 |
| Země: Norsko Žánr: black / doom metal Datum vydání: 19.10.2009 Label: Season of Mist Tracklist: Odkazy:
|
POSRANEJ ŽIVOT
Když vznikl nápad začít s retro recenzemi, původní idea byla napsat něco hlavně o nahrávkách od kapel, o nichž se tu prozatím psalo jen minimálně nebo vůbec, také napsat cosi o nějakých dnes již klasických a legendárních deskách. O to víc je paradoxní, že dvě ze tří retro recenzí, které jsem prozatím vyplodil, nejsou moc retro a vlastně se tu obě desky již recenzovaly.
V případě Scars on Broadway se to možná ještě dalo pochopit, jelikož ona původní recenze vyšla v úplně první éře Sicmaggot, která přístupem, zaměřením, graficky, personálně a i jakkoliv jinak nemá se současnou podobou stránku společného takřka nic. Recenzovat podruhé “Skandinavisk misantropi” od Skitliv se však může jevit jako nelogičnost, protože jsem to byl já sám, kdo tehdy onu recenzi psal. Proč tedy znova?
Mám-li to říct na rovinu, jednoduše proto, že ta původní recenze je prostě špatná – a to fakt hodně. Před pěti, šesti lety jsem byl sice na sebe vždycky po třech upocených odstavcích pyšný, jak mi to hezky jde, ale ve skutečnosti se to číst nedalo, a když to dneska po sobě čtu, tak bych z toho blil, co jsem se tenkrát odvážil vydávat za recenze. Vkus se sice od té doby již příliš nehýbal, pouze rozšiřoval, takže s verdikty a známkami ve většině případů souhlasím, akorát jsem tehdy ještě ty verdikty neuměl pořádně vyjádřit i na papíře (možná jsem trochu naivní, ale tak nějak doufám, že dnes už je to alespoň o něco málo lepší). Když jsem se pak rozhodl recenzovat opravdu skvělou desku a v nějakém pomatení smyslů jsem si usmyslel, že by to chtělo jakože uměleckou recenzi, lezla z toho neskutečná hovna, což byl bohužel případ právě “Skandinavisk misantropi” od Skitliv.
No, a protože zrovna tohle je album tak skvělé, že si solidněji napsaný článek zaslouží a takovou sračku, jakou byla původní recenze, si zase nezaslouží ani omylem, rozhodl jsem se “Skandinavisk misantropi” po pěti letech od vydání vytáhnout na světlo Sicmaggotu (to je něco jako světlo světa, akorát větší a lepší) znovu. Tu původní recenzi si ani nehledejte, jestli mě nechcete nasrat, radši mi věřte, že to za přečtení fakt nestojí a byla by to ztráta času. Namísto toho si radši představte, že je dnes 12. listopadu 2009 a právě vychází recenze na “Skandinavisk misantropi”, která tu už měla pět let být…
MANIAK A JEHO PARTA
Dobrá, motivaci k napsání článku bychom měli, ale kdo to ti Skitliv vlastně jsou? Proč po pěti letech vytahovat debutové a doposud jediné album nějaké nové kapely, o které spousta lidí ani neslyšela? Vtip je v tom, že ona to tak úplně noname skupina není. Za jménem Skitliv (což by se dalo přeložit jako “Posraný život” nebo volněji “Život na hovno”) stojí především jistý Sven-Erik Kristiansen, jehož většina z vás bude znát spíš pod mafiánskou přezdívkou Maniac. Ano, přesně ten Maniac, který v letech 1987-1988 a posléze 1995-2004 zpíval v legendárních Mayhem. Když byl v roce 2004 z Mayhem vyhozen kvůli alkoholismu a dalším problémům, vrhnul se do nového projektu – Skitliv. V jeho rámci se pustil do velice pomalého nihilistického black metalu, do něhož tu a tam zásahne třeba doom metal nebo experimentálnější žánry jako dark ambient. A aby toho náhodou nebylo málo, své síly v této skupině spojil s dalším známým šílencem Niklasem Kvarforthem ze švédských Shining.
Je fakt, že Skitliv není jediný projekt, na němž se Maniac po svém odchodu z Mayhem podílel. Za zmínku jistě stojí také dark ambient/noise záležitost Sehnsucht, ve které vyjma Maniaca působil také jeho manželka Eri Isaka aka Vivian Slaughter z japonského black/doom/crust chlívu Gallhammer s čistě ženskou sestavou (aktuálně jsou však Gallhammer bohužel nefunkční). Vyjma těch dvou se v Sehnsucht objevil i Ingvar Magnusson, druhý kytarista Skitliv. Posledním stávajícím členem Skitliv je pak bubeník Dag Otto; plus dále dodejme, že baskytaru pro “Skandinavisk misantropi” nahrával (a vlastně album i koprodukoval) Tore Moren, bývalý člen Arcturus a sólové kapely Jørna Landeho.
Výjimečnost a výlučnost Skitliv mimo jiné potvrzuje i následující fakt: V březnu 2011 se Niklas Kvarforth rozhodl opustit nebo rozpustit veškeré své vedlejší a boční projekty a kapely, aby se mohl věnovat jen Shining, přičemž mezi nimi byla i taková jména jako třeba Den saakaldte nebo kultovní nihilisté Bethlehem, ovšem s jednou jedinou výjimkou – právě Skitliv.
Jistě zajímavá je rovněž sestava hostů na “Skandinavisk misantropi”, kde se také neobjevují žádná ořezávátka. Vždy v jedné skladbě lze zaslechnout Jormundganda (někdy též známého jako Honey Lucius; Den Saakaldte, Midnattsvrede, Loveplanet, ex-Dødheimsgard, ex-Framferd), Attilu Csihara (Mayhem, Tormentor, ex-Aborym, ex-Sunn O)))… paradoxní je, že právě Attila nahradil Maniaca v Mayhem), Gaahla (God Seed, Wardruna, Trelldom, Gaahlskagg, ex-Gorgoroth) a v neposlední řadě také geniálního Davida Tibeta, hlavní postavu legendární experimentálně folkové formace Current 93.
SKANDINÁVSKÁ MISANTROPIE
Desku otvírá intro “Luciferon”, což je asi jediná slabší položka tracklistu. I když… ono “Luciferon” není vyloženě špatné, naopak to minimalistické dark ambientní pískání dost koresponduje s tíživou náladou celé desky, akorát pět a půl minuty je na takovou náplň možná až moc velká misantropie. Dodnes mě trochu mrzí, že Skitliv radši na “Skandinavisk misantropi” opětovně nepoužili fenomenální intro “Who Will Deliver Us from Gold & Planets?”, které se objevilo na dřívějším EP “Kristiansen and Kvarforth Swim in the Sea of Equilibrium While Waiting” z roku 2007, nebo alespoň “Luciferon” neudělali kratší.
Jestli čekáte, že teď řeknu, že dále už následuje jenom genialita, tak ještě pořád ne, protože “Slow Pain Coming” je ze všech regulérních skladeb asi tou nejméně dobrou (všimněte si, že jsem neřekl “špatnou”), což však naprosto paradoxně není chyba, protože díky tomuhle trochu slabšímu rozjezdu nakonec “Skandinavisk misantropi” neuvěřitelným způsob graduje a jeho síla se s přibývajícími minutami ohromně zvětšuje. Každopádně, “Slow Pain Coming” se přesně dle svého názvu táhne jako puch a její monotónní riffy jsou tak neskutečně pomalé, že pomaleji už to skoro ani nejde. “Hollow Devotion” staví na obdobném stereotypním modelu a také se po celou svou dobu točí kolem jednoho ústředního motivu (riffu), který na chvíli odbourá pouze řezavé sólování okolo pěti minut, ale Skitliv už zde poprvé ukazují svou obrovskou sílu. Maniakální vokály, baskytara ohulená až na doraz, působivé melodie a především odporná nihilistická atmosféra – výsledek uchvacující. Právě v tomto songu se jen tak mimochodem také objevuje Gaahl.
Jeden z vrcholů přichází hned vzápětí s titulní “Skandinavisk misantropi”, což je skladba, z níž opravdu doslova mrazí v zádech. Depresivní rozjezd dechberoucím způsobem umocňuje jakoby nezúčastněné mluvené slovo, jež v některých linkách nečekaně nabere na zúčastněnosti a emocích. Když se pak skladba zlomí do působivého kytarového nájezdu a nemocného black metalového řevu, tak je to prostě síla jako prase. “Towards the Shores of Loss (Vulture Face Kain)” je vystavěná vlastně podobně, ale o nic méně uhrančivě. Po kráťoučkém doomovém rozjezdu nastoupí experimentálnější minimalistická pasáž, kde se slova ujme David Tibet, aby ve své polovině song opět vybouchnul do black metalového riffování, hnusného vokálu a jedné z mála rychlejších pasáží na albu, která trvá až do konce písně.
Již několikrát jsem zmiňoval vokály, jež jsou na “Skandinavisk misantropi” opravdu excelentní a nenávist z nich přímo teče, což potvrzuje i “A Valley Below”, zejména ten nástup s první linkou je zde zničující. “A Valley Below” se jinak vrací k modelu “Slow Pain Coming” a “Hollow Devotion”, tedy monotónního kusu postavené na malém množství motivů, ale z těchto tří je “A Valley Bellow” asi nejsilnější, jak co do výtečné baskytary, občasného závanu kytarového chaosu nebo samozřejmě oněch nemocných vokálů… a působivé sólo také nesmí chybět.
Ono to už asi bude znít trochu fádně, ale… další fantastický kus nastává s předposlední “Densetsu”. Úvodní opilý riff je doslova opojný, a když se k němu pak přidá hradba druhé kytary, nařvané basy a dalšího nihilistického řevu, je o dalším z (mnoha) vrcholů “Skandinavisk misantropi” jasno. Po dvou minutách se “Densetsu” zlomí a nastoupí mnohaminutová a zběsilá black metalová řež, která má díky tomu, že až doposud Skitliv nic takového vlastně nenabídli, kurevsky velký účinek. A když poté “Densetsu” na svém konci opětovně spadne do stejného motivu jako na začátku, je to skoro až geniální, jak je to působivé.
Finální “ScumDrug” se podobně jako první “Luciferon” nese v silně experimentálním duchu, rozdíl je jen v tom, že “ScumDrug” je další excelentní kus. Takřka celou stopáž tvoří jeden jediný a dokola se opakující kytarový motiv (ale žádný riff, jen lehké vybrnkávání), kolem něhož dělá bordel druhá kytara. Do toho lehké vyťukávání na klavíru od Honey Luciuse a především – Attila Csihar kurva! Maďarský démon těch nejextrémnějších vokálních běsů dostal v případě “ScumDrug” volnou ruku a vyřádil se opravdu vydatně – nemá to daleko třeba do vokálních exhibic, jež Attila předvádí ve svém osobním projektu Void ov Voices. Do toho svými řevy přikládají pod kotel i samotní členové Skitliv, takže si můžete být jistí, že se jedná o opravdovou šílenost.
“Skandinavisk misantropi” rozhodně není deska pro každého. Pokud si myslíte, že byste se u hudby měli bavit a že by vás muzika měla něčím potěšit, tak tady nemáte šanci, protože Skitliv nechtějí nic jiného než vás vymáchat v bahně. Zdaleka to není úplně nejextrémnější muzika, jakou jste kdy slyšeli, ale ta její těžká a bezútěšná atmosféra má jednoduše ohromnou sílu. Je to deska, která se sice rozjíždí trochu pomaleji, takže jen čekáte, co z toho vyleze, ale od “Hollow Devotion” už vás mají Skitliv v hrsti a kopou do vás další chorobné riffy. Spoustě (většině) lidí to nic neřekne, ale pokud hudbě Skitliv jednou propadnete, tak už není cesty zpátky a “Skandinavisk misantropi” s vámi bude už napořád. Přinejmenším u mě to tak rozhodně je a minimálně skladby “Skandinavisk misantropi” nebo “Densetsu” mi v hlavě znějí neustále, ačkoliv jsem je neslyšel třeba dlouhé měsíce. A takhle silných věcí upřímně řečeno v dnešní době moc nevychází.
Od vydání “Skandinavisk misantropi” se toho v táboře Skitliv moc nedělo a víceméně je ticho. Jen začátkem roku 2010 (čili tak půl roku po desce) kapela vydala ještě 10” EP “Bloodletting”, jehož obsah je však docela nezajímavý a ten počin byl tudíž spíš zbytečný, maximálně tak jako raritka do sbírky pro fanatiky, větší cenu to nemá. Od té doby ovšem žádné nové zprávy – nebo přinejmenším já jsem nic nezachytil. Upřímně ovšem doufám, že už Maniac někde v koutě a potichu druhou desku kutí, protože už bych rád slyšel novou dávku hnusu, a hlavně doufám, že jestli se něco opravdu chystá, tak že se to dokáže vyrovnat “Skandinavisk misantropi”, i když je mi jasné, že navazovat na takhle fantastickou desku se bude velice těžce. Jestli se to ovšem povede, bude zaděláno na další závislost.
