Archiv štítku: power metal

Recenze

Amberian Dawn – Circus Black

Napsat komentář
Amberian Dawn - Circus Black
Země: Finsko
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.2.2012
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Circus Black
02. Cold Kiss
03. Crimson Flower
04. Charnel’s Ball
05. Fight
06. Letter
07. I Share with You This Dream
08. Rivalry Between Good and Evil
09. Guardian
10. Lily of the Moon

Hodnocení:
Ellrohir – 6/10
H. – 4/10
Madeleine Ailyn – 4/10

Průměrné hodnocení: 4,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dnešní povídání začnu trochu zeširoka tvrzením, že když koncem 90. let vtrhli na metalovou scénu Nightwish, vnesli do ní takovou malou renesanci. Možná nebyli úplně první symphonic skupina (když nikdo jiný, tak Therion je s albem “Theli” trhli o rok), ale rozhodně se stali zcela suverénně nejznámější (to při vší úctě k ostatním konkurentům). Nakonec i já jsem cestu do světa metalu našel právě skrz ně a jsem za to jen rád. Popularita pochopitelně zrodila řadu následníků (a to nepočítám revivaly, byť ani ty nelze úplně zatracovat), více či méně (většinou asi spíš méně) kvalitních a originálních. Osobně mám pro hudbu tohoto typu (operní (plus minus) zpěvačka + symfonické prvky + klasicky metalové elementy) spíše slabost a mezi mé poměrně velké oblíbence tak patří například rakouští Visions of Atlantis (první dvě desky s Nicole (R.I.P.)) anebo naši českobudějovičtí Tears of Rain.

A jak do toho všeho zapadají Amberian Dawn? Ti, kdo je znají, už asi tuší. Tato finská partička patří k nejmladším následovníkům slavného odkazu Nightwish. Zformovala se v roce 2006 a na “velkou” scénu vtrhla s plnou parádou v roce 2008. Pokud si tu dobu dobře pamatuju, bylo kolem nich tehdy docela halo a album “River of Tuoni” bylo přijato docela vřele, byť pozdější ohlasy už třeba tak vstřícné nebývají. Snad na to mělo vliv i tehdejší relativní zklamání z pořád poměrně čerstvého představení Anette Olzon v pozici nové zpěvačky Nightwish. Člověk si v osobě Heidi Parviainen mohl nostalgicky připomenout takřka zbožštělou Tarju, která mnohým tak moc chyběla. On i hlas milé Heidi zní vcelku dost podobně, takže zavřít oči, odmyslet si, že hudbu nesložil maestro Tuomas, a může se vesele snít o starých dobrých časech…

Já jsem je popravdě tehdy i později v podstatě ignoroval. Udržoval jsem si povědomí, že něco takového existuje, ale žádné z jejich tří starších alb, které už mezitím stihli vydat, si nenašlo cestu do mého přehravače. Mám dojem, že snad jediná skladba, co jsem od nich vůbec slyšel, byla “Birth of the Harp” z “The Clouds of Northland Thunder”. Takže až nynější “Circus Black” je pro mě první plnohodnotné setkání. Hned na úvod bych nastolil rýpavou otázku, jestli je náhoda, že mi motiv na obalu až překvapivě hodně připomíná aktuální cover Nightwish, byť není laděn do ledové šedi a modři, nýbž spíše do nachově růžové. Na obhajobu Amberian Dawn je pravda, že vzhledem k názvu desky těžko volit něco jiného než cirkusové šapitó. Ale stín “velkého vzoru” a “zdroje inspirace” se nad tím v mých očích vznáší hned od první chvíle…

Zřejmě vás nepřekvapí, když řeknu, že cover art je zdaleka ta nejmenší známka Nightwish vlivu. Amberian Dawn sice nasazují do boje dva kytaristy, čímž o 100 % překonávají svůj vzor, ovšem je otázkou, nakolik je to v podobně symfonické hudbě, kde téměř od začátku do konce hlasitě vyhrávají klávesové melodie, vůbec poznat. Troufnu si říct, že moc ne. Částečný význam to snad má v sólech, kde jeden kytarista virtuozuje a druhý k tomu dělá křoví. Ale tak zřejmě jim kytara navíc nepřekáží, tak proč nakonec ne.

Co je horší, mám sem tam pocit, že hudba jaksi neplyne úplně přirozeně, že se moc tlačí na pilu a vytváří disharmonie. Nedokážu to přesně popsat a zdůvodnit, ale kazí to můj osobní prožitek z poslechu. Dobrým příkladem budiž hned úvodní “Circus Black”. Možná má jít o pokus vyvolat nějakou vzdáleně “burtonovskou” atmosféru, ale pokud ano, tak selhal na celé čáře. Anebo mám taky příliš bujnou fantazii… Každopádně, když už ne vyloženě dojem “disharmonie”, tak mnohé pasáže mi přijdou eufemisticky řečeno nezajímavé. Hraje nějaká melodie, do toho Heidi se svým à la Tarja kvazi-operním zpěvem, čas plyne… a člověka to popravdě zas tak moc nebaví. Lépe řečeno dostává neodbytný pocit, že by svůj čas mohl trávit výrazně lépe.

Pravda, jsou tu i světlé momenty. Povedená je třeba druhá skladba “Cold Kiss”, kde kapelu poctil svou přítomností mistr Timo Kotipelto, výborný zpěvák známý díky Stratovarius. Je rozhodně zdaleka nejlepší, nejumělečtější a nejvíc hodná času případného posluchače. Druhý člen téhož souboru, klávesák Jens Johansson, je pak uveden jako pomocná síla na tracku číslo tři, ten už mi ale nijak zvlášť v paměti neutkvěl. V paměti mi naopak utkvěla sedmá “I Share with You This Dream”, ale to hlavně díky participaci další hostující dvojice mužských zpěváků Tuomase Nieminena a Nilse Nordlinga, samotná kvalita tohoto duetu zase kdovíjaká není. Ale za to taková sypačka “Fight”, ta mě dost možná přinutila zvednout celkové hodnocení nejméně o bod směrem vzhůru. Co na albu rozhodně nemuselo být vůbec, je instrumentálka “Rivalry Between Good and Evil”. Něco do sebe snad i má, ale kdyby trvala minutu, dvě…

Když se nato podívám kolem a kolem, osciluji v hodnocení někde mezi 5 a 6 body. Což může znít zvláštně s ohledem na předchozí řádky. Ale to máte tak. Několik věcí je nesporně pravda – je to vcelku málo (nebo vůbec ne) inovativní “kopírka” Nightwish, která přitom zdaleka nedosahuje kvalit originálního vzoru. Přinejmenším část alba není ničím zajímavá a dokonce by se dalo říct, že určité procento stopáže je skoro až odpudivé. Přesto, jak jsem zmínil v úvodu, hudba podobného rázu je mi v zásadě sympatická. Nechápu ji jako prostředek k hlubokému intelektuálně-transcendentálnímu naplnění (na to by asi opravdu nestačila), nýbrž jako v zásadě sympatické hudební pozadí, o kterém netřeba zase tak moc přemýšlet. Tento úkol “Circus Black” plní přes všechna negativa, která jsem uvedl. A jako bonus tu je několik skladeb, které za to přeci jen stojí. Takže dohromady za šest.

Další názory:

Jestli se Amberian Dawn v něčem podařilo uspět, pak by to jistě bylo v tom, že jejich “Circus Black” je ta největší nuda, jakou jsem za poslední dobu slyšel. Nemohu si však pomoct, ale pod nánosem neustáleho nechutně pozitivního trylkování a rádoby vyprávné atmosféry jen málokdy vykoukne nápad, o němž by se dalo tvrdit, že je něčím zajímavý či zábavný. 99 % hrací doby zabírá nekončící střelba melodie za melodií v takové míře, že jediné, co z toho posluchač chytne, není ani dobrá nálada, natožpak nějaký kvalitní zážitek, ale akorát žaludeční vředy. Pokud se to někomu líbí, žádný problém, je to v pořádku a já mu to jen přeju, ale sám za sebe nemohu říct nic jiného než: nikdy víc! Upřímně se vám přiznám, že příliš poslechů jsem tomu před hodnocením nedal, ale album, jehož poslech vám připadá doslova za trest, lze jen těžko vydržet nějak déle. Netvrdím, že jsem neměl tu čest slyšet ještě mnohem větší zvěrstva (ostatně proto také hodnocení není na bodu mrazu), ale to nic nemění na faktu, že “Circus Black” se dle mého skromného názoru jako dobrá deska nedá označit ani v nejmenším.
H.

Už podle názvu jsem měla takový neblahý pocit, že nebudu nadšena. To cirkusové téma je nový výmysl asi tak jako výroba piva. A taky existuje ve spoustě variací od dosti symfonických skupin. Jenže právě proto se často může zvrhnout v kýč plný důvěrně známých představení, not a vokálů, které v komplexním důsledku stojí, těžko to říct jinak, za “to hnědý a mazlavý”. Nemůžu říct, že bych zbožňovala předchozí “End of Eden” a ještě víc mě Amberian Dawn zklamali naživo na Out of the Dark. Ale tohle nechme stranou. “Circus Black” není posun vpřed a vážně váhám, zda to není cesta do pekla. (Možná, že jsem teď zapomněla na všeodpouštějící kolos, jako jsou skalní fanoušci.) Instrumentální “klišé” skladba “Rivalry Between Good and Evil” tomu nepomůže, oproti předchozímu albu je těch songů o dva míň a to, že si opět přizvali Jense Johanssona (Stratovarius) s keyboardem, tomu taky moc nepřidá, a tak jediným světlým místem v tohle ponurém a trochu i smutném šapitó pro mě zůstává song “Cold Kiss”, v kterém hostuje další Stratovarian, zpěvák Timo Kotipelto, který má zajímavou polohu hlasu a s Heidi Parviainen tvoří docela protikladný hudební pár. Ta píseň je celkově taková chytlavá, ale právě to z ní zase dělá klasickou “odrhovačku”. Takže, abych to shrnula a neprodlužovala klinickou smrt. Tohle už skoro vypadá na kopání hrobu a nestojím o to, aby se mnou sdíleli své sny. Alespoň prozatím. Naděje ostatně umírá poslední. Budu hodná a za těch pár světlých momentů a za zmiňovaný song dám čtyřku.
Madeleine Ailyn

Recenze

Pythia – The Serpent’s Curse

Napsat komentář
Pythia - The Serpent's Curse
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / power metal
Datum vydání: 27.2.2012
Label: Golden Axe

Tracklist:
01. Cry of Our Nation
02. Betray My Heart
03. Kissing the Knife
04. Just a Lie
05. Dark Star
06. Long Live the King
07. The Circle
08. My Perfect Enemy
09. Heartless
10. Our Forgotten Land

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 5,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Nejspíš jsem moc náročná, nebo se metal propadá do pekel, kam už ostatně dávno patří. Jinak si nelze vysvětlit, že z více jak deseti symfonických alb, jsem “setřela” víc jak polovinu z nich. A věřte mi, že s britskou skupinou Pythia s jejich novinkou “The Serpent’s Curse” to nedopadne jinak než opět špatně.

Pythia je klasickým případem v klasickém symfonickém metalu. A je mi v tom případě úplně jedno, zda mi někdo bude tvrdit, že k ní pronikly vlivy z heavy metalu, nebo se bude zarputile tvrdit, že to může být i gothic a že jejich zpěvačka Emily Ovenden nezpívá špatně. V komplexním hodnocení je to u mě nezachrání. Ačkoliv jejich celá druhá deska je dobře provedená, mám pocit, jako bych to už znala, jako bych očekávala každý moment, který v dané písničce přijde. A to mě neúprosně nudí.

Pokračujme v tom slově “klasický”, protože tím se dá přesně popsat samotný začátek. “Cry of Our Nations” se vystupňovává do klasických teatrálních výšin a je vám odbubnován rytmus, jak když táhnete do války, pak k sobě přidá nějaké ty elektronické prvky a tím také celá krása tohohle songu končí. A kdyby vás snad jeho cinkající hvězdný prach náhodou zaujal, další píseň vás přesvědčí o tom, že nemáte co očekávat. “Betray My Heart” je toho klasickou odrhovačkou. (Ne, já už slibuju, že s tím slovem skončím.) Ještě horší, pro mě přijde zjištění, že angličtina je jejich rodným jazykem a místo toho, aby vymysleli geniální texty, tak se opět drží toho, že nejlépe je použít v každé písničce “heart” a “night” a oni si to posluchači skousnou. Tak ne, já ne.

A když už si myslíte, že opravdu umřete, tak se to ještě nestane. Musím přiznat, že jako jediné dvě silné písně alba se mi zdají “Kissing the Knife” a “Just a Lie”. Zdá se mi, že se zde projevuje ta tvrdší stránka skupiny, a ta jako taková se mi nakonec nezdá vůbec špatná. Najednou mi trochu mírně připomenou zmodifikovanou Krypteriu. A to už si přiznejme, že začíná být o trochu slušnější pozice. Škoda, že dozní a zmizí hned v “Dark Star”. A pak už nic, co by mě naplnilo radostí. Přičemž vyloženě opačným účinkem na mě zapůsobil před předposlední song “My Perfect Enemy”, který je v celém kontextu alba jak pěst na oko.

Ale když to přece jen zvládnete (nebo musíte jako já zvládnout) do konce, dojde vám, že to album by v důsledku nebylo tak špatné a že by se tam našlo pár silných okamžiků. Problém je v tom, že pár. Zbytek je něco, co nutně musí hodně lidí odradit. Což je chyba, která se neodpouští. A stejnou chybou je, když je druhé album horší než prvotina. Vlastně jsem do Pythie vkládala naděje právě díky písni “Sarah (Bury Her)”, která sice také neoplývala velkou dávkou kreativity, ale něco na ní bylo, něco chytlavého. Něco jednoduchého.

Asi mi opravdu nestačí “najíst se” jen napůl. Jak si to Pythia uvařila, tak to taky má mít. A mohlo to být pro ně ještě horší, ale jak už jsem řekla, stále je v té desce teoreticky slyšet nějaký potenciál, i když prakticky stojí za starou bačkoru a pozitivní stránky abyste hledali s lupou, a to by se prostě nemělo stávat.

Další názory:

Když jsem si “The Serpent’s Curse” pustil poprvé, zůstal ve mně po konci alba pocit, že jsem právě slyšel další hnůj plný kýče, neoriginality a cukrkandlových zpívánek. S opakovanými poslechy, které jsem ovšem nepodstupoval kvůli tomu, že by mne nahrávka bavila, ale abych si udělal nějaký solidnější obrázek kvůli hodnocení, jsem svůj názor malinko přehodnotil k lepšímu, ale zase ne o tolik – stále si totiž nejsem jistý tím, co si o “The Serpent’s Curse” pořádně myslet. Ono ne, že by se neobjevovaly žádné slibné a dobré nápady, ale má to jeden velký háček, a sice že těchto několik ostrůvků, které dokazují, že potenciál by tu v případě Pythia byl, jsou zcela nepochopitelně ubity okolním mořem výše zmiňovaného kýče. Demonstroval bych to třeba hned na první skladbě “Cry of Our Nation”, kde se v čase 2:12 objeví opravdu výborný několikavteřinový moment, jenž se mi určitě líbí, ale před ním i za ním jsou pasáže, které mě vyloženě iritují – a těch je navíc ještě k tomu většina. Není tedy divu, kdyby většina lidí desku zahodila po prvním poslechu – stejně jako jsem to měl chuť udělat i já -, protože v nich zůstane pocit naprostého průměru. Na jednu stranu je to škoda, jelikož potenciál, jak jsem již řekl, by zde byl, avšak nemá cenu zastírat fakt, že celkový výsledek je diplomaticky řečeno velmi rozpačitý.
H.

Recenze

Freedom Call – Land of the Crimson Dawn

Napsat komentář
Freedom Call - Land of the Crimson Dawn
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 24.2.2012
Label: Steamhammer

Tracklist:
01. Age of the Phoenix
02. Rockstars
03. Crimson Dawn
04. 66 Warriors
05. Back into the Land of Light
06. Sun in the Dark
07. Hero on Video
08. Valley of Kingdom
09. Killer Gear
10. Rockin’ Radio
11. Terra Liberty
12. Eternity
13. Space Legends
14. Power & Glory

Hodnocení:
Ellrohir – 8/10
H. – 4/10
Ježura – 4/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Against PR

Dnes si na své přijdou příznivci tzv. “happy metalu”, jak se také někdy tvorba Freedom Call označuje (alespoň jsem to z několika míst slyšel). Jejich power metal vychází z tradic moderního evropského stylu, kteří někteří milují a jiní nesnáší, je ovšem navíc doveden do naprostých extrémů optimismu a veselosti. Tak je tomu už od roku 1999, kdy kapela vtrhla na scénu albem “Stairway to Fairyland”. Z původní sestavy už sice zůstal jen zakladatel, kytarista a zpěvák Chris Bay, když line-up po vydání minulé desky opustil bubeník Gamma Ray, Dan Zimmermann, ale na značku Freedom Call je stále spoleh.

Sice nastal drobný ústup ze slávy koncem prvního desetiletí nového milénia, když se zejména “Dimensions” poněkud velmi nepovedlo, ale kapele se podařilo s daším počinem přeci jen trochu zvednout a obrození plně dokonala právě novou deskou “Land of the Crimson Dawn”. Chris sliboval, že nové album bude “more Freedom Call than ever” a oproti jiným velikášským prohlášením, předcházejícím novinky nejrůznějších kapel, tentokrát nezůstalo jenom u slov. Sice si osobně myslím, že absolutně nejlepším albem v diskografii zůstává “Eternity” a že “most Freedom Call ever” bylo “The Circle of Life” (ačkoliv ho zavrhlo i mnoho fanoušků, ale “Kings & Queens” či “Starchild”, to jsou pro mě svým způsobem opravdu ztělesnění hudby, kterou tato banda produkuje). Nicméně nový materiál se vydařil a svou kvalitou a pojetím se vrcholům tvorby přinejmenším blíží.

Freedom Call umístili na svou novou desku celkem 14 skladeb, přičemž stopáží se dostali lehce přes hodinu. Jestliže jsem v nedávné recenzi na Van Halen psal, že se američtí pánové příliš nevytáhli s délkou jednotlivých songů, tak ani v tomto případě nelze hovořit o nějakých extrémně dlouhých vyhrávkách, byť délkový průměr zde bude o něco větší. Ovšem Freedom Call úspěšně bodují něčím jiným než délkou a promakanými sóly. Jistě, není to úplně pro každého a není to hudba, u které by se člověk rozplýval nad hudební genialitou tvůrců. Ale je to hudba, která – pokud jste naladěni na správnou vlnu – vlévá do žil optimismus a rozjasňuje pošmourný den. A přesně toho si já cením. Někdy mám náladu zalézt do ulity a poslouchat depresivní black metal, jindy mám náladu radovat se ze života. A to je chvíle na něco, jako jsou Freedom Call.

Když sáhnu po novém albu, dostane se mi vrchovatou měrou přesně toho, co od kapely čekám. Od první vteřiny úvodní “Age of the Phoenix” se skáče rovnýma nohama na věc a slibná úroveň se pak víceméně drží po celou dobu trvání. Poměrně specifický hlas Chrise Baye, vzletné “generické” melodie a nezaměnitelné sborové refrény, to jsou tradiční devízy Freedom Call, o které nás rozhodně neošidili. Pro někoho vlezlý a nepříjemný “přeslazený” optimismus, pro jiné záruka kvality a užití si poslechu.

S novým albem se objevuje ještě jeden prvek – taková “neúcta” k sobě sama a jakési “sebeparodování”. Trochu bych to přirovnal k Edguy od časů “Rocket Ride”, ovšem s tím, že to ještě nedošlo do stádia viditelné degenerace a úpadku jako u Tobiasovy party. Je to zatím bláznivé právě tak akorát. Vidět je to zejména na klipovce “Hero on Video” nebo na rozhlasovém úvodu desátého songu “Rockin’ Radio”. Někteří vyčítají odklon od power metalu a zabřednutí do vod “obyčejného” hard rocku v některých pasážích (asi nejmarkantněji je to vidět na “Rockin’ Radio”), ale na to můžu říct jen: “No a co, když je to dobré?” Poslouchám hudbu kvůli hudbě, ne kvůli žánru. Navíc na hard rocku nevidím vůbec nic špatného…

Za vrchol alba bych označil osmou “Valley of Kingdom”, především díky refrénu, který je skutečným ztělesněním všeho dobrého, co jsem o Freedom Call napsal. Jednoduchý, ale majestátní a prostě skvělý. Možná bych ho trošku zpomalil, pak by to třeba vyniklo ještě víc, ale člověk zkrátka nemůže mít všechno. Povedená je i poněkud pomalejší “Eternity” a závěrečná “Power & Glory”. Jinak lze sáhnout prakticky po kterékoliv skladbě, skoro každá snese srovnání se standardem Freedom Call. Snad jen “Sun in the Dark” a hlavně “Killer Gear” trochu vybočují – neřekl bych, že jsou “špatné”, ale spíš “jiné”, takové více do stylu Gamma Ray laděné, což pochopitelně není chyba, ale prostě je to trošku někde jinde. Asi není náhoda, že “Killer Gear” svorně zmiňují a chválí oba mí redakční kolegové, kteří jinak album strhali.

S hodnocením 8 z 10 by se snad mohlo zdát, že se vzdor předchozím slovům samé chvály držím stále poněkud při zemi, nicméně jednak není 8 vůbec tak málo a druhak se zase přes všechno výše řečené nedá říct, že by šlo o úplného “bořiče hitparád” nebo album, které by mělo změnit vaše chápání metalové hudby. Celkově jsem ale s dílem více než spokojen.

Odhaduju, že zhruba polovina čtenářů v této chvíli nevěřícně kroutí hlavou a pochybuje o mé příčetnosti. Ale psal jsem to už v samotném úvodu – tuhle kapelu můžete buďto milovat, anebo nesnášet. Rozdílné pohledy na věc se celkem ilustrativně odráží i v hodnocení ostatních redaktorů, přičemž já osobně se samozřejmě hrdě hlásím do prvního tábora. Před případným poslechem by si měl každý sám za sebe upřímně odpovědět na otázku, do které skupiny by se zařadil on (ona, ono…) Pokud spadáte do první, nevidím důvod, proč byste během poslechu neměli propadat touze křepčit nadšením. Pokud se považujete za příslušníka druhého názorového proudu, tak asi nemá cenu “Land of the Crimson Dawn” zkoušet ani náznakem, protože se tam pro vás těžko něco najde. Pokud něco, tak bych vám doporučil spíše staré placky “Stairway to Fairyland” či “Eternity”, z nichž byste si snad přeci jen nějaký zážitek odnést mohli.

Freedom Call - Land of the Crimson Dawn

Další názory:

Své hodnocení bych začal otázkou – za co si “Land of the Crimson Dawn” zaslouží 4/10? A samozřejmě vám ihned dám i odpověď – za to, za co Freedom Call jejich příznivci obdivují – za ten jejich nekonečný optimismus. Nechápejte mě zle, já zvládnu poslouchat úplně cokoliv napříč žánry, ne, že bych musel mít jen nějaké depresivní zlo, jinak nejsem spokojený, potřebuji ovšem kvalitu – to je mé nejpřísnější kritérium. A to u Freedom Call neslyším ani náznakem. Ten bezbřehý optimismus je totiž v jejich podání nejen otravný, ale přímo odpudivý až nechutný, nemohu si pomoct. Těžko se to popisuje, ale opravdu je to podle mě tak veselé, až se člověku chce jít se vyblít někam za roh. A když se občas objeví nějakých pár poslouchatelných vteřin, zní mi to jako bohapustá vykrádačka Gamma Ray. Jediný světlejší bod vidím v deváté “Killer Gear”, u níž snad jako u jediné nemá člověk chuť spáchat harakiri, aby to už nemusel poslouchat, ale jinak je to naprostá bída, jejíž korunou singlovka “Hero on Video”, což je absolutní hnůj nejvyššího kalibru (ne však jediný, už prvních pár vteřin úvodní “Age of the Phoenix” jsou lidově řečeno “na grc” – a to bych mohl v dalších příkladech bez problémů pokračovat). Nemá cenu na to dál kydat hnůj (jak jsem již řekl – je ho tam dost samo o sobě), protože ti, kteří Freedom Call mají rádi, si nade mnou odplivnou (podobně jako já nad muzikou kapely), a těm, kteří je neposlouchají, to stejně bude úplně jedno. Proto jen dodám, že mnohem lépe než tisíc dalších slov popisuje můj názor na “Land of the Crimson Dawn” následující video: http://www.youtube.com/watch?v=PvP2ehmq2wo
H.

Předchozí počiny Freedom Call neznám, ale “Land of the Crimson Dawn” je něco skutečně extrémního. Jak to nejlépe přiblížit… Asi nejtrefnější bude představit si album jako obrovský dort, který je ze sedmdesáti procent tvořen absolutně nechutně přeslazeným marcipánem, celou čtvrtinu hmoty zabírá plesnivá marmeláda a těch zbylých pět procent připadá na chutné kuličky, plné alkoholu, které zdobí horní patro. A teď si představte, že ten dort máte celý sníst. Je vám z toho blivno? Bingo, už asi víte, jak se posluchač starší šesti let musí cítit při poslechu! Analogii s dortem jsem ale nepoužil náhodou – stejně jako v případě pochutiny totiž i nezanedbatelná část dílčích surovin alba není až tak úplně zavrženíhodná. Smrtící je však poměr, ve kterém jsou ingredience namíchány. Suma sumárum, jedna opravdu dobrá skladba (“Killer Gear” – a pak že to nejde…), jedna, kterou jsem nakonec vzal na milost (“Eternity” – tady se to všechno podařilo vybalancovat ku prospěchu věci) a pak zničující záplava nekonečně naivních melodií, tisíckrát slyšených a k zblití sluníčkových pasáží a vůbec patosu toho nejhrubšího zrna. Z textů jsem několikrát zaslechl slovo “party”, ale na tuhle party plnou barevných balonků a lahví rychlých špuntů mě nikdy nikdo nedostane, pokud budu jen trochu při smyslech. Pokud nejste předškolní dítě, senilní stařec nebo masochista – ruce pryč…
Ježura

Freedom Call - Land of the Crimson Dawn

Tyhle německé power/speed metalisty jsem kdysi pradávno poslouchal denně a zcela určitě bych je tehdy zařadil mezi své nejoblíbenější kapely. Jenomže člověk se vyvíjí, kdežto Freedom Call zůstali stát na místě a předhazují svým fandům již sedmou řadovou desku s veselejší variací na “Keepery” od Hellowen. Tím nechci říct, že je to špatně nebo že bych snad od nové řadovky “Land of the Crimson Dawn” čekal něco nového, jen už jsem se tohohle trošku přejedl a k podobným albům sáhnu spíše z nostalgie či zvědavosti než nějakého fanouškovského očekávání. Myslím si, že zcela objektivně můžu označit nové album za jedno z těch povedenějších v diskografii skupiny. Po minulém, ne moc povedeném “Legend of the Shadowking”, které jsem ani nevydržel do konce, jsou Freedom Call zpět s povedenou deskou s řadou melodických, pro mě opět chytlavých písní s povedenými refrény. Ze všech bych rád vyzvednul především skvělou “Back into the Land of Light” (tu z hlavy jen tak nedostanu), dále pak “Terra Liberty” či “Eternity”. Prostřední část alba, zhruba od šesté “Sun in the Dark” po osmou “Valley of Kingdom” je sice slabší, ovšem zachraňuje to povedený konec desky. “Land of the Crimson Dawn” hezky odsýpá a pěkně se poslouchá, takže určitě doporučuji k poslechu nejen fandům žánru, ale i všem ostatním, kteří hledají pohodové, veselou náladou nasáklé metalové album.
Kaša

Reporty

Edguy, Kottak

Napsat komentář
Edguy, Kottak
Datum: 6.10.2011
Místo: Praha, KC Vltavská
Účinkující: Edguy, Kottak

Já se vlastně nerozhodla jet na pražský koncert skupiny Edguy, já k tomu byla násilně přinucena. Dnes mohu říci, že naštěstí. Ale předtím se mi zdálo trochu jako horor vybrat si ze spousty jmen, na která jsem si mohla ukázat jen prstem a jet, právě tuhle kapelu. Jenže cesty a vliv páně Sammetova jsou občas méně či více nevyzpytatelné, a tak když se moje kamarádka, náruživá fanynka, dovtípila téhle akce, jako bych neměla už co rozhodovat. Nátlak byl větší, než mohl obyčejný člověk jako já zvládnout. No, to, co přišlo potom, bylo taky peklo, ale měla jsem jistotu, že se to 6. 10. alespoň trochu uklidní. Peklo hlavně proto, že pan Tobias se nám nachladil a zrušil předtím pár koncertů. Sečteno a podtrženo, do KC Vltavská jsem vstupovala s pesimismem už ze začátku. Dalším důvodem bylo, že tahle hala je známá pro svojí úžasnou atmosféru, kterou doplňuje “dušení a pečení” obecenstva zaživa a ani Tobi si to nenechal pro sebe a několikrát tomu věnoval jeden za svých vtipů. No, alespoň se z té nemoci pořádně vypotil.

Musím se přiznat, že o předkapele jsem se něco dozvěděla až potom, co jsem večer před koncertem začala “googlovat”, ale na to, co přišlo po příchodu celé partičky Kottak, mě nemohly připravit ani fotky, ani těch pár informací, co jsem nacpala a nadupala do mozku. Měla jsem pocit, že jsem se ocitla v pravěku. Je to docela tvrdé přirovnání a starší se mnou nemusí souhlasit, ale byl to přece jen první pocit, v hlavě se mi vybavilo něco s “glamem” a já nevím ještě čím a přišlo mi to, jak kdybych se vrátila v čase. Potom, co dohráli první písničku, se mi ovšem začali dostávat pod kůži. Přece jen, jak Kottak, tak Egduy mají hodně společného. Jedním z těch společných rysů je to, že ve svém čele mají silnou osobnost se značně neotřelým humorem. James Kottak jednoduše není jen výborný bubeník, ale i velice dobrý zpěvák a showman jak se patří. Není snad ani možno si zapamatovat všechny jeho hlášky na úkor Sammeta a jeho kumpánů. V jednom okamžiku se mu povedlo rozesmát celý sál, když si od jedné šílené fanynky vzal zaječí uši, které měli být ukázkou praštěného přístupu většiny přítomných dam a měli znázorňovat klip “Superheroes” (ve kterém, jak hodně lidí ví, členové Edguy střílí nevinné modelky v podobě králíčků), nasadil si je na hlavu a pokračoval ve své zběsilé jízdě další písní. Při jeho energickém poskakování sice vydržely na svém místě asi tak tři sekundy, ale i to byl úspěch. Jako by měly za úkol připravit nás na to, co přijde. Vyhecovat nás už dopředu. A svůj úkol splnily na sto procent. Předtím jsem neznala ani název jejich nového alba, dnes bych se na ně jela podívat znovu.

Ale jak už jsem řekla, Kottak nás měli důmyslně připravit na to, co přijde. Když jsem Tobiase Sammeta uviděla a zjistila, že žádná “šaškovinka” na začátek nebude, žádné jeho poskakovaní, že přišel trochu bez energie, začala jsem se děsit. Bylo poznat, že nebyl ve své kůži a písničku “Nobody’s Hero” začal trochu nejistě a na jeho hlasu, i přesto, že byl po většinu večera čistý, to bylo znát. Neměl tendenci se hnát do obrovských výšek a ničeho, co by nebyl schopen ukočírovat. Nikdy nám to ale nedal pocítit tak moc, abychom začali pochybovat, jestli je nebo není profesionál. On prostě je, a jestli snad jeho hlas nemoc trochu oslabila, mysl zůstala čistá.

Vždycky bychom se mohli dohadovat o tom, zda jsou Tobiasovy vtipy trapné či trefné. Musím se přiznat, že tenhle typ humoru mi sedí, něco mezi sarkazmem, výsměchem a trefnou poznámkou, to je přesně to, co často dávám okoušet lidem okolo mě. A jsem odhodlaná tvrdit, že tohle není Sammetova póza, to je jen projevování jeho talentu v praxi a tam, kde to více méně nikoho nebolí a ještě mu to dělá image. A tak když prohlásil pro mě památné věty jako “Hele, mám to mokrý…. Ne to, co myslíte, to sluchátko…” a začal si ukazovat na ucho, málem jsem pukla smíchy. Někomu to může přijít prvoplánové, ale přinejmenším to má svůj účinek na chod celé show.

Tobias také děkoval za to, jak moc je deska v České republice úspěšná, ale upřímně, mě by zajímalo, kde není. Člověk sice čte dost špatných recenzí na “Age of the Joker“, ale to málokdy odpovídá realitě a deska má určitě úspěšnost víc než dobrou. Takže proč by ho to netěšilo. Pak se vyslovil o tom, jak má rád Českou republiku, a to už si skeptici jako já nejspíš říkali, že to říká o každé zemi. Už už jsem čekala klišé, že má rád české pivo, když v tom začal něco žvanit o tom, že jeden z kapely ztratil panictví a myslím si, že jsem nebyla jediná, komu to v hlavě začalo “šrotovat”. Mluvil o Dirkovi a celou dobu tak vážně, že to bylo krásný a že se k sobě hodili a pak na konec, už svým šíleným tónem, dodal, že tím vyvoleným byl Felix. Další důvod, proč nechápat, kam na tyhle hlouposti chodí. Dirk reagoval úšklebkem.

Takže se v polovině večera, někde po slavné písni “Robin Hood“, potvrdilo to, co jsem si myslela. Že ostatní členové kapely nejsou taková kulisa, jak si zvláštně fanynky rády myslí. Není to jen jeden šašek na pódiu, ale jsou hned čtyři, o Felixovi, čili bubeníkovi, se nebavím, útoky alter ega Tobiase na něj jasně svědčí o tom, že je jediné normální introvertní stvoření v téhle pětici ztroskotanců. Ovšem upřímně, neznám nikoho, kdo by se dobrovolně nechal pranýřovat, aniž by mu z toho něco plynulo. A Edguy, to je benefit sám o sobě. Ne, jsou na koncertě mnohem komplexnější, než by se mohlo zdát. Protože dobrá kapela se pozná nejen svojí tvorbou, ale i svým chováním na pódiu. Další věcí, kterou nemohou opomenout.

Setlist Edguy:
01. Nobody’s Hero
02. The Arcane Guild
03. Tears of a Mandrake
04. Pandora’s Box
05. Rock of Cashel
06. Lavatory Love Machine
07. Behind the Gates to Midnight World
08. Superheroes
09. Robin Hood
[drum solo]
10. Ministry of Saints
11. Vain Glory Opera
– – – – –
12. Land of the Miracle
13. King of Fools

Moje kámoška se nejvíc těšila na “Superheroes“. Ještě jsem ji neviděla ve větším afektu, čekala jsem, až dostane infarkt. Co s tou písničkou fanynky mají, nevím, ale určitě i někdo méně zblázněný musí uznat, že je jednou z nejlepších, ne-li tou nejlepší v celé tvorbě. Pro mě osobně ji převyšuje akorát “Ministry of Saints” a ta zazněla také. A přidejte si k tomu “Lavatory Love Machine” a máte namíchaný koktejl, po kterém ti, co ještě pochybovali, přestali. Protože o Tobískovi se přece nepochybuje.

A pak už se nejspíš začali potit i neživé věci, protože v sále začalo být opravdu na omdlení. Tobias ovšem zase předvedl, že publikum umí udržet v napětí, i když už i jemu samotnému dochází síly. Opět zažertoval. Chytnul plechovku piva a začal vyprávět o tom, že se to pivo do sebe jednoduše kopne, aby chránil neobnovitelné zdroje, když už se o nich tak mluví. Že tam nezůstane ani jedna kapka. Tobias není jen zpěvák, je bavič a herec, protože ta plechovka byla jeho hereckým kolegou při improvizaci. A jeho hra se bohužel pomalu chýlila ke konci.

V důsledku to byla smršť, která si vyžádala pár písniček jako přídavek. Byla to smršť, která je možná podle měřítek Edguy naprosto normální. Otázka je to, jestli chceme nadstandard považovat v jejich případě za standard nebo ne. Protože posuzovat a kritizovat vysoce promyšlenou zábavu a naučené prostředky je možná i zbytečné.

Recenze

Van Canto – Break the Silence

Komentáře: 2
Van Canto - Break the Silence
Země: Německo
Žánr: a capella power metal
Datum vydání: 23.9.2011
Label: Napalm Records

Tracklist:
01. If I Die in Battle
02. The Seller of Souls
03. Primo Victoria [Sabaton cover]
04. Dangers in My Head
05. Black Wings of Hate
06. Bed of Nails [Alice Cooper cover]
07. Spelled in Waters
08. Neuer Wind
09. The Higher Flight
10. Master of the Wind [Manowar cover]
11. Betrayed [bonus]
12. Bad to the Bone [Running Wild cover; bonus]
13. A Storm to Come [bonus; z projektu peer-returns.com]

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
Ellrohir – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jeden ze členů Van Canto, Stefan, v rozhovoru pro francouzský rockový magazín prohlásil asi toto: “Kdybychom se dříve zeptali sta lidí na jejich názor na projekt, který jsme chtěli zkusit, sto jedna by odpovědělo, že to nebude fungovat.” Teď už to není jen projekt, nýbrž rovnoprávná kapela, která v září vydala svoje čtvrté album s názvem “Break the Silence” a prolomila tak nejen ticho, ale zrodila i novou vlnu diskuse, která je technicky o ničem a o všem zároveň. Jako by šlo o samotné základy a myšlenky metalu a zároveň nekráčelo o nic míň než bandu zpívajících “šašků”. A tak se nám vynořuje jedna otázka: že by přeci jen ten “hloupý” a capella metal mohl žít?

Už předchozí “Tribe of Force” bylo znakem toho, že tahle šestice nám má co říct a že dokáže vytvořit něco, co se dá nazývat plnohodnotným cédéčkem kapely a ne jen shlukem dobrých písniček a coverů, jak tomu bylo u předcházejících. A nové album je takovým volným navázáním, ale zároveň se značně odlišuje v detailech. V detailech, kterých si všimnete, už když tu placku poprvé vložíte do přehrávače. Van Canto nejsou zbytečně agresivní a nejsou ani zbytečně přítulní. Van Canto jsou Van Canto. Je hřích je s kýmkoliv srovnávat. Oni jsou originál, i když uznávám, že pro někoho může být jejich neotřelost moc. Já jsem ovšem duše značně volnomyšlenkářská, zavřu oči, poslouchám, a jak se říká, všechny věci prověří jen čas.

Písně na “Break the Silence” mají všechny něco společného. Van Canto si chtě nechtě potrpí trochu na okázalost, a to nejen hudebně, ale i textově. Žádné uplakané dojáky, ale “pohledy do budoucnosti”. Vždyť ono to začíná už tím, jak hrdinně chtějí umřít v bitvě. Pravda, ze začátku nás o tom přesvědčují trochu nerozhodně, ale zato velice elegantně. Vlastně koho by taková dáma, jako je Inga, nakonec nepřesvědčila? Tahle píseň by mohla charakterizovat další pohled na Van Canto, protože pokud jste si mysleli, že už to “rakka takka” znáte, tak jste se možná pletli.

Možná jste se ostatně pletli i v jiných věcech. Jeden můj kamarád mi totiž řekl, že Van Canto jsou snadno pochopitelní a že je to stále o tom samém. Dobře, dám ruku do ohně za každého, kdo mi dokáže vysvětlit rozumně pravý záměr “hitovky” “The Seller of Souls” slovo od slova. Asi to nebude tak jednoduché, jak by se zdálo. Texty spotřebovaly značnou řádku textařovy výřečnosti.

Podívejme se ještě na ty prokleté covery, které je tak proslavily. Moje učitelka hudební výchovy vždy tvrdila, že hlas je ten nejkrásnější hudební nástroj, že jako jediný vyjadřuje přímo pocity. To je to, co mě přesvědčilo o tom, že Sabaton jsou sice dobří hoši, ale vancanťácké “Primo Victoria” mi sedí více. Jde o to, zda spíš vidíte slavné plány, nebo muže, kteří za nimi stojí. Van Canto jsou prostě více živoucí.

A celou řadu vítězství, jako jsou nepochybně i “Black Wings of Hate” a “The Higher Flight“, kazí jen dva songy. U prvního se ptám, jestli nebylo moc brzo si tak důvěřovat a přidat píseň ve svém rodném jazyce, protože mně se zdá, že by “Neuer Wind” přece jen seděl anglický kabátek a němčina se trochu s celou skladbou bije. Dalším pochybně slabým místem je “Master of the Wind“. Nerada slyším stesk a ještě méně ráda slyším piano. Jako by nevěděli, co s aranžmá, a snížili se k takové hlouposti, jako jsou bílé a černé klávesy. Když už, tak už, jak se říká v naší rodině. Klavír tomu celému dodává víc sentimentality, než si cover zaslouží.

Jinak je však album “Break the Silence” koncertem pro moje chuťové buňky. Ohromuje mě svým sebevědomím a mírnou rafinovaností. Samozřejmě chápu, že ne všichni se mnou musí souhlasit a že ne všichni dokážou pojmout dvojsmysly, které obsahuje. Někoho to prostě nebaví. Když už si ho neposlechnete jako fanoušci, zkuste ho aspoň jako raritu. A pak si na něj plivejte, jak je libo, protože myslím, že Van Canto nejde jen tak uznávat, jen milovat nebo nenávidět jako osinu v zadnici.

P.S.: Malý vzkaz k hodnocení redakce. Jediná “hysterie”, kterou Van Canto vyvolávají, nepochází ze songu “Primo Victoria”, ale z davu fanoušků na jejich koncertech.

Další názory:

“Hystery’s written today.” Tohle skutečně zazní během coveru “Primo Victoria” – zpěvák Sly si taky úplně netyká s anglickou výslovností… Každopádně toto kouzlo nechtěného dle mého docela vystihuje situaci kolem téhle “kapely”. Já když Van Canto slyšel poprvé, což už bude nějakou chvilku, tak jsem jimi byl unešen a nechápal jsem, jak je může někdo z “metalových harcovníků” kritizovat. Jenže Van Canto je třeba dávkovat opatrně a v malém, jakmile má člověk to “rakataka dum dum” poslouchat déle, nadšení opadne. Bohužel jejich obliba roste, tím pádem se objem toho, co od nich člověk slyší, spíš zvětšuje. A u mě to jde na úkor kvality a oblíbenosti. Navíc si myslím, že songům, jejichž jsou přímo autory (i když se asi proslulejší stali díky všemožným coverům), by mnohem víc slušel “klasický” power metalový kabátek, ať už to je třeba starší “Speed of Light” nebo z aktuální desky “If I Die in Battle“. Nemůžu taky opomenout a ve svém hodnocení nezohlednit, že některé tracky z nové desky jsou vyloženě špatné už po stránce autorské…
Ellrohir

Reporty

Van Canto, Tristania, Serenity

Napsat komentář
Van Canto, Tristania, Serenity
Datum: 28.2.2015
Místo: Praha, Nová Chmelnice
Účinkující: Amberian Dawn, Serenity, Tristania, Van Canto, Xandria

Řeknu to na rovinu: kdybych se měsíc před tímto festivalem nedozvěděla, že poměrně nová skupina bývalé zpěvačky After Forever, Floor Jansen, ReVamp, nepřijede kvůli jakémusi pěveckému “vyhoření”, nebo co že to bylo uvedeno v důvodu, tenhle report ani nemusel vzniknout. Možná, že je to směšné, ale nakonec mě k navštívení KC Zahrady donutila právě “neznámá” skupina, která je nahradila, a to Serenity. Od června, kdy jsem je viděla poprvé na jiném festivalu, mi stále zněli (a znějí) v uších díky své a pro mě tak jedinečné historické nátuře. Díky bohu za tuhle náhodu.

Samotné předzvěsti festivalu s sebou nesly “obstrukce”, jako kdyby se jednalo nejméně o příjezd amerického prezidenta. Dvakrát se měnilo místo konání a jednou, jak už jsem řekla, samotná kapela. Nakonec, ještěže já chodím vždycky všude včas, protože začátky akcí jsou nestálé jak letní deště. Po nervydrásajícím čekání jsem záviděla všem, co si mohli dát něco jiného než limonádu, kterou mi s úsměvem podal můj otec. Ale abych se zbytečně nezaplétala hned na začátku do hloupostí, které vlastně ani nejsou podstatné, přejděme rovnou k věci.

Když začalo znít intro a na pódiu se objevili Amberian Dawn, byly moje pocity značně rozporuplné. Nejsou mými oblíbenci, i když jejich tvorbu znám docela dobře, jde hlavně o hlas zpěvačky Heidi Parviainen, který mi připadá jako zvuk řezačky na sklo. Ano, chápu, že v tom je ten výkon, ale já přece jen asi nejsem ten typ na stoprocentní docenění celého Heidina rejstříku a jejích ozdůbek. Navíc něco jiného je CD a něco jiného je koncert, který si pak více méně žádá, aby si posluchač našel dobré místo, i když malé zdržení celého programu bylo právě díky tomu, aby zvuk byl kvalitní, a také byl. Zpěvačka pro mě vytvářela dojem vhodného doplňku jinak silné sestavy. Vhodného doplňku také proto, že jsem jí nerozuměla ani slovo z textů. Což je pro mě osobně další problém. Další mínus, které jsem si zapsala do podvědomí, se sice netýká hudby, ale podle mě je stejně důležité, a leželo v nulové komunikaci s publikem. Jako by snad všechno bylo tak obtížné, že bylo nutné se soustředit jen na samotnou hudbu. Dobře, ale opět opakuji, že koncert je mnohem víc než CD. Abych Amberian Dawn nespílala tak moc, bylo pár věcí, které se mi zalíbily. Třeba oba dva kytaristi byli skvělí.

Další skupinou, které jsem se bála ještě víc než té předchozí, byla Xandria. Ovšem jaké bylo mé překvapení, když jsem viděla na pódiu k mikrofonu přistupovat jinou tvář. Ano, opět jsem nebyla tak zainteresovaná v aktuální sestavě či počinech kapely. Musím říct, že pro mě to byla změna k lepšímu ve všech ohledech. Pěkný úsměv, příjemný pozdrav a následná první píseň mě přesvědčily, že se blýská na lepší časy, a to nejen tuhle noc. Ráda bych zmínila písničku “Valentine”, která je z nadcházejícího alba, a hráli ji jako takovou ochutnávku toho, na co se máme všichni těšit, a myslím si, že je toho dost. Poslední dobou se mění tvář velké části z “gotických” kapel a Xandria asi nezůstane ušetřena. Manuela Kraller zároveň dokázala, že dokáže improvizovat a že dokáže komunikovat s publikem. Donutit ochladlé lidi (nakonec jsem pochopila, že většina z nás čekala na Van Canto) alespoň k minimální symbióze, byl zázrak. A jí se to povedlo, potěšila tedy nejen fanoušky, ale i ostatní.

O přestávce se vynořila ze zákulisí holohlavá postava s tvrdě řezanými rysy, Ross z Van Canto. Ptá se nás, jak se těšíme na Serenity a všichni začnou řvát jméno jeho kapely. No, doufala jsem, že to nesníží sebevědomí mým oblíbencům, ale nestalo se.

K Serenity bychom mohli být skeptičtí a taky jsem pár takových ohlasů slyšela. Dokonce jsem četla, že zpěvák působil jako pěst na oko. No, to je možná chlapský pohled, anebo to možná bylo tím, že tato skupina opravdu nemá nějakou divu nastálo ve svém lůnu. Chápu, že vybrat je jako záskok na festival, který je vlastně female-fronted bylo docela faux pas, ale to přece nemůže odradit, ne? Georg Neuhauser není jen mladý muž ostřihaný na ježka, je to zpěvák, poměrně dobrý zpěvák, na kterém je z mého pohledu nejzajímavější to, že má svoje naprosté osobní kouzlo (hlavně to jeho naklánění se nad fanoušky a podávání rukou). Ano, asi půjde hlavně o dámy, protože dámy si více potrpí na procítěné písně a to je jeho doména.

Navíc Serenity musíte chápat. (Malá vložka: Georg vystudoval historii, a tak každá píseň na novém albu je věnovaná určité postavě dějin. Hned na začátku jsme se mohli plavit se Sirem Francisem Drakem v songu “New Horizons”. Pro někoho, kdo má rád historii, to má mnohem větší opodstatnění.) Ženský doprovod se ale přece jen našel, byla jím Francouzka Clémentine Delauney (Whyzdom), a zazpívali si spolu hned dva duety “Fairytales” a “Serenade of Flames”. Upřímně výkon u první písničky byl rozporuplný z toho důvodu, že mi to občas nepřišlo jako duet, ale jako přizvukovaní zpěvačky. Byla nejslabší, kterou jsme za celý večer slyšeli. Kontrast mezi Georgem a Clémentine byl vidět i u druhé skladby, i když už nebyl tak silný. Hlavní plus této skupiny se ovšem projevuje úplně nenápadně – vokály. Protože i ostatní členové kapely umí dobře zpívat, a když to sladí dohromady, zní to více než uspokojivě. Bohužel tentokrát kytaristu Tomase nahradil Chris z Visions of Atlantis, takže se to projevilo nejen na této přednosti, ale i celém zvuku kapely. Ta kytara byla “ostřejší a tvrdší”, než by podle mě měla být. Ale zaujatost je hlavní nevýhoda fanouška.

Další čekání bylo delší, než se zdálo. Hlavně proto, že přede mnou a mojí kámoškou se už hecovali němečtí fanoušci Van Canto. Řvali jako pominutí a pomalu mě začínali přesvědčovat, že tohle bude zážitek večera. Divila jsem se, že nepřišli o hlasivky při “Rakka Takka”, které střídavě doplňoval ještě další hlouček do hesla: “Rakka Takka Motherfucker”. No, co si o tomhle má počestná dívka myslet. Popravdě? To heslo je tak chytlavé, že jsme ho začali řvát s nimi. Počali uklízet přední bicí a klávesy. A pak se opět zjevil Ross, opět se usmíval od ucha k uchu a začal pokládat klasické otázky typu jak se máme a jak se těšíme. V tu chvíli jsem pochopila, že u Van Canto to bude úplně jiné, že oni umí pracovat s lidmi, a to je síla, která se počítá. Ross byl velice bezprostřední a asi ho potěšilo, že si s ním jeden pán pohovořil německy.

Samotný příchod kapely byl ohraničen velkým řevem. Už při písničce “The Seller of Souls” jsem si uvědomila, že není nutno pochybovat o jejich kvalitách. Tahle skupina ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout. Každý člen je dokonalý charakter nejen perfektním zpěvem, ale i vizuálně. Hlavní “pár” složený ze Slye a Ingy je jen pomyslnou špičkou ledovce. Ti dva jsou jako oheň a voda a v téhle písni obzvlášť. Jen je těžké určit, kdo je kdo. Fotogenický a “živočišný” Sly (a to i barvou hlasu) toho asi moc nenamluví, zato výrazy v obličeji má vždy výmluvné a létá po podiu přesně, jako se jeho polohy mění v písních. I když by se Inga mohla zdát v objetí pěti mužů trochu nepatřičná, opak je pravdou. Její způsob oblékaní (přece jen hledím na celou estetiku) opět přímo koresponduje s jejím hlasem. Je to dáma. A druhý song “Wishmaster” to jen potvrzuje. Ona si s Tarjou opravdu nezadá a bere písničku po svém. A tak je možná víc “holčičkovský” Ilke, který občas vypadá jak malý kluk, ale rozhodně tak nezní. Za ty dva ukecané tak chtě nechtě museli být Stefan (basovka a známé rakka takka) a už dříve zmíněný Ross (hlas kytary). Stefan mluvil o malinko víc, dělal vtipy, hecoval a dodával, že jako “a cappela” musí mezi každou písničkou pít. No, dokážete si představit ten řev. Ještě větší nastal, když sám vyzval, abychom řvali, pak konstatoval, že to nebylo dostatečné a znovu k nám nastražil ucho. Když jsme zařvali podruhé víc, ucukl a zařval něco ve smyslu: “Vždyť budu hluchý.” Říkám, co hlas, to charakter a možná, že tím je to krásnější, nejsou to jen struny. Tahle kapela by se rozhodně neobešla ani bez dobrého bubeníka, kterým Bastian rozhodně je a dokazuje to v každé písni. Takže dá se najít nějaká chybička? Nemůžu v tomhle případě sloužit, protože stále mám v paměti poslední skladbu, cover od Iron Maiden, “Fear of the Dark”. Tenhle song je tak kultovní a zná ho spousta lidí, i po stránce textu, že se občas zdálo, že zpíváme víc my než kapela. Ross prostě natáhl mikrofon a začal se smát. Když se ukláněli, tak se všichni smáli, děkovali, ale tohle bylo ještě víc. Celé publikum je neuvěřitelně překvapilo a vypadá to, že zde rozhodně nejsou naposledy.

Jít po takové smršti bych nepřála ani nepříteli, natož Tristanii. Tahle kapela není mé gusto, přesto jsem si pár písní mezitím, co všichni zmizeli, poslechla. (Čímž jsem asi zmeškala možnost mít podepsané Van Canto.) Bylo by nespravedlivé, kdybych k nim říkala nějak extrémně moc, protože jsem je neslyšela celé, ale myslím si, že zpěvačka na to, jak je nalíčená, není hlasově žádná černá perla. Nelíbí se mi ani na CD. I když pro fanoušky určitě odvedli také perfektní práci a to je přece nejdůležitější.

Shrnuto a podtrženo, Van Canto všechny převálcovali. Nejenže jsou o třídu lepšími zpěváky, což se dá očekávat. Oni jsou šoumeni a to se počítá ještě víc. Pro mě by hned za nimi byla Xandria, protože mě mile překvapila, ale to už by opravdu bylo jen o vkusu. No, k Serenity se vyjadřovat jako velká fanynka nechci, to nechám na vás. Amberian Dawn zní z mého pohledu lépe na CD a Tristania, i když byla v těžké pozici, obstála jen se šrámy.

Recenze

Edguy – Age of the Joker

Komentáře: 3
Edguy - Age of the Joker
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 26.8.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Robin Hood
02. Nobody’s Hero
03. Rock of Cashel
04. Pandora’s Box
05. Breathe
06. Two Out of Seven
07. Faces in the Darkness
08. The Arcane Guild
09. Fire on the Downline
10. Behind the Gates to Midnight World
11. Every Night without You

Hodnocení:
nK_! – 6/10
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Je hrozné, jak ten čas letí. Deset let po největším teroristickém útoku na americkou půdu, chvíli před zvolením nového prezidenta naší maličké republiky a úctyhodných devatenáct let od založení kapely Edguy. Tihle nestárnoucí blázni se vytasili s pokračováním poněkud vlažně přijatého “Tinnitus Sanctus” a na úvod musím bohužel konstatovat, že se od něj přespříliš nevzdálili.

Pravdou tedy zůstává, že banda okolo frontmana Tobiase Sammeta opět a už poněkolikáté nepřináší svým fanouškům nic výrazně nového. Zmíněný “Tinnitus Sanctus” před třemi roky vzbudil spíše rozpaky než nadšení a nebylo se čemu divit – Edguy tehdy kopírovali nejen sebe a v rámci žánru prakticky kdekoho, ale dokonce i sesterskou Avantasiu, což byl tenkrát průser do nebe volající. Novinka na tom není naštěstí tak hrozně, ale jak jsem napsal o pár řádků výše, žádná sláva to také není.

První (a možná i poslední) věcí, která posluchače praští při prvotním poslechu přes čumák, je zjištění, že se od posledně Edguy opět nikam neposunuli. Stejně naaranžované písničky, naprosto stejně (neříkám, že je to nutně absolutně špatně) znějící Tobiasův vokál a dokonce i podobné rozvrstvení jednotlivých kousků po celém albu. Rychlejší vál, nic moc klipovka, slaďák… každému dle jeho gusta. Některým formacím vůbec nevadí, že znějí pořád stejně (viz např. Motörhead), ale uskupení typu Edguy na tomhle vážně trpí, protože postupem času začíná kapánek nudit.

Naštěstí pro nás (a nakonec i samotnou kapelu) není album vyloženě nudné a několik vydařených (byť provařených) kousků se najde. Taková “Two Out of Seven”, až na drobnou a trapnou odchylku v refrénu, zní překvapivě dobře a líbí se mi i “The Arcane Guild”. Asi jsem sentimentální, ale “Every Night Without You” mi připomíná několik srdcových písniček a poslouchám ji z celého alba nejraději. No jo, hard metalista…

Titulka nazvaná “Robin Hood” vyšla zároveň i jako první singl zároveň s poměrně povedeným klipem. Inu, to je jediná věc, která se Edguy upřít v žádném případě nedá. Jsou zábavní a nebojí se ze sebe udělat pořádnou legraci, ať už se jedná o koncertní vystoupení nebo video. Stačí vzpomenout na starší “Superheroes” a moudří už vědí. “Robin Hood” jako takový určitě neurazí, ale slyšeli jsme už i lepší věci. “Nobody’s Hero” je taková klasická Edguy střednětempá vypalovačka se silným refrénem. “Rock of Cashel”, “Pandora’s Box” a “Breathe” mě krom refrénu u druhé zmiňované ničím neoslovily. O “Two Out of Seven” jsem se zmínil výše a “Faces in the Darkness” oplývají vskutku vynikajícím refrénem a podmanivou kytarovou linkou, za kterou jí patří zvláštní “umělecké” ocenění. Předposlední dva vály, “Fire on the Downline” a “Behind the Gates to Midnight World”, obvykle přecházím bez většího zájmu.

Inu, Edguy se opět úplně nepředvedli. Poměrně mě to mrzí, protože se jedná o jednu z mých srdcových kapel, za kterou bych ještě před několika lety strčil ruku do ohně jako důkaz sázky na jistotu. Leč časy se mění a pokud ani příště nepřijdou s koncepčně odlišnou deskou, která netěží z kdysi bývalé slávy, tak nevím nevím, jak se budou fanoušci tvářit. Přeci jen, tři dobře znějící písničky na celém albu nejsou nic extra a koneckonců i tu šestku dávám spíše z nostalgie. Uvidíme za dva týdny na koncertě, zda si u mě tihle chlapíci spraví reputaci.

Další názory:

Tak se mi zdá, že Sammetův recept na alba Edguy je v posledních letech neměnný – vezme pár typických elementů klasických žánrových kapel, splácá to nějak dohromady a všichni mu za to zatleskají, jaký že to není skvělý skladatel. Některé pasáže na novince “Age of the Joker” jsou už opravdu nápadně podobné předlohám, že to chvílemi až zavání vykrádačstvím. Kdo to neslyší, ten si při poslechu zapomněl nasadit uši. “Age of the Joker” je ve své podstatě sbírka všech heavy/power/hard rock klišé, která si jen dokážete představit, což by za jistých okolností nemusel být až tak obrovský problém, jenže Edguy nejsou ten případ. Nebudu vám zase tvrdit, že je to neposlouchatelné, protože to není pravda, naopak se to poslouchá v pohodě, jenom jsem prozatím neobjevil jediný důvod, proč to poslouchat vícekrát, když existují hudebně i mnohem lepší a hlavně originálnější spolky stejného žánru. Veškeré snahy o nějaké ozvláštnění dost dobře nefungují a spíše otravují, polohy v zajetém stylu rovněž člověka nevytrhnou. Zarytí příznivci se mnou jistě nebudou souhlasit, ale takhle to prostě podle mého názoru je… pouze lehký nadprůměr (a to ještě jenom proto, že mám zrovna dobrou náladu).
H.

Recenze

Powerwolf – Blood of the Saints

Napsat komentář
Powerwolf - Blood of the Saints
Země: Německo
Žánr: power metal
Datum vydání: 29.7.2011
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. Agnus dei
02. Sanctified with Dynamite
03. We Drink Your Blood
04. Murder at Midnight
05. All We Need Is Blood
06. Dead Boys Don’t Cry
07. Son of a Wolf
08. Night of the Werewolves
09. Phantom of the Funeral
10. Die, Die, Crucified
11. Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)

Hodnocení:
H. – 7/10
Ježura – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

Pokud by probíhalo hlasování o největší power metalovou raketu současnosti, Powerwolf by myslím vcelku s přehledem vyhráli. Před čtyřmi nebo pěti lety je ještě znal málokdo, ale jejich věhlas od té doby nepřetržitě kyne a fanouškovská základna neustále roste takřka geometrickou řadou, díky čemuž už by se jejich čtvrtá řadová deska “Blood of the Saints”, která aktuálně vyšla, dala bez problému označit jako očekávaná. Výjimkou není ani naše malá republika… ještě tak před dvěma lety byli u nás Powerwolf záležitostí spíše pro pár znalců, kteří scénu bedlivě sledují, kapela si však u nás udělala obrovskou reklamu koncerty na festivalech Metalfest v roce 2010 a Masters of Rock v roce letošním – takhle nějak vypadá nábor nových příznivců v doslovném významu. A to už se dostáváme do bodu, kdy lze naprosto krásně aplikovat mé oblíbené pořekadlo o kutí železa, dokud je ještě žhavé. Pořekadlo není zjevně cizí ani samotným Powerwolf, kteří tak na své power metalové kovadlině v pravidelném dvouletém odstupu ukuli novinku “Blood of the Saints”. Jestli jim ale ta jejich kovadlina zvoní stejně čistě jako v minulých letech, tím si až tak jistý nejsem…

Pro začátek si dejme trochu statistiky. Když vynecháme bonusový orchestrální disk “The Sacrilege Symphony (and Still the Orchestra Prays)”, jenž se objevil u limitované emise alba (což by mohla být zajímavá záležitost, jen co je pravda, avšak doposud jsem neměl tu čest), obsahuje samotná základní verze “Blood of the Saints” celkem jedenáct kousků. Jeden z nich je krátké instrumentální intro, tudíž jej nebudeme počítat. Tím pádem nám tu zbývá rovná desítka songů. Hned zkraje vám prozradím, že přesně polovina z nich, čili pět položek tracklistu, jsou opravdu výborné, chytlavé a vážně skvělé pecky. A ten zbytek? To je právě ten problém. Powerwolf se totiž dostali do bodu, kdy se na jejich album vkradla a pravá a nefalšovaná vata. A tou je právě onen zbytek…

Začněme tím pozitivnějším. Kromě již zmiňované intra “Agnus dei” otevírají “Blood of the Saints” dvě hitovky, které byly posluchačům předhozeny už dlouho před vydáním. “Sanctified with Dynamite” sice nepřináší do tvorby Powerwolf cokoliv nového, jedná se však o zábavnou a chytlavou pecku přesně v mantinelech, jaké si kapela sama sobě nastavila. Písnička by se mohla s klidem objevit i na posledním “Bible of the Beast” a člověk by ani nemrknul překvapením. Následující klipovka “We Drink Your Blood” je i přes nádherně klišé název minimálně o stupínek zajímavější záležitostí. Zaujme totiž velice pěknou klávesovou linkou, hezky “kostelní” atmoškou a v neposlední řadě skvělým výkonem rumunského pěvce Attily Dorna.

Do oné pětky těch výborných válů, jak jsem se zmiňoval výše, řadím ještě “All We Need Is Blood”, jež sice začíná skoro jako nějaká koleda, ale velice rychle se rozjede do hodně rozverného kousku s naprosto kouzelnou anglickou výslovností (smích). Zejména doporučuji věnovat pozornost verši “First we take your soul, then we lose control” okolo jedné a tři čtvrtě minuty – to má prostě koule. “Son of a Wolf” je oproti tomu až překvapivě laděná spíše do hard rocku a vládne mocným refrénem. Poslední výbornou – a možná tou úplně nejlepší položkou – tracklistu “Blood of the Saints” je dle mého názoru excelentní a energická “Night of the Werewolves”, která představuje Powerwolf v tom nejlepším možném světle.

Zbylá pětice písniček už jde s úrovní o poznání níž. Ne, že by to byl nějaký humus, poslouchá se to stále bez problému, ale na rozdíl od výše uvedených už to člověku nic moc nedává, jen to jím tak prolétne. Ještě taková “Murder at Midnight” je docela dobrá – zejména díky skvělému rozjezdu (jak zmiňuje kolega pode mnou, inspiraci Iron Maiden – která však není na škodu, ani neotravuje – nelze přeslechnout) -, ale další část skladby už mi nepřijde tak dobrá a navíc se mi zdá, že opakuje některé motivy ze starších alb

“Dead Boys Don’t Cry” je však naprosto standardní a ničím zajímavá power metalová halekačka vyznívající do ztracena. Závěrečná trojice je také o ničem. Možná ještě “Die, Die, Crucified” bych neměl problém skousnout, avšak “Phantom of the Funeral” je vyložený průměr a finální “Ira sancti (When the Saints Are Going Wild)” sice pár slušných nápadů nabízí, ale jako celek člověka nevytrhne a navíc je zbytečně natažená.

I přes na první pohled ne příliš příznivou bilanci 50:50 dobré vs. průměrné skladby drží “Blood of the Saints” nad vodou ještě dvě věci, které já osobně považuji v tvorbě Powerwolf za zásadní a nebojím se říct, že i klíčové. Psal jsem to už tuším svého času i v recenzi na “Bible of the Beast”, ale klidně to tu znovu – jen jinými slovy – zopakuji. Za prvé je to samozřejmě geniální zpěvák Attila Dorn, v jehož osobě nemají Powerwolf pouhé eso, nýbrž přímo žolíka, který strhává misky vah na tu kladnou stranu (taky má na to postavu, hehe). Je to právě jeho vokál, jenž i z těch po kompoziční stránce více či méně průměrnějších položek dokáže udělat natolik poslouchatelnou záležitost, že je přeskakovat nebudete; a který dobře napsané vály nakopává je ještě výš. Žádný kastrát, který si jen hraje na zpěváka, takže to trhá uši, ale opravdový borec se školeným hlasem. I ten, kdo má v uších s prominutím nasráno, to nemůže neslyšet.

Za druhé je to ne přímo sranda, ale obrovský nadhled, jímž muzika Powerwolf oplývá. Vzhledem k tomu, že veškeré ty tvrdé heavy metalové pózy, naolejované svaly, upnutá kožená kaťata, meče, draci a podobné bejkárny mi začaly připadat trapné asi tak v 15 letech (ačkoliv hudbu mám stále rád – docela schizofrenní, což?), opravdu oceňuji a s radostí vítám, když má někdo takový smysl pro humor, že si dokáže utahovat i sám ze sebe, ale zároveň – a pozor, právě to je to hlavní – z toho ten dotyčný nedělá vyloženě pouťovou záležitost, ani neshazuje samotnou muziku.

Ve světle všeho výše řečeného vám asi podle mého názoru nebude dělat problém dát si dohromady dvě a dvě, abyste si udělali o “Blood of the Saints” obrázek. Jedná se o slušnou desku, která obsahuje několik opravdu skvělých písniček, ale jako celek kvalit svých dvou předchůdců nedosahuje. Jak se s tím poperete a jestli si album poslechnete (pokud jste tak již samozřejmě neučinili), to samozřejmě ponechám už na vašem rozhodnutí…

Další názory:

Na nové Powerwolf jsem se dost těšil a po důsledném náslechu “Blood of the Saints” můžu konstatovat, že jde minimálně na poměry současného power / heavy metalu o nadprůměrný materiál. Pravda, proti předcházející “Bible of the Beast” trpí novinka lehkou kvalitativní nevyrovnaností, ale rozhodně ne v takové míře, aby mě to dovedlo od poslechu odradit. Novinka nabízí několik brilantních skladeb (např. “Murder at Midnight” s otevírací vyhrávkou, za kterou by se nemuseli stydět ani samotní Iron Maiden) a zbytek osciluje mezi průměrem a nadprůměrem, přičemž se většinou blíží prvnímu. Za mě palec nahoru!
Ježura

Minirecenze

Falconer – Armod

Napsat komentář
Falconer - Armod
Země: Švédsko
Žánr: power / folk metal
Datum vydání: 3.6.2011
Label: Metal Blade Records

Hodnocení:
Seda – 9/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když jsem příjímal recenzi na Falconer, nebyl jsem si jistý, že mě to bude tolik bavit. Přeci jen, heavy metal už nějakých hezkých pár let nevyhledávám a neposlouchám jej tolik. Samozřejmě, jako většina jsem na tom vyrostl. Je to ale už jen docela dlouhá doba, a tak jsem se bál, že u Falconer budu spíš usínat, než se bavit jejich hudbou. O to víc jsem byl překvapen. Nejedná se o žádný agro heavy metal, jaký je obvyklý. Jsou zde velké prvky folku; omlouvám se těm, co Falconer znají, já jsem s nimi seznámen poprvé a o to víc mě potěšilo, že se takováhle hudba vyskytuje, protože mě to opravdu zaujalo.

Velice se mi také líbí to, že se zpívá v domácím jazyce kapely, a to ve švédštině. Songy poté dostanou jiný rozměr, protože angličtiny už je všude dost. Nahrávání v jiném jazyce než v angličtině je pro mě velkým plusem. Jsem si jistý, že kdyby tohle nazpívané ve švédštině nebylo, bylo by to poloviční. Žádný přehnaný řev, ale krásně čistě zpívaný text.

Písně na “Armod”, jak jdou po sobě, by se daly popsat i takto: rychlá, pomalá, rychlá, rychlá, pomalá atd. Tempa se rychle střídají a člověku poslech neupadne do stereotypu, protože se furt děje něco zajímavého. Otvíračka “Svarta änkan” nabídne na začátek rychlý rozjezd s parádním riffem. V další, jak už jsem řekl, se zpomalí – přijde výborná emocionální balada “Dimmornas drottning”. Songy se tu od sebe výborně liší, třeba například třetí “Griftefrid”, která je nejtemnější a nejtvrdší z celého alba, hitovka “Rosornas grav“, která je opravdu excelentní. “Herr peder och hans syster”, kde dojde i na ženské vokály, zase dodává úplně něco odlišného. Každá jednotlivá na “Armod” má něco do sebe. Jejich melodie mi zůstaly v hlavě a neustále se střídají a přehrávám si pořád jiné. Je to neskutečně chytlavá deska.

Falconer si na jejich práci s názvem “Armod” zřejmě dali záležet. Je to výborná deska, která nabízí skoro vše, co náročný posluchač potřebuje. Rychlou jízdu, tvrdé riffy, pomalejší balady, skvělý zpěv ve skvělém jazyce. Poslech vás chytne od začátku a do konce nepustí, po skončení budete opět zapínat od začátku, protože si to budete chtít zopakovat. K “Armod” se budu vracet hodně a často, protože se jedná opravdu o originální hudbu, kterou jsem dlouho neslyšel. Poslouchám to už po několikáté (ztratil jsem přehled o čísle) a neustále objevuji něco nového. Pro mě zatím kandidát, který se na konci roku musí umístit v závěrečném eintopfu. Jestli tohle něco překoná, bude to opravdu veledílo. Tohle k tomu má blízko.

Další názory:

“Armod” potvrzuje to, co si o Falconer myslím už nějaký čas – že jde o heavy metalovou elitu. Žádné halekačky, ale chytře pojatá hudba s mnoha folklórními vlivy, které právě na novince dostávají opravdu velký prostor. Chvílemi mi nálada “Armod” dokonce připomíná čistou severskou folkvou muziku, například takové Februari 93 (pohříchu téměř zapomenutý folk ze Švédska). Falconer tvrdí, že se jedná v rámci jejich tvorby spíše o experiment než o nový směr, což mi přijde trochu škoda, ale to je prozatím vedlejší. Ani znatelnější folklór ale “Armod” nebrání v tom, aby zároveň nabízela možná i ty nejtvrdší skladby v historii Falconer, například taková “Griftefrid” začíná skoro až black metalovou sypanicí. Moji favorité jsou ale výtečná “Herr peder och hans syster”, v níž se dostává ke slovu i skvělý ženský vokál, a na úžasné houslové lince postavená “Eklundapolskan”. Jde však o kvalitní poslech celkově. A použitá švédština tomu dodává ten správný šmrnc!
H.

Recenze

Children of Bodom – Relentless Reckless Forever

Napsat komentář
Children of Bodom - Relentless Reckless Forever
Země: Finsko
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 9.3.2011
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Not My Funeral
02. Shovel Knockout
03. Roundtrip to Hell and Back
04. Pussyfoot Miss Suicide
05. Relentless Reckless Forever
06. Ugly
07. Cry of the Nihilist
08. Was It Worth It?
09. Northpole Throwdown

Hodnocení:
Ježura – 5/10
H. – 4,5/10
nK_! – 6/10

Průměrné hodnocení: 5,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Ať chceme nebo ne, Children of Bodom jsou pojem. Co na tom, že dříve upřímný obdiv ke skladatelským i hráčským schopnostem finských pařmenů uvolnil místo spíše sborovému pištění “Alexiiiiiiiiiiiii” z úst fanatických puberťaček a zahořklému ohlédnutí těch hudebně uvědomělejších jedinců. Ti z posledně jmenovaných, kteří nad Children of Bodom nezlomili hůl ani po mnohými zatracovaném albu “Blooddrunk”, tak do “Relentless Reckless Forever” vkládali nemalé naděje na oživení zašlé nádhery, kterou oplývají první tři alba. Osud zařídil, že jsem k novince vzhlížel se stejně rezervovaným optimismem, takže následující řádky budou snad i trochu osobní. Ale dost už řečí. Let the flame begin!

Když v lednu letošního roku vyšel singl “Was It Worth It?”, po prvním poslechu jsem byl naprosto znechucený a netajil se pustým odporem k tomu, čeho se mi po dlouhém čekání dostalo. Jak ale dny plynuly, zjistil jsem, že i přes mírně řečeno podivné sólo jde o vcelku dobrý song, co se může pochlubit výborným ústředním riffem a především pořádným drivem. S touhle zkušeností jsem se posléze pustil i do celého alba a historie se začala částečně opakovat. Nebudu to protahovat a řeknu rovnou, že se opakovala hlavně úvodní část. Po prvním protočení desky jsem byl ochoten přísahat, že jsem dlouho neslyšel horší materiál a naivní sny o druhém “Hatebreeder” vzaly za své. Přes veškeré zklamání jsem však rozhodl, že se budu albem ještě nějakou dobu týrat a výsledek se nakonec dostavil. Nevím, jestli jsem do “Relentless Reckless Forever” částečně pronikl, nebo jsem prostě otupěl, ale nyní jsem schopen a dokonce bez mučení ochoten prohlásit, že to není zas tak marné, jak se ze začátku zdálo…

V čem spočívá jádro pudla? Tak především i přes jasně thrashový vliv, který novinka podědila po “Blooddrunk”, se ve většině skladeb tu zřetelněji, tu méně okatě nalézají takřka trademarkové pasáže, na kterých si Children of Bodom udělali jméno. Mluvím tu o melodických vyhrávkách ať už na kytary nebo klávesy, které by člověk mohl poslouchat donekonečna. Dobrá, donekonečna asi ne, ale možná by to bylo lepší než opačný extrém, který je na albu zatraceně reálný – člověk se totiž ani nenaděje a tam, kde by čekal další nosný motiv nebo rozvinutí stávající melodické pasáže, která by vykoplo song ke hvězdám, přichází konec, nuda a zmar v podobě bezpohlavního, monotónního a nezřídka kdy až iritujícího pseudoriffu. Další průser spočívá v tom, že jsou to právě tyhle otravné pasáže bez nápadu, které zabírají větší část stopáže. Navíc se v rámci jednotlivých skladeb zhusta opakují a jejich poslech se pak omezuje na čekání na refrén/bridge/whatever. Na druhou stranu je ale nutné dodat, že se na albu nacházejí i skladby, ve kterých vata nezabírá tolik místa, aby to mělo fatální následky (“Shovel Knockout”, “Roadtrip to Hell and Back” nebo titulní “Relentless Reckless Forever”) nebo takové, kde je i ta vata dost zajímavá a dá se bez uzardění poslouchat (“Was It Worth It?”).

Další kapitolou je zvuk, o kterém jste již pravděpodobně pár poznámek zaslechli. Realita je taková, že člověk zvyklý na křišťálově čisté kytary, zvonivé klávesy a bezprostřední Alexiho řev bude muset potlačovat silné nutkání měnit reproduktory. Novinka totiž zní zvláštně, jako by zpoza pootevřených dveří nebo skrz molitanovou stěnu. Většina ostrých tónů je podivně potlačena, upozaděna, otupena. Nejmarkantnější je to asi u kytar a vokálu. Osobně nechápu důvody, které kapelu nebo producenta vedly k takovému kroku. Na druhou stranu, je to pořád lepší, než kdyby se tak stalo jen u některých nástrojů. Takhle se na to naštěstí dá zvyknout, když o tom člověk moc nepřemýšlí.

Otázka, kterou jsem nastínil v úvodu, patří k těm vlezlým a asi mi nezbyde, než na ni odpovědět. Pak tedy tvrdím, že s vydáním “Relentless Reckless Forever” nedošlo k zázraku a v žádném případě tedy nejde mluvit o dalším geniálním albu Children of Bodom. Na druhou stranu se rozhodně nejedná o propadák hodný zapomnění. Při celkovém počtu devíti kusů vítězí ty obstojné až poslouchatelné skladby nejtěsnějším možným rozdílem, ale k celkové záchraně to alespoň mě stačí. Na poměry metalového mainstreamu je “Relentless Reckless Forever” průměrným albem se svými plusy a mínusy. Jeho neštěstím ale je, že bude vždy porovnáváno se svatou trojicí “Something Wild”, “Hatebreeder” a “Follow the Reaper” a proti těmto devítkovým klenotům jde bez debat o druhořadý materiál, který jen občas a velmi nesměle připomene, z jak vznešené krve vzešel…

Další názory:

Potom, co mi o “Relentless Reckless Forever” Ježura navykládal, jsem čekal, že to bude o dost horší… zas takový klystýr to není. Stále si ale stojím za tvrzením, že poslední opravdu dobrou desku Children of Bodom nahráli před osmi lety, a jsem toho názoru, že kapela by se měla začít více věnovat hudbě na úkor chlastání. Uznávám, že je to tentokrát o dost lepší než minulé “Blooddrunk”, to však není zas až taková výhra. Po technické i hráčské stránce je samozřejmě všechno v pořádku, jen ta skladatelská trochu pokulhává… sem tam vykoukne i nějaká obstojná pasáž, ale je jich velice poskrovnu. Ta obrovská spousta omáčky, nudy a balastu těch několik málo zajímavějších nápadů naprosto ubíjí. Velice ironické, jak moc platí dřívější prohlášení frontmana Alexiho, že nemáme od “Relentless Reckless Forever” čekat nic extra chytrého, byť to asi myslel trošku jinak, než to teď myslím já. Současní Children of Bodom jsou jen hodně naředěným odvarem toho, co bývávali v dobách prvních tří, čtyř alb…
H.

Jak už bylo psáno několikrát ve vyšších patrech nad mým skromným příspěvkem, po mohutném hudebním průjmu v podobě “Blooddrunk” z roku 2008 se snad v táboře Children of Bodom začíná opět blýskat na lepší časy. Ne úplně dobré, ale lepší. Osobně jsem spíše fanda “střednědobého” působení kapely (“Hate Crew Deathroll” a “Are You Dead Yet?”), nežli na krev jdoucí příznivec prvotní tvorby. To se samozřejmě odráží v mém výsledném hodnocení, protože co si budeme povídat, mám k novému materiálu určitě blíže než moji pravověrní kolegové. Bodamské děti se sice nijak zvlášť nevytáhli a místy vykrádají sami sebe, ale aktuální nahrávka se poslouchá docela slušně za předpokladu, že při ní provádíte nějakou důslednější činnost a vnímáte ji jen jako doprovodnou hudební kulisu. Minimálně “Shovel Knockout”, “Roundtrip to Hell and Back” a “Was It Worth It?” rozhodně stojí alespoň za to. Jakýkoliv hlubší smysl nebo snad pokus o průlom na poli dávno objeveném rozhodně nehledejte. Budiž “Relentless Reckless Forever” příkladem toho, že dlouhodobá repetitivnost zdraví neprospívá a nejen z dobrého jména dá se žíti.
nK_!