Švédové Pest byli na své poslední desce “Rest in Morbid Darkness” z roku 2008 pěkně vzteklá bestie. Severské tehdy ještě duo (nyní již trio) tam předvedlo totálně kulervoucí špinavý agresivní a kurevsky nasraný black metal, který byl naprosto úžasným způsobem operlený doslova heavy metalovými sóly a vyhrávkami. Kombinace na první pohled možná trochu divná, ale když vezmete v potaz, že black metal (přinejmenším ten v podání Pest) i heavy metal jsou žánry ze staré školy, svou logiku to má, zvláště když to funguje tak náramně.
Na další pokračování se muselo čekat pět let a jak vidno, během těch pěti let nastalo víc změn než jen přijetí třetího regulérního člena. Na prvních počinech Pest předváděli agresivní raw black metal, na třetí řadovce “Rest in Morbid Darkness” jej, jak už bylo řečeno, nadupali heavy metalovými sóly, ale novinka “The Crowning Horror”… no, to už je s nadsázkou řečeno pomalu spíš heavy metal. Nebo lépe řečeno, pořád to je black/thrash metal jako noha, minimálně svým zvukem ano, ale když to člověk poslouchá, vyznívá to spíš jako rychlejší hard rock s ostřejším vokálem. Například taková “Devil’s Mark” je vyloženě rockový song a nebýt vokálu, rozhodně byste si netipnuli, že jde o tu samou kapelu, která kdysi nahrávala zla jako “Lífit es dauðafærð”. Docela paradoxně je ovšem “Devil’s Mark” asi nejlepším válem na “The Crowning Horror”.
Nechci ovšem tvrdit, že je “The Crowning Horror” sračka, v podstatě je to vlastně dobré album, suprově to šlape, v rychlejších písničkách to má švih a příjemně staroškolsky to řeže, ozdobou nahrávky jsou opět fantastická sóla, na něž mají Pest dar od samotného rohatého. Všechno bych to nadšením zbaštil… být to jiná kapela. Uznávám, že je to možná trochu nefér, vývoj skupin většinou jsem schopen nějakým způsobem přijmout, ale tady mi to nesedlo úplně na sto procent, jednoduše jsem od Pest chtěl a čekal odporný špinavý black metal, ne špinavý heavy metal s black metalovým zvukem…
Sarke vznikli původně jako dvoučlenný projekt, který stvořily dvě kultovní (a v jednom případě až legendární) postavy norské black metalové scény. Instrumentální i skladatelské stránky věci se ujal Sarke, po němž je kapela také pojmenována, známý především z působení v kapelách jako Tulus nebo Khold. Vokály pak neobstaral nikdo menší než sám TedArvidSkjellum alias NocturnoCulto ze slovutných Darkthrone osobně. Společně dali v roce 2009 vzniknout excelentnímu debutu “Vorunah”, jenž nabídl nádherně dřevní black metal, špinavé riffy, nezaměnitelný Nocturnův vokál a občasný lehký klávesový podmaz, který celou tu muziku mnohonásobně umocňoval. Recept zdánlivě dost jednoduchý, přesto však maximálně funkční, rozhodně bych se nebál mluvit i o majstrštyku, stále si tu desku pouštím a stále mě baví. Zároveň s tím ovšem Sarke sami sobě posadili laťku pekelně vysoko a zákonitě cokoliv dalšího, co se pod jejich hlavičkou objeví, musí být poměřeno právě s “Vorunah”…
Sarke začali hrát živě, což už ve dvou lidech příliš nejde, tudíž se oba hlavní protagonisté obklopili protřelými profíky, kteří stopu zanechali ve spoustě zajímavých uskupení (Borknagar, Satyricon, DimmuBorgir, Susperia, sólové projekty Ihsahna nebo ICSVortexe). Ti všichni byli následně povýšení na regulérní členy, z dvoučlenného projektu se stala normální kapela a výsledkem byla nahrávka “Oldarhian”. A přestože i ta víceméně opakovala know-how nastolené “Vorunah”, ve zmiňovaném porovnání se svým předchůdcem album neobstálo a i přes některé perfektní songy (“Pessimist” je prostě náser) se pro mě počin stal spíše mírným zklamáním.
Uběhly další dva roky, během nichž se z šestičlenné skupiny stala pětičlenná, a přichází třetí dlouhohrající fošna s názvem “Aruagint”, která hned na první pohled nevzbuzuje jediný důvod k tomu, aby měl posluchač očekávat jakoukoliv změnu ze zaběhnutého modelu Sarke. Obálka je opět světlá a dost jednoduchá, i když, pravda, bílou barvu vystřídala šedivá a i přes svou jednoduchost jde v případě “Aruagint” asi o nejpropracovanější přebal Sarke. Hudba ovšem zůstává stále na svém místě, tudíž budeme mít zase co do činění s black/thrash metalem, z něhož stará škola páchne na sto honů.
A světe div, opravdu tomu tak je. Pokud o tom někdo před poslechem mohl pochybovat, hned úvodní parádně dřevní riff “Jaunt of the Obsessed” dává jasně na srozuměnou, že Sarke budou dále drhnout to svoje. V tomto konkrétním případě ale nijak zvlášť nevadí, že se kapela posouvá vlastně minimálně. Prim opětovně hraje především šlapavé střední tempo, které prostupuje drtivou většinou “Aruagint”. Když dojde na výlety do pomalejších nebo rychlejších temp, jde vždy spíše o krátké pasáže v rámci jednoho songu, snad s výjimkou hned druhé “Jodau Aura”, jež se nese celá v dost pomalém duchu, díky hojnějšímu využití kláves bychom ji snad s velkou nadsázkou mohli nazvat i epičtější. Tak jako tak jde pro mě osobně o jeden z vrcholů “Aruagint”, především díky oněm klávesám, které skladbě dávají další přesah a obzvláště ve finální minutě jsou doslova excelentní a snad jako v jediné pasáži na albu se zde přesouvají z pouhého podkladu na popředí pozornosti.
Mezi mé další oblíbené kusy patří zcela jistě i “Walls of Ru”, snad shodou okolností i v ní mají klávesy několik hodně pěkných momentů. Skvělá je především druhá polovina “Aruagint”, kde vládne “Salvation” s hodně chytlavým riffem, “Skeleton Sand” protkaná zajímavými vybrnkávačkami nebo velice povedená “Icon Usurper” s dalším parádním riffem a jakýmsi kovovým bušením v některých pasážích.
Ačkoliv jsem tu doposud dost často mluvil o klávesách, asi by se slušelo zmínit, že ty v muzice Sarke přece jenom hrají spíše vedlejší roli, a jak již bylo jednou zmíněno, plní spíše úlohu jakéhosi koření, které celkový dojem ozvláštňuje. Jinak je “Aruagint” nahrávka postavená především na špinavých riffech, dunící baskytaře a samozřejmě charakteristickém vokálu NocturnaCulta. Skoro by se dalo říct, že hudba, jakou Sarke produkují, zní jako srážka Khold a Darkthrone, což vzhledem k hlavním protagonistům jistě není žádné překvapení. Na hudbě je znát, že ji skládal stejný člověk, který fungoval v Khold, od nichž si Sarke propůjčují především jakousi chytlavost, aniž by muzika jakkoliv ztrácela odér black metalu, a střední tempo; tvorbu Darkthrone pak evokuje o něco větší špinavost a samozřejmě také již několikrát skloňovaný Nocturno Culto, jehož zpěv se jednoduše nedá splést.
Na závěr zbývá už jen jedna věc. Někdy zkraje recenze jsem říkal, že cokoliv kdy pod hlavičkou Sarke vyjde, chtě nechtě to budu muset porovnávat s mocným debutem “Vorunah” a jen podle toho, jak to které album srovnání ustojí, se poznají jeho kvality. Jak to tedy dopadlo? Přestože se mi “Aruagint” dost líbí, “Vorunah” zůstává stále ve vedení a bez problému si stále udržuje pozici nejsilnější nahrávky Sarke, byť se jí novinka místy na dohled blíží. Na druhou stranu, docela slabou dvojku “Oldarhian” nová fošna překonává naprosto hravě a s přehledem – a už jen tím, že tentokrát již o zklamání nejde, mě “Aruagint” dost potěšilo.
Další názory:
Vlastně mi nezbývá nic jiného, než souhlasit s kolegou, který jako by mi mluvil z duše. “Vorunah” sice překonáno nebylo, nicméně to neznamená, že by “Aruagint” nebylo velmi dobré album. Všechna poznávací znamení zůstala zachována a pekelný black/thrash, jak jej hrají Sarke, má pod tíhou chrastivých kytar tu správnou dřevní atmosféru. Říkám si, jestli vůbec má smysl, abych se snažil vytáhnout do popředí některé ze skladeb, protože by tím automaticky trpěly ty ostatní, což je škoda, protože “Aruagint” je velmi vyrovnané album, které dává smysl jako celek úplně stejně, jako když jej rozdělíte do jednotlivých kousků skládačky. Nocturno Culto je pro mě opět hlavní hvězdou Sarke, protože ten jeho nezaměnitelný vokál tvoří podstatnou část výsledného vyznění celkového projevu kapely. Ačkoliv se mi v určitou dobu, kdy jsem album sjížděl i několikrát denně, zdála druhá polovina malinko slabší, tak se to časem spravilo a nyní nevidím na “Aruagint” jediný slabý moment, takže můžu být spokojený, protože to, co jsem od třetího alba Sarke očekával, jsem nakonec dostal. Pekelnou jízdu, která i přes svou jednoduchost dokáže na delší dobu zabavit. Kaša
Co se týče Sarke, je nabíledni, že se s kolegy shodnu i já. “Aruagint” je výborný materiál, byť nepřekonává kvality debutu. Kapela si drží svůj standard a zálibu v špinavém oldschoolu, kterému vévodí dřevní riffy, výrazná atmosféra a svojský vokál Nocturna Culta. Skladby jsou rovnoměrně rozložené, tudíž tu máme rychlejší kousky, provázené pomalejšími až doomovými skladbami, doplněnými o výrazné melodie. Takovou skladbou je třeba epická “Jodau Aura”, která mě hned při prvním poslechu udeřila svou silou a uhrančivostí. Vlastně celé album drží celkem pohromadě, byť někdy se může stát, že vás ubije určitá monotónnost, což se ale záhy podaří zachránit dalším výrazným riffem či motivem. Právě kvůli občasné neschopnosti udržet posluchačovu pozornost, musím nějaké body ubrat, byť jde skutečně o kvalitní materiál, jehož poslech si v posledních dnech dost užívám. Stick
Putrified je kapela, u níž hned na první pohled přesně víte, co byste měli očekávat… obal, logo, vlastně už jen samotný název skupiny doslova křičí, že tady se bude hrát oldschool jako svině. Napínat vás nijak nebudu – žádné překvapení se nekoná a opravdu tomu tak je. Nicméně to však neznamená, že by to bylo automaticky špatně, tedy alespoň z mého pohledu ne. Sice mám progresi v muzice hodně rád a fandím avantgardě a experimentům, zároveň ale – navzdory tomu, že to může na první pohled vypadat schizofrenně – pořád říkám, že jsem i tak trochu nostalgik a staromilec a hnilobou a starobou prorostlé nahrávky, které jako by vypadly z minulého tisíciletí, si dokážu fakt užít – pokud jsou dobré, samozřejmě. Je to i případ Putrified?
Projekt Putrified funguje od roku 2010 a jeho jediným členem a tím pádem i (vcelku logicky) hlavním mozkem je jistý A. Death, jenž pod jménem Casket působí taktéž v black metalových Infuneral. Nejdříve vydal dva neřadové kousky (demáč a ípko) a následně už došlo na dvě dlouhohrající fošny “Spawn of the Dead” (2011) a “Neurotic Necrotic” (2012). V letošním roce A. Death přichází s další nahrávkou, tentokrát opět menší, konkrétně s minialbem “Sacrilegious Purification”… i když, je docela otázkou, nakolik je ten počin vlastně menší, když při svých 22 minutách trvá jen o 11 minut kratší dobu než minulá řadovka “Neurotic Necrotic”. Ale takhle se to v podobných žánrech prostě hraje a svým způsobem je to vlastně i dobře, protože na podobné dřevní klepanice je ta +/- půl hodinka naprosto adekvátním hracím časem.
Jak je to tedy se samotnou muzikou na “Sacrilegious Purification”? Tvorba Putrified by se klidně dala přirovnat k takovým Necrophobic, byť svými skladatelskými kvalitami A. Death nedosahuje síly party okolo Joakima Sternera. Stylově se však svým kultovním krajanům dost blíží. Jedná se o podobný staroškolský metal někde na pomezí subžánrů death a black, který by se na první pohled mohl tvářit jako obyčejná rubačka, ale ve skutečnosti je mezi dřevními riffy a špinavějším zvukem ukryto dost kvalitních nápadů, zajímavých melodií nebo výtečných baskytarových vyhrávek. K tomu přidejte ještě správně “vychlastaný” řev a máte jasno, oč tu půjde. Důkazem budiž hned první titulní vál “Sacrilegious Purification”, v němž Putrified hned po klavírním intru nasadí plné obrázky, ale třeba zmiňovaná pěkná basa se vyklube hned záhy, o kytarových melodiích ani nemluvě.
Prvních pět kousků se na EP nese ve více méně stejném duchu, ale vzhledem k oné délce to nijak nevadí, je to pořád zábavné, každý song dokáže nabídnout parádní momenty nebo chytlavé a lehce zapamatovatelné pasáže. Mně osobně se líbí hlavně třetí fofrovačka “Sacrificial Death Salvation” s “hitovým” refrénem a výbornou pomalejší a melodičtější vsuvkou ve třetině písničky. Taková “This Poisoned Chalice” mi zase přijde o něco víc načichnutá death metalem než zbylé kolegyně. “Evocatio” pak s trochou nadsázky působivě téměř rockově, místy skoro jako ošklivější a extrémnější bratránek Motörhead.
Největším vybočením z kontextu celého “Sacrilegious Purification” je závěrečná “Sacred Putrefaction”, jež se jako jediná nenese v rychlejším duchu, ale naopak nasazuje střední až pomalejší tempo. V některých částech bych se skladbu nebál nazvat až epickou, především díky melodii v refrénu, která je jednoduše skvělá. Neočekávejte ovšem jakoukoliv podbízivost, stále se to nese v intencích staré školy. Každopádně, pro mě osobně asi vrchol nahrávky.
“Sacrilegious Purification” zcela jistě není počinem, bez jehož poslechu byste nemohli žít, ale rozhodně se jedná o kus poctivého oldschoolového metalu, který mě osobně dost potěšil. Není to nic výjimečného, to ne, ale stejně jsem to EP poslouchal s náramnou chutí a opravdu mě bavilo… někdy takovýhle zpátečnický přístup člověku jednoduše sedne. Pokud máte v oblibě skupiny jako třeba výše zmiňované Necrophobic, klidně si tenhle kousek sežeňte, protože si myslím, že by vás hudba Putrified mohla dost bavit.
Země: Velká Británie Žánr: heavy / doom metal Datum vydání: 10.6.2013 Label: Vertigo
Tracklist:
01. End of the Beginning
02. God Is Dead?
03. Loner
04. Zeigeist
05. Age of Reason
06. Live Forever
07. Damaged Soul
08. Dear Father
09. Methademic [bonus]
10. Peace of Mind [bonus]
11. Pariah [bonus]
12. Naivete in Black [bonus]
Vlastně ani nevím, jak začít. Událost roku? Určitě. Desetiletí? Dost možná. Přeci jen se najdou i tací, kteří takto na novinku Black Sabbath pohlíží, a když nad tím přemýšlím, tak se ani není co divit, protože sejít se na řadovém albu v téměř původní sestavě po pětatřiceti letech, to už je panečku doba a očekávání tak nejsou zrovna malá. Důvody, proč se z původní sestavy na novince podílela “pouze” trojice Ozzy Osbourne, Tony Iommi a Geezer Butler, nikoli však bubeník Bill Ward, rozebírat nebudu, protože zaprvé všichni o nich víte a zadruhé nechci ostatním kazit iluzi o tom, že za vším nejsou jen peníze. Tak jako tak se na “13” představil Brad Wilk z Rage Against the Machine, a přestože jsem tuto volbu zprvu nechápal, tak nyní vím, že se jedná o celkem logický krok, protože jeho úsporná, leč přesná a dynamická hra do Iommiho riffů a Geezerova bublání zapadla jako prdel na hrnec. Volba Ricka Rubina jakožto producenta už tak překvapivá nebyla, protože ať si o tomhle vousáčovi myslíte, co chcete, většího jména byste na producentské židli hledali jen stěží a kdo jiný by měl vrátit kapelu o nějakých čtyřicet let zpět?
Přesně takhle totiž “13” zní. Žádné experimenty, žádné novátorství, ale náladou i skladatelskými postupy se vracíme do počátků sedmdesátých let, kdy stáli Black Sabbath u zrodu heavy metalu, samozřejmě s výjimkou moderního zvukového kabátku. Kdo čekal něco jiného, tak byl pěkně bláhový, protože co jiné čekat od kapely, která kdysi sama utvářela hudební historii? Takto fanouškům na stole přistál heavy metalový monolit v pomalém tempu a ohlodaný téměř na kost, bez nadbytečných kejklí. Jen bicí, basa a kytara. Nad tím vším nesmrtelný Ozzy, který už sice nejlepší léta dávno prošvihl, ale ve studiu se z něj za pomocí mašinek a různých triků stává stále zdatný a charismatický vokalista, který do starého železa zatím ještě nepatří. Naživo už je to o něčem jiném, ale v jeho věku to vem čert.
Pojďme ale k samotnému obsahu devatenácté řadovky těchto starých bardů. Možná si vzpomínáte, že v červnovném eintopfu jsem nadhodil své obavy z délky skladeb, které se na “13” pohybují často nad hranicí sedmi minut, protože jsem si nebyl jistý, zda na to kapela skladatelsky má a zda se nebude točit sedm minut jeden, dva nezajímavé motivy do zblbnutí. Teď už mám jasno, že mé obavy byly oprávněné. I když jen z části, protože třeba hned první singl a zároveň nejdelší skladba “God Is Dead?” se rozjíždí velmi pomalu a prvních šest minut se vlastně nese ve znamení vybrnkávané melodie s občasným kytarovým hřměním pod ochranou značkou mistra Iommiho. Ozzyho vokální linka je velice povedená a pominu-li nudný text, tak pro mě tato skladba vlastně nemá chybu. Pokud prvních šest minut považuji za jakousi předehru kytarového konce s nenásilným sólem, tak můžu říct, že tento kousek celkem slušně graduje. Jako první singl nemohli pánové vybrat lépe a v mých očích se “God Is Dead?” může poprat i s některými skladbami ze stylotvorných alb. Totéž bych řekl i o úvodní “End of the Beginning”, která začíná pod tíhou sabbatovského riffu nejklasičtějšího ražení a v klidnějších momentech mi vzdáleně připomíná titulní flák z debutového alba. Věřím, že tady zaplesalo srdíčko nejednoho fandy, kterému se splnil sen o tom, že ještě někdy uslyší legendu ve skvělé formě. Někdy kolem třetí minuty se skladba zrychlí a skvělými momenty se v ní nešetří. Ozzy zní překvapivě velmi svěže a uvěřitelně, přesto však v “End of Beginning” hraje ústřední roli dvojice Iommi/Butler. Butler probublává Iommiho temné riffy a ten si zase pěkně zasóluje, možná až moc, ale to je jen kosmetická vada. Ačkoli jsem této skladbě zprvu nepřišel tak úplně na chuť, tak si mne záhy rychle omotala kolem prstu a teď ji řadím mezi top momenty celé desky.
Tím však Black Sabbath tak trochu vystříleli všechny ostré náboje, protože si nemůžu pomoct, ale ten zbytek mě už zas tak moc nebere. “Loner” je klasická metalová hymna plynoucí ve středním tempu, a když už ničím, tak je mi sympatická svojí přímočarostí a tahem na branku. Nemůžu se ale ubránit pocitu, že v ní chybí nějaký nějaký ten pověstný moment překvapení, který by ji alespoň trochu oživil. Celkem si v ní zadováděl Brad Wilk, který se jinak v pomalejších skladbách drží pěkně zpátky, ale tady jsem ho konečně nějak výrazněji zaregistroval. O další “Zeitgeist” se dá napsat jediné přirovnání a mohlo by to stačit. Slyšeli jste někdy “Planet Caravan”? Jistěže ano, proč se vlastně ptám. Pak jste tedy obrazně řečeno slyšeli i “Zeitgeist”, jen vezměte na vědomí fakt, že se svou slavnější sestřičkou se nemůže rovnat. Je tedy jasné, že se jedná o pomalou, atmosférickou, psychedelií nasáklou píseň, která v každém tónu (včetně Ozzyho zpěvu a použitého efektu) zní právě jako zmíněná legendární balada. Na novince mi přišla celkem nadbytečná, a kdyby zbylé skladby byly větší bomba, tak by mě štvala, že brzdí slušně rozjeté album. “Age of Reason” nenadchne, ale na druhou stranu ani neurazí. Hlavním důvodem je skvělý Iommi, který ukazuje, že řada z jeho riffů se neoposlouchá, a i když jsou ty novější už jen reminiscencí na ty starší, tak mu člověk stále zobe z ruky. Je to vlastně jen typická sabbatovka se vším co k tomu patří, takže pomalejší tempo a riffy. Hromadou riffů.
Pomalu se blížíme do finále s “Live Forever”, jež patří do stejné kategorie jako “Loner”, jen se mírně přidalo na rychlosti. Což o to, skladba to není úplně špatná, protože oproti svým delším kolegyním ze závěru “13” slušně odsýpá, ale nemůžu v ní přijít na jméno Ozzymu, který instrumentálně slušnou skladbu pohřbil nudným vokálem. Podle hesla “to nejhorší na konec” se nejspíš přistupovalo k “Damaged Soul”, která mě nebaví od začátku do konce a přijde mi, že se na album dostala jen proto, aby byla stopáž dostatečně dlouhá. Vůbec bych se nezlobil, kdyby její místo zaujala jedna z bonusových skladeb, z nichž minimálně “Methademic” a “Naivete in Black” by stály za hřích a konec “13” by mohly alespoň částečně osvěžit. Obě jsou to skladby rychlejší a přesně takové albu chybí, protože ke konci už jsem doslova odpočítával vteřiny a vyhlížel konec. Na úplném závěru skončila “Dear Father”, což je pro mě stejný případ nudného kousku jako “Damaged Soul”, a jediné, čím se tento song nějak zapíše do povědomí, je závěr, kde se dočkáme notoricky známého hřmění, kostelního zvonu a zvuku deště, přesně jako v úvodu debutového alba. Určitě se nejedná o náhodu a Black Sabbath tak asi chtěli uzavřít pomyslný kruh a jednou pro vždy dát odpověď na otázku, zda se ještě někdy dočkáme další desky birminghamské legendy.
Neříkám, že Black Sabbath natočili úplně špatnou desku, ale čekal jsem víc. Mnohem víc. Většina skladeb nepřehoupne svůj zadek přes laťku označující hranici průměru. Každopádně jsem toho názoru, že se jedná o mnohem důstojnější tečku za studiovou kariérou legendy, než jakým bylo doposud úplně marné “Forbidden” nebo nudné “Never Say Die!”, pokud budeme mluvit pouze o albech s Ozzym za mikrofonem. Black Sabbath měli jedinečnou šanci, která už se nikdy nebude opakovat a kterou tak můžu celkem jistě označit za promarněnou. Je fakt, že snad žádná kapela nenesla na ramenou takové břímě, ale to nemění nic na faktu, že tato legenda umí mnohem líp. “13” tak zůstane těžce ve stínu klasických alb a označení průměrný standard by ji mělo stačit. Stačí se jen podívat na poslední Iommiho sólovku “Fused” či skvělé “The Devil You Know”, které vyšlo pod hlavičkou Heaven & Hell, a je vidět, že to jde. A nebylo tomu tak dávno. Zklamání roku? Vypadá to tak.
Druhý pohled (H.):
Já nevím… je to takové rozpačité. Asi každému bylo jasné, že za oním obrovským návratem velkých Black Sabbath do jisté míry stojí kalkul a vypočítavost, byť to bylo spíš veřejným tajemstvím a většina z nás se tvářila, že to nevidí. Ono by se to i dalo odpustit, pokud by pánové opravdu přišli s něčím, co by vyrazilo dech, jenže to se nestalo. A když tak o tom přemýšlím, vlastně asi jen těžko mohlo, protože vzhledem k věhlasu a legendárnosti jména Black Sabbath byly nároky tak obrovské, až bylo v podstatě nereálné je naplnit.
Přesto ale nemohu tvrdit, že by mě “13” zklamalo. Když jsem si tohle totiž uvědomil, přestal jsem od desky očekávat něco zvláštního, nebo se na ni nějak extra těšit. K poslechu jsem tedy přistupoval s tím, že budu spokojený, když dostanu aspoň album, které budu moct považovat za solidní, žádný zázrak, ale docela pohodovou záležitost. A přesně to jsem také dostal. Žádný zázrak, ale docela fajnová a poslouchatelná záležitost, která je místy trochu moc utahaná, místy malinko křečovitá, ale sem tam dokáže přijít i s nějakým velmi dobrým motivem. Ostuda to v žádném případě není, ale pokud bych “13” neslyšel, rozhodně bych s tím dokázal žít.
Pokud bych měl volit nějaký vrchol, zvednul bych ruku “Loner”, která mi přijde snad jako jediná složená a zahraná opravdu s radostí a přirozeně. Jinak ale do budoucna když budu mít chuť na klasický Black Sabbath s moderním zvukem, vždycky sáhnu po excelentním opusu “The Devil You Know” od Heaven & Hell, nikoliv po “13”… a že tam není Ozzy, to mě vážně netrápí, protože fenomenální Ronnie James Dio mě stejně vždycky bavil víc.
Třetí pohled (Zajus):
Tak přátelé, přiznám se, že tohle jsem tedy opravdu nečekal. Novinka Black Sabbath je totiž jedním slovem výborná. Od prvních vteřin úvodního riffu “End of the Beginning” po burácející basu v závěru “Dear Father” je pro mě “13” zdrojem obrovské radosti. Jako by se všechny potřebné ingredience sešly v ten správný čas na tom správném místě, Black Sabbath natočili i po tak dlouhé odluce album nesmírně soudržné, nápadité a především zábavné. Tony Iommi sype jeden skvělý riff za druhým a prokládá je neméně výbornými sóly. Kytarová druhá polovina “Damaged Soul” snadno zapadne mezi to nejlepší, co jsem letos slyšel. Butlerova basa burácí na pozadí, ovšem často si sama ukousne nemalou část pozornosti. Ozzy zpívá výborně, zní živěji než na svých posledních sólových počinech a v jeho hlase je znát velká síla, ale také i únava z dlouhé kariéry. A námezdní bubeník Brad Wilk? Ten zapadl mezi své spoluhráče mnohem snadněji než bych čekal.
Celá deska se nese v náladě starých dobrých Black Sabbath, i když občasně vykouknou i poněkud světlejší momenty známé spíše z Ozzyho alb. Hrací doba kolem padesáti minut je tak akorát aby vás album nezačalo nudit, i když některé skladby by možná o trošku kratší být mohly. Čtveřice bonusových písní je pak příjemným překvapením. Svou kvalitou si nezadají se skladbami z hlavní části alba a zejména “Pariah” mi bude znít v hlavě asi ještě dost dlouho. Celkově mi tedy Black Sabbath takřka vyrazili dech. Výborné album a velké překvapení.
Země: Velká Británie Žánr: doom / stoner metal Datum vydání: 29.4.2013 Label: Rise Above Records
Tracklist:
01. Entrance to Hell
02. Pallbearer
03. Cathedral of the Damned
04. Tower of Silence
05. Infestation of Grey Death
06. An Observation
07. The Last Laugh
08. This Body, Thy Tomb
Cathedral, jedna ze zásadních britských doom metalových kapel, to zabalili. Na rozloučenou sobě i fanouškům nadělili poslední album, jež nese název “The Last Spire”. Na tomto albu se na baskytaru podílel mimo jiné Scott Carlson z Repulsion, který se už kapelou kdysi mihl. Rovnou na úvod se sluší říct, že lepší zakončení kariéry snad ani nemohlo přijít. Symbolické desáté album shrnuje celou déle než dvacet let trvající kariéru kapely do kamenného náhrobku, lesknoucího se i za ponurého deště. Obal je povedený, ale na Cathedral dosti netradiční ve srovnání se staršími nahrávkami. Přesto ale s obsahem plně koresponduje. Je opravdu skvělé, že můžu říct, že to Cathedral zabalili s velkou parádou a na svůj epitaf můžou být skutečně hrdí.
Cathedral vždy vyznávali doom, jehož základy pokládali Black Sabbath, následováni Candlemass, Pentagram či Trouble. Na “The Last Spire” rozhodně nelze očekávat pseudogotické melancholické klávesové hrátky, sladký dívčí vokál a romantické texty plné vampýrů. Tohle album je jeden dlouhý pochod na hřbitov, dlážděný zatěžkanými sabbathovskými riffy, za které by dneska možná Tony Iommi platil zlatem. Gaz Jennings se ani při poslední jízdě jednoduše nenechal zahanbit. Všudypřítomná atmosféra zmaru obejme hned s prvými tóny přihodně pojmenované “Pallbearer” (“Nosič rakve” – jak příznačné). Délka skladeb zřídka spadne pod pět minut, takže je zjevné, že jde o komplexní masivní celky, které nikam moc nespěchají, ale ochuzeni rozhodně nejsme ani o šlapavé kousky, které zadupávají do země. Spousta skladeb je ozvláštněna zajímavými mezihrami, ve kterých zazní i masivní fanfáry kláves nebo akustické kytary. Tyto výrazné skladbové předěly se projevují především v již zmiňované “Pallbearer” či v poslední infernální hymně “This Body, Thy Tomb”. Tady je vybrnkávání akustické kytary doplněno o tklivou melodii a nechybí ani hammondky. Ve skladbě “An Observation” se dokonce otřou o progresivnější hudební větev, především díky klávesovým rejstříkům a “kodrcavému” tempu, což je nakonec následováno vyhrávkou, která jako by vypadla z raných desek NWOBHM.
Na albu je nakonec při necelé hodině šest plnohodonotných skladeb plus úvodní tříminutové intro, které pro mě docela postrádá smysl, stejně jako předěl “The Last Laugh” před poslední skladbou. Evidentně jde o prostředky k podpoření atmosféry, ale nějak to na mě nezapůsobilo, samostatné skladby mluví za sebe víc než jasným hlasem. Jak některé skladby ubíjí jako mocný buchar, nevyhnete se ani chytlavým věcem, u kterých si budete podupávat a již při druhém poslechu budete schopni si sloky broukat společně s démonickým Dorianem. Řeč je především o “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”. Přestože obě skladby překračují pětiminutovou hranici, jejich obsah by se dal prakticky srovnat s klasickou písničkovou formou, která jinak zas příliš nepřevažuje u ostatních monolitů, které v ostatních skladbách vystavěli.
Cathedral, to byl také vždy především vokál Lee Doriana. Už to samozřejmě dááávno není ten křikloun, který otevřel kariéru jiných legendárních Britů Napalm Death na jejich albu “Scum”. Nyní, 20 let od debutového alba “Forest of Equilibrium”, předvádí jeden ze svých nejlepších výkonů. Je tu vlastně vzteklý, ale zároveň neskutečně jedovatý a slova se do hlavy zarývají jak hřeby do dlaní Ježíšových a zanechávají hluboké brázdy. Při poslechu takového hlasu si až říkám, že se můžou některé funeral doomové kapely jít zahrabat se svými rádoby záhrobními murmury. Miluju ty obrazy, které mi při poslechu celého ansámblu naskakují a skutečně tleskám. Bravo Lee, bravo Cathedral! Album “The Last Spire” drží zástavu hrdě vysoko a stejně tak nejspíše skončí nakonec v mém konečném ročním žebříčku.
Další názory:
Cathedral je bezesporu skvělá kapela, která jistě výrazně promluvila do dění na metalové scéně, nicméně se musím přiznat, že mi k srdci nikdy nepřirostla tak, jak by možná měla, což platí i o finální desce “The Last Spire”, díky čemuž nejsem zas tak nadšený jako kolegové. Nechápejte mě ovšem špatně, pořád se jedná o výbornou desku, na níž vlastně není nic špatně – smrtící riffy, záhrobní tempo, umrlčí atmosféra s lehounkým psychedelickým odérem a samozřejmě démonický Lee Dorian se svým uhrančivým vokálem. To všechno tam je a určitě se mi to líbí, akorát ne zas až tak extrémně moc. Mým osobním vrcholem kolekce je tryzna “An Observation”, jinak k tomu nemám co dodat… snad kromě toho, že i přes to, co jsem řekl, stále považuji “The Last Spire” za velmi vysokou kvalitu. H.
“The Last Spire” že má být poslední studiovkou britské doomové legendy? Ale jděte, vždyť to by byla setsakramentská škoda, když se parta kolem Lee Dorriana dokázala na sklonku své kariéry takhle vytáhnout. Ne, že by se dokázali vzedmout k takové formě, aby dali vzpomenout na své klenoty z počátku kariéry, ale v aktuálním tisíciletí bych od nich povedenější počin nenašel. Po minulém, strašně rozmělněném dvojalbu “The Guessing Game”, drží poslední kousek jejich bohaté diskografie pěkně pohromadě a delší kompozice jako “Pallbearer” skvěle doplňují kratší fláky “Cathedral of the Damned” a “Tower of Silence”, které se sice pořád táhnou jako med na lžíci, ale svou stavbou působí přece jen o trochu přístupněji. Zádumčivá atmosféra z nahrávky srší na všechny strany a milovníci pomalých riffů a opatrné rytmiky by neměli být v žádném případě zklamáni. V mnohých momentech je stále možno spatřit silnou reminiscenci Black Sabbath, ale komu to vlastně vadí? Lee Dorrian je přesvědčivý v každém momentu a já mu po delší době opět zobu z ruky. Jestli za to může troška té nostalgie, která na mě padla s vědomím, že další studiovky se už nedočkám, je dost dobře možné, ale v kontextu posledních pěti alb se jedná o dílo nadprůměrné, takže nemám důvod házet na Cathedral při jejich poslední cestě nějakou špínu. To si tahle legenda rozhodně nezaslouží… Kaša
Posledních 58 minut a 19 vteřin, které vypustili do éteru britští Cathedral. Zároveň 58 minut a 19 vteřin, které si stojí za to poslechnout. Pokud možno hned několikrát. “The Last Spire” je totiž důkazem, že i přes kolísavou kvalitu posledních alb tahle legenda doom metalu pořád dokáže nahrát silné album. Skladbám vévodící kombo zahulené kytary a hutné basy vytváří příjemně temnou atmosféru, příjemně dokreslovanou vokálem Lee Dorriana, a je už vcelku jedno, jestli jsou na pořadu dne táhlé riffy či kytarové vyhrávky. I přes jistou utahanost ale nedocházím k tomu, že by byla deska příliš monotónní. Výsledek se pak poslouchá téměř sám, bez škobrtání a křečí, záhrobní podtemno vás samo pomalu obklopí a zcela pohltí. Je skoro až škoda, že se Cathedral rozhodli svoji kariéru ukončit. Na druhou stranu jsem vždy choval obdiv k těm, kteří dokázali sami přestat v nejlepším a k tomu se rozloučit velkolepým finále, což se Cathedral v případě “The Last Spire” povedlo na výbornou. Atreides
Země: Slovinsko Žánr: heavy / speed metal Datum vydání: 14.5.2013 Label: Metal Tank Records
Tracklist:
01. Queen of the Midnight Fire
02. Behind the Cellar Door
03. SpeedWave
04. What Lies Beyond…
05. Night Terrors
06. Four Crowns of Hell
07. Poetry and the Gods (in G minor)
08. Under Sulphurous Skies
09. Ritual of Death
Pojďme si takhle z kraje zahrát hru na “kdyby”, která by celkem jasně měla objasnit, jak to vlastně se slovinskou partou Vigilance je. Kdyby za sebou měli větší stáj, tak by hravě zapadli do heavy metalového průměru evropské scény. Kdyby o nich vědělo víc lidí, tak by se jejich alba mohla i slušně prodávat, protože jistý potenciál v nich je. Kdyby se borci nebáli a nedrželi se až příliš žánrových standardů, se kterými se díra do světa udělá jen velmi těžce, tak by se “Queen of the Midnight Fire” dalo poslouchat s chutí. Když se ale oprostíme od těch kdyby, tak v reálu se bohužel plácáme v průměru až podprůměru, u kterého si nejsem vůbec jistý, že by v plném rozsahu vyloženě zaujal někoho jiného než toho nejortodoxnějšího fanouška heavy/speed metalu let téměř zapomenutých.
Nemám nic proti takovýmhle kapelám. To jen pro pořádek. Věřím tomu, že borce to baví a že tuto hudbu mají rádi, tak proč si nesplnit sen a nevydat se směrem k rockovým výšinám. Celé to ale má jeden dost podstatný háček. Je to prachsprostá nuda. Abych to upřesnil, tak světlé body má deska taky, ale až na několik výjimek jsem jen s obtížemi hledal vyloženě povedené skladby, které by mě přesvědčily o tom, že tahle deska stojí za víc než za rezavý krejcar. A to přiznám, že z ukázek to takhle marně nevypadalo a docela jsem se na poslech těšil s pocitem, že se něčemu přiučím a zjistím, jak se tahle hudba hraje v zemi metalové hudbě nepříliš zaslíbené. Bohužel, veškerá má očekávání opadla někde v půlce debutového alba mladé čtveřice, jejíž věkový průměr – soudě dle promo fotek – sotva překročil dvacet let, z čehož se dalo úspěšně očekávat, že Vigilance budou trpět skladatelskou nevyzrálostí a naivitou.
Osmička regulérních písní, která se na “Queen of the Midnight Fire” nakonec dostala, si na nic nehraje a bez okolků přináší kombinaci heavy a speed metalu z let osmdesátých, takže já osobně jsem si při poslechu dost často vzpomněl na Helloween z období debutu “Walls of Jericho” nebo na Gamma Ray. Zpěvák a kytarista Jakob Rejec má hlas zabarvený do obdobného odstínu jako Kai Hansen, takže i to bude jeden z důvodů, že mi jejich hudba připomínala výše zmíněnou dvojici, ve kterých Kai je nebo byl zainteresován. Dost často se Jakob uchyluje k mluvenému projevu, což nepůsobí zas tak škodlivě, jak by se na první dobu mohlo zdát a třeba v “Behind the Cellar Door” mě prostřední pasáž postavená na zklidnění všech nástrojů a vyprávění textu. Přestože jsem doposud moc pozitivního nevyřkl, tak se nebojte, i to se na albu najde. Začnu obalem, který sice není z říše nezapomenutelných, ale koukat se na něj dá. Krom zmíněné “Behind the Cellar Door”, ve které si druhý kytarista Gilian Adam slušně zasóloval, mě chytly ještě dva, tři zářezy, mezi něž bych přidal primitivní “SpeedWave” s velmi jednoduchou strukturou, která by se před třiceti lety neztratila. Refrén této skladby je příjemný a kytarová linka ve stylu Diamond Head neurazí, takže proč ne. Hodně podobná je i “Night Terrors” a závěrečná rychlovka “Ritual of Death”, takže nebude žádná náhoda, že i ty mě baví. Takový ten přímočarý, hodně jednoduchý styl Vigilance sedí víc než cokoli jiného. Říká se, že hranice mezi láskou a nenávistí je hodně tenká a v souvislosti s tímto albem mám pocit, že to sedí dvojnásob. Ostatní skladby nejsou ve své podstatě nijak stylově odlišné těm, které se mi líbí, a přesto jsem jim nedokázal přijít na chuť. Ať už je to díky pokusům o složitější strukturu jako v případě “Four Crowns of Hell” nebo díky zprasené vokální lince, která tak nevkusně “ozdobila” titulní flák. V těchto momentech se bohužel dostáváme do sfér hodně nezajímavých, takže nemá cenu se v nich nějak pitvat.
Celkově to na spokojenost stačit nemůže. Když budu vycházet z prostých matematických počtů, tak se mi zalíbily tři skladby dost a jedna tak nějak na půl, čímž se dostávám někam k magické polovině, protože intro “Poetry and the Gods (in G minor)” nepočítám, a tomu nakonec odpovídá výsledné hodnocení. Není to tak, že by se “Queen of the Midnight Fire” nedalo vůbec poslouchat, to zase ne, ale že by to na druhou stranu byla nějaká hitparáda, to samozřejmě taky ne. Shrnu to tak, že fanoušci žánru by si mohli nějaké své oblíbené vály najít, ti ostatní radši ruce pryč, protože lepší variace na dané téma tady byla už tolikrát, že bych to na prstech rukou obyvatel menší vesnice nespočítal.
Další názory:
Vigilance moc originality určitě nepobrali, vlastně téměř žádnou, přesto jejich debut “Queen of the Midnight Fire” nevidím zdaleka tak tragicky jako kolega. Osobně tam slyším hlavně Iron Maiden, zejména z období první desky, z čehož je jasně vidět, jak moc se Vigilance vzhlédli v minulosti, když jejich právě vydaná deska zní, jako kdyby ji někdo nahrál před více jak 30 lety. Poslouchat se to ovšem dá úplně v pohodě, nic objevného to sice není ani náhodou, ale jedná se o pohodový oldschool hevík, jehož poslechem nemůže fanoušek žánru zkazit vůbec nic… a samozřejmě ale ani nic extra získat. Přesto může “Queen of the Midnight Fire” v klidu posloužit jako nenáročný oddechový poslech, který možná trvanlivý nebude, ale na těch pár protočení jako příjemná kulisa postačí… H.
Norští Darkthrone nejsou žádná ořezávátka. Přes 25 let existence na křížku a 16 studiových alb. K tomu taky nejedna nevídaná žánrová změna. Do hlav většiny posluchačů se zavrtali díky svým prvním deskám z devadesátých let, jakými jsou “A Blaze in the Northern Sky”, “Under a Funeral Moon” nebo “Transilvanian Hunger”. V té době patřili k zástupcům ryzího norského black metalu vedle Mayhem a dalších majestátních figur. Od té doby už ale nějaký ten pátek uběhl, Fenriz a Nocturno Culto považují black metal za mrtvý styl a nyní je naplňuje především revival kapel, na kterých sami vyrůstali. Řekl bych, že možná spousta lidí měla problém překousnout jasný špinavý heavy sound tři roky staré desky “Circle the Wagons”. Ti budou mít asi problém novinku “The Underground Resistance” vůbec doposlouchat, to už je totiž skoro ryzí heavy metal 80. let, a pány to vůbec nesere.
Já musím hned zkraje přiznat, že už při zveřejnění “Leave No Cross Unturned” jsem nedokázal skrýt své nadšení, protože přesně taková pocta osmdesátkovému thrash metalu mi tu chyběla. Většina nových heavy metalových nahrávek (rozumějte nových kapel) se nedokáže koulema vůbec rovnat s touhle nahrávkou. Riffy, atmosféra, vokály, to vše hluboce vzývá ducha staré školy a dělá to navíc úspěšně. Tentokrát si porci šesti skladeb ústřední duo rozdělilo v poměru 3:3, máte tedy parádní možnost utřídit si, jaký styl rachocení je jim bližší. Nocturno Culto ve skladbách 1, 3 a 5 vyznává spíš tvrdší pojetí. Někde na pomezí starého thrashe, black metalu à la Venom, a to vše umocňuje svou hlasovou bruskou ne nepodobnou Tomu Warriorovi ze Celtic Frost. Oproti tomu Fenriz vyznává melodičtější ražení, dává plně najevo svou lásku ke starým heavy/speed kapelám. “Valkyrie” by se dle mého neztratila na nejranějších nahrávkách Helloween, zatímco třináctiminutový opus s geniálním názvem “Leave No Cross Unturned” vypadl z dílny Agent Steel. Včetně mocných fistulí.
Skladby na vás můžou ze začátku působit asi dost primitivně, ale vězte, že skrývají mnoho zajímavých pasáží a nenápadných nápadů, které poslech osvěžují. Ostatně dřív metal nebyl žádná obrovská věda, pokud měl atmosféru, měl z většiny vyhráno. Tenhle princip pochopili Darkthrone naprosto přesně, což v mých očích způsobuje jedině růst sympatií. Celkem pomohla změna obalu, přece jen už to začalo být na jedno brdo. Současný motiv naprosto koresponduje s atmosférou nahrávky “The Underground Resistance”.
Podle výčtu kapel jistě začínáte chápat, kam tahle deska má namířeno. Žádné úkroky stranou a překvapivé změny, jen razantní úder na solar v podobě riffů, které jste už určitě slyšeli, ale přesto vám na téhle desce rozklepou palici, jako to uměly dřív. Dosti tomu napomáhá povedený dřevní zvuk, který se povedl přesně do té míry, aby bylo slyšet vše, ale přitom si udržel velkou míru dřevnosti, která je pro takovou nahrávku naprosto potřebná. Tohle album je jedno velké fuck off všem chytrákům, škemrajícím po starých časech black metalových Darkthrone, chytrákům, škemrajícím po progresi, chytrákům, kteří nechápou filozofii, kterou pánové Fenriz a Nocturno Culto razí. Berte nebo nechte být, za mě všema deseti. A říkejte si o mně třeba, že jsem blázen.
Další názory:
Darkthrone jsou pro mě zcela jistě jednou z nejvíc cool kapel vůbec – v tom dobrém slova smyslu, dokonce v tom nejlepším možném slova smyslu. Jejich muzika má prostě neskutečné koule a doslova se směje do ksichtu všem okolo. Jestli si u někoho můžete být stoprocentně jistí, že dělá muziku opravdu upřímně a rozhodně ne pro prachy, pak to jsou zcela jistě Darkthrone. Netvrdím sice, že bez výhrad hltám úplně všechno z jejich dílny, přesto mají pánové Fenriz a Nocturno Culto za svůj přístup můj velký respekt. Je podle mě ale trochu zbytečné řešit, jestli je to ještě pořád black metal, jestli to není spíš už nějaký heavy/speed/thrash/nevímco metal, kolik tam tentokrát narvali punku a podobné blbosti, já osobně cítím v jejich hudbě kontinuitu již od starých řezanic z počátku 90. let až dodnes, na čemž ani “The Underground Resistance” nemění zhola nic. Ono by se tedy mohlo zdát, že Darkthrone vlastně omílají furt to stejné dokola, ale kromě toho, že to není tak úplně pravda, je výsledek natolik skvělý, že nakonec stejně nejde udělat nic jiného, než smeknout pomyslnou pokrývku hlavy. Darkthrone jsou totiž v té své zdánlivé primitivnosti a syrovosti vlastně unikátní a nepřekonatelní. Konkrétně na “The Underground Resistance” mě mimo jiné hodně baví, jak je nádherně poznat, jaké songy složil Fenriz a jaké Nocturno Culto – hlavně neuvěřitelně staromilské příspěvky od Fenrize jsou vážně úžasné, zejména “The Ones You Left Behind” a samozřejmě také závěrečný ultimátní opus “Leave No Cross Unturned”. H.
Na novince “The Underground Resistance” se Darkthrone trošku vzdalují tvorbě, se kterou se vytasili na předchozích třech albech. Crust/punk se zaobalil do heavy kytarového oparu a výsledkem je špinavá thrash/black/speedová deska s nádechem punku. Některé momenty mi připomněly rané Celtic Frost, jiné zase Venom, ale pořád jsem si byl jistý, že poslouchám Darkthrone, takže žádná naivní vykrádačka se nekoná. Deska takhle upřímná a do jisté míry i jednoduchá by se dala považovat za dílo s krátkou trvanlivostí, ale já jsem se zatím po několika posleších nudit nepřestal. Vrcholem je pro mě třetí “Lesser Men”, ve které Nocturno zní trošku jako Tom G. Warrior a rozhodně zaujme chaotické kytarové sólo ve stylu Slayer. Překvapení na konec v podobě předlouhé “Leave No Cross Unturned” bylo na první poslech celkem oříšek, ale časem jsem se do ní dostal. Přesto si myslím, že kdyby se všechny skladby spokojily s čtyř-pěti minutovou hrací délkou, nebylo by to ke škodě a deska by získala něco víc na razanci. V porovnání s předchozími alby pořád nadstandard, který je sice stylově trošku jinde, ale přesto s jasně identifikovatelnými poznávacími znaky. Kaša
Italská black metalová kapela Apolokia vznikla v roce 1994, přičemž její letošní dlouhohrající debut “Kathaarian Vortex” (ano, čtete správně, první řadovka až po 19 letech od založení) zní, jako kdyby byl v roce 1994 i nahrán. Víc k téhle desce vlastně vědět nepotřebujete…
Ve své staré éře Apolokia vydali nějaké dva demáče na kazetách, což není nějaká přehnaná aktivita, ale se na přelomu milénia se skupina vytratila úplně. O sedm let později došlo k obnově, po čase se objevilo jedno ípko a v letošním roce tedy konečně první deska. Nicméně jediný rozdíl mezi deskou a demosnímkem je pouze v jejich délce, jinak totiž “Kathaarian Vortex” co do zvuku zní jako nějaký kanální demáč. Bez znalosti kontextu by myslím 99 % z vás hádalo, že jde o nějakou zapomenutou fošnu z Norska první poloviny 90. let, z doby, kdy byl black metal black metalem a kdy to, jakým směrem se vývoj žánru ubírá poslední roky, by bylo považováno doslova za kacířství. Vše, co si jen můžete představit pod pojmem naprosto krystalicky čistý black metal, tu najdete – extrémně syrový sound, mrazivé riffy, nečitelný krkavčí řev, neutuchající bicí kulomet (když jsem desku poslouchal poprvé a v pátém songu nastala první změna tempa od začátku alba, tak jsem se toho doslova lekl), striktně černobílý obal a černobílé fotky. Všechno to tam je v naprosto ryzí podobě.
Jednoduše řečeno je “Kathaarian Vortex” nahrávka, která jde proti proudu času, regrese namísto progrese. Do jisté míry by to samozřejmě mohl někdo považovat za dost zastydlý přístup a vlastně by měl naprostou pravdu, přesto všechno tomu nejde upřít jisté kouzlo. Takovýhle dřevní oldschool jak z hudebního pravěku se prostě musí opravdu umět, i když to tak občas nevypadá, protože jej umí málokdo, díky čemuž je většina podobných podzemních počinů absolutní odpad, nicméně sem tam se najde někdo, kdo ten kanální black metal dokáže podat na odpovídající úrovni, přičemž Apolokia mezi takové rozhodně patří. Takový ten “feeling”, jak se říká, tam vážně cítit je, takže komu podobné věci nejsou proti srsti, Apolokia by klidně mohla být věc, která by stála za doporučení.
Bzzzzzzzz… bzučí black metalové včelíny
Na druhou stranu, takových lidí, kteří by dneska poslouchali to úplně nejsyrovější podzemí, jaké je na “Kathaarian Vortex” k mání, zas tolik není, a když už jsou, vystačí si dost často s již známými kulty z doby, do níž se datuje nejen vznik Apolokia, ale i přístup a styl samotné desky. Pro drtivou většinu posluchačů tohle ovšem asi bude hudební žumpa, a přestože mně osobně se nahrávka ve výsledku docela líbí, vůbec se nebudu divit, když někdo jiný po poslechu “Kathaarian Vortex” vypálí dávku vulgarismů a jménu téhle italské smečky se vyhne velkým obloukem. Jestli máte rádi dejme tomu Darkthrone z období 1993-1995, pak se vám může líbit i Apolokia, jinak jde však o tak moc specifickou záležitost, že ji na potkání doporučovat rozhodně nelze…
Země: Švédsko Žánr: heavy metal Datum vydání: 6.1.2012 Label: NoiseArt Records
Tracklist:
01. 2097 A.D.
02. Solar Wind Riders
03. Full Speed Ahead!
04. Breathless
05. Tokkotai (Wind of Fury)
06. Zone of Alienation
07. The Running Man
08. They Came from the Skies
09. Lunacy Rising
10. 2097 A.D. (Extended Cut) [bonus]
11. Hit ‘Em Hard! (2010 Demo) [bonus]
Mladá švédská parta na mě při vší úctě působí poněkud rychlokvašeným dojmem. Vynořili se v podstatě odnikud v roce 2009, vydali první album, které sklidilo až mimořádné ovace, vykoplo je na stránky renomovaných metalových magazínů a poslalo předskakovat takovým jménům jako Blind Guardian, Sabaton či Accept. Fanoušci a optimisti mohou tvrdit, že to je nespornou kvalitou tvorby. Cynikové a konspirátoři v tom zase budou hledat “tlačenku” a zákulisní nitky.
Faktem je, že tu máme kapelu, která jako by z oka vypadla ikonám heavy metalu z 80. let. A to ovšem téměř doslova. Když jsem se s nimi střetl poprvé na pražském koncertě, můj první dojem byl, že jde o nějaké Judas Priest revival. Tento názor bych možná při podrobnějším poslechu přehodnotil, zvlášť protože nové album, v pořadí druhé, které se fanouškům dostává do rukou nyní, vůbec ze všeho nejvíc přípomíná staré dobré osmdesátkové Iron Maiden. Dalo by se tomu snad říct i “vykrádačka”. Když budu schovívavější, tak řeknu, že Steelwing, potažmo jejich manažer, vsadili na osvědčenou kvalitu a poptávku metalového posluchačstva po “klasickém hevíku britské školy”. Ten jim servírují v řádném a neředěném množství a ať už si o tom myslí kdo chce, co chce, sklízejí s ním úspěch.
Management a promo rozhodně kapele šlape na výbornou. Vedle toho nelze než pochválit a vyzdvihnout výkony zpěváka Rileyho. Svými kvalitami a zvučným hlasem mě dokázal upoutat hned během prvních pár okamžiků. Na úspěchu Steelwing má z mého pohledu lví podíl, byť samozřejmě ostatní chlapíci zodpovědní za jednotlivé instrumenty odvádějí svou práci taktéž zodpovědně a kvalitně. Po autorské stránce už to tak valné není. Osobně bych za tím ale neviděl ani tak nedostatek samostatné tvůrčí invence, jako spíš pevně daný záměr držet se prověřených postupů s cílem oslovit co nejširší publikum. Težko říct, jak se k tomu postavit jakožto pravověrný metalový fanda, který se vyhýbá “mainstreamu” zaměřenému na tvorbu záměrně líbivé “komerční” hudby. Zřejmě bych mu měl doporučit utéct od Steelwing co nejdál.
Ti z vás, co jste ještě neutekli, vězte, že po hudební stránce se můžete těšit na čtyřicetiminutovou nálož příjemně odsýpajícího heavy metalu. Vliv Iron Maiden je ovšem více či méně znatelný takřka na každém kroku. Sem tam se člověku připomenou i jiní interpreti a minimálně dvakrát jsem měl pocit, že “tohle už jsem přece musel někde slyšet”, ale ani po konzultaci s kolegou H. jsme si na prapůvodce našich pocitů nevzpomněli. Konkrétně to bylo u riffu z druhé minuty “Tokkotai (Wind of Fury)” (velmi podobný se pak objevuje ještě v “Lunacy Rising”) a u refrénu sedmé “The Running Man”. Pokud někdo odhalí viníka, budiž odměněn mou nekonečnou vděčností ;)
Každopádně zcela s jistotou mohu tvrdit, že při poslechu sloky “Běžícího muže” jsem si vybavil “Be Quick or Be Dead” od Iron Maiden a že v následující instrumentální skladbě “They Came from the Skies” se to motivy typickými pro “Železnou pannu” jenom hemží. Některými zatracovaný čtvrtý song “Breathless” mi dal pro změnu vzpomenout na Alice Coopera a v závěru tohoto kousku jsem zřejmě konečně pochopil, proč se o nových Edguy říká, že už to není žádný pořádný power metal, ale prachmizerný hard rock, protože na okamžik bych přísahal, že jsem právě slyšel zpívat Tobiase Sammeta.
Na albu ovšem jsou i světlé momenty originality. Za nejvýznamnější z nich bych označil intro “2097 A.D.”. Krásně vrací člověka do světa sci-fi 80. let a do světa osmibitových herních zvuků. Nejlepším prvkem jsou bicí se zvláštním efektem evokujícím cosi jako zvuk phaserové palby. Sci-fi atmosféra je navozena dokonale, škoda, že se jí nedaří držet v dalším průběhu. Texty sice jakýsi slibovaný sci-fi příběh evokují, nicméně podle samotné hudby by to klidně mohlo být album třeba o chování slepic. Ještě daleko více vyniká ona intro skladba v dvojnásobně dlouhé a jinak zahrané “extended cut” verzi, která je ovšem pohříchu přítomná pouze na bonusové edici. Za druhý velmi světlý moment považuju závěrečnou “Lunacy Rising”. Je to deset minut dlouhý kousek, i když fakticky sestává z nejméně tří částí, které k sobě pojí zřejmě pouze jakási příběhová linie. Zřejmě se hoši zhlédli v epických zakončeních jednotlivých alb z dílny Rhapsody. Zajímavá je ale zejména ta třetí část, kdy najednou hudba i zpěv začne připomínat nějaký starý francouzský šanson. Je to jenom malé zpestření, ale beru to jako důkaz, že Steelwing mají na víc než pouze otrocky kopírovat staré Iron Maiden.
Při celkovém hodnocení alba, potažmo celé kapely, je kardinální otázkou, zdali vám vadí nebo nevadí ono “půjčování si” hudebních motivů. Steelwing nepřinášejí nic převratně originálního, ale na druhou stranu servírují v podstatě přesně to, co před nějakými pětadvaceti lety spolehlivě bořilo metalové hitparády a co spoustu lidí oprávněně rajcuje do dneška. Pokud se mě zeptáte na nejlepší a reprezentativní skladby, vybral bych “Full Speed Ahead!”, “The Running Man” a coby doporučení pro ty z vás, kteří by uvažovali o pořízení si bonusové edice, ještě “Hit ‘Em Hard!”.
Druhý pohled (H.):
Po velice zajímavém intru “2097 A.D.” kapela spustí ničím výjimečný heavy metal plný toho největší klišé, který se vcelku okatě inspiruje (nebo snad vykrádá?) u klasiků svého žánru. Na první poslech jsou nejčastějším terčem Iron Maiden – ostatně i koncertní image Steelwing přípomíná Iron Maiden z 80. let opravdu hodně. Ale tím to samozřejmě nekončí, Steelwing si berou do huby i další známé kapely. Stačí si vzít například takovou “Breathless”, což je přehlídka toho nejotřepanějšího hard’n’heavy klišé, jaké si jen dokážete představit, a bude vám jasné, co mám na mysli.
Druhá stránka věci je však ta, že i přesto se to prostě poslouchat dá. Není to nic, co by ve mně zanechalo hlubší dojem, ale nezvracím z toho. Upřímně vlastně nepochybuji o tom, že by Steelwing s tímhle neměli úspěch zaručený, neboť to je přesně to, co jim nejširší metalová obec bude vždycky zobat z ruky. Jestli bych si měl z fleku tipnout nějakou mladou kapelu, která má vyhlídky na to stát se v budoucnu velmi populární, na Steelwing bych si asi vzpomněl jako na první. Jestli se to ale nese ruku v ruce s opravdu kvalitní a originální muzikou? Ne, nenese, což je bohužel dáno celkovou situací na současné scéně – ale to už je samozřejmě úplně jiné téma, které sem nyní nepatří a na jehož rozebrání tu nemám místo.
Na “Zone of Alienation” jsou tedy z mého pohledu nejpříjemnější dvě věci: odkaz na kultovního “Běžícího muže” v songu “The Running Man” (i když podle textu Steelwing vycházejí spíše ze stejnojmenného kultovního snímku z roku 1987, nikoliv z původní knižní předlohy) a hlavně již jednou zmiňované “2097 A.D.”. Je to paradox, že právě intro mě na celé desce baví nejvíce – zvláště jeho prodloužená verze, která se nachází na limitované edici “Zone of Alienation” -, protože mi svou atmosférou neskutečně připomíná staré béčkové sci-fi bijáky z osmdesátých let, na nichž jsem svého času vyrůstal. “Útěk z New Yorku” jak vyšitý… akorát samotná ta muzika ve standardních písničkách znatelně pokulhává…
Země: Velká Británie Žánr: heavy / speed / black metal Datum vydání: 28.11.2011 Label: Spinefarm Records
Tracklist:
01. Hammerhead
02. Nemesis
03. Pedal to the Metal
04. Laps of the Gods
05. Damnation of Souls
06. Beggarman
07. Hail Satanas
08. Sin
09. Punk’s Not Dead
10. Death Be Thy Name
11. Lest We Forget
12. Valley of the Kings
13. Fallen Angels
14. Annunaki Legacy [bonus]
15. Blackened Blues [bonus]
Venom jsou ve své podstatě po hudební stránce velice jednoduchá věc, o to víc je tedy paradoxní fakt, že způsob, jakým lze na jejich produkci pohlížet, je naopak velice složitý. Je velký rozdíl, jestli k nim člověk přistupuje jako k velké metalové legendě, jež bez nadsázky doslova změnila celou scénu tvrdé muziky a vytvořila celý jeden žánr (nebo ho snad jen pomohla stvořit?… dosti diskutabilní otázka); jako k příjemné retro kapele, která lehce zaspala dobu; nebo jako k pozérským dědulům, kteří se rozhodli si pravidelně zvyšovat svůj důchod variací na to, co je před 30 roky proslavilo. Ten největší problém je ovšem to, že Venom jsou vlastně tohle všechno najednou…
Nyní ovšem přichází kámen úrazu. Ať se totiž na to podívám ze kteréhokoliv ze tří výše nastíněných pohledů, ani v jednom případě mi z toho obrázek Venom nevyznívá zrovna lichotivě – a to říkám opravdu nerad, jelikož minimálně první tři desky této bandy jsou pro mne nepředstavitelný kult a mám je velmi rád. Stačí si vzít jen proslulý majstrštyk “Black Metal” z roku 1982 – to je prostě pumelice jako svině i po těch letech. Dnes jsme ale v roce 2012 (resp. v roce 2011, budeme-li se řídit datem vydání “Fallen Angels”, naše recenze přece jenom vychází trochu se zpožděním :-)), tudíž asi těžko může fungovat muzika, jakou Venom nyní s velkou slávou pouštějí do světa. Stačí jen trochu zapřemýšlet a každému bude jasné, že když hudba z roku 1982 nahraná tehdá funguje dodnes, neznamená to automaticky, že hudba jako z roku 1982 nahraná v roce 2011 bude fungovat také. V tomto světle vypadá první nadhozený pohled na Venom trochu jako špatný vtip, jelikož – uznejte sami – je trochu trapné, když jedna z nejlegendárnějších skupin celého metalu nezvládne nic lepšího, než být jen lacinou kopírkou svých zlatých let. “Fallen Angels” jen stejně nepovedeně opakuje to, o co se snažila už obě předchozí alba “Hell” (2008) a “Metal Black” (2006) – vrátit to, co už je dávno pryč.
Dobře, nebuďme příliš zlí a pomiňme na chvíli legendárnost Venom v jejich prospěch, budeme je brát pouze jako to příjemné oldschool retro pro staré fotry, kteří ty časy ještě pamatují, a omladinu, která se nebojí pátrat proti proudu času. Jenže bohužel i v tomto ohledu “Fallen Angels” selhává. Obrovským paradoxem totiž je, že po světě běhá několik desítek (ne-li víc) podobných retro kapel, které dokážou ten špinavý dřevní metal zahoblovat s mnohem větší přesvědčivostí než samotní klasici této muziky, kteří ji vytvořili. O třetím nastíněném pohledu se snad ani nemá cenu bavit, jelikož ten už je a priori negativní. Ale když si vzpomenu, jak Cronos roky bez ostychu tvrdil, že Venom šlo vždy jen o kariéru a prachy, a v současných rozhovorech se tváří strašně “metal pyčo 4eva”, tak asi člověku ani nic pozitivního na mysl nepřijde.
Ono ne že by “Fallen Angels” byl absolutně neposlouchatelný klystýr, jenom není důvod to poslouchat – jak jsem již zmínil, když budu chtít Venom, pustím si radši o několik tříd kvalitnější kultovní fošny jako “Black Metal” nebo “Welcome to Hell”; když budu chtít nějakou současnou vykrádačku oldschool metalu, sáhnu dejme tomu třeba po Sarke a jejich neuvěřitelně kulervoucímu nářezu “Vorunah”. Po “Fallen Angels” však ani náhodou.
Nějaké slušnější písničky se sice na “Fallen Angels” přece jenom vyskytují, to bych zase lhal, kdybych tvrdil, že se mně z toho chce vrhnout komplet, ale ty solidní věci jsou v opravdu velkém nepoměru k písničkám nezajímavým až vyloženě nudným. Hned úvodní “Hammerhead” patří k tomu výraznějšímu, především kytarové sólo se povedlo, ale jinak song ujde celkově. Pak už ale posluchači jaksi zamrzne úsměv, jelikož na něj čeká po většinu hrací doby jen šeď a nuda. Světlým bodem z klasických skladeb je ještě pátá “Damnation of Souls”, která má snad jako jediná na desce opravdu náboj, ale jinak je to povětšinou bída. Ne, že by Cronos a jeho parta neměli vůbec žádné nápady, jen si jich asi nevšímají a místo nich na album narvou nevýrazné hoblování. Jak ale dokazují krátké mezihry v “Laps of the Gods” a “Beggarman”, zvládnou to Venom i trochu jinak (a lépe!). Naneštěstí jsou tohle pouze několikavteřinové záležitosti – přesto jsou mezi nejlepšími momenty “Fallen Angels” a to o něčem vypovídá. Další opravdu zajímavou věcí je až o několik desítek minut později bonusová “Blackened Blues”, jež se ovšem nachází pouze na limitované verzi nahrávky. To máme (počítáno v limitované verzi) 3 písničky z 15 + dvě sotva desetivteřinové pasáže v dalších dvou. Trochu málo, ne? Obzvláště na kapelu formátu Venom.
Celkově nejvýraznějším pocitem z “Fallen Angels” je tedy zklamání. Možná se zeptáte, co bych od takových starých pardálů vlastně chtěl, když ne to, co je proslavilo, ale na to je lehká odpověď – mně osobně se třeba líbila lehounce experimentálnější cesta, na níž Venom nakoukli v roce 2000 s “Resurrection” a od níž následně dali rychle ruce pryč. V rozvíjení tohoto směru bych smysl viděl, ale v nepřesvědčivém parafrázování vlastní minulosti a snaze být revivalem sama sebe už však ne.
Nerad to říkám, ale Venom jsou již trochu zbytečnou kapelou, což je dosti nepříjemné prohlášení. Pánové prostě a jednoduše zamrzli v čase a zatímco někteří jejich věkoví souputníci dokázali zamrznout s grácií a nezaslouží si za to nic než být velebováni, současní Venom spíše připomínají nepovedenou parodii vlastní minulosti. Ze své ledové ulity se odmítají hnout stůj co stůj, přestože by mohli mít (a vcelku viditelně mají) na mnohem víc. Ale na druhou stranu… dokud budou prodávat tolik desek, tak proč by vlastně něco zkoušeli, když mají to svoje jisté. To, že opravdová kvalita je na pováženou, je zjevně vedlejší.
