Archiv štítku: power metal

Recenze

Timo Tolkki’s Avalon – The Land of New Hope

Napsat komentář
Timo Tolkki’s Avalon - The Land of New Hope
Země: Finsko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 17.5.2013
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. Avalanche Anthem
02. A World Without Us
03. Enshrined in My Memory
04. In the Name of the Rose
05. We Will Find a Way
06. Shine
07. The Magic of the Night
08. To the Edge of the World
09. I’ll Sing You Home
10. The Land of New Hope

Hodnocení:
Ellrohir – 3/10
H. – 4/10
Kaša – 3/10

Průměrné hodnocení: 3,3/10

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (Ellrohir):

Jméno finského kytaristy Tima Tolkkiho má asi většina z nás spojeno s kapelou Stratovarius. Jo, už tam dobře pět let není, ale přeci jen na 23 let a účast na největších peckách (ta vůbec největší je podle mého album “Destiny”) bandy, kterou bych bez zaváhání zařadil mezi kánon moderního power metalu, se jen tak nezapomíná. Post-Tolkkiovská éra Stratovarius je pro mě neznámé území, takže nemůžu moc posuzovat, jak se s jeho odchodem popasovali, každopádně sám Timo od té chvíle nelení a intenzivně se snaží prorazit na metalové scéně s něčím novým. Napřed to byli Revolution Renaissance, kde stihl vydat tři alba za tři roky. Zřejmě to nebylo úplné terno, a tak je zase rozpustil a namísto toho zformoval pětku jménem Symfonia. Jediné album “In Paradisium” není podle recenzí nic moc a nezachránila to ani účast ceněného power metalového zpěváka André Matose, a tak svého konce doznalo i toto seskupení. Pokus o metal operu “Saana – Warrior of Light” asi ani nestojí za zmínku – pár dílčích momentů (třeba balada “The Letter”) se mi sice docela líbilo, jenže na jednom nebo dvou “relativně dobrých” kouscích se album stavět nedá.

To byl tedy v kostce Timo Tolkki sólo, ale tenhle Fin se nevzdává a v roce 2013 se pokouší metalový Olymp ztéci znovu. Pranic se nedal odradit neúspěchem a nepřijetím “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island” a pod hlavičkou Timo Tolkki’s Avalon přiváží znovu koncept metalové opery. To jest album s příběhem, na kterém vystupuje větší počet zpěváků v jednotlivých rolích, dobrým zvykem je také sezvat řadu “pomocných” hudebníků zvučných jmen. Tento power metalový sub-žánr vytyčil Tobias Sammet projektem Avantasia a dvojalbem s prozaickým názvem “The Metal Opera”, které je vskutku úchvatné a na které od té doby zatím nikdo – ani Sammet sám – nedokázal navázat. A můžu myslím s klidem dopředu prozradit, že ani Tolkkimu se to letos nepovedlo. Ba co hůř – opět je tu rozpačité nedomrlé nic, jako bylo “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”.

Ne, že by parta, která za “The Land of New Hope” stojí, nevypadala kvalitně. Principála Tolkkiho jsem už probíral, ten se postaral o kytary a basu. Za bicí se posadila power metalovým fanouškům určitě ne neznámá persona Alex Holzwarth (Rhapsody (of Fire… a kdo ví, co všechno z nich ještě bude) a Avantasia). U kláves je přetlak – svou troškou do mlýna podle všeho přispěli jak Tolkki, tak Mikko Härkin (Cain’s Offering – banda někdejšího Tolkkiho souputníka ze Stratovarius, Tima Kotipelta), Derek Sherinian (ex-Alice Cooper, ex-Dream Theater, Billy Idol) a Jens Johansson (Stratovarius).

Soupiska zpěváků a zpěvaček je ještě početnější – kreditováni jsou Tony Kakko (Sonata Arctica), Sharon del Adel (Within Temptation), Russell Allen (Symphony X), Michal Kiske (ex-Helloween), Rob Rock, Magdalena Lee a Elize Ryd z Amaranthe. Účast některých z nich je však víceméně epizodní.

Co jsou však platná všechna jména, když chybí nápady a drajv? Tolika klávesáků aby člověk pohledal, ale vůbec to není poznat. Žádné úžasné a nezapomenutelné klávesové melodie a variace se nekonají. Kde jsou generické melodie à la “Sacred Land” od Power Quest, “Reign of Elements” od Celesty anebo “Freedom” od Stratovarius (ať nemusíme chodit daleko od toho, co Tolkki zcela jistě zná). Jo, někdo třeba řekne, že generické klávesy jsou fuj a zhouba power metalu. Tak ok, nechme klávesy (i když potom fakt nechápu počet lidí, co na ně v Timo Tolkki’s Avalon hraje), ty jsou jenom pozadí a to hlavní tvoří kytarová práce. Třeba se tam najdou nějaká bombastická sóla jako třeba “Misguiding Your Life” od Edguy nebo “Mirror, Mirror” od Blind Guardian. Hm… no asi spíš ne.

Tak což takhle nezapomenutelné pěvecké výkony, jako když se do svého chrapláku opírá Jørn Lande (třeba ve “Scarecrow” od Avantasia). Nebo když už na to nemá sólo zpěvák, tak aspoň “silné” refrény – “Land of the Miracle” od Edguy, “Farewell” od Avantasia. Anebo nějaké ty bombastické sbory jako umí Rhapsody (of Fire). Echm, echm… Nějaká slzy do očí vhánějící balada – “Sands of Time” od Edguy, “Tallulah” od Sonaty Arctica? Ne, ne, ne! Zlobři nežijí šťastně až do smrti! (Oops, pardon, to jsem zas trochu někde jinde.) Tak co teda aspoň umlčet všechny nějakým epickým dech beroucím mega příběhem – “The Seven Towers” od Ava, “Gargoyles, Angels of Darkness” od Rhapsody. Ach jo, že já se snažím…

“The Land of New Hope”, vážení přátelé, postrádá naprosto cokoliv z výše uvedeného, přičemž výše uvedené jsou ty prvky, které mě i po letech folk, black, doom, progressive a všelijakého jiného metalu stále drží a vracejí k power metalovému “primitivismu”. Nemusí to být muzikálně geniální, ale musí to aspoň bavit. Tohle album mě nebaví ani trošku. Poslouchat ho je utrpení a marně se snažím najít něco, čím bych si ho měl oblíbit. Dejme tomu, že v “To the Edge of the World” má docela dobrý refrén a zajímavý pěvecký výkon a že poslední song “The Land of New Hope” není úplné dno nudy. A to možná i proto, že mi v mnohých pasážích neodbytně připomíná song “Destiny” z alba, které jsem tu hned v úvodu zmiňoval jako můj osobní vrchol tvorby starých Stratovarius (zkuste například melodii od 8:20).

Můžu jen popřát, aby tento jediný “ne úplně nudný” song dostál svému názvu a přinesl zemi nové hudební naděje, pokud se ještě někdy pokusí Timo Tolkki vydat nějaké další album. Docela mě překvapuje poměrně kladné hodnocení na některých serverech (když budu předpokládat, že ne všechny recenze vznikají na objednávku vydavatelství). Vrcholem všeho bylo, když jsem zahlédl pochvalné srovnání s Avantasia. I když pokud se někomu líbila ta hlína, co pod hlavičkou Avantasia vyšla letos na jaře, tak je asi možné všechno. Pro mě každopádně není naprosto nic, co by mě citově poutalo k Tolkkiho Avalonu, lituju toho, že jsem se dobrovolně uvrtal do recenze, a znechucen výsledkem dávám tři body. Možná jsem jen neodhalil skrytou genialitu tvůrce, ale pokud ano, tak je skrytá opravdu dobře…

Druhý pohled (H.):

Osobně rozhodně jsem a nikdy jsem ani nebyl nějakým velkým fandou Stratovarius, ať už s Tolkkim nebo bez něj, ale pořád uznávám, že má tahle kapela nějakou úroveň a rozhodně není k smíchu. To se už ovšem o samotném Timo Tolkkim po odchodu z jeho bývalého působiště tvrdit nedá. Panáček zakládá jeden projekt za druhým, všechny průměrné, jak to jen jde, a když se nechytí s jedním, jde založit nový. Na jednu stranu by ho někdo mohl pochválit za vytrvalost, ale osobně si myslím, že střídat projekty jak ponožky příliš dobrá vizitka není.

Metalovou operu zkoušel jednou jako vlastní sólovku “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, ale ta – ostatně jako všechny dalšího Tolkkiho pokusy po odchodu ze Stratovarius – prohučela bez větší pozornosti, takže “Part 2” samozřejmě nikdy nevyšlo. Nyní finský kytarista v rámci nového projektu Timo Tolkki’s Avalon vstupuje podruhé do stejné řeky, ale opět se nejedná o nic, co by mělo stát za řeč. Z celé desky přímo čiší snaha udělat něco na styl Avantasia – do čela postavíme někoho známého, kdo ale pokud možno nebude mít příliš velké nároky (Timo Tolkki je na to přímo ideální – ten vzhledem k tomu, jak šla jeho hudební kariéra sešupem dolů, vezme cokoliv, ale jeho jméno pořád lidem něco říká), do sestavy dodáme pár žánrových matadorů (třeba Alex Holzwarth bubnuje snad už úplně všude…), přidáme pár hvězdných hostů (vokalisti Within Temptation a Sonata Arctica – sázka na jistotu; pak zpěvačku Amaranthe – ti teď letí; jako třešnička samozřejmě nesmí chybět obligátní Michael Kiske), zalejeme to tunou patosu a kýče (“Hele, Timo, hlavně to musí bejt epický, vole! Kurva epický, slyšíš?!”) a firma tu má zdánlivě ideální dojičku na prachy z peněžek početného zástupu fandů melodického/symfonického power metalu.

Což o to, já nepochybuji o tom, že on si to opravdu někdo koupí a že se asi najdou i lidi, kteří budou vážně přesvědčeni, že se jim to líbí, protože když lidi napumpujete reklamou, bude se jim líbit cokoliv, ale samotný výsledek je podle mě úplně o ničem. Na první pohled bombastická naleštěná paráda, která je ovšem ve skutečnosti strašně nudná, patetická… a zase nudná. Jako on se ten poslech přežít dá a člověku se z toho pajšl nezvedne, ale asi sami uznáte, že to příliš velká pochvala není. Oukej, zkusil jsem to, dal jsem tomu nějaký ten poslech, nic mi to neudělalo, ale znova už to nikdy slyšet nepotřebuji a vlastně ani nechci…

Třetí pohled (Kaša):

Vlastně už ani nevím, co si o Timu Tolkkim mám myslet. Jeho zaručené odchody ze scény a následné pompézní návraty mě přestávají bavit a nevidím za nimi nic jiného než prachsprostý kalkul. Přesto, když ohlásil novou rockovou operu “The Land of New Hope” pod hlavičkou Avalon, tak jsem trošku zbystřil a říkal jsem si, že bychom se mohli dočkat něčeho zajímavého, a když už nic, tak by mohla mít letošní Avantasia slušnou konkurenci. Opět jsem se ale hrubě zmýlil. Nuda, šeď a zase nuda. Nic jiné mi “The Land of New Hope” totiž nepřineslo.

Hudebně se jedná o album srovnatelné s mixem průměrného “In Paradisum” od Symfonia a marné sólovky “Saana – Warrior of Light, Part 1: Journey to Crystal Island”, takže samozřejmě žádná sláva, což ostatně platí pro všechny Tolkkiho post-Stratovarius projekty a alba. Výběr hostů není nikterak oslnivý a ústřední vokalistka Elize Ryd z Amaranthe je sice kočka, ale že bych ji chtěl poslouchat na takové ploše, jakou dostala? To určitě ne. Potěšila mě samozřejmě dvojice Michael Kiske a Russell Allen, kteří jsou sázkou na jistotu a samozřejmě i zárukou kvality.

Když nad tím tak přemýšlím, tak s výjimkou “A World Without Us”, “We Will Find a Way” a závěrečné titulky, která stojí na Kiskem, mě album nebaví. První dvě zmíněné jsou velmi slušné power metalové hymny, jež mají spád a tah na branku a jejich poslech jsem si fakt užíval. Naopak, vyloženě na nervy mi lezla dvojice písní “Enshrined in My Memory”, k níž vznikl otřesný klip, a následující kýčovitá “In the Name of the Rose”. Prázdný pokus o epické album, takže nic, k čemu bych se v budoucnu chtěl někdy vracet. Letošní souboj metalových oper tak jasně vyhrála Avantasia, což je při její kvalitě silně na pováženou.

Recenze

Gloryhammer – Tales from the Kingdom of Fife

Komentáře: 5
Gloryhammer - Tales from the Kingdom of Fife
Země: Velká Británie
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Anstruther’s Dark Prophecy
02. The Unicorn Invasion of Dundee
03. Angus McFife
04. Quest for the Hammer of Glory
05. Magic Dragon
06. Silent Tears of Frozen Princess
07. Amulet of Justice
08. Hail to Crail
09. Beneath Cowdenbeath
10. The Epic Rage of Furious Thunder

Hodnocení:
Atreides – 6,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Skotská pirátská šalupa Alestorm je hádám většině z vás známa alespoň od slyšení, je to tak? Předpokládám, že ani její šílený kapitán Christopher Bowes vám též není neznámý. Není tomu tak dávno, co na povrch rozbouřených vod metalového moře vybublaly první informace o připravovaném albu jeho nové sranda kapely, která má blíž k suchozemským krysám a hrdinným rytířům, než loupeživým výpravám podél pobřeží – Gloryhammer. Ne, už od začátku tahle družina, jak vystřižená z mnohých sezení dračího doupěte nevypadala normálně, což jen potvrdil klip k songu “Angus McFife“, a pokud by vám ani to nestačilo, stačí shlédnout příslušný profil na Encyclopaedia Metallum, aby bylo jasné, že prapodivná sebranka kolem Bowese, jenž si pro potřeby kapely nechává přezdívat Zargothrax, Dark Sorcerer of Auchtermuchty, se vážně nebere vážně a epiku hrdinných skutků i vlastní hudby pojímá s takovou nadsázkou, že byste museli být vrcholně tupí, abyste si jí nevšimli. Otázkou ovšem zůstává, zda to pánové nakonec trochu nepřestřelili a na úkor pobavení nenahráli něco, za co by dle středověkých poměrů vyfasovali týden mučení a špalek, nebo jestli i s hromadou nadsázky dokázali nahrát slušné album i po stránce hudební.

Vezmu vznešené příběhy z království Fife pěkně od podlahy. Totiž, od hradního sklepení, kterým se rozléhají první tóny intra, jež je veskrze klasickým soundtrackem k libovolnému fantasy blockbusteru, na který ukážete prstem. A u toho taky zůstane. Už takhle z úvodu si dovolím bez ostychu říct, že “Tales from the Kingdom of Fife” je (téměř) typický pohádkový power/speed metal – naštěstí pro Gloryhammer. První pořádný flák, vyprávějící o invazi jednorožců, “The Unicorn Invasion of Dundee”, proteče zvukovody zcela sám a nejinak je tomu u většiny alba. Deska díky rychlejšímu tempu většiny písní příjemně odsýpá a zbytečně se nezastavuje, ale nebrání se ani šlapavějšímu rytmu, které zběsile neuhání na hřbetu zdatného oře, a výpravnější “Quest for the Hammer of Glory” nebo “Hail to Crail” se poslouchají docela příjemně. Utahanou “z povinnosti zařazenou” baladu “Silent Tears of Frozen Princess” pak považuji za jeden ze slabších momentů alba, pánům se ale nakonec podařilo přestřelit únosnou mez a zvrhnout příjemnou oddychovku v beztvarou nudu pouze jedenkrát, totiž ve velkolepém finále…

Jen samotný název “The Epic Rage of Furious Thunder” dává tušit, že to bude podobná laskomina jako fiktivní snímek “Útok divokých, naprosto neviditelných obřích mimozemšťanů” z jistého nejmenovaného sitcomu, nebo kanadský spektákl “Jesus Christ the Vampire Hunter”. Deseti a půl minutová stopáž je na můj vkus v případě Gloryhammer opravdu moc a nevidím důvod, proč závěr nezkrátit alespoň o čtyři, pět minut, nevypustit předešlou instrumentálku “Beneath Cowdenbeath” a nezpříjemnit tak zážitek z celého alba. Jak se říká, méně je někdy (mnohdy) více a sic o přemrštěnost tu jde až v první řadě a rozhodnutí chrabrých rytířů zcela chápu, má čest a pud sebezáchovy mi nepřipouští, abych s ním souhlasil. Naštěstí pro Gloryhammer, nevalný závěr příliš nemrví dojem z první části alba, která jasně vede. A naštěstí, jak jsem už řekl, se pánové drží v mezích žánru, pročež je navýsost zbytečné hledat něco jiného než typickou stavbu “sloka – refrén – sloka – refrén – …”, tu a tam s mírnými obměnami. Za co si ovšem Bowesova družina vysloužila mé uznání, jsou melodie, mezi nimiž se dá najít pár velice slušných kousků a které docela spolehlivě udržují pozornost. O zvuku se snad netřeba vyjadřovat, jeho produkce se drží na profesionální úrovni, s čitelností z žádného nástrojů není problém a totéž platí pro jejich vyváženost.

Nuž, dost už sklepení a oklepávání základních kamenů. S dovolením bych se přesunul do hodovní síně, kde už na nás u tabule čekají Christopherovi kumpáni. Jestli se nemůžu Bowesovi něco upřít, je to jeho umění vybrat si dobré družiníky. Thomas Winckler je toho příkladem, jeho zpěv lomeno ječák do hudby Gloryhammer sedne jako ulitý a dává hudbě náboj. Barvou hlasu sice není nijak výjimečný, pro potřeby kapely je ovšem naprosto ideální a z jeho projevu je cítit síla mládí. Spíše se nabízí otázka, jaký bude frontman, vydají-li se někdy Gloryhammer dobývat pódia klubů a festivalů [vydají – první koncert proběhne již pozítří – pozn. H.] a zda nebude větším showmanem sám Bowes s jeho klávesami – které na “Tales from the Kingdom of Fife” místy nabývají opravdu prapodivných rozměrů a předpokládám, že bylo účelem, aby jeho sóla připomínala spíše zběsilé sesílání kouzel a klateb, než co jiného. Nesmím opomenout ani svižnou “Magic Dragon“, kde jeho renesanční klávesy odvádí slušný kus práce. Je však trochu škoda, že zbytek kapely je sice dobrý a na profesionální úrovni, ale pokud by hudebně bavil stejně jako vypečená dvojka Bowese a Wincklera a nebál se sem tam objevit s nějakou ujetostí, neváhal bych hodnotit výš. Takhle je celkový výkon kapely jen dobrý – naštěstí tu ale zbytek kapely k něčemu je a klávesy neplní většinu hudební výplně, jako je tomu v některých případech u Sabaton.

Tak, a jsme na nádvoří. Na jedné straně můžete zhlédnout širokou sbírku mučidel a popravčích šmakulád, od prosté klády až po šibenici, na straně druhé pak podium pro vítěze rytířských turnajů. Na které straně skončí naše družina? Těžko říct. Prvotina Gloryhammer je příjemná letní jednohubka, která se dobře poslouchá a fandům power metalu možná vydrží v přehrávačí i déle než dva, tři týdny. Nedá ale nic navíc, proteče jedním uchem tam a druhým se po anglicku vytratí ven, nenutí mne znovu si protočit plackou celou od začátku do konce a nevyzobat jen pár oblíbených kusů. Gloryhammer se podařilo najít dobře stravitelný střed mezi naprostou blbostí a přílišnou vážností, bohužel některé věci jsou jen napůl, nedotáhlé do konce. Ani to, ani ono, prostě nanicovaté nic. A od toho se odvíjí i mé hodnocení, sic uznávám, že žánroví zasvěcenci budou hodnotit výše.

Další názory:

Abych byl zcela upřímný, čekal jsem to mnohem, mnohem horší. Samotný výsledek “Tales from the Kingdom of Fife” je z mého pohledu vlastně až překvapivě poslouchatelný. Sice je to klišé jak stehno a absolutně nezáživné cvičení na téma heroického power metalu, ale svým způsobem je to docela zábavné, což platí zejména o první polovině nahrávky, které bych při dobré náladě možná dal i pěkných sedm bodů. Nicméně s hovadskou baladou “Silent Tears of Frozen Princess” jde album absolutně do kytek, protože ve druhé polovině nahrávky Gloryhammer znějí spíš jako špatná parodie na staré Rhapsody, což je následně korunováno desetiminutovým úletem “The Epic Rage of Furious Thunder”… jako po samotné hudební stránce je ten song jednoznačně nejlepší z druhé poloviny, ale aby opravdu bavil, musel by mít maximálně tak poloviční hrací dobu, protože deset a půl minut je na takovýhle žánr prostě vražda. Songy 1-5 na pomezí 6,5 a 7 bodů, songy 6-10 za 4/10.
H.

Recenze

Battle Beast – Battle Beast

Napsat komentář
Battle Beast - Battle Beast
Země: Finsko
Žánr: heavy / power metal
Datum vydání: 17.5.2013
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Let It Roar
02. Out of Control
03. Out on the Streets
04. Neromancer
05. Raven
06. Into the Heart of Danger
07. Machine Revolution
08. Golden Age
09. Kingdom
10. Over the Top
11. Fight, Kill, Die
12. Black Ninja
13. Rain Man

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jste připraveni na nadupaný finský mix heavy a power metalu? Máte rádi ženský chraplák, jak ho předvádí třeba Doro Pesch nebo Marta Gabriel z Crystal Viper? Potom by vás eponymní album (taky vám připadá, že poslední dobou mnohé kapely nejsou s názvy svých alb zrovna dvakrát originální?) finské šestky Battle Beast mohlo zaujmout. Já k němu přistupoval celkem bez zájmu, nakažen páně šéfredaktorovým pesimismem ohledně toho, co by tak asi kapela s tak blbým jménem a patřičně rychlokvašenou kariérou, odstartovanou soutěží na festivalu ve Wackenu a gradující podpisem u Nuclear Blastu, mohla předvést. Byl jsem však nakonec nečekaně mile překvapen.

90% (ne-li ještě víc) mého dojmu z Battle Beast tvoří hlas zpěvačky Noory Louhimo. Ta do kapely přišla až v roce 2012, tedy před tímto albem, které je druhé v pořadí v diskografii skupiny, když nahradila původní hlas kapely Nitte Valo. Zapátral jsem v minulosti a zjistil, že Nitte byla také výjimečná žena za mikrofonem, u které by jeden kolikrát nepoznal, že nezpívá jeden z těch osmdesátkových “no balls” metalových zpěváků. Za song “Show Me How to Die” ji dokonce někteří fanoušků pasovali na Diovu reinkarnaci. To je možná trochu přehnané, nicméně pusťte si to a zkuste si na chvíli představit, že nevíte, že to zpívá žena…

To už je ale pryč, Nitte náhle odešla z kapely věnovat se rodinnému životu a zbylí chlapci museli hledat náhradu, kterou našli v podobě mladé plavovlásky Noory. Co můžu soudit, tak tahle slečna zní úplně jinak, ovšem vůbec to není na škodu, naopak. Zvládá zpěv andělským dívčím hláskem, ze kterého v příští sloce rázně přejde do chrapláku a heavy metalového ječáku. Očividně žensky znějícího, ale to je právě to, co se mi na kapelách podobného ražení líbí. Prim mezi všemi takovými bandami hrají v mém povědomí polští Crystal Viper, proto je s dovolením použiju pro srovnání.

Na rozdíl od Crystal Viper trošku chybí nápady v instrumentální sféře. Výrazné riffy, jaké utvářejí třeba “Island of the Crystal Skull”, tu nějak nenacházím. Natož nějaký baladický klávesový podklad, jako má taková “Sydonia Bork”. Hudba prostě nějak plyne, hoši do toho buší a hrabou do strun, sem tam nějaké to sólo, ale stejně jsou všechny reflektory a veškerá pozornost upřeny na zpěvačku v popředí. Přitom platí, že mě Noora Louhimo opravdu rajcuje, a to nejen od pohledu na fotku, ale hlavně proto, že její “hlásek” je fakt Něco s velkým “N”.

Přijde mi, že oproti úplně “klasickému” heavy metalu, na který jsou leckde Battle Beast pasováni, je tu příliš mnoho klávesového pozadí, které mi přijde mnohem spíš power metalové – třebas hned intro k úvodní “Let It Roar” je jako vystřižené z repertoáru nejpowermetalovějších finských power metalů à la Dreamtale či Celesty. Kytarová sóla (ne, že by jich byl zrovna přehršel) a především zpěv Noory ovšem nikoliv.

Kdybych snad ještě po první skladbě pochyboval, jestli se mi to líbí, tak přichází “Out of Control” a její refrén, kde Noora kombinuje čistý zpěv ve sloce (tady jsme opět v power metalu) s neskutečně povedeným chraplákem v refrénu, který si mě získal naprosto a zcela. Tohle schéma se v následujícím průběhu často opakuje – nenápadná a klidná sloka versus gradující “heavy” refrén. Songy jsou spíš kratší než delší, tudíž moc nedochází k nějakým instrumentálním orgiím (což ostatně koresponduje s tím, co jsem už k hudbě uvedl dříve). Běžné schéma “intro-sloka-refrén-sloka-refrén-sólo-víckrát refrén-konec” tu taky není nic neobvyklého, spíš naopak.

Sem tam se kapela přeci jen pokouší o jakousi hudební změnu a invenci – v “Neuromancer” pár samplů a efektů navozujících (snad?) sci-fi atmosféru, momenty akustické kytary v “Into the Heart of Danger”, flétna v kratší instrumentálce “Golden Age” (kterou bych mimochodem zmínil i jako další důkaz power metalových tendencí, protože ač je to celkem pěkná kompozice, tak s hevíkem to nemá společného zhola nic), ale všechno to jsou spíše výjimky potvrzující pravidlo, že většinu času panuje hudební průměr a šeď.

Výsledkem je relativně průměrné album na pomezí heavy a power metalu, jakých tu už byly a budou tisíce, ovšem ne s takovou zpěvačkou, jako je Noora Louhimo. Její účast posouvá celé dílo o několik pater výš a já nemůžu nedat žádnou nižší známku než sedm – 5/10 chlapcům za hudbu, 9/10 za zpěv, kterým jsem vskutku upřímně fascinován, a jsme na svém. Jako nejlepší vály bych vybral “Out of Control”, “Raven” a “Black Ninja”, ale většina má alespoň něco do sebe, přinejmenším co se zpěvu týče. Fandům heavy metalových kapel s ženskou frontmankou (nebo je to snad frontwoman?) nelze než doporučit, Noora stojí za to.

Další názory:

Upřímně si nepamatuji, že bych Battle Beast až takhle hanil (nicméně je to možné – paměť už mi neslouží jako kdysi), jak zmiňuje kolega, ale je zcela jistě pravda, že jsem k desce přistupoval s očekáváním klasického agro metalu, který bude stát za kravské lejno, že dám maximálně 5 bodů a půjdu si pustit něco jiného. Jenže – chyba lávky! I pro mě se “Battle Beast” stalo hodně velkým překvapením, které sice formálně oním vidláckým metalem opravdu je, jenže tak neuvěřitelně zábavným, až se sám divím. Nemůžu si pomoct, ale to album mě prostě chytilo a opravdu upřímně mě baví. A zcela paradoxní na tom je, že místy je to prachsprostá vykrádačka kapel jako HammerFall (při některých riffech nebo sborových zpěvech jako by člověk poslouchal švédské kováře osobně) nebo Sabaton (hlavně co se kláves týče), což je obzvláště vtipné díky tomu, že samotné Sabaton poslouchat v podstatě nevydržím, kdežto jejich (částečná) kopírka Battle Beast mi prostě přijde super. A také více méně souhlasím s tím, co kolega nezapomněl zopakovat téměř v každém odstavci své recenze – opravdu na tom nese hodně velký podíl fantastická zpěvačka, jež má prostě koule (myšleno obrazně – doopravdy jsem to vážně nekontroloval). Jak říkám, nečekal jsem vůbec nic a dostal hodně fajn album, které mě opravdu mile překvapilo.
H.

Recenze

Serenity – War of Ages

Napsat komentář
Serenity - War of Ages
Země: Rakousko
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. Wings of Madness
02. The Art of War
03. Shining Oasis
04. For Freedom’s Sake
05. Age of Glory
06. The Matricide
07. Symphony for the Quiet
08. Tannenberg
09. Legacy of Tudors
10. Royal Pain

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je sice pravda, že power metalový žánr již delší dobu nesleduji natolik, abych mohl odpovědně tvrdit, která kapela z toho ohromného množství takových, co se dlouhodobě nevyhřívají na vrcholu zájmu veřejnosti, je menší nebo větší, ale i tak se snad nepletu, když prohlásím, že rakouští Serenity rozhodně alespoň stran popularity přinejlepším tak do třetí ligy. Nicméně byli to právě oni, co mě nějaký ten roček nazpět velmi příjemně překvapili svým perfektním koncertem, takže jsem se výjimečně ani trochu nekroutil, když mi do klína spadla recenze na jejich novinku “War of Ages”, se kterou Serenity vyrukovali ke konci března.

Nechci si tu teď hrát na erudovaného znalce všeho, co se kdy okolo Serenity ochomýtlo, protože to ani zdaleka není pravda, ale pár změn, které se od posledně v souvislosti s kapelou udály, by se zasloužilo uvést hned zkraje, takže tak činím. V první řadě se k sestavě kapely přidala krapet rachitická Francouzka Clémentine Delauney, která si se Serenity zazpívala už na onom turné, o kterém jsem psal výše. O co však dotyčná dívčina zůstala sudičkami ochuzena na poli zdravých tělesných proporcí, to se jí vrátilo v hlase a soudě podle materiálu, který nazpívala pro “War of Ages”, je tato mladá dáma pro kapelu nejen vítanou, ale hlavně užitečnou posilou. V druhých hlasech to není až tak poznat, ale když zpívá sama, její hlasový potenciál vyniká naplno. Vokál je to barvou příjemný, intonací precizní, disponuje sympatickým rozsahem a navíc se perfektně hodí k hlasovému projevu tradičně skvělého Georga Neuhausera, který patří k těm nemnoha power metalovým zpěvákům, kteří nezpívají jako kastráti nebo teplouši. První a nejzásadnější změna byla tedy výhradně ku prospěchu věci, protože vokální stránka alba je skutečně vynikající – o tom žádná.

Změna druhá je doslova kosmetického charakteru. Mám tím na mysli přebal, který pod rukama všestranného umělce Setha z řeckých Septicflesh nabral velmi důstojnou podobu a proti artworku předchozí desky “Death & Legacy” jde o úplně jiný level. Řeči o artworku desky však nejsou tak samoúčelné, jak by se mohlo zdát. Ať už se totiž líbí nebo ne, lze mu jen těžko upřít jistou aristokratickou auru, nebo chcete-li vizuální jazyk, evokující vrcholnou estetiku přelomu 18. a 19. století. A tahle atmosféra vysokých aristokratických intrik se se vším jejích leskem i rzí se projevuje i v samotné hudbě. Nevím, jestli to není jen placebo efekt konceptu, který sleduje strasti monarchů a dalších významných osobností napříč historií, každopádně to tam slyším a dělá to dobrotu – už jenom proto, že texty nepojednávají o žádných blonďatých rytířích s velkými meči (dobře, Alexandr Veliký je tady trochu výjimka), takže ta vrozená power metalová epičnost tady nepůsobí ani tak jako klišé, jako spíš vhodné vyjádření příběhů jednotlivých skladeb.

A když už tu padlo slovo o power metalové epičnosti, slušelo by se dodat, že “War of Ages” je power metal jak noha a jako k takovému je k němu třeba přistupovat. V tomto případě doporučuji směle ignorovat různé zvěsti o progresivních prvcích, které se ve spojitosti se Serenity po internetu šíří, protože minimálně na “War of Ages” jsem žádné nenašel. Tím však nechci naznačovat, že by šlo o primitivní muziku, protože i přes značnou přímočarost je to materiál propracovaný. Děje se tak sice v rámci žánrových standardů, ale popravdě se nemohu rozvzpomenout, kdy naposled jsem měl tu čest s po všech směrech tradičním power metalem, který by však byl proveden s takovou grácií. V podstatě všechny dílky skládačky zde zapadají na svoje místo, deska více méně postrádá vyloženě hluchá místa a místo toho je plná muziky, u které si sice řeknete něco jako “Vždyť je to vlastně úplně obyčejnej power”, ale vzápětí asi dodáte “Jo, ale sakra dobře udělanej!”

Jak jsem již podotkl, “War of Ages” je velmi přímočará deska a většina skladeb se drží jednoho receptu. Mimo tento standard asi nejvíce vyčnívají skladby “For Freedom’s Sake”, což je tak nějak povinná srdcervoucí romantika, a “Symphony for the Quiet”, která se ve svém valčíkovém rytmu až překvapivě blíží představě fatality, jíž skladby se “symphony” v názvu obvykle evokují. Jinak ale jde o šlapavé a chytlavé skladby, které buď fungují výborně, nebo o něco hůř. Z těch, co mě až tak nezaujaly, si dovolím jmenovat především již zmíněnou “For Freedom’s Sake”, ale dlužno dodat, že na poměry takových – odpusťte mi ten výraz – uchcávaček je zrovna tahle ještě poměrně slušná a ani nepůsobí kdovíjak závažné střevní potíže. Pak jsou tu songy jako “Age of Glory” nebo “Royal Pain”, které nejsou zlé, ale proti vrcholům alba jim něco chybí – zejména promyšlenější melodie. A samotné vrcholy? Mezi ně bych zařadil klipovku “Wings of Madness”, orientálně laděnou “Shining Oasis” a závěrečnou dvojici “Tannenberg” a “Legacy of Tudors”, což jsou všechno vynikající songy a jen co jsem si na album trochu zvykl, tyto čtyři se mi ani na moment neomrzely.

Zdá se tedy, že máme co do činění s opravdu podařenou deskou, která sice má svoje mouchy, ale není jich moc a nejsou ani nijak zvlášť macaté. A já si za tímto tvrzením stojím i při pohledu na páně šéfredaktorovo hodnocení, protože si nemohu pomoct, ale “War of Ages” se mi vážně líbí. To si v současné době dovolím prohlásit jen o nemnoha power metalových deskách, takže se nabízí několik možností, proč jsem k tomuto názoru dospěl. Je možné, že jsem řadu poslechů absolvoval výhradně pod vlivem látek pozměňujících vědomí. Také je možné, že mě Serenity opili rohlíkem a já jim to prostě sežral i s navijákem. No a pak je tu nepatrná možnost, že je “War of Ages” opravdu velmi dobrá žánrová deska, a to je přesně důvod, se kterým se ztotožňuji. Je jasné, že po umělecké stránce srovnávat poslední dílko Serenity s opusy avantgardního black metalu je naprosto bezpředmětné, takže srovnávat nebudu a bez bázně a hany vysázím na stůl rovných sedm a půl. Když už klasický power metal, ať to zní aspoň takhle.

Další názory:

Ze všech stran jsem pořád slyšel, jak je “War of Ages” skvělé album, a snad nejhorší hodnocení, které mi někdo řekl, bylo, že to je “v pohodě”. Moc se mi tomu sice věřit nechtělo, ale postupně jsem si i začal říkat, že jsem možná až přespříliš skeptický a docela jsem začal být zvědavý, nicméně samotný výsledek je z mého pohledu natolik nepovedený, že mě i při takovéto konstelaci ještě dokázal zklamat. Samozřejmě, nikomu neberu, pokud se mu novinka Serenity líbí, ale já osobně si nemohu pomoct a neslyším v tom nic jiného než přeprodukovanou power metalovou nudu. Místy se sice Serenity snaží budit dojem, že by v jejich muzice mělo být něco víc, ale z mého pohledu je to snaha poměrně nepřesvědčivá, protože sebevětším nánosem kláves umění prostě neuděláte. Když si dám dohromady bezzubý materiál (trochu solidnější momenty bych za celou desku spočítal na prstech jedné ruky) a zvuk naleštěnější než psí kulky, tak na mě “War of Ages” prostě nemůže působit jinak než jako další nudný fabrikát současného metalového mainstreamu, což jen trochu náročnějšímu posluchači, za něhož se při vší skromnosti považuji, nemá vůbec co říct. “Vrcholem” alba je pak neskutečně, ale opravdu neskutečně debilní blábol v podobě balady “For Freedom’s Sake”, z níž je mi zcela upřímně blivno. Mně osobně tohle stačilo, jdu zas o dům dál a na adresu “War of Ages” se už (doufám!) nikdy v životě nevrátím.
H.

Recenze

Avantasia – The Mystery of Time

Napsat komentář
Avantasia - The Mystery of Time
Země: Německo
Žánr: symphonic power metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Spectres
02. The Watchmaker’s Dream
03. Black Orchid
04. Where Clock Hands Freeze
05. Sleepwalking
06. Savior in the Clockwork
07. Invoke the Machine
08. What’s Left on Me
09. Dweller in a Dream
10. The Great Mystery

Hodnocení:
nK_! – 4/10
H. – 4/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak nám vyšla nová Avantasia. Projekt, který měl pravděpodobně skončit už někdy před deseti lety (dobře, před pěti), vedený veleznámým Tobiasem Sammetem (Edguy). První dvě alba, která jsou stará právě něco málo přes jednu dekádu, vzbudila tenkrát v mořích power metalových fanoušků tak trochu pozdvižení, když dodala svěží vítr do plachet jejich tehdy drobet vyčpělému stylu. Spousta zajímavých tváří na pozicích zpívajících hostů, výborné kompozice a zajímavé texty skupinu rychle zviditelnily v očích posluchačů i kritiky.

Poté se Avantasia na několik let zcela odmlčela a v roce 2008 přišla s velkou slávou se třetím albem “The Scarecrow”, kterému se dostalo veskrze pozitivního přijetí, ale už tehdy někteří zlí jazykové tvrdili, že k žádnému comebacku vůbec nemělo docházet. Potud zatím téměř vše v naprostém pořádku. Samotný “Strašák” nebyl podle mého názoru vůbec špatný a vlastně jej na svém žebříčku oblíbenosti v rámci kapely řadím na nejvyšší příčku. O dva roky později vycházejí ve stejný den hned dvě nové kulaté placičky pojmenované “The Wicked Symphony” a “Angel of Babylon”. Už zde bylo poměrně jasné, že se projekt ocitá trochu na tenkém ledě a nápadně se začíná podobat Tobiho domovskému projektu Edguy, který před třemi lety také zrovna nezářil a trpěl trochu uměleckým útlumem (což se mu vlastně docela úspěšně daří držet dodnes).

“The Mystery of Time” je, pokud tedy umím dobře počítat, již šestým zásekem v historii velké Avantasie a zcela subjektivně musím hned zde v úvodu zmínit, že mě nijak zvlášť nenadchl. Jasně, všechno je opět zabaleno do zářivého pozlátka v podobě mysticky vyznívajícího obalu, hromadou úžasných hostů a trochu patetickou velkolepostí, kterou je Tobias v poslední době hodně poznamenám (zda je to dobře, nechť posoudí jiní), ale podle mě tomu tak trochu chybí duše a nějaká jasná celistvost, kterou jednoznačně nabourává klipovka “Sleepwalking”, umístěná nadmíru strategicky přesně doprostřed tracklistu. Ona píseň není úplně špatná (nemá k tomu ale ani moc daleko a pokud jste spíše na rychlejší a dynamičtější pojetí metalu, tomuhle se raději vyhněte obloukem), ale do celkové koncepce alba absolutně nezapadá. Prostě tvoří takový nepřirozený předěl a působí tak neuvěřitelně nepatřičně. Další věc, která mi hodně vadí, je, že i po nějakých deseti důkladných posleších nové fošny si zpětně nejsem schopen vybavit cokoliv zajímavého nebo výrazně inovativního, což se mi u starších předchůdců (až na kombo z roku 2010) nestávalo. A nějaký vyložený wow moment? Vůbec nic, takže nevím, zda je chyba čistě na mé straně, či je něco shnihlého u našich západních sousedů.

Z hlediska instrumentálního a samotné kvality nahrávky však není vůbec co vytknout. Tradičně je zvuk perfektní a všemu je dobře rozumět. Jen mi občas přišlo, že kytara Saschy Paetha trochu zaniká pod náporem ostatních zvukových elementů. Místy jsou aranže formované opravdu epicky a vytváří tedy dojem monumentálního díla, ale po pěti studiovkách už se asi nedá mluvit o něčem výjimečném. Tobi se snaží, ale už jsme jej slyšeli i v lepší formě. Na tomto místě se sluší vypíchnout i několik významných hostů, které si principál Sammet do svého cirkusu dovolil pozval. Většinou se jedná o pololegendární ikony kovové hudby: Biff Byford (Saxon), Michael Kiske (Helloween), Bob Catley (Magnum) nebo třeba Joe Lynn Turner (ex-Rainbow).

Když už jsme tracklist nakousli pomaličkou “Sleepwalking”, můžeme se vrhnout i na zbytek skladeb. Úvod obstarává “Spectres”, která se může pyšnit celkem nezáživnou ústřední melodií a plní tak pouze roli nezajímavého předskokana (ne, že by byl zbytek o tolik lepší). Následující “The Watchmaker’s Dream” (a vlastně i čtvrtá “Where Clock Hands Freeze”) se zdá býti o něco lepším kouskem, ale něco podobného jsme slyšeli už nesčetněkrát. “Black Orchid” je jednou ze dvou skladeb na “The Mystery of Time”, které za něco stojí a z velké části za to může spoluúčast pana Biffa Byforda z anglických Saxon. Přelomovou “Sleepwalking” jsme již zmínili, následuje “Savior in the Clockwork”, desetiminutový kolos s vynikajícím kytarovým sólem v druhé půli. “Invoke the Machine” a “What’s Left on Me” jsou spíše podprůměrnou snahou o kopírování sebe sama. “Dweller in a Dream” není špatná a jestli se mi na nové desce opravdu něco líbilo, je to poslední kousek – “The Great Mystery”. Sice dlouhé, ale poměrně příjemné.

Nevím, mám z “The Mystery of Time” rozporuplné pocity. Na jednu stranu technická dokonalost, na stranu druhou nezáživný power metal střihu Edguy posledních let. Čiročirý průměr a hodně slabý derivát předchozích desek. Místy jsem se musel nutit, abych u poslechu vydržel a nepustil si raději něco zábavnějšího. Avantasia je opravdu projektem, který měl skončit v dobách své největší slávy.

Další názory:

Jestli se dala Avantasia v období prvních alb považovat za projekt, který měl – v rámci svého žánru – smysl co do té hudební stránky věci, nyní tomu tak rozhodně není a z kapely se stala dojná kráva, která úspěšně tahá penízky z kapes melodií-chtivých posluchačů. “The Mystery of Time” je jednoduše produkt, hudba, která se neposlouchá, ale jen konzumuje. Ono jako poslouchat se to dá, to samozřejmě netvrdím, že by se nedalo, album člověka vesměs neurazí (pokud to tedy někdo nebere tak, že to uráží jeho inteligenci a hudební apetit), nicméně zůstává otázkou, zdali vůbec existuje nějaký důvod si to pustit, když se jedná jen o vyleštěnou sterilní nudu bez sebemenšího náznaku čehokoliv, co by vás aspoň trochu zvedlo ze židle, nebo naopak zarazilo do křesla, že byste se pohnout nemohli – nic takového tam není. Label se sice dlouhodobě snaží okolo kapely vytvořit jakýsi pocit, že se jedná o cosi výjimečného, ale jsou to jen kecy, jelikož Avantasia tak, jak se prezentuje na “The Mystery of Time”, je jen obyčejná power metalová odrhovačka. Z mého pohledu je podobné album prostě ztráta času. Jediný trochu světlý bod vidím v “Black Orchid”, ale že by to byl nějaký skvost, to se taky tvrdit nedá…
H.

Nepřekvapivá. Copak se na novou Avantasii dá říct něco jiného, když hned po prvním poslechu na mě nepůsobila jinak, než jako odvar předešlých alb? Tobias Sammet by se na to měl na pár roků vykašlat a načerpat novou tvůrčí sílu, protože dokud se bude snažit přijít každý rok střídavě s alby Edguy a Avantasie, tak to logicky nemůže vést nikam jinam, než že se zakope v průměru power metalové tvorby, ke které má už nějaký ten rok nebezpečně blízko. Navíc se mu obě působiště začínají stylově prolínat, až mezi nimi zůstane rozdíl pouze v množství hostů, který je na novince celkem pestrý. “The Mystery of Time” se oproti minulejšku posunulo k lepšímu snad jen v technické oblasti, protože zvuk je tak precizní, že už to snad ani víc nejde. Škoda nevyužitého potenciálu živého orchestru, který byl použit. Ten by si zasloužil daleko rozmáchlejší plochy, ve kterých by naplno vynikl. Jedním z několika světlých bodů pro mě byl Michael Kiske, který v klasické speedové “Where Clock Hands Freeze” samozřejmě nezklamal. Úvodní “Spectres” taky není špatná a spletenec kytar a orchestru se v této skladbě povedl na výbornou. Kupodivu se mi zalíbila i “Invoke the Machine”, která jakožto ochutnávka vůbec nešlapala a nakonec se z ní vyklubala jedna z nejlepších písní desky. Na vrcholu se pak utábořila “Savior in the Clockwork” se skvělou vokální linkou všech zúčastněných zpěváků, u které mi vůbec nevadí dlouhá stopáž, které jsem se obával, což už se ale nedá říct o poslední skladbě, protože utahanou titulku si Sammet mohl klidně odpustit. Nudnější věc z rukávu totiž už dlouho nevysypal. Když si vezmu poslední tři desky Avantasie, tak dohromady by z nich byla jedna nadupaná, skvělá deska. Ale takhle? Škoda další nevyužité šance, takže za mě jen pět bodů, přičemž jeden bodík dávám navrch za nádherný obal Rodneyho Matthewse.
Kaša

Reporty

Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Komentáře: 2
Helloween, Gamma Ray
Datum: 23.3.2013
Místo: Zlín, Zimní stadion Luďka Čajky
Účinkující: Helloween, Gamma Ray, Shadowside

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Říká se, že dvakrát do stejné řeky nevstoupíš, což evidentně neplatí pro společné turné Helloween a Gamma Ray s titulem Hellish Rock, které se po úspěšném prvním dílu z let 2007 a 2008 dočkalo pokračování s přízviskem Part II. Obrovská fanouškovská základna obou kapel nemohla nechat nikoho na pochybách, že se turné dotkne taky našich končin, takže se v pátek 22. března dočkali fanoušci v Praze a o den později pak ve Zlíně. Kdysi takřka znepřátelené kapely, jejichž ústřední postavy spolu v začátcích kariéry sdílely jedno pódium, se umoudřily a zjistily, že spolu jim to jde (sype) nejlíp, takže se v rámci tohoto turné vydali podporovat své aktuální počiny, i když v případě Gamma Ray mám to podezření, že jejich letošní EP vzniklo jen proto, aby měli důvod zase vyrazit na túru, ale toť můj názor.

Brány promrzlého stadionu se otevřely o trošku později, než bylo plánováno, a roli klasického rozehřívače obecenstva obstarala záhy brazilská parta Shadowside, o které jsem do té doby vůbec neslyšel a ani jsem si nijak nezjišťoval, o co jde, takže jsem byl zvědavý, s čím mě čtveřice překvapí. Hned v průběhu první skladby jsem měl jasno, že tohle nebude nic pro mě, takže jsem se v klidu přesunul na tribunu a promrzlý usrkával pivo. Celkem průměrný heavy metal s tvrdším hudebním podkladem, který se místy pohyboval na hranici thrash metalu, mě nebavil, a když k tomu připočtu mizerný zvuk, tak jediné, co stálo za řeč, byl projev zpěvačky Dani Nolden, která měla správně řízný rockový vokál, jenž mi připomněl drsnější verzi Doro Pesch. Jediný vyloženě pamětihodný moment, který jsem si z jejich půlhodinového vystoupení odnesl, byla živelná předělávka klasiky “Ace of Spades” starých bardů Motörhead, která nebyla špatná a na kterou taky publikum patřičně zareagovalo. Ovšem kvůli Shadowshide jsem se do Zlína netáhl, takže na ně nebudu kydat hnůj.

Gamma Ray už mě ovšem zajímali, takže o to víc mě zklamal hned zezačátku špatný zvuk, který jim byl toho večera nadělen. Neuvěřitelně přehulené kytary mnohdy Kaie Hansena zastínily, až jsem se musel vydat v průběhu “The Spirit” k ostrůvku vyhrazeném pro zvukaře zjistit, jestli mám v uších nasráno já nebo on, ale i v jeho blízkosti nebyl zvuk žádná hitparáda, takže bych to tipl na něj. Špatná akustika zimáku výsledku taky nepřidala, ale po pár písních jsem si zvykl. Gamma Ray se u nás poprvé představili bez letitého bubeníka Dana Zimmermana a šlapalo jim to slušně, takže Michael Ehré nebude jako náhrada žádné ořezávátko. Nutno říct, že výkonu Hansenovců nechybělo nasazení, ale dle mého názoru měli nevhodně zvolený setlist, o čemž svědčily i vlažné reakce publika. Nevím, jestli byli všichni promrzlí, ale očekával jsem z řad diváků vřelejší přijetí. Osobně si umím představit větší šlágry než zmíněnou “The Spirit”, “Empathy” či “Rise”. Došlo i na dvě skladby z nového EP “Master of Confusion”, a sice na titulku plus “Empire of the Undead”. Celkem zbytečné EP jsem dosud neslyšel a na základě těchto písní to rozhodně nehodlám měnit, protože mě nepřesvědčily o ničem jiném, než že se Hansen začíná na nových počinech skladatelsky utápět v čím dál větším průměru. Z dalších skladeb, které zazněly, zmíním ještě úvodní pecku “Anywhere in the Galaxy”, hymnu “To the Metal” a klasický přídavek “Send Me a Sign”, jasně největší odezvu však měla “nečekaně” “Future World” z prvního dílu “Strážce sedmi klíčů”. Vystoupení Gamma Ray ve mně nechalo pocity spíše negativní.

Headlineři Helloween konečně pochopili, že hrát donekonečna stále stejné odrhovačky se mnohým fanouškům začíná zajídat, a kostru sobotního vystoupení tak tvořily skladby z jejich poslední studiové desky “Straight Out of Hell”, která nijak výrazně nevybočuje z průměru posledních alb německých nestorů, nicméně mě mile překvapilo, jak dobře skladby z této desky fungovaly naživo. “Wanna Be God” jakožto intro z pásky před úvodní “Nabataea” působila daleko líp než z desky, kde jsem pro ni nenašel význam. Oproti Gamma Ray se malinko zlepšil zvuk, ale někdy po “Straight Out of Hell” se kupodivu začal opět horšit, jako by si zvukař pohrával s pultíkem jak se mu zachtělo a za přehulenými kytarami se ostatní ztráceli. Navíc jsem měl občas pocit, že Sascha Gerstner a Weiki nejsou úplně sehraní, protože kytary byly místy mimo. Andi Deris a jeho živé výkony už se stávají legendární, ale tentokrát měl dobrý večer a i ve výškách se cítil mnohem jistěji, než je jeho dobrým zvykem, a dokonce se vykašlal na delší projevy, takže jejich set slušně odsýpal. S výběrem skladeb jsem s výjimkou cajdáku “Hold Me in Your Arms” neměl žádný problém, došlo dokonce i na mou oblíbenou “If I Could Fly”, na kterou se lidi kolem mě moc netvářili, ale já ji mám rád. Vrcholy pak přišly s “Live Now!”, ve které si Andi hezky rozezpíval publikum, aby mu pomohlo s refrénem, melodickou “Waiting for the Thunder”, “Steel Tormentor” a klasickou “I’m Alive” či “Dr. Stein”. Že bubeník Dani Löble není žádný Mike Portnoy, není novinka, a jeho sólo na mě působilo zbytečně a natahovaně, jinak však předváděl dobrý výkon. Šlo se do finále a pro druhý přídavek se k Helloween přidal Kai Hansen a společně tak předvedli průřez skladbami “Halloween”, “How Many Tears” a “Heavy Metal (Is the Law)”, ve kterých si milovníci starých časů přišli na své. Na úplný závěr zazněla ještě povinná “I Want Out”, ve které se ke Kaiovi přidali jeho strunoví kumpáni z Gamma Ray a lidé byli i přes krutou zimu ve varu. Nebýt špatného zvuku, který celý večer doprovázel, a špatně poskládaného setlistu Gamma Ray, jenž mi prostě nesedl, tak se jednalo o povedený večer.

Reporty

Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Napsat komentář
Stratovarius, Amaranthe
Datum: 22.3.2013
Místo: Zlín, Masters of Rock Café
Účinkující: Stratovarius, Amaranthe, Seven Kingdoms

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Navštívit akci, na které se objeví dvě kapely se zpěvačkou v čele, nepatří k mým úplně ideální představám metalového večera. Ne, že bych vyloženě odmítal ženy-zpěvačky v kapelách, většinou mi jsou tyhle soubory cizí především svým hudebním zaměřením. Zlatým hřebem měli být finští (a ten večer také jediní s mužským zpěvem) Stratovarius, kteří se po odchodu hlavního mozku Tima Tolkkiho nekompromisně snaží svůj hudební odkaz držet i nadále naživu. V případě aktuálního alba “Nemesis” si u mě pozici dost vylepšili, nicméně předchozí živá vystoupení mě nechávala spíše chladným. Byl jsem tedy zvědavý, jestli si u mě vylepší reputaci i koncertně. Druzí souputníci na turné s dvěma headlinery pojmenovaném Nordic Nexus of Nemesis Amaranthe mají také venku aktuální desku “The Nexus”. Třetím do party byli američtí Seven Kingdoms. Návštěvnost této akce byla (aspoň tedy ve Zlíně) skutečně vysoká. Což mělo jako vždy za následek těžkou nedýchatelnost a šílené vedro v sále.

Do klubu jsem dorazil v průběhu setu posledně jmenovaných Seven Kingdoms a nijak u vytržení jsem z jejich vystoupení nebyl. Vcelku energický standardní heavy metal, kterému vévodil ženský hlas. Je fakt, že melodické linky byly celkem chytlavé a i kytarové vyhrávky dokázaly docela pohladit, přesto mi vystoupení přišlo vcelku statické a hlas zpěvačky Sabriny Valentine takový nemastný, neslaný. Ale jinak se projevili sympaticky a ta kytarová práce opravdu dokázala upoutat. Snaživé heavy metalové těleso, které bude asi i nadále dělat desky a své fanoušky si najde, ale ti, co by hledali nějakou přidanou hodnotu, asi maximálně pokývají uznale hlavou a nadále na tvorbu Seven Kingdoms zapomenou.

Dánsko/švédští Amaranthe mají u mě těžkou nevýhodu. Jejich studiová tvorba je pro mě absolutně nezajímavá a těžce hraničící s kýčem. Navíc jich je jak psů, co se týče vokálního obsazení. Čisté vokály mají na starosti Jake E Berg a sličná zpěvačka Elize Ryd. Řev obstaral Henrik Englund ze Scarpoint. Nazvučit to tak, aby vyzněly tři vokály tak, jak mají, není asi žádná sranda. Občasné zvukové zakolísání se objevilo i tady. Jen Henrik se z problémů svým vokálem vyřval. No ale co hudebně? To bylo docela utrpení, já bohužel tuhle diskotéku nedokážu vystát. Rádoby tvrdé kytary a rychlé rytmy, podbarvované tuctovými (až tucavými) klávesami, které za chvíli zní jak dokola opakované motivy z kolotočů. V určitých chvílích dokážou být opravdu energičtí a řádně přitlačit na pilu, jenže jejich tvorba a skladby jsou dělané skoro podle jedné šablony, takže vydržet přes hodinu koncertu nebyla žádná sranda. Postupně se všechny skladby slévaly pro sebe a pod načančaným pozlátkem mi zůstala akorát šedivá nuda. Ne, ani Elize to nezachránila.

Doufal jsem, že si chuť napravím aspoň u Stratovarius. Těžko říct, koncert se mi celkem líbil, ale měl některé vážné nedostatky. Zaprvé přehulený zvuk, což působí kolikrát dost nepříjemně, ale to nebyl ten hlavní důvod. Tím byl zpěvák a dnes nejvýraznější tvář kapely, Timo Kotipelto. Nevím, jestli si stojím na uších, ale jeho výkon byl prostě největší slabinou koncertu. Stejně jako už několikrát předtím. Proto nějak nerozumím těm tvrzením, že zpíval nejlíp za posledních pár let, jelikož jsem jednoduše neměl dojem, že by se nějak silně zlepšil. Omlouval se sice, že jeho výkon je ovlivněný nachlazením, ale nezpíval nijak moc lépe nebo hůř než dřív. Jasně, nové skladby si už na desce nastavil níže než dřív, nicméně i tam ujížděl. Hitová “Halcyon Days” patří na desce k nejlepším skladbám, ale tady se objevovala i silná faleš. V případě starších skladeb to někdy ještě utáhl, někdy prostě usekl slabiky, aby nemusel dotahovat. Možná by nebylo na škodu si jednou k těm starším skladbám, kde jsou ty výšky až stratosférické, sednout a trochu je poupravit vzhledem k současným hlasivkovým možnostem.

Jinak ale výkon zbytku kapely potěšil. Je vidět, že jak baskytarista Lauri Porra a kytarista Matias Kupiainen, tak i nejčerstvější člen týmu, bubeník Rolf Pilve, plně zapadli do uvolněných míst a polili výkon živou vodou. Jörg Michael (stejně jako Tolkki) je jenom jeden, ale jeho náhrada za bicími Rolf (potažmo Matias u kytary) se držel statečně i přes občasné kiksy. Docela se mi líbil setlist, který byl plný novinkových skladeb, fungovaly naživo dost dobře. Vděčit za to můžou především tomu, že se jim podařilo je zbavit nudných pasážích a tlačit na pilu. Samozřejmě nemohly chybět klasiky “Black Diamond” či závěrečná “Hunting High and Low”. Mimo zmiňovanou “Halcyon Days” zazněly i “Abandon”, chytlavá “Unbreakable” nebo “Stand My Ground”. Příště by mohli osvěžit i nějaké pecky ze starších alb, kterým se moc nevěnujou. Vystoupení to vážně nebylo úplně špatné, jen bylo srážené ne úplně jistým výkonem Tima Kotipelta. Ale s tím jsem na ten koncert v podstatě šel.

Recenze

A Hero for the World – A Hero for the World

Napsat komentář
A Hero for the World - A Hero for the World
Země: Filipíny
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.3.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. We Are Forever
02. Eternal Shadows
03. Free Forever
04. Let It Go
05. Heaven’s Eyes
06. Alive
07. End of Time
08. Over Land and Sea
09. A Quest for the Brave
10. One Hope of Light

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Jacob K Music

A Hero for the World jsou na scéně naprostá novinka. Zpěvák Jacob Kaasgaard a kytarista David Sivelind jsou sice původně Švédové, ale v současnosti přebývají na exotických Filipínách, kde se obklopili dalšími neznámými jmény a dohromady přichystali osmičku písní nesoucí všechny poznávací znamení jejich domoviny. Tento severský původ ústřední dvojice je totiž patrný z každého tónu jejich debutového alba, protože stylově deska hravě zapadne do škatulky melodického metalu, jenž má svou hlavní baštu právě v evropských končinách. “A Hero for the World” se snaží, seč mu síly stačí, a to je asi to nejsympatičtější zjištění v souvislosti s tímto albem. Ne, že by to byl úplný klystýr, při jehož poslechu bych trpěl jako zvíře chycené do pasti, ale deska je to tak průměrná a tuctová, až je škoda se o ní dál zmiňovat, protože v každé druhé větě mě napadá jedno jediné slovo – Edguy. Tvorba těchto Němců je z prvotiny A Hero for the World cítit na míle daleko, a to nejen jako taková ta zdravá a vlastně i nezdravá inspirace slavnějšími kolegy, ale po prvních čtyřech skladbách jsem v bookletu hledal poznámku, že se skládáním pomáhal Tobias Sammet, nebo že mu švédští kolegové ukradli notebook s nepoužitými nápady, které si uzmuli pro sebe, protože tahle podobnost čistě náhodná zřejmě nebude.

Asi nemá cenu nějak obšírněji popisovat zvuk desky, jelikož všichni tušíme, odkud vítr vane. Heavy kytary, bombastické klávesy, melodické refrény a symfonický opar, který je nejhustší v poslední trojici písní, jež dohromady tvoří skladbu titulní. Ta má při své délce patnácti minut vyvolat dojem velkolepé, epické kompozice, ale nemůžu si pomoct a z celého alba mě baví nejméně, protože i když jednotlivé momenty nejsou úplně špatné, tak o nějaké celkové atmosféře nemůže být v tomto případě řeč. To už dávají větší smysl kratší, energičtější písně, které se drží standardního mustru sloka, refrén, kytarové sólo a dvakrát refrén, ale ani tady to není žádná procházka růžovým sadem a pokud si myslíte, že když už nic, tak se při poslechu “A Hero for the World” slušně pobavíte, tak se pletete. Od tohohle alba radši ruce pryč, protože průměr střídá průměr a člověk neustále přemýšlí, zda to má zapotřebí. Neplatí to samozřejmě kompletně na všechny skladby, protože některé momenty dokonce vybočují z mantinelů power/speed metalu, jako třeba rocková “6. Alive”, která je blízká formátu Place Vendome, ve kterých exceluje Michael Kiske, ale drtivá většina písní stojí za houby.

Úvodní skladba “We Are Forever” není zas tak špatná a co mě zaujalo, je způsob, jakým začíná pěkně od podlahy refrénem. Nepamatuju si, kdy jsem naposled u podobné kapely slyšel takhle přímočarý úvod alba. Což o to, nic proti tomu, protože hlavní melodie skladby není vůbec špatná, nicméně když slyšíte na ploše čtyř minut asi sedmkrát “Hey, we are forever”, tak jsem po pár posleších měl co dělat, abych skrz skřípání zubů vůbec něco slyšel. Texty Jacoba Kaasgaarda nejsou rozhodně kandidátem na Pulitzerovu cenu, protože se točí kolem klasických hrdinských témat, což v podání ne zrovna originálního vokálu ústřední persóny není nic pamětihodného. Optimistická atmosféra číší z každého tónu desky, až se toho člověk časem zají a dostane chuť na nějakou temnější, drsnější skladbu, která by pomohla přečkat zbylých dvacet minut. Tomuto požadavku by mohla teoreticky vyhovět druhá “Eternal Shadow”, která není vůbec zlá, jen by jí slušelo místo v půlce alba, kde bych si ji užil víc. Krom slušného úvodního hitu mě zaujala ještě klasická uháněčka “Heaven’s Eyes”, která se snad nevlezla na první díl Avantasie. Zbylé skladby sice formálně nijak nezaostávají co do melodičnosti, ale nemají potřebný drive a nápady, aby si člověk po jejich skončení řekl něco víc, než že slyšel tisící variaci na “I Want Out”. Na úplném dnu se celkem s přehledem usadila odpuzovačka “Free Forever”, která je až po okraj přecpaná patosem a poslech této zhovadilosti se pro mě stal vyloženě nesnesitelnou záležitostí.

Já vám nevím. Příznivci žánru budou možná v rauši, ale když zkusím srovnat “A Hero for the World” i s těmi slabšími alby kolegů z branže, tak mi pořád debut dvojice Kaasgaard a Sivelind vychází jako daleko horší a nudnější deska. Pokud vynechám opravdu nudné skladby, tak jsem se dostal na konečné číslo tří písní, které jsou schopny s odřenýma ušima obstát i v konkurenci velkých jmen jako Sonata Arctica či Edguy, což vzhledem k jejich posledním albům taky není zrovna výhra. Prostě nic víc než další ze speed metalových alb, jež fanoušky žánru neurazí, ale mě nepřesvědčilo. Hodilo by se nějaké optimistické rozloučení ve stylu “snad příště”, ale když nad tím tak přemýšlím, tak snad radši ani ne.

Reporty

Sabaton, Eluveitie, Wisdom

Komentáře: 8
Sabaton, Eluveitie, Wisdom
Datum: 8.3.2013
Místo: Zlín, Sportovní hala Euronics
Účinkující: Sabaton, Eluveitie, Wisdom

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

V pátek 8. března se sportovní hala Euronics ve Zlíně změnila na jeden večer v shromaždiště metalových fanoušků, kteří se rozhodli zpříjemnit si nadcházející víkend ve společnosti řízných kytar a velkých melodií. Koncert, na kterém se postupně představili mladíci Wisdom, švýcarští folk metalisté Eluveitie a švédští Sabaton, se pro velký zájem v průběhu předprodejů přesunul z menších prostor Masters of Rock Café do větší haly Euronics, která sice nakonec nepraskala ve švech, ale slušné tři, čtyři tisícovky příznivců do ní své kroky nasměrovaly a postaraly se o skvělou atmosféru. Brány haly se otevřely na minutu přesně o půl sedmé a již v té době se početný dav lidí rozhodl soupeřit o místa v první řadě před pódiem, aby mohli pěkně z blízka obdivovat hlavní hvězdu večera. Protože do koncertu úvodních Wisdom zbývalo nějakých devadesát minut, takže jsem je pojal jako exkurzi po hale a přilehlých stáncích s občerstvením a pivem.

Člověk se ani nenadál a už klepala na dveře osmá hodina večerní a svůj set právě startovali maďarští melody-makers Wisdom. Pokud se nepletu, jednalo se o jejich druhé vystoupení na území ČR (o den dříve v Praze v rámci stejného turné debutovali) a případná nervozita nebyla vůbec znát. Protože jsem neměl páru, co od nich čekat, zhlédl jsem nějaké klipy na webu a zhrozil jsem se příšerné kopírky Gamma Ray, Helloween a třeba ještě Edguy. V čele kapely stojí zpěvák Gabor Nagy, jehož zpěv na mě ze studiové tvorby působí dost teple a kapela se svým předvídatelným hevíkem tomu moc neprospívá. Pětice na to celkem vlítla a postupně do nás nasázela nějakých sedm fláků, včetně novinky “War of Angels” z jejich připravovaného nástupce alba “Judas”. Po všech stránkách podprůměrná produkce mě opravdu nebavila a jediné překvapení tak pro mě byl (na první akt večera) opravdu slušný zvuk. Teprve s příchodem zmíněné novinkové skladby jsem trošku zpozorněl, protože oproti prvním dvěma kouskům obsahovala zajímavější a zatěžkanější riffy. Lidi pod pódiem si jejich půl hodinový set užívali, takže roli rozehřívačů splnili Wisdom dobře. Já jsem toho názoru, že pokud mě na koncertu kapely nejvíc baví předělávka, tak je něco špatně. “Wasted Years” od Iron Maiden je skvělá koncertní tutovka a zanotoval jsem si i v podání průměrných Maďarů, ale nic pamětihodného tihle borci nebyli.

Po krátké čtvrthodince nutné k přestavení pódia zaujali své pozice folk metalové hvězdy jménem Eluveitie. Ti si pro mě přichystali hned dvě překvapení. Obě nemilá. To, že je niněristka a zpěvačka Anna Murphy vážně nemocná a kapela absolvuje turné bez ní, nebylo nic nového, ale i tak její krásný vokál, a tím pádem i některé skladby, ve kterých hraje prim, chyběly. Druhým nemilým zjištěním, se kterým jsem na koncert přicházel, byla vymezená hrací doba, protože 50 minut mi přišlo dost málo a vůbec bych se nebál čtvrt hodinku přidat, výsledná show by tím rozhodně neutrpěla.

Početná partička kolem charismatického Christiana Glanzmanna těžila hlavně ze své poslední studiové desky “Helvetios”, která sice není jejich majstrštyk, ale Eluveitie vybrali do finálního setlistu pouze skladby, které jsem si z něj oblíbil, takže já byl spokojený. Za dozvuků intra “Prologue” se do toho opřeli prostřednictvím titulní palby “Helvetios” a pod pódiem se šílelo. Kombinace tvrdých kytar, řevu a všech těch píšťal, fléten, dud fungovala na jedničku. Všechny nástroje byly po celou dobu krásně čitelné, snad jen s výjimkou houslí Meri Tadić, jež mi přišly místy upozaděné. Skočné koncertní tutovky “Luxtos”, “Thousandfold” či klasická “Inis Mona” rozhýbaly pod pódiem opravdu každého a Christian nezapomněl publiku poděkovat za skvělou atmosféru, za což byl náležitě odměněn. Způsob, jakým přecházel od hrdelního řevu ke hře na píšťalu, byl neuvěřitelný, až jsem ho začal podezřívat, jestli nemá dvoje plíce nebo nejede na playback. Před jednou ze závěrečných skladeb vyzval prostor v kotli o vytvoření circle pitu a maník v tričku Korpiklaani, který měl vést, to moc nezvládl, ale důvod byl spíš v opravdu přeplněném prostoru, ve kterém se toho vytvořit moc nedalo, takže nakonec z toho byla spíš slušná tlačenice. Závěrečná “Havoc” byla přehlídkou bubeníka Merlina Suttera, který jel jak blázen. Eluveitie předvedli opravdu vynikající koncert, u kterého mě štvala jen krátká hrací doba, ale nedá se svítit, předkapela je holt předkapela.

Nenávidění i milovaní. Tohle přirovnání by se dalo jistě uplatnit jak na právě skončivší Eluveitie, tak na hlavní hvězdu večera, švédské válečníky Sabaton. Jedněmi bezmezně uctívaní, jinými opovrhovaní. Od prvních momentů nebylo sebemenších pochyb, že lidi, kteří se minulý pátek sešli ve Zlíně, je doslova žerou. Zástup přívrženců v tričkách kapely a maskáčových kalhotách dával jasně najevo, ke komu patří. Našli se i takoví, kteří se nebáli vytvořit si účes, jež na hlavě nosí frontman Joakim Brodén, což sice považuju za stupidní, ale budiž, když to někoho baví… Švédové na sebe nechali chvilku čekat a po dvojici inter publikum přivítal bubeník Snowy Shaw, který tohle turné zaskakuje za Robbana Bäcka, a spustila hitovka “Ghost Division”. Všichni členové lítali ze strany na stranu, kytaristé navíc hojně využívali rampy k plošině, na které byly umístěny bicí. Joakim se přiřítil za letu ve stylu Bruce Dickinsona a spustil. Publikum bylo doslova ve varu a kapela si přízeň evidentně užívala. Mě však neustálé roztleskávání a povzbuzování z pódia iritovalo a dost mě v průběhu dalších skladeb přesvědčilo, že Sabaton snad mají ve zkušebně jednu stěnu jako zrcadlo, protože všechny pohyby měli secvičené jako parta baletek.

Téměř v každé pauze mezi skladbami se mocně skandovalo “Sabaton, Sabaton!” či “Ještě jedno pivo!”. Pokud mě v něčem Joakim přesvědčil, tak ukázal, že to s publikem umí na jedničku a fanoušci mu to žrali i s navijákem. Nekonečné kecy o tom, jak máme skvělé pivo, mě neobalamutí, takže tohle beru s rezervou jako něco, co prostě fanoušci chtějí slyšet. Neříkám, že bych se nebavil, to zase ne. Písně, které koncert odpálily, mě vážně bavily, takže pro mě vrchol přišel hned z kraje při “Gott Mit Uns”, houpavé “Carolus Rex” či “Poltava” z posledního alba. Celkem třikrát jsme dostali možnost hlasovat o další skladbě, takže z těchto výběrů zazněla vykrádačka “Wishmaster” od Nightwish jménem “Attero Dominatus”, “Uprising” a ještě jeden kousek odzpívaný ve švédštině. Z dalších skladeb jsem zaregistroval ještě “40:1”, “Far from the Fame”, “The Art of War”, “Primo Victoria” a závěrečnou hovadinu “Metal Crüe”. Plocha pod pódiem skákala a zpívala jako jeden muž. Nutno říct, že zvuk se oproti Eluveitie mírně zhoršil a Brodén se místy ztrácel v záplavě přehulených kytar a bicích. Nic, co by však křivilo úsměv přítomných a kazilo výsledný dojem z vystoupení.

Přestože jsem od vystoupení Sabaton nečekal kdovíjaké zázraky, tak jsem ze Zlína odjížděl spokojený (až na to vedro, které se v hale ke konci večera vytvořilo). Abych neměl žádných výtek, tak bych ubral tři skladby z vystoupení Švédů a ušetřený prostor věnoval švýcarským kolegům. Jak jsem řekl, dokážu pochopit, že je někdo miluje, stejně tak, jako je jiní nenávidí. Já bych se zařadil někam doprostřed. Nebylo to sice zlé, ale že bych si to chtěl vyloženě v budoucnu zopakovat, to zase ne, protože věřím, že bych dostal úplně stejnou show přes kopírák a mou aktuální spokojenost a dobrý pocit by podruhé už dost určitě vystřídal pocit nudy, takže proč si to kazit…

Recenze

Stratovarius – Nemesis

Napsat komentář
Stratovarius - Nemesis
Země: Finsko
Žánr: melodic power metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Abandon
02. Unbreakable
03. Stand My Ground
04. Halcyon Days
05. Fantasy
06. Out of the Fog
07. Castles in the Air
08. Dragons
09. One Must Fall
10. If the Story Is Over
11. Nemesis

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Třetí album finských Stratovarius po odchodu dlouholetého lídra Tima Tolkkiho se sice stále nese ve znamení power/speed metalu, jako tomu bylo daleko před odchodem zmíněného kytaristy, ale jako důkaz vývoje kapela do své tvorby zahrnuje prvky nové. Kytary jsou tvrdší a přibylo progresivních momentů při nutném zachování veškerých poznávacích znamení. Zatímco Tolkki se po svém odchodu snaží již po několikáté vzkřísit svou kariéru a vydělat nějaké ty chechtáky (aktuálně v připravované metalové opeře Avalon), čímž se začíná měnit v karikaturu sebe sama, tak jeho bývalí kumpáni nelení a pravidelně sázejí solidní desky, které se klasickým žánrovým albům stěží vyrovnají, ale pořád je to poslouchatelné cvičení na téma severské melodiky, jež má své stálé fanoušky.

Asi největším problém současné tvorby Stratovarius je pro mě až přílišná podobnost posledních tří alb. Je jedno, jestli si vezmete “Polaris”, “Elysium” či novinku, ale všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Mohl bych vzít kteroukoli skladbu z těchto alb a proházet je mezi sebou bez jakéhokoli dopadu na jejich konečné vyznění. Kytarista Matias Kupiainen, který Tolkkiho nahradil, se brzy ukázal jako zdatný pokračovatel, a to jak na poli hráčském, kdy bych pořádně ani nepoznal, že k nějaké změně došlo, tak v oblasti skladatelské, kde už ta změna patrná je, protože Matias aktuálně v kapele obstarává většinu nového materiálu a vnáší svěží vítr tvorby finské stálice. Velkým překvapením byl pro fanoušky odchod dlouholetého bubeníka Jörga Michaela, který opustil řady kapely po vydání minulého alba a novinka je tak první šancí pro nováčka jménem Rolf Pilve, který je zdaným náhradníkem, protože do rozjetého vlaku naskočil tak hladce, jak jen to šlo, a jeho hra nikterak nevyčnívá ani se nesnaží o nic světoborného. Prostě pohání klávesami opředenou kytarovou lokomotivu, jak jen to jde.

Oproti ostatním členům mě poměrně překvapivě album od alba přestává bavit Timo Kotipelto, který technicky patří ke špičce ve svém žánru, ale to, že se jeho vokální linky opakují se stejnou pravidelností jako měsíční složenky, není nic, na co by se člověk před poslechem nové desky ve skutečnosti těšil. Těch pár opravdu zapamatovatelných momentů jako hitové refrény “Unbreakable”, “Halcyon Days” či vypjatější zpěv v temnější “Out of the Fog” mi zatím pořád umožňují se povznést nad některými vyloženě vycpávkovými elementy, které by si kapela takhle zkušená mohla odpustit, viz baladická nuda “One Must Fall”, ale nic netrvá věčně. Drtivá většina skladeb jede v typickém Strato rytmu, čímž rozuměj svižnější tempo, ze kterého se sleví jen výjimečně, a to buď při majestátněji vzhlížející pasáži plné sborů jako mezihra v “Stand My Ground”, nebo v případě pomalejších balad, kterých není moc, ale oproti výše zmíněné mě třeba “If the Story Is Over” docela bavila, protože je vystavěna kolem hezké melodie, která se mi zalíbila. Klasické vypalovačky nijak nevybočují z dosavadního standardu kapely, takže mluvit o nějakém překvapení je zbytečné a ze skladeb, které by se hodily do tohoto ranku, je nejlepší úvodní šlapavá “Abandon” a především ultrachytlavá “Halcyon Days” se zajímavou střední pasáží s neotřelým zvukem kláves. Na opačné straně se usadila nudná “One Must Fall”, která možná na první poslech překvapí středním tempem, který u Finů není tak obvyklý, ale chybí jí nějaký moment překvapení. “Nemesis” sice není nic, co by mělo způsobit revoluci, ale přehršel melodicky přívětivých momentů zbavil mou mysl občasného uvažování, jestli se tahle či tamta skladba podobá víc kouskům z “Visions” či “Infinite”, a to mi aktuálně ke spokojenosti stačí.

Stratovarius natočili své klasické, v pořadí již čtrnácté studiové album, což je konstatování, které by mělo všem zainteresovaným napovědět, o co jde a v jakém duchu se to ponese. Není to vyloženě můj šálek kávy, protože tuhle hudbu už poslouchám jen sporadicky a spíš z nostalgie, ale když se na desku podívám co nejobjektivněji, tak se dá bez větších problémů opakovaně pozřít, aniž bych trpěl návaly nevolnosti. A já jsem si své favority našel celkem s přehledem, takže ostatní by neměli být žádné problémy. Dobře odvedená práce jako “Nemesis” fanoušky rozhodně neurazí a těm novým by přímočarost a chytlavost neměla být taky na obtíž. Nabízí se přímé srovnání mezi Stratovarius a novinkou “Straight Out of Hell” ne úplně cizích Helloween a musím přiznat, že mě o něco víc baví finská parta, která už sice taky vaří z vody, ale ještě nevystřílela všechny ostré náboje.

Další názory:

Ale tak není to úplně zlé, vlastně je to docela v pohodě, a když to hraje, vůbec nijak mi to nevadí, akorát “Nemesis” nenabízí nic, co by mě nutilo si to pustit znovu, což je v dnešní době, kdy se na člověka valí nové a nové nahrávky den co den, poněkud výrazný handicap. Ano, některé momenty jsou docela příjemné a povedené, jmenovitě třeba začátek “Fantasy” (hlavně klávesy), některé pasáže “Out of the Fog” nebo velmi dobrý refrén “Castles in the Air” (dle mého asi největší vrchol “Nemesis”), přesto si ovšem nemyslím, že bych měl někdy potřebu to slyšet znovu. Když někdy dostanu chuť na Stratovarius, což se sem tam opravdu stane, tak si jednoduše vystačím se starými deskami, které jsem poslouchal před 13-15 lety, kdy jsem podobné žánry ještě takříkajíc žral (ale to není případ jen Stratovarius), což možná není úplně fér, protože “Nemesis” v jádru marné album není, ale nemůžu si pomoct, tak to jednoduše je…
H.

Musím se přiznat, že poslední dvě desky Stratovarius jsem vždy stěží doposlouchal. Kdybych je měl zpětně hodnotit, tak víc než čtyři body ode mě nečekejte. Tak nějak jsem na nich postrádal všechno, co jsem na kapele kdysi měl fakt rád. Především se někam ztratily silné melodické nápady. Když jsem si pouštěl novou desku, čekal jsem, že to dopadne stejně. Ale přece jen mě dovedli Stratovarius mile překvapit. “Nemesis” se jim totiž povedlo napěchovat silnými melodickými refrény a hudebními nápady a hlavně, složili poslouchatelné normální metalové skladby! Přestože se neubrání občasné stupiditě, dovedou své nápady kočírovat tak, jak bych to od zkušených borců očekával. Deska klopýtá jen těsně před koncem v podobě vyloženě stupidní “Dragons” a těžce nevýrazné “One Must Fall” (i když i tu “If the Story Is Over” s trapnými flétničkami bych si odpustil), jinak pádí jako dobře namazaný stroj. Těžko jinak nějakou skladbu vyzdvihovat nad ostatní, příjemný poslech lze očekávat od všech z nich (pokud pominu ty, které jsem zmínil). Co ale nechápu, je použití některých klávesových rejstříků, ty, které jsou použity například v jinak brilantní “Halcyon Days”, tu skladbu neskutečně przní, a není to jediný případ na desce, to u mě dost sráží hodnocení. Nicméně tohle album je pro Stratovarius konečně krok kupředu a uvidíme, jak se to vyvine na další desce.
Stick