Archiv štítku: ITA

Itálie

Minirecenze

Haddah – Through the Gates of Evangelia

Napsat komentář
Haddah - Through the Gates of Evangelia
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Beyond… Productions

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / web / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

V poslední době mám na kapely, které hrají již spoustu let, ale až v letošním roce debutují, docela štěstí. Ne snad, že by takovéhle skupiny hrály o poznání lépe než ty, které se daly dohromady teprve před pár lety, ale v krátkém období jsou Haddah již několikátou takovou kapelou, s níž mám tu čest. Většina takových setkání nedopadla příliš dobře, a jak nad tím přemýšlím, ani jedna z kapel tohoto ranku neukázal víc než to, že její členové umí na své nástroje hrát. Berte to samozřejmě nadsazeně, ale Haddah bohužel netvoří ani sebemenší náznak výjimky. Vznik melodicky death metalového (nyní) kvinteta pocházejícího ze severoitalské Lombardie se datuje k roku 2001 a teprve po třinácti letech přichází Haddah se svou dlouhohrající prvotinou.

Ani hudebně na tom Haddah nejsou o moc lépe než zbytek spolků, které jsem v prvních řádcích pohaněl. Hrát umí, své vzory mají zajisté s přehledem naposlouchané, ale nějakou přidanou hodnotu na “Through the Gates of Evangelia” zkrátka postrádám. Dost možná se na tom podepsal i zvuk, který je s ohledem na průměr snad ještě horší. Celé to zní hodně amatérsky, na což dojíždí především vokalista, jenž je na zvukovými (ne)možnostmi do značné míry znevýhodněn. Vím, že souběžným naposloucháváním nových At the Gates a Decapitated jsem to kapele moc neusnadnil, ale ten rozdíl je natolik markantní, že ho prostě bez povšimnutí přehlédnout nemohu.

Jsem si vědom toho, že kdyby HaddaH získali lepší zvukové podmínky, nemuselo to dopadnout tak špatně, nebo lépe řečeno tak podprůměrně. Skladby samy o sobě sice nejsou žádné velké zázraky, ale skladatelsky to zlé není. Agresivní pasáže střídají chytlavé groovy party, které mít lepší zvukový předpoklad, mohly znít docela dobře. Poslechnout se to dá, o tom žádná, ale upřímně tu nevidím důvod, proč dát před tunou dalších kapel přednost právě “Through the Gates of Evangelia”. A to platí, jak pro “normálního” metalového fandu, tak i melo-deathového šílence. I toho by to totiž dvakrát nesebralo.

Minirecenze

Funest – Desecrating Obscurity

Napsat komentář
Funest - Desecrating Obscurity
Země: Itálie
Žánr: death metal
Datum vydání: 16.4.2014
Label: Memento Mori

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Funest původem z Milána jsou služebně mladí (kapela funguje teprve druhým rokem) příslušníci oldschool death metalového žánru toho nejklasičtějšího ražení. Otázka tedy zní naprosto stejně, jako v celé řadě podobných případů, které už tu proběhly – mají Funest i tak co nabídnout?

I když jsem byl předem trochu skeptický, musím uznat, že Funest si svou existenci alespoň u mě obhájili. “Desecrating Obscurity” je sice jejich řadovým debutem a přesně v duchu předchozího odstavce nenabízí nic nad rámec toho největšího death metalového klišé (v tomto případě jeho švédské odnože), ale její provedení je navzdory tomu vesměs uspokojivé.

Formální stránka věci nesnese výtek – zvuk alba je řádně bručivý, kytary zkreslené jako kráva a vokalistův chropot záhrobní až hrůza, ale přitom nejde o žádnou žumpu a všechno je parádně čitelné. Stejně tak technická zdatnost muzikantů nezavdává jediný důvod ke stížnostem. Kompozičně se pak naštěstí jedná o záležitost, která neurazí a naopak místy dovede až nečekaně příjemně překvapit.

Větší část “Desecrating Obscurity” je klasická death metalová hoblovačka, jakých je všude spousta, a občas je to fakt až nechutně obehrané. Jenže jak album postupuje kupředu, začíná převládat materiál, který je naprosto pohodový a dovede zabavit, přičemž občas z toho vykoukne vyloženě parádní moment. Hodně se mi zalíbilo třeba druhé sólo ve “Fornicate the Deceased” (sóla obecně zde hlasitostí nad podklad nijak nevykukují, což zní poměrně zajímavě), epická pasáž za polovinou “Marching on Dead Angels” nebo mimořádně drtivá vsuvka ve druhé polovině “The Stench of Blessing”.

Jistě, žádné zázraky se zde nedějí, ale “Desecrating Obscurity” je ve výsledku zcela funkční a upřímná žánrová deska, které se death metalový fanda nemusí jakkoli vyhýbat. Pokud Funest příště zvládnout dodat ještě víc nápadů a dobrých riffů, pak se nám dostane opravdu dobré nahrávky, které je “Desecrating Obscurity” opatrný, ale i tak docela slušný příslib.

Minirecenze

Haemophagus – Atrocious

Napsat komentář
Haemophagus - Atrocious
Země: Itálie
Žánr: death metal / grind
Datum vydání: 4.5.2014
Label: Razoblack Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Historie italských chorobných drtičů Haemophagus by se dala rozdělit na dvě etapy. Zatímco během té první toho kapela mimo jedno demo příliš nestihla a po dvou letech existence přišel v roce 2006 rozpad, tak o rok později se reformovaní Haemophagus ustálili a vydali celkem dvě studiová alba, z nichž to první jménem “Slaves to the Necromancer” vyšlo v roce 2009 a to druhé přišlo na řadu až s příchodem letošního roku a nese název “Atrocious”.

Už při pohledu na obal, případně na tituly obou alb, je zřejmé, že Haomophagus nehrají žádnou veselohru. V textech se to jen hemží mrtvolami, hnilobou a jinými gore nechutnostmi, což já osobně nijak nevyhledávám, ale řvoun Gioele má takovou vyřídilku a hlubokých chropot, že mu místy nelze rozumět a nemít texty v ruce, tak chápu jen úsečné refrény.

Nechutné texty jsou pak doprovázené řemeslnými death metalovými postupy s až grindovým přesahem ve stylu starých Carcass a prvních alb Death. Album je to sice delší (40 minut je relativně dost), ale přesto nemáte pocit, že by jeho poslech odsýpal pomalejším tempem. Většina skladeb na “Atrocious” se vleze pod tři minuty hrací doby a bez výrazných momentů k odpočinku přenese na posluchače tíživou sílu špinavých kytar, hutné rytmiky a mrtvolného growlingu vokalisty Gioleho.

Ačkoli se album většinou nese v rychlejším tempu, tak ony delší skladby, kde se v jednom případě dostanem až za šest minut, jsou zatěžkanější a pomalejší kusy, které nijak nenarušují celkově nepříjemnou atmosféru. Je tomu právě naopak. Vypalovačky jako “Partying at the Grave” a “Swolled nwith Parasites” jsou nesmlouvavé až běda, ale když z repráků zní tíživá “Dismal Apparition” nebo doomově opatrné “From the Sunken Citadel…” a “Surgeon of Immortality (Alfredo Salafia)”, tak dostává “Atrocious” mnohem širší rozměr.

Ve výsledku se jedná o desku vyrovnanou a s vynikající atmosférou, jíž chybí snad jen ty hororové samply a vsuvky, ale jinak je “Atrocious” víc než řemeslně odvedenou prací, již jsem očekával.

Minirecenze

Mad Agony – Chernobitch

Napsat komentář
Mad Agony - Chernobitch
Země: Itálie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: říjen 2013
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
VladPRomotion

Ačkoliv by se na první pohled mohlo zdát, že jsou Mad Agony nějaká začátečnická parta, skutečnost je malinko jiná. Skupina se totiž na italské heavy metalové scéně objevila už v roce 1991 a o rok později vydala svůj první demosnímek. Nicméně již v roce 1993 byla činnost kapely ukončena, načež se někteří členové pustili do jiných hudebních projektů, a to třeba i ze žánrů jako black metal. Uběhlo hodně vody, kalendář zrovna ukazoval rok 2011 a Mad Agony se dali opět dohromady, aby natočili své debutové CD, jež nakonec vyšlo v říjnu 2013 pod názvem “Chernobitch”.

Rozhodně by se slušelo zmínit, že se na “Chernobitch” nachází i starý materiál z prvního období fungování kapely. Nicméně abych řekl pravdu, nemám tušení, jestli je deska složena jen ze starých songů, nebo jestli je to nějak namíchané s nějakými novými písničkami a případně v jakém poměru. Ať už to ale je jakkoliv, rozhodně nic nezkazím tvrzením, že návrat Mad Agony na scénu rozhodně není tak triumfální, jako se to svého času povedlo třeba britským Hell, jejichž příběh (dávno nefungující demáčová heavy metalová skupina obnovila činnost a natočila regulérní debut se starými peckami) Mad Agony trochu připomíná.

Důvod, proč mi “Chernobitch” nepřipadá jako nějaká bomba, je vcelku jednoduchý. Tak nějak jsem doposud nepřišel na to, co si o té muzice vlastně myslet. Na jednu stranu Mad Agony nehrají špatně a některé kusy se jim docela povedly (příkladně “The Poetry of Rage”), stejně tak si cením toho, že se Italové nebojí ten svůj heavy metal tu a tam nakopnout třeba i sypačkou, což zní dobře. Na druhou stranu mě však nemohu tvrdit, že by mě “Chernobitch” nějak posadilo na zadek, čemuž nijak nepřidává ani fakt, že mi album místy připadá, jako kdyby si Mad Agony vzali trošku od každé své oblíbené kapely, takže tady to zní trochu jako jedni klasici, o kousek dál zase jako jiní. Nicméně i tak to album není zlé, poslouchat se dá a heavy metalového fandu by mohlo bez problémů potěšit.

Recenze

Planethard – Now

Napsat komentář
Planethard - Now
Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 14.10.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Play Harder
02. The One
03. Awake
04. Neverfailing Superstar
05. 15′ of Fame
06. Inglorious Time
07. Shall We Be Safe
08. Don’t Say Goodbye
09. She’s All Over
10. Fight It Out
11. Underworld
12. Now

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Abych vám řekl pravdu, slovo “alternative” ve všech svých tvarech mi poslední dobou leze děsně na nervy, a to především v hudbě. Škatulky alternativního rocku či metalu, se kterými se setkávám nejčastěji, toto rozhořčení reprezentují nejvýrazněji. Tak zaprvé, již slovo alternativní samo o sobě de facto popírá veškerá škatulkování. Pokusíme-li se, jakkoliv je to nemožné, oprostit od tohoto faktu, člověk od onoho alternativního dostává prakticky pořád to samé – jakmile slyším škatulku alternative metal, častokrát jde o moderní cosi s přísadami coru nebo nu-metalu, takže už jen z principu o žádnou alternativu nejde. Podobným případem jsou i italští Planethard, kteří se sice snaží tvářit a znít krapet jinak, jen jim to moc nejde. Italové k nám přicestovali pod škatulkou alternative rock/hard rock, a i když s oním zařazením kdekdo souhlasí, slovíčko alternative v jejich případě zkousnout nedokážu – tohle je prostě hard rock toho nejobyčejnějšího zrna.

Planethard byli založeni před deseti lety v roce 2004, tehdy ještě jako coverová kapela hrající skladby od Bon Jovi, Mötley Crüe nebo Skid Row. Už jen tato informace ve mně nevzbudila příliš velké nadšení, spolkům tohoto ranku jsem totiž nikdy nepřišel na chuť a jsem si bytostně jistý, že se tak ani v budoucnu nestane. To jen tak na odbočku, teď honem zpět k historii Planethard. Italové ještě ve stejném roce začali skládat první skladby, brzy vylezlo první EP a do dnešního dne i tři dlouhohrající desky včetně letošní “Now”. Netuším, jak je na tom novinka oproti deskám minulým po hudební stránce, nicméně po té grafické tady nějaké zlepšení je, a i když obal “Now” není nějaký zázrak, oproti obálce “No Deal” z roku 2012 se na něj dá alespoň koukat bez újmy na zdraví.

Od Planethard jsem rozhodně nečekal nějaký dechberoucí koncepční epos, ale přinejměnším kopec solidní, byť trochu jednodušší zábavy. Vždyť hard rock tu nikdy nebyl od toho, aby posluchače bavil intelektuálně, ale od toho aby prvoplánově zabavil. Jenže přiznám se, od deset let fungující kapely jsem čekal přeci jen něco víc než jen klišovitou pavučinu, do které se snad čas od času chytne nějaká snědá Italka.

Začněme ale od toho lepšího – od zvuku. Ten je výborně čitelný a splňuje všechny předpoklady pro vznik solidní nahrávky. Na druhou stranu dnes si podobné podmínky může dovolit pomalu každý druhý. To podstatné přichází s hodnocením umu skladatelského, který je, slušně řečeno, bídný. Což o to, na “Now” se několik ucházejících se pasáží najde, nicméně je tu několik “ale”. První “ale” spočívá v až nechutném opakování refrénů při minimálním variování slok a z povedeného chytlavého momentu se, ejhle, stává pasáž otravná. Teď k druhému “ale”. Jasně, do hard rocku odjakživa patřily i sladší baladické skladby, ovšem to, co Planethard v tomto oboru předvádí, lze přirovnat nechutným lezením do konečníků. Píseň “Don’t Say Good Bye” toho budiž tím nejlepším příkladem, navíc nezůstává osamocena, třeba taková “Neverending Superstar” jí “zdařile” sekunduje.

Vše, co se na “Now” děje, je extrémně předpovídatelné a zkrátka tu není věc, která by vás donutila přidat na hlasitosti. Jeden zajímavý element se tu ale přece najde. Několik málo songů je okořeněno vlivy řekněme modernější zámořské hudby a žánrů tlustostrunných kytar. Právě jejich hluboké tóny jsou jedním z mála vystopovaných pozitiv. Je však djentový “semtamťuk” podstatným důvodem alternativního škatulkování? I tyto prostředky jsou totiž opět použity pro nepříliš záživné a především hodně jednoduché variace refrénů a slok, často i v nepříliš povedené podobě, což se týká třeba patetického refrénu “She’s All Over”, příšerně klišovité “Underworld” a koneckonců i druhé “The One”.

Co naplat, “Now” mě jednoduše nebaví. Desce nedají upřít některé zajímavé momenty, ale těch, co mě vyloženě nudí nebo dokonce otravují, je o poznání víc. Navíc je tu ještě jeden fakt – Planethard vykrádají muziku, které jsem nebyl čistě subjektivně nikdy nakloněn. Uznejte sami, poslouchali byste kopii něčeho, co vás již v originále nebere? Jsem si jistý, že mezi fanoušky takových Gotthard se Planethard neztratí a některé budou dokonce i bavit – to ostatně dokumentuje počet příznivců na Facebooku. Můj názor na “Now” se tím však rozhodně nemění.

Recenze

Fightcast – Siamesian

Napsat komentář
Fightcast - Siamesian
Země: Itálie
Žánr: melodic metal / metalcore
Datum vydání: 22.3.2014
Label: To React Records

Tracklist:
01. Mercy Columns
02. Vultures Cult
03. In For the Thrill
04. Turning Into Primals
05. Susperia
06. Velvet Nails
07. Diggin the Grave
08. Smooth the Stones
09. The Echonaut
10. The Good Tyrant

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky.

První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct. To v kombinaci s žánrovou škatulkou, do které mělo album údajně spadat (metalcore), zaručilo Fightcast pořádný handicap již na startovní čáře. Oba předpoklady, tedy ten o malém věku, i ten o žánru, však byly rychle rozprášeny realitou, která přinesla jen samé dobré zprávy.

Ať je to vystavení žhavému italskému slunci či potřeba zůstat v kondici kvůli žhavým Italkám, něco učinilo z Fightcast na pohled nesmírně mladou kapelu. Přitom to úplní nováčci nejsou, neboť fungují již od roku 2004. Po čtyřech letech existence přišlo debutové album “Breeding a Divinity” a nyní, po značně dlouhé době, se dostalo i na druhý počin “Siamesian”. Ať je hudba na něm jakákoli, moje odsouzení kapely jako příliš mladé bylo jasně mylné.

Jediný pozorný poslech stačil k vyvrácení druhého předpokladu. “Siamesian” se tyčí hned nad několika hudebními směry a metalcore je jen jeden z nich, dokonce bych řekl, že ne ten nejvýznamnější. Jejich propojení je však jednou z nejsilnějších stránek alba, a tak i když nepřináší nic převratného, rozhodně nebudete mít dojem, že jste tohle slyšeli už tisíckrát. Nejlépe by albu tak sedl pojem melodický metal, kdyby nebyl tak zprofanován zástupem špatných kapel (a že mě v tuto chvíli nenapadne žádná dobrá, která by se touto škatulkou honosila).

Lví podíl na dobrém hodnocení má v první řadě zpěvák Filippo Tellerini, přestože z objektivnějšího hlediska je jeho práce poměrně nedokonalá. Ačkoli na to nevypadá, honosí se poměrně hlubokým hlasem, který však většinu času nechává sklouzávat do vyšších poloh. Téměř nikdy však úplně neopustí onu hranici mezi čistým zpěvem a řevem, takže zní neustále nasraně, ovšem nikdy sladce či naopak zbytečně agresivně. Do všeho občas přihodí nějaké to tiché recitování či hardcorové frázování a výsledkem jsou vokály, které každopádně nenudí.

Dobrý zpěv by však nebyl k ničemu, kdyby špatná hudba kazila veškerou zábavu. To se však nestane a i z pohledu skladatelského je “Siamesian” povedenou záležitostí. Může za to několik faktorů. Prvním z nich je diverzita – ačkoli jsou skladby poměrně soudržné, rozhodně nejsou stejné. A tak první “Mercy Columns” zní ve své první polovině vyloženě naštvaně a energicky, aby v druhé půli přešla v elegantní instrumentální sekci, kde dost prostoru dostanou obě kytary i pozornosti hodné bicí. “In for the Thrill” naopak po většinu času (říkám po většinu, neboť Fightcast polohy mění i uprostřed písní) má mnohem pohodovější rockový nádech, aby se v druhé půli blýskla povedeným, ne však okázalým, kytarovým sólem. “Velvet Nails” se od obrazu, který nastaví singl, odchýlí ještě více, když v některých momentech vzdáleně připomíná pozdní tvorbu gothic metalových Sentenced, na čemž má opět velkou zásluhu hluboký vokál. Když pak mezi takto rozličné skladby vstoupí “Diggin the Grave”, téměř neupravená cover verze skladby od Faith No More, vlastně vás to ani nepraští přes uši, neboť do kontextu zapadne naprosto skvěle.

Druhým faktorem je práce kytar, která je jednoduše velice povedená. Chytlavý ústřední motiv “The Echonaut”, silná melodie linoucí se skrze všechny rychlejší části “Velvet Nails” či v podstatě primitivní riffování v rychlé “Vultures Cult”, to jsou všechno ukázky dobré kytary, která se celým albem nenápadně line. Stejně nenápadná jsou i sóla a i ta se dosti povedla. To v “In for the Thrill” jsem již jmenoval, jsou tu však i další: “Susperia”, “The Good Tyrant” i většina z dříve jmenovaných oplývají přinejmenším dobrým sólem.

Zdá se, že nemám kritizovat, a je to vlastně úplná pravda. To však z Fightcast nečiní album hodné desítkového hodnocení, jelikož jde “jen” o velice dobrou, ovšem nijak vyloženě originální či šokující záležitost. Za poslech však stojí, protože na 40 minut dokáže posluchače bez problémů příjemně zabavit a neurazí ho, ani když na ni upře svou veškerou pozornost. Takový zlatý (nad)standard.

Minirecenze

Disharmonic – Il rituale dei non morti

Napsat komentář
Disharmonic - Il rituale dei non morti
Země: Itálie
Žánr: occult doom metal
Datum vydání: 2.7.2014
Label: Beyond… Productions

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Disharmonic je na první pohled docela zajímavá formace. Už jen podle fotek, ale i podle oficiální škatulky “occult ritualistic doom metal”… nevím, jak to působí na ostatní, ale třeba já jsem hned zvědavý, jaké to bude. Disharmonic navíc nejsou žádní začátečníci, protože fungují již od 90. let… v roce 2003 se sice po vydání první velké desky “The Black Dance of Evil Spirits” rozpadli, nicméně v roce 2011 přišla obnova a druhé album “Carmini Mortis”, na které nyní okultní Italové navazují novým minialbem “Il rituale dei non morti”.

Pokud je stěžejní otázkou každé recenze, jestli je ta hudba dobrá nebo špatná, v případě Disharmonic se nebojím vcelku jednoznačně říct – dobrá. Tedy, v zásadě. Je tu totiž několik docela výrazných “ale”. Začněme ovšem u toho dobrého – “Il rituale dei non morti” má opravdu solidní atmosféru, což je velice pozitivní. Tuto atmosféru pak vydatně podporuje i lehce zastřený sound, jenž podobnému stylu sedí. Stejně tak je super, že i navzdory několika neduhům (k nimž se hned dostaneme) se jedná o svým způsobem docela zábavnou nahrávku. Rovněž se nedá tvrdit, že by Disharmonic neuměli přijít s dobrým motivem, protože i takové tam jsou.

Problém ovšem tkví v tom, že Italové celé “Il rituale dei non morti” vystavěli okolo jedné konkrétní pasáže s takovým “opilým” riffem. Ten sám o sobě není špatný, nicméně zůstává otázkou do pranice, jestli je tak geniální, aby bylo nutné, aby se v hudbě vždy po pár minutách vracel jak bumerang, a to v každé skladbě. Vážně, tenhle motiv Disharmonic bez ostychu narvali do všech třech písní a dávají si pořádně záležet na tom, aby jej posluchači omlátili o hlavu. To ve výsledku znamená, že tenhle jeden riff může odhadem klidně tvořit i polovinu celkové stopáže… a to je prostě moc. Jediné, co si tak z poslechu pořádně zapamatujete, je právě tento riff, přičemž vám ještě díky jeho neustálému omílání za chvíli poleze krkem. A to je velká škoda, protože jinak je v té hudbě dost slušný potenciál…

Recenze

Heretical – Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs

Napsat komentář
Heretical - Dæmonarchrist
Země: Itálie
Žánr: symphonic black metal
Datum vydání: 1.4.2014
Label: Paragon Records

Tracklist:
01. VICarIVS fILII DeI (inductio)
02. Averno resvrrectvris
03. Der monarchristvs
04. I Bleed Black
05. Devastate e liberate (libro primo) [Limbo cover]
06. The Gift, Lemegeton
07. Lvzifer démasqvé
08. Res Satanæ creata
09. Cvm clave diaboli
10. Demonmetal
11. Mediator dei (conclusio)

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Itálie je země, jejíž metalová muzika měla vždycky velice blízko k epičnosti a koketovala s orchestrálností. Nádherným důkazem tohoto tvrzení je celá místní power metalová klika, kde se to různými symfonickými kudrlinkami jen hemží. Tato epika ovšem nepromlouvá jen do podobných měkčích subžánrů, ale i do těch extrémnějších. Jedním příkladem z mnoha pak může být třeba sicilská smečka Heretical.

Heretical ovšem nejsou žádná zelenáči – jejich vznik se datuje už do roku 1996, ale ve skutečnosti vznikli ještě o něco dříve pod jiným názvem. Své první desky pak vydali okolo přelomu tisíciletí, ale poté se na mnoho let odmlčeli a s výjimkou jednoho EP z roku 2004 nevydali vlastně nic zajímavého. Letos se ale po velice dlouhé době vracejí opět na scénu se svou celkově třetí studiovou nahrávkou, jejíž název zní “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” (což je jen tak mezi námi vskutku dæmonické pojmenování). A jak jistě všichni tuší, právě na ni se podíváme.

Heretical se ve své tvorbě snaží navodit jakousi okultní religiózní atmosféru, což… na jednu stranu, proč prostě ne. Ono je to sice klišé jako prase a skupin, které se vydaly tou samou cestou, je jak mraky (a to i z Itálie), ale když se to umí, vůbec nic proti tomu nemám. Co si budeme povídat, více jak 90 % metalové scény obecně je postaveno na jednom obrovském klišé, takže dokud se to nezvrhne do vyloženě kýčovité žumpy, nevidím důvod, proč proti tomu něco namítat. Někdo by se však mohl zeptat, co si pod nějakou tou religiózní atmosférou představuji a co přesně tím myslím. Na to je ve své podstatě docela jednoduchá odpověď – velice pěknou ilustraci toho, jak něco takového vypadá po vizuální stránce, nabízí videoklip “Der monarchristvs”, který se válí někde tady okolo, takže už jen ze studijních důvodů si jej neváhejte pustit. Zkráceně řečeno bychom to však mohli shrnout do kněžských rouch, corpse paintu, tuny náboženských symbolů, trochy krve a trochu větší trochy R&B (alias rouhání & blasfémie).

Vizuální stránka je dozajista pěkná a také je pěkné, že ji mají Heretical zmáknutou na jedničku. Na prvním místě by však u hudební skupiny stále měla stát hudba, takže je rozhodně na místě se ptát, jak jsou na tom tihle Italové v tomto ohledu. Inu, rozporuplně. Z “Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je rozhodně cítit, co nejspíš bylo cílem Heretical, takže v tomto ohledu by šlo tvrdit, že záměr kapele vyšel. Problém však tkví v tom, že ona atmosféra nijak zvlášť silná není. Skupinu sice šlechtí fakt, že se nespoléhá jen na klávesy, ale že se nebojí do toho i pořádně kopnout a předvést nějaký ten metalový rachot, nicméně to tímhle způsobem šlechtili, až se jim album dostalo do bodu vcelku solidní, ale nijak zvlášť výjimečné extrémně metalové hoblovačky, do níž občas vstoupí klávesy nebo nějaký ten obligátní chorál.

Ve výsledku to znamená, že ona atmosféra kulminuje především v těch momentech, kdy… no, vlastně v mezihře a v outru. Možná jsem trochu staromódní, ale myslím si, že když u metalové kapely, jejíž hudba by měla stát na nějaké konkrétní náladě, je ona nálada nejsilnější v nemetalových intermezzech, pak něco není úplně košer. Což však nic nemění na tom, že “Devastate e liberate (libro primo)” a “Mediator dei (conclusio)” se vskutku povedly a ona tolikrát omílaná atmosféra v nich vážně je. Tuto bilanci však lehce kazí fakt, že “Devastate e liberate (libro primo)” ani není vlastní skladbou, protože jde o předělávku italské industrial/gothic/EBM formace Limbo (zajímavostí ovšem je, že se na předělávce podílel sám frontman Limbo).

Ono ne, že by klasické vály byly na draka, protože se zde tu a tam zajímavé momenty najdou, a i když jejich atmosféra není tak strhující, stále ji tam trochu cítíte (což už ostatně padlo), takže o žádný provar zase nejde. Třeba již jmenovaná klipovka “Der monarchristvs” šlape docela solidně a i díky tomu videu je lehce zapamatovatelná. Ještě o kousek více se mi líbí “I Bleed Black”, v níž se hned několikrát ozve velice zajímavá (a dobrá) práce s kytarou. Na opačné straně však stojí kusy jako “Cvm clave diaboli” nebo “Demonmetal”, jejichž sborové halekání jako by se sem zatoulalo z jiných stylů a vůbec mi do kontextu zbytku nesedí. Ještě “Demonmetal” je skousnutelná, především díky hodně povedené poslední čtvrtině, ale “Cvm clave diaboli” je místy fakt až moc velká odrhovačka. A když už jsme u těch konkrétních songů, za zmínku by asi stál fakt, že deska ve skutečnosti obsahuje 66 stop – po regulérních 11 písničkách přijde 54 čtyřvteřinových tracků ticha a na 66. pozici se nachází minuta šumu a žbleptání. Upřímně jsem nikdy nepochopil, proč se tohle vůbec dělá, ale jestli to někomu připadá zajímavé…

“Dæmonarchrist – dæmon est devs inversvs” je vcelku solidní album. Rozhodně není špatné, rozhodně je nadprůměrné a rozhodně mu lze nějaký ten poslech věnovat. Úplně stejně rozhodně ale nejde o nic zvláštního a i v tomto ranku jakoby okultního symphonic black metalu lze najít hudebně zábavnější záležitosti – nebudeme-li se chtít hnout z Itálie, okamžitě na mysl vytanou třeba Darkend nebo ještě lépe Riul Doamnei. Přesto si však Heretical odstřelit nezaslouží, jelikož si ostudu neuřízli – prostě je to taková pohodová (tak moc, jak jen black metal může být pohodový) placka v lehkém nadprůměru. Ale i to je pořád úroveň, na kterou mnohé jiné kapely nemají.

Recenze

Sedna – Sedna

Napsat komentář
Sedna - Sedna
Země: Itálie
Žánr: black / sludge metal
Datum vydání: 20.10.2014
Label: Drown Within Records

Tracklist:
01. Sons of the Ocean
02. Sons of Isolation
03. Life|Ritual
04. Sons of the Ancient

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Grind on the Road

Trojčlenná Sedna ze slunné Itálie nepatří zrovna ke známým spolkům. Pravda, oni ani nejspíš neměli zas tolik možností se představit evropskému (potažmo světovému) publiku. Existují od roku 2009 a mimo letošní eponymní debutové desky, kterou před nedávnem přijeli představit do Prahy do dejvické Klubovny, kde vystoupili společně s Abaton, mají na kontě akorát tři roky staré demo. Už to ale slibovalo, že půjde o poměrně zajímavý materiál. A plnohodnotný debut tuto domněnku potvrzuje.

Jak vlastně jejich muziku klasifikovat? Tři plnohodnotné skladby, jedna mezihra a máme výsledný čas nahrávky 54 minut, takže to může docela zavánět při prvním pohledu průserem. Ještě při faktu, že první skladba “Sons of the Ocean” dosahuje stopáže bezmála dvacet minut a ani další dva plnohodnotné kousky nejdou pod deset minut, by jeden čekal, že bude mít co do činění s přetaženou nudou. Ale přes prvotní zvláštní pocity nahrávka neuvěřitelným způsobem roste vy začnete odhalovat zákoutí a rozmotávat spletité uzly kompoziční zralosti, s jakou se zde Sedna prezentují.

Skladby totiž nejsou jen tak ledabyle nahodilé změti riffů, brnkaček a podobných výmyslů, ale evidentně je zde jednotný zastřešující koncept, tudíž celá deska nakonec působí jako uzavřený kruh. To především vzhledem k tomu, že skladby na sebe plynule navazují a trochu se zdá, že i témata se různě modifikují a tak nějak se k vám vracejí v různých obměnách. Než se ovšem podaří desku plnohodnotně strávit, bude to chtít mnoho poslechů, rozhodně nejde o snadný poslech a vychytat všechny možné povedené momenty zabere dost času.

Hudebně se pohybujeme někde na pomezí hodně agresivního sludge v kombinaci se špinavým metalem, beroucím si ze všech různých zákoutí extrémního hudebního spektra. Blast beaty, agresivní kytarová hra, ale i poklidnější atmosférické vyhrávky. I když je ale album vcelku spíš hodně agresivní, i tak jde o tuze atmosférickou věc zanechávající silné dojmy. Je to jak díky nápaditému komponování, chytlavému agresivnímu stylu kytarového hraní, tak i barevnou rytmikou, která chvílemi zajíždí až na končiny rituálních tanců. Sice instrumentálně nelze čekat nějakou ekvilibristiku, ale tady jde především o vyvolání emocí a zvukové hradby. Přitom se motivy poměrně vyvíjí a mění, takže není třeba se bát ani stereotypu, ale i tak si časem každý najde své oblíbené momenty, na které se v průběhu těší.

Rozervanost je také cítit z vokálního (vokálních?) projevu. Podle oficiálních zdrojů se o vokály dělí kytarista Alex Crisafulli a baskytaristka Elyza Baphomet, ale upřímně jsem nějak příliš nevysledoval vokální rozdíly, tak je možné, že jsou vokály z většiny prací právě Alexe. Na albu se mihnou i dva hosté. V rituálním temném intermezzu “Life|Ritual” můžeme slyšet zpěvačku experimentální kapely OvO jménem Stefanie Pedretti. V posledním monumentu “Sons of the Ancient” pak hostuje jistý Mike B., což je pro mě naprosto neznámá postava, ale zjistil jsem, že působí v kapele Viscera/// (podle ukázek taky poměrně originální smečka) jako zpěvák, kytarista a klávesák.

Poslechem tohoto alba jako byste sledovali ucelený příběh; jak se jednou na tuhle cestu vydáte, není možné ji ukončit jen tak uprostřed bez ničeho. Dokud nezazní finální tóny poslední skladby, visí ve vzduchu pocit něčeho nedokončeného. Na Sedna je skvělé to, že si podmaňují dlouho, ale přesto jistě. Díky poměrně náročnému procesu vstřebávání fošna taky vydrží pěkně dlouho a mě jen mrzí, že se mi nepovedlo se na ně zajet podívat do Prahy – zajímalo by mě, jestli tak působivě dovedou znít i naživo.

Recenze

The Unchaining – Ruins at Dusk

Napsat komentář
The Unchaining - Ruins at Dusk
Země: Itálie
Žánr: atmospheric black metal
Datum vydání: 2.7.2014
Label: Behemoth Productions
Původní vydání: 6.10.2013, selfrelease

Tracklist:
01. Ruins at Dusk
02. Lord of the Autumnal Mist
03. The Awakening of Fangorn
04. On Wintry Trails
05. Marching from Beyond
06. Shadow Vest
07. Enshrined in Darkness

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

Víte o tom, že nuda čas od času není vůbec špatná věc? Traduje se sice opak, ale ve skutečnosti vůbec není od věci se tu a tam pořádně zanudit. Protože je mi jasné, že jste jistě všichni lidé, kteří mají spoustu kamarádů, umí se bavit, užívat si života a nudu ani nemáte ve slovníku, budu tak hodný, že vás teď chvíli budu nudit já. A jaký může být nudnější začátek recenze než to, že si představíme recenzovanou kapelu?

Projekt The Unchaining pochází z Itálie a doposud má na kontě tři alba – z loňského roku dva zářezy “Wandering Through the Landscapes of Mind” a “Ruins at Dusk”, letos pak přibyl do rodiny třetí kousek s názvem “Fornost Erain”. Pokud byste ovšem čekali, že si nyní povíme něco o posledním zmiňovaném, budu vás muset zklamat, protože předmětem naší skromné recenze je “Ruins at Dusk”. Nahrávka původně vyšla v říjnu 2013 vlastním nákladem… i když nákladem je trochu nadnesené slovíčko, protože šlo pouze o digitální podobu. Jenže co čert nechtěl, letos v červenci počin vyšel znovu, tentokrát už ovšem oficiálně a ve fyzické podobě.

Vydávání nepříliš nápadných, ale kvalitních undergroundových počinů na fyzických nosičích mi přijde jako záslužná činnost – opravdu ano. V tomto případě si ovšem myslím, že by se svět nezbořil, kdyby “Ruins at Dusk” zůstalo ležet ladem a nikdo si toho alba nevšímal, protože při vší úctě, dobré zrovna není. Upřímně by mě zajímala motivace firmy, proč zrovna tohle vydávat znovu… jestli se jim to opravdu líbilo, pak lze říct minimálně to, že se můj a jejich vkus nepotkal.

Projekt The Unchaining údajně produkuje cosi jako atmosférický black metal, což je formálně jistě splněno, nicméně realita vypadá asi tak, že ten počin zní strašně amatérsky a nějakou atmosféru na něm najdete jen s hodně velkými obtížemi. Část nahrávky tvoří jakési (asi atmosférické) nemetalové předěly, z nichž nejnápadnější je samozřejmě intro “Ruins at Dusk” a mezihra “Shadow Vest”, ale to jsou asi tak jediné momenty, kdy lze tvrdit, že hudba The Unchaining dává opravdu smysl. Obzvláště v prvním jmenovaném intru je pěkná pasáž, kdy se v pozadí ozve náznak folku. Není to žádná extra sláva, ale proč nakonec ne. Rozhodně je to na poslech schůdnější než to, co se děje, jakmile nastoupí onen black metal.

Při tónech intra člověk tak nějak nezaujatě čeká, jak se to bude vyvíjet. Když se ovšem rozjede první regulérní skladba “Lord of the Autumnal Mist”, úsměv velice rychle zamrzne, protože z celého počínání táhne amatérismus na sto honů. Já osobně mám podzemní black metalový zvuk zcela upřímně subjektivně rád a takové ty garážové včelíny, z nichž si všichni dělají srandu, úplně v klidu poslouchám, takže není pravda, že by se mi to nelíbilo kvůli tomu, že něco takového neumím ocenit. Nelíbí se mi to kvůli tomu, že zvuk “Ruins at Dusk” je jednoduše diletantství, což se někdy bohužel mylně zaměňuje za underground.

A co nezničí technická stránka věci, to dodělá hodně slabá muzika­… za příklad může opětovně posloužit “Lord of the Autumnal Mist”, jejíž riffy by mohly sloužit jako definice primitivnosti. Bohužel však v tomto ohledu není ojedinělým exemplářem na desce. O tom, že by bicí nebo vokál na tom byly lépe, se nemá cenu moc bavit… nejlépe z toho vychází ještě ten vokál, ale ani v jeho případě nelze tvrdit, že by dokázal celkový dojem nějak vylepšit. Jediná záležitost, jež drží “Ruins at Dusk” alespoň malinko nad vodou, jsou klávesy, které se čas od času ozvou a mají víceméně obdobný efekt jako v obou výše zmiňovaných mezihrách. Jejich podíl na celkové hrací době však stále není takový, aby dokázaly hodnocení alba nějak zvednout, a i kdyby jich tam náhodou bylo víc a byly fakt excelentní, ten zbytek by je stejně krutě táhnul dolů.

Docela jsem byl na “Ruins at Dusk” zvědavý, jelikož black metal mám prostě rád a s chutí si poslechnu každou další nahrávku, jenže to neznamená, že bych sežral úplně všechno. A právě to se týká i produkce The Unchaining, protože hudba tohoto projektu je jednoduše slaboučká a ani vcelku slušné využití kláves nemá šanci zachránit naprosto jalovou black metalovou složku. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, “Ruins at Dusk” mi prostě vychází jako strašně slabé album, s jehož poslechem nemá cenu ztrácet čas, a zároveň mi nedochází, proč někdo zrovna tohle musí vytahovat na světlo a vydávat oficiálně, když je ta hudba… prostě zbytečná.