Datum: 16.4.2015 Místo: Praha, Vila Štvanice Účinkující: ?Alos, Botanist, Kayo Dot, Nod Nod

První pohled (H.):

Jsou koncerty, na něž se člověk těší už dlouhou dobu dopředu, a zrovna tenhle mezi ně dozajista patřil. Společné turné avantgardních Kayo Dot a herbálních black metalistů Botanist by bylo vysoce zajímavé samo o sobě, ale když se k němu v Praze připojil ještě experimentální projekt ?Alos z Itálie a našinci Nod Nod, kteří patří k tomu nejlepšímu, co se na domácí kytarové scéně v poslední době urodilo, nepřipadala neúčast v úvahu – a zjevně jsem nebyl sám, kdo to viděl podobně, jelikož cedule u vstupu hovořila jasně: “sold out”. 16. duben se přiblížil dřív, než se člověk nadál, a tak nezbývalo nic jiného, než se vypravit do vily na ostrově Štvanice, v jejíchž útrobách se akce odehrávala.

Hádám, že zasvěcené komentáře na téma pokecu se známými a pití piva před koncertem vás nezajímají, tak se vrhněme rovnou na muziku. První nastoupili Nod Nod, kteří však i přes silnou a netradiční zahraniční konkurenci ani náhodou nebyli jen do počtu a jasně ukázali, že česká předkapela vážně nemusí být pouhou kulisou k popíjení piva před hlavními hudebními chody. Jejich alternativní sludge metal totiž v živém podání fungoval s ještě větší silou než na skvělém eponymním debutu z loňského roku. Přemýšlivější pasáže se bezchybně lámaly do intenzivních mohutných riffů a vrcholných (byť relativně vzácných) agresivnějších pasáží s extrémním vokálem, všechno fungovalo na jedničku, atmosféra se takřka ihned od začátku dala krájet, výkony všech muzikantů perfektní a soustředěné. Rozjezd akce ve velkém stylu.

Já osobně jsem byl z celého večera možná nejzvědavější na druhé účinkující, jimiž byli Botanist. Flórou nasáklý black metal, navíc ještě bez elektrických kytar, není něco, co by člověk potkával na každém rohu, natožpak na koncertech, a abych vlastně úplně upřímný, když jsem na Botanist svého času poprvé narazil v době vydání desky “III: Doom in Bloom”, nemyslel jsem si, že vůbec někdy budu mít příležitost vidět tuhle záležitost živě. Nicméně stalo se a pětice rostlinných mnichů, kteří kromě bicích a baskytary disponovali rovněž dvěma dulcimery a flašinetem, se skutečně dostavila. A podobně, jako jsou Botanist (v dobrém slova smyslu) divní z alba, divní byli i živě, přesto (nebo snad právě proto?) mě to však tuze bavilo. Co si budeme povídat, už jen pohled na oba dulcimeristy, kteří na své nástroje naprosto doslova hoblovali takovým způsobem, že si o tom kterýkoliv kytarový tvrďák může nechat jen zdát, byl prostě k nezaplacení. K tomu už stačí jen přidat naprosto fanatický výraz mistra flašinetáře při vřískání do mikrofonu, aby v kombinaci s muzikou nebyl žádný prostor pro nudu.

Možná mi to nebudete věřit, ale přesto všechno nebyli Botanist tím nejdivnějším účinkujícím večera, jelikož tento titul si pro sebe nakonec hravě uzmula italská čarodějnice Stefania Pedretti v rámci svého jednočlenného projektu ?Alos. A když říkám čarodějnice, myslím to fakt doslova, protože ta ženská byla tuze ošklivá, což ještě podtrhla malováním na ksichtě a dredy tak dlouhými, že s nimi zametala podlahu. Jenže i vzhled byl vedlejší proti tomu, co se začalo linout z reproduktorů – temná kombinace kytarového hnusu, dark ambientu, zvukového experimentu a rituálu měla živě zvláštní sílu, ať už Stefania držela v ruce kytaru a do mikrofonu zvracela neskutečně záhrobním murmurem, nebo když kytaru odložila a začala dupat po podlaze, napojovat dráty na hlasivky či v kleče cinkat zvonečky a pomocí krabiček pouštět z beden hluk. Možná celá performance mohla být o kousek kratší, ale jinak to byla další velmi zajímavá záležitost, byť v konečném součtu bych ?Alos zařadil nejspíš až na poslední místo v pomyslné bilanci večera.

Naopak finále celé akce v podání Kayo Dot by patřilo na první místo, přestože vůbec poprvé na akci bylo na místě mít výtky ke zvuku. Kytara totiž byla poměrně řezavá a trochu přeřvaná, čímž utrpěly klávesy a především saxofon, který byl takřka neslyšitelný. Jenže i přesto si Kayo Dot dokázali publikum podmanit, jakkoliv vlastně “jen” hráli. Jenže předváděli skutečně virtuózní výkon, zejména kytarista Ron Varod a zpěvák/baskytarista Toby Driver, jehož vokál byl doslova famózní. Kayo Dot jednoduše hráli Koncert s velkým K, jehož jedinou nedokonalostí kromě zvuku bylo to, že utekl strašně rychle. Ve tři čtvrtě jednu ráno však dozněly poslední tóny přídavku “Spirit Photography”, s nímž skončila i celá akce.

Skoro by se dalo říct, že to byl téměř dokonalý večer. Čtyři rovnocenně kvalitní formace se zajímavou muzikou předvedly čtyři skvělá vystoupení s dobrým zvukem (až na zmiňované věci u Kayo Dot, které se však nakonec daly přežít) a v pěkném a netradičním prostoru. Pivo bylo dobré (na akci bylo dokonce i nějaké domácí uvařené jen pro tento večer, ale to bylo okamžitě fuč, takže jsem ho nestačil ochutnat) a merch bohatý. I přes kapacitu využitou do posledního lístku se ve vile dalo stále pohodlně hýbat, což bylo také velmi příjemné. Ve zkratce to prostě bylo po všech stránkách super, a pokud byl někdo z přítomných i tak nespokojen, těžko říct, co víc by mohl chtít.

Druhý pohled (Skvrn):

Nechci být za kulturního barbara, ale Štvanici jsem měl doposud spojenou pouze s rozpadlým hokejovým stánkem a tenisovými kurty, jimž se daří o poznání lépe. Ne, že bych je před koncertem zvědavostí obcházel, ale zcela nekompromisně řečeno – kurty na rozdíl od zimáku stále stojí. Mnohem zajímavější objekt se nalézá na úplně opačné straně pražského ostrova – zdejší vila, která se i přes nepřízně živelných pohrom dodnes skví v plné kráse a dočkat se tak mohla exkluzivní návštěvy. Ano, exkluzivní, to je ten pravý přívlastek charakterizující tento večer. Už samotné místo slibuje něco, na co se nechodí každý druhý den. Samotná soupiska však nevšednost ještě důrazněji akcentuje, neb Kayo Dot a Botanist nejsou nejpilněji koncertujícími spolky, což se týká i táborských Nod Nod. Vyloženou perličkou line-upu byla italská umělkyně ?Alos, která mimořádnost akce stvrdila dvojitým podtržením. Nemá cenu chodit kolem horké kaše, od téhle akce jsem čekal velké věci. A jak to dopadlo s jejich naplněním?

Začít se mělo v 19:40, což pro čtyři plnohodnotnou dobu hrající kapely není dvakrát brzy. Akce ale naštěstí začala tak, jak pořadatel garantoval, a skončit ještě před půlnocí se nezdálo být nedosažitelným. Na místo jsem měl v plánu dorazit s nějakým tím předstihem. Avšak bloudění tunely na Vltavské mě zaměstnalo natolik, že z toho bylo jen nějakých deset minut. Předkrm v podobě naturalistického obrazu krabicákového strádání do samotného koncertu atmosféricky příliš nezapadl, tudíž příště dle rad pořadatelů fakt raději přes Florenc. Štvanickou vilu nebylo těžké přehlédnout, neb se jednalo o to nejstarší v dohledném okolí a k záměně tak nemohlo dojít. Samotné místo bylo v době mého příchodu již solidně zaplněné a podpořilo mé náznaky o silné sestavě, z níž není radno cokoliv vynechat. Útulný interiér je pro kulturní akce jako stvořený, a ačkoliv bylo vyprodáno, něco přes stovku lidí se sem vměstnalo bez větších problémů.

S drobným zpožděním se cosi začalo dít na pódiu, a načase tak bylo zbystřit – Nod Nod se ujali slova. Je jasné, že většina lidí zašla na dvojici headlinerů, o tom nemusíme diskutovat, nicméně Nod Nod jsem vážně nestavil do role pouhopouhého předskokana. A podobně to viděl i zbytek obecenstva, jež se sešlo v opravdu pěknému počtu. Naději vzbuzoval už jen plánovaný hrací čas, jejž pětice vyfasovala. Za nějakých 45 minut stihli Nod Nod říct veskrze všechno, co mají ve svém repertoáru. To jsou ale jen strohá fakta, která v konkurenci samotného představení nemají šanci obstát. V divy, jež Nod Nod předvedli, jsem ani ve snu nedoufal a již po nějakém druhém songu po mě lezla regulérní husina. Tomuhle vážně není co vytknout, nevyjímaje zvuk, který byl pro Nod Nod a vlastně i celý večer prvotřídně ošetřen. Skvělý začátek, laťka je pro další nastavena pekelně vysoko.

Botanist, kteří na řadu přišli po české naději, jsem stavěl do pozice mírného favorita. Ne, že bych Otreborův projekt vyloženě adoroval, ale co si budeme povídat, black metal bez jediné klasické kytary člověk nevidí každý den. S tím se samozřejmě pojila i jistá rizika, především co se zvuku týče. Nemyslím si, že hammered dulcimer, jehož českého ekvivalentu jsem se nedopátral, je nástrojem dvakrát běžným, a bylo by tak snad i omluvitelné, kdyby to alespoň z počátku zvukově skřípalo. Jenže opak byl pravdou. Po chvíli, co spustilo intro v podobě ptačího štěbetání, si ohledně nazvučení nebylo nač stěžovat. Slyšet bylo vše naprosto krystalicky, včetně těch záhadných skříněk, které bych nezasvěcenému přirovnal k miniaturnímu cimbálu.

Velký prostor dostala novinka “VI: Flora”, z níž zazněly například “Stargazer” či “Callistemon”. Z ptačího intra se nakonec stalo intermezzo, jež vyplňovalo prostor mezi jednotlivými skladbami. Botanist svůj set zahráli, jako by na pódiu stáli odjakživa, a po nějaké nevyhranosti, jíž jsem se trochu obával, nebylo ani památky. Měl bych ale dvě drobnosti. Tou první jsou taneční kreace jednoho z cimbálistů, které z jinak vážné atmosféry bohužel výrazně ukusovaly. Druhou maličkostí je Otreborův projev mezi skladbami. Věc je to ryze subjektivní, ale nemohu si pomoci, k vystoupení by se mnohem více šiklo klasické mluvené slovo namísto agresivního řevu, jenž paradoxně působil mnohem bestiálněji než v samotné hudbě. Jinak ale spokojenost.

Slibované neznámo přišlo s příchodem italské umělkyně ?Alos. Jestli někoho na první pohled neupoutala právě ona, tak kdo jiný? Vizáží tajemné ježibaby s dredy až na zem si mě ovšem Italka nezískala. Ne, že by její vzhled působil výrazně směšně, k čemuž v obdobných případech může lehce dojít, ale tohle mi zkrátka nic neřeklo. Ale to všechno je věc druhořadá, na Štvanici se přišlo přece za muzikou. Bohužel, v případě ?Alos je úplně jedno, jestli se zrovna bavíme o muzice či vizuálu, neboť pro hudbu platilo totéž. Italská umělkyně si mě vážně nezískala a tentokrát si myslím, že ani nešlo o můj ryze subjektivní dojem. Za celou dobu jsem nepostřehl náznak výraznější gradace, za což bych byl v muzice tohoto ranku rád. Povětšinou jsem tak jen zíral na to, co se na pódiu odehrává fyzicky. Atmosféru navíc kazila blízkost baru, jehož hluk rušil tišší pasáže. Bylo evidentní, že samotná aktérka je ve svém živlu a vlastní muzice se do posledního tónu oddává, jen se naše pocitové cesty pohybovaly po diametrálně odlišných trasách. Vystoupení skončilo a já odcházeje věděl, že co se světa ?Alos týče, je to bohužel poprvé a naposledy.

Pozitivnější optikou ?Alos posloužila jako bezvadné uklidnění před temperamentem Kayo Dot. Z dramaturgického hlediska tedy vlastně vše v pořádku, ne? S vážným výrazem ve tváři trocha uklidnění opravdu bodla, neboť američtí jazz metalisté předvedli bezpochyby nejživější vystoupení celého večera. Kayo Dot na pódiu působili dojmem zkušených pardálů a svůj set odehráli s obdivuhodnou bravurou. Měrou vrchovatou se hrálo z poslední řadovky “Coffins on Io”, což mi již tak dobrou náladu zvedlo ještě o nějaký stupínek výš. Důvody k tomu byly hned dva. Jednak mám tuhle bezvadnou věc pečlivě nestudovanou, druhak si s již nepatrně horšími zvukovými podmínkami tato deska poradila nejlépe. Nejvíc totiž trpěl saxofon, jenž ale na “Coffins on Io” výrazně zastoupen není. Místo, kde saxík Daniela Meanse dostatečně vynikl, se skrývalo až na uklidňujícím konci v režii dechberoucí “Spirit Photography”, což byl ten nejlepší konec, který si kdo mohl přát.

Je pár minut před jednou ranní a zbývá čas na drobnou rekapitulaci. Absolutorium zaslouží Heartnoize Promotion, kteří ze sestavy vyždímali naprosté maximum. Víc prostě udělat nešlo. A kapely? Kromě ?Alos, jíž se překvapit nepodařilo, zbylý trojlístek předvedl prvotřídní výstupy, z nichž nakonec subjektivně vyhráli hned první Nod Nod. Kdo si toho večera nepospíšil, vážně prohloupil.