 |
|
Země: Norsko Tracklist: Hrací doba: 69:38
|
První pohled (H.):
Skuggsjá je projekt, o němž se v posledních měsících v jistých kruzích dost mluvilo a od nějž se toho hodně čekalo. Respektive tedy od jeho debutové desky „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se hodně čekalo. Důvod je nasnadě a nepochybuji o tom, že to všichni víte, kdo za Skuggsjá stojí, ale z jistých formálních důvodů asi nejde napsat recenzi na takovouhle záležitost, aniž by padlo, kdo zde hraje. Důvod oněch vysokých očekávání pak z takového spojení vyplývají přímo automaticky.
Skuggsjá je norské duo, jehož jednu polovinu tvoří Einar Selvik alias Kvitrafn, což je člověk, jenž má za sebou poměrně pestrou (black)metalovou minulost. V jeho portfoliu najdeme formace jako Gorgoroth, Jotunspor, Dead to This World či Sahg. V jednu chvíli se ovšem od black metalu poněkud odstřihl a s trochu jinou vizáží začal tvořit folk/ambientní magii pod značkou Wardruna. K němu se pak připojil Ivar Bjørnson, který se rovněž mihl či hostoval v nejedné skupině, nicméně jeho jméno je pevně spjato především s (dnes) progresivními Enslaved, kde je jedním ze zakládajících členů a hlavním skladatelem.
Na „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ se sice podíleli i další hosté (mj. další dva členové Enslaved a dva členové Wardruna), ale v reálu je skupina především o výše jmenované dvojici. Základy projektu vznikly už v roce 2014, kdy Bjørnsona a Kvitrafna svedl dohromady požadavek, aby spolu složili hudbu ku příležitosti oslav 200. výročí norské ústavy. Tak se také stalo, ale nezůstalo jen u toho. Oběma protagonistům vzájemná spolupráce asi zachutnala, takže v ní pokračovali, následoval koncert na slovutném festivalu Roadburn a také příprava debutové desky, na jejíž zoubek se nyní pokusíme podívat.
„Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ zní ve své úplně základní podstatě vlastně nepřekvapivě. Člověk nemusí být zrovna génius a příliš si namáhat mozkové závity, aby ho napadlo, že to bude cosi jako srážka mezi Wardrunou a Enslaved. Světe div se, skutečně tomu tak je, abychom však byli korektní, je nutno zmínit, že půl na půl to rozhodně není. Navrch má totiž Wardruna a album je pocitově víc neofolk než (jakýkoliv) metal, byť kytary zde jistě jsou a není jich až zas tak málo. Zjednodušeně by se dalo říct, že Skuggsjá zní jako přitvrzená Wardruna s metalovými elementy.
Věřím tomu, že tohle někoho, kdo očekával organičtější propojení zvuku obou formací, může zklamat, mně osobně to však pranic nevadí. Enslaved se mi totiž svým vývojem v poslední dekádě značně vzdálili, a i když má jejich tvorba nepopiratelné a vysoké kvality, nemám moc potřebu to poslouchat. Naopak Wardruna mě baví hodně a severské hudební nálady mám tuze rád, takže mi nastolený výraz Skuggsjá plně vyhovuje. Tím pádem už k vítězství stačí jen povedené skladby. Jsou tam?
Odpověď nemůže být lehčí – zcela jistě ano. „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ je skvělé se silnou atmosférou a spoustou excelentních momentů. Snažil jsem se k tomu přistupovat střízlivě a s nadhledem, nenechat se strhnout vysokými očekáváními a nenadhodnocovat. Přesto nemůžu jinak – je to prostě skvělé. Místy je ta muzika vysloveně nádherná v tom pravém slova smyslu a některé skladby jsou vlastně úžasné.
Za všechny bych mohl jmenovat třebas „Tore Hund“, „Rop fra røynda – mælt fra minne“, „Kvervandi“ nebo „Vitkispá“ (můžete si povšimnout, že jsem vyzdvihl spíše folkověji laděné kusy), ale skvělé je to, že ta koncentrace nápadů je dostatečně hustá, aby deska fungovala a bavila i přes neskromnou hodinovou délku (v limitované edici dokonce 70 minut). Slabších míst je pomálu a úplně v pohodě funguje i spíše metalová desetiminutovka „Makta og vanæra, for all tid“ nebo (vlastně taktéž desetiminutová) „Bøn om ending, bøn om byrjing“, z níž jsou zase hodně cítit Enslaved.
Přesto se zde najde i něco, co bych si s naprostým klidem odpustil. Mám tím na mysli hlavně šestou instrumentálku „Skuggeslåtten“ a především její začátek, který mi naopak přijde strašný a nefalšovaně mě irituje. Ta úvodní kytárečka je pro mě skoro neposlouchatelná – nehledě na fakt, že mi ta melodie přijde trošku nepůvodní. Vyslovený odborník na nordické lidovky sice nejsem, ale řekl bych, že přesně tenhle motiv jsem ve „Skuggeslåtten“ neslyšel prvně. Škoda je to tím spíš, že druhá půle songu už je zase povedená a drží se na nastoleném standardu desky.
Naštěstí je však „Skuggeslåtten“ jen takovou malou kaňkou na celém počinu, protože jinak můžu hovořit o naprosté spokojenosti, v těch nejsilnějších chvílích až o nadšení. Albem roku se pro mě „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nestane, to vím jistě už nyní, ale rozhodně si stojím za tím, že je to výrazná záležitost s nejedním krásným momentem, a dovolím si už nyní tvrdit, že zrovna k téhle desce se rád vrátím i v budoucnu. A pokud nezůstane jen u téhle jedné nahrávky a Kvitrafn s Bjørnsonem spolu dají ještě něco dohromady, rozhodně se zlobit nebudu.
Druhý pohled (Kaša):
Abych pravdu řekl, tak jsem nikdy nebyl fanouškem severských (neo)folkových kapel. Důvod je prostý; ačkoli jsem se o to nejednou snažil, tak tahle hudba prostě vždycky stála naprosto stranou mého hudebního apetitu a nechávala mě chladným. Mám sice letmé povědomí o největších jménech scény, vyslechl jsem před lety se zájmem debut Wardruny, ale tím veškeré mé znalosti s tímto hudebním směřováním končí. A pokud se tedy ptáte, proč píši o debutu projektu Skuggsjá, v němž se sešly mozky z řad Wardruny a Enslaved, tak je to zvědavost. Zvědavost a touha nahlédnout za oponu spojení Ivara Bjørnsona a Einara Selvika, na jehož výsledek jsem se vcelku zdravě těšil.
Nebudu z toho dělat drama, ale aniž bych se chtěl plácat po ramenou, tak výsledek zní skoro totožně jako představa, již jsem o hudební náplni debutu Skuggsjá před jeho vydáním nabyl. Atmosférické momenty se s těmi metalovými střídají s jistotou, docela pravidelně a muzikantská šikovnost umožňuje ústřední dvojici Skuggsjá vystavět z minima ingrediencí docela velké věci, ovšem ponechat tomu stravitelnost pro posluchače neznalého. Právě díky té přímočaré hudební náplni je „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ albem, které se mi poslouchalo velmi dobře, a přestože jsem si užíval spíš kytarové momenty („Makta og vanæra, for all tid“), tak jsem neměl problém si jej poslechnout i dvakrát za sebou.
Myslím si, že právě tohle je album, jež by posluchačům, kteří této hudbě nedokázali přijít na chuť, mohlo pootevřít oči a rozšířit obzory. Ono právě díky tomu metalovému vkladu není „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ podle mě úplně klasickým neofolkovým dílem popisujícím norskou mytologii a to je to, co se mi na něm vlastně líbí. Má hezkou, místy velmi líbivou atmosféru, která si ponechává potřebnou dávku temnoty, která celou nahrávku protkává skrz naskrz.
Vrchol nahrávky? Kdybych musel, tak vyberu dva. Tím prvním je rozhodně již zmíněná „Makta og vanæra, for all tid“ díky vydatnému přísunu energie, který jsem při prvních posleších potřeboval k vstřebání vší té mystické atmosféry. Ta je mimochodem velmi silná, zní uvěřitelně a nemám z ní pocit nějakého prvoplánového kalkulu. No, a druhým pomyslným vrcholem budiž rozmáchlá „Bøn om ending, bøn om byrjing“, která mě i navzdory dlouhé stopáži baví od začátku do konce. Skoro až orientální motiv, který kompozici provází takřka po celou dobu jejího trvání, je magicky přitažlivý a po chvíli jsem této skladbě podlehl.
Má „Skuggsjá: A Piece for Mind & Mirror“ nějaké zápory? Z mého pohledu vlastně ani ne. Co jsem chtěl, to jsem dostal. Celé to dohromady funguje jako jeden celek a bez větších zaváhání. Přestože ve mně Skuggsjá nerozdmýchali oheň s touhou začít studovat význam run a všeho, co je s norskou mytologií a historií spojeno, tak uznávám, že co do množství hudebních nápadů je debutové album tohoto projektu uspokojujícím produktem.
Třetí pohled (Atreides):
Neprostupnou tmu prozařuje pár pochodní. Rozhazující mihotavé stíny dvou objektů, jež se v jejich blízkosti nacházejí. Jeden z nich jsem já; ten druhý pak černý monolit něčeho, co je zváno zrcadlem… které ale světlo z okolí bere, namísto aby je odráželo zpět. Ačkoliv v okolí nebylo ničeho dalšího, slyšel jsem hlasy. Tichý šepot, jenž mě ponoukal k činu. „Pohleď do zrcadla, v němž neuzříš svůj odraz. Pohleď na místa tak vzdálená, že není nikoho, kdo by jich dosáhl. Pohleď na události, jež si žádný smrtelník nemůže pamatovat. Pohleď!“ I zvedl jsem se strachem zrak od paty oné černočerné plochy, a utopil v ní své vědomí. A zažil věci, jaké ještě žádný člověk přede mnou.
Plachtil jsem s havrany kroužící bezbřehým nebem. Běžel s vlky, co lačně se ženou za lunou. Se strachem pozoroval vyhasínající slunce. Spolu s ostatními stavěl věže z mrtvých těl, abych byl blíž zraku bohů. Bojoval jsem bratrovražedné bitvy a vyprovázel padlé na jejich věčnou pouť. Pozoroval černající slunce i hvězdy dopadající na holou zem. Hleděl na celé ostrovy, jak planou věčným ohněm a propadají se do hlubin moře, jen aby z něj pak vstaly zpět netknuté, plné života. Prožil jsem každý vdech do plic, každý úder srdce, každý den i každou noc. Život povstávající z každé jedné smrti, i smrt vedoucí ke konci každého života.
Díky dílu, které Einar Selvik a Ivar Bjørnson společně vytvořili, jsem v představách během jeho poslechu a pročítání textů prožil mnohé. Upřímně jsem byl na pochybách, jestli tyhle vdavky éterické Wardruny s tvrdě kovovými Enslaved dopadnou, a během prvních poslechů jsem si říkal, že tomu snad vážně něco chybí. Pochybnosti se ale vloudily spíš proto, že dříve zveřejněné skladby „Kvervandi“ a „Vitkispá“ o albu jako celku nevypovídají takřka vůbec nic, nemluvě o tom, že v kontextu zbylých skladeb působí docela jiným dojmem než jako samostatně vypuštěné písně.
Vůbec nijak nereprezentují skutečnost, že v rámci Skuggsjá vznikl materiál takřka nesrovnatelný s ničím, co jsem doposud poznal. Nelze tvrdit, že to jsou Enslaved, ani Wardruna, ačkoliv rukopis obou autorů je jasně patrný. Rituální folk jde s avantgardními blackmetalovými postupy doslova ruku v ruce. Nelze vytrhnout jedno, aniž by druhé přestalo fungovat, čímž se jejich přístup tolik liší téměř všech folkmetalových kapel. Právě z onoho spojení tvoří úchvatné momenty a pasáže – od těch minimalistických, klidných a meditativních, až po ty výpravné a dechberoucí, z nichž v posvátné hrůze běhá mráz po zádech. Skuggsjá svojí komplexností a propracovaností překonala veškerá očekávání o několik délek, a doslova mě usadila na prdel, často v němém úžasu – nehledě na to, že hned několikrát. Jakýkoliv další kandidát na album roku to bude mít letos zatraceně těžké.
