Země: Finsko Žánr: melodic / symphonic death metal Datum vydání: 18.1.2012 Label: Grave New Music
Tracklist:
01. The Birth of a Newfound Death
02. Questions and Answers
03. Ghosts
04. Scars Aligned
05. The Silence of the Storm
06. Cold Beneath the Sun
07. Dead and Dying
08. Bring Me the Demons
09. At the Heart of Dying
Historie Soulfallen začala již v polovině devadesátých let, kdy ve Finsku vznikla kapela Blacksmith. Ta se v roce 2003 přejmenovala na Soulfallen a na svůj debut “World Expiration” čekala až do roku 2007. Ten se po dvou letech dočkal následovníka a konečně v lednu 2012 kapela vydala své třetí album “The Promise of Hell”. Ani jedna z jejích desek nezaznamenala výrazné úspěchy na zahraniční scéně, a tak není překvapením, že právě na “The Promise of Hell” se se Soulfallen setkávám poprvé.
Žánrové zařazení jejich tvorby není na první poslech nikterak složité, ovšem drobných vlivů, které ve výsledku určují tvář hudby, najdeme nesčetně mnoho. Soulfallen se pohybují převážně ve vodách symfonického death metalu, ovšem klasickým představitelům žánru se vzdalují díky velkému důrazu na melodičnost skladeb. V každé písni se navíc najdou prvky dalších žánrů a symfonický death metal je tak označení spíše zavádějící.
Úvodní “The Birth of a Newfound Death” velmi výstižně vypovídá o tom, co vás v příštích padesáti minutách čeká. Pomalý rozjezd předznamená temnou náladu desky, v mnohém podobnou náladě, kterou na svých albech tvoří například Swallow the Sun. Dalším z typických prvků alba, jenž se objeví hned v první skladbě, je mluvené slovo. Bohužel je většinou dost nezábavné a celkově nevidím žádný důvod k jeho přítomnosti, i když do ponuré nálady desky vždy velmi dobře zapadá. V “Questions and Answers” do hudby poprvé výrazněji promluví orchestr. Ten, ačkoliv je zjevné, že nejde o opravdový orchestr, zní velmi dobře a i jeho spojení s metalovým základem je profesionální. Právě na konci druhé skladby působí orchestr jako vytržený z alba Řeků Septicflesh, což sám beru jako obrovské plus. Jako singl si kapela vybrala čtvrtou “Scars Aligned”, dost možná nejpomalejší a nejtesklivější skladbu alba. Ta si celkem přirozeně žádala čisté vokály a kapela chytře rozhodla využít hostující zpěvačky. Její hlas v kontrastu s hlubokým growlingem Kaie Leikoly funguje bezvadně. Pouze ono prokleté mluvené slovo mě v “Scars Aligned” trošku potrápilo, i když zde zní mnohem lépe než v kterékoliv jiné písni. Škoda je také konce skladby, který je až nečekaně náhlý, ale to už bych musel být opravdový puntičkář, aby mi to kazilo poslech. Konec předchozí skladby nás přivádí k písni následující, která ve středu alba ční jako jeho skutečný vrchol. Po techničtějším začátku a black metalově kousavém středu navazuje krátká akustická pasáž, ze které vygraduje skvělá poslední minuta písně kombinující vše z předcházejícího.
Tyto namátkou vybrané písně v podstatě vystihují podstatu celého alba. “The Promise of Hell” je v celé své délce protknuté temnou náladou, která se vás sice nesnaží vymáčet v bahně (jak to umí jiná alba), ovšem na dobré náladě vám rozhodně nepřidá. Pokud bych si odmyslel symfonickou část alba, která je opravdu všudypřítomná (byť místy nemusí jít přímo o celý orchestr), zbude mi povedený melodický death metal s výtečnými vokály a bez zbytečné podbízivosti. Je to ovšem právě symfonie, která albu dodává na kráse a udržuje vaši pozornost. Je vidět, že se zde kapela inspirovala od nejlepších, a tak kromě zmíněných Septicflesh není problém poznat pasáže, které bychom čekali například na desce DimmuBorgir. Je jasné, že je album orientováno na atmosféru více než na techniku, ovšem i tak na něm nalezneme několik opravdu povedených kytarových sól. Velkou pochvalu si zaslouží zpěv i fakt, že se album kompletně obešlo bez čistých vokálů (nepočítaje hostující zpěvačku ve čtvrté skladbě).
Ještě než vynesu závěrečný verdikt, pozastavím se nad způsobem prodeje, který kapela zvolila. Kromě klasického CD si totiž “The Promise of Hell” můžete zdarma a legálně stáhnout na stránkách kapely. A pokud se rozhodnete kapele poslat drobný finanční dar, vysloužíte si tím pro své jméno místo v bookletu jejího příštího alba. A kdo by nechtěl být takto zvěčněn.
“The Promise of Hell” je povedené album a pokud máte v oblibě některé ze zmíněných kapel, jistě si zaslouží vaši pozornost. Nejde o prvotřídní záležitost, což by se z předchozích řádků mohlo zdát. Ač se mi nepodařilo najít téměř žádné konkrétní vady na kráse, chvílemi mám při poslechu dojem, že “The Promise of Hell” nefunguje jako celek. To není nic, co by vám mělo kazit poslech, jde jen o pocit, kterého se nemůžu zbavit. Soulfallen ode mě tak dostanou sedm a půl bodu. Každopádně si je rád v budoucnu zase poslechnu, zatímco budu hledat své jméno v bookletu dalšího alba.
Maledivy nejsou zrovna místem, kam byste jeli kvůli poslechu muziky. Alespoň ne té metalové. Ovšem že i tam se hraje a poslouchá kovová hudba je stejně jisté, jako že Whitney Houston vydá letos alespoň tři výběrová alba. Právě z Malediv, souostroví nacházející se v Indickém oceánu, pochází kapela Nothnegal, jejichž desku “Decadence” zde dnes recenzuji. Překvapivá je sestava kapely, ve které se nachází dvě poměrně známá jména. Prvním z nich je americký bubeník KevinTalley, který má na kontě množství hudebních zkušeností a momentálně působí například v Dååth či Six Feet Under. Druhým je finský klávesák Marco Sneck (Poisonblack, ex-Kalmah). Po nahrání “Decadence” z kapely odešel zpěvák Avo a je tak možné, že se její řady rozšíří o další známé jméno. Ostatně kdo by nechtěl hrát v kapele sídlící v tropickém ráji, že?
I přes svůj exotický původ hrají Nothnegal vcelku běžný, klávesami opepřený melodický death metal evropského střihu, který už na první poslech prozradí, že zde se žádná hudební revoluce neděje. I tak si ale kapela dokázala vytvořit vlastní zvuk, který “Decadence” odlišuje od konkurence. Albu dominují výrazné klávesy, jejichž priorita v mixu jako by klesala a stoupala a zatímco většinou jsou slyšet velmi dobře, místy bych si uměl představit i jejich zesílení. Celkově je zvuk zastřený a i to se podílí na atmosféře, která je alespoň v rámci daného žánru výjimečná. Kytary výraznou roli nehrají, dokud nedojde na sóla. Ta jsou přítomna téměř v každé skladbě a rozhodně patří mezi ozdoby alba. Mimo sóla jsou ovšem kytary stereotypní a až příliš inspirované hrou Dina Cazarese. Ze všeho nejvíce na ozvučení doplatily bicí. Pokud byste snad čekali, že je to kvůli jejich umlčení v nevhodné produkci, budete se mýlit. Jsou totiž slyšet dobře, ovšem jejich zvuk jednoduše není příjemné poslouchat. Zní elektronicky, až moc moderně a na metalovou nahrávku se podle mě takový zvuk nehodí. Poslední neznámou v rovnici, na jejíž pravé straně je výsledný zvuk “Decadence” (basovou kytaru opomíjím, jelikož jí jednoduše neslyším a nemám tak co hodnotit), tvoří vokály. Pokud bych měl říci, co mi je na albu nejméně sympatické, nebylo by to nic z dříve zmíněných nedostatků, ale právě zpěv. Avo, který se postaral o vokály v prvních šesti z osmi skladeb, se pyšní hlasem, který je kdesi na pomezí mezi “uřvaným” stylem a hlubším growlem. Výsledek zní jako by se pokoušel o oboje zároveň, aniž by pořádně uměl alespoň jedno z toho.
Nothnegal se do vás pustí poměrně zostra již v první skladbě. Nečekejte žádný pomalý rozjezd či atmosférické intro (které by nemuselo být vzhledem k temnější náladě alba k zahození). První “Salvation” i druhá “Claymore” staví na identickém receptu a kapele to v obou písních docela příjemně šlape. Klávesy vytvářejí efekt, který ve mně vyvolává dojem, jako by bylo album nahráno pod vodou kdesi v hlubinách oceánu a celkově skladby patří k lepší stránce “Decadence”. “Janus” začíná pomaleji a oproti předchozím dvěma skladbám je hůře uchopitelná, stejně jako titulní “Decadence”. Obě mi přijdou o něco slabší než zbytek materiálu na albu, ovšem nejde o žádný strmý propad a právě “Decadence” lze přičíst k dobru povedenou instrumentální pasáž, která ovšem trvá pouhou minutu. Následná “Armageddon” oplývá povedeným thrash metalovým riffem, klávesovým sólem a (v kontextu skladby zcela nečekanou) pomalejší pasáží s výraznou baskytarou. “R.A.D.A.R.” je nejdelší skladbou alba a ani ona nefunguje špatně a mně přijde jen škoda, že Nothnegal více nerozvedli sólo a vlastně celou klidnější pasáž ze středu písně.
Poslední dvě skladby se od předchozích odlišují tím, že se na jejich nahrání podílel jiný zpěvák. Místo řevu jsou tak “Sins of Our Creations” a “Singularity” obdařeny zajímavým čistým zpěvem. Právě v nich je nejvíce cítit ona podmořská atmosféra, kterou jsem zmiňoval v souvislosti s první skladbou. “Sins of Our Creations” zní ještě poměrně standardně a můj názor na album nijak zvlášť nezměnila, ovšem “Singularity” je velká pecka a dá se tak říci, že si mě díky ní album konečně získalo, i když opravdu na poslední chvíli.
Udělat jakési konečné zhodnocení není jednoduché. Na jednu stranu nejde o špatné album, žádná z písní se nedá označit za vyložený průser a pár je jich opravdu dobrých. Na druhou stranu musím vzít v potaz zvuk, který se mi opravdu nelíbí. Zarazil mě i obal alba, který se velmi nápadně podobá coveru loňského EP “Concept of Failure” od Secrets of a Psychopath. Vzhledem k tomu, že se mi nepodařilo nalézt žádné oficiální vyjádření, nebudu tuto “kopírku” zohledňovat v hodnocení. “Decadence” tak odejde s šesti body. Je to takový lepší průměr.
Druhý pohled (H.):
Po čase tu máme opět další exotiku, tentokráte ze země, u níž bychom toho v souvislosti s metalovou scénou nemohli říct asi mnoho – Nothnegal pocházejí z malého souostroví Maledivy v Indickém oceánu. Člověk by nejspíš řekl, že tam budou mít dost starostí s tím, aby je nespláchla nějaká vlna, když má nejvyšší bod odhadem tak tři metry nad úrovní moře, ne, že budou mít čas i na hraní nějakého toho metalu. Jenže fakt, že takováhle skupina odnikud vydává svůj debut pod tak prestižní a renomovanou firmou jako Season of Mist, značí, že to asi bude kvalita. Tím spíš, že Maledivci do svých řad ještě zlanařili protřelé hudebníky Kevina Talleyho (Six Feet Under, Dååth a tuna dalších) a Marco Snecka (Poisonblack, ex-Kalmah). Nebo snad ne? Jak se to vezme…
Z pohledu Evropana považuji za promarněnou šanci to, že Nothnegal do své muziky nenechali promluvit kulturu své zemičky, čímž vlastně sami sebe připravili o možnost být setsakra originální, díky čemuž by mohli (zvlášť s takovým labelem za zády) dokázat opravdu hodně. Na “Decadence” však původ Nothnegal nehraje vůbec žádnou roli a s tím, co hrají, by mohli stejně tak pocházet i z Evropy, Ameriky, odkudkoliv.
Přesto ten jejich klávesami kořeněný melodický death metal s trošku sci-fi nádechem rozhodně není bez zajímavosti. Právě klávesy jsou jednou z nejvýraznějších složek “Decadence”, jelikož jsou pěkně uhozené – v tom nejlepším slova smyslu. Protože jsou však častokráte šikovně zastrčeny trochu do pozadí, rozhodně se nedá tvrdit, že by přebíjely ostatní nástroje. Nothnegal si na debutující skupinu až pozoruhodně lehce a nenásilně hrají s atmosférou a různými náladami, což u melodic death metalu také není zrovna nejběžnější věc.
Za vrcholy “Decadence” osobně po mnoha posleších pasuji “Janus” a “R.A.D.A.R.” z těch klasičtějších kousků, za úplně největší žrádlo ovšem považuji dva závěrečné songy “Sins of Our Creations” a “Singularity”, které jsou odzpívány ne growlingem, ale čistým vokálem – a to takovým způsobem, že bych se to nebál označit za pecku. Tyhle dvě skladby mají díky zpěvu takovou lehce zastřenou a odtažitou náladu, ale je to vážně skvělé. Celkově se však jedná velmi zajímavý poslech. Na rozdíl od kolegy se mi “Decadence” líbí mnohem více, se zvukem ani s vokály problém nemám. Pro mne se jedná o velmi příjemné překvapení.
Země: Švédsko Žánr: alternative / melodic death metal Datum vydání: 30.11.2011 Label: Despotz Records
Tracklist:
01. Inherit the Earth
02. Phoenix Down
03. Betrayer of the Code
04. My Own Death
05. Serenade of Guilt
06. Collapse My Dream
07. Green Eyed Demon
08. Iceheart Fragment
09. Pathfinder
10. Where the Frost Rose Withers
11. The Miracle of Mind [Spark! cover]
Hned na začátek se přiznám, že nejsem žádný skalní fanda moderních melodických death metalových kapel, kterých se po úspěších Soilwork a In Flames vyrojilo v každém větším městě desítky. The Unguided jsou personálně výrazně spjati se Sonic Syndicate (účinkují zde čtyři bývalí i současní členové Sonic Syndicate, proto se jim nelze v této recenzi vyhnout) První tři alba Sonic Syndicate, zejména pak to první “Eden Fire”, patří v rámci stylu k tomu povedenějšímu, přestože se jedná v podstatě o vykrádačku výše zmíněných Soilwork.
Na posledním albu se Sonic Syndicate rozhodli stylově uhnout od melodického death metalu a získat více fanoušků tím, že se jejich hudba přiblížila více k popu. Právě toto byla příčina odchodu zakladatele The Unguided, Richarda Sjunnessona, který má na starosti agresivní vokály. A právě z tohoto důvodu jsem se na debutové album The Unguided dost těšil. Byl jsem zvědavý, jestli se podaří Richardovi navázat na to lepší ze Sonic Syndicate, když navíc ve svých prohlášeních ohlašoval nejlepší album (jasně, tvrdí to každý), na kterém se kdy podílel; nečekal jsem jeho nejlepší album, ale věřil jsem, že se bude chtít před svými ex-kumpány vytáhnout, že jim ukáže, že “We Rule the Night” není ten správný model. Nakonec to dopadlo tak na půl, Sjunnesson se podle mého bohužel snaží až příliš kopírovat songy Sonic Syndicate.
První zklamání přišlo hned při pohledu na obal desky. Stejně jako u Sonic Syndicate je hlavním motivem a počítám, že i budoucím “maskotem”, něco okřídleného. Jen s tím rozdílem, že se nejedná o vážku, ale o nějakého borce s mečem. Kdyby se místo toho kapela radši snažila přijít s něčím originálním a pokusila se vymanit ze stínu Sonic Syndicate bylo by to šťastnějším krokem. Jak už to tak u takovýchto kapel bývá, album je opatřeno vynikajícím moderně znějícím zvukem, takže po téhle stránce žádné výtky nemám, ale hlavní je obsah, takže dál.
Hudebně jsem neočekával žádnou převratnou revoluci a taky se mi žádné nedostalo. Víceméně se pokračuje přesně tam, kde se na “Love and Other Disasters” se Sonic Syndicate skončilo. Rozepisovat se o jednotlivých písních nemá smysl, protože všechny jedou “překvapivě” podle následujícího mustru: tvrdší sloky střídají dostatečně melodické refrény, ke konci kraťoučké melodické sólo, vše je tak akorát podbarveno klávesami a samply, prostě nic co byste už jednou neslyšeli. Jenže na tomhle albu mi přijde, že jsem všechno slyšel už několikrát.
Pokud bych měl vypíchnout opravdu povedené písně, tak u mě jasně vyhrála “Phoenix Down”, která sice ničím nepřekvapí, ale za svůj povedený refrén, který jsem nemohl dlouho dostat z hlavy, ji řadím nejvýše. Hodně se podle mě povedla dvojice “Collapse My Dream” a “Pathfinder”. V poslední jmenované si dokonce zahostoval Peter Tägtgren (Hypocrisy, Pain), přestože jeho přínos není takový, jaký by si zasloužil. V této dvojici skladeb se povedlo dosáhnout toho, že skladby správně odsýpají, nenudí a přichází se zajímavými melodickými nápady. Tedy dosahují úrovně prvních dvou desek bývalého působiště dvojice zpěváků The Unguided. Na limitované edici “Hell Frost” se nachází taky předělávka jistých Spark! – “Miracle of Mind”. Originál jsem bohužel nikdy neslyšel a nemůžu tak srovnávat, ani brát skladbu jako cover, ale jedná se o povedený kousek a doporučuji jej k poslechu.
Za nejslabší písně naopak považuji dvojici střednětempých skladeb “Serenade of Guilt” a “Iceheart Fragment”. Tyhle skladby bych z alba vypustil, čímž by se o něco zkrátila stopáž a album by alespoň působilo údernějším, přímočařejším dojmem, což by nemuselo být úplně na škodu. Ale jen na těchto dvou skladbách špatné stránky alba nestojí. Ostatní písně jsou takové nijaké, bez zajímavějšího nápadu. Přesně ty kousky, které kapela nahraje, aby se přehoupla přes vytyčenou stopáž, jenže tady ty skladby tvoří větší polovinu alba.
The Unguided můžu s klidným srdcem prohlásit za obyčejný klon Sonic Syndicate a nikoho tím neurazím. Fanoušci Sonic Syndicate, kteří byli již zmiňovaným albem “We Rule the Night” zklamaní, budou nejspíš nadšení, ovšem já hodnotím album celkově jako podprůměrné, v kontextu diskografie Sonic Syndicate bych ho umístil hluboce pod kvalitativní úroveň prvních tří alb. Album nenabízí žádný posluchačský zážitek, je schopné obstát maximálně jako kulisa do auta. Rozhodoval jsem se mezi 5/10 a 6/10, nakonec jsem se rozhodl pro vyšší skóre, přičemž ten 6. bod je za refrén “Phoenix Down” :-)
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 25.11.2011 Label: ViciSolum Productions
Tracklist:
01. The Quest
02. Fed by Fire
03. Low
04. Alien Terror
05. Hung on the Wall
06. The God Delusion
07. Gate Guard
08. The Legacy
09. Remember Me
10. Dying for Your Sick Belief
11. Goodbye Farewell
12. Heaven’s Gate
Souldrainer nepatří mezi nejznámější kapely, a tak nebude na škodu na začátek alespoň stručně uvést některé informace o jejich dosavadním působení na hudební scéně. Kapelu založil v roce 1999 kytarista Marcus Edvardsson, známý především z úderky Aeon. První album “Reborn”přišlo v roce 2007 a pro mě dodnes zůstává jedním z nejlepších melodicky death metalových alb, které jsem slyšel. Kapela se na něm nebála používat smyčcové aranže či zpívané chorály a vytvářela tak velmi silné melodie, aniž by přecházela do laciné podlézavosti. Posuňme se ovšem do současnosti a podívejme se na zoubek jeho nástupci, albu “Heaven’s Gate”.
V Souldrainer během čtyř let mezi vydáním alb proběhly razantní personální změny. První z nich byla výměna bubeníka. Druhou pak odchod kytaristy a zpěváka, jejichž obě místa zaujal zakladatel Edvardsson a kapela se tak z pětičlenné formace smrskla na tříčlennou. Otázka, jak taková zásadní změna ovlivní zvuk kapely, je jistě na místě. Jestliže jsme na obalu prvního alba mohli nalézt informaci, že autorem hudby je celá kapela, na “Heaven’s Gate” nalezneme jen jméno Marcuse Edvardssona. Bohužel už od úvodních poslechů je zřejmé, že rozmanitost, kterou na minulé desce zaručovala nejspíše právě skutečnost, že se na jejím psaní podílelo více lidí, je pryč. Edvardsson se pokusil o vytvoření epické atmosféry, v čemž ovšem bohužel neuspěl. U kvalit předchozího alba jsem vyzdvihoval chorály, které hudbě přidávají na hloubce, jenže na “Heaven’s Gate” jsou jednoznačně nadužívané. Vyskytují se ve větší části skladeb a po několika posleších působí spíše otravně a přebytečně. Jiným příkladem jsou však smyčce. I na ně můžeme při poslechu alba poměrně často narazit, Souldrainer s nimi však zachází mnohem šetrněji a právě tato střídmost ukazuje cestu, která funguje. Příkladem může být masivní skladba “The God Delusion”.
Kapela si i po čtyřleté pauze zachovala melodičnost, aniž by musela nějak výrazně obrušovat ostré death metalové hrany. Na “Reborn” se mi líbil právě fakt, že kapela dokáže vytvořit refrén, který posluchači zůstane v hlavě, aniž by k tomu musel zpěvák užít čistého zpěvu. Až na krátkou výjimku na konci tak bylo album celé odzpívané poctivým řevem. Tato vlastnost zůstala zachována i na novince. Na postu zpěváka však již není skvělý Johan Klitkou, vokálů se ujal sám Edvardsson. Jeho hlas zní dobře, oproti předchůdci o něco hruběji a více tak splňuje kritéria pravého growlingu, jenže kvalitativně na Johanův křik nemá. Marcus se nikdy nepokouší o změnu, zní monotónně a to je dalším důvodem, proč není “Heaven’s Gate”jako celek moc zábavné. I tak ale dokázali Souldrainer stvořit melodie, které vám uvíznou v hlavě, jako například ve skladbě “Hung on the Wall”. Tato byla mimochodem v remixové verzi vydána již před rokem na singlu “The Bitch and the Machine” a hudebním masochistům můžu tento remix jen doporučit. Ostatní však nejspíše budou pochybovat o Edvardssonově soudnosti.
Většina skladeb je relativně krátká (i když v rámci žánru jde spíše o průměr) a již na první pohled tak zaujme téměř osmiminutová závěrečná titulní skladba “Heaven’s Gate”. Inspirací k jejímu napsání (a potažmo celého alba) byla stejnojmenná náboženská skupina, která věřila v “recyklaci” planety země. Část nahrávky projevu jejího zakladatele Marshalla Applewhitea nalezneme i ve skladbě “Heaven’s Gate”(komu by tento projev byl povědomý, vězte, že ho užili například PorcupineTree ve skladbě “Last Chance to Evacuate Planet Earth Before It Is Recycled”). Již samotné téma zavání značnou temnotou a přesně taková skladba “Heaven’s Gate” je. Poprvé na albu se v ní kapele podařilo vytvořit opravdu hutnou atmosféru a ani k tomu nebyly potřeba smyčce. Na chvíli Edvardsson využil i svého čistého vokálu a skladbě to razantně prospělo (podobný krok učinili Souldrainer i na předchozí desce, kdy se jediný čistý zpěv objevil v závěrečné “Angel Song”). K této skladbě natočila kapela videoklip, ve kterém lze mimo jiné zahlédnout i záběry, na kterých (alespoň se tak domnívám) policie prohledává dům, ve kterém 39 členů skupiny Heaven’s Gate spáchalo sebevraždu ve snaze nastoupit na mimozemskou loď. I takové věci se člověk dozví při pročítání podkladů pro recenzi metalového alba. Skladba bohužel ve zkrácené čtyřminutové verzi rozhodně nevyzní stejně dobře jako její delší kolegyně přímo z disku.
Nerad bych, aby recenze vyzněla negativně. Souldrainer natočili solidní album, bohužel však není tak dobré, jak jsem doufal, a předchůdce zdaleka nepřekonalo. Na “Heaven’s Gate” je znát talent i skladatelská vyzrálost Marcuse Edvardsona, bohužel jako celek je album příliš dlouhé a jednotvárné. Vzhledem k masivnímu přívalu kvalitních kapel v rámci tohoto žánru (jen letos vydali výborná alba například Insomnium, OmniumGatherum, BeforetheDawn či Torchbearer) však Souldrainer nenabízejí jediný důvod, proč si vybrat právě je. K poslechu titulní skladby alba či celého debutu “Reborn” však máte mé plné doporučení.
Země: Dánsko Žánr: melodic death / thrash / black metal Datum vydání: 18.11.2011 Label: Pitch Black Records
Tracklist:
01. Third Act
02. Scarecrow
03. Lead the Way
04. Snake of Eden
05. Shorthanded
06. Spring Will Come
07. Tree of Life and Death
08. Fall of Giants
09. Vampiria
10. Kingship Incarnate [bonus]
Illnath mně dost připomínají kapelu Cradle of Filth, kterou opravdu nemusím – abych použil slušnější výraz. Vadí mi Dani Filth, nemám rád jejich hudbu a ve všeobecnějším měřítku nejsem přílišným fanouškem kláves (výjimky samozřejmě existují, těm patří mé uznání). Ale nehodlám se na desku “Third Act in the Theatre of Madness” kvůli faktu, že mně Illnath připomínají Cradle of Filth, dívat skrz prsty. Naopak vidím výhodu Illnath v tom, že za mikrofonem nestojí Dani Filth, ale krásná Dánka jménem Mona Beck, která se přidala do sestavy společně s bubeníkem Dennisem Stockmarrem teprve letos. A tak zcela nepolíben předešlou tvorbou Illnath, nebudu trpět zbytečným srovnáváním s předešlými počiny a bývalými členy kapely.
Co se mi na novince Illnath, na kterou fanoušci čekali pět let, opravdu líbí, je její svižnost a celkově nenáročnost poslechu. Jednoduše nehrají muziku, která by člověka měla donutit přemýšlet. A já si při poslechu “Third Act in the Theatre of Madness” skvěle odpočinul. Líbivé melodie, ničím nevadící hlas dámy za mikrofonem a ještě jednou musím zdůraznit svižnost nahrávky. Nač zbytečně zpomalovat, když se nastolené tempo zdá být ideálním. Zajímavým zjištěním je fakt, že mi na desce absolutně nevadily klávesy. Což dokazuje, že nejsem až tak velký hudební ignorant, jak jsem myslel (smích). Jednoznačnou předností Illnath jsou melodie, protože atmosféra na mě z nahrávky zrovna moc nedýchá a nějaké dechberoucí kytarové vyhrávky jsem nezaznamenal. Takže je jasné, že “Third Act in the Theatre of Madness” není velké umělecké dílo, ale je stvořeno k tomu, k čemu hudba slouží primárně – tedy k zábavě. A mimochodem… zmínil jsem se už, jak je zpěvačka Mona Beck hezká? Zmínil? A vadí někomu, když to zmíním ještě párkrát?
Novince předcházelo vydání EP “Lead the Way”, které obsahuje necelých patnáct minut a tři písně. Jmenovitě jde o “Lead the Way”, “Scarecrow” a “Snake of Eden” – tedy písně, které se objevují i na zatím poslední řadové desce Illnath. Takže je zcela zbytečné, obtěžovat se sháněním toho počinu.
Album “Third Act in the Theatre of Madness” začíná klávesovou vyhrávkou, poté se rozjíždí rychlá píseň s názvem “Third Act” a jde o zdařilý úvod. Když tedy pominu některé detaily, jako je teatrální smích, který na mých rtech vyvolal lehký úšklebek, anebo čistý ženský zpěv, který se v písni objeví, si mohla kapela také odpustit. Ale to je můj osobní problém a docela v klidu jsem se s ním vyrovnal. V zásadě bych totiž mohl říct, že se mi ta píseň líbí. Poté následuje trojice písní, které se obejvily už na EP z letošního roku. “Scarecrow” pěkně šlape. Má sice průměrný refrén, ale zbytek skladby je fakt skvěle poslouchatelný a dokonce se mi tam líbí i klávesy (smích).
Dále mne dost chytla čtvrtá skladba v pořadí, “Snake of Eden”. Ten nástup mě totálně smetl. Ono je to totiž chytlavé jako kráva! Což tak nějak očekávám od kapely, která ve svém žánru uvádí slůvko “melodic”. Následuje song “Shorthanded”, který zezačátku vyčkává, aby se poté krásně rozjel takovou povědomou melodií a zároveň do toho pořádně šlápnul. Tahle písnička mi zřejmě na desce sedla nejvíce. Pak ale moje pozornost na dva songy úplně uvadne, aby se Illnath se mnou rozloučili luxusním kusem “Fall of Giants”, protože zbylá “Vampires”, ani následný bonus nejsou schopny moji pozornost udržet.
Takže jaké poznatky jsem si z mého prvního setkání s kapelou Illnath odnesl? Mají hezkou zpěvačku, která, jak jsem si všiml, zřejmě vystřídala plešatého týpka. Což je nesporně příjemná změna. I vokálně je to v pohodě změna, takže to hodnotím kladně. Můžu vyzdvihnout mým uším příliš nevadící klávesy, což je taky fajn. Spousta chytlavých melodií, sem tam nějaký masakr. Nic, co bych musel poslouchat každý den, ale je to taková pohodová oddechovka. Člověk přece nemůže, pořád poslouchat jenom ty těžce progresivní spolky (smích). Takže moje hodnocení není nějak extra úžasné, ale myslím že docela odpovídá kvalitám i celkové životnosti desky “Third Act in the Theatre of Madness”.
Další názory:
Já už jsem si pomalu začínal myslet, že ta třetí deska Dánů Illnath nikdy nevyjde. O pokračování se mluvilo už docela dlouho, ale album provázely samé odklady a sestava rotovala jak Kaplanova turbína. Nakonec však “Third Act in the Theatre of Madness” přece jenom doputovalo do našich přehrávačů a dopadlo to asi tak následovně – slušně, nikoliv výjimečně, čili relativně podobně jako u přechozích nahrávek, byť rozdíly se mezi nimi najít dají takřka na první poslech. Stylově se opět pohybujeme někde na hranici hodně melodického black metalu a melodického death metalu, jen s tím rozdílem, že tentokrát Illnath docela rezignovali na nějaké pomalejší pasáže, čistě klávesová intra a tak podobně. Na “Third Act in the Theatre of Madness” to kapela smaží a smaží, aneb hobluj, co to dá, tudíž bude mít posluchač co dočinění s rychlejšími peckami, u nichž je nutné počítat s nějakým tím tahem na bránu, s přidanou hodnotou v podobě výrazné klávesové složky. Sice je to sázka na jednu kartu, ale na druhou stranu, proč ne? Jedná se totiž o docela příjemné poslouchání, akorát bohužel nic víc. Upřímně jsem sice přemýšlel, že bych díky hezky zvonivé baskytaře, sympatické zpěvačce a jejímu sexy ječáku (smích) dal o půl bodu více, nakonec jsem však usoudil, že 6,5 přece jenom bude lépe odpovídat kvalitám “Third Act in the Theatre of Madness”. H.
Po menší rozhovorové přestávce přichází další povídání, které tentokrát proběhlo s velice nadějnou severočeskou skupinou Secret of Darkness, jež před nedávnem vydala povedený dlouhohrající debut s názvem “(In)Humanity”. Není divu, že právě okolo něj se točila většina otázek, na něž se jal odpovídat zpěvák Vojta.
Zdravím! Myslím, že nějaký ten úvodní balast si můžeme v klidu odpustit a rovnou bych se věnoval vaší nové desce “(In)Humanity”… Oficiálně je to váš dlouhohrající debut, ale ještě před ním jste v roce 2008 vydali EP “…and the Dark Begins”. Když člověk oba počiny srovná, nelze si nevšimnout velice razantní změny zvuku. Z něčeho na pomezí melodického black metalu a dark metalu jste se posunuli spíše více směrem k melodickému death metalu s lehkou příměsí black metalu. První otázka je tedy vcelku nasnadě – proč taková výrazná změna? Ano, určitě by se to shrnout klasickým “přirozený progres”, ale přece jenom ten posun je opravdu výrazný, díky čemuž mi připadá, že v tom bude asi něco víc…
Ahoj! Ano, máš pravdu. Ten skok je opravdu veliký. Jak ve zvuku, tak i vžánru. I když já ke kapele přicházel jako poslední zbývající člen a měl ideu ze Secret of Darkness udělat čistě black metalové těleso, podlehl jsem jako fanoušek skandinávské scény jejich klávesové, melodické náladutvorné stylizaci a nikterak mi nevadila jeho dark/doomová tvář. Naopak jsem přicházel s kytarovými nápady které zapadaly. Ovšem postupem času jsme se v nové tvorbě od doomu začali odklánět a dokonce jsme si i malinko sáhli na pagan metalové melodie a pozvolna zrychlovali až z toho vznikla směs skladeb, které i pro nás bylo těžké žánrově zařadit. Tady z těch písní se zachovala pouze dnes upravená a přejmenovaná píseň “Katharsis”. Odtud jsme se přehoupli do současné podoby. Řekl bych, že to byl sic plánovaný, ale neřízený přerod.
Každopádně pocitově je nový materiál určitě mnohem rychlejší, agresivnější, dravější. Byl to záměr, napsat tentokrát větší “rachot”, když to řeknu takhle? Směřovali jste k tomu při skládání cíleně, aby mělo “(In)Humanity” větší odpich a tah na bránu? Nebo to prostě a jednoduše vyplynulo samo od sebe?
Ne, rozhodně nevyplynulo. Od začátku, kdy jsme věděli, že budeme pod Metalgate vydávat album, bylo jisté, že se bude jednat o úplně jinou tvář Secret of Darkness. Určitě to byl tedy záměr. Teď nevím, jestli si dobře vzpomínám, ale myslím si, že píseň “The Sovereign” vznikla dokonce dříve, než samotný koncept “(In)Humanity”. Bylo tedy smyslem a cílem kapely, složit agresivnější a nápaditější materiál již od začátku.
Když už jsme u toho, jak se vy sami s odstupem několika let díváte na “…and the Dark Begins”? V čem vidíte největší rozdíly mezi oběma počiny z pohledu autorů? Z pohledu posluchače je kromě již zmiňovaného žánrového posunu na první poslech slyšitelné jasné zlepšení ve zvuku i v komponování… Co vy na to? Vnímáte to podobně, nebo naopak úplně jinak? Je ještě něco, co byste přidali, doplnili?
To se nedá srovnávat. Od dob “…and the Dark Begins” se hodně změnilo. Počínaje sestavou, hráčskou vyzrálostí a v neposlední řadě ve změně stylu. Rozdíly jsou patrné snad ve všem.
Kromě toho se mi zdá – jestli tedy správně poslouchám – že jste tentokrát kompletně rezignovali na použití kláves, což jistě také bezesporu vedlo ke značnému přiostření vašeho výrazu. Proč jste se kláves zbavili? Vedly vás k tomu čistě pragmatické důvody – jako například že nebylo možné sehnat odpovídající náhradu na post klávesáka -, nebo to souvisí právě s tím, na co jsem se ptal v předchozí otázce – snaze o přitvrzení?
Jak jsem již jednou zmiňoval, první skladba, o které si myslím, že je nejagresivnější z alba a čtenáři mi myslím dají za pravdu, vznikla ještě za původní sestavy Secret of Darkness, tedy z období “…and the Dark Begins”. Takže vlastně i s klávesákem. Jeho odchod neměl na hudební stránku Secret of Darkness žádné následky, naopak. Odcházel, neboť necítil v novém směru uplatnění. Nakonec měl dokonce i nahrávat klávesy jako host do skladeb, ale nenašli jsme hudebně ten správný směr, jak klávesy dobře zakomponovat. Dohodli jsme se tedy, že klávesy na této desce úplně vyřadíme. Bylo to ale těsně před masteringem alba.
Další věcí, která člověka na “(In)Humanity” rychle upoutá, je kvalitní a oproti minulosti mnohem čistší a dynamičtější zvuk – jistě i ten napomáhá omílanému většímu drajvu nové desky. Nahrávali jste v Šopě… zajímalo by mne, proč z vaší strany padla volba právě na toto studio? Jasně, Šopa je určitě zárukou kvality a v rámci naší země a metalové scény patří k těm nejrenomovanějším, což je dozajista dost dobrý důvod, proč tam jít nahrávat… bylo to jenom tohle, nebo byly vaše důvodu i jiné? Kromě toho bych ještě rád trochu rozebral ten zvuk, jenž se opravdu povedl. Jak jeho vytváření probíhalo? Prostě jste tam napochodovali, řekli jste si, co byste rádi, a pak už jen čekali, co vám v Šopě vykouzlí; nebo se na dotváření zvuku podílel přímo někdo z kapely? A když už jsme o toho, klidně – abychom ten rozhovor neměli tak vážný – odpověď rozšiřte o nějakou veselou historku z natáčení (smích)…
Ano, přesně tak! Záruka kvality, proto ta volba. Nebyli jsme spokojeni se soundem ostatních českých studií a dokonce jsme uvažovali i o variantě -Německo, ale nakonec jsme zvolili Šopu. Tak nějak jsme se společně dohodli, jak bychom si finální zvuk představovali a Staňa (zvukař) se nám snažil vyjít maximálně vstříc. Hodně dlouho po odchodu ze studia jsme si navzájem posílali upravované verze s poznámkami, až jsme docílili toho, co dnes koluje světem. Veselých historek by bylo asi na menší knihu. Třeba Staňovo zpočátku jemné tleskání Tomášovi (basa) do rytmu, který nebyl schopný zahrát banální věc, pomalu vyústilo v rozmlácení klávesnice. Z toho jsme měli jako přihlížející škodolibou zábavu.
“(In)Humanity” vychází jako digipack u firmy Metalgate. Jakým způsobem jste navázali spolupráci? Prvotní kontakt vzešel od Secret of Darkness, nebo si vás Metalgate vyhmátli sami? Kromě toho – i když je možná ještě trochu brzo se na tohle ptát – jak jste s podporou labelu prozatím spokojeni? Co jsem tak sledoval, například nějaké koncerty vám zjevně zařizují, poslední dobou se dost objevujete na jimi pořádaných akcích, takže to vypadá, že všechno klape, nemám pravdu? A co do budoucna, hodláte ve spolupráci pokračovat?
Metalgate si nás vyhmátli sami. Bylo to na jedné z jejich akcí, kde jsme vystupovali. Nepamatuji si přesně kdy. Jen, že jsme tenkrát hráli se Švédskem o postup do finále MS v ledním hokeji (smích). Tak samozřejmě, že jsme spokojení, byla by hloupost říci, že ne. Splnil se nám sen.MG nás maximálně podpořili a dali nám neuvěřitelnou šanci a zkušenost, za kterou jsme nesmírně vděční! Do budoucna nevidím. Záleží jak bude “(In)Humanity” úspěšné a zda–li budou mít Metalgate zájem. My ho určitě máme.
Jak jsem již zlehka nakousl v předchozí otázce, “(In)Humanity” vychází v podobě elegantního digipacku. Proč padla volba právě na tento formát? Samozřejmě, je to hezčí, na polici to lépe vypadá, ale ptám se spíše z toho důvodu, že to není úplně běžná praxe, vydávat standardní edici na digipacku, tím spíše v Čechách (ačkoliv pár takových kousků se jistě najde). Bylo to přímo vaše přání či šlo o iniciativu firmy? K tomu “vypadá to pěkně na polici” mě napadá ještě jedna jedovatá otázečka – jak jste na tom v kapele s kupováním muziky? Jste spíš sběratelé, co si potrpí právě na digipacky, digibooky, různé limitky, podpisy atp., nebo je vám to srdečně jedno (smích)?
Kdepak. Jak ty říkáš “firma”, nám nechala volné pole působnosti. Všichni jsme se shodli, že digipack bude asi tou nejlepší variantou. Máš pravdu, pořád se to u nás ještě moc nevidí, ale co poslední dobou sleduju, spousta nových titulů vychází právě v digipackovém balení. No, někteří z nás měli svou sbírku CD a DVD nosičů kapel velkých formátů, ale v dnešní době už jí nerozšiřujeme. Občas si něco poslechneme na internetu a případně navštívíme koncert.
Pokud by vám to nevadilo, rád bych se nyní zeptal na pár věcí ohledně textů, obalu atd. Začal bych názvem “(In)Humanity”. Na první pohled klasické jméno pro metalové album, ale použití závorek nechává volný průběh trochu širšímu výkladu, snad bychom mohli říct, že až k jakési nejistotě, zda se má jednat o lidskost nebo naopak nelidskost. Můžete to objasnit, kdo nebo co je pro vás v návaznosti na název ten “(ne)lidský”? A jaký konkrétní význam má artwork desky? V pozadí lze zahlédnout dav lidí a jisté projevy agrese v něm (např. ohně), což opět svádí k různým spekulacím o smyslu tohoto výjevu – od nelidskosti všech lidí, kteří ve větším počtu ztrácejí zábrany, když namísto viny jednotlivce nastupuje kolektivní vina, až po nelidskost systému, proti němuž se mohou ti lidé bouřit. Čili i obálka by určitě stála za objasnění…
Pro mě, jako pro autora celého textového konceptu je snad těžší to vysvětlovat, než tenkrát vymýšlet. Pokud se ponoříš do těch textů, okamžitě pochopíš, že to vlastně nechápeš. To byl záměr! Nemám rád texty typu básniček, veršů a podobných slátanin – i když to pořád oslovuje (smích). Chtěl jsem, aby se každý v těch textech nalezl, zamyslel se nad tím a našel v nich svou vlastní existenci. Kolikrát se zamyslíš nad tím, že vlastně ničemu nerozumíš? A o to tu jde. Je to abstraktní příběh o muži, který právě nerozuměl své době a sám sobě. Vytvořil si svůj vlastní alternativní svět, ve kterém hledal odpovědi na otázky z reálného světa. S jeho alternativy ovšem vznikly i další postavy. Jednoduše zlo a dobro, tedy nelidskost a lidskost. Nelidskost si myslel, že vše okolo stvořil sám pro sebe a vše si podmanil – viz obal. Texty vlastně pohrdají společností, kterou můžeme dnes vnímat jako rapidně rostoucí průmysl a vykořisťovaní normálních běžných lidí, kteří na papaláše dřou téměř sedm dní v týdnu, aby se mohli vozit v luxusních autech. Na světě je spousta zbytečností, které se živí na společnosti. A neplatí to jen v současné době, ale i v dobách, kdy člověk začal přemýšlet, lhát a přetvářet se. Toť jen příklad nelidskosti. Ta lidskost je právě uvědomění si sama sebe. Tím je myšlená další postava, tedy lidskost. Lidskost se snaží vést tázajícího, aby to změnil. To znamená, aby změnil sám sebe a hleděl jiným směrem, jinak zahubí sám sebe a neštěkne po něm ani pes. V “(In)Humanity” je kus každého z nás, stačí si jen přečíst texty a dát si při tom ruku na srdce!
Á propos, ještě jednou obal. Jeho hlavním dominantou je samozřejmě postava v popředí (nechci se mýlit, ale není to zpěvák Vojta?) – jaký má ona a také maska, kterou má na sobě, význam?. Kromě toho kompletní grafika jako celek působí trochu antickým dojmem (chrámy v pozadí obálky, ornamenty slunce v bookletu) – proč to?
Ano, jsem to já (smích). Když se vrátíme k mé snaze popsat smysl textů, dominantou příběhu je spíš ta nelidská tvář. Tím pádem je v popředí tato postava a maska symbolizuje vlastně moc a přetvářku, která navazuje na předešlou otázku. Proč to? Už je jedno, jestli tam budou jeskynní malby, nebo chrámy, protože lidé od té doby, kdy jim “pán bůh” dal rozum, začali využívat jeden druhého ve svůj vlastní prospěch. Ale upřímně, chrámy vypadají lépe a antika je považována za počátky vzdělanosti, tedy uvědomění si sama sebe a moci nad druhým.
Poslední otázečka k přebalu – na Bandzone stránkách jste svého času zveřejnili zprávu, že hledáte “schopného grafika”, který by se o vytvoření bookletu postaral… nakonec to však stejně sfouknul kytarista David. Proč jste se vlastně sháněli po někom zvenčí, když je schopný grafik přímo v kapele? A když už – to se nikdo podle vašich představ nepřihlásil, že celý artwork nakonec vznikl “interně”?
Měli jsme starostí nad hlavu každý s vlastním životem, takže jsme chtěli, aby se o to postaral někdo jiný. Hlavně jsme chtěli přímo profesionála, který má s přebaly této branže zkušenosti. Nenašel se nikdo adekvátní a když, tak už nám nestačily finance. Nakonec jsme se rozhodli, že to uděláme tedy sami, když máme ty možnosti a jsme spokojeni.
Co byste nám řekli k samotným textům jednotlivých písní? Je mezi nimi nějaké pojítko? Pokud člověk jen tak zběžně prohlédne pár názvů písniček, mohl by vzniknout dojem, že je tu opět nějaká souvislost s názvem celé desky či obalem, že máme co dočinění s tématem řekněme lidské etiky či fungování lidské společnosti (čili opět (ne)humanita), viz např. jména jako “The Sovereign”, “Smell of Lies”, “Voices of ‘Truth'” atp. Trefa, nebo pálím vedle? Mohli byste nějak zaměření textů shrnout, případně pár (z vašeho pohledu) nejzajímavějších kousků probrat nějak detailněji?
Když ty si na ty otázky odpovídáš sám (smích). Samozřejmě, že mezi nimi je spojitost, všechny poukazují na jeden problém. Takže trefa. Ty texty si jsou podobné, aby nerozbíjely pocit té bezmocnosti. Když začneme “The Sovereign” – zde se zrodila nelidskost (vládce), “Smell of Lies” – tady přichází na řadu lidskost, myslím si, že na tuto skladbu se texty povedly nejlépe, stačí si jen přečíst no a “Voices of ‘Truth'”? Tady si náš pomyslný hrdina uvědomuje, že se stal součástí toho, proti čemu se chtěl postavit. Ty texty jsou psané tak, aby si pod nimi každý vytvořil při poslechu vlastní obraz.
Docela by mne zajímala ještě jedna věc – proč je závěrečná “Katharsis” označena jako bonusová? Nepřijde mi, že by se hudebně nebo textově nějak výrazněji odchylovala od zbytku desky…
Patří ke skladbám, které jsme skládali po písních z dob “…and the Dark Begins”. Byly vyzrálejší, melodičtější a blackovější. Byl to už malinký krůček k té tváři, jakou mají Secret of Darkness dnes. Jen se dával pořád ještě prostor klávesovým pasážím a více melancholii. Chtěli jsme jednu z nich nahrát jako bonus, načež se odhlasovala “Katharsis” – dříve s názvem “Death for Cross” Píseň se přetextovala a hudebně upravila. Jak jsem výše zmiňoval. Secret of Darkness procházeli změnou již delší dobu, takže přirozeně píseň do nového materiálu zapadá.
Mám pro vás už jen jednu poslední otázku, kterou bych si dovolil z nehudebního soudku (i když to rozhodně není provařený “vzkaz čtenářům”). Jako kapela pocházíte z Varnsdorfu, čili z oblasti, kde v nedávné době probíhala série nepokojů. Jaký máte na celou vyhrocenou situaci názor? Zasáhly tyto události nějak do chodu Secret of Darkness? Účastnil se třeba některý ze členů skupiny nějakých demonstrací osobně? Díky za váš čas a ať vám to hraje!
Do chodu rozhodně nezasáhly, momentálně nikdo z nás nebydlí trvale ve Varnsdorfu a dojíždíme jen o víkendu na zkoušky, takže všechny ty nepokoje se nás vůbec netýkají. Chtěl bych, aby to šlo mimo kapelu a nespojovali si lidé Secret of Darkness s tamními problémy (politika, různé extrémistické směry a propagandy) jdou úplně mimo nás a doufám, že to tak zůstane. Já taky děkuji za rozhovor a čtenářům za čas, věnovaný četbě.
Země: Česká republika Žánr: melodic death metal Datum vydání: 22.10.2011 Label: Metalgate Records
Tracklist:
01. The World (Origin)
02. The Sovereign
03. Smell of Lies
04. Destroyed Illusions
05. Voice of “Truth”
06. On the Other Side
07. No Night, No Day
08. Desolated Dreams
09. Self Insurrection
10. Katharsis [bonus]
Secret of Darkness už mám v hledáčku docela dlouho a na jejich koncertech jsem se objevoval již v době, kdy ještě neměli venku ani jeden nosič. A už tehdy jsem si říkal, že potenciál rozhodně mají a že v budoucnu by od nich mohla vzejít velice kvalitní muzika. A hle, ono to ani tak dlouho netrvalo. Ačkoliv pilotní kraťas “…and the Dark Begins” byl spíše zklamáním, první dlouhohrající zásek “(In)Humanity” představuje kapelu v zcela jiném světle. A co budeme povídat – proč to neříct hned na začátku -, mnohem lepším a posluchačsky vděčnějším světle…
Kdo měl tu čest s tři roky starým EP “…and the Dark Begins”, určitě se zeptá, v čem tedy vidím tak razantní rozdíl, co se změnilo a co se, jak říkám, zlepšilo. Upřímně řečeno, nahoru šlo úplně všechno, “(In)Humanity” je minimálně tak o dvě až tři třídy výše v úplně všech ohledech. Dovolím si tvrdit, že kdo “…and the Dark Begins” slyšel, ten bude po poslechu novinky velice příjemně překvapen.
Hned na první poslech jsou zcela zřetelně slyšitelné dva rozdíly, jakési určující elementy celé té transformace Secret of Darkness. Prvním z těchto rozdílů je vcelku razantní změna stylu – tam, kde se posledně skupina snažila o jakýsi dark/black/doom metal s lehce gotickým nádechem, je dnes nekompromisní hoblovačka na pomezí melodického death metalu a black metalu. Nemastné a neslané písničky průměrné až pochybné kvality s nepříliš přesvědčivou snahou o atmosféru byly vystřídány ultimátním tahem na bránu, který člověka nepustí ani na záchod. Aby však nevznikla mýlka – Secret of Darkness na melodičnost rozhodně nezanevřeli a v nejednu z nových skladbách táhnou melodie dopředu, nechybí ani nějaké ty osvěžující nápady uvnitř songů, to je vše je ale používáno s mnohem větší rozvahou a mnohem větším účinkem. A paradoxně to takhle namíchané dává posluchači mnohem více než předchozí násilné tvoření atmosféry, které se účinkem naopak míjelo. Právě takhle, jak to předvádí “(In)Humanity”, vede dle mého názoru cesta pro Secret of Darkness, protože tentokrát deska funguje – a to náramně.
S výše řečeným se pojí i druhá výrazná změna, kterou je jednoznačně zvuk. I v tomto ohledu “(In)Humanity” katapultuje své autory o mnoho příček výše. Opravdu je znát přechod z “nahráváme ve zkušebně” do “nahráváme v profesionálním studiu”. Sound je čistý, dynamický, průrazný, když to člověk jak se říká “vosolí” nahlas, je to vážně rachot. Jestli tohle opravdu byla snaha kapely, pak je to tedy trefa do černého. Takhle nějak má znít zvuk, který plně podpoří vyznění složeného materiálu.
To by byly ty dvě nejvýraznější a nejslyšitelnější změny, ale když se člověk do“(In)Humanity”pořádně zakousne a následně porovná s“…and the Dark Begins”, lze bez větších obtíží objevit i posun v dalších ohledech. Zcela evidentní je větší kompoziční jistota a vyzrálost. I když to možná zní jen jako nějaká těžko pochopitelná recenzentská berlička, jak znít chytře a zároveň si nenásilně natáhnout článek, v případěSecret of Darknesstomu tak opravdu je. Skupina zjevně přišla na to, co udělat, aby její skladby nepůsobily tak strojeně, jako tomu bylo v případě EP, ale naopak bavily a měly odpich. Támhle nasadíme tvrdý riff, tady to prohnat melodickou kytarou, tady zkrášlit začátek nějakým tím pěkným intrem (“Destroyed Illusions”) a je vymalováno – vše funguje na jedničku. Pořád to sice není vybroušený originál, to si zase nalhávat opravdu nebudeme, avšak není pochyb o tom, žeSecret of Darknessv roce 2011 jsou skupinou, která má co říct a kterou rozhodně není radno ignorovat.
Aby však z výše předchozího nevyplynulo něco nechtěného, rád bych zdůraznil ještě jednu věc – kvality “(In)Humanity” nestojí jen na porovnávání s nepříliš povedeným minialbovým předchůdcem, nýbrž obstojí i samy o sobě. Nejedna pecka je opravdu vyloženě výborná, například já osobně mám nejradši asi “Smell of Lies”, “On the Other Side” a “Self Insurrection” (poslední zmiňovaná je jen tak mimochodem zcela názornou ukázkou té velice zručně využívané melodiky, jak jsem se zmiňoval někde výše), ale ty ostatní jsou ovšem také dobré až hodně dobré. Celkově se jedná o velice povedenou věcičku – vlastně bych se nebál tvrdit, že v letošní ne moc bohaté úrodě na československé scéně ”(In)Humanity” patří minimálně do první pětky. Velice pěkný elegantní digipack, na němž deska vychází, už je jen takový bonbónek navíc. Velice silná 7,5.
Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 17.10.2011 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Inertia
02. Through the Shadows
03. Song of the Blackest Bird
04. Only One Who Waits
05. Unsung
06. Every Hour Wounds
07. Decoherence
08. Lay the Ghost to Rest
09. Regain the Fire
10. One for Sorrow
I když melodický death metal není zrovna žánrem, který bych poslouchal dnem i nocí a měl naposlouchanou snad každou kapelu, jež se dá do téhle škatule zařadit, čas od času mě chytí taková zvláštní nálada, na kterou pomáhá právě kvalitní melo-death. A nic na tom nemění ani skutečnost, že je to v současné době žánr lehce podléhající dobovým trendům nebo se, chcete-li, vyvíjí. Při příležitosti jedné takové nálady jsem, brouzdaje po YouTube, narazil na klip “Down with the Sun” od finských Insomnium. Skladba se mi zalíbila, následoval maraton po dalších počinech této kapely a po nějaké době to skončilo přesně tam, kde to začalo – u “Down with the Sun”. Zbytek tvorby mě totiž pěkně nudil, a tak se nad Insomnium zavřely vody mého zájmu. Vidina hodnocení aktuální novinky “One for Sorrow” mi však poskytla příležitost dát kapele druhou šanci a třeba zjistit, jak jsem byl před časem bláhový…
A když už tu ta příležitost je, tak to vezmeme z gruntu a pěkně popořádku. První, co nakupujícímu padne do oka, je pochopitelně obal. A není to obal ledajaký, nýbrž mým smyslům lahodící. Co do provedení pokračuje ve stylu, kterého se drží i starší počiny Insomnium, a jeho potemnělá atmosféra napovídá, jaké nálady na nás mohou padnout při samotném poslechu. Zajímavé je, že i přes skutečnost, že se obal drží směru nastoleném jeho předchůdci, hned mě praštila do očí příbuznost s přebalem alba “Guided by Fire” od krajanů Ghost Brigade. Nemůžu si pomoct, ale oba obaly na mě mluví stejným jazykem…
Toliko k vizuálním dojmům. Než se pustím do konkrétních pozitiv a negativ zvukové části, nastíním pár obecných postřehů, kterých jsem při poslechu “One for Sorrow” nabyl. Kvalitní a čistý zvuk je dnes takřka povinností a v tomto směru nový počin Insomnium nikterak nevyčnívá z řady. Co mi ale přišlo trochu s podivem, je možná malinko utopený vokál. Těžko říct, jestli to klást za vinu hlasovým parametrům páně Niilo Sevänena, nebo záměru producenta. Při současném stavu věcí bych však ocenil nepatrně ostřejší projev, ale to už je věc osobního vkusu. O něco objektivnější je však skutečnost, že z několika pasáží slyším typické znaky melodií Amorphis, z celkové nálady a pojetí alba pak tu a tam dýchne melancholie ne nepodobná již vzpomínaným Ghost Brigade. Nemyslím si sice, že by se jednalo o jakékoli vykrádání, ale přijde mi s podivem, že celé album zní jako by skladatelé obou zmíněných kapel občas přiložili ruku k dílu, a tu skutečnost se ani nesnažily skrýt.
Ale dost náznaků a obecností, přistoupíme k hudbě v její obnaženosti. Odnikud se vynořivší a postupně gradující intro “Inertia” považuji za velice vkusný úvod. Upozaděná vokální deklamace působí vyloženě přitažlivě a na konci umlčená kytarová linka působí dojmem nataženého katapultu. Velmi sugestivní lákadlo na potenciální riffovou smršť, která by mohla následovat. Když ale pauza přejde v první regulérní skladu alba, “Through the Shadows”, začne vám v hlavě vrtat nejasný pocit, že je něco špatně. Objevit důvod nevyžaduje nijak přehnané úsilí. Skutečnost je bohužel taková, že různé, byť kvalitní dílčí prvky skladby dohromady vůbec nefungují. Výsledek vypadá tak, že se docela pěkná kytarová vyhrávka omrzí už při čtvrtém opakování a její další a další použití napříč skladbou celek dokonale sráží. Stejně tak zajímavý a zapamatovatelný riff aby člověk pohledal. Trnovou korunu tomu nasazuje navýsost unylý refrén, jenž by šel použít za vzor nevkusného použití typické finské melodiky a čistého vokálu. Být tohle problém jediné skladby, mávnu nad tím rukou, jenže ono to na větší části alba není o moc lepší. I když se tu a tam najde nějaký ten zajímavý prvek, většinou je zadupán do země přívalem ubíjející nijakosti, bezpohlavnosti a bohapusté nudy – pochopitelně tu ve větším, tu v menším měřítku. Bohužel však musím tyto atributy s definitivní platností prohlásit za společný jmenovatel velmi významné části tracklistu. Skutečnost, že většina skladeb působí, jako by byla vystavěna podle stejné šablony, okolo které se mění akorát melodie, tuto všeobjímající rozpačitost jedině podtrhuje.
Ale abychom si rozuměli, ono to není vyloženě špatné. Většina skladeb je ale prostě takovým čekáním na změnu, která nepřijde, pročež album v mých očích a hlavně uších ztrácí na přitažlivosti – většinou není co očekávat, na co se těšit, a necelá hodina tak uplyne, aniž by si toho člověk všiml. Znáte ten pocit, když si před spaním pustíte album, vnímáte sotva první dvě skladby, a probudíte se během poslední? Tak to je přesně ono. Většina alba uplyne bez jakéhokoli záchytného bodu, aniž byste si toho vůbec všimli. A i když se většinou snažím nečíst hodnocení kolegů redaktorů, tentokrát jsem udělal výjimku a zjistil, že na to H. kápnul. Tím zlem jsou nekonečné melodické vyhrávky, táhnoucí se prakticky od začátku do konce. A když vám do uší bez ustání zvoní táhlé tóny sólové kytary, otupíte. Potom zanikne i taková “Decoherence”, přičemž její obdoba na posledním albu Decapitated ode mě sklidila potlesk…
Jak už jsem výše naznačil, celé album rozhodně není až tak zavrženíhodné, jak to teď může vypadat, a několik skladeb jsem přeci jen shledal slušnými až velmi nadprůměrnými. Když pominu již vzpomenuté intro “Inertia”, mám na mysli skladbu “Only One Who Waits”, která válcuje svým refrénem, a pak především následující “Unsung”. Riff sloky je vyloženě skvělý a zbytek skladby zaostává jen decentně. Velmi příjemný je rovněž závěr, jenž působí jako taková menší skladba ve skladbě. Tady se prostě podařilo to, co jinde ne, a výsledek je vynikající. První zveřejněnou skladbu nemohla kapela vybrat lépe. Za zmínku stojí ještě slušná titulka “One for Sorrow” a sedmi a třičtvrtěminutová “Lay the Ghost to Rest”, ale to bude asi tak všechno, zbytek je z výše uvedených důvodů větší nebo menší bída, která přitom měla potenciál dopadnout daleko lépe.
Pokud jste z téhle recenze trochu zmatení, nebudu vám to mít za zlé. “One for Sorrow” je totiž skutečně podivné dílo. Dlužno podotknout, že je to skutečně škoda. Dodat skladbám nějaký průběh, asi bych musel chtě nechtě smeknout, jak bez okolků činím v případě “Unsung”. Takhle ale musím s trochu těžkým srdcem konstatovat, že mě Insomnium nepřesvědčili ani napodruhé, i když k tomu moc nechybělo. Třeba to příště bude lepší…
Další názory:
Ačkoliv jsem to slyšel už dostkrát, pořád vám tak nějak nevím, co si “One for Sorrow” myslet. A když tak o tom přemýšlím, nevím to ani o Insomnium celkově. Ne, že by jejich muzika byla špatná, to bych netvrdil v žádném případě, naprosto paralelně bych se ji však zdráhal označit i jako dobrou. Takže tedy průměr? Ani to ne, Insomnium rozhodně nehrají a neskládají jako nějaká průměrná skupina… přesto mi jejich produkce už odjakživa něčím neseděla. Snad to může být třeba tím, že chvílemi (většinou) je to na můj vkus až moc melodické (což, jak jsem si začal poslední dobou všímat, je problém nejedné finské skupiny). Nemyslím si, že bych byl nějak zaujatý vůči kytarovým melodiím, pokud jsou vkusně zakomponované a mají smysl, ale pokud je někdo cpe do úplně každého momentu (bez nadsázky), tak mě to prostě nebaví. To je kamenem úrazu i v případě “One for Sorrow”. Kapela se prostě nikdy neodváže, neozve se nějaká pořádná riffovačka, která by člověku nakopala prdel, nic; ať se děje, co se děje, vždycky pod tím musí být nějaká melodie. Ono to pořekadlo “méně je někdy více” opravdu funguje, zrovinka Insomnium by si ho určitě potřebovali zopakovat, protože to, jak zní jejich muzika na “One for Sorrow”, je na můj vkus až moc šablonovité… H.
The Agonist jsou zvláštní případ. Jak nemůžu drtivou většinu metalcoru ani cítit, tak tady je to přesně naopak – čas od času na ně dostanu takovou náladu, že neposlouchám nic jiného. Debaty o škatulkování si však protentokrát odpustím a zůstanu u tvrzení, že The Agonist jsou rozhodně víc než obyčejný metalcore – ať už uměleckou hodnotou nebo snad nezpochybnitelným zastoupením dalších žánrů. Ať už hrají co chtějí, jejich dvě řadovky mě k tomu naprosto přikovaly, a proto jsem EP “The Escape” vyhlížel s nemalým zájmem. Co na tom, že obsahuje jenom dvě skladby a jeho stopáž jenom lehce přesahuje 8 minut…
Při takové konstelaci poměrů poněkud ztrácí na významu rozepisovat se o nějakých společných rysech “alba”, takže se uchýlím k tomu málu, co si pro nás tahle kanadská pětice připravila. Skladba numero uno nese název “Lonely Solipsist” a působí jako vyložený otvírák budoucího alba, na kterém se obě skladby z “The Escape” mají objevit. Pravda, úplný začátek mi nejdřív dělal trochu vrásky, ale nakonec do celku vesměs organicky pasuje. Celá skladba pěkně graduje a přibližně od jedné minuty jde bez debat o sbírku skvělých riffů, vyhrávek, čistých i agresivních vokálních linek a vůbec všeho, co se v průběhu let stalo pro The Agonist typickým. Je to skladba pestrá, až na první nepatrně unylejší minutu značně návyková a je radost ji poslouchat.
Skladba v pořadí druhá a zároveň poslední – titulní “The Escape” se oproti “Lonely Solipsist” nese v poněkud přímočařejším duchu. Docela mě překvapilo, když jsem si uvědomil, že to tempo nasazené hned ze začátku svým charakterem dovede asociovat různé epické black metalové kousky… Jak jsem už naznačil, přímočarost skladby si vybrala svou daň na lehkém omezení pestrosti. I přesto je to skladba chytlavá a dovede nehorázně nakopnout…
Co dodat obecně? Snad jen, že jsem navýsost spokojený. Půvabná (eufemismus pro hot-as-hell) Alissa White-Gluz zpívá a řve pořád stejně fantasticky, jak jsme zvyklí, kytary pořád hrají ty perfektní technicky vyspělé a prdele-trhající riffy, pořád je tam cítit lehký závan klasické hudby a pořád je to nářez jako sviňa – to všechno bez známky vykrádání sebe sama! Pravda, úplný majstrštyk to sice není, ale při vší snaze považuji za největší slabinu EP jeho zanedbatelnou délku, to ticho, co nastane po osmi minutách a deseti vteřinách totiž působí skutečně nepatřičně. Příslib příštího alba ale snad ani nemohl dopadnou lépe…
Další názory:
Kam jsme to dopracovali, že už děláme recenze i na osmiminutové počiny? Ale dejme tomu, jednou se to nezblázní. Co se týče samotných dvou nových songů, jež Kanaďané The Agonist na EP “The Escape” nabízejí jakožto ukázku z chystaného alba, které vyjde v příštím roce, mám z nich trochu rozporuplný pocit. Moná že očekávání byla po poslední výtečné desce “Lullabies for Dormant Mind” až moc vysoká, ale tak nějak mě ani jeden z těch nových válů moc nezaujal. Ani napoprvé, ani po vícero posleších. Formálně je to vše v pořádku, veškerý ten jejich trademark (který je, co si budeme povídat, postavený především na nádherné zpěvačce) je přítomen, ale prostě se mi zdá, že tentokrát to není tak úplně ono. Ale podle dvou písniček a osmi minut se dá těžko soudit, tak holt uvidíme s celou deskou. Prozatím jsem však tak trochu skeptický… H.
Země: Finsko Žánr: melodic death / doom metal Datum vydání: 19.8.2011 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. In the Woods
02. Clawmaster
03. Chamber
04. Traces of Liberty
05. Divine Act of Lunacy
06. Grain
07. Breakwater
08. Cult of Decay
09. Torn
10. Soulcarvers
Ghost Brigade jsou zvláštní případ. Historie skupiny nesahá dále než do roku 2005, první album jim vyšlo o dva roky později a hodnocená novinka “Until Fear No Longer Defines Us” je jejich teprve třetím zásekem. Přesto její vydání předcházela nadšená očekávání nemalého množství lidí. Já jsem se s Ghost Brigade setkal poprvé ani ne před rokem, a jak už jsem zmiňoval v reportu z onoho koncertu, tahle pětice z finského Jyväskylä na mě udělala dojem, což se první kapele večera povede jen velmi zřídka. Následující pokusy přijít na chuť vychvalovanému albu “Isolation Songs” se sice setkaly jen s dílčím úspěchem, ale to moje opatrné sympatie ke Ghost Brigade nikterak nezkalilo. A nyní se mi dostala do ruky příležitost vyřknout ortel na albem, které, jak už je u třetí desky v pořadí zvykem, může kapelu vystřelit do nebe nebo zanechat v bahně průměru. Ideální příležitost, aby si to Ghost Brigade a Ježura vyjasnili…
Hned na úvod bych chtěl uvést na pravou míru, co vlastně Ghost Brigade hrají k tanci a poslechu. Nelze tvrdit, že by došlo k jakkoli násilné stylové syntéze obou bývalých působišť většiny členů kapel, přesto je však skladatelský rukopis kytaristy Willeho Naukkarinena (ex-Sunride) a jeho dvou bývalých i současných spoluhráčů rozpoznatelný. Ať už si ale Ghost Brigade přinesly některé dílčí charakteristiky odjinud nebo ne, to, co předvádí v současné době rozhodně nejde s nikým zaměnit, nebo alespoň neznám kapelu, která by se výrazu Ghost Brigade přibližovala. Je to hudba melancholická, těžká, občas až dusivá a přesto si v sobě nese momenty, které tu proklamovanou melancholii povznesou na takovou úroveň, která poskytne posluchačově ztrápené duši úlevu. Paradox? Ale vůbec ne. Zkuste se sami přesvědčit a zjistíte, o čem mluvím…
Že Ghost Brigade nehrají muziku, kterou si řidič pustí proti únavě cestou na rodinnou dovolenou, to už jsme vyřešili, ale budu se v tom ještě chvíli pitvat. Naprosto stěžejní úlohu zde sehrávají dva faktory. Kytary i vokál totiž dovedou jak ukolébat posluchače ztrápeně sametovým projevem v klidných pasážích, tak mu přitlačit nůž na krk v momentech, kdy za to muzikanti vezmou. A z obou důvodů musím složit absolutorium zpěvákovi Mannemu Ikonenovi. V čistých pasážích by svým hlasem dovedl přimět kámen, aby si vzpomněl na své životní útrapy, zatímco v těch ostrých by ten samý kámen přinutil projít bodem tání nebo ho roztrhal zevnitř. Univerzálních zpěváků je celkem dost, ale Manne to zvládá naprosto přirozeně, a proto je to přesvědčivé – obzvlášť pro někoho, kdo má v živé paměti výraz jeho tváře a celkový projev na pódiu…
Práce kytar je kapitolou samotnou pro sebe. Jak už jsem psal o odstavec výš, dovedou jak uspat, tak pěkně podrtit. Co mi ale na téhle esenciální složce Ghost Brigade imponuje nejvíce, to jsou riffy, jaké dostávají prostor v drtivé většině refrénů a dalších neslokových pasážích. Právě tohle je stěžejní rys, který mě k tvorbě Ghost Brigade přitáhl a stále mě u ní drží. Právě tohle jsou ty momenty, o kterých jsem psal ze začátku. Momenty, kdy přestane melancholie, jež je Ghost Brigade vlastní, táhnout svojí chmurnou podstatou, ale uhrane posluchače vzletností, která se zasekne v hlavě a donutí si příslušnou melodii zpívat dokolečka. Kdyby tyhle refrény a podobně stavěné pasáže na albu chyběly, dost možná by to celé přestalo bavit velmi záhy. Takhle ale posluchač není zahlcen přemírou teskných zpěvů a je naopak neustále udržován v očekávání, kdy to přijde, nebo je naopak převálcován nástupem té které skladby. K tomu připočtěte skutečnost, že skladby zdaleka nejsou šity podle jednoho mustru, najednou zjistíte, že před sebou máte pestré album, jež je při dodržení určitých pravidel skutečně radost poslouchat a u každé skladby objevovat, jak k všudypřítomné esenci své hudby přistoupili muzikanti tentokrát.
Ale abych jenom nechválil, u Ghost Brigade, potažmo “Until Fear No Longer Defines Us”, platí ve všech ohledech skutečnost, že pro získání a uchování patřičných zážitků z téhle hudby je bezpodmínečně nutné, aby se posluchač věnoval poslechu jen tehdy, kdy se nachází ve správném duševním rozpoložení. I přes nezpochybnitelné kvality je totiž dost snadné nechat se od poslechu některými pasážemi odradit, pokud s nimi mysl zrovna není na stejné vlně. Při takových příležitostech pak vznikají mylné dojmy nebo dokonce holé nesmysly, jako třeba že je album nudné a podobně, což si zaprvé ani v nejmenším nezaslouží, a zadruhé to prostě není pravda.
A jak tak píšu, začíná mi docházet, že na vás mohou uplynulé řádky působit dojmem, že se věnuji spíše charakteristice kapely na úkor samotného alba. Jenže ať se snažím sebevíc, nedokážu najít slova, která by tento dojem nebudila. Zákonitě tak mohou vyvstat dojmy, že je “Until Fear No Longer Defines Us” jen další deskou kapely, která rezignovala na jakýkoli vývoj a sází jedno stejné album za druhým. I když nejsem schopen to podložit konkrétními příklady, není tomu tak. Pochopitelně, že si Ghost Brigade i na novince uchovávají svou typickou tvář, na druhou stranu je proti předcházející desce “Isolation Songs” jasně znát posun. Neřeknu vám kde, neřeknu vám, čím je tohoto dojmu dosaženo, ale věřte mi, když říkám, že to tak je a že je to ku prospěchu věci. Jste z toho moudří? Popravdě, já taky moc ne…
Kvality “Until Fear No Longer Defines Us” se nepopisují vůbec jednoduše. Na žádné složce, snad až na nezaměnitelný zpěvákův hlas, není nic extra výjimečného, nic převratného, co by se nepodobalo něčemu, co už tu bylo. V dokonalém kontrastu s tímhle prohlášením se ale skutečně jedná o jedinečnou hudbu, na to dám krk. Ostatně zkuste si novinku poslechnout sami. Přítomnost deseti skladeb, z nichž žádná nenarušuje vysoký standard desky, je snad dostatečnou záminkou. A jestli jsem na začátku spekuloval, kam třetí album skupinu posune, nyní mohu odpovědně prohlásit, že se sice nejedná o supernovu, která by byla po následující desetiletí uctívána jako stěžejní album žánru, ale rozhodně jde o skvělý počin, který mě utvrzuje v domnění, že o Ghost Brigade ještě uslyšíme. Za touhle jmenovkou se totiž skrývá poklad. Sice není pro všechny, o to cennější je však pro nás, kteří jsme k němu našli klíč…
Další názory:
Z poslechu “Until Fear No Longer Defines Us” mám tak trochu rozporuplné pocity. Vždy jsem se Ghost Brigade i přes výborné kritiky s nadsázkou řečeno vyhýbal, protože jsem někde v podvědomí tušil, že to nejspíše nebude muzika pro mě. Ignorace však nemůže trvat věčně, proto jsem novinku zkusil, ale… já vám nevím. Některé pasáže jsou výborné (možná je to náhoda, ale téměř ve všech případech jde o ty riffové a growlovací momenty), ale jak Ghost Brigade spustí takovou tu typickou finskou melancholii a ty melodie… tohle mi prostě nikdy moc nelezlo do uší, je to na můj vkus takové moc uplakané, jestli mi rozumíte. Vlastně na tom neshledávám nic veskrze špatného, ale musím se přiznat, že mi to prostě a jednoduše moc nesedí. Bráno čistě objektivně by si “Until Fear No Longer Defines Us” zasloužilo asi lepší hodnocení, ale když si uvědomím, že už si to s největší pravděpodobností nikdy nebudu mít chuť pustit, nemohu prostě jít výše… H.
