Uznejte sami – v podstatě neznámá power metalová kapela, která vydává sedmé koncepční album v řadě, to zavání průserem galaktických rozměrů. Na italské Kaledon tohle sedí naprosto přesně, takže když jsem zjistil, že to není až taková tragédie, byl jsem dost překvapený. Netuším, jak se to povedlo, ale Kaledon nějak zvládli namíchat naivně epický power metal, klišovité vokály a plytký fantasy námět, aby to fungovalo.
“Altor: The King’s Blacksmith” je vážně klišé v každém ohledu. Dominují mu nebesky rozmáchlé melodie, většinou nakažlivě optimistická nálada a i ten koncept by šel jen stěží nahradit něčím, co je více – angličtina pro to má krásný výraz – cheesy. Jenže tohle všechno jsou jenom povrchní znaky, co mohou samotnou hudbu tak maximálně katalogizovat, nikoli analyzovat, a důvod, proč desku nemám v úmyslu poslat do pekel, leží právě v té analytické části. Kaledon totiž vzali všechny ty vyjmenované atributy a obratným řemeslem je proměnili v něco, co je s trochou shovívavosti vlastně docela slušné. Ačkoli tu dominují klávesy, kytary znějí celkem zajímavě a rozhodně nejde jen o tupou hoblovačku. Melodie jsou sice dost sluníčkové, ale mají dostatek přitažlivosti na to, aby to posluchač nějak překousl. Vokály v harmoniích znějí trochu divně, ale jsou intonačně precizní a nakonec se k tomu všemu hodí. Deska jako celek pak docela příjemně odsýpá a až na stupidní baladu “Lilibeth” a zbytečnou závěrečnou “A Dark Prison” se překvapivě příjemně poslouchá.
Nemůžu si pomoct, ale Kaledon složili z toho, co na klasickém devadesátkovém fantasy power metalu opravdu nesnáším, nečekaně sympatickou desku, kterou díky své nátuře může kdekdo pojmout nejen za guilty pleasure, ale možná i za něco víc. Ta guilty pleasure ostatně ani není moc na místě, protože ono to v jádru opravdu není špatné. Ukamenujte mě, ale prostě se mi to líbí.
Země: USA Žánr: heavy / power metal Datum vydání: 2.6.2013 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Overture: Hymn to Sathanas
02. A Thousand Lies: A New Dark Age
03. A Thousand Lies: Intra Vires
04. A Thousand Lies: Onward
05. To Ruin & Divide: The Witchmark
06. To Ruin & Divide: Man from Myth
07. To Ruin & Divide: Cast Them Down
08. To Ruin & Divide: Kingdoms Fall
09. Breaking the Sanctuary: Abandonment
10. Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall
11. Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn
Fungovat jako redaktor i u takového nepříliš významného plátku, jako je ten náš, s sebou nese jisté výhody i nevýhody. Člověk se díky tomu občas dostane ke skvostným nahrávkám, které by jinak nejspíše minul (hned z fleku si v mém případě stačí vzpomenout na geniální desku netra – ještě pořád jsem to nepřestal poslouchat), ale zároveň s tím se mu do přehrávače dostane i dost “plevelu”, o nějž by za normálních okolností také ani nezakopl a na rozdíl od té první kategorie by vůbec o nic nepřišel. Přesně do téhle sorty spadá i dnešní majstrštyk “Gather, Darkness!” od zámořských bojovníků Burning Shadows…
Úplně na rovinu vám řeknu, že tohle není zrovna záležitost, o níž bych měl potřebu sám od sebe páchat dlouhé romány, takže pojďme aspoň nějaké místo zaplácnout úvodní omáčkou, která se vlastně může i trochu hodit, protože se myslím mezi vámi najdou tací, pro něž je tahle skupina doposud neznámá. Tak tedy začněme. Jak již bylo řečeno, Burning Shadows pocházejí ze Spojených států amerických a hrají cosi na pomezí power a heavy metalu. Už tady to začíná trochu smrdět… při vší úctě se mi zdá, že až na výjimky tohle opravdu nejsou žánry, které by v Americe nějak zvlášť uměli. Ale pryč s předsudky, dejme tomu šanci. “Gather, Darkness!” je druhá řadovka kapely a jak už je zcela jasně patrné jen z názvů skladeb, jedná se o koncepční nahrávku, jejíž inspirací se pro Burning Shadows stala stejnojmenná sci-fi novela z roku 1943 od amerického spisovatele Fritze Leibera. Takže tu máme koncepční americký power/heavy metal, který chce vyprávět nějaký (asi) epický příběh. Neříkejte, že to nezní lákavě… oukej, nezní no, jsem na tom úplně stejně.
Možná už jsem příliš skeptický a předpojatý, protože jsem si zvyknul na fakt, že spojení “dobrý power metal” je v dnešní době skoro větší pohádka než samotné power metalové texty, ale když se mi do ruky dostane nahrávka s portfoliem jako “Gather, Darkness!”, očekávám prostě totální agro. A k mé obrovské radost – dostal jsem ho. Musím však hned na začátek říct, že ačkoliv jsem od Burning Shadows neočekával nic jiného než hnůj, nakonec to zdaleka není tak strašné a ve skutečnosti se dá “Gather, Darkness!” prohnat ušima bez nějaké větší újmy. Což je klad, opravdu ano. Pořád platí, že je to tak trochu kýč a tak trochu fakt hodně klišé jak prase a že kdybych to neslyšel, vážně by existence mojí tělesné schránky nebyla ochuzena o nějakou hudební nirvánu, ale když výslednou podobu “Gather, Darkness!” porovnám s tím, na co jsem se předem psychicky připravoval, vychází z toho ta deska vlastně ještě docela se ctí…
Trochu mě překvapil poměrně umírněný a střízlivý zvuk, který má daleko do nějakého vyumělkovaného a přeprodukovaného hovínka, jaká jsou na power metalové scéně ke slyšení spíš. V některých momentech si živě dokážu představit, že kdokoliv jiný by tam z fleku natřískal bombastické aranže, díky nimž to ve výsledku pro mě osobně vyznělo ještě kýčovitěji, ale Burning Shadows se drží relativně při zemi, což se nakonec ukáže být docela příjemným faktem. Na druhou stranu mi však v mysli hlodá myšlenka, jestli to není spíš z nouze ctnost, která je dána možnostmi skupiny. Ale to je nakonec vedlejší.
Co se týče samotné hudební náplně, ta je stejně jako u většiny podobných kapel velmi neobjevná a nepřekvapivá, taková žánrová klasika, která nejenže ani náznakem nepřináší nějakou vlastní invenci, ale ona se o to ani náznakem nesnaží. Samozřejmě, zrovna v případě Burning Shadows to rozhodně není nějaký průser, poslouchat se to dá vlastně docela bez problému, ale jako vždy se nabízí nepříjemná otázka – proč to poslouchat? Podobných kapel jsou stovky, všechny znějí v podstatě stejně a já nevidím důvod, proč s některou z nich ztrácet čas… a když už bych na tom trval, proč bych si měl vybrat zrovna Burning Shadows? Jinak je to ale i přes absenci nějakého vlastního ksichtu docela v pohodě, větší problém bych ale viděl ve výkonu zpěváka Toma Davyho. Na jednu stranu bychom mohli považovat za klad, že se nejedná o klasického power metalového eunucha, jehož hlas zní, jako kdyby si zrovna skřípnul koule do šuplíku, ale na tu druhou se mi zdá, že on vlastně ani pořádně nezpívá, spíš jako by ve většině písniček jenom mluvil. Možná jde o umělecký záměr v rámci výše zmiňovaného konceptu, ale nemůžu si pomoct, i tak mi to při každém poslechu přijde dost zábavné… tedy, ne tím pozitivním způsobem.
Co se onoho konceptu týká, “Gather, Darkness!” je díky němu rozděleno do celkem čtyř částí. Tu první tvoří jenom pohodové intro “Overture: Hymn to Sathanas”, které je trochu paradoxně asi nejpříjemnějším songem alba. Ve zbylých třech částech už moc velký rozdíl po hudební stránce není a všechny jedou ve stejném power/heavy metalovém kolovrátku. Dokonce ani více jak sedmiminutová “To Ruin & Divide: Kingdoms Fall”, která by díky své délce mohla cosi slibovat, nijak neuhne a jede pořád podle stejného mustru. Trochu zábavnější je jenom “To Ruin & Divide: Man from Myth”, jejíž začátek je docela chytlavý a hlavně vůbec poprvé mi v něm přijde, že se Tom Davy snaží trochu zpívat, ve druhé polovině se navíc nachází jedna docela povedená pasáž. Další zajímavá věc přijde až v podobě poklidné a baladické “Breaking the Sanctuary: Abandonment”, jež je oproti všemu předchozímu poměrně příjemnou změnou, působí uvolněně a líbí se mi. Za zmínku pak stojí ještě hned následující “Breaking the Sanctuary: To Assent the Fall”, kdy Burning Shadows v průběhu druhé minuty nabízejí hodně slušný motiv, v němž zní zpěvák konečně trochu naléhavěji a zajímavěji. V závěrečné “Breaking the Sanctuary: The Infamous Dawn” se zase objeví několik pěkných kytarových melodií. Kromě vyjmenovaných pasáží jsou ty jmenované písničky pořád na jedno brdo, ale je vidět, že když se chce, tak to jde, a bohatě to stačí k tomu, aby byla finální část “Breaking the Sanctuary” tím nejzábavnějším, co “Gather, Darkness!” nabízí. Zbytek písniček se poslouchat taky dá, ale není to nic, co by člověka vytrhlo.
Celkově je “Gather, Darkness!” lehkým nadprůměrem, který kohokoliv, kdo se v metalu pohybuje déle jak měsíc, nemůže překvapit ani v nejmenším. Jak již bylo řečeno, poslouchat se to dá a na rozdíl od ještě jiných power metalových bojovníků se z toho člověku neudělá nevolno. Vždycky se mi zdálo, že Američané ten power/heavy metal hrají oproti evropským skupinám trochu naivněji, což platí i o Burning Shadows, ale to není věc, která by mi tak extrémně vadila, ostatně power metal sám o sobě je už tak docela naivním žánrem. Ta absence nějakého vlastního výraziva je už horší… jasně, dneska s tím má problém drtivá většina kapel, ale to není omluva. Pokud by sem ovšem čistě náhodou zavítal nějaký zatvrzelý fanoušek melodického metalu, ať “Gather, Darkness!” klidně zkusí, určitě ho to osloví víc než mě…
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 14.6.2013 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Per aspera ad astra
02. The Game
03. Keep Your Dream Alive
04. Black Night of Magic
05. Betrayal
06. No Escape
07. Pray on My Soul
08. Earth Is Going Down
09. Return from Avalon
10. Through Your Eyes
11. Novum initium
12. 1492 [bonus]
13. Fear the Silence [bonus]
Masterplan zůstali poplatní své dosavadní vývojové linii, kdy můžu už dopředu s jistotou říct, že další album bude o kus slabší než to předchozí. Bohužel, s každou další deskou se ten kvalitativní propad stává nápadnější, takže zatímco mezi prvními dvěma fantastickými alby to ještě bylo sotva znatelné, “MK II” – tedy jediné album, které nazpíval Mike DiMeo – bylo horší o celou třídu. Ještě níž šla minulá řadovka “Time to Be King” opět s Jørnem Landem za mikrofonem, která dokázala jedině fakt, že ani Jørn není vždy zárukou dobrého alba a jeho (prozatimní, protože beztak se ještě jednou vrátí) labutí píseň v řadách Masterplan byla stěží poslouchatelná do konce. Jak jsem si myslel, že o tolik horší už to být nemůže, protože poslední album bylo vážně špatné, tak mě Roland Grapow překvapil a vyvedl z omylu, protože se opět zavřel do svého domácího studia na Slovensku a s novou sestavou v zádech dal vzniknout albu “Novum initium”.
Začněme pozitivně, takže konstatováním, že i když se vyměnila podstatná část kapely, tak jí to pořád hraje dobře a na letmý poslech bych to pořádně ani nepoznal. Nový zpěvák Rick Altzi je v pohodě, má celkem příjemnou barvu hlasu a na rozdíl od Mikea DiMea to není vyložená Jørnova kopie, přestože podobnost výrazu není možné přeslechnout. Je fakt, že bych od Grapowa ani nečekal nějakou snahu o posun výrazu kapely výběrem nového, neoposlouchaného hlasu, takže sáhl po konvenčním řešení, kterému můžeme škodolibě říkat nejmenší zlo. Basák Jani Kainulainen, jenž si udělal jméno během let působení ve Stratovarius, je taky sázkou na jistotu a jeho sotva znatelná basa tvrdí kytarové riffy a doplňuje pro českého fanouška nejzajímavější akvizici, tedy bubeníka Martina Škaroupku, který standardně odvádí dobrou práci. Po zvukové stránce není samozřejmě co vytknout, protože Grapow je v tomto ohledu profesionál každým coulem. Ovšem co je všechno toto naplat, když hudební obsah stojí za starou bačkoru? Je to jako kdybyste si v galerii koupili drahý obraz, přinesli jej domů, pověsili na zeď a zjistili, že se jedná o kopii, která nemá žádnou cenu. Přesně takhle na mě “Novum initium” působí – prázdné a hezky udělané nic.
Protože nemůžu recenzi zakončit v tomto místě slovy, že to stojí celé za hovno, tak kdybych hodně přivřel oči, tak za slušné kousky jsem ochotný pod nátlakem označit úvodní “The Game”, která má slušný tah na branku a na rozdíl od většiny písní nepůsobí jako sešroubované z několika nápadů, jež spolu ve výsledku horko těžko fungují. Třeba taková “No Escape” je krásným důkazem, kdy Masterplan skáčou od jednoho nápadu k druhému, a skladba jako celek nestojí za nic. Další relativně slušnou písní je “Betrayal”, jíž zdobí vkusný orientální kytarový motiv, pro které mám v metalové hudbě slabost, ale jinak se jedná o pohodový a melodický kus, jenž neurazí, ale vzhledem k tomu, že kapela se může na svých starších albech chlubit mnohem zajímavějšími kousky, tak nemůžu říct, že bych si z ní sedl na zadek. Spíš si nostalgicky vzpomínám na “Soulburn” či “Back for My Life”. Tady ovšem můj osobní výčet skladeb, u nichž nejsem vyloženě otrávený, vlastně končí, protože pěkná “1492” je pouze bonus a na základní edici ji nenajdete.
Z opačného soudku, tedy z toho úplně nejhoršího, vytáhněme singlovku “Keep Your Dream Alive”, což je takový pokus o nové “Enlighten Me” a “Back for My Life”, jenže krom základní kostry nemá s touto dvojicí nic společného. Tak nudnou kravinu jsem vážně nečekal a stupidní klip to jen dorazí. Čeho jsem se ale před prvním poslechem nejvíc obával, je titulní opus “Novum initium”, jenž mě odpuzoval už svou desetiminutovou stopáží, na níž kapela prostě a jednoduše nemá. Ne, že by některé momenty nebyly chytlavé, ale jako jeden celek se tohle snad ani nedá myslet vážně a opět se musím ohlížet zpět k “Back in the Burn” z druhé desky, kde Grapow ukázal, že to jde a umí napsat i takhle dlouhý kus, jenž mě drží v napětí. Takhle bych mohl pokračovat napříč celým tracklistem a vždy bych si našel něco, čím si mě album drží hezky daleko od těla. No a protože hanit kdysi nadějnou kapelu není to, v čem bych se vyžíval, tak vždycky poslech radši utnu se slovy, že to celé stojí za hovno.
“Novum initium” budu mít až do smrti zapsané jako počin, který neměl nikdy spatřit světlo světa. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale pokud je Roland Grapow schopný poskládat vedle sebe dvanáct (včetně dvou bonusů) unylých, nudných a prázdných písní, které by dříve nevystačily ani jako nezbytný bonus pro dálný východ, tak si nezaslouží nic víc než vlnu kritiky, která se na “Novum initium” snesla. Nevěřil bych, že zrovna Masterplan, které jsem měl kdysi hozené ve škatulce “budoucnost melodického metalu”, mi přinesou jasného kandidáta pro roční zúčtování v kategorii “Shit roku”. Od tohohle radši ruce pryč, protože poslech tohoto “díla” je vyloženě ztrátou času.
Další názory:
Kolega mě připravoval na to, že “Novum initium” je opravdu špatná věc… co k tomu říct, rozhodně se nemýlil. Kdybych mohl vrátit čas, asi bych ho poslechl, místo novinky Masterplan radši poslouchal něco lepšího a s tímhle vůbec neztrácel čas – to album si to totiž vůbec nezaslouží. Dost často se stává, že nějakou desku tvoří pár slušných songů a zbytek je vata jen na doplnění hrací doby… písničky na “Novum initium” ovšem zní jako vata na doplnění hrací doby od začátku do konce, nenachází se tam žádná dobrá hitovka s parádními melodiemi nebo chytlavým refrénem, po celou dobu hraje jen takové power metalové cosi, co je sice po technické stránce na nejvyšší úrovni, ale uvnitř v něm není vůbec, ale vůbec nic. A ani (relativně) velká jména to prostě nezachraňují… inu, známí muzikanti zjevně nejsou zárukou kvalitní muziky. Přiznávám se, že zrovna Masterplan jsem nikdy příliš nemusel a ani jejich starší počiny mě nějak extra nebavily, ale i tak byly zcela jasně lepší než tohle… když si vzpomenu například na takovou “Enlighten Me” z debutu “Masterplan”, tak to sice byl kýč jak prase, ale aspoň to nebylo úplně na draka, bylo to chytlavě a vážně jsem rozuměl tomu, když se to někomu líbilo. Ale tady prostě nic, je to úplně o ničem – a nejenže to nebaví, ono to ještě spíš otravuje. Třemi slovy – naprosto zbytečná deska. H.
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 19.7.2013 Label: Napalm Records
Tracklist:
01. Amen & Attack
02. Secrets of the Sacristy
03. Coleus sanctus
04. Sacred & Wild
05. Kreuzfeuer
06. Cardinal Sin
07. In the Name of God (Deus vult)
08. Nochnoi dozor
09. Lust for Blood
10. Extatum et oratum
11. Last of the Living Dead
Jestli na současné power metalové scéně existuje nějaká raketa, jejíž jméno stoupá strmě vzhůru (a možná ani ne strmě, ale přímo kolmo nahoru), pak to jsou jistě Powerwolf. Ano, někdo by mohl namítnout ještě Sabaton, ale ti už mají ty roky růstu za sebou a dneska se už o nich dá snad hovořit jako o docela velké kapele (že to dle mého názoru není právem ani náhodou, protože hrají velkou tužku, je už na jinou diskuzi), po nich však obdobným způsobem rostou také právě Powerwolf, byť tak vysoko jako švédští kolegové se podle mého názoru nejspíš nedostanou.
Já osobně jsem se ke kapele ovšem dostal s jejím druhým albem “Lupus dei” v roce 2007, tedy pár let předtím, že se naplno spustil onen Powerwolf-boom, který naplno propuknul s předchozí deskou “Blood of the Saints”, a už tehdy mě tito Němci v čele s rumunským zpěvákem dost začali bavit a cítil jsem v jejich muzice potenciál. Jak je ovšem možné, že člověka, jenž si libuje převážně v depresivních, avantgardních a experimentálních žánrech, tedy mě, zaujme obyčejná power metalová kapela? Ne, Powerwolf rozhodně nepřišli s něčím novým nebo neslyšeným, jednoduše jen udělali to, jak by power metal měl znít. Tenhle styl prostě není žádné velké umění, takže se o něj ani nesnažit, zároveň z toho však nedělat bezbřehou prdel a nesnažit se hrát sluníčkové močůvky (zdravím Freedom Call), jen aby to ty fanoušky bavilo, vždyť “pro ně to přece hrajeme”. Ne, že by na to Powerwolf šli nějak extrémně rozdílně, ale udělali to s obrovským nadhledem, a přestože i u nich humor hraje výraznou roli, vše bylo provedeno nenásilně a sympaticky. Do toho přidali religiózní atmosféru s vtipnými texty o náboženství a vlkodlacích (a to už je věc, která v klasickém power metalu úplně běžná není) a na úplný závěr to zalili opravdu chytlavou a pohodovou muzikou – chytlavou, ale nevtíravou.
Jenže poměrně brzy se Powerwolf tak trochu začali točit v bludném kruhu, upadli do tvůrčího stereotypu a svým jasně rozpoznatelným ksichtem zamkli sami sebe do pevně daného formátu, z něhož se bojí (nebo nemůžou? nebo snad ani nezvládnou?) vykročit. “Lupus dei” bylo super, “Bible of the Beast” bylo taky super, ale na “Blood of the Saints” už to začalo skřípat. Polovina alba stále hodně příjemná až velmi dobrá, polovina alba nezáživná vata. Jenže pro inovace není místo, soukolí se roztočilo, Powerwolf začali sypat penízky, takže musíme zůstat na svém, ani o krok neuhnout a zároveň bez výjimky dodržet dvouletou pauzu deskami. A výsledkem je “Preachers of the Night”… Zatímco na “Blood of the Saints” ten hudební strojek pomalu začínal skřípat, na novince už se dočista rozsypal a veškeré dílky se přesunuly do soukolí na peníze.
Možná to trochu přeháním, takhle do zákulisí samozřejmě nevidím a snad ani vidět nechci, možná si Powerwolf na “Preachers of the Night” jen vybrali slabší chvilku, kdo ví, nicméně zůstává zcela jasným faktem, že nové desce se Powerwolf stali přesně tím, čím se nikdy stát neměli – obyčejnou power metalovou odrhovačkou, jakých jsou venku stovky a posluchač je může přehazovat vidlemi (tohle přirovnání se až nepříjemně hodí – většinou je to pěkně vidlácké agro). A to je prostě špatně. Na “Preachers of the Night” se zadním východem vytratilo vše, co mě osobně na Powerwolf bavilo, a zbyla obnažená jen ta úplně základní kostra, která sama o sobě není vůbec nic zvláštního. Pryč je ta obrovská lehkost, jež Powerwolf vždy zdobila, pryč je schopnost vyrábět parádní a obrovsky zábavné hitovky jak na běžícím páse. Zbylo jen neobjevné power metalové halekání, které tentokrát nezachraňuje už ani jedno z největších es v rukávu kapely, skvělý zpěvák Attila Dorn, jenž na minulých albech svým vokálem dokázal nad průměr vytáhnout i těch několik málo méně záživných kusů.
Nemá cenu tu “Preachers of the Night” stavět vedle “Lupus dei” a “Bible of the Beast”, protože to bychom to album mohli rovnou spláchnout do hajzlu. Pojďme se však podívat, jak si novinka vede v porovnání s předchozím “Blood of the Saints”. Jenže ani z toho “Preachers of the Night” nevychází zrovna se ctí, protože jestli jsem o “Blood of the Saints” tvrdil, že už to tam začalo skřípat, oproti aktuálnímu počinu je to pořád ještě skvost. Polovina alba sice nebyla nic moc, ale ta druhá byla pořád skvělá a byla přesně tím, co chci já osobně od Powerwolf slyšet. Na “Preachers of the Night” nic takového není, zoufale tu chybí ty s lehkostí napsané pecky jako “We Drink Your Blood”, “All We Need Is Blood” nebo “Night of the Werewolves”, zbyl jenom stín toho, co dřív tak dobře fungovalo a bavilo. Sem tam výjimečně vykoukne nějaký lepší motiv, ale opravdu jen málokdy a nikdy není využit v takové míře, aby šla jako dobrá označit celá písnička.
Hned dva první songy “Amen & Attack” a “Secrets of the Sacristy” jsou úplně obyčejné power metalové odrhovačky, nuda jak prase. “Coleus sanctus” by mohla být sebelepší, ale začátek s totálně debilní kytarovou vyhrávkou (to tam prostě nemá význam – samoúčelnost) mi ten song vždycky znechutí tak, že by snad nepomohla ani nějaká geniální hymna. Jenže ani tou “Coleus sanctus” není, takže tu není co řešit, ačkoliv jak se později ukáže, refrén téhle skladby ještě patří k tomu lepšímu, co “Preachers of the Night” nabízí. “Sacred & Wild” je suverénně nejlepší song desky a jako v jediném v něm alespoň vzdáleně cítím tu lehkou skladatelskou ruku z minulých alb. Srovnání s nejpamětihodnějšími staršími peckami by si sice “Sacred & Wild” asi prohrálo, ale mezi tím, co se “Preachers of the Night” jinak nachází, to je jednoznačný vrchol.
“Kreuzfeuer” se snaží uhodit na pomalejší a snad i temnější notu, ale nic zvláštního to není. I když to pořád patří k těm solidnějším kusům alba. “Cardinal Sin” je další blbost, “In the Name of God (Deus vult)” taky, ačkoliv zrovna ta se ještě skousnout dá a pár nápadů je docela chytlavých, hlavně refrén, ale sloka je jinak marná. “Nochnoi dozor” byla asi inspirována stejnojmenným ruským filmem “Ночной дозор” – žádné překvapení by to nebylo, protože je to stejná rychlokvaška jako ruský výplach ze stříbrného plátna. I tak jsou ale “Kreuzfeuer”, “In the Name of God (Deus Vult)” a “Nochnoi Dozor” pořád solidnější než dvě následující, absolutně jalové halekačky “Lust for Blood” a “Extatum et oratum”. Poslední patetická “Last of the Living Dead” tam je snad jen na navýšení hrací doby, jinak nevím.
Když se to vezme kolem a kolem, na vyzvracení “Preachers of the Night” není. Což ale nic nemění na tom, že se jedná o velké zklamání. Jakási předtucha mi říkala, že by to takhle mohlo dopadnout, a je dost velká škoda, že se tak stalo. Neposlouchatelná věc to není, ale zbytečné to je určitě. Snad si Powerwolf tentokrát jenom vybrali slabší chvilku a další deska bude lepší… jestli ne a i příště to bude stejná nuda, asi s touhle kapelou seknu úplně a už se nehnu od starších alb…
Německá pětice slyšící na jméno InfiNight je typickým příkladem mladé, ambiciózní kapely, které (soudě na základě aktuálního EP) možná nechybí nasazení a snaha, nicméně jedné zásadní věci se jí nedostalo. Výjimečnosti. Stejně průměrné a ničím nevyčnívající, jako je jméno kapely, je i hudební směřování, které vydavatelství i sama kapela popisují jako power/thrash metal amerického ražení. Třináctiminutové “The Vision”, tedy druhé EP v dvanáctileté kariéře této party, bohužel nepřináší zhola nic zajímavého, díky čemuž bych měl potřebu si od InfiNight shánět jedno z jejich dvou regulérních studiových alb, protože jen podle tohoto počinu tuším, že se jedná o ukrutnou nudu.
Pokud se budeme oklikou bavit o power/thrash metalu, tak si myslím, že by měla kapela čerpat a v jejich hudbě by měly být zastoupeny minimálně power a thrash metal. Na tom se snad shodneme. Což o to, power metalové postupy jsou slyšitelné. Líbí se mi riffy podladěných kytar, které občas sklouznou k líbivému, hard rockovému zvuku, proti čemuž nic nemám, ale pořád mi tam někde chybí ten thrash. Závěrečná skladba “The Vision” se možná nese v rychlejším tempu a kytarový riff má tah na branku, ač působí až moc jednoduše, ale o thrash metalových postupech můžeme mluvit jen vzdáleně a ještě s velkou rezervou. Ale neřešme škatulku, ta nic nezmění na faktu, že “The Vision” prostě nestojí za nic. Z pětice skladeb jsou dva kousky jakási intra, která ale neuvádí skladby následující, ani nebudují atmosféru, takže jejich účel nechápu, protože jsou to v obou případech minutové pokusy na instrumentální mezihry, kdy ta první působí až strojově chladně a ta druhá díky piánu a klávesám jako soundtrack ke špatnému německému filmu.
Ze zbylé trojice skladeb je mi nejblíže už zmíněná “The Vision”, protože když už nic, tak je z ní cítit jakési nadšení a energie. S hudebními nápady to už tak slavné není a to mluvím i o dalších kouscích skrývající se pod tituly “Hideaway” a “A Loss of Love”. Prvně jmenovaná je mi sympatická díky melodickému refrénu, který nezní zle a závěrečné salvě bicích, jež se na půl minutku vymaní z klasického bum-bác schématu, jenž provází zbylé skladby. Celkově to však nedrží pohromadě, takže po metalových slokách přijdou rockové refrény a hrdinské kytarové sólo, které má do zajímavého velmi daleko.
“A Loss of Love” je tentýž případ, jen v bledě modrém, protože sloky jsou poklidné a baladické, kdežto v refrénu se nadechneme power metalových melodií. Přesto se nejedná o nic, kvůli čemu bych vstával ze židle. Pěvec Martin Klein je průměrný až běda, a protože se po většinu času drží ve vyšších polohách, bylo mi místy vyloženě nepříjemné jej poslouchat. Pokud by se zaměřil na zemitější projev, jako se tomu děje v titulní písni, tak bychom se mohli začít bavit o něčem poslouchatelném.
Je velmi těžké hodnotit neřadový počin, když dvě z pěti skladeb vlastně nejsou regulérní písně a další dvě jsou vyloženě podprůměrné a ani těch několik záblesků slušné skladatelské formy je nezachrání, protože se jedná o takové kapky v moři, že je pořádně ani nezaregistrujete. Kdybychom se pohybovali na standardní hudební stupnici, tak tři body by byly adekvátní hudebnímu “zážitku”, které z “The Vision” mám. Protože se ale jedná pouze o EP, tak budu hodný a raději se zdržím standardního hodnocení a na nějaké InfiNight rychle zapomenu, protože tady není nač vzpomínat.
Power metal už poměrně dlouho neřadím ke svým oblíbenějším metalovým podžánrům. Většina žánrových uskupení mi nic moc neříká, nicméně mě taková hudba až na výjimky nijak nepohoršuje a v pohodě si ji vyslechnu. I s tímto vědomím jsem se odhodlal k hodnocení nového počinu Soul of Steel, kteří za sebou sice již jednu vydanou desku mají, avšak ta dost možná unikla i pozornosti žánrových nadšenců.
K albu jsem od začátku přistupoval skepticky. Už kýčovitá obálka mi ukazovala vztyčený prostředníček, zvlášť když mi připomněla letošní, fanynkami zbožňovaná “Bévébéčka”, a já jen doufal, že podobností u artworku to skončí. Zaplaťpánbůh skončilo. I když o “Journey to Infinity” zdaleka nemůžeme mluvit jako nějakém geniálním majstrštyku, svoji sílu rozhodně má. Tu vidím především v ústřední postavě uskupení, Antonio Collonovi, který bývá za svůj projev v několika zahraničních recenzích nemálo pranýřován. A ačkoli bych jeho přednes bych popsal jako nepříliš zúčastněný, chladný či v některých polohách možná až bez emocí, vnímám ho na rozdíl od ostatních jako pozitivum, které posluchače vlastně nabádá, proč si novinku poslechnout. Ke konci můj pocit mírně sráží srdceryvné balady, které mě na desce spíše otravovaly, než aby ve mně vzbuzovaly záplavy emocí.
Za co Italy pochválit nemohu, je naprosto přemrštěná délka. 70 minut je obecně hodně, v power metalové hudbě se jedná o sebevraždu. Navíc mě Soul of Steel nepřinutili ani jednou pustit si desku naráz od začátku do konce, ale vždy jen po částech. “Journey to Infinity” díky tomu vnímám pouze jako průměrnou desku, což vyjadřuji i v samotném číselném ohodnocení.
Země: Španělsko Žánr: power metal Datum vydání: 18.6.2013 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Ars musica (Intro)
02. First Lance of Spain
03. This Is My Way
04. The Road Again
05. Together as Ever
06. The City of Peace
07. Gara and Jonay
08. Living in a Nightmare
09. El último rey
10. St. James Way
11. Spanish Suite (Asturias)
12. The Road Again (Acoustic version – Special Bonus track)
13. Living in a Nightmare (Orchestral version – Special Bonus track)
S kořeny hluboko v první polovině devadesátých let patří Španělé Dark Moor k jedné z nejstarších power metalových formací, které na tento žánr velmi bohatá evropská scéna nabízí. Jenže jak známo, nové milénium rozhodně není dobou power metalu kdovíjak zaslíbenou a obecně lze tvrdit, že svojí hvězdnou hodinku si žánr odbyl nějakých deset let nazpět. Kvality, na kterých se dovede shodnout podstatná část laické i odborné veřejnosti, si do dneška zvládla udržet jen nikterak zvlášť početná skupina interpretů a ten zbytek se plácá někde okolo žánrového průměru, přičemž svojí tvorbou dává jen sotvakomu důvod prohlašovat něco o skutečných a nadžánrových kvalitách. Je tedy nasnadě, že dlouhověkost zde rozhodně nemusí být zárukou skutečné úrovně, takže je třeba opatrně našlapovat i v případě takových veteránů, jakými Dark Moor bezesporu jsou. A jako na zavolanou, Dark Moor nám v červnu nadělili svoji devátou řadovku “Ars musica”, takže materiálu pro analýzu jejich formy v roce 2013 je dost a vyloženě žadoní o verdikt. No tak mu tedy vyjděme vstříc…
“Ars musica” je jak vzhledem k použité latině, tak vzhledem k významu tohoto sousloví honosný název, který na první pohled slibuje velké věci. Pochybnosti ale přijdou, jen co oči zabrousí na přebal. Photoshopově pohádková neškodnost totiž poměrně úspěšně ubíjí už tak dost klišovitý námět, který tak nějak do puntíku odpovídá všemu, co si představíte pod pojmem naprosto generický power metalový přebal. Oči z toho vyloženě nekrvácí, někomu se to možná bude líbit ale skutečnou vizuální hodnotu to nevidělo ani z vlaku. Bohužel, samotná muzika na tom není o moc lépe. “Ars musica” totiž může za umění považovat skutečně jen hardcore fanda žánru, který žere úplně každý power metal, co vyloženě nepůsobí krvácení do mozku, nebo jedinec pubertálního věku, který se právě začíná rozkoukávat ve světě metalu. Zkrátka a jednoduše je to naprosto obyčejný power metal, který až na výjimky neurazí a dá se poslouchat, ale posluchač s trochu vyššími nároky, než je jenom pěkná melodie a nějaký ten orchestr v pozadí, nemá sebemenší důvod jeho poslechem ztrácet čas.
I když jsem v závěru předchozího odstavce řekl vlastně všechno, co je třeba o novince Dark Moor vědět, pokusím se to trochu rozvést. “Ars musica” je veskrze melodické album, které staví na třech hlavních pilířích. Jsou to orchestrální klávesy, výrazně melodické kytary a mužský vokál, který tomu všemu přidává potřebnou dávku emocí. To všechno tu je a to všechno svým způsobem funguje, ale chybí tu jakákoli snaha dát výsledku nějaký přesah. Klávesy tedy skutečně působí rozmáchle a alespoň na první pohled dodávají hudbě nezbytnou epičnost. Při jejich bližším poslechu ale vyjde najevo, že jsou tam jen proto, že se tam nic jiného nehodí, a snaha sledovat tajuplné zátočiny jejich partů, které mohou skrývat rozličná instrumentální překvapení, vyjde naprázdno. Žádné tam totiž nejsou – překvapení a vlastně ani ty zátočiny. Kytary a vokál jsou na tom lépe. Jejich majitelé svoje nástroje (respektive hlasivky) zjevně ovládají dobře a místy tak potěší pěkným riffem nebo sólem, v případě vokálu pak Alfred Romero nedává důvod k nějakým stížnostem prakticky vůbec. Za zmínku stojí ještě basová kytara, z jejíž produkce mi v paměti ulpělo jedno celkem sympatické sólo bublající na pozadí.
V takové konstelaci se výsledná působivost desky může odvíjet leda tak od toho, jak se ve které skladbě podařilo všechny ty dokonale průměrné ingredience namíchat. A Dark Moor dokazují, že když chtějí, tak to docela jde, protože skladby jako “The Road Again”, “Together as Ever” nebo “El último rey” se poslouchají docela příjemně a dovedou zabavit. Sice ne na dlouho, ale i to se počítá. Na druhou stranu je tu ale naprosto otřesná rádobybalada “This Is My Way”, která v doprovodu jen o málo lepší variace na podobné téma “Gara and Jonay” provokuje dávivý reflex měrou vskutku nevídanou. No a pak je tu především obsáhlá množina skladeb, které prohučí ušima a nezanechají za sebou nic než dojem absolutně nevýrazného a nezapamatovatelného žánrového průměru, kde by se dalo navzájem proházet prakticky všechno a na výsledku by to nebylo vůbec znát.
Ano, uznávám, že Dark Moor hrát umí, že už to umí nějaký ten pátek a že je na jejich hudbě ta vyhranost znát. Stejně tak uznávám, že na rozdíl od drtivé většiny současného klasického power metalu může “Ars musica” zabodovat sympaticky jednoduchým a nepřeprodukovaným zvukem. Jestli ale Dark Moor potažmo “Ars musica” patří k těm nemnoha výjimkám, o kterých jsem mluvil v úvodu, o tom asi není sporu. Muzika je to sice poslouchatelná, ale nevidím jediný důvod, proč by se k jejímu poslechu měl někdo uchyloval. Možná je to vzhledem k služebnímu stáří Dark Moor trochu neuctivé, ale zkrátka si nemohu pomoci, protože v dnešním světě, který je hudbou přesycený, je tohle ukázkový případ desky, která sice neurazí a není problém ji doposlouchat do konce, ale v širším kontextu je zcela zbytečná. Žánrový fanda si tedy k výsledné známce přičte bod a půl a může si užívat, my ostatní však můžeme jít v klidu dál, protože tady nám pšenka nekvete…
Země: Švédsko Žánr: power / heavy metal Datum vydání: 30.7.2013 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Last Crusader
02. Blade
03. Unholy Grail
04. Dr. Dream
05. Loud and Proud
06. Under the Morning Star
07. Kings of Yesterday
08. Heaven Awaits
09. Take This Life
10. Angels Fall
Švédští power metalisté TwinsCrew jsou pro mě jedním z těch devíti miliard božích jmen, které mě do současné chvíle úspěšně míjelo. Důvody, proč se tak dělo, jsou všeho všudy dva. Za prvé, hrají power metal. Za druhé, v té vší záplavě power metalu chybí hudbě TwinsCrew buď dobrý nápad a nebo dostatek reklamy ze strany vydavatelství. Případně obojí. “The Northern Crusade” totiž není nic jiného než další power metalové album z mnoha.
To ovšem nic nemění na tom, že stejně jako kterékoliv jiné album si zaslouží pořádnou recenzi se vším všudy. Bylo by značně nefér, kdybych článek utnul po prvním odstavci a všechny důvody svého hodnocení prachsprostě vypustil. A když už jsem svůj verdikt tak nějak nakouskl na úvod, i zbytek recenze vezmu račím způsobem pozpátku. Fakt, že “The Northern Crusade” je jen dalším power metalovým albem, jakých ročně vychází spoustu a jakých už vyšlo opravdu nepřeberné množství ještě neznamená, že by nešlo o neposlouchatelnou hudbu nebo vyložený propadák. Když nic jiného, pánové umí za své nástroje vzít jak se patří a jejich hudba je dosti šlapavá a místy i docela chytlavá na to, aby z ní byla velmi příjemná letní jednohubka. Aby ne, oba kytaristé Dennis a DavidJanglövovi (dvojčata, odtud také pochází název kapely) absolvovali Guitar Institute of Technology v americkém Hollywoodu a technické stránce jejich hry se nedá vytknout vůbec nic. Naopak, pokud bych měl něco vyzdvihnout, jsou to právě sóla, která ční nad moře místy nezajímavého a kolovrátkového power metalu. Jako u většiny materiálu na albu nejde o nic vyloženě prvotřídního, ale pořád jsou o několik levelů výš než zbytek obsahu, který na “The Northern Crusade” naleznete.
Nemůžu ani říct, že by na albu bylo něco vyloženě špatně, kromě toho, že je od začátku do konce jedno velké klišé klasického heavy/power metalu. To je první a poslední věc, která mi nevoní. Najdete tu všechno, co ke klasice žánru patří. Hutné riffy, rychlá sóla, melodické vyhrávky, klávesový podmaz, uječený vokál stejně jako sborový zpěv. Rychlé, odsýpající songy, šlapavé hymny i pár pomalejších, klidnějších kousků. Ale nic víc, všechno se točí v rámci žánru, čistá esence metalu, který se hraje už x let a ještě se x let hrát bude (přinejmenším dokud tu budou kapely jako TwinsCrew), což je na můj vkus prostě příliš málo a od současné kapely čekám něco trochu jiného než recyklaci něčeho, co tu už nespočetněkrát bylo. Neříkám, že jsem si občas nepodupával nohou do rytmu nebo že bych si nepamatoval, co to vlastně hrálo (jak se mi stává u většiny kapel v žánru), ale není tu nic co by mě nutilo se k nahrávce později vrátit a pustit si ji znovu, neb na odreagování znám věci mému uchu i srdci milejší. Jak jsem již řekl, po technické stránce není albu co vytknout, zvuk je na vynikající úrovni, nástroje jsou vyvážené. Navíc nejen dvojčata, ale i členové kapely za ně umí řádně vzít, a tak žádný nezaostává, jejich výkon rozhodně zaslouží pochvalu. Zpěv bych také zařadil mezi ty lepší, a když AndreasiLarssonovi pomáhá kapela sborovým zpěvem, jsou z toho nejlepší pasáže na albu, ze kterých bych tak před šesti, sedmi lety, kdy jsem metalové vody objevoval, měl slušné mrazení v zátylku. Jenže co bylo včera už dnes fungovat nemusí a to je v mém případě přesně to, na co “The Northern Crusade” dojíždí. Bohužel pro Twins Crew. Kapele nutno přiznat alespoň fakt, že svoji hudbu nebere nijak vážně a spíše s nadhledem, než aby ze sebe dělala nějaké true metalisty.
Nevím, jestli je sen téhle relativně mladé party kluků ze švédského Stockholmu jednou zastoupit světoznámá jména power metalu, nebo být jednou z mnoha kapel. Aby toho ale dosáhli toho prvého, museli by přidat trochu koření navrch, protože zatím jsou pouze tím druhým. “The Northern Crusade” je sice docela dobrou nahrávkou – ale pořád jen dobrou a aby z toho bylo něco víc než pět bodů z deseti, musela by dvojčata Janglövovi dát do své hudby něco víc než jen dobře odvedenou práci.
Italové DGM nejsou na metalové scéně žádnými nováčky. “Momentum” je koneckonců jejich osmé studiové album, které vyšlo po necelých dvaceti letech kariéry. Pokud jejich jméno však, stejně jako já, slyšíte poprvé, neuškodí si krátce zopakovat jejich historii. Kapela se od svých počátků inspirovala ranými počiny Dream Theater a Symphony X, což jí v podstatě vydrželo až dodneška, ačkoliv svůj zvuk posunula do tvrdších a techničtějších vod. Kapela také prošla mnohými personálními změnami – ostatně název DGM pochází ze jmen tří zakládajících členů, kteří již v kapele nehrají. Toliko k úvodu. Celkově jde tedy o žánr, který je progresivní jen formálně a často podléhá jistým klišé. Proto jsem rád když mohu prohlásit, že DGM se podobné problémy vyhnuly, a to co zbylo, je více než dobré.
Symphony X jsem nezmiňoval náhodou, jelikož jejich zpěvák, Russel Allen, hostuje hned v úvodní písni desky “Reason”. Jeho spolupráce s vokalistou DGM funguje příkladně. Hudbu lze stručně charakterizovat jako velmi agresivní power metal, který si ovšem místo kýčovitosti tohoto žánru zakládá na technické preciznosti progressive metalu. Většina skladeb je, podobně jako “Reason”, velmi rychlá, ovšem také dobře zapamatovatelná a zábavná již na první poslech. Výsledné váhy se přiklání k techničnosti a chytlavosti více méně stejným dílem, ovšem mezi jednotlivými písněmi jsou v tomto ohledu citelné rozdíly a deska tak nepůsobí jednotvárně. Vrcholem každé skladby jsou sóla – v zásadě jde vždy o spolupráci kláves s kytarou, jejich vzájemné hrátky i souboje. V tomto ohledu je “Momentum” takřka nadpozemské, tolik úžasných sól koncentrovaných v necelé hodině hudby jsem již dlouho neslyšel.
Vyjmenovávat jednotlivé skladby nemá moc smysl, jelikož kapela ani jednou nezaváhá či naopak výrazně nezaskóruje. Album plyne skvěle od začátku do konce, není tak důvod žádnou skladbu přeskakovat, ale ani se k žádné vracet. A to je vlastně ta nejlepší pochvala, kterou mohu DGM udělit.
Země: Finsko Žánr: melodic death / power metal Datum vydání: 6.6.2013 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Waste of Skin
02. Halo of Blood
03. Scream for Silence
04. Transference
05. Bodom Blue Moon (The Second Coming)
06. Your Days Are Numbered
07. Dead Man’s Hand on You
08. Damaged Beyond Repair
09. All Twisted
10. One Bottle and a Knee Deep
Představovat kapelu, jakou jsou Children of Bodom, je naprosto zbytečné, protože za ty roky její existence se naučili toto sousloví skloňovat i lidé, kterým metal jinak vůbec nevoní. Že to ale s Children of Bodom začalo jít nejpozději od vydání čtvrté desky “Hate Crew Deathroll” z kopce, to už možná připomenout zaslouží, protože fatální kvalitativní úpadek jejich tvorby, který vyvrcholil ultraslátaninou “Blooddrunk” (přičemž následující “Relentless Reckless Forever” to moc nevylepšila), je pro posuzování novinky poměrně zásadním kontextem. Proč? Věřte nebo ne, album “Halo of Blood” je po letech, kdy pod hlavičkou Children of Bodom vycházela jedna hovadina za druhou, až nečekaně příjemným překvapením.
Alexiho parta totiž nejspíš konečně dostala rozum a pánové usoudili, že návrat blíž k tomu, co umí nejlépe, jim v současné situaci může jedině prospět. “Relentless Reckless Forever” bylo sice až na pár nepatrných výjimek stále dost pitomé album, ale objevilo se na něm pár vzácných záblesků typického skladatelského jazyka, kterým si Children of Bodom na přelomu tisíciletí udělali jméno. A jakožto upřímného příznivce prvních třech desek mě vyloženě těší, že na “Halo of Blood” už to nejsou jen ojedinělé záblesky, ale rukopis klasických Children of Bodom je tu znát už zatraceně výrazně. “Cože?” řekne si letitý fanda, “oni se vážně vrátili ke kořenům, jak jsme si léta zoufale přáli?” Víceméně je to tak, i když takové prohlášení by bylo dost vágní, protože zdaleka nepostihuje všechny charakteristiky, které jsou “Halo of Blood” vlastní, takže to vezmeme radši pěkně popořadě.
Tak předně – “Halo of Blood” už nezní jako parodie na sebe sama, protože to není ani zdaleka tak zoufale prázdné a samoúčelné, jak jsme byli v posledních letech zvyklí. Naprosto nejapné pokusy nahrát něco, co bude alespoň vzdáleně znít jako Children of Bodom, totiž vystřídalo cosi, co není až tak úplně vzdáleno jedinečné skladatelské lehkosti a obratnosti, která zdobí dodnes velebené desky z první pětiletky existence kapely. Rozhodně neříkám, že by se Children of Bodom kompoziční úrovní pohybovali na úplně stejné úrovni jako třeba v případě “Hatebreeder”, ale není to od ní kdovíjak daleko a ačkoli cílevědomá snaha dosáhnout podobných výsledků místy maličko tluče do očí, zkrátka to nějak funguje. Sice si nejsem jistý, jestli dobré dojmy, které za sebou nechávají některé klasické melodické Bodom-vyhrávky, nepramení spíše z nostalgie než ze skutečné kvality aktuálního materiálu, ale ať tak či onak, dobré dojmy to jsou na každý pád a chvála bohu za ně.
Abych ale v někom nenavodil dojem, že je “Halo of Blood” takový slabší “Hatebreeder” nebo “Follow the Reaper” bez ničeho navíc… Je potřeba nezapomínat na skutečnost, že Children of Bodom pořád nepustila relativně novodobá potřeba cpát do své muziky trochu thrash metalu. Bohudík se tentokrát pánové udrželi na uzdě a výjezdů do thrashe na albu moc není, a když už na nějaký takový dojde, vzhledem k jejich ojedinělosti to působí spíše osvěžujícím dojmem a ani zdaleka to neotravuje život tak moc jako třeba na neštěstí jménem “Blooddrunk”. Ovšem není to jenom thrashové koření, které “Halo of Blood” dělá zajímavějším. Bodomská dítka totiž docela překvapila jistou výrazovou pestrostí, jakou jejich novinka nabízí. Pochopitelně že jsou některé skladby agresivnější, jiné rozjívenější a kdovíco ještě, ale o tom ani tak nemluvím. Spíše mám na mysli, že vedle klasických svižných melodických skladeb nebo ostrých sypaček je tu k nalezení třeba nečekaně pomalá a až atmosférická “Dead Man’s Hand on You” a nebo dokonce citace black metalových kytar v začátku titulní “Halo of Blood”. Neříkám, že je to kdovíjak barevná paleta inspirací a vlivů, ale alespoň mně to na příjemné ozvláštnění poslechu stačí, a když si to dám dohromady s tím, že až na pár výjimek celé album příjemně odsýpá, má tu více, tu méně znatelný, ale stále přítomný drive a až nečekaně často potěší dobrou melodií, pasáží nebo rovnou celou skladbou, mohu být koneckonců docela spokojen.
Otočka o 180° k lepšímu bohudík nastala i na poli produkce. Pryč je zahuhlaný, prázdný a ve všech směrech divný zvuk “Relentless Reckless Forever” a “Halo of Blood” zní přesně tak, jak bych si přál, aby deska Children of Bodom zněla. Zvuk je dostatečně ostrý, kytary i vokál jsou tak akorát průrazné, klávesy už ani místy nedělají dojem, jako by tam nepatřily a celé dohromady je to zahaleno do příjemně špinavé aury, která to všechno sympaticky korunuje. A zadařilo se i co se týče grafického ztvárnění přebalu. Artwork “Halo of Blood” totiž nejen že velmi trefně odráží, jak album zní, ale podle mě jde snad o nejzdařilejší artwork v historii kapely, což není úplně malý kompliment.
Sám jsem tomu nechtěl věřit a zpočátku to tak možná úplně nevypadalo, ale Children of Bodom se povedlo něco, co by mnozí nazvali zázrakem – natočili totiž slušné album. Jistě, “Halo of Blood” se pořád kvalitou nepohybuje tak vysoko, jak by se mně a hromadě ostatních příznivců kapely líbilo, každopádně novince sotva kdo může upřít status nadprůměrného alba, které se poslouchá úplně v pohodě a které občas opravdu potěší. A to je něco, co po všech těch útrpných letech působí jako živá voda. Upřímně doufám, že Children of Bodom z tohoto nastoupeného kurzu jen tak nesejdou a že příští deska bude lepší alespoň o stejně velký kus, o který je “Halo of Blood” lepší než jeho předchůdci. Pokud se to povede, myslím, že se máme na co těšit.
Druhý pohled (H.):
Nemůžu si pomoct, ale Children of Bodom se během posledních deseti let vypracovali do pozice, kdy mě tato kapela začala když ne vyloženě otravovat, tak alespoň trochu iritovat. Roli v tom jistě hrálo i krajně nesympatické chování (sorry, ale slyšet na koncertě “fuck” v každé větě třikrát fakt nechci, a to rozhodně jsem žádný puritán), ale hlavní podíl na tom měla především hudba, jejíž kvalita šla po stále ještě povedeném “Hate Crew Deathroll” strmě dolů, ať už to bylo maximálně průměrné “Are You Dead Yet?” nebo úplně už takřka neposlouchatelné hnoje “Blooddrunk” a “Relentless Reckless Forever”.
Vždy jsem si ale říkal, že až (jestli) se někdy Children of Bodom povede opět nahrát dobré album, budu schopen vzít kapelu opět na milost. Soudě dle reakcí (a to nejen kolegů tady okolo) je takové album konečně tady v podobě “Halo of Blood”… ale tak nějak mě to pořád nebaví a rozhodně nemám chuť kapele padnout k nohám a začít na ni pět ódy, že se jí konečně po celé dekádě podařilo (omylem?) natočit album, které se dá poslouchat, aniž by se z toho člověku udělalo nevolno. Možná je to trochu i chyba ve mně, protože jak už jsem zmínil, časem jsem si na Children of Bodom vypracoval slušnou averzi, mimoto už jsem co do posluchačských choutek také dost jinde než před deseti a více lety, kdy se ještě Finové dali poslouchat, což však nic nemění na tom, že z mého subjektivního pohledu mě “Halo of Blood” nebaví.
I přesto, co jsem doposud řekl, je však zcela jasně nepřeslechnutelné, že je novinka mnohem lepší, než byla poslední tři alba dohromady, takže ať tak či onak, pořád je podle mě tahle deska pro Children of Bodom krok tím správným směrem… akorát tu štreku asi budou šlapat už bez mojí posluchačské účasti… Nejpovedenější songy: “Transference”, “Dead Man’s Hand on You” a “Damage Beyond Repair”. Jinak ale bezezbytku souhlasím s tím, že má “Halo of Blood” nejhezčí obálku v historii Children of Bodom – ta je skvělá.
Třetí pohled (Kaša):
Je to už pěkná řádka let, kdy jsem byl z novinky Children of Bodom takhle nadšený. Vlastně poprvé od “Hate Crew Deathroll”, což už je deset let, a po tomto skvělém albu se Alexiho parta utápěla v podprůměrném thrash / heavy metalu, až narazili s minulým albem na úplné dno kompoziční triviality a nudy, Přiznám se, že si z této extrémně špatné desky nepamatuju jediný motiv, jedinou píseň, přestože jsem se jí snažil dát čas a několikrát ji násilím doposlouchal.
“Halo of Blood” naštěstí vrací kapelu zvukově někam k “Follow the Reaper”, a prim tak opět hrají melodie šikovně propletené s agresí, což je kombinace, pro kterou měl Alexi Laiho dlouhá léta neuvěřitelný cit, než se v něm cosi zlomilo. Po poslechu singlové “Transference” jsem sice takhle optimistický nebyl, ale v kontextu ostatních písní získala trochu glancu. Pořád bych sice našel nějakou tu skladbu, kterou by si kapela mohla odpustit (“All Twisted”), ale kousky jako “Waste of Skin”, “Bodom Blue Moon (The Second Coming)” a pomalá “Dead Man’s Hand on You” mě baví a ty zbylé nejsou vůbec špatné, ba naopak, takže proč hledat mouchy na jinak slušném albu. Tohle je pro mě letos zatím jedno z největších překvapení, protože očekávání byla hluboko pod bodem mrazu.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Kdyby mělo Halo of Blood vyjít zhruba před rokem a půl, možná bych ani nemohl dospat netrpělivostí, kdy očekávaná deska vyjde. V posledních dnech však nemůžu dospat spíš kvůli brzkému rozednívání. Children of Bodom mám nicméně stále rád, což jsem koneckonců vyjádřil v červnovém eintopfu. Naplněn zvědavostí, zda se nezopakuje totální “blivajz” jménem “Blooddrunk”, jsem se s mírným pesimismem jal poslechu této novinky. Málokdo tomu uvěří, ale právě “Halo of Blood” si vyžádalo nejvíce mého času, abych se do desky ponořil (vyjma “Blooddrunk” – tam to ani moc nemělo význam). Na začátek nutno říci, že první dva poslechy jsem si doslova protrpěl, desku jsem ani neměl sílu doposlouchat a odložil její poslech na dobu neurčitou. Po nalezení té správné chvíle jsem otočil o 180° (dobře, nějakých 130 musí stačit) a nezbývá mi konstatovat, že se nové dílko vlastně povedlo.
Jasně, na mé srdcovky “Follow the Reaper” a “Hate Crew Deathroll” to nemá, ale co to hlavně má? Hlavu a patu. A ačkoli se v několika pasážích Children of Bodom až neúnosně vykrádají a vnucují mi myšlenku “to už jsem slyšel”, najde se na desce i několik nových prvků, na které si Alexi a spol. doposud netroufli. Z úvodního dua vypuštěných písní “Transference” a “Halo of Blood”, se mi zalíbila ta druhá jmenovaná, titulní, kterou doteď považuji za jednu z nejpovedenějších na celé desce. Kytary jsou v ní zvláštně zatěžkané, což jsem od Finů doposud nezaslechl.
Hlavní posun od minulých desek vidím v tom, že většina kytarových či klávesových vyhrávek má opravdu smysl, vždyť taky díky tomu Children of Bodom prorazili. Potěšila mě taky třeba rychlá šestka “Your Days Are Numbered”, která ztělesňuje přesně to, co jsem od nové desky chtěl. Za zmínku stojí druhá polovina “All Twisted”, vybavená takovým riffem, že to bez poklepávání hlavou prostě nejde. Zkrátka, jsem spokojen! Zatímco poslední deska “Relentless Reckless Forever” stála, když tak počítám, víceméně na dvou dobrých vypalovačkách, na “Halo of Blood” bych nějakou extrémně špatnou skladbu hledal marně. V tom vidím zřejmě ten největší posun a k sedmě přidávám ještě půlku navrch.
