Archiv štítku: indie pop

Euzen, Dora Bondy

Euzen
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Akropolis
Účinkující: Dora Bondy, Euzen

První pohled (Atreides):

Poslední dobou se čím dál častěji pozoruji, jak se nořím hlouběji a hlouběji do vod indie popu a objevuji barvitost často dost svérázných zpěváků, zpěvaček a případně i jejich kapel. Když jsem zhruba měsíc nazpět hledal, které z nich bych mohl zahlédnout v našich luzích a hájích (čti: v Praze), čirou náhodou padl můj zrak na Euzen, jméno do té doby pro mě neznámé. Pochopitelně, že moje objevitelská vášeň to nemohla nechat jen tak, a když po prvním poslechu zjistila, že za velmi přívětivé dvě stovky to vůbec nezní jako marná investice, rozhodla se mě na její koncert v Akropoli chtě nechtě dotáhnout. Přiznám se, že jsem vůbec nevěděl, co očekávat. Vzhledem k tomu, že Facebookový event se tvářil, jako by o něm téměř nikdo nevěděl, napadal mě možná tak sál zející prázdnotou a ostuda, že by zpěvačka mezinárodního jména hrála pro dvacet lidí. A ono to tak dost dlouho taky vypadalo.

Do klubu jsme se šéfredaktorem dorazili tak dvacet minut před začátkem stanoveným na půl osmou. Pódium bylo připravené a doslova nacpané nástroji. Část z nich patřila prvnímu jménu večera, Doře Bondy. Tahle sličná slečna se před takřka prázdným sálem (ve kterém skutečně bylo cirka dvacet lidí) objevila s dalšími třemi spoluhráči. Obsadila barovou sesli za mikrofonem a kapela spustila akustický indie pop. Intimní vyznění koncertu sedlo skvěle a Dořin silný, nakřáplý hlas tomu jen přispěl. Nápomocný byl paradoxně i prázdný sál Akropole. Pomalu se sice zaplňoval, nicméně stále po něm bylo náhodně rozházeno jen pár postav. Písničky se pod vysokým stropem rozléhaly a koncert to byl vskutku komorní. To nejvíce vyniklo při jedné z posledních písní, kdy Dora zůstala sedět za mikrofonem sama s akustikou, a i bez elektrické kytary a bicích si dokázala udržet pozornost. Velmi příjemnou půlhodinu uzavřela písní “Grow”, načež odešla i s kapelou z pódia a já si jen říkal, že zůstat na něm ještě píseň nebo dvě, rozhodně bych se nezlobil.

Následovala pauza. Na konci setu nechala Dora ještě přehrát svůj poslední klip právě ke “Grow”, načež přenechala prostor Euzen. Co se dělo dalších dvacet minut nemám ponětí, nijak jsem dění na pódiu nesledoval, zabrán do družné konverzace s doprovodem (nic si nedomýšlejte, se šéfredaktorem se nerandí). Jak se ale zhasla světla, dánská pěnice moji pozornost ovšem přitáhla stejně spolehlivě jako pozornost ostatních. Maria Franz se dostavila v černých šatech a nedivil bych se, kdyby na ní nejeden z chlapů nechal oči podobně jako já. A hádám, že ani opačný pohled už nebyl tak tristní, neb se publikum rozrostlo na nějakých 130 hlav. To pořád bylo mnohem méně, než by si Euzen zasloužili, nicméně lepší než drátem do oka. Naštěstí pětičlenné kapele to na elánu nijak neubralo a Euzen večer uchopili ve velkém stylu.

Začali hrát bez zbytečných řečí a s publikem se kapela přivítala až během hraní. Ač to tak zprvu moc nevypadalo a Euzen si jednu, dvě písně udržovali trochu odstup, brzy začali navazovat s publikem užší kontakt. Záhy se jim povedlo vytvořit přátelskou atmosféru, Maria uváděla písně a sem tam vysvětlila jejich význam, nadšeně děkovala. Došlo na drobnou výuku češtiny a kapela sem tam žertovala i mezi sebou. Nebyl důvod jim dobrou náladu nevěřit a veskrze přirozené a civilní vystupování koncertu jen přidalo na síle. Hudbě samotné, která umí být energická i tajuplně esoterická, nijak nepřekáželo. Emotivnosti přidal i Mariin pěvecký projev. Krom roztomilého severského přízvuku (který prostě žeru… řekl tu někdo Björk?) mi přišla mnohem živější než z alba, a když zrovna nezpívala, dokázala se prostřednictvím tance do písní položit, prožít je a přiblížit publiku i trochu jinak než jen svým hlasem.

I když většina pohledů (vcelku oprávněně) směřovala k Marii, ani zbytek kapely rozhodně nezahálel a pětici to šlapalo bezchybně i hudebně. Kytarista Harald se se svojí sbírkou šestistrunek kolikrát vyloženě mazlil a ani klávesák Christopher nebyl jen pasivním hráčem, naopak se za svými elektronickými udělátky vskutku činil. Euzen vyslali k publiku hlavně novější tvorbu, hodně se hrálo z předešlé “Sequel”, většina písní ale pocházela ze současného alba “Metamorph”, které vyšlo pár dní nazpět. Z hodinového setu mi utkvěla v uších hlavně silně melodická “Vis à vis”, uhrančivá “Mirage”, hrubší “Wasted” nebo správně schizofrenní “Phobia”, ze starších pak “You’re On”. Atmosféra během koncertu sílila, gradovala a během závěrečné písně “The Great Escape”, kterou Euzen pojali hodně energicky, dosáhla maxima. I přesto, že končit se má v nejlepším, přidali Euzen ještě “Judged By”. Pak už ovšem Euzen s pražským publikem rozloučili definitivně a zmizeli v zákulisí.

I přes skvělý výběr a výkon hudebníků to zcela ideální nebylo a některé písně díky pár chybám nevyzněly, jak měly. Kytara byla slyšet na začátku a na konci, nicméně v řadě písní zanikala a Haraldova snažení mi bylo vážně líto. Stejně tak jsem měl dojem, že elektronické bicí snad nebyly zapojené, protože jsem nepostřehl, že by vyloudily nějaký kloudný zvuk. Naproti tomu klasické bicí byly vytáhlé možná až příliš a měly tendence topit kytaru a v jednom nebo dvou případech i elektroniku, která je v hudbě Euzen dost podstatná. Ale i přes občasné výtky ke zvuku to byl skvělý koncert a jsem rád, že jsem nakonec šel, protože tohle za to skutečně stálo.


Druhý pohled (H.):

Já jsem byl na tom podobně jako kolega a o Euzen jsem se dozvěděl vlastně právě až díky jejich pražskému vystoupení, jelikož dřív mi jejich tvorba jaksi unikala. Na druhou stranu jsem se do téhle muziky před oním koncertem doslova zažral a desky “Sequel” a také čerstvě vydanou “Metamorph” jsem sjížděl takřka nonstop, tudíž jsem do Akropole nevyrážel jen tak na kukandu zkusit, co to budeš zač, ale poměrně připraven, natěšen a v neposlední řadě rovněž zvědav, zdali se Dánům podaří přenést jejich provzdušněnou hudbu i na živé pódium…

Jako první se ovšem slova ujal domácí support, který obstarala Dora Bondy (jestli má něco společného s Egonem Bondym, to skutečně netuším), která pro mě byla ještě pět minut před začátkem vlastního vystoupení docela neznámým pojmem. Přesně jak říká kolega, byla to poměrně příjemná a navzdory prostorům Akropole, které nejsou úplně nejmenší, docela komorní záležitost – snad i proto mě koncert a obecně i ta hudba nejvíce bavily právě v těch nejklidnějších a nejintimnějších momentech. Není tedy divu, že vrcholem pro mě byla skladba, před níž se kapela odebrala do zákulisí (ale jinak nic proti kapele, aby mě někdo špatně nechápal) a na pódiu zůstala samotná hlavní protagonistka jen s akustikou. Nemohu sice tvrdit, že bych si z toho celého nějak zvlášť sednul na zadek, ale i tak jsem se docela hezky bavil a Dora Bondy na mně zanechala pozitivní dojem – a to jak hudebně, tak i vizuálně, protože jí to ten večer vážně slušelo.

Přestávka vyplněná klasickými koncertními kratochvílemi (nerozlučný triumvirát odskoku na záchod, fronty na pivo a pseudo-odborných plků o hudbě opětovně prokázal svou nesmrtelnost!) uběhla jako nic a už stáli na pódiu Euzen, kteří koncert otevřeli stejnou písní, jaká otvírá i jejich novou nahrávku “Metamorph”, tedy “The Stage”. Opětovně musím souhlasit s kolegou v tom, že zvuk nebyl od počátku zrovna ideální – ne snad, že by byl nějak zmršený a nedalo se to poslouchat, to skutečně ne, jen byla z nástrojového obsazení nejvýraznější rytmika a především pak bicí, díky čemuž Euzen působili víc rockovým dojmem. Což by bylo v naprostém pořádku, kdyby šlo o rockovou kapelu, nicméně zde se přece jen bavíme o formaci, jež se pohybuje někde ve vodách art popu a lehké elektroniky (rock tam je sice někde taky, ale spíše v minoritním zastoupení) a jejímž hlavním skladatelem je klávesák.

Setlist Euzen:
01. The Stage
02. Notion
03. Dwelling
04. Surreal Medley
05. Words
06. Vis à vis
07. Metamorph
08. Mind
09. Phobia
10. You’re On
11. Wasted
12. Genklang
13. Mirage
14. The Great Escape
– – – – –
15. Judged By

Nechci však vyznít nějak negativně, jelikož i přes tento drobný nedostatek, který se navíc postupně srovnal, to vlastně bylo skutečně parádní a Euzen na mě působili přesně tím dojmem, jakým by měla na pódiu působit každá skupina snad s výjimkou jen těch skutečně extrémních. U funeral doomové depky nebo suicidal black metalu to nutnost není, ale jinak by to tu kapelu prostě mělo bavit a na Euzen ten večer skutečně bylo vidět, že si to hraní užívají – přinejmenším na mě to takový dojem dělalo. A odsud už je jen krůček ke skvělému vystoupení – Dánové si svým procítěným výkonem (nechce se mi vyzdvihnout jen jednoho člena, protože všichni byli výborní), civilním vystupováním i nenuceným humorem mezi písničkami (“Musím si vyměnit kabel… řekni jim zatím nějaký vtip!”) museli zanedlouho získat snad každého v sále včetně těch, kteří byli zpočátku trochu zaskočeni hůře slyšitelnou kytarou. Alespoň u mě to tak bylo, a když Euzen jako čtvrtou spustili fenomenální “Surreal Medley”, už mě měli jednoznačně na svojí straně.

Jediné, co mi na vystoupení Euzen vadilo, je to, že uběhlo strašně rychle, ale tak už to bohužel u povedených koncertů bývá. Užíval jsem si v podstatě každou skladbu a vůbec mi nevadilo, že se hrálo především z posledních dvou alb “Sequel” a “Metamorph” a že z debutového “Eudaimonia” zazněly jen dva kousky. Jedním z nich byla jen tak mimochodem i dánsky zpívaná “Genklang”, před níž Maria Franz promluvila o nedávné střelbě v Kodani.

Tak či onak, koncert byl pryč co nevidět – sice bych si dal klidně ještě větší porci, ale když Euzen dohráli přídavek v podobě další fantazie “Judged By”, ihned jsem věděl, že sem se zcela jistě vyplatilo zajít. Za docela lidový peníz totiž člověk dostal výtečný zážitek, po jehož konci už zbývalo jen provést nájezd na stolek s merchandisem a s pocitem dobře stráveného večera se odebrat do noční Prahy…


Closed Room / Lunacy / La ville des rêves – Triangular Cinema

Closed Room / Lunacy / La ville des rêves - Triangular Cinema
Země: Bělorusko
Žánr: indie rock / trip-hop / alternative rock / indie pop / post-rock
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Valse Sinistre

Tracklist:
01. Closed Room – Surrender
02. Closed Room – Dancing in the Dark
03. Closed Room – Laura Palmer Theme [Angelo Badalamenti cover]
04. Lunacy – One Life Song
05. Lunacy – Nightman
06. Lunacy – Sound of the Storm
07. La ville des rêves – La ville des rêves
08. La ville des rêves – The Last Trip
09. La ville des rêves – Blue Jeans [Lana Del Rey cover]

Odkazy Closed Room:
web / facebook / bandcamp

Odkazy La ville des rêves:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

V dnešní recenzi se podíváme na poměrně zajímavý počin, který se jmenuje “Triangular Cinema”. Jedná se o společný split hned tří skupin (nebo možná spíše projektů?), z nichž všechny pocházejí z Běloruska. Všechny tři jsou navíc stylově relativně zajímavé a všechny jsou ještě k tomu personálně propojeny.

Takovým hlavním pojítkem v rámci “Triangular Cinema” jsou Closed Room, což je také jediná ze tří přítomných kapel, k jejímuž jménu jsem se již v minulosti dostal, a to prostřednictvím jejich eponymní debutové desky, jež vyšla v říjnu 2012. Sice se nejednalo o nějaký excelentní opus, přesto zde bylo znát velké množství potenciálu a žánrově se jednalo o velmi pěknou kombinaci – Closed Room totiž na nahrávce do jednoho celku míchali trip-hop, alternativní rock, post-rock, indie pop a tu a tam to celé okořenili tvrdším výjezdem, který byl lehce cítit po black metalu. Ačkoliv jim to místy skřípalo, album na mně zanechalo příznivý dojem, tudíž jsem příliš neváhal, když jsem dostal možnost se pustit do jejich dalšího počinu, na němž Closed Room spojili své síly s formacemi Lunacy a La ville des rêves, v jejichž sestavách lze nalézt členy právě Closed Room. Všichni dohromady pak dali vzniknout téměř 50minutovému albu, na nějž přispěla každá kapela třemi písničkami, přičemž nejvíce času (lehce přes 20 minut) si uzmuli La ville des rêves a nejméně (lehce přes 12 minut) Lunacy.

A jsou to právě Closed Room, kteří celé “Triangular Cinema” otevírají svou trojicí skladeb, z nichž ta poslední – “Laura Palmer Theme” – je předělávkou písně ze soundtracku ke kultovnímu seriálu “Twin Peaks” od skladatele Angelo Badalamentiho. Stylově se Closed Room samozřejmě pohybují v +/- stejném okruhu, jaký byl nastíněn již v předcházejícím odstavci, akorát s tím rozdílem, že si můžete odmyslet ony black metalové závany, jelikož tentokrát si Bělorusové vystačí čistě v trojúhelníku vymezeným trip-hopem, indie rockem a indie popem.

Čistě co do kvalitativní stránky však na mě příspěvek Closed Room působí o kousek vyzrálejším dojmem, než jaký byl ke slyšení na jejich řadové prvotině, byť se Bělorusové nedokázali zbavit úplně všech neduhů. Na jednu stranu dokážou přijít i se skutečně výbornými momenty, jako to předvádějí kupříkladu ve skvělém úvodním tracku “Surrender” a zčásti i ve druhé “Dancing in the Dark”, zároveň však místy působí jakoby trochu naivně, což mi připadá poměrně škoda a na což trpěl i debut. Na druhou stranu ale musím říct, že na “Triangular Cinema” to tahá za uši o poznání méně než v případě “Closed Room” a i přes toto rýpnutí se mi to stále líbí a oslovuje mě to. Navíc věřím tomu, že i do budoucna budou Closed Room pokračovat v tendenci vzestupné kvality své tvorby, což kdyby se skutečně povedlo, tak by to mohlo být vážně super, když už nyní je to hodně příjemná záležitost.

Co se týče příspěvků Lunacy a La ville des rêves, o těch by šlo vlastně hovořit podobně jako o písničkách Closed Room. I zbývající dvě skupiny se totiž pohybují v obdobném žánrovém rozpětí jen s mírnými rozdíly jako třeba v případě Lunacy, jejichž tři songy v podstatě neobsahují složku oné lehké elektroniky a jsou orientovány spíše post-rockovým či indie rockovým směrem (a kdyby třeba někdo řekl, že zde místy slyší i náznaky shoegaze, tak já osobně bych mu za to hlavu rozhodně netrhal). Oproti tomu u La ville des rêves zase v případě “The Last Trip” o trochu víc převažuje ten trip-hop, zatímco “La ville des rêves” nabídne nejpropracovanější a žánrově nejotevřenější mozaiku, do níž promluví třeba i saxofon. Záměrně hovořím jen o dvou skladbách, neboť stejně jako Closed Room, i La ville des rêves svůj příspěvek zakončují předělávkou, v tomto případě “Blue Jeans” původně od Lany Del Rey.

Obdobně jako Closed Room by šlo hodnotit i kvalitativní úroveň Lunacy a La ville des rêves, což vlastně není tak úplně překvapivé vzhledem k tomu, že se sestavy všech tří kapel zčásti překrývají. Zejména u Lunacy je opětovně cítit ona zmiňovaná skladatelská naivita, přičemž to jsou nejspíš právě oni, kdo to “odnesl” nejvíce. Nicméně stále se jedná o hodně příjemnou muziku a i oni dokážou přijít s velmi povedenými momenty, jako je to ke slyšení třeba v “Sound of the Storm”. Oproti tomu La ville des rêves bych asi označil jako vítěze pomyslného trojboje, protože jejich skladby “La ville des rêves” a “The Last Trip” mě skutečně baví – zejména ta první jmenovaná, jež dosahuje devíti minut, se vážně povedla. Až mi přijde trochu škoda, že La ville des rêves jednu položku svého prostoru “zabili” coverem, protože v tomto případě bych možná spíš ocenil třetí vlastní píseň.

Bude-li posluchač “Triangular Cinema” trochu pitvat, nejspíš dojde k něčemu podobnému, k čemu jsem došel i já – že některé momenty nejsou zrovna bezchybné a že by to mohlo být i o něco lepší. Je však nutné dodat jednu věc – navzdory tomu, že se na počinu podílely hned tři skupiny, dýchá celých 50 minut jednolitou zasněnou atmosférou, která se povedla natolik, že velkou část nedostatků dokázala skrýt. Důsledek tohoto je zřejmý – ačkoliv není “Triangular Cinema” dokonalé, stále si z té nahrávky člověk odnese velice dobrý pocit. Řečeno jinými slovy, není problém s “Triangular Cinema” nějaký čas strávit a také není problém si tento čas i relativně vychutnat.


Lydia Ainsworth, To

Lydia Ainsworth
Datum: 9.2.2015
Místo: Praha, 007
Účinkující: Lydia Ainsworth, To

Deska “Right from Real” patří na poli chytrého popu, respektive – vyhovuje-li vám tohle pojmenování více – experimentálního popu k těm nejzajímavějším počinům loňského roku. Je pravda, že muzika kanadské zpěvačky Lydii Ainsworth asi není úplně pro každého a hlavně její jemný a přesto pronikavý (ačkoliv se to tak nemusí zdát, není to protimluv) hlas a neustálé “uh-uh” vám musí sednout, abyste si to užili. Jakmile se tak ovšem stane, je o zábavu na delší dobu postaráno – a vzhledem k tomu, že v mém případě se tak stalo, bylo jasné, že když se Lydia vydala na své první evropské turné, v jehož rámci nechyběla ani pražská zastávka, tak se na té pražské zastávce také zastavím…

Během zvukové zkoušky to znělo docela strašidelně a Lydia měla větší volume než industriální Author & Punisher na témže místě minulý týden, takže už jsem si pomalu začínal myslet, že to bude poprvé, co na strahovské Sedmičce uslyším neposlouchatelný sound, ale nakonec bylo přece jen zdárně nazvučeno, hlavní protagonistka i oba její doprovodní muzikanti řekli, že jsou spokojeni, a na pódium pustili domácí předkapelu…

I když, předkapela je hodně nadnesené slovo, jelikož za projektem s názvem To stojí jedna potetovaná slečna s kytarou. Jak už asi přímo z nástrojového obsazení plyne, samotná hudba byla stejně minimalistická jako jméno projektu. Což samozřejmě nemusí být špatně a vlastně to špatně ani nebylo, jelikož nakonec šlo o poměrně příjemnou záležitost. Netvrdím, že to bylo dokonalé, to jistě nebylo… asi není zrovna nejlepší po prvních dvou akordech úvodní písničky hned zastavit se slovy “pardon, mám špatně naladěnou kytaru”. Dále mi přišlo, že v trochu rychlejších momentech (samozřejmě relativně rychlejších v rámci jakýchsi lo-fi mezí, fakt žádné death metalové výjezdy), kdy slečna hrála trsátkem, to znělo trochu nelibozvučně, ale nevím, zdali to bylo dáno zvukem nebo skutečně samotnou hrou. Na druhou stranu, ty nejklidnější chvilky byly hodně dobré a hlavně pěvecky to bylo skutečně výborné, tudíž mě to ve výsledku docela bavilo a kladné dojmy rozhodně převážily. Konec navíc přišel tak akorát v tom nejlepším, aby vystoupení nepůsobilo natahovaně (s takovýmhle minimalismem asi přece jen nejde hrát hodinu), takže nemám problém mluvit o spokojenosti, přestože jsem až do toho večera neměl o existenci To ponětí.

Hlavní účinkující večera se nakonec představili ve tříčlenné sestavě bicí, cello a samotná Lydia Ainsworth na klávesách a zpěvu a samozřejmě i v tomto případě se pokračovalo ve spíše minimalističtějším duchu. Komorní hudba však v komorním prostředí Sedmičky a při trochu komorní návštěvnosti (prázdno sice nebylo, ale plno také ani zdaleka ne) fungovala naprosto bravurně. Nebyla to žádná show v tom smyslu, že by se na pódiu děly nějaké kejkle, ale samotná hudba a soustředěný a procítěný výkon všech tří zúčastněných byly naprosto dostačující k tomu, aby šlo hovořit o skutečně skvělém koncertě. Popravdě mě to bavilo takovým způsobem, že mi přišlo, že sotva Lydia přišla na pódium, už byl konec. Ona je pravda, že to trvalo odhadem lehce přes půl hodinky, ale i tak to bylo spíš jak deset minut, což je vždycky známka povedeného vystoupení.

I když jinde asi Lydia Ainsworth nejspíš hraje pro trochu početnější publikum, rozhodně mi nepřišlo, že by byl koncert ze strany hudebníků jakkoliv krácen… i skromné díky všem přítomným za to, že přišli, znělo upřímně a ne jako povinnost, aby se neřeklo. Jednoduše řečeno, celé to působilo velice sympatickým a uvolněným dojmem. K tomu už stačilo přidat výtečné písničky jako třeba “Malachite”, “White Shadows”, “Moonstone” nebo “PSI”, aby šlo prohlásit, že – jakkoliv říkat tohle v reportech je prostě klišé – kdo nebyl, ten hodně prohloupil, jelikož to byl prostě nádherný popový koncert.


Lykke Li – I Never Learn

Lykke Li - I Never Learn
Země: Švédsko
Žánr: indie pop
Datum vydání: 5.5.2014
Label: Atlantic

Hodnocení:
H. – 5,5/10
Zajus – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (H.):

K “Wounded Rhymes”, předchozímu albu švédské zpěvačky Lykke Li, jsem se sice dostal asi až s ročním odstupem od jeho vydání, ale to vůbec ničemu nezabránilo v tom, abych si její muziku takřka okamžitě oblíbil. Lykke Li totiž nabízela velice chytrý a výtečnou melancholickou náladou opředený pop, který mě dost oslovil. Na další album už jsem už tedy čekal, byl jsem zvědavý a samozřejmě doufal, že se podaří laťku nastavenou “Wounded Rhymes” udržet…

Bohužel však musím říct, že se to nepodařilo a novinka “I Never Learn” zdaleka nefunguje tak dobře jako její předchůdce. Sice to nevidím až tak tragicky jako kolega pode mnou, i přesto jsem však z alba poměrně zklamaný a rozčarovaný. Zdánlivě je zde všechno v pořádku a Lykke Li pokračuje vesměs ve stejném směřování, čistě pocitově však “I Never Learn” rozhodně nemá takovou sílu jako “Wounded Rhymes”. Vzhledem k tomu, že k nějaké stylové proměně nedošlo, je docela jasné, že na vině nejspíš bude trochu slabší skladatelská chvilka.

“I Never Learn” sice trvá jen 33 minut, přesto se v některých momentech desky dostavuje regulérní nuda. Rozhodně jsem nečekal, že budu něco takového u Lykke Li tvrdit, ale některé skladby jsou dokonce vysloveně otravné, v čemž “exceluje” především “Silver Line”. Naštěstí se najdou i nějaké lepší kusy, což se týká zejména trojice “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” a “Gunshot” (všechny tři velice prozíravě vybrány pro videoklipy), nicméně opravdu uhrančivé skladby, jako byly minule třeba “I Follow Rivers”, “Get Some” nebo fantastická “Rich Kids Blues”, tu bohužel chybí.

Zpočátku mě “I Never Learn” nudilo opravdu šíleně a většina nahrávky splývala v jakési zasněné prázdnotě. Postupem času se sice dojem mírně zlepšil a deska nakonec opravdový průser není, pachuť zklamání však stále zůstává na svém místě. Hůl ještě nelámu, doufám ale, že to příště dopadne lépe…


Druhý pohled (Zajus):

Když jsem poprvé slyšel druhé album “Wounded Rhymes” švédské písničkářky Lykke Li, dost mě překvapilo. Její osobitý indie pop s dobře napsanými skladbami, které navíc nepatří k nejprimitivnějším záležitostem, mě okamžitě chytnul a ani za ty roky mnoho ze svých kvalit neztratil. Na letošek plánované vydání “I Never Learn” jsem tak byl zvědavý, ne-li nedočkavý, jenže jak už to občas dopadá, dočkal jsem se pouze těžkého vystřízlivění. Jestliže se o “Wounded Rhymes” dalo říci, že co skladba, to pecka, z nichž některé (“Get Some” či “I Follow Rivers” přicházejí na mysl automaticky) dosahovaly devítkových kvalit, na novince je tomu jinak. Řeknu-li, že ty nejlepší písně dosahují průměru z “Wounded Rhymes”, nebudu totiž daleko od pravdy.

Zatímco například “No Rest for the Wicked”, “Never Gonna Love Again” či “Love Me Like I’m Not Made of Stone” mě vcelku bez problémů baví, na opačném konci škály nalezneme opravdu špatné písně. Už úvodní “I Never Learn” působí utahaným dojmem (což mě při poslechu alba napadlo vícekrát), zachraňuje ji alespoň solidní závěr. Takové štěstí ale nemá například “Silverline”, jejíž hudební podklad je natolik minimalistický, že byste ho mohli mít problém najít. “Gunshot” pro změnu působí nesmírně neoriginálním dojmem, jako bych ji již slyšel před dvaceti lety v rádiu, stejně jako “Heart of Steel”, které nepomůže ani sborový zpěv v závěru.

Nejde jen o skladatelskou stránku věci. Lykke Li má velice specifický hlas a já se nemohu zbavit dojmu, že kdyby před nástroji tolik nevyčnívala, bylo by “I Never Learn” docela pohodovou záležitostí. Jenže její absolutní dominance ve zvuku přizabije i jinak obstojné záležitosti, které možná nevynikají skladatelsky, ale poslouchat by se snadno daly – pomalá dvojice “Love Me Like I’m Not Made of Stone” a “Sleeping Alone” mluví za vše.

Lykke Li mě zklamala a není důvod to zakrývat. Stále je originální a zajímavá, ale její novinku nemá vedle “Wounded Rhymes” vůbec cenu poslouchat.


Ille, Never Sol

Ille
Datum: 10.4.2014
Místo: Praha, Palác Akropolis
Účinkující: Ille, Never Sol

Znáte to sami. Nebo alespoň doufám, že se tu krom našeho šíleného šéfredaktora najdou tací, kteří tu situaci taky znají. Prostě se vám čas od času nachomýtne do playlistu naprosto skvělá popová deska, kterou točíte pořád dokola. A když pak zjistíte, že ona kapela hraje v docházkové vzdálenosti od vašeho bydliště s velmi zajímavým supportem za lidové dvě stovky, tak prostě není důvod k tomu, proč na její koncert nezajít. A to je přesně případ severočeských Ille, kteří v současnosti jednou šňůru s Never Sol. Prvý jmenovaný celek točící se hlavně kolem zpěvačky, klávesačky a skladatelky Olgy Königové vydal debutovou desku “Ve tvý skříni” na konci loňského srpna. Druhé jmenované těleso skládající se ze čtyř hudebnic vydalo nahrávku “Under Quiet”, mimochodem rovněž debutovku, o měsíc později. A vzhledem k tomu, že obě kapely k sobě mají docela blízko jak žánrově, tak prvotřídní kvalitou, série společných koncertů byla docela nasnadě.

Do žižkovské Akropole jsem dorazil za posledních několik málo měsíců již potřetí – a tentokráte včas, neboť tenhle kulturní svatostánek je zasazen do centra hustě obydlené čtvrti a striktně pro něj platí desátá večerní. Nicméně i včasný příchod se ukázal až příliš včasný; jak často bývá program dost na knop, tentokrát se začínalo hrát až po osmé, a tak mi nezbylo než dobrou půlhodinu lelkovat. Obhlédnul jsem stánek s merchem, zkoupil CDčko Ille a vyzkoušel, jestli je tamní Plzeň stejně hnusná, jako když jsem ji měl naposledy na koncertu WWW. K mé smůle byla.

Nicméně to už odbíjí osmá a na podium přichází Olga s tříčlenným doprovodem a začínají jemným, atmosférickým intrem. Krátký, skromný pozdrav. Skoro jako by z postupně rozrůstajícího se publika měla respekt a dávala najevo svoji křehkost. Dál pokračují “Podhoubím”. Nebo “Zmrzlou”? Už nevím, tyhle dvě skladby se mi do určité míry svojí podobností slévají a v podstatě na tom ani tolik nezáleží. Na jednu stranu perou Ille do publika lidskost a souznění s trablemi všedního dne, na té druhé jsou symboličtí, abstraktní, s pokusy o přesah. Tak nějak v rovnováze, těžko jednu tvář odloučit od druhé – což je přesně to, co tolik můžu. Následují “Co udělaj”, “Kočka”, “Island” (známá z alba spíš jako “Na sever”) ale i klipovka “Zapomenout” a hit “Holka ve tvý skříni”. Zahráli i můj oblíbený cover Vypsané fixy “Ledňáčci” (jakkoliv fiXu nemusím), odkazující na sever Čech, odkud Olga pochází. Padlo i pár mně neznámých skladeb jako třeba “Pluto”, které neznám ani ze staršího EPka “V rekvitzitách”. Nevím, jestli šlo o novou skladbu, nebo o píseň, kterou Olga nahrála ještě s Obří broskví.

Od Ille jsem dostal přesně to, co jsem čekal – a vlastně ještě o kousek víc, protože živé podání skladeb ne, že by bylo tvrdší, ale elektrická kytara, za kterou se střídali oba kytaristé Marek Svoboda a A.M. Almela, byla výraznější, zejména v melancholičtějších, shoegazovějších pasážích, které byly krásně snivé. Na druhou stranu právě kytaristé dodávali svou často energickou hrou živější nádech. Tři čtvrtě hodina strávených v jejich přítomnosti uběhlo snad až moc rychle, ale rozhodně stála za to. Po skončení se mi povedlo ulovit i podpis s věnováním. Během čekání na Never Sol jsem konečně uzřel, kolik lidí došlo, a po předchozích zkušenostech mi Akropole přišla trochu poloprázdná – a to i přesto, že 200, 250 lidí přijít mohlo. A vyjma toho jsem došel zjištění, že Gambrinus je nemlich ten samý hnus co Plzeň, jen prodávaný o pár korun levněji.

Začátek setu Never Sol provázely poměrně zásadní technické potíže. Dokud na podiu byla jen Sára Vondrášková s bubenicí, všechno bylo v nejlepším pořádku. Jakmile se dostavila i zbylá dvojice dívek, totiž houslistka s druhou klávesačkou, začaly problémy. Že jinak jemná hudba začala znít jako vcelku kvalitní noise pop, by mi zdaleka nevadilo, nicméně prsty ucpané uši protagonistek nasvědčovaly, že to rozhodně není stav, který by jakkoliv souvisel s původním plánem. Řešení technických problémů Never Sol vyložili písní, kterou chtěli svůj set uzavřít, nicméně pak už pokračovali podle plánu. Přiznám se, že jejich tvorbu v podstatě neznám, desku jsem před koncertem slyšel jen jednou – na rozdíl od Ille, s nimiž jsem ať již vědomě nebo podvědomě odzpíval či odbroukal všechny texty.

Neznalost se nicméně nijak nepodepsala na tom, jak jsem si jejich vystoupení užil. Hudba Never Sol je více zaměřena jedním směrem, totiž především snivá, občas až mírně hypnotická. Vím, že zazněla “Burning”, otevírák debutovky “Under Quiet”, “Lake” a závěrečná “Femme Fatale”. Na rozdíl od Ille bylo kvarteto dívek trochu monotónnější, na druhou stranu více unášely mimo reality a věřím, že pokud bych jejich album znal tak, jako jsem znal tvorbu první kapely, užil bych si Never Sol mnohem více. Takhle byla Sára Vondrášková s doprovodem “jen” vynikající, ale už tam chyběl ten srdeční vztah. Konec přišel po několika přídavcích na minutu přesně o desáté večer a mně nezbylo než se odebrat domů. A rozhodně jsem nemohl odcházet nespokojen, protože přesně takovýhle koncert už mi dlouho chyběl.


Owen Pallett, Buke & Gase

Owen Pallett
Datum: 5.8.2013
Místo: Praha,MeetFactory
Účinkující: Owen Pallett, Buke & Gase

Akreditaci poskytl:
KYEO

Nezřídka mívám dojem, že na řádky Sicmaggotu přináším hudbu, jakou by jeho čtenáři sami asi jen těžko poslouchali. Ani dnes zde však nemám v úmyslu mudrovat o kvalitě různorodých žánrů, pouze o výjimečných schopnostech konkrétních hudebníků. A že oněch schopností bylo na koncertě Owena Palletta v pražském klubu MeetFactory vidět hodně…

Předně ovšem k organizačním záležitostem. Pallett vystoupil v rámci svého evropského turné v pražském MeetFactory spolu s předkapelou, duem Buke & Gase. MeetFactory je příjemný prostor, který bych se nebál zařadit mezi větší pražské kluby, ačkoliv se mi zdálo, že se oproti mé poslední návštěvě (která se datuje nejméně tři roky do minulosti) poněkud zmenšil. Buke & Gase se na pódium postavili okolo deváté hodiny a svou hudbou velice rychle přitáhli všechny návštěvníky, do té doby rozprostřené po okolí. Hudbu této kapely jsem slyšel několik dní před koncertem s úmyslem zjistit, co mě čeká, a nijak zvlášť nadšený jsem z prvního poslechu nebyl. Sympatická dvojce Arone Dyer a Aron Sanchez mi však rychle ukázala, že naživo zní jejich hudba mnohem lépe. Název kapely, Buke & Gase, nejsou přezdívky samotných hudebníků, nýbrž jejich nástrojů. Ty jsou vlastním výtvorem hudebníků a stejně jako nástroje samotné je i hudba, kterou duo tvoří, poměrně unikátní. Aron Sanchez na Gase, jakýsi hybrid mezi elektrickou kytarou a baskytarou, který se zvukem blíží jednoduše podladěné kytaře, hraje s jasným zalíbením. Na rozdíl od své kolegyně působil celý koncert spíše zabraně do svého nástroje, než aby komunikoval s publikem. Jeho hra byla místy přímočarým určováním rytmu, častěji šlo ovšem o složitější melodie, na nichž následně Arone Dyer stavěla své vlastní. Sanchez kromě kytary ovládal i bicí, tedy konkrétně jeden buben. Pochopitelně šlo o klasický kopák, kterým pouze držel ve skladbách rytmus, zatímco Arone Dyer “rolničkami” na botě suplovala činely. K mikrofonu se Sanchez ovšem příliš neměl, za celý set zazpíval jen několikrát a vždy pouze doplňoval harmonické linky pro Arone, což mi přišlo docela škoda, protože jeho hlas nezněl vůbec špatně. Arone Dyer tak kromě zpěvu (s hlasem zabarveným podobně jako šmoulové a oblibou v táhlých vysokých tónech šlo sice o poměrně vyčerpávající poslech, ovšem jinak než kladně ho jednoduše hodnotit nelze) ovládala i svůj unikátní nástroj. Buke je vlastně elektrizované šestistrunné ukulele, na které jeho majitelka navíc často ráda sóluje téměř “metalovým” stylem, ačkoliv výsledný zvuk je naprosto jiný. Jediné přirovnání zvuku tak nacházím v prvních elektrických kytarách vznikajícího rock ‘n’ rollu.

Hudba, kterou Buke & Gase tvoří, je takový garážový rock, který má však daleko k přímočarosti. Arone Dyer úspěšně komunikovala s publikem, naučila se od něho i jedno české slovíčko, které následně pravidelně opakovala (“Ahoy!”), a celkově vystupovala nesmírně příjemně. Ve chvílích, kdy nehrála na svůj nástroj, roztodivně gestikulovala pravou rukou, což jsem si krátkou dobu vysvětloval jako pokus o komunikaci znakovou řečí se zvukařem. Co musím pochválit, je zvuk, byť je pravda, že z něj výrazně vystupovalo zejména Sanchezovo Gase a možná trochu víc prostoru pro Dyeřino Buke by nebylo na škodu. Během setu americké dvojce se klub příjemně zaplnil (ačkoliv narváno rozhodně nebylo) a po necelé hodince prostoru pro předkapelu nastal čas pro hlavní hvězdu dne.

Owen Pallett se na pódiu objevil záhy a svůj set si také sám nastartoval. Za pomocí smyček si postupně předpřipravil veškeré podkladové melodie, do nichž následně dál hrál a samozřejmě zpíval. Hlavním Pallettovým nástrojem jsou housle, a že na ně umí sakra dobře hrát předváděl celý večer. Jeho hudbě sedí asi nejvíce škatulka baroque pop. Oproti předkapele, která publikum občas potrápila záměrně neharmonickým zvukem, je Pallettova tvorba mnohem příjemnější a snadnější na vstřebání. Po první skladbě se k němu přidala i doprovodná kapela. Kytarista a doprovodný zpěvák, který většinou pouze dubloval Pallettovy vybrnkávané rytmické linky, moc prostoru nedostal. To samé jsem si myslel i o bubeníkovi značně metalového vzezření, ovšem jak set postupoval, prostoru pro bicí rychle přibývalo a zatímco zpočátku tak šlo pouze o hru činelů, ke konci se bubeník několikrát pořádně vyřádil a zjevně si to i užíval.

Nikdy však nebylo pochyb o tom, kdo je zde hlavní hvězdou. Pallett stavěl základní rytmiku, sóloval i zpíval, ovládal kromě houslí i klávesy, vytvářel libozvučné melodie i elektronické údery blízké taneční hudbě, a vše navíc uzavíral do smyček a ve správný čas opakoval a následně utlumoval. Nad jeho schopností tohle vše uřídit a ještě se při koncertu bavit zůstával rozum stát. V průběhu setu ho kapela několikrát opustila, a ačkoliv tyto momenty provázelo zvolnění tempa, prakticky by si Pallett mohl vystačit sám celou dobu. Hrálo se nejspíše z celé Pallettovy diskografie (včetně alb vydaných pod hlavičkou Final Fantasy), jelikož jeho jediné dosud vydané sólové album “Heartland” poměrně dobře znám a v necelé hodině a půl jsem zachytil odhadem pouhou pětici známých skladeb. Byly to ostatně právě tyto písně, které si vysloužily nejvřelejší přijetí publika, které již značně zhoustlo. Spolu s množstvím lidí zhoustl i vzduch, na což vtipně upozorňoval i sám Pallett, ovšem i vzhledem k venkovní teplotě se nedalo čekat nic jiného.

V několika skladbách odložila hlavní postava večera housle úplně a hudba pak sklouzávala spíše k tanečním melodiím, což bylo oproti některým hodně vypjatým momentům, které provázely písně s houslemi, příjemné odlehčení. Zvuk byl podobně jako v případě předkapely solidní. Méně zřetelná byla jedině kytara, ovšem to byl nepochybně záměr, aby Pallett dostal opravdu maximum možného prostoru. Housle v jeho podání se ukázaly jako univerzální nástroj. Vybrnkáváním Pallett vytvářel rytmiku, po navršení několika melodií uzavřených ve smyčkách byl zvuk dostatečně plný a v případě nepřítomnosti kapely na ně mohl ťukáním “nasimulovat” i bicí. Zajímavé bylo sledovat Pallettovu opatrnost, se kterou housle pokládal vždy, když je zrovna nepoužíval. Prostě žádná rocková hvězda, která musí při každé show ukázkově rozmlátit kytaru o pódium.

O čem jsem v minulých řádcích možná zbytečně obsáhle referoval, je tak jasné. Všichni hudebníci předvedli onoho velice teplého večera v klubu nebezpečně blízko železničních kolejí nadmíru povedené vystoupení. Možná to bylo zejména kvůli překvapení, neb jsem od nich nic moc nečekal, ovšem o něco více mě bavil set Buke & Gase. Není divu, že tuto kapelu tak protlačují The National. Ani Pallett však nezklamal a jeho set příjemně utekl. Prostě podařený večer.