Archiv štítku: ITA

Itálie

Astra – Broken Balance

Astra - Broken Balance
Země: Itálie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 15.4.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Losing My Ego
02. Hole in the Silence
03. Sunrise to Sunset
04. Too Late
05. Broken Balance
06. Faithless
07. Mirror of Your Soul
08. Risk and Dare
09. Break Me Down
10. Understand
11. Ending Season
12. You Make Me Better

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

O italské pětici Astra, která na hudební mapě existuje někdy od začátku tisíciletí, toho hodně prozradí už jen fakt, že původně rozjížděli svou kariéru jako coverband slavných zámořských kolegů Dream Theater, což jim vydrželo dobré dva roky a byli v tom nejspíš dobří, protože vyhráli jakousi italskou soutěž, kde porazili další party se stejným posláním. S tímhle se pochopitelně nedá brázdit pódia donekonečna, takže postupem času, po sérii demosnímků, vzniklo debutové album “About Me: Through Life and Beyond” z roku 2006, na něž navazoval o tři roky mladší nástupce “From Within”. Posluchač nemusí být Columbo, aby vytušil, že tohle se prostě v budoucí (teď mluvím o vlastní) tvorbě nějakým způsobem podepíše. Protože jsem předchozí dvojici desek neslyšel, tak budu mluvit pouze o novince, která je důkazem, že podepsalo. S klidným srdcem můžu říct, že “Broken Balance” je přesně takové, jak bych po zjištění výše uvedeného faktu očekával, že bude.

Zpěvák Andrea Casali není od výrazu Jamese LaBrieho úplně vzdálený a dokud se nezačne cpát do úplných výšek, tak je vlastně příjemným zpěvákem, který v nižších polohách disponuje plným, přírodním vokálem. Bohužel se snaží předvést, že toho umí víc (a jasně, styl si to tak trochu vyžaduje), ale k tomu mu chybí trošku víc charisma. Popere se s tím sice se ctí, ale pro mě osobně je jeho vokál ve vyšších polohách obyčejný a snadno zaměnitelný. Zbytek jeho kumpánů nejsou žádná strouhátka, přeci jen když chce člověk přehrávat Dream Theater, tak by měl svému nástroji vládnout přinejmenším mistrně, což basák Andrea Casali, bubeník Filippo Berlini a dvojice kytaristů Emenuele CasaliSilvio D’onorio De Meo splňuje do posledního taktu. To, že ve výsledku se vydali cestou, kde jsou technické finesy používány pouze střídmě k okořenění jinak celkem přístupného melodického metalu, na tomto faktu nic nemění. Rozplývat se v dnešní době nad skvělým technickým zpracováním už by měla být spíš rutina, ale stejně si neodpustím pochvalu na účet všech, kteří stojí za výsledným soundem, jenž se mi hodně líbí. Ostré kytary, melodické klávesy, průrazná basa a plné bicí mají své pevně dané místo a ani v hlasitějších momentech, kde jedou všichni na plný plyn, neztrácejí nic ze své čistoty.

Je škoda, že po dosavadních slovech chvály o tom, jak skladby znějí super a jak jsou hudební výkony na špičkové úrovni, je album jednou z dalších obětí zbytečné rozvláčnosti a při poslechu jsem měl občas pocit, že skvělé skladby jsou střídány těmi vyloženě slabými. Je to pouze subjektivní dojem a fanoušek melodického progresivního metalu bude nejspíš u vytržení, ale já si nemůžu pomoct, ale těch několik nudných kousků lehce kazí celkový dojem. Co jsou pak Astra naplat vypalovačky typu “Losing My Ego”, “Understand” nebo “Sunrise to Sunset”, když je jejich dopad srážen utahanými “Mirror of Your Soul”, “You Make Me Better” nebo sice šlapavými, ale jinak nezáživnými “Too Late” a “Risk and Dare”.

Jak tak na to koukám, tak po předchozím odstavci vyznívá “Broken Balance” jako nudné album, které ani těch několik slušných skladeb nezachrání, ale tady si zase dovolím sám sobě oponovat tvrzením, že těch povedených momentů tam je ve výsledku tolik, aby se dal poslech přečkat bez větší úhony. Zejména úvod v podobě prvních tří skladeb nemá chybu. Šlapavá “Losing My Ego” se s tím moc nepáře a vzdušným riffem odstartuje melodickou jízdu, jíž vládne chytlavý riff a skvělý refrén. Druhé půli zase vládne sólová kytara, která sice dostala o malinko větší prostor, než se na takovou vypalovačku sluší, ale jinak nic proti. Na chvíli si slovo vezmou i klávesy, které nejsou nijak virtuózní, ale krátkým sólem na sebe upozorní mnohem víc než po zbytek stopáže skladby, kdy jsou sice zřetelné, ale spíš někde v dáli dokreslují melodickou podstatu skladby. Kdyby se v podobném duchu pokračovalo i za hranici melodické hitovky “Hole in the Silence” či rozmáchlejší “Sunrise to Sunset”, tak bych své předchozí tvrzení o nevyrovnanosti vzal s radostí zpět. “Sunrise to Sunset” stojí za zmínku hlavně díky košatým doprovodným vokálům a nakonec se stala mým osobním vrcholem nahrávky. A to navzdory faktu, že se nejedná o vyloženě kytarovou věc, které v daném stylu preferuji; v první polovině by jí klidně slušel titul nejmelodičtější věci desky.

No, a když už jsem nakousl skladby, jimž vládnou kytary, tak určitě nemůžu nejmenovat našlapanou “Faithless”, v níž se hrubší vokály střídají s melodickými v rychlých slokách. Je škoda, že se k tomuto neodhodlají častěji, protože těch několik málo chvil je na jednu stranu přesně tak, aby se jejich vzájemné vokální spolupráce dalo vážit si, ale za sebe říkám, že troška živelnosti, která s tímto přichází, by neuškodila. Jde to samozřejmě i bez toho, čehož důkazem je zejména skvělá “Understand”, jejíž ústřední kytarový riff s kvílením skladbu odtahuje od prog rockových slok, které i díky výrazné sekané rytmice do jinak řízné skladby jako by ani nepatřily.

Nebudu trvdit, že lepší žánrový počin než “Broken Balance” na scéně jen tak nenajdete, protože to není pravda, ale přesto nevidím důvod, proč by posluchač progresivního metalu se silným melodickým potenciálem měl být zklamán. Mně osobně by šmakovalo méně vatovitých skladeb, které mi brání si album naplno užívat, ale i tak nemůžu říct, že bych byl vyloženě nespokojený. Necelá hodinka materiálu uplyne bez opravdu výrazného škobrtnutí, a protože počet povedených skladeb převažuje, tak i po předchozích slovech kritiky se nebojím udělit Astra nadprůměrné hodnocení, protože ta deska prostě dobrá je a je dost dobře možné, že se k ní zanedlouho, až trošku usednou takové ty prvotní dojmy, ještě vrátím.


Insula – Unfulfilled

Insula - Unfulfilled
Země: Itálie
Žánr: alternative / stoner rock
Datum vydání: 25.11.2013
Label: selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Insula

Hodnotit dvouskladbová ípka, to je radost nehledě na kvalitu dotyčného materiálu. Stačí tomu věnovat dohromady slabou hodinku a člověk už ví, na čem je. A když je příslušný počin ještě navíc kvalitní, je to taková třešnička na dortu.

Přesně tohle je případ italské kapely Insula respektive jejich EP “Unfilfilled”. Na této jednohubce Insula prezentují mix alternativního a stoner rocku a dlužno dodat, že v jejich podání to nezní vůbec zle. Muzika je to vesměs kytarová, a to dvěma způsoby. Ostřejší stoner rocková tvář “Unfulfilled” se projevuje klasickými zatěžkanými riffy, zatímco ta klidnější nebo chcete-li alternativní tvář zase různými vybrnkávačkami a tak dále; že se tyto dva přístupy sem tam prolnou, to je celkem vedlejší. Důležitější je, že se Insula nebojí kláves, a jelikož s nimi umí nakládat, dodává to celku docela příjemný a místy vyloženě podařený podmaz.

Samotná kvalita materiálu je obstojná, byť trochu kolísavá. Osobně se mi víc líbí první skladba “A Bright Red Scream”, která má dost dobrou sloku, kde se klidnější kytarová poloha míchá s parádním vokálem a objeví se pár pěkných nápadů. Tvrdší refrén proti sloce působí malinko genericky, ale špatný není, dohromady to funguje a čím déle to poslouchám, tím méně mi to vadí. Titulní, takřka instrumentální skladba je v nosných motivech podstatně chudší, až to občas zavání amatérismem, ale na druhou stranu musím pochválit vkusné použití kláves a zejména svižnou pasáž v závěrečné třetině, kde nakonec zafunguje i jeden z těch slabších nosných motivů.

Podtrženo sečteno, “Unfulfilled” je poměrně příjemné dílko, jehož poslechem určitě nic nezkazíte. Je vidět, že v Insula rozhodně dřímá určitý talent a potenciál, a jelikož se to na “Unfulfilled” jasně projevuje, nadprůměrná známka je zcela určitě na místě.


Apostolum – Winds of Disillusion

Apostolum - Winds of Disillusion
Země: Itálie
Žánr: doom / heavy / black metal
Datum vydání: 21.1.2014
Label: Moribund Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:

Všude možně se můžete dočíst, že italští Apostolum hrají black metal… pokud si ovšem jejich dlouhohrající debut “Winds of Disillusion” pustíte v domnění, že dostanete právě black metal, asi na vás bude čekat menší překvapení, možná i zklamání. Ne, že by v té hudbě nebyl vůbec, ale z větší části se prvotina Apostolum nese spíše v duchu doom metalu, pak temného heavy metalu a až za nimi se ukrývá cosi, co bychom mohli nazvat black metalovým odérem.

Nikdo ovšem netvrdí, že by to mělo být špatně. “Winds of Disillusion” je totiž (vzhledem k samotné náplni až překvapivě) povedená nahrávka. S výjimkou “Intro (Light into the Void)” a “Less Than a Step”, což je jenom intro a intermezzo, jedou všechny songy podle úplně stejného receptu dlouhé stopáže, pomalejšího tempa, nakřáplého vokálu a příjemných vybrnkávaček a melodií, které vystupují zpoza clony rozvážných riffů. Tu a tam se tento model zlomí do nějakého zvolnění čistě o klávesách či dokonce akustické kytaře, ale ve výsledku Apostolum pořád nepřicházejí s ničím výjimečným, ničím extrémně uhrančivým nebo něco na ten způsob.

Přesto všechno se ovšem “Winds of Disillusion” poslouchá strašně příjemně. Ačkoliv všechny ty riffy Apostolum jsou velice jednoduché a většinu doby se jede podle jednoho mustru, je to jednoduše zábavné, má to dost povedených momentů, má to i atmosféru, hodně sympaticky z toho páchnou staré pořádky a úcta ke starému metalu, aniž by se jednalo o zpátečnické album. Vůbec nevadí dlouhé stopáže nebo cokoliv jiného, protože ta hudba i přes zdánlivou triviálnost funguje naprosto výborně a je po všech stránkách uvěřitelná.

A když už jsem zmínil ty dlouhé skladby… vlastně je to právě nejdelší “Gleam of Lucidity”, jejíž hrací doma přesahuje 18 minut, která je pro mě vrcholem “Winds of Disillusion”, protože minimálně její rozjezd je jednoduše naprostá paráda. Čímž však neříkám, že by se mi ostatní songy nelíbily. Za mě tedy jednoduše ano, je to rozhodně věc, která má něco do sebe.


Frozen Hell – Rise!

Frozen Hell - Rise!
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: leden 2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Incoming Chaos
02. Useless Memories
03. Face Me
04. Rise!
05. Interrupted
06. Until Daybreak
07. The Pursuit of Death

Hodnocení:
Ježura – 4/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 3,75/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Music Solutions Agency

Pochybuji, že by se mezi čtenáři našel někdo, kdo by neznal okřídlené rčení o tom, že teprve až peklo zmrzne, tak něco… Pokud bychom prohlásili všechny postuláty s tímto rčením spojené za pravdivé, vyvstává nám tu takřka nekonečná řada událostí, které se stanou, když peklo skutečně zamrzne, a věřím, že nejeden z těch, kterým třídní krasavice pod touto zákeřnou podmínkou přislíbila rande, v koutku duše vyčkává den, kdy se tak skutečně stane. Určitou naději těmto nešťastníkům přináší debutové EP “Rise!” mladé italské kapely Frozen Hell, jenže všichni, kdo už by se snad těšili, se mohou zase pěkně hodit do klidu. Z tohohle zmrzlého pekla vážně nic kloudného nekouká…

Melodický death metal, pod jehož zástavou Frozen Hell táhnou do boje o přízeň publika, má v dnešní době to nejlepší už asi za sebou a až na pár výjimek (dobře, těch výjimek není zase tak málo, ale pořád to není nijak převratné číslo) jde o poměrně vyhaslý žánr. To ale samozřejmě neznamená, že není možné nahrát kvalitní a zábavnou žánrovou nahrávku, a vedle ostřílených mazáků, kteří si drží jistou kvalitativní laťku, jsou to zejména mladé kapely, na které se upírají oči fans v naději, že se v jejich řadách urodí nějaký ten zázrak. Frozen Hell by se do této nadějné kategorie určitě zařadit dali (fungují od roku 2011), jenže jak jsem už napověděl, nejen že se žádný zázrak nekoná, ale co se týče “Rise!”, je docela fuška na tom najít vůbec něco, co by stálo za pochvalu.

Dobře, něco by se přeci jen našlo. Muzikanti se svými nástroji zřejmě umí relativně slušně zacházet a znát je to zejména když dojde na nějaké sólíčko. A sóla jsou vlastně asi tím jediným, co v sobě skrývá špetku čehosi, co vzdáleně zavání potenciálem, protože jinak je to poměrně solidní provar. Vzhledem k tomu, že je “Rise!” doposud jediným nosičem kapely, mohu mluvit obecně – Frozen Hell absolutně postrádají vlastní ksicht, nápady a zřejmě se jim nedostává ani kdovíjak velkého množství soudnosti, když s takovým materiálem chtějí jít do světa. Celé bezmála půlhodinové ípko je přehlídkou zdrcující nudy a neschopnosti přijít s čímkoli opravdu použitelným. Ta hudba sice jakž takž drží pohromadě a není to vyloženě neposlouchatelná slátanina, ale amatérismus z ní i tak táhne na sto honů, projevuje se více méně všude, a když už se někde objeví pasáž, která nezní úplně marně, většinou jde o špatný obšleh některé ze zavedenějších kapel (z fleku mě napadají třeba Kataklysm nebo Children of Bodom).

Byť jsem si vědom, že nějaké to sólo není úplně k zahození, z celého počinu si nepamatuji jediný motiv a co se skladeb týče, v paměti mi utkvěly tři, ovšem z důvodů, které jsou v lepším případě neutrální, v horším pak značně nelichotivé. Intro “Incoming Chaos” jsem si zapamatoval jen proto, že je to intro, předposlední “Until Daybreak” kvůli poměrně slibnému rozjezdu, který ovšem razantně ztrácí na lesku v okamžiku, kdy v tom člověk uslyší vzpomínané Children of Bodom, a poslední “The Pursuit of Death” proto, že je to cover hitovek “The Pursuit of Vikings” a “Death in Fire” (ano, v jednom) od švédských Amon Amarth. Dost špatný cover. S refrénem přeloženým do italštiny. Musím říkat něco víc?

I když si člověk poslechem “Rise!” žádnou újmu na zdraví nepřivodí, stejně všem důrazně doporučuji držet se od tohoto dílka dál. Jeho poslech není ničím jiným než ztrátou času, jeho skladování na disku (případně v poličce, kdyby byl snad někdo takový hrdina a koupil si to dřív, než si to poslechl) zase plýtváním cenným prostorem a konečně další prodlužování této recenze je – stejně jako celé “Rise!” – naprosto zbytečné. Všechno, co je třeba o prvotině Frozen Hell vědět, totiž už stejně zaznělo…


Další názory:

Je takové nepsané recenzentské pravidlo, že k mladým a debutujícím kapelám by měl být člověk trochu shovívavější, pokud případné nedostatky nejsou opravdu brutální boty, tak třeba lehce přimhouřit očko, jednoduše skupinu neodstřelovat stejně nemilosrdně, jako by to udělal u dvacet roků hrajících mazáků, když by nahráli stejně nudné album, naopak by měl spíše hledat klady a potenciál. Nicméně jsou případy, kdy se to oko přimhuřuje poměrně špatně a po nějakém potenciálu aby recenzent pátral lupou, což bohužel platí i o italské formaci s názvem Frozen Hell. Ne, že by jejich prvotina “Rise!” byla úplná a neposlouchatelná žumpa, to zase existují i mnohem horší věci, jenže i tak je ten jejich vysoce neobjevný melodic death metal příliš nudný, nezáživný a unavený i na začínající skupinu. Teoreticky se to jako poslouchat dá, ale prostě nevidím důvod, proč by to kdokoliv dělal, když je ta hudba úplně o ničem, zábavná není, zajímavá není a dokonce ani nějaké nadšení nebo zapálení na ní není cítit, což je u mladé kapely naopak docela průser. Že bych na “Rise!” slyšel nějaký potenciál, na němž by se dalo stavět, taky nemůžu tvrdit, jelikož mě z celé půlhodinky trochu zaujala všeho všudy jedna jediná pasáž, a sice kytarové sólo ve “Face Me”. Nechci Frozen Hell vyloženě potápět, ale zase nejde nezkušeností omlouvat úplně všechno…
H.


Astral Domine – Arcanum gloriae

Astral Domine - Arcanum gloriae
Země: Itálie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 21.1.2014
Label: Bakerteam Records

Tracklist:
01. Arcanum gloriae
02. Holy Knights
03. King of the North
04. Moonlight
05. Tale of the Elves and Pain
06. Where Heroes Die
07. I Am the King
08. My Lord
09. Welcome to My Reign
10. Falsi dei

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records / Bakerteam Records

Zajímalo by mě, čím jsou malí Taliáni kojení a co jim ve škole tlučou do hlavy za klíny, že si nedají pokoj a bez ustání zásobují celý hudební svět symfo/power/speed metalovými kapelami, jež by si svůj zvuk mohly dát pomalu patentovat, protože člověk už dopředu tuší, co od podobné party očekávat. Jasně, někdy je výsledek velmi dobrý, jindy zase vyloženě podprůměrný, ale v tom množství totožně znějících kapel už jaksi přestávám rozlišovat dobré od špatného a celá scéna se mi začíná slévat do jedné velké koule generické hudební produkce. Samozřejmě bych tak nezačínal, kdyby Astral Domine nebyli další z kapel, které patří do kategorie “jedni z mnoha” a jež se vezou (no, spíš se snaží svézt) na vlně úspěchů velkých Rhapsody of Fire, a právě jejich debutovému řadovému albu “Arcanum gloriae” se budu věnovat.

Předpokládám, že po předchozím odstavci asi nemusím nijak blíže představovat vlastní hudební náplň prvotiny Astral Domine, protože všichni už musíte tušit, co od tohoto alba očekávat na ploše hrací doby téměř jedné hodiny. Tahle šestice z Tivoli do puntíku dodržuje všechny stylové předpoklady k tomu, aby zapadla a nijak nevyčnívala, takže zpěvák Marco Scorletti je typický borec, který se výšek a melodií nebojí a záda mu kryjí borci, kteří jsou tak tuctoví, jak jen si umíte představit. Kytarové melodie vládnou na všech frontách a celé je to podbarveno nezbytným klávesovým oparem s orchestrálním nádechem. Ale to je úplně jasné, takže se můžu pomalu a jistě přesunout k obligátní bližší charakteristice několika písní, jež “Arcanum gloriae” představují ze všech nejvíc.

Vlastně ani nemůžu jina než začít s pomyslným středobodem celého “Arcanum gloriae”, kterou představuje epických rozměrů dosahující “Where Heroes Die”. Tato devítiminutová věc se rozjíždí ve velkém stylu plném orchestrací a sborových chorálů, aby po chvíli utichla do baladické polohy, která pochopitelně netrvá moc dlouho, ale funguje spíš jako takový prolog k následující proměnlivé struktuře, která celkem rovnoměrně střídá epické pasáže s těmi kytarovými a nakonec i uvolněnými. Neříkám, že to je objev Ameriky, ale tenhle pokus je jeden z těch povedenějších, respektive už jsem slyšel mnohem horší variace na totéž téma. Navíc, ústřední refrén této skladby se mi velmi líbí, takže jsem podlehl jejímu kouzlu. To, že se v ní vokálně jako host předvedl Fabio LioneRhapsody of Fire, jsem zrpvu ani nezaregistroval, protože Marco Scorletti je mu dost podobný, takže mě něco takového ani nepadlo, ale to je jen taková zajímavost. Kolega pode mnou zmínil “Welcome to My Reign” se zapojením extrémního vokálu, čímž je tento kus opravdu vítaným osvěžením slabšího závěru, jenž oproti první polovině desky strádá. Škoda, že podobných momentů se nesešlo na “Arcanum gloriae” víc.

Krom těchto dvou skladeb mě nejvíc zaujala úvodní hitovka “Holy Knights” a rychlovka “King of the North”. Čistá akustická kytara z úvodu prvně jmenované přenese posluchače až někam do středověkých časů, samozřejmě jen do chvíle, kdy se hrdinská kytarová vyhrávka a power metalové kytarové riffy dostanou k hlavnímu slovu. Už při poslechu této skladby, která navazuje na velkolepé titulní intro, jsem si všiml, že kytary jsou v konečném mixu poměrně upozaděny. Na můj vkus až moc, takže i když se kapela dostane k tvrdším pasážím, tak klávesy Yeshana Gunawardana a bicí Mirko Margiottiho kytarovou dvojici DeloguGagnoni celkem bez problému zatlačí do kouta, což je škoda. Druhá jmenovaná “King of the North” se rozjíždí velmi opatrně a chvilku jí to trvá, ale po minutě a půl, co sešlápne rychlostní pedál k podlaze a všude kolem poletují neoklasické kytarové vyhrávky, je o jedné z nejlepších skladeb, jež ctí odkaz starých Rhapsody, rozhodnuto. Bohužel ke konci desky se začne i to, co na začátku fungovalo na jedničku, zajídat, takže “I Am the King” či závěrečná “Falsi dei”, jež vynikne jen díky pěveckému kontrastu mezi Marcem a jistým Giuseppem CialonemRosae Crucis, už nemají takový šmrnc a nebaví tak, jak by mohly, nicméně fanoušek žánru s nimi zřejmě problém mít nebude.

Zvlášní pozornost si zaslouží dvě balady, které (jak už je u mě zvykem) mi ve výsledku překáží a kazí dojem z “Arcanum gloriae”. Tou horší se nebojím nazvat vlezlou “Moonlight”, která sází na rádoby dojemnou atmosféru a tesknou vokální melodii. Přesně tenhle typ písní je to, co z této hudby dělá mnohými lidmi zatracovaný kýč, protože – a teď si nalejme dobrého italského vína – “Moonlight” o ničem jiném ani není. Dvě průměrné melodie rozplzlé na délku pěti minut obalená vrstvou cukrové vaty prostě nejsou nic, z čeho bych šel do kolen. Sorry. Totéž platí o “My Lord”, jejíž mohutné sborové doprovázení Marca se mi velmi rychle znechutilo, takže bez okolků přiznávám, že při pozdějších posleších jsem ji nemilosrdně přeskakoval.

Je zajímavé, že to, co by před nějakými patnácti lety stěží sneslo srovnání s tehdy aktuálními opusy jako “Symphony of Enchanted Lands” od Rhapsody of Fire, či “Return to Heaven Denied” od Labyrinth, se v dnešní době dá považovat za lehký nadprůměr scény a bez problémů se blíží aktuální formě zvláště prvně jmenovaných, s jejichž tvorbou se prostě nedá nesrovnávat, když je výsledný soud obou part odlišný asi tak jako noc a pozdní noc. Ale to je úvaha na úplně jinou diskuzi. “Arcanum gloriae” je sice průměr jako bič, klišé a klasickými postupy se v něm nešetří a překvapený by mohl být snad jen naprostý posluchač-začátečník, ale těch několik vážně povedených momentů a vlastně celých písní mi pomáhalo album přečkat bez výraznějších zaváhání, takže jsem ochotný vysázet na stůl lehce nadprůměrné hodnocení. Výš jít nemůžu ani ne proto, že Rhapsody of Fire totéž dělají líp, ale proto, že Astral Domine se neubránili celkové nevyrovnanosti materiálu, jenž je až zbytečně srážen plytkými baladami a celkově nevýrazným zvukem, takže asi tak…


Další názory:

Symfonický power metal, Itálie – více není třeba dodávat, protože už jen z tohohle byste měli mít naprosto jasnou představu, jak tohle album bude znít. Jako by ta koncentrace symfonického power metalu nebyla v Itálii už tak vysoká, Astral Domine se rozhodli, že svět potřebuje další kapelu podobného druhu a také se jali přispět svou troškou do mlýna. Je úplně jedno, že je “Arcanum gloriae” jejich debutovou deskou, jelikož znějí úplně stejně jako všichni ostatní kolegové, zkušení i začátečníci… je to naprosto standardní nahrávka svého žánru tak specifického pro tuto zemi… jestli je to dobře nebo špatně, to už samozřejmě ponechám na vašem uvážení, ale jak asi vidno už jen z mého hodnocení, pro mě je to ta druhá možnost. V Astral Domine totiž vidím naprosto normální stylový průměr, jaký tu byl už stokrát a ještě stokrát a víckrát bude. Na druhou stranu se ale musí nechat, že některé momenty se na “Arcanum gloriae” poměrně povedly, což je také důvod, díky němuž moje hodnocení nekleslo níže… zároveň je tu však i několik dost blbých pasáží, které zase brání tomu, aby ta cifra byla vyšší, takže mi z toho prostě leze zlatá střední cesta v podobě 5/10, ačkoliv nepochybuji o tom, že fandovi stylu se to bude líbit o poznání více. Za co ovšem “Arcanum gloriae” připisuji plus, je fakt, že i jako nefanda jsem neměl sebemenší problém album otočit celé i přes hodinovou délku (i když v tom možná hrálo roli, že dva songy odpadly, jelikož je to z větší části prázdná stopa… nejspíš zmetkovitá promo kopie). Tak či onak, ve výsledku to vidím na slušný a poslouchatelný průměr, který nepředvádí vůbec nic nového, a půl bodík přidávám navrch za to, že se to přece jenom poslouchá +/- v pohodě, že jsem to čekal horší a také za song “Welcome to My Reign”, kde se objeví extrémní vokál, což je oproti zbytku alba hodně příjemné osvěžení.
H.


Stroszek – Wild Years of Remorse and Failures

Stroszek - Wild Years of Remorse and Failures
Země: Itálie
Žánr: neofolk / folk
Datum vydání: 7.12.2013
Label: Hypnotic Dirge Records

Tracklist:
I. Remorse
01. A Nightwalk in Partille
02. Color of the Street
03. The Night Porter
04. The House Told Me
05. Stones in My Throat
06. Bury the Bottle with Me [Dick Curless cover]
07. The Railroad Track
08. Not Even the Half
09. Slow Sleep
10. Was It Worth the Wait?
11. Wheels to Rust
12. Sand

II. Failures
01. The Unlucky Ones
02. Gone by the Fall
03. Undead Hotel
04. Turn the Sky to Winter
05. Nighthawks and Underdogs
06. I’ll Keep Everything
07. The Devil’s Chair
08. A Life Failure
09. Land of Silence and Darkness
10. Tecumseh Valley [Townes Van Zandt cover]
11. Secret of the Earth
12. From Mound to Mound
13. Green Jade
14. Autumnal

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hypnotic Dirge Records

Asi jen těžko lze recenzi na projekt jako Stroszek začít jinak než povídáním o tom, co je tato formace vlastně zač a odkud se vzala. Skupinu má na svědomí jistý Claudio Alcara, jenž by měl být čtenářům metalové stránky znám především asi jako zakládající kytarista italských black metalistů Frostmoon Eclipse, kteří by se vzhledem k době působení na scéně (od roku 1994) již pomalu dali zařadit do sorty veteránů; kromě toho se ovšem v minulosti mimo jiné mihl i na jednom albu u další italské black metalové smečky Handful of Hate, jejíž historie se rovněž táhne už nějaký ten pátek.

Časem se však podle všechno Claudio dostal do bodu, kdy si nejspíš potřeboval ulevit od hraní black metalu a zkusit také trochu klidnější muziku – a právě tohle je ta pravá chvíle, kdy na scénu nastupuje jméno Stroszek. Jedná se totiž o Claudiův vedlejší projekt, v jehož rámci se ovšem ani v nejmenším nevěnuje black metalu, dokonce ani jakémukoliv jinému metalu. Hudba, jakou pod hlavičkou Stroszek tvoří, je totiž povětšinou akustická a zasahuje do žánru folk nebo, chcete-li, neofolk a v těch “nejostřejších” momentech by se dala nazvat folk rockem.

První deska Stroszek se jmenovala “Songs of Remorse” a původně vyšla v roce 2007. Že vám její název vzdáleně připomíná jméno počinu v nadpisu tohoto článku? Inu, není to náhoda. Když zmíním, že dále v roce 2009 ještě vyšlo druhé velké album “Life Failures Made Music” a EP s názvem “The Wild Hunt” (podobnost s Watain čistě náhodná) už by vám mohlo začít svítat. “Wild Years of Remorse and Failures” totiž není dalším dlouhohrajícím počinem, nýbrž kompilací, jež pod jednou střechou schraňuje všechny tři jmenované nahrávky v podobě 2CD kompletu. Důvodem, proč tato záležitosti nyní vychází, je především ten, že tyto prvotní počiny Stroszek jsou již nyní vyprodané a nedostupné.

Přináší “Wild Years of Remorse and Failures” ještě něco navíc oproti původním vydáním? Ano, přináší… sice toho není moc, ale i když pomineme samotný fakt, že opětovně zajišťuje dostupnost téhle hudby na oficiálním nosiči, něco málo dalšího se přece jenom ještě najde. Oběma deskám i minialbu se dostalo nového masteringu, v případě debutového “Songs of Remorse” byly znovu nahrány vokály, s nimiž prý nebyl Claudio Alcara zpětně úplně spokojen, a u každého alba se navíc objevila jedna předělávka – “Bury the Bottle with Me” od amerického countrymana Dicka Curlesse u prvotiny a “Tecumseh Valley” od rovněž amerického hudebníka Townese Van Zandta na novém “Life Failures Made Music”. Jaké změny remastering (a čerstvě natočený zpěv) v samotné hudbě udělal, to bohužel posoudit nemohu, protože původní podobu neznám…

Co by měl posluchač očekávat po hudební stránce? Jak už asi nepřímo plyne z výše nastíněného žánrového vymezení, v žádném případě se nejedná o nějakou ostrou muziku a třeba se stylem Frostmoon Eclipse to s výjimkou stejného jména v kolonce autora nemá společného zhola nic. “Wild Years of Remorse and Failures” potažmo Stroszek nabízí poslech spíše uklidňující a relaxační… je pravda, že se stále nejedná o nic vysloveně a prvoplánovitě pozitivního, ale to nic nemění na tom, že po většinu hracího času ta muzika posluchači předává poměrně hřejivý pocit a pohodu. Je to taková ta hudba, kterou bychom mohli nazvat příjemnou poslechovkou.

Oběma diskům (na tom prvním se nachází “Songs of Remorse” a první cover, na tom druhém “Life Failures Made Music”, “The Wild Hunt” a druhý cover) vládne především lehká akustická kytara, zastřený a poměrně monotónní zpěv, konejšivě brumlající baskytara a umírněné bicí, jež se drží poměrně zkrátka. V momentech, kdy rytmika vystoupí trochu do popředí a výjimečně se ozve i elektrická kytara, vstupují Stroszek do fáze, kdy by se jejich produkce dala nazvat folk rockem, ale na ploše celých 110 minut, které oba disky dohromady čítají, jsou takové pasáže v naprosté menšině.

To je asi tak všechno, co lze o “Wild Years of Remorse and Failures” říct, aniž bych se neměl nadále opakovat. Je to velice příjemná hudba, jež se moc hezky poslouchá, je náladotvorná, lehounce melancholická a pořád dostatečně chytře vystavěná, aby s takto na první pohled jednoduchým receptem dokázala udržet posluchačovu pozornost po celou dobu trvání jednoho disku… pravda, dát oba těsně za sebou už může trochu zavánět nudou, ale vzhledem k tomu, že oba vlastně stojí samostatně, není důvod dávat celých 110 minut na jeden zátah, když si lze užít nejdřív 45 a třeba za pár hodin zbylých 65.

Možná byste se mohli zeptat, jaký z obou disků (alb) je lepší, jestli tu jsou nějaké vrcholy, které by stály za vypíchnutí… víte, já ani nevím. Líbí se obě CD, obě tak nějak přibližně nastejno a to i to si ten poslech zcela jistě zaslouží. S konkrétními písničkami taktéž neposloužím, protože se musím přiznat, že to v tomto případě tak nějak nevnímám… vždy si to pustím a jen to kolem sebe nechám plynout a nasávám atmosféru. Při jednom poslechu mě víc zaujme třeba tenhle moment, při dalším pak zase splyne s ostatními v rámci celkové nálady a do popředí vypluje jiný. Snad jediné, co bych zmínil, je ona předělávka “Bury the Bottle with Me” na prvním disku, jež mi do kontextu zbytku “Songs of Remorse” příliš nesedí; druhý cover je do celku zapuštěn mnohem citlivěji, a i když i on trochu vystupuje, nijak zvlášť to neruší.

Tak či onak se rozhodně jedná o povedenou, příjemnou a přinejmenším zajímavou hudbu, která – pokud jste s ní doposud do styku nepřišli – zcela jistě stojí za slyšení… tedy, za předpokladu, že nejste ortodoxní metalisté, protože pro ty to určeno vážně není. Ovšem za předpokladu, že si sami sebe dokážete představit, jak posloucháte něco, co zní tak, jak to bylo přibližně popsáno na předcházejících řádcích, není sebemenší důvod tvorbu Stroszek nedoporučit. Vzhledem k tomu, že je “Wild Years of Remorse and Failures” kompilačním počinem, tak se zdržím hodnocení, nicméně asi není třeba nějak zvlášť zdůrazňovat, že čistě po hudební stránce bych s body asi tak úplně nešetřil…


Dementia Senex – Heartworm

Dementia Senex - Heartworm
Země: Itálie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 9.4.2013
Label: The Path Less Traveled Records

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Dementia Senex

Svým loňským EP “Heartworm” navázali Dementia Senex na demosnímek “Sun Goes Down Behind” z roku 2009, jenž vyšel zhruba rok od doby, kdy se začala psát historie této pětičlenné úderky, která s velkým přehledem a na takhle mladou kapelu s nezvyklou vyspělostí kombinuje ve své tvorbě údernost death metalu a technickou explozivnost post-hardcoru, což jsou natolik všeříkající škatulky, že si možná myslíte, že “Heartworm” nemá čím překvapit, ale to je chyba, protože Dementia Senex nezůstávají jen u toho.

Tato italská pětice ví, kdy zatáhnout za ruční brzdu, takže třeba úvod první z trojice skladeb “Unscented Walls” staví na utahaných harmonických riffech, kterými se dotkne až sludgové zatěžkanosti, ovšem jen do doby, než se přířítí zabijácká kytarová smršť spolu s technickými bicími, jež úhledně kopírují kytarové riffy, ovšem žijí si vlastním životem, takže na mechanickou kombinaci ve stylu Fear Factory zapomeňte. Po krátké akustické vsuvce ve středu této písně se opět spustí drsná chaotická (v dobrém smyslu slova) rubanice stojící na mixování ostrého riffování a kvílivé kytarové linky, jež protkává téměř celou skladbu. Zpěvák Christian Franchini je klasická uřvaná bestie, která nemá slitování a je jedním z případů, kdy mi ani nevadí, že si jede většinu stopáže to svoje s výjimkou několika mála chvil v titulní “Heartworm”, která mě ve výsledku baví ještě víc než úvodní pecka. Technickým riffováním se v titulce nešetří a díky propletetným kytarám jsem měl místy pocit, že poslouchám Cult of Luna v ostřejších momentech.

“Heartworm” není z těch alb, které se popisují zrovna jednoduše, protože se pořád něco děje a to “něco” má tu sílu, že je schopno překvapit i po několika otočeních. Nebudu lhát, když řeknu, že mě Dementia Senex překvapili tím, jak vyspěle se na svém EP tváří, a protože je mi těch 17 minut málo, tak očekávám co nejdřív plnohodnou desku, takže sem s ní, pánové. A to švihem.


Eldritch – Tasting the Tears

Eldritch - Tasting the Tears
Země: Itálie
Žánr: progressive power metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Inside You
02. Tasting the Tears
03. Alone Again
04. Waiting for Something
05. Seeds of Love
06. The Trade
07. Something Strong
08. Don’t Listen
09. Iris
10. Love from a Stone
11. Clouds
12. I Will Remember

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

Eldritch je výraz pro malou obludku z Lovecraftova mysteriózního světa. Krom toho je Eldritch uměleckým příjmením zpěváka Andrewho Eldritche z legendárních The Sisters of Mercy a já přemýšlím, proč se takhle v devadesátém prvním pojmenovala italská power metalová banda z Florencie, protože ani s prastarými entitami, ani s výše zmíněnou persónou nemají společného ani zbla. A pro dnes recenzované album “Tasting the Tears” to platí tuplovaně. Což nemusí být hned špatně, jakkoliv první jméno, které se mi při názvu alba vybavilo, bylo HIM a jejich loňská deska “Tears on Tape”. V ten moment se rozhoukal varovný majáček, že by se teoreticky mohla blížit další poctivá dávka láskyplného kýče. A hádejte co? Nezklamal. Můžete to brát jako předsudek, ale od většiny power metalových kapel ze slunné Itálie už snad ani nic jiného nečekám.

Je vůbec zajímavé, jak se dají některé žánry pěkně rozdělit i podle toho, odkud pocházejí. Vemte si třeba sousední Německo – tamní scéna je vůbec specifická. Ať se jedná o jakýkoliv žánr od power metalu přes folk/pagan metal až k EBM, většinou na první poslech docela bezpečně víte odkud vítr vane, i když zpěvák nebéká drsnou němčinou a ani nedrhne vaše uši přízvukem. Podobně specifická je v rámci power metalu i italská scéna. Víceméně všechny italské power metalové kapely, se kterými jsem měl doposud tu čest (a že jich není docela málo), zní v podstatě jako přes kopírák a snad všechny mají zaláskované texty, až má člověk strach, že s každým dalším albem dostane cukrovku (dobře, to už Eldritch trochu křivdím, k láskování evidentně sklouzli až s aktuálním albem). Přitom málokterá historie nabízí takových témat a heroických příběhů jako ta italská. A když už narazíte na kapelu, která zpívá o historii Říma, tak je z Kanady. Ironie?

Nicméně zpět k Eldritch. Jak jsem naznačil v úvodu, kapela již má něco za sebou. Domácí scénu brázdí již pěknou řádku let a “Tasting the Tears” je za tu dobu již devátou řadovkou. Předchozí alba jsem sice neslyšel, při takové kvantitě se ale dá očekávat, že od novinky se hudebně příliš lišit nebudou. Na první poslech je slyšet, že člověk má tu čest s profesionály. Produkce desky je na slušné úrovni, zvuk je vyvážený a dobře čitelný, nepůsobí ale nuceně sterilně, jak tomu u power metalu často bývá. Naopak z něj mám dojem, že je i trochu hutnější a řezavější, což je nesporné plus. S obsahem už je to ale trochu horší. Dal by se shrnout obligátní větičkou: “neurazí, ale nijak zvlášť ani nezaujme”. V podstatě na něm najdete všechna žánrová klišé: klávesové melodie, typická powerová sóla i riffy, synťákový podmaz, nějaké ty ostřejší songy, neopomenutelnou baladu, prostě úplně všechno. Eldritch je sice dovedou naservírovat posluchači naprosto profesionálně zpracované a dobře zahrané, jenže poněkud bez výrazu, což je v tomhle případě tím největším kamenem úrazu. Album se dobře poslouchá, mně ale nepředalo ani zbla a prostě jen proteklo ušima.

“Tasting the Tears” se víceméně drží zajeté osnovy, takže první půle alba je docela svižná, a když zrovna zpomalí, tak jí to alespoň dobře šlape. V druhé půli pak dle očekávání naleznete dvě balady, jež jsou kupodivu docela povedené. Opravdu si nemůžu stěžovat na to, že by deska byla zkomponovaná nebo zahraná špatně. Sic tu všechno již stokrát bylo, album vám rozhodně nebude drtit sluch hudebním diletantstvím nebo neumem muzikantů, o čemž svědčí i fakt, že mě po této stránce album baví snad i víc než alba jiných, ve světě mnohem profláklejších spolků. “Alone Again” a agresivnější “Something Strong” v tomto ohledu vedou před ostatními skladbami, album jako celek je ale docela vyvážené. Jako povedené hodnotím i sólo z “Waiting for Something” – byť zní poněkud genericky, píseň v jejím závěru příjemně oživuje. Ani snažení zpěváka Terence Hollera není nejhorší, ač po hudební stránce je asi nejslabším článkem. Anglická výslovnost je dobrá, podobně znějících zpěváků je ale dvanáct do tuctu, nehledě na to, že to Terencovi místy ujíždí. Vtipné je i jeho zápolení s vibratem. Za celou dobu poslechu jsem nepřišel na to, jestli jej Terence používá proto, že se snaží zamaskovat výšky, které příliš nedává, nebo ho někdo škrtí, případně mu poskytuje jiné laskominy. Tak nebo tak je to ta horší varianta jeho projevu.

Na albu mě tak vlastně irituje jen jeho tématika a texty, které jsou zaručeně největším kýčem. Nevím, co autorovi textů přeletělo přes nos, ale aby pomalu každá druhá píseň měla v názvu explicitně slovo láska, nebo na ni nějakým způsobem odkazovala (“Waiting for Something”, “Something Strong”), je na můj vkus příliš. A to i v případech opravdu nadupaných songů plných moderně znějících synťáků, od nichž byste něco takového docela určitě nečekali. O textech se příliš široce rozepisovat nebudu a ani nemohu. Ono není o čem psát, protože každé druhé slovo je láska, duše, nebo nějaký příšerně cukernatý slovní obrat a klišé na téma láska a její nedostatek. I kdyby ale Eldritch nakrásně mysleli něco z textů vážně, v jejich podání působí všechno to bolení z lásky jako prázdná póza. I kdybych chtěl nějak přimhouřit oko nad tím, že to celé je jen sladce naivní, tak nemohu, neboť v tomto ohledu kapele nevěřím ani slovo.

Nezbývalo tedy, než se snažit, abych texty odfiltroval a ignoroval. Terenceho vlezlý zpěv však bez sebevětších problémů cokoliv takového znemožnil, takže ačkoliv hudebně není “Tasting the Tears” vyložený průser a v rámci power metalu snad až nadprůměr (jakkoliv trpí všemi neduhy žánru), pro texty byl každý poslech docela nesnesitelným peklem, až jsem dřív nevěděl, jestli se smát, nebo brečet. I přes všechny klady si tahle power metalová sladkobolnost zkrátka víc než šest bodů nezaslouží.


Birch Crown – Birch Crown

Birch Crown - Birch Crown
Země: Itálie
Žánr: doom metal
Datum vydání: 7.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

Birch Crown je jednočlenným projektem ze severní Itálie, který se věnuje poměrně klasické podobě doom metalového žánru, ačkoliv sem tam lze v té hudbě zaslechnout i lehké vlivy stoneru. Hned na začátku letošního roku se objevil stejnojmenný debut “Birch Crown”, jenž mě okamžitě hodně zaujal jednou věcí, a sice excelentní obálkou. Nemůžu si pomoct, ale přesně takovéhle věci na přebalech desek se mi strašně líbí (hlavně když jsou takhle “čisté” a nekazí je žádné logo nebo nápisy) – a to bylo vlastně celkem dost k tomu, abych byl zvědavý i na samotnou hudební produkci.

Pokud by muzika byla stejně nádherná jako obal, bavili bychom se tu minimálně o devítkové nahrávce. Jenže to se tak nějak nestalo. Na “Birch Crown” je silně cítit, že je to začátečnický a amatérský počin po všech stránkách – zvukové, instrumentální i kompoziční. Zvuk je takový prapodivně zahuhlaný, určitě to nevznikalo ve studiu, ale v hodně bojových podmínkách. Hráčské výkony také nejsou zrovna bombastické, vlastně spíš docela naopak, protože v kytarových linkách jsou slyšet přehmaty a dojem nevylepší ani vokál-nevokál v podobě jakéhosi neurčitého kníkání, které ani pořádně není moc slyšet.

Tohle jsou všechno ještě věci, nad nimiž by se daly přivřít oči, i navzdory nim může deska fungovat přímo skvěle… znám spoustu alb, které jsou zvukově na hovno a jsou na nich hráčské chyby, ale stejně to jsou úžasné klenoty. Ale to není tento případ, protože i co do nápadů je to takové slabé. Typický song Birch Crown se totiž nese v nudném omílání jednoho motivu, jímž je vždy riff, jenž ovšem bývá tak triviální, že bych se to pomalu snad zdráhal nazvat riffem, jelikož to zní spíše jen jako jednotlivé akordy. Suverénně nejlépe z počinu vyznívá nemetalová instrumentálka “Metaphysical Landscapes”.

Úplně extrémní průser “Birch Crown” není a s jistou dávkou tolerance k začínajícím kapelám se to otočit i dá, přesto to však není nic, co by chtěl člověk nějak zvlášť poslouchat.