Země: USA Žánr: industrial metal / industrial rock Datum vydání: 10.9.2013 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Hail to His Majesty (Peasants)
02. Punch in the Face
03. PermaWar
04. Perfect Storm
05. Fairly Unbalanced
06. The Horror
07. Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)
08. Lesson Unlearned
09. Thanx But No Thanx
10. Change of Luck
11. Enjoy the Quiet
Nu, tak to tu máme zase – Ministry opět ohlásili ukončení činnosti kapely. Jenže vzhledem k tomu, že reunion přišel po tříleté pauze sotva dva roky nazpět, není vůbec jisté, jestli tu u příležitosti vydání “From Beer to Eternity” máme opravdu poslední štěk kapely, protože je úplně stejně možné, že si z nás Al Jourgensen zkrátka a dobře dělá prdel a za pár let značku opráší a vydá další mizernou desku, jak má poslední dobou ve zvyku. Po velkohubých prohlášeních, že následovatel nemastného, neslaného “Relapse” má být nejlepším albem v historii kapely, zbyla leda prázdná bublina a plná huba keců.
A zrovna mlít pantem zvládá Al Jourgensen na výbornou. Bohužel je to jediné, co mu jde, protože ten zbytek už tak nějak nestojí za moc a právě nejrůznější projevy, tlachy, žvásty a rádoby anarchistická hesla jsou alfou a omegou esence, která mi na “From Beer to Eternity” leze krkem ze všeho nejvíc. Ani texty na tom nejsou nijak slavně a k tradičnímu pojetí mají poměrně daleko, ale zrovna u industriální hudby mi tahle vlastnost nijak nevadí. Přestože dobrý text potěší, dávám v téhle kategorii přednost kvalitnímu výplachu mozku v instrumentální rovině. Jenže kdykoliv začne Jourgensen něco žvanit nebo dojde na vycpávky v podobě směsky rozhovorů, proslovů a kdovíčeho ještě, jde o pasáže, které jsou až na výjimky na pěst a bez problémů by se daly vypustit, protože nic jiného než výše zmíněné ingredience a nicneříkající hudební podmaz bez jakékoliv přidané hodnoty neobsahují. Zejména druhá polovina alba má na takové perly vážně štěstí, “The Horror”, “Thanx But No Thanx” nebo “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” jsou toho ukázkovým příkladem. “Fairly Unbalanced” díky spojení se slušnou instrumentální stránkou docela dobře funguje, ale to je asi jediná skladba, kde jsem ochoten rádoby anarchistické projevy tolerovat. Ubíjení hudebního projevu ovšem není jedinou tváří celého problému. Nevím jak vy, ale já už Ministry tuhle anarchisticko-odbojářskou pózu obrácenou proti USA, potažmo západní kultuře a konzumnímu způsobu života prostě nežeru. Ne od té doby, co se pánové dali opět dohromady, protože mi v tom víc než touha tvořit smrdí prachsprostý kalkul a obecně věci, proti kterým se docela dlouho a hlasitě vyjadřovali. I proto nevěřím, že tenhle konec kapely je ten definitivní, neb Ministry mi začínají připomínat spíš zavedenou dojnou krávu – a pokud dojde ještě k jednomu reunionu, nic už tenhle dojem nevyvrátí. Jourgensen si i se zbytkem členů v mých očích kálí na vlastní hlavu a ještě se neštítí výsledný produkt řádně rozmáznout, takže asi chápete, jak chutný to musí být pohled, natož pak poslech.
I přesto všechno bych byl ochoten odpustit opravdu hodně, kdyby instrumentální a skladatelská stránka dokázala alespoň zaujmout a nenudit. Rozhodně jsem nečekal zázraky, obzvlášť po předchozí desce, takže rozhodně nejsem překvapen faktem, že nám Ministry naservírovali velmi kvalitní provar a recyklát sebe sama. Spíš jsem zklamán, že něco takového byli s to vůbec vypustit do světa, protože podobný brak bych letos hledal jen velmi těžko. Úderný industrial, jaký můžete znát z předchozích desek, je ten tam a zdálky vám sem tam zamává v písních jako “Punch in the Face” nebo již zmíněné “Fairly Unbalanced”. Zaujala mne i klidnější “Change of Luck” stavějící především na elektronice, jako relativně povedené hodnotím i chaotické outro “Enjoy the Quiet”, ale zbytek alba na mne působí dojmem nejšedivější nudy a okoukanosti. A co si budem povídat, čtyři jmenované skladby na tom nejsou o moc lépe, spíš usedly na trůn coby jednoocí, aby vládly zástupu slepých. Kytary, elektronika, beaty, jednotlivé složky z větší části nestojí za moc, nedokážou ucho posluchače zaujmout, a když už, tak na každý slušný nápad připadá zhruba tuna nezáživného balastu. Propojení v jeden celek rovněž nefunguje tak, jak by mělo, hudba postrádá konzistenci, atmosféru, náboj, a když už i eunuch má větší koule než tahle deska, je vážně něco špatně. Tím spíš, že od nosu k oháňce album měří cirka pětapadesát minut, což je na takhle řídký materiál zatraceně dlouhá doba, takže než se doplahočí ke svému konci, člověk si připadá jako pan kníže v poslanecké sněmovně. A proč poslouchat něco takového, když se můžu kdykoliv vrátit k nářezu třeba v podobě “Rio Grande Blood”? Jediné, co nelze albu upřít, je vysoká kvalita produkce; nebýt hutného a přitom čitelného zvuku, tak už zašlou slávu předchozích alb nepřipomíná snad vůbec nic. Což je pro jméno takového formátu zatracená ostuda, protože dobrý zvuk přes všechny své klady mizernou hudbu nenahradí.
Že má kapela to nejlepší za sebou, o tom je snad zbytečné se přít, přesto ve mně zvítězilo hlavně zklamání, že se Ministry podařilo nahrát snad nejhorší album, jaké jsem od nich kdy slyšel. Být to debutovka začínající kapely, řeknu si, že je to sice nic moc, ale je to alespoň základ pro budoucí tvorbu – nicméně tohle není debut, Ministry dávno nejsou batolata v plenkách, nýbrž ostřílení pionýři žánru a právě naopak, když přihlédnu k předchozí tvorbě, potažmo k současné industriální scéně obecně, nelze hodnotit jinak. Upřímně doufám (ačkoliv tomu sám nevěřím), že tohle je opravdu definitivní konec činnosti kapely, protože jestli by měli Ministry někdy v budoucnu pokračovat v podobném duchu, to ať raději nevydávají nic. V takovém případě bych byl mnohem raději, kdyby se Al Jourgensen pivem uchlastal na věčnost, protože na “From Beer to Eternity” jsem ji navzdory názvu ani zdaleka nenalezl a s největší pravděpodobností ji tam nenaleznete ani vy.
Druhý pohled (H.):
Nemůžu tvrdit, že by někdy Ministry patřili mezi mé nejoblíbenější kapely nebo že bych měl poctivě naposloucháno úplně každou minutu hudby, kterou kdy během své dlouhé kariéry vydali, ale když se to industriální mašina okolo Ala Jourgensena rozhodla v roce 2008 zabalit, docela mě to tehdy mrzelo. Nicméně následný comeback mě upřímně řečeno mrzí ještě víc, protože je to takové… prapodivné. Kdyby Ministry zůstali u ledu, pořád by se o nich hovořilo jako o legendě, která odešla na vrcholu po vydání skvělých “Rio Grande Blood” a “The Last Sucker”, jenže Jourgensen chytil jakési tvůrčí vzplanutí a došel k názoru, že je nutné jméno Ministry po třech letech od konce zase obnovit… a “Relapse”, které mělo být plné těch neskutečně kulervoucích nápadů, díky jejichž síle musela kapela opět začít fungovat, dopadlo velmi rozpačitě. A novinka “From Beer to Eternity”, jež má být údajně už vážně poslední (neslyšeli jsme tohle už dvakrát?), na tom není zrovna o moc lépe, abych řekl pravdu.
Už po prvotních ohlasech, které hovořily skoro o odpadu, se mi do poslechu moc nechtělo, ale s úvodní “Hail to His Majesty (Peasants)” jsem říkal, že to nakonec zas tak strašné nebude. Další dva kusy “Punch in the Face” a “Perfect Storm” jsou také relativně slušné, mezi ně vklíněná klipovka “PermaWar” je však o poznání nudnější, ale pořád ne natolik, aby člověk “From Beer to Eternity” musel hned zatracovat, což platí i o následující trochu nezáživné vypalovačce “Fairly Unbalanced”, s níž deska začíná pomalu upadat do nudy. Industriální “The Horror” je dost nic moc, následující “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” už je pak vyloženě špatná a místy doslova nepříjemná na poslech; “Lesson Unlearned” je další nuda a “Thanx But No Thanx” trochu funguje tak maximálně ve své střední kytarové pasáži, ale rozhodně nemá na to, aby už utáhla více jak osm minut. Klidnější “Change of Luck” je jediná zajímavá píseň z druhé poloviny “From Beer to Eternity”, protože závěrečná “Enjoy the Quiet” je nepříliš záživný hluk.
Naschvál jsem to tady vypsal takhle blbě všechno popořadě, aby bylo vidět, proč dávám známku, jakou dávám – jak tak totiž počítám, z celkem 11 skladeb tu máme čtyři, o nichž by se dalo říct, že jsou dobré a povedené, a sedm, které se z mého pohledu pohybují někde mezi špatností a průměrem. A to je na legendární skupinu jako Ministry hodně nelichotivá vizitka. Al Jourgensen tvrdí, že “From Beer to Eternity” je opravdu definitivně poslední nahrávkou Ministry, ale pokud by případná další alba měla pokračovat stylem “Relapse” a “From Beer to Eternity”, pak si člověk říká, že bude vlastně dobře, jestli to je fakt konec… H.
Byly doby, kdy metal byl prostě metalem, čistokrevný a neředěný, a jeho kombinování s jakýmkoliv jiným žánrem bylo považováno za něco jako kacířství. Jasně, pořád se najdou lidi, kteří vám budou tvrdit, že do metalu nepatří žádné klávesy, ženské za mikrofonem nebo nedejbože míchání s jinými žánry, třeba s jazzem nebo dokonce nějakou nechutnou elektronikou, kterou přece poslouchají jenom smažky a feťáci. Podle mě je ovšem dobře, že se nejpozději po roce 2000 (přece jenom v 90. letech šlo spíše o konkrétní výstřelky a obecně nešlo mluvit o nějakém proudu) stalo experimentování a křížení žánrů standardem a že se už dnes asi málokdo pozastaví nad kombinací extrémního metalu a tvrdé elektroniky jako nad něčím výjimečným. Ono se to k sobě ostatně i docela hodí, protože podle mého skromného názoru mají obě tyto hudební scény – tedy metalový i elektronický underground – svým pojetím a filozofií společného víc, než jsou si fanoušci obou stran možná ochotni připustit… ale asi ne všichni, když podobných kříženců existují mraky a své příznivce si to najde. A Herrschaft z Francie právě takovouhle kombinaci nabízejí – a snad hned dopředu je možné prozradit, že komu míchanice ostrých kytar, ostrých beatů a ostrého vokálu chutnají, na “Les 12 vertiges” by si rozhodně mohl přijít na své.
Jak již bylo zmíněno, Herrschaft pocházejí z Francie, jejich aktuální album “Les 12 vertiges” je celkově jejich třetím počinem a druhým dlouhohrajícím. Pokud v sestavě čekáte nějaká jména ze známějších projektů, moc nepochodíte, pouze kytarista, baskytarista a “elektrikář” Zoé H. hraje v dalších kapelách, například jej najdete v aktuální sestavě žánrově ne zas tak vzdálených The CNK, dříve v živé sestavě Alcest, jako zvukař se také podílel na loňské desce “1994” black metalového projektu Glaciation, která svým absolutním zpátečnictvím docela zahýbala black metalovým podzemím. Herrschaft ovšem vždy byli hlavním projektem nejen jeho, ale i ostatních zúčastněných, jimiž jsou BzD (vokály) a MaX (elektronika, bicí).
Co vlastně člověk od kombinace metalu a elektroniky může čekat? Víceméně jsou vlastně dva způsoby, jakým to lze pojmout… tím prvním je nasazení chladně odlidštěné industriální atmosféry a hrát to na depku, tím druhým je pak zvolit spíše tanečnější beaty a postavit muziku na koňské dávce energie. Herrschaft se vydali tou druhou cestou. Jenže kdy už zkoušíte něco takového, ta muzika musí mít prostě koule, na nic se vás nemůže ptát, ale ať chcete nebo ne, sama vás chytne za prdel a roztancuje končetiny do všech stran. Což o to, živě to až zas takový problém není, protože tam i mnohem méně ostřejší (sice obrat jak stehno, ale říkat “tupější” se mi fakt nechtělo) kapely znějí tvrději, na koncertech ty beaty v podstatě vždycky duní. Ale namíchat ten koktejl tak, aby hudba zabíjela i studiově, to už je jinačí kumšt. Tohle byl třeba důvod, proč mi například v nedávné minirecenzi nesedli domácí Minority Sound, protože to na vkus člověka, který naprosto běžně poslouchá i techno nalejvárny, bylo moc hodné. Herrschaft ovšem v tomto ohledu na rozdíl od svých českých kolegů dopadli mnohem lépe.
Klidně to můžu říct na rovinu, u podobného industriálního metalu je pro mě osobně jedním z hlavních měřítek to, jak moc je to lidově řečeno rachot. A právě v tomto ohledu je “Les 12 vertiges” rozhodně super deska, jelikož právě tohle Herrschaft splnili a po téměř celou hrací dobu jedou ve vysokém tempu parádního tanečního metalu. Vlastně je ta “tucavá” složka v případě Herrschaft natolik výrazná, že bych se rozhodně nebál tvrdit, že “Les 12 vertiges” už není metal s elektronickými vlivy, nýbrž že jsou na té nahrávce obě složky – tedy ta metalová i ta elektronická – rovnocennými partnery.
Oukej, takže Herrschaft na “Les 12 vertiges” pálí chytlavé elektro-metalové hitovky plné energie, ale… nebude to za chvíli nuda? Vždyť ta fošna trvá přes 50 minut… Určitě to záleží na osobním vkusu a je jasné, že pokud se čehokoliv elektronického štítíte jak jeptiška pánského přirození, “Les 12 vertiges” vás nebude bavit už po pěti minutách. Jinak to ovšem zvládnout jde bez problémů, tedy alespoň v mém případě, ale nebudu zastírat fakt, že já jsem běžně zvyklý poslouchat hodinová alba čistého aggrotechu nebo EBM, takže mám školu. Na druhou stranu, “Les 12 vertiges” zároveň rozhodně není tuc-tuc v jednom rytmu po celou svou hrací dobu, Herrschaft totiž občas podpoří i rozmanitost desky nějakou pomalejší pasáží. Ne vždy to sice vyjde na jedničku, třeba jako v nic moc refrénu “Thirty-Six” nebo nepříliš záživných a s nadsázkou popových zpívaných kousků v “Allmighty”, ale jindy to zase funguje moc dobře, například v “Endlessly Revolving”, kde klidnější momenty efektivně vybuchují do chytlavého kytarového kusu. I taková “Whispering Clouds”, jež je v porovnání se zbytkem “Les 12 vertiges” celá umírněnější, je hodně dobrá. Co se týče rozvernějších kousků, výtečný je hned rozjezd placky – první pět songů mě osobně okamžitě chytlo hned na první poslech, což si myslím, že přesně takhle by to mělo vypadat. Z druhé poloviny “Les 12 vertiges” pak drtí hlavně našlapaná “Virtual Medication”. Mimoto, nejen vyloženě klidnějšími momenty si Herrschaft pomáhají k variabilitě, ono ani v těch rychlejších válech vlastně není nouze o nějaké změny tempa, různé motivy a nápady. Tím tedy byla záporně zodpovězena otázka, jestli to nebude nuda z důvodu malé proměnlivosti.
Uznávám, že by mi úplně nevadilo, kdyby to Herrschaft zabalili hned po “Virtual Medication” a “Les 12 vertiges” nechali jako čtyřicetiminutový nášleh, protože finální trojice “Allmighty”, “Thirty-Six” a “Mephedrontrip” už závěr desky malinko rozmělňuje. Sice i zde jsou dobré nápady, ale ve všech třech písničkách se nachází něco, co mi ne tak úplně sedí, což se v žádném z předcházejících songů neděje – ve dvou jsem to již zmiňoval, v té třetí se jedná o kytarové sólo, jež mi do projevu Herrschaft moc neštymuje. Jenže tohle už je spíš trochu hnidopišství, protože se ani v jednom případě nejedná o nic, co by velmi dobrý dojem z “Les 12 vertiges” nějak pokazilo nebo pohřbilo, vždy jde víceméně o pár vteřin, takže nemůžu tvrdit, že by mě to vyloženě otravovalo. A samozřejmě, rozhodně je možné, že někomu dalšímu to zase vadit vůbec nebude.
Jestli nám ještě před zakončením recenze něco zbývá, pak je to zcela jistě finální verdikt, který dnes bude docela jednoduchý – ačkoliv úplný závěr bych si dokázal představit ještě o chlup lepší (kdyby tomu bylo, neváhal bych zvednout hodnocení ještě o půl bodu), stále se jedná o výbornou věc, která mě dost baví. A pokud elektronický metal baví i vás, určitě se po vydání (album vychází 7. října) nebojte si “Les 12 vertiges” sehnat.
Osobně mám metal opravdu rád (logicky, protože jinak bych na téhle stránce asi neměl moc co dělat). Stejně tak mám však rád i tvrdou elektroniku. A taky mám fakt rád, když se tyhle dvě věci začnou míchat, protože pak z toho mnohdy vzniká vážně parádní divočina. Když si nějaká kapela vezme to nejlepší z obou žánrů, vážně to bývá kulervoucí nářez – a že takové kapely opravdu jsou.
Domácí Minority Sound se ovšem na cestě k tomuhle “kulervoucímu nářezu” zasekli někde tak v polovině. Muzika, jakou předvádějí na “The Explorer” rozhodně není špatná, ale ani to není nějaký zázrak a jednoduše to se mnou nedělá to, co od podobných žánrů já osobně očekávám. Co tím mám na mysli? Stručně řečeno čekám, že mě to prostě chytne za prdel a nepustí, že dunící elektronika se mnou bude šít po pokoji a já u toho budu hrozit tak mocně, že kdyby mi někdo koukal oknem z ulice dovnitř, tak si asi pomyslí, že jsem debil, nebo že jsem dostal epileptický záchvat. Uznávám, že je to možná moje chyba a stavím se k “The Explorer” špatně, ale přesně tohle to se mnou nedělá. Je sice zcela evidentní, že v porovnání s debutem šla produkce dost nahoru, ale nemůžu si pomoct, na můj vkus je to ještě moc hodné. Samozřejmě netuším, kam až chtějí samotní Minority Sound zajít v tom poměru elektroniky na úkor metalu, ale já osobně bych uvítal ještě větší rachot, tvrdší a agresivnější beaty a udělat z toho fakt “výplach” po skladatelské i zvukové stránce. V jiných recenzích jsem sice na elektroniku na “The Explorer” četl pochvaly, ale přijde mi, že to pochází od lidí, kteří k opravdové čisté elektronice moc nečuchli, protože někoho takového nemůže po téhle stránce album moc rozházet.
Jak říkám, možná jsem se k “The Explorer” jen špatně postavil, ale takhle to vidím. Avšak i přesto, co bylo řečeno, ta nahrávka pořád určitě není špatná, což neříkám jen tak alibisticky, fakt to tak je a něco do sebe to jistě má. Ale z výše řečených důvodů v podobných žánrech sáhnu radši třeba po finských zabijácích Turmion Kätilöt než po Minority Sound…
Země: Česká republika Žánr: industrial death / thrash metal Datum vydání: 22.7.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Temple of Hell
02. King Pathetic
03. Spiritual Resolution
04. The Death Song
05. The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)
06. The Game
07. Saltatio Mortis
08. The End (I’m Your Light, Pt. 2)
Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
H. – 7,5/10
Stick – 7,5/10
Přestože je “Hell” první albem jednočlenného projektu Mean Messiah, nemusí to nutně znamenat, že máme co do činění s deskou, na níž ze všech stran číší nedostatek zkušeností. Hlavní mozek a multiinstrumentalista Dan Friml má za sebou účinkování v kapelách Sebastian a Apostasy a své dosavadní zkušenosti zúročil snad na všech frontách. Album samotné údajně vznikalo přes sedm let a Dan si nahrával všechny nástroje sám a navíc se postaral o závěrečný mix a mastering. A protože je instrumentální a technická stránka na opravdu vysoké úrovni, smekám před jeho schopnostmi, protože “Hell” netrpí takovým tím českým zvukem, ale zní jako zahraniční produkce extrémní metalové kapely.
K albu samotnému snad jen jednu výtku, kterou si odbudeme hned takhle zkraje. Takový mix industriálně progresivního death/thrash metalu, jak jej namíchali Mean Messiah, bude určitě ze všech stran přirovnáván ke skladatelským postupům Devina Townsenda, zejména pak k albu “City” nepřekonatelných Strapping Young Lad. Už se objevila spousta následovníků a ctitelů tohoto geniálního koktejlu, ale inspirace na “Hell” je opravdu nepřeslechnutelná. Netvrdím, že se jedná o bezmezné kopírování, ale je pravda, že některé pasáže mi přijdou velmi podobné s “All Hail the New Flesh” či “Oh My Fucking God” ze zmíněného opusu Townsendovy party. Toto by však nemělo mít vliv na fakt, že deska jako taková je velmi kvalitní a její poslech není pouze příležitostí pro nostalgické vzpomínání na tyto velikány, ale disponuje prostorem pro představení vlastní hudební tváře Mean Messiah. Čtyřicet minut, sedm klasických písní, jedna kraťoučká instrumentálka a téměř po celou dobu se nesleví z tlaku, kterým album zaútočí. Strojově přesná rytmika, která mi nejednou připomněla Fear Factory a masivní kytarová hradba s industriálními prvky, přes níž nic nepronikne. To jsou poznávací znamení tohoto projektu. Jako vokalista není Dan taky vůbec špatný, disponuje sice takovým townsendovským agresivním vokálem, jenž není tak variabilní jako originál, ale že by se držel v jedné poloze, to taky ne. S hudbou prostě funguje a to je hlavní.
Nebudu nyní rozebírat jednu skladbu po druhé, poněvadž by to působilo spíš kontraproduktivně, když základní poznávací znamení v podobě rychlého tempa, strojové přesnosti kytar, kterou občas nabourá nějaký ten zvrat či mezihra, nesou takřka všechny. Říkal jsem si, že vyberu tři nejreprezentativnější kousky, které “Hell” s přehledem charakterizují i na ploše nějakých těch tří písní. Určitě bych neměl vynechat hned úvodní vál “Temple of Hell”. Za zvuku zvonů a industrálního intra se přechází k sekanému riffu, který ovšem nepředznamenává to, co teprve přijde, protože po minutě a půl se spustí ten pravý masakr, jejž utne jen klávesami podbarvený refrén. Přestože má skladba samotná téměř sedm minut a ke konci se dočkáme dokonce akustické kytary, jež uvede závěrečnou bouři, nemějte strach, že byste se v poslechu začali ztrácet. Ač může hudba Mean Messiah působit jako bordel bez nějakého řádu, věřte, že má svou pevně stanovenou organizaci, v níž není zas takový problém se orientovat.
Druhou skladbou, kterou bych vypíchl, je třetí “Spiritual Resolution”, jíž odstartuje nelidský řev, a jak agresivně se začne, tak píseň spěje až do svého finále. Zřejmě nejbrutálnější píseň celého alba (spolu s “The Death Song”) je právě tím momentem, který jsem výše přirovnával k “Oh My Fucking God” od Strapping Young Lad. Nejen kytarovou linkou, ale hlavně vyřvávaným “Oh my god” v refrénu se tomuto srovnání prostě nelze nevyhnout. Nakonec jsem si nechal “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)”, která mě odrovnala vzletným melodickým nápěvem ve stylu Burtona C. Bella z Fear Factory. Upřímně se divím, že to nepřišlo dřív, ale až v páté skladbě, protože přesně tento typ vokálu se k takovému chladnému thrash/death metalu skvěle hodí a čas od času by mohl rozčísnout industriálně temnou oblohu. Nějaké náznaky se sice zjevily už v “King Pathetic” nebo “The Death Song”, ale teprve v “The Last Ride (I’m Your Light, Pt. 1)” melodie propukly naplno, nicméně, pořád lepší pozdě, nežli vůbec.
Skvělá deska. Nevím, co víc dodat. Vlastně mě ani nenapadá tuzemské album, které mě letos bavilo víc. Možná je to tím, že pro Devina Townsenda mám neuvěřitelnou slabost a žeru vše, čeho se dotkl, takže i proto jsou mi Mean Messiah hodně blízko. “Hell” představuje velmi vyrovnanou, chytře agresivní desku, kterou všichni fanoušci industriálně laděného metalu musí slyšet. Já jsem nečekal žádný zázrak a po prvním poslechu jsem byl připravený desku odepsat za nevkusnou kopii výše zmíněného Kanaďana, ale s postupem času jsem toto ignoroval a vychutnával si album, jež má ambice zaujmout i mimo hranice naší malé zemičky. Moc dobrá práce, na kterou může být hlavní mozek náležitě pyšný.
Další názory:
Upřímně se přiznám, že jsem k Mean Messiah zpočátku neměl příliš velkou důvěru, ale pod nátlakem kolegy Sticka, který do mě hustil, že je to vážně dobré a že bych se na to měl taky podívat, jsem se nakonec do poslechu “Hell” pustil a nakonec musím pokorně uznat, že rozhodně není čeho litovat, tudíž mohu jenom potvrdit slova svých kolegů, dokonce i číselně. Ve výsledku to sice není úplně záležitost, z níž bych si vyloženě sednul na zadek a zíral na to s otevřenou hudbou, což se ovšem snad ani nedalo čekat, jelikož takhle na lopatky mě obecně pokládají trochu jiné žánry, nicméně i přesto nemohu o “Hell” hovořit jinak než jako o velice kvalitním počinu, který má po všech stránkách vysokou úroveň a evidentně byl nahrán s jasnou vizí, jak by měl výsledek znít, což se na kvalitě vždy projeví. Po technické stránce je vše v nejlepším pořádku, ale to nejdůležitější, tedy kompoziční stránka, také nijak nezaostává, díky čemuž je “Hell” zajímavé album, jež dokáže být stejně agresivní jako barvité. Věčně omílaný Devin Townsend jak v sólové podobě, tak i ještě za časů Strapping Young Lad, z toho sice je místy cítit opravdu mocně, ale kupodivu to nakonec vůbec ničemu nevadí. Jednoduše řečeno – sakra dobrá věc. Vrcholem celé kolekce je pro mě výtečná “The Last Ride”. H.
Český projekt Mean Messiah Dana Frimla mě opravdu hodně pozitivně překvapil. Takhle namíchaný agresivní koktejl se špičkovým zvukem bych od české kapely/projektu nečekal. Kvalitní provedení, skvěle odehrané a odzpívané. Fakt je, že tomu možná trochu schází originalita díky velkému vlivu Devina Townsenda, což mně osobně však příliš nepřekáží. Na druhou stranu, také ne každý dokáže s takovým potenciálem pracovat. Snad se Danovi podaří brzy sestavit kapelu a obrážet s deskou “Hell” pódia. Naživo by to mohl být rozhodně zážitek. Stick
Země: Itálie Žánr: industrial black metal Datum vydání: 28.5.2013 Label: Agonia Records
Tracklist:
01. Irreversible Crisis
02. Across the Universe
03. Dirty
04. Bleedthrough
05. Raped by Daddy
06. I Don’t Know
07. The Factory of Death
08. Helter Skelter Youth
09. Face the Reptile
10. The Day the Sun Stopped Shining
Italům Aborym už nikdo nemůže vzít fakt, že mají do jisté míry kultovní status a že byli jednou ze zásadních skupin pro jistou specifickou odnož metalu. Jejich staré desky se bez diskuze podílely na vzniku industriální větve black metalu a minimálně “Kali Yuga Bizarre” z roku 1999 (ale podle mě i další kusy) se dá řadit mezi alba, která ve své době byla vizionářská. Nebudeme-li počítat stařičké Mysticum a jejich dodnes fantastický opus “In the Streams of Inferno”, pak mě mimo Dødheimsgard (“666 International”!!!) a právě Aborym nenapadá jiná skupina, kterou bychom mohli nazvat pionýrem industrial black metalu. Nicméně, čistě ze zásluh se přežívat nedá, a aby kapela mohla fungovat dál, musí mít i její aktuální tvorba smysl. A tady, zdá se, u spousty lidí Aborym narážejí. Neříkám, že je tak tomu v mém případě, právě naopak, protože mně se líbí i současné desky skupiny, avšak co si tak průběžně všímám ohlasů, rozhodně ne všichni jsou se mnou zajedno…
Ono se nakupilo poměrně dost negativních ohlasů již na předcházející “Psychogrotesque”. Upřímně řečeno, nemám sebemenší ponětí proč – ta deska je jednoduše fantastická a pořád, i tři roky po svém vydání, mě baví. Je tam spousta excelentních nápadů, úžasná atmosféra, to album má prostě sílu. Jaké jsou tedy argumenty odpůrců? Jo aha, ono to totiž nezní stejně jako “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention”. Jestli je v tomhle zakopaný pes, pak se nedivím, že dotyčným současná podoba Aborym nevoní. A úplně stejně se to má i s nejnovějším “Dirty”…
Nechápejte mě špatně, já mám samozřejmě “Kali Yuga Bizarre”, “Fire Walk with Us” nebo “With No Human Intervention” taky opravdu rád, ačkoliv jsem se k nim paradoxně dostal až docela pozdě, ale ty nahrávky jsou prostě majstrštyky… ale chtít, aby kapela (a zrovna kapela jako Aborym!) zněla i o deset roků později pořád stejně? To mi při vší úctě přijde trochu mimo. Já to opravdu dokážu pochopit, když si někdo stěžuje, že už to není, co to bývalo, ostatně jsou skupiny, kde se uchyluji k úplně stejné argumentaci, jenže mi to přijde relevantní tehdy, pokud postupem času kvalita samotné hudby opravdu zřetelně klesne, nebo pokud kapela naprosto totálně uhne z nastolené cesty. Jenže ani jedno není případy Aborym – i přes jistou obměnu výrazu je v té muzice stále cítit, jakáže skupina to nahrála, a já osobně tam stále cítím i tu kvalitu… a ne zrovna malou. Už jsem se na více zdrojích dočetl, že “Dirty” je prý zklamání, průser, sračka a album nehodné jména Aborym… jasně, je to osobní názor a na jednu stranu – nic proti tomu, ale z výše řečeného nejspíš plyne, že s tím ne tak úplně souhlasím. Ačkoliv v žádném případě nepopírám, že Italové již mají na kontě i o poznání lepší nahrávky (ano, i ty tři již zmiňované), pořád se mi “Dirty” rozhodně nejeví jako průser.
Pro představu pojďme srovnat s předchozím “Psychogrotesque”. Tohle album bylo přímo napěchované různorodými nápady a v rámci tvorby Aborym opravdovou progresí – viz třeba užití saxofonu. “Dirty” je v tomto ohledu hodně jiné, mnohem syrovější, zahuhlanější a agresivnější, větší “bordel”, abych tak řekl. Jenže mé poměrně pozitivní přijetí nahrávky možná souvisí i s tím, že – a nevím proč – jsem to tak nějak očekával. Vlastně vím proč – díky kraťoučkému (asi minutovému) traileru, který Aborym v předstihu vypustili. Z té jediné pouhé minuty bylo cítit, že novinka – přesně jak napovídá její název – bude špinavější a přesně takové “Dirty” nakonec opravdu je. Díky tomu trochu trvá, než se člověk v té změti riffů a elektroniky zorientuje, nicméně pokud si s tím dá práci, rozhodně na něj docela brzy začnou vykukovat hodně skvělé skladby.
Mám-li mluvit konkrétně, pak za zmínku jistě stojí hned druhá “Across the Universe”, jež patří mezi to málo, v němž to Aborym neřežou na plné obrátky. Jak už její název napovídá, má trochu vesmírný nádech, což je docela příjemné ozvláštnění, zejména to je slyšet v čistě (!) zpívaných pasážích. Parádní chaos předvádí titulní “Dirty”, která dává vcelku reprezentativní ukázku, o čem deska je a jaký dojem z ní v posluchači zůstane – industriální black metalová agrese. Překvapivě chytlavá (v rámci mezí) je “Bleedthrough”, díky čemuž se stává jedním ze záchytných bodů při prvních posleších. Naprosto výtečná je “The Factory of Death”, která už podle hrací délky přesahující sedm minut (suverénně nejdelší kus “Dirty”) slibuje cosi epičtějšího, což také nabízí – například motiv se sekaným riffem, jenž se poprvé ozve krátce po první minutě, je skvělý, rychlé pasáže jsou drtící, hodně povedená je elektronika, která začne po střední klidnější pasáži, hodně překvapí rovněž zajímavé kytarové sólo těsně před závěrem. Jako vrchol celé desky bych však viděl kulervoucí nářez “Helter Skelter Youth”, jenž mě zničil už napoprvé a od té doby se na něj při každém poslechu speciálně těším – když se song po úvodní plíživější minutě pořádně rozjede, tak to má prostě kurevskou sílu.
I když se mnou dost lidí nebude souhlasit (což je v pořádku!) a album pošle do kopru, mně se prostě “Dirty” líbí. A rozhodně tuto situaci, kdy současní Aborym dělí fanoušky na dvě části a ne všem je novinka po chuti, považuji za lepší, než kdyby ta hudba emoce nevyvolávala. Pro skupinu jako Aborym je podle mě mnohem důstojnější vydávat desky, jež budou do jisté míry kontroverzní a ne každý je přijme, než aby solili alba, nad nimiž každý mávne rukou, že je to docela dobré, a půjde dál. Každopádně mě osobně mají Aborym pořád na své straně – i když uznávám, že to není to nejlepší, co kdy vydali, pořád lepší album jako “Dirty”, než poslouchat x-tý obšlehl starších alb… a to i když má “Dirty” ke starším deskám rozhodně blíže než “Psychogrotesque”.
P. S. Palec nahoru za nádherně jedovatý přebal. Mnohem lepší, než kdyby tam práskli nějaké tmavé rádoby zlo!
Země: Francie Žánr: groove / industrial metal Datum vydání: 27.5.2013 Label: Verycords
Tracklist:
01. When Winter…
02. The Realm Black
03. I, Reptile
04. Yes, We Did
05. Kiss Me Kraken
06. Nevada
07. The Great Wonder
08. The Day After the Apocalypse
09. Son of a Ghost
10. Oblivion Is for the Living
11. By the Sword
Francouzi Dagoba si za několik let píle vydobyli slušného renomé nejen na industrial/groovové scéně, které už dvě dekády nevévodí nikdo jiný než Amíci Fear Factory. Rozhodně však není mým záměrem, aby se recenze na “Post mortem nihil est” zvrhla v pouhé srovnávání, jak se tomu mnohdy děje. A proto vám hned na začátek garantuji, že vás neustálým porovnáváním unavovat nebudu. Nicméně vůbec ne kvůli tomu, že k Američanům necítím respekt (ba naopak) jako k legendě tohoto žánru. Dagoba je však uskupení, které má již více než desetiletou tradici a bylo by právě vůči nim i trochu nefér, kdybychom jejich nový počin nesrovnávali s jejich starší tvorbou, ale se slavnějšími Američany.
Nuže, kam se za ty roky Dagoba vůbec posunula? I když se jedná o menší změny, přece jen tihle Francouzi nestojí úplně na místě. Zatímco se dvě premiérová alba nesou v duchu agresivní groovové jízdy s výrazným industriálním zabarvením, ovlivněné mladickou touhou hrát co nejrychleji a nejintenzivněji, zažité skladatelské pořádky se postupně mění. Ne, že by se hudba Dagoby nějak drasticky změnila nebo se dokonce hodně zkomplikovala, to ani náhodou. Řekl bych, že se Francouzi čím dál víc snaží do každé té rytmické sypačky přidat něco navíc nebo ono “něco” alespoň zdokonalit. Sem tam trochu symfoniky, támhle máknout na atmosféře a výsledek zní po přidání či vylepšení těchto drobných ingrediencí docela odlišně. Záměrně neříkám lépe nebo hůře, zůstaňme u slova odlišně. Tato myšlenka nese své ovoce na albu “Poseidon” z roku 2010. Letos tu je “Post mortem nihil est”. Pokračuje kapela v nastoleném trendu?
První skladbu “When Winter…” načíná kraťoučké klavírní intro s operním zpěvem. Nenechte se vyvést z míry, Dagoba se nedala na žádný bombastický symphonic metal, jízda teprve začíná. Dobré kytary, ovšem takový nemastný neslaný refrén opatřený čistým vokálem mě moc nechytl… Dál bych to nerozváděl, aby se za mnou fanoušci hned nehnali s vidlemi v ruce. Dvojka “The Realm Black” se mi zalíbila mnohem víc, ačkoli je její první polovina vystavěna na triviálním schématu sloka-refrén-sloka-refrén-sloka-refrén. Pro Dagobu jsou zde v některých polohách až nezvykle melodické kytary, trochu zabrat na té výstavbě skladby a bylo by to přesně podle mého gusta. “I, Reptile” je pro změnu jedna z tvrdších a slušno dodat také jedna z těch nejlepších, které těží na výborném základu kytary plus bicí. Škoda jen té přehnané stopáže… “Yes, We Did” může posloužit jako důkaz, jak precizně si ve studiu pohráli se Shawterovým hlasem. Před poločasem je výsledek pro mě až překvapivě výborný. Po klasickém Dagobském průměru “Kiss Me Kraken” následuje nárok na odpočinek v polovině stopáže v podobě skladby “Nevada” s exotickým nádechem.
Krátké uklidnění následuje zřejmě největší hit “The Great Wonder”, u kterého se sluší dodat, že se opravdu povedl. “The Day After the Apocalypse” a “Oblivion Is for the Living” se svými agresivními pasážemi míří i do jiných hudebních sfér, u druhé jmenované mě však nepříjemně zaskočil takový “teplý” refrén. Ten vybízí k otázce, zda Francouzi nechtěli nechat své fanynky zkrátka a na desku ho zařadili. Vše finišuje nepříliš klasickou “By the Sword” se sborovými zpěvy, a hurá na konečné zúčtování.
I když jsem na “Post mortem nihil est” vysledoval několik much, jednoznačně mluvíme o žánrovém nadprůměru, který stojí především na síle sehranosti kytar a bicích. Plusové body si tedy určitě zaslouží bicman Franky Costanza a taky pánové na produkci, protože si s finálním výsledkem rozhodně dali záležet. Díky těmto okolnostem je to dnes za sedm z deseti.
Druhý pohled (H.):
Ačkoliv podobným žánrům příliš neholduji, zrovna Dagoba je pro mě úplně v pohodě kapela, a přestože tyhle Francouze rozhodně neposlouchám nějak zvlášť často, čas od času jejich placku do přehrávače s chutí vrazím, protože když na to člověk dostane chuť, je to vážně zábava. Sice se mi zdá, že by chlapcům neuškodil nějaký posun, alespoň se pokusit se někam ve své tvorbě pohnout, jelikož se mi zdá, že si pořád hrají to svoje a nijak zvlášť se napříč jednotlivými deskami nemění, což vzhledem k faktu, že je “Post mortem nihil est” už pátá řadovka, začíná být na hraně. Na druhou stranu, přece jenom muziku Dagoba poslouchám spíš sporadicky, takže to zvládnu přežít, a navíc to té kapele pořád dost slušně šlape.
Líbí se mi, že ta jejich hudba opravdu bouchá a že dokážou vytvořit solidní tlak – a to, ač řečeno obecně, platí i o novince. Obzvláště bych vypíchnul práci bubeníka Frankyho, jenž prostě umí a řeže do toho dost solidně, zejména v těch rychlých pasážích je to pěkně slyšet. Co se jednotlivých songů týče, jako vrcholy bych asi volil “Yes, We Did” a hlavně “I, Reptile” s výtečným závěrem. Celkově je “Post mortem nihil est” deska, která se poslouchá bez sebemenších problémů, ale abych to řekl na rovinu… když na to dojde, stejně si vždycky v budoucnu pustím radši “What Hell Is About”, které mám jednoduše nejraději…
“The Prime Mover” je další deskou, na jejíž poslech jsem se v letošním roce těšil opravdu vydatně. Vzhledem k tomu, jak moc (ne)bohatou diskografii Holanďané Control Human Delete až doposud mají, je asi vcelku nasnadě, že je za tento stav zodpovědný jejich debut “Terminal World Perspective” z roku 2007, s nímž jsem svého času strávil poměrně velké množství času a popravdě jsem si jej tu a tam (vlastně ne úplně zřídka) pouštěl i v následujících letech až dodneška. Čekání na “The Prime Mover” bylo o to netrpělivější, čím více bylo jeho vydání odkládáno, na čemž pranic nezměnilo ani krátké EP “Construct the Road Through Space”, jež kapela – možná snad právě k alespoň částečnému zmírnění netrpělivosti těch, kterým podobně jako mně “Terminal World Perspective” uhranulo – vydala před dvěma lety. Samotná druhá dlouhohrající deska, resp. její oficiální vydání, však již konečně klepe na dveře, tudíž se pojďme podívat, zdali bylo šestileté čekání oprávněné…
Asi to nemá cenu příliš prodlužovat, protože se většina z vás stejnak jako první podívala dolů na hodnocení, tudíž lze jít s pravdou ven ihned. Byť tahle větička asi bude znít jako jedno z největších recenzentských klišé, v případě “The Prime Mover” se dá opravdu bezpečně tvrdit, že se čekání vyplatilo, neboť novinka svého předchůdce přinejmenším dorovnává, ba v lecčems dokonce i překonává. A to je vzhledem k tomu, jak moc bylo “Terminal World Perspective” v době svého vydání návykovou záležitostí, vskutku potěšujícím zjištěním.
Než se však pustíme do té části recenze, jež by se s dostatečnou dávkou shovívavosti dala nazvat čímsi jako rozborem desky, možná by se těm z vás, které předešlá tvorba Control Human Delete minula, slušelo objasnit, co jsou tihle Holanďané vůbec zač. Přestože by se dle aktuálních promo fotek mohlo na první pohled zdát, že Control Human Delete budou hrát cosi na způsobem Nickelback, zdání opravdu klame, protože po spuštění téhle muziky se na vás z reproduktorů vážně nevyvalí nějaký ubrečený rock, nýbrž ne zrovna přívětivý industriální black metal poměrně ostrého kalibru. “Terminal World Perspective” šlo v tomto ohledu relativně přímočaře na věc a nabídlo vcelku nátlakový a povětšinou rychlý black metal s industriálními ruchy, místy pročísnutý mrazivými ambientními vsuvkami. “The Prime Mover” se v tomto ohledu poněkud liší, až bych si dovolil tvrdit, že je na něm o něco méně black metalu ve prospěch industriální atmosféry… co do té pocitové stránky bych řekl, že je sekanější, strojovější a mechaničtější, ještě více odlidštěné – zdůrazňuji ovšem, že je to myšleno ve smyslu atmosféru, jaká tu muziku obepíná, ne, že by se mělo jednat o nějakou mechanickou řemeslně provedenou práci, jež by postrádala emoce, protože právě do toho má “The Prime Mover” dost daleko – i přes zmiňovanou odlidštěnost zde totiž emoce zcela jistě jsou, ačkoliv se jedná o chladnou industriálnost robotického věku.
Zároveň s tím je “The Prime Mover” strukturovanější a rozmanitější. Zatímco na “Terminal World Perspective” kapela pracovala s poněkud delšími a nezřídka i relativně repetitivními plochami, na novince Control Human Delete mění polohy mnohem častěji, překvapivěji a mnohem méně předvídatelněji, riffy mnohdy sekají v nepravidelných intervalech, přesto neustále s chirurgickou přesností i smyslem. Přestože by to nyní z jistého úhlu mohlo znít jako protimluv, stále bych si dovolil tvrdit, že i s takovýmto vysvědčením je “The Prime Mover” deskou soudržnější a pevněji stojící při sobě. Za tento názor však může spíše pojetí “Terminal World Perspective”, kde se – a to je nejspíš jediná věc, kterou bych této jinak úžasné desce s odstupem vytknul – místy až příliš měnila atmosféra. Mám tím na mysli především skoky od zhoubného industriálního black metalu k předlouhé instrumentální post-apokalyptické mezihře “Transpherium”… člověk se během jedenácti minut plně zahloubal do její temné atmosféry, aby se na něj hned po jejím konci vyvalila další black metalová sbíječka – byť stále s industriálními ruchy. V tomto ohledu je vlastně rozmanitější “The Prime Mover” paradoxně více konzistentní, protože již od úvodní “New Replicators” kapela střílí přechodně všemi svými zbraněmi a proplétá dílčí elementy i v rámci jednotlivých kompozic, tudíž se s tím posluchač nemá problém ztotožnit – tedy za předpokladu, že je schopen ocenit podobný druh dosti specifického subžánru.
Nechtěl bych však vzbudit dojem, že tu mám v úmyslu debutovou desku nějak hanit ve prospěch “The Prime Mover” – “Terminal World Perspective” totiž neustále považuji za naprosto výtečnou desku (fakt, že jsem ochoten to tvrdit šest let po vydání, snad mluví sám za sebe). “The Prime Mover” pouze nabízí trochu jiný pohled na Control Human Delete, který má bezesporu své kouzlo. Zjednodušeně řečeno by se to celé dalo shrnout vcelku triviální větičkou, že novinka ve své podstatě nabízí přirozený vývoj Control Human Delete, aniž by popírala minulost této nizozemské skupiny – jenom jsem byl přesvědčen, že muzika téhle kapely – a to samozřejmě platí i o “The Prime Mover” – je ve svém jádru natolik netriviální, že si tak úplně nezaslouží být shrnována jen heslovitě.
A co si z toho má čtenář vlastně odnést? Když pominu asi vcelku zřejmý verdikt o skvělé desce, dovolil bych si na závěr už jen dodat, že Control Human Delete s “The Prime Mover” potvrdili svůj status jedné z nejzajímavějších “mladých” industriálně black metalových skupin. Dovolím si tvrdit, že nikdo, kdo má rád black metal míchaný s elektronikou a industrialem, by “The Prime Mover” minout neměl, přestože konkurence například takových Aborym (jejichž novinka vychází jen o necelý měsíc později) nebo Mysticum, tedy samotných praotců industriálního black metalu, bude jistě vysoká. Možná to bude trochu troufalé tvrzení, ale Control Human Delete jsou na takové úrovni, že myslím mohou pomalu konkurovat i těm, kteří jejich žánr svého času utvářeli a dodnes stojí na jeho vrcholu.
Další názory:
Mé setkání s debutovým albem Control Human Delete před šesti lety nedopadlo nejšťastněji. Ne, že by nešlo o hudbu dostatečně kvalitní, já na ni však rozhodně nebyl připraven. O šest let později jsem se tedy se zvědavostí pustil do druhého alba kapely “The Prime Mover”, aniž bych očekával nějaké větší zázraky. Čas však uzrál, a i já tak konečně pochopil, v čem tkví kouzlo jejich hudby. Industriální black metal hraje kde kdo, jenže jen málo kapel dokáže vytvořit takto osamělou, nelidskou atmosféru chladného kosmu, jako právě Control Human Delete. I přes poměrně syrový zvuk, experimenty s hlukem a prakticky neexistující strukturu skladeb však nejde o nepříjemný poslech. Klávesy a vždy přítomná elektronika totiž vyvažují řezavé kytary, náležitě pekelný vokál a místy ultra rychlé naprogramované bicí. Díky delším skladbám kapela dokáže hudbu náležitě vyvíjet, díky kratší délce alba naopak není problém zvládnout poslech v jednom kuse. “The Prime Mover” mě potěšilo, a tak bych se měl vrátit k debutovému albu a zjistit, zda ten kdo se změnil byla kapela, či já. Zajus
Země: Švýcarsko Žánr: industrial / groove metal Datum vydání: 24.9.2012 Label: Listenable Records
Tracklist:
01. Posthuman Manifesto
02. No Wisdom Brings Solace
03. The Line of Least Resistance
04. Red Nova Ignition
05. God Is an Automaton
06. Hightech Versus Lowlife
07. Downfall Inc.
08. Challenger
09. A Radiant Daybreak
10. Into the Blackest Light
11. Destruction and Bliss
Švýcarsko není zrovna země metalové hudbě zaslíbená. Přestože existují výjimky jako Celtic Frost, Samael nebo Coroner, nikdy nemělo takový věhlas jako řada jiných evropských končin. Právě zástupcům země helvétského kříže, industriálním metalistům Sybreed a jejich novému albu “God Is an Automaton”, se dnes podíváme na zoubek. Je fakt, že Sybreed se možná nezapíšou do historie nesmazatelným písmem jako zmíněné legendy, ale to nebrání faktu, že jsou považování za seskupení, jehož počiny vzbuzují nemalý zájem a především nepostrádají potřebnou kvalitu. V záplavě moderně znějících kapel se jim podařilo v rámci možností odlišit se od celého stáda a spojit elektroniku, tvrdé riffy, agresivní vokál s melodickými nápěvy a počítačově přesnými bicími ve správném poměru, čímž vznikla zajímavá industriální metalová syntéza.
Na první poslech se na “God Is an Automaton” od dosavadní tvorby nic nezměnilo. A ono je to vlastně dobře. Stabilně si totiž udržují vysokou kvalitativní úroveň svých počinů, přičemž samozřejmostí je prvotřídní technické zpracování. Zvuk, kterým je opatřeno nové album, nemá chybu a nenapadá mne nic, co by se mu dalo vytknout. Přece jen, tohle už se v daném žánru považuje za samozřejmost a Rhys Fulber (nejvíce známý díky své dlouholeté spolupráci s Fear Factory), který si produkci a mix “God Is an Automaton” vzal na starosti, odvedl skvělou práci. Zmíněná “továrna strachu” není zas až tak od věci, protože Sybreed k jejich tvorbě mají relativně blízko. Škrkané riffy, strojově přesná rytmika a melodické refrény jako opak agresivním slokám, to jsou poznávacím znamením obou kapel. Sybreed k tomu přidávají ještě trošku death metalové živelnosti a v těchto momentech mají obrovskou sílu a Fear Factory na dálku přijímají jeden tvrdý direkt za druhým. Díky moderní, do detailu vypiplané produkci a střídání agresivních vokálů s těmi melodickými by mohli být Švýcaři snadno, leč mylně, hozeni do škatulky metalcore, což není samozřejmě vůbec přesné. Oproti (mnohdy) tuctovým metalcorovým kapelám Sybreed znějí daleko víc uvěřitelně a jednotlivé aspekty své tvorby kombinují nenásilným způsobem, který nepůsobí zas tak vypočítavě se snahou zavděčit se co nejširšímu publiku, jak by se mohlo zdát.
Přistupme k albu samotnému. “God Is an Automaton” je odstartováno relativně odlehčeným způsobem. Úvodní “Posthuman” chvilku trvá, než se rozjede na plné obrátky, a množstvím elektronických linek, včetně té vokální, kdy zní zpěvák Benjamin Nominet místy jako stroj, evokuje minulé album, které bylo v tomto ohledu nejodvážnější. Klenutý melodický refrén, za který by se nemuseli stydět ani takoví Linkin Park, je strašně chytlavý a já sám jsem měl co dělat, abych ho z hlavy dostal pryč. Mezi jedenáctkou skladeb nalezneme i trošku ostřejší kousky, jako trefně pojmenovanou temnější “Into the Blackest Light”, ve které jedou bicí a kytara jako utržené ze řetězu a Benjamin občasným hlubokým growlingem nic nezkazí. Dojde samozřejmě i na odlehčenější momenty, ale nic, co by nějakým způsobem narušovalo hladký průběh a tahalo za uši. Aranže Rhyse Fulbera jsou rozpoznatelné, i když mi přijde, že se snaží Sybreed až příliš tlačit do polohy Fear Factory v období “Digimortal”, protože některé momenty, jako by z této desky vypadly, třeba určité části svižné “Challenger”.
Na nervy mi lezla snad jen třetí v pořadí “The Line of Least Resistance”, jejíž klávesový motiv v průběhu refrénu mi připadal jako od tuctové pop-metalové kapely, ale dá se to překousnout a při troše nepozornosti i šikovně přeslechnout. Že si pro ní kapela (nebo management?) sáhli jako k prvnímu singlu sice chápu, ale nadšený z toho nejsem. Jsem toho názoru, že by se daly najít i reprezentativnější kousky než podprůměrná odrhovačka, ale budiž. Jistou výtku mám ještě k závěrečné “Destruction and Bliss”, která by si zasloužila trošku zkrátit, protože zas tak výjimečná, aby se stala víc než průměrnou položkou jinak vyrovnaného alba a získala si tak výsostného postavení uzavřít důstojně album se skoro desetiminutovou stopáží bohužel nemá. Myslím, že nemá smysl dál “God Is an Automaton” nějak podrobně rozpitvávat po jednotlivých skladbách, protože – a to nemyslím jako nějakou výtku – jsou postaveny na jednotném základu, kolem kterého se šikovně obměňují menší detaily a momenty, díky kterým si udrží posluchačovu pozornost a nezačnou mu s tím lézt na nervy. Mně samotnému se skladby i přes jistou neoriginalitu líbily a docela dobře jsem se bavil, takže v tomto ohledu jsem byl spokojený.
Další problém, který mne při poslechu “God Is an Automaton” napadl, byla stopáž. I když skladby, jakožto jednotlivé kusy, fungují na jedničku, tak jsem měl pocit, že hodina je dost a i přes nespornou chytlavost a údernost neodsýpá album jako celek, alespoň ne tak, jak by mělo. Dokázal bych si představit, že by nová deska mohla být o takových patnáct minut kratší a neměl bych s tím vůbec žádný problém. Když to tak nějak shrnu, tak je všechno ve zdánlivém pořádku, protože poslouchat “God Is an Automaton” mi nečinilo žádný problém a i když si myslím, že “Antares”, na kterém dosáhli Sybreed svého kompozičního vrcholu, je opět nepřekonáno, tak neudělá kapele žádnou ostudu a spokojeni můžou být všechny strany, včetně posluchačů. A to je hlavní.
Země: Ukrajina Žánr: folk / industrial metal Datum vydání: 1.9.2012 Label: Metalism Records
Tracklist:
01. Wool Fish Love (Mountain Valley, Mountain Hills)
02. The Night Is So Moonlit
03. Marichka
04. For the Fire
05. Springtime
06. Diving Deep
07. Cold and Frozen
08. Viter
09. Day Eats Day
10. Two Colors
Folk metalových kapel v současnosti po světě běhají stovky, ne-li doslova tisíce, času i prostoru je ovšem pohříchu málo, pročež vás možná napadne otázka, proč se tu již podruhé během tří dnů objevuje recenze na debutující žánrovou skupinu. V případě Viter k tomu ale důvod opravdu je a týká se personálního obsazení. Znalcům východoevropské scény by mohl napovědět již samotný název Viter, který by možná někomu mohl připomenout jméno Viterzgir. Pokud se tak stane, jste rozhodně na správné stopě, jelikož za Viter stojí právě tento dnes již bývalý člen ukrajinské black/folk metalové veličiny Крода. Po svém odchodu v roce 2010 zformoval právě projekt Viter, k němuž si přizval jinak doposud v podstatě neznámé hudebníky…
Ačkoliv by se mohlo zdát, že to Viter trvalo poněkud dlouho, než se ke svému dlouhohrajícímu debutu “Springtime” dohrabali, ve skutečnosti během těch dvou let nezaháleli a vydali mnoho neřadových nosičů, mezi nimiž hraje prim především obrovské množství singlů, jediný zajímavý materiál však z mého pohledu nabízí pilotní EP “Джерело”, jímž se Viter prezentovali hned v roce 2010. Tento kraťas nabídl opravdu výbornou atmosférickou muziku, o níž by se dalo do jisté míry říct, že vesměs pokračovala v podobném duchu, jaký byl od Viterzgira znám už z Крода, přestože šlo o poněkud přístupnější formu s mnohem menším vlivem black metalu. Pro někoho by však mohlo být překvapením, že “Springtime” stylově uhýbá dosti jiným směrem, což může být pro mnohé zklamáním, já osobně si však myslím – přestože se mi “Джерело” velice líbí – že by byla škoda “Springtime” kvůli tomuhle s předstihem zavrhnout, i když by se – srovnáme-li oba nosiče optikou skeptika – mohlo zdát, že se Viter snažili záměrně přiblížit hudební formě přijatelné i pro průměrného posluchače. Těžko soudit, jestli to byl od skupiny dobrý krok, nejdříve se prezentovat na atmosféře postaveným EP “Джерело” a následně vyrukovat s mnohem písničkovější podobou folk metalu, takže nemá cenu se tím zabývat. Jestli to může vypadat, že jde o přešlap, podle mého je to opravdu jen zdání, neboť mně osobně – ačkoliv obecně dávám přednost vždy tomu přístupu, jaký byl ke slyšení na “Джерело” – tato proměna Viter nakonec vůbec nevadí.
Dalo by se říct, že těch důvodů je hned několik. Samozřejmě by to šlo asi vcelku bez potíží spláchnout nějakou větičkou, že je to stále dobrá muzika, ale předpokládám, že to by vám asi nestačilo, tudíž se na to pojďme podívat trochu podrobněji. Předně je nutné zdůraznit, že i přes výše zmíněné, tedy že “Springtime” nabízí mnohem přístupnější a chytlavější hudbu, se stále rozhodně nejedná o nějaký podbízivý hopsa-hejsa folk metálek… což vám nejspíš bylo jasné už dříve, pokud čtete naše recenze pravidelněji, jelikož v tomhle případě bych se oháněl zvratky v každé druhé větě již od úvodního odstavce. Zde k tomu ovšem není sebemenší důvod, jelikož Viter stále dokázali zůstat, řekněme, dostatečně inteligentní (myšleno samozřejmě co do hudebního projevu, jejich vlastní inteligenci si soudit vážně nedovolím).
Na “Springtime” se prezentují především ve dvou polohách – jakési melancholičtější a té trochu hybnější. Obě dvě se v jednotlivých skladbách vzájemně prolínají nebo spíše střídají, někdy i poněkud divokým způsobem (například “Marichka”), nějakým způsobem to však funguje a je to velmi zajímavé – právě v tomto poněkud prapodivném přístupu vidím jednu z největších předností “Springtime”. Nutno ovšem dodat, že když se Viter pustí například do čistě pomalejšího a baladičtějšího songu, což je případ “Diving Deep” a “Two Colors”, tak výsledek poněkud pokulhává. Na druhou stranu, tohle jsou jediné dvě písničky, jež mi na celém kompletu nesedí, kromě nich mě album opravdu baví. Samozřejmě není nutné zapomenout ani na fakt, že do muziky Viter taktéž více než znatelně promlouvají folkové nástroje, což je vzhledem k žánru ostatně logické; zakomponovány jsou naštěstí vkusně, nepodbízivě, ale stále zábavně a dostatečně poutavě. Viter vám je rozhodně necpou pod nos každou vteřinu stylem “hele, jak moc jsme folk”, jak se to nezřídka stává, a když se objeví, vlastně působí spíše jako příjemné koření, zároveň však nehrají druhé housle, tudíž jsou z mého pohledu využity velice dobře.
Mimoto se na “Springtime” tu a tam objevují i malinké náznaky elektroniky, ale při vší úctě se mi to rozhodně nezdá natolik výrazné, aby škatulka folk’n’industrial, kterou Viter sami sobě vetkli do štítu, byla oprávněná. V neposlední řadě, když už se obecně bavíme o hudební náplni, nesmím zapomenout ani na vokál samotného Viterzgira, jenž zde předvádí výhradně čistý zpěv, extrémní vokál nečekejte žádný. Jeho hlas je však velice dobrý, skvěle se poslouchá, a přestože asi nikdo nebude tvrdit, že by to byl výkon hodný operního pěvce, stále je právě on jednou z největších předností “Springtime”.
Co se týče nějakých vrcholů desky, nejspíš bych volil druhou “The Night Is So Moonlit” a titulní “Springtime”, v obou případech zejména díky výtečným refrénům. Nicméně velice zajímavý – a to do té míry, že jej označím jako druhou vrcholovou dvojici – je i závěr v podání “Viter” a “Day Eats Day”, které obě z celkového vyznění desky poněkud vybočují. Ta první především díky tomu, že je asi nejfolkovější věcí; ta druhá je úplně jiná celkově, skoro až jako by od jiné kapely, ale zní opravdu skvěle a velmi se mi líbí. I přes odlišnost však dojem z celého alba nijak nerozbíjí.
Celkově musím říct, že jsem toho od “Springtime” popravdě řečeno ani mnoho nečekal, přestože hudbu Viterzgirova bývalého působiště mám velice rád, a z toho pohledu mne album vlastně docela mile překvapilo. A kromě samotné hudební náplně mne potěšilo i tím, že se po čase zase jedná o folk metalové album, jež jsem si poslechl s chutí a mohu jej s klidným srdcem pochválit, což mi pomalu začínalo připadat, že už v poslední době vůbec nedělám. Přestože nepochybuji o tom, že se jistě najdou jedinci, jimž se velice zamlouvalo “Джерело” a nový směr Viter budou vnímat velice negativní – a do jisté míry bych to i chápal – rozhodně podle mě nelze tvrdit, že by šlo o špatnou záležitost.
V České republice není zas tak moc kapel, které by hrály elektro metal, ale těch, které jej hrají opravdu dobře, je ještě méně. Liveevil, v jejichž čele stojí Petr Staněk, svého času zakládající člen Silent Stream of Godless Elegy, k nim ovšem bezesporu patří. A právě s Petrem Staňkem jsme si povídali o nové desce “3 Altering”, ale samozřejmě nejen o ní. Kromě samotného lídra kapely se do rozhovoru zapojil taktéž baskytarista Zbyněk Rýpar. Výsledek, který vznikl z našich skromných otázek a z odpovědí obou hudebníků, si můžete přečíst na následujících řádcích…
Zdravím! Deska “3 Altering” je již nějaký ten pátek venku, takže předpokládám, že už se vám na ni nějaké ty ohlasy sešly, ať už od fanoušků či kritiků – jak se deska líbí? Jste s hodnoceními “3 Altering” spokojeni? Odpovídají ohlasy vašim představám?
Petr: Ahoj. Zdravím tě a taky všechny čtenáře tohoto rozhovoru. Deska vyšla na konci května. Četl a slyšel jsem několik ohlasů z vesměs českých metalovových web zinů a dvou našich tištěných časopisů Spark a Pařát. Vypadá to, že se deska vesměs líbí a my máme samozřejmě radost, že se dílko zdařilo, ale je brzy dělat nějaká závěrečná hodnocení, protože ještě další reakce očekáváme především ze zahraničí. Je to pořád čerstvá záležitost. Koneckonců těch hodnotných recenzí zase tolik nebylo. Dneska se pasují do rolí recenzentů i lidé, kteří nejsou schopni anebo nemají zkušenosti napsat recenzi, která by dílo kriticky zhodnotila a odborná kvalita takových posudků je opravdu mizerná a nestojí kolikrát ani za to, aby je člověk dočetl.
Zbyněk: Ohlasy jsou naprosto v kontextu s tím jsme od tohoto počinu očekávali a s tím jaký je výsledek. Myslím, že drtivá většina více jak pouze pozitivních ohlasů je pro nás satisfakcí a energií do budoucna. Hodně lidí oslovuje pouze muzika já bych chtěl ale vyzdvihnout také super texty, které nejsou žádnou průměrnou výplní, ale mají lehký a přitom hluboký kontext s muzikou.
Máte už nějaké zprávy o tom, jak se to má s prodejem “3 Altering”? Není žádným tajemstvím, že kupování originálních nosičů již dnes příliš nefrčí, takže jen pro zajímavost, jestli máte nějaké alespoň orientační cifry… Kolik kusů podle vás znamená nějaký optimální prodej novinkového alba u kapely typu Liveevil? Mimochodem, je náklad “3 Altering” nějak limitovaný?
Petr: Myslím, že k prodeji bylo vyrobeno okolo 1000 kopií “3 Altering”. Nevím kolik jsme v době umírajících CDček schopni prodat, ale zcela jistě je to podmíněné koncertováním, reklamou prostě marketingem. Tady už to není jenom o tom, jaký materiál kapela natočí. Velké firmy, které si dokáží na tohle všechno zaplatit lidi, jsou schopny prosadit i nahrávky a kapely, které by si bez této podpory sotva škrtly. Firma je nasadí na turné s relativně velkou kapelou, zaplatí producenta, dostane na velká pódia. Když Liveevil prodá těch tisíc kopií lidem, kteří si to opravdu budou chtít koupit, tak to bude ok, ale sami posuďte, kam by si tahle kapela mohla sáhnout.
Album vám vyšlo v digipack formátu. Myslíte, že právě tohle může nějak ovlivnit prodeje, že si to lidé spíš koupí, když nahrávka vyjde v nějakém pěkném provedení? Může to být i dvojsečná zbraň… já osobně mám třeba různé digipacky a digibooky rád, ale znám lidi, kteří je naopak nesnášejí a něco podobného by si nekoupili…
Zbyněk: Digipack je formát který nabízí zajímavější grafické možnosti. Hudební CD však naštěstí nejsou standardní spotřební zboží. Jsem přesvědčen, že ten kdo si chce koupit CD Liveevil tak si ho koupí buď proto, že ho naše muzika oslovila a chce tím tak podpořit to co děláme. Jestli je pak obal třeba z překližky, to už je pak druhořadé. Můžete mít obal ze zlata, ale pro toho kdo rád po večerech drtí vypalovačku, to rozhodně nebude argument nebo motiv ke koupi.
Petr: To je zajímavé. Nenapadlo by mě, že se digipack někomu nebude líbit. Nikomu neberu to co preferuje, to vůbec, ale my jsme ještě digipack nevydali, tak jsme si tak trochu splnili přání a jestli si to někdo nekoupí jenom kvůli tomu, že je to digipack, tak dělá chybu. Protože za prvé by vám “3 Altering” neměl doma chybět a za druhé se v klasickém plastovém obalu neprodává a prodávat nebude.
Během posledních několika let se také ohromně zvedl zájem o klasické vinyly. Pokud mě paměť nešálí, žádný počin Liveevil na LP ještě nevyšel. Je nějaká šance, že by se tak stalo? Ať už třeba u novinky nebo stylem nějaké reedice starších věcí…
Zbyněk: Ano vinyly mají a vždy měly svoji jedinečnost. Byl a je to poslední nosič, který si lidi nezkopírují doma to posiluje jejich řekněme sběratelskou hodnotu. Těšíme se, až jednou vyjde některá z našich desek na vinylu, ale aktuálně to není priorita.
Na “3 Altering” premiérově spolupracujete s labelem Metalgate. Jak jste s jejich prací spokojeni? Co jsem tak slyšel, většina kapel si tuhle firmu velice chválí…
Zbyněk: Jsme rádi, že se podařilo zrealizovat spolupráci s Metalgate, je to příjemná změna a nový impulz. Myslím si že toto spojení byla dobrá volba a pevně veříme že nás čekají další společné projekty, které budou obě strany úspěšné.
K oběma předchozím albům “Arctangel” [2007] i “Unique Constellation” [2009] vznikly videoklipy. Plánujete nějaký i pro “3 Altering”? Pokud ano, máte již představu, jak by mohl výsledek vypadat a hlavně k jaké písničce by to mělo být?
Zbyněk: Videoklip na některou skladbu z “3 Altering” bychom rádi zrealizovali, vše bude záležet především na finančních možnostech. Už před pár lety jsme si stanovili pomyslnou hranici a to že budeme produkovat zásadní věci. Nechceme dělat nízkonákladový klip amatérský klip, jen aby byl. Chceme aby to byla jako vše ostatní co děláme hodnotné dílo. Ten kdo viděl klip “Monster World” z předchozí desky jistě ví o čem mluvím. Osobně bych si dokázal představit klip na skladbu “Platonic Blue”.
Jaký význam má vlastně název “3 Altering”? Má to co dočinění s tím, že jde o vaši třetí desku? Na obalu jsou v pozadí vidět jakési tři ornamenty, které mi trochu připomínají tři fáze měsíce… to má také nějakou souvislost?
Petr: 3 je vůbec číslo, které souvisí hned s několika věcmi. Je to naše třetí deska a po odchodu Zdeny Pastorka jsme ji natočili ve třech a taky ten znak na obale… jde o trojměsíc, přesně jak říkáš, jsou to tři fáze měsíce. V pohanských kruzích znázorňuje dívku, matku a stařenu anebo oplodnitele, živitele a mudrce. V mém pojetí průběh nekonečně obměňující se fáze bytí. Příchod, život a smrt. Trojku si můžete přeložit i jako free tedy volný… volně měnící se. Né, že bych byl neo-paganistou. Nejsem vůbec stoupenec jakéhokoliv náboženství, mám ale rád způsob jakým si lidé odpradávna znázorňují své představy nebo myšlenky do obrazců nebo znaků. Symbolika je neodmyslitelně spjata s lidstvem a projevuje se v naší společnosti naprosto všude.
Oproti zbytku alba na první poslech dost vybočuje závěrečná “Saddest Romancy”. Měli jste už předem v plánu napsat nějaký podobný méně tradiční song, který by “3 Altering” zakončil v lehce odlišném duchu? Pokud bys měl věštit, myslíš, že v budoucnu pojedete ve více méně stejném stylu jako doposud, nebo se pustíte do vícera podobných experimentů jako “Saddest Romancy”?
Petr: V plánu bylo, že “Saddest Romancy” bude pomalá skladba ve stylu “Hero” (“Arctangel”). Nevěděli jsme si s tímto songem moc rady. Byl od počátku velmi pomalý a nefungoval moc do zbytku desky. Tak jsme se rozhodli udělat z ní takovou závěrěčnou tečku. Udělali jsme tam ty jemnosti, zvolili jsme k ní jiný přístup. U nás je snad už tradicí, že se spousta skladeb při nahrávání nakonec vyvine ulpně jinak než plánujeme. “Saddest Romancy” je pojetím spíše výjímkou. Nedovedu si představit, že bychom chtěli točit více takových romanticko depresívních skladeb. Nás spojují především ty energické náboje ve skladbách. Takoví zatím plánujeme zůstat.
Přijde mi, že největší síla Liveevil tkví v refrénech – právě díky nim je skoro každý song v podstatě hitovka. Zaměřujete se na ně nějak zvlášť při skládání? Nebo songy necháváte během komponování volně plynout a vždycky to takhle hezky vyleze, že mají refrény takového koule? (smích)
Petr: Mě se dobré refrény prostě líbí a dobrý refrén anebo alespoň zajímavý je u nás v Liveevil vlastně podmínkou skladby. Když jsme začali dělat na “3 Altering”, tak nám bylo jasné, že se nechceme opakovat. Shodli jsme se tolik nepárat se skládáním jako na “Unique Constellation” a být přímočaří jako na “Arctangel”. Šlo to velmi dobře. “3 Altering” jsme vlastně napsali za dva měsíce a něco dodělávali přímo ve studiu Bombjack. Často se stavá, že refrén vznikne jako první a pak vzniká zbytek skladby, ale málokdy se ti podaří střelit dobrý refrén na první pokus. Vždycky je co vychytat.
Když už jsme nakousli to skládání, patří Liveevil mezi kapely, které každý song postupně pilují k dokonalosti, nebo dáváte přednost přirozenosti, a jak se to napoprvé zahraje, tak to také zůstane, aby měla hudba takový ten živočišný feeling? Co takhle Liveevil a improvizace? Které složce hudby se během komponování věnujete dříve – té metalové či té elektronické? Nebo se to odvíjí song od songu?
Petr: Skoro nikdy neimprovizujeme, jen při výjimečných situacích, když je na to čas a toho my máme setsakra málo. Nápady jsou v drtivé většině předpřipravené a většinou jsou to ty elektronické části nebo spíš klávesové melodie. Na zkušebně pracujeme na kytarách a bicích. Někdy donesu předchystaný kompletně celý song a když se zdá dobrý, moc s tím už nekýveme, přesně proto aby se z něho něco původního neztratilo. Je jednoduché zničit dobrý song tím, že do něj budete vrtat tak dlouho až z něj úděláte úplně něco jiného. Takže tady páni muzikanti pozor, to si Jirka nedělá srandu. Stejně tak si myslím, že u takové muziky je nesmysl všechno nahrávat s absolutní přesností. Dobře pro mě neznamená to samé jako přesně.
Co se týče elektro složky, kdo ji vlastně dává dohromady? Upřímně ze sebe nechci dělat moc vola, ale nemám moc velkou představu, jak to u vás vypadá, takže se zeptám – jedná se čistě o počítačové zvuky, či se ke slovu dostávají i živé nástroje jako třeba klávesy, synťáky atp., případně jde o kombinaci obojího? Nebo jde snad třeba o nějaké předpřipravené knihovny zvuků (docela mě překvapuje, že nějaké skupiny to tímhle způsobem opravdu řeší, proto se ptám)?
Petr: Rozhodl jsem se tentokrát zkusit dělat klávesy sám. Používám několik plugin z počítače a kontroler. Na předchozích deskách tomu bylo jinak. “ArctAngel” byla především kombinace synťáků a počítače. Na “Unique” bylo všechno ze synťáků a počítač jen na smyčky. Mě pluginy příjdou variabilnější a ani nemám peníze na to, abych doma skladoval Moogy a nemám čas se učit na to hrát. Takže na “3 Altering” jsou pouze zvuky z počítače. Klasické PCčko, 7mičky Windows, Cubase 5 a pluginy jako Halion, Nexus, Kore Player, Roland atd. Každá slušná plugina má nějaký zajímavý zvuky. S trochou trpělivosti se dá v každé najít velmi inspirativní zvuky. Nejsme tak daleko abychom si předem nachystali kupříkladu 10 zvuků a použili jenom je. Každá skladba vyžaduje trochu něco jiného. Většinu zvuků vyberu doma, a melodie nahraju, ale opět se něco dělá ve studiu BombJack, kde máme vždycky k dispozici nějaké novinky.
Zdá se mi, že mnoho lidí vnímá Liveevil především jako kapelu Petra Staňka. Je to tak doopravdy? Jakou máte v kapele hierarchii? Nebo jste čistě demokratická skupina?
Zbyněk: Ano Liveevil je kapela Petra Staňka, hierarchie je dvojúrovňová. Petr jako vůdce a jeho úderná skvadra. Spolupráce funguje, protože zejména pro mě je pojem demokratická kapela blábol. Respektování a doplňování se při skládání funguje a to je zásadní. Jde o výsledek a ne o to aby si každý složil kousek a všichni měli skvělý pocit, že jsou toho rovnocenou součástí.
Když jsem prolézal váš Bandzone profil, docela mne zaujal napsaný styl “Metal, Elektronika, Doom, Gothic”. Metal i elektronika samozřejmě ok, to je jasné, ale upřímně mi moc nesedí ty další dvě slůvka, nezdá se mi, že by vaší muzice bylo cítit něco doom metalového nebo nějaké vlivy gotiky. Vám ano? Ne že by tohle mělo nějaký větší smysl, babrat se ve škatulkách, jenom mi to přišlo zajímavé, když se tak sami prezentujete…
Zbyněk:Liveevil je elektro metal a hodně dalšího, ne však gothic nebo do konce doom. Osobně jsem nikdy neposlouchal něco jako je doom a gothic. Hráli jsme na jedné gothic akci a musím říct, že do toho má Liveevil hodně daleko a doom? To radši houbové hověží. V počátcích Liveevil se toto označování používal asi proto, že Petr zpívá hlubokým hlasem, který může mít okrajově přesah do těchto stylů.
Petře, pokud ti nevadí se trošku pohrabat v minulosti, rád bych se tě na závěr zeptal na tvé působení v Silent Stream of Godless Elegy… Proč jsi vlastně kapelu tenkrát opustil? Nemrzí tě to třeba s odstupem času, když se podíváš, kde dnes SSOGE jsou a že mají smlouvu u velké zahraniční firmy? Sleduješ počínání své bývalé skupiny po svém odchodu? Pokud ano, jak se ti líbí jejich pozdější počiny “Relic Dances”, “Osamělí” a nejnovější “Návaz”? Jsi s bývalými parťáky ještě v kontaktu?
Petr: Musím to upřesnit. Kapelu jsem neopustil, ale byl jsem z ní vyhozen. V té době jako její autor, textař a lídr, ale paradoxně taky jako nezvladatelný člověk, který se “neuměl chovat”. Nazvěte si to a přeberte jak chcete. To byl solidní úlet, když si na to vzpomínám a jsem rád, že v té kapele nejsem. Náramně se tím dnes bavím. V kontaktu nejsme, ale ahoj si určitě řekneme, pokud se někde potkáme. Asi jsou dobří, když vydávají u velké firmy, ale já v té kapele nehraju ani bych to co produkují hrát nechtěl, takže jim můžu popřát akorát hodně štěstí, když už jsme se dostali až sem. Mám Liveevil a je to to nejlepší, na čem jsem dělal.
Jak vzpomínáš na 90. léta u Silent Stream of Godless Elegy? Ještě pořád mám doma na kazetách staré demáče a první desku a pořád je to super muzika (smích). Poslechneš si ty věci občas i dnes, nebo už se do minulosti nedíváš? Pokud bys měl vybrat nějaký nosič od SSOGE z doby tvého působení, který ti s odstupem času nejvíce přirostl k srdci, jaký by to byl?
Petr: Vzpomínám na to dobře, lidi to bavilo, nás to bavilo. Neuvěřitelně silní. Mám rád snad všechny ty první 3 desky. Asi bych si rád poslechl jedničku “Iron”. Jde na ní cítit, že je to první deska a je tam spousta zajímavých momentů. Jako kapela jsme se tenkrát vyvíjeli a má i celkem zajímavý zvuk. Má pro mě kouzlo prvotiny prostě amatérské, syrové, originální. Taky se mi celkem líbí ten obal s těmi modrýmy vodopády. Poslouchal jsem teď ze zvědavosti při psaní tohoto rozhovoru kousek desky “Themes” a musím říct, že zvuk a produkce je dnes uplně někde jinde, než před těmi 12ti lety. Celkem jsem hleděl na ten rozdíl.
Od muziky, jakou jsi hrál se Silent Stream of Godless Elegy, je stylově k tomu, jak hrají Liveevil, docela daleko. Co způsobilo takový žánrový skok?
Petr: Nikdy jsem nebyl ovlivněný jedním žánrem. Vždycky se mi líbily kapely, které přišly s něčím novým. Po tom co se stalo v SSOGE a po neúspěšném kroku pokračovat pod názvem Silent Stream s kterým jsme odehráli asi dva koncerty, jsme se s Kirillem (-ex klávesák LE, ex-violista a basák SSOGE) u piva rozhodli, že budeme hrát něco nového, co jsme do té doby nedělali, že hodíme minulost lvům. O tom, jak vážně jsme to mysleli, vypovídá demáč “Lines”.
Před koncem ještě jedna otázka na Zbyňka. Nepodařilo se mi nikde vyhrabat, jestli hraješ nebo jsi někdy hrál i v jiných kapelách mimo Liveevil… mohl bys nám povědět, zdali jsi někde jinde působil a pokud, tak kde?
Zbyněk: Hrál jsme v plno kapelách, než mě stáhli do Liveevil. Jedna z mých hlavních kapel, se kterou jsem toho hodně zažil byla svého času kapela Wizard se kterou jsem, v trochu jiném stylu než Liveevil vyhrávali hitparády, točili jsme desky a hráli na plno zajímavých akcích. Je to už 15 let byli jsme mladí, svěží a bylo to super, normálně férové jak to má být. Kdo by si na Wizard vzpomněl tak ano, ten sympatický štíhlý mladík, to jsem byl skutečně já.
Poslední otázka – co v kapele posloucháte? Jakou hudbu máte rádi v době, kdy jste jen posluchači, ne hudebníci? Především by mne zajímalo, jestli když hrajete ten metal s vlivy elektroniky, tak zdali jste fanoušky i čistě elektronické muziky. Ale jinak samozřejmě otázka platí obecně… Díky za rozhovor a za tvůj čas a ať se daří!
Petr: Teď se mi líbí Kreator – “Phantom Antichrist”, Amebix – “Sonic Mass”, Intervals – “The Space Between”, Cannibal Corpse – “Torture”, Brendan Perry – “Ark”, Foo Fighters – “Wasting Light”, Holst – “Planets”, Smetana – “Má vlast” a něco od Skrillexe. Poslouchám metal 60 %, Rock a alternativa 20 %, elektro 10 %, vážná 10%. Díky za čas a prostor.
Zbyněk: Co v kapele posloucháme? Snažíme se poslouchat sami sebe, ale někdy se to mine účinkem. Taky posloucháme třeba jak prská olej, když smažíme řízky, vodu při splachování, atd. No a z muziky posloucháme různé věci. Od Air až po Mastodon. Já to ještě navíc prokládám hodně sladkým Brit-popem a Celline Dion :-). Fakt to si nědělám srandu, taky často slýchávám, když jedem na koncert: “Hej vypni tu sračku kolik ti je, že posloucháš takovou muziku”. Elektro samozřejmě ano hodně a rádi, v poslední době vede jednoznačne Skrillex.
