Archiv štítku: ISL

Island

Misþyrming – Söngvar elds og óreiðu

Misþyrming - Söngvar elds og óreiðu
Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 7.2.2015
Label: Terratur Possessions / Fallen Empire Records

Tracklist:
01. Söngur heiftar
02. …af þjáningu og þrá
03. Endalokasálmar
04. Frostauðn
05. Er haustið ber að garði
06. Friðþæging blýþungra hjartna
07. Söngur uppljómunar
08. Ég byggði dyr í eyðimörkinni
09. Stjörnuþoka

Hrací doba: 43:14

Odkazy:
facebook / bandcamp

První pohled (H.):

O tom, že islandská black metalová šla v posledních letech co do věhlasu hodně nahoru, se se mnou snad nikdo moc přít nebude. Ne, že by snad black metal z tohoto odlehlého ostrova nebyl zajímavý i dříve, protože to dle mého názoru dozajista byl, nicméně se mi zdá, že kredit Islanďanů začal hodně stoupat poté, co se rozmohla taková ta vlna moderního chaotického black metalu. Jak se totiž ukazuje, tuhle žánrovou formu na Islandu umějí skutečně výborně, takže není divu, že země sopek a gejzírů brzy začala chrlit nové a vysoce kvalitní smečky jak na běžícím páse. I když… „jak na běžícím páse“ je možná trochu nadsazené, protože technicky vzato těch kapel zas tolik není, protože ta islandská scéna je pořád poměrně malá a uzavřená, nicméně i v tom tkví její kouzlo, ale hlavně – takřka vše, co odsud vzejde, je skutečně zajímavé.

A přesně do téhle sorty zapadají i jistí Misþyrming, kteří letos v únoru vydali debut „Söngvar elds og óreiðu“ a okamžitě s ním vzbudili značný rozruch v příslušných žánrových kruzích – občas mi přijde, že dokonce i větší rozruch než další podobně laděná black metalová zla z Islandu typu Wormlust, Sinmara nebo Carpe noctem. Na druhou stranu, nelze tvrdit, že by to bylo nezaslouženě, jelikož „Söngvar elds og óreiðu“ je – proč to neprozradit hned na začátku – skutečně skvělá deska (ačkoliv nezastírám, že třeba debut Wormlust mi připadá ještě více zničující – to je opravdové veledílo).

Spousta těchto islandských smeček je různě personálně provázána a platí to i o Misþyrming, neboť ani tohle jméno se nevynořilo jen tak ze vzduchoprázdna a v jeho sestavě se objevují již známí uličníci z jiných formací. Jmenovitě se jedná o členy už jmenovaných Carpe noctem, nihilistických nebo Naðra, kteří se blýskli jedním zajímavým demosnímkem a od jejichž debutu „Allir vegir til glötunar“, jenž vyjde v lednu, toho lze myslím také čekat dost.

Nyní se dostáváme do bodu, kdy bychom si konečně měli začít povídat o samotné podobě „Söngvar elds og óreiðu“. Nicméně, ono už vlastně nepřímo padlo, jak Misþyrming znějí – hrají totiž v obdobném duchu jako výše jmenované formace anebo (chcete-li nějaké další případy) třeba Svartidauði či (abychom nezůstávali jen na tom Islandu) Outre. Nechci ovšem vzbudit dojem, že všechny tyto skupiny znějí totožně, to ne – pouze se jedná o obdobné uchopení black metalu, pro nějž jsou typické takové ty netriviální chaotické kytary a nátlakové vyznění. I v tomto daném rámci se ale od sebe jednotlivé kapely liší a platí to i v případě Misþyrming.

Misþyrming nepatří k těm úplně nejchaotičtějším formacím a v tomhle ohledu jistě existují i o poznání větší extrémisté. Přesto je plné vstřebání „Söngvar elds og óreiðu“ něčím, co si trochu toho času vyžaduje, jelikož se jedná o nahrávku, která všechny své trumfy nevykládá na stůl hned v prvním kole. Misþyrming však nebodují jen životností, ale třeba (ačkoliv to spolu souvisí) i množstvím zajímavých kytarových vyhrávek a melodií (přičemž je nutno zdůraznit, že jejich hudbu stále nelze označit jako melodickou), které jsou někdy velmi výrazné a vystupují do popředí, jindy ale naopak zapuštěné v celku a jen se prolétají skrze zvukovou stěnu. Nehledě na to, že mnohdy je tam těch linek přes sebe naskládaných i víc, tudíž lze takříkajíc objevovat.

Misþyrming

Nad tím vším Misþyrming dokážou postavit i temné atmosférické instrumentálky jako „Frostauðn“ a „Stjörnuþoka“ či čitelnější a jakoby „odpočinkovější“ kytarové kusy typu „Er haustið ber að garði“ či „Söngur uppljómunar“. Nicméně i ty dravější black metalové věci dokáže kapela protkat spoustou výtečných nápadů a skvělých momentů, ať už jde třeba o zmiňované výrazné melodie v „Endalokasálmar“ a „Friðþæging blýþungra hjartna“ anebo několik excelentních rytmických pasáží jako kupříkladu v úvodu „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“. Zároveň se asi sluší zmínit, že se Misþyrming pustili do té trochu náročnější písňové formy bez předem dané struktury střídání slok a refrénů, což „Söngvar elds og óreiðu“ na jednu stranu ještě přidává na nepřehlednosti, ale na druhou přidává i na zajímavosti, protože tím víc je tam toho k odhalování. Stručněji řečeno – neustále je co poslouchat (vím, zní to jako klišé, ale fakt to tak je) a to v součtu s vysokou skladatelskou potencí dělá z tohoto počinu dost lahůdkovou záležitost.


Druhý pohled (Atreides):

Island je pro mě v jistém ohledu stále těžko uchopitelnou zemí. Na 300 000 obyvatel tam najdete tolik zatraceně dobrých interpretů, že kdyby to takhle fungovalo všude jinde na zeměkouli, lidstvo by nejspíš nemělo nic lepšího na práci, než chrlit desky a vařit pivo s příchutí velrybích varlat. A co víc, na každých 300 000 obyvatel by vás jednou do roka atakovala jedna zbrusu nová black metalová smečka, z jejíhož debutu si nejspíš sednete na prdel. A jsem upřímně rád, že tenhle stav zatím panuje poslední roky jen na Islandu, protože jinak by můj „must listen to“ seznam nejspíš explodoval.

Považte sami – tři roky zpátky tuhle zatím neutuchající vlnu černého kovu nastartovali Svartidauði s vynikající deskou „Flesh Cathedral“. Předloni to byli Wormlust, loňský rok nás počastovali skvělým debutem okultisté ze Sinmara. Letos se chopili slova Misþyrming a představili nám svůj opus „Söngvar elds og óreiðu“. A už jen název značí přístup, kterým se řadí po bok výše jmenovaných. Ono to na Islandu snad ani nejde jinak, když jeho nitro je čirý oheň, vulkanické peklo, které se na povrchu střetává se zemí sevřenou mrazivou krustou. Plodem věčného souboje nesmiřitelných živlů tentokrát není nic menšího než právě „Písně ohně a chaosu“.

Misþyrming

A že chaos je to řádný. Autorské duo DagurHelgi buduje zvukovou stěnu z košatých, těžko předvídatelných riffů, pálí salvy kulometných bicích a o posluchače utírá zablácené podrážky. Ten je pro ně mrzkou lůzou, rakovinným polypem na řiti lidstva, který je potřeba zašlapat, zlomit, ohoblovat až na kost a vybít si na něm nezvladatelné návaly hněvu. Naturální produkce deformuje těch několik málo melodických linek stejně jako nečistá, zatímco vrstvená disharmonie vytváří hypnotické prostředí, v němž se není těžké ztratit. Chaotický, okultní black metal stojí někde na pomezí mezi syrovou agresí a technickou precizností, což z „Söngvar elds og óreiðu“ dělá nahrávku těžko uchopitelnou, nelidskou, podepřenou hutnou atmosférou. Ostatně, už samotný název kapely (dal by se přeložit jako „ubližování” či „týrání”) předznamenává, že hudba Misþyrming nebude k člověku příjemná, natož přívětivá.

Rukopis se jasně hlásí k Islandu, především obecnou charakteristikou, přičemž tu a tam lze zaznamenat vliv předcházejících kapel (což platí zejména o Svartidauði), postřehnout lze ale i ovlivnění francouzským black metalem. Nečekejte však žádnou vykrádačku, neb jde o muziku svébytnou, kompaktní a jasně rozpoznatelnou. Sevřenou neproniknutelným prstencem ledu, v němž se nachází skutečný očistec, nejhorší představy lidské mysli a esence perverznosti, zakopanou hluboko v undergroundu. Snad jen, kdyby mrazivý krov nebyl tu a tam tříštěn zbytečnými prolukami, jako je „Frostauðn“ (která, coby ambientní intermezzo, není vůbec špatná, ale mezi ostatní nezapadá), případně kdyby intenzita spalujícího žáru během poslechu tolik nekolísala, byl bych spokojen ještě více, ale jinak nemám, co bych „Söngvar elds og óreiðu“ vytkl. Misþyrming stvořili výbornou nahrávku, která se jen tak neoposlouchá, což je na debut mnohem víc, než bych si mohl přát. Osobně mě tak zajímá, jakým směrem se vydá další materiál, a která kapela z Islandu nás potěší příští rok.

Misþyrming


Třetí pohled (Onotius):

Občas se stane, že se zčistajasna objeví kapela, jež disponuje neobvykle vybroušeným debutem, který si v ničem nezadá s žánrovými pardály brázdícími scénu roky. Fascinující je ovšem, když se něco takového ještě párkrát zopakuje, a to pokud možno ve státě s nějakými 300 000 obyvateli. Black metal zkrátka na Islandu zažívá rozkvět a debutové desky Svartidauði, Sinmara, Wormlust a nyní právě Misþyrming jsou toho více než zářným důkazem.

V porovnání ostatními krajany působí Misþyrming místy chaotičtěji, nespoutaněji, avšak stále se značným důrazem na sugestivní temnou zvukomalbu. Kapela nepotřebuje sáhodlouhé kompozice k tomu, aby jejich hudba dovedla být velkolepou, drtící a hypnotickou. Skladby jen třikrát překročí hranici pěti minut, a přesto tím není nikterak nabourávána jejich monumentálnost a epičnost. O nějakém rychlém oposlouchání nemůže být rozhodně ani řeč, ba naopak, díky oné osobité autentické atmosféře je neustále na albu co objevovat. Na pozadí syrového zvuku evokujícího noise i ambient se zde odehrává jakási srážka CelesteDeathspell Omega. A rozhodně to stojí za to.

Misþyrming

„Söngvar elds og óreiðu“ je deska homogenní, a přesto zároveň velmi různorodá. Na jednu stranu jsou zde kousky, jež mají potenciál zaujmout hned napoprvé, jako například celkem melodická „Söngur uppljómunar“, jindy se jedná o mohutné syrové monolity typu „Ég byggði dyr í eyðimörkinni“, které dostanou tvar až při několikátém poslechu. Je zde i takřka post-metalově atmosferickým závěrem opatřena jednohubka „Er haustið ber að garði“ či ambientní mezihra „Frostauðn“ a závěr „Stjörnuþoka“. Deska však drží posluchačovu pozornost takřka neustále a je velmi vyrovnaná, i když je zde vypozorovantelná jistá komfortní zóna kapely, z níž zatím hudebníci nevstupují. Mysím, že až ji jednou poruší a přelezou nějakým trochu překvapivým aspektem, mohli by posluchači příště už jen marně hledat své brady na zemi.

Nicméně jako celek je „Söngvar elds og óreiðu“ silným počinem, u něhož těžko uvěřit, že se jedná o debut. Jistě nějaký ten drobný symptom v podobě lehké předvídatelnosti se dostavuje, avšak v porovnání s tím, co většinou člověk dostává do rukou jako první počin konkurence – to je nebe a dudy. Tohle snese srovnání i s kapelami, kterým se lidé už léta klaní, a jsem zatraceně zvědav, co si na nás přichystají příště.


Sóley, Fiordmoss

Sóley
Datum: 25.2.2015
Místo: Praha, MeetFactory
Účinkující: Fiordmoss, Sóley

Mé volání bylo vyslyšeno. Do Prahy konečně zavítala ona – jedno z nejéteričtějších jmen, jaké Island za poslední roky vydal. Specifickým projevem postaveném na klavírních a kytarových melodiích, prapodivných beatech, anglických textech s gramatickými chybami a naprosto neskutečném zpěvu si mě Sóley získala zhruba tři roky zpátky, kdy jsem střetl její sólovou prvotinu „We Sink“, přičemž ikona islandského hipsterství letos přijela představit především svojí novou desku „Ask the Deep“. A aby toho nebylo málo, předskakovat měli domácí (totiž, už nějakou dobu berlínští) Fiordmoss. Taková nálož samo sebou nepřilákala jen mě, takže po příchodu k MeetFactory nás uvítala slušná šňůra lidí čekajících na odbavení, tudíž jsme tak tak stihli začátek česko-norské kapely.

Ještěže tak, protože Fiordmoss byli… naprosto skvělí a naprosto mimo všechny hranice zároveň. Počínaje zpěvačkou Petrou, která, zdobena bondáží z červeného lana a copánky překříženými přes obličej, přitahovala nejvíc pozornosti nejen zjevem, ale především nadpozemským, těžko uchopitelným zpěvem s nezaměnitelnou barvou, díky níž se zdála být naprosto vytržená z myslitelné reality i během pouhých proslovů mezi písněmi, a konče Jonem-Eirikem, norským bubeníkem lehce přízračného zjevu, který tu a tam navštívil i jiné nástroje. Jednou nohou daleko na severu, druhou v nejhlubších snech, kdesi za závojem lidského vědomí a třetí zrovna zakotvili v MeetFactory, snad aby byli publiku blíž než na vzdálenost několika rovnoběžek.

Síla jejich starších písní mě trochu zaskočila, neboť z alba zní mnohem subtilněji. Fiordmoss ale před publikem vystoupili z hustého oparu, kontury písní najednou byly ostré a jasné, přesto neztrácely nic ze svého lesku a omamnosti. Naprosto mě však odrovnali novým materiálem z připravované desky. Názvy skladeb jsem v paměti neudržel (sdělili je vůbec?), zato jejich uhrančivost a mohutnost ano. Rudá světla, temnota, stroboskop, poctivě navrstvená hluková stěna, pokřivené beaty. Místy až rituální atmosféra nových písní mě uhranula a pustila ze svého sevření až za několik dlouhých hodin.

Tam, kde Fiordmoss během svých 40 minut budovali atmosféru tak hustou, že v ní nejeden posluchač nejspíše utonul (nebo ji možná vůbec nepobral, v sálu bylo docela prázdno), byla Sóley snad až příliš civilní. Výrazný kontrast mezi oběma interprety dal ovšem vyniknout docela jiné podstatě jemných islandských písní. Éteričnost a všeobjímající něha byla díky dvěma doprovázejícím hudebníkům přece jen o něco živější, i přesto jsem ale dostal vše, proč jsem přišel. „Ævintýr“, „I’ll Drown“, „Devil“, „Halloween“, „Smashed Bird“, „Pretty Face“. Ne, že by v jejím případě nějak zvlášť záleželo na názvech písní – i když mám několik favorizovaných kousků, od Sóley můžu prakticky všechno z obou vydaných alb. A bylo to krásné.

Jednoduché, mírně naivní, avšak ne triviální melodie, smyčky plné ruchů a ozvěn, atmosféra načichlá polárními zářemi a jemným smutkem. Jen stát, poslouchat a mezi písněmi se smát. Mírnou neohrabaností během kontaktu s publikem (těžko říct, jestli byla tak vykolejená návštěvností, nebo je taková pokaždé) a angličtinou s roztomilým islandským přízvukem si mě Sóley prostě získala, přičemž humorem s dostatkem nadhledu a ironie dokázala rozesmát celou Meetfactory. Zmínky o nedávné svatbě, nudě na cestách nebo sledování městečka Twin Peaks korunovalo sborové „Happy Birthday“ coby dárek pro tchána. Její set se zkrátka nesl v poklidném, takřka rodinném duchu. Sdílená upřímnost a lehkost. Sic jsem očekával trochu zastřenější, rozmazanější zážitek, kýžený minimalismus však nechyběl a já si tenhle závan severu užil se vším všudy, byť trochu jinak, než jsem očekával. Snad jen škoda závěrečného kvapíku směrem na Florenc, jinak bychom zůstali těch pár minut a počkali, až Sóley dorazí mezi fanoušky – i kvůli tomu, že nabízela objetí a prohození pár vět.


Strigaskór Nr. 42 – Armadillo

Strigaskór Nr. 42 - Armadillo
Země: Island
Žánr: avantgarde rock’n’roll / punk
Datum vydání: 27.3.2015
Label: Helltrasher Productions
Původní vydání: 20.9.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Armadillo
02. Hellmut
03. Adanac
04. Maur
05. ¡Ellos son locos!
06. Frakkland
07. Chorale
08. Tse
09. Ról
10. Tvist

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hellthrasher Productions

Konstatování, že na Islandu jsou vyloženě špatné kapely nejspíš vymřelým druhem, je tak trochu nošením dříví do lesa. Nicméně jak jinak si vysvětlit, že kdykoliv se dostanu k nějakému uskupení pocházejícímu z tohoto tajuplného ostrova, až na vzácné výjimky to je pokaždé trefa do černého, která mě ve většině případů mě buď rovnou usadí na sedací orgán, nebo mě alespoň třeskutě baví. Strigaskór Nr. 42 patří spíš do té druhé kategorie, nicméně jistý wow efekt se rovněž dostavil, protože takhle parádní mišung, který na své druhé řadovce „Armadillo“ prezentují, se taky jen tak nevidí.

Ta vychází zhruba dvacet let od prvního počinu „Blót“ (1994), na němž kapela kdysi dávno drhla technický death metal řízlý trochou avantgardy v podobě dost nezvyklých melodií a rytmů (alespoň pro daný žánr). Základ pro současnou podobu už v něm rozhodně cítit je. Novinka „Armadillo“, což je jen tak mimochodem anglický výraz pro pásovce, jehož podoba je poměrně věrně (z pohledu člověka na LSD) zachycena na přebalu alba, které se na svět vylouplo zhruba dva roky zpátky v podobě jedniček a nul. Na fyzický nosič se ovšem „Pásovec“ podíval až letos v březnu, přičemž o něco později jsem se k desce dostal i já. A jak jsem naznačil v předchozím odstavci, Strigaskór Nr. 42 mi tak trochu vytřeli zrak.

Na půlhodinovou délku nahustila čtveřice pošuků celou desítku songů, a pokud mnoho kapel má problém s tím, že stopáž alba krutě přestřelí a většina desky je prachsprostá nuda, Strigaskór Nr. 42 trpí spíš na opačný extrém, neb „Armadillo“ je počin natřískaný perfektní hudbou od sklepa až na půdu. Písně s délkou kolem tří minut koketují s kde čím – zběsilý rock’n’roll, sludge, post-metal, hardcore, punk a řada dalších vlivů a nástrojů, které se porůznu objevují napříč nahrávkou. Kytarové melodie zní mnohdy naoko prvoplánově, jejich vývoj však mnohdy připomíná divokou horskou stezku a nikdy nevíte, kam se vrtnou v dalších chvílích. Jako by nestačilo, že jsou pokrouceny téměř všudypřítomnými žesti a napasovány do skočných rytmů, po nichž by se nejedny střevíce rozskotačily stižené tancem svatého Víta. Bezstarostná jízda se tu a tam přelije do agresivních riffů, jindy umí zhutnět a potemnět. Tu a tam kapela sklouzne až k bluesovým vybrnkávačkám, elektronice či sludgovým stěnám, přičemž vše dávkuje v přesně odměřeném množství.

I proto je „Armadillo“ bez jakéhokoliv přehánění koncentrát čirého šílenství, kterému se pouze dostalo jakýchsi chatrných mantinelů, takže i přes neskutečné množství nápadů nacpaných na vražedně krátkou plochu stále dává smysl a oproti jiným letošním avantgardám je překvapivě snadno stravitelný. Bravurně zvládnutá je i technická stránka alba, všechny nástroje jsou perfektně vyvážené, krásně čitelné, a přitom zvuk není sterilní jak vývařovna na lékařské náčiní. Osobně jsem si zamiloval výrazný zvuk baskytary, jejíž důležitost se minimálně vyrovná kytaře, nemluvě o tom, že Kjartan Róbertsson na ni prostě válí. V kombinaci s údernými bicími pak vytváří správné rytmické peklo, které kapelu žene vpřed (za škopky mimochodem sedí Ari Þorgeir Steinarsson, jenž v současnosti obsluhuje bicí soupravu i u Sólstafir), nicméně ani kytary nijak nezaostávají. Snad jen zpěv/řev Hlynura Vilmarssona bych si uměl představit výraznější, nahrávku ovšem nijak neshazuje.

Takže pokud vám letošní avantgardní žně nedostačují, zkuste sáhnout po tomhle drobném pásovci, který vám nejspíš řádně naloží. Skočný rokenrol řízlý vším možným disponuje energií několika megatun TNT a věřte, že se postará o to, abyste se u „Armadilla“ nenudili ani vteřinu. Od naprosté dokonalosti tohle album dělí jen málo a osobně doufám, že Strigaskór Nr. 42 si v případě jeho následovníka nedají dalších dvacet let na čas, protože něčeho takového chci víc a pokud možno hned.


Dynfari – Vegferð tímans

Dynfari - Vegferð tímans
Země: Island
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. Ljósið
02. Óreiða
03. Sandkorn (í stundaglasi tímans)
04. Hafsjór
05. Fall XCII og 257.885.161 – 1 sálna
06. Vegferð I – Ab terra
07. Vegferð II – Ad astra
08. Vegferð III – Myrkrið

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

K islandskému metalu jsem měl vždy velice kladný vztah – obzvláště k tomu, který se honosí přídomkem black. Islandských skupin sice není nijak zvlášť hodně, což je vzhledem k velikosti ostrova a počtu jeho obyvatel docela logické, a místní scéna rozhodně nepatří k největším, nicméně vzhledem k tomu, že jsem v muzice vždy upřednostňoval kvalitu nad kvantitou, mi to nijak nevadí. A skutečně – pomineme-li pár vylízaných výjimek typu Skálmöld, dá se obecně říct, že je muzika z této země něčím zvláštní a že jsou místní kapely povětšinou zajímavé.

Jinými slovy řečeno, jakmile narazím na novou islandskou kapelu (ne nutně novou v tom smyslu, že by sotva začala hrát, ale spíš v tom smyslu, že jsem ji do té chvíle neznal), jsem automaticky zvědavý a také od těch alb něco očekávám. A úplně stejně tomu bylo i v případě formace Dynfari, jež pochází (dle očekávání, když zde žije 60 % islandské populace) z hlavního města Reykjavíku. V případě tohoto dua je správně ta varianta, že se nejedná o úplně začínající formaci, ale já jsem o jejich počínání doposud neměl představu. Na druhou stranu, mezi veterány Dynfari také nepatří ani omylem, protože Islanďané fungují od roku 2010. Od té doby skupina vyplodila tři dlouhohrající desky „Dynfari“ (2011), „Sem skugginn“ (2012) a především letošní novinku „Vegferð tímans“, na niž se nyní zlehka podíváme.

Na začátek si nemůžu odpustit jedno rýpnutí do přebalu „Vegferð tímans“. Nechápejte mě zle, ta obálka je sama o sobě výborná a z mého pohledu plně koresponduje nejen se žánrem atmosférického black metalu, ale i s tím, co s Dynfari na své novince skutečně hrají. Když už si ale pořídíte takhle pěkný obal, je myslím velká škoda jej ničit dalšími nápisy, jakkoliv jsou v tomto případě docela decentní. Alespoň, že měli Dynfari tolik soudnosti, aby tam neplácli svoje (jen tak mezi námi docela ošklivé) logo, ale i tak by dle mého skromného soudu bylo hezčí ponechat výjev titěrného človíčka na úpatí vysokých majestátních hor a pod zamračeným nebem ničím nerušený.

Pozorný čtenář jistě postřehl také to, že jsem v předcházejícím odstavci jen tak ledabyle a jakoby mimochodem zmínil také to, co přesněji lze od Dynfari očekávat – na jejich muziku snad totiž nelze nalézt přesnějšího pojmenování, než je atmospheric black metal. Netěšte se tedy na žádnou agresi, vzývání pekelných mocností, okultismus nebo další podobné kratochvíle obvyklé v black metalové provenienci. Spíše se připravte na střední tempo a chladně severskou náladu.

Jedna věc se Dynfari musí rozhodně nechat – Islanďané mají talent na napsání velice povedených epických riffů. To ostatně jednoznačně dokážou již v první „Ljósið“, jež hned na rozjezd „Vegferð tímans“ předvede jeden z nejmajestátnějších riffů celé nahrávky. A to i navzdory faktu, že „Ljósið“ tak trochu budí dojem jakoby rozmáchleji pojatého intra – nejen díky tříminutové délce, ale především díky odlišné stavbě. Přestože ani v následujících třech skladbách „Óreiða“, „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ a „Hafsjór“ nechybí povedené riffy, jež dávají za pravdu výše vyřčené tezi o citu pro kvalitní kytarové motivy, záhy se ukáže, že možná ještě o kousek výraznější roli v hudbě Dynfari hrají melodie.

Dynfari sází především na budovanou atmosféru, a ačkoliv jejich písně technicky vzato nejsou zas až tak dlouhé (třeba „Óreiða“ a „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“ jen lehce přesahují pětiminutovou hranici), Islanďané je dokážou gradovat. Zářným příkladem může být třeba právě „Sandkorn (í stundaglasi tímans)“, jež od úvodního poklidného vybrnkávání po celou dobu směřuje k vrcholu ve druhé polovině, jež se z jednoduchého, leč vysoce funkčního riffu zlomí do výtečného motivu s klenutým čistým vokálem. Oproti tomu v „Hafsjór“ se Dynfari poprvé na albu pustí do delší, osmiminutového stopáže a hned je z toho patřičně majestátní kus, který nabízí jak mocné riffy, atmosférická zklidnění, tak i finální dlouhé kytarové sólo, z něhož také vůbec poprvé začne být cítit post-metalový feeling. Což v tomto případě zatím ještě nevadí…

„Vegferð tímans“ je vlastně rozděleno na dvě pomyslné poloviny, jejichž předělem je minutové intermezzo s velice jednoduchým názvem „Fall XCII og 257.885.161 – 1 sálna“. Po něm nadchází triptych s názvem „Vegferð“, od něhož posluchač – jak už to tak bývá – očekává vyvrcholení, jež celé desce nasadí korunu. Jestli se tak ale stalo, tím si bohužel nejsem tak úplně jistý. První část v podobě „Vegferð I – Ab terra“ stále ještě drží laťku a pokračuje v obdobném duchu jako „Hafsjór“. S dalšími dvěma třetinami „Vegferð II – Ad astra“ a „Vegferð III – Myrkrið“ však stále narůstají vlivy post-vlivy, což mně osobně příliš neleze do uší a zvláště s tím, co Dynfari předváděli v první půli „Vegferð tímans“, je podle mě výpomoc post-metalovým rozjímáním docela laciná berlička, jelikož do té doby Islanďané dokázali uvěřitelně fungovat a „atmosféřit“ i bez ní. I v tomto závěru alba se sice najdou velice povedené momenty (třeba úplný závěr „Vegferð III – Myrkrið“) a stále je znát, že to hraje nadaná kapela, nicméně pocitově jsou mi prostě bližší první čtyři skladby.

To, od čeho jsem tedy čekal největší vrchol, se nakonec pro mě stalo největší slabinou počinu, avšak i přesto ve mně po poslechu „Vegferð tímans“ zůstal velice dobrý pocit. Pokud navíc na rozdíl ode mě nemáte takový problém s mícháním post-metalu a post-rocku do black metalu, pak je vysoce pravděpodobné, že se vám zalíbí i finále nahrávky. Jako celek je ovšem třetí deska Dynfari hodna pozornosti tak jako tak, byť do elitní špičky nebo mezi kandidáty na album roku Islanďané nepatří.


Sólstafir – Ótta

Sólstafir - Ótta
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 29.8.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Lágnætti
02. Ótta
03. Rismál
04. Dagmál
05. Miðdegi
06. Nón
07. Miðaftann
08. Náttmál

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 7/10
Zajus – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Zatímco ještě několik let zpátky byli Islanďané Sólstafir záležitostí spíše pro znalce a fajnšmekry, nyní už se dá tvrdit, že se jim podařilo se dostat do širšího povědomí metalové scény. Což je svým způsobem docela paradoxní, protože ve své tvorbě se Sólstafir od metalové hudby vzdalují čím dál tím více. V rámci svých pěti dosavadních desek opsali zajímavý stylový oblouk od syrovějšího metalu v podobě “Í blóði og anda” přes hutné atmosféry “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” až do současné podoby, kdy jejich hudbu pohání spíše post-rockové soukolí.

Stylový vývoj však nutně nemusí jít ruku v ruce s vývojem náladovým, což je právě případ Sólstafir. Ačkoliv je v jejich tvorby cítit s takřka každou deskou znatelný progres směrem kupředu, Islanďané nikdy neopustili svou jasně rozpoznatelnou tvář a svou specifickou atmosférou. S onou specifičností se pak pojí i to, že i když jsem Sólstafir v jejich nynější podobě označil jako post-rockovou skupinu, je to vlastně pojmenování docela závadějící, protože tito severští kovbojové tento žánr chápou a pracují s ním docela jiným způsobem než běžné post-rockové kapely.

Jakkoliv mám však tuhle kapelu skutečně upřímně rád a chovám k Sólstafir poměrně velký respekt, nemohu tvrdit, že by vše, co kdy Islanďané vypustili do světa, bylo opravdu geniální. Narážím tím především na minulé dvojalbum “Svartir sandar”, jehož takřka 80minutová délka zapříčinila, že se místy dostavoval i pocit nudy a přílišné roztahanosti. Samozřejmě, slabší na poměry Sólstafir z obecného hlediska stále znamená skvělou hudbu, ale i tak jsem doufal, že na své páté desce “Ótta” kapela opětovně pozvedne laťku.

Je příjemné, že tentokrát byli Sólstafir s délkou alba trochu střízlivější než v případě “Svartir sandar”… ve skutečnosti je “Ótta” nejkratší nahrávkou skupiny od debutového “Í blóði og anda”, což mi ale nijak zvlášť nevadí, protože jsem vždy zastával názor, že je lepší dostat kratší a intenzivnější zážitek než ne zcela využitý potenciál zabitý roztáhnutím na příliš velkou plochu. Tím spíš, že ani 57 minut hudby, kolik “Ótta” trvá, není úplně nejméně. Rozhodně se však tento tah vyplatil, protože novinka svého předchůdce hravě překonává.

Hudebně se vesměs žádná velká překvapení nekonají a vlastně jde o první počin kapely, na němž je ten posun oproti předchůdci jen kosmetický. Sólstafir již evidentně našli polohu, která je jim pohodlná, což ale nemusí být nutně špatně. “Ótta” tedy pokračuje v takřka totožném duchu jako “Svartir sandar”, tedy v (post-)rockovém hávu, jehož alfou a omegou je unikátní atmosféra islandské přírody. Právě toto je věc, díky níž byli vždy Sólstafir tak poutaví a díky níž se vždy dařilo “zamaskovat” i některé trochu slabší písně. A úplně to stejné platí také o aktuální desce…

“Ótta” zcela jistě není dokonalé album. Dokonce bych si i dokázal představit, že by Islanďané klidně mohli několik dle mého názoru trochu přebytečných minutek klidně odříznout a výsledku by to mohlo jedině pomoct, nikoliv však uškodit. Jasným kandidátem na odřez by byla třeba předposlední “Miðaftann”, jež je možná až příliš minimalistická, a i když smyčcové finále, k němuž jinak klavírní píseň směřuje, není špatné, klidně bych se bez něj obešel. I přes tyto nedokonalosti je však “Ótta” bezesporu nahrávkou, jež má své charisma, a přesně tak, jak už bylo zmíněno výše, i tyto zdánlivě slabší kusy dokáže díky jednotné a nádherné atmosféře zapustit do celku takovým způsobem, že výsledný dojem z desky mohou ovlivnit jen zcela marginálně.

Zatím to může vypadat tak, že “Ótta” vlastně není žádný extrémní zázrak a pohromadě ta nahrávka drží jen díky jednotné atmosféře, naštěstí to tak však jen vypadá, protože to píšu takhle blbě. Ve skutečnosti je totiž oněch slabších a možná až přespříliš rozvláčných momentů mnohem méně, než je těch skutečně silných až excelentních. Hned úvodní “Lágnætti” nabídne skvělé chvilky – po poklidném úvodu se Sólstafir rozjedou do jednoho nejrychlejších momentů desky, jenž skončí s kytarovým sólem, aby skladba opětovně spadla do klavírního minimalismu, z něhož poté začíná růst znova a jinak, avšak ještě působivějším způsobem, protože ty finální dvě minuty jsou skutečné výtečné.

Největší vrchol desky však přichází hned vzápětí s titulní “Ótta”, jejíž ústřední melodie, která se v menších obměnách proplétá celou kompozicí, je naprosto kouzelná a dělá z této písně opravdový klenot. Ačkoliv i v dalších skladbách Sólstafir předvádějí skvělé nápady, “Ótta” pro mě osobně vystoupala o něco výš nade všechny ostatní a dokonce bych se nebál tvrdit, že jde o tak fantastickou záležitost, že patří k tomu nejlepšímu, co Islanďané doposud stvořili – a to rozhodně není málo.

I dále se však pokračuje ve vysoké kvalitě, a když tak o tom přemýšlím, s výjimkou již zmiňované “Miðaftann” na předposlední pozici obsahují všechny songy nějaké výtečné motivy. Zatímco “Rismál” je opětovně poklidnější a trpělivě budovaná písnička, následující dva kusy “Dagmál” a “Miðdegi” bodují příjemným (hard) rockovým feelingem. Výtečná je určitě i “Nón”, která je pocitově možná trochu kytarovější, ale snad možná i díky tomu mi přijde o něco uhrančivější než několik předešlých kusů (ačkoliv ani ty nejsou špatné, jak už padlo). Finální jedenáctiminutovka “Náttmál” pak zpočátku zdánlivě nijak nevybočuje z toho, co už Sólstafir řekli v předcházejících minutách, jenže tenhle song graduje opravdu skvělým způsobem a místy možná trochu ospalejší první půle jen připravuje půdu pro fantastické finále celé nahrávky.

Ačkoliv se ale na albu nachází hned několik fenomenálních momentů, z nichž asi ten nejvýraznější je právě titulní “Ótta”, hlavní devízou desky stále zůstává trochu pošmourná, ale dozajista nádherná atmosféra, v jejíž tvorbě byli Sólstafir vždy mistři. Novinka v tomto ohledu nijak nevybočuje, ale to vůbec nevadí, protože v tomto případě je potvrzení již stávajícího naprosto dostačující k dalšímu výbornému albu. A vzhledem k tomu, že si tentokrát Islanďané vystačili s kratší plochou, díky níž “Ótta” působí sevřenějším a koncentrovanějším dojmem než “Svartir sandar”, dokázala novinka spravit chuť i po lehce rozpačitém (byť z obecného hlediska stále velice dobrém) předchůdci. O to nejlepší, co kdy Sólstafir vytvořili, se nejedná, protože dechberoucí dvojice “Masterpiece of Bitterness” a “Köld” zůstává stále nedostižená (a v případě “Köld” možná i nedostižitelná), ale to nic nemění na faktu, že i současní Sólstafir rozhodně stojí za to, aby jim člověk věnoval svou pozornost, energii a čas.

Sólstafir


Další názory:

Víte, já nejsem přes Sólstafir žádný znalec, a i když jsem svého času předchozí dvě desky nejednou protočil, stejně by se dalo říct, že jsou pro mě Sólstafir tak trochu kapelou několika skladeb. Ovšem už jenom proto jsem rád, že “Ótta” tenhle bludný kruh prolomilo a já jsem jej schopen a více než ochoten vnímat jako celek. A ono jako celek také funguje. Zejména proti “Svartir sandar” je novinka usazenější, koncentrovanější, vychytanější a snáze drží posluchačovu pozornost, což samozřejmě dělá dobrotu. Jen mě trochu mrzí, že je “Ótta” albem lehounce nevyrovnaným. Po úvodní skvostné dvojici “Lágnætti” a “Ótta” (hlavně titulka je naprosto strhující) totiž následují skladby “Rismál” a “Dagmál”, které mi trochu splývají, a když v jejich průběhu myšlenkami odběhnu jinam, desce trvá prakticky až do konce, než si mě získá zpět navzdory tomu, že snad všechny zbývající skladby jsou vážně dobré a plné vyloženě skvělých momentů. I přes tuhle výtku ale není sporu o tom, že je “Ótta” vynikající deska, a i když má své mouchy a k dokonalosti jí také něco chybí, pořád si drží vysokou kvalitativní úroveň, po které mnozí jiní mohou jen závistivě pošilhávat, zatímco Sólstafir ji udržují bez viditelné námahy. Co naplat, oni špatnou desku asi opravdu nahrát neumí.
Ježura

Snoví Sólstafir dlouhá léta patřili k mým osobním velkým neznámým, jejichž tvorbu jsem míjel, ačkoli jsem na ni slyšel nemalé množství chvály. “Ótta” je vlastně teprve druhým albem, k němuž jsem se propracoval, ale i bez znalosti takřka veškeré dřívější tvorby (s výjimkou předchozího “Svartir sandar”) nemám problém se nechat unášet onou seversky melancholickou atmosférou, kterou islandská čtveřice podává minimálně stejně tak věrně jako mí oblíbení Sigur Rós, ačkoli se bavíme o hudbě dosti rozdílné. Oproti minulejšku se stopáž zastavila na příjemné hodince a celkově hodnotím “Ótta” o malý kousek výše, protože nemám žádný problém si albem proplout na jeden zátah a ještě se u toho velmi dobře bavím i po mnoha posleších. Jen to chce vypnout a nechat se tou atmosférou opravdu unášet, protože jako kulisa nemá takhle krásná deska význam. Hodně nevšední a hlavně hodně dobrá záležitost, jejíž vrcholy přichází s titulní “Ótta” a příjemným překvapením v podobě rockové “Dagmál”.
Kaša

To já mám tvorbu islandských kovbojů zmapovanou docela slušně, snad s výjimkou debutu, na který zkrátka ještě nebyl čas. Po zkušenosti s poslední deskou jsem se na novinku těšil a zároveň měl i tak trochu obavy, jaké to vlastně bude jako celek. Na první pohled potěšilo, že Sólstafir ubrali na stopáži – sic je předchozí “Svartir sandar” výborná deska, ne vždycky mám náladu na to, abych jí věnoval bezmála hodinu a půl. Naproti tomu mě nijak nepřekvapil směr, kterým se kapela vydala, respektive ve kterém pokračuje již druhým albem. Divoké jízdy známé z “Masterpiece of Biterness” nebo geniální (a v mých očích již nepřekonané) “Köld” jsou dávno ty tam, neb Sólstafir opět zjemnili a vzolnili. Naposledy ukázali, že dokáží nahrát i skladby, které jsou na pohled přívětivé a něžné, v jádru ale skrývají obrovskou sílu, v čemž tentokrát ještě o něco pokročili. “Ótta” (což mimochodem po našem znamená “strach”) je ještě o něco méně monumentální, více subtilní a v porovnání se “Svartir sandar” víc konzistentní, lépe vygradovaná a vyrovnanější, takže vybírat nejlepší skladbu nemá příliš význam. Mě v uších o trochu víc utkvěla šestka “Nón” a především závěrečný opus “Náttmál”, všechny skladby ale drží laťku vysoko. Na druhou stranu mě ale novinka na zadek neusadila tolik jako předchozí alba a upřímně jsem čekal trochu intenzivnější zážitek. Pokud by “Ótta” byla prvním kontaktem se Sólstafir, asi bych z toho byl celý paf, ale ačkoliv je to počin veskrze kvalitní, tak trochu jsem očekával víc, protože tahle banda má na to, aby nahrála desku, která si odnese devět a výš.
Atreides

Když se přiznám, že jsem do poslechu “Ótta” šel úplně naslepo, nebudu ani trošičku kecat. O Sólstafir jsem sice slyšel samé dobré věci, ale tak nějak kolem mě vždy prolétly a já vůbec netušil, jaký žánr mě při poslechu vlastně čeká. Inu, poslechů mám za sebou již spoustu, ale stále nevím, jaký žánr vlastně Sólstafir hrají. Je to však úplně jedno, jelikož jejich atmosfericko-étericko-rocková hudba (bližšího popisu se ode mě asi fakt nedočkáte) mě uchvátila prakticky od prvního poslechu. Byla to titulní skladba, konkrétně její druhá uhrančivě nádherná polovina, která mi vnukla myšlenku, že právě poslouchám něco speciálního. A jak se nakonec ukázalo, podobně speciální je celé album, i když možná trochu jiným způsobem než samotná skladba “Ótta”. Ať už jde o singl “Lagnaetti” či některé rockovější písně (pochopitelně mě napadá zejména skvělá “Miðdegi”), ve všech případech oplývají Sólstafir výtečnou soudržností materiálu. Nikde nic nevyčnívá a jediný, na koho spadá větší díl pozornosti, je zpěvák Aðalbjörn Tryggvason, a přiznejme si, že si to naprosto zaslouží. Soudržnost zde však necítím jen v rámci skladeb, ale i v rámci celé desky. Její hodinová stopáž uteče jako voda a všechny skladby jsou na stejné (velice vysoké) úrovni. Můj obvyklý skeptický přístup ke kapelám, okolo kterých je velký humbuk, se možná většinou vyplácí. V případě Sólstafir však musím uznat, že jsem byl kompletně mimo. Tyhle Islanďany jsem měl objevit už dávno.
Zajus

Sólstafir

Ačkoliv mám do znalce tvorby Sólstafir daleko, hned na začátek musím s potěšením uvést, že nové post-rockové směřování mi vyhovuje, je jednoznačným posunem kupředu a s povděkem ho kvituji. Ne, že by mi nebyly tvrdší počiny Sólstafir po chuti, ale Islanďany jsem si odjakživa zaškatulkoval jako koleso rychle a naprosto přirozeně se vyvíjející. “Ótta” je toho budiž rázným dokladem. Samotná hudba má však k ráznosti daleko. Křehká, citlivá a veskrze pozitivní (i když trochu posmutnělá) atmosféra je k podzimu za okny jako dělaná. Po atmosférické stránce jsem naprosto spokojen, žádná ze skladeb hudebně nevybočuje, ovšem co se týče kvality, tady už to sporné je a celkem se to ve mně hádá. Jasně totiž dokážu ukázat na skladby, které ty ostatní jednoznačně převyšují – “Lágnætti”, “Ótta” a “Miðaftann”, z nichž poslední jmenovanou považuji za úplný vrchol celé desky. Na druhou stranu to asi bude hodně subjektivní, jelikož kolegové nade mnou častokrát volili úplně jiné skladby. Ve prospěch Sólstafir navíc hraje úžasná trvanlivost – i po několika protočeních musím konstatovat, že “Ótta” je zážikem trvanlivým a nesmírně sympatickým. Avšak k dokonalosti má poměrně daleko…
Skvrn


Sigur Rós – Kveikur

Sigur Rós - Kveikur
Země: Island
Žánr: post-rock
Datum vydání: 12.6.2013
Label: XL Recordings

Hodnocení:
Kaša – 9/10
Atreides – 9/10

Průměrné hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Kaša):

Vlastně už by to ani nebyli Sigur Rós, kdyby se na své novince nevzdálili tomu, s čím přišli minule. Zatímco loňské “Valtari” bylo jako jemné pohlazení a dýchala z něj poklidná, zasněná atmosféra, která hraničila s relaxační hudbou, tak “Kveikur” je (při zachování vlastní hudební tváře) jako otočení kormidla o 180° směrem k novým zítřkům.

Po odchodu klávesáka Kjartana Sveinssona se kapela představuje poprvé coby trojice, a jelikož se sliboval se příklon k “tvrdšímu” zvuku, byl jsem zvědavý, jak se s jeho absencí kapela popere, protože zrovna Kjartan dostal na minulém albu pořádný prostor, ale osiřelá trojice to zvládla na jedničku. Ona zmíněná tvrdost samozřejmě neznamená, že by Sigur Rós opustili svůj neuchopitelný, zasněný, post-rockový projev a vydali se vstříc kytarovým riffům, i když je pravda, že kytary jsou syrovější a občas se krom zvonivého zvuku dočkáme i noisového vazbení, jako třeba ve skladbě titulní, ale skutečnou zásluhu na celkovém přivrzení zvuku má zpěvák Jónsi, který je ještě naléhavější než dřív, a bicí, jež evokují náladu prvních alb kapely. “Kveikur” v jistém smyslu znamená návrat k opusu “Takk…”, k němuž má relativně blízko, ale nebojte se, žádné opakování se nekoná. Kdo tyhle islandské náladotvůrce sleduje, ví, že krom pořádné dávky emocí dostane porci něčeho nového a neotřelého, něčeho, co jsme od nich ještě neslyšeli a v tomto případě je to hlavně úvodní dunivá bomba “Brennisteinn”. Na své si však přijdou i milovníci hitových věcí, jako byly v minulosti “Hoppípolla” a “Inní mér syngur vitleysingur”, tentokrát funkci potenciálního rádiového hitu převzala nádherná “Isjaki”.

Co říci na závěr? Nádherné album od fantastické kapely. Hledáte-li něco podmanivého a neotřelého, tak jsou tady Sigur Rós přesně pro vás. Není to však hudba na jeden poslech. “Kveikur” je, stejně jako předešlá počiny, komplexní hudební dílo, jemuž se musí dát čas. Já už mám nějakou desítku poslechů za sebou a věřím, že následovat budou další.


Druhý pohled (Atreides):

Kdyby mi před vydáním “Kveikur” někdo řekl, že se od Sigur Rós dočkám depkoidního alba, nejspíš bych se mu od srdce vysmál, ať si nechá blbé fóry pro někoho jiného. Všechna alba, která jsem kdy od téhle islandská party mágů slyšel, mají jedno společné – jemnost, něžnost, laskavost, vlídnost k posluchači, fungují jako téměř dokonalé antidepresivum bez destruktivních následků. Sigur Rós na nich kromě toho prezentují svoji rozmanitost, která mnohdy přesahuje vody post-rockového žánru až k dream-popu nebo ambientu. Jenže ono je to vážně tak. “Kveikur” je skrz naskrz protkané smutkem, melancholií a osobní depresí hlavního mozku Jón Þór “Jónsi” Birgissona a řeknu vám, že doposlouchat album a udržet u toho oko suché, dá občas sakra zabrat.

Je ale zvláštní, že přitom album nepostrádá téměř nic z jemnosti a uhlazenosti, která je tolik charakteristická počinům předchozím. Kombinuje tyto vlastnosti s rozevlátostí, bolestí, zádumčivostí a bouřlivostí. Oproti teprve loňské desce “Valtari” otočili Sigur Rós o sto osmdesát zcela jiným směrem (opět) a servírují posluchači emocionální smršť na podnosu z typického výraziva, hrubě otesané, kvílení kytar a téměř ambientních pasáží. Bezmála hodina čistého času skýtá výlet do končin doposud nepoznaných. “Kveikur” na začátku své cesty uštědří posluchači nejedno překvapení, aby jej k závěru uklidnil již o něco běžnější podobou, na kterou může být od pánů zvyklý. Ale právě třeba “Brenninsteinn“, “Ísjaki” nebo titulní skladba jsou na poměry Sigur Rós něčím nezvyklým, něčím, co jsem si za všechny ty poslechy neskutečně zamiloval. Jedna z nejsilnějších desek letošního roku – nejen po stránce hudební, ale i po té empatické, pocitové.


Carpe noctem – In terra profugus

Carpe noctem - In terra profugus
Země: Island
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.9.2013
Label: Code666 Records

Tracklist:
01. III. Odium somniferum
02. II. Ars moriendi
03. I. VITRIOL
04. II. Metamorphoses maleficarum
05. III. Hostis humani generis

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Code666 Records

V dnešní době už je víceméně jedno, odkud která kapela pochází, a i skupiny ze zemí třetího světa pouštějí do oběhu nahrávky, jež po skladatelské a technické stránce zaostávají vůbec nebo jen minimálně oproti evropské či americké produkci. Formálně už ten původ hraje docela malou roli. Přesto i sám na sobě pozoruji zajímavý fakt, že když narazím na novou kapelu z nějaké určité země, tak nějak automaticky mám třeba vyšší očekávání už jen díky tomu původu, u jiných států zase naopak, ačkoliv sám vím, že je to v obou případech vlastně blbost. Kdysi jsem si také říkal, že black metal z Kyrgyzstánu musí být blbost a dneska je ta kapela, jíž se to týkalo, jednou z mých největších srdcovek. I tak se to ale děje…

A jednou z těch zemí, od jejíchž kapel mám podvědomě trochu vyšší očekávání, je jistě i Island. Nevím, proč tomu tak je, ale když se mi v tu samou chvíli sejde black metal z Islandu a black metal třeba z Německa, tak nějak očekávám, že Islanďané budou lepší. Jasně, i tady jsou špatné skupiny (třeba Skálmöld se svou průměrnou pseudo-vikinskou blbinou), ale obecně má místní hudba takový neobyčejný feeling a mnohdy z toho vznikají opravdu úžasné desky. Jmenovat konkrétně snad nemá cenu, stejně všichni víte, že bych na prvním místě řekl Sólstafir a pak začal sypat věci jako Svartidauði, Wormlust nebo Fortíð. A proč o tom všem mluvíme? Asi jste se již sami dovtípili, že v dnešní recenzi se podíváme právě na další hudební uskupení z Islandu, a hned na začátek klidně můžeme předeslat, že se rozhodně nejedná o špatnou záležitost, vlastně přímo naopak.

Carpe noctem pocházejí z hlavního města Reykjavíku, což není žádné překvapení, protože odsud pochází většina islandských kapel… vcelku logicky, když v tom městě žijí téměř 2/3 všech obyvatel ostrova. Skupina už nějakých pár roků na křížku má, ale pokud nebudeme počítat několik demáčů a promáčů, jediným zmínění-hodným počinem z minulosti je půlhodinové EP “Carpe noctem” z roku 2009. Nyní ovšem Carpe noctem přicházejí s regulérním dlouhohrajícím debutem “In terra profugus”, jenž vyjde 16. září, navíc rovnou pod hlavičkou italské firmy Code666 Records, což rozhodně není nějaký failový label, naopak pod sebou mají i hodně zajímavá uskupení. Tak se pojďme podívat, co za zázrak si Carpe noctem na posluchače nachystali, když od takového vydavatelství dostali důvěru…

Již tu padlo, že vůbec nejde o špatnou věc, což rozhodně platí. Carpe noctem se věnují black metalu, ale i když se k jejich produkci nehodí žádné další přívlastky a označení pouze “black metal” muziku na “In terra profugus” vystihuje dostatečně, nejde tak úplně o klasickou žánrovku. Z desky je cítit, že to Carpe noctem chtějí hrát tak trochu po svém, což je dozajista obrovsky chvályhodná věc – tím spíš, že do jisté míry se to islandské pětici i daří. Carpe noctem ve své muzice tříští několik různých pohledů na současný black metal, díky čemuž je “In terra profugus” poměrně rozmanitou nahrávkou, jež po celou svou délku dokáže nenudit, zároveň s tím to ovšem kapela dělá nenásilně a funguje jí to, což má zase za následek to, že i přes jistou variabilitu se pořád jedná o nahrávku hodně semknutou a jednolitou. A to je moc dobrá kombinace.

A kteréže pohledy na black metal to Carpe noctem nabízejí? Shodou náhod by se daly najít jisté paralely s již zmiňovanými krajany Svartidauði a jejich loňským hnusem “Flesh Cathedral”. “In terra profugus” totiž z docela podstatné části staví na podobném receptu nepříjemného drtivého black metalu, jenž na posluchače vyvíjí velký tlak chaotickým vyzněním a zdánlivě neprostupnou změtí hradby nástrojů. Jenže zatímco Svartidauði to dotáhli opravdu na doraz a nenechali posluchače až na pár výjimečných situací téměř vydechnout, Carpe noctem – přestože právě tahle podoba tvoří většinu “In terra profugus” – místy zvládnou i trochu zvolnit a vytasit se třeba s nějakou chytlavější (v rámci mezí) nebo volnější a atmosféričtější pasáží (ačkoliv hutná atmosféra je přítomna po celou dobu), což je asi nejlépe znát na prostřední “I. VITRIOL”, v níž se těch klidnějších kousků nachází nejvíce. Nechybí ovšem třeba ani mrazivé vybrnkávačky nebo momenty, kdy se jinak poměrně hluboko posazený řev promění do podoby temné deklamace (“III. Odium somniferum”). Po větším počtu poslechu člověka také trochu překvapí fakt, že i přes dost chaotické vyznění Carpe noctem nabízejí vlastně docela hodně melodických vyhrávek.

Ale jinak je docela zajímavé, kolik toho mají “In terra profugus” a “Flesh Cathedral” společného – nejedná se totiž pouze o obdobnou hudební náplň a islandský původ, ale třeba i o téměř stejnou délku alb a jejich rozdělení do mála skladeb delšího rozsahu nebo podobné barevné tónování obálky do hněda. Přesto je nutno zmínit, že obě skupiny jsou i tak poměrně svébytné a mezi sebou jasně odlišitelné. I díky tomu ta částečná podobnost desce “In terra profugus” vůbec neškodí, tudíž posluchačskému zážitku nic nebrání. A to tím spíš, že sama o sobě je “In terra profugus” skutečně poutavá a zajímavá nahrávka se silnou atmosférou.

Carpe noctem natočili desku, která by měla potěšit každého příznivce čistokrevného black metalu, avšak čistokrevného black metalu ne v té úplně klasické a staromilské formě. Zároveň s tím jde o album určené lidem, jimž nevadí ne zrovna lehce vstřebatelné záležitosti. Jenže na druhou stranu, když si člověk s tou nahrávkou práci dá, dostane výživnou porci atmosféry v trochu alternativnější žánrové podobě. Každopádně za mě osobně je “In terra profugus” opravdu hodně dobré album, které se jen tak neoposlouchá.


Wormlust – The Feral Wisdom

Wormlust - The Feral Wisdom
Země: Island
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 6.6.2013
Label: Demonhood Productions

Hodnocení: 9,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

V letošním roce se objevilo naprosté minimum desek, o nichž bych mohl tvrdit, že mě totálně smetly, nicméně “The Feral Wisdom” je bezesporu jednou z nich, ba co víc, dovolil bych si dokonce tvrdit i to, že se v mých očích aktuálně jedná asi o nejžhavějšího kandidáta na titul nejlepšího alba celého roku. Vezměme to ale od začátku…

Wormlust je jednočlenný projekt z Islandu, pohybující se v mezích avantgardního black metalu, což už samo o sobě může někomu znít zajímavě, někomu třeba ne, ale samotná hudba nakonec zajímavá je – za to vám ručím. Netvrdím, že se vám to nutně musí líbit, ale už jen ze samotné obálky je myslím jasně zřejmé, že zde nepůjde o úplně běžnou záležitost. A ve skutečnosti? Inu, ta muzika je naprosto stejně zmagořená jako onen přebal, pod nímž se ukrývá. Nemám sebemenší ponětí, o čem jsou texty, jelikož jsou samozřejmě kompletně v islandštině, ale samotná hudba je vážně neuvěřitelný trip.

Sice to má “jen” nějakých 38 minut, ale každá minuta z těch 38 je neskutečně intenzivní, ať už H.V. Lyngdal ničí posluchače chaotickou avantgardou s nesmírně hypnotickou atmosférou, od níž se prostě nedá odtrhnout, nebo v některých pasážích zvolní až na hranici plíživého ambientu. Ve všech případech zní hudba Wormlust neskutečně působivě. A je úplně jedno, že se to dá jen stěží pochopit i po velkém množství poslechů, protože se tam toho děje strašně moc a i při plném soustředění je problém z té obrovské změti zvuků, které se vzájemně proplétají jako LSD hadi, něco vytáhnout, přesto to dokáže působit hlubokou uhrančivou atmosférou. Zároveň si ta deska od posluchače žádá opravdu hodně, ale třeba já osobně si toho naopak strašně cením, když je ta hudba tak náročná, protože v podobných případech jako “The Feral Wisdom” platí, že víc tomu člověk obětuje, tím víc a víc je to působivější a intenzivnější.

Naprosto fenomenální věc…


Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne
Datum: 8.3.2013
Místo: Praha, HooDoo
Účinkující: Long Distance Calling, Sólstafir, Audrey Horne

První pohled (Ježura):

Vinohradský klub HooDoo se v pátek osmého března stal dějištěm koncertu, který již dlouhé měsíce předem budil v zasvěcených kruzích spontánní výbuchy nadšení. Po několika letech se totiž pražskému publiku měli představit islandští Sólstafir, kteří před slabým třičtvrtěrokem naprosto uhranuli návštěvníky Brutal Assaultu, takže již někdy od podzimu byl internet plný prohlášení, že na Sólstafir se jde stůj co stůj. Tím však nastala poněkud paradoxní situace, neboť jak nejvyšší místo lineupu, tak grafiku plakátu okupovala německá post-rock/metalová cháska Long Distance Calling, která na toto turné vyrazila v rámci propagace své nové desky “The Flood Inside”. Paradoxní proto, že co jsem stihl postřehnout, řada účastníků – mě nevyjímají – se se jménem Long Distance Calling setkala vůbec poprvé…

Po rozkoukání v prostorách klubu a ochutnávky z velice zajímavé nabídky vícestupňových piv v polozapuštěném přízemí podniku však nezbylo na rozjímání o těžkém údělu headlinera, kterého půlka lidí pořádně nezná, mnoho času, protože se hodinové ručičky povážlivě přiblížily osmé večerní a schylovalo se tedy k začátku hudební produkce. Role otvíráku večera se zhostili norští hardrockeři Audrey Horne, na jejichž adresu jsem slyšel samé pěkně věci, takže jsem se náramně těšil, jak se kapela, ve které to mimo jiné drhne kytarista Ice Dale (vlastním jménem Arve Isdal) z proslulých Enslaved, předvede. Nástup na pódium proběhl bez velkých proslovů ze strany kapely, stejně jako za doprovodu jen nevalného potlesku publika, a Audrey Horne spustili. Prvním songem večera se stala ještě novotou vonící klipovka “Redemption Blues” a už od prvních minut bylo zřejmé, že Audrey Horne si tenhle večer hodlají náramně užít. Přiznám se, že jsem neviděl moc hardrockových koncertů, ale i tak si troufám tvrdit, že tenhle naplnil snad všechna očekávání, která do něj mohli přítomní fanoušci vkládat. Oba kytaristé svými postoji působili jako pravé rockové hvězdy, potetovaný zpěvák Toschie od samého začátku komunikoval s publikem jako málokdo a překvapivě hodně pozornosti na sebe strhával i basák Espen Lien, jehož grimasy sice mohly někomu připadat trochu přehnané, ale když si to člověk dal dohromady se způsobem, jakým se mazlil s basou, a přidal k tomu vše ostatní, co se na pódiu dělo, nešlo než rezignovat na škarohlídství a nechat se bavit. Soudě podle odezvy to lidé pochopili velice brzy a Audrey Horne se tak dočkali rámusu, jaký jsem u předkapely dlouho neviděl. Jestli se ale přítomní celou dobu dobře bavili, skutečné nadšení nastalo u dvou závěrečných skladeb, během kterých se Toschie vypravil daleko mezi lidi a odzpíval je tam prakticky celé. To bylo opravdu nečekané a neuvěřitelně sympatické. A stejně nečekaný byl i samotný závěr setu Audrey Horne. Jak Toschie uvedl, Praha byla jejich poslední zastávkou na turné, takže si přichystali drobnou specialitku. Tou nebylo nic menšího než megahit “Ace of Spades” z dílny kultovních Motörhead, ke kterému si Audrey Horne pozvali na pódium kompletní Sólstafir, jejichž frontman Aðalbjörn Tryggvason se svým typicky špinavým hlasem zhostil vokálu. Vážení, tomu říkám finále, jak se patří, a jakkoli nemám nic proti Sahg, jsem děsně rád, že Audrey Horne nevystřídali o zastávku dříve…

Přestávka utekla akorát tak rychle, že člověk stihl využít služeb toalet a koupit další pivo a na řadu přišli neoficiální headlineři večera – Sólstafir. Že se dohady o tom, kdo z téhle sestavy přitáhne nejvíce lidí, od pravdy prakticky nelišily, se ukázalo být zjevným v tom okamžiku, kdy došlo k pokusu o procpání se do předních řad. Ne, že by to nešlo, ale bez značného nepohodlí a nevraživých pohledů ostatních by se to asi nepodařilo, takže jsme se s kolegou Prdovousem raději upíchli v dostatečné vzdálenosti od pódia a čekali, co Sólstafir v klubových podmínkách vykouzlí. Zadumaní a zarostlí kovbojové spustili v rytmu “Ljós í Stormi”, tedy úvodní skladby aktuální desky “Svartir Sandar” a mě do uší praštil značně nevyvážený zvuk, ve kterém se nějak ztrácely kytary a celé to znělo poněkud nepatřičně. Naštěstí se však zvukař činil a v závěru skladby už šlo zvuku vytknout jen máloco. Od momentu, kdy se zvuk začal rovnat do správných kolejí, pak začala sílit ta jedinečná atmosféra, kterou Sólstafir umí jako nikdo na světě, a koncert byl s každým momentem lepší a lepší. Setlist byl sice až na jednu výjimku (“Þín Orð” byla nahrazena “Svartir Sandar”) totožný s tím z Brutal Assaultu, ale i tak si všichni do sytosti užívali brilantní muziku, kterou Sólstafir zaplněnému sálu servírovali. A nejen užívali, oni to dávali dost nepřeslechnutelně najevo! Jásot fanoušků byl po každé skladbě opravdu neuvěřitelně bouřlivý a dokonce se strhl i v ten moment, kdy Guðmundur Óli Pálmason poprvé poklepal do bicích při začátku skvostné klipovky “Fjara”… Celý ten rámus se neobešel bez řady komplimentů z úst frontmana, a jak to občas nevyznívá upřímně, tady jsem neměl sebemenší důvod pochybovat, že všechna ta slova díků myslí Aðalbjörn vážně a že mluví za celou kapelu. Když Sólstafir po vyhrazené třičtvrtěhodince opustili fanoušky neodbytně žádající víc, na další pivo jsem odcházel opravdu spokojený a dá se říct, že dokonce nadšený. Vystoupení z Brutal Assaultu sice zůstalo nepokořeno, ale do podzemního klubu se paprsky k západu se chýlícího Slunce dostávají jen těžko, takže se moje hodnocení i tak blíží absolutnímu tak, jak jen to okolnosti dovolily. Navíc jsem přesvědčen a doufám, že až se k nám Sólstafir vrátí, bude to na pozici headlinera, naservírují příchozím minimálně dvojnásobnou porci muziky a napraví tak asi jedinou výtku, kterou lze v této souvislosti na jejich adresu vyřknout…

O tom, že Sólstafir předvedli opravdu výborné vystoupení, svědčí i skutečnost, že jsme se s kolegou vypravili o patro výše v klidu dovychutnat stále doznívající atmosféru, naplnit žaludek a doplnit tekutiny a vůbec nás netrápilo, že se to asi protáhne výrazně do setu Long Distance Calling, kteří měli večer uzavírat. Jak ale později vyšlo najevo, headliner večera dostal přidělenou plnou hodinu a půl, takže jsme se i přes spíše odpuzující doporučení, že se jedná o “takovou fajn post-věc”, nakonec zašli podívat, co že to Long Distance Calling produkují. Já jsem v zadní části sálu setrval přibližně dvě skladby a dojmy, které jsem si z toho odnesl, jsou takové smíšené. Na jednu stranu bylo vcelku jasně poznat, že je to dobrá hudba. Rovněž samotní muzikanti na pódiu nestáli jak sloupy a troufám si tvrdit, že vzhledem k hudbě se projevovali velice intenzivně a dobře se na to koukalo. Ale co naplat, přes všechny tyto klady mě to vůbec ale vůbec nebavilo, takže než abych v sále setrvával dál, šel jsem radši nasávat atmosféru okolo stánku s merchandisem, kde se různě střídali členové Sólstafir a Audrey Horne a ochotně debatovali s procházejícími fanoušky. A jelikož tím pro mě celý koncert skončil, uzavřu tím i report. Večer ve společnosti Sólstafir a Audrey Horne se nesmírně vydařil. Zatímco první naplnili velká očekávání do nich vkládaná, druzí nesmírně příjemně překvapili, a oběma za to patří velký dík. A co se Long Distance Calling týče, v jejich případě si závěrečné hodnocení odpustím. Proč, to je snad dostatečně jasné z článku samého…


Druhý pohled (Atreides):

Mé vůbec první setkání se Sólstafir (áno, významný to milník historie první poloviny 21. století, alespoň pro mou maličkost) se odehrálo v pražském klubu HooDoo. Pln kulturních zážitků už ze středečního koncertu veterána tuzemské hip-hopové scény, Prago Union, jsem se s vidinou posledního koncertu na další přinejmenším měsíc dostavil do vinohradského klubu přesně na ohlášené otevření klubu, tedy na sedmou večerní. Už v tu dobu se kolem vchodu a přilehlé hospodě pohybovalo zhruba na padesátku fanoušků a z oblečení těch, kteří už byli uvnitř klubu, nebo lačně lemtali pivní speciály o patro výše, bylo vcelku jasné, na koho se dneska jde. Ne, avizování headlineři Long Distance Calling, o kterých jsem v souvislosti s koncertem slyšel prvně v životě, to rozhodně nebyli.

Poté, co jsem si proseděl dobrých čtyřicet minut o samotě, během kterých jsem neměl na práci nic lepšího než usrkávání jihoměstské jedenáctky, která je mimochodem skutečně excelentní, a obhlížení příchozího osazenstva klubu, které se začínalo před pódiem slušně houfovat (zde se konečně ráčil objevit jistý Ježura, který už dle všeho dobrou půlhodinu usrkával pivo o patro výše). Nicméně zbylých dvacet minut do začátku uteklo během značně neformální konverzace na nepublikovatelné téma snad až nebezpečně rychle a přesně s úderem osmé se na pódium vyhoupli první předskokani Audrey Horne. Kapela v čele s frontmanem Toschiem rázně napochodovala na pódium a se strohým uvítáním “Hello, we are Audrey Horne!” spustili první pecku, “Redemption Blues” ze současného alba “Youngblood”. Podobně jako v případě Long Distance Calling jsem se o existenci této pětice hardrockerů z norského Bergenu dozvěděl až díky tomuto koncertu a věci mně neznámé dopředu nenaposlouchával, což zpětně hodnotím v případě Audrey Horne jako nebetyčný nedostatek ve vzdělání. Jejich třičtvrtěhodinovému setu totiž nechybělo vůbec nic a kapela do publika pumpovala jednu energickou pecku za druhou. Velmi mě potěšilo i nazvučení, které bylo téměř bezchybné a právě i kvalitní, šťavnatý zvuk dal koncertu správný říz. Rovněž projev zpěváka Toschieho byl po všech stránkách skvělý, obzvláště jeho nevídaně vřelá komunikace s publikem, která od prvního “high five” vyvrcholila odzpíváním posledních několika písní v publiku. Nezaostával ani zbytek kapely, basák Espen ve zpěvu zdatně sekundoval a strhával na sebe nemálo pozornosti a rovněž oba kytaristé si užívali koncert na maximum, přičemž jejich vystupování nepostrádalo sebejistotu ani nadhled vlastní rockovým hvězdám. A jak eskalovala atmosféra, eskalovala i odezva diváků, která byla stále mohutnější a vyvrcholila u závěrečného fláku “Ace of Spades”, jež ten večer plnil úlohu drobného dárku na rozloučenou nejen publiku, ale i kapelám, neb pražská zastávka byla pro Audrey Horne zároveň i zastávkou poslední. Aby toho nebylo málo, kapela si pro tu příležitost pozvala kompletní Sólstafir a mikrofonu se chopil sám frontman Aðalbjörn, aby známou pecku od Motörhead odzpíval svým nezaměnitelným hlasem. Výsledek byl bez příkras strhující a rozhodně šlo jeden z vrcholů večera. Po zaznění posledních tónů a řádné děkovačce kapela odešla do zákulisí a já si, rozjitřen a potěšen poctivou porcí poctivého hardrocku, šel doplnit tekutiny.

Po krátké pauze jsme se s Ježurou snažili vrátit na původní pozici, jež se během koncertu Audrey Horne nacházela kdesi ve čtvrté, páté řadě, abychom měli na následující Sólstafir jakože slušný výhled a nemuseli se krčit za kdekterou vikinskou máničkou. Marně. Během této krátké pauzy se chopili příležitosti skalní i méně skalní fanoušci skupiny a spolu s několika obligátními fotografíny úspěšně vyplnili sál zhruba ze tří čtvrtin. Dá se proto považovat za úspěch, že se nám bez kyselých obličejů zleva či zprava podařilo dostat zhruba do poloviny publika. Na rozdíl od většiny lidí, která na koncertu byla a více či méně vzrušeně štěbetala o tom, zda vystoupení v klubu překoná dojem z loňského Brutal Assaultu, já jsem s živým vystoupením Sólstafir do té doby zkušenosti neměl a nevěda co čekat, jsem se rozhodl nečekat vůbec nic a nechat se překvapit. A že bylo čím překvapovat. Nutno říci, že první překvapení bylo spíše nemilé, neb dobrou první polovinu úvodní písně “Ljós í Stormi” byl zvuk kytar zastřen a upozaděn za výrazné bicí i basu. Naštěstí zvukař nelenil a během zbytku koncertu už byl zvuk dobrý, leč takové kvality jako v případě předchozího vystoupení už bohužel nedosáhl. Po “Ljós í Stormi”, která kromě setlistu otevírá i poslední album Sólstafir, “Svartir Sandar”, následovala titulní skladba tohoto alba a mně nezbylo než naprosto ignorovat dění na jevišti i v publiku a za lehkého podupávání nohou konečně zavřít oči a nechat pracovat představivost naplno. Fantaskní výjevy byly přerušeny jen potleskem a ještě bouřlivějším jásotem publika, když bubeník Guðmundur metličkami rozezněl první tóny snad nejznámnější písně této islandské čtveřice, kterou není žádná jiná než zasněná “Fjara”. Procházku po pláži z tónů lemovanou občasným příbojem slov jsem si s radostí vychutnal a občas sám zabrouzdal do bezpečných mělčin mě známých slabik, abych si je pod těch pár vousů, co mám, pobrukoval. Zážitek neskutečný, kritika nemístná, ohlas publika ohlušující. Možná až příliš, když uvážím předchozí zasněnou atmosféru, leč rozhodně plně zasloužený. Jediné, co mne trochu mrzí, je fakt, že poslední toho večera hraná skladba, “Goddess of the Ages”, byla opravdu skladbou poslední a nedostalo se nám žádného přídavku, byť by nejspíše byl v podobně klidném duchu (ač pocity hudbou Sólstafir vyvolané mají v mém případě klidu daleko, sebemírnější píseň si vymyslíte). Na druhou stranu předpokládám, že Sólstafir mají výběr skladeb pečlivě zvážen a setlist sestaven tak, aby v omezeném hracím čase dosáhl určitého výsledku a unikátní atmosféry, jejíž tvorbu, udržení a gradaci během koncertu ovládají tito islandští kovbojové vskutku mistrně. A proto je snad možná i dobře, že i po dlouhých žádostech všech přítomných se pánové vrátili na pódium už jen se slovy díků a skromnou poklonou a výsledek svého snažení nechali takový, jaký byl – omračující.

Závěr večera, jak už naznačil kolega o odstavec výše, jsme zprvu strávili u piva a nakládaného hermelínu a na set Long Distance Calling, o kterých jsem věděl nanejvýše to, že jde o jakýsi post-rock, jsme nijak nespěchali. Naopak, já jsem si plnými doušky vychutnával vynikající pivo a doznívající atmosféru, kterou jsem si odnesl z vystoupení Sólstafir a která ve mě zůstala ještě dlouho do druhého dne. Zhruba po půl hodině přemlouvání jsme se nakonec zvedli se šli podívat (ať už ze zvědavosti nebo ze slušnosti), co to kluci na pódiu vlastně hrají za hudbu. A neznělo to věru zle. Zvuk už byl po půl hodině hraní na dobré úrovni (hádám, že práce zvukaře byla opět stejně kvalitní jako u předchozích Sólstafir) a hlouček lidí, který pod pódiem zbyl, se evidentně bavil poměrně slušně. Nemůžu nic ani říct na účet kapely, která evidentně dávala do hraní maximum a koncert si užívala naplno. Nemám výtek ani proti pódiové prezentaci, protože kapela nezaujala pozici tvrdých y, kterou jsem od “takové fajn post-rockové věci” očekával. Jenže… jenže. Přes nesporné kvality kapely mě produkovaná hudba nebavila ani trochu – těžko říct, jestli to bylo tím, že to byl post-rock, nebo tím, že to byl post-rock bez trochy noisového koření, které bych u takové hudby bezesporu uvítal. Tak nebo onak, nakonec jsme nevydrželi déle než dvě skladby, načež jsme se rozhodli odebrat k pultům s merchem, kde se v hojné míře vyskytovali členové dvou předchozích kapel, aby prohodili pár slov s fanoušky. Nakonec jsme se vydali každý po své vlastní přímce k domovům, a to by bylo k zážitkům z pátečního koncertu vše. Závěrem bych rád řekl, že páteční zastávka The Flood Inside Tour byla opravdu vydařená, ba přímo epésní a s čistým srdcem tvrdím, že i mým nejlepším koncertem za hodně dlouhou dobu. Ať už díky skvělým výkonům Sólstafir, jejichž živé vystoupení bylo vskutku uchvacující, či Audrey Horne, kteří mě velice mile překvapili a zajistili si tak místo v mé hudební knihovně, ale také díky skvělé organizaci celé akce, výbornému nazvučení a v neposlední řadě i díky vhodně zvoleným prostorám. Snad jen v případě Long Distance Calling zůstanu bez hodnocení, z podobných důvodů jako kolega výše. Nu, zazvonil zvonec a pohádky je konec. Prostě šlus, robátka.


Skálmöld – Börn Loka

Skálmöld - Börn Loka
Země: Island
Žánr: viking / folk metal
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Óðinn
02. Sleipnir
03. Gleipnir
04. Fenrisúlfur
05. Himinhrjóður
06. Miðgarðsormur
07. Narfi
08. Hel
09. Váli
10. Loki

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Země sopek, gejzírů a krásné, leč drsné přírody, země, kde se prý téměř nekrade, a země, kde má parlament tradici delší než tisíc let (i když omezenou v době panování norského krále). To všechno a mnohem víc je Island. Co se hudby týká, tak celosvětovou popularitu si vydobyla zpěvačka Björk, mezi metalovou komunitou budou k nejznámějším islandským zástupcům patřit expermientální rockeři Sigur Rós a progresivní post metaloví Sólstafir. O přízeň fanoušků však usilují i další jména, jako třeba právě relativně mladá šestičlenná formace Skálmöld, které se na zoubek podíváme dneska.

Hoši z Reykjavíku se dali dohromady v roce 2009 a o rok později vydali na lokálním trhu své první album. Díky spolupráci s Napalm Records se jejich povedené dílo následně rozšířilo za hranice a letos v říjnu nás oblažili druhou deskou v pořadí, která nese název “Börn Loka” neboli v překladu “Lokiho děti”. Jedenapadesát minut rozdělených do deseti skladeb nabízí dost a dost viking folk metalové zábavy.

Název kapely Skálmöld referuje třinácté století, kdy mezi sebou divoce válčily jednotlivé islandské rody, nicméně názvy jednotlivých skladeb alba bez výjimky odkazují na tradiční vikinskou mytologii. Většinou jde o jednotlivé bájné postavy a bytosti, jen “Glepinir” se jmenovaly okovy, kterými asgardští bohové spoutali obřího vlka Fenrise (dle názvosloví “Fenrisúlfur”). Přes rozdílnou transkripci v rozdílných jazycích a pramenech se mi snad podařilo identifikovat všechna jména, takže můžu říct, že výběr je zvolen tak, aby se všechny točily okolo osoby Lokiho a zejména jeho potomstva, jak udává název alba. Loki coby rodič se podle vikingů činil, přičemž například osminohý hřebec “Sleipnir” ho dokonce může nazývat svou matkou. O spletitých vztazích a příbězích severského bájesloví by se daly psát celé romány, takže raději už dost mytologie a vrhněme se na samotnou hudbu.

Skálmöld hrají folk metal ze staré školy, což u mě znamená, že sázejí hlavně na tradiční metalové nástroje, nikoliv na široký doprovodný ansámbl folkových instrumentů. Když je potřeba, vypomohou si klávesami a jako příslovečná výjimka potvrzující pravidlo je v nástrojovém portfoliu uveden hoboj. Prim ale většinu času hrají kytary, i když hned z intra “Óðinn” by to člověku možná nepřišlo – to jsem měl naopak pocit, že jsem si snad omylem pustil album Therion nebo tak něco. Intra jsou ale intra a po symfonické předehře už začíná nefalšovaný viking metalový počin, který už naruší snad jen instrumentální (či spíše atmosférický) předěl “Himinhrjóður”.

Co se hudby týče, tak na poměry panující v dnešním viking metalu je značně melodická a jemná, žádné disharmonie pocházející z black metalových vod. Naopak v některých chvílích bych se skoro vsadil, že poslouchám nějaký heavy či power metal, a to zejména v sólových pasážích. Asi nejlepším dokladem mého tvrzení jsou sóla přítomná ve čtvrté, šesté a osmé skladbě. Ve zpěvu převládá growl, ovšem čistě zpívaných pasáží je docela dost, nebo rozhodně tolik, aby mě zaujaly i při nepříliš pozorném poslechu. Ukázkou budiž třeba začátek “Miðgarðsormur”. Navíc zpěvákův běžný hrdelní hlas nepatří podle mého k těm vyloženě hrubým a drsným a jen zcela výjimečně – jako třeba v songu “Fenrisúlfur” či “Váli” – se objevují nějaké vyloženě agresivní “skřeky”. Veškeré texty jsou pak záležitost islandštiny, takže s porozuměním jsem nepřekvapivě na štíru, ale primární je dojem, navíc v případě velkého zájmu existuje translátor…

Dá se říct, že mi Skálmöld trochu připomněli styl, v jakém hrají Týr, i když ti pokud vím zpívají snad výhradně čistě, do čehož mají tito Islanďané dost daleko. Popravdě jsem radši. Sice skuteční bardi starých vikingů drnkali na harfu a zpívali pravděpodobně též čistě (žádného jsem sice neslyšel, ale divil bych se, kdyby to tak nebylo), ale já si dnes užívám spíš ty části alba, kde se ke slovu dostává growling. Jsou ale naopak místa, kam se krásně hodí čistý zpěv. Každý si asi musí najít to svoje. Rozhodně díky variabilitě nehrozí stereotyp, posluchač nemá moc čas se nudit, a to je rozhodně plus.

Z individuálního pohledu na jednotlivé skladby je rozhodně nejlepším a nejzajímavějším počinem závěrečný takřka desetiminutový opus “Loki”. První polovina songu je vcelku standardním pokračováním dříve slyšeného, následuje ale výrazný předěl, pomalá melancholičtější pasáž a skladba i celé album nakonec končí v podstatě přesně tak, jak začínalo v intru – akorát místo “Óðinn” se v refrénu zpívá “Loki”.

Co říct závěrem? Snad jen to, že se mi konečně zase dostalo do rukou album s vikinskou tématikou, o kterém nemám pocit, že se snaží urazit mou inteligenci a vytáhnout ze mě prachy skrze jméno interpreta a ne díky obsahové kvalitě. Slyšel jsem sice i názor, že “Börn Loka” je neinspirativní a nudné, ovšem pokud je toto nuda, tak to už pak nevím, co jsou ta veledíla, která nám dříve naservírovali Ensiferum a Wintersun (abyste neřekli, že nejsem konkrétní). Proto album hodnotím osmičkou, když jsem původně lavíroval mezi touto a o bod nižší hranicí. Z mého pohledu se jedná o velmi solidní album s vikinskou tématikou, které můžu vřele doporučit k poslechu.


Další názory:

Nemám sebemenší tušení, jak si kolega nade mnou představuje folk metal ze staré školy, ale Skálmöld jej tedy určitě nehrají. Už nechutně kýčovité intro “Óðinn” smrdí na sto honů, takže mne vlastně ani moc nepřekvapilo, když jsem v následujících téměř 50 minutách dostal ve většině případů nepříliš dobré, povětšinou však doslova otravné halekačky. Ačkoliv Island díky své izolovanosti bývá mnohdy synonymem pro netradiční muziku s vpravdě neopakovatelnou atmosférou (kolegou zmiňovaní Sólstafir nebo Sigur Rós patří mezi nejlépe viditelné příklady), ne vždy to platí, čehož jsou Skálmöld důkazem. Jediný opravdu světlý bod “Börn Loka” vidím v písni “Miðgarðsormur”, ale jinak se zbytek desky pohybuje od naprostých debilit jako “Gleipnir” k průměru a zase zpátky. Souhlasím s tím, že v některých momentech jsou opravdu znatelné závany heavy metalu, ale ani v tomhle já osobně nevidím pozitivum, jelikož je to většinou provedeno dosti násilným způsobem, který mě osobně tahá za uši. Sorry, ale za jeden solidní song prostě nemohu jít nad průměrných 5 bodů…
H.