Archiv štítku: power metal

Grave Digger, Majesty, Wizard

8.2.2013 H. Napsat komentář

Datum: 3.2.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Grave Digger, Majesty, Wizard, Gun Barrel

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Už si ani pořádně nevzpomínám, kdy jsem byl naposledy na nějakém pořádném heavy metalovém koncertě, kde by se to jen hemžilo zástupy obrovitých hrozivých borců v kůži a s naolejovanými svaly, kteří jsou v mžiku oka připraveni svým blyštivým mečem setnout hlavu jakéhokoliv červa, nevyznávajícího pravý heavy metal, a jeho mrtvolu pak následně spálit svým ohnivým pohledem. Oukej, to bylo možná až přespříliš expresivní, nic to ovšem nemění na faktu, že večer, jehož hlavním tahákem jsou němečtí veteráni Grave Digger, se za ryze heavy metalový považovat rozhodně dá – tím spíš, když si s sebou klasici okolo zpěváka Chrise Boltendahla dovezou trojnásobný support ze stejného žánru i země…

Jako první se pódia přesně načas (což bylo velmi příjemné) ujímají Gun Barrel z Kolína nad Rýnem. Jejich půlhodinka nepředvedla nic extra pamětihodného, ale na rozjezd se jednalo o vcelku pohodový a nenáročný heavy metal, který ubíhal relativně příjemně. Hudebně to byl spíše průměr, jenž nijak nevynikal nad běžnou žánrovou produkcí; kapel, které hrají jako Gun Barrel, je asi tak milion a miliontá-první vás rozhodně v ničem nepřekvapí. Živě to však chlapíkům docela šlapalo, a i když bylo vidět, že na ně lidi určitě nedorazili (hecovačka hned po nástupu se s nějakou výraznější reakcí nepotkala), časem si publikum získat dokázali. Lidi ten večer – vcelku logicky – přišli naladěni na heavy metalovou vlnu, takže se dalo očekávat, že podobná muzika bude slavit úspěch – tím spíš, že jste od Gun Barrel vlastně ani nemuseli slyšet ani notu a stejně vám všechny songy byly povědomé. Co se týče pódiové prezentace, rozhodně stojí za zmínku zpěvák, který zpívat vážně uměl, trochu kýčovitě světélkující hmatník baskytary a vtipně kníratý kytarista.

Nyní došlo k menšímu prohození v programu, takže se na prkna, co znamenají Matrix, nachystali Wizard, které už lze také bez sebemenších problémů považovat za veterány a díky početné diskografii snad i za prověřenou kvalitu. Byť ani oni nemají šanci hudebně překvapit nikoho, kdo se v metalu pohybuje aspoň půl roku, přesto ukázali, že z pódia rozhodně mají co říct. Pánové zaujali hlavně sympatickou bezprostředností, se kterou se pustili jak do hraní, tak i do komunikace s publikem. Navíc se ukázalo, že i po téměř čtvrtstoletí od svého založení si hraní stále dokážou užívat, což člověk vidí rád. Všichni se nad vřelým přijetím od diváků usmívali od ucha k uchu a na oplátku sypali pohodový power metal, v jehož společnosti vymezený čas uběhl opravdu hodně rychle. Při posledním songu se na pódiu objevuje epický host v podobě bedňáka Majesty, což byl dozajista trhák roku.

Na řadu přicházejí Majesty… docela povědomé jméno… jasně, Majesty se nejdřív jmenovali Majesty, pak se jmenovali Metalforce, teď se jmenují zase Majesty, takže je v pěkný guláš, ale ono je to ve výsledku nakonec úplně jedno, jak se jmenují, protože škola, kterou dostali od Manowar, když byli tři roky upsaní firmě jejich hlavního principála, je na nich pořád vidět a asi už navždy bude. Co to znamená? Partu homosexuálů v kožených brněních, patos a tuctovou muziku (všimněte si prosím toho důležitého rozdílu mezi neobjevným, což byl případ předchozích dvou kapel, a tuctovým, což je případ Majesty). Nemůžu tvrdit, že by ten koncert byl úplný klystýr, který by nešel přežít, to bych zase lhal, protože to ještě docela ušlo, už jsem živě viděl i mnohem větší pitomosti, i tak si ale Majesty z mého pohledu odnášejí titul nejméně záživné položky večera. Tím spíš je ovšem poněkud paradoxní, že odezvu měli asi největší – ne, že bych měřil decibely, ale pocitově mi přišlo, že na ně lidé brali ještě víc než na Grave Digger. V neposlední řadě si Majesty rovněž odnášejí titul nejlepšího vtipu celého koncertu v podobě obou kytaristů, jimž byste měli problém věřit, že už mají občanku, přičemž jeden se navíc při hraní tvářil, jako kdyby se měl každou chvíli udělat. Jestli se tak opravdu stalo, to říct nedokážu, neb jsem mu obsah trenýrek nekontroloval.

Konečně se ke slovu dostávají hlavní protagonisté večera, legendární Grave Digger, kteří přijeli představit svou aktuální desku “Clash of the Gods”, jež byla mnohými přijata trochu rozporuplněji, ačkoliv já osobně s ní problém nemám a stojím si za tím, že některé songy z ní jsou setsakra povedené, ale to je v tuto chvíli vedlejší. Na tomto místě by se slušelo zmínit, že všechny tři předchozí skupiny měly zvuk dobrý až výborný, protože to bude pro následující řádky dosti důležité…

Po hororovém intru, během něhož se nám představil kultovní omaskovaný hrobník, se kapela pustila do díla, trochu překvapivě s pomalejší a epičtější titulkou posledního alba “Clash of the Gods”. Ale koneckonců, proč ne, ostatně rychlejší věc, konkrétně “Death Angel & the Grave Digger” taktéž z novinky, přišla hned vzápětí. Dále z “Clash of the Gods” zazněla ještě výtečná “Medusa” a očekávaná singlovka “Home at Last”, jinak se už Grave Digger věnovali starším věcem. Celkově byl setlist navolen dost dobře, byl pestrý a ukázal různá období skupiny. Osobně mě potěšila skvělá “The House” z desky “The Grave Digger”, moje oblíbená “Highland Farewell” z předchozí “The Clans Will Rise Again” a samozřejmě i legendární tutovky “Rebellion (The Clans Are Marching)” a “Heavy Metal Breakdown”.

Co se týče samotného vystupování Grave Digger, kapele to opravdu šlapalo a bylo vidět, že jsou pánové ve formě. Všichni bez nějakých větších problémů odváděli svůj standard, Chris Boltendahl se svým pověstným chrčákem ani jednou nezaváhal (resp. jsem si toho nevšiml), výtečný byl bubeník Stefan Arnold, jenž po celý koncert neustále točil paličkami a vyhazoval je do vzduchu, a mnohými kritizovaný současný kytarista Axel Ritt mi také nijak nevadil, ačkoliv pokaždé, když hrál sólo, se tvářil, jako kdyby ho zrovna neuvěřitelně začaly škrtit spoďáry. To samozřejmě není výtka, ať se tváří, jak chce, hlavně když to zahraje, byla to spíš taková humorná poznámka na okraj; průser – a to opravdu pořádný – byl totiž někde jinde – ve zvuku…

Upřímně vám mohu říct, že už jsem dlouho nezažil podobný audio teror, jaký se odehrál v Matrixu na Grave Digger. Zvukař by za tohle zasloužil dostat doživotní zákaz zvučení, radši by se mu měly useknout ruce, kdyby ten zákaz chtěl porušit, a pro jistotu by ho měl někdo ještě vykastrovat, aby se ke zvučení koncertů náhodou nedostaly jeho děti. Ze začátku to ještě bylo v pohodě, ale v průběhu setu se zvuk začal s prominutím tak nehorázně mrdat, až to hezké nebylo. Střídavě vynechávaly reproduktory nalevo i napravo, což mělo za následek vždy třeba vteřinové ztlumení “poloviny” zvuku. Postupně se navíc celá rytmická sekce slila do hrčivé hlukové koule, která doslova rvala uši. Někde v polovině koncertu to bylo opravdu na hranici poslouchatelnosti a nepříjemně to podkopávalo snažení jinak velmi dobrých Grave Digger. Možná i díky tomu bylo přijetí publika trochu chladnější, jelikož místy byl opravdu problém rozeznávat písničky. Což o to, já si ještě řeknu, že je to v hajzlu a mávnu nad tím rukou, když tam jsem na akreditaci a prachy dám jen za dopravu, ale vážně je mi líto lidí, kteří zaplatí skoro sedm kil, aby viděli oblíbenou skupinu, a dostanou takový neposlouchatelný humus. Nemám tušení, jestli to byl zvukař od klubu, pořadatele nebo samotné kapely, ale ve výsledku je to bohužel jedno.

Pachuť ze zmršeného zvuku pomalu nedokázala spravit ani nesmrtelná “Rebellion (The Clans Are Marching)”, po níž se Grave Digger odebrali z pódia, nicméně žádné velké vyvolávání ani nestačilo začít a kapela už byla zpátky s přídavkem, jenž se skládal z akustické “Yesterday” (tu bych si osobně snad jako jedinou odpustil) a již zmiňované dvojice “Highland Farewell” a “Heavy Metal Breakdown”.

Celkový dojem z koncertu je tedy malinko rozporuplný, nicméně hlavní hvězda v tom byla naprosto nevinně. Předkapely byly průměrné (Majesty), slušné (Gun Barrel) a dobré (Wizard) s povedeným zvukem, Grave Digger byli skvělí, ale s hodně špatným zvukem. Nezbývá než doufat, že na festivalu Masters of Rock, kam byli Hrobníci čerstvě potvrzeni, si zvukař vybere silnější chvilku…

Reporty

Dragonforce, Eagleheart

7.12.2012 Ježura Napsat komentář

Datum: 3.12.2012
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Dragonforce, Eagleheart

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Tahle story pro mě začala úplně stejně, jako pro tisíce a tisíce dalších. Byl jsem podstatně mladší než teď, metal jsem teprve začínal zkoumat a pak jsem se nějakou náhodou dostal ke hře “Guitar Hero” potažmo ke skladbě “Through the Fire and Flames” z dílny Dragonforce, která tehdy v mé hlavě zaujala post toho největšího myslitelného umění a nějakou dobu sloužila jako nezvratný důkaz vyspělosti metalové hudby a umění jejích tvůrců. Nedlouho na to se mi poštěstilo kapelu vidět živě, z jejího vystoupení jsem si odnesl skvělý zážitek (má děravá paměť hovoří o nejzábavnější show Masters of Rock 2009), a tím lehké pobláznění fenoménem Dragonforce skončilo, neboť několik šancí, které jsem dal kapele k vyvrácení dojmů o dost zjevném nedostatku nápaditosti napříč dosavadní tvorbou, nepřineslo své ovoce.

Střih. Tři roky uplynuly jako voda a na mě mrká nabídka zjistit, jestli Dragonforce dovedou i po letech a s novým zpěvákem v čele zúročit to, čím mě naposled velmi kvalitně zabavili. Ale tak proč ne…

Klub Rock Café, minimálně pražskému metalovému příznivci nikterak neznáma to destinace, toho večera hostil vedle Dragonforce jen jednu předskakující kapelu a já to musím kvitovat s povděkem. Po dlouhé době taky koncert, kde si člověk nemusí dělat starosti, jestli ještě stíhá návrat domů denním spojem. Zajímalo by mě, kdo předkapelu vybíral, protože se na tomto postu nejen v případě pražského koncertu, ale také v Polsku, na Slovensku a v Maďarsku představili brněnští Eagleheart. Ti platí za českou power/speed metalovou stálici, takže jsem byl docela zvědavý, jestli mě dovedou oslovit i přesto, že tímto žánrem již pěkně dlouho živ nejsem. Těžko říct, jestli se jim to nakonec podařilo, neboť moje dojmy z koncertu jsou poněkud rozpačité.

Na jednu stranu pánové jeli evidentně na sto procent a upřímná snaha o co nejlepší výkon na nich byla vyloženě vidět. Mělo to energii a kapele jako celku určitě přísluší pochvala. Na druhou stranu mi na tom všem celou dobu něco vadilo a čím déle jsem se snažil rozklíčovat důvod, tím více jsem jej nacházel v osobě zpěváka Romana Sáčka. Jak jsem se na místě přesvědčil, je to určitě velmi talentovaný a schopný vokalista, ale co chvíli mě jeho zpěv praštil do uší, protože ač intonačně precizní, v určitých pasážích nedodával melodii dostatečně výrazně, a proto to místy působilo dost divně. Na druhou stranu v klenutých středních polohách zpíval Roman opravdu skvěle, tak nějak nevím, jak se k tomu mám postavit. Faktem zůstává, že mnohem vyrovnanější a tedy i pocitově lepší dojem na mě zanechal zpěv kytaristy Michala Kůse. Zpěv ale nebyl jediným sporným momentem Romanova projevu. Neustálé věšení se na ostatní spoluhráče mi přišlo trochu přes čáru a u některých dalších výrazových prostředků, průpovídky mezi skladbami nevyjímaje, jsem si nebyl jistý, jestli je to skutečně přemotivovaný projev, nebo se mi to jen netrefilo do vkusu. Soudě podle vynikající odezvy publika je ale dost dobře možné, že byl skutečně problém ve mně, takže opravdu nevím. Eagleheart každopádně předvedli v rámci svých možností velmi dobré vystoupení a publikum to dovedlo náležitě ocenit, takže mi nečinilo problém uvěřit několikrát zdůrazňovanému tvrzení, že jsme lepší než Poláci.

Samotní Dragonforce začali s asi pětiminutovou sekerou a stejně jako předskakující Eagleheart se zpočátku potýkali s dost nevyváženým zvukem. V případě hvězdy večera to však nebyl až takový problém, zvuk se během několika skladeb vcelku srovnal a původně utopené kytary, se kterými hudba Dragonforce stojí a padá, nakonec při troše snahy slyšet byly. Sluchový vjem tedy jakž takž dobrý, jenže s tím vizuálním to bylo o poznání horší. Přes davy nadprůměrně vzrostlých návštěvníků (účast byla více než slušná) nebylo na pódium skoro vůbec vidět, takže jsem si musel velkou část show domýšlet, což mě štve dvojnásob při pomyšlení, že to byly právě vylomeniny na pódiu, kterými si u mě Dragonforce posledně vysloužili vztyčený palec. Z toho mála, co jsem viděl, to ale vypadalo, že pánové na své rozjívenosti nic moc neztratili a jediným viditelným limitem, který se jejich působení stavěl dost nesmlouvavě do cesty, byl nízký strop, o který se kytaristé šplhající po stupínkách div nepřizabili.

Drtivá většina přítomných byla asi náramně zvědavá na výkon nováčka Marka Hudsona a já myslím, že se dotyčný blonďák se svým úkolem popasoval celkem se ctí. Sice mi občas přišlo, že jeho hlas postrádá dostatek síly, ale jinak odzpíval velmi dobře jak svoje skladby, tak ty starší, které dokonce tvořily většinu setlistu. A když zrovna nezpíval, projevil se jako schopný frontman, protože ač jeho styl komunikace s publikem nevybočoval ze zažitých standardů, občas jsem i já, skeptik a cynik odshora dolů, vyprskl smíchy (jako třeba při čtení českých vět z taháku, kam mu nějaký dobrák připsal něco o týpkovi z Hongkongu, co hraje v kapele a má malé přirození – není těžké se domýšlet, na koho to bylo mířeno).

Dragonforce tedy zahráli velmi dobře, ale jelikož jsem na pódium skoro neviděl, čím déle set trval, tím více jsem se nudil a jen jsem se dál a dál utvrzoval v nevalném názoru na muziku, kterou Dragonforce tvoří. Jak jsem se ale stihnul přesvědčit, činí tak s entusiasmem a naživo je na nich dokonale vidět, že je to i po těch letech baví. Z toho pak mohou fanoušci jedině profitovat, a i když jsem já sám neodcházel v nějaké zvláštní euforii, troufám si tvrdit, že ostatní přítomní si domů odnesli velmi dobré vzpomínky.

Reporty

Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan

2.12.2012 Ježura Komentáře: 2

Datum: 29.11.2012
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan, Vexillium

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Žižkovský klub Matrix je pro metalového fanouška relativně zavedeným podnikem a já osobně už ani nevím, kolika koncertů jsem se v jeho útrobách zúčastnil. Přesto (nebo snad právě proto?) mě zjištění, že se pražská zastávka turné Luca Turilli’s Rhapsody a dalších kapel uskuteční právě tam, dost překvapilo, neboť jsem si byl dobře vědom nevelkých rozměrů sálu i specifického uspořádání nosných sloupů, které zde vystupujícím vícečlenným hudebním formacím dost ztrpčuje život. Byl jsem tedy náramně zvědavý, jestli se s reáliemi Matrixu čtveřice vystupujících kapel nějak obstojně vypořádá, nebo jestli moje obavy dojdou naplnění…

První kapelou večera byli Italové Vexillium, o kterých jsem předem neslyšel ani zbla. Bohužel, soudy si netroufám vynášet ani teď, neboť naprostou většinu jejich setu jsem strávil částečně na cestě a částečně v nekonečné frontě na šatnu. Soudě podle poslední skladby si ale takový normální heavy power metal v podání Vexillium našel své publikum a relativně početný hlouček příchozích kapele vytvořil vcelku solidní odezvu. První plnohodnotnou kapelou večera se tak pro mě stali v pořadí druzí Němci Orden Ogan, a myslím, že se nespletu, když prohlásím, že odvedli velmi slušný výkon. Když se srovnal zvuk a jejich epický power metal trochu ubral ze zběsilého tempa, poslouchat se to dalo naprosto bez problému a zpívající kytarista Sebastian Levermann nejenže pěl opravdu solidně, ale také se ukázal jako vynikající frontman a svými hláškami přítomné náramně bavil, mě nevyjímaje. Proti původním předpokladům jsem vzal na milost dokonce i kostýmy, ve kterých Orden Ogan vystupovali, neboť zjevná nadsázka se projevila evidentně i při jejich navrhování (ramenní pancíř z uříznutého kusu pneumatiky? stylové!), a celou třičtvrtěhodinu, kterou měli Orden Ogan vyhrazenou, jsem si opravdu užil. Jestli bych si to doma pustil, to nevím, ale v živém provedení má tahle kapela rozhodně co říct. Jasná volba na letní festivaly!

Vexillium ani Orden Ogan jsem předem neznal, zato kapela následující se mi v paměti usadila na můj vkus až moc. Nemám na mysli nikoho jiného než německé Freedom Call a jejich blond rytíře v zářivé zbroji, sedlající růžové jednorožce z cukrové vaty, to vše a ještě mnohem víc převedené do not a nazvané happy metalem. Že k tomuto obskurnímu hudebnímu uskupení chovám nepříliš vřelé emoce, je tedy celkem zřejmé, ale teď k samotnému koncertu. Na Freedom Call bylo toho večera poprvé opravdu narváno (dokonce bych přísahal, že vůbec nejvíc za celý večer) a lidé předváděli odezvu, kterou bych se nebál označit za naprosto skvostnou. Opravdu, takhle by to mělo vypadat na každém dobrém koncertě. Na kolik si to ale kapela zasloužila, to je trochu sporné. Na jednu stranu všichni zúčastnění předvedli opravdu velice dobrý výkon, kterému asi z objektivního hlediska nemám co vytknout. Na druhou stranu se i v živém provedení naplno projevilo to, co na Freedom Call z duše nenávidím. Celé to bylo neuvěřitelně infantilní, roztomile pitomoučké, naprosto neškodné, a to vše opravdu neskutečnou měrou. Už na místě mě napadl příměr k dětské oslavě pro horních deset tisíc, kde si rodičové pozvou nějakou tralala kapelu a harantům z toho svítí očička a trsají jak pominutí, i když je to opravdu šílená a prvoplánová hovadina typu Maxim Turbulenc. A přesně takhle to vypadalo i v Matrixu – formálně všechno skvělé, ale mně se hned několikrát obrátil žaludek z toho, jak to bylo všechno uměle rozjásané a kdovíco ještě. Chris Bay sice svými nekonečnými proslovy znatelně omezil počet skladeb, na které ve finále došlo, ale ne, že by to byla nějaká výhra, protože i ty jeho řeči jako by vypadly z nějaké dětské knížky. Lidi na to ale neuvěřitelně zabírali, takže to byl asi hodně dobrý koncert. Příště si ho ale odpustím, mohlo by se totiž snadno přihodit, že to se mnou šlehne…

Jakkoli jsem Rhapsody nikdy moc nevedl v patrnosti, po cukrovém klystýru v podání Freedom Call jsem na jejich sice trochu kýčovitou, ale pořád vcelku poslouchatelnou muziku čekal jak na smilování boží. A nakonec to věru nebylo špatné. V páně Turilliho verzi kapely to muzikantům evidentně funguje na výbornou a na pódiu to podle toho vypadalo. Samotný kapelník a kytarový mág Luca Turilli do svého výstupu dával opravdu spoustu energie a nebýt jeho příšerného účesu, byl by na něj docela fajn pohled. O něco rozvážněji, ale neméně zaujatě působil basák Patrice Guers a solidní výkon odvedl i zpěvák Alessandro Conti. Tedy solidní, kdybych měl hodnotit jen samotný zpěv, tak ten byl fenomenální a oproti dost otřesnému Fabiovi Lionemu, který mě na Masters of Rock 2011 svým výkonem vyhnal z areálu, to byla úplně jiná liga. Vše zmíněné pak vkusně dokreslovala dvojice dam – půvabná zpěvačka Sassy Bernert a mně neznámá tanečnice. První si s Alessandrem vystřihla několik pěkných duetů, druhá pak potěšila oko příchozích dvěma působivými pohybovými kreacemi, které celek velmi příjemně ozvláštnily. Co se zvuku týče, dovedl bych si představit o něco hlasitější kytaru (nebo spíš kytary, jenže pokud jsem si dobře všiml, Dominique Leurquin se na pódiu neukázal, takže asi zůstanu u singuláru), ale nebylo to nic, k čemu bych měl nějaké zásadní výhrady.

Skoro to tedy vypadá, že se Luca Turilli’s Rhapsody podařilo odehrát opravdu dobrý koncert, a co se výkonu kapely (a ostatně i publika) týče, opravdu to tak bylo. Došlo ovšem na to, čeho jsem se obával, a celé vystoupení dost zásadním způsobem utrpělo zcela nevhodně vybraným místem konání. Koncept koncertu byl nastaven tak, že střed pódia byl co nejvolnější, aby se na zeď za ním mohly promítat obrazové podklady k vystoupení. To však odsunulo bubeníka s klávesákem na samé kraje pódia, takže nebyli za zmíněnými sloupy a závěsnými reproduktory vůbec vidět, a je dost dobře možné, že se podobným způsobem ztratil i druhý kytarista, o kterém jsem již mluvil. Kvůli nízkému stropu byl projektor umístěn na stojanu a tedy jen kousek nad hladinou davu, takže svítil muzikantům přímo do očí, což muselo být všelijaké, ale určitě ne příjemné. Krom toho je v Matrixu dost nízko i samotné pódium, takže při velmi početné návštěvě nebylo přes hlavy davu na muzikanty moc vidět. Zkrátka a jednoduše, Matrix je skvělý klub pro menší akce, ale nechat v něm zahrát Rhapsody s vědomím toho, jak bude jejich vystoupení postavené, to je opravdu velký pořadatelský lapsus, a zde se to projevilo naplno. Není to fér ani k fanouškům (kteří za vstup utratili nikterak skromnou částku), ani ke kapele, která svoje vystoupení nemohla prodat ani zdaleka tak dobře, jak by to bylo možné v prakticky jakémkoli jiném klubu, co jich v Praze jen je, a já upřímně doufám, že příště to odpovědní domyslí mnohem lépe.

Celkové dojmy? Orden Ogan potěšili a až budu mít někdy opět příležitost, určitě jim nějakou tu třičtvrtěhodinku obětuji. Freedom Call byli formálně skvělí, po všech ostatních stránkách to ale šlo sledovat a poslouchat jen s velkým sebezapřením. Luca Turilli’s Rhapsody se pak ukázali v opravdu dobrém světle a být to někde jinde, dost určitě bych byl nadmíru spokojený. Takhle se mi to i přes dost šílenou dobu trvání (hodina a padesát minut) jen líbilo, a ačkoli jsem současnou sestavu Rhapsody of Fire v akci neviděl, tak nějak tuším, že právě Turilliho ansábl je tím lepším ze dvou pohrobků původních Rhapsody. Co dodat, snad jen přání, aby si pro příště kapela vydupala nějaký vhodnější prostor. Rád bych se totiž přesvědčil, že opravdu umí předvést výbornou show…

Reporty

Kamelot, Xandria, Triosphere

20.11.2012 Ježura Napsat komentář

Datum: 15.11.2012
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Kamelot, Xandria, Triosphere, Blackguard

Akreditaci poskytl:
Pragokoncert

Pokud mě paměť nešálí, Kamelot v našich končinách nehráli snad vůbec, a pokud přeci jen někdy, je to už hezkých pár let [12. dubna 2007 ve Zlíně – poznámka H.]. Jejich premiéra na Masters of Rock 2012 tedy pro mě, jakožto oddaného fanouška, byla malým svátkem i přes to, že charismatického a neuvěřitelným hlasem obdařeného Roye Khana za mikrofonem vystřídal nováček Tommy Karevik. Vystoupení to tehdy bylo velmi slušné, takže jsem s povděkem přijal možnost ukázat se také na pražské zastávce klubového turné, které mělo světu v živém podání představit novou desku “Silverthorn”, kterou Kamelot mezitím stihli vydat.

Kamelot si s sebou na evropskou část turné přizvali hned trojici kapel, z nichž mi krom Triosphere byli povědomí jak Němci Xandria, tak kanadští Blackguard, přičemž právě Blackguard se zhostili prvního vystoupení večera. Co se Blackguard týče, měl jsem jen přibližné povědomí o tom, co hrají, takže jsem k jejich vystoupení opravdu nepřistupoval s žádnými předsudky ani přehnaným očekáváním, ale lepšího prvního dojmu, než jaký na mně zanechali, snad ani nemohli dosáhnout. Šestičlenná melodic death metalová sebranka vtrhla na pódium jako velká voda a prakticky okamžitě si získala pozornost a hlavně přízeň tehdy ještě střídmě naplněného sálu, mě nevyjímaje. Muzika to sice nebyla nikterak objevná, ale slušný standard okořeněný notnou dávkou energie a hráčského entusiasmu bavil od začátku do konce. Nejvíce pozornosti na sebe strhával osvalený frontman, který na pódiu řádil jak smyslů zbavený a do vystoupení dával opravdu všechno. Minimálně co se mě týče mu ale silně konkurolovala slečna za bicí baterií. Že byla velmi pohledná, to je vedlejší (ostatně většinu času z ní nebylo kvůli poletující hřívě moc vidět), ale čím mě naprosto uchvátila, to byl styl jejího hraní. Nevím, jak vhodně popsat způsob, jakým se svou soupravou pracovala, ale přesně takhle si představuji vizuálně dokonalý bubenický set. Blackguard tedy otevřeli večer opravdu suverénním způsobem, bavili nonstop, zanechali na mně velice sympatický dojem a navíc nabídli nejlepší bubenický výkon večera (Casey Grillo promine, ale přes všechno jeho nesporné umění se na něj zkrátka nekoukalo až tak dobře).

O v pořadí druhých Triosphere z Norska jsem nikdy dříve neslyšel, takže jsem byl zvědavý, jestli třeba náhodou nepřekvapí stejně jako Blackguard. V tomto případě ale mohu na rovinu říci, že jsem se šeredně zmýlil. Naprosto tupý mix heavy a power metalu byl sbírkou těch největších klišé, jaké si lze vůbec představit, a co hůř – vedle nápadu to nemělo ani energii ani nic jiného. Celé té tragedii moc nepomohla ani zpívající basačka, jejíž vokál nebyl nijak zvlášť charismatický a hlavně jí to místy dost otřesně ujíždělo, takže jsem z povinnosti a s nevěřícným výrazem ve tváři protrpěl asi čtyři skladby a pak se spasil útěkem co nejdál od pódia. Nikdy víc!

Následující symphonic metalová skvadra Xandria se mi v uplynulých letech do cesty připletla již několikrát, takže tentokrát jsem alespoň tušil, co mě čeká, a zároveň si sliboval vystoupení, které když nic jiného tak alespoň neurazí. Omyl. Sice to nebyl takový ušní klystýr jako kapela předcházející, ale to ještě neznamená, že to bylo dobré. V těch ještě snesitelných pasážích šlo o naprosto nepokrytou vykrádačku raných Nightwish, ty o poznání méně snesitelné pak vyloženě obtěžovaly svojí bezpohlavností a naprosto enormním nedostatkem invence. Sopranistka Manuela Kraller sice zpívala celkem slušně, ale že v té operní poloze místy zcela zanikala melodie, to byl jen další hřebíček do rakve. I samotný výraz kapely byl takový nijaký, rozhodně ne přesvědčivý, a dělalo to dojem vystoupení školních dětí, kterým rodiče nalhali, že jsou skvělí, a přitom to stojí za starou bačkoru. Rovněž Xandria se tak ani nepřiblížila laťce, kterou v úvodu večera nastavili Blackguard, a já jen doufal, že tu mizérii zvrátí hlavní hvězda večera.

Kamelot jsou krom kvalit své tvorby proslulí rovněž působivou živou prezentací a již během přípravy pódia bylo zřejmé, že v tomto směru nehodlají Praze zůstat nic dlužni. Svědčily o tom jak několikaúrovňové stupně na různých místech pódia, tak krátké molo které rozšířilo prostor, se kterým mohli účinkující nakládat, takže těšení na samotný koncert jen vzrůstalo. A těšení přešlo v náramnou spokojenost v okamžiku, kdy se z reproduktorů namísto očekávaného intra “Manus Dei” z aktuální novinky “Silverthorn” začaly linout tóny mně mnohem bližšího instrumentálního úvodu “Solitaire” z desky “Ghost Opera”, na které nešlo navázat jinak než podmanivou peckou “Rule the World” – z téže desky a v témže pořadí. Na triumfální počátek navázaly další starší kusy jako titulní “Ghost Opera” nebo klipovka “The Great Pandemonium” z desky minulé, a já už jsem si začínal říkat, že snad Kamelot vyslyšeli moje přání a přítomnost nových skladeb v setu omezili na minimum. Jak se později ukázalo, až tak daleko to nezašlo, ale i tak se setlist podařilo na poměry turné k novému albu vyvážit hodně ve prospěch osvědčených klasik.

Setlist Kamelot:
01. Solitaire [intro]
02. Rule the World
03. Ghost Opera
04. The Great Pandemonium
05. Veritas
06. Center of the Universe
07. The Human Stain
08. Song for Jolee
09. Drum Solo
10. When the Lights are Down
11. Sacrimony
12. Season’s End
13. Forever
– – – – –
14. Karma
15. Torn
16. March of Mephisto
17. Continuum [outro]

Start se tedy Kamelot vydařil na výbornou až na dva detaily. První, do značné míry subjektivním a víceméně nepodstatným, byl můj dojem, že nováček Tommy Karevik v hlubších polohách drobátko mečí, ale když jsem si na to vyloženě nedával pozor, jeho zpěvu nebylo co vytknout. Mnohem zásadnější byl ovšem fakt, že po dobu trvání několika prvních skladeb Kamelot trpěli dost příšerným zvukem, ve kterém zanikala většina hudební finesy, která dělá skladby Kamelot tak přitažlivými. Zkrátka a jednoduše zvuková koule, a kdybych si snad polovinu instrumentací nezvládal domýšlet, asi bych se moc nebavil. Zvuk se pak sice dostal na poměrně snesitelné hodnoty, ale ani tak to nebyla žádná velká sláva a naopak to bylo to jediné, co kapele vyloženě sabotovalo snahu o co nejlepší vystoupení.

Při pohledu na setlist musí být každému zřejmé, jak to nakonec s rozvržením času pro jednotlivé desky dopadlo. Pokud počítám intro i outro, vyhrály to “Ghost Opera”, ze které mimochodem zazněla i famózní balada “Season’s End”, jíž chovám v nesmírné oblibě, a novinka “Silverthorn” – obě s pěti kusy (dlužno dodat, ze “Silverthorn” zazněly ty lepší – snad s výjimkou “Song for Jolee”) – a několika skladbami se představila i starší alba. Těžko říci, jestli to bylo dlouholetou koncertní abstinencí Kamelot v českých zemích, nebo touhou fanoušků po klasikách (když jsme u toho, proti všem předpokladům nedošlo na “The Haunting”), ale za to, co kapela předvedla, se jí dostalo opravdu masivní odezvy, která dost určitě ohromila i samotné muzikanty. V jejich výrazech a provolávání díků jsem totiž nenašel ani stopu po nějaké profesionální přetvářce a všechno to působilo dokonale upřímně.

Výkony zúčastněných umělců nesnesou kritiku. Všichni hráli a zpívali opravdu výborně a hostující Elize Ryd (Amaranthe) si dokonce napravila lehce pošramocené renomé, neboť na rozdíl od vystoupení na Masters of Rock nepředvedla ani jediný falešný tón. Navíc jsme se dočkali tří sól pánů Grilla, Tibbetse a Palotaie, a obzvlášť bubenická exhibice Caseyho Grilla na mě zanechala velmi dobrý dojem, a to i přes to, že podobným instrumentálním onaniím nikterak nefandím. Co se týče nehudebních výkonů, opět musím vzpomenou pána za bicími, který ač moji pozornost nepoutal tolik jako úžasná Justine Ethier, svoji práci odváděl s velkým zápalem. Nemalý dojem na mě zanechal také charismatický basák Sean Tibbets, který svoji hru rovněž velmi prožíval a sledovat ho při ní bylo velmi poutavé. Na konec jsem si záměrně nechal samotného Tommyho Karevika, na kterého pozice frontmana klade vysoké nároky. Musím uznat, že se se svou ještě pořád novou rolí popasoval velmi slušně, a i když bych na jeho místě stejně raději viděl Roye Khana s jeho vlastním projevem, Tommy se nemusí za nic stydět. V proslovech mezi skladbami se ukázal být relativně dobrým komikem, i když to ne vždy bylo záměrné (no co, občas někomu ta angličtina prostě vypadne), s lidmi komunikoval velmi obstojně. Já osobně bych si sice u Kamelot dovedl humor odpustit, protože mám za to, že hudebně a textově je tahle kapela úplně o něčem jiném a různé vtípky to mohou trochu kazit, ale opět – když jsem nad tím nepřemýšlel, Tommymu nemám co vytknout. Je to prostě sympaťák, a to se počítá.

Kamelot hráli dlouho, lidé úplně stejně dlouho šíleli, atmosféra byla vynikající a všichni byli spokojeni. Nebýt ne zcela povedeného zvuku, tak bych mohl hovořit o skutečně vynikajícím koncertu, ale i takto se jednalo o mimořádně vydařenou akci, kde Kamelot opět ukázali, že v rámci power metalového žánru by se jejich důstojná konkurence dala spočítat na prstech jedné ruky invalidního dřevorubce. Sice jsem se pořád nezbavil přesvědčení, že s Royem Khanem za mikrofonem by to bylo ještě o třídu lepší a pořád mě strašně mrzí, že osobní příležitost to zjistit se mi minimálně několik let určitě nenaskytne, ale nakonec si nemůžu stěžovat. Kamelot sice vyměnili zpěváka a natočili slabší desku, ale naživo jim to šlape pořád skvěle a jejich koncert je pořád výborným zážitkem. Kéž to tak vydrží…

Recenze

Kamelot – Silverthorn

14.11.2012 Ježura Napsat komentář

Země: USA
Žánr: power metal
Datum vydání: 26.10.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Manus dei
02. Sacrimony (Angel of Afterlife)
03. Ashes to Ashes
04. Torn
05. Song for Jolee
06. Veritas
07. My Confession
08. Silverthorn
09. Falling Like the Fahrenheit
10. Solitaire
11. Prodigal Son
12. Continuum

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Okolo americké kapely Kamelot se toho v posledních letech událo hodně. Jsou tomu skoro přesně dva roky, co jsem zde skládal komplimenty na adresu desky “Poetry for the Poisoned”, která mě doslova uzemnila, a já ji i dnes považuji za jedno ze stěžejních děl melodického metalu 21. století. V roce 2011 však přišla rána pro všechny, kteří Kamelot řadili mezi své top interprety, mě nevyjímaje. Tehdy totiž kapelu opustil muž, který byl dlouhé roky tváří a hlavně hlasem Kamelot. Řeč je po fenomenálním norském pěvci, známém pod jménem Roy Khan. Byl to on, který spolu s kytaristou a skladatelem Thomasem Youngbloodem dělal Kamelot tím, čím byli, takže všichni fanoušci s napětím a také jistou dávkou skepse očekávali, kdo jej na postu frontmana nahradí. Volba nakonec padla na Švéda Tommyho Karevika, a novinka nesoucí název “Silverthorn” je prvním studiovým počinem, který napovídá, jak se dva uplynuvší roky promítly do projevu kapely, jež ještě před dvěma lety neochvějně kralovala power metalovému žánru…

Co fanouška, který se “Silverthorn” ještě nepřišel do styku, zajímá asi nejvíce, je pochopitelně výkon nováčka za mikrofonem. Skutečnost je taková, že na většině materiálu je hlas Tommyho Karevika prakticky k nerozeznání od toho Khanova, což je s přihlédnutím k faktu, jak neuvěřitelným hlasovým potenciálem Roy Khan disponuje, pro Tommyho velká pochvala. Na rozdíl od některých, kteří přísahají na to, že by bez povědomí o výměně zpěváka vůbec nepoznali, že desku nenazpíval Roy Khan, však jisté byť nenápadné rozdíly v projevu obou pěvců shledávám, a tady Tommy Karevik přeci jen ztrácí. Mám tím na mysli hlavně emočně vypjaté momenty, kterými se Roy Khan podílel na přitažlivosti staršího materiálu. Rozdíl spočívá v tom, že tam kde Khan popouštěl uzdu vnitřním démonům, kteří činili některé jeho pěvecké kreace nezapomenutelnými, tam je Karevik sice po všech stránkách precizní, ale působí poněkud neškodně, a místy až sladce. Krom toho se mi jeho hlas občas zdá nepatrně tenčí, než jak jsem byl zvyklý u Khana, ale to už je možná jen dojem.

Jak známo, na postu hlavního skladatele se nic nezměnilo, takže práce Thomase Youngblooda se do posledního okamžiku zdála být skutečně neotřesitelnou sázkou na jistotu. Tím větším šokem pro mě však bylo zjištění, s jakým materiálem se Kamelot na “Silverthorn” vytasili. Nejdříve bych ale rád uvedl na pravou míru, z jakých pozic Kamelot vycházeli a proč je výsledek jejich nejnovějšího snažení v podobě, jakou nám servírují na “Silverthorn” minimálně pro mě velice rozporuplný. Alba “The Black Halo”, “Ghost Opera” a “Poetry for the Poisoned” povýšila sound kapely vysoko nad úroveň běžného a třeba i kvalitního power metalu. Ty desky v sobě snoubí zcela nezaměnitelnou melodiku, progresivní prvky a především vnitřní napětí a jistý nádech temných vášní, které jsou snadno dohledatelné snad v každé skladbě z období 2005 až 2010. To je přesně to, co dělalo Kamelot tak výjimečnou kapelou a zároveň je to přesně to, co “Silverthorn” zoufale chybí. Nechápejte mě špatně, “Silverthorn” není špatné album, je to solidně odvedený klasický power metal, který nezapře řemeslnou zručnost svých tvůrců. Ale to je bohužel všechno, všechny ty atributy, které Kamelot odlišovaly a které mě pokaždé uhranuly, k mé velké nespokojenosti uvolnily místo sice obstojně provedeným, ale jinak více či méně tuctovým power metalovým klišé, a to na všech frontách. Sice je pravda, že tu a tam na nějaký ten záblesk minulosti dojde, ale jinak je to dost smutná podívaná pro člověka zvyklého na neotřelou hudbu, kterou Kamelot servírovali v uplynulých letech.

Takže to tedy není špatné, ale není to ani zdaleka tak dobré, jak by člověk od Kamelot čekal. To ale pořád nevyčerpává možnosti popisu desky, takže nyní bych to vzal trochu konkrétněji. Proti předchozím počinům je zřetelný příklon k využití symfonických prvků a sborů a obecně lze říct, že Kamelot protentokrát vsadili na hodně vrstevnatý zvuk plný všeho možného i nemožného. To je však dvojsečná zbraň a oba její břity se projevují i na “Silverthorn”. Ne vždy se totiž podařilo vybalancovat všechny použité složky a místo vrstevnatosti daná pasáž sklouzává spíše k přeplácanosti, což moc nezachraňuje ani formálně dokonalá, ale pocitově poněkud umělá produkce. V kontextu všeho zmíněného se dostaly maličko do pozadí kytary, a i když jsou pořád jasně zřetelné a čitelné, trochu ztratily na ostrosti a již nehrají tak nenahraditelnou a vůdčí roli jako dříve. Pochopitelně záleží na vkusu každého z posluchačů, nakolik se mu takový stav strefí do noty, ale kdybych měl vybírat, určitě dám přednost přehlednému a přesto strhujícímu projevu, se kterým triumfovalo třeba “The Black Halo”.

Kdybych měl vypíchnout vrcholné momenty nebo rovnou celé skladby, vystačím si s přehledem na první půlce alba, neboť ji shledávám poněkud zdařilejší. Nejvíc se mi do paměti zapsala asi šlapavá a instrumentálně promakaná koncertní tutovka “Ashes to Ashes” s vynikajícím úvodem refrénu, kde si na hodně nízké frekvenci zahřímal sám producent Sascha Paeth (když už jsme u hostí, Sascha se krom zpěvu blýskl také několik kytarovými party a svojí troškou do mlýna přispěly i relativně známé dámy Elize Ryd, Alissa White-Gluz nebo Amanda Sommerville), hned následující “Torn” nebo jeden skvělý melodický obrat v jinak příšerně uchcané baladě “Song for Jolee”. Co mi naopak moc radost neudělalo, to je dle mého zcela zbytečné intro “Manus Dei”, které jako by vypadlo z nějakého alba nizozemské Epiky (když si vzpomenu, jak skvělé otvíráky nabízejí “The Black Halo” nebo “Poetry for the Poisoned”, je mi smutno), již zmíněný cajdák “Song for Jolee” nebo rádoby vrchol alba v podobě skoro devítiminutové třídílné skladby “Prodigal Son”. Co mi ale vadí obecně a napříč celým albem, to jsou kytarová sóla. Ne že by byla špatná, ale opět jsou taková obyčejná, zaměnitelná a hlavně mi přijde, že jsou vytržená z kontextu skladeb a nejsou na ně nijak organicky napojena, jak bývalo zvykem na dřívějších počinech. Zkrátka se tam vyskytují tak nějak ad hoc, a to nedělá dobrotu…

Kamelot natočili desku která má i přes různá negativa svoje nezpochybnitelné kvality, v rámci žánru určitě patří k sice nikterak závratnému, ale pořád nadprůměru, a dovedu si představit, že jedinci tvorbou Kamelot dosud nepolíbení z ní budou nadšeni. Bohužel, “Silverthorn” postrádá drtivou většinu toho, čím byli Kamelot tak výjimeční, a to ji řadí na roveň nahrávek nespočtu dalších kapel, které nejsou výjimečné zhola ničím. A je to ohromná škoda, protože právě Kamelot byli a snad pořád ještě jsou tou kapelou, od které jsem si sliboval další a další posouvání hranic jinak poměrně zatuchlého žánru… Mohl bych toho napsat ještě hodně, ale to nejdůležitější zaznělo a mně se moc nechce vytahovat na světlo všechny byť sebemenší detaily desky, kterou mě jedna z mých srdcových kapel hodně zklamala. Nezbývá tedy než doufat, že se Kamelot na další desce pochlapí a přijdou s materiálem, který se bude moci směle postavit tomu nejlepšímu, co v posledních letech dovedli stvořit. To “Silverthorn” bohužel v žádném případě nemůže.

Další názory:

Dost velké zklamání a oproti dvěma předcházejícím deskám obrovský propad. Bohužel je “Silverthorn” v rámci žánru spíš průměrný počin, což u Kamelot nebývalo zvykem, a na poměry samotné skupiny bych se nahrávku nebál označit za hodně slabou. Nemám sice nastudované úplně všechno, co kdy kapela vydala, nicméně z toho, co jsem slyšel, je “Silverthorn” jednoznačně nejhorší. Neřekl bych, že tento stav padá na hlavu nového zpěváka Tommyho Karevika, tedy alespoň ne přímo, protože ten se podle všeho snaží a navíc, co si budeme povídat, zní téměř jako dvojník svého předchůdce Roye Khana. Spíš jako by se zbytek skupiny rozhodl kvůli výměně mezi fanoušky hodně oblíbeného frontmana vsadit s nováčkem na co největší jistotu, udělat co nejmíň neškodné a co nejvíc líbivé album, hlavně žádné experimenty, což je obrovský rozdíl oproti “Poetry for the Poisoned”, kde se Kamelot snažili (a poměrně úspěšně) znít vedle ostatních kapel svého stylu jasně rozpoznatelně a ne úplně předvídatelně, nebáli se oživujících prvků a zajímavých nápadů. “Silverthorn” je ovšem pravý opak, čili naprosto neobjevné, zaměnitelné a veskrze ničím zajímavé power metalové album.
H.

Kamelot stáli před “Silverthorn” v dosti nepříjemné situaci. Změna vokalisty je vždycky citlivou záležitostí (zejména pro konzervativní fanoušky), a s přihlédnutím ke svým posluchačům se rozhodli vypořádat se s tímto faktem tak konzervativně, jak jen to šlo. Nový zpěvák Tommy Karevik je totiž naprostým klonem svého předchůdce, skvělého Roye Khana. Chápu, že volba padla právě na něj, protože není vůbec marný, ale místo toho, aby se kapela mohla svým výrazem trošku posunout, zůstala stát na místě, stejně jako na předchozím “Poetry for the Poisoned”, které už zdaleka nebylo peckou, jaká by se od kapely takového formátu očekávala. Něco se však “Silverthorn” upřít nedá. Pompéznost a technická propracovanost. Přestože nejsou skladby skladatelsky žádný zázrak, tak znějí skutečně bombasticky, zvláště díky doprovodným vokálům, šikovným orchestracím a třeba i dětskému sboru v titulce, což jsou všechno momenty, které z průměrných písní udělaly alespoň dobře znějící průměrné písně. Nemůžu si pomoct, ale já spokojený určitě nejsem. Čekal jsem mnohem víc a “Silverthorn” ve mně zanechává dojem bravurně zvládnuté sázky na jistotu, kterou si mě Kamelot nezískali. Snad příště, protože by byla veliká škoda nad talentovanými Amíky zlomit definitivně hůl.
Kaša

Recenze

Elvenking – Era

11.10.2012 Ježura Napsat komentář

Země: Itálie
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 14.9.2012
Label: AFM Records

Tracklist:
01. The Loser
02. I Am the Monster
03. Midnight Skies, Winter Sighs
04. A Song for the People
05. We, Animals
06. Through Wolf’s Eyes
07. Walking Dead
08. Forget-me-not
09. Poor Little Baroness
10. The Time of Your Life
11. Chronicle of a Frozen Era
12. Ophale

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K italským folk/power metalistům Elvenking jsem vždy choval poměrně ambivalentní vztah. Jejich muzice jsem nikdy zcela nepropadl, vždy mi na ní něco nesedělo, ale i přes všechny možné výhrady jsem kapelu i její tvorbu vnímal vesměs pozitivně, a když už jsem si něco z dílny Elvenking pustil, většinou jsem nebyl zklamaný. Prostě chytlavá a nenáročná pohodovka. To se však změnilo s posledním albem “Red Silent Tides”, ze kterého se vyklubala necelá hodina děsně unylého a nemastného pop rocku, který opravdu nesnáším. Zprávy o tom, že se novinka “Era” stylově navrátí někam do období “Winter Wake” nebo “The Scythe”, jsem tedy přijal s nadějí, že by Elvenking zase jednou mohli vyplodit desku, která by mi mohla na tváři vykouzlit úsměv.

Co musí deska Elvenking mít, aby se jí tohle mohlo podařit, to jsem sice už naznačil, ale pokusím se to trochu rozvést. Na Elvenking mi byl vždycky sympatický způsob, s jakým kombinovali ten svůj metálek s houslemi, respektive jak se jim podařilo naroubovat folkový výraz na jinak dost obyčejný melodický power metal. A přesně to jsem chtěl po “Era”, abych s ní mohl být spokojený. Podařilo se? Tak napůl. Nebo je to spíš potřeba řešit u každé skladby zvlášť, protože výrazové prostředky, se kterými zde Elvenking operují, sahají od toho nejlepšího (a možná ještě lepšího) z éry “The Winter Wake” a “The Scythe” až k tomu, co mě tak znechutilo na “Red Silent Tides”. Být celé album stejně dobré jako taková “Through the Wolf’s Eyes”, tak nemám sebemenších výhrad, protože zde (a nejen zde) Elvenking dokazují, že nezapomněli, jak se skládá relativně prostá, ale pořád velmi slušná a pro kapelu typická skladba, kterou si člověk zapamatuje a při poslechu mimochodem poklepává do rytmu. Jistou kvalitativní laťku si udržuje také vlastně celá první třetina alba plus víceméně závěrečná dvojice “The Time of Your Life” a “Chronicle of a Frozen Era”, a to je dohromady plus mínus polovina bezmála hodinového alba.

Zůstat u toho a přidat jednu dvě slušné skladby, máme tu na poměry Elvenking opravdu dobrý, ne-li výborný počin (na poměry Elvenking proto, že s opravdovými hudebními skvosty cokoli z dílny Elvenking prostě srovnávat nelze ani při nejlepší vůli). Jenže to by “Era” nemohla obsahovat další a dlužno dodat dost pitomé skladby, které celek docela úspěšně kazí. Jádro pudla tkví v tom, co jsem již psal, tedy že se Elvenking ani tentokrát nevyvarovali až moc častého sklouzávání ke stejnému poprockovému humusu, s jakým se vytasili na “Red Silent Tides”. Abych byl úplně přesný, tahle podivně nasládlá melodika se táhne napříč celým albem, ale v těch slušných skladbách se ji podařilo celkem efektivně potlačit, nebo ji alespoň tak nestavět na odiv. Bohužel, skladby jako “We, Animals”, “Poor Little Baroness” nebo “Walking Death” v čele s ultimátní kravinou “Forget-Me-Not” posluchačem v lepším případě prohučí bez povšimnutí, v horším napáchají zásadní škody na dobré náladě, což je v případě Elvenking docela fatální, poněvadž jejich muzika by měla dobrou náladu spíše podporovat než ubíjet. Potom je skoro jedno, jestli je na vině ta unylá melodika, nebo dost tristní a rovněž do uší bijící kompoziční impotence u každé jedné z těchto skladeb.

“Era”, to ale není jen souboj dobře a špatně napsaných melodií a respektive celých skladeb. Dovede totiž sbírat (a také ztrácet) body i jinde. Velmi pozitivně vnímám třeba skutečnost, že se Elvenking nespokojili s prostým opakováním jednoho vzorce ve všech dvanácti skladbách a nahráli desku, která je přes všechny svoje zápory poměrně pestrá a člověk nemá dojem, že poslouchá celou dobu jednu písničku dokola. Lví podíl na tom nese především výborná krátkometrážní akustická skladba “A Song for the People” spolu s nepatrně slabším, ale rovněž akustickým outrem “Ophale”, rozmáchlá “Chronicle of the Frozen Era” nebo třeba moc pěkná a příjemně umírněná “The Time of Your Life”. Co mi ale radost neudělalo, to je vokální projev zpěváka Damnagorase. Měl jsem s ním trochu problém už na předchozích albech Elvenking, ale vždy se mi zdálo, že ty momenty, kdy zpívá tak, že je to opravdu nepříjemné, omezil na naprosté minimum. Co se “Era” týče, těžko říct jestli je to náročností pěveckých partů, které kladou na zpěváka a jeho možnosti větší nároky, ale podezřele často jsem se přistihl při tom, jak mě zpěv vyloženě tahá za uši. Jindy je to ale naopak velmi slušné, takže asi záleží na tom, jak to má ten který posluchač nastavené…

Těžko se mi hledá něco dalšího, co by album “Era” něbo některou jeho část výstižně charakterizovalo. Asi se tak omezím na konstatování, že jde prostě o další a tentokrát celkem ucházející album Elvenking se vším, co k tomu patří. Je bezpochyby lepší, než prokleté “Red Silent Tides”, se staršími počiny, ke kterým odkazovaly průpovídky předcházející vydání, si jej však srovnávat netroufám, protože přes všechny zřetelné hudební souvislosti se zase jedná o něco trochu jinačího. Když jsem si desku pouštěl poprvé, čekal jsem velký klystýr, ovšem proti těmto očekáváním jsem nakonec příjemně překvapen. “Era” sice není vyloženě dobré album, ale na lehký nadprůměr dosahuje už jen kvůli těm několika vydařeným skladbám, kterým se podařilo to, co od Elvenking očekávám – potěšit.

Recenze

Sabaton – Carolus rex

24.6.2012 Ježura Napsat komentář

Země: Švédsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 25.5.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Dominium Maris Baltici
02. Lejonet från norden
03. Gott mit uns
04. En livstid i krig
05. 1648
06. Karolinens bön
07. Carolus rex
08. Ett slag färgat rött
09. Poltava
10. Konungens likfärd
11. Ruina imperii

Hodnocení:
Ježura – 6,5/10
H. – 5/10
Kaša – 8/10
Ellrohir – 9/10

Průměrné hodnocení: 7,1/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se řekne Sabaton, na mysli mi vytane jediné – přeceňování. Kdyby se totiž počty fanoušků téhle kapely odvíjely přímo úměrně od jejích muzikálních kvalit, jméno Sabaton by figurovalo ve spodních polovinách festivalových plakátů a promotéři by mluvili o solidní jistotě odpoledního programu. A tak by to bylo správně, protože jakkoli tvorba Sabaton nezaslouží tak monstrózní odezvy, jaké se jí dostává, je to muzika, která dovede velmi obstojně zabavit toho, kdo zrovna nepase po něčem opravdu hodnotném. Ale to jenom na vysvětlenou, abych nebyl obviňován z bohapusté předpojatosti. Co se samotné novinky týče, předcházely jí spekulace o možné změně ve výrazu kapely, což mě proti všem předpokladům na desku “Carolus rex” celkem navnadilo. A protože od vydání uběhlo už hodně vody, věřím, že verdikt, který se chystám v následujících řádcích vynést, bude odrazem ustálených dojmů, ve které mnohonásobné listening sessions vyústily…

I když to někteří diehard fanoušci možná nesou s jistou nelibostí, zůstává faktem, že Sabaton vystihli správný čas pro částečný odklon od jejich klasického leitmotivu moderních válečných konfliktů a zabrousili trochu hlouběji do minulosti. Abych byl trochu konkrétnější, jedná se o historii nějakých 360 let starou, a pokud jsem si vědom, minimálně co se hudební scény týče, prakticky neprobádanou. Nápad sáhnout po pokladnici silných motivů, třicetileté válce, tedy kvituji s povděkem. Rovněž oceňuji rozhodnutí nazpívat album ve švédštině, když už textová stránka následuje osudy švédského vojevůdce a panovníka. Měl jsem tu čest i s anglicky zpívanou verzí a ta dle mého neměla vůbec vzniknout. Originál je totiž lepší ve všech směrech – motivem přebalu počínaje, charakterem jazyka konče. Jak použití švédštiny, tak zaměření na trochu jinačí válčení jsou změny k lepšímu a mám takový dojem, že kdyby na ně nedošlo, byl by výsledný materiál další z řady alb, které znějí jedno jako druhé, což Sabaton zatím procházelo, ale po tolikáté za sebou by to už projít nemuselo ani u fanoušků…

Toliko změny formální. Důležitější však je, jestli se Sabaton odhodlali k nějakému posunu i na poli hudebním. Odpověď je jasná a zní – NE. Sice je znát, že se tentokrát nikdo nesnažil nacpat do not atmosféru dělostřelecké přípravy, celková atmosféra alba si s textovými motivy neodporuje a místy je z ní ten královský majestát opravdu cítit, ale v jádru je to pořád ta samá písnička, kterou Sabaton hrají už dlouhé roky. Naděje na nějakou změnu výrazu kapely tedy vzaly za své a celý problém se tedy omezil na otázku, jestli Sabaton nahráli dobrou desku. To ovšem stojí za trochu hlubší rozbor a já věřím, že mi právě ten pomůže obhájit závěrečný verdikt před těmi zhrzenými fanoušky, kterým bych třeba rozdupal pár báboviček…

Čím déle o tom přemýšlím, tím více podléhám dojmu, že instrumentální stránka alba je dost tristní. Klávesy jsou všudypřítomné, i když nic zajímavého nehrají, ale kdyby jejich stopu někdo odstranil z finálního mixu, vyšla by najevo do očí bijící impotence kytarové sekce. Riffy jsou většinou plytké, bez invence a spíš než riffy je to pustý podklad ke klávesovým melodiím. V takovém prostředí pak člověk vezme za vděk některým z nemnoha sól nebo dokonce obstojnou vyhrávkou. Zajímavé však je, že když se tyhle nepříliš uspokojivé složky dají dohromady, nějak to funguje. To ovšem neznamená, že to funguje vždy. Výsledkem je album, kde je vedle několika málo opravdu slušných skladeb (“1648”, “Poltava”) pár takových, kde se jejich potenciál nepodařilo dotáhnout do úspěšného konce (“Gott mit uns”, “Carolus rex”), a zbytek tvoří sice načančaná, ale pořád vata. Je přitom zajímavé, že se kvalita skladeb většinou přímo odvíjí od úrovně tupého dodržování konceptu sloka-refrén. Tam, kde se tenhle neduh podařilo minimalizovat, se dá skladba bez přemáhání poslouchat, ovšem v opačném případě jde o mučení posluchače na úrovni praktik, zakázaných Ženevskou konvencí. No, a když taková skladatelská bezzubost utluče jinak slibnou skladbu, je to akorát k vzteku…

Jaké tedy album “Carolus rex” je? Objektivně vzato vyšperkovaná, ozdobná a honosná power metalová bída. Jako všechna ostatní alba Sabaton má však něco, co nutí člověka zapomenout, že vlastně poslouchá hudbu nevalné kvality, a podlehnout prvoplánovému, leč působivému kouzlu, které k Sabaton přivábilo miliony fanoušků. Záleží tedy na vás, jak k tomu přistupujete. Pokud máte v oblibě i ostatní výtvory Sabaton, “Carolus rex” vás bezesporu nadchne. Pokud jste kapele doposud nepřišli na chuť, novinka na tom sotva něco změní. No, a pokud jste doufali, že Sabaton třeba konečně nahrají skutečně hodnotné album, zklamání vás nemine, protože “Carolus rex” je zkrátka dalším albem Sabaton. Na poměry kapely sice velmi zdařilým, ovšem v širším kontextu opět zcela zbytečným. Jaké bude pro vás, to už si rozhodněte sami…

Další názory:

Sabaton je klasický příklad kapely, která je po hudební stránce přinejlepším naprosto průměrná a ničím nevyčnívající. Klasická žánrová klišé útočí ze všech stran, originalita na bodu mrazu, žádná přidaná hodnota; pokud by tohle bylo kompenzováno alespoň nějakým vtipným nadhledem, ještě bych skousnul, ale ani to není. Přesto se Sabaton z nějakého záhadného a mně nepochopitelného důvodu těší obrovské popularitě a spousta lidí je absolutně žere. Viz třeba mí dva kolegové pode mnou, u nichž upřímně nechápu, kde nabrali známky 8 či dokonce 9, která by měla patřit už jen opravdu výjimečným deskám, což “Carolus rex” s prominutím není ani náhodou. V celém tomhle stěžování nehraje roli nic osobního, naopak proti kapele jako takové nic nemám a s klidem přiznám, že poslouchat se to dá, ale to nic nemění na faktu, že Sabaton ve své podstatě prostě hrají průměrný čajíček, od čehož se také odvíjí mé hodnocení…
H.

Sabaton jsou na novince “Carolus rex” přesně takoví, jak každý očekával. Tohle nechápejte jako nějakou výtku či snad volání po nějaké změně. Oni moc dobře ví, co jejich posluchači žádají, a umí jim to šikovně předložit. Takže se dočkáme klasicky velkého množství skoro až bombastických refrénů, úderných kytarových riffů, melodických vyhrávek a válečné lyrické tematiky. Musím se přiznat, že jsem byl po prvním poslechu mírně zklamaný, ale s dalšími šancemi, které jsem “Carolus rex” věnoval, album jenom rostlo. Nevěřil bych, že to někdy řeknu, protože ještě před pár lety mě s tím svým power metalem nechávali chladným, ale novinka mě prostě baví. Mé oblíbené “The Art of War” sice zůstalo opět nepřekonáno, ale novinka slušně odsýpá a je plná chytlavých písní. Tak to má být.
Kaša

Váhal jsem nějakou chvíli mezi hodnocením 8 a 9, ale nakonec jsem se rozhodl uchýlit k tomu vyššímu. Nevidím totiž sebemenší důvod uměle snižovat hodnocení něčeho, co se mi prostě líbí, jenom proto, aby to nevypadalo… Nikdo asi nečeká od Sabaton nějaké symfonie a hudební virtuozitu, ale chytlavé songy, refrény a texty s atraktivní válečnou tématikou. To všechno bylo dodrženo s výjimkou toho, že místo do obligátních válek 20. století nás koncepčněji pojaté album zavádí na evropská bojiště století 17. a 18. Nekoná se sice žádná hudební revoluce, naopak se dá říct, že v mnoha skladbách znalý posluchač rozezná vlivy “vykrádání” sebe sama, ale přes to se dokážu velmi dobře přenést. Co bylo dobré předtím, bude dobré i teď. Nebudu volat po nutnosti změny stylu, abych pak mohl se slzou v oku vzpomínat na “staré dobré časy”.
Ellrohir

Recenze

Sonata Arctica – Stones Grow Her Name

19.6.2012 Ježura Komentáře: 2

Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 18.5.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)
02. Shitload of Money
03. Losing My Insanity
04. Somewhere Close to You
05. I Have a Right
06. Alone in Heaven
07. The Day
08. Cinderblox
09. Don’t Be Mean
10. Wildfire, Part: II – One with the Mountain
11. Wildfire, Part: III – Wildfire Town, Population: 0

Hodnocení:
Ježura – 6/10
H. – 4/10
Kaša – 4/10
Madeleine Ailyn – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finská Sonata Arctica patří k těm nemálo kapelám, které stály na počátku mého putování světem tvrdé hudby. Za ta léta jsem dokázal pojmout snad všechny tváře téhle kapely – od speedových počátků, přes power metalový nářez “Reckoning Night”, progresivní “Unia” až po temně rozmáchlé “The Days of Grays”. Obzvlášť po posledně zmíněné desce jsem byl náramně zvědavý, kam se Sonata posune, protože “The Days of Grays” dělala dojem předzvěsti velice zajímavé tvůrčí éry. Od jeho vydání letos uplynuly tři roky, štafetu převzala novinka s mnohoznačným názvem “Stones Grow Her Name” a já nějak nevím, co si o ní mám myslet…

Začalo to lososově krémovým obalem, pokračovalo klipovým singlem, který mě zanechal v nepříjemné rozpačitosti, a celé album v tomhle trendu pokračuje. Co je na tom špatně? Popravdě si nejsem úplně jistý. Dílčí prvky se mi zdají být v nejlepším pořádku. Tony Kakko zpívá pořád výborně, pěkné melodie jsou pořád na svém místě a věřte nebo ne, dokonce se vrátil progresivní sound, kterým bodovala “Unia”. Jenže ono to sice zní podobně dobře jako před pěti lety, ale to ještě samo o sobě nezaručuje, že je vlastní muzika taková nebo maková. A vskutku, samotná hudební náplň je od “Unia” nebo “The Days of Grays” na hony vzdálená. To by samo o sobě ještě nemusel být žádný problém, jenže směr, jaký ta evoluce nabrala na “Stones Grow Her Name”, se mi ne úplně pozdává. Výraz kapely se totiž přesunul někam k neurčitému rocku, zabaleného do místy až nechutné odlehčenosti, naivních nálad, a i když jsou na materiálu skladatelské postupy Sonaty Arcticy jasně zřetelné, atmosféra je někde úplně jinde. Nebo by možná bylo trefnější říct, že je ta tam, protože z klasické “Sonatí” atmosféry toho opravdu moc nezbylo a na její místo přišlo cosi, co se tak jenom tváří. Něco, co po většinu stopáže postrádá tu hloubku, která definovala minulé desky a kvůli které jsem Sonatu velebil.

A přitom si nemyslím, že je to vyloženě špatná deska, ba co víc – docela dlouho se mi až na pár výjimek opravdu líbila. Jak je to možné? Když člověk nesrovnává s předchozí tvorbou, může být naprosto spokojený, protože se to dobře poslouchá, je to takové pohodové, nenáročné, místy se vyloupne parádní melodie nebo rovnou celá skladba, a to neznalému musí dozajista stačit ke spokojenosti. Koneckonců skladby “Somewhere Close to You” nebo “Alone in Heaven” jsou opravdu dobré i v širším kontextu, a i když také vykazují všechny stěžejní znaky alba, myslím, že by obstály i ve srovnání s předchozími deskami – přinejmenším bych si je dovedl představit jako jejich umírněné zpestření. Špatný není ani druhý díl trilogie “Wildfire”, ale tady to už začíná skřípat. Ta skladba je totiž dobrá, jen dokud si nepustíte obdobně dlouhou “Juliet” nebo “Deathaura”. Na tyhle rozmáchlé skvosty se totiž při všech kvalitách nechytá ani omylem (a to nemluvím o třetím dílu, který následuje vzápětí).

Na druhou stranu je tu povážlivě mnoho skladeb, které jsou buď v jádru primitivní a nijaké i při občasné pěkné melodii v refrénu (“Only the Broken Hearts (Make you Beautiful)”, “Shitload of Money”), primitivní a nijaké i bez pěkné melodie v refrénu (“Losing My Insanity”), vyloženě stupidní a otravné (“The Day”, “Don’t Be Mean”), ubíjející (“I Have a Right”) a nebo prostě zvláštní, což se týká především country úletu “Cinderblox”. Všechny tyhle skladby nejsou vyloženě na vyblití, ale dříve nebo později začnou (snad s výjimkou “Cinderblox”, což je zvláštní případ, vymykající se standardům) při poslechu otravovat a člověku dojde, že je většina alba velice prázdná. Na prvních pár poslechů to sice není moc poznat, člověk si tak nějak užívá, jak je to pohodové, a čeká, kdy konečně objeví to skryté kouzlo. Ve většině případů ovšem bude dříve nebo později následovat zklamání, protože s tímhle kouzlem se tentokrát neskutečně šetřilo a až na zmíněné dvě skladby je přítomno jen velmi vzácně.

Takže co s tím? Někde jsem se vyjadřoval, že mě zatím žádné album Sonaty Arcticy nepřivodilo zklamání. Nyní musím s lítostí prohlásit, že přesně tohle se povedlo “Stones Grow Her Name”. Pořád sice stojím za tím, že když se pokusím předstírat, že jsem metalová tabula rasa, album mě baví, ba co víc – celkem se mi líbí. Jenže problém je v tom, že vím, jak skvělá jsou minimálně v rámci skomírajícího žánru poslední dvě alba, a ve srovnání s nimi je “Stones Grow Her Name” povážlivě plytké, plné vaty a dvě dobré skladby plus několik dalších dobrých pasáží na tom nic nezmění. “The Days of Grays” jsem si za poctivě našetřené peníze koupil a dodnes toho nelituji, ovšem místo toho, abych investoval do “Stones Grow Her Name”, to se radši půjdu opít. Už tohle je samo o sobě dost smutné, ale bohužel to dokonale ilustruje situaci. Tak třeba někdy příště, nerad bych nad Sonatou lámal hůl…

Další názory:

Osobně mám rád metal, dokonce mám rád i jistý druh čistě popové muziky, ale nemám příliš rád, když se tyhle dvě věci kombinují a vznikají z toho pop metalové paskvily, které se pořád tváří jako rocková hudba, ale ve své podstatě jde přeslazené kraviny, v nichž se sem tam (to aby se neřeklo) ozve nějaká kytara; postrádá to takovou tu příjemnou naivnost čistokrevného popu, i to, co člověk čeká od metalu, a výsledkem je jakási nicneříkající srágora. V rámci metalu je to taková analogie k onomu nechutnému mainstreamu, který se neustále ozývá z komerčních rádií a z něhož soudný člověk zvrací; v podstatě naprosto stejná záležitost jen s tím rozdílem, že jedni chytají publikum širší a druzí trochu vyhraněnější, i když obdobnými prostředky. Sonata Arctica patří právě mezi “mistry” takového pop metalu a na novince “Stones Grow Her Name” je to patrnější než kdykoliv předtím. Nikdy jsem příliš nedokázal pochopit, co na téhle kapele všichni vidí, ačkoliv jsem se o to mnohokrát pokoušel, a nepochopil jsem to ani ze “Stones Grow Her Name”, právě naopak jsem se ve svém nepříliš pozitivním názoru mnohem více utvrdil. Vše, co jsem výše ve zkratce napsal obecně, se dá bez sebemenších problémů stáhnout i na toto album – bezpohlavní pop metal. Abyste mě však špatně nepochopili – problém není v tom, že do toho kapela nehobluje jak prase a zpěvák nepraktikuje growling, to by mi opravdu nevadilo; problém je v tom, že je to prostě neskutečně špatné – a to už mi s prominutím při poslechu poněkud vadí. Víc k tomu asi nemám co dodat, přesto dodám ještě jednu věc… většinou se v hodnoceních vyzdvihují vrcholy nahrávek, v tomto případě ovšem musím “vyzdvihnout” naopak to nejhorší, u čehož mám sto chutí vyhodit večeři: “I Have a Right”, “The Day” a “Don’t Be Mean” jsou čítankové návody, jak nedělat dobrou hudbu…
H.

Nebudu chodit kolem horké kaše, ale “Stones Grow Her Name” je velice špatná deska. Nemyslete si, kdysi dávno jsem Sonatu Arcticu měl rád, “Reckoning Night” jsem točil opravdu hodně často (dokonce ho z přihrádky jednou, dvakrát za rok z nostalgie vytáhnu a pořád mě docela baví), ale od té doby to s kapelou šlo z kopce tak závratnou rychlostí, že jednou prostě muselo přijít nějaké to pomyslné kvalitativní dno. Dámy a pánové, je to tady. Od úvodní “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” až po závěrečnou dvoudílnou úchylnost “Wildfire, Part II & III”, ve které se Sonata Arctica pokusila o epickou výpravnost, nám vlastně servírují jednu špatnou variaci na melodický power metal za druhou. Nevím, jestli za tím vidět snahu se zavděčit každému, ale ty písně jsou tak podbízivé, že to už s metalovou hudbou nemá co dělat. I když, tohle bych ještě snad nějak snesl, ale co hůř, ty songy jsou tak nudné a bez nápadu, že bych neváhal zařadit “Stones Grow Her Name” mezi nejhorší alba roku. Tony Kakko rezignoval, aby se snažil něčím překvapit a uvíznul v tuctové a nudné poloze, ve které se nejspíš cítí jako ryba ve vodě, ale pro mě kdysi nadaný zpěvák zapadl v šedi nesčetného množství podobných kapel, jejichž alba přejdu bez toho, aby ve mně zanechala nějaký dojem.
Kaša

Tak jsem si nejdřív myslela, že budu za “tu hodnou”, pak jsem si myslela, že ne, a takhle asi třikrát dokola, a pak jsem si poslechla minulé album “The Days of Grays” a uvědomila jsem si jednu věc. Ačkoliv by mohla být nová deska pro někoho chytlavá – ostatně moje “nemetalové” já má kladný názor doteď -, není to ten power metal, jaký to byl předtím. A to je u skupiny, která se tak označuje, problém. Zdá se to jen mně, nebo je změna “image” prostě moderní? Hned při první písni “Only the Broken Hearts (Make You Beautiful)” jsem si zaplakala a pohřbila naději na songy jako “Paid in Full”, po druhém mě přešla chuť na “Full Moon” a pak jsem si uvědomila, že Sonata Arctica už nehodlá hledět do minulosti, a padla “Deathaura” nebo “Flag in the Ground”. Já to stejně zvládla poslechnout s láskou, ale nepoznala svoji vlastní oblíbenou skupinu. Připadala jsem si jako cizinec ve svém vlastním domě. Z černovlasého rebela Tonyho se stal magor s červenou hlavou, který možná zaprodal svůj rozsah za nebeský pocit klidu. A všechno, co křičelo do světa, že jsou power metal, je někde pod zemí. Psychologické myšlenky z “I Have a Right” mě minuly při laciných kolotočových prvcích hned po prvním opojení; a rým “Welcome to heaven… the number seven” zní možná schválně jako debilní říkanka… Jestli tohle je jejich nebe, pak jsem ráda, že mám místo v pekle vyhřáté. A ten konec desky se mi zdál psychopatický už při prvním poslechu. Můj vnitřní “metalový” hlas ubil jejich malou pisklavou naději k smrti, trvalo to dlouho, ale je po ní.
Madeleine Ailyn

Recenze

Dragonforce – The Power Within

14.5.2012 Ellrohir Komentáře: 4

Země: Velká Británie
Žánr: power metal
Datum vydání: 15.4.2012
Label: Electric Generation Recordings / Roadrunner Records

Tracklist:
01. Holding On
02. Fallen World
03. Cry Thunder
04. Give Me the Night
05. Wings of Liberty
06. Seasons
07. Heart of the Storm
08. Die by the Sword
09. Last Man Stands
10. Seasons [acoustic version]

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 3,5/10

Průměrné hodnocení: 4,75/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud čtete pravidelně a pozorně naše redakční eintopfy, mohli jste si všimnout, že jsem nové desce Dragonforce nedával moc nadějí a očekával ji s poměrně značnou skepsí. Nakonec to ovšem vypadá, že z toho “The Power Within” vyšla ještě jako vítěz, protože mě relativně mile překvapila. Velké vavříny asi přesto nesklidí. Vše by se asi dalo shrnout následující oznamovací větou: “Dragonforce natočili další svoje album.” Nic víc, nic míň. Nic převratně nového, ale ani žádné vyslovené zklamání. Je to zkrátka zhruba přesně to, na co si tak člověk od této kapely zvykl a co by očekával.

Pár převratných novinek se přeci jen za ty čtyři roky od vydání “Ultra Beatdown” odehrálo. Ta menší z nich je změna labelu (dokonce dvojnásobná), větší pak změna na postu zpěváka a frontmana, což považuju za poměrně zásadní informaci. Zpěv ZP Thearta patřil k základním identifikačním znakům. Jeho nový “náhradník” Marc Hudson se mu sice svým projevem docela podobá, ale přece jenom zní jinak. Neubráním se myšlenkám na to, jak by asi zněly některé nové songy v ZPho podání, ale to už bohužel nezjistíme. Osobně si myslím, že je Marc o něco horší, ale zpátky se už změna stejně vzít nedá.

Co je důležité, hudební styl Dragonforce zůstal zachován, ať už to chcete brát v pozitivním nebo negativním smyslu. I když přeci jen se mi zdá, že poněkud polevilo ono zcela zběsilé tempo vlastní přinejmenším posledním dvěma deskám, které však zároveň kapelu svým způsobem determinuje. Rychlé je to nicméně pořád, jen už nemám pocit balancování na hraně naprostého šílenství, který mě obestíral u takové “Through the Fire and the Flames” či “Operation Ground and Pound”.

Je asi pravdou, že nemalá část alba je tvořena poněkud bezpohlavní hudbou jedoucí podle mnohokrát omleté šablony jménem Dragonforce. Oproti tomu jsou tu ale i světlejší a zajímavější okamžiky – když nic jiného, tak to jsou “Cry Thunder” (projednou zafungoval výběr “reprezentativního” singlu coby první ochutnávky z alba), “Wings of Liberty” a “Heart of the Storm”. Tyto skladby bodují především refrény, což je ovšem vcelku obvyklá vlastnost těch “zapamatovatelných” kousků. To je sílou, ale i prokletím kapely – buďto tu máte song, jenž alespoň trochu vybočí svým “majestátním” a zajímavým refrénem, anebo jde o pět až sedm minut orgastické hudební zběsilosti, která však jen stěží přinese hudební uspokojení alespoň trochu náročnějšímu posluchači. Anebo to musí být balada. V tomto směru “Wings of Librety” obsahuje krom refrénu i mnohé “baladické” prvky, ovšem věčná škoda, že se celá nenese v duchu starších kousků jako jsou “Dawn Over a New World” či “Trail of Broken Hearts”, čistokrevná balada na albu chybí a je to škoda. I taková “Last Man Stands” totiž pomalu pouze začíná, ale velice brzy se rozjíždí do klasického tempa.

Z tvorby se pak trochu vymyká šestá skladba “Seasons”, kterou bych bez další znalosti Dragonforce pravděpodobně nepřisoudil. Mnohem spíš to zní jako některá z přehršle finských melodicky power metalových band. Nemůžu ale říct, že bych této změně přišel na chuť. To asi radši onen bezpohlavní rychlo-metal, který už Dragonforce předvedli stokrát než něco, co už tu bylo tisíckrát a naprosto bez šance být geniálním přelomem na metalové scéně. Hoši ji pro jistotu zopakovali ještě jednou v “akustickém” podání, čímž tomu teda opravdu nepomohli. Dalo by se to sice označit za onu chybějící baladu, ale abych řekl, že je to hezké a povedené, to by zpěv nesměl znít tak hrozně…

Původně jsem chtěl dávat bodů sedm, ale když jsem si prošel všechna pro a proti a shledal, že zhruba polovinu alba nemůžu považovat za dobrou ani já, kterému se kapela líbí, tak jsem musel jít s hodnocením dolů. Výměna zpěváka sice přinesla určitou změnu a snad pomohla rezivějící mašinu jménem Dragonforce, jejíž popularita záhadně roste nepřímo úměrně kvalitě jejich tvorby, přeci jenom trochu opravit a nově natřít, ale zásadní revoluce se nekoná. Komu se nekriticky líbili doteď, může být spokojen, kdo má rád jejich starou tvorbu a nová ho rozčiluje, ten bude nejspíš opět rozčílen. A kdo je rád nemá, toho srdce si deskou “The Power Within” těžko získají. A pokud je snad neznáte a rádi byste jim zkusili přijít na chuť, tak pokud něco, tak zkuste začít prvním albem “Valley of the Damned”, které nad dalšími kousky vysoce ční.

P. S. Poznámka pro nadržené puberťáky – jsem rád, že posloucháte Dragonforce a ne třeba Rytmuse nebo jiné “skvosty” současné populární hudby, ale Herman Li nebyl, není a nikdy nebude nejlepší kytarista na světě!

Další názory:

Určitě znáte ten pocit… jsou kapely, které vám prostě přijdou jako špatný vtip, které se ke své popularitě dostaly nějakým obrovským nedopatřením, protože je jejich muzika naprosto strašná. Pro mě jsou jednou z takových kapel právě Dragonforce. Ne, že bych byl proti nim nějak a priori zaujatý, nebo je nesnášel jen z nějakého pochybného principu, nic takového, k tomu nemám sebemenší důvod a ani si nedokážu představit, proč bych tomu tak mělo být, jenom prostě… jejich hudba je podle mého názoru špatná, a to po všech stránkách. Dobře, že mi vadí, že je to tak pozitivní, až má člověk chuť tomu dát pěstí, to je čistě můj osobní problém, že mi podobné záležitosti obecně nic neříkají, ale v případě, že se budu pohybovat čistě v rámci podobně dobře naladěných spolků, rozhodně nemám problém najít věci, které svou kvalitou Dragonforce hravě strčí do kapsy (klidně i mimo power metal, jde jen o tu náladu). Avšak v případě Dragonforce mi ty jejich neustálé kytarové souboje přijdou až odpudivé, jejich nesmyslně rychlé tempo (i když, pravda, na novince v tomhle malinko polevili) také povětšinou působí spíš jako honění trika…. všechno je to takový pěkný opak toho, co podle mě znamená dobrá hudba. Jestli znáte takové to pěkné slovní spojení, když se něčemu říká agro metal, tak tohle je přesně ono. Zatím tu sice hovořím o Dragonforce obecně, ale vše řečené platí i o novince “The Power Within”, změna na postu vokalisty na tom nic nemění (nováček stejně zní skoro stejně jako jeho předchůdce). Pokud se to někomu líbí, žádný problém, nikomu to samozřejmě neberu, ale pro mě osobně – s prominutím hrůza…
H.

Recenze

Unisonic – Unisonic

4.5.2012 Ježura Napsat komentář

Země: Německo
Žánr: power metal / hard rock
Datum vydání: 30.3.2012
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Unisonic
02. Souls Alive
03. Never Too Late
04. I’ve Tried
05. Star Rider
06. Never Change Me
07. Over the Rainbow
08. Renegade
09. My Sanctuary
10. King for a Day
11. We Rise
12. No One Ever Sees Me

Hodnocení:
Ježura – 7,5/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jména Michael Kiske a Kai Hansen asi není třeba nikterak představovat. A právě tito dva bývalí spoluhráči z legendárních Helloween se spolu s dalšími zkušenými muzikanty sešli pod hlavičkou kapely, která má potenciál významně zahýbat stojatými vodami melodického metalu. V neposlední řadě jde však o regulérní návrat Michaela Kiskeho zpět k metalu, což se po některých jeho výrocích jevilo jako velmi nepravděpodobné. Eponymní album “Unisonic” s sebou tedy neslo spoustu otáze, a teď přišel čas alespoň některé zodpovědět.

Co si budeme povídat, ani v dobách, kdy jsem s metalem začínal, mě kapely typu Helloween nebo Gamma Ray vůbec nebraly a je tedy zřejmé, že mi celé toto odvětví lezlo krkem přímo úměrně mému přibližování extrémnějším subžánrům. Na recenzi “Unisonic” jsem tak kývl snad jen ze dvou důvodů – zaprvé mě nemuselo trápit, kdybych měl album totálně zprasit, a zadruhé jsem celou tuhle epizodu pojal jako osobní výzvu – vynést spravedlivý rozsudek nad muzikou, která jde takřka úplně mimo mě. První překvapení ale přišlo v okamžiku, kdy Unisonic vypustili klip ke stejnojmenné skladbě, která celou desku otevírá. Ono to totiž bylo dobré, hodně dobré. Žádný milionkrát převařený heavy/power/melodic/speed eintopf [podobnost pojmenování s jednou naší rubrikou čistě náhodná – pozn. MF], ale neotřelá, našlápnutá a svěží pecka, ze které energie odkapávala po litrech, tedy něco, co jsem opravdu nečekal. V tu chvíli jsem se začal o celé album skutečně zajímat, neboť jsem v něm vycítil potenciál nahrávky, která by mohla po letech přijít s něčím neokoukaným, a možná dokonce znova nastavit žánrovou laťku. S prvním protočením alba však přišlo poměrně slušné vystřízlivění. Oné očekávané tvůrčí lehkosti jsem našel jen pomálu a většinu prostoru zaujal nespočet sice solidně odvedených, ale pořád variací na dvacet let staré recepty. Jenže jak čas plynul, začalo na mě pomrkávat překvapení číslo dvě a tehdy mi začalo docházet, že to přeci jen asi taková bída nebude…

A nejenže to není úplná bída, ono je to vlastně dost dobré. To jsou názorové veletoče, co? Inu, jsou. Ale co nadělám. Větší část alba (poslouchal jsem evropskou verzi s bonusem “Over the Rainbow”) totiž zabírají dobré až velmi dobré skladby, které nabízejí přesně to, co jsem od “Unisonic” prve očekával – svěžest, nápady a dobré melodie. Vedle již zmíněného otvíráku mám na mysli především čtvrtou “I’ve Tried” a desítku “King for a Day”, na kterých neshledávám vážně nic zavrženíhodného a opravdu se mi líbí, i když vlastně nejde o nic objevného. Naproti tu jsou i skladby, jako “Star Rider” nebo “Never Change Me”, které v jádru působí velice prázdně a postrádají většinu toho, co dělá předchozí skupinku posluchačsky atraktivní – prostě klišé jak cyp. Ale dokonce i tehdy, kdy skladba stojí za houby, se na ní dá najít nějaká dobrá pasáž, která zaujme – důkazem budiž refrén “Souls Alive”, který mi v hlavě hraje od prvního poslechu, a přitom mi zbytek skladby snad s výjimkou samotného úvodu nikterak po chuti není. Když bych to ale měl vzít nějak globálně, drtivá většina skladeb je přinejmenším slušně odvedeným řemeslem, které neurazí. Je na nich jasně slyšet, že je nesložili žádní amatéři, ale lidé, kteří před lety pomáhali definovat žánr.

Mám-li ale pohovořit o nějakých charakteristikách, které dělají z “Unisonic” něco víc než sbírku písniček, které se vešly na album, bude to o něco horší. Je pravda, že skladba číslo jedna album otevírá velmi vkusně a na svůj post dokonale sedí. Stejně tak je pravda, že vedle dominujícího středního tempa tu máme nějakou tu povinnou baladu, takže je naplněn pomyslný vzorec rozložení skladeb po desce, ale ani jedna z těchto skutečností neznamená, že by spolu jednotlivé skladby fungovaly lépe než každá zvlášť, takže to vlastně je sbírka písniček, které se vešly do datového limitu CD. Na druhou stranu je to vlastně docela oldschool záležitost, protože dnes z podobně prostých počinů vzniká pomálu. A když už jsme u toho oldschoolu, tak nějak si říkám, že tahle muzika zní, jako by vznikla na konci osmdesátých let. Kdyby album vzniklo před pětadvaceti lety s tehdejším zvukem a aranžemi, možná by se na něj dnes nahlíželo jako na solidní legendu. Leč nestalo se, píše se rok 2012, a ačkoli je “Unisonic” napsáno velmi osmdesátkově, jedná se “pouze” o kvalitně provedenou sondou do minulosti.

Pak tu jsou ale další faktory, které pojí drtivou většinu hudebních alb. A první je zvuk. Ten se v případě “Unisonic” vydařil vskutku náramně. Ona zmiňovaná osmdesátková nátura samotné muziky je zabalena do ryze moderního obalu a zní to vážně perfektně, čistě a svěže a člověka to přímo vybízí k nějakému pohybu. Nedělám si srandu, vážně. Vedle zvuku je tu ale věc, bez které by bylo celé album sotva poloviční. Tou věcí je hlas, který vydobyl Michaelovi Kiskemu slávu a který se nyní vrací s plnou parádou. Michaelovi to totiž zpívá naprosto fantasticky a je to právě jeho sametový vokál, který činí i ty nejhorší skladby alba poslouchatelnými. V době, kdy to vypadá, jako by měla melodic metalová scéna maximálně dva tři zpěváky, opět dokazuje, jak výjimečného hlasu je majitelem, a veškerou žánrovou konkurenci dost krutým způsobem zesměšňuje. Čert vem všechny jeho rozporuplné výroky na adresu metalové obce, dokud mu to bude zpívat takhle, tak ať si plácá co chce…

Jaké tedy to album vlastně je? Je velmi tradiční, ale zní veskrze současně. Nepřináší nic nového, ale to staré umí podat přinejmenším stravitelně. Neobsahuje geniální ani vyloženě špatné skladby, ale větší část je velmi solidní a ten zbytek se holt nějak přetrpí, i když je to docela opruz. A hlavně – nazpíval to Michael Kiske, kurva, a jak skvěle to nazpíval! Mohlo to dopadnout solidní blamáží, ale nedopadlo, a i když se určitě nejedná o dílo, které se zapíše do dějin, přinejmenším fanoušci raných Helloween by “Unisonic” neměli přejít bez povšimnutí. Patříte-li mezi takové, můžete si bez obav k hodnocení připočíst celý bod, protože nepochybuji, že se vám “Unisonic” strefí do vkusu.

Další názory:

Na poli melodického metalu je “Unisonic” rozhodně jedním z nejočekávanějších počinů letošního roku, protože se na něm opět scházejí dvě hudební persóny, kteří podle mnohých měly ten hlavní podíl na výsledné podobě obou dílů “Keeper of the Seven Keys” od Helloween, které jsou dodnes považovány za jedny z nejzásadnějších desek power metalu. Žádná revoluce se ovšem nekoná. Jak velice trefně podotkl kolega v samotné recenzi, určitě by se na album nahlíželo zcela jinou optikou, kdyby vznikla před nějakými dvaceti lety, v dnešní době se však jedná “pouze” o velmi dobře odvedenou melodickou rock/metalovou nahrávku, která se poslouchá sama od sebe. Nic víc, nic míň. I to je však nutné ocenit, pokud si člověk vzpomene, jaké klystýry mnohdy v žánru vznikají – na rozdíl od nich mají Unisonic jednu nespornou výhodu, a sice že nezní jako prachsprostá kopírka věcí minulých (ačkoliv v tomto případě by se částečně jednalo o vykrádání sama sebe), naopak je v jejich muzice cítit docela svěží závan vzduchu, elán, energie i ona pověstná chemie. Pro příznivce stylu naprostá povinnost!
H.

Při hodnocení debutu “Unisonic” stejnojmenného all-star bandu se nedá než začít poděkováním, že Michael Kiske dostal rozum a vrátil se po dlouhém čekání zpět na rockovou scénu. Jeho působení u Place Vendome dávalo tušit, že se časem od melodického AOR přesune blíže k heavy metalu. Částečným důkazem budiž Unisonic. Proč částečným? Spojení se starým “dýňovým” známým Kaiem Hansenem naštěstí nedopadlo jako Gamma Ray 2 (tím rozuměj čím dál víc průměrný a nudný hevík), ale kapela přichází s porcí kvalitního melodického rock/metalu, kde všemu vévodí podmanivý Kiske. Majitel fenomenálního hlasu, který netřeba dál rozmazávat. A jak album dopadlo po hudební stránce? Velmi dobře. Mandy Meyer i Kai Hansen sází jedno povedené sólo za druhým a vše zezadu jistí dvojice Ward/Zafiriou. Otvírák “Unisonic” je pecka, jak má být, a její refrén si budete prozpěvovat nebezpečně často. Totéž by se dalo říci i o následujících “Souls Alive” a “Never Too Late”, které se již pohybují v rockovějších vodách. O hitovosti jednotlivých skladeb netřeba polemizovat, postupně bych takto mohl vypsat takřka celý tracklist. Album má bohužel i své stinné stránky. Nečekal bych, že to budou zrovna balady, které zúčastnění ve svých domovských kapelách vždy uměli, ale “Star Rider” a “No One Ever Sees Me” (můžeme počítat i bonusovou “Over the Rainbow”) považuji za nejslabší články alba. Přidal bych možná ještě tuctovou “Renegade”, ta mi vážně nesedla. Jinak je vše v naprostém pořádku a věřím, že fanoušci budou slintat blahem. Přičtěte si parádní zvuk, který má na starosti Dennis Ward, a nutně z toho musí vyjít povedené album.
Kaša

Sicmaggot

Archiv štítku: power metal

Grave Digger, Majesty, Wizard

Dragonforce, Eagleheart

Luca Turilli’s Rhapsody, Freedom Call, Orden Ogan

Kamelot, Xandria, Triosphere

Kamelot – Silverthorn

Elvenking – Era

Sabaton – Carolus rex

Sonata Arctica – Stones Grow Her Name

Dragonforce – The Power Within

Unisonic – Unisonic

Od hudebních fandů pro hudební fandy