Od poslední desky „Reptilian“ se toho v táboře Keep of Kalessin událo poměrně dost. I když… zas tolik toho vlastně nebylo, ale do fungování formace to zasáhlo citelným způsobem. V roce 2013 totiž sestavu opustil dlouholetý zpěvák a frontman Thebon – nebo spíš byl tak trochu vyhozen, a to za poměrně dementních okolností. Na nějaký ten měsíc se totiž spláchnul někam do džungle a podle všeho moc neodpovídal na zprávy kapely, načež ho zbytek Keep of Kalessin vyrazil a oznámil to v prohlášení, na nějž Thebon promptně reagoval, že beztak už nějakou dobu uvažoval o odchodu.
Pro nás je však nyní důležité především to, že se Keep of Kalessin rozhodli neshánět se po náhradníkovi, ale zredukovat své řadu na trio s tím, že hlavního vokálu se ujme kytarista a hlavní skladatel Obsidian Claw. Svou novou podobu pak Norové poprvé představili ještě v témže roce, tedy 2013, na krátkém EP „Introspection“. Právě jeho titulní skladba, o niž šlo na tom počinu především (další dva songy tam byly leda tak do počtu na natažení stopáže – čiré zbytečnosti), naznačovala, že by Keep of Kalessin možná s (nucenou?) změnou sestavy mohli chytit druhý dech. Po výtečné desce „Armada“ z roku 2006 totiž začala kvalitativní laťka jejich tvorby povážlivě klesat, a zatímco „Kolossus“ (2008) ještě šlo poslouchat bez problémů a mělo pár příjemných momentů, další počin „Reptilian“ (2010) již Nory představil v absolutně jalové formě. „Introspection“ s velice hezkým čistým refrénem však slibovala, že by se Keep of Kalessin mohli opět zvednout ke slušnějšímu výkonu.
Novinku „Epistemology“ Norové kutili relativně dlouhých pět roků, nicméně tuto prodlevu zapříčinily již zmiňované čachry v sestavě a také hojné koncertování. Přesto je však na místě se zeptat, zdali se za takovou dobu kapela někam pohnula (ať už co do výraziva či co do kvality) a případně také kam – pět let je přece jenom půl dekády a to už není úplně málo. „Epistemology“ však veškeré na naděje na zajímavější nahrávku s naprostým přehledem a velice rychle rozmetalo. Novinka totiž bohužel trápení Keep of Kalessin jen prodlužuje a je zase o kus dále od stavu, který by šel nazývat dobrou hudbou.
Ambice však Keep of Kalessin dle všeho stále nescházejí. Z „Epistemology“ je znát snaha o vytvoření epického dílka, čemuž ostatně odpovídají i neskromné délky kompozic. Sice se zde nenachází žádná skladba, jež by pokukovala po čtvrthodinové hranici, jako tomu bylo v případě „Reptilian Majesty“ na „Reptilian“, ale zase se zvedla průměrná délka písně, takže – budeme-li se nyní bavit o základní verzi alba – pouze „Universal Core“, již jmenovaná „Introspection“ a „Cosmic Revelation“, která je však jen krátkým intrem, nepokořily sedmiminutovou stopáž. Zbylých pět věcí se pohybuje v rozmezí od sedmi do téměř deseti minut, což by sám o sobě nebyl problém, pokud by drtivá většina těch minut nebyla vyplněna zoufale nudným hudebním vakuem.
„Epistemology“ se vlastně nese v obdobném duchu jako „Reptilian“, z něhož rovněž byla cítit podobná (snad i křečovitá?) snaha o vytvoření epického alba, která se ovšem ne zcela povedla. Novinka je však ještě méně zábavná a ještě více nudná. A to z ní dělá nahrávku, jejíž poslech se rovná ztrátě času.
Problém není ani tak v tom, že by Keep of Kalessin neměli vůbec žádné nápady, jelikož pár přinejmenším solidních chvilek se přece jen v průběhu alba najde. Vyjma již propíraného čistého vokálu v „Introspection“ je to namátkou pasáž v druhé půli šesté minuty „The Spiritual Relief“ nebo některé momenty v „Necropolis“. Pro mě osobně je však tím úplně největším neduhem „Epistemology“ naprostá nekonfliktnost a stravitelnost… celé je to strašně hodné, nevýrazné, až středněproudové. Současní Keep of Kalessin jsou black metalem leda tak formálně (a to rozhodně nepatřím mezi lidi, pro něž by black metal končil u maximálně tříminutových punkových odrhovaček o dvou akordech), ale v reálu s podstatou tohoto stylu nemají společného zhola nic.
Jinými slovy řečeno, Keep of Kalessin dnes mají blíže k Sabaton než k Mayhem (bez ohledu na fakt, že u nich svého času hostoval Attila Csihar) – a to v žádném případě nemyslím jako pochvalu. Anebo řečeno ještě jinými slovy: „Epistemology“ je hodno svého obalu a své grafiky, z níž nechutně smrdí digitální lacinost – i samotná ta hudba je totiž umělá a „plastiková“. Zdánlivě nablýskaná a výpravná, ale v jádru zcela prázdná.
Vedle odporně nesympatické nekonfliktnosti tu pak je ještě jeden zásadní problém, jenž „Epistemology“ definitivně láme vaz, a tím je úroveň samotného materiálu. Sice jsem výše tvrdil, že se sem tam nějaký solidní nápad urodí, ale ve výsledku jsou to jen malinké ostrůvky v prefabrikovaném moři nudy. Jedná necelá minuta „The Spiritual Relief“ je možná v pohodě, ale zbylých devět je takřka o ničem. A co teprve věci jako „Dark Divinity“, „The Grand Design“ nebo „Universal Core“, které jsou bolestivě nevýrazné a nudné v celé své délce. Pár povedených nápadů na desce sice je, ale je jich tak málo, že se v okolním bahně utopí – a zas tak povedené, aby kvůli nim stálo za to trpět ten zbytek, nejsou ani omylem.
Netřeba to dále prodlužovat – „Epistemology“ nemá daleko k průseru. Formální úroveň sice Keep of Kalessin mají, ale co do skutečné kvality a síly svého sdělení jsou již Norové v regulérním podprůměru. Průměrem totiž byl „Reptilian“ a novinka je v porovnání s ním ještě horší. Je tomu devět let, co vyšla skvělá „Armada“ – a je až neuvěřitelné, jak obrovským způsobem se dokázali Keep of Kalessin během těch devíti let a tří alb propadnout. Není sebemenší důvod být shovívavý – „Epistemology“ je prostě zcela zbytečná záležitost, s níž se absolutně nevyplatí ztrácet čas.
Nerad to říkám, ale Keep of Kalessin jsou již za zenitem a se současnou tvorbou dělají svým starším deskám ostudu… a když už jsme u toho, zcela upřímně se bojím jejich aktuálního záměru začít přetáčet starší skladby, což prostě nemůže dopadnout dobře. Může vám to připadat jako pěkně svinské prohlášení, ale nemůžu si pomoct: rozpad by byl důstojnější. A to říkám jako člověk, jenž svého času téhle kapele dost fandil.
Přestože v tomto případě nejde o příliš proslulou smečku, nejedná se o žádné zelenáče. Isvind svou dráhu totiž započali již hluboko v 90. letech v Norsku, tedy v čase a v místě, které jsou pro black metalový žánr považovány za zásadní. Kapela však žádnou velkou díru do světa neudělala a po vydání jednoho EP („Muspellz sònir“ – 1995) a jedné desky („Dark Waters Stir“ – 1996) se nad ní zavřela voda.
Obnova činnosti nastala až v novém tisíciletí, nicméně to, co Isvind nestihli říct v první éře svojí činnosti, bohatě dohánějí právě nyní. Od roku 2011, kdy vyšlo návratové „Intet lever“, totiž smečka dodržuje pravidelný dvouletý interval – nejprve navázala v roce 2013 s počinem „Daumyra“ a nyní sérii prodlužuje s novinkou, jejíž název zní „Gud“ (norsky „Bůh“).
Já osobně jsem se s tvorbou Isvind prvně setkal prostřednictvím „Daumyra“. Na tomhle počinu Norové nepředváděli nic zázračného a už vůbec nic originálního, vlastně právě naopak – vydali se cestou mrazivého syrového black metalu, model Norsko 90. let jak vyšité. Nicméně i přesto, že Isvind hráli na neobjevnou strunu, mě „Daumyra“ v době svého vydání poměrně bavilo. S odstupem času jsem už sice té nahrávce čas nevěnoval, ale v paměti mi utkvěla jako slušně provedená žánrovka, jež příznivce stylu nezklame.
Když se tedy aktuálně objevila novinka „Gud“, neměl jsem vlastně důvod se jí nepodívat na zoubek. Netvrdím, že jsem se mohl přetrhnout, abych už „Gud“ konečně slyšel, protože zas až taková šleha minulá fošna přece jen nebyla, ale vzato kolem a kolem jsem měl docela chuť si to pustit, což také není úplně málo a což rozhodně nemohu tvrdit o všech skupinách, jejichž muzika se mi do přehrávače dostane. Nepříliš povedený přebal mě od poslechu nijak zvlášť neodradil, protože zrovna obálky nikdy nebyly silnou stránkou téhle formace, a když na to přijde, Isvind si už za obaly vybrali i větší primitivnosti…
Po stylové stránce se samozřejmě nic nezměnilo. Ostatně, očekávat, že zrovna kapela typu Isvind po takové době a tolika letech páchání syrového black metalu osvítí v roce 2015 duch progrese a ona se pustí na pole avantgardy, to by bylo tuze naivní – a samozřejmě se nic takového nestalo. Na „Gud“ tím pádem posluchač opětovně nenajde nic jiného než pravověrný severský black metal. Zvukově je sice deska relativně (tohle bylo důležité slovo) čistá, takže bych si zase nedovolil tvrdit, že by se „Gud“ neztratilo v devadesátkách, nicméně po hudební a skladatelské stránce je docela jasné, z jakého období (ledový) vítr vane. Čistokrevný black metal tu stále vládne pevnou rukou a invence nebo progrese jsou pro Isvind stále neznámá slova. Netvrdím, že to musí být vyloženě špatně, protože i ve staromilském kabátě lze natočit kulervoucí věci, jen říkám, že to tak je.
S touhle hudební formou, již by skoro šlo nazvat i zpátečnictvím, tedy žádný problém nemám. Avšak i přesto mě „Gud“ na rozdíl od svého předchůdce nijak zvlášť nezaujalo – navzdory tomu, že že Isvind pokračují v zaběhnutém duchu, jenž mě posledně poměrně bavil, a že je zdánlivě vše na svém místě. Dokonce bych si dovolil říct i to, že v rámci žánrových mezí je „Gud“ relativně pestré – nechybí změny tempa, tu a tam se objeví melodie nebo klávesy, hned v první „Flommen“ nastoupí i osvěžující prvek v podobě dámského vokálu… a i některé vyloženě povedené momenty se taktéž najdou jako kupříkladu ve čtvrté „Dåren“.
Podívám-li se však na „Gud“ jako celek, jedná se o poslech pouze pohodový, nikoliv však vyloženě zábavný. Necítím v tom žádnou pořádnou atmosféru, nenašel jsem tam žádné vnitřní pnutí, jež by člověka k té desce přitahovalo. Isvind sice na své novince příjemně hoblují a nejsou špatní, zoufale však postrádají nějaké charisma, s nímž by dokázali zaujmout. A to z „Gud“ bohužel dělá jen průměrný počin, jenž za svým předchůdcem „Daumyra“ zaostává.
Enslaved netřeba nijak dlouze představovat. Za téměř 25 let existence toho tahle vikinská chasa napáchala dost na to, aby se zapsala hluboko do paměti posluchačů metalu, přičemž své postavení si vydobyla především perfektní hudbou a nikoliv mediální tlačenkou vydavatelství, za což ode mě má zakládající dvojice Bjørnson–Kjellson takřka nehynoucí respekt. Tu již více než dekádu doplňuje stabilní sestava v podobě Isdal–Bekkevold–Larsen, za jejíž existence se Enslaved definitivně přiklonili k avantgardě nacucané severskou atmosférou, na čemž nic nemění ani třináctý počin nesoucí název „In Times“.
Onu žánrovou proměnu nastartovali Enslaved již dávno na přelomu tisíciletí, přičemž ji dokonali s alby „Isa“, „Ruun“ a „Vertebrae“ a od té doby jakoby snad jen rostli a servírovali fanouškům jeden skvost za druhým. Druhou triádu letos uzavřeli právě albem „In Times“, které se stejně jako „Axioma Ethica Odini“ nebo „RIITIIR“ postupně vyvíjí k výrazivu u Enslaved doposud nepoznaným. Nicméně na rozdíl od těchto dvou poměrně komplikovaných nahrávek tentokrát Norové ze svých více či méně typických ingrediencí stvořili album, které je mnohem náladovější, rockovější a do jisté míry subtilnější.
Na první pohled zůstává důraz na delších kompozicích, kterých je tentokráte o dva kusy méně než minule (tedy šest), přičemž celek je o necelou čtvrthodinu kratší. Poslech „In Times“ tak zabere něco málo přes 50 minut, důležité ale je, že stále baví a neztrácí nic z typického rukopisu kapely. Po masivních monumentech “RIITIIR” zní novinka velmi svěže a uvolněně, aniž by se stala plytkou či lacině podbízivou. Stále je přítomno to, co mě táhne k deskám Enslaved, perfektně zpracované kompozice prošpikované výbornými nápady, ale především jedinečná atmosféra – byť s ní je to tentokrát trochu složitější, jak vysvětlím níže. Rockovější háv albu sluší a mně po prvním poslechu nezbylo nic jiného než údiv nad tím, jak v zásadě jednoduchá kompozice (na poměry kapely, samozřejmě), jako je třebas „Building with Fire“, může v podání Enslaved znít tak, že mě nepokrytě baví.
Pravda, údiv to nebyl závratný, přece jen na určitou úroveň kvality jsem (hádám, že nejen já) od Bjørnsona, Kjellsona a spol. zvyklý, nicméně zábavnost se drží do teď. Obecně mi „In Times“ přijde ještě o něco pestřejší než předchozí alba, protože i když se trochu zvolnilo a mírnější pasáže dostaly větší prostor, Enslaved stále umí vytvořit tlak v perfektně vygradovaných blackových pasážích, byť sypaček ubylo a velká část alba se nese hlavně ve středních tempech. Přijde mi, že kompozice jsou v jistém ohledu mnohem hravější než v minulosti, hlouběji se prolínají protichůdné prvky, agresivní riffy nenuceně přechází v rockové vyhrávky či rovnou klidné plochy a naopak, případně rovnou zaujímají nepokrytě uvolněnou pózu. Byť průměrná délka skladeb se pohybuje kolem devíti minut, jednotlivé skladby nabízí dost nápadů a zapamatovatelných momentů na to, aby nenudily. Výborná „Nauthir Bleeding“, titulní „In Times“ či vyloženě relaxační střed závěrečné „Daylight“ (a ten moment, když pak zařvou hammondky a kytary opět zaberou!) budiž důkazem toho, že albu barvitost rozhodně nechybí a hýří nejrůznějšími variacemi černého kovu na všechny strany.
Uvolněnost a hravost si však vybírá daň jinde. Nahrávka mě sice stále baví, ale ať se snažím sebevíc, přijde mi, že oproti předchozím počinům již nenacházím takovou hloubku, do které bych se mohl ponořit a spíše během poslechu kloužu po povrchu – již zmíněná „Building with Fire“ toho budiž ukázkovým příkladem. Ubylo totiž opravdu výrazných riffů či momentů, díky čemuž deska působí ještě o něco vyrovnanějším a kompaktnějším dojmem (je to v případě Enslaved vůbec možné?), i atmosféra písní opustila snahu o vytváření nezapomenutelných monolitů, jež bych při každém poslechu vyhlížel a těšil se na ně. Namísto toho se stala více éterickou, prchlivou, těžko zachytitelnou, při každém pokusu o zachycení drze protéká mezi prsty a odmítá se podvolit mé zvědavosti a hloubavosti. To sice není špatně, neboť Norové i tentokrát čarují atmosféru s jedinečností sobě vlastní, jen se zkrátka nemohu zbavit dojmu, že mráz a monumentálnost minulých alb se mi zamlouval víc.
I přes určité výhrady jsou však Enslaved stále ve formě, kterou jim může většina kapel jen zhusta závidět, a očividně se jí nemíní vzdát. Neznám kapelu schopnou vydávat desky s tak železnou pravidelností a zároveň nestát na místě, neustále se vyvíjet a měnit postupy zavedené na předešlém počinu (pravda, úspěšně se blíží domácí Umbrtka). „In Times“ je i přes všechny výtky stále náramně zábavnou deskou a nechávat se jí unášet je tuze snadné. Enslaved zaujali vypravěčskou pózu a nechávají svou hudbu volně plynout bez větších překážek, srozumitelnou a lépe stravitelnou (i když ona i ta stravitelnost je diskutabilní pojem), aniž by se však vzdali vysokých nároků na kvalitu a nápaditost. „In Times“ je tak deska mnohem přístupnější než její předchůdci, avšak stále perfektní, jakkoliv mě minulé „RIITIIR“ bavilo – hlavně díky hutnější, hmatatelnější atmosféře – přece jen o něco víc.
Druhý pohled (Kaša):
Když se řekne Enslaved, tak první věc, kterou mi mé mozkové závity začnou k těmto matadorům severského metalu asociovat, je konsistence a neustálý vývoj. Enslaved ušli během své kariéry opravdu dlouhou cestu a teď, když už mám jakž takž zmapovanou historii před vydáním přelomového „Isa“, díky němuž jsem padl do spárů Enslaved, tak můžu směle říct, že i s vydáním nové desky rozhodně nestojí na místě, ačkoli označení vizionářství by novince taky neslušelo. Enslaved od „RIITIIR“ trochu prohloubili rozdíly mezi blackovými pasážemi, které jsou však pořád velmi vychytralé a sofistikované, a stále častějšími melodičtějšími rockovými plochami, díky čemuž může „In Times“ na první poslech působit méně kompaktně, ovšem výsledkem jsou stále ti samí Enslaved, kteří vyloženě špatnou desku neumí a které jsme si v letech nedávných natolik oblíbili.
Neříkám, že bych byl z poslechu „In Times“ tak odvařený, jako když jsem poprvé slyšel „Isa“ nebo třeba poslední „RIITIIR“, ovšem v žádném případě nemůžu hovořit o zklamání. „In Times“ je jako příběh, kterému se člověk musí poddat a věnovat mu několik soustředěných poslechů, protože jen tak sám od sebe vám do hlavy nenaleze, ovšem plody ovoce začne „In Times“ sklízet relativně brzy. Ono při délce 50 minut a šesti skladbách nelze čekat ani nic jiného a vrstvení skvělých motivů a ploch na sebe činí z této kolekce velmi chutnou nahrávku s vynikající atmosférou. Snad jedinou skladbou, jež předchozí věty o prvotní neprostupnosti popírá, je druhá „Building with Fire“, která díky jednoduché rockové přímočarosti a líbivé melodii leze do hlavy opravdu sama, a jestli jsem měl po prvním poslechu pocit, že některá z písní nad zbytkem hrubě převyšuje, tak je to právě číslo dvě na finálním tracklistu.
Z celkového počtu šesti kapitol příběhu, které na „In Times“ najdete, se nedá ani o jedné říct, že by byla vyloženě špatná, protože v každé je hned několik prvků, jež berou dech. Ať už je to úvodní atak „Thurisaz Dreaming“, rocková odlehčenost již zmíněné „Building with Fire“ nebo střídání obou poloh v „Nautir Bleeding“, která zní jako kombinace starých Deep Purple s Emperor, tak ve všech případech je rukopis Enslaved znatelný a stále svěží a efektní. Taková je totiž novinka jako celek. Svěží a efektně zkomponovaná, protože i přes jasnou skladatelskou progresivitu, která z dlouhých skladeb srší, je radost tuhle desku poslouchat i opakovaně. Jsem zvědavý, co si ti nevyzpytatelní Norové přichystají zase příště, protože jestli si dokážou udržet dlouhodobou stabilitu ve svých výkonech, tak se máme na co těšit.
Třetí pohled (Zajus):
Téměř nadpozemský status Enslaved není těžké pochopit. Jejich schopnost znovuobjevovat black metal, hrát ho stovkou různých způsobů a přitom znít jako jasně identifikovatelná a osobitá kapela je ojedinělá. Přesto se přiznám, že jsem Enslaved nikdy nepropadl a například poslech tři roky starého „RIITIIR“ jsem odkládal tak dlouho, až jsem na něj úplně zapomněl. „In Times“ jsem si tak svědomitě pustil hned po vydání a od té doby ještě mnohokrát, aniž bych mu byť jen jednou věnoval pozornost. Pořádně mě tak překvapilo, když jsem si ho poprvé pustil při plném soustředění a zjistil jsem, že ho znám naprosto nazpaměť. Každý jeho kout a skulinka, každá melodie, to vše se mi usídlilo hluboko v paměti a můj mozek tak při poslechu spokojeně vrněl, neb vše již dobře znal. Pokud to svědčí o něčem, pak snad o tom, jak dobře a profesionálně je „In Times“ napsané. Poslouchat ho je hrozně příjemné, a to ne proto, že by to byla jakkoli jednoduchá či vlezlá hudba.
Potud tedy vše na jedničku. Jenže, a zde vězí kámen úrazu, Enslaved ve mně nevyvolávají žádnou emoční reakci. Žádné nadšení, bušící srdce, nevědomý úsměv od ucha k uchu se při poslechu nekoná. „In Times“ je ohromně chytré, jenže je to takový sňatek z rozumu. Moc dobře víte, že Enslaved jsou dobrá rodina a na věnu šetřit nebudou, ale vy přesto tíhnete k hnědooké květinářce ze zapadlé uličky, ve které by vás neměl nikdo vidět. Navíc na vás Enslaved téměř jistě počkají a za dva tři roky se vrátí se stejně dobrou nabídkou. Pokud mě tedy potkáte, jak se za prvních ranních slunečních paprsků tiše sunu pochybnými uličkami, dělejte prosím, že mě nevidíte.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
O tom, jaký kus cesty Enslaved urazili, byly sepsány stohy. Nepřidávat další by bylo nadmíru logické, ale zpět se chtě nechtě otočit musím. První otázka je jasná. Kolik kroků Norové ušli od minulé řadovky? Kvantifikovat nelze, a tudíž si vystačím s konstatováním, že zhruba stejně jako od „Axioma Ethica Odini“ k „RIITIIR“. Svým způsobem se tedy nic nezměnilo. Kapela zůstává nadále uzavřena ve své unikátní definici slova vývoj, kterou lze jakoukoliv jinou cestou než poslechem charakterizovat stěží. Je to vlastně takový vývoj–nevývoj. Enslaved krůčky dělají, ovšem ne vždy přímočaře kupředu. Nikdy však svou stopu nekopírují a do země zasadí strukturu svých podrážek pokaždé o kousek jinde. Posluchač je ale značně oslepen a nemá šanci rozpoznat, kam kapela své chodidlo zvěčnila. Zda to bylo vpřed, zpět nebo do strany má šanci ukázat pouze čas. Nejen názvem to prozrazuje i „In Times“.
Při psaní o deskách Enslaved je záhodno chopit se nějakého uchopitelného rysu, kterým se tu či ona deska snadněji představí čtenáři v řádcích. „In Times“ něco takového má, a mně se bude dýchat o poznání lépe. Nahlédnete-li do tracklistu, naleznete šestici skladeb, jejichž délka zatvrzele odmítá klesnout pod osmiminutovou hranici. Vzpomínám tudíž jednak na poslední „RIITIIR“, druhak na zelený debut „Vikingligr veldi“. A právě druhá asociace se mi nadmíru zamlouvá. Jistě, rozdíl mezi Enslaved roku 1994 a 2015 je co do hráčství i skládání neskutečný, nicméně jistou paralelu tu vidím. „In Times“ stejně jako debut obsahuje rozsáhlé plochy, které jsou s pečlivostí opracovávány a vedeny k vítězným cílům, v případě novinky samozřejmě mnohem zručněji. Ne, že by to byl v kariéře Norů znak zcela nový, respektive náhle znovunalezený, ale „In Times“ je jemným zacházením s dlouhými celky protkáno skrz naskrz. Mnohem více než bývalo zvykem.
Podstatné je, že ani na třinácté řadovce Enslaved neslevili ze svého kvalitativního standardu. Ačkoliv je „In Times“ táhlejší a posluchačsky náročnější, nedokáže nudit. Opět to jsou ti nestárnoucí Enslaved se svojskými riffy, které v tomto ranku nikdo lépe neumí, a vokály, jejichž kombinování zní nadále svěže a organicky. Bez slabších kousků se „In Times“ přesto neobešlo. Na mysli mám první a třetí píseň, které jsou pocitově – jinak to ani v případě Enslaved nemá smysl – méně silné. Naopak závěrečné trio „Nauthir Bleeding“, „In Times“, „Daylight“, je tím nejlepším vyvrcholením desky, jaké jsme si jen mohli přát.
„In Times“ jednoznačně potřebuje čas, rozhodně víc než poslední tři alba. Člověk si s ním brzy potřese pravicí, pozná jeho zevnějšek, ale jeho nitro, to je pochopeno až za výrazně delší dobu. Pak ale nastávají hody, jež prozatím nemají konce. Ani 25. poslech na konec debužírování neupozornil, a já tak s radostí vychutnávám.
Pátý pohled (Onotius):
Mezi nejzářnější důkazy toho, že norský black metal zdaleka neznamená pouze čirou esenci misantropické agresivity s kulometnými bicími, depresivními riffy a texty plnými satanistického klišé, patří bezesporu právě progresivní Enslaved. Ačkoliv jejich nejvíce objevitelská období už odvál severní vítr, nikdy nerezignovali na pozvolné vyvíjení a přetváření zvuku, struktur a nápadů a nové album nesoucí název „In Times“ to jen potvrzuje.
Deska pokračuje v etapě, již nastolila „Axioma Ethica Odini“, kde byl (podobně jako na mé oblíbené desce „Isa“) nalezen ideální poměr mezi vikinsky blackovou složkou a progresivně rockovým výrazem (který kapela nejvíce zužitkovala na „Vertebrae“). Zatímco minulá deska odhalila ještě trochu více cit pro melodie a sofistikovanější přístup ke kompozicím, novinka působí uvolněněji, ovšem také méně kompaktně a přístupně. Na jednu stranu to znamená prostor pro vyzkoušení více nových aspektů, ovšem o to více zarážející je, že toho Enslaved nevyužívají naplno, nýbrž se stále drží svých osvědčených postupů. To, co však nevyužili v nápadech, je vyrovnáváno občasnými hrátkami s formou.
„In Times“ zároveň působí jako dialog obou zmiňovaných hudebních složek, což dokazuje hned první dvojice skladeb – první tvrdá black metalová s neobvykle psychedelickým koncem, druhá melancholická a ohromně chytlavá rocková záležitost „Building with Fire“, k níž se syrovější party připojí později. Skladba, jež svou melodií zaujme hned při prvním poslechu a těží především z perfektních čistých vokálů Herbranda Larsena. Dalším dílem skládačky je pak rozmanitá „One Thousand Years of Rain“, jež psychedelický začátek promění v klasický vikinsky blackový postup s klasickými havraními vokály, jež střídají ty čisté, jejichž využitím pokračuje i mezihra. Ta je vygradována sborovým zpěvem, aby se pak vrátila k původnímu motivu. Nejzajímavější náladotvorné hudební metamorfózy však předvede následující dvojice „Nauthir Bleeding“ a „In Times“. Moc dobré kousky.
Jenomže oproti minulosti se zde překvapivě objevuje pár much, jež mi zkrátka nedovolí desku úplně adorovat. Jednak je tím zvláštní roztříštěnost materiálu, která, ač lze připsat větší kompoziční svobodě, trochu nabourává pocit celistvosti. V tomto ohledu mi mnohem více vyhovoval předchůdce, jemuž pomáhaly silnější melodie a pevnější struktury. Ten naproti novince zase nedisponoval tak svobodnými hudebními transformacemi, jaké předvede například „One Thousand Years of Rain“, jež jako by mapovala historii kapely. Další slabinou je občas zbytečné opakování a natahování, které u některých nápadů sice funguje, jinde však skladby trochu brzdí. Za zástupce bych uvedl například tvrdší party v hitovce „Building with Fire“.
Novinka Enslaved je tedy na jednu stranu velice zajímavě pojatá, na druhou stranu ne úplně soudržná. A posluchač je do tohoto příběhu bez okolků uvržen a je na něm, zda se vydá prozkoumávat, nebo se spokojí s dvěma o kus nápaditějšími předchůdci. Tak či tak se jedná o silnou desku, jež dává na odiv, že i po více jak dvaceti letech existence se kapela stále vyvíjí. A to je dobře.
Země: Norsko Žánr: black metal Datum vydání: 8.6.2015 Label: Soulseller Records
Tracklist:
01. Radix malorum
02. Dionysian Rite
03. Ad omnipotens aeterne diabolus
04. Come Night
05. Burn in His Light
06. Rage
07. Kala Brahman
08. Awakening
Jak ten čas letí… člověku to přijde jako chvilka, co u norské black metalové stálice Gorgoroth došlo k rozkolu sestavě, který svého času zaměstnával snad všechny na metal zaměřené weby, a ono tomu je už osm roků. Kytarista a poslední zakládající člen Infernus byl tehdy z kapely vyhozen dvojicí King ov Hell (baskytara) a Gaahl (zpěv), přičemž ten první z téhle dvojice si rovněž potají zaregistroval značku Gorgoroth na svoje jméno. Infernus z toho samozřejmě vcelku logicky radost neměl, takže se nakonec vše řešilo soudně. V podstatě dva roky tím pádem fungovaly dvě verze skupiny, dokud norský soud začátkem roku 2009 nerozhodl, že vlastníkem kapely je Infernus.
Tehdy se mohlo začít zdát, že se v táboře Gorgoroth blýská na lepší časy. Infernus dal dohromady novou sestavu včetně některých zvučných jmen – do kapely přetáhl baskytaristu Franka Watkinse z Obituary, naverboval bubeníka Tomase Asklunda, jenž hrával v Dissection, a zpět do zbraně povolal dva staré kumpány, kytaristu Tormentora a zpěváka Pesta, který se podílel na kultovních nahrávkách z 90. let. A hlavně – ještě tentýž rok, kdy Infernus definitivně získal jméno kapely zpět, Gorgoroth vyrukovali i s novou deskou „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“. Ta sice nepředvedla nic výjimečného a po mírně progresivnějších plackách, na nichž skladatelské otěže držel King ov Hell, byla znát snaha o návrat k původní syrovosti, ale šlo o solidně poslouchatelnou záležitost.
Jenže jakkoliv to v tomto bodě vypadalo, že znovuzrození Gorgoroth nakopne, v následujících letech nastalo tak trochu ticho po pěšině. Norové sice neváhali dlouho s tím, aby ohlásili, že pracují na nástupci „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“, ale práce se protáhly na několik let. Díra byla vyplněna pouze naprosto zbytečnou a zmršenou znovunahranou verzí alba „Under the Sign of Hell“, což si hoši mohli fakt odpustit. Navíc postupně začala opět kolísat sestava, přičemž obzvláště překvapivý byl náhlý odchod Pesta, na jehož místo nakonec nastoupil nepříliš známý Srb Atterigner z kapely Triumfall. To vše vydání další nahrávky oddalovalo a oddalovalo, až se mezera mezi deskami protáhla na celých šest roků…
Nyní už je však novinka s názvem „Instinctus bestialis“ venku a Gorgoroth ji do světa poslali s docela klišé obalem. Použít totiž v roce 2015 na přebal svojí desky zrovna tenhle výřez zrovna tohohle obrazu od Hieronyma Bosche, ačkoliv nemlich to samé před vámi použilo už sto jiných skupin, svědčí akorát tak o zastydlosti v dobách dávno minulých a v pořádcích, které jsou již dávno pryč. Nicméně vzhledem k tomu, jak „Instinctus bestialis“ zní, to vlastně docela i sedí…
Stručně řečeno, Gorgoroth si na „Instinctus bestialis“ hrají stále to svoje – nehledě na změny v sestavě, nedbajíc vývoje scény, úspěšně odolávajíc jakémukoliv progresu sebe sama. Můžete si říct, že čekat nějaké hudební posuny zrovna od kapely jako Gorgoroth je naivní, ale kdo tohle tvrdí, asi by měl jejich diskografii nejprve podrobněji prozkoumat – jakkoliv se tahle formace pro mnohé stala synonymem primitivního syrového black metalu, má za sebou i desky, jež ukazují, že to jde i jinak – stačí poslechnout třebas takové „Incipit Satan“.
„Instinctus bestialis“ však takové není, vlastně je totiž takřka stejné jako „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ – kdybyste skladby z těchto dvou alb navzájem promíchaly, těžko by šel poznat rozdíl, protože obě fošny jsou si podobné jako vejce vejci po stránce hudební i zvukové. Snad jen s tím rozdílem, že zatímco „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ dokázalo nabídnout alespoň jeden vyloženě osvěžující moment v podobě čistého vokálu v písni „Satan-Prometheus“, novinka rezignovala i na tohle.
Ve finále tedy „Instinctus bestialis“ vypadá tak, že na něm najdete lehce přes půl hodinky mírně syrovějšího, nepříliš originálního black metalu v povětšinou středním tempu. Jistě, musím přiznat, že místy je materiál melodičtější, než jsem zprvu očekával, nicméně je to záležitost maximálně tak kosmetického rázu. A co si budeme povídat, z pár kytarových vyhrávek se dnes na prdel nikdo neposadí.
Abych byl ale fér, musím upřímně říct, že mi „Instinctus bestialis“ nepřijde jako špatné či snad dokonce sračkové album. I přes takřka nulovou invenci se té desce nedá upřít, že se poslouchá hodně dobře. Taktéž nelze zamlčet, že jí nechybí nějaký ten tah na bránu, čemuž bezesporu napomáhá i velice střízlivá stopáž 31 minut. Díky kompaktnosti lze při poslechu odpustit i fakt, že na „Instinctus bestialis“ chybí nějaké skutečně silné a zapamatovatelné kusy… proti takové „Dionysian Rite“ sice asi nejde říct křivého slova, ale skladby, jež by se dokázaly bez obav srovnávat s kultovními věcmi z desek jako „Antichrist“ či „Under the Sign of Hell“, se tu nenacházejí ani náhodou.
I přes smířlivější předchozí odstavec to však pro „Instinctus bestialis“ stále nevypadá nějak zvlášť růžově. Přestože se jedná o poslouchatelnou záležitost a přestože se novic u mikorofonu dokázal do sestavy zapracovat dobře, ve výsledku se jedná o album, jež patří k tomu nejslabšímu a nejméně výraznému, co kdy Gorgoroth vydali, není-li rovnou tím nejslabším. Vlastně ani ne tak kvůli tomu, že by snad „Instinctus bestialis“ bylo tak zlé, protože všem oprávněným výhradám navzdory svou úroveň stále má, jako spíš kvůli tomu, že všechny ostatní řadové počiny, které kdy Gorgoroth natočili, jsou prostě lepší (byť třeba u „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“ to není nějak extrémní rozdíl).
Lze tedy „Instinctus bestialis“ označit za zklamání? Inu, vlastně ani ne. Popravdě novinka zní přibližně tak, jak jsem předem předpokládal. Ono co si budeme nalhávat – očekávat, že to budou zrovna Gorgoroth, kdo v roce 2015 nějakým výraznějším způsobem promluví do dění na black metalové scéně, by bylo sakra naivní. A to říkám jako člověk, jenž má tvorbu téhle smečky vlastně docela rád. A z téhle pozice si dovolím říct i to, že „Instinctus bestialis“ je jednoduše obyčejná a lehce zapomenutelná záležitost – na poměry žánru, i na poměry samotných Gorgoroth.
Datum: 7.5.2015 Místo: Praha, Modrá Vopice Účinkující: Demonical, Gehenna, I Saw Red
Norsko bylo vždy jakousi Mekkou black metalu, takže není divu, že odsud pochází množství žánrových legend, které alespoň podle jména znají prostě všichni napříč všemi metalovými subžánry. Myslím, že vůbec nebudu přehánět, když řeknu, že najít fandu metalové muziky, jemuž by nic neříkala jména jako Immortal, Emperor, Mayhem nebo Burzum, by byl docela problém. Nicméně kromě těchto „hvězd“ jsou zde i takové trochu menší legendy, které již nemusí znát úplně každý… kapely, jež jsou pro svůj styl jistě významné a kultovní status jim rozhodně nechybí, avšak jen v rámci té žánrové scény. A přesně do této sorty spadá i Gehenna.
Gehenna je skupina, jíž se nikdy nedostalo stejného věhlasu jako třeba čtyřem výše zmiňovaným… což ovšem o kvalitě samotné tvorby nemusí říkat vůbec a také to vůbec nic neříká. I přes tohle je totiž historie téhle smečky lemovaná excelentními deskami, které do zlatého fondu black metalu prostě patří, a kdo tvrdí, že to tak není, ať si jde vypláchnout uši. Pro mě osobně je zrovna Gehenna obrovský kult a tuhle kapelu jsem měl vždycky strašně rád, a to ve všech jejích obdobích – od starší syrové atmosféry, přes pozdější závany death metalu až po současnou, špinavě black metalovou tvorbu.
Ještě před několika lety to však s fungováním Gehenny nebylo zrovna valné. Koncertní činnost smečka okolo Sanrabba zrovna nepřeháněla a hlavně – formace mlčela i studiově. Album „WW“ vyšlo již v roce 2005 a pak nastalo na mnoho let ticho po pěšině, které bylo konečně prolomeno na podzim 2013, kdy vyšla dlouho očekávaná deska „Unravel“. Po jejím vydání se Gehenna zvedla i k trochu většímu koncertování a vzhledem k tomu, že nikdy dříve jsem tuhle bandu neměl možnost vidět, hodně jsem doufal v koncert i v naší zemi.
Když ale ten koncert přišel v rámci festivalu Brutal Assault, nebyl jsem tam – jednoduše proto, že mě festivaly už nebaví. O to víc mě potěšilo, když posléze Gehenna ohlásila i evropskou šňůru po klubech, na níž nechyběla ani česká zastávka. A přestože jsem hned z několika stran nezávisle na sobě slyšel, že výkon Norů na Brutal Assaultu byl těžký průser, nad účastí jsem neváhal, všechny tyhle kacíře jsem poslal do hajzlu (Gehenna je přece kult!) a 7. května jsem si to nasměroval do Modré Vopice.
Jako první se Modrovopického pódia ujali I Saw Red z Finska, což je docela mladá kapela. Dokonce tak mladá, že ještě na kontě nemá jedinou fošnu – a přesto se vydali na turné a navíc s takovou veličinou. Jenže při vší úctě, mám-li soudit čistě na základě tohoto koncertu, tak tu desku ani nemusejí vydávat, protože v živém podání mi to přišlo jako strašná debilita. Velkoryse přehlédnu fakt, že se I Saw Red k hlavnímu bodu večera absolutně a vůbec žánrově nehodili, protože ono úplně stačí, že ten jejich melodický death metal modernějšího střihu byl blbý sám o sobě. Kapela se sice jakoby snažila (hlavně baskytarista), ale já jsem se už během druhého tracku nudil jako prase a hlavně – hudebně to byl těžký průměr, zaměnitelné nic, totální nuda.
Trochu mi ještě unikl smysl konce setu, protože se zničehonic vyměnili zpěváci a I Saw Red společně s novým týpkem u mikrofonu vystřihli – pochopil-li jsem to správně – cover od nějaké black metalové skupiny z Finska. Ale nevím, varlata do ohně bych za to nedal. Tak jako tak, na dojmu z koncertu to nezměnilo zhola nic – I Saw Red byl při vší úctě blábol. Inu, to je tak, když si lze účast na turné zaplatit… nebo tedy aspoň já si nedovedu představit, jak jinak by se takováhle skupina dostala před někoho jako Gehenna.
Úplně jiná kvalitativní káva přišla hned vzápětí, protože jako druzí se slova ujali Švédové Demonical. Muzika téhle death metalové brusky je sice krutě, ale opravdu krutě neoriginální, protože to prostě není nic jiného než úplně obyčejná oldschool death metalová hoblovačka, ale má to setsakra chlupaté koule a ten nářez jim funguje. A naštěstí fungoval i živě, přestože Demonical vlastně „jenom“ sypali. Netvrdím, že to byl geniální koncert, to zase nebyl, stejně tak je nutno podotknout, že v živém podání se všechny songy tak nějak slévaly v jeden, ale přesto všechno to bylo dobré a já osobně jsem se docela bavil, a i když to bylo vlastně jen takové pohodové vystoupení, oněch 50 minut mi uběhlo poměrně rychle. Ačkoliv to říkám nerad, protože jsem ten den (asi stejně jako drtivá většina ostatních) dorazil především na Gehennu, Demonical pomyslnou soutěž o nejlepší kapelu večera vyhráli… a z mého pohledu bych se nebál dodat: bohužel.
Na Gehennu jsem se těšil – fakt hodně a fakt upřímně. Vlastně jsem tam šel s tím, že uvidím parádní koncert. Ale prostě ne. Nebyl to vyložený a čirý průser, to zase ne (ačkoliv zpočátku se to rýsovalo i na tuhle variantu, naštěstí se mi však dojem v průběhu setu trochu vylepšil), ale i tak to ani zdaleka nebylo ono. Chyba nebyla ve zvuku, ten byl v pohodě, pokud tedy pominu možná trochu zbytečně vytažený vokál, ale to nebylo nic zásadního a šlo nad tím mávnout rukou. Problém byl skutečně v samotné kapele.
Předně – muzikanti vypadali spíš vtipně. Sanrabb ne, ten byl v kožené bundě a s plnovousem rozený zlopán (bez ironie), ale baskytarista Byting (hlavně ten) a kytarista Skinndød byli prostě směšní, sorry. Když v tom paintu vypadáte jak idioti, tak si ho prostě nemalujte… black metal se dá sakra hrát i bez barviček a rozhodně je to v téhle podobě lepší, než si ten paint na ksicht napatlat a vypadat blbě.
Co byl ale ještě větší problém… ono to Norům nefungovalo ani hudebně, prostě jim to nešlapalo. Nechápejte mě špatně, samotná muzika samozřejmě super, Gehenna je hudebně špica, ale aby byl koncert dobrý, tak v tom musí být i něco navíc, z té kapely prostě musí táhnout ten pověstný „feeling“, aby to člověka chytilo pod krkem a až do konce vystoupení ho to nepustilo. A to Gehenna ten večer jednoduše neměla… jako odehráli to víceméně v pohodě, ale nebylo to ono. Vlastně to byla slabota a oproti tomu, v co jsem doufal… no, radši ani nemluvit. A když s tímhle stavem nepohnou ani takové ultimátní šlupky jako „Death to Them All“, „Ad arma ad arma“ nebo „Werewolf“ (a že třeba poslední jmenovaný song je z desky šleha jako svině!), tak ta chyba někde je. Těšil jsem se hodně, ale odcházel jsem hodně zklamaný.
Samotná akce jinak probíhala v absolutní pohodě. Zvuk byl až na pár drobností, které snad ani nestojí za řeč a které neměly šanci nějak dojem pokazit, dobrý a žádné ze tří skupin nohy nepodrazil. Hrací časy nebyly jen orientační a skutečně se dodržovaly (oukej, Gehenna začala o deset minut později, ale to prostě není nic) včetně ohlášeného konce, což je příjemné. Lidí bylo skutečně požehnaně, z čehož musel mít pořadatel jistě radost… až jsem se při příchodu zhrozil, jak se to všechno může do malinké Vopice narvat, ale nakonec i tohle v pohodě a nijak jsem se netlačil na žádnou z kapel. Co se týče všech těchto věcí okolo, celá akce proběhla v naprostém pořádku. Akorát ty kapely, o něž jde na koncertech především, mě ten večer zrovna nepřesvědčily… a zejména u Gehenny to zamrzí strašně moc…
Již pátým rokem si říkám, že pokud do Čech zavítá Wardruna, nesmím u toho chybět stůj co stůj. Kvitrafn si mě získal již blackovým projektem Jotunspor a definitivně obtočil kolem prstu s mystikou a magií presentovanou na debutu Wardruny,“Runaljod – Gap var Ginnunga”. Není se tedy co divit, že když jsem uzřel jeho (byť sólovou) účast na festivalu Academia Film v Olomouci, mé plány se rázem otočily vzhůru nohama. S těžkým, opravdu velmi těžkým srdcem jsem začal řešit prodej vstupenky zakoupené na vskutku unikátní line-up v podobě Botanist, Kayo Dot, ?Alos a Nod Nod ve stejně unikátním prostoru Štvanické vily a namísto toho začal plánovat výlet do jednoho z nejkrásnějších měst Moravy.
Program AFO (dále budu o festivalu mluvit jen touto zkratkou) prozradil, že mě rozhodně nebude zajímat pouze Einarovo hudební vystoupení, nýbrž i další body programu s vikinskou tématikou. Vzhledem k tomu, že jsem neměl v plánu setrvat v Olomouci celý víkend, vybral jsem si promítání filmu “Vikingové: Hledání nových světů” a Einarovu přednášku na téma mystiky a magie v severské hudbě, jež byla naplánována na následující den. Do Olomouce jsem dorazil brzy odpoledne s mírným předstihem, abych stihl pohodlně vyřídit akreditaci a nemusel se zbytečně hnát. Vzhledem k tomu, že v Olomouci jsem byl všeho všudy dvakrát a mně ještě zbývalo trochu času, rozhodl jsem se před promítáním filmu projít zapadlými uličkami historického centra. Nádherná zákoutí jsou jedna z věcí, které mám na zachovalých městech snad nejraději, a jak jsem zjistil, Olomouc jich v okolí univerzity nabízí hned několik.
Žel, krásy Olomouce byly krutě vykoupeny hrubým neodhadem situace. Vstup do promítacího sálu byl již zdoben úhledným zástupem čekajících a jeho obsazenost rezervacemi se ukázala býti taková, že dovnitř bylo vpuštěno cirka deset dalších šťastlivců bez rezervací. Zbylí nešťastlivci, mezi nimi i já, zůstali se svěšenými rameny stát přede dveřmi… a alespoň v mém případě se jali poznávat kouzla města, byť tentokrát v poněkud odlišném, (hospodském) duchu. To ovšem není pro potřeby článku nijak zásadní, přejdu proto k samému Einarovu vystoupení. Vzhledem k této nemilé zkušenosti s kapacitou jsem nemínil být znovu vytrestán a došel zhruba hodinu předem, abych vychytal nejlepší místo (rozuměj, ideálně v první řadě – což se nakonec podařilo). Shodou okolností jsem poznal čekající Pilgrim, které se mi zřejmě povedlo dost šokovat už jen tím, že je poznal někdo cizí. To už však nedočkavý štrůdl lidí začali organizátoři pouštět do prostor kaple Božího těla, v níž se paradoxně měl odehrát čistě pohanský koncert.
Byť kaple samozřejmě nebyla vysvěcená, ostrý kontrast Einarovy vikinské persony a barokní výzdoby byl doslova hmatatelný. Přitom ale nebyl vyloženě rušivý, naprostá odlišnost jednotlivých kultur ve výsledku ničemu nevadila – právě naopak, výška a akustika kaple vystoupení ještě přidala na atmosféře. Po celou dobu si vystačil pouze se svým hlasem a dvěma tradičními nástroji – lyrou a třístrunným předchůdcem houslí – a i tak dokázal famózně reprodukovat hudbu jinak mnohovrstevnatou v neméně pohlcující formě. Víc než pohanského kněze, jak jej můžete zahlédnout při běžných živých vystoupeních s kompletní Wardrunou, tentokrát připomínal Einar vypravěče, čemuž odpovídal i výběr písní. Vyjma sólových adaptací Wardruny, do kterých zařadil písně jako “Jara” nebo “Bjarkan”, zahrál i další severské písně, některé z nich skutečně čistě tradiční – třeba “Völuspá” vyprávějící o Ragnaröku.
Byl jsem velmi zvědavý, jak se Einar s původními písněmi Wardruny popasuje, když víc než kapelu bude prezentovat hlavně sám sebe, a udělal to nejlepší, co udělat mohl. Čistým, na kost osekaným projevem jim vdechl odlišné, klidnější vyznění, zejména masivnějším skladbám z “Runaljod – Yggdrasil”, “Fehu” a “Rotlaust tre fell” (kterou mimochodem hrál sólo vůbec poprvé), aniž by je výrazněji měnil. Některé písně o něco zkrátil, nicméně veškeré změny byly minimální a uzpůsobeny vystoupení. Dokázal vybudovat hlubokou, duchovní atmosféru bez Gaahlova hrdelního zpěvu, bez zpěvu Lindy Fay Helly, i bez charakteristických vícehlasů a široké škály bubnů a perkusí. Silnému zážitku napomohlo i početné publikum, které po celou dobu poslušně sedělo a až na občasné prozpěvování a několik nadšených výkřiků při představení vytoužených písní ani nedutalo. Na závěr se Einar rozloučil úžasnou “Helvegen” a odměnou za hodinové vystoupení mu byla nacpaná a bouřlivě aplaudující kaple. Bylo vidět, že sám je počtem lidí i silou potlesku zaskočen a ještě jsem neviděl, aby se někdo tak dlouho omlouval, že už nemá co zahrát, když jej publikum nechtělo pustit z pódia.
Pokud jsem si cestou do Olomouce říkal, že jsem přece jen možná měl zůstat v Praze na Kayo Dot a spol., po skončení Einarova vystoupení jsem ani na okamžik nelitoval. Tohle mi za tu cestu stálo a po takovém úspěchu dávám Wardruně rok, maximálně dva, než se v kompletní sestavě objeví i v naší republice. Jedinou zradou tak bylo vystoupení o půl hodiny kratší, než bylo avizováno, nicméně to je asi tou nejmenší vadou na kráse.
Ačkoliv program s vikinskou tematikou byl v rámci AFO mnohem bohatší, mě před odjezdem z Olomouce zajímala již jen Einarova přednáška o magii a severské hudbě. Ta se odehrála rovněž v kapli Božího těla, nicméně tentokráte zde již byly připraveny řady sedaček. Einar nejprve mluvil o jeho přístupu k magii a pohanství obecně, jenž stojí mezi vědeckým zájmem a duchovnem. Uvedl posluchače do problematiky run a jejich zkoumání, rozhovořil se ale i na téma chápání run a jejich vizuální a zvukové symbolice. Na jejich zvukovou stránku následně navázal svým přístupem k tvoření hudby, jež vychází jednak ze samé podstaty a rytmiky severských básní, jednak z přítomnosti významů v samotných písních. Při nahrávání “Kauna” nahrával zvuk pochodní, aby zachytil oheň, při “Bjarkan” bubnoval na březové kmeny, při “Fehu” vyrazil v zimě do hor bez jídla a jen spoře ošacený, aby zažil na vlastní kůži podstatu potřeby životně důležitých věcí.
V posledních zhruba dvaceti minutách nakonec zahrál dvě písně z předchozího večera – “Völuspá” a “Helvegen“, které doplnil o “Sowelu”, jež předtím nezazněla (nebo mám alespoň ten dojem). Na závěr zodpověděl několik dotazů a to byl definitivní konec. Einar se sice měl ještě objevit ve dvou diskusích v rámci promítání několika dílů seriálu Vikingové, což rozhodně mohlo být zajímavé, nicméně vzhledem k tomu, že mé plány se tou dobou již ubíraly jiným směrem, já jen došel na nádraží a opustil Olomouc.
Země: Norsko Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 21.1.2015 Label: Avalon Online
Tracklist:
01. Hands of Your God
02. Walking on Water
03. Swing of Death
04. Masquerade Ball
05. Save Me
06. River of Tears
07. Queen of the Dead
08. Into the Dark
09. True Love Through Blood
10. Under the Gun
Příběh o hraběti Drákulovi z pera Brama Stokera asi netřeba nijak obšírně představovat, protože alespoň jakési obecné povědomí o této upírské legendě má každý, koho zasáhla školní docházka. Záměrně bych nezačínal letmým výletem do literární historie, kdyby to nebyl právě známý hrabě s Transylvánie, kdo povstává ze své rakve a ožívá prostřednictvím alba “Dracula:Swing of Death” projektu kytaristy Tronda Holtera a Jørna Landeho. Ačkoliv je jméno prvně uvedeného širšímu posluchačstvu zřejmě nepříliš povědomé, tak vězte, že o úplně neznámého týpka se nejedná. Trond Holter působil třináct let (až do loňského rozpadu) v norské formaci Wig Wam, která sice velkou díru do světa neudělala, ale zkušenosti se počítají. A jak že se spolu s Jørnem dal dohromady? Pánové se znají z nahrávání poslední sólové desky norského pěvce, “Traveller”, takže o tak překvapivé spojení se z personálního hlediska nejedná, ovšem z toho kvalitativního už “Dracula:Swing of Death” překvapilo o poznání více.
Když v loňském roce dvojice oznámila, že chystá pod záštitou Frontier Records rockovou operu o Drákulovi, byl jsem přesvědčený, že dostanu do uší nálož melodické rock/metalu, jenž bude plný zvučných hostů, preludií, meziher, inter, rozmluv a kdo ví čeho všeho. Prostě ve všech ohledech pokus o čistokrevnou rockovou operu, které sice bude vládnout Jørn Lande se svým nezaměnitelným vokálem, ale kde forma zvítězí nad obsahem a výsledek tak skončí daleko za možnostmi zúčastněných. Hudební náplň, která je mocně zakořeněna v hloubi klasického hard rocku a melodického heavy metalu, až na několik momentů nepřekvapí, ale absence jakýchkoli “operních” prvků je potěšující. Hlavní skladatel Drákuly, Trond, se nepokouší o operu ve smyslu epické masturbace a velikášství, ale deska je pojata sympaticky písničkově a lyricky koncepčně, takže Jørn, coby hrabě Drákula, prostřednictvím desítky písní představuje posluchačům svůj příběh.
Není na to pochopitelně sám a ústřední dvojici, pod jejichž jmény “Dracula:Swing of Death” vychází, doplňuje neznámá norská zpěvačka Lena Fløitmoen, jež se ujala role Miny z původní literární předlohy. Lena disponuje velmi příjemným vokálem a funguje jako protiklad vypjatého Jørna, jenž se pohybuje ve vodách jemu tolik známých ze sólové tvorby, takže působí velmi sebejistě. Dokonce bych se nebál říct, že tak dobře jako v Dracula mu to už dlouho nezpívalo. Určitě je to dáno barvitostí materiálu, který na rozdíl od jeho vlastních alb není tak jednodimenzionálně zaměřený a potvrzuje se již dříve známý fakt, že mu sluší víc, když zpívá materiál jiných skladatelů, kteří dávají jeho vokálu lepší šanci vyniknout, než tomu činí on sám. No, a abychom byli kompletní, tak pro úplnost z povinnosti dodám, že rytmickou sekci obstarává dvojice Bernt Jansen (drtil basu již na “Traveller”) a neznámý bubeník Per Morten Bergseth, známý jako Orbweaver. Pokud pokukujete po zástupech známých jmen, tak vězte, že to je celá sestava. Žádní hvězdní vokalisté nebo instrumentalisté. “Dracula:Swing of Death” stojí hlavně na Jørnovi.
A platí to zejména v prvních několika skladbách, v nichž jsou veškeré pěvecké otěže pevně v rukou tohoto norského vokalisty. Úvodní “Hands of Your God” je nečekaně poklidná, až baladická záležitost stojící hlavně na Jørnově charismatu a postupně připravuje náladu pro singlovou “Walking on Water”. Ta volně plyne ve sférách blízkých Jørnově sólovým počinům a doslova exploduje ve skvělém refrénu. Přestože je to ze všech položek na albu jeden z hudebně méně překvapivých kusů, tak příjemnou písničkovou strukturou a skvělou sólovou kytarou v druhé polovině nepřipouští pocit nudy. “Walking on Water” končí a přichází jeden z vrcholů “Swing of Death”, jímž je titulní píseň. Ve slokách překvapí swingově folkovým nádechem, kdežto v refrénu propukne odlehčená popová melodie, když se k Jørnovi přidají ženské sbory. “Masquerade Ball” pokračuje v rozvernosti svého předchůdce, a přestože se nebojí trošku víc hrábnout do strun, tak nejsilnějším motivem je španělsky palčivá akustická kytara.
Pokud byl až dosud hlavní postavou Jørn Lande, kterého s kytarou v ruce doplňoval Trond Holter, tak ve čtvrté “Save Me” přichází na scénu Lena a rozehrává s Drákulou teatrální duet, kde jeden druhého melodicky doplňují. Píseň překypuje skvělými momenty na poli vokálních soubojů a dost určitě se jedná o jeden z největších hitů, jež jsou na desce k nalezení. Snad jediná skladba, která mi nijak nepřirostla k srdci a jíž považuji za vyloženě zbytečnou, je “True Love Through Blood”, což je instrumentální věc, která je na albu jen proto, aby bylo zřejmé, že hlavní postavou není jen Jørn, ale i jeho kytarový parťák, jenž se zde pořádně vyřádil. Jiné opodstatnění pro ni totiž nemám.
Druhá polovina za tou první nijak nepolevuje a přes chytlavou “River of Tears” a vypjatou “Into the Dark” se skvělou kytarou pokračuje až k “Under the Gun”. Ta plna emocí a aranžérské barvitosti uzavírá album víc než obstojně a právě v této kompozici je spojení Jørna a Leny asi nejsilnější. Opomněl jsem ještě skvělou “Queen of the Dead”, jež za přehledné stavby plyne pod tíhou těžkého kytarové riffu a vzdušné vokální melodie, aby se v závěrečné minutě utrhla z řetězů a Trond nám ukázal ještě něco málo ze své instrumentální zručnosti, čímž tuhle jinak podmanivou skladbu trochu kazí, protože mi ta závěrečná pasáž přijde uměle vešroubovaná, ale to je jen drobná piha na jinak dokonalé tváři “Dracula:Swing of Death”.
Je škoda, že se na první album spojenectví jménem Dracula nepodařilo propašovat víc temnější nálady, která by byla skvělým protikladem k většinou optimistickým skladbám, ale hlavní je, že se “Dracula:Swing of Death” poslouchá v celé své délce úplně bez obtíží. V rámci možností se jedná o skvělý mix metalu, rocku a obrovského množství melodií, díky kterým je album jako celek ve výsledku daleko barvitější, než by se na první poslech mohlo zdát. Nenechte se zmást singlovou záležitostí, jež všechny, kdo nemá rád sólovou tvorbu Jørna Landeho, nejspíš moc neosloví, ale za oponou “Dracula:Swing of Death” se skrývá opravdu působivá kolekce slušných kompozic, takže svou šanci si určitě zaslouží.
Druhý pohled (H.):
Jørn Lande umí zpívat jak král, o tom žádná, ale to, že někdo umí skvěle zpívat nebo hrát, ještě neznamená, že je jeho vlastní hudba skutečně dobrá, což je i trochu případ tohoto norského pěvce. I přes excelentní hlasové schopnosti se pro mě Jørn postupně stal jakýmsi synonymem sice pohodově posluchatelného, ale jinak absolutně neobjevného heavy rocku. O to příjemnější je vidět, že je tenhle chlápek zase jednou podepsaný pod velmi povedenou nahrávkou, navíc když je to v případě, kdy to člověk vlastně vůbec nečeká.
Od spojení Jørna s kytaristou jeho sólové kapely (s níž onu neobjevnou muziku páchá) a navíc s takhle provařeným konceptem jsem nic moc nečekal, ale “Dracula: Swing of Death” je skutečně skvělá power metalová deska, která opětovně dokazuje, že Jørnovi nejvíc sluší, když má k ruce schopného skladatele (který není omezen tím, že se musí vejít do určitého vzorce, jak je tomu nejspíš v Jorn). Tak jako tak, “Dracula: Swing of Death” mě vážně baví a dává mi smysl jak s těmi obyčejnějšími metalovými písničkami jako “Walking on Water” (což je jen tak mimochodem hitovka jak čuně), tak i s těmi menšími experimenty a přesahy do jiných žánrů. A právě to druhé dodává nahrávce takový šmrnc, protože něco navíc oproti klasické formuli melodického metalu je to, co tomuto žánru v posledních zoufale, ale naprosto zoufale chybí – a naopak to, co v tomhle stylu nechutně přebývá, tedy klišé, se na “Dracula: Swing of Death” zas tak moc nenosí, což je také super. Jorn Lande a Trond Holter to ovšem nabízejí a ukazují, že když se chce, tak to prostě jde, a že to může být fakt velká paráda. Nechci nijak přehánět, ale zcela upřímně – hodně dlouho mě žádný melodický metal takhle moc nebavil.
Crest of Darkness je kapela, která se na scéně pohybuje už spousty let a má za sebou poměrně velké množství desek, tudíž asi nikdo nebude proti, když tyto Nory označím jako veterány. Přesto se téhle partě okolo Ingara Amliena nikdy nepodařilo nějak výrazně prosadit, a to ani v rámci toho undergroundu. Nějaké jméno sice Crest of Darkness bezesporu mají, ale že by šlo o obecnou známost, to ani omylem.
Před dvěma lety vydali Crest of Darkness docela slušnou placku “In the Presence of Death”, na niž se čekalo celých šest let. S dalším novým materiálem však Norové evidentně tak dlouho čekat nechtěli, tudíž do světa aktuálně vypustili EP “Evil Messiah”, což je jen tak mimochodem první neřadový počin kapely od roku 1996 a vlastně druhá neřadová nahrávka vůbec.
Ačkoliv mi byla činnost Crest of Darkness nějakým způsobem vždy poměrně sympatická (nedokážu však přesně říct proč), z “Evil Messiah” jsem si na zadek zrovna nesednul. Nedá se sice tvrdit, že by Norové zapomněli, jak že by to měli hrát, to zase ne, jelikož každý z trojice vlastních songů obsahuje několik kvalitních nápadů, ale jako celek minialbum působí “jen” lehce nadprůměrným dojmem. To samozřejmě není nijak zvlášť špatný výsledek, ale taky to není žádná velká pecka. Titulka “Evil Messiah” nebo “Abandoned by God” (a vlastně “Armageddon”) se poslouchají úplně v pohodě, nemám s nimi sebemenší problém a vlastně se mi i relativně líbí, že bych měl však potřebu se k EP v budoucnu někdy vracet, to si při vší úctě nemyslím. Jednoduše je to taková ta nahrávka, jež se dá strávit, jejím poslechem nic nezkazíte, ale když ji neuslyšíte, nestane se vůbec nic.
Co se naopak vůbec nepovedlo, to je naprosto příšerná obálka – to je při vší úctě fakt humus. Stejně tak bych se bez sebemenších problémů obešel i bez finálního coveru “Sick Things” od Alice Coopera – už jen proto, že ke zbylému materiálu příliš nezapadá. Ale přece jen je tohle neřadové ípko, takže lepší takhle, než cpát předělávky na normální alba.
Země: Norsko Žánr: viking metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: Indie Recordings
Tracklist:
01. Fremad
02. Hammer i kors
03. Nidstong
04. Hedensk oppstandelse
05. Nord og ner
06. Nornene
07. Trelldom
08. Av oss, for oss
09. Blodsbånd [bonus]
Nejspíš už je trochu otravné to omílat pořád dokola, zvlášť u nás na Sicmaggot, protože my jsme tu vždycky měli tunu keců na moderní pohansky metalové trendy a prudili jsme s tím při každé jen trochu vhodné příležitosti… Přesto by asi bylo slušné recenzi na kapelu jako Einherjer kvůli případným nezasvěcencům (to nemyslím pejorativně – vždyť nikdo nemůže znát úplně všechno) začít tím, že v případě těchto Norů se nebavíme o žádných pozérech, kteří naskočili do rozjetého vlaku, jenž vezl všechnu tu vikinskou, pohanskou a folkovou havěť v době největšího boomu těchto druhů metalu. Naopak, Einherjer totiž v tomto oboru patří mezi veterány, dalo by se říct až pionýry viking metalu, kteří své první nahrávky začali vydávat jen nedlouho poté, co celému tomuto subžánru položil dodnes neotřesitelné základy Quorthon v rámci vikinské éry Bathory na přelomu 80. a 90. let.
Já osobně se nijak netajím tím, že jsem měl tvorbu Einherjer vždy rád… netvrdím, že je to skrz naskrz geniální skupina nebo že patří do nejužšího okruhu srdcových záležitostí, to zase ne, ale přesto mě hudba téhle kapely vždy oslovovala a její staré věci mám opravdu rád. Snad s výjimkou trochu slabší, přesto však stále dobré druhé desky “Odin Owns Ye All” z roku 1998 po sobě Einherjer v první éře svého působení zanechali skutečně skvělé počiny, ať už jde o fantastický debut “Dragons of the North” (1996), třetí počin “Norwegian Native Art” (2000) nebo svého času labutí píseň “Blot” z roku 2003. Avšak jen rok poté, co vyšlo “Blot”, došlo k ukončení činnosti Einherjer a vlastně kompletní jádro kapely se vydalo hrát thrash metal do nově vzniknuvšího projektu Battered. Ačkoliv i to jediné album, které za sebou tato skupina zanechala, je určitě zajímavé, já jsem vždy doufal, že konec Einherjer přece jen není definitivní…
Asi nemá cenu dělat dramatické přestávky a budovat napětí v našem epickém příběhu o Einherjer, jelikož nepochybuji o tom, že je vám zcela jasné, že kdyby onen konec definitivní byl, tak bychom se tu dnes o desce “Av oss, for oss” asi nebavili. Obnova činnosti nastala v roce 2008, přičemž trvalo další tři roky, než světlo světa konečně spatřila pátá dlouhohrající nahrávka “Norrøn”. Sice by bylo hodně přehnané tvrdit, že šlo o to nejlepší, co kdy Einherjer vydali, protože to není pravda, ale přesto comebackový počin ukázal, že návrat těchto Norů rozhodně má smysl i s novou muzikou, protože šlo o povedenou záležitost, jež navázala důstojným způsobem.
Uběhlo dalších pár let a jsme v současnosti, kterou pro Einherjer reprezentuje celkově šestá deska “Av oss, for oss”, jež nakonec vyšla koncem října loňského roku – a samozřejmě právě o ní si nyní s menším odstupem popovídáme…
Zcela zjednodušeně by šlo říct, že “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. A jakkoliv toto platí (dle mého názoru, samozřejmě), jistě se najde pár dalších věcí, o nichž by bylo vhodné se tu zmínit. Předně bych řekl, že “Av oss, for oss” na první poslech působí podobně jako svého času “Norrøn”, které když jsem tehdy s obrovskou natěšeností vrazil do přehrávače, byl jsem napoprvé trochu zklamán a až později, když skladby dostaly svůj čas, jsem si to album konečně oblíbil. “Av oss, for oss” je na tom vlastně podobně, protože s prvním poslechem působí trošku suše a nevýrazně. Nicméně zde platí takové to provařené pořekadlo, které všichni známe, a sice že stačí dát albu víc poslechů a možnost trochu uzrát a hned je to o něčem jiném.
Další podobnost nového alba s “Norrøn”, která do jisté míry jistě souvisí i s tím, že v obou případech nejsou úvodní poslechy zrovna kulervoucí, vidím v tom, že to hlavní Einherjer nabízejí až v druhých půlích těchto desek. I když… spíš než druhé půle to jsou v obou případech druhé dvě třetiny. Tím neříkám, že ten úvod je špatný, ostatně minulé album načínala parádní třináctiminutovka “Norrøn kraft”, nicméně ty vrcholy se začaly objevovat až od coveru “Alu alu laukar” nebo úžasné “Varden brenne” a dál.
“Av oss, for oss” je na tom úplně stejně – její rozjezd vůbec není špatný. Epické intro “Fremad” s trochou představivosti nemá příliš daleko k hudbě z filmu “Conan the Barbarian”, což rozhodně myslím jako pochvalu, protože tenhle soundtrack je nadčasové veledílo. Stejně tak i úvodní songy “Hammer i kors” a chytlavá “Nidstong” nejsou vůbec špatné, přesto to opravdu hlavní přijde až někdy po nich. V obou je kromě toho cítit znatelný vliv klasického heavy metalu, což především v sólech probleskovalo již na “Norrøn”. Nemusíte se však bát, ve výsledku to zní rozhodně lépe než nudná hevíková deska “Fire on the Mountain” mezinárodního all-star projektu Twilight of the Gods, na němž se mimo jiné podílel Frode Glesnes, zpěvák a kytarista Einherjer.
Dál “Av oss, for oss” postupně roste s každou další skladbou. “Hedensk oppstandelse” má blíž k čistému viking metalu, je méně heavy metalová, je vybavena skvělým refrénem a hlavně – vygraduje do naprosto excelentního finále. Oproti tomu následující “Nord og ner” je co do svého výraziva jednodušší, a i když je její refrén díky výraznému vokálu docela zapamatovatelný a ve třech čtvrtinách také dospěje ke svému vyvrcholení, hlavní roli v ní stále hrají především kytary. Což ale vůbec nevadí, protože i to úplně stačí. Na poměrně epičtější notu pak uhodí “Nornene”, ale jak vidno, Norům sluší obě polohy, protože i v tomto případě se jedná o skvělý song. “Trelldom” zase kombinuje oba přístupy… její začátek je postavený čistě na atmosféře s výraznou rytmikou a hlubokým mužským sborem, díky němuž si člověk může vzpomenout třeba na “Varden brenne” z předchozího alba, později však nabídne kytarovější a metalovější momenty.
Tak či onak, deska vcelku jasně spěje ke svému absolutnímu vrcholu v podobě rozmáchlé titulní skladby “Av oss, for oss”, jež dosahuje téměř 11 minut. Jestli “Nornene” reprezentovala tu epičtější podobu tvorby Einherjer, pak právě o “Av oss, for oss” to platí ještě dvojnásob. Záměr vytvořit atmosférický opus je vcelku zřejmý, důležité je ovšem to, že se to kapele skutečně povedlo a titulní věc tak celou desku uzavírá ve velkém stylu… tedy alespoň její základní verzi, protože v té limitované přichází ještě bonus v podobě “Blodsbånd”. Naštěstí je však i ona povedená a hlavně dojem nijak netříští.
Závěrem by šlo vlastně jen zopakovat to, co jsem již jednou řekl – “Av oss, for oss” opětovně potvrzuje pozici Einherjer mezi skvělými kapelami a udržuje vysoko nastavenou kvalitativní laťku. Je pravda, že Norové už na svém kontě mají i povedenější alba, byť fakt, že stará tvorba v mých očích zůstává nepřekonána, může být ovlivněn i mocným faktorem nostalgie. Stejně tak je pravda, že “Av oss, for oss” asi není albem, jež by někoho vysloveně překvapilo – posluchače, jenž zná starší materiál Einherjer, už vůbec ne. Ani jedna z těchto věcí však kvality desky nijak nesnižuje, protože tihle Norové prostě umí… a fakt, že “Av oss, for oss” stále bez problémů baví i více jak tři měsíce po svém vydání, je toho snad dostatečným důkazem.
Země: Norsko Žánr: experimental Datum vydání: 10.10.2014 Label: Debemur Morti Productions
Tracklist:
01. A Deathpact Most Imminent
02. Ars Moriendi (The Lower Crown)
03. A Safe Place in the Unsafe
04. Blanket of Ashes
05. Broken Fire
06. Free as in Free to Leave
07. Name the Serpent
08. The Nature and Function of Sacrifice
09. Turn the Streams
Norští mágové Manes jsou vůbec úkaz. S původní podobou kapely, která začínala před nějakými dvaceti lety jako black metalové duo ve složení Cernunnus–Sargatanas, nemají prakticky nic společného. Tihle dva pánové se sice nedávno dali dohromady, aby pod hlavičkou Manii předloni vydali atmosférickou blackařinu “Kollapse“, nicméně se současnou kapelou, v jejíž čele stojí tvůrčí triumvirát Tor-Helge Skei (alias Cernunnus) – Torstein Parelius – Eivind Fjoseide nemá společného tařka nic. Zato právě nová sestava působící od roku 2002 urazila dlouhou cestu. Pokud vám řeknu, že se již od začátku postavila nad hranice žánrů, rozhodně vám nebudu lhát, protože tihle pánové v posledních třinácti letech tvoří hudbu velmi osobitou a doslova nezařaditelnou.
Takřka vymodlená nová deska “Be All End All” přichází po dlouhých sedmi letech od posledního výraznějšího zářezu, trip-hopově laděné “How the World Came to an End”. Jedinými výraznějšími počiny jsou kompilace – šestnáctidílný set dříve nevydaného materiálu z roku 2011 a “Teeth, Toes and Other Trinkets” vydaná zkraje loňského roku. Zpočátku jsem sám tak trochu nevěděl, jak k ní přistupovat. Očekávání jsem pro jistotu nechal zcela stranou, protože očekávat něco konkrétního v případě Manes, to je skoro stejně naivní jako očekávat ženu v řadách thajských masérek či ještě levnějších povolání. S čím by zhruba mohli přijít, o tom jsem si částečně udělal obrázek právě na kompilaci “Teeth, Toes and Other Trinkets”, kde se objevila nová píseň “Blanket of Ashes”. Nicméně obraz tohoto jednoho střípku, navíc zcela vytrženého z kontextu, o moc víc nevylepšil ani poslech na Brutal Assaultu. Ten sice ukázal, že na první poslech to špatné není ani omylem, nicméně proniknutí do celé desky bude nutností – a to se mi s prvním domácím poslechem jen potvrdilo.
Co jsem našel? Na první pohled především klidnější tvář Manes než na předešlém “How the World Came to an End”. Dalo by se říct, že konzervativnější. Tam, kde na mě předchozí počin působí trochu jako skok rovnýma nohama směrem vpřed a nabízí občas až protichůdné nálady, tam je jeho nástupce poněkud opatrnější, možná i střídmější. Přistupuje k posluchači volněji, netlačí na něj. Naléhavost je ta tam. Namísto toho se setkáte spíše s oscilací mezi minimalistickou elektronikou a kytarovými polohami, mezi přímočarostí a experimentem. Poměr těchto dvou vlastností v jednotlivých skladbách je pro desku zcela esenciální.
Vystihnout, co přesně vám Manes servírují na “Be All End All”, je snad ještě nemožnější než obvykle, protože odpadly poměrně jasné trip-hopové kontury sedm let staré tvorby. Vcelku pochopitelně zůstává rukopis – aby ne, když skladby začaly vznikat už před velmi, opravdu velmi dlouhou dobou, snad někdy mezi “Vilosophe” a “How the World Came to an End”. Manes prostě poznáte, i kdyby to měla být první věc, kterou uslyšíte po dvou letech v komatu. Stejně tak je jasně zřetelná i lehkost, s jakou svoji tvorbu prezentují a svojí nápaditostí popouští otěže fantasie jiným. I přesto jsem však postupem času nabyl dojmu, že je novinka na úkor ucelenosti příliš jednolitá až monotónní. V paměti mi zůstala hlavně již dříve známá “Blanket of Ashes”, silně kytarová “Name the Serpent” a příjemně vypjatá “Broken Fire”, ale zbytek skladeb se mi poněkud sléval v jeden celek.
Vyčerpávající poslech zkrátka způsobil, že se mi nahrávka poněkud přejedla a já získal dojem, že jsem se jí dostal pod kůži snad až příliš. Nicméně pořád ve mně hlodalo vědomí, že v těch 40 minutách vězí něco víc – co se ukáže buď s odstupem, anebo třeba vůbec a ukáže se, že má intuice byla zase jednou vedle. A tak jsem “Be All End All” odložil na zhruba měsíc, abych se k ní později pomalu vrátil – a vyplatilo se. Protože tam, kde jsem dřív viděl celé plochy, se nyní rýsovaly hlubší detaily. Skladby, které byly dobré, ale poněkud ploché, jako “Ars Moriendi (The Lower Crown)”, “The Nature and Function of Sacrifice” nebo nádherná “A Safe Place in the Unsafe” získaly zcela nový rozměr. Skoro, jako bych poslouchal docela jinou desku.
Zůstala melancholická nálada, to ano, stejně jako jemná atmosféra zabíhající často až do éterična – převážně díky úchvatnému vokálu Asgeira Hatlena, ale zároveň i díky celkovému charakteru hudby samotné. Uvědomění, že “Be All End All” je svým charakterem mnohem osobnější a intimnější než jakákoliv deska, kterou Manes doposud vydali, ukázalo nové možnosti, jak na album pohlížet. Víc než co jiného mi připomíná osobní zpověď, vysvlečení své duše do naha a prokrájení se až na dřeň sebe sama – čemuž by odpovídal i mírně obskurní artwork. Všudypřítomná jemně hořká příchuť toho budiž důkazem. Manes nahráli nádherné pohlazení – a to nejen navenek, ale i uvnitř. Nepopírám, že obé je dost o osobním vkusu a zejména ve druhém případě i o tom, co pro vás jejich tvorba znamená. Pokud se ale s “Be All End All” dokážete vnitřně ztotožnit, byť by to nebylo hned, není co řešit.
Další názory:
Začnu trochu škarohlídsky mouchami. Tedy mouchami, na “Be All End All” mi do noty nehraje jedna jediná věc. Pominu-li teď debutové “Under ein blodraud maane”, které je žánrově trochu jinde, melancholické “Vilosophe” i rozdováděné “How the World Came to an End” jsou alba s naprosto unikátní tváří a právě v tom vězí ten zakopaný pes. “Be All End All” totiž dřepí někde mezi těmito skvosty a z každého si bere to potřebné. Z “Vilosophe” to jsou chmurné nálady a čas od času minimalističtější charakter, z “How the World Came to an End” zase přímočarost, která je na novince rovněž zastoupena. Což o to, špatně na tom vlastně nic moc není, jen ona jedinečnost, kterou si pokaždé spojím s předešlými řadovkami, zde neexistuje v takové míře. To bychom měli a teď už jen chválu, dobrá? Manes především zůstávají (i přes mírnou stagnaci v rámci své diskografie) nadále velmi originální a rozeznatelní, to zaprvé. Druhým hlediskem jest samotný obsah, jehož skladatelská složka je na velmi vysoké úrovni, a z této stránky bychom o “Be All End All” mohli mluvit jako o nejvyspělejším počinu kapely. Skvělé momenty, ty ve “Free as in Free to Leave” a “Turn the Streams” především, a hlavně bezvadně zvládnutá stopáž, jsou ty nejpádnější důvody, proč nad mouchami přimhouřit oko a Manes opět pochválit. Já to tedy udělám moc rád. Skvrn
