Archiv štítku: ITA

Itálie

Knowing2fly – Here on My Feet

Knowing2fly - Here on My Feet
Země: Itálie
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. 3.2
02. Burn This Rock
03. Point of No Return
04. My Demons
05. Hidden by You
06. You Are Your Only Bystander
07. Drag Me to Hell Pt. I
08. Drag Me to Hell Pt. II
09. Unhitch
10. Specular Twin Diadems
11. Sun Reader
12. Soothin’ Myself
13. UnWise

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Když už máte místo osvědčeného jména sáhnout po nějaké úplně neznámé kapele, děláte tak buď z nudy nebo ze zvědavosti, každopádně v obou případech platí, že doufáte alespoň v to, aby vás dotyčná formace jakž takž zabavila, a pokud se z toho nakonec vyklube něco opravdu dobrého, je to spíš příjemný bonus než naplnění očekávání – i když výjimky se samozřejmě mohou najít. A co taky čekat od no name italské rockovky než nějakou tu zábavu, takže na kapelu Knowing2fly a jejich řadový debut “Here on My Feet” jsem určitě nekladl nějaké přehnané nároky. Přesto ale není výsledek nikterak oslnivý, a proč tomu tak je, to mám v úmyslu rozvést v následujících řádcích.

Právě kvůli tomu, že jsem od Knowing2fly nečekal žádné zázraky, jsem byl dost překvapený, že ta muzika vůbec není špatná. Knowing2fly totiž zjevně umí hrát i skládat a na výsledku je to sakra znát. Čistě po kompoziční stránce je to vážně dost slušné – zejména kytaristé umějí přijít s dobrými riffy, sóly a kdoví čím ještě a poskládat to dohromady způsobem, který prostě chytne a dovede velmi obstojně bavit. Pocitově bych to zařadil jako přiměřeně moderní rock, v němž jsou slyšet metalové a místy i punkové vlivy, ale i když škatulky odsuneme stranou, má to energii, šlape to a přitom je to po hudební stránce dostatečně kvalitní, aby to člověk neposlouchal jenom jako guilty pleasure, ale jako úplně normální muziku, která ho baví.

Projev Knowing2fly na “Here on My Feet” ale není jen přísně jednotvárný a v rámci žánru nabízí i relativně zajímavá ozvláštnění. Našláplý start alba je celkem standard, nejinak jsou na tom i nezbytné baladické vsuvky (začátek “My Demons” je docela fajn, celá “Drag Me to Hell Pt. I” už méně, ale pořád to jde), ale dále se sem tam objeví různé postupy, které sice někoho připomínají (vzpomněl jsem si jen na System of a Down; další inspirace jsem bohužel nerozklíčoval, ale jsou tam jasně slyšet), ale i tak dělají rozhodně dobrotu. Naprosto mimo a nade všechny ostatní skladby ale ční jedenáctka “Sun Reader”. Získala si mě hned poprvé, co jsem ji slyšel, a už od té doby mi nedochází, jak je možné, že něco takového nahrála stejná kapela, která je podepsaná pod zbytkem “Here on My Feet”. Nevysvětlujte si to špatně, pořád platí to, co jsem psal výše, a “Here on My Feet” je hudebně solidní deska, ale “Sun Reader” je asi tak o dvě ligy výš a navíc úplně jiná než všechno, co se na tomhle albu nachází. Ta skladba je krásná, zasněná, inteligentní, atmosférická a ve své relativní jednoduchosti disponuje ohromnou silou. Kazí ji ale jedna věc – závěr, který se zlomí zpět do toho fajnového, ale s něčím, jako je “Sun Reader”, absolutně nesouvisejícího šlapavého rock metalu, a to i přesto, že si gradace, která tomuto zlomu předchází, vyloženě žádá nějaké majestátní black metalové vyvrcholení. I tak je ale “Sun Reader” takový malý zázrak a navzdory tomu nešťastnému zakončení stoprocentně nejsilnější skladba desky.

Některým čtenářům určitě neuniklo, že když zde Knowing2fly chválím, hovořím výhradně o samotné muzice respektive její kompozici a provedení a jaksi opomínám vokál. To prosím není náhoda, protože zpěv je zde natolik důležitý, že mu věnuji celý odstavec. Když to mám říct na plnou hubu, hlavní vokál je dost příšerný, dá se říct, že jeho majitel neumí zpívat a je tím nejtěžším šutrem, který celou desku táhne dolů. Jako jo, je pravda, že pan zpěvák má své momenty, a když trochu přitlačí na pilu, tak je to docela v pohodě a místy snad i dobré, ale když náhodou nohu z plynu sundá, tak to naprosto regulérně tahá za uši. Uznávám, že onen punkový nádech je zčásti i dílem zpěvákovy nepřesné intonace, ale co je moc, to je příliš a příšernosti, které onen nešťastník vypouští z hrdla třeba v “Hidden by You”, “You Are Your Only Bystander” nebo “Specular Twin Diadems”, to je prostě extrém i na ten nejujetější punk, snést se to opravdu nedá a z jinak přinejhorším průměrných skladeb to dělá takřka neposlouchatelný odpad. A druhý hlas, který se párkrát přihlásí o slovo, to moc nezachraňuje, i když se snaží celkem srdnatě…

Knowing2fly jsou vážně podivné těleso. Jsou schopni napsat materiál, který by měl rozhodně na sedmičkové hodnocení, a dovedou šokovat skladbou, jejíž většina je naprosto skvostná a být celé album na její úrovni, váhám, jestli neudělit devítku. Dokonce i těch padesát minut stopáže “Here on My Feet” lze v jejich režii bez větších útrap přežít, ale pak to zazdí tragickým vokálem, který to všechno táhne brutálně dolů. Fakt by mě zajímalo, jak by “Here on My Feet” zněla, kdyby ji nazpíval kompetentní zpěvák. Takhle bohužel za slabší šestku.


Enthroning Silence – Throned Upon Ashes of Dusk

Enthroning Silence - Throned Upon Ashes of Dusk
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Autumn Embers
02. Nocturnal Reverence of Redemption
03. The Mournful Season
04. In Thy Advent, My Triumph
05. Of Torment Towards Fairy Grace
06. To Seal the Last Resonance of Perdition

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Dusktone

Enthroning Silence je italský projekt, jehož žánrové zařazení je naprosto jednoduché – depresivní black metal. Dvě desky už pod tímto názvem vyšly před deseti a více lety, konkrétně “Unnamed Quintessence of Grimness” v roce 2002 a “A Dream of Nightskies” v roce 2004, jenže poté se nad skupinou trochu zavřela voda a třetí dlouhohrající počin se tak objevil až na sklonku loňského roku po dlouhých devíti letech pod názvem “Throned Upon Ashes of Dusk” – a jak už zcela jistě tušíte, právě tenhle kousek bude naším dnešním tématem.

Devět let už je dost dlouhá doba, což asi vědí i samotní Enthroning Silence, takže se nejspíš rozhodli vyvážit dlouhé čekání dostatkem nového materiálu, což v překladu znamená, že se hrací doba “Throned Upon Ashes of Dusk” vyšplhala na vysokých bezmála 67 minut. Na jednu stranu je to možná pochopitelné, ale ve výsledku právě v téhle délce osobně vidím slabinu nahrávky, ale o tom až o něco později…

Muzika Enthroning Silence se v drtivé většině času nese ve středním až pomalejším tempu… tedy, spíš v tom pomalejším. Riffy se táhnou jak mrtvolný puch ze hřbitova, přelévají se pomalu, chvílemi skoro až líně, jednoduchá rytmika je v tom jen podporuje. Samozřejmě, sem tam dojde i na nějaký rychlejší kousek, což je případ třeba začátku druhé skladby “Nocturnal Reverence of Redemption”, ale takové momenty jsou spíše v menšině. Do toho v žádném případě nesmí chybět zastřený black metalový skřehot, aby bylo dílo dokonáno. Posledním vcelku výrazným prvkem “Throned Upon Ashes of Dusk” je to, že na pozadí této téměř neměnné stěny mrazivých riffů hraje většinu času nějaká plíživá melodie nebo lehké vybrnkávaní na kytaru, což je recept, díky němuž si při poslechu Enthroning Silence nejednou vzpomenete třeba na takové Nocturnal Depression z Francie. Když si tohle všechno dáte dohromady, je asi vcelku zbytečné při takovéhle konstelaci dodávat, že je “Throned Upon Ashes of Dusk” vybaveno hodně syrovým, podzemním a řezavým zvukem.

Ačkoliv jsou tohle všechno věci, s nimiž se už v rámci black metalového žánru nejednou setkala většina z nás, i přes neoriginalitu je to stále něco, s čím se dá pracovat. Osobně si myslím – a doufám, že nejsem sám – že hlavním cílem takových kapel je tvořit především atmosféru, jíž by mělo být podřízeno takřka vše. Evidentně s touto filozofií pracují rovněž Enthroning Silence, protože na “Throned Upon Ashes of Dusk” je jasně znát, že právě atmosféra by měla být hlavní náplní nahrávky. Potěšující je, že se to vážně podařilo, a i když se zase nejedná o něco tak extrémně silného, že byste se z toho nemohli vzpamatovat, pořád to v tom cítit je natolik, aby byly skladby Enthroning Silence jednotlivě dostatečně zábavné, přestože vcelku běžně přesahují hranici deseti minut.

Věnujte ovšem pozornost jednomu slovíčku – “jednotlivě”. Zde se konečně dostáváme k již jednou zmiňovanému největšímu kamenu úrazu “Throned Upon Ashes of Dusk”, kterým je délka. Materiál, jaký Enthroning Silence nabízejí, je sám o sobě v rámci svého žánru dost povedený, ale na to, aby utáhnul více jak hodinu, nemá ani náhodou. Album si pustíte, začne to v pohodě, hned první píseň “Autumn Embers” je dobrá, ta druhá taky, i ta další, ale když skončí “The Mournful Season”, řeknete si, že už to stačilo… a pak se podíváte do přehrávače a zjistíte, že na vás čeká ještě jednou tolik hudby. Tři skladby ve druhé polovině “Throned Upon Ashes of Dusk” nejsou o nic horší než ty první tři, nejsou ani o nic lepší… jsou vlastně pořád skoro stejné. To album je totiž ve výsledku tak neskutečně monotónní, že je to nakonec takřka neposlouchatelné jako celek, protože s tím jednoduše seknete po třetí, maximálně čtvrté písničce a dál už nebudete mít chuť poslouchat, protože budete zcela nasyceni.

A to mi přijde jako obrovská škoda, protože jak už bylo řečeno, sama o sobě ta hudba není vůbec špatná, spíš vlastně naopak, takže mě to vlastně dost mrzí, že jinak kvalitní album je potápěno neukočírovanou délkou. Trochu mi to připomíná relativně nedávno recenzovaný španělský projekt Grim Funeral, jenž rovněž nabízel monotónní black metal, který byl vlastně dobrý, ale krutě dojížděl na přílišnou hrací dobu. Pokud by “Throned Upon Ashes of Dusk” třeba vyšlo jako jedna půlhodinová deska a za půl roku druhá půlhodinová deska, ve výsledku by to oběma polovinám prospělo mnohem více a byly by působivější, než jsou společně pod jednou střechou, a také hodnocení by bylo vyšší, byť 6,5/10 stále značí, že i přesto neduh je to pořád relativně povedená a nadprůměrná nahrávka.


Chronos Zero – A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha

Chronos Zero - A Prelude into Emptiness - The Tears Path: Chapter Alpha
Země: Itálie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 11.11.2013
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Spires
02. Breath of Chaos
03. Shadow’s Lair
04. Lost Hope, New Hope Pt. I
05. Lost Hope, New Hope Pt. II
06. The Creation
07. Sigh of Damnation
08. Hearts into Darkness
09. At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude)
10. Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV)

Hodnocení:
Kaša – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Začnu (ne)tradičně trochu zeširoka. Z toho množství promoalb, které mi během působení na našem blogu prošlo pod rukama, si takhle z fleku nepamatuju kapelu, která by už v době vydání debutu zněla, jako (sice stále ještě širší, ale i tak) žánrová špička a jejíž první počin by působil po všech stránkách profesionálně, skladatelsky byl na prvotřídní úrovni a při poslechu bez jakýchkoli dalších informací bych žasl, jaktože se ke mně taková parta, která už určitě patří k hvězdným jménům žánru, nedostala. Správně tušíte, že bych takhle pitomě nezačínal ze dvou důvodů. Zaprvé by mě musel napadnou lepší úvod a zadruhé by italská pětice Chronos Zero, respektive její debutový počin s šíleným názvem “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” nesměla spadat do výše popsané škatulky, protože přesně taková tato parta je.

Jakkoli titul jejich prvotiny svádí k asociaci s epickou symfonickou power metalovou operou, což by vzhledem k zemi jejich původu nebylo zas až tak nemyslitelné, tak v tomto případě nechť zbystří fanoušci progresivního metalu. Melodického, ale kytarově pořádně hutného. Přímočarého, ale kompozičně do posledního detailu vypiplaného. Říká se, že protiklady se přitahují, tak v tomto případě to platí doslova a všechna zmíněná antonyma se sloučila v jeden neoddělitelný monolit, který funguje až nezvykle působivě.

Budu ještě chvíli polemizovat a přitom se snažit přiblížit hudební zaměření a celkové vyznění desky, protože není progresivní metal jako progresivní metal. Pro ty, komu fascinují instrumentální orgie, tak by byl z Chronos Zero nejspíš zklamán. Přestože nelze přehlížet instrumentální výkony jednotlivých členů, které jsou úplně bezproblémové a třeba kytarová sóla, nebo klávesové party jsou v rámci žánru nadprůměr, tak mi přijde, že důraz se kladl ani ne tak na efektní momenty, při kterých si říkáte, jak je možné tohle nebo tamto z jednotlivých nástrojů vůbec vyloudit, ale hlavně na soudržnost jednotlivých kompozic, které se postupně vyvíjí. Názorně lze říct, že Chronos Zero mají mnohem blíž k takovým Symphony X než k techničtější podobě Dream Theater. Dokonce i zpěvák Jan Manenti má svým ostře melodickým zbarvením vokálu blízko k Russellu Allenovi a nejednou tak byla iluze podobnosti k zámořským borcům dokonána takřka k dokonalosti. Krom něj má na desce vokálně nemalou úlohu zpěvačka Claudia Saponi z jistých Absynth Aura, která přesahuje rozsah běžně určený pro hostující zpěvačku, protože tvoří ve většině skladeb protiklad k ostřejšímu Janovi, a ne, že se jen tak někde mihne, aby se neřeklo.

Není to v mém případě zrovna zvykem, protože většinou pro instrumentální intra nemám takové pochopení, jak by si asi samy kapely představovaly, ale “Spires”, jež “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” otevírá, je výjimkou potvrzující pravidlo. Přestože se zpočátku schyluje k běžným klávesovým plochám, tak se po chvíli spustí čtyřminutová kytarová pecka, kde nakonec ani ty klávesy nechybí, ale ve své podstatě jednoduše sekaný, vlezlý kytarový motiv chytne a nepustí do doby, než se plynule rozjede “Breath of Chaos”, jež spolu s následující “Shadow’s Lair” tvoří můj osobní středobod celé desky. “Breath of Chaos” je pak takovou typickou ukázkou toho, o co se Chronos Zero na celé desce úspěšně snaží. Hutný metalový spodek nástrojové čtveřice, nad níž ční sebejistý Jan, jsou dohromady jako dobře namazaný stroj. Když se k němu po chvíli připojí zmíněná Claudia, tak odezní ostré kytary a otěže převezmou líbivé melodie, které však nepůsobí nijak podbízivě. Druhá polovina písně už je taková volnější. Ne, že by neměla vyložený řád, ale po krátkém kytarově-klávesovém intermezzu se slova ujme skvělé kytarové sólo, s nímž už se spěje do samotného finále. “Shadow’s Lair” pokračuje na hodně podobné vlně tvrdého progresivního metalu, kterému vládne hlavně skvělé kytarová práce kytaristy Enrica a klávesové sólo. A ten refrén? No paráda! Překvapením je ostrý vokál, jehož původ osobně vidím v hlasivkách Claudie Saponi, ale ruku do ohně bych za to nedal, nicméně jako osvěžení, které v následujících skladbách ještě své slovo nejednou dostane, proti němu nic nenamítám. Možná jsem doposud až moc hovořil o hutných kytarách, které prostě nelze přeslechnout, protože jsou ve výsledném mixu vytaženy dost dopředu, možná až moc na úkor skvělé baskytary a kláves, jež mají v hudbě Chronos Zero velmi důležitou roli a nepůsobí jen jako dobarvovací prostředek někde vzadu. Třeba v klipové “Lost Hope, New Hope Pt. I” jsou klávesy vážně působivé.

Asi nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě, protože vzhledem k tomu, že se atmosféra, riffy, vyhrávky a tempa se mění jako na běžícím páse, by to působilo spíše kontraproduktivně. Abych však nebudil dojem, že první polovina “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” je lepší, než ta druhá, tak z ní stojí za zmínku místy velmi rychlá “The Creation”, jako protiklad k ní pak uvolněná “Sigh of Damnation” a závěrečná posmutnělá “Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV)”. Především “Sigh of Damnation” je oproti dosavadnímu průběhu desky mírným otočením pomyslného kormidla směrem k pomalejším a hlavně melodičtějším vodám. Ačkoli poznávací znamení ze skladeb předešlých zůstaly zachovány, tak přeci jen disponuje hladším soundem a více prostoru si pro sebe uzmula Claudia, která doplňuje táhlé kytarové plochy s piánem v čase po páté minutě. Jediná věc, která mi vyloženě nešmakovala, je “At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude)”, což je symfonický kousek, který evokuje filmové soundtracky, ale její přesný smysl mi tak nějak uniká, protože stojí sama o sobě, aniž by připravovala půdu pro jinak skvělou závěrečnou skladbu.

Kdo dočetl až sem, nebude překvapen, že po dosavadních slovech chvály žádná závěrečná kritika nepřijde. I když jsem neočekával nic dalšího než běžný žánrový průměr, dostalo se mi v podobě “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” velmi povedené desky, která i přes svou delší stopáž, jež lehce přetnula hodinovou hranici, baví. A to tak, že náramně. Možná nevědomky Chronos Zero nadnáším, protože mám slabost pro kytarově ostrý soud ve spojení s melodickým doprovodem kláves a zpěvu, ale desku jsem protočil už tolikrát, že bych to na všech svých prstech nenapočítal a stále se velmi dobře bavím. Co víc si přát víc, než aby se v rámci žánru rodilo víc takových desek. V žádném případě by to nebylo na škodu, protože v kopě velkého množství balastu je čím dál těžší hledat kusy, které vyčnívají, a já jsem rád, že se mi to s Chronos Zero povedlo.


Další názory:

Přestože mám opravdu hodně daleko do fanouška nějakého čistého progresivního metalu, Italové Chronos Zero mě z nějakého důvodu opravdu zaujali a jejich deska “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” mě vážně baví takovým způsobem, až se tomu sám divím. Ačkoliv by se možná na první pohled mohlo zdát, že si Chronos Zero na debutující kapelu ukousli až příliš velké sousto (tohle má být jen jedna část z plánovaného konceptu o pěti (!) deskách), ve skutečnosti jejich počin dává těžce na prdel skutečně početné řádce mnohem zkušenějších kolegů. Především po instrumentální stránce je “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” opravdu neskutečně vymazlená záležitost, a i když já osobně většinou dávám přednost atmosféře na úkor hráčské ekvilibristiky, v podání Chronos Zero jsou všechny ty hrátky a finesy nejen zahrané na té nejvyšší úrovni, ale především poutavé a zábavné. Líbí se mi, že se nejedná jen o hráčské orgie, ale že Italové tu obrovskou spoustu nápadů, které mají dokážou bez problému přetavit do smysluplného celku, v němž má své pevné místo vše od několika momentů s extrémním vokálem až po chytře dávkovanou symfoniku, s níž se to nepřehání, ale když dostane prostor, působí to stejně svěže a nenuceně jako zmiňované sólování. Jediné, co mi zpočátku úplně nesedlo, bylo zabarvení hlasu zpěváka Jana Manentiho, nicméně po chvilce zvykání pominul i tento problém a zbyla jenom parádní deska, jež je opravdu progresivní v tom pravém slova smyslu. Nechci to zbytečně přehánět, ale pokud jste fandové progressive metalu, tak si “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” určitě pořiďte, protože pro vás je tohle naprostá povinnost a s největší pravděpodobností budete číselně hodnotit ještě výše než já jakožto někdo, pro koho tento styl není denním chlebem.
H.


Agony Face – CLX Stormy Quibblings

Agony Face - CLX Stormy Quibblings
Země: Itálie
Žánr: technical death metal
Datum vydání: 18.11.2013
Label: My Kingdom Music

Tracklist:
01. XVI The Sublimation
02. XVIII Into the Keyhole
03. XIV Ice, Smoke and Horses
04. XV What? Chimera!
05. CLX Quibblings
06. XI Sophisticated Telescopes
07. XVII Golden Waterfalls part IX
08. XVII Golden Waterfalls part VI
09. XII To (t)rust the T(rust)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music

Italská stáj My Kingdom Music vypouští do světa dalšího koně, který se jako uragán vrhl na příznivce tvrdého metalu, přičemž tento konkrétní nese jméno Agony Face a oproti spoustě svých stájových kolegů se jedná o pořádného divočáka. Pětice ze zasluněného jihu se koncem právě skončivšího roku prezentovala svým druhým studiovým počinem “CLX Stormy Quibblings”, jenž navazuje na tři roky starý debut s neméně záhadným titulem “CXVIII Monolithic Squekings”, a pokud budou vycházet pouze z novinky, protože debut jsem (prozatím) neslyšel, tak se jedná o kapelu, která se za relativně krátkou dobu dokázala vyhrát do velmi vyspělého stádia, protože ačkoli se z obecného hlediska pohybují na death metalovém závodišti, tak to není úplně přesná terminologie, poněvadž v jejich tvorbě se toho děje přeci jen o trochu víc.

Schválně, co si představíte pod označením surrealistický death metal? Takhle totiž o Agony Face hovoří propagační materiály. Já osobně jsem byl mírně v rozpacích a neměl jsem zdání, co přesně očekávat, takže jsem k poslechu přistupoval s vědomím, že stát se může opravdu vše. A to se taky stalo. Sice to nechápejte tak, že se jedná o neuchopitelnou směsici těch největších šíleností, ale někde na pomezí technického, disharmonickými rytmy zatěžkaného death metalu a progresivního rocku stojí Agony Face tak jistě a pevně, že s nimi jen tak něco nezacloumá. Přestože je v konečném vyznění onen technicky nabroušený death metal přeci jen převažující, tak i ty krátké problesky dokáží počin okořenit takovým způsobem, aby se dalo hovořit o zábavné, nestereotypní nahrávce, jež neútočí po celou dobu hutným tlakem bez nároku na překvapivé momenty. Na těch totiž “CLX Stormy Quibblings” nešetří. Akustická kytara v latinskoamerickém stylu v závěru “YVIII Ice, Smoke and Horses”, zdánlivě nenápadná klavírní vsuvka a klávesy v “XV What? Chimera!”, nebo klasická progrocková instrumentálka v podobě “CLX Quibblings”. To vše jsou momenty, které nepadají z death metalového alba každý den, takže spokojenost z faktu, že jsem po delší době dostal něco, s čím se v rámci stylu nesetkávám úplně běžně, je v tomto případě na místě.

Z doposud vyřčeného je zřejmé, že se nejedná o běžnou řezničinu staré školy, ale jak zvuková vizáž, tak i stavba kytarových linek je orientována modernějším směrem k větší různorodosti. Právě taková ta nenápadná barvitost, která z “CLX Storm Quibblings” letmo vyzařuje, je asi největší devízou počinu jakožto celku a je tím hlavním důvodem, proč se k němu lze dost dlouho vracet a snažit se objevit něco, co při předchozím náslechu uniklo. V rámci jednotlivých skladeb se několikrát změní rytmus od klasických sypaček po disharmonické pasáže, kdy bicí jedou proti tvrdě riffujícím kytarám, až k mírně odlehčeným partům. Ne vždy se však funguje podle nějakého mustru, jenž by všechny skladby provazoval a třeba dvojdílná “XVII Golden Waterfalls” svým neurvalým běsněním se zbytku hrací doby mírně vymyká. Vlastně si ani nejsem jistý, jestli má cenu nějak vyzvedávat do popředí jednotlivé songy, protože věřte, že všechny v sobě chovají něco zajímavého. Ovšem, nebyl bych to já, kdybych si přece jen nějakou tu největší pecku nevytáhl, takže čistě subjektivně mě nejvíc baví úvodní “XVI The Sublimation” a třetí “XIV Ice, Smoke and Horses”. Ačkoli se v obou případech jedná o současné době přizpůsobené progresivní death metalové kusy, jež s lehkostí prochází různými náladami, tak svou chytře promyšlenou intenzitou, která nestojí jen na bezhlavém nářezu, jsou jedněmi z vrcholů “CLX Storm Quibblings”. Pokud budu mluvit pouze v obecné rovině, tak mimo zbytečně stereotypního zpěváka Davida Guarinoniho, jenž ani na chvilku neustoupí z pózy, s níž uzemní v úvodní palbě “XVI The Sublimation”, se výkonům jednotlivých hudebníků nedá nic vytknout. Fantasticky vyznívá především souhra bubeníka Alessandra Bassiho a basáka Mirka Montrasia, kteří svou vzájemnou součinností (a taky díky krásně bublající baskytaře) evokují postupy legendárních Death na pozdějších albech.

Neříkám, že bych z “CXL Storm Quibblings” padl totálně na prdel s otevřenou hubou, ale nebudu lhát, když řeknu, že jsem byl velmi příjemně překvapen z toho, jak vyspěle může takto mladá kapela znít. Agony Face se povedlo to, co se i zkušenějším kolegům z branže nedaří denně. Na ploše necelé tři čtvrtě hodinky dali dohromady tak silný a vyvážený materiál, že se jen těžko hledají vrcholy či naopak kvalitativní dna, a ačkoli toho ve své tvorbě spájí o něco víc, než by se dalo čekat, tak to dává smysl a jako celek to šlape na jedničku. S množícími se poslechy sice začali Agony Face ztrácet na takové té překvapivosti, ale zase nemůžu říct, že by se vyloženě oposlouchali a i s mírným odstupem, kdy jsem se musel věnovat jiným deskám, jsem se k nim bez problému vrátil a dokázal si je užívat. Nač to ale protahovat… Jednoduše řečeno – velmi dobrá deska.


Stormlord – Hesperia

Stormlord - Hesperia
Země: Itálie
Žánr: symphonic black / power metal
Datum vydání: 20.9.2013
Label: Trollzorn Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Stormlord pro mě vždycky byli trochu rozporuplnou skupinou. Na jednu stranu jejich hudba nikdy nebyla nijak marná a některé jejich songy mám i docela rád, ale na druhou stranu nemůžu tvrdit, že by mě jejich desky nějak zvlášť braly nebo že bych měl potřebu tuhle římskou partu pod vedením šéfredaktora Rock Hard Italy poslouchat v nějaké větší míře… každému albu dám pár poslechů a pak to jednoduše nechám plavat, protože i v epickém a symfonickém black metalu je velká spousta hudby, která mě oslovuje mnohem více. A s novinkou “Hesperia” se to má úplně stejně.

Debut “Supreme Art of War” byl svého času docela standardní, ničím výjimečný melodický black metal, jenž zní oproti současné podobě Stormlord docela syrově. Od té doby Italové prodělali docela zajímavý progres a nové počiny skoro znějí, jako kdyby je nahrála jiná kapela. Už s minulou fošnou “Mare Nostrum” se vrhli do jakéhosi epického, symfonického black metalu, jemuž nechybí pořádná dávka italského smyslu pro pompéznost, ani mu nechybí docela pěkný feeling středomořské oblasti, což je podle mě asi to nejzajímavější na aktuální tváři Stormlord. V tomto ohledu “Hesperia” jen navazuje na svého předchůdce a i ona nabízí právě podobnou hudební náplň.

Albu rozhodně nechybí solidní nápady, ale právě díky zmiňované pompéznosti občas Stormlord balancují až na hranici kýče, což je něco, co mi trochu nevoní. Jasně, někdo by mohl říct, že je to v rámci stylu, ale jak kapela i na “Hesperia” dokazuje, lze to udělat i takovým způsobem, aby to stále bylo epické, ale nemělo to s kýčem nic společného. Nádherným příkladem budiž závěrečná téměř-desetiminutovka “Those Among the Pyre”, která je jednoznačným vrcholem desky.

I přesto ale ve mně “Hesperia” zanechala relativně kladný dojem, ostatně snad jako všechna alba Stormlord. Ale ani tak nemám chuť tu desku poslouchat víc… je to oukej, ale osobně radši pustím něco jiného. Fandové “měkčího” symfo-blacku to však mohou s klidným srdcem zkusit, je dost možné, že vás to zaujme o dost více…


L’impero delle ombre / Bud Tribe – Corvi neri / Warrior Creed

L'impero delle ombre / Bud Tribe - Corvi neri / Warrior Creed
Země: Itálie
Žánr: doom metal / heavy metal
Datum vydání: 4.11.2013
Label: Jolly Roger Records

Tracklist:
01. L’impero delle ombre – Corvi neri
02. L’impero delle ombre – Divoratori della notte
03. L’impero delle ombre – Dr. Franky
04. Bud Tribe – Warrior Creed
05. Bud Tribe – Rule the Lightning
06. Bud Tribe – Star Rider

Hodnocení: 4/10

Odkazy L’impero delle ombre:
facebook

Odkazy Bud Tribe:
web

K recenzi poskytl:
Jolly Roger Records

Sice je tohle něco, čím by se recenze v žádném případě začínat neměla, ale v tady si tak nějak nemůžu pomoct… recenzovat tenhle počin totiž měl někdo jiný z redakce, ale chvíli potom, co si to poslechl, za mnou přišel s tím, že to odmítá poslouchat, takže jsem se v nějakém záchvatu dobré nálady uvolil, že si to tedy od něj převezmu… a když jsem si to poprvé pustil, hodně rychle jsem pochopil, proč to kolega nechtěl poslouchat, natožpak recenzovat…

Nebudu ovšem předbíhat a nebudu vám hned na začátku říkat, že je tenhle split fakt špatný a naprosto zbytečný počin (sakra!), a aspoň ze začátku to zkusíme vzít trochu informativně. Onen mysteriózní počin, jemuž se tedy nyní budeme věnovat a který jsem vlastně ještě konkrétně nejmenoval, je ve skutečnosti split albem mezi dvěma italskými skupinami. Tou první jsou L’impero delle ombre, kteří by prý měli produkovat doom metal. Druhými účastníky jsou Bud Tribe, kteří by zase měli hrát klasický heavy metal.

Tento split však nyní vychází již podruhé. Poprvé vyšel v roce 2008 a obsahoval po jedné skladbě od obou skupin. Aktuálně jej ovšem label Jolly Roger Records vydal na oslavu pěti let svého fungování znovu, jelikož ono původní vydání bylo vůbec první nahrávkou, jež pod touto firmou vyšla (tehdy jako sedmipalec). Nová edice však čítá tři songy od každé kapely a vyšla striktně na vinylu v limitaci 100 červených kousků a 150 černých. Poznámku o tom, že je to tak trochu plýtvání materiálem a že by se našla alba, jež by si vinylové vydání zasloužila mnohem více, si však schovám až na konec recenze (znova sakra!).

Jako první se slova ujímají L’impero delle ombre, kteří se mi na první pohled zdáli, že budou tím zajímavějším. Jednak mě lákal doom metal v kolonce žánru, jednak se mi po prolustrování jejich jména začaly strašně líbit obálky jejich nahrávek, které doslova dýchají nádherným oldschoolem. A což o to, ta jejich muzika oldschool opravdu je, vlastně je to oldschool jako svině… vlastně tak moc, až je to zápor. Od stejné firmy jsme před časem recenzovali demosnímek jistých Sacrilege, který vyšel v roce 1987 a je jediným počinem té kapely… a i ten zní pomalu současněji než to, co předvádějí L’impero delle ombre. Je pravda, že dojem z kapely i z celého počinu neskutečně táhne dolů hned první song “Corvi neri”, který je úplně vyjebaný a suverénně to nejhorší, co tenhle split nabízí. Mělo by se jednat o doposud nevydaný track použitý speciálně pro “Corvi neri / Warrior Creed”… no, podle toho, jaká je to kvalita, si jej L’impero delle ombre mohli klidně nabouchat a nevydávat jej vůbec. Celé to zní, jak kdyby to někdo nahrál v roce raz dva, zvuk je tak dřevní, že by pomalu i Darkthrone mohli jen tiše závidět… to všechno by bylo v pohodě a nijak by mi to nevadilo, kdyby to bylo zábavné, ale tahle písnička je prostě… blbá. Jediným jejím světlým momentem je zvolnění uprostřed a následné sólo, ale jakmile začne zase ten riff, tak… ty vole, to je prostě sračka. Navíc si ani nejsem moc jistý, jestli mi to vůbec připomíná doom metal, spíš je to takový dost podprůměrný heavík…

Druhý vál L’impero delle ombre se jmenuje “Divoratori della notte” a původně se objevil na “I compagni di Baal”, druhé dlouhohrající desce kapely z roku 2011, zde je ovšem v dříve nevydané alternativní verzi. Zní to nemlich stejně jako “Corvi neri”, ale nějakým způsobem je to poslouchatelnější, zábavnější, pomalejší tempo tomu sluší o hodně víc a dojem táhnou nahoru také zajímavé klávesy, které si v závěru dokonce vystřihnou hodně povedené sólíčko. S přehledem nejlepší kus, jakým se zde L’impero delle ombre prezentují… sice je to spíš jednooký král mezi slepými a vyznívá tak dobře, protože ty další dvě věci jsou tak nudné, z obecného hlediska by to asi taky obstálo jen horko těžko, ale pořád se to dá aspoň poslouchat a člověk u toho nemá chuť se zabít. Poslední položkou poloviny L’impero delle ombre je “Dr. Franky”, což je song, jenž vyšel na onom původním splitu v roce 2008 a zde je v remasterované podobě. Pořád ta samá písnička, tempo je trochu rychlejší, ale aspoň tomu nechybí relativní chytlavost a rozhodně je to lepší než “Corvi neri” (což není takový problém), avšak ani tak žádný zázrak. Nicméně písničku opět aspoň trochu zachraňuje další klávesové sólo ve třech čtvrtinách.

Nyní se pojďme podívat, jaký zázrak předvedli kolegové z Bud Tribe. Na polovinu L’impero delle ombre jsem se před samotným poslechem těšil více, ale nakonec to jsou právě Bud Tribe, kteří z pomyslného souboje (ačkoliv předpokládám, že soupeření mezi oběma kapelami asi nebylo účelem nahrát společný nosič) vyšli jako vítězové. Alespoň jim tedy odpovídá styl, protože u L’impero delle ombre mi jako doom metal přišel jen jeden song, kdežto Bud Tribe ve všech svých třech kusech vskutku nabízejí hodně, hodně klasický heavy metal, akorát bych si dovolil dodat, že je docela načichlý ještě hard rockem, což je případ zejména první “Warrior Creed” a druhé “Rule the Lightning”. Obě jsou písněmi, které vyšly původně jako CD bonusy na albu “Eye of the Storm” v únoru 2013. Poslední položkou je pak stejně jako u L’impero delle ombre vál, jenž se objevil na původním splitu, v tomto případě jde o “Star Rider” – opět v remasterované podobě.

Přestože i všechny tři songy Bud Tribe mají do ideálu pekelně daleko, je z nich alespoň malinko cítit, že to ta kapela má trochu v ruce a ten heavy metálek jí není cizí. Nicméně všechny tři jsou podobné případy jako “Divoratori della notte” – v rámci “Corvi neri / Warrior Creed” relativně oukej (věnujte pozornost slovíčku “relativně”), ale z obecného hlediska to jsou spíš kousky v kvalitě B stran zapadlých singlů, tedy písniček, jichž si většina z nás právem nevšímá. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” se nesou spíše ve středním tempu, v prvním případě docela rockovém, v tom druhém občas Italové znějí jako hodně laciná lokální kopírka Iron Maiden; poslední “Star Rider” trochu dupne na plyn, ale jako nejzábavnější se mi pořád jeví ta, která dala celé polovině Bud Tribe její jméno, tedy “Warrior Creed”. Celkově se ovšem dají Bud Tribe poslouchat, sice nic extra, ale dá se to a působí to lépe než majstrštyky od L’impero delle ombre… i když, možná právě ten kontext L’impero delle ombre je tím, co Bud Tribe přidává na kreditu.

Už jsem to “omylem” utrousil kdesi výše, moc rád to však zopakuju – “Corvi neri / Warrior Creed” je nahrávka docela zbytečná. Samozřejmě nemůžu a ani nechci kecat někomu do toho, co vydává, ale upřímně si myslím, že by se ty prachy, které na vydání tohohle opusu padly, daly využít mnohem smysluplněji pro vydání něčeho lepšího. Jednou už to vyšlo, oukej, nic proti tomu, ale u toho to asi mělo zůstat… “Dr. Franky” a “Star Rider” byly na původním nosiči a pochybuji, že se ty remasterované verze liší tak zásadně. “Divoratori della notte” už vyšla normálně na desce, sice trochu v jiné podobě, ale na to upřímně sere pes, snad nemusím každý song slyšet v padesáti úpravách. “Warrior Creed” a “Rule the Lightning” už tu taky byly, byť jen jako bonusy na CD edici desky “Eye of the Storm”, ale takové zázraky, aby tak nutně potřebovaly v nějaké podobě vyjít i na asfaltu, to fakt nejsou. A ten jediný opravdu nový song, který se zde objevil, tedy “Corvi neri”, je tak debilní, že by bylo lépe, kdyby se neobjevil.

Tvorbu ani L’impero delle ombre, ani Bud Tribe jinak vůbec neznám, ale soudě čistě na základě “Corvi neri / Warrior Creed” mě ani jedna formace nepřesvědčila, abych si to šel honem rychle sehnat. Na druhou stranu si ale myslím, že zas tak rychle bych nad nimi tu hůl lámat neměl, protože tohle jsou přece jenom zapadlé písničky, bonusy, kusy z neřadovek. Například u L’impero delle ombre je ta jedna skladba, která pochází z řadového alba, suverénně o několik tříd lepší než ty dvě další, což o něčem také svědčí, takže by mě ani nepřekvapilo, kdyby samotné dlouhohrající nahrávky obou skupin byly na mnohem lepší úrovni. Co se však týče veledíla “Corvi neri / Warrior Creed”, to já osobně už nikdy nechci slyšet a upřímně doporučuju i vám, abyste následovali mého příkladu a radši si pustili něco lepšího. Třeba ty výše zmiňované Darkthrone


Rhapsody of Fire – Dark Wings of Steel

Rhapsody of Fire - Dark Wings of Steel
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.11.2013
Label: AFM Records

Tracklist:
01. Vis divina
02. Rising from Tragic Flames
03. Angel of Light
04. Tears of Pain
05. Fly to Crystal Skies
06. My Sacrifice
07. Silver Lake of Tears
08. Custode di pace
09. A Tale of Magic
10. Dark Wings of Steel
11. Sad Mystic Moon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Vývoj v řadách Rhapsody of Fire, kterým tahle italská parta prošla, je sice mediálně dostatečně provařený, ovšem je to natolik vděčné a dovolím si říct, že i ojedinělé téma, že si jeho přiblížení při recenzi novinky “Dark Wings of Steel” nemůžu odpustit. Vraťme se nyní nějakých sedm let zpět do minulosti, kdy byli (tehdy ještě pod původním jménem) Rhapsody nuceni změnit si z právních důvodů své jméno na jeho současnou podobu s dodatkem of Fire. Před sebou v té době měli slabé album “Triumph or Agony” a vleklé soudní tahanice s kapelníkem Manowar, tehdejším manažerem a šéfem vydavatelství, kterým nebyl nikdo menší než Joey DeMaio. Abych byl upřímný, příčina tohoto sporu mi doposud není úplně tak jasná, ovšem hlavní je fakt, že kapelu toto ochormilo na více než jeden rok, během kterého se jednotliví členové rozutekli, kam jen to šlo, nebo se věnovali svým sólovým projektům. Když už to vypadalo, že se Rhapsody of Fire vyhrabali z toho nejhoršího a začali sypat ne úplně hrozná alba v podobě “The Frozen Tears of Angels” a “From Chaos to Eternity”, tak si připravili překvapení…

…a rozdělili kapelu na dvě nová seskupení. První, jak už název Luca Turilli’s Rhapsody napovídá, vznikla kolem hlavního skladatele a kytaristy Luca Turilliho, kdežto Rhapsody of Fire pokračují dál s novým kytaristou, jímž se stal jistý Roberto de Micheli. Čert aby se v jejich vzájemných vztazích vyznal, když bubeník Alex Holzwarth donedávna působil v obou odnožích této kapely. Tímto se tak nezadržitelně dostáváme k událostem aktuálním a hlavní otázce, jež mě (předpokládám, že jsem nebyl sám) napadla při rozdělení kapely na dvě nové, a sice zda se to nějak projeví na výsledné podobě jejich alb, nebo dostaneme dvě totožné desky od velmi podobných kapel. Zatímco Luca Turilli již loni vysázel na stůl svůj debut “Ascending to Infinity”, který nijak zvlášť nevybočoval z odkazu Rhapsody (of Fire), bylo znát, že mu chybí skladatelský parťák Alex Staropoli, což se ukázalo už na jeho sólových projektech, které nikdy nedosahovaly kvalit ani těch slabších počinů jeho ex-domovské kapely, a první počin “Ascending to Infinity” nebyl žádnou výjimkou. Obavy, jež se tak vynořily v souvislosti s “Dark Wings of Steel”, tedy desátou řadovkou Rhapsody of Fire, byly jasné. Stejně jako Turillimu chybí Staropoli, tak se dalo čekat, že Staropolimu bude scházet Turilli. Jeho kytarové kudrlinky vždy patřily k ozdobám dřívějších alb, a pokud jeden začal doplňovat nebo v lepším případě rozvíjet nápady toho druhého, tak to mělo něco do sebe a právě to na “Dark Wings of Steel” chybí. Nebo spíš jsem očekával, že to bude chybět.

Výsledek tak je, že dostáváme dvě velmi podobná alba, kterým sice vzájemně něco chybí, ale v jádru mezi nimi žádný markantní rozdíl není. Rozklad kapely kvůli odlišnému hudebnímu směřování tak přijde naprosto k smíchu, když “Dark Wings of Steel”, krom jiného kytarového výraziva, nepřináší hudebně nic extra odlišného od “Ascending to Infinity”. Z toho, co doposud zaznělo, to vypadá, že vlastně jediným světlým bodem novinky Rhapsody of Fire bude jako vždy skvělý Fabio Lione, když skladatelsky je už předem zaděláno na další porci načančané nudy. Budete se divit, ale desátá řadovka, ačkoli nepřináší nic jiného než do detailu vypiplaný, epický symfonický power metal, budí dojem, že oproti minulejšku mají skladby silnější tah na branku, a protože melodický potenciál není úplně marný, tak se mi líbí víc než Turilliho loňský počin a vlastně poslední tři řadovky Rhapsody of Fire. Přestože se na novém zářezu podílel po dlouhé době jen jeden kytarista, tak příjemně překvapí hutnější kytarový sound, který nectí výhradně neoklasický italský zvuk, jako tomu bývalo v minulosti, ale některé pasáže připomínají spíš Kamelot. Celé je to sice pokryto velmi hustou vrstvou orchestrálních aranží a klávesových ploch, ale momenty, kdy celá ta šaškárna sklouzne do pozadí a do popředí se dostane jen klasické nástrojové obsazení, nejsou špatné. Za všechny zmíním povedenou “Tears of Pain”, která v refrénu zběhne ke klasickému fantasy power metalu, ale sloky jsou veskrze kytarově orientované, což v té záplavě orchestrací působí svěže.

Co se skladatelských postupů týče, tak sám bych ani nepoznal, že dosavadní dvorní skladatel Turilli už není součástí kapely, protože ačkoli je fakt, že jeho kytara slyšet opravdu není, tak jednotlivé písně samy o sobě nesou všechny znaky tvorby, které by se v podání Rhapsody of Fire daly označit za charakteristické. Fabio Lione je jeden z nejlepších vokalistů na scéně, takže není pochyb, že přirozené pasáže dává se stejnou lehkostí a sebejistotou jako pověstné výšky, jimiž zdobí nejeden refrén. V paměti určitě utkví hned ten první z úvodní “Rising from Tragic Flames”, v níž je hnán kupředu mohutnými sbory, které jsou nepostradatelnou součástí hudby této party. Totéž patří ke klasickým orchestracím, jež v minulosti byly daleko nápaditější, nicméně že by hrály jen druhé housle v pozadí, aby se neřeklo, to rozhodně ne. Alex Staropoli stále umí napsat moc pěkné pasáže, jimž nechybí i trocha dramatična, které dýchá z kombinace sborů a orchestru v “Tears of Pain”. Sice to není nikterak odzbrojující kombinace, ale dané téma funguje již léta, tak proč by ho nyní měli pánové přehlížet.

Jak je v případě Rhapsody of Fire zvykem, projde si posluchač v průběhu “Dark Wings of Steel” různými náladami. Samozřejmě nechybí epičtěji laděné skladby, v nichž se nešetří bombastickými aranžemi, kam spadá především “Angel of Light” nebo titulka ze závěru desky, ačkoli stopáží by k tomu sváděla spíš “My Sacrifice”. Ta má sice daleko k přímočaré písni, ale i přes delší hrací dobu působí jako obyčejná power metalová polobalada, která po celou dobu tak nějak plyne, občas se hrábne do strun a ke konci se snaží souboj mezi kytarou a klávesy navodit pocit velkolepého závěru. Zdůrazňuji, že se snaží, protože přestože tohle je jeden z momentů, který se mi na této skladbě vážně líbí, tak jako celku jí chybí nějaký vývoj, který závěrečné sbory nevyvolají. Svého zástupce na novince mají rovněž balady, ačkoli taková ta opravdu pravověrná je zde pouze “Custode di pace”, jež se fakt nepovedla. Nádech operní tvorby je díky použité italštině znatelný, ale přesto mám z takových patetických kravin husí kůži, takže při pozdějších posleších už jsem ji rovnou přeskakoval. No, a na konec jsem si nechal pořádné speed metalové hymny, při nichž zaplesá srdíčko nejednoho fanouška Lioneho výšek a vzletných melodických refrénů. O úvodní “Rising from Tragic Flames” už řeč byla, takže dalším flákem, který spadá do této kategorie, je určitě “Silver Lake of Tears”. Jestli tuto klasickou věc neukradl Staropoli ze starých šuplíků Helloween nebo ze zbytků, jež zůstaly z prvních dvou dílů Avantasie, tak nevím. Neříkám, že ten zbytek jsou prvotřídní pecky se vším všudy, ale když řeknu, že pokud jste neměli problém s dosavadní tvorbou tohoto tělesa, tak určitě nebudete novinkou překvapeni, ovšem neměli byste být ani zklamáni.

Pomyslný souboj mezi dvěma Rhapsody kapelami tak dle mého názoru vyhráli Rhapsody of Fire. Jejich živelnější a přirozenější verze symfonického power metalu sice není vyloženě můj šálek kávy, protože ten všudypřítomný optimismus, který z podobné hudby číší, je mi proti srsti, ale objektivně to album prostě není špatné a v rámci diskografie bych jej zařadil mezi to lepší. Má své silné i slabé stránky, to nelze popřít, ale protože jako celek se to dá zkousnout a neměl jsem s jeho poslechem žádný problém, tak jej hodnotím o stupínek výš než “Ascending to Infinity”, které možná zmiňuji až nebezpečně často, ale uznejte, že tomuhle srovnání se prostě nelze vyhnout, když stejně všichni čekají hlavně na výsledek, kdo na tom bude líp. Možná i těch 6,5 bodů vypadá na nízkou známku, protože když se člověk zamyslí, tak na scéně vlastně není kapely, která by hrála tuhle bombastickou verzi power metalu líp. Tedy, alespoň mě nikdo nepadá, ale přece jen to není taková pecka, abych z toho šel do kolen, to si radši pustím některý ze starších počinů, jimiž Rhapsody of Fire kdysi udivovali a získali si statut žánrové jedničky.


Kult – Unleashed from Dismal Light

Kult - Unleashed from Dismal Light
Země: Itálie
Žánr: black metal
Datum vydání: 16.10.2013
Label: Folter Records

Tracklist:
01. Specter’s Recurrence
02. Malicious Metamorphosis
03. Exercitus Mortorum
04. To Flagellate Life
05. Raging Curse Upon Man
06. Into Deadly Coils
07. Sons of Nightfall
08. Senza Pace

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Povězme si upřímně… co lze asi tak čekat od kapely, která si vystupuje v paintu, veškeré její fotky i obaly jsou striktně černobílé a navíc si do svého názvu vetkne hrdé slovo Kult. Pokud vás byť i jen náznakem napadlo něco o black metalu, pak je váš odhad naprosto správný.

Italská čtveřice vznikla na začátku tohoto tisíciletí, ale soudě dle obsáhlosti diskografie, pánové asi nemají potřebu sypat nosiče se stejnou kadencí, s jakou své blastbeaty sype světoběžnický bubeník Gionata Potenti, jenž mimo Kult hraje či hrál asi tak ve stovce kapel (namátkou třeba Glorior Belli, Acherontas, Hiems, Benighted in Sodom, Tundra, Handful of Hate, Frostmoon Eclipse, Tumulus Anmatus, jako host se mihl i v českých Silva Nigra… má toho na triku fakt kotel). To v překladu znamená, že Kult doposud spáchali jedno demíčko, jeden split se srbskými kolegy The Stone a v roce 2006 dlouhohrající debutovou fošnu s názvem “Winds of War”, jež nabídla dost konzervativní a syrový black metal, nicméně v kvalitě více než solidní…

Přestože druhá placka “Unleashed from Dismal Light” vychází po celých sedmi letech od svého předchůdce, nečekejte nějakou velkou změnu od hudebního výraziva, které bylo zmíněno už v souvislosti s debutem v předcházejícím odstavci. I od novinky by měl tedy člověk očekávat black metal v čistokrevné žánrové podobě, docela syrovou a dost špinavou produkci, chrastivé kytarové riffy, typický black metalový vokál… to všechno tam je v míře opravdu vrchovaté.

Jenže i přesto, co bylo právě řečeno – jakkoliv vše vyřčené není nic než pravda -, není “Unleashed from Dismal Light” primitivní hoblovačkou, v níž by kapela na začátku nasadila blastbeast, bzučivý riff a v tomto duchu do toho řezala celých (v tomto případě) 43 minut. I přes značnou syrovost, špínu, starou školu a pravověrnost je totiž muzika na “Unleashed from Dismal Light” vlastně poměrně pestrá… ve výsledku až nečekaně hodně pestrá. Kult si totiž dost často pohrávají s tempem svých skladeb a opravdu dokážou se strukturou těch písní pracovat. I když v podstatě každý kus z osmi přítomných má svůj vlastní nosný motiv, jenž kompozici táhne kupředu, vždy se nějaké pasáže promění a obmění, díky čemuž “Unleashed from Dismal Light” rozhodně nelze nazvat monotónní nahrávkou. To má za následek hned dvě věci, které jsou ve výsledku obě hodně příjemné a chvályhodné – album působí poměrně rozmanitě a posluchač se rozhodně nenudí, zároveň jsou však všechny songy právě díky oněm jasně daným nosným motivům mezi sebou bezpečně rozeznatelné.

Potom, co v předcházejícím odstavci zaznělo, už asi nebude příliš překvapivé, když nyní prohlásím, že zde není problém narazit jak na charakteristické mrazivé vichřice, tak i třeba na střední tempo jako v “Sons of Nightfall” či “Raging Curse Upon Man”, pomalejší kusy typu “Malicious Metamorphosis” (obzvláště ta je hodně povedená), ale i záležitosti jako “Exercitus Mortorum”, kterou zdobí vyloženě chytlavý riffy, při němž má člověk okamžitě chuť začít podupávat nohou do rytmu, mlátit hlavou, případně si i zahoblovat na nějaký ten imaginární instrument. K tomu navíc přidejte další poměrně určující ingredienci “Unleashed from Dismal Light”, jíž jsou melodie a různé kytarové vyhrávky. Těch se totiž Kult vůbec neštítí, spíše naopak – a s docela zjevným zanícením je dávkují v celém průběhu nahrávky. Těžko vyzdvihovat nějaké konkrétní, jelikož ta deska je jimi vlastně docela narvaná… rozhodně víc, než byste asi čekali.

Tohle asi zní už docela lákavě, ale někdo by mohl položit zajímavou otázku… všechna ta melodičnost a relativní proměnlivost… netříská se to náhodou trochu s tou domnělou pravověrností Kult? Jak to tedy je? V tom je právě v ten vtip a zároveň věc, který se mi na “Unleashed from Dismal Light” líbí možná nejvíce – vůbec nijak se to mezi sebou nemlátí. Melodie nijak nebrání tomu, aby Kult stále zněli hodně syrově, a syrovost ani v nejmenším není překážkou tomu, aby kapela používala relativně velké množství melodií.

To všechno dává dohromady počin, který sice ani omylem není nějakým totálně kulervoucím majstrštykem, ani nepatří mezi to nejlepší, co v letošním roce v rámci žánru vyšlo, ale rozhodně je povedený, kvalitní, zábavný, poctivý a uvěřitelný. I když se Kult na první pohled tváří hodně, hodně ortodoxně a svým způsobem takoví i jsou (ostatně, stačí se podívat jen na přiloženou fotografii), ve výsledku je “Unleashed from Dismal Light” navzdory své špinavosti počinem, jenž je úplně bez problému poslouchatelný i pro lidi, kteří zrovna nejsou zatvrzelými fanoušky podzemního black metalu. Zároveň s tím je to ovšem i album, jež je dostatečně zlé právě i pro ty zatvrzelé příznivce podzemního black metalu. Až by se chtělo říct, že je hudba Kult pojítkem mezi black metalem, který je stravitelný pro všechny posluchače metalu, a black metalem, který patří do nejhlubší stoky undergroundu, a to aniž by kapela ztratila svou tvář a aniž by i ten nejortodoxnější příznivec žánru mohl pochybovat o jejich stylové příslušnosti.


Neronoia – Sapore di luce e di pietra

Neronoia - Sapore di luce e di pietra
Země: Itálie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: prosinec 2013
Label: Eibon Records

Tracklist:
01. XXI
02. XXII
03. XXIII
04. XXIV
05. XXV
06. XXVI
07. XXVII
08. XXVIII
09. XXIX
10. XXX

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Aural Music / Eibon Records

Jeden industrialový počin z Itálie jsme tu před nedávnem měli – projekt Naxal Protocol si svojí prvotinou vydobyl velmi solidní hodnocení sedmi a půl bodu. Na rozdíl od něj však Neronoia není reinkarnací mrtvého uskupení, nýbrž levobočkem milánských Canaan, jež se pohybují kdesi na pomezí metalu, gotiky a ambientu. A právě v rámci “vedlejšáku” si bývalí i stávající členové vybíjejí všechny své dark ambientní chutě a tužby, které si v hlavním úvazku musí či museli nechat od cesty. Výsledkem jejich postranních úmyslů je již sedm let existence a třetí album, které vám chci v dnešní recenzi představit.

Sapore di luce e di pietra” ve volném překladu může znamenat něco jako “Chuť světla a kamení”, první slovo názvu však skýtá více významů – příchuť, ale v jistém smyslu i pachuť. Přiznám se, že předchozí dvě nahrávky jsem neslyšel, nemůžu tedy posoudit, jestli je novinka chutnější než předešlé počiny, dopředu vás však mohu ujistit, že kvalitativně tady o pachuti nemůže být řeč. Ještě jsem vás k poslechu nenavnadil? Mě už jen silně abstrahující název lákal k nakousnutí. Jak šmakuje kamení, si můžete rychle zjistit snadným experimentem, pokud jste to nestihli v té části dětství, která je toliko charakteristická otázkou “proč”. Světlo už je ale oříšek i pro zkušené degustátory. Co s ním? Na jazyku vám odhalí leda kousanec od včerejšího oběda, v tom horším případě nepěkný povlak. Pokud však “Sapore di luce e di pietra” proženete sluchovody, možná nějakou představu získáte. Pořád nic? Tak pokračujeme dál.

Album začíná špinavým, industrialovým beatem a po celou první skladbu jako by představovalo posluchači přibližné mantinely tajemna, kterými se hodlá ubírat po zbylých zhruba čtyřicet minut. Náznaky noisových prvků odkudsi zdáli a velmi klidné pasáže, do nichž se vkrádá mluvené slovo v rodné italštině a klavír. Jenže jak se brzy ukáže, je to jen malá část arsenálu, jenž v rukou třímá šestice muzikantů. Je logické, že klidné pasáže tu hrají prim, jinak by to snad ani nebyl ambient, jejich podoba je ovšem různá, rozhodně bych na “Sapore di luce e di pietra” v mnoha případech s označením “dark” šetřil. Klavírní pasáže jsou sice velmi univerzálním výrazivem, vesmírné plochy vyloženě positivně laděných synťáků už ale do dark ambientu příliš nespadají. Že by právě to byla ona abstraktní (pří)chuť světla? Na druhé straně barikády pak celkový obraz dotváří plnohodnotná sestava kytara-basa-bicí, která některým pasážím dodává vážnosti temného nádechu a dává vám ochutnat onoho kamene. Ve výsledku je posluchači servírován spíše šerosvit, nežli čistokrevný dark ambient, jaký umí třeba Kajkyt nebo Tábor radosti. Žánrová škatulata hejbete se jsou však v případě “Sapore di luce e di pietra” mimo, protože zastoupení různých vlivů není vůbec škodu. Neronoia presentuje na ploše bezmála tři čtvrtě hodiny poměrně pestré album, které zároveň nepostrádá ani hloubku, ani snivou, hloubavou atmosféru.

Největší ironií na tom celém je, že onu neznámou příchuť světla si nejvíce vychutnáte tehdy, když zhasnete všechny jeho zdroje a ponoříte se do hávu naprosté tmy. Podkres pro noční bloumání je sice charakteristikou velké části (dark) ambientu, v tomto případě to však platí dvojnásob. Jen mě mrzí, že nerozumím textům. Tomu by možná napomohl nechvalně pověstný překladač od Googlu, přesto jsem si jist, že kdybych rozuměl mluvenému slovu, které doprovází a dokresluje některé skladby, dokázal bych se do díla ponořit ještě hlouběji. Namísto toho jazyková bariéra způsobuje pocit, že občas jen kloužu po povrchu věci a nerozumím poselství alba, což výsledný dojem poněkud rozmělňuje. Nic to ale nemění na tom, že hudební stránka, které naopak rozumím dokonale, je opravdu velmi příjemná na poslech. Chtělo by se možná až říci, že jde výrazivem o “standardní” ambient, výše uvedený výčet ale tvrdí opak. Tak co myslíte, již jsem vás k poslechu navnadil dostatečně, nebo vám ani veskrze pozitivní recenze nestačí?


Don Santos – Surf in Mondello

Don Santos - Surf in Mondello
Země: Itálie
Žánr: rock’n’roll
Datum vydání: 9.3.2013
Label: Qanat Records

Odkazy:

Jistě znáte mnoho alb, která začnou dobře, ale pak se tak nějak všechno pokazí a jejich druhou polovinu už spíše protrpíte. Předem mohu prohlásit, že to je i případ dnes recenzovaných Don Santos, ovšem v jejich případě je sešup kvality opravdu extrémní. Don Santos hrají rock’n’roll a při poslechu první skladby si jistě řeknete, že je to rock’n’roll správně rázný a chytlavý. Garážový zvuk, splašené bicí, zemité riffy a brumlající basa, to vše jsou předpoklady dobrého rockového alba.

Od prvních vteřin skladby “Demonia” budete zaručeně rytmicky pokyvovat hlavou a užívat si uvolněné nálady alba. Jenže pak se všechno pokazí a už od počátku druhé skladby začnete nervózně přemýšlet, zda album nevypnout. Totiž: zbytek alba není vyloženě horší než úvodní píseň, je jen úplně stejný. Ty samé zahuhlané bicí, ten stejný zvuk kytary. Absentující vokál dojem jen prohlubuje. To vše začne postupně vytvářet jednu velkou hlukovou stěnu plnou utrpení. Po třech skladbách začnete pochybovat o své příčetnosti. Fakt to ještě poslouchám? Po pěti budete vážně přemýšlet nad možností zarazit si šroubovák do vlastní hlavy a ukončit tak to utrpení. A po deseti? To vážně netuším, sám jsem album vždy vypnul, když došlo na myšlenku o šroubováku. A to zde nalezneme celkem 21 skladeb.

Zvukově nahrávka připomíná počiny Naked City Johna Zorna, ovšem bez jeho kreativity a originálních nápadů, bez saxofonu a grindcorových masakrů. Je to jen ten základ, na kterém John Zorn staví, ořezaný o vše zajímavé a dobré. Nabízí se tak otázka, jak desku hodnotit. Pokud bych měl jít čistě subjektivně a dát jí číslo, které si podle mě zaslouží, nedostali bychom se přes jedničku. Ale protože existuje nepatrná možnost, že jsem to celé vlastně nepochopil a že kdesi v té hromadě opakující se nudy je něco dobrého, hodnocení se pro tentokrát zdržím.