Archiv štítku: ITA

Itálie

Naxal Protocol – The Guilty Should Get What They Deserve!

Naxal Protocol - The Guilty Should Get What They Deserve!
Země: Itálie
Žánr: noise / dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. Naxal in the Air Tonight
02. A Welcome Intrusion
03. Cosmounaut Cunnilingus
04. May You Rot in Hell
05. Shanghai Cocaine Nights
06. The Fear of Infection as an Infection of Fear
07. Tied Down
08. The Permanent Delirium of the Reactionary Mind
09. Degradation
10. The Despot Dies Smiling

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Dlouho jsme tu neměli žádné dark ambientní či noisové dílko a myslím si, že je nejvyšší čas to napravit. Naxal Protocol je projekt původem ze slunné Itálie, pokrevně i hudebně navazující na cirka deset let mrtvou power-noisařinu Cazzodio. O té jsem v rámci zjišťování informací o kapele slyšel prvně, nicméně pokud bude tvorba pod hlavičkou bývalého uskupení kvalitativně srovnatelná (anebo lepší) s aktuální deskou “The Guilty Should Get What They Deserve!” vydanou pod Eibon Records, jistě se po ní v nejbližší době podívám.

Naxal Protocol nechodí kolem horké kaše a již od začátku novinky dává najevo, že označení power noise není pro srandu králíkům. Nebo se o to přinejmenším snaží. Špinavý zvuk a věčně brnící uši jsou jen dvě z docela dlouhého výčtu charakteristik alba. Nekončící příval ruchů, šumu, vazbení a doslova chorobné rytmiky se vám po hodinu, čtyři minuty a jedenáct vteřin budou pokoušet udělat ze života peklo. Vedle přímočarého teroru hlukové divočiny sice dojde i na klidnější, temně ambientní planiny, kontrasty mezi těmito dvěma polohami jsou však ve většině případů ostré, jasné a především hrubé. Nedivte se tedy, pokud budete mít při cestě z pláně do pralesa pocit, jako by vám řezali uši pilkou na železo, v opačném případě dlouhé rezonování šumu ocelových hájů uvnitř hlavy.

I přes značnou agresivitu je nahrávka podle mého soudu pro posluchače poměrně přístupná. Ano, spojovat přístupnost a noise je pro většinu posluchačstva podobné, jako spojování masochismu a příjemných pocitů, ale za tímto názorem si stojím. Pokud je zavilý metalista zvyklý na death metalové výplachy nebo blackové cirkulárky, poslech “The Guilty Should Get What They Deserve!” by mu v tomto ohledu neměl dělat příliš velký problém, tím spíš, že k industrial/ambient blacku to je jen pouhý krok od tvrdé elektroniky. Navíc se Naxal Protocol nesnaží o kdovíjaký hudební experiment, na hlukařinu se projekt drží relativně konvenčních vyjadřovacích prostředků, takže pokud jste s nějakým tím bordelem v uších (a ne, není řeč o ušním mazu) již měli co do činění, máloco vás může na albu vyložené překvapit. Randál a zvonění ušních bubínků na poplach je tu prostě až na prvním místě a celková podoba desky je mu uzpůsobena. Přirovnal bych to ke zběsilému ataku teroristické úderky na nic netušící civilní obyvatelstvo, které je po krátkém varování, které pochopitelně nikdo nebere vážně, náhle zasypáváno přívalem kulek, granátů a tralaláčků ověšených trhavinami. Nic co by nebylo známo z extrémních metalových žánrů. Ostatně názvem to nemá projekt k terorismu tak daleko – původ hledejte v indické vesnici Naxalbari, podle níž bylo pojmenováno silně radikální levicové hnutí označované coby Naxal či Naxalite. Potom už snad nikoho nepřekvapí ani agresivně působící obal, ani fakt, že vám Naxal Protocol nadělá ve sluchovodech bengál, jak zákon káže.

Alespoň první půle desky takovým dojmem působí. Ta druhá vám ke konci již může přijít poněkud unavená – problémem však není kvalita, nýbrž délka. Nastavenou laťku drží album po celou dobu, o tom nemůže být řeč, větší problém může být s tím, že ne každý snese bezmála pětašedesát minut výplachu v kuse. Občas se najdou výjimky, nicméně do těch Naxal Protocol nepatří a abych si dokázal desku užít od začátku do konce, vyžaduje poslech poměrně specifickou náladu vůči světu či lidem kolem vás. Když už však taková chvíle nastane, “The Guilty Should Get What They Deserve!” je docela trefou do černého a dokáže spolehlivě ulevit, ať už jste nasraní na cokoliv nebo kohokoliv. Bezpečně vám vyrube mozek z hlavy a mysl odešle kamsi do post-apokalyptických dimenzí, kde lidstvo takřka neexistuje a světem zmítají pozůstatky jaderné (či ještě smrtonosnější) války. Z takového úhlu pohledu je škoda pouze toho, že deska není o těch pár minut kratší, aby mohla nabídnout ještě intenzivnější a komplexnější prožitek namísto rozpačitého poslechu, který utnete po sedmé, osmé skladbě z deseti, že to pro dnešek stačilo.


Další názory:

Pokud nejste člověk, který automaticky považuje za neposlouchatelnou píčovinu každý hlukový počin, ale řadíte se mezi lidi, kteří dokážou noise strávit a pochopit, pak už jen z podstaty toho žánru a také kvůli jeho povaze dost dobře nemůžete říct, jestli je nějaké noisové album dobré nebo špatné… spíš je to zaujalo/nezaujalo… a dost často je to také záležitost spíš subjektivního rozpoložení a nálady než samotné hudby. V případě “The Guilty Should Get What They Deserve!” jsem trochu na hraně, a jestli mám některé z oněch dvou možností blíž, tak by to na rozdíl od kolegy nade mnou bylo spíš k “nezaujalo”. Ne, že by deska pod hlavičkou Naxal Protocol nebyla extrémním zvukovým útokem, který vaše sluchové ústrojí bez milosti semele – v tomto ohledu nahrávka “The Guilty Should Get What They Deserve!” do puntíku splňuje očekávání a svého posluchače bude týrat, aniž by mu dala jakoukoliv šanci se bránit. I přesto jsem se do téhle hlukové katarze, která mi z obecného hlediska dost chutná, tentokrát nedokázal úplně ponořit. Na druhou stranu, některé kusy se dost povedly, což je případ především trojice “May You Rot in Hell”, “Shanghai Cocaine Nights” a “Tied Down”, ale jako celek mě to zas až tak brutálně nezničilo, byť předpoklady tam k tomu bezesporu jsou, jelikož “The Guilty Should Get What They Deserve!” je album stejně extrémní jako jeho obálka.
H.


Inner Shrine – Pulsar

Inner Shrine - Pulsar
Země: Itálie
Žánr: gothic metal
Datum vydání: 11.11.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Black Universe
02. The Last Day on Earth
03. The Rose in Wind
04. Pulsar
05. Peace Denied
06. Four Steps in Gray
07. Immortal Force
08. Between

Hodnocení:
Kaša – 6,5/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Po téměř dvaceti letech na scéně se italské dvojici Inner Shrine nepodařilo výrazně prorazit a vydobýt si tak jméno na přeplněné italské scéně, takže v poklidu a bez velkého humbuku kolem si na letošek nachystala svůj pátý řadový počin “Pulsar”, jenž se nakonec ukázal jako větší oříšek, než jsem před prvním poslechem očekával, ačkoli tentokrát není vina na mojí straně díky tomu, že bych snad nemohl přes srdce přenést hudební směřování kapely, ale prostě jsem dostal pod ruky něco docela jiné, než jsem čekal.

Propagační řeči totiž hovořily v podstatě o gothic metalu. Ten, ač není můj šálek kávy, jsem ochotný při pominutí několika stylových nešvarů úplně bez problémů strávit, ale někdy v průběhu prvního poslechu “Pulsar” se ukázalo, že tahle škatulka bude duu ve složení Claudio Tovagli a Luca Liotti poněkud těsná. Krom proklamovaného gothic metalu se na albu v nezanedbatelné míře prosazují bicí sypačky, melo-deathové kytary, blackové kytary a vokál, troška doom metalu, symfonického metalu a zřídka taky hrst ambientu a samplů. Možná to nezní zrovna lákavě, protože dojem nejednotného hudebního díla z tohoto koktejlu volá už na dálku, ale šanci si Inner Shrine určitě zaslouží. Za zmínku stojí vyrovnaný (na poměry toho, co všechno se do něj muselo nacpat) výsledný zvuk, jenž působí docela chladně. Kytary by mohly mít trošku víc průraznosti, ale chápu to jako oběť celkové atmosféře. Jen pro zajímavost – duo Claudio a Luca se (údajně poprvé v kariéře) nechalo pro potřeby nahrávání novinky a živých vystoupení loni obklopit dalšími dvěma muzikanty, takže album tak vzniklo v klasickém personálním složení.

Zpět ale k “Pulsar”. Začátek není vůbec špatný. “Black Universe”, jež celou desku uvádí, se rozjíždí pomalu a postupem času zklouzne do vod blízkých klasickému symfonickému black metalu, ale všudypřítomné kytarové melodie, kterých si hlavně v počátku této písně užijete dosytosti, tlačí píseň trošku jinam. Klávesově-orchestrální aranže, které ji celou podkreslují, nejsou vůbec špatné. Pominu-li vokál, který působí jako počítačem prohnaný ShagrathDimmu Borgir a jenž se mi netrefil do noty, protože postrádá přirozenost a útočnost, tak na začátek slušný kousek. Následující “The Last Day on Earth”, jejíž apokalyptickou atmosféru doplňují nasamplované sirény, které skladbu doprovází napříč celou délkou, je pomalá gothic-doomová melodka, která mi bohužel přišla zbytečně přetažená. Šest a půl minuty na dva povedené motivy je trochu moc, a pokud jedním z nich je klávesová linka v první polovině a tou druhou epicky vystavěný závěr pod taktovkou sólové kytary, tak troška střídmosti by neuškodila. Náladu zpraví “The Rose in Wind” s ambientním úvodem, nicméně v druhé polovině začne skladba slušně gradovat a pochybnosti o natahované mezihře, které jsou na základě poklidného úvodu na místě, se rychle rozplynou. Stylově mimo je ambientě klávesová “Between”, jež je dle mého názoru opět zbytečně rozmělněná, ale postaví-li se k ní člověk jako k takovému delšímu zklidnění atmosféry po předešlé “Immortal Force”, tak proč ne.

Ne moc pochvalně dopadla “Peace Denied” s tíživým elektronickým nádechem. Jediným pojítkem se zbytkem desky je blackový zpěv a kytarové melodie v závěru, ovšem jinak mi do celé desky zas tak moc nezapadá, přestože rozvíjí náznaky, které dosud jen probleskovaly. Ostatně, druhá půlka “Pulsar” je o něco víc rozmanitá (už jen díky závěrečné “Between” a “Peace Denied”). Titulka “Pulsar” přešlapuje od melodických šlapavých ploch k těm agresivnějším, ovšem i ty jsou zjemňovány všudypřítomnými klávesami. K tomuto kousku ještě drobnou pochvalu na adresu hostující zpěvačky, která si střihla pasáž v mezihře a jež by se mohla k mikrofonu postavit častěji. Třeba v zpackané “Four Steps in Gray”, kde hudebně slibný podklad totálně odrovnal robotický vokál Luca Liottiho, který zní skoro tak otravně jako Paul MasvidalCynic v nejhorších momentech. Blíží se konec a s ním “Immortal Force”, což je přímočarý, symfonickým black metalem prolezlý zářez, jenž sice nezůstane jen u toho, ale oproti zbytku přece jen hrozí víc. Při poslechu jsem si sice připadal jako na kolotoči, protože Inner Shrine skáčí s každou další skladbou z nálady na náladu a zorientovat se tak není zrovna jednoduché, ale přesto se nebojím tvrdit, že dohromady deska funguje stejně tak jako jednotlivé skladby separátně.

Nebudu-li poukazovat na dílčí nedostatky, které beztak pramení z mé osobní nelibosti k některým prvkům, jež pomáhají utvářet chladnou, relativně odtažitou, atmosféru “Pulsar”, tak se úplně vpohodě dá říct, že Inner Shrine dokázali spojit zdánlivě nespojitelné a vyváznout z tohoto souboje s hlavou vztyčenou. Netvrdím, že se jedná o album, jež od nynějška budu sjíždět denně, to ne, ale věřte mi, že z prvních poslechů, kdy působilo “Pulsar” zbytečně chaoticky a roztěkaně, se nakonec vyklubala deska, která má vlastní ksicht a která se díky oné rozmanitosti dá považovat za počin trvanlivý, jenž hned tak neomrzí.


Další názory:

K některým (oukej, vlastně v podstatě k většině) promáčům, které nám do redakce přijdou, přistupuji bez většího očekávání, v některých případech dokonce už předem s lehkým despektem, což byl vlastně tak trochu případ i Inner Shrine, od jejichž desky “Pulsar” jsem toho dle trochu nijakého obalu a nic moc fotek čekal úplné minimum, ale nakonec se z toho vyloupnul až překvapivě slušný a poslouchatelný počin. Ne, že by to byl vyložený zázrak a některé songy jsou trochu slabší, zejména poměrně nezáživný závěr v podobě “Immortal Force” a “Between”, ale jiné jsou naopak docela povedené, což je případ třeba hned úvodní “Black Universe”, pomalejší “The Rose in Wind”, titulní “Pulsar” nebo odtažité “Four Steps in Gray”. Podle poměru písniček, které jsem v obou kategoriích jmenoval, je asi zřejmé, že ty solidní kousky mají ve svém počtu navrch, což z “Pulsar” ve výsledku činí album, jehož poslech je víc zábavný než nudný. Hodně tomu napomáhá i příjemná žánrová nezařaditelnost Inner Shrine, která balancuje někde mezi gothic metalem, melodickým black metalem a industriálními vlivy, aniž by pořádně byla čímkoliv ze tří jmenovaných. Neříkám, že z toho sedím na prdeli, ale pořád je to docela příjemná nahrávka, která si podle mě – i za to překvapení – sedmičku klidně zaslouží.
H.


Thaclthi – …erat ante oculos

Thaclthi - …erat ante oculos
Země: Itálie
Žánr: funeral doom / death / black metal
Datum vydání: 13.11.2013
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Hinthial
02. E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà
03. Ixaxaar
04. The Trip Was Infra Green [Unholy cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Avantgarde Music

Dobrá, s tím, že jsou kdovíodkud a hraje tam kdovíkdo, jsem to možná malinko přehnal. O Thaclthi se sice říká, že je to “skupina beze jmen, bez tváře a bez minulosti”, ale pokud je mi známo, formace pochází z Itálie, občanská jména sice tak trochu neznámá opravdu jsou, ale pokud vám stačí pseudonymy, hrají zde jistí Hinthu, Thaurx a Rathlth, přičemž druhé zmiňované jméno by mělo patřit ženě, ale nutno dodat, že to vím pouze z té jediné a docela tmavé fotky, kterou Thaclthi mají. Vzhledem k tomu, že se nejedná o zrovna provařené jméno, by se možná slušelo se ještě chvilku zdržet úvodní omáčkou a objasnit si, odkud se vzalo ono hodně prapodivné jméno Thaclthi, jehož zapamatování je poměrně solidní výkon a na jeho výslovnosti bych si jistě polámal jazyk. To pochází ze starého etruského textu “Liber Linteus Zagrabiensis” z 3. století před naším letopočtem. Tento text je doposud z velké části nepřeložen kvůli minimálním znalostem etruského jazyka, nicméně “thaclthi” by prý mělo znamenat “v tichosti”. Samotná hudební produkce Thaclthi ovšem úplně tichá není – ve své hlučnosti a extrémnosti je ovšem až introvertní.

Výše jsem zmiňoval, že mne “…erat ante oculos” poměrně překvapilo tím, o jak těžkou záležitost se jedná – to se stalo především z toho důvodu, že jsem tak trochu neočekával, že by se z Thaclthi mohlo vyklubat něco takového, poměrně záhy jsem si na to ale zvyknul, a pokud i vy máte nějaké zkušenosti s poslechem nějakých těch hudebních šíleností, jistě dokážete přelouskat i “…erat ante oculos”. Nicméně z obecného hlediska se zcela jistě jedná o muziku, jež bude platit za poměrně nestravitelnou záležitost a s níž by vás i většina metalových posluchačů poslala do kopru s tím, že jde jen o zahuhlaný nečitelný bordel bez hlavy a paty. Jestli si však podobně jako já myslíte, že hudba, která není chytlavá, nemá zapamatovatelné momenty a nemá melodie, může být také setsakra dobrá, pak právě vám je “…erat ante oculos” určeno.

Thaclthi se pohybují někde na hranici mezi funeral doom/death metalem a black metalem s občasnými náznaky ambientu. Jak žánrové vymezení, tak i tracklist s pouze čtyřmi kompozicemi naznačuje, že asi půjde o dlouhé monolitické kusy – a světě div se, přesně tak tomu je. Tedy… ne ale všude. První “Hinthial” je totiž i přes svou sedmiminutovou délku jen jakýmsi intrem, jehož náplní není nic jiného než poměrně neurčitý šum a jakýsi neidentifikovatelný zastřený šepot. Proč ne, je to intro, ale možná by tomu na takovou náplň slušela nějaká ta minutka dolů… i když nemůžu tvrdit, že bych měl byť i jen jednou potřebu “Hinthial” přeskočit. Takže to asi bude nějak fungovat… Druhý song, jenž z “…erat ante oculos” lehce vybočuje, je ten poslední, “The Trip Was Infra Green”. Jedná se totiž jen o předělávku – původní píseň pochází z roku 1993 z desky “From the Shadows” od finských doomařů Unholy. Jejich tvorba je pro mne bohužel doposud španělskou vesnicí, protože jejich jméno stále ještě figuruje na stále ještě předlouhém seznamu skupin, které bych znát měl a neznám, tudíž nedokážu posoudit povedenost coveru oproti originální verzi. Samotný song je však dobrý a do kontextu zbytku relativně sedí, byť je oproti vlastní produkci Thaclthi laděný do čistšího doom metalu.

Z toho nám ovšem vychází, že vlastní tvář Thaclthi tedy představují jenom dvě skladby. To je sice pravda, ale nebojte, i tak se jedná o pořádnou nálož muziky, jelikož dohromady tyto dva kusy přesahují hranici 37 minut – jen samotná “Ixaxaar” totiž trvá úctyhodných 22 minut. Hudební výplň této doby je poměrně zřejmá a více či méně jasně definovaná – velký tlak, neprostupná masa zvuku, hutná atmosféra a žánrově již zmiňovaný projev, u něhož se člověk nemůže rozhodnout, zdali se více kloní k funerálnímu doomu nebo k black metalu… a když náhodou třeba zabrousí spíše do doomových vod, neustále z něj odkapává black metalová odpornost a naopak. Hned co skončí intro “Hinthial” se na vás se začátkem “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà” vyvalí jedna z nejzběsilejších pasáží, které “…erat ante oculos” nabízí. Po dvou minutách extrémního inferna se zase krutě zpomalí a Thaclthi na vás vypustí brutální bahno.

Podobným způsobem italské trio pracuje téměř na celé ploše nejen “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, ale i “Ixaxaar”, nicméně ve finále to vůbec nevadí – není žádným tajemstvím, že když se obdobné záležitosti umí udělat a výsledkem opravdu je atmosféra, což se v tomto případě povedlo, tak nějaká monotónnost vůbec nevadí, ba naopak je vlastně i žádoucí. U Thaclthi je však ona monotónnost vlastně jen zdánlivá a spíše pocitová, jelikož to tempo se ze zběsilostí přes střední rychlost až k umíráčkům přelévá relativně často a také se dost často proměňují samotné riffy, ale je pravda, že to si člověk uvědomí až při pozdějších posleších.

Thaclthi

Co se týče oněch zmiňovaných ambientních vlivů, ty jsou na “…erat ante oculos” vlastně minimální, ale pořád tam jsou a při soustředěném poslechu dokážou kdejakou pasáž okamžitě posunout o mílové kroky kupředu – a v podstatě vždy je to provedeno takovým způsobem, že by mi vůbec nevadilo, kdyby tak Thaclthi činili ještě o trochu častěji. Pěkným příkladem může třeba pasáž “E tu vivrai nel terrore! L’aldiquà”, která začíná na konci deváté minuty skladby. Pokud bych měl ovšem mezi oběma písněmi zvolit tu lepší, asi bych nakonec ukázal na ten delší opus, “Ixaxaar”, především díky uhrančivé rituální několikaminutové téměř nemetalové pasáži uprostřed, po níž se Thaclthi nadechnou k další nemilosrdné dávce kytarového hnusu.

Ve výsledku se mi “…erat ante oculos” rozhodně líbí a za samotnou hudbu nemám sebemenší důvod Thaclthi nepochválit, protože tohle je přesně ta záležitost, která mě jednoduše oslovuje. Pokud by jinak slušný úvod “Hinthial” nebyl tak zbytečně dlouhý a pětinu celkové stopáže by netvořila předělávka, dal bych minimálně o půl bodu více. Nicméně i přesto – pokud vám hudební deprese nejsou cizí, rozhodně “…erat ante oculos” stojí za zkoušku.


Ephel Duath – Hemmed by Light, Shaped by Darkness

Ephel Duath - Hemmed by Light, Shaped by Darkness
Země: Itálie
Žánr: avantgarde jazz metal
Datum vydání: 19.11.2013
Label: Agonia Records

Tracklist:
01. Feathers Under My Skin
02. Tracking the Path of Blood
03. When Mind Escapes Flesh
04. Within This Soil
05. Those Gates to Nothing
06. Through Flames I Shield
07. Hemmed by Light
08. Shaped by Darkness

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
facebook

Italské město Padova ve světě neproslavil pouze William Shakespeare s jeho hrou “Zkrocení zlé ženy”, jež se v něm odehrává. Již drahnou dobu své rodné město na koncertních šňůrách propaguje i avantgardní smečka Ephel Duath. A popravdě ani nevím proč, ale až do letošního listopadu se mi kapela vyhýbala jako čert kříži – anebo já jí, přičemž ani jedno není nijak oprávněné. Jednak proto, že podobně laděnou hudbu opravdu můžu, experimentování a objevování není nikdy dost. A jednak proto, že Ephel Duath jsou kapelou, která si pozornost bez řečí zaslouží. Nejen proto jsem se rozhodl podívat se jejich aktuální tváři sestávající se z metalu a jazzu na zoubek.

Listopadová fošna “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” už se některým z vás jistě točí v přehrávači. Já jsem si před jejím pečlivým náslechem dal krátké dostaveníčko s předešlou řadovkou “Through My Dog’s Eyes“, abych měl alespoň nějakou představu o vývoji mezi tvorbou minulou a současnou. Usoudil jsem, že brouzdat do minulosti více nemá smysl, především díky tomu, že Ephel Duath jsou známí právě neustálým hudebním vývojem. A že změn je tu oproti poslednímu zářezu (nepočítám krátké EPko “On Death and Cosmos“, které loni zrecenzoval kolega Zajus) požehnaně. “Psí oči” jsou charakteristické spíše pohodovým poslechem, tedy alespoň na poměry kapely. Progresivní složka střídající se s klidnými pasážemi se vyznačuje především přístupností, otevřeností. Nic z toho však na “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” nenajdete. Aktuální počin je od začátku do konce napěchován zběsilým kytarovým orkánem. Celý materiál je bez výjimky postaven na precizní práci šesti strun a za sebe můžu říct, že po kompoziční stránce jde o jedno z nejpropracovanějších alb, jaké jsem v poslední době slyšel. Po celou dobu se něco děje, téměř po celých jedenapadesát minut člověku nestačí padat čelist v údivu nad tím, co Tiso sype z hmatníku. Přitom nelze mluvit o kdovíjakých kytarových onaniích, základ tkví především v rozvíjení jednotlivých motivů, jejich postupné gradaci, některé postupy jako by z oka vypadly vrcholným dílům vážné hudby. Stejně časté jsou ale i zvraty a proměny nejen motivů, Davide Tiso sem tam skáče i z rytmu do rytmu a sem tam do toho stíhá i změny tempa, čímž dává nahrávce charakter nekončícího proudu jazzové inspirace.

Z předchozího odstavce je tedy hádám jasné, že “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” rozhodně není nijak zvlášť přístupné album a s posluchačem se nikterak nepáře. Jeho poetika se skrývá právě za nepřístupnou a náročnou změtí na první pohled monotónní kytarové stěny, která jako by se za celých padesát minut ani nezměnila – po proniknutí do jednotlivých písní se však ukáže, že opak je pravdou. Jedinou písní, ve které Ephel Duath sleví, je předposlední dvouminutovka “Hemmed by Light“, akustická vybrnkávačka nesoucí se tak trochu v duchu UmbrtčíhoKovového háje“. Na tu však již navazuje vrchol alba “Shaped by Darkness“, sedmiminutová zběsilost, kterou se ovšem motiv předchozí skladby volně prolíná a tu a tam vykukuje na povrch. Vůbec starší tvorba Umbrtky je jednou z tváří, kterou jsem na několika málo místech zaslechl, to je ale spojitost zakládající se na mé fantasii. Naopak nestálost, těkavost skladeb vám spíše než co jiného připomene kanadské Unexpect, kteří prosluli právě hýřením riffů, rytmů, melodií a vůbec všeho, co může v průběhu skladby evolvovat či naopak degradovat.

Davide Tiso k progresivním postupům přidává kopu distorze, kytarové linky tak i přes dokonale čistý a vyvážený zvuk znějí asi stejně neučesaně a hrubě, co ranní kocovina. Připočtěte drsný harsh vokál pěnice Karyn Crisis, která na albu opravdu nezkrocenou, zlou ženou, a dostanete opravdu velmi těžko stravitelné album. Karyn totiž pěje ne zrovna vybíravým způsobem, který nemusí zdaleka každému sednout – po bližším prozkoumání však naleznete cosi, co žije vlastním životem a z čeho stéká hnus a zloba po litrech, čímž koresponduje s celkovým vyzněním Tisova počinu. V případě “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” se totiž dá mluvit opravdu jen o jakýchsi světlých konturách, které tu a tam lemují celkový tvar alba, kterým není nic jiného, než spletitý labyrint plný těch nejodpornějších a zároveň nejkrásnějších hnusů zároveň. Jediné, co bych na závěr albu vytkl, je hrací doba, ale to už je spíše záležitost každého jedince. Někdo padesát minut takhle náročné hudby zhltne s radostí, jiný, třeba já, by uvítal nahrávku o něco kratší, aby byl spokojen ještě o něco více – a věřím, že se najdou i tací, kterým album přijde jako kardinální, nesrozumitelná pitomost. Pro mě je však i přes výtku k délce desky jedním z aspirantů na počin roku.


Další názory:

Co k tomu říct… “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” je jednoduše řečeno deska, která je hodná jména Ephel Duath. A pokud jste s předcházející tvorbou Ephel Duath seznámeni a novinku jste doposud neslyšeli, po předchozí větě už asi tak zhruba víte, co máte očekávat – záležitost, která se značně vymyká běžnému pojetí hudby. Jak vidno, předcházející EP “On Death and Cosmos” bylo takovým předkrmem a ukázkou toho, v jakém rozpoložení se Davide Tiso nachází a jak by mohla znít další deska – “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” totiž více či méně pokračuje v obdobném duchu jako zmiňované minialbum. To znamená, že celým 52 minutám dost suverénně dominují dva prvky – prvním z nich je neuchopitelný a nekonečný proud jazzem načichlých kytarových zvuků a výjezdů v podání hlavního mozku skupiny. Ať už ale předvádí sebevětší šílenosti (a že je teda vážně předvádí!), ani jednou jsem neměl pocit, že by mělo jít o nějakou samoúčelnou onanii nebo ukázku toho, co ještě ten člověk dokáže zahrát – zkráceně řečeno, jakkoliv je kytarová linka složitá a na několik prvních poslechů ukrutně nepřehledná, pořád zůstává hudbou, nejde o “sport”. Druhým klíčovým elementem pak je řev Karyn Crisis, na nějž se nejvíce hodí označení “surový”. Ačkoliv jsou to právě tyto dvě věci, jež si člověk při prvních posleších z “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” odnese, velice brzy se ukáže, že rytmická sekce Ephel Duath rozhodně nedělá jenom křoví pro kytaru Davideho Tisa a vokál jeho manželky, protože i ona obsahuje spoustu fines a je na nejvyšší úrovni. Samozřejmě se jedná o ten druh hudby, pro který prostě musíte mít pochopení, jinak to ani omylem nebudete dávat a produkce Ephel Duath vám přijde jako neskutečná a zbytečná hovadina, ale jestli patříte k těm, jimž se podobné věci líbí, “Hemmed by Light, Shaped by Darkness” si rozhodně užijete.
H.


Dragonhammer – The X Experiment

Dragonhammer - The X Experiment
Země: Itálie
Žánr: power metal
Datum vydání: 2.12.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. It’s Beginning
02. The End of the World
03. Seek in the Ice
04. The X Experiment
05. Escape
06. My Destiny
07. The Others
08. Follow Your Star
09. Last Solution

Hodnocení:
Ježura – 5,5/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Tak si říkám, co je to poslední dobou za módu nahrávat power metalové desky se sci-fi tématikou. Není to tak dávno, co se tu objevila recenze na eponymní (a dlužno dodat, že údajně dost sračkový) debut kapely Lunar Explosion, a nyní přicházejí se svou troškou do mlýna další Italové, Dragonhammer z Říma. Úplně vidím, co si teď asi o desce musíte myslet. Kapela s ultra kýčovitým názvem vydá album s ještě kýčovitějším názvem, a pak to tu dávám do kontextu s deskou, která dvěma redakčním kolegům div že nepřivodila zdravotní potíže. A takhle na první pohled to pro Dragonhammer skutečně nevypadá vůbec růžově, jenže věřte nebo ne, ono nakonec není zase tak zle…

“The X Experiment”, jak se nové dílo Dragonhammer zove, je sice teprve třetí deskou kapely, ovšem pánové nejsou žádní nezkušení cucáci – vznik Dragonhammer se datuje někam do roku 1999, což už je opravdu nějaký ten pátek, a snad právě zkušenost je jedním z elementů, které “The X Experiment” přidávají na přitažlivosti. Jenže aby to nebylo tak jednoduché, tak proti tomuto tvrzení stojí jistá kvalitativní schizofrenie, s níž se deska potýká a kterou by člověk od opravdu zkušené kapely nečekal. Takové prohlášení však namísto odpovědí přináší spíše další otázky, takže se na to pojďme podívat pěkně zblízka a od začátku.

Když bych to měl vzít hodně obecně, “The X Experiment” je v jádru vlastně dost obyčejná power metalová deska se vším, co k tomu patří, což dnes znamená spíš negativní než pozitivní vizitku. Důležitou roli zde hrají klávesy, nesmí chybět vysoko položený vokál, sóla, klasické žánrové melodie, rytmika a stavba riffů. Docela velká část “The X Experiment” je přesně taková, což v lepším případě znamená, že je to takový normální power, na který okamžitě zapomenete, a v horším je to pak místy docela dost špatné. Z fleku mě napadá třeba refrén titulní skladby, který je nejen opakem promyšlenosti, ale na jeho ploše rve uši i vokál Maxe Aguzziho (který jinak nezpívá zle, ale tady je to opravdu nedobré) a i jinde se sem tam objeví nějaká pasáž, která je vyloženě jalová. To jsou ale naštěstí spíš výjimky, které sice praští do uší, ale ve výsledku jde jen o nepatrnou část desky. Její větší část je naopak vlastně docela v pohodě a poslouchat nějak jde, i když si člověk není jistý, proč to vlastně poslouchá. Jestli si ale říkáte, že je to pořád trochu málo, máte naprostou pravdu. Důvodem, proč je výsledná známka vlastně docela sympatická, jsou totiž momenty, které nutí k zamyšlení nad tím, jak je možné, že je složili a na to samé album dostali stejní lidé, kteří jsou odpovědní za ty hrůzy, jež jsou zde také přítomny. Jak je totiž vidět, když Dragonhammer chtějí, tak umí napsat vážně dobrou muziku. K výčtu takových kvalitou výrazně vyčnívajících momentů, které ve svém textu zmiňuje kolega, si dovolím přidat zejména většinu sólíček, ve všech směrech fajn dvojici “The Others” a “Follow Your Star” (což platí zejména pro druhou jmenovanou, protože ačkoli jde o baladu, tak je to snad nejlepší song celé desky a i obecně velice dobrá skladba) nebo třeba sloku titulky, která mi po několika posleších začala připadat vážně super. A je trochu ironie, že na titulní skladbě jde v podstatě popsat celá deska, protože stejně jako ona má své skvělé ale i dost špatné momenty.

Ke cti lze Dragonhammer ale přičíst ještě další věc. Je sice pravda, že až na těch pár světlých výjimek jde o vcelku běžný žánrový materiál, jenže právě tyto vzácné momenty, které místy koketují s trochu progresivnějším pojetím power metalu, spolu s podařeným zvukem a koneckonců i samplovaným intrem pomáhají vytvořit cosi, co vzdáleně připomíná atmosféru. Není to sice atmosféra v pravém slova smyslu, ale albu to pomáhá dosáhnout jisté uvěřitelnosti, a to zejména tím, že je sci-fi motiv konceptu cítit i z vlastní muziky, a nemyslím si, že by to byl jen placebo efekt.

Stejně jako jsme se prokousali ke konci recenze, si i Dragonhammer nakonec vybojovali lehce nadprůměrné hodnocení. Ano, v mých očích je to nadprůměr jen tím nejmenším rozdílem a hodnocení od H. níže snad odráží kvality desky trochu objektivněji, ale nemůžu si pomoct, ta opravdu špatná a nakonec i ta “jen” snesitelná část materiálu “The X Experiment” mi prostě vadí moc na to, abych nechal tu slušnou část v hodnocení převážit výrazněji. Nebo jinak – moje hodnocení odráží zklamání z toho, že se desku nepodařilo dostat na úroveň, na kterou podle mého měla, protože to, co je na “The X Experiment” dobré, není dobré jen tak náhodou, a zbytek úplně žadoní o to, aby se na něm ještě pořádně zapracovalo. Vážně doufám, že Dragonhammer někdy v budoucnu předvedou, že dovedou složit desku bez výraznějších kompromisů nebo alespoň ne tak bipolární, protože jestli se jim to povede, mohl by to být vážně příjemný zážitek, jakého je v power metalovém žánru jako šafránu.


Další názory:

Upřímně se přiznám, že jsem od Dragonhammer čekal hudbu spíš horší než lepší, jelikož zrovna k power metalu bývám už předem trochu skeptický, neboť v dnešní době drtivá většina žánrové produkce platí za totální agro, což z mého pohledu znamená takřka neposlouchatelnou záležitost – a přesně něco takového jsem očekával taktéž od “The X Experiment”. Výsledná podoba desky má sice hodně daleko do toho, aby teď přišel nějaký ukrutný zvrat o tom, jak jsem se v Dragonhammer mýlil a jak mě to album posadilo na prdel, ale rozhodně platí, že se z toho nakonec vyklubala příjemnější nahrávka, než jsem doufal. Jasně, v základě se stále jedná o power metal, který do jisté míry opravdu jede podle zajetých klišé svého stylu – a to jsou případy, kdy jsou Dragonhammer suverénně nejnudnější. Na druhou stranu ovšem Italové dokážou přijít i s docela osvěžujícími momenty, o nichž se nestydím říct, že se mi líbí. Například hned v prvním regulérním songu “The End of the World”, jenž se zpočátku tváří docela jako kravina, je to krátké klávesové sólo v polovině písničky, které oproti zbytku skladby působí vyloženě osvěživě. V “Seek in the Ice” je to třeba epická pasáž krátce po polovině, v titulní “The X Experiment” obecně klávesy, stejně tak si relativní pochvalu zaslouží také povinná balada “Follow Your Star” která na rozdíl od většiny balad žánrových souputníků není neposlouchatelná a ženský vokál, který se v ní objeví, je vyloženě dobrý. O to větší je škoda, že podstatnou část “The X Experiment” stále tvoří takový nic moc power metal, protože kdyby šlo o desku postavenou právě na tom, co mi na muzice Dragonhammer přijde nejzajímavější, na férovku bych dával aspoň 8 bodů. Ale i tak (přinejmenším za docela příjemné překvapení) stále pěkná a nadprůměrná šestka…
H.


Ragestorm – The Thin Line Between Hope and Ruin

Ragestorm - The Thin Line Between Hope and Ruin
Země: Itálie
Žánr: death / thrash metal
Datum vydání: 15.9.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. The Meatgrinder Theory
02. Debt Ritual
03. Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene
04. Moloch
05. Idiocracy
06. Acid Tears
07. Hari Seldon’s Speech
08. The Thin Line Between Hope and Ruin
09. Soldiers of a Lost War
10. New World Disorder
11. Reaching the Impossible

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Music Solutions Agency

Parta makarónců fungujících pod jménem Ragestorm si nezvolila své jméno jako slepenec “hněvu” a “bouře”, jak zní překlad tohoto spojení, jen tak náhodou. Jejich debutové album “The Thin Line Between Hope and Ruin”, totiž přesně naplňuje představu, která se člověku s těmito slovy může hudebně asociovat. Pětice z italské Aosty se v uplynulých devíti letech, během nichž se počítá jejich aktivní historie, vyhrála prostřednictvím několika demosnímků a předloňského EP “The Meatgrinder Manifest” v masivní lokomotivu, která nejede na uhlí či páru, ale jejím hnacím palivem je našlapanost, energie a agrese.

Jakkoli je “The Thin Line Between Hope and Ruin” počin skrz naskrz prošpikovaný těmi nejobyčejnějšími rychlejšími rytmy, kytarovými riffy a vyřvávanými refrény, tak má jejich melodický death/thrash neuvěřitelnou schopnost strhnout posluchače na svou stranu. První poslech nenasvědčoval tomu, že bych se při psaní recenze mohl nad tvorbou Ragestorm nějakým způsobem rozplývat. Celkem obyčejný šlapavý death metal s melodickými příkrasami severské scény doplněný o příjemný, ovšem ničím vyčnívající vokál na pomezí řevu a chropotu, jsou sice věci, které k sobě pasují, ale takových kapel a samotných alb už tady bylo tolik, že časem začnou splývat v jednu kouli neurčita. Čím se tedy Ragestorm liší? Jejich hudba je velmi chytlavá, až bych je začal podezřívat, že si vzali pod ruky staré hitovky velkých kapel a přehráli je k obrazu svému. Co skladba, to hitovým potenciálem nacpaný flák, který šlape na vlně hrubých kytarových riffů, nakopávající rytmiky a v rámci stylu melodických refrénů, v nichž zpěvákovi Markemu vypomůže zbytek s energickými sbory nebo basák Kolla vytáhne svůj výše položený ječák, jako třeba ve vypalovačce “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene”. Jak říkám, nic světoborného, ale podané je to s takovým nasazením, že vám “The Thin Line Between Hope and Ruin” ani nepřijde tak dlouhé, jak ve skutečnosti je, což říká člověk, jemuž je nepřiměřená stopáž proti srsti dost často.

Abych tady jen neplácal do větru a nechválil každý tón desky, tak přiznám, že “The Thin Line Between Hope and Ruin” má občas i nějakou tu mouchu. Hned úvod prvního velkého alba Ragestorm žádný posluchačský zážitek neslibuje, protože “The Meatgrinder Theory” je z velké části celkem obyčejnou death metalovou hrnbou ve středním tempu, již zdobí šlapavý riff, ale dokud se v poslední minutě nespustí pořádná smršť, působí obyčejně a vlastně i nezáživně. Totéž platí i o průměrné “Idiocracy”, která v kontextu zbylých písní snadno zapadne. Ragestorm totiž sluší hlavně rychlé momenty, ve kterých mají pořádnou sílu. Za všechny rychlejší skladby nemůžu opomenout už zmíněnou palbu “Polysilicotetrapropyvinylfluorethalene” s nezapamatovatelným titulem. Zrychlení At the Gates v pořádné formě – přesně tak tenhle úder mezi oči zní. Charakteristické chrastivé riffy samozřejmě dávají vzpomenout na další řádku severských kapel, ale vliv At the Gates v těch thrashovějších a Hypocrisy v melodičtějších pasážích nelze přeslechnout. Zejména dvojice “Moloch” a “Soldiers of a Lost War” jako by vypadla z palice Petera Tägtgrena. “Moloch” díky své chytlavé struktuře, kterou od Tägtgrenova vlivu odtahuje snad jen sborová vyřvávačka v refrénu, a druhá jmenovaná díky melodickým kytarám, kterých je v ní opravdu hodně, což není na škodu. Jako jistá forma odpočinku po nátlakové titulce, již krom nejdelší stopáže vytahuje z řady ještě akustická pasáž z konce třetí minuty, určitě neurazí. Druhá polovina této písně je na poměry té první mírně experiemntálnější a jemně se přechází od hymnických death metalových momentů k pomalému kytarovému konci, takže proč ne, protože to nepůsobí jako snaha o umělé natažení stopáže.

Když už tady padlo slovo experiment, tak nelze nezmínit podivnou “Hari Seldon’s Speech”, kterou prostě nechápu. Jedná o elektronický kousek, jenž totálně vyčnívá a v němž místo vokálu převezme otěže nasamplovaný (asi) projev. Kdyby se zůstalo u takové formy, kdy se o onu elektroniku starají industriální zvuky v pozadí a klávesy, jako v první polovině a celá skladba se přesunula na poslední místo tracklistu, tak není co řešit, vezmu ji jakou běžné outro, ale od druhé minuty začne industriální disko jak vyšité a z toho, jak “Hari Seldon’s Speech” popisuji, je zřejmé, že tímto se mi borci fakt netrefili do vkusu a mít tu možnost, klidně ji úplně vypustím. Nicméně, protože v závěru alba číhá ještě dvojice konzervativně stavěných “New World Disorder” a “Reaching the Impossible”, jež jsou “pouze” plné kytarových riffů a melodií, tak je důvod, proč zmíněnou krávovinu přečkat.

Seversky chladný death metal se zámořskými thrashovými rytmi ze slunné Itálie? V provedení Ragestorm nic neuvěřitelného. Nalijme si čistého vína, přestože už to v recenzi padlo, tak “The Thin Line Between Hope and Ruin” není žádná óda na objevnost, ale svým zemitým, přesto však vzdušně chytlavým přístupem k death metalovému žánru, se jedná o tak pohodový materiál, že nelze kapelu odsuzovat za nezáživnost nebo dokonce nudnost svého debutového alba. Nakonec jsem tak místo desky, z níž smrdí průměr na všechny strany a která po chvíli zmízí pod nánosem prachu, obdržel od Ragestorm desku, kterou si určitě budu pamatovat, a proto vyšší hodnocení.


Cordyceps – Cordyceps

Cordyceps - Cordyceps
Země: Itálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Qanat Records

Tracklist:
01. I Don’t Care
02. Part of a Sick System
03. Ten
04. Crumbling Mind
05. Suffocate
06. God of Nothingness
07. Dead Sun

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Qanat Records

Ačkoli to tak úplně na první pohled nevypadá, Cordyceps nejsou naprosto tuctová death metalová kapela, jak by se při letmém poslechu mohlo zdát, protože přesně takhle na mě z ukázek působili. Death metalové ingredience sice tvoří podstatné gró jejich tvorby, takže to není úplně od věci, ale neznamená to, že by nezbylo místo na nic jiného. Italská kapela, která svůj podivný název převzala dle asijské cizopasné léčivé houby, by se s přimhouřením obou očí dala označit jako plod spojení klasického deathu a technického a prstylámavého math metalu. Kombinace to sice není nikterak originální, ale přesto v konečném výsledku působí jako příjemné osvěžení mezi hordou part, které se drží spíše klasického a mnohem úspěšnějšího modelu.

Při zamyšlení nad tím, co tahle skupina vlastně hraje, se dere na mysl otázka, jestli to bude dohromady fungovat, aniž by poměr mezi agresivním a technickým zaměřením tvorby Cordyceps vyzníval ve prospěch toho či onoho aspektu jejich hudby a nezabředlo se do stylového stereotypu. S radostí můžu říct, že se tak naštěstí neděje. Věřte, že “Cordyceps” je dílem promyšleným a v tomto ohledu velmi vyrovnaným, takže chytré riffy mají stejnou váhu jako ty drtící momenty, při kterých se lámou kosti. Jen škoda nedostatečně průrazného zvuku, který působí zbytečně ploše a tak nějak postrádá nebezpečnost, kterou bych od podobně laděné party předpokládal. Ne, že by kytary, bicí nebo zpěv nezněly dohromady dobře a kolektivně, ale výsledný mix se prostě nevyvedl, a pokud nebyl záměr, aby “Cordyceps” znělo i přes modernější zaměření hudební náplně stále dostatečně oldschoolově, tak to ve výsledku malinko sráží dobrý dojem, který ve mně nahrávka zanechává.

Co je velmi příjemné, je stopáž, která se nestala otrokem snahy předvést toho najednou co nejvíc, takže půlhodinka je při sedmipísňové kolekci tak akorát. Akorát na to, aby se naplno podařilo rozvinout nápady, které se v jednotlivých skladbách objeví, a akorát na to, aby nezačaly působit repetitivně a rozmělněně. Vůbec nejdelší položka tracklistu, úvodní “I Don’t Care”, je navíc natažena o dvouminutové, nic neprozazující intro, takže jakmile utichne, přichází ten správný čas na hutný kytarový motiv, který se několikrát otočí v disharmonicky odsekávaný riff. Bicí by jako kontrast mohly být o něco nápaditější, protože takhle vlastně “jen” dopňují kytarové plochy, přestože by jejich výsledek mohl být mnohem zajímavější. Toto však neplatí jen na první skladbu, ale na album jako celek, takže pokud přehlédnu dvoukopákové smršti, k nimž se bicmen občas odhodlá, tak vyložené technické finesy od něj nečekejte. Lahůdkou je parádní kytarové sólo, které jako by vypadlo z šuplíku instrumentálním matematikům Animal as Leaders. Opět platí, že jejich jméno při poslechu vypluje na povrch vícekrát, nejen v “I Don’t Care”. Třeba celá “God of Nothingness” je jim podobná, samozřejmě jen s rozdílem vokálního řevu, který se jen zřídka odprostí od hrubého, nízko položeného projevu. Že se Cordyceps nebojí klávesových ploch, toho je důkazem pecka s titulem “Ten”. Pro mě absolutní vrchol celého alba. Kytary jsou zde v pomalejších momentech dost melodické, a když se k nim v polovině stopáže přidají klávesy a – s nadsázkou myšleno – melodický zpěv, tak není pochyb o tom, která ze skladeb má nejhitovější ambice ze všech.

Pokud jste dosud čekali, kdy padne jméno severských drtičů a průkopníků math metalu Meshuggah, tak je tady ta správná chvíle, protože po (v rámci mezí) odlehčené “Ten” je tady mlátička “Crumbling Mind”, která je dokonalým spojením severského death metalového nátlaku a charakteristických kytarových vsuvek zmíněné legendy. Na závěr ještě jakožto jeden z vrcholů nemůžu opomenout finální track “Dead Sun”, ve kterém se vyřádili oba kytaristé, jejichž sólové výstupy jako by nechtěly dospět ke svému konci. Netrvá to samozřejmě věčně, takže zbylo místo na závěr, který graduje pod nánosem klávesového oparu a sekaného riffu. Ty doplňuje melodická kytara v pozadí, takže výsledek zní oproti zbytku skoro až epickým dojmem a lze tak mluvit o závěru ve velkém stylu.

Pokud se řadíte mezi příznivce výše zníměných seskupení, tak by vám Cordyceps nemuseli být úplně cizí. Jejich verze technického math metalu má sice pořád daleko k promyšlenosti velkých kapel žánru a příklon k death metalové zatěžkonosti je patrný, ale výsledek zní nad očekávání uceleně a hlavně se dobře poslouchá. Nebýt zvuku, který mi nesedl, tak bych šel s výsledným hodnocením ještě o půl bodík výš, ale myslím, že 6,5 bodů je na “noname” italskou kapelu bez výrazného puncu originality, jenž jí však stačí k tomu, aby se oddělila od zástupu dalších, velmi dobrý výsledek.


Phobonoid – Orbita

Phobonoid - Orbita
Země: Itálie
Žánr: industrial black metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Phobos
02. ex
03. Vuoto
04. Lo spettro di Deimos
05. Omega
06. Magnete
07. Deimos

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

“Ty vole, tak to je kurva nářez” – přesně tohle byla ta úplně první věc, která mě napadla při seznamovacím poslechu minialba “Orbita” od italského jednočlenného projektu Phobonoid. Nebudeme však předbíhat, nejprve nastíním situaci…

Představte si, že jsou dvě ráno, do oken mlátí prudký vítr, celý dům už spí. Vy ovšem stále sedíte u počítače, mordujete se s novinkami pro jednu nejmenovanou stránku a k tomu vám hraje nová deska Lady Gaga. Píšete, píšete a najednou album skončí, což se občas stane každému albu, jelikož jak známo, kapacita nosičů není nekonečná. Přestanete na chvíli psát a začnete zasvěceně dumat nad tím, co si pustit dál. Po příjemném popíku máte chuť na nějaké to black metalové zlo, k tomu vám na harddisku visí několik desítek alb na poslech na recenze a hodnocení, tak se podíváte do příslušné složky na nahrávky, které jste doposud neslyšeli. Tam uvidíte jakýsi Phobonoid, který vám před časem přišel, tak ve vás uzraje osudové rozhodnutí, že tam šoupnete zrovinka tuhle fošnu – stejně už je načase, abyste si to konečně poslechli. A tak se také stane. A v téhle ospalé atmosféře pozdních nočních hodin, kdy už se vám zavírají oči, že na ten monitor skoro nevidíte, se na vás vyvalí něco takhle zničujícího a úplně vás to smete…

Nyní se možná zeptáte, jakýže zázrak to tedy Phobonoid hrají… nebo spíš hraje, protože – jak už jednou zaznělo – se jedná o jednočlenný projekt. Promo materiál sliboval “cinematic black metal”, pod čímž si osobně představím spíš nějakou symfonickou blbinku; dále má prý pozadí skupiny ležet na scéně punk/HC/noise, což by zase mohlo budit očekávání nějaké drtící kombinace black metalu a hardcoru, jakou předvádějí dejme tomu třeba Celeste nebo The Secret. Ani jedno ovšem není pravda. Pokud bych měl muziku, jaká se na “Orbita” nachází, přirovnat k jedné jediné kapele, okamžitě se mi vybaví švýcarští cestovatelé do kosmických dálek Darkspace. Phobonoid sice zdaleka není hudba tak extrémní, monotónní a pro běžného smrtelníka takřka neposlouchatelná, jako jsou na neprostupné hlukové stěně postavené, předlouhé hypnotické opusy zmiňovaných Švýcarů, zde se jedná o záležitost trochu umírněnější (i když v porovnání s Darkspace je umírněnější skoro všechno), ale i na “Orbita” se vyskytuje pár značně extrémních momentů, i podobný tlak a intenzita, občasné industriální ruchy a dokonce tematické zaměření sedí. I tak to ale berte spíše jako berličku, jelikož ta podoba obou formací není úplně stejná.

Hypnotičnost a také uhrančivost jsou tím, čím “Orbita” vládne naprosto excelentně. Celé EP má sice pouhých 20 minut, ale oč je počin kratší, o to je celková atmosféra zahuštěnější a výsledek intenzivnější a působivější. Hned první skladba “Phobos”, která je možná do jisté míry zamýšlena i jako intro, posluchače doslova pohltí. Pomalu narůstá a graduje do čím dál tím odpornějšího závěru – a už v této chvíli mě Phobonoid měl skoro na své straně. Definitivně si mě pak EP získalo s druhou “ex”, což je právě jedna z těch kompozic, v níž se ozývá citelný vliv Darkspace. Drtivá stěna zvuku, absolutně uhrančivý feeling a všeobklopující atmosféra chladného a nekonečného kosmu.

V podobném duchu se nese i zbytek “Orbita”, jenže Phobonoid dokáže v průběhu skladeb nabízet doslova bravurní momenty. Třeba v hned následující “Vuoto” se objeví několik působivých pomalejších pasáží, drtivá kytarová práce, ambientní ruchy – a posluchač v neustálém pozoru, co bude následovat. Za syntetického bouchání se “Vuoto” přelije do pomalého uhrančivého žalmu “Lo spettro di Deimos” a opět vše funguje až neuvěřitelně skvěle. “Omega” je další intenzivnější kus, který ve své první polovině ničí, aby se následně zlomil do středního tempa a pomalu odezněl do dálky. “Magnete” je spíš takovým předělem mezi zbytkem EP a poslední kompozicí, ale i ten je patřičně plíživý a stejně jako zbylé songy se dokáže dostat pod kůži, přesto však směřuje k tomu, aby posluchače připravil na úplný vrchol “Orbita” v podobě závěrečného opusu “Deimos”, jenž disponuje naprosto fenomenálními melodiemi a končí perfektním táhlým sólem takřka přes polovinu písně.

Ohledně “Orbita” je před koncem článku nutné zdůraznit ještě jednu věc, kterou je koncept alba. Středobodem EP je totiž příběh o konci civilizace na Marsu, jehož svědkem je jakýsi Phobos, který má být chápan jako družice i jako Bůh strachu zároveň. Příběh pak končí ve chvíli, kdy se Phobos na zničeném povrchu Marsu setká se svým bratrem Deimosem. Víc nevím a také nevím, jestli by mi pomohly texty, jelikož většina EP takřka instrumentální, a když už se nějaký vokál ozve, je to jen neurčitý schizofrenický řev kdesi v pozadí, který zní spíše jako další nástroj.

Od Phobonoid jsem nečekal zhola nic, ale “Orbita” mě doslova posadila na prdel, protože to EP je excelentní – naprosto vážně a beze srandy. Jeho jedinou nevýhodu vidím v tom, že má pouhých 20 minut, protože na takhle výtečnou věc je to prostě setsakra málo – pokud by byla udržena nastavená laťka, s naprostým přehledem bych Phobonoid sežral klidně i třikrát delší hrací čas. Kdyby se jednalo o dlouhohrající desku s minimálně dvojnásobnou stopáží, vše by bylo naprosto stejně intenzivní a dostalo mě to stejně jako těchto 20 minut, zcela reálně bych uvažoval i o devíti bodech, nicméně vzhledem k tomu, že 20 minut takhle povedené záležitosti mi jednoduše nestačí a chtěl bych víc, dávám “jenom” 8,5. Ale jinak se není o čem bavit – obrovské doporučení!


Kali Yuga – Stoned Without the Sun

Kali Yuga - Stoned Without the Sun
Země: Itálie
Žánr: stoner rock
Datum vydání: 4.8.2013
Label: Qanat Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Qanat Records

Nevím vlastně nic o tom, co je skupina Kali Yuga zač. Skoro stejně málo toho vím o stoner rocku, kam by jejich tvorba šla asi nejlépe zařadit. Jedno ale vím jistě: “Stoned Without the Sun” je rozhodně zábavné album. Je to album, které všemi směry šíří pozitivní energii. Vše, co k tomu potřebuje, je uvolněná nálada, pár jednoduchých riffů, garážový zvuk a značně diskutabilní kvalita zpěvu. Právě zpěv bude asi to první, co vás na “Stoned Without the Sun” zaujme. Nevím, nakolik mohu věřit svým uším, ovšem mám takový dojem, že Bizio Rizzo neustále balancuje na hranici falešnosti. To však kupodivu vůbec nevadí, protože zpěv není to hlavní, co může “Stoned Without the Sun” posluchačům nabídnout. Album totiž tak nějak záhadně funguje, což ukazuje hned první pecka “The Underwater Snake Is Waiting… for the Mountain to Come”. Chytlavé riffy doplňuje doslova masivní baskytara a energické bicí. Biziův podivný zpěv do toho všeho tak nějak pěkně zapadá. I přes svou přímočarost je úvodní skladba docela dlouhá (necelých osm minut), což však neznamená, že by v některém okamžiku snad začala nudit.

Sám jsem si však oblíbil až následující píseň. “Laila” svou první polovinou pouze směřuje k závěrečnému sólu, které není nijak technicky oslňující, jde však o skvělou a vysoce zábavnou jízdu, jaké dominovaly rockové hudbě před několika desetiletími. Ani jedna z následujících skladeb skladeb se úrovní druhé písně nevyrovná, ovšem kvalita neklesá o moc hlouběji. “Gina’s Tape” představuje uvolněný, velice pohodový poslech, desetiminutová “Dinosaurs” zase ukazuje, jak správně vygradovat píseň v závěrečných sekundách (ačkoli prostřední část mohla být o pár minut kratší) a snad jen závěrečná bonusovka “True Lies” nechá laťku kvality poklesnout níže, než bychom se na jinak solidním albu přáli. Tak či tak je “Stoned Without the Sun” solidní poslech a příjemné odlehčení ponurých podzimních dnů.


Felis Catus – Transition

Felis Catus - Transition
Země: Itálie
Žánr: chillout / ambient / minimal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Qanat Records

Tracklist:
01. Act 1 (Landscapes of a Lost Civilization)
02. Act 2 (Living in a Temporary Journey)
03. Act 3 (Social Collapse and Individual Drama)
04. Act 4 (The Last Intimate Pilgrimage)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qanat Records

Popravdě řečeno, nevědět dopředu, v rámci jakých žánrů Felis Catus tvoří, podle jména bych to asi jen tak netipl. Název může evokovat náhodnou power metalovou smečku, znalé latináře pak “Obratná kočka” přiblíží k poněkud živější hudbě, než jaká posluchače obestře po kliknutí na tlačítko play. Ať už ale název kapely znamená cokoliv, nová deska “Transition” se pohybuje ve vodách ambientu, psy-chillu a mírného experimentu.

Rovných sedmačtyřicet minut rozporcovaných do čtyř skladeb nabídne výlet do čtyř odlišných koutů světa jediného tvůrce, jímž je Francesco Cucinotta ze Sicílie. Ačkoliv základní kameny jsou otesány zhruba stejně, autor na nich staví pokaždé jiný palác, navozuje odlišnou náladu, vyvolává jiné pocity. Rozhodně tedy nejde o nahrávku stereotypní a zaměřenou jedním směrem. Francescovo lehké experimentování se stavbou skladeb, postupné nabalování a proměny motivů by občas zasloužily rozkouskovat do více písní, nebo naopak slít v jednolitou, náladovou kompozici, ke které má celá deska asi nejblíže. Ostatně jednotlivé tracky nesou název “Act 1”“Act 4”, sám autor se tedy s názvy nebo bližší charakteristikou po této stránce nijak nezaobíral.

Na jedné databázi jsem se dočetl, že hlavním žánrem Felis Catus je ambientní black. Pokud tomu tak bylo někdy v minulosti, v případě “Transition” to rozhodně neplatí. Už jen metal je v tomhle případě cizí slovo, nemluvě o jeho černé odnoži. Francesco se drží lehké elektroniky, kterou kombinuje s industrialovými ruchy, pípáním, šumem, soft-noisem a občas až náběhy k dronu. Na druhé straně ale koketuje i s vyloženě pohodovými pasážemi, jež přináší bezstarostné slunko mořské pláže i s barem plným vychlazených drinků. V několika málo případech se ozve i elektrická kytara, zdaleka ale nejde mluvit o riffech, spíše o slabé chvilce, kdy už to prostě pár strun nevydrželo a potřebovalo si nutně zakvílet. Výše zmíněné prvky se samozřejmě nevyskytují pouze samostatně, najde se řada pěkných momentů, kdy se sluníčková nálada potkává s generátorem šumu a různorodé složky směsice mezi sebou příjemně kontrastují, udržují posluchačovu pozornost. Mnohem zajímavější ale je, že to celé nějak i přes všechnu tu proměnlivost, náladovost a všemožné kombinace drží pohromadě a jednotlivé dílky do sebe zapadají. Na první pohled chaotické proměny a variace nejsou ani zdaleka tak nahodilé, jak by se mohlo některým zdát. A ani po pečlivém náslechu jsem nenarazil na nic, co by mi vyloženě nesedělo, tahalo za uši nebo jiným způsobem hyzdilo dojem z alba.

Pokud tedy hledáte album, u kterého můžete vypnout mozek a relaxovat, užít si výlet do zasněných továren kdesi v mafiánské Sicílii, “Transition” je jasnou volbou. Pokud hledáte nevšední kombinaci chillu, ambientu a trochy industrialu, zhlédnete se v albu taktéž. Vzhledem k tomu, že Francesco nezachází do extrémů, neútočí na vaše smysly ze všech stran, ale jen nechává hudbu plynout, je jeho nový počin vhodný i pro ty, kteří by chtěli zkusit něco nového, co v metalu nebo rocku prostě nenajdou a Enya už je pro ně oposlouchaným kolovrátkem na tři doby. A i pro mě, pro kterého je z hlediska různých extrémů a experimentů “Trainsition” v podstatě čajíčkem, je naopak velmi dobrou, pohodovou deskou.