Archiv štítku: industrial metal

Recenze

Ritual Aesthetic – Decollect

Napsat komentář
Ritual Aesthetic - Decollect
Země: USA
Žánr: EBM / dark electro / industrial metal
Datum vydání: 18.4.2014
Label: Juggernaut Music Group

Tracklist:
01. Decollect (Transition Clinic Awakening)
02. Orphans in Coma
03. Something to Know You By
04. Orchid Incestus
05. Red Redeemer (Where the World Becomes Skin)
06. Fleshing Wheel
07. Through the Lust of Flies
08. Tender Petal
09. Something to Know You By (Iszoloscope Remix)
10. Something to Know You By (Ruinizer Remix)
11. Something to Know You By (Remember Me Remix by Tactical Module)

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Tohle je recenze, která by formálně s tím, jak to tu máme nastavené, asi měla spíš patřit do minirecenzí, kam sypeme nahrávky mimo náš základní žánrový rozsah. I když na druhou stranu, v tomhle případě asi záleží trochu na úhlu pohledu… Ritual Aesthetic je totiž elektronická muzika… v základě. Ne úplně bezvýznamnou část zvuku ovšem tvoří i industriální metal.

Kapel, které ve své tvorbě spojují tvrdou elektroniku (a tím myslím opravdovou elektroniku, ne jenom jeden rádoby industriální sampl) a tvrdý metal, vlastně není zas tak málo. Z těch, o nichž se tu už alespoň trochu psalo, lze jmenovat třeba Francouze Herrschaft, feťácký cirkus Psyclon Nine (zdravím Nero Belluma… ještě pořád mi dlužíš desku, ty parchante… snad ten fet za moje prachy aspoň chutnal) nebo třeba Dawn of Ashes. A právě s těmi posledními jmenovanými mají Ritual Aesthetic tak trochu spojitost.

Není žádné tajemství, že Dawn of Ashes to už zabalili a jejich činnost byla definitivně ukončena. V poslední sestavě Dawn of Ashes ovšem v pozici živého bubeníka figuroval jistý Sean Ragan (někdy též známý jako Helvete) – a to je přesně náš člověk, protože tenhle doposud především fotograf stojí i za formací s názvem Ritual Aesthetic. Debutová deska “Decollect” sice vyšla digitálně již v listopadu loňského roku, ale aktuálně proběhlo její nové vydání i na fyzickém nosiči pod britskou firmou Juggernaut Music Group, jejíž jméno asi většině místních čtenářů neřekne vůbec nic, protože se jedná o label, jenž vydává především EBM, industrial, synthpop a podobné záležitosti…

Vraťme se však k “Decollect”. Jak již bylo řečeno, základním stavebním kamenem nahrávky je tvrdá elektronika, konkrétně se pohybuje ve stylech jako dark electro, EBM nebo industrial… nejedná se ovšem o to jediné, co zde najdete, protože v některých momentech (a to už vlastně také padlo) do muziky promlouvá například nabroušená kytara, jež s sebou přinese závan industrial metalu, ale v závěru desky se objeví třeba i koketování s ambientem. Vlastně hodně zhruba řečeno by se dalo říct, že “Decollect” začne jako čistě elektronická smaženice, jež se postupně zlomí v industrial metalové bušení, aby skončila v lehce experimentálnějším duchu, kde se ke slovu dostane elektronická forma ambientu nebo i náznak dark ambientu. Nicméně i přesto to nějakým záhadným způsobem všechno drží bez problému pohromadě a dává mi to smysl, ačkoliv celý tenhle přerod proběhne na poměrně krátké ploše, protože bez bonusů “Decollect” trvá necelých 29 minut.

Album začíná s temnějším klávesovým intrem “Decollect (Transition Clinic Awakening)”, po němž se ihned rozjede první “Orphans in Coma”, což je asi nejrychlejší věc na celé nahrávce. Podobně jako i v následujících dvou písničkách v ní kytara hraje minoritní roli a hlavní slovo má industrial. V případě následující singlové pecky “Something to Know You By” bych dokonce řekl, že tam snad ani žádná kytara není a Ritual Aesthetic šlapou jenom na beatech a klávesách, ale vůbec nic proti tomu, mně se to líbí, má to tah na bránu a refrén má vážně říz, takže za mě super.

Pro mě osobně se však největší bomba celého “Decollect” nachází na čtvrté pozici – “Orchid Incestus” je fakt totální nářez a osobně jsem se do ní zamiloval v podstatě ihned. Tahle skladba má takovou sílu, že jsem si jen na jejím základě album koupil, aniž bych z něj slyšel cokoliv dalšího a aniž bych o kapele cokoliv věděl. Parádní atmosféra, skvělý beat, kulervoucí refrén a pár hodně zajímavých vsuvek, kde mi kytara – ačkoliv se to může zdát na první pohled nepravděpodobné – připomíná práci Martina Gore z Depeche Mode. “Depešáci” v roce 1993 odehráli v Barceloně jeden excelentní koncert… tedy, ne, že bych tam tenkrát byl, ale na internetu se pohybuje profesionální záznam. A když tam spustí legendární “Personal Jesus”, tak to je přesně ono… ne tím motivem, ale tím soundem kytary. A jakkoliv to může vypadat jako něco úplně mimo, ono to do toho brutálního industrialu fakt sedne.

Po “Orchid Incestus” se kytara začíná projevovat čím dál tím více. “Red Redeemer (Where the World Becomes Skin)” může díky tomu, že jde o čistě instrumentální záležitost, na někoho působit spíš jako předěl, ale je to v podstatě stejně dlouhé jako normální song a poprvé se tu ozvou opravdu hutné a těžké kytarové riffy. Ty se pak naplno projeví v následující sbíječce “Fleshing Wheel”, což už je v podstatě čistokrevná industrial metalová agrese, která nakopává prdele přímo ukázkově.

Poslední dvě skladby se již nesou v lehce experimentálnějším duchu. “Through the Lust of Flies” je elektronická temnota, jež se rozjíždí v docela plíživém stylu, ale po celou svou délku nabalováním nových motivů narůstá do vypjatého vrcholu někde od tří čtvrtin dál. “Tender Petal” jde v tomhle ohledu ještě dál a právě zde nejvíce vystrkuje růžky již zmiňovaný ambient (nicméně postupně song opětovně graduje s kytarou) a v podstatě se už jedná o čistou atmosféru. V porovnání s tím, co Ritual Aesthetic předvádějí na začátku “Decollect”, to zní téměř jako úplně jiná kapela, přesto je ten přerod v rámci alba naprosto nenásilný, uvěřitelný a rozhodně ne nepatřičný.

Poté už jen následují tři bonusové remixy “Something to Know You By”, z nichž asi nejzajímavější je hned ten první, ale jinak je tohle z mého pohledu už trochu zbytečná věc, bez níž bych se naprosto v pohodě obešel. Sice vím, že tohle je na elektronické scéně úplně běžná věc, ale prostě si nemůžu pomoct, mě poslouchání dvaceti verzí jedné písničky nikdy nebavilo a vždycky si radši pustím tu originální podobu od samotného autora. Okamžitě bych tyhle tři remixy vyměnil za jeden, dva regulérní kusy, které bych si osobně užil mnohonásobně více. Takhle s poslechem končím po “Tender Petal”.

Nicméně i těch 29 minut základního alba je natolik povedených, abych neměl sebemenší problém označit Ritual Aesthetic jako hodně zajímavou formaci. Na debutovou záležitost je to fakt obrovská paráda, která je sice kvalitní jako celek, ale speciálně z ní vystupují dvě skoro perfektní záležitosti v podobě “Orchid Incestus” a “Tender Petal”. Tak či onak, za mě rozhodně palec nahoru a budu se těšit na případný další materiál…

Minirecenze

Alexanred – Rest After Result

Napsat komentář
Alexanred - Rest After Result
Země: Finsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 9.5.2014
Label: Inverse Records

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Nejspíš si to nebudete pamatovat, ale jméno Alexanred se tu již jednou v minirecenzích mihlo… tedy, ne, že bych chtěl milého čtenáře jakkoliv podceňovat, ale kdo by takovéhle blbosti nosil v hlavě. Každopádně, Alexanred je projekt finského muzikanta Aleksiho Susiho z kapely 2 Wolves, jenž v prosinci loňského roku vypustil na svět první singl “Non-Stop Non-Stop”, který obsahoval jednu písničku s názvem – a teď pozor, bude to fakt nečekané – “Non-Stop Non-Stop”. Nyní Alexanred potažmo Aleksi pouští mezi lidi druhý singl, na němž se už vyhecoval k celým dvěma skladbám. Doufám, že se zanedlouho objeví třetí singl se třemi songy, protože tímhle stylem bychom se za pár let mohli dočkat i desky…

Nicméně, pojďme k samotné muzice. Přesně dle očekávání, obě nové písničky nijak nevybočují ze stylu, který byl lehce nastíněn již s “Non-Stop Non-Stop”. Jedná se o poměrně dost chytlavý industriální metal, jemuž se rozhodně nedá upřít vcelku lehká zapamatovatelnost a vlastně i zábavnost. Nejedná se o žádnou agresivní prasárnu, je to docela příjemně poslouchatelné… stejně jako u první písně, i tady mi to na úvodní poslech přišlo nic moc, ale už tak na druhý, třetí mě to dost chytlo. Zpočátku mi neseděl hlavně trochu odlehčenější refrén “Rest After Result”, ale rychle jsem si zvyknul. Ale i tak se mi druhý song “Effective” líbí o kousek víc. Já osobně bych se možná nebál na tu pilu trochu víc přitlačit a udělat z toho větší divočinu, ale samotný autor to chce evidentně takhle, tak nakonec proč ne…

Hlavně se mi na Alexanred líbí jedna věc, kterou u spousty takzvaně industriálně metalových kapel postrádám – zní to fakt industriálně. Žádný jeden pseudo-elektronický samplík, ale vážně hodně solidní elektronická složka, což je pro mě super, protože záležitosti, jež stojí na pomezí elektronické a metalové scény, mám dost rád. Akorát příště už by to vážně chtělo zkusit to album, protože sedmiminutové singly jsou fakt o hovně…

Recenze

Crematory – Antiserum

Napsat komentář
Crematory - Antiserum
Země: Německo
Žánr: industrial / gothic metal
Datum vydání: 21.2.2014
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Apocalyptic Vision
02. Until the End
03. Shadowmaker
04. If You Believe
05. Inside Your Eyes
06. Kommt näher
07. Irony of Fate
08. Virus
09. Back from the Dead
10. Welcome
11. Antiserum

Hodnocení:
H. – 4/10
Atreides – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Němečtí Crematory byli z mého pohledu vždy takovou trochu podivnou skupinou. Na jednu stranu už to táhnou fakt dlouho, vydali dvanáct regulérních řadovek a nespočet dalších neřadovek, mají dost slušnou fanouškovskou základnu, zanechali na metalové scéně solidní stopu… já osobně jsem jim ovšem nikdy nemohl přijít na chuť. Uznávám, že nějak zevrubněji znám v podstatě pouze novější tvorbu po roce 2000 (a ani tu ne úplně komplet), ale cokoliv jsem si od nich kdy pustil, to mě nudilo tak ohromným způsobem, že jsem jednoduše nikdy němel potřebu, chuť, vůli a náladu si od nich shánět a poslouchat něco dalšího. Hlavní důvody toho, proč mi jejich hudba tak neseděla, si však povíme až o něco níže…

Nabízí se ale klasická otázka, kterou si jistě nejeden z vás nyní položil – tak proč je tedy, ty debile jeden, recenzuješ, když stejně víš, že se ti to nebude líbit? Inu, ačkoliv se to může zdát trochu prapodivné, ten debil měl v případě dvanácté dlouhohrající desky “Antiserum” důvod, proč být zvědavý, jakkoliv měl předcházející alba suverénně na salámu. Oč se jedná?

Crematory už nějakou dobu produkují takový mix gothic metalu a industrial metalu… ačkoliv tedy s opravdovou gotikou a opravdovým industrialem to vždycky mělo prd společného, spíš to byla taková ta “gotika” a “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, nicméně dejme tomu. Rozhodně se však musí nechat, že ten styl Crematory je svým způsobem poměrně rozpoznatelný; formálně se sice jedná o hudbu kdesi na pomezí dvou jmenovaných metalových subžánrů, avšak nešlo o vyloženě typickou podobu těchto stylů…

Co se však “Antiserum” týče, kapela slibovala, že přisype mnohem víc na stranu té industriální složky, přičemž vše nasvědčovalo tomu, že tentokrát se již nebudou snažit o “industrial”, jak jej chápou metalové kapely, ale o opravdovou elektroniku. Německá pětice šla dokonce tak daleko, že do světa hlásala moudra, že “Antiserum” bude EBM metal… pro nezasvěcené pro jistotu dodáme, že zkratka EBM znamená electronic body music, což je – hodně vágně řečeno – prostě tvrdá elektronika. A to mně osobně zní setsakra zajímavě, jelikož EBM mám hodně rád. A aby svá slova stvrdili, tak si Crematory na pomoc s klávesami a elektronickou složkou “Antiserum” pozvali Elmara Schmidta, hlavní postavu brémské EBM řezničiny Centhron, kterou mám shodou náhod také hodně rád.

Jak se ovšem hodně rychle ukázalo, s očekáváním kombinace metalu à la Crematory s říznou elektronikou jsem byl velice naivní. Neříkej hop, dokud nepřeskočíš – vážně jsem tak trochu věřil tomu, že půjde o EBM metal. Nejde. Crematory mají ve své tvorbě lehce industriálnější prvky už nějakou dobu, takže vzhledem k tomu, jakým stylem je “Antiserum” pojaté, to fakt není taková pecka, jak se podle klasicky přehnaných prohlášení muzikantů zprvu mohlo zdát. Jednoduše se nejedná o nic jiného než jen o další typické album Crematory nového tisíciletí, které má v některých vzácných chvílích mírně tanečnější klávesy. Zas takové terno to však není, takže pokud se vám tihle čtyři borci a jedna borkyně doteď líbili, je vysoce pravděpodobné, že se vám budou líbit i na “Antiserum”, a naopak pokud se vám doteď jako mně nelíbili, nové album na tom (podle mě bohužel) nezmění zhola nic.

Co se týče oné tolik proklamované spolupráce s Elmarem Schmidtem… při vší úctě se mi nezdá, že by dostal nějaký extra velký prostor, že by se mohl vyloženě vyřádit. Čekal jsem, že elektronika bude vraždit, ale to se neděje ani omylem, protože všechny ty náznaky industrialu jsou vlastně docela hodné. Buď ho Crematory drželi trochu na uzdě, což bych na jednu stranu chápal, že se nechtěli zas až tak extrémně vzdálit svému soundu, ale pak nechápu, proč si ho zvali, nebo se samotný Elmar zas tak nepředvedl a Crematory dal spíš slabší nápady, aby si ty opravdu dobré mohl nechat do Centhron, což bych na jednu stranu rovněž chápal, že vlastní kapela má přednost, ale pak zase nechápu, proč pozvánku přijal. Tak či onak je to pro mě po všech těch siláckých kecech o EBM metalu zklamání.

To znamená, že tu máme v podstatě takovou klasiku Crematory se vším, co mi subjektivně vždy vadilo, čímž mám na mysli především jednu jedinou věc, jež mě ovšem na druhou stranu v té muzice vždycky tak neskutečně iritovala (vlastně proč být diplomatický, řeknu to upřímně – vyloženě mě to tam vždycky totálně jebalo), až je to pro mě naprosto neposlouchatelné. Ta “věc” se jmenuje Matthias Hechler. Dokud Crematory jedou riffové sloky a vokální otěže pěvně třímá frontman Felix se svým chrčákem, je to pohodová muzika, ale jakmile do toho skočí kytarista Matthias se svým čistě zpívaným refrénem, tak je to na blití. Což o to, zpívat umí, to mu neupírám, ale vzhledem k tomu, jak násilný zlom to bývá a jak moc teplometsky to oproti tvrdším slokám zní… prostě mi to rve uši.

Ano, jsou i písničky, v nichž se to povedlo zapracovat poměrně slušně a nenásilně, ale těch mají Creamtory na kontě naprosté minimum a upřímně si takhle z hlavy vybavím pouze hitovku “The Fallen” z alba “Believe”… a to už je 14 roků. A ještě k tomu “The Fallen” oproti výše zmíněnému modelu, který Crematory rvou do drtivé většiny songů, vybočuje tím, že si Matthias a Felix prohodili role a kytarista má se svým čistým zpěvem sloky a Felix “zableje” v refrénu.

Na “Antiserum” se dá z písniček v tomto stylu trochu poslouchat jedině desátá “Welcome”, kde mě Matthiasův vokál nesere a nemám s tím problém, ale jinak… ty vole, jinak je to prostě děs. Stačí si vzít hned otvírák “Until the End”. Sloka je dobrá, líbí se mi to, baví mě výrazný klávesový motiv, který si “Until the End” vypůjčuje z předchozího intra “Apocalyptic Vision”, všechno je to úplně v pohodě… a pak nastoupí Matthias se svým homo refrénem a celá písnička je s prominutím v píči, protože se díky tomu pro mě stává neposlouchatelnou záležitostí.

Ale abyste si nemysleli, že mě otravuje jeden song a díky tomu dávám tak nízkou známku (nedělejte, že jste se na to číslo dole ještě nepodívali, já jsem vás viděl!), tak jedeme dál – “If You Believe”, “Inside Your Eyes”, “Irony of Fate”, “Back from the Dead”, “Antiserum”. Ve všech to je a ve všech se mi to krutě nelíbí. Šlape to dobře, dokud nenastoupí melodičtější pasáž s čistým zpěvem. Sice na toho chlapa furt nadávám, ale nechci říkat, že je Matthias nějaký kokot, který posílá do kopru celou kapelu… sám o sobě zpívá slušně, ale prostě se to mně osobně k tomu zbytku extrémně nehodí. A samozřejmě to není jen na jeho triko, protože tam asi nekdáká bez vědomí a souhlasu zbytku Crematory. Ale v některých případech je to vážně dost škoda, protože třeba u “If You Believe” nebo “Inside Your Eyes” jsou samotné sloky dost dobré. Ještě v “Back from the Dead” se jedná jen o jednu poměrně krátkou pasáž, ale i ta dokáže dojem z písničky pohřbít.

Možná jste si všimli, že ve výčtu výše nepadly názvy tří songů, což je záměr a není to jen náhodou nebo že bych na to zapomněl. Samozřejmě to má svůj důvod, který vás jistě napadl – ano, je to tím, že se tyto tři obejdou bez střídání tvrdších momentů s těmi čistě zpívanými. V případě singlové “Shadowmaker” to ovšem k ničemu lepšímu nepomohlo, protože je to odrhovačka jak prase a humpolácký refrén, jenž je snad přímo stvořený s úmyslem, aby si na to fandové na koncertech “zabékali”, je možná tím nejotravnějším, co “Antiserum” nabízí.

Zbývají nám tedy dvě poslední položky “Kommt näher” a “Virus”, které se jako jediné dají označit za to, co jsem od “Antiserum” čekal. Jedná se o nejindustriálnější tracky desky a navrch v nich neotravuje Matthias (sorry, chlape, že na tebe pořád nadávám, ale fakt mě ty refrény serou). Když byl vypuštěn klip “Kommt näher”, říkal jsem si, že je to slušná startovní pozice, snad se zbytek alba ponese v podobném duchu, akorát ještě trochu víc přitlačí na pilu. To se nakonec stalo pouze u “Virus”, díky čemuž se z “Kommt näher” vyklubal druhý nejlepší song. A co říct k “Virus”? Snad jen to, že refrén téhle pecky, v němž Felix suprově chrčí a elektronika konečně začne trochu kopat, je přesně tím, v co jsem doufal. Jeden jediný refrén…

Crematory

V recenzi jsem do Crematory šil ze všech stran a nadával jak profesionální dlaždič (a ještě si jen tak bezdůvodně jednu kurvu řeknu, ať si to užiju, protože normálně to nedělám), vím to, ale jakkoliv se to teď může zdát divné, nechci zase kapelu úplně splachovat do záchodu a dát jí třeba dva body, které byste asi po takovéhle recenzi očekávali. Už jen proto, že poměrně solidní úroveň tam prostě je, Crematory jsou zkušení muzikanti a ne žádní neumětelové. Už jen proto, že když si odmyslím otravnou “Shadowmaker” a především ty gay refrény, tak pořád – jak už jsem ostatně říkal – ty sloky šlapou dost dobře a jsou docela zábavné. Že to není taková elektronika, jak jsem doufal, bych klidně přežil, kdyby to bylo i tak dobré. To nenaplnění očekávání vyloženě electro metalové desky je už jenom špička ledovce, která je oproti obrovské rozpačitosti z “normální” tvorby Crematory poměrně bezvýznamná.

S nadsázkou řečeno by Crematory měli svá alba vydávat ve dvou verzích – v jedné pro své stávající posluchače tak, jak jsou ty desky teď, a ve druhé s osekanými refrény pro mě, protože bez nich bych neměl problém nasypat mnohem vyšší hodnocení. Za současného stavu ale prostě jenom čtyři body, i když vím, že tady jsem hodně velká kunda vzhledem k těm kvalitním slokám.

Abychom si však po tom přívalu vulgarismů trochu zlepšili náladu a zakončili recenzi s úsměvem, řeknu vám na závěr nějaký vtip:
Jdou dva slepci po mostě, když vtom jeden z nich rukou zastaví toho druhého a zavětří… zohne se, sáhne na zem, olízne si prst a prohlásí: “Fuj, ještěže jsem do toho nešlápnul!”

Další názory:

Osobně jsem dlouho nevěděl, jak se k novince Crematory postavit. Nevím, jestli jsem v “Antiserum” hledal něco, čím ve skutečnosti ani omylem není (slušným industrialem), případně doufal, že není tím, čím bych nerad, aby byla (ufňukaným goth metalem). Upřímně můžu říct, že mě většina předchozí tvorby míjela, z velké části hlavně proto, že Rammstein jsem přestal poslouchat už nějakou dobu zpátky – a co si budeme povídat, Crematory k jejich rané tvorbě nemají zrovna daleko. Nicméně jak správně píše H. nade mnou, sliby příklonu k poctivému EBM vypadaly na první pohled docela zajímavě, a ač jsem k nim přistupoval střídmě, rozhodně jsem je nebral na lehkou váhu. A jak správně píše, k ničemu takovému v podstatě nedošlo, Crematory prostě pořád jedou téměř totéž, co si pamatuju z několika poslechů “Pray” a “Infinity”. Pro mě tedy nemastný, neslaný mix, který vytahují jedna, dvě zajímavé skladby, které na desce najdete, a zbytek je buď nuda, vata a případně obojí. Tedy za předpokladu, že jim přesně jejich styl nežerete horem dolem už deset let, nebo jak dlouho už jejich wannabe industrial hrají. Z “Antiserum” bych vypíchnul především již zmiňovanou “Virus” a případně i předposlední “Welcome”. Špatná není ani “Kommt näher”, ale tím výčet asi končí. Vím, že to moc chvály není, nicméně co víc říct o desce, z níž zdaleka nejlepší jsou bonusové remixy originálních skladeb.
Atreides

Recenze

Combichrist – We Love You

Napsat komentář
Combichrist - We Love You
Země: USA / Norsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Out of Line

Tracklist:
01. We Were Made to Love You
02. Every Day Is War
03. Can’t Control
04. Satans Propaganda
05. Maggots at the Party
06. Denial
07. The Evil in Me
08. Fuck Unicorns
09. Love Is a Razorblade
10. From My Cold Dead Hands
11. We Rule the World Motherfuckers
12. Retreat Hell Part 1
13. Retreat Hell Part 2

Hodnocení:
H. – 6/10
Ježura – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nijak se netajím tím, že Combichrist jsou jednou z mých nejoblíbenějších industriálních kapel… dnes už vlastně pomalu jednou z mých nejoblíbenějších kapel vůbec. Desky “Everybody Hates You” (2005), “What the Fuck Is Wrong with You People?” (2007) a “Today We Are All Demons” (2009) jsou totální pecky do držky, kde je jedna absolutní bomba za druhou. Následující “Making Monsters” (2010) sice bylo oproti svému předchůdci o malinký kousek méně dobré, ale pořád to byla kurevská paráda, v níž o extrémně silné songy nebylo nouze. Asi tedy není divu, že jsem se neskutečně těšil i na letošní šestou řadovku “We Love You”, která popravdě řečeno patřila mezi má nejočekávanější alba letošního roku…

Jistě víte, jak to bývá… pokud člověk recenzuje svojí oblíbenou kapelu, má tendenci jí trochu nadržovat, taková alba to prostě v recenzích vždycky mají lehčí. Nebylo by tedy divu, kdybyste po úvodu, jaký jsem před chvílí předvedl, čekali na konci článku nějakou devítku nebo ještě víc, ale tohle jaksi nebude ten případ. “We Love You” totiž zní přesně tak, jak jsem doufal, že znít nebude – ve stylu “No Redemption” z loňského roku. To je soundtrack k počítačové a konzolové hře “DmC: Devil May Cry”, na němž Combichrist do svého soundu zakomponovali elektrickou kytaru a vydali se na pole čistého industrial metalu.

Dobře, chápu to… Andy LaPlegua a jeho parta chtěli zkusit něco trochu jiného, jako experiment jsem “No Redemption” vzal, i když to album vůbec nemám potřebu poslouchat. Doufal jsem ovšem, že na klasickém dlouhohrajícím albu se Combichrist vrátí ke svému klasickému soundu, který jim jde nejlépe, což se stalo jen částečně, jelikož to platí přibližně o polovině “We Love You”, kdežto ta druhá má blíže k “No Redemption”. Nemám samozřejmě vůbec nic proti progresu skupin a dokážu přijmout, že to není třeba stejné jak před deseti lety, proti tomu v základě nic, ale tenhle progres Combichrist mi radost zrovna nedělá, jelikož se mi jednoduše nelíbí, když se geniální aggrotechová řezničina pomalu transformuje do vcelku obyčejného industrial metalu…

V některých momentech “We Love You” zní tak, že kdybyste ty songy pustili nezasvěcenému posluchači, tak řekne, že je to normální metalová formace, jež si možná sem tam pohraje s elektronikou. Právě ty nejkytarovější písničky desky mě baví suverénně nejméně, což je případ třeba hned úvodní “We Were Made to Love You”, která je poměrně zatěžkaná, a i když se elektronika samozřejmě neodebrala kompletně do věčných lovišť, riffy hrají prim. Nicméně i přes téměř čtyřminutovou délku na mě “We Were Made to Love You” působí spíš jako intro.

Pak jsou tu kytarové songy, které představují přesně to, co zrovna od Combichrist poslouchat nechci, protože je tucet skupin, jež industrial metal umí lépe, a protože Combichrist jsou mistři v něčem jiném. To je případ třeba trochu otravné halekačky “Maggots at the Party”, kde mě ta kytara doslova irituje, a jediný, kdo tuhle píseň trochu zachraňuje, je sám Andy LaPlegua se svým klasickým řevem v relativně chytlavém refrénu. Ještě hůř je na tom skoro až punková odrhovačka “Love Is a Razorblade”, kterou jsem okamžitě začal při poslechu přeskakovat… sorry, chlapi, ale takhle prostě ne. Suverénně nejhorší věc na “We Love You”. O trochu lepší je “Retreat Hell Part 1”, jež místy zní jako industriální patinou natřený stoner metal, ale pořád to prostě není ono.

Pak je tu pár pomalejších, uvolněnějších kusů, v nichž Combichrist rovněž nejsou zrovna mistři – stačí vzpomenout třeba na nezáživnou “Through These Eyes of Pain” z “Making Monsters”. Na druhou, i některé podobné skladby se skupině povedly, například titulní vál z “Today We Are All Demons”, v němž bylo cítit parádní napětí. “The Evil in Me” a “Retreat Hell Part 2” na novince ovšem bohužel opět patří do sorty těch slabších.

Zatím to vypadá na pěkný průser, takže abychom si trochu spravili náladu, pojďme se vrhnout na to pozitivnější, tedy ty povedené vály. Z těch, kde kytara hraje podstatnou roli, se povedla hned druhá “Every Day Is War”. Při jejím poslechu jsem si díky stavbě, elektronické složce i vokální lince ihned vzpomenul na hitovku “Get Your Body Beat” z “What the Fuck Is Wrong with You People?”, akorát doplněnou o kytaru, ale nakonec to ani tak nevadí, protože po úvodním umíráčku v podobě “We Were Made to Love You” dokáže “Every Day Is War” pořádně nakopnout. Dalším songem, v němž kytara zas tolik nevadí, je “Satans Propaganda”, v níž se trochu slabší kytarovější pasáže střídají s parádním aggrotechovým námrdem, takže ve výsledku je to oukej. Trochu mimo celkový výraz “We Love You” pak stojí ještě “Denial”, kde se rovněž střídají momenty s kytarou a bez ní, avšak zrovna zde mi to zní jako ozvláštnění nahrávky, takže je to také v pohodě.

A to nejlepší nakonec. Naštěstí se totiž urodilo i několik válů, které představují Combichrist přesně v té podobě, v jaké je chci slyšet. Sice i zde se sem tam ozve kytara, hraje však naprosto minoritní roli. A nutno dodat, že všechny tyhle kusy jsou opět naprostou trefou do černého, takže tím spíš je na nich vidět, že když se chce, tak to prostě kurva jde a je to pořád nářez jak dobytek. “Can’t Control”, “Fuck Unicorns”, singlová “From My Cold Dead Hands” a “We Rule the World Motherfuckers” jsou prostě ultimátní hity a obzvláště “We Rule the World Motherfuckers” se může bez problémů měřit s těmi nejkultovnějšími peckami z předcházející tvorby. Mimochodem… všímáte si, že jak se u Combichrist v názvu písničky objeví “fuck” v jakékoliv podobě, tak je to vždycky maximální bomba, jež vám ustřelí palici? Dokonce ani občasný závan dubstepu mě v těchto kusech nijak zvlášť neobtěžuje.

Celkově jsem z “We Love You” trochu rozpačitý. Na jednu stranu se mi moc nelíbí čím dál tím větší role kytary, na druhou stranu jiné skladby zase ukazují, že problém v zásadě není v samotné kytaře, protože se ji v nich podařilo zakomponovat tak, aby to pořád byli Combichrist a trhalo to koule, což je případ především “Every Day Is War” a vlastně i “We Rule the World Motherfuckers”, kde však má minimální zastoupení a ke slovu se pořádně dostane až v závěru a pomůže song vygradovat. Tímhle způsobem jsem klidně pro a vůbec mi to nevadí, právě naopak, ale věci jako “Maggots at the Party” nebo “Love Is a Razorblade”, v nichž i ta elektronika zní spíš rockově, mě s prominutím vyloženě serou.

Trochu se mi zdá, jako by se Combichrist trochu chtěli posunout ke kytarovějšímu zvuku, ale zároveň nechtěli tak úplně opustit svůj původní sound, výsledkem čehož je poměrně neucelená kolekce, v jejímž rámci vedle sebe stojí čisté kytarovky, aggrotechové šlehy a menší experimenty, díky čemuž je výsledek trochu rozhádaný. Finální hodnocení 6/10 obecně sice není žádný průser, ostatně pořád se mi lehce nadpoloviční počet songů upřímně líbí, ale když si vezmete, že předchozí alba jsou všechna na 8+, v některých případech dokonce devítkové záležitosti, je to znatelný pokles.

Posun industriální formace na pole metalu není ve své podstatě tak zavrženíhodná věc a zcela jistě existují případy, v nichž to dávalo smysl a mělo to opodstatnění (stačí vzpomenout třeba jenom drogové maniaky Psyclon Nine, o nichž se tu poslední dobou psalo celkem dost), ale zrovna u Combichrist bych byl upřímně rád, pokud by “We Love You” bylo v rámci tvorby kapely spíše experimentem. Dobře, chtěli si trochu zabejčit s kytarou a udělat nějaký ten metal, beru to, nicméně na příští desce bych uvítal, kdyby se Combichrist vrátili k čistému aggrotechu, který jim jde nejlépe a s nímž totálně nakopávají prdele.

Další názory:

Co se desky “We Love You” týče, v jejím případě hraje ve prospěch Combichrist jeden důležitý faktor – předchozí tvorbu těchto elektronických extrémistů prakticky neznám, takže z ní zákonitě nemůžu být tak na větvi jako kolega, a proto nehrozí ani žádné potenciální zklamání pramenící z jejího srovnávání s novinkou. A “We Love You” pro mě skutečně žádným zklamáním není. Je sice pravda, že ne všechno se mi na ní líbí a třeba dubstepový otvírák “We Were Made to Love You” nebo trošku podivný závěr v podobě “Retreat Hell Part 2” mě moc neoslovily, ale zbytek je prostě dobrá a místy dokonce úplně výborná muzika, která má pořádné koule a je zatraceně chytlavá. Ač jsem se toho předem trochu bál, “We Love You” mě baví s každým poslechem a jestli jsou starší desky fakt o tolik lepší, jako tvrdí H., asi mi nezbývá, než je trochu prubnout. Nezpochybnitelné kvality “We Love You” jsou totiž dostatečným příslibem mimořádných zážitků.
Ježura

Recenze

Bog[~]Morok – Industrialypse

Napsat komentář
Bog[~]Morok - Industrialypse
Země: Rusko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 21.10.2013
Label: More Hate Productions

Tracklist:
01. Industrialypse
02. Gliese 581d
03. Не вижу зла (Stadiae III)
04. Neizbezhnost’
05. Hellstarter
06. Shapeshifter
07. Bloodsucker
08. Свет в конце тоннеля
09. Звездопад
10. IDDQD
11. Undream
12. Der Golem [Fantômas cover]

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

Sejde z očí, sejde z mysli. Přesně tak by se dal úplně jednoduše, ale ve výsledku naprosto přesně popsat můj vztah k ruské formaci Bog[~]Morok, jejichž domovina se nachází v Jaroslavlské oblasti. Na jejich jméno jsem poprvé narazil před nějakými plus, mínus deseti lety krátce po vydání jejich debutového počinu s názvem “Azoic” z roku 2003. Bog[~]Morok se na něm tehdy prezentovali poměrně slušně provedenou hudbou v death/doom metalových vodách. Co si tak matně vzpomínám, nejednalo se o žádný vyložený zázrak, ale rozhodně šlo o poctivou nahrávku, která se dala poslechnout, přičemž některé vály se povedly opravdu hodně. Dodnes si i po těch deseti letech bez problémů vybavím výtečný kus “Ignis Fatuus” a především jeho beze srandy perfektní závěr. Líbilo se mi to tehdy opravdu hodně a nyní jsem si song v rámci tvorby této recenze milerád připomněl – a pořád je to kvalita.

Jenže právě v této fázi dochází k naplnění ona první věta článku, protože i přes sympatické první seznámení na “Azoic” jsem Bog[~]Morok přestal sledovat a s následující tři alba “Stadiae II” (2005), “Syn.Thesis” (2007) a “Декаданс” (2010) šly úplně mimo moje sluchové ústrojí. Nyní se mi ovšem shodou náhod po letech dostala do drápů pátá řadová deska s názvem “Industrialypse”. Nejen název, ale i obálka, jež počin zdobí, lehce napovídají, že jsem asi v mezičase prošvihl pořádný kus vývoje, který Bog[~]Morok za ty roky udělali.

A opravdu tomu tak je, protože se zvukem z “Azoic” toho Bog[~]Morok ve své současné podobě nemají společného zhola nic. Jak už jen samotný název “Industrialypse” napovídá, Rusové se nyní věnují industriálnímu metalu… i když. Formálně se tomu samozřejmě říká industrial metal, ale ve skutečnosti takováhle hudba může znít industriálně pouze posluchačům metalu, kteří jaktěživ nevytáhli paty ze svých žánrových mantinelů. Je to úplně to stejné jako všechny ty rádoby gothic metalové kapely, jež toho s opravdovou gotickou scénou mají společného úplné minimum, jestli vůbec něco. A přesně takhle se to má i s oním takzvaně industriálním metalem na “Industrialypse” (a nejen na něm, platí to i o tuně dalších alb) – pokud jste se někdy setkali s opravdovou elektronickou hudbou, tak vám na občasném jednoduchém samplu nebo nějakém tom lehkém klávesovém motivu rozhodně nepřijde nic industriálního. Pokud byste tedy od hudby, která se označuje jako industrial metal, chtěli slyšet nějakou metalově-elektronickou divočinu, v níž se o slovo perou brutální agresivní beaty a řezavé kytarové riffy, na “Industrialypse” něco takového rozhodně nenajdete, protože v porovnání s těmi skutečně industriálními skupinami je tohle vlastně docela hodná a neškodná hudba.

To by ještě nemuselo být nutně špatně a z obecného hlediska vlastně ani není, protože je spousta skupin, jež formálně spadají do tohoto rádoby industrial metalu, ale pořád se jejich muzika dá bez problémů označit jako posluchačsky atraktivní – a ani člověk příliš dlouho nemusí přemýšlet, aby na první dobrou vyplivnul třeba jméno Fear Factory, zřejmě největší veličiny podobného “industrial” metalu. Takže ano, i takhle se dá dělat dobrá hudba. Jenže bohužel, na Bog[~]Morok se to z mého pohledu tak nějak nevztahuje. Tedy, abych byl férový, nemám tušení, jak tomu je na předchozích třech albech, ale o “Industrialypse” to neplatí zcela jistě – a nutno dodat, že mě novinka zrovna nepřesvědčila, abych šel zjišťovat, jak jsou na tom její předchůdci.

Jak je na tom “Industrialypse” hudebně, jsme si už v podstatě řekli. Sice nepřímo, ale všechny ty blepty o industriálním-neindustriálním metalu přesně platí i pro tohle album. Normální metal možná trochu modernějšího ražení, sem tam nějaký neškodný synťák a tím je všemu industrialu učiněno zadost. Jak jsem však již naznačil, toto není a priori problém – ten totiž tkví nevýraznosti a nevyrovnanosti samotného materiálu, jaký Bog[~]Morok dali dohromady…

“Industrialypse” obsahuje celkem 12 songů se souhrnnou hrací dobou 55 minut, což už není zrovna zanedbatelný čas. Kolik z těch 12 songů a kolik z těch 55 minut je ovšem opravdu kvalitních? No, naprosté minimum, vlastně skoro vůbec nic. Taková normální hudba, jakou si poslechnete poprvé, podruhé… a pak jdete dál za něčím jiným. Z šedivého a neobjevného průměru vystupuje úplně minimum skladeb a navíc ne vždy je to tím, že by byly vyloženě dobré. Po nepříliš záživném rozjezdu s titulní “Industrialypse” zaujme hned druhý kousek “Gliese 518d” aspoň tím, že je zpívaný rusky, ale třeba hned v následující “Не вижу зла (Stadiae III)” už příliš nefunguje ani tohle, byť se musí nechat, že tahle písnička má aspoň jednu docela pěknou melodickou linku kytary, jež se objevuje v první třetině. Žádný zázrak, ale dá se.

V některých kusech Bog[~]Morok hodně připomínají jiné kapely. Například v jistých pasážích “Hellstarter” nebo “IDDQD” (tenhle název alespoň zaručeně potěší všechny z nás, kteří v kultovní počítačové vykopávce “Doom” používali cheat na nesmrtelnost :)) si určitě vzpomenete na již zmiňované Fear Factory. To není žádné překvapení, jelikož Fear Factory v tomhle oboru vykrádají desítky formací. Jsou tu však i reminiscence, které byste si asi netipnuli – třeba “Bloodsucker” totiž ve slokách zní jak obšleh Soulfly. Stejně tak mi něco strašně připomíná i předposlední “Undream”, ale zde už si bohužel nevzpomenu, o co se jedná. Aby toho nebylo málo, nachází se tu ještě jeden cover – taková normálně provedená předělávka “Der Golem” od avantgardní superkapely Fantômas, v níž se svého času sešly persóny jako Mike Patton (Faith No More), Buzz Osborne (Melvins) nebo Dave Lombardo (ex-Slayer). Jenže ani ta ve výsledku není úplně mimo mísu, protože během poslechu “Industrialypse” si u zpěvu v čistých polohách sem tam na Mikea Pattona opravdu vzpomenete.

Dá se vůbec o “Industrialypse” říct něco vyloženě pozitivního? Inu, jeden relativně povedený song tu přece jenom je – “Shapeshifter”. Ale ani to není vyložená pecka a i v ní si občas vzpomenete na jiné kapely (nepřekvapivě opět Fear Factory, tentokrát hlavně kvůli vokálu). A navíc, co si budeme povídat, pět minut z 55 je prostě málo. Ten zbytek… ne, že by to byla vyložená sračka, to fakt není, ale je to prostě… no, naprostý průměr. Takže se asi není co divit, že si Bog[~]Morok také odnášejí průměrné hodnocení a ještě jeden půl bod dolů. Za co ho strhávám, to přesně ani sám nevím, ale pocitově mi to prostě sedí víc na 4,5 než na 5…

Recenze

Psyclon Nine – [Order of the Shadow : Act I]

Komentáře: 4
Psyclon Nine - [Order of the Shadow : Act I]
Země: USA
Žánr: industrial metal / aggrotech
Datum vydání: 12.11.2013
Label: Metropolis Records

Tracklist:
01. [Act : I] Consecration
02. Shadows Unveiled
03. Suffer Well
04. Glamour Through Debris
05. Come and See
06. Afferte Mihi Mortem
07. Use Once and Destroy
08. Remains of Eden : II
09. But, With a Whimper
10. Order of the Shadow [The Heretic Awakened]
11. Take My Hand While I Take My Life
12. [Act : I] Penance
13. The Saint and the Valentine

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Vzhledem k tomu, že jsme stránka zaměřená především na metalovou muziku, věřím tomu, že když prohlásím, že metal pro mě vždycky byl, je a asi ještě nějaký ten pátek bude jedničkou a žánrem, který mě obecně nejvíce oslovuje, asi tu nebudu sám a nejspíš se nás tu najde víc takových. Stejně tak – a to už tu také na různých místech několikrát padlo – jsem si ovšem během posledních řekněme dvou, tří let oblíbil taktéž tvrdou elektroniku, která svým pojetím i přístupem ve výsledku nemá zas tak daleko k extrémnímu metalu. Dnes si představíme skupinu, která oba tyto světy – tedy tvrdou elektroniku a tvrdý metal – v rámci své tvorby spojuje do jednoho celku…

Určitě každý z vás zná tunu industrial metalových kapel, a kdyby na to přišlo, jistě byste jich tu z fleku pěkných pár vysypali. Většinou je to ale jen normální metal, do toho práskneme pár vteřin rádoby industriální intro a do muziky nějaký nenápadný sampl v pozadí… nic proti takovým skupinám, sám mám spoustu hudby tohoto druhu rád, ale v tomhle případě bude dobré, když si pod kombinací elektroniky a metalu právě tohle představovat nebudete a na podobné věci hned zapomenete. Když jsem totiž výše zmiňoval, že dnes půjde o kombinaci tvrdého metalu a tvrdé elektroniky, rozhodně jsem tím nemyslel jeden sampl, ale opravdovou “diskotéku” s kytarami, kde se riffy a beaty mísí v jedno. A právě Američané Psyclon Nine jsou nádherným příkladem takového přístupu…

Ostatně by bylo docela divné, kdyby tomu tak v případě Psyclon Nine nebylo, protože na rozdíl od ty-vole-dáme-tam-jeden-sampl-a-jsme-industrial-metal-jak-svině kapel tahle smečka, v jejímž středu stojí vokalista Nero Bellum, nevzešla z metalové scény, nýbrž z té elektronické. První dvě desky “Divine Infekt” (2003) a “INRI” (2005) se nesly výhradně ve znamení žánrů jako EBM nebo aggrotech. Až se třetí řadovou nahrávkou “Crwn Thy Frnicatr” z roku 2006 Psyclon Nine přišli s tím, kvůli čemu jsem si jejich tvorbu oblíbil já osobně (ke starším věcem jsem se dostal až zpětně později), tedy s neskutečně agresivní směsicí řezavých, až black metalových kytar, dunící aggrotechové rytmiky a maniakálního vokálu zmiňovaného vrchního principála. Ve stejném duchu Psyclon Nine pokračovali i na čtvrtém albu “We the Fallen” (2009), které mi však i přesto, že to byl stále “rachot” jako prase, přišlo oproti “Crwn Thy Frnicatr” trochu víc laděné do atmosféry (samozřejmě berte trochu s rezervou). Poté kapela na čas přerušila svou činnost, jelikož se Nero Bellum potřeboval vypořádat se svou závislostí na opiátech… Na podzim 2011 Psyclon Nine opět povstali a začali věnovat přípravě první návratové a celkově páté desky, která vyšla letos v listopadu pod názvem “[Order of the Shadow : Act I]”…

Jestli jsem napsal, že “Crwn Thy Frnicatr” bylo brutálně agresivním záhulem a “We the Fallen” bylo v hodně, hodně velkých uvozovkách trochu klidnější, tak novinka “[Order of the Shadow : Act I]” má z tohoto úhlu pohledu blíže spíše k první zmiňované nahrávce, protože se opět jedná o totálně nasranou sbíječku, která se nikoho na nic neptá, a jakmile se rozjede první beat, už ji nic nezastaví. Ať už vezmete jakýkoliv song – snad s výjimkou závěrečné “The Saint and the Valentine” a několika krátkých industriálních meziher “[Act : I] Consecration”, “Come and See”, “But, With a Whimper” a “[Act : I] Penance” – vždy se jedná o nelítostnou agresivní jízdu s neskutečnou dávkou energie a zničujícím tahem na bránu. “[Order of the Shadow : Act I]” je přesně tím druhem alba, při jehož poslechu máte chuť šílet, skákat po pokoji jak magoři a případně dát někomu jednu po hubě. I když se třeba jedná o trochu pomalejší kus jako “Remains of Eden : II”, pořád z toho čiší obrovská nenávist – a právě v tomhle, tedy v tvorbě chaotické a nenávistné atmosféry, jsou Psyclon Nine vážně mistři.

Mezi mé nejoblíbenější kusy na “[Order of the Shadow : Act I]” bezesporu patří hned úvodní nářez “Shadows Unveiled”, který se rozjede hned po noisovém závěru intra “[Act : I] Consecration”. Nutno dodat, že Psyclon Nine se s ničím neserou, nehrají to na gradaci nebo postupné odhalování trumfů, hned od prvních vteřin začnou pálit ostrými a posluchače srazí industriálně chladnými riffy, brutální elektronikou a šíleným vokálem Nero Belluma, jehož hlasivky musí s takhle extrémním projevem dostávat kurevsky zabrat. Je sice pravda, že hned s prvním songem Psyclon Nine opravdu ukážou téměř vše, co na “[Order of the Shadow : Act I]” najdete, ale tahle kapela to víc než na nějaká překvapení opravdu hraje na to, že vám tou muziku dá hned na začátku pěstí do držky a dalšími ranami vás bude bez milosti ládovat až do konce alba; že vás strhne a až do poslední vteřiny vám nedá vydechnout. A přestože by se mohlo zdát, že něco takového je trochu málo na smysluplné naplnění 50 minut, je tomu přesně naopak – minimálně mě osobně to totiž neskutečně baví. Některé skupiny tohle prostě umí a Psyclon Nine mezi ně rozhodně patří.

Výtečná je taktéž “Suffer Well”, která hlavně ve své druhé polovině vygraduje do brutálního nářezu, zejména refrénové pasáže s odsekávaným “Suffer for me, Suffer well, We’ll suffer ’til we burn in hell” mají totální koule. “Afferte Mihi Mortem” oproti tomu zabíjí hutným riffem, který ten song táhne hodně kupředu. “Order of the Shadow [The Heretic Awakened]” to zase vyhrává na výborný tlak, který se jí daří vytvářet, a také několik s přimhouřením oka “epičtějších” momentů.

Psyclon Nine

Ne, že by ostatní vály jako “Glamour Through Debris”, “Use Once and Destroy” nebo už zmiňovaná “Remains of Eden : II” neměly pořádný odpich a tah na bránu – rozhodně i tyhle písničky nedělají Psyclon Nine sebemenší ostudu a všechno o té agresi a dalších věcech, co padlo výše, platí i pro ně (ostatně kdyby tomu tak nebylo, nebylo by ani tak vysoké hodnocení), jen mně osobně ty z předchozích dvou odstavců přijdou ještě brutálnější. Trochu stranou stojí až závěr alba v podobě trochu rozmanitější “Take My Hand While I Take My Life”, v níž – například díky vybrnkávané melodii v pozadí hned na začátku – Psyclon Nine snad poprvé sundají nohu z plynu. Zvolnění se ale naplno projeví až ve finální “The Saint and the Valentine”, kterou bychom v kontextu všeho, co zaznělo před ní, mohli nazvat až baladickou skladbou. Jedná se o podobnou záležitost, jako byla také závěrečná “Under the Judas Tree” na “We the Fallen”, takové uvolnění napjaté industriální atmosféry na rozloučení.

Jak už asi vyplynulo z předchozích řádků, mě osobně muzika, jakou Psyclon Nine hrají, opravdu oslovuje. Kapela ve své tvorbě pojí mé aktuálně dva nejoblíbenější hudební světy do jednoho extrémního celku, který mě ohromně baví. Psyclon Nine si berou to nejlepší z agresivních podob obou žánrů a míchají to do ještě agresivnějšího kotle, který naprosto zabíjí. Pokud vám tohle zní lákavě a nestavíte se a priori proti elektronickému soundu, tak s chutí do toho, protože Psyclon Nine tuhle kombinaci dovedli téměř k dokonalosti a upřímně neznám moc skupin, které by tak činily s podobnou silou jako právě oni.

Recenze

Phobonoid – Orbita

Napsat komentář
Phobonoid - Orbita
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Phobos
02. ex
03. Vuoto
04. Lo spettro di Deimos
05. Omega
06. Magnete
07. Deimos

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

“Ty vole, tak to je kurva nářez” – přesně tohle byla ta úplně první věc, která mě napadla při seznamovacím poslechu minialba “Orbita” od italského jednočlenného projektu Phobonoid. Nebudeme však předbíhat, nejprve nastíním situaci…

Představte si, že jsou dvě ráno, do oken mlátí prudký vítr, celý dům už spí. Vy ovšem stále sedíte u počítače, mordujete se s novinkami pro jednu nejmenovanou stránku a k tomu vám hraje nová deska Lady Gaga. Píšete, píšete a najednou album skončí, což se občas stane každému albu, jelikož jak známo, kapacita nosičů není nekonečná. Přestanete na chvíli psát a začnete zasvěceně dumat nad tím, co si pustit dál. Po příjemném popíku máte chuť na nějaké to black metalové zlo, k tomu vám na harddisku visí několik desítek alb na poslech na recenze a hodnocení, tak se podíváte do příslušné složky na nahrávky, které jste doposud neslyšeli. Tam uvidíte jakýsi Phobonoid, který vám před časem přišel, tak ve vás uzraje osudové rozhodnutí, že tam šoupnete zrovinka tuhle fošnu – stejně už je načase, abyste si to konečně poslechli. A tak se také stane. A v téhle ospalé atmosféře pozdních nočních hodin, kdy už se vám zavírají oči, že na ten monitor skoro nevidíte, se na vás vyvalí něco takhle zničujícího a úplně vás to smete…

Nyní se možná zeptáte, jakýže zázrak to tedy Phobonoid hrají… nebo spíš hraje, protože – jak už jednou zaznělo – se jedná o jednočlenný projekt. Promo materiál sliboval “cinematic black metal”, pod čímž si osobně představím spíš nějakou symfonickou blbinku; dále má prý pozadí skupiny ležet na scéně punk/HC/noise, což by zase mohlo budit očekávání nějaké drtící kombinace black metalu a hardcoru, jakou předvádějí dejme tomu třeba Celeste nebo The Secret. Ani jedno ovšem není pravda. Pokud bych měl muziku, jaká se na “Orbita” nachází, přirovnat k jedné jediné kapele, okamžitě se mi vybaví švýcarští cestovatelé do kosmických dálek Darkspace. Phobonoid sice zdaleka není hudba tak extrémní, monotónní a pro běžného smrtelníka takřka neposlouchatelná, jako jsou na neprostupné hlukové stěně postavené, předlouhé hypnotické opusy zmiňovaných Švýcarů, zde se jedná o záležitost trochu umírněnější (i když v porovnání s Darkspace je umírněnější skoro všechno), ale i na “Orbita” se vyskytuje pár značně extrémních momentů, i podobný tlak a intenzita, občasné industriální ruchy a dokonce tematické zaměření sedí. I tak to ale berte spíše jako berličku, jelikož ta podoba obou formací není úplně stejná.

Hypnotičnost a také uhrančivost jsou tím, čím “Orbita” vládne naprosto excelentně. Celé EP má sice pouhých 20 minut, ale oč je počin kratší, o to je celková atmosféra zahuštěnější a výsledek intenzivnější a působivější. Hned první skladba “Phobos”, která je možná do jisté míry zamýšlena i jako intro, posluchače doslova pohltí. Pomalu narůstá a graduje do čím dál tím odpornějšího závěru – a už v této chvíli mě Phobonoid měl skoro na své straně. Definitivně si mě pak EP získalo s druhou “ex”, což je právě jedna z těch kompozic, v níž se ozývá citelný vliv Darkspace. Drtivá stěna zvuku, absolutně uhrančivý feeling a všeobklopující atmosféra chladného a nekonečného kosmu.

V podobném duchu se nese i zbytek “Orbita”, jenže Phobonoid dokáže v průběhu skladeb nabízet doslova bravurní momenty. Třeba v hned následující “Vuoto” se objeví několik působivých pomalejších pasáží, drtivá kytarová práce, ambientní ruchy – a posluchač v neustálém pozoru, co bude následovat. Za syntetického bouchání se “Vuoto” přelije do pomalého uhrančivého žalmu “Lo spettro di Deimos” a opět vše funguje až neuvěřitelně skvěle. “Omega” je další intenzivnější kus, který ve své první polovině ničí, aby se následně zlomil do středního tempa a pomalu odezněl do dálky. “Magnete” je spíš takovým předělem mezi zbytkem EP a poslední kompozicí, ale i ten je patřičně plíživý a stejně jako zbylé songy se dokáže dostat pod kůži, přesto však směřuje k tomu, aby posluchače připravil na úplný vrchol “Orbita” v podobě závěrečného opusu “Deimos”, jenž disponuje naprosto fenomenálními melodiemi a končí perfektním táhlým sólem takřka přes polovinu písně.

Ohledně “Orbita” je před koncem článku nutné zdůraznit ještě jednu věc, kterou je koncept alba. Středobodem EP je totiž příběh o konci civilizace na Marsu, jehož svědkem je jakýsi Phobos, který má být chápan jako družice i jako Bůh strachu zároveň. Příběh pak končí ve chvíli, kdy se Phobos na zničeném povrchu Marsu setká se svým bratrem Deimosem. Víc nevím a také nevím, jestli by mi pomohly texty, jelikož většina EP takřka instrumentální, a když už se nějaký vokál ozve, je to jen neurčitý schizofrenický řev kdesi v pozadí, který zní spíše jako další nástroj.

Od Phobonoid jsem nečekal zhola nic, ale “Orbita” mě doslova posadila na prdel, protože to EP je excelentní – naprosto vážně a beze srandy. Jeho jedinou nevýhodu vidím v tom, že má pouhých 20 minut, protože na takhle výtečnou věc je to prostě setsakra málo – pokud by byla udržena nastavená laťka, s naprostým přehledem bych Phobonoid sežral klidně i třikrát delší hrací čas. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku s minimálně dvojnásobnou stopáží, vše by bylo naprosto stejně intenzivní a dostalo mě to stejně jako těchto 20 minut, zcela reálně bych uvažoval i o devíti bodech, nicméně vzhledem k tomu, že 20 minut takhle povedené záležitosti mi jednoduše nestačí a chtěl bych víc, dávám “jenom” 8,5. Ale jinak se není o čem bavit – obrovské doporučení!

Minirecenze

Alexanred – Non-Stop Non-Stop

Napsat komentář
Alexanred - Non-Stop Non-Stop
Země: Finsko
Žánr: industrial metal
Datum vydání: 6.12.2013
Label: Inverse Records

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Vzhledem k tomu, že i minirecenze je na jednu tříminutovou písničku dost velká, hurá nejprve na pár suchých informací. Alexanred je nový projekt, za nímž stojí finský muzikant Aleksi Susi, který je známý především jako kytarista mírně zavedenější formace 2 Wolves, jež má za sebou dvě dlouhohrající desky. Nemám tušení, co přesně zmiňovaného Aleksiho vedlo k založení nového bočního projektu, ale vůbec bych se nedivil, kdyby šlo o to, aby si trochu odpočinul u jiné tvorby nebo si prostě vyzkoušel trochu jinou hudbu, než jakou hraje ve své domovské skupině. Nebo alespoň to napovídá jeho první písnička pod hlavičkou Alexanred, “Non-Stop Non-Stop”, která aktuálně vychází jako singl…

Přiznám se, že hudbu 2 Wolves nemám nastudovanou do puntíku, ale pár písniček znám (třeba taková “Stars” je fakt skvělá) a podle nich se mi tvorba kapely zdá poměrně melancholická, příjemně melodická, ale ne vtíravá nebo otravná, rozhodně to není zlé. Rozdíl mezi tímhle a “Non-Stop Non-Stop” je hned zřejmý, protože hudebně je Alexanred úplně jinde. Jedná se o šlapavý, chytlavý a s nadsázkou řečeno až hitový industrial metal, u něhož si člověk místy vzpomene – asi jako u všech skupin opepřených industrialem a s podobně odměřenou strojovou rytmikou – třeba na takové Rammstein, ale to berte docela s rezervou.

Musím říct, že na první pohled mi “Non-Stop Non-Stop” nepřišlo jako nic extra a rozhodně nemůžu tvrdit, že by mě ten song hned na první ránu nakopal do prdele, ale už tak na třetí pokus mě to docela chytlo. Není to žádný vyložený zázrak, ale poslouchá se to dost pohodově, člověk u toho klepe nohou do rytmu úplně automaticky, minimálně motiv refrénu je dobře zapamatovatelný, všechno je oukej. Z jedné tříminutové písničky toho samozřejmě o celé kapele moc nevyluštíte, ale pokud by Aleksi Susi přišel s nějakým 30-40 minut dlouhým albem v podobném duchu a kvalitě, jako solidní zábavou na pár poslechů bych tím rozhodně nepohrdl.

Interviews

Herrschaft

Komentáře: 2
Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: France
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Questions: H., Atreides
Answers: MaX, Zoé H.
Number of questions: 13

ČESKÁ VERZE ZDE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Hello! Let’s start with a simple question. The band comes from France but the name Herrschaft – if I am not mistaken – comes from German language. Why is it so? Does it have any special meaning, or did you choose German name just because it sounds good?

MaX: Of course you could think that having a German name for an electro Metal band just “sounds cool”, but it’s a little bit more complex than that. We chose Herrschaft by its German meaning, close to “reign”, or “domination”. First of all this meaning fit perfectly the theme of our two first albums, based on the reign & domination of humanity in a futuristic world. But it also appeared that this word, even for German people, had quite a blurry meaning, some kind of mystery in its definition… Well that was perfectly fitting for us.

When we talk about languages… almost all of your songs are written in English. If memory serves me well, there is only one song sung in French, “De flammes et d’ombres” from your first EP “Architects of the Humanicide”, is that right? Have you ever thought about doing more songs in French language?

MaX: Good remembrance, but we also have another song in French which is the hidden track ‘Uber Alles’ on “Tesla”. We have used French lyrics in an opportunistic manner only, only when songs were special enough to justify it. But In general, writing in French is a challenging process, we find it easier to write most of our lyrics in English and keep French only for some ‘special’ songs.

Zoé H.: That’s also why the name of this new album is in french langage. I like the way “Les 12 Vertiges” sounds.

Your music is a blend between metal and electronic music… I would even dare to say that Herrschaft’s music is not metal with industrial influences but that both metal and electronic elements are equal. Would you agree with that or do you still see yourself as a metal band? I would also like to ask how do you like purely electronic music styles? I guess it’s a positive opinion considering how your own music sounds, is that right? If so, which electronic genres do you prefer? The electronic side of “Les 12 Vertiges” sounds to me not so far from EBM…

MaX: We definitely see ourselves at the very edge between Dark Electro and Metal worlds, and fight to give this musical genre a new identity. They are so many bands, claiming themselves “Industrial” that just don’t bring any value to the Electro part except, like, a machine sample at the beginning of their song… Ok we do not consider being part of the same family. Hence, you are right when you see some EBM influence in Herrschaft. All members are very keen of groups like Combichrist, Wumpscut or Front Line Assembly, this is our second world aside of Metal influences.

Zoé H.: Maybe even the first one before Metal for me. I start a new song way more often with an electro shit than with a distorted guitar riff. That’s probably the biggest problem of all those self-proclaimed “industrial” bands who juste do a metal-core stuff and add a tiny synth sound in the background. Sorry guys: I like Fear Factory, but it’s not industral. Nine Inch Nails is.

One “bonus” question connected to the previous one. Daft Punk, probably the best known electronic act from France, released a new album after eight years in May. Have you heard “Random Access Memories” and what do you think about it?

MaX: Actually I heard it quickly by chance and I’m quite disappointed. Way too far from their Electro/Clubbing approach they had in their previous albums. Guess it’s a bit too funky for me now.

Zoé H.: I miss the clubbing approach too. They have created that fucking good damn french touch that make people dance all over the world. But well, you know… When a band evolves, we hate it because of puritanism. When a band does always the same shit, we hate that too because they are too old-fashioned. I don’t want to judge any band who tries something new or different so far. Just close your eyes and forget the band’s name. Listen to “Random Access Memories” forgetting it is made by Daft Punk. Maybe it’s a good album if the band’s name was “I Don’t Give A Fuck”.

Since your music – as we already said above – blends both metal and electronics, I would also like to know which order do you compose the songs in? I mean… do you write metal riffs and then add the electronics, or the electronic elements come first?

MaX: The first element in songs will come from an idea of me or Zoé… And then, always, will start a fight between Zoé and me because we barely agree with each other’s ideas. The song is broken, changed, denied by the other member, then back and forth, till the result gives birth to a full song. It’s fun working that way but very demanding and quite tiring.

Zoé H.: It can be started from anything. A synthetic sound I like, a drum pattern from MaX, a guitar riff, even an ambiance or an electro pad. We are more led by the sound of each element than by the notes, you know. We like textures more than melodies or technicity.

There is a gap of five years between the first album “Tesla” and “Les 12 Vertiges”. Why did it take so long to release the record? When did you start working on “Les 12 Vertiges” and how much time did all the parts of creating process like composing or recording took?

MaX: To understand you must know that Herrschaft is totally self-produced in Zoé’s own Studio in Paris. We have all the chance, and this latitude to record, build and master our sound under his magic fingers as much as we want. Yes, we really started working on this album in 2008, right after the release of “Tesla”. It’s just that… It took time to see the end and it took many efforts and doubts to be sure that we will be able to release it.

Zoé H.: Having my own studio (www.zoe-h.net) and being the producer of this album was a strong advantage, but it’s also the freedom to never end a song because you don’t have time or money limit.

I run way faster when i’m working for other bands! (laugh)

Herrschaft

I know that Zoé plays with The CNK and that he also used to be involved in some other bands. However, I have to confess that I don’t know anything about other musical projects of the rest of Herrschaft members. Do they play anywhere else except of Herrschaft?

MaX: Not really, we all have other musical projects in mind but, aside the CNK experience, all these were postponed after the release of “Les 12 Vertiges”. We’ll see if we will have more time to work on them now!

Zoé H.: Herrschaft is almost 10 years old. Imagine, I was under 20 when I started that shit, we were too young to have other projects! (laugh). And today, if each album takes 5 years of work, I don’t want to know what could happen if we all had several projects!

But MaX is a bit shy. He used to play in the previous shape of the actual Otargos, black metal from Bordeaux, France.

There are few guests on “Les 12 Vertiges” – Jessy Christ in three songs, Krank Nox in “Rat in Cage” and C.N.X. in “Allmighty”. I have to confess that I’ve never heard about any of them before and even Google hasn’t told me anything… Could you please tell us who they are?

MaX: They are a lot of talented people… We have known all three by playing gigs together and sharing interests for each other’s band. We knew we would be able to collaborate one day or another and we are proud that they responded our call for this album. Jessy Christ was the singer of a former Electro-Rock band called Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic‎). C.N.X. is the singer of the Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) and participated in bands like Tamtrum. Krank Nox was the singer of former band Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Now you asked, you must check all this material if you don’t know yet.

Zoé H.: They are all well-known bands in that industrial french scene at that time. Most of them don’t exist anymore. But you know what, I’m a big fan of all of those bands. They are probably the most played music in my iPod. So we really wanted to have them all on that record. We litteraly wrote the songs for each of them. When MaX brought me the lyrics of the song “Allmighty”, we said “it has to be C.N.X, no other kind of voice will fit”. Same thing for Krank.

Now I would like to ask about a few songs from “Les 12 Vertiges”. I unfortunately don’t have lyrics by now because I received only music from your label so I have to ask according to the song titles only… There is a track called “Kimi Ga Yo”. As far as I know, “Kimigayo” is the national anthem of Japan. Is there any connection between it and your song?

MaX: The Kimigayo anthem means “our reign”. We took the analogy with Herrschaft’s meaning to integrate the anthem lyrics into our own song. Appart of the ‘japanese’ synthetic touch, it fitted perfectly the song’s purpose.

Zoé H.: Jessy sings the first sentences of the japanese anthem in that track, exactly. It’s a very poetic anthem. Much more civilized than the french one (laugh).

The last song on “Les 12 Vertiges” is called “Mephedron Trip”. Do any members of Herrschaft have experiences with drugs or mephedrone concretely? What is the meaning of this song?

MaX: Concretely is the word. The whole album has been built on these kind of concrete experiences, with drugs, or alcohol, mixed altogether with life, to create an independent vertigo and lead to a song of the album.

Zoé H.: That’s basically the point of the whole album… We had experiences, mind trips, with the help of chemistry or not. And each trip became a text, a music and then a song. Twelve stories, twelve vertigoes. I hope we will not be seen as simple junkies, but more as psychologist entertainers in a social research.

Herrschaft

Another track from the album is entitled “Thirty-Six”… what is the meaning of the number 36 in that case?

MaX: 36 degrees. There are some times your body temperature will reach this level and this is usually no good news. This song is definitely the most desperate of the album in its music and its lyrics.

Zoé H.: It’s the last one we wrote, and it is the climax of the lifes of MaX, Jessy and me during those 5 last years. It relates the last experience we had all together before finishing that album. It is the most desperate song, with “Whispering Clouds”, for me too…

The next thing I’d like to ask about is the cover of “Les 12 Vertiges”. The body part and the symbol on its chest reminds me something like anatomy but I can see also the part of the Tree of Life from Kabbalah in the background. Is there any connection between the body and the Tree of Life or any of its sephirot? And what about the title of the album itself? Does it have any precise meaning or is it linked to something bigger – apart from the fact, that each track (probably) represents one single vertigo?

MaX: The tree of life symbol is a key element of the artwork and the album concept. You will find it in the body interior of the cover, blue and red as a tree made of arteries and veins. You will find it again, free this time, in the booklet. And of course in the Kabbalah tree on the cover… Indeed all these symbols are meant to represent the inner life, in conjunction with the marble body and all these vertigoes.

Alright, here comes the very last question, this one won’t be too much original. Could you tell us what are the plans of Herrschaft for the nearest future? Thank you very much for the interview and for your answers!

Zoé H.: Now that the album is out it’s time to focus now on live experience again. We have built a brand new line-up and are working hard to prepare our next stage appearances.

In parallel we have a project of gathering and releasing all Herrschaft-related remixes that were done by friends in the past years into a consistent release that would give credit to all the work done. It should be a reality in the next months, we have a 10 year-old birthday to celebrate after all!

Rozhovory

Herrschaft

Komentáře: 2
Herrschaft - Les 12 vertiges
Země: Francie
Žánr: industrial / electro metal / EBM

Otázky: H., Atreides
Odpovědi: MaX, Zoé H.
Překlad: H.
Počet otázek: 13

ENGLISH VERSION HERE

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Francouzští electro/industrial metalisté Herrschaft nedávno vydali svou druhou dlouhohrající desku “Les 12 Vertiges”, ovšem nejen ona byla předmětem našeho rozhovoru. Na naše otázky o elektronické muzice, jazycích, drogách a samozřejmě i samotném albu odpovídali hned dva členové, Zoé H. a MaX…

Zdravím! Začněme s lehkou otázkou. Kapela pochází z Francie, ale název Herrschaft – pokud se nemýlím – pochází z německého jazyka. Proč je tomu tak? Má to nějaký zvláštní význam, nebo jste si německé jméno zvolili proto, že to zní dobře?

MaX: Samozřejmě, někdo by si mohl myslet, že německé jméno u electro metalové kapely jen “zní hustě”, ale je to trochu složitější. Vybrali jsme Herrschaft podle jeho německého významu, který má blízko k “panování” nebo “nadvládě”. Především tento význam dokonale pasuje k tématu našich dvou prvních alb, založených na panování a nadvládě lidstva ve futuristickém světě. Ukázalo se ale také, že tohle slovo má dokonce i pro Němce trochu nejasný význam, taková záhada v jeho definici… to se k nám hodí perfektně.

Když už se bavíme o jazycích… skoro všechny vaše skladby jsou napsané v angličtině. Pokud mi paměť slouží dobře, máte jen jeden song nazpívaný francouzsky, “De flammes et d’ombres” z vašeho prvního EP “Architects of the Humanicide”, je to tak? Přemýšleli jste někdy o tom, že byste udělali víc písní ve francouzštině?

MaX: Dobrá paměť, ale máme ještě jeden song ve francouzštině, je to skrytá písnička “Uber Alles” na “Tesla”. Použili jsme francouzštinu jen v příhodném případě, když byly písně natolik speciální, aby si to zasloužily. Obecně je ale psaní ve francouzštině náročný proces, přijde nám jednodušší psát většinu našich textů v angličtině a francouzštinu nechat jen pro “speciální” skladby.

Zoé H.: To je také důvod, proč je název nové desky ve francouzském jazyce. Líbí se mi, jak “Les 12 Vertiges” zní.

Vaše muzika je směs metalu a elektronické hudby… Dokonce bych si dovolil říct, že hudba Herrschaft není metal s industriálními vlivy, ale že metalová i elektronická složka jsou si rovny. Souhlasili byste s tím, nebo sami sebe považujete stále za metalovou kapelu? Také bych se rád zeptal, jak se vám líbí čistě elektronické styly? Hádám, že na ně asi budete mít pozitivní názor, když vezmu, jak vaše muzika zní, je to tak? Pokud ano, jaké elektronické žánry preferujete? Elektronická stránka “Les 12 Vertiges” mi připadá docela blízko k EBM…

MaX: Zcela určitě se vidíme někde na pomezí světů dark electro a metalu a snažíme se dát tomuto žánru novou identitu. Je spousta kapel, které o sobě tvrdí, že jsou “industrial”, ale elektronické složce nepřikládají velký význam, snad kromě nějakého strojového samplu na začátku jejich songu… Oukej, nepovažujeme se za součást téhle rodiny. Tudíž máš pravdu, když u Herrschaft slyšíš vlivy EBM. Všichni členové jsou nadšení z kapel jako Combichrist, Wumpscut nebo Front Line Assembly, je to náš druhý svět vedle metalových vlivů.

Zoé H.: Pro mě možná dokonce ten první ještě před metalem. Mnohem častěji začínám nový song nějakou elektronickou sračkou než zkresleným kytarovým riffem. To je možná ten největší problém všech těch samozvaných “industriálních” skupin, které jen udělají metalový základ a přidají mu nepatrný zvuk synťáku do pozadí. Sorry, chlapi: mám rád Fear Factory, ale není to industrial. Nine Inch Nails ano.

Jedna “bonusová” otázka ve spojitosti s tou předchozí. Daft Punk, nejspíš ta nejznámější elektronická formace z Francie, vydala v květnu novou desku po osmi letech. Slyšeli jste “Random Access Memories” a co si o tom myslíte?

MaX: Vlastně jsem to slyšel jen náhodou v rychlosti a docela mě to zklamalo. Je to hodně daleko od jejich elektro/klubového přístupu, který měli na svých předchozích deskách. Řekl bych, že je to na mě teď moc funky.

Zoé H.: I já postrádám ten klubový přístup. Dali tomu setsakra dobrý francouzský cit, díky němuž na to tancují lidé po celém světě. Ale, víš… když se skupina vyvíjí, nelíbí se nám to kvůli puritánství. Když skupina omílá pořád ten stejný shit, nelíbí se nám to, protože je to moc staromódní. Nechci soudit jakoukoliv kapelu, která zkouší něco nového nebo jiného. Jen zavřete oči a zapomeňte na jméno skupiny. Poslechněte “Random Access Memories” a zapomeňte, že to nahráli Daft Punk. Možná by to byla dobrá deska, kdyby se ta kapela jmenovala “Mám v píči”.

Vzhledem k tomu, že vaše muzika – jak už jsme výše řekli – mísí metal i elektroniku, rád bych věděl, v jakém pořadí písničky skládáte? Mám na mysli… napíšete metalové riffy a pak přidáváte elektroniku, nebo první tvoříte elektronické elementy?

MaX: První element písniček pochází z nápadů ode mě nebo Zoého… a pak vždycky začne boj mezi Zoém a mnou, protože jen sotva souhlasíme s nápady toho druhého. Song se zlomí, změní, další člen to odmítne, pak zase tam a zpět, dokud se z výsledku nezrodí celá skladba. Je to zábava pracovat tímhle způsobem, ale zároveň je to náročné a docela únavné.

Zoé H.: Začátek může být u čehokoliv. Syntetického zvuku, který se mi zalíbí, bicí struktury od MaXe, kytarového riffu, dokonce i atmosféry nebo electro padu. Víš, víc než noty nás vede zvuk každého elementu. Máme radši textury než melodie nebo techničnost.

Mezi prvním albem “Tesla” a “Les 12 Vertiges” je mezera pěti let. Proč trvalo tak dlouho nahrávku vydat? Kdy jste na “Les 12 Vertiges” začali pracovat a kolik času zabraly jednotlivé části celého procesu jako skládání nebo nahrávání?

MaX: Abyste to pochopili, měli byste vědět, že Herrschaft je absolutně samo-produkce v Zoého vlastním Studiu v Paříži. Máme všechny možnost a volnost nahrávat, budovat a zlepšovat náš zvuk pod jeho magickýma rukama, jak dlouho chceme. Ano, opravdu jsme na desce začali pracovat v roce 2008, hned po vydání “Tesla”. Takhle to prostě je… trvalo to, než jsme se dobrali konce, a stálo to hodně úsilí a pochyb, jestli to budeme moct vydat.

Zoé H.: Mít vlastní studio (www.zoe-h.net) a být producentem desky byla velká výhoda, ale i nenucenost ukončit song, protože nemáš limit na čas ani peníze.

Když pracuji pro jiné kapely, tak funguju mnohem rychleji (smích)!

Herrschaft

Vím, že Zoé hraje u The CNK a také že se podílel na některých dalších kapelách. Nicméně, musím se přiznat, že nevím nic o dalších hudebních projektech ostatních členů Herrschaft? Také někde hrají mimo Herrschaft?

MaX: Ne úplně. Všichni máme v hlavě další hudební projekty, ještě mimo CNK, ale všechny byly odloženy až do doby po vydání “Les 12 Vertiges”. Uvidíme, jestli teď budeme mít víc času na nich pracovat!

Zoé H.: Herrschaft fungují skoro deset let. Představ si to, nebylo mi ani 20, když jsem s touhle sračkou začal, byli jsme moc mladí, abychom měli další projekty (smích)! A dnes, když každé album zabere pět let, nechci ani vědět, co by se dělo, kdybychom všichni měli několik projektů!

Ale MaX je trochu skromný. Hrával v dřívější podobě současných Otargos, black metalu z Bordeaux ve Francii.

Na “Les 12 Vertiges” je několik hostů – Jessy Christ ve třech písních, Krank Nox v “Rat in Cage” a C.N.X. v “Allmighty”. Musím se přiznat, že jsem ani o jednom z nich dříve neslyšel a Google mi také moc nepomohl… Mohli byste nám prosím říct, co jsou zač?

MaX: Jsou to ohromně talentovaní lidé… Všechny tři známe z hraní společných koncertů a sdílení zájmu ohledně kapely toho druhého. Věděli jsme, že dřív nebo později bychom měli být schopni spolupracovat a jsme rádi, že odpověděli na naši výzvu na toto album. Jessy Christ byla zpěvačka dřívější electro-rockové kapele s názvem Psycho-shop (https://myspace.com/psychoshopmusic‎). C.N.X. je zpěvák v Temple of NemeSYS (http://www.temple-of-nemesys.com/) a podílel se na skupinách jako Tamtrum. Krank Nox byl zpěvák u dřívější formace Dexy Corp_ (https://www.facebook.com/dexycorp). Teď ses zeptal, takže se na všechen ten matroš musíš podívat, jestli to ještě neznáš.

Zoé H.: Všechno to svého času byly dobře známé kapely na industriální francouzské scéně. Většina z nich už neexistuje. Ale víš ty co, já jsem velký fanoušek těch skupin. Je to asi ta nejhranější muzika v mém iPodu. Takže jsme opravdu chtěli je na té nahrávce všechny mít. Doslova jsme ty songy napsali pro každého z nich. Když mi MaX přinesl texty písničky “Allmighty”, řekli jsme: “Tam musí být C.N.X., žádný jiný hlas tam nepasuje.” To samé u Kranka.

Teď bych se rád zeptal na pár skladeb z “Les 12 Vertiges”. Bohužel ještě nemám texty, protože jsem od vaší firmy dostal jenom muziku, takže se musím ptát na základě názvů písniček… Je tu track “Kimi Ga Yo”. Pokud vím, tak “Kimigayo” je národní hymna Japonska. Je tu nějaká spojitost mezi ní a vaším songem?

MaX: Hymna Kimigayo znamená “naše panování”. Použili jsme analogii s významem Herrschaft a začlenili text hymny do naší vlastní skladby. Kromě “japonské” syntetické příchuti to dokonale pasovalo pro účel songu.

Zoé H.: Jessy v tom tracku zpívá první řádky japonské hymny, přesně tak. Je to hodně poetická hymna. Mnohem civilizovanější oproti té francouzské (smích).

Poslední píseň na “Les 12 Vertiges” se jmenuje “Mephedron Trip”. Mají někteří členové Herrschaft zkušenosti s drogami nebo konkrétně mefedronem? Jaký je význam této skladby?

MaX: Konkrétně je to správné slovo. Celá deska je postavená na tomto druhu konkrétních zkušeností, s drogami nebo s alkoholem, smíchané s životem, aby vznikla nezávislá závrať vedoucí k songu na albu.

Zoé H.: To je v základě účel celé desky… Zažili jsme zkušenosti, tripy, s pomocí chemie i bez ní. A z každého tripu se stal text, hudba a pak píseň. Dvanáct příběhů, dvanáct závratí. Doufám, že teď nikomu nebudeme připadat jako normální feťáci, spíš jsme psychologové-baviči provádějící sociální výzkum.

Herrschaft

Další track na albu se jmenuje “Thirty-Six”… co v tomhle případě znamená číslo 36?

MaX: 36 stupňů. Jsou momenty, kdy teplota tvého těla dosáhne této hladiny a obvykle to není moc dobrá zpráva. Tato píseň je rozhodně ta nejzoufalejší na desce, hudebně i textově.

Zoé H.: Je to poslední věc, co jsme napsali, je to vrchol životů MaXe, Jessy a mě během těch posledních pěti let. Týká se to posledního zážitku, který jsme všichni společně měli před dokončením této desky. I pro mě to je, ještě společně s “Whispering Clouds”, ta nejzoufalejší skladba alba…

Další věc, na kterou bych se rád zeptal, je obálka “Les 12 Vertiges”. Část těla a symbol na jeho hrudi mi připomíná něco jako anatomie, ale v pozadí je vidět také část Stromu života z kabaly. Je nějaká spojitost mezi tělem a Stromem života nebo některým z jeho sefír? A co název samotné desky? Má nějaký přesný význam nebo to má spojitost s něčím větším – tedy kromě faktu, že každá skladba (nejspíš) reprezentuje jednu závrať?

MaX: Symbol Stromu života je klíčový element artworku a konceptu alba. Najdeš jej uvnitř těla na obalu, modrá a červená jako strom z tepen a žil. Uvidíš jej, tentokrát ve volné podobě, i v bookletu. A samozřejmě také kabalistický strom na obálce. Ve skutečnosti jsou všechny tyto symboly myšlené jako reprezentace vnitřního života, ve spojení s mramorovým tělem a všemi těmi závratěmi.

Dobrá, na řadě je úplně poslední otázka, která nebude moc originální. Mohli byste nám říct, jaké jsou plány Herrschaft na nejbližší budoucnost? Díky moc za rozhovor a za váš čas!

Zoé H.: Teď když je album venku, je čas se zase soustředit na živé hraní. Postavili jsme novou sestavu a tvrdě makáme na přípravě našich dalších vystoupení na pódiu.

Současně děláme projekt, kde shromažďujeme a vydáme všechny remixy spojené s Herrschaft, které během poslední let udělali naši přátelé, v jedné soudržné nahrávce, jež by ocenila všechnu odvedenou práci. Mělo by se to stát realitou v následujících měsících, koneckonců máme oslavovat desáté narozeniny!