespoň částečnou), aby byla zachycena upřímnost… a musím říct, že hudba Fen na mě upřímně působí. Máte rádi improvizaci? Používáte ji, když tvoříte muziku?
Improvizace je vždy hodnotná, avšak člověk musí být opatrný, neboť nespoutaná improvizace může vést k zamotaným a rozostřeným výsledkům. Bráno z našeho pohledu, rádi začleníme prvky improvizace nebo jamování do skladatelského nebo nahrávacího procesu – některé skladby jsou prakticky kompletně zformované, když je někdo donese do zkušebny, některé se rodí jako pouhá skica nebo několik volně propojených nápadů. V těchto případech může být improvizování s Grungynem a Derwyddem plodná záležitost, jež poskytne neočekávané výsledky.
“Wolf Sun” z naší nejnovější desky je právě takový případ – vlastně ji napsal Grungyn, přičemž jeho prvotní představa byla, aby to byla pomalá skladba. Derwyddova interpretace úvodní pasáže ovšem dodala mnohem “rockovější” dynamiku, jež se následně odrazila i do zbytku kompozice, všichni jsme se shodli, že to bylo ku prospěchu věci. Toto je jeden příklad, kdy improvizace vedla ke skutečné přirozené kreativitě. Podobně se to má i se závěrečnými minutami “Spectre”, opět jde o pasáž, která vznikla jako improvizace ve zkušebně. Tyto momenty jsou silné, slovem nepopsatelné, okamžité a čistě tvůrčí – v mnoha ohledech vrchol všech zážitků se skupinou.
Inu, změňme trochu téma. Opravdu se mi líbí logo Fen. Mohl bys nám říct, kdo jej vytvořil? Má symbol nad písmeny nějaký speciální význam? Nebo je to “jen” dobře vypadající logo a nic víc?
Logo bylo vytvořeno Grungynem, obávám se však, že zde není žádná kulturně-specifická symbolika v oné spirále, která je v logu obsažena. Nicméně spirála je starodávný znak ověnčený symbolikou, tudíž je na pozorovateli, aby ohledně loga přišel se svou vlastní interpretací. Podobně jako mlhavá zákoutí samotných mokřad může být logo vnímáno jako tajemství, které čeká na odkrytí.
Již od svého debutu “The Malediction Fields” spolupracujete s italskou firmou Code666 Records, což je label s velmi dobrým jménem na undergroundové scéně. Jak se vám povedlo dostat se na jejich soupisku v době, kdy Fen byli začínající kapela?
Naše debutové EP bylo vydáno respektovaným labelem Northern Silence – v této době jsme neměli žádné jméno nebo opravdovou pozornost, až toto první vydání dokázalo zaujmout pár lidí. Výsledek toho bylo, že nás Code666 kontaktovali – zrovna bylo s velkým ohlasem vydáno “Om” od Negury Bunget a oni chtěli více prozkoumat atmosférickou, progresivní tvář black metalu. “Ancient Sorrow” se jednoduše objevilo v jejich hledáčku, tudíž předpokládám, že šlo jen o to být na správném místě ve správný čas!
S Northern Silence jsme neměli žádné problémy, ale Code666 nám byli schopni nabídnout skvělou smlouvu s plnou distribucí, podpůrným koncertováním a podobně. Nejen to, byli také schopni projevit opravdové porozumění toho, čeho jsme se snažili dosáhnout, a od počátku nám poskytli plnou podporu. Žádná ta zkušební “DIY-smlouva” [DIY = “do it yourself”, čili “udělej si sám”], které některé firmy dělají, aby omezily své riziko, hrály na jistotu a mohly čekat a pozorovat, jestli se skupina stane “hitem”, než do ní pořádně investují. Code666 za kapelou 100% stáli již od začátku.
Všiml jsem si, že všechna vaše tři alba byla vydána v zimě – “The Malediction Fields” a “Dustwalker” v lednu 2009, respektive 2013, “Epoch” v únoru 2011. Je to jen náhoda? Nebo jsou tato zimní vydání záměr?
Obávám se, že jde jen o náhodu! Pokud neskládáš/nenahráváš v nadlidsky rychlém tempu, tak dát dohromady nahrávku dva roky trvá (obzvláště jestli chceš nechat předchozí počin takříkajíc “dýchat”). Může se zdát, že jsme si osvojili dvouletý cyklus “zimních vydání”, takže určitě rozumím, proč se na to ptáš!
Uvidíme, jak dlouho bude trvat dát dohromady následovníka “Dustwalker”. Máme hodně plánů na zbytek roku 2013, ve smyslu podpory tohoto alba, a přestože se na novém materiálu již pracuje, může to trvat trochu déle, než se objeví deska číslo čtyři.
Už jsem zmínil váš debut “The Malediction Fields”, který vyšel v roce 2009. Z mého úhlu pohledu je tato deska poněkud odlišná v porovnání s “Epoch” a “Dustwalker”, je více syrová a black metalová. Jak ty sám vnímáš “The Malediction Fields” čtyři roky po jeho vydání?
Vlastně jsem si to nedávno po dlouhé době pustil a překvapilo mě, jak moc black metalové to ve skutečnosti je. Vzhledem k omezením během nahrávání si myslím, že se to podařilo velmi dobře – měli jsme přístup pouze k doslova základnímu šestnáctistopovému nahrávacímu zařízení, takže jsme při tvorbě alba museli být poměrně vynalézaví. Nicméně jsem si to užil, vokály jsou hrubé, dunící syntezátor, bylo to jako objevovat ztracenou nahrávku z let 1995-1996. Post/progresivní elementy jsou samozřejmě současné (obzvláště v “The Warren” a “Colossal Voids”), ale celkově je to mnohem více zakořeněno v celém tradičním melodic/atmospheric black metalu.
Je tomu asi pět let, co jsme to natočili, ale jsem přesvědčen, že jsme od té doby jako kapela značně dospěli. “The Malediction Fields” bylo nahráno trochu naslepo, u “Epoch” a “Dustwalker” byl přístup promyšlenější, více puntičkářský. S posledními dvěma nahrávkami nám rovněž pomáhal náš starý přítel, což značně pomohlo vynést na povrch nové perspektivy a čerstvé nápady.
Po “Epoch” přišly nějaké změny sestavy. Co bylo důvodem odchodu Theutuse [bicí] a Æðelwalha [klávesy] ve stejný rok?
Různé důvody, opravdu. Æðelwalh byl v kapele pouze rok nebo tak nějak – jeho příspěvky na “Epoch” byly vynikající, koncertovali jsme s ním v polovině roku 2010, tudíž i přes jeho krátké působení ve skupině jsme s ním toho dosáhli hodně. Abych byl upřímný, myslím si, že se sám nikdy necítil úplně pohodlně – řekl bych, že náš způsob práce byl docela odlišný od toho, na co byl zvyklý v minulosti. Přiznám se, že mne k cíli občas žene posedlost, myslím, že neúnavné tempo práce uvnitř skupiny bylo v rozporu s jeho přístupem. Dává přednost tomu, když má na věci čas, tudíž se nakonec necítil, že by se mohl naplno realizovat. Absolutně to chápu – není nejjednodušší se mnou pracovat – takže jsme mu na začátku roku 2011 dali sbohem.
Odchod Theutuse se chystal delší čas. Je to člověk se spoustou závazků mimo kapelu – práce a rodina mu zabírají mnoho času a energie – a v roce 2011 už bylo jasné, že se dostal na hranici toho, jak moc se může věnovat Fen. V létě 2011 přišel zlom, a tak musel s těžkým srdcem odstoupit, neboť už prostě nemohl věnovat skupině potřebný čas. Bylo to smutné, vidět ho odcházet, jelikož byl součástí skupiny od jejího úplného počátku, ale tuším, že to bylo nutné, abychom mohli pokračovat dále.
Ano, byl to určitě těžký rok, co se týče změn a hýbání se sestavou, avšak věřím, že jsme se ve výsledku odrazili ještě silnější.
Po výše zmíněných změnách jste opustili klávesy. Proč jste se rozhodli pokračovat bez tohoto nástroje? Není to trochu těžší hrát živě starší skladby bez kláves?
Když jsme měli na palubě Derwydda, strávili jsme nějaký čas přemýšlením, jak rozvinout zvuk kapely. Nakonec jsme se všichni shodli na tom, že se musíme dívat vpřed, nikoliv vzad. Přestože mám rád zvuk syntezátoru, čím dál tím víc se nám zamlouvala idea experimentování s kytarami a baskytarou s použitím vrstvených efektů a struktur pro dosažení atmosféry.
Tohle bylo to, co nás posunulo směrem k odhození syntezátorů tak moc, až jsme ztratili našeho druhého klávesové hráče po 18 měsících. Ačkoliv nám to trochu svázalo ruce, posunutí zvuku vpřed bylo klíčové, a protože prezentovaní starého materiálu tak představuje výzvu, umožnilo nám to reinterpretovat jisté elementy těchto písní. Hraní hudby živě by stejně nemělo být notu po notě přesnou kopií nahrávek, měl by zde být nějaký přednes, předvést tam takříkajíc něco “v ten moment”. Doposud si nemůžeme stěžovat.
Přemýšleli jste někdy o možnosti přidání čtvrtého člena s druhou kytarou do sestavy? Zvuk Fen je poměrně široký, což by další kytara mohla podpořit a také do hudby přinést více možností, nebo ne?
Toto je něco, co jsme již zvažovali – chvíli jsme již párkrát zkoušeli s naším přítelem, jenž vyjádřil zájem přidat se ke kapele s druhou kytarou. Bohužel to příliš nefungovalo, a tak jsme se rozhodli tento nápad opustit. Jednoduše jsme nechtěli přivést nějakého náhodného kytaristu – musel to být někdo, koho jsme znali, někdo, s kým bychom měli vztah na osobní i hudební úrovni. Vždy jsem se snažil pracovat s hudebníky, které znám osobně, než riskovat někoho úplně neznámého – Fen jsou pro mě příliš důležití, abych riskoval, že by někdo zvenčí případně mohl narušit celou esenci kapely.
Tudíž ano, otevřelo by to více možností v živém provedení, ale jsme šťastní se sestavou, jaká je. Výraz Grungynovy baskytary se za posledních 12-18 měsíců značně rozvinul a ve zvuku zabírá hodně místa. Začal jsem využívat stereo efekty/zesilovače a smyčky, abych při hraní dosáhl více vrstev zvuku. To znamená, že je to pro mne a Grungyna těžší dosáhnout hluboké atmosféry, ale vyhovuje nám to – přinejmenším tímto způsobem nemusíme dělat kompromisy.
Když už jsme zmínili živé hraní, nelze vynechat fakt, že aktuálně máte potvrzené dva koncerty v naší zemi. První se odehraje v Ostravě 19. května jako poslední datum vašeho turné s Agalloch. Je před vámi 28 koncertů, jak se na šňůru těšíte? Řešili jste už setlist?
Na toto turné se všichni velmi těšíme – už jsme s Agalloch hráli a strávili s nimi nějaký čas, tudíž by to měl být uvolněný a příjemný zážitek. Všichni tři jsme se bavili, že by bylo skvělé s nimi koncertovat, takže je to pro nás úžasná příležitost a lidé snad budou spokojeni s oběma skupinami. S kluky z Agalloch jsme již o turné hovořili a myslím, že to bude zábavných pár týdnů na cestách – a nejen to, i samotná vystoupení by měla být zvláštní. Na každou noc plánují dvouhodinový set, což bude k jejich fanouškům velký závazek.
Co se nás týče, my budeme mít okolo 45 minut, což nám dává dost času předvést své skladby a naše živé hraní celému davu lidí, kteří nás nikdy dříve neviděli. Set bude nakloněn novému albu s nejspíše dvěma písněmi, plus výběr starších songů. Budeme set obměňovat každý večer, takže možná budou nějaká překvapení.
Váš druhý koncert v České republice byl potvrzen teprve před pár dny [v době vzniku otázek, tvorba odpovědí i následného překladu nějaký čas zabraly] a odehraje se v Plzni na festivalu Phantoms of Pilsen v říjnu po boku Aura Noir, Endstille nebo Koldbrann. Bude to součást dalšího evropského turné, nebo jen jednorázová akce? Myslíš, že budou v setlistu nějaké změny oproti květnovému koncertu?
Koncert na Phantoms of Pilsen bude jen jednorázovka pro tento konkrétní festival. Sestava je zabijácká, takže jsme nadšení, že zde budeme hrát. Je trochu brzo nějak spekulovat o samotném setu – ještě ani nevíme, jak dlouho budeme moct hrát – ale doufáme, že na této akci dokážeme předvést něco speciálního.
Minulý rok jste se podíleli na tributu Enslaved skladbou “Resound of Gjallarhorn”, což je pěkně stará věc. Očekával bych, že si vyberete něco současnějšího. Proč jste zvolili tento song?
Právě kvůli tomu, opravdu – chtěli jsme pro tento tribut udělat něco neobvyklého, takže jsme se rozhodli, že vydat se k úplným kořenům Enslaved pro nás bude mnohem zajímavější přístup. Vzhledem k tomu, že originál je jednoduchá klávesová instrumentálka, měli jsme prostor pro experimentování s písní a mohli ji rozvinout více do stylu Fen. Nemám tušení, jestli Enslaved naši verzi ocení, ale když budu upřímný – doufám, že ano, jsem jejich velkým fanouškem a sleduji jejich vývoj asi od roku 1995. Patří mezi opravdu legendární skupiny – experimentovali, dělali pokroky, vyvíjeli se, a stále si udržovali nejvyšší kvalitu. U kapely, která začala tak mladá, pokračovala v tvorbě hudby, když se její vrstevníci rozpadali, vzdávali se staré slávy nebo prostě mizeli, je to opravdu imponující.
Inu, konečně něco o vaší nejnovější nahrávce “Dustwalker”. Nejprve bych se chtěl zeptat, kdo má být onen “Dustwalker” [volně přeloženo jako “Prašný chodec”]? Odkazuje název na něco/někoho?
Řekl bych, že ve skutečnosti koncept “Dustwalker” mluví sám za sebe. V podstatě antropomorfizuje [antropomorfizmus = “přenesení lidských vlastností na přírodní síly nebo na smyšlené bytosti” (Slovník cizích slov)] koncept odtržení a desocializace. Nápad se zrodil v době ne tak vzdálené minulosti, kdy jsem se cítil poněkud odloučený od světa okolo mě – Dustwalker je tedy postava, která ztělesňuje tento pocit odloučení, postava, jež se žene do prasklin mezi realitami. Nikam nepatří, je nehmotná a éterická, pluje na okraji vědomí. Bylo to pro mě osobně těžké období a byl to těžký úkol, přimět sám sebe více komunikovat se svým okolím.
Řekl bych, že jde o něco, s čím se může ztotožnit většina lidí, obzvláště ti, kteří jsou pohlceni dravým a neustále hladovým chřtánem metropole. Tato zřetelná nit odloučení se line celým albem jako koncept a tematicky propojuje skladby. Některé se zabývají fyzickými projevy, jako “Hands of Dust”, zatímco “Walking the Crowpath” spíše prozkoumává dočasný zmatek, pocit uvěznění mimo čas.
Zdá se mi, že nová deska obsahuje nejvíce post-rockových vlivů ze všech vašich počinů. Předchozí dvě alba jsou – podle mého názoru – atmosférický black metal s občasným post-rockovým kořením, kdežto na “Dustwalker” jsou oba aspekty srovnatelné. Souhlasíš? Je tohle cesta, kterou budou Fen pokračovat i v budoucnu, přidávat do svého zvuku víc a víc post-rockových vlivů?
Ve zvuku Fen byl vždy nádech post-rocku, to nepopírám. Řekl bych, že se to nyní stalo znatelnější, protože jsme více spokojeni s vlastním muzikantstvím a kreativním procesem, který kapelu pohání. Když jsme začali dělat hudbu, OPRAVDU jsme nevěděli, co to post-rock je – instrumentální, zahloubaná atmosférická muzika, to bylo vše, co jsem věděl – a abych byl upřímný, i když teď o tom žánru víme hodně, neodkazujeme na něj vedomě, když skládáme.
Osobně se více zajímám o kapely nové vlny/kytarové vlny z 80. let jako Chameleons nebo Fields of the Nephilim, stejně tak jako o shoegaze/indie scénu ze začátku 90. let (Slowdive, ranní Verve, Ride atd.), než o post-rockové skupiny. Je to jen nálepka, se kterou nemám problém, protože post-rock poslouchám, ale myslím, že tyto pasáže v našich písních, které pro většinu posluchačů do této kategorie spadají, jsou ty pasáže, v nichž vypneme zkreslení a vydáme se k více ambientním plochám. Během skládání mám tendence pokračovat po cestě kontrastních extrémů – mísit čirou agresi s čirou atmosférou je nejdůležitější meta, dva odlišné nápady propojené svou schopností ohromit smysly a obepnout posluchače. Post-rockové hudební znaky jako stupňování, výbuchy, hlasitá/jemná dynamika a podobné jsou zcela jistě elementy, které lze najít i v naší hudbě.
S tímto na mysli je tohle opravdu cesta, po níž budeme pokračovat, a budeme si brát jakékoliv vlivy, které pro nás budou nezbytné, abychom posunuli svůj zvuk.
Musím se přiznat, že některé momenty na “Dustwalker” mi připomínají hudbu Agalloch a Enslaved, což je docela zábavné, protože obě skupiny jsme výše zmiňovaly z odlišných důvodů. Máte tyto kapely rádi i jako posluchači? Jsou nějaké další skupiny, o nichž byste řekli, že na Fen měly nějaký vliv? Jakou hudbu rádi posloucháte ve svém volném čase?
To je samozřejmě kompliment, být srovnáván s těmito dvěma kapelami – dvěma ikonami extrémní metalové scény a průkopníky míchání různorodých vlivů s extrémně metalovou formou. Své uznání k Enslaved jsem už dříve naznačil, avšak schopnost Agalloch tkát dusivý neofolk, zvonivou kytarovou vlnu a progresivní black metal do jednoho soudržného celku slouží jako most k podmanivému výsledku.
Už jsem dříve objasnil dvě hlavní oblasti vlivů – výslovně alternativní skupiny z 80./90. let, které rozvíjely nálady a atmosféru – jsou zde ovšem nesčetně dalších zdrojů inspirace. “Begtatt” od Ulver je velkou inspirací pro nás pro všechny a co se mě osobně týče, tak je mi také velkou inspirací kytarová práce Nicka McCabea na “A Storm in Heaven” od Verve a zvuk Neila Halsteada ve Slowdive. Důležité jsou také elementy elektronické hudby – ačkoliv nevyužíváme elektronické prvky samy o sobě, tvorba atmosféry projektů jako Black Dog, Boards of Canada a dalších je také cílem.
Poslouchám spoustu “klasiky” black/death metalové scény ze začátku a poloviny 90. let – “The Somberlain” od Dissection, “In the Nightside Eclipse” od Emperor, Morbid Angel, ranní Carcass a podobný materiál. Nedávno jsme se také vydal na výlet do klasického metalu/thrashe – hodně King Diamonda, Manowar, Virgin Steele, Holy Terror a podobných záležitostí. A samozřejmě nesmí také chybět “měkké” věci – trochu Cocteau Twins, Engineers, The Cure atd.
Inu, máme před sebou poslední otázku. Obvykle se na závěr ptáme na ne tak vážné otázky namísto klasického “řekni něco čtenářům”, takže… říká se, že déšť je typické anglické počasí. Je to z tvého pohledu pravda? Osobně musím říct, že mám opravdu rád, když prší, protože to má specifickou atmosféru. Co ty, máš rád, když prší? Nebo dáváš přednost slunečnému počasí? Děkujeme mnohokráte za rozhovor a za tvůj čas! Budeme se těšit na vaše koncerty v naší zemi!
Minulé léto tu v Anglii byla rekordní míra deště, což tvou poznámku podporuje! Ano, prší tu hodně, to je nepopiratelné (ačkoliv právě je teď je velmi slunečno a VELMI mrazivo). Nejsem velkým příznivcem deště – nevadí mi, že je sychravo, zima a ponuro, irituje mě být mokrý. Oblečení je nasáklé, zaneřáděné vlasy (ano, vím, že to zní směšně) a člověka zpravidla bolí záda. Nicméně občas mi nepříznivé počasí připadá povzbuzující – osvěžující procházka v nastupujícím podzimním šeru s poryvy větru, ustupující světlo a vůně mokré zeminy mohou být hodně uspokojující – zvláště když jsou následováný pintou piva [v angličtině “ale” – jde o druh kvašeného piva z ječmenového sladu, které se pije především ve Velké Británii, Irsku, Belgii a pár dalších zemích] u ohně ve venkovském hostinci. To je zcela jistě ztělesněný anglický zážitek. Akorát jej preferuji bez krvavého deště [jev, kdy prší červený déšť].
