Archiv štítku: ITA

Itálie

Recenze

In tormentata quiete – Cromagia

Komentáře: 2
In tormentata quiete - Cromagia
Země: Itálie
Žánr: avantgarde metal / rock / folk
Datum vydání: 17.11.2014
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. Blu
02. il profumo del Blu
03. Rosso
04. il sapore del Rosso
05. Verde
06. il sussurro del Verde
07. Giallo
08. la carezza del Giallo
09. Nero
10. la visione del Nero
11. InVento

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Když někdo mluví o metalu v Itálii, je docela přirozené a vlastně i poměrně logické, když člověku jako první na mysli vytane symfonický power metal, přesto je to k Italům trochu nespravedlivé, jelikož se na poloostrově ve tvaru vysoké boty ukrývá i velké množství nesračkovité muziky. Tedy ne, že bych měl a priori něco proti symfonickému power metalu… ale vlastně proti němu něco mám, protože mně ty klávesové zpívánky znějí všechny stejně (a bohužel stejně blbě). V případě skupiny In tormentata quiete však máme tu čest s diametrálně odlišnou hudbou – jak co do stylu, tak co do kvality.

Tato relativně početná kapela (sedm členů, pokud jsem napočítal správně) hraje něco, co není žánrově úplně vyhraněné a tím pádem ani úplně jednoznačně zařaditelné. Budeme-li ovšem pro utvoření jakési hrubé představy mluvit o koktejlu, jenž v sobě míchá avantgardní black metal, folk rock a progresi, aniž by nějaká ze tří jmenovaných složek výrazně převyšovala ty zbylé, snad to nebude tak daleko od toho, jak produkce In tormentata quiete v reálu zní. Asi je ale nutné dodat, že toho uslyšíte ještě víc než jen tyhle tři věci, protože Italové se místy nebojí sáhnout namátkou třeba po lehké elektronice, (pro metal) neobvyklých nástrojích a spoustě dalších věcí. Jak už tomu tak ale bývá, otázka nějakého stylového zařazení je ve skutečnosti čistě formální záležitostí, jež slouží víceméně jen k tomu, aby měl i nezasvěcený člověk možnost si utvořit jakýs takýs odhad toho, oč vlastně půjde. Jinak je však mnohem důležitější otázka “jaké to je?” ne ve smyslu žánru, ale ve smyslu kvality…

Hudba In tormentata quiete není obecně lehká na vstřebání a není triviální… tedy, přesněji řečeno, není to nějaké neuchopitelné chaotické zlo, to ani zdaleka ne, přesto vám to svým způsobem musí sednout – a já netvrdím, že to musí nutně sednout každému. Navzdory tomu si však dovolím na výše vyřčenou otázku odpovědět triviálně a jednoznačně: ano, to, co In tormentata quiete hrají, kvalitní skutečně je. Nebo abych se vyjádřil ještě přesněji – mně osobně (nutno říct, že z mého zcela subjektivního a nikterak profesionálního pohledu) hudba In tormentata quiete připadá kvalitní… vlastně dokonce vysoce kvalitní.

In tormentata quiete své kvality předvedli již na předcházející desce “Teatroelementale” z roku 2009, která byla vážně skvělá. A což o to, oni ji (myšleno kvalitu, ne desku) možná předváděli i na svém eponymním debutu, to však nejsem schopen potvrdit ani vyvrátit, neboť jsem líné hovado a ještě jsem se nedokopal k tomu, abych si jej sehnal. To je ale vedlejší, protože pro potřeby naší skromné recenze plně postačí konstatování, že In tormentata quiete (vysokou) laťku nastavenou “Teatroelementale” na svém nejnovějším a celkově třetím počinu “Cromagia” zase o kousek navýšili. Sice jim příprava novinky zabrala poměrně dlouhých pět let, ale v tomto případě je jistě na místě vytáhnout okřídlené rčení o tom, že to čekání za to stálo. A důvodem je to, že “Cromagia” je opětovně excelentní nahrávka, kterou lze poslouchat měsíce (empiricky ověřeno – album vyšlo v listopadu a stále mne baví) a kterou bude mít člověk chuť si pustit i s delším časovým odstupem (toto už není empiricky ověřeno – jde však o můj vysoce odborný odhad).

Tracklist “Cromagia” čítá celkem 11 položek, nicméně skutečně “regulérních” skladeb je pouze pět a nacházejí se vždy na sudých pozicích. Okolo nich naskládány mezihry, které jistě mají nějakou souvislost s konceptem (ten se táhne přes všechna dosavadní alba In tormentata quiete… cosi o člověku a jeho emocích, ale upřímně jsem to moc do hloubky nepobral vzhledem k tomu, že italštině ani zbla nerozumím) a jejichž hrací doba ale taktéž není zanedbatelná, protože velká část z nich přesahuje i tři minuty. Důležité jsou ovšem dvě věci – jednak je to jistě to, že nahrávka díky nim není nijak roztříštěná, i tyto kusy působí v rámci desky přirozeně a dávají na “Cromagia” smysl. Druhak je to pak fakt, že mnohé z nich jsou hudebně také velmi zajímavé, ať už je to třeba sitárová onanie “Rosso”, folkové kousky jako “Verde” a “Giallo” nebo (dark) ambientní “Nero”.

Jistě, i v těchto mezihrách jsou In tormentata quiete bezesporu dobří a především zajímaví, přesto se to stěžejní odehrává v oněch pěti delších regulérních kompozicích, z nichž je každá do jedné bez přehánění fantastická. Ať ukážete na jakoukoliv složku hudby, vždy najdete skvěle propracovanou a promyšlenou záležitost, která v žádném případě nestojí na jednom místě… až by se s nadsázkou dalo říct, že Italové s výbornými nápady skoro plýtvají. To ale myslím v dobrém slova smyslu, protože když si někdo může dovolit tohle (a In tormentata quiete si to dovolit zjevně mohou), pak jsou to žně pro posluchače. Jenže ono to tak skutečně je, protože nazvat “Cromagia” pastvou pro uši je trefné jako máloco jiného.

Kdybych však měl přece jen vyzdvihnout jednu jedinou složku muziky… inu, asi bych byl blb, pokud bych v recenzi speciálně nevypíchnul vokály, neboť ty jsou na “Cromagia” naprosto skvostné. In tormentata quiete disponují hned trojicí regulérních pěvců… nebo spíše dvěma pěvci a jednou pěvkyní. Dočkáte se tedy čistého mužského vokálu, extrémního zpěvu a ženského zpěvu, přičemž všechny tři hlasy jsou úžasné, vzájemně se proplétají, doplňují, mluví spolu a hlavně všechny nasazují už tak nádherné nahrávce korunu.

In tormentata quiete

Možná by bylo na místě prohlásit, že u “Cromagia” v mém případě převládá spokojenost, ale vlastně se mi do toho moc nechce, protože říct, že jsem s touhle deskou “jen” spokojen, by bylo docela málo. Spíše bych se nebál mluvit o nadšení, možná i trochu závislosti, protože In tormentata quiete se svou novinkou okupují můj přehrávač skutečně již dlouhé týdny a stále není chuť na tom cokoliv měnit. Hledáte-li nějaký inteligentní metal s hodně otevřenou hlavou, který nepostrádá zajímavost, poutavost, atmosféru, neotřelost, rozmanitost a vlastně skoro cokoliv dalšího, co od mimořádně kvalitní hudby očekáváte, pak není vůbec co řešit – “Cromagia” byste v žádném případě minout neměli.

Recenze

Arcana Coelestia – Nomas

Napsat komentář
Arcana Coelestia - Nomas
Země: Itálie
Žánr: funeral doom metal
Datum vydání: 11.10.2014
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Nomas I
02. Nomas II
03. Nomas III
04. Nomas IV
05. Nomas V

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jsem si vědom toho, že už jsem to tu při různých příležitostech nejednou říkal, ale když člověk napsal skoro už 600 recenzí tak sem tam něco chtě nechtě zopakuje. Zrovna nyní se však docela hodí opětovně říct, že doom metal – a upozorňuji, že jej mám jinak rád – patří mezi žánry, v nichž se na originalitu příliš nehledí a sound většiny kapel je takřka totožný. Většinou to říkám v případě, že píšu o další skupině, pro niž tato ne úplně lichotivá věc platí, ne však dnes. U Arcana Coelestia to říkám proto, aby bylo vidět, že přece jenom existují formace, jež k tomu doom metalu přistupují stále doomově a přesto po svém…

Předně od Arcana Coelestia neočekávejte klasický obstarožní doom metal, který by kopíroval rané fošny Black Sabbath. Tihle Italové se totiž pohybují v extrémnější formě žánru, jíž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Na první pohled to může vypadat, že z řady svých stylových souputníků Arcana Coelestia nijak zvlášť nevystupují, protože z obecného hlediska jejich muzika vykazuje stejné formální znaky, jako je tomu u kterékoliv jiné formace z oblasti funerálního doom metalu. Čekáte-li tedy, že nyní prohlásím něco o šnečím tempu, mohutné riffové stěně, hlubokém murmuru a značně neveselé atmosféře, pak rozhodně dočkáte, protože to právě prohlašuji. Stejně tak asi nikoho zvlášť nevytrhne poznámka o přítomnosti melodií. Jenže, jak nám praví jedno známé pořekadlo, když dva dělají totéž, výsledek nemusí být ani zdaleka totožný a právě zde to sedí jak pověstná prdel na neméně pověstném hrnci. Arcana Coelestia zdánlivě používají konvenční žánrové prostředky, maximálně je místy koření stopovým množstvím black metalového nádechu, ale to, co jim leze z nástrojů, má prostě svůj ksicht a nezní to stejně jako všichni okolo.

Zároveň je vysoce sympatické, že se Arcana Coelestia dokážou vyvíjet i v rámci své vlastní tvorby, takže žádná z jejich tří dosavadních desek nezní jako kopírka té předchozí. Dokonce by se i dalo říct, že rozdíl mezi aktuálním “Nomas”, které vyšlo v říjnu loňského roku, a předchozím “Le mirage de l’idéal” je ještě větší, než byl rozdíl mezi “Le mirage de l’idéal” a debutem “Ubi secreta colunt”. S tím se ovšem pojí snad to jediné, co lze “Nomas” trochu vytýkat – ze všech počinů kapely zní totiž novinka nejkonvenčněji a je nejblíže takovému tomu “normálnímu” pojetí funeral doom metalu. Sice stále není natolik konvenční, aby bylo na místě tvrdit, že je to jen jedno další obyčejné doomové album z mnoha, je však určitě na místě říct, že její dva předchůdci byli ještě víc netradiční.

S výjimkou tohoto jediného škraloupku je však “Nomas” pořád funeral doom jako víno. Arcana Coelestia hned od úvodních tónů první “Nomas I” servírují monumentální riffy, excelentní melodie a hluboce zadumanou atmosféru. Zároveň je šlechtí, že v rámci jsou v rámci svých kompozic na poměry doom metalu poměrně variabilní, takže neočekávejte, že se tu bude drhnout jeden riff deset minut dokola. Nechybí totiž ani občasné uklidnění, kdy Italové povolí kytarovou hradbu a rozehrají nemetalovou mezihru, jindy zase dokážou vygradovat k čistému vokálu, jako se tomu v obou případech děje kupříkladu v “Nomas II”. Třeba finále téhle skladby, v němž se proplétá mohutný growling s čistým zpěvem za neustálého kytarového hřmění, z něhož vystupují extatické melodie, aby pak vše takřka naráz utichlo a píseň už jen za oné utichající melodie pomalu odezněla, je skoro jak z jiné planety. Není vůbec od věci celou nahrávku spíš než jako pět dlouhých songů vnímat jako jednu ucelenou a předlouhou kompozici, jelikož hned poté Arcana Coelestia rozehrají následující “Nomas III” krátkým akustickým intrem, které připraví nástup dalšího doomového dunění. Arcana Coelestia začnou budovat nanovo, aby posléze po dalším klidném intermezzu opětovně dospěli do skvělé a čistě zpívané pasáže.

První tři písně “Nomas” se nesou spíše v melancholičtějším duchu (ačkoliv nečekejte nějakou plačtivou limonádu, to ani náhodou), ale v další “Nomas IV” se jejich projev zlomí. Není to žádný násilný přechod a při poslechu celé nahrávky působí zcela přirozeně, přesto je sakra znát, když na začátku čtvrté písně Italové spustí čistokrevnou sypanici a přiblíží se tak v rámci své novinky vůbec nejblíže black metalu. Je pravda, že to netrvá dlouho a vcelku brzy se Arcana Coelestia opět vrátí na pole doom metalu, avšak nádech black metalové černoty už se nevytratí až do konce, naopak ještě graduje do posledního opusu “Nomas V”, přestože už se žádné vyložené vichřice nekonají. Na každý pád je však tento vývoj nálady alba hodně silný…

…a silné je vlastně i album jako celek a bezesporu patří k tomu výraznějšímu, co v loňském roce na poli doom metalu (a nejen toho extrémního) vyšlo. A jako takové “Nomas” zcela jistě za slyšení stojí, byť to samozřejmě není žádná hitová nahrávka, jež vás chytne na první dobrou. Naopak je to deska, která trochu toho času na uzrání potřebuje, aby se v ní člověk skutečně začal orientovat, ale tak je to správně, protože právě podobné záležitosti jsou přece nejtrvanlivější. A o tom, že mé zalíbení v “Nomas” bude trvat i nadále a že si tento počin s chutí pustím i za delší dobu, já osobně nepochybuji…

Recenze

Plateau Sigma – The True Shape of Eskatos

Napsat komentář
Plateau Sigma - The True Shape of Eskatos
Země: Itálie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 29.9.2014
Label: Beyond… Productions

Tracklist:
01. The Initiation
02. Satyriasis and the Autumn Ends
03. Stalingrad
04. Ordinis supernova sex horarum
05. The River 1917
06. Angst
07. Amber Eyes

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Beyond… Productions

Plateau Sigma není nijak zvlášť známá kapela… vlastně má budoucnost teprve před sebou, dalo by se říct. Funguje totiž sotva pár let a s výjimkou dnes recenzovaného dlouhohrajícího debutu “The True Shape of Eskatos” doposud vydala jen jeden neřadový kraťas. Přesto by někomu z vás mohlo být jméno těchto Italů alespoň trochu povědomé, čtete-li naši sekci minirecenzí. Onen pilotní neřadový počin s názvem “White Wings of Nightmares” jsme tu totiž kdysi recenzovali…

I když, mluvit o v případě “White Wings of Nightmares” jako kraťasu je hodně nadnesené. Nahrávka sice nese formální označení EP (a dokonce bych byl ochoten docela s jistotou tvrdit, že dříve to bylo vedeno jako demosnímek a zpětně se to jaksi překlasifikovalo), nachází se však na ní téměř 50 minut hudby. Důležité ovšem bylo to, že Plateau Sigma tehdy svou prvotinou vzkázali, že nebude od věci s nimi do budoucna počítat, protože v těch 50 minutách nějaký potenciál dozajista vězel. Italové se sice ani nepokoušeli o něco originálního, avšak poctivost a jistá poutavost se jejich pojetí extrémního doom metalu upřít nedala.

Většinou to bývá tak, že debutové neřadovky bývají o notný kus kratší než pozdější dlouhohrající alba, a v případě Plateau Sigma je to tak stejně, ačkoliv mělo “White Wings of Nightmares” 50 minut. Stopáž “The True Shape of Eskatos” se totiž vyšplhala na celých 68 minut, což už je docela vysoké číslo a není to prdel takovou dobu utáhnout. A i když nemohu tvrdit, že by Plateau Sigma dělali něco vyloženě špatně nebo že by snad skladby v závěru desky byly nějak horší než ty na začátku, musím bohužel říct, že by mi pocitově asi vyhovovalo spíš, kdyby se Italové opětovně zastavili někde na těch dejme tomu 50 minutách.

Doom metal je svým způsobem takový poměrně zvláštní styl… nikdy nestál ve světle reflektorů a i v porovnání s ostatními extrémními metalovými subžánry se vždy krčil spíš na okraji zájmu. Z toho vyplývá, že jej asi jen těžko někdo bude hrát kvůli prachům – je to spíš záležitost pro srdcaře. To je svým způsobem chvályhodné, nicméně to má jednu obrovskou nevýhodu v tom, že jen ten žánr tím pádem možná až přespříliš konzervativní, protože srdcaři jej prostě mají rádi takový, jaký je, a nemají potřebu jej posouvat někam dál. Díky tomu zní spousta skupin velice podobně, až takřka totožně, a i když jsem se k doom metalu vždy snažil přistupovat s tím, že je to konzervativní záležitost, se zvyšujícím počtem poslechnutých nahrávek a zvyšujícím se počtem odkroucených let v pozici fanouška začínám zjišťovat, že každá další podobně neobjevná nahrávka mě baví čím dál tím méně. Což se bohužel týká i “The True Shape of Eskatos”…

A přitom zrovna Plateau Sigma toho moc vytknout vlastně nelze. Sice příliš nehledí na originalitu, ale když pomineme tento fakt, pak je “The True Shape of Eskatos” vlastně velmi povedenou deskou. Rozhodně tu hudbu lze Italům věřit, což je zcela základní a zásadní věc. Hudebně jsou poměrně rozmanití, jejich skladby mají vývoj, jsou v nich zvraty a změny tempa a výsledek se poslouchá nadmíru příjemně. Riffy jsou správně zatěžkané, melodie melancholické, murmur hluboký jak zákon káže, čistý zpěv taktéž povedený a navíc je ještě pozitivní, že nepůsobí nějak přespříliš uplakaným dojmem (ačkoliv je pravda, že u doom metalu z těchto oblastí to zas takový problém nebývá… na tohle jsou spíš experti Finové a jejich plačtivá ubrečená melodika).

Navíc je na novince cítit i posun oproti pilotnímu počinu. Je pravda, že už jsem “White Wings of Nightmares” nějakou dobu neslyšel, ale soudě dle toho, co si tak matně vybavuji, bych řekl, že se Plateau Sigma na “The True Shape of Eskatos” vydali od hrubšího pojetí směrem k větší rozmanitosti a pestrosti v rámci svého úzce vymezeného zaměření. Novinka je oproti prvnímu EP po všech stránkách skladatelsky jistější a vlastně by se dalo říct, že i dospělejší. Stejně tak se zde nacházejí i některé velmi povedené momenty – jako jeden příklad za všechny lze uvést třebas rozjezd čtvrté kompozice “Ordinis supernova sex horarum”, nicméně těch dobrých pasáží lze v rámci oněch 70 minut najít samozřejmě o poznání více.

Tím vším se snažím říct především to, že “The True Shape of Eskatos” je papírově vlastně výborná deska… akorát na mě nepůsobí tak silným dojmem, jak by teoreticky měla. Samozřejmě nepopírám, že to může být jen můj subjektivní problém, ale přijde mi, že jakmile je někdo v doom metalu trochu zběhlý, asi se mu líbit bude, ale na zadek si prostě nesedne, což je také tak trochu můj případ. Je to ovšem škoda, protože schopnosti Plateau Sigma rozhodně mají a i všem (subjektivním) výtkám navzdory se stále pohybují v nadprůměru.

Recenze

Cadaveria – Silence

Napsat komentář
Cadaveria - Silence
Země: Itálie
Žánr: black / gothic metal
Datum vydání: 18.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Velo (The Other Side of Hate)
02. Carnival of Doom
03. Free Spirit
04. The Soul That Doesn’t Sleep
05. Existence
06. Out Loud
07. Death, Again
08. Exercise1
09. Almost Ghostly
10. Loneliness
11. Strangled Idols

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Kdo to je Cadaveria a odkud se tato osoba vzala, to předpokládám, že snad všichni víte. Pokud by se však přece jenom našel někdo neznalý těch nejprofláklejších poměrů italského black metalu, radši si to povíme… pokud tu historii znáte, tak vás těch pár vět navíc snad nezabije. Tak či onak, chceme-li se dopátrat hudebního původu této zpěvačky, jejíž občanské jméno z ní Raffaella Rivarolo, musíme hledat u skupiny s názvem Opera IX. Kdo to jsou Opera IX… no, pokud někdo neví ani toto, asi měl na nejbližší pobočce odevzdat svojí průkazku fanouška metalového undergroundu, protože nevědět o existenci téhle italské kultovky, to je asi jako kdybyste se považovali za odborníka na pornografii a neměli tušení, kdo to je Rocco Siffredi.

Každopádně, Cadaveria je zpěvačka, která se do Opery IX přidala v raném období kapely a nazpívala s ní první tři desky včetně (dle mého skromného názoru) vrcholného díla “The Black Opera: Symphoniae mysteriorum in laudem tenebrarum”, což je deska, jež zcela právem patří do učebnic klávesového black metalu. Zároveň však jde o poslední počin, který Cadaveria v sestavě Opery IX natočila, protože v roce 2001 se ještě společně s bubeníkem Flegiasem trhla a založila novou skupinu, jež se jmenuje taktéž Cadaveria.

Přijde mi, že dost lidí Cadaveria po svém odchodu z Opery IX tak trochu přestala zajímat… na jednu stranu to možná i chápu, protože Opera IX byla hudebně trochu jinde a – při vší úctě – i kvalitou asi trochu výše. Já osobně jsem ovšem mezi takové nikdy nepatřil a vlastně mě Cadaveria (myšleno kapela) docela baví… do jisté míry. První dvě alba “The Shadows’ Madame” a “Far Away from Conformity” z let 2002 a 2004 mám poměrně rád. Netvrdím, že jsou to nějaké zvláštní skvosty a klenoty, ale i více jak dekádu od jejich vzniku nemám problém si je pustit a docela si je užít, což vlastně také není úplně málo.

Hodnoceno s odstupem času musím říct, že třetí desku “In Your Blood” trochu táhne dolů nevyrovnanost jednotlivých skladeb, nicméně i přesto jsem neměl problém si tu placku docela oblíbit a některé kusy z ní mám vážně a naprosto upřímně rád. Když ale před třemi lety vyšlo “Horror Metal”, bylo to vůbec poprvé, kdy jsem při poslechu počinu Cadaverie (kapely) začal mít neodbytný pocit, že to trochu skřípe a že to není tak úplně ono. Abych byl férový, tak musím říct, že v době vydání jsem se do toho počinu přece jen trochu zažral a v dobové recenzi mu udělil velmi dobrou známku… již by si však “Horror Metal” už dnes neobhájilo, jelikož uběhl nějaký ten pátek, na album jsem snad s výjimkou chytlavé “The Days of the After and Behind” dočista zapomněl, na čemž nic nezměnila ani o rok mladší reedice, a když dostanu chuť si tuhle skupinu pustit… inu, k těm starším albům to člověka prostě táhne víc.

A tím se konečně dostáváme do současnosti, v níž se Italové prezentují novinkovou deskou “Silence”. I navzdory tomu, že mám starší desky docela rád, jsem se do poslechu aktuálního počinu zrovna nehrnul… snad při vzpomínce na ne úplně přesvědčivé “Horror Metal”, snad i proto, že už podruhé v řadě mě obal desky Cadaverie (kapely) diplomaticky řečeno neoslovil. Je sice pravda, že zrovna přebaly nikdy nebyly silnou stránkou této skupiny, ale požadavek na to, aby mi artwork (zvlášť podruhé za sebou) nepřišel vysloveně debilní, podle mě není přemrštěný… a přesto nebyl splněn. Ono co si budeme povídat – sice mohou být výjimky, ale většinou platí, že obaly hudební obsah skutečně odrážejí, takže když člověk vidí přebal, z něhož tečou tuny Photoshopu, bývá na místě očekávat přeprodukovanou nudu. Stručně řečeno, má-li kapela soudnost v grafice, mívá ji i v hudbě. Tím nechci tvrdit, že by snad Cadaveria (kapela) neměla soudnost, ale asi nebude náhoda, když byl už podruhé za sebou nevalný dojem z obálky potvrzen i nepříliš valným dojmem z hudby.

Nechci vzbudit dojem, že “Silence” je nahrávka, která je od začátku do konce na pytel, protože tak to není… je v tom cítit zkušenost, nepochybná řemeslná zručnost, schopnosti a v neposlední řadě – tvrdit, že ta hudba postrádá nápady, by byla lež. Formálně je vlastně všechno docela v pohodě a Cadaveria (kapela) pokračuje ve svém (a to se musí nechat) docela rozpoznatelném koktejlu trochu měkčího black metalu a nepříliš gotického gothic metalu, jaký byl v trochu syrovější podobě ke slyšení už v jejích začátcích, a to aniž by měl posluchač pocit, že poslouchá popáté za sebou stejnou desku jen pod jiným názvem a obalem…

…a přesto všechno tomu prostě a jednoduše cosi chybí. Sem tam pěkný nápad, slušný motiv, poslouchat se to dá a doposlouchat se to taky dá, ale něco, co by člověka opravdu zaujalo, tam moc není. Obecně mohu říct jen to, že mě to tentokrát nejvíce baví v momentech, kdy Cadaveria (zpěvačka) opravdu zpívá čistě, ale ani v těchto případech si z toho posluchač na zadek tak úplně nesedne. Naopak pasáže, kde se řve, se mi dost zdají trochu fádní a jaksi… prázdné… Ostatně, trochu fádním dojmem působí i celé “Silence” – dokonce tak moc, že i “Horror Metal”, kde to už docela skřípalo, je vedle novinky o třídu lepší nahrávkou.

Mám-li mluvit sám za sebe, pak Cadaveria (kapela) se v roce 2014/2015 ze skupiny, kterou jsem si kdysi pouštěl chutí, stala skupinou, jejíž poslech mě maximálně tak neobtěžuje, což mi přijde jednak jako škoda, jednak jako dost citelný propad. Nejsem však úplně zklamaný, protože jsem to tak trochu čekal… a docela rád bych řekl, že snad příště bude líp, ale nejsem si jistý, zdali tomu sám věřím, že to tak bude, když je “Silence” – a proč to konečně neříct naplno – vlastně úplně prachobyčejný průměr a doposud nejnudnější album formace. Kdyby se však příště sestupnou tendenci, která v tvorbě Italů prostě je, konečně podařilo nabourat, byl bych jen rád… kdyby ne, bylo by to už opravdu na pováženou (není-li to na pováženou už v případě “Silence”).

Recenze

Adimiron – Timelapse

Napsat komentář
Adimiron - Timelapse
Země: Itálie
Žánr: progressive death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Collateral
02. State of Persistence
03. The Giant and the Cow
04. Timelapse
05. Liar’s Paradox
06. The Burning of Methuselah
07. Redemption
08. The Furnace Creek
09. Ayahuasca

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

A je tu čas na další italskou partičku spadající pod vydavatelství Scarlet Records, jež nás poslední dobou hudbou ze země ve tvaru boty zásobuje opravdu vydatně. Jenže, kvantita není kvalita, a tak při pohledu na kapely pod tuto firmu patřící nalézám jen minimum takových, na jejichž hudbu bych měl dobré vzpomínky. Dobrou zprávou je, že tentokrát se to Scarlet Records podařilo a s “Timelapse” vydali album, které jednoznačně stojí za to poslouchat.

Adimiron svou hudební pouť začali těsně před koncem 20. století a na svém debutu z roku 2004 se prezentovali nikterak zajímavým melodickým death metalem. Ne snad, že bych byl takovým znalcem, ale poté, co mi “Timelapse” poměrně učarovalo, jsem se vydal zkoumat historii kapely podrobněji, a tak nyní mohu upřímně prohlásit, že do poslechu jejích starších počinů (mezi debutem a letošním “Timelapse” si kapela střihla další dvě alba) se nemusíte nijak zvlášť hrnout. Rozhodně ne dříve, než prozkoumáte album letošní, a i pak vás možná odradí velký vývoj, kterým kapela prošla a který směrem pozpátku není příliš lichotivý.

Z “Timelapse” čiší hned několik inspirací a všechny jsou na hony vzdálené melodicky death metalovým počátkům kapely. Adimiron se zhlédli v chaotických polyrytmech, ovšem více než na současnou djentovou školu si při poslechu “Timelapse” vzpomenete na její zakladatele Meshuggah, kteří ve svém přístupu stále zůstávají nedostižní. Ačkoli Italové se místy blíží intenzitě svých učitelů, většinu času zůstávají umírněnější, čehož dosahují i díky inspiraci u další metalové veličiny, francouzské Gojiry.

Nyní nastává chvíle pro nepříjemné okénko upřímnosti. Současný djent byl vždycky kompletně mimo můj zájem, Gojiru jsem si ani přes množství pokusů snad u všech alb nikdy nedokázal oblíbit a Meshuggah můžu snad jen výjimečně a po malých dávkách. Zdá se tedy, že není jediný důvod, proč bych měl zrovna já “Timelapse” chválit, jenže možná Adimiron něco dělají jinak, možná mi jejich přístup prostě jen sedl. “Timelapse” je první žánrový počin, který si dokáži užít od začátku do konce, a to klidně opakovaně.

Nejsnadnější obraz o jeho kvalitách si uděláte poslechem klipové “State of Persistence”. Těžko skousnutelný riff (i po mnohých posleších mi riffy Alessandra Castelliho přijdou lehce nepříjemné) táhne skladbu, na jejímž pozadí kouzlí svou magii bubeník Federico Maragoni. Právě bicí ve velkém “Timelapse” formují, neboť neustále přecházejí z šlapajících technických sekcí do bezhlavé blastbeatové jízdy, a dokážou tak změnit “povahu” daného momentu, aniž by práce dalších nástrojů doznala jakýchkoli výrazných změn. Dalším dílkem do skládačky je zpěvák Andrea Spinelli. Jeho hlas je, jak se dalo tušit, v každém momentě potažen vrstvou elektronických pomocníků, kteří jej zastírají. To je znát nejen ve chvílích řevu, který Spinelli zvládá bravurně, ale zejména v momentech čistého zpěvu. Možná i díky pomoci elektroniky tak vůbec nemáte dojem, že právě posloucháte čistý zpěv, a hudba, alespoň zdánlivě, zůstává nekompromisní i v refrénech.

Při volbě “State of Persistence” jakožto reprezentanta alba kapela nesáhla vedle, protože skladba je to opravdu povedená, přesto mi přijde, že mírně deformuje pravou tvář desky. Většina písní je totiž alespoň o stupeň přístupnější, kdy z vřavy polyrytmických sól vystupují klidnější momenty či povedená kytarová sóla. Tak například v úvodu “Collateral” nepřeslechneme jak ohromně výraznou basu (která je naštěstí slyšet vždy, jen je místy méně čitelná), tak klidný nápěv, který evokuje Cynic. “Collateral” také patří mezi ty písně, jejichž jasně zřetelná struktura dovolí sledovat postupný rozjezd až do úplného vrcholu, z kterého hudebníci jemně kloužou zpět k úvodní klidnější poloze – to vše v situaci, kdy i ty nejklidnější momenty působí stále dost ostrým a agresivním dojmem. “The Giant and the Cow” je opačným pólem rozsahu Adimiron, neboť jde o nezastavitelný parní válec, který posluchači nedá chvíli oddechu.

I mezi těmito póly má “Timelapse” co nabídnout a tak prakticky v každé skladbě najdeme nějaký prvek, který je pro ni unikátní. Nejvýraznější je třeba indickou hudbou nasáklá kytara v druhé polovině “Redemption”, deathcorem oslazený závěr “The Burning of Methuselah”, precizní souhra sólové kytary s baskytarou v “Liar’s Paradox”, táhlé melodické sólo na popředí intenzivní bicí vřavy v titulní skladbě “Timelapse” či třeba netradičně pomalý a repetetivní riff závěrečné “Ayahuasca”.

Výtky? Téměř nic mě nenapadá. “Timelapse” vyžadovalo hodně času a i poté, co jsem se seznámil téměř s každou jeho notou, mi jeho poslech nepřijde nikterak příjemný. Přesto se do něj pouštím s radostí znovu a znovu, což je jedna z největších poct, jaké se může hudbě dostat. Pravda, zvuk by mohl být alespoň o stupínek čitelnější, ale ona lehká zahuhlanost jen podporuje těžkopádnost, s jakou se přes vás “Timelapse” převalí. Nečekaně silný počin kapely, o které, troufnu si věštit, ještě uslyšíme.

Recenze

Last Minute to Jaffna – Volume III

Napsat komentář
Last Minute to Jaffna - Volume III
Země: Itálie
Žánr: progressive sludge / acoustic
Datum vydání: 24.1.2014
Label: Bare Teeth Records

Tracklist:
01. Chapter V
02. Chapter XIII
03. Chapter XXV
04. Chapter VI
05. Chapter X

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Jména některých kapel jsou občas poněkud krkolomná a zbytečně dlouhá, což je tak trochu případ i dnes recenzované bandy. Nicméně v případě italských sludgerů Last Minute to Jaffna mě na první pohled zarazil spíš bordel v diskografii. Rychlý pohled naznačil, že banda má od svého vzniku v roce 2006 na kontě jeden demáč, jednu desku “Volume I” a dnes recenzovaný počin “Volume III”, který ovšem není řadovkou, nýbrž kompilací skladeb. Taky z toho máte dojem, že nový způsob počítání s defaultním přeskakováním některých číslic se Microsoftu podařilo nějak nezdravě rozšířit? Jestli ano, jsme na tom podobně. Detailnější průzkum však ukazuje, že celá situace je poměrně komplikovanější. “Volume III” totiž obsahuje skladby z předchozích dvou dílů… přičemž ten druhý je teprve na cestě a má vyjít do konce letošního roku. Prostě bordel.

Asi správně tušíte, že když je “Volume III” kompilace dvou alb a nikoliv samostatné album, skladby na disku obsažené budou něčím speciální – v opačném případě by ostatně nemělo smysl tenhle počin vydávat, že. Last Minute to Jaffna vybrali z obou desek, tedy z průřezu své neobsáhlé tvorby (jejíž polovinu pořád posluchači neměli polovinu slyšet – pardon, že to připomínám už podruhé, ale přijde mi to tak paradoxní a vtipné, že mi to nedá), a nahráli je akusticky. Popravdě, ještě jsem neslyšel atmosférický sludge předělaný do akustické podoby… a můžu vám říct, že to nezní vůbec špatně. Zároveň jde o jeden z mála převodů do akustické podoby, který dává smysl a není jen výkřikem do tmy. Last Minute to Jaffna to totiž vzali docela od podlahy a u čisté akustiky naštěstí nezůstalo.

Když nepočítám, že tu vedle kytar najdete klasický základ v podobě basy a bicích, Italové přidali navrch pár nástrojů, takže můžete zaslechnout violu či lesní roh. Pánové se ale neštítili ani elektroniky, což je jedině dobře. Sludge v akustické podobě navíc zní vážně zajímavě, zejména disharmonické postupy, které občas tahají za uši, ale přijde mi, že až v tomhle hávu zní správně obskurně. Skladby jsou hodně melancholické, rozhodně melancholičtější a zadumanější než originály. Sílu vyměňují za ještě větší porci atmosféry, přičemž začátek čtyřky “Chapter VI”, jenž vyznívá takřka středověce, je v tomhle ohledu velká paráda. Nic nemohu vytknout ani čistému, hlubokému vokálu Valeria Damiana, velmi příjemně se poslouchá a do skladeb sedí perfektně. Jen je trochu škoda, že té elektroniky nakonec není víc. Nejvýraznějším momentem je závěr první “Chapter V”, který zabíhá až do soft-noisu, nicméně ve zbylých skladbách už to tak horké bohužel není.

Stejně tak mám dojem, že pánové občas mohli být v úpravách skladeb trochu tvrdší a nenatahovat je do takových délek. “Volume III” není špatná deska, to ne, nicméně tak o deset minut kratší stopáž by jí rozhodně slušela. “Chapter XIII” je sice předělávka z nadcházející desky, takže nemám s čím porovnat, nicméně na jedenáct minut nemá ani omylem. Stejně tak zbylé skladby, jejichž stopáž se pohybuje do devíti minut, by prostě zasloužily o něco zkrátit, repetetivní pasáže tolik typické právě pro sludge v akustické podobě prostě tolik nevyniknou. Mnohdy to sice zachraňuje lesní roh a silná atmosféra, ale ani tohle silné kombo občas nestačí. Byl bych rád, kdybych tuhle výtku mohl s lehkým srdcem přejít, protože v ostatních ohledech mě “Volume III” upřímně baví, nicméně na několikátý poslech v řadě je tenhle neduh čím dál více znatelný.

I přesto však musím “Volume III” doporučit. Pokud se chcete nechat unášet nevšední akustickou atmosférou, je to album přesně pro vás. Odbahněný sludge získává na vážnosti a melancholii, čímž však neztrácí na atraktivitě. Nebýt mírně přestřelené délky, nebál bych se sáhnout i po vyšší známce.

Recenze, Reporty

The Spiritual Bat – Mosaic / The Spiritual Bat v Praze

Napsat komentář

The Spiritual Bat

The Spiritual Bat z Itálie je skupina, která se v hudebním světě pohybuje takřka pomalu již dvě dekády, přesto jsem o ní až do letošního roku neslyšel. To však značí leda tak to, že v oblasti gothic rockové scény jsou mé znalosti stále poměrně diletantské, rozhodně to nic neříká o kvalitách nebo nekvalitách The Spiritual Bat. Oním impulsem, díky němuž jsem si této vysoce zajímavé formace (k té zajímavosti se dostaneme hned vzápětí, ještě chvilku strpení!), nebylo nic jiného než vystoupení Italů v Praze. Vzhledem k tomu, že jsem – přinejmenším co se muziky týká – člověk docela zvědavý, jsem skupině podíval na zoubek prostřednictvím letošního alba “Mosaic”, přičemž… inu, nebudu to dále prodlužovat, jelikož jste se beztak nejdřív podívali na hodnocení dole, než jste začali číst. Hned během prvního poslechu jsem měl jasno, že návštěva koncertu je povinnost a že “Mosaic” musí co nejdřív skončit v mojí skromné hudební sbírce. Avšak ještě než se vrhneme na stručné povídání o tom, co se dělo 29. listopadu v klubu Basement a jak zní ona deska, pojďme si nejprve The Spiritual Bat představit…

Až doposud jsme se omezili pouze na suché prohlášení, že The Spiritual Bat pocházejí z Itálie; mimoto jste si vzhledem k výše řečenému jistě domysleli také to, že náplní jejich tvorby bude gothic rock, což je dozajista pravda. Za pozornost ovšem stojí nejen hudba (a že ta pozornost bezesporu stojí), ale už jen to, kdo sestavu skupiny tvoří. The Spiritual Bat je dvojice, jejíž jednou polovinou je Rosetta Garrì, vystudovaná operní zpěvačka, ačkoliv v rámci této kapely operní vokál nepoužívá. Jejím kolegou je Dario Passamonti, který je skutečně renesančním člověkem – skladatel, multiinstrumentalista, alchymista a dříve i malíř, který je navíc slepý. Nicméně ani slepota mu nebrání v tom, aby tvořil hudbu, jejíž působivost mohou závidět i mnozí hudebníci, kteří si na hmatníky svých kytar vidí.

Nebudu nijak zastírat fakt, že na poli gothic rocku nejsem nijak zvlášť velký odborník, tudíž se žánrovým zasvěcencům, kteří by na náš skromný plátek náhodou zavítali, už v předstihu omlouvám za případné nedostatky a absenci trefné gotické terminologie, ale “Mosaic” je natolik poutavá nahrávka, že stojí za to, aby se tu o ní něco málo napsalo, byť to bude podáno laickým pohledem. I když… ono co si budeme povídat, ani v rámci toho metalu, o němž se tu stále ještě píše nejvíce, se nepovažuji za nějakého extrémního experta, takže je to vlastně standardní stav.

The Spiritual Bat – Mosaic
Země: Itálie
Žánr: gothic rock
Datum vydání: 28.3.2014
Label: Danse Macabre

Tracklist:
01. Mosaic
02. Of Breath and Veils (Battlefield)
03. We Are Born We Live We Die
04. So Proud
05. Linfo
06. Hypnotic
07. If I Were a Flower (The Journey)
08. Blown Away
09. Death March

Tracklist: 8/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

The Spiritual Bat – Mosaic

Nicméně, pojďme se už konečně věnovat “Mosaic”. Jak už vám jistě došlo z toho, co padlo výše, je to nahrávka velice dobrá… tedy lépe řečeno, autor recenze ji považuje za dobrou, ale to je vedlejší, smysl jistě chápete. Zajímavé je ovšem to, že The Spiritual Bat dokážou být v rámci té desky tak uhrančiví, aniž by vlastně předváděli něco zvlášť složitého. Znáte takové to provařené rčení, že v jednoduchosti je síla? O “Mosaic” to platí do puntíku, jelikož hudební náplň je z formálního hlediska velice jednoduchá, což však není myšleno v pejorativním slova smyslu… ostatně, takový Burzum je formálně taky primitivnost a jsou staré desky naprosto geniální.

Takřka všechny skladby na “Mosaic” jsou vystavěny podle podobného receptu. Samozřejmě, jednou je písnička trochu rychlejší, jindy zase spíše pomalejší, ale to jádro ve všech případech tvoří umírněná (neplést s “primitivní”) rytmika, táhlá kytarová linka, která se sice i v rámci jednotlivých kompozic obměňuje, dělá to však velice pozvolna, tu a tam lehké vstupy syntezátorů a to je vesměs vše. Jenže i z takového minima umí The Spiritual Bat vytřískat excelentní atmosféru, jež posluchače podchytí hned s první písní a až do konce alba jej nepustí. Nechci vzbudit dojem, že snad The Spiritual Bat šmidlají triviálnosti, jimž by se mohl vysmát i první ročník ZUŠky, protože tak to určitě není a i přes zdánlivou jednoduchost se zde nacházejí výtečné nápady a mnohdy i další skryté nástrojové linky (hlavně baskytara a syntezátory) v pozadí, avšak právě atmosféra je alfou a omegou nahrávky. A nutno uznat, že jestli to byl záměr (jakože omylem to nejspíš není), pak se podařil na jedničku.

Celkový obraz “Mosaic” však tvoří ještě jeden skutečně výrazný prvek, jímž samozřejmě nemám na mysli nic jiného než Rosettu Garrì a její skutečně fantastický zpěv. Ačkoliv čistě samotná hudba je skvělá, o tom žádná, je to právě její nádherný a emocemi nabitý zpěv, který je onou pověstnou třešničkou na dortu. Nechci tvrdit, že album stojí a padá jen s jejím výkonem, protože to by bylo docela nefér, ale i tak je to rozhodně extratřída a za poslední dobu jsem snad neslyšel žádnou jinou desku, jež by byla co do vokální stránky takhle barvitá a zajímavá.

I díky oné výše zmiňované atmosféře je “Mosaic” velice semknutá nahrávka, která postrádá slabší písně, ale jak už tomu tak bývá, přece jenom jsem si postupným poslechem své favority našel. Aniž bych chtěl jakkoliv snižovat ten zbytek, vyzdvihnout musím třeba pomalou a ohromně procítěnou “So Proud”, hned následující “Linfo”, která po “So Proud” vzbuzuje trochu nervóznější pocity, nebo krásně gradovanou “If I Were a Flower (The Journey)”. Opomenout však nelze ani úvodní a zároveň titulní “hitovku” nebo skoro až rituální finále v podání “Death March”. Musel-li bych však zvolit jen jeden jediný vrchol, nejspíše bych ukázal na druhou “Of Breath and Veils (Battlefield)”, v níž se snoubí snad vše, co je na téhle desce tak skvělé – jednoduchá, výtečná kytarová linka, skvělá rytmika, fenomenální vokál a v neposlední řadě samozřejmě i působivá a koncentrovaná atmosféra.

“Mosaic” je dle mého názoru opravdu úžasná nahrávka. Jistě, pokud si jako posluchači potrpíte hlavně na instrumentální ekvilibristiku a hmatníkové masturbace (nic proti tomu), u The Spiritual Bat se zlou potážete. Jste-li však stejně jako já přesvědčeni, že na prvním místě má stát pocit a atmosféra, pak neváhejte ani minutu a určitě si tohle sežeňte, i kdybyste snad nepatřili mezi posluchače gothic rocku. Jsou totiž alba, která sice svým výrazivem mohou pohybovat v nějakých žánrových mantinelech, ale jejich sdělení je natolik silné, že stylové hranice překračují – a “Mosaic” patří mezi ně.

The Spiritual Bat poster
Datum: 29.11.2014
Místo: Praha, Basement
Účinkující: Phosgene Girls, The Spiritual Bat

The Spiritual Bat, Phosgene Girls v Praze

O samotném “Mosaic” jsme si již v rychlosti promluvili, nebylo by ovšem od věci ztratit pár slov i onom pražském koncertě The Spiritual Bat, zvláště když především díky celé tohle povídání vzniklo. Akce se odehrála ve vinohradském klubu Basement, v němž jsem byl vůbec poprvé, musím však říct, že se mi to tam vážně líbilo, a zvlášť k muzice jako The Spiritual Bat takhle komorní prostředí s kamennými zdmi opravdu sedlo. Jedinou kaňkou bylo nepříliš dobré, ledva průměrné pivo, ale nakonec se to dalo přežít, protože já osobně jsem přece jen přišel na hudbu, ne si vylít držku.

Předpokládám ale, že moje držka vás nejspíš nezajímá, takže hurá na tu hudbu. O otevření večera se postarala domácí skupina Phosgene Girls, v jejíž čtyřčlenné sestavě je navzdory názvu jen jedna holka. Osobně jsem o jejich existenci věděl, samotnou tvorbu jsem však neznal, takže jsem neměl úplně přesnou představu o tom, co se bude dít. Údajně mělo jít o darkwave, ale na rovinu říkám, že tohle jsem si přečet, protože zrovna u tohohle stylu jsem nikdy pořádně nepochopil, jak to má znít, protože jsem už narazil na spoustu skupin, které se do této škatulky řadí, ale zatímco jedna zněla víc jako gotika (třeba tento případ), jindy to připomíná spíš noise (což mi od sebe tedy přijde dost vzdálené).

Tak jako tak, přednes Phosgene Girls byl docela příjemný, mělo to atmosféru, a i když se nejednalo o nic vyloženě prvoplánového, fungovalo to hned na první poslech i na člověka, který tu muziku neznal. Je pravda, že zpětný poslech studiové verze mě nebavil tolik jako živá podoba hudby (čímž neříkám, že je to studiově blbé) a že potřeba nosit sluneční brýle i v tmavém klubu mi přijde spíš úsměvná (já chápu, že jako image, ale i tak), ale to nic nemění na tom, že skupina zanechala dost dobrý dojem a že její set plynul bez hluchých míst a v zábavném duchu.

Po menší přestávce pak přišel na řadu hlavní chod večera v podobě The Spiritual Bat, kteří si s sebou přivezli i koncertního bubeníka, což živému přednesu Italů rozhodně výrazně pomohlo. Od kapely, jež hraje takovouto hudbu, by bylo bláhové očekávat nějakou zběsilou show – jednalo se spíše o poklidnější koncert, ale to bylo samozřejmě zcela v pořádku. Důležité ovšem bylo to, že The Spiritual Bat dokázali onu silnou atmosféru své muziky přenést i na pódiu – vystoupení totiž bylo úplně stejně uhrančivé jako poslech desky. Klub (jehož prostředí dojmu samozřejmě také pomáhalo) tak zalila úplně stejně působivá nálada, jakou dýchá i “Mosaic”. Téměř vše fungovalo na jedničku, takže se stačilo jen zaposlouchat.

Dario Passamonti se během celého koncertu – zcela pochopitelně – takřka nepohnul (avšak i tak respekt, že vzhledem ke svému handicapu vůbec hraje koncerty), takže hlavní pozornost na sebe strhávala Rosetta Garrì, jejíž vokál byl zcela bezchybný. Jak se častokrát stává, že zpěváci znějí oproti studiovým výkonům diplomaticky za očekáváním, tohle ten případ nebyl ani náhodou, protože ona to dávala s naprostým přehledem a úplně stejně fenomenálně. Jedinou opravdovou nevýhodou vystoupení The Spiritual Bat tak bylo to, že to bylo tak skvělé, až to uteklo až nepříjemně rychle. Ale to už je prostě úděl výtečných koncertů.

Atmosféru nijak nenabourávalo ani poměrně civilní vystupování a komunikace mezi skladbami, dokonce ani skoro vybitá baterie v notebooku a rychlé hledání nabíječky nebo hned na začátku setu zlomená palička (za kterou nebyla žádná náhradní, takže bubeník Alessio set dokončil jen s jednou a půl paličkou) dojem z excelentního vystoupení nijak nepokazily. Jistě, třeba taková projekce nebyla nijak zvlášť bombastická, ale to mi přijde jako docela podřadná záležitost, protože The Spiritual Bat si bohatě vystačili jen se samotnou muzikou.

Z hudebního hlediska to určitě byla super akce. Předskupina byla příjemná a dokázala na hlavní chod navnadit, The Spiritual Bat pak byli jednoduše naprosto skvělí. Jediná škoda je to, že nebyla ještě o něco větší účast, protože takhle povedený koncert by si zasloužil ještě víc lidí… nicméně, je to samozřejmě škoda pro ty, co nedorazili.

Minirecenze

Hortus Animae – Secular Music

Napsat komentář
Hortus Animae - Secular Music
Země: Itálie
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 24.3.2014
Label: Flicknife Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Against PR

Italské progresivní black metalisty Hortus Animae jsem měl v hledáčku již před hodně dlouhou dobou, ale k samotnému poslechu jsem se nikdy pořádně nedostal. Poté se skupina rozpadla a přesně dle hesla sejde z očí – sejde z mysli jsem na tuto formaci z města Rimini tak trochu zapomněl, abych se po pár letech mohl opětovně rozpomenout s ohlášením obnovy činnosti v loňském roce. A z této obnovy vzešla i comebacková deska “Secular Music”, s níž jsem se k poslechu Hortus Animae konečně dostal i já.

Vždy jsem tak nějak žil v přesvědčení, že Hortus Animae je sice nepříliš známá, nicméně kvalitní skupina, jejíž muzika bude jistě zajímavá. Přesně s tímhle jsem šel do poslechu “Secular Music” – že dostanu nahrávku, která bude inteligentní, nápaditá a bude mít sílu mě pohltit. Tím pádem to vlastně měli Italové předem trochu usnadněné, ale o to větší bylo zklamání, když jsem si “Secular Music” pustil poprvé a zjistil, že onu inteligenci a nápaditost album sice splňuje, avšak jen formálně.

Hortus Animae opravdu hrají členitou a progresivní hudbu, v níž se střídá množství zajímavých motivů, ale i přes všechnu snahu, kterou jsem “Secular Haze” věnoval, jsem se nedokázal dostat do bodu, kdy by mě to opravdu bavilo. Jsou momenty, v nichž Hortus Animae umí nabídnout i excelentní nápady… třeba jeden motiv v “Dystopian Apocalypse” je doslova úžasný, čisté vokály v “The Poison of the Naga” stejně tak a i v dalších skladbách není problém najít poutavé pasáže. Na druhou stranu je tu však i spousta momentů, které mi prostě nelezou do uší a takřka vůbec mě nebaví. Jinde mi zase vadí až násilné zlomy, což je případ právě “The Poison of the Naga”, kde se výtečné chvilky s čistým zpěvem a klávesami doslova bijí s přechody do extrémního metalu. Úplně stejný pocit však mám třeba i z hned úvodní “God and His Disgusting Children”.

Ačkoliv jsem albu věnoval dost času, stále jsem si k němu nedokázal najít cestu a je pro mě zklamáním. Třeba to někoho z vás zaujme více, to je klidně možné, protože jalová hudba to není ani omylem, já však půjdu zkusit štěstí ke starší tvorbě… třeba si potykáme víc.

Minirecenze

Emrevoid – Riverso

Napsat komentář
Emrevoid - Riverso
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 20.9.2014
Label: Drown Within Records

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grind on the Road

Emrevoid je čtyřčlenná italská kapela, v jejíž desetileté historii dosud najdeme jedno dlouhohrající album a jedno EP, které je předmětem dnešní minirecenze. “Riverso” může na první poslech znít jako obyčejný tuctový death metal. Při druhém poslechu to bude stále obyčejný tuctový death metal, stejně jako při poslechu třetím a čtvrtém. Pokud byste se snad tázali, zda dvojciferný počet poslechů pomůže odhalit skrytá zákoutí tohoto krátkého počinu, můžu vás ujistit, že nepomůže. “Riverso” je totiž obyčejný tuctový death metal.

No dobře, trošku kecám, Italové svou hudbu totiž lehce šmrncli black metalovým nádechem a to se cení, ovšem na tuctovosti to počinu neubírá mnohé. Přitom formálně není na “Riverso” nic špatného. V krystalicky čistém zvuku kapela od první minuty drtí kosti naprosto ukázkovým způsobem. Nebojí se občas mírně zvolnit, hlas zpěváka není monotónně kolovrátkový a některé riffy jsou dokonce poměrně dobře zapamatovatelné. Přesto však mě poslech “Riverso” prostě ukrutně nebaví.

Předně je tu zvuk kytar, lépe řečeno jedné ze dvou kytarových stop, která má posluchačům jistě připomenout zvuk Meshuggah, k tomu jí chybí ovšem skladatelská kvalita. Naopak basa zní poměrně dobře, bohužel ze stínu kytar vystoupí jen naprosto výjimečně. Prvních pět skladeb kolem vás proletí ani nevíte jak a jediné, co vám zůstane v paměti je, že “Mostro” měla jen minutu a půl a byla o chloupek agresivnější a přímočařejší než skladby ostatní.

Ani závěrečná “Hic et Nunc” zdánlivě nic nemění, alespoň ne ve své první polovině. Až v závěru však přijde nejvýraznější a nejzábavnější moment alba, v němž kapela udrží více než minutu jednu melodii, kterou plynule stupňuje, zatímco vokály přejdou z hlubokého growlu blíže k vyšším polohám. V úplném závěru, kdy jsou Emrevoid nejdál od death metalu, konečně slyším něco, co se mi líbí a co bych si pustil znova. Bohužel, v polovině poslední písně je už poněkud pozdě.

Minirecenze

Progenie Terrestre Pura – Asteroidi

Napsat komentář
Progenie Terrestre Pura - Asteroidi
Země: Itálie
Žánr: IDM / ambient
Datum vydání: 15.10.2014
Label: selfrelease

Hodnocení:
H. – 8,5/10
Atreides – 7,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,8/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

První pohled (H.):

Nedělám si iluze o tom, že by měl někdo podrobnou představu o tom, co všechno jsme na Sicmaggot už recenzovali… tu mám snad jenom já a i tak se v tom už sám začínám trochu ztrácet, kolik toho bylo. Rád ale připomenu, že v květnu loňského roku se tu objevila recenze na debutovou desku italského projektu Progenie terrestre pura, které jsem udělil – dodnes myslím, že zaslouženě – 9 bodů, což je známka opravdu vysoká. Italské duo na “U.M.A.” předvedlo fantastický space black metal, od něhož jsem se nějakou chvíli skutečně nemohl odtrhnout…

Uběhl takřka rok a půl a Progenie terrestre pura přichází s dalším počinem – nejedná se ovšem o druhou desku, ale “jen” o digitální EP. To ale neznamená, že by snad šlo o nějaký méněcennější počin, který by si nezasloužil pozornost, jelikož je tomu přesně naopak. Italové totiž potvrdili, že fantastický debut rozhodně nebyla náhoda a že dar tvořit úžasnou hudbu skutečně mají. A ještě víc je to znatelné díky tomu, že “Asteroidi”, jak se ono EP jmenuje, se vydalo úplně jiným směrem než “U.M.A.” – jelikož Progenie terrestre pura dočista opustili metal a vydali se na pole čistého IDM/ambientu. A opětovně je to fantazie, která má dostatečnou sílu na to, aby posluchače přenesla do vzdálených galaxií.

“Asteroidi” obsahuje jen dvě skladby, jejichž hrací doba dosahuje 25 minut, ale upřímně bych si dal líbit ještě mnohem delší porci, protože toto je hudba, která mě vskutku oslovuje a ohromně mě baví. Obě kompozice obepíná fantastická atmosféra (s níž plně koresponduje i grafická stránka), ale Progenie terrestre pura nestaví jen na ní a dokážou přijít i s úžasnými konkrétními momenty, jako jsou kupříkladu naprosto dechberoucí melodie v polovině “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)”.

“Asteroidi” je vedeno jako experimentální EP, tudíž předpokládám, že na další desce se Italové vrátí k black metalu. Na rovinu však říkám, že bych byl jedině rád, kdyby někdy vydali i dlouhohrající album ve stylu “Asteroidi”, protože je to nádherná muzika.

Druhý pohled (Atreides):

Ke space blackové tváři Progenie terrestre pura, kterou představili na svém loňském debutu, jsem se ještě nedostal. Zato se mi dostalo do pracek jedno velmi příjemné EP, pod nímž jsou rovněž podepsaní a na kterém vsází na docela jinou hudbu. Dvě skladby, které novinka “Asteroidi” obsahuje, se točí kolem vesmírného ambientu řízlého lehkou příchutí IDM, a pokud vás kdy žánr sci-fi alespoň trochu zajímal, tak je tenhle počin v podstatě povinností.

Spíš než tradiční nahrávku mi “Asteroidi” ponejvíc připomíná soundtrack bloudění (virtuálním) vesmírem, a když se během těch 25 minut stihnete ponořit dost hluboko, odmění vás obrazy vzdálených kosmických těles plujících vesmírem, fantasticky kolorovaných mlhovina dalších krás, co jich vesmír nabízí. První, delší titulní skladba je hodně poklidná a trochu víc se rozjede až ve druhé polovině. Během čtvrt hodiny se však stačí rozvinout ve velmi příjemný kus hudby. Nikam něspěchá, a pokud si ji chcete skutečně vychutnat, prostě jí budete muset dát trochu čas – nicméně parádní táhlé melodie za to vážně stojí.

Druhá, desetiminutová skladba “Comete (I:Plutone – II:Kuiper – III:Oort)” se rovněž rozjíždí pomaleji a není až tolik melodická, i když nosná melodie, která se celou skladbou táhne jako ohon komety a tu a tam vystupuje na povrch, je parádní. Jako celek pak trochu klidnější, vrstevnatější. Narozdíl od předchozí rytmičtější skladby jí doplňuje řada drobných ruchů, šum přístrojů imaginárních sond a další mnozí efektové.

Je mi skoro trochu smutno z toho, že takhle parádní kus hudby není rozvinut ve větším formátu a upřímně doufám, že tohle ípko nebude jediný ambientní počin, který kdy Progenie terrestre pura stvoří. Poslouchá se totiž náramně – stačí se rozvalit do gauče, pustit si “Asteroidi”, relaxovat a nechat se unášet skrze červí díry do jiných dimenzí. Příště už plnohodnotnou desku, prosím.

Třetí pohled (Skvrn):

Vesmírná mašina Progenie terrestre pura se mi ze začátku vyhýbala, ovšem nakonec si i mě uhrančivý debut “U.M.A.” přeci jen našel. Dávka moderně pojatého space black metalu mi dobře posloužila během čekání na mnohem neopracovanější (avšak rozhodně ne méně výborné) těleso Darkspace. A i ve společnosti takového velikána se Italové rozhodně neztratili. Neuplynul ani rok od debutového alba a hle, Progenie terrestre pura dostali náladu na experimentování. I když těžko soudit, zda kombinace IDM a space ambientu je o tolik experimentálnější než již tak novátorské splynutí space ambientu s black metalem. Netřeba se zabývat hloupostmi, pojďme rovnou na věc.

Ačkoliv žánrová obměna může leckomu připadat razantní, ve skutečnosti ona (nejspíš) krátkodobá výhybka prvotinu solidně doplňuje. A to jak atmosféricky, tak i kvalitativně. “Asteroidi” je již z žánrové podstaty mnohem klidnější, uvolněnější a od posluchače vyžaduje ještě soustředěnější poslech, přesto zachovává vesmírnou vizi nastolenou debutem. Člověku se tak prostřednictvím EP naskytne prostor pro zklidnění a prozkoumání vesmírných zákoutí, do jejichž tajů je poslechem “Asteroidi” pokaždé ponořen. A věřte mi, že jakmile si “Asteroidi” pustíte, do jeho konce ho zkrátka a dobře nevypnete. Celé to bezvadně plyne, posluchač netrpí opakováním nudných pasáží a neustále má co objevovat. Zároveň se již v prvních posleších začnou zjevovat až nečekaně chytlavé pasáže, které jsou bezesporu jednou z hlavních devíz ípka.

Něco přes 25 minut uběhne doslova a do písmene rychlostí světla a člověk i díky tomu dokáže “Asteroidi” vyposlechnout hned několikrát za sebou. Mě osobně takováhle muzika baví, ale na druhou stranu si přeji, aby Italové na vesmírné pojetí black metalu nerezignovali a dále díky jeho prostředkům vesmír rozpitvávali. Nevylučuji však, že svůj názor v budoucnu změním a další ambientní Progenie terrestre pura s ještě většími očekáváními uvítám. Zatím však black metal vede…