Archiv štítku: NOR

Norsko

Gorgoroth, Kampfar, Gehenna

Gorgoroth, Kampfar, Gehenna
Datum: 18.12.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Cvinger, Gehenna, Gorgoroth, Kampfar, Selvans

Akreditaci poskytl:
Obscure Promotion

Přesně týden poté, co Novou Chmelnici ovládlo black metalové komando Mgła, One Tail, One Head, Misþyrming a Kringa, se na stejném místě konaly další černěkokové radovánky. Tentokrát byla v hlavní roli trojice norských veteránů, k nimž přibyly i dva supporty, z nichž přinejmenším jeden byl vysoce zajímavý. Nicméně, obeznámen jsem byl i s tvorbou toho druhého, takže tentokrát jsem na koncert nešel s tím, že mě někdo může překvapit, protože jsem u všech pěti účinkujících měl nějaká očekávání a představu, co to bude zač.

Jako první se slova ujímají slovinští Cvinger, což byla jediná formace, bez jejíž účasti bych se už předem obešel. Jejich loňský debut „The Enthronement ov Diabolical Souls“ je totiž šedivý a naprosto nudný průměr. A jak se občas stává, že je slabší studiová tvorba v živém podání zábavnější, tak tady to bylo pomalu naopak, protože i ten minimální náznak potenciálu, jaký byl na albu ke slyšení, Cvinger z pódia naprosto suverénně spláchli do hajzlu.

Především vizuální stránka byla naprosto směšná, na to se fakt nedalo koukat. Když už si ty painty patláte, tak ať to k něčemu vypadá, tohle bylo příšerné. Obzvláště baskytarista byl enormně vtipný, a když navíc přidával vedlejší vokál, tak se tvářil, jako kdyby zrovna tlačit ultimátně obrovské hovno a musel si u toho zařvat, jaký je to macek. Jenže i když pominu trapný vzhled (který samozřejmě ještě násobily tvrdě metalová gesta), tak mi přišlo, že Cvinger působili malinko nesehraně a zejména onen baskytarista se místy zjevně nechytal a koukal po ostatních, co se zrovna hraje. A aby toho nebylo málo, tak jim moc nepřidával ani trochu nečitelný zvuk. Ačkoliv zrovna v tomhle případě mám takový pocit, že ani křišťálový sound by to nevytáhl, protože kde nic není, tam ani čert nebere. Řekněme si to na rovinu – tohle byla fakt regulérní sračka.

Úplně jiná káva po všech směrem ovšem byli druzí Selvans z Itálie, na jejichž čerstvý debut „Lupercalia“ jsem byl hodně zvědavý, dokonce tak moc, že jsem si jej předobjednal po poslechu jediné skladby. Když jsem si jej ale těsně před pražským vystoupením konečně pustil, tak mě to ani zdaleka nesložilo tak moc, jak jsem očekával. Nicméně živě to bylo úplně o něčem jiném a všechno to makalo bez jediné chybičky. Skvělý zvuk, hudba fungovala bravurně, vysoce zajímavá vizuální stránka a především mocná atmosféra, jíž hodně pomohla i mlha.

Už nástup, kdy zpěvák Selvans Haruspex během intra napůl přišel, napůl se připlazil v masce, byl výtečný. Ostatně, právě Haruspex táhl vystoupení neskutečně kupředu a jeho vystupování a gestikulace byly hodně neotřelé, sršelo z něj charisma a naprostá suverenita, že bohatě vyvážil i statičtější přednes kytarové sekce. Jistě, do určité míry to bylo divadlo, ale naštěstí ne tak moc, aby to bylo kontraproduktivní. Jednoduše, Selvans to měli vybalancované a promyšlené po všech stránkách a předvedli předčasný, zato ovšem jednoznačný vrchol večera. Italská naděje vyškolila norské stálice. Jen škoda, že z desky to nemá takovou sílu, jako to mělo tenhle večer na koncertě.

Předskokani mají odehráno svoje a přichází čas na očekávaný norský trojboj. První nastupuje Sanrabb a jeho smečka Gehenna, která je živě taková… prapodivná. Já mám tuhle kapelu z desek strašně rád a jejich staré věci jsou pro mě kulty, ale když jsem Nory viděl na jaře v Modré Vopici, tak to bylo fakt moc špatné. V Nové Chmelnici se Gehenna naštěstí předvedla v o poznání lepší formě, takže tentokrát už jsem u toho neměl takový ten nepříjemný pocit, jaký člověk mívá, když se kouká na to, jak hraje jeho oblíbená kapela a vůbec jí to nejde. K působivosti studiových nahrávek to však stále mělo poměrně daleko.

Přesto jsem ale tentokrát neměl problém kouknout na celý set a místy to mělo relativně kule i trochu atmosféru. Paradoxně tomu možná pomohlo, že tentokrát jsem stál trochu opodál a neviděl kapelu se všemi detaily, protože třeba baskytarista Byting je kulaťoučký medvídek a v paintu vypadá dost směšně, takže by mi zas celou dobu cukaly koutky, kdybych to viděl zblízka. Takhle nebyl problém si úplně v pohodě poslechnout vypalovačky jako „Death to Them All“ nebo „Ad arma ad arma“, přičemž třeba u druhé jmenované se sluší zmínit, že ty starší věci Gehenna aktuálně živě prezentuje v syrovější formě bez kláves (nebo alespoň já jsem žádné samply prostě nezaznamenal – ani teď, ani na jaře). Jenom mi přišlo, že po dohrání „Abattoir“ Norové z pódia vypadli jak z hospody bez placení, člověk ani nemrknul a už byli v čudu.

Následují Kampfar, na něž jsem se z celého večera těšil snad nejvíc. A nutno říct, že smečka okolo Dolka hrála fakt skvěle, bylo znát, že téhle skupině to živě nehorázně šlape a čišela z toho naprostá suverenita. Bylo v tom obrovské nasazení, všichni jeli na plné obrátky, Dolk má charisma jak kráva a s naprostou přesvědčivostí jej lil do publika, Ask Ty za bicími to řezal bezvadně a ani strunné sekci nejde nic vytýkat. Setlist bych si sice čistě subjektivně představoval trochu jiný, ale chápu, že stará éra s Thomasem už je pryč a že Kampfar kladou důraz především na aktuální tvorbu v podobě „Profan“ a „Djevelmakt“, vedle níž nechybělo jen pár vybraných starších věcí jako „Troll, død og trolldom“, povinná hymna „Ravenheart“ a – a to mě fakt překvapilo, protože to jsem nečekal – také předělávka „Call Thy Eternal Winter“ od Mock, tedy nepřímého pravěkého předchůdce Kampfar. Ale jak říkám, chápu tu snahu nežít z vlastní minulosti, takže si nějak extrémně nestěžuju.

Přesto všechno jsem si ale vystoupení Kampfar skoro vůbec neužil. Stopku skvělému koncertu totiž vystavil naprosto příšerný zvuk. Fakt sorry, ale tohle prostě zvučilo absolutní prase (jen pro pořádek – jestli se nepletu, zvučil člověk od kapel), protože abych měl problém poznávat písničky od kapely, jejíž tvorbu mám proposlouchanou skrz naskrz, to je prostě na pěst. Například „Ravenheart“ byla úplně dojebaná a ten její majestát tam chyběl, přestože sama kapela se snažila, seč mohla. Všechno přehlučovaly bicí, zvlášť v sypacích momentech, pod tím byl slyšet Dolk a kytara s baskytarou byly prostě jen bordel, což je u skupiny, jež má naprosto lahůdkové kytarové melodie, naprostý průser. Támhle si zase člověk musel domýšlet samply, jindy nebyl vůbec slyšet Askův vedlejší vokál, jednoduše provar, a to jak z předních řad, tak i ze zadní části sálu. Do poslouchatelné podoby se to dostalo až někdy v druhé půli, spíš ale až těsně před koncem, což už bylo samozřejmě pozdě. Samotní Kampfar výborní, ale fakt brutálně je ztopil zvuk.

Od posledních Gorgoroth jsem toho tentokrát příliš nečekal, protože jejich prapodivně rotující sestava se mi moc nelíbí a letošní nudné album „Instinctus bestialis“ mě taky moc neoslovilo. Na druhou stranu, zvědavost trochu jitřil fakt, že tohle turné s Gorgoroth nejede nikdo menší než démonický HoestTaake. Nakonec ale musím uznat, že mě docela překvapilo, že to Norům poměrně šlapalo – dokonce tak moc, že si jejich syrová hoblovačka uzmula druhé místo v pomyslné tabulce večera. Byť nutno dodat, že žádný zázrak to pořád nebyl a že kdyby měli Kampfar poslouchatelný zvuk, asi by to dopadlo jinak.

Gorgoroth

Infernus (který, zdá se mi, poslední dobou dost ztloustnul), jediná stálice v sestavě, byl samozřejmě klasicky naprosto nehybný, na začátku se postavil na jedno místo, odkud se hnul až v momentě, kdy byl čas odejít do zákulisí, ale kytarista s baskytaristou (popravdě řečeno ani nevím, co to je za párky) hráli docela s nasazením. Hlavní postavou však byl – jakkoliv je to zvláštní, když je to v Gorgoroth vlastně jen host – Hoest, jenž na tom pódiu řádit fakt umí. Nicméně mi přišlo, že ne vždy jel vokálně na plný plyn. Třeba takovou „Katharinas bortgang“ vystřihnul úplně luxusně a surově, ale jindy si ty linky docela zjednodušoval (třeba „Incipit Satan“, kde se mi zdálo, že ve slokách vynechával slova a na refrén už radši půjčoval mikrofon publiku) a třeba s čistým vokálem v „Profetens åpenbaring“ se při vší úctě moc nesral. Paradoxně to ale pořád bylo dost na to, aby koncert utáhnul.

Ono vůbec setlist Gorgoroth byl takový zvláštní, protože jestli mě paměť nešálí (což neříkám, že není možné), tak z aktuálního alba padl jediný song „Kala Brahman“. Hlavně ale – za poslední roky jsem Gorgoroth viděl už několikrát a vždycky se jim tam točí tak dvě, tři písničky, jinak drhnou pořád ty samé věci dokola. Kromě již jmenovaných „Katharinas bortgang“, „Incipit Satan“ a „Profetens åpenbaring“ tak samozřejmě nechyběly ještě „Bergtrollets hevn“, „Possessed (by Satan)“, „Revelation of Doom“, „Krig“, „Ødeleggelse og undergang“, „Blood Stains the Circle“, „Destroyer“, „Forces of Satan Storms“, plus navrch něco málo z „Quantos possunt ad Satanitatem trahunt“… jednoduše to, co Norové hrajou pořád. Tak nějak si říkám, že už ten jejich setlist fakt začíná zapáchat a nebylo by na škodu jej trochu provětrat.

Jinak ale Gorgoroth hráli docela pohodově, a i když to tentokrát ve druhé půli setu vyznívalo trochu monotónně, poměrně jsem se bavil. Infernus a jeho kumpáni to nakonec drhnuli přibližně hodinku, a ač se je publikum po závěrečné skladbě „Unchain My Heart!!!“ snažilo přivolat zpátky, bylo to zbytečné, jelikož Gorgoroth jaksi nepřidávají.

Bilance celého večera je tedy asi následující: Jedno vystoupení bylo regulérně skvělé (Selvans), dvě byla oukej, ale nic zvláštního (Gehenna, Gorgoroth), jedno zničil zvuk (Kampfar) a jedno bylo regulérně špatné (Cvinger). Návštěvnost nakonec nebyla zlá, a i když jsem se po svém příchodu těsně před půl sedmou, kdy se začínalo hrát, trochu zděsil v podstatě prázdného klubu, nakonec se ty lidi sešli, Chmelnice byla příjemně zaplněná a pocitově byl největší nával během Kampfar. Organizačně všechno klapalo, hrálo se načas a nakonec se dokonce skončilo i o trochu dřív, protože Gorgoroth hráli minimálně o 15 minut kratší dobu oproti rozpisu. Celkově vzato byla akce v pohodě, ale musím říct, že jsem po hudební stránce čekal trochu víc než jen jeden skutečně parádní set, protože papírově ta sestava slabá rozhodně nebyla.


Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Hades Almighty - Pyre Era, Black!
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Dark Essence Records

Tracklist:
01. Pyre Era, Black!
02. Funeral Storm
03. Bound

Hrací doba: 19:48

Odkazy:
web / facebook

Dnešní povídání bych si dovolil pojmout možná trochu netradičně a rozhodně osobněji, než mívám ve zvyku, a to především díky té kapele, okolo níž se tato recenze bude točit. Za celých devět a půl roku, co Sicmaggot funguje, se tu totiž o Hades Almighty ještě nikdy pořádně nepsalo (s výjimkou několika krátkých novinek, které jsem stvořil já osobně), tudíž jsem ještě neměl pořádnou příležitost tu pohovořit o svém vztahu k téhle kapele. Zároveň si budeme moct i trošku probrat historii a takovéhle ty věci – ono se to ostatně i hodí, jelikož nahrávka „Pyre Era, Black!“, na jejíž počest tento text vznikl, je pouhým ípkem, tudíž se s tím nebudeme muset zas tak obšírně zdržovat, až za nějakou dobu Hades Almighty vydají dlouho slibovanou desku…

Asi je nasnadě, že jen stěží bych takto začínal v případě, že by mi hudba téhle formace byla volná. Ve skutečnosti je tomu přesně naopak, jelikož Hades (Almighty) je pro mě obrovský kult a řadím je do exkluzivní sorty svých největších srdcovek. To není žádné zbytečně velkohubé prohlášení, žádné nadnesené kecy – tuhle kapelu jednoduše miluju jako málokterou jinou; má na kontě (prozatím) čtyři alba, všechna jsou pro mě naprosto dokonalá a „The Dawn of the Dying Sun“ zcela vážně a bez jakékoliv nadsázky považuju za jednu z nejlepších desek, jaké kdo kdy složil a nahrál, protože to je naprostá genialita s elektrizující a nadčasovou atmosférou.

Kořeny kapely sahají do počátku 90. let, tedy přesně do té doby, kdy Norsko zažívalo zlatý věk black metalu v jeho nejčistokrevnější esenci a kdy hořely kostely na protest proti křesťanské víře. To nezmiňuji náhodou, jelikož právě Hades – v této době ještě pod svým původním jednoslovným názvem – byli jedněmi z pachatelů těchto činů. Jmenovitě kytarista Jørn Inge Tunsberg se podílel na nechvalně proslulém vypálení kostela v Åsane společně s Vargem Vikernesem na Vánoce roku 1992, za což si také posléze odseděl dva roky ve vězení (konkrétně v rozmezí let 1995-1997). Přičemž zajímavostí je, že i po mnoha letech a v relativně nedávných rozhovorech z aktuálního tisíciletí Tunsberg prohlásil, že si za tímto činem stále stojí a že jej nelituje. Nicméně, nemám v úmyslu tu teď a tady tenhle akt ani obhajovat, ani odsuzovat – jen jej zmiňuji jakožto nedílnou součást historie skupiny.

Pod původním názvem Hades Norové páchali relativně syrovější black / viking metal, přičemž v této éře vznikl demosnímek „Alone Walkyng“ (1993 – později vydaný znovu jako split se Švédy Katatonia) a dvě desky „…Again Shall Be“ (1994) a již jmenovanou „The Dawn of the Dying Sun“ (1997). Během svého pobytu ve vězení bylo Jørnovi povoleno s kapelou nadále zkoušet a právě v době, kdy byl za mřížemi, bylo složeno „The Dawn of the Dying Sun“. Obě tato alba obsahují jednu fantastickou skladbu vedle druhé a obě jsou dokonalým zástupcem oné charakteristické norské black metalové vlny, jejíž auru už se v žánru nikdy nikomu nepodařilo oživit – a právě Hades patří k typickým představitelům tohoto období. Nikdy sice nedosáhli takového věhlasu jako kolegové z Immortal (u nichž Tunsberg jen tak mimochodem hrával v období demosnímků), Mayhem, Burzum, Emperor a dalších skupin, jejichž jména zná snad každý posluchač metalu, nicméně paradoxně to jsou podle právě Hades, kdo je, společně s Burzum, z této doby po hudební stránce nejpůsobivější – samozřejmě čistě z mého osobního a vysoce subjektivního úhlu pohledu.

Hades

V roce 1998 muselo dojít k víceméně nedobrovolné změně názvu, a to díky zámořské skupině téhož jména. Od této doby Norové prodloužili název z Hades na Hades Almighty a zároveň mírně pozměnili své pojetí black metalu – ze syrové vikinské atmosféry se posunuli k progresivnějšímu podání žánru, výsledkem čehož byly další dvě desky „Millenium Nocturne“ (1999) a „The Pulse of Decay“ (2001). Co se však nezměnilo ani trochu, to je dechberoucí kvalita hudby, neboť i tyhle dva počiny jsou naprosto fenomenální kus umění a oba jsou zcela nadčasové – ani s cca 15 lety na křížku se jejich síla nijak nezmírnila. Platí o nich úplně to samé, co o obou nahrávkách z původní éry – přestože jsem je slyšet nastokrát, neustále mě baví jako málokterá jiná alba, a ačkoliv už dávno znám každou jednu vteřinu, pořád to nejde přestat poslouchat a pořád se dostavuje husí kůže.

Avšak po „The Pulse of Decay“ došlo k útlumu činnosti a Hades Almighty se na dlouhé roky odmlčeli – možná právě to je tím hlavním důvodem, proč se ztratili z očí a proč jim ostatní norští kolegové v budování legendárního statusu utekli (ale ono to zas tolik nevadí – v pozici „kultu pro znalce“ to Hades Almighty sluší možná víc, než kdyby jejich jméno znal každý čtrnáctiletý smrad, což teprve včera začal poslouchat Cradle of Filth). K rozpadu sice nikdy nedošlo a formálně Hades Almighty fungovali po celou tu dobu, avšak nová tvorba byla i po mnoha letech slibů v nedohlednu a kapela pouze poměrně sporadicky koncertovala. A aby toho nebylo málo, v loňském roce přišla rána, jež mě hodně zamrzela – od počátků stabilní tříčlenné jádro ve složení Janto Garmanslund (zpěv, baskytara) – Jørn Inge Tunsberg (kytara) – Remi Andersen (bicí) opustil první jmenovaný. A když jednu z vašich nejoblíbenějších skupin opustí frontman, bez něhož jste si ji nedokázali představit, je na místě se ptát, co bude dál…

Hades Almighty

Hades Almighty do své sestavy nepovolali žádného cucáka, ale ostříleného borce – vokálu se totiž ujal Ask Ty známý především jakožto dlouholetý bubeník dalších norských devadesátkových veteránů Kampfar a v posledních několika rocích i jakožto bubeník stoner metalových Kraków. A právě s ním v sestavě byla konečně dokončena předlouho slibovaná nová hudba, která je nyní prezentována prostřednictvím EP „Pyre Era, Black!“, jež má navnadit na nadcházející pátou dlouhohrající desku. A víte co? Já jsem teda po tomhle kraťasu sakra natěšený!

Nemyslete si, že mám jen radost jen z toho, že jedna z mých nejoblíbenějších kapel po tak dlouhé době – ty vole, po 14 letech! – konečně vydala něco nového, byť jde jen o dvacet minut. Z toho, co všechno jsem až doposud napsal, je snad jasné, že na „Pyre Era, Black!“ jsem měl ty úplně největší a nejvyšší nároky, jaké jen mít lze, a jakýkoliv přešlap jsem neodpouštěl. Vlastně jsem se toho docela bál, protože ta očekávání byla tak vysoko, že jsem si ani nebyl jistý, zdali je vůbec možné, aby je Hades Almighty naplnili, tím spíš bez Janto Garmanslunda. Ale hele, úplně vážně – ono to tam fakt pořád je! Strašně jsem v to doufal, moc jsem tomu však nevěřil… a přesto mě hned první poslech posadil na prdel, protože Hades Almighty ani v roce 2015 a ani po tolika letech studiového mlčení neztratili nic ze své geniality.

V mezičase od „The Pulse of Decay“ se Jørn Inge Tunsberg angažoval v novém, industrial metalovém projektu Dominanz, který se sice dal poslouchat, ale nebylo to nic extra a do úrovně Hades Almighty to mělo hodně, hodně daleko. „Pyre Era, Black!“ však žádné pochyby nepřipouští a na veškeré obavy odpovídá trojicí fenomenálních skladeb, jež se s klidem mohou postavit vedle čehokoliv z předešlé tvorby. Jakmile se rozehrají kytarové melodie v úvodním titulním songu, tak je okamžitě jasné, že tohle nebude o nic menší šleha, než na co jsme byli od Hades Almighty vždy zvyklí.

Hades Almighty

Chemie funguje na 100 % (Ask Ty zapadl na jedničku, fakt jsem se ani neodvážil doufat, že výměna zpěváka proběhne takhle bezbolestně!), opět působivá atmosféra, hypnotizující uhrančivost, neschopnost se byť i jen na vteřinu odtrhnout od poslechu, dechberoucí nápady… a přitom je to tak zdánlivě jednoduché! Jenže je v tom (opět!) ohromná síla, onen pověstný feeling a to „něco navíc“, co odlišuje elitu od stáda. Hades Almighty tohle všechno stále mají a v rámci dvaceti minut „Pyre Era, Black!“ to rozhazují plnými hrstmi ve všech třech písních. Nedávno jsem v jedné konverzaci na adresu staré tvorby skupiny prohlásil, že je to tak dokonalé, až se to prostě ani nedá říct. A OPRAVDU mi udělalo neskutečnou radost, že to samé platí i o novince. Přátelé, prostě není co řešit – když se rozehrají třeba nádherné melodie ve finální devítiminutovce „Bound“, tak čelist padá hluboko pod stůl.

„Pyre Era, Black!“ má pouze dvě zásadní chyby. Tou první je samozřejmě délka pouhých dvaceti minut, protože bych si s chutí dal mnohem víc. Ale to snad – a doufám, že to nebude trvat příliš dlouho – konečně spraví pátá dlouhohrající deska. Tou druhou a bohužel ještě o něco horší chybou je z mého pohledu fakt, že „Pyre Era, Black!“ vyšlo jenom v digitální formě. Žádné LP, žádné CD, nic, čím by si člověk mohl rozšířit sbírku a zařadit to do police ke starším nahrávkám, což je pěkně na hovno. Nicméně hudebně je to jednoznačně:

orgasmus


Shining – International Blackjazz Society

Shining - International Blackjazz Society
Země: Norsko
Žánr: avantgarde / jazz metal
Datum vydání: 23.10.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Admittance
02. The Last Stand
03. Burn It All
04. Last Day
05. Thousand Eyes
06. House of Warship
07. House of Control
08. Church of Endurance
09. Need

Hrací doba: 66:66

Odkazy:
web / facebook / twitter

Norští Shining a jejich historie představují takový typický scénář skupiny, jejíž zvuk je specifický, jasně rozpoznatelný a vlastně by šlo říct, že do jisté míry i originální. První roky se nesou ve znamení prudkého vývoje (ostatně, Shining přece začínali jako čistě jazzový kvartet, takže ti za svou kariéru vlastně stihli kompletně vyměnit žánr), který posléze vyvrcholí v jedné přelomové desce, na níž je styl vypilován k dokonalosti a která mnohdy i znamená proražení do širšího povědomí. A od tohoto alba dál už pak skupina rezignuje na další progres a spíše jen brousí ten svůj daný sound i svou prezentaci a jakékoliv další změny se odehrávají pouze na úrovni kosmetických úprav.

Onou přelomovou deskou v případě Shining byla nahrávka „Blackjazz“ z roku 2010. Na ní Norové seskupení okolo zpěváka, kytaristy a saxofonisty Jørgena Munkebyho dovršili svůj přerod do extrémního jazz metalu, zavedli chytlavou značku blackjazzu (asi ne nadarmo se toto slovo jako bumerang vrací v názvu aktuálního počinu „International Blackjazz Society“), v neposlední řadě dotáhli k dokonalosti i svou strohou, leč elegantní grafickou prezentaci a to vše navíc podtrhli excelentní skladatelskou formou. Řečeno jednoduše – konečně se našli (takto s odstupem to snad lze tvrdit) a od tohoto bodu již pokračují ve schématu definovaném právě na „Blackjazz“.

Samozřejmě netvrdím, že předchozí tvorba je úplně jinde a že po „Grindstone“ z roku 2007 Shining za svou minulostí udělali tlustou čáru – to jistě ne, naopak k tomu přelomu v podobě „Blackjazz“ směřovali postupně a plynule, vždyť ten příklon ke kytarovějšímu zvuku je cítit již od třetího alba „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“, což je také taková druhá zlomová nahrávka v historii kapely. Nicméně, právě na „Blackjazz“ Norové dosáhli toho svého stropu a od té doby se neposouvají kupředu, jen navazují. Přesně takhle totiž znělo následné „One One One“ (2013) a přesně takhle vlastně zní i novinka „International Blackjazz Society“

V tomto ohledu je „International Blackjazz Society“ vlastně dosti nepřekvapivou nahrávkou. Co si budeme nalhávat – jestli měl kdokoliv pochybnosti o tom, že to bude právě takhle, tak v momentě, kdy Shining zveřejnili název novinky a její obal, muselo být už snad každému jasné, že „International Blackjazz Society“ bude pokračovat ve stejném duchu jako „Blackjazz“ a „One One One“.

Skoro by se chtělo říct, že vyjma loga, k jehož obměně s letošním albem došlo, se nezměnilo takřka nic. Nicméně i navzdory tomu, že to je ve svém jádru vlastně pravda, je to takové prohlášení vůči Shining lehce nefér, jelikož působí až přespříliš pejorativně. Munkebyho partu totiž určitě šlechtí fakt, že si stále dokáže držet vysokou skladatelskou úroveň, a i když (já vím, už to začíná znít nudně) i v tomhle ohledu „Blackjazz“ stále představuje vrchol (v těsném závěsu pak je dle mého názoru „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“), i ty následné věci jsou vlastně pořád super. A dokonce bych řekl, že „International Blackjazz Society“ je ještě o chlup zábavnější než jeho přímý předchůdce „One One One“.

A kromě toho Shining šlechtí ještě jedna další věc – i navzdory tomu, co až doposud padlo, se jim musí nechat, že ta jejich výbušná směs ani potřetí za sebou nepůsobí ohraně nebo snad uměle natahovaně. Tedy alespoň pro mě ne, protože i s vědomím, že tahle parta natočila už i lepší desky, se mi ten jejich jazz metalový chaos líbí i na „International Blackjazz Society“. Mimo jiné mě hodně baví, že Shining dokážou být takoví nepřehlední, zašmodrchaní a netriviální, přitom ale pořád „hitoví“ – může to znít jako protimluv, ale tak to prostě je. To jejich podání kombinace avantgardních kytar, mnohdy splašené rytmiky, kláves, agresivního řevu a stále přítomného jazzové feelingu, do čehož navíc vstupuje kvílivý saxofon, prostě působí strašně natlakovaně a zběsile. Taková „Burn It All“ se přesto dokáže vrýt do hlavy a některé její momenty prostě jsou „chytlavé“.

A tohle by se vlastně dalo říct o většině songů na „International Blackjazz Society“. U „Burn It All“ mám sice subjektivně pocit největší „hitovosti“, ale to neznamená, že bych mohl podobnou vlastnost upírat i třeba „The Last Stand“, „Last Day“, „Thousand Eyes“ či „Need“ – ve své podstatě tedy většině desky. Zbytek pak tvoří jednak úvodní neuspořádaná etuda „Admittance“ s šíleným saxofonem a naopak minimalističtější intermezzo „Church of Endurance“, jednak zajímavá dvojice „House of Warship“ a „House of Control“. První jmenovaná se ještě víceméně nese v typickém duchu současných Shining, jak byl popsán výše, ale její pokračování „House of Control“ už je na poměry celého „International Blackjazz Society“ dost zvláštní. Je možná až nezvykle zpěvná, místy trochu rocková a místy se blýskne i nečekaně epickými klávesami. Tak jako tak, právě díky její výlučnosti bylo o vrcholu nahrávky rozhodnuto již s prvním poslechem.

Shining

Co se týče oněch kosmetických změn (tedy takových změn, které vlastně vyznění celku nijak nemění), o nichž jsem hovořil výše, pak mám u každého dalšího počinu Shining pocit, že Norové jsou čím dál tím víc metal. Kytara přebrala otěže už dávno (ano – definitivně na „Blackjazz“) a saxofon jako kdyby pocitově hrál menší a menší roli. Ten jazzový odér samozřejmě stále cítit je a je to tak dobře, protože právě to je jedním z poznávacích znamení Shining, nicméně i přesto – dnes už je legitimní Nory považovat za metalovou kapelu a „International Blackjazz Society“ to potvrzuje.

Budeme-li se bavit o těch +/- kytarovějších počinech, tedy dejme tomu od „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“ dál, pak bych „International Blackjazz Society“ zařadil až na předposlední pozici těsně před „One One One“. Není to ale tím, že by šlo o tak špatnou desku (a to platí jak o novince, tak i o jejím předchůdci), ale tím, že ty starší jsou tak dobré. Nicméně obecně vzato jsou Shining pořád vysoko a pořád zábavní, tudíž zatím stále vládne spokojenost.


Shining, Caligula’s Horse, Jack Dalton

Shining, Caligula's Horse, Jack Dalton
Datum: 4.11.2015
Místo: Praha, Lucerna Music Bar
Účinkující: Caligula’s Horse, Jack Dalton, Shining

Na norské Shining jsem svého času poprvé narazil nedlouho předtím, než vydali své (a jak se později ukázalo – co do věhlasu asi přelomové) album „Blackjazz“ a už od té doby jsem je chtěl vidět i živě. Tedy – ne snad, že by to byl můj celoživotní sen, to zase ne, ale i tak jsem si říkal, že až se tady někdy ukážou, rád se zajdu podívat. I přesto jsem však dva jejich nejbližší koncerty v České republice prošvihnul – na Brutal Assaultu 2014 jsem nebyl a vidět je v pozici pouhých půlhodinových přicmrndávačů před Devinem Townsendem (to by ještě šlo) a Periphery (to už nešlo, protože tahle kapela se podle mě nedá poslouchat) letos v březnu se mi moc nechtělo. Když ale tihle jazz metalisté okolo Jørgena Munkebyho vyjeli na vlastní headline turné se zastávkou v Praze, už jsem neváhal a do Lucerna Music Baru si to v příslušný den namířil…

Ještě než došlo na očekávanou saxofonovou večeři z Norska, objevily se nejprve dva předkrmy. Na rovinu říkám, že ani jednu z předkapel jsem předtím vůbec neznal a na nějakou předkoncertní přípravu jsem se tentokrát regulérně vysral, takže jsem jen čekal, co z toho vyleze na místě…

Jako první se představili Jack Dalton, krajané hlavního taháku. Z vystoupení téhle norské pětice jsem si ovšem odnesl mírně rozporuplné pocity. Na jednu stranu – ohledně vlastní koncertní prezentace toho lze Jack Dalton vytýkat jen málo, protože tomu nechybělo ukázkové nasazení a zejména zpěvák Jimmy Nymoen do toho šel naplno. Nechyběly ani výlety do publika (a to nejen v podání vokalisty, ale i od jednoho z kytaristů), čemuž nijak nevadil ani fakt, že si všichni posluchači stále ještě drželi takový ten střízlivý dvoumetrový odstup od pódia (což trvalo i na následující skupinu). Z tohohle ohledu tedy v pohodě, o tom se nehádám, nicméně hudebně mi ten jejich nijak zvlášť výjimečný post-hardcore moc nedával. Nepopírám ale, že to zdaleka nebylo tak špatné, aby ten koncert nešel dodívat bez újmy na zdraví. Dalo se to, ale na svojí stranu si mě kapela bohužel nezískala…

Nicméně, Jack Dalton byli ještě zlatí oproti tomu, co následovalo vzápětí. Hned během prvních minut vystoupení Caligula’s Horse, kteří hráli druzí, mi bylo jasné, že tohle fakt nebude pro mě. Australané totiž předváděli… no, prý to měl být prog metal, ale mně to připadalo jako ukázkově trendová post-metalová homosexualita… err, pardon, zasněnost, což fakt není můj šálek ani kávy, ani jakéhokoliv jiného pitiva. Sice musím férově uznat, že i Caligula’s Horse byli na pódiu suverénní, jen se oproti předcházejícím kolegům onen koncept přenesl z nasazení do procítěnosti. Když mám ale mluvit za sebe, tak já jsem to spíš pronudil, co pět minut jsem se koukal na hodinky a samozřejmě jsem nezapomněl kousek vystoupení zabít výletem pro pivo a na záchod. Ani epické kérky zpěváka a zodpovědně bezdomovecký plnovous jednoho z kytaristů to neměly šanci zachránit. Tomuhle se příště s radostí vyhnu.

Upřímně, v téhle chvíli to s večerem vypadalo lehce nahnutě. Předkapely mě nebavily, k hlavnímu taháku se hudebně vůbec nehodily a navíc i to pivo bylo hnusné a taky hnusně předražené (což je v Lucerně vlastně standard a sám sobě nerozumím, že to při každé další návštěvě pokouším). Už jsem si tak trochu začínal říkat, že jestli nebude vystoupení Shining fakt libové, tak se to rýsuje na vyhozené prachy…

Naštěstí to Shining a jejich jedovatě žlutá výzdoba jeviště přece jen zachránili. Sice je pravda, že ani jejich koncert nebyl strhující takovým způsobem, abych mohl mluvit o čistokrevné extázi, ale i tak to bylo fakt super a na rozdíl od předcházejících dvou skupin jsem se tentokrát skutečně bavil. Norové zpočátku nasadili pekelné tempo a jednotlivé songy na sebe navazovaly v podstatě bez přestávek. Světla blikala v epileptických záchvatech, které plně korespondovaly s takovou typickou „zašmodrchaností“ muziky ShiningMunkeby střídal saxofon s kytarou jak na běžícím páse, kapela se nijak nezdráhala jít až těsně k lidem na kraj pódia (a později i ještě blíž dolů z pódia). Postupem času ale i chladná severská hlava trochu roztála a zprvu seriózní Munkeby se už nejpozději od poloviny koncertu smál od ucha k uchu, vystoupení si vyloženě užíval a začaly se objevovat i nějaké ty delší proslovy.

Setlist Shining:
01. I Won’t Forget
02. The One Inside
03. Fisheye
04. My Dying Drive
05. House of Control
06. Helter Skelter
07. The Last Stand
08. Last Day
09. Burn It All
10. 21st Century Schizoid Man [King Crimson cover]
11. Need
– – – – –
12. The Madness and the Damage Done

Nicméně, koncert samozřejmě nebyl jenom o Munkebym, jelikož i zbytek Shining odváděl fakt skvělý výkon a instrumentálně to bylo skutečně luxusní, což se sice vzhledem ke složitosti muziky dalo očekávat, ale i tak to potěšilo. Snad jediné, co mě malinko dráždilo, byly klávesy, které byly z mojí pozice nepříliš slyšitelné. Zpočátku to platilo i o saxofonu, ale jeho hlasitost se naštěstí poměrně rychle vyspravila. Až na tenhle jeden nedostatek byl ale zvuk jinak čistý a zbylé nástroje byly vyrovnané a zněly parádně.

Dle očekávání se hrálo především z novějších desek. Z čerstvé novinky „International Blackjazz Society“ padla vydatná porce hned pěti ukázek a zbytek dvanáctipoložkového setlistu (viz box na straně) tvořily songy z předchozí dvou počinů „One One One“ a „Blackjazz“. Na jednu stranu to chápu a je to samozřejmě lepší, než když nějaká kapela přehrává furt dokola dvacet roků staré odrhovačky, ale i přesto mě trochu mrzí, že se nenašlo místo ani na jeden kousek z „Grindstone“ nebo „In the Kingdom of Kitsch You Will Be a Monster“. Ale tak co se dá dělat, chápu, že nejde zahrát všechno, a zážitek z koncertu to přece jen nezkazilo.

Z akce jsem tedy nakonec odcházel spokojen, protože finále výborné a vystoupení Shining bylo skvělé. Avšak bez chyby ten večer nebyl. Předně mi fakt krutě nesedly předkapely, a i když v průběhu vystoupení jedné i druhé byli v sále lidi, kteří spokojeně pokyvovali hlavou, já osobně bych se obešel bez obou. Dalším zklamáním byl merchandise, který byl sice poměrně bohatý (ačkoliv – mít novou desku kompletně vyprodanou už ve třetině turné je docela nic moc), ale ty ceny byly fakt brutálně nechutné. Při vší úctě, s malou nášivkou za 250 korun se prostě někdo posral v kině.

Zajímavé bylo i místo konání, které bylo myslím zvoleno dost odvážně, a i když mi do toho nic moc není, docela by mě zajímalo, jestli pořadatel skončil alespoň na nule, protože si dokážu představit, že pronájem Lucerna Music Baru nepatří k nejlevnějším, a vzhledem k té návštěvnosti… I když byl pro jistotu zavřený balkón, asi aby ten dav nevypadal ještě víc naředěný, plocha pod pódiem nebyla ani zdaleka našlapána po okraj ani v průběhu Shining. Neříkám, že to bylo vyloženě prázdné (tipoval, že ty dvě stovky hlav tam asi byly), ale i během hlavního taháku nebyla žádná tlačenice, šlo se v pohodě hýbat a i uprostřed koncertu dojít až do první brázdy. Což o to, pro mě jako pro návštěvníka v pohodě, já se nerad mačkám, ale pro pořadatele to tak hezký pohled asi nebyl…

Nicméně i navzdory tomu, že mám k večeru dost výhrad, ve finále mám z celé akce přece jen pozitivní dojem. Hlavně z toho důvodu, že jsem přišel na koncert Shining a ten byl super, zatímco ty další věci jsem měl stejně buď na salámu (předkapely), anebo nešlo o nic tak zásadního, abych to nepřežil (předražený merch, hnusné pivo… alespoň jsem neutratil tolik).


Leprous, Sphere, Rendezvous Point

Leprous
Datum: 25.10.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Leprous, Rendezvous Point, Sphere

Akreditaci poskytl: pořadatel koncertu

Už je to nějaká doba, co se norští Leprous transformovali z nenápadné libůstky pro pár žánrových fajnšmekrů v uskupení, jež se pomalu, ale jistě stává podstatným hybatelem současného progressive metalu. Jistě, o nějakém velkém průlomu na bázi Mastodon nemůže být řeč, ale jejich význam pomalu narůstá, fanoušků přibývá a kritika poslední dobou také zrovna nešetří chválou. A ačkoliv mně osobně malinko více sedí kompoziční nevázanost a zároveň melodičnost prvních alb, musím souhlasit, že se Leprous daří posouvat se neustále dál a zároveň udržovat specifický nenapodobitelný styl. Proto když bylo ohlášeno, že v rámci evropského turné zahrají i na pódiu pražského klubu Nová Chmelnice, bylo jasné, že tohle vynechat by byla rozhodně chyba. A jak se zdá, rozhodně jsem nebyl sám, kdo měl o večerním programu na neděli 25. října jasno dlouho dopředu.

Leprous s sebou letos přivezli dvě norské smečky — Rendezvous Point a Sphere. První jmenovaná byla kromě žánrové spřízněnosti s Leprous propojena i personálně, neboť kapely sdílí bubeníka Baarda Kolstada, což je mimochodem chlapík, který bubnuje i u Borknagar a ICS Vortexe. A musím smeknout, být schopen takhle precizně odbubnovat většinu večera, to považuji za neuvěřitelné, zvlášť když si člověk uvědomí, že tohle je jen jedna zastávka turné – že to den předtím takhle odehrál v Bratislavě a den nato to takhle bude hrát ve Varšavě.

Co se týče samotného prvního vystoupení večera, jednalo se o muziku v mnohém podobnou hlavní hvězdě, nicméně instrumentálně více sahající i do studnice klasičtější žánrové melodičnosti podporované zejména klávesovými postupy. Stejně tak vokální linky oscilovaly mezi polohami evokujícími takového Jørna Landeho a právě Einara Solberga, zatímco některé rytmické hrátky se nebály zabrousit až někam do djentu. Kytarové party v měkčích pasážích (čemuž také asi pomáhala Baardova charakteristická rytmika) mohly i Leprous místy celkem připomínat. Bylo zde patrné trochu nevyrovnané nazvučení, jež vyzdvihovalo rytmičnost, zatímco klávesové party byly občas podivně nekonkrétní. Nicméně norská pětice (čtyři chlapi a jedna relativně pohledná basačka) si postupně na pódium zvykala, počáteční napětí opadlo a hudebníci si to začali patřičně užívat. Publika bylo stále relativně poskrovnu, nicméně nejeden fanda si spokojeně podupával či pokyvoval hlavou do rytmu. Jako celek navzdory rozpačitému rozjezdu celkem příjemně zabavil, avšak že bych po zhlédnutí setu nějak prahnul po tom shánět si desku, to asi moc nehrozí.

První, co člověku padlo do oka ještě dříve, než spustila druhá předkapela Sphere, bylo odhalení jejich plátna se svítícím názvem kapely. Kdo ví, možná kdyby se to udělalo nějak vkusně, tak by to byl i dobrý nápad, jenomže to se jaksi nestalo. Pardon, nemůžu si pomoct, ale namísto nějaké futuristické sci-fi nálady jsem se spíš cítil jako v casinu či v herně. Jakmile tahle pětice nakráčela na pódium a spustila, bylo jasné, že tohle bude kapku přímočařejší záležitost. Sami svojí hudbu charakterizují jako modern progressive metal, přičemž muzika těží především z kontrastu mezi těžkopádnými riffy a rytmikou typu Meshuggah s growly a pasážemi s čistými vokály. To vše je doprovázeno různými předtočenými syntezátory. Podobná strategie jako takoví Fear Factory, ale zas trochu jinak. Hudebně to sice mělo své momenty, nicméně celkový dojem doprovozen o infantilní vizuálno (to jsem ještě zapomněl zmínit, že basák měl i svůj šestistrunný nástroj opatřen červeně svítícími puntíky) nebyl nikterak valný. Nicméně sál se postupně plnil, a jak se zdá, dost lidem se tahle muzika líbila, a tak byly ovace oproti Rendezvous Point o poznání větší. Někteří již u pódia patřičně provětrali své kadeře a na konci setu si podávali ruku s hudebníky.

Čekání na hlavní hvězdu večera bylo znatelně delší, prostor se již solidně zaplnil, nicméně nějaká tlačenice se naštěstí nekonala a ukořistit místo pěkně vepředu nebyl žádný problém. Došlo k reorganizaci pódia tak, aby se klávesy přesunuly ze strany více do středu scény a Einar Solberg se nemusel schovávat v rohu. A ve chvíli, kdy se setmělo, spustilo několik plochých obrazovek, jež byly do nynějška na scéně jen na překážku, pěkně zpracovaný vizuální doprovod. Na pódium postupně nakráčeli nadějní progresivci a za nadšení nedočkavých fandů spustila „The Flood“. Zvuk místy sice trochu nevyrovnaný, ale fundamenty jsou pevně ukotvené. Klávesy by možná mohly být trochu rozeznatelnější, avšak mé obavy ohledně vokálu byly liché – Einar je to schopen s přehledem zazpívat všechno naživo, případně pokud byl jeho zpěv zvláštní a nekonkrétní, připisoval bych to spíš zvuku, nikoliv jeho schopnostem. Z většiny však myslím, že byl zpěv (a to včetně harmonií s doprovodnými vokály kytaristů Tora Oddmunda Suhrkeho a Øysteina Landsverka) naprosto skvěle zvládnutý. A samozřejmě instrumentace nazaostávala, ba naopak.

Leprous

Následující „Foe“ zvukově sedí solidně, čemuž pomáhá její pomalejší tempo, jasně rytmické momenty a hymnické pasáže s velkolepým Einarovým tenorem. Lidé se přidávají, při letmém pohledu kolem je jasné, kvůli jaké kapele sem přišli. Nadšení v očích, rytmické skandování či zuřivá gestikulace je samozřejmostí.

Následuje zástupce nového alba, „Third Law“, jež celkem pěkně dokládá již zmiňované Einarovy vokální schopnosti, ale i výtečnou souhru instrumentace v perfektně sekaných pasážích. Refrén je, co se týče nového alba, jeden z těch, který se společně se singlovkou (již si pro nás šetřili až na první přídavek) zaryje do paměti asi nejrychleji, díky čemuž zpětná vazba z publika byla velmi solidní. Dále se dočkáme například gradující „Chronic“ a balady „The Cloak“ z dva roky staré nahrávky „Coal“, „Rewind“ a „Red“ z novinky a „Acquired Taste“„Bilateral“. Po velkolepém závěru „Slave“ náhle hudebníci odchází. A člověk už by si zoufal. Je totiž ještě nemálo zásadních pecek, které by bylo skvělé slyšet naživo.

Jenomže žádné strachy. Po chvíli halasného potlesku se norská krev vrací na pódium a pokračuje skvělou svěží singlovkou „The Price“ z novinky. Na tu se pochopitelně musí chytit každý, natož pak srdcaři z prvních řad. Po další dvojici z nového alba přichází ještě skvělá atmosférická „The Valley“. Ta postupně graduje z hypnotického začátku k silnému melodickému instrumentálně sekanému refrénu. A když se po mezihře tento refrén na konci vrátí, v druhé inkarnaci se poslepuje a ve skvělé zvukové harmonii vyvrcholí. Musím však přiznat, že jsem jí kvůli zvuku poznal až po chvíli. Vokály v refrénu občas byly ohoblovány o důležité frekvence a stejně tak klávesy se netěšily zrovna moc dobré čitelnosti, nicméně v průběhu jsem měl pocit, jako by se to zlepšovalo. A ten refrén společně s atmosférou — to bylo neuvěřitelné. Subjektivně jsem si tenhle moment užil snad nejvíc. Navíc atmosféra v prvních řadách postupně mocně gradovala a z těch pár lidí, na kterých bylo vidět, že si tu muziku vychutnávají naprosto na maximum, sálala skvělá nálada.

Jako závěrečný přídavek zazněla ještě výtečně propracovaná desetiminutovka „Forced Entry“. A ačkoliv opět chvilku trvalo se zorientovat, co se vlastně hraje, stěžejní momenty měly skutečně sílu. A hudebníci působili nevyčerpatelně. Bavili nás celý večer a takřka žádný náznak opotřebování. Po triumfální závěru nezbývalo než se rozloučit, uklonit se, podat si ruce s lidmi v prvních řadách.

Pokud někdo od koncertu Leprous čekal jen nějakou chladnou instrumentální ekvilibristiku, doufám, že byl patřičně vyveden z omylu. Vystoupení bylo velmi intenzivním zážitkem. Norové dali na odiv, že jsou naprostými profíky, kteří mají svůj nenapodobitelný styl a přitom každý kousek je svůj a jedinečný. Setlist byl velmi vyrovnaný s jedinou slabinou — jestli se totiž nepletu, nezazněl jediný song z debutu. Je sice jasné, že když kapela jede turné na podporu novinky, tak bude dbát spíš na to, aby skladby z ní zde byly v dostatečném zastoupení. Nicméně alespoň jednu písničku typu „He Will Kill Again“, „Passing“ či „Dare You“ zařadit mohli. Myslím, že by to celek velmi příjemně okořenilo. No, nevadí. Vzhledem k tomu, jak perfektně zahráli, je tohle myslím celkem malicherný detail. Pokud jste si je nyní nechali ujít, důrazně doporučuji tuhle chybu příště neudělat.


Leprous – The Congregation

Leprous - The Congregation
Země: Norsko
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 25.5.2015
Label: InsideOut Music

Tracklist:
01. The Price
02. Third Law
03. Rewind
04. The Flood
05. Triumphant
06. Within My Fence
07. Red
08. Slave
09. Moon
10. Down
11. Lower
12. Pixel [bonus]

Odkazy:
web / facebook

První pohled (Skvrn):

Kdybych měl zahájit střelbu od boku s úkolem určit, kolik let na scéně mají za sebou norští Leprous, asi bych jen neustále míjel. Pětice progresí očarovaných muzikantů totiž zodpovědně klame všemožnými prostředky. Považte onu mladickou vizáž i roky vydání zveřejněných počinů – vždyť prvotina „Tall Poppy Syndrome“ spatřila světlo zemské až v roce 2009. Faktem však je, že příštím rokem budou Leprous již 15 let v hudební pohotovosti a sousloví mladá kapela, které se kolem Norů neustále točí, už asi nebude úplně košer. Jeden by mohl namítat, že sestava se několik let usazovala a zrod současných Leprous přišel až o pár let později. Nicméně ne, zamítá se. Mimo bubeníka Baarda Kolstada zbylá trojice pobývá v Leprous již přes 10 roků a od věci zkrátka nebude mluvit o kapele v těch nejlepších možných hudebních letech.

Leprous jsem se setkal někdy v roce 2013, tedy v době, kdy vycházelo „Coal“, třetí řadové album. Tehdy jsem však měl s tímhle uhelným přírůstkem docela problém a jal jsem raději naposlouchávání „bilaterální“ houbařiny. A ačkoliv jsem za nějakou tu dobu jakžtakž proniknul i do problematického „Coal“ a dokázal ocenit jeho kvality, „Bilateral“ mám dodnes raději, byť ne na úrovní nějakého bezbřehého adorování. Čekat od „The Congregation“ úplně málo tak nebylo na místě. Že jsou Leprous schopni hrát hodně vysokou hru, se ukázalo už v minulosti, a zvědavé pohledy tak spíš než na kvalitu směřovaly na volbu výraziva, jež mělo Nory posunout v rámci progresivního písečku zase o kousek dál či alespoň jinam. A povedlo se. „The Congregation“ je skutečně někde jinde než poslední dva záseky, avšak zároveň ne natolik, aby člověk neměl šanci uhodnout, kdo že za touhle větší hodinou hudby vězí. Tudíž kdo měl Leprous za progové exhibicionisty a vokál Einara Solberga za ukňučené lálálování, názor nezmění, ruce pryč.

„The Congregation“ je docela dlouhé a i díky jednoskladbovému bonusu úspěšně atakuje hranici 70 minut. V kombinace s progresivní komplikovaností tedy délka, jež na papíře vypadá jako skvěle provedená sebevražda. Jenže chyba lávky. „The Congregation“ má velmi přímočarý charakter, výborně leze do uší a oněch 70 minut ubíhá pocitově neskutečně rychle. Leprous zanevřeli na sofistikovanější kompozici celku a všechny karty vsadili na jasně slyšitelnou snahu o písňovitost. Novinku nelze vnímat jako monolitický tok, dynamický celek s jasně vymezeným začátkem a koncem. „The Congregation“ je zkrátka sbírka dvanácti přístupných písní obdařených silnými refrény a zpěvností. Možná se nabízí nějaké to hudrování nad ústupky a opuštění progového hračičkování, ale vězte, není to třeba. Leprous v tomto ohledu neslevili ani o krkolomný akord a polyrytmus, spíše naopak. Zatímco v rámci celku kapela svou tvář zpřístupnila, ve vrstevnosti jednotlivých kompozic se šlo spíš opačným směrem. A zdá se, že v tomto ohledu jsou Leprous nevyčerpatelní. Pohybují se však v navzájem blízkých teritoriích, čímž se dostáváme k dalšímu význačnému znaku desky. Celistvost. Celé to drží bezvadně pohromadě, nic není navíc, a přesto jsou jednotlivé dílky bezpečně rozeznatelné a samoksichtoidní. Přesně tak to má vypadat.

Vzhledem k relativní přístupnosti materiálu jsem byl po nějakých pěti posleších unešen a bez ostychu desce hledal vyhřáté místo v první pětce letošního hudebního nadělení. Žel přímočarost brzy začala ukazovat i svou stinnou stránku a místo zařazování desky do ročníkových žebříčků jsem začal přemýšlet o její trvanlivosti. Zanedlouho jsem nechal i toho, „The Congregation“ odložil a bylo jen na něm, zda mě vrátí do původně nadšené nálady. Po nějakém měsíci uzrávání nakonec musím říct, že se to z velké části povedlo. Asi byl můj „hrr“ přístup až příliš barbarský a album vyžadovalo trochu jiné zacházení. Teď už je opět všechno v pořádku. V nenávratnu je pocit pouhé recenzentské povinnosti. Znovu totiž mohu mít z „The Congregation“ také radost. Byť ne bezbřehou.

Jak již padlo v předešlých řádcích, jednotlivé písně jsou si poměrně podobné, a přesto má každá něco do sebe. Všemu vede propracovaná, avšak poměrně čitelná rytmika, moderní pojetí kláves a především vokál, jenž celou desku perfektně protkává. Chápu, že kdekomu Solbergova pěvecká poloha nesedne. Že je to exhibice. Že je to výplod nabubřelého ega. Ale, vážení, do té muziky ten zpěv prostě skvěle padne a co se týče objektivních kvalit, tak ani tady není co řešit. Jednoduše extratřída. Solberg si to v mnohých pasážích dělá složitějším, než by bylo nutno, ale i tak jeho projev zůstává velmi svěží a naprosto nenucený. Živě to pak bude zatracená výzva.

Leprous

Výrazně vybočujících songů je jen pár, tudíž pojďme na ně. „Rewind“ je paráda a rozhodně jedna z nejlepších skladeb na desce. Progový klenot plný hravých kláves – krajané Shining jsou blízko – a hlavně bicích. Co tady Kolstad vyvádí, plně odstřeluje celých 7 minut do těch nejvyšších pater progové scény a ten konec, ten ani nejde popsat slovy. Solberg se od Ihsahna hodně naučil a teď to i bravurně prodává. „Within My Fence“ nenápadně demonstruje sílu Leprous jako skladatelů. Neskutečně chytlavá věc, která je citlivě ukončena již po třech minutách. Ani vteřina navíc, žádné natahování, jen pár minut intenzivní údernosti. Když se další uličky ukážou být slepými, proč je násilím probourávat. Stejná slova pak můžu aplikovat i na závěrečnou „Pixel“, která si, netuším proč, vysloužila titul bonusové písně. Jeden z nejlepších kousků by prostě měl být náležitě vidět.

S úderem prvních tónů „Slave“ se celková nálada desky posouvá trochu jinam. Hraje se na melancholičtější notu, kterou neshodí ani chrlení progresivních zapeklitostí. Vyvrcholení zadumanějšího výrazu však přichází až posléze. To se už chopí slova zpočátku pochmurnější dvojice „Moon“, „Down“, přičemž obě jmenované ve svých závěrech sklouznou zpět k zaběhlé koketnější náladě. Odmyslíme-li si bonus „Pixel“, celou desku uzavírá „Lower“, jež se drží podobného schématu jako posledně jmenované kolegyně. Tady je ovšem onen kontrast mezi zamyšleností a živelnými refrény ještě mnohem markantnější a slavnostněji znějící závěr bych si dokázal jen těžko představit. A opět, ten zatracený bonus. „Pixel“ je sama o sobě skvělá, avšak na konci desky působí kontraproduktivně a pečlivě budovaný závěr s ještě větší pečlivostí devastuje.

Jsme na konci. Leprous mají na svědomí vyzrálou nahrávku plnou chytlavých skladeb, skvělých instrumentálních nápadů i bezchybného vokálu. Ve všech těchto disciplínách Norové excelují. Doteď by bylo vlastně úplně všechno v pořádku. Cítím však, že k dosažení úplně nejvyšších met, tedy těch devítek, desítek z deseti, co kolem mě poletují, „The Congregation“ ještě něco shází. Osobně trochu postrádám takový ten pečlivě rozvíjený koncept, který by celé představení zarámoval a vtiskl mu osobitou tvář. Novinka totiž nenabízí převažující náladu a vášeň – pro smutek, radost, zadumanost, sdílnost. Všechny tyto pocity vedle sebe hádavě stojí mnohdy na prostoru několika desítek sekund a právě tento fakt mi brání „The Congregation“ zařadit do té nejvybranější společnosti. Jinak ale nechci končit negativně, protože to si Leprous nezaslouží. „The Congregation“ je totiž primárně skvělá deska bez vaty a těch pár „ale“ je už jen velmi subjektivních.


Druhý pohled (Zajus):

Leprous považuji za jednu z nejoriginálnějších kapel současného metalu. Obvykle označuji za originální už jen nápadité směsice dosud oddělených hudebních směrů, jenže Leprous jsou originální na hlubším stupni, protože nejen míchají (což dělají také), ale i vytvářejí. Jestliže „Bilateral“ byla naprostá perla, „Coal“ už mě tolik neoslovilo, i když kvalitu mu upřít nešlo. A ačkoli se mi novinka „The Congregation“ zdá být hudebně bližší právě ke „Coal“, jde o jednoznačný návrat do formy a další skvělou desku těchto norských talentů.

Leprous - The Congregation

„The Congregation“ kloubí hned několik novátorských prvků. V první řadě je to netradiční práce kytar, kdy z jednotlivých přerušovaných nárazů do strun vznikají koherentní melodie, jejichž síla je až překvapivá. Tato skutečnost prostupuje celou deskou, jako příklad si můžu vybrat nádhernou „Red“, jejíž instrumentální část v druhé polovině je až nečekaně emotivní. Druhým důležitým prvkem, který však prvnímu předchází, je netradiční rytmika. Znát je to i na bicích, za nimiž sedí nový bubeník, který svou hrou, spoléhající často na ohromnou roli činelů, dává hudbě Leprous nadpozemské vyznění. Vše pak korunují všednější, přesto zajímavé záležitosti, jakými je třeba Solbergův zpěv či ne úplně běžné prolínání kláves a kytar.

Jestliže jsem svou neoblibu „Coal“ vysvětloval přílišnou složitostí alba, „The Congregetion“ není o nic jednodušší. Vše navíc umocňuje výrazně delší stopáž, bezpečně přesahující hodinu hudby. Přesto mi „The Congregation“ poměrně rychle učarovalo a každý další poslech mě do něj zavrtává hlouběji. Leprous si tak připisuji na krátký seznam mladých kapel, které mají našlápnuto k legendárnímu statusu.


Svadilfare – Krig i kunst

Svadilfare - Krig i kunst
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 22.3.2015
Label: Naturmacht Productions

Tracklist:
01. Fordoemt av den svake normal
02. Naar det indre svartner
03. Evig motstand i eit dyrerike
04. Alt vinden stryker
05. Foedt i feil tid
06. Total hjernevask
07. All Religion Must Die
08. Den er slaktet, men ei foraktet
09. Liket i Svartediket
10. Soga
11. Despair, Depression and Contempt

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Naturmacht Productions

S muzikou norského projektu Svadilfare jsem se prvně setkal prostřednictvím předcházející desky „Makt til uskyld“, jež vyšla v říjnu 2013. Musím však říct, že jsem si z toho tenkrát na zadek zrovna nesednul. „Jednoduše to není žádný zázrak,“ napsal jsem v dobové minirecenzi. Šlo o vcelku poslouchatelný, ale jinak tuze neobjevný syrový black metal ve středním tempu. Přesně takový ten druh hudby, která se dá bez sebemenších problémů strávit, ale o tom, že by vás to duševně nějak obohatilo, se nedá mluvit ani v nejmenším.

Uběhl nějaký ten pátek, dokonce uběhlo i pár sobot a nedělí, a Svadilfare se hlásí opětovně o slovo – tentokrát se svým celkově třetím dlouhohrajícím počinem, jehož název zní „Krig i kunst“. Přestože ve mně „Makt til uskyld“ žádný hluboký dojem nezanechalo, nakonec jsem se rozhodl dát Svadilfare ještě šanci na reparát – když nic jiného, aspoň mě ta muzika posledně neznechutila, tak nakonec proč ne.

Nejprve však menší představení, co že je Svadilfare vlastně zač. Jedná se o osobní jednočlenný projekt jistého Ildsinta, též známého jako Svartmunin. Není to žádný velikán black metalové scény – ostatně nejvíc toho prozatím dokázal právě se Svadilfare. Dále se podílel ještě na dvou dalších skupinách (už ne jednočlenných), jmenovitě Gandreid a Blodstaur, které mají obě na kontě po jednom albu. Nicméně ta deska prvních jmenovaných je na tom podobně jako Svadilfare, a to jak hudebně, tak i kvalitou – jednoduše takový průměrný syrovější black metal. Fakt, že Blodstaur jsem při takové konstelaci prozatím neměl chuť zkoušet, vás asi nepřekvapí.

Nastala s vydáním „Krig i kunst“ nějaká změna, ideálně k lepšímu? Inu, vlastně spíše ne. „Krig i kunst“ mi sice přijde o něco lepší než „Makt til uskyld“ (a vlastně i lepší než „Nordens skalder“ od Gandreid), ale až takový propastný rozdíl, aby šlo prohlásit, že to musíte slyšet, než umřete, to vážně není.

Nejzákladnější gró hudby samozřejmě zůstalo neměnné, tudíž i v případě „Krig i kunst“ je hlavní náplní placky syrový severský black metal v povětšinou středním tempu. Ten hlavní důvod, proč je tentokrát výsledek o něco lepší než posledně, je ten, že novinka disponuje o něco málo silnější atmosférou. Ne vyloženě silnou, ale některé momenty jsou stále relativně povedené a stačí to k tomu, aby se nahrávka dala bez újmy na zdraví poslechnout. Tu a tam se vyskytnou poměrně dobré kytarové melodie (například „Naar det indre partner“, „Alt vinden stryker“ nebo „Soga“) a nic moc se nedá namítat ani proti občasným klávesám v pozadí. I když… mohly by být přece jen o chlup výraznější a vlastně by možná neškodilo, kdyby se vyskytovaly o něco častěji, protože jich tam je vlastně minimum, i když to byl asi záměr.

Album však obsahuje i některé slabší songy. Mě osobně suverénně nejvíc dráždí šestá „Total hjernevask“, z jejíchž některých pasáží páchne tak okatá inspirace deskou „Stormblåst“ od Dimmu Borgir, až to nemá daleko k vykrádání. Ono obecně jsou z toho trochu cítit staří Dimmu Borgir bez kláves, ale zrovna v téhle písničce je to nejkřiklavější.

Úplně největším problémem „Krig i kunst“ je však dost nesmyslně přepálená délka, která i s bonusem „Despair, Depression and Contempt“ dosahuje strašidelných 65 minut. Samotným obsahem je však tohle deska, jejíž hrací doba by „správně“ měla lehce přesáhnout půlhodinku. Díky stopáži je i těch několik solidnějších nápadů zbytečně roztahaných a ve druhé půli už se „Krig i kunst“ slévá v amorfní masu syrové kytary a jakoby chladných melodií. Ta přítomná atmosféra není ani omylem tak působivá, aby dokázala utáhnout více jak hodinu času, takže ve finále tou stopáží trpí i ona, protože je prostě naředěná.

Inu, řekněme si to upřímně – „Krig i kunst“ má fakt daleko do nějakého opusu a žádný „masterpiece“, jak visí na aktuální úvodní fotce Facebooku Svadilfare, to není ani omylem. Musím sice uznat, že je novinka hudebně o něco lepší než její předchůdce a že sračka to zase není, jenže když na druhé straně stojí těžce neodhadnutá délka, naředěnost materiálu, okatá inspirace u známějších jmen a fakt, že jakýkoliv pokus o vybočení se míjí účinkem a spíš dojem kazí (viz závěr „Soga“), tak to stále znamená album, které člověk může s klidným srdcem nechat plavat. Jednoduše řečeno – čistý průměr.


Solefald – Norrønasongen. Kosmopolis nord / World Metal. Kosmopolis sud

Solefald - Norrønasongen. Kosmopolis nord
Země: Norsko
Žánr: atmospheric / avantgarde metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. Norrønaprogen
02. Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)
03. Norskdom
04. Norrøna: Ljodet som ljoma
05. Songen: Vargen


Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

Země: Norsko
Žánr: avantgarde / metal / world music / electronica
Datum vydání: 2.2.2015
Label: Indie Recordings

Tracklist:
01. World Music with Black Edges
02. The Germanic Entity
03. Bububu Bad Beuys
04. Future Universal Histories
05. Le soleil
06. 2011, or a Knight of the Fail
07. String the Bow of Sorrow
08. Oslo Melancholy

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Je snad údělem avantgardních a progresivních kapel se neustále vyvíjet? Na jednu stranu asi ano, ale ve skutečnosti je to spíš naopak – spíš těm kapelám říkáme avantgardní, protože jdou neustále kupředu, než že by šly kupředu, protože „jsou avantgardní“. Jistě, i v těchto žánrech jsou skupiny, které se postupem času vydaly na cestu „progresivního“ rutinérství, ale o to víc jsou pak sympatičtější ti hudebníci, kteří dokážou překvapovat, posouvat se ve své tvorbě dál a být v tom dobrém slova smyslu hudebně blázniví. Jenže… co když je další krok vývoje krokem vedle? Stále máme tleskat?

Norské duo Cornelius JakhellnLazare Nedland, společně známé jako Solefald, má za sebou množství velice zajímavé muziky a bezesporu i několik excelentních alb. Mám-li mluvit sám za sebe, pak mým největším favoritem v jejich diskografii je (pro někoho možná překvapivě) dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“. Obecně jsem si však dokázal užít skoro vše od nich včetně donedávna poslední desky „Norrøn livskunst“, jež vyšla koncem roku 2010. Po vážné severské atmosféře tehdy byli Solefald víc praštění a hraví, a i když se tohle album u spousty lidí nesetkalo s příliš velkým nadšením (alespoň takový jsem z toho měl v době vydání pocit), mě poměrně bavil i tento počin, přestože k vrcholům tvorby nepatří ani zdaleka.

Neměl jsem tedy důvod se netěšit na další dávku norské avantgardy, již si Solefald připravili na přelom loňského a letošního roku v podobě dvou provázaných počinů. Bohužel to však tentokrát musím být já, kdo kroutí hlavou – ačkoliv jen u jedné z těchto dvou nahrávek. EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ a deska „World Metal. Kosmopolis sud“ jsou již na první pohled spjaté – svými názvy, svými přebaly a i jakýmsi pomyslným konceptem hudebního zeměpisu, kdy se onen neřadový počin nese v duchu severské zádumčivosti a ten řadový v duchu jižní hravosti – a přesto jsou oba ve finále zcela odlišné. A to i tím, jak je vnímám.

Jak vám již asi došlo, jedna z obou nahrávek se mi opětovně líbí a Solefald mi na ní připadají takoví, jaké je mám rád – poutaví. Naopak z té druhé – přestože není v jádru špatná – jsou mé pocity velice rozporuplné. Otázka zní: která je která? Začněme chronologicky… a pozitivně…

EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ vyšlo už na podzim loňského roku a původně, ještě před jeho vydáním, jsem jej považoval za pouhý předkrm před dlouhohrajícím obědem „World Metal. Kosmopolis sud“. Pravda je však nakonec trochu jiná a v mých očích se jedná o samostatný a plnohodnotný (možná ne formálním označením EP, ale hudebně určitě) počin a vlastně si myslím, že je až škoda, že bylo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ „degradováno“ na pouhé minialbum, jelikož i svou délkou přes 37 minut se nejedná o žádnou jednohubku. Fakt, že polovinu stopáže netvoří „čistí“ Solefald, ale kolaborace s jinými umělci, tomu dle mého nijak nebrání.

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je seversky chladné, plné mlhavé atmosféry a skandinávských nálad. V tomto ohledu mi počin nápadně připomíná právě zmiňovanou fantazii v podobě „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“ a „Black for Death: An Icelandic Odyssey Part II“ – zejména tu temnější „černou“. Ostatně – asi ne náhodou se zde nachází píseň s názvem „Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“, tedy kus volně navazují na obě zmiňovaná alba a na song „Waves Over Valhalla (An Icelandic Odyssey Part III)“„Norrøn livskunst“.

Na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jsou Solefald relativně monotónní, ale tím, že v každé skladbě s výjimkou úvodní „Norrønaprogen“ vlastně celou dobu opakují jeden ústřední motiv, kolem něhož postupně budují další nápady a rozvážně si hrají s detaily, celý počin ohromně graduje. S každou minutou atmosféra houstne a Solefald jsou v tomto podání doslova strhující. Paradoxně nejslabší písní je zde právě úvodní „Norrønaprogen“, kde se těch nálad vystřídá víc a Norové přecházejí mezi temnější severskou náladou a uvolněnějšími pasážemi, nicméně je to stále velice dobré, a i když bych si ony volnější momenty klidně odpustil, nemám s tím až takový problém a ty zadumanější minuty jsou skvělé. Poté už ale začne doslova koncert a co skladba, to doslova skvost.

„Det siste landskap (An Icelandic Odyssey Part IV)“ dýchá pohanským severem i přes tepající rytmiku s feelingem elektronických žánrů. Skvělá zasmušilá minuta a půl „Norskdom“ pak uzavírá vlastní stranu Solefald, aby nastoupila druhá část EP, v níž Norové páchají spolupráci s formací Sturmgeist & The Fall of Rome. „Norrøna: Ljodet som ljoma“ s industriálně-noisovým backgroundem i „Songen: Vargen“ s fenomenálním ústředním motivem vyšly na plný počet bodů a jedná se o úžasné skladby, jejichž poslech mě snad nikdy nepřestane bavit. Nutno zmínit jistě i to, že je navíc celé minialbum dechberoucí po vokální stránce… sice je pravda, že zrovna v tomto byli Solefald vždy dobří, ale na „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi zpěvy přijdou snad ještě působivější než kdykoliv dřív – a to je hodně co říct. Jednoduše řečeno – úžasná nahrávka.

Po něčem takovém jsem se pak na poslech „World Metal. Kosmopolis sud“ těšil opravdu dost, ale nemohu si pomoct – v tomto případě jsem naopak odešel poměrně zklamaný. Deska je totiž takřka pravým opakem EP. Ta tam je zádumčivost a trpělivě budovaná atmosféra – na jejich místo nastoupila hravost, experiment a palba různých motivů, vlivů i žánrů. To samo o sobě není problémem, přesto jsem „World Metal. Kosmopolis sud“ jaksi nedokázal přijmout. Nějakým způsobem si nemůžu pomoct, ale jaksi mi dělá obtíže brát to album „vážně“. Zvláště vedle seriózního „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ mi totiž „World Metal. Kosmopolis sud“ přijde spíš jen jako taková… inu, jen hříčka. Mám z toho pocit, jako kdyby si Solefald jednoduše chtěli zablbnout a nic víc.

Hned první „World Music with Black Edges“ je v tomto případě ukázkovým příkladem, který dělá svému názvu čest. Solefald zde míchají svůj typický rukopis, avantgardní metal, skoro až EBM spodky, čistokrevnou world music i vyloženě prosluněné pasáže, jež mi zní trochu jako „I wanna go to the Cabana party“„Solskinnsmedisin“ od Trollfest. Podobně pokračuje i „The Germanic Entity“ – a opět je to místy malinko přeplácané (a to říkám jako někdo, kdo nemá problém s avantgardní smrští, dává-li mu smysl). Některé motivy jsou skvělé, obecně mě baví závany elektroniky, které jsou vážně „echt“, žádný pseudo-„industrial“, jak se to v metalu kolikrát nosí. Snad jen tu dubstepovou pasáž si Solefald odpustit mohli. Nicméně nakonec jsem si na to vše i přes dílčí výhrady dokázal zvyknout – stejně jako na snad nejšílenější „Bububu Bad Beuys“, jež zní jako avantgardní Solefald, world music, elektronika, noise rock a trochu drog zamíchané do jednoho kotle.

To hlavní, kvůli čemu mě „World Metal. Kosmopolis sud“ nakonec zklamalo, přichází až vzápětí a paradoxně v písních, v nichž už se Solefald relativně uklidní. Po ujeté jízdě v podobě prvních tří skladeb je totiž zbytek alba… prostě nevýrazný. Třeba „Future Universal Histories“ není vyloženě špatná, ale je to prostě takový Solefaldovský standard a v rámci tvorby kapely zcela neviditelný kus. V „Le soleil“ se sice na scénu vrací nějaká ta world music, ale už to prostě není ono. Jediná píseň, jež mě v druhé části alba dokáže trochu vytrhnout z letargie, je šestá „2011, or a Knight of the Fail“, která má několik skvělých nápadů, ale sama samotinká už toho moc nespraví. Možná ještě (už jen dle názvu) melancholická „Oslo Melancholy“ na úplný závěr není zlá, ale ta již plní spíše roli outra a navíc se od čtveráckého zbytku „World Metal. Kosmopolis sud“ výrazně odlišuje svou umírněností a minimalismem.

Solefald

Obecně vzato je „World Metal. Kosmopolis sud“ stále v nadprůměru, jelikož Solefald patří mezi tak dobré kapely, že i ve své slabé chvilce jsou vlastně stále dobří. Nic to ovšem nemění na faktu, že v podstatě polovina desky mi přijde poněkud nevýrazná a ta druhá je zas naopak místy přeplácaná. Ve finále je tedy „World Metal. Kosmopolis sud“ albem spíše zajímavým než skutečně dobrým, nicméně i tak se vlastně stále poslouchá v pohodě. Jen jej bohužel budu muset zařadit k tomu slabšímu z dílny Solefald. Zato u dechberoucího EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ to vidím přesně naopak, protože to se v mých očích může bez obav postavit po bok čehokoliv, co Norové vydali v minulosti.


Druhý pohled (Ježura):

Dvojici novinek, které Solefald uklohnili po několika letech studiového mlčení a které pojí společný titul „Kosmopolis“, jsem očekával se stejnou zvědavostí jako snad každý fanda avantgardního metalu, toho norského zvláště. Když spatřilo světlo světa EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, navdory dílčím momentům, které mi dost imponovaly, se mi tohle dílko do vkusu zkrátka netrefilo. Neříkám, že jsem se nějak zvlášť snažil do jeho tajů proniknout, ale prostě se stalo a právě tohle je důvodem, proč se moje povídání omezí pouze na plnokrevnou řadovku. S tou to u mě dopadlo naštěstí o dost lépe, přesto ale nemohu říct, že by mě „World Metal. Kosmopolis sud“ zase nějak uhranulo.

Vysoká úroveň se „World Metal. Kosmopolis sud“ v žádném případě upřít nedá a rozhodně nemám v úmyslu se o to snažit. Solefald zde předvádějí další evoluci svého typického rukopisu, který tentokrát obohatili velmi znatelným vlivem world music a dokonce elektroniky. Obojí jim funguje, fúzi novinek s black metalovějšími kořeny zvuku kapely se povedlo provést vkusně a nenásilně a deska je bohatá na momenty, které se místy pohybují až v hájemství pojmů jako fenomenální a podobných. S tím se ale pojí i jeden dost zásadní zápor – nevyrovnanost. Zatímco skladby jako „2011, or a Knight of the Fail“, „Oslo Melancholy“ nebo třeba šílená ale děsně návyková „Bububu Bad Beuys“ fungují výborně a drží pozornost od začátku do konce, jinde to až taková sláva není. Nejvíc mi vadí „Le soleil“ a až na ony skvělé momenty mi úplně nesedla ani dvojice „The Germanic Entity“ a „Future Universal Histories“.

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud

V čem je problém? Obecně by to šlo zahrnout pod zmiňovanou nevyrovnanost, ale nakonec mi z toho vykrystalizovalo něco konkrétnějšího. Nesedí mi občas docela dlouhé či početné pasáže, kde se od čistokrevné hudby ustupuje spíše k přednášení textu na pozadí jakéhosi obskurního muzikálního podkladu, a tohle když se dá dohromady s všudypřítomnou world music, moje pozornost pádí někam do dáli jen proto, aby ji vzápětí strhl další z náhle se objevivších skvostných obratů.

Nechci aby to vypadalo, že je „World Metal. Kosmopolis sud“ takových zhůvěřilostí plná. Je tomu spíše naopak, většina desky mě přinejmenším baví, pokud z ní tedy rovnou nejsem úplně na větvi, a když se to dá všechno dohromady, Solefald se pořád pohybují na úplně jiné úrovni než většina „normálních“ kapel. Problém je jen a pouze v tom, že si CorneliusLazarem sami nastavili laťku tak vysoko, že ji „World Metal. Kosmopolis sud“ alespoň v mých očích není schopna tak docela překonat. Je to tedy velice dobré, místy fantastické a jinými místy poněkud divné, dosavadních poslechů však rozhodně nelituji a desku si čas od času zcela dobrovolně pustím. Jenže i když si nemůžu a ani nechci hrát na znalce diskografie Solefald, faktem zůstává, že třeba předchozí „Norrøn livskunst“ mě jako celek bavilo zkrátka víc.


Třetí pohled (Kaša):

Solefald to s mou maličkostí mají zatraceně těžké. Jejich poslední alba, kam řadím ta, jež následovala po „Red for Fire: An Icelandic Odyssey Part I“, vždy se zájmem vyhlížím a na jejich poslech jsem zvědavý. Bohužel i navzdory mé neutuchající snaze to po chvíli vzdávám a po pár pokusech každý nový počin odkládám s názorem, že tvorbu téhle dvojice prostě a jednoduše nikdy nepochopím.

Stejně jako kolega v hlavní recenzi bych i já měl začít chronologicky dle data, což znamená vyjádřit se pár větami k EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“, nicméně já to mám s těmi Solefald tak nějak jinak, takže začnu pozpátku.

V případě „World Metal. Kosmopolis sud“ jsem doufal, že se na našem dosavadním, značně odtažitém vztahu konečně něco změní, ale bohužel se tak opět nestalo. Vím, že je to v jádru chytrá hudba a tvorba dvojice Cornelius/Lazare obsahuje spoustu skvělých momentů. Stejně tak vím, že papírově by se mi to mělo zatraceně líbit, protože některé dílčí momenty jsou vážně skvělé, ale tvorba těchto Norů mě nechává i nadále zvláštně chladným.

Solefald

Jasně, najdou se i výjimky, jimiž jsou na „World Metal. Kosmopolis sud“ hned úvodní „World Music with Black Edges“ a „Future Universal Histories“, jež jsou vážně skvělé, ale v celé délce 50 minut si tento počin nedokážu náležitě užít. Oproti minulému „Nørron livskunst“ jsou Solefald méně blackoví, což se mi líbí, ale i navzdory žánrové otevřenosti a spájení zdánlivě nespojitelného je budu mít ve škatulce zajímavých uskupení, jejichž hudba mi přijde nudná a přeceňovaná. Bohužel.

Protože jsem měl nemalé množství času, aby si nahrávka tak nějak sedla a do vydání recenze od sepsání hodnocení uběhlo hezkých pár měsíců, tak jsem ji nedávno oprášil, hezky si ji pustil do uší a čekal, zda se něco změní. Je tady z mé strany však další bohužel a musím trvat na hodnocení ve svém předchozím odstavci, protože ať se snažím sebevíc, tak „World Metal. Komopolis sud“ ve mně nevzbuzuje až na krátké momenty a dílčí prvky žádné větší emoce a tak nějak kolem mě proplouvá, aniž by mě nutilo vytvořit si k němu vřelejší vztah, takže prohlašuji, že to vzdávám.

Vzhledem k tomu, jakým způsobem mě zaujalo plnohotné album, tak jsem usoudil, že naposlouchávání EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ je pro mě ztráta času, protože soudě dle krátkých ukázek, které (jakkoli znějí značně odlišně od nabídky dlouhohrající desky) mě prostě a jednoduše nezaujaly.

Tohle asi vážně není hudba, kterou bych byl schopen docenit, a pokud Solefald předvádí umění, tak je na mě asi až příliš velké a sofistikovaně skryté.


Čtvrtý pohled (Atreides):

Po čtyřech letech čekání mám před sebou další nadílku od pošukané dvojice CorneliusLazare. Co vám budu povídat – těšil jsem se zatraceně moc. Obě části „Islandské odysey“ jsem si zamiloval jen krátce předtím, než jsem se seznámil s posledním (a rovněž silným) počinem „Norrøn livskunst“, a postupně se prokopal i ke starší tvorbě. K té se Solefald na „World Metal. Kosmopolis sud“ navrací. Při prvním poslechu jsem si mimoděk připomněl moment, kdy jsem prvně slyšel dvoudílný opus „An Icelandic Odyssey“ a inkasoval neskrývanou ránu pěstí, která mě zařezala hodně hluboko do křesla. Tentokrát to bylo spíš lehké proplesknutí a připomenutí, že by to nebyli Solefald, kdyby opět nepřišli s naprostým úletem. Po „Norrøn livskunst“ (novince předcházející EP „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ se mi z nějakého důvodu prozatím úspěšně vyhýbá) se kapela hnula směrem mně velice sympatickým – jak napovídá název desky, letos je to opravdu hodně „world“.

Mix black metalu, world music, orchestrálních aranží a zběsilé elektroniky je neustále v pohybu. Neustále víří v okolí, tu útočí silou tornáda, tu protančí v lehkém tříčtvrťovém taktu, aby následně přerostl v monument, jenž se samovolně zbortí přesně ve chvíli, kdy dosáhne vrcholu, a následně je překryt dalším motivem. Solefald se občas potýkají se stejným problémem jako poslední dílo Dødheimsgard – přemíra nápadů, které by mnohé spolky stěží nashromáždily na dvou, třech albech, skotačí do uvolněných rytmů i ostřejších pasáží na ploše pouhých 50 minut. Kompozice jednotlivých písní, jakkoliv proměnlivé a nestálé, sice drží poměrně fortelně při sobě a rozhodně to není taková magořina jako „A Umbra Omega“, nicméně v porovnání s vlastní tvorbou je „World Metal. Kosmopolis sud“ asi tak o sto koňských délek dále vstříc chřtánu chaosu, takže zkousnout tenhle šílený parádemarš může být pro někoho seriózní problém.

Zejména práce kytar a hlasivek obou vokalistů však stále dává vzpomenout, že i po dvaceti letech existence a slušné řádce alb to jsou pořád Solefald. Pestrá paleta vokálů zahrnující poctivě nachlazený chraplák i čisté vícehlasy je zkrátka jejich trademark a spolu se skvostnými kytarovými riffy zároveň jedna z toho mála jistot, které při prvních posleších obdržíte, neb ve všem ostatním vás deska zkrátka hodí po hlavě do vody. Když se však začnete do „World Metal. Kosmopolis sud“ nořit hlouběji, přehrabovat se ve stále nižších patrech barvité megapole nasáklé avantgardou, uměním a zběsilou vizí budoucnosti, dostanete se prostřednictvím některých motivů a zmínek v textech až k prvním deskám, které tam někde hluboko stále dýchají a žijí svým vlastním životem.

Právě z textů pramení myšlenkový oblouk spojující starou tvorbu satiricky odrážející psycho-sociálno, deviace člověka i společnosti a další jevy spojené s hektickou post-modernitou a urbanismem, s posledními alby, v nichž se objevuje typicky „Solefaldí“ uchopení severských mýtů a později i důraz na rodný jazyk. „World Metal. Kosmopolis sud“ propojuje obé v jeden celek právě prostřednictvím jazyka. V písních se vzájemně prolíná angličtina s norštinou a celé to funguje přirozeně a samovolně, nejvíc asi v (písni poměrně příznačného názvu) „The Germanic Entity“. Obecně jazyková stránka alba je poměrně zajímavá, v „Le soleil“ dokonce norštinu konfrontuje nikoliv angličtina, ale francouzština, a dvě odlišné pojetí symboliky Slunce neodráží jen jazyky, ale i hudba, která se směrem k závěru stále více rozchází v závislosti na tom, jaký jazyk má zrovna slovo.

Pokud si mě novinka poměrně rychle získala díky ujeté hudební stránce (a zejména díky pošahanosti „Bububu Bad Beuys“), jsou to právě výše zmíněné detaily, které mohu objevovat a díky nimž mě deska stále baví i po tak dlouhé době od vydání. „World Metal. Kosmopolis sud“ zkrátka nešediví a i přes občasnou chaotičnost a nekonzistenci způsobené dvojakou povahou stále roste s každým dalším detailem, který se mi v její zběsilé konstrukci podaří najít. Po hudební stránce mě z letošní avantgardy Dødheimsgard přece jen baví o něco víc, nicméně Solefald se vytasili s jedním z nejlepších alb roku a opět jednou překonali sami sebe. Bravo!

Solefald - World Metal. Kosmopolis sud


Pátý pohled (Skvrn):

Solefald jsou mému srdci velmi blízcí. A víte co, ty karty vyložím hned na stůl, úhybné manévry nemají smysl. Solefald jsou zkrátka srdcovka číslo jedna. Je to fakt, který již nějaký ten rok žije svým životem a zdá se, že do stárnutí se mu nechce. Navzdory některým klopýtnutím, navzdory absenci bezchybného alba, k němuž bych neměl objektivních výhrad. To jen tak pro to počáteční ujasnění, proč že já ty Solefald neplísním, jak bych sem tam měl, a proč je i přes to případné plísnění dokážu chválit a výsledný výtvor s chutí poslouchat.

V krátkosti zpět do roku 2013. V té době to se Solefald nebo alespoň s jejich chystanou deskou vypadalo podobně jako s tou od kolegů Arcturus. Převažovalo ticho, nejasnosti. V případě Solefald se objevily alespoň nějaké informace o názvu a konceptu desky – prý cosi kosmopolitního. Již za nějaký rok bylo vše mnohem konkrétnější. U kosmopolity se zůstává, naopak nahrávka nebude jedna, ale hned dvě. Rok 2014 ve znamení minialbové oťukávanané, rok 2015 pak plně v režii očekávaného dlouhohrajícího nášupu. „World Metal. Kosmopolis sud“ je rázem nejočekávanější deskou roku. Nikoli Enslaved, nikoli Dødheimsgard, ba dokonce ani Kátaiův Thy Catafalque, jen a jen Solefald. A to i přesto, že ve všech třech úspěšně odnegovaných příkladech byly naděje v desku roku mnohem vyšší. Ostatně poslechová realita mi dává postupně zapravdu.

Solefald

„Norrønasongen. Kosmopolis nord“ zůstává, jak název radí, na chladném severu. Solefald hrají na vážnou a poměrně konzervativní notu. Zhudebněná domovina, tradice a kupy hloubavého sněhu. Přesto je tu jedna zásadní změna, která jde všem těm tradicím po krku – hlavní slovo převzala elektronika a folk. Solefald však i přes průzkum jiných hudebních teritorií zůstali sví a ze své unikátnosti nic nepoztráceli. I tak je ale znát, že celkově zůstalo „Norrønasongen. Kosmopolis nord“ jen experimentem a ne zcela dořešeným konceptem. První polovina EP nabízí hned několik skvělých momentů, na poměry Solefald netradičně rozvíjených v delších plochách. Nicméně druhá polovina mnou zůstává nepochopena. Solefald zde (v roztodivných kolaboracích) vytvořili 18minutové experimentální variování na již zaznělá témata z první poloviny minialba. Zatímco v závěrečné „Songen: Vargen“ mě taková umazaná poloha Solefald baví, „Norrona: Ljodet som ljoma“ postrádá jakýkoliv solidnější moment a je z toho takové bezzubé nic polykající 11 minut stopáže.

„World Metal. Kosmopolis sud“ je protipól, hudební i geografický. Namísto ledově klidných pohledů mě už z dálky vítají spoře odění Afričané. Bohužel, rozverné bubínky, tancovačky, ani diskárna, mě zpočátku neberou a všudypřítomnou roztěkanost nedokážu akceptovat. Zanedlouho už však dobře rozeznávám staré známé – do metalu vybarvené – tváře Solefald. Poslech střídá poslech a začínám se dobře bavit. V desce nacházím řád, jejž jsem zprvu postrádal. Čtvrtý, pátý náslech si neskrytě užívám a v hlavě mi běhají myšlenky o hudebním vrcholu roku. Vydrží to ještě pár poslechů, načež přichází zrada. Zvukovou pestrost začíná postupně překrývat hábit skladatelské přímočarosti a sázky na pompézní vyjadřování. Uchu to sice stále lahodí, avšak jeho neustálou pozornost si již udržet nedokáže. Jakmile přijde chvilka nesoustředění, deska nemá skladatelsky na to, aby sebe z téhle bryndy vytáhla. Ano, každá skladba nabízí skvělé momenty, některé bez diskuze geniální („Bububu Bad Beuys“, závěr „Future Universal Histories“), ale v momentě, kdy celku vypovídám spolupráci, to Solefald neutáhnou a já se jen přibližuji ke Kašou zmiňované lhostejnosti.

Vše důležité bylo řečeno, snad už jen vyhlásit vítěze. Nakonec se i přes kupu výhrad rozhoduji pro „World Metal. Kosmopolis sud“. Deskou roku není, absolutní špičkou také ne, je však bezvadně ujeté, tak jak to mám rád. A že je neposlušné a neposlouchá úplně na slovo, nakonec skousnu. Jsou to přece Solefald.


Dødheimsgard – A Umbra Omega

Dødheimsgard - A Umbra Omega
Země: Norsko
Žánr: avantgarde black metal
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. The Love Divine
02. Aphelion Void
03. God Protocol Axiom
04. The Unlocking
05. Architect of Darkness
06. Blue Moon Duel

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Dødheimsgard je kapela, která se svými počiny vždy docela šetřila, obzvláště v pozdějších fázích své historie. Už jen pouhý fakt, že novinka „A Umbra Omega“ je teprve pátou dlouhohrající nahrávkou, přestože kapela v loňském roce dovršila druhou dekádu od svého založení a po celou tu dobu fungovala nepřetržitě, toho budiž dostatečným důkazem. První dvě, z dnešního pohledu už poměrně stařičká alba „Kronet til konge“ (1995) a „Monumental Possession“ (1996) ještě vyšla jen s roční mezerou, ale od té doby se už rozestupy mezi nahrávkami Dødheimsgard jen navyšují. A zdá se, že perioda tvorby jedné desky těchto pošahaných Norů ustálila na počtu osmi let, protože přesně takhle dlouho trvalo, než svého času vyšlo „Supervillain Outcast“ (2006), a přesně takhle dlouho se čekalo i na letošní opus „A Umbra Omega“.

Nicméně na druhou stranu… je tohle špatně? Vlastně bych řekl, že není, spíš naopak. Zatímco většina kapel plive alba v pravidelných intervalech dvou nebo tří let, postupně pomalu upadá do tvůrčího stereotypu a pro mnohé z nich ty studiové nahrávky slouží spíše jen jako důvod k tomu, aby se mohlo opětovně vyrazit na nekonečné turné, které generuje ten kýžený bakšiš, Dødheimsgard na to jdou jinak – dalo by se říct, že snad úplně opačným způsobem. Tihle Norové sice vydávají desky jednou za uherský rok, ale když už to nastane, člověk si může být skutečně jistý, že to bude stát sakra za to a že to neskutečná šleha, jež smete všechny žebříčky o nejlepší undergroundová alba roku. Nemá cenu to nijak prodlužovat – o novince „A Umbra Omega“ to platí naprosto stejně jako o jejích dvou předchůdcích.

Rozhodně se však nedá tvrdit, že by to novinka měla předem jisté a že by její pozice byla nějaká lehká, protože je tomu právě naopak. Stačí si jen uvědomit, jaká dvě alba „A Umbra Omega“ v diskografii Dødheimsgard předcházejí… „666 International“ z roku 1999 je stylotvorný monument a jedna z mála nahrávek, které pomohly vytvarovat industriální odnož black metalu do její současné podoby. A navíc ani věk tomuhle počinu neubral ani zbla z jeho ohromné síly – Dødheimsgard tehdy jednoduše stvořily nadčasový počin. Poté následoval již jmenovaný „Supervillain Outcast“, s nímž Norové z extrémně vysoko nasazené laťky nijak neslevili, pokračovali v industriálním hávu, ale zároveň si to namířili po stezce šílenosti k mnohem větší avantgardnosti, navíc ve famózní kvalitě.

A do toho přichází „A Umbra Omega“, jež opětovně potvrzuje, že Dødheimsgard prostě jsou výjimečnou formací, jakých po světě moc neběhá. Vlastně by šlo říct, že novinka zase nabízí to, kvůli čemu jsem si třeba já tuhle skupinu tak oblíbil, akorát se hned vzápětí musí dodat, že v tomhle případě to neznamená, že Dødheimsgard hrají nějakou tu svoji klasiku. Naopak, jedna z věcí, díky nimž jsou Norové unikátní, je to, že jsou pokaždé jiní a pokaždé sví – ať už vůči ostatním nebo vůči minulosti sebe sama.

„A Umbra Omega“ je zase někde jinde, než byly předchozí nahrávky Dødheimsgard, a v rámci tvorby kapely zní novinka – stejně jako všechny další desky – svojsky a v žádném případě neopakuje již vyřčené. Přesto tam je cítit zřetelná a logická vývojová linka. Zatímco mezi „666 International“ a „Supervillain Outcast“ Dødheimsgard citelně přidali na čiré avantgardě kombinované s industrialem, mezi „Supervillain Outcast“ a „A Umbra Omega“ kapela dokonala svou pouť k čistokrevně avantgardnímu pojetí black metalu a naopak takřka opustila elektroniku. Netvrdím, že Dødheimsgard hodili za hlavu vše, co dříve stvořili, ono třeba některé pasáže takové „Blue Moon Duel“ dají vzpomenout na „666 International“… jednoduše je novinka svá, ale není problém poznat, o jakou skupinu se jedná. Neutuchající vývoj bez popření dřívějšího zvuku.

Mimoto „A Umbra Omega“ přináší obrovskou změnu co do kompozice samotné nahrávky. Ne snad, že by Dødheimsgard v minulosti nestvořili některé delší skladby, už se ostatně dostali i přes hranici desíti minut, ale až doposud byla jejich alba takříkajíc vždy „písničková“ (nepřehlédněte prosím ty uvozovky) a vyskytovaly se zde relativně kratší kusy. „A Umbra Omega“ však – a ono to ostatně plně koresponduje s onou cestou k čím dál větší avantgardě – volí jiný přístup a sází na malý počet dlouhých kompozic. S výjimkou krátkého intra „The Love Divine“ neklesne žádná skladba pod hranici 11 minut… a celková hrací doba nemá daleko k 70 minutám. To jsou ambiciózní čísla, nicméně Dødheimsgard si je mohou dovolit a navíc jim to v takových stopážích evidentně skutečně sedí.

Takto dlouhé monumenty mají „nevýhodu“ v tom, že už tak složitou muziku ještě znepřehledňují, díky čemuž se „A Umbra Omega“ stává nahrávkou, již skutečně nelze pochopit po pár sezeních. Je to přesně ten druh alba, k jehož plnému docenění se počet poslechů musí počítat spíše na desítky než na jednotky, zároveň jde však o desku, u níž se tak obrovská časová investice opravdu vyplatí. Na „A Umbra Omega“ se totiž v plné míře projevuje ona obrovská výhoda toho, když vychází jedna nahrávka za dlouhé časové období. Za osm roků se totiž stihne nahromadit velká masa nápadů, což je na „A Umbra Omega“ vážně znát.

Ve své podstatě by se dalo říct, že Dødheimsgard s těmi nápady takřka plýtvají. Místy je to skutečně vodopád motivů, různých detailů a hudebních kliček. Navíc je „A Umbra Omega“ chvílemi (v tom dobrém slova smyslu) chaotická, zejména kytarové labyrinty jsou občas velice spletité, nicméně to vše jen prodlužuje už tak extrémně vysokou životnost alba. Musím ovšem upozornit, že ačkoliv jsem řekl, že je „A Umbra Omega“ občas nepřehledná, než v posluchačových uších vše zapadne na své místo, rozhodně se nejedná o takový ten typický avantgardně black metalový chaos, jejž nastartovali zejména Blut aus NordDeathspell Omega. Dødheimsgard znějí jinak, znějí po svém…

Dødheimsgard

Avšak proudy black metalové avantgardy nejsou tím jediným, co lze na „A Umbra Omega“ nalézt. Dødheimsgard dokážou i zvolnit a nabídnout neuvěřitelné nádherné uklidňující momenty, které však nepůsobí jako pěst na oko a do celku jsou zapuštěné zcela organicky. Jako jeden z příkladů může posloužit třeba střední pasáž v „Aphelion Void“, která mě osobně položí při každém poslechu. Když se ale bavíme o takových vybočeních, nelze opomenout kupříkladu ani progové hrátky v „The Unlocking“ nebo dechberoucí klávesy v „Architect of Darkness“.

Každopádně, výsledek je jasný – Dødheimsgard dokázali vybudovat další monumentální desku, které se drtivá většina žánrové konkurence kouká z uctivé vzdálenosti na záda. Norové si stále drží svou neuvěřitelně vysokou laťku kvality a nabízejí naprosto lahůdkový počin, jenž patří mezi horké kandidáty na album roku. Poslech je povinností – „A Umbra Omega“ je prostě záležitost, již by si člověk neměl nechat za žádnou cenu utéct.


Druhý pohled (Atreides):

Frekvence, s jakou Dødheimsgard vydávají alba, by se dala bez nadsázky přirovnat k intenzitě sexuálního života pandy velké. Netřeba pak příliš vysvětlovat, že každý počin oprávněně provází četná očekávání – a nejinak tomu bylo ani v případě „A Umbra Omega“. Dødheimsgard si prošli dlouhou cestou a Vicotnik, mající na svědomí naprostou většinu hudby, co tahle smečka složila, se na své pouti nezastavuje ani tentokrát. Tam, kde je „666 International“ industriálním peklem a „Supervillain Outcast“ spíše přímočarým útokem, novinka svým charakterem ponejvíce připomíná rozbité zrcadlo.

Na prvních několik poslechů tak působí snad až nepříjemně. Neustálé přecházení mezi zběsilou sypanicí a uvolněnými momenty, jež jsou prodchnuty kytarovými či basovými vyhrávkami, jazzem či ambientem, minimálně zpočátku budí dojem mnohačetné poruchy osobnosti. Vicotnikovy hyperprostorové skoky do jiných realit se jeví jako dost náhodné, za víc než dvacet poslechů jsem si nevšiml žádného řádu, kterým by se chaotické změny řídily. Ve většině případů jsem došel k tomu, že nastanou, až nastane ta správná chvíle, kterou posluchač pokud možno nečeká – avšak ne vždy jsou tyto přechody zrovna uhlazené a v několika místech působí docela násilně. Nezbývá než postupně sbírat střepy a lepit z nich ucelenější obraz, protože jinak se touhle deskou nejspíš neprokoušete.

Perfektní je souhra kytar a basy, která svým významem a výrazností mnohdy uzurpuje prostor kytarám a nastupuje na jejich místo – zejména v klidnějších částech, které mě svojí rozmanitostí baví z celé desky snad nejvíc. Riffy tu a tam dost výrazně připomínají zásadní „666 International“, ale náladové pasáže přelévající se mezi zběsilostmi Aldrahnova vokálu a barevné palety hudebních prvků jsou naprosto excelentní. Aldrahnovy party se vyznačují širokým spektrem řevu a skřeků, pohybujících se od relativně střízlivého zpěvu až po recitál jak vystřižený z ústavu pro duševně choré. Pravda, není to Aldrahn z prvních desek, není to ani Khvost ze „Supervillain Outcast“, ale zatraceně, tohle je i tak vážně dobré. A když se to spojí s živou prezentací, tak je to ještě o něco lepší.

„A Umbra Omega“ naštěstí není jen souborem rozkouskovaných částí, ale funguje především jako celek, byť se to tak zpočátku opravdu nemusí zdát. Jakmile ale do alba zabřednete hlouběji, už vás nejspíš nepustí. Dødheimsgard si s touhle deskou ostudu rozhodně neudělali.

Dødheimsgard


Třetí pohled (Skvrn):

Bedlivě čekat na návrat avantgardní libůstky typu Dødheimsgard a zároveň tiše doufat v nepříliš výrazný stylový odklon je, co si budeme povídat, trochu bláhové. Jakmile se ten či onen do milé avantgardy namočí, uklouzne a zabředne do ní hezky po kolena. V tu chvíli zjišťuje, že není cesty zpět. Ostatně hrajete-li black metal, začnete do něj cpát pekelně nazlobený industrial a ještě k tomu všemu jste z Norska, je jasné, že na návrat do zaplivané garáže pomyslíte jen stěží. Příkladů je jen v samotném Norsku přehršel. Stačí se držet výše zmíněné šablony a místo industrialu dosadit jiné ingredience. Heslovitá nápověda – kytarová progrese, experimenty s elektronikou a koketování s trip-hopem – není ani zdaleka kompletní. Sem tam sice někdo vsadí na jistotu, připouštím, nicméně letošních Dødheimsgard se to netýká ani v nejmenším.

Z „A Umbra Omega“ se mohlo vyklubat úplně cokoliv – svébytné pokračování ve stylu posledních dvou řadovek nebo něco zhola nového. Pravda je již tradičně někde uprostřed. I přes zachování metalových dard jsou Dødheimsgard rozvážnější a přemýšlivější. I díky absenci industrialových kopanců, charakteristickými to znaky nejposlednější tvorby. Co do hmotných výrazových prostředků jsou Norové tentokrát za tradicionalisty, avšak v hloubi duše je „A Umbra Omega“ avantgarda jako blázen. Dødheimsgard jsou nadále nezaměnitelní, a když už by se nějaká ta reminiscence objevila, došli bychom maximálně k Ved Buens Ende, což svojskost kapely v mých očích nikterak nesnižuje, ba naopak ukazuje na unikátnost Vicotnikova rukopisu.

Dødheimsgard přesedlali na moře. Mají vážnou tvář, působí zamyšleně a zprvu nepřístupně. Ve svém nitru jsou však nesmírně hraví a toužící po rozmluvě. Všemu vévodí Aldrahn, okolím zavrhnutý mořeplavec, který pro svou ztřeštěnost nebyl kolegy námořníky nikdy pochopen, a své výpravy z cest tak líčí vždy jen několika věrným. Je to poutavý vypravěč, a i když toho občas dost nakecá, poslouchám ho moc rád. Dá se mu totiž věřit. Příběhy z cest líčí tak, jako by je právě prožíval. Možná mě občas tahá za nos, ale buď jak buď, stejně je bezva.

Neexceluje jen Aldrahn. Skvěle mu sekunduje především výrazná baskytara, která se to všechno cestování nebojí rozhoupat, a i když to většinou nemívá v popisu práce, na „A Umbra Omega“ se nejednou ujímá hlavního slova. A proč jí ho taky brát, třeba v poslední třetině „Aphelion Void“ je neskutečná. Výborný je i bubeník Sekaran, který příkladně ukazuje, že intenzita a rychlost ani v metalu neznamená vše. Tady je to vlastně úplně obráceně. Zejména skvostnou práci s činely jsem si totiž užil spíš v tišších a pomalejších pasážích. Všechny instrumentální dílky jsou navíc díky vyváženému zvuku maximálně čitelné a je pak radost poslouchat, jak jeden nástroj pro druhý věrně tepe.

Největší uznání však zasluhuje Vicotnikova skladatelská práce, bez níž by se loď Dødheimsgard potopila pár minut po vyplutí. Díky nevídané cykličnosti a pozoruhodným obměnám podobně znějících motivů je „A Umbra Omega“ jedním kompaktním organismem bez slabin. Není jen tím, nese i jasné poselství. Pořádná black metalová avantgarda se obejde i bez eletkroniky, saxofonu a nánosu kláves. Nemá cenu to prodlužovat, „A Umbra Omega“ je zkrátka skvost. A vážný aspirant na desku roku, to jen tak mimochodem.


Čtvrtý pohled (Onotius):

S norskými Dødheimsgard se jsem se poprvé setkal ještě v časech, kdy jsem se podobné hudbě věnoval spíše rekreačně. Ačkoliv mě tedy dnes již kultovní EP „Satanic Art“ bavilo, na dlouhou dobu jsem je nechával pouze v letmém povědomí, jež jsem narušil až poslechem letošní novinky. O to víc jsem si pak trhal vlasy, že jsem se kapele pořádně nezačal věnovat mnohem dříve, neboť letošní deska „A Umbra Omega“ je opravdu famózní záležitost.

Pokud jsem u Enslaved psal, že nabourávají klišé o konzervativismu na norské black metalové scéně, stačí jediný poslech novinky Dødheimsgard, aby bylo jasné, že pro tyhle to platí nejméně dvojnásob. Mezi instrumentálně propracovanými blackovými náklepy se tu vloudí melancholická progresivní mezihra, saxofon, tu elektronika, tady zase akustická kytara, jeden nápad střídá druhý a skladby v průměru čítající kolem třinácti minut se vyvíjejí a nenudí. Zároveň jsou kompozice obdivuhodně vyrovnané a oproti industriálněji pojatým předchůdcům disponují čitelnějším zvukem, jenž ačkoliv nabourává syrový naturalismus, jímž disponovalo například skvělé „666 International“, více člověku pomáhá se orientovat v dlouhých strukturách skladeb. Deska zachovává tradiční postupy, zároveň zní však neskutečně moderně a předvádí Dødheimsgard jako skladatele v tom nejlepším světle. S citem pro změny nálad, instrumentální finesy, kořenící odbočky, melodie a komplexní struktury.

A když už jsem u nové desky A Forest of Stars začínal se svými nominacemi na desku roku, zde nemohu jinak než opět přidat položku na seznam. Výtečná deska, kde má člověk stále co objevovat. Taková black metalová vážná hudba.