Země: USA Žánr: power metal Datum vydání: 14.9.2010 Label: KMG Recordings
Tracklist:
01. The Great Pandemonium
02. If Tommorow Came
03. Dear Editor
04. The Zodiac
05. Hunter’s Season
06. House on a Hill
07. Necropolis
08. My Train of Thoughts
09. Seal of Woven Years
10. Poetry for the Poisoned, Pt. I: Incubus
11. Poetry for the Poisoned, Pt. II: So Long
12. Poetry for the Poisoned, Pt. III: All Is Over
13. Poetry for the Poisoned, Pt. IV: Dissection
14. Once Upon a Time
Skupina Kamelot platí na poli power metalu za skutečné zjevení. Nikoli však svojí image, historkami z backstage nebo jinými, i přes možné klady značně pofidérními faktory. Tahle americko-norská partička totiž už hezkých pár let tvoří hudbu, která v jinak stojatých vodách žánru, působí jako maelström. Díky typickému soundu a značně progresivnímu přístupu ke kompozici se Kamelot již dlouho a výrazně vyčleňují z anonymního davu průměrných powermetalových kapel a v obeznámených kruzích tak dlouhé tři roky, které uplynuly od vydání posledního alba „Ghost Opera“, až donedávna rovnoměrně vzrůstala zvědavost, nakolik pánové tento svůj trademark zohlední při skládání novinky nesoucí název „Poetry for the Poisoned“…
Nejprve trochu suchých faktů – v Evropě deska vyšla 10. září a v základní verzi je na ní k nalezení celých čtrnáct stop, které dohromady vydají na něco málo přes padesát minut poslechu. Vzhledem k závažnosti materiálu se mi to zdá jako naprosto vkusně zvolená stopáž a snad nikdo nemůže říct, že by byla deska moc dlouhá, nebo naopak. Onou závažností mám na mysli fakt, že se jedná o snad nejtemnější a nejznepokojivější album, které Kamelot kdy vydali. Na oné pochmurnosti nese značný podíl především duševní stav skladatele a kytaristy Thomase Youngblooda, kterého v průběhu skládání hluboce zasáhla smrt jeho matky, a on své pocity ventiloval právě do nově vznikajícího materiálu. Ač se to může zdát nelidské, dle mého názoru to z čistě pragmatického hlediska albu jen pomohlo. Jakmile se totiž posluchač do novinky plně ponoří, otevře se před ním skutečně působivá scenerie plná emocí, temných vášní a různě pokřivené až zvrácené stylizace.
Naprosto dokonale funguje první skladba, klipovka „The Great Pandemonium“, která dává tušit vývoj věcí budoucích nejen svojí atmosférou, ale také vlastní architekturou hudby. Většina alba totiž stejně jako první skladba rovnoměrně plyne a na první poslech se zdá nevýrazná až nudná. Po hlubším poslechu ale člověk najednou zjistí, že se pod povrchem dějí věci! Různé rafinované motivy se navzájem proplétají a škádlí jen proto, aby v nestřežený okamžik vytryskly na povrch a tu na kratší, tu na delší okamžik projevily svůj nezměrný potenciál naplno. Posluchač tak může užívat kouzla nevtíravých melodických linek v pozadí, které ho přitom neustále udržují v napětí „kdy už to přijde?“ A když to přijde, extáze netrvá nikdy tak dlouho, aby se zajedla… Troufám si tvrdit, že oproti předchozím (neméně chvályhodným) počinům je toto značným posunem a zároveň důkazem tvůrčího potenciálu dua Youngblood–Khan. Bohudík, i na „Poetry for the Poisoned“ jsou k nalezení klasické „Kamelot songy“ – namátkou mohu jmenovat třeba „Hunter’s Season“ nebo „Once Upon a Time“ – a všechny dělají svým, v některých případech již legendárním předchůdcům čest. Třetím typem, který se na „Poetry for the Poisoned“ objevil, jsou čtyři skladby, které dohromady tvoří eponymní opus magnum „Poetry for the Poisoned“, jehož prostřednictvím album famózně graduje až k v porovnání s ostatními skladbami takřka optimismem dýchajícímu finále „Once Upon a Time“…
Samotná hudba je jedna věc, ale obzvláště v případě Kamelot by byl výsledek sotva poloviční nebýt zpěváka Roye Khana. On a nikdo jiný celé dílo korunuje svým nezaměnitelným a dost možná nepřekonatelným hlasem, jehož nesčetná zabarvení a výrazy provází posluchače oním pandemoniem, ke kterému lze celé album bez ostychu přirovnat. Jak je ale u Kamelot dobrým zvykem, Roy není na zpěv sám. „Poetry for the Poisoned“ oplývá řadou hostujících hudebníků (Jon Oliva, Amanda Sommerville, Björn Strid, Gus G.), nade všechny ale musím vyzdvihnout svoji favoritku, rusovlasou krásku Simone Simons (Epica), jejíž mezzosoprán tvoří ve spojení s Khanovým hlasem kombinaci, která nechává všechny posluchače stát v němém úžasu. Kdykoli se tyto dva hlasy potkají v jedné písni, jde o dokonale nadpozemský zážitek…
Kdo se rozhodne investovat do této desky svoje těžce vydělané finance, má jistotu, že se mu dostane nevšedního zážitku. Bude se moci opájet hudbou, jejíž tvůrci naplno popustili uzdu své fantazii a jen ta jim byla limitem. Drobné připomínky by se sice našly, ale jsou tak zanedbatelné a dost možná subjektivní, že není v jejich silách stlačit celkové hodnocení pod takřka absolutních 9/10 z pera fanouška. Kdo doposud plně nedocenil kvality této kapely si může pět procent z tohoto hodnocení odečíst, to ale nic nemění na tom, že je „Poetry for the Poisoned“ skutečně výjimečná deska, kterých nevzniká mnoho, a když si k ní člověk najde cestu, bude se jejími krásami opájet ještě dlouho…
Datum: 28.2.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Alestorm, Sabaton, Steelwing
7. listopadu 2010, KC Vltavská, Praha 20:00 – toť datum, místo a čas, které všichni příznivci Sabaton nejen z Prahy, ale i blízkého a dalekého okolí očekávali. Byla to však i událost pro příznivce doprovodných kapel Steelwing a Alestorm.
Jako první přišli na řadu švédští Steelwing se svým – jak sami tvrdili – “Fuckin’ pure heavy metal!”. Ne že bych jim chtěl brát iluze, ale zas tak slavné to nebylo. Hudebně to byl hevík, jak má být, nicméně zpěv pokulhával, takže místo Steelwing se šlo na pivo, neb v sále bylo přetopeno a vzduch byl dýchatelný pouze pod úrovní kolen.
Skotští piráti Alestorm, to už bylo jiné kafe. Přišli, začali valit a publikum se začalo i trochu pohybovat do rytmu. Ač jsem od této kapely neznal jedinou skladbu, nebyl problém si pozpěvovat druhé refrény nebo některé pasáže, protože Alestorm jsou velice předvídatelní. To nemění nic na faktu, že jako předkapela jsou obstojní a dobře připravili dav na hlavní událost večera – Sabaton.
Sabaton naběhli na pódium za zvuků intra, které využívají vždy, a bez nějakých keců spustili první song “Ghost Division”. Zpěvák Joakim Brodén byl rád, že je opět doma, a tak měl menší proslov a nakonec nám pověděl, že na četné e-mailové žádosti nám zahrají “The Final Solution”, což byla asi nejlepší skladba tohoto večera, i přestože byli Sabaton celkově ve formě velice dobré. Hrálo se svižně, diváci se dobře bavili, tedy alespoň ti, co byli namačkaní na pódiu, a nemohli se skoro nadechnout, protože vzduch byl už tou dobou absolutně nedýchatelný a všechno oblečení bylo totálně mokré. Ale to nebylo podstatné, když Joakim začal zpívat Kočka leze dírou. Pak přišlo na řadu “Primo Victoria”, lehké vytleskávání, přídavek v podání “Metal Machine”, Joakimův výlet nad hlavy snad všech diváků a na závěr “Metal Crüe”. A byl konec, při němž se všichni snažili dostat ven co nejrychleji. 23:45 a bylo po všem.
Power metal má mnoho podob a na pomyslném trůnu zajisté pro každého sedí nějaká jiná kapela. Pro mne to jsou Blind Guardian. Od geniálního speed metalu, který se nebál experimentů, se kapela dostala až k power metalu v té nejepičtější podobě. Vrcholem byla čtveřice desek počínaje číslem tři – “Tales From the Twilight World” a konče albem “Nightfall in Middle-Earth”. Další album bylo na někoho až moc dlouhé a složité, poslední bylo na druhou stranu až příliš jednoduché a rockovitě písničkové. Nebudu vás napínat, “At the Edge of Time” se opravdu povedlo a můj vnitřní hlásek mi říká, že se toto album zařadí k dalším top od Blind Guardian.
Album začíná pro mne nejlepší skladbou celé desky, skladbou, která nese název “Sacred Worlds”. Tento song byl původně pouze ve hře “Sacred 2” a ve zkrácené verzi jste jej mohli slyšet i s videoklipem z živáku – samozřejmě ve světě i v grafickém enginu hry po splnění nějakého questu. A co že nám nabízí jedna z nejlepších skladeb Blind Guardian a power metalu vůbec? Kromě geniálního refrénu, který budou tisíce fanoušků vyřvávat na koncertě, to budou asi kytary, bicí, baskytara, zpěv… a taková specialitka. Chlapci si totiž přizvali Pražskou filharmonii. Na albu se jí pořádně nabažíte právě v otvíráku a také v poslední skladbě “Wheel of Time”.
Nálada desky jako by navazovala právě na “posledního z králů” (alias “Nightfall in Middle-Earth”). Chytlavost v plné síle, ale zároveň s ní je i důraz na epičnost a rozvětvenější kompozice, nečekejte žádnou jednoduchost – chvíli potrvá, než do alba proniknete. Kromě power metalu a symfonických hrátek na albu uslyšíme i další žánr – podíváme se do folkových vod. Skladba “Curse My Name” nabízí feeling jak ze středověké slavnosti a perfektně v ní vyniká hlas Hansiho Kürsche. Dovolím si říct, že Hansi je opravdu ve formě a zpívá možná nejlépe za všechna ta léta.
Jedna skladba z alba dokonce byla vydána jako singl a byl k ní natočen klip. Pravda, je celkem k smíchu, ale song je to kvalitní. Jmenuje se “A Voice in the Dark” a je asi nejtvrdší z celé desky. Pro základní představu o albu určitě bude stačit, takže zavřete oči a zaposlouchejte se. Co samozřejmě nechybí, jsou balady. Rozhodně ale nejsou čistokrevné, nabízí i hromadu zkreslených riffů a změn tempa.
Blind Guardian opět stvořili esenci perfektní power metalové desky. Sice není extra dokonalá jako předchůdci “Imaginations from the Other Side” a “Nightfall in Middle-Earth”, ale perfektní už je. Je asi tak o centimetr pod nimi. Skvělá věc je, že se kapela nesnaží o návrat ke kořenům a znovunabytí kultovního statusu – chlapi se pořád vyvíjejí a zkouší nové postupy a navíc, kultovní status nikdy neztratili. Král opět obhájil svoji pozici na trůnu.
Je s podivem, že taková veličina jako Blind Guardian až do památné neděle 17. října roku 2010 neodehrála na českém území jediný klubový koncert. Po loňském vystoupení na festivalu Masters of Rock se však krefeldská čtyřka rozhodla k nemalé radosti svých českých a slovenských fanoušků poctít svoji návštěvou moravskou metropoli. Čím více se koncert blížil, tím vzrůstala moje očekávání, přičemž nemalou zásluhu na tom měla nesmírně chvályhodná iniciativa kapely – padlo totiž rozhodnutí, že setlisty umístěné na server setlist.fm budou upravovány a doplňovány podle skutečnosti přímo pány muzikanty. Díky tomu jsem měl možnost s předstihem zjistit, že tento koncert bude minimálně co do výběru skladeb skutečně výjimečný…
Vzhledem k tomu, že to měl být můj první brněnský koncert, neměl jsem sebemenší tušení, co mám od Flédy očekávat. Veškeré obavy se nakonec ukázaly jako liché. Řada příjemných zjištění začala hned po příjezdu na místo. Vstup do klubu se totiž nachází v relativně dlouhém průchodu a včasně příchozí tak nejsou zbytečně vystaveni povětrnostním podmínkám (které sice toho dne nebyly nijak apokalyptické, ale je přeci jen příjemnější stát hodinu a půl v závětří, než na ulici). Vstupní dveře se otevřely krátce po sedmé hodině večerní a tou dobou už velmi početný dav se začal pomalu sunout dovnitř. Vedení Flédy se patrně snaží dosáhnout světových standardů – s UV senzitivním razítkem na zápěstí jsem se totiž setkal poprvé. Příjemným překvapením číslo dvě se stala šatna. Slečny za pultíkem se ani nezatvářily kysele, když jsem jim svěřil batoh evidentně nacpaný oblečením, které by vydalo dobře na dvě ramínka a naúčtovaly si jenom dvacet pět korun paušálu. Oproštěn od tíže přebytečných svršků jsme se vypravil dál do klubu. Musím s povděkem kvitovat oddělení pultů s merchandisem – alespoň částečně se tak odlehčilo tomu vytíženějšímu (který pochopitelně náležel Blind Guardian). Hned po vstupu do hlavního prostoru jsem zamířil k jednou ze tří barů, abych ochutnal, jak že to chutná mnohými zatracované “Starobahno” – a musím říct, že i přesto, že byly sudy naraženy jen velmi krátce, pití nevyžadovalo žádné sebezapření, ba naopak. To už se ale před pódiem začal tvořit živý zátaras natěšených fanoušků, a tak jsem se s vidinou relativně dobrého umístění připojil.
Setlist Steelwing:
01. Welcome to the Wasteland
02. The Nightwatcher
03. Headhunter
04. The Illusion
05. Sentinel Hill
06. Roadkill (…or Be Killed)
Nakonec z toho kápla příjemná třetí řada. a jelikož nebylo nic lepšího na práci, začal jsem se okázale nudit, protože nástup Steelwing se zdál být v nedohlednu. Z následující půlhodiny se stal jedinou zmíněníhodnou věcí rozměrný větrák na zdi, který jsem vzal na vědomí a uložil ho do paměti pod heslem “To se bude hodit”. Po zdánlivě nekonečné době se ale konečně začalo něco dít na pódiu. Za zvuků jakéhosi intra (které bych jako intro netipoval nebýt toho, že na pódiu ještě nikdo nebyl) přiběhli první a zároveň jediní předskokani – švédští mladíci Steelwing (druhou předkapelou měli být další Švédové Enforcer, kteří však z mně neznámých důvodů účast na turné zrušili). Jejich nástup bych s dovolením popsal pomocí přepisu toho, co se mi honilo hlavou: “Fajn, intro hraje, tak už spusťte. Sláva, konečně se škrábou na pódium! CO TO DOPRDELE JE???” Tuhle explozi údivu měla na svědomí jediná věc – image Steelwing totiž vykazovala takovou výhřevnost, že by s přehledem stačila vytopit menší činžák. Na pódiu se před mými zděšenými zraky zhmotnilo přesně to, co na klasickém heavy metalu osmdesátých let skutečně nesnáším – upnuté leginy, ofiny, bubeník, který vypadal jako bubenice… prostě radost pohledět. Zděšení z vizáže pánů muzikantů mi bohužel zatemnilo necelou polovinu jejich vystoupení, takže jsem nebyl moc schopen vnímat. Když jsem se ale trochu otřepal, zjistil jsem, že to, co se line z reproduktorů není zas tak špatné. Klasický heavy metal – nic víc, nic míň. Plusové body ale pánové zaslouží za skutečně ďábelské nasazení, s jehož pomocí dovedli celkem obstojně rozehřát publikum. Z šesti skladeb, které nám ten večer předvedli, mě zaujala jenom jediná – “Sentinel Hill”. V ostatních se ale tu a tam daly také nalézt zajímavé momenty, a tak jsem docela zvědavý, co se urodí na nějakém budoucím albu. Jestli se totiž pánové rozhodnou stvořit něco jiného, než vývar Iron Maiden, mohlo by z toho vzniknout něco zajímavého. Muzikantská zručnost, chuť ani energie zde totiž nechybí.
Setlist Blind Guardian:
01. Sacred Worlds
02. Welcome to Dying
03. I’m Alive
04. Nightfall
05. Fly
06. Time Stands Still (at the Iron Hill)
07. Valhalla
08. Time What Is Time
09. Past and Future Secret
10. Lost in the Twilight Hall
11. Tanelorn (Into the Void)
12. Imaginations from the Other Side
– – – – –
13. And Then There Was Silence
14. The Bard’s Song – In the Forest
15. Lord of the Rings
16. Mirror Mirror
Po Steelwing následující půlhodina příprav uběhla až podezřele svižně, atmosféra stihla za tu dobu pořádně zhoustnou a ve vzduchu visel stále tmavnoucí mrak očekávání. Pak sál potemněl a z reproduktorů se začaly linout první tóny otevírací skladby “Sacred Worlds”. Nástroje pražských filharmoniků ale takřka zanikly v ohlušující vlně nadšení, kterou vyvolal nástup bardů na pódium. V tu chvíli mi začalo být jasné, že občasný neduh českého publika, tedy přijetí vlažnější, než by si nastupující kapela zasloužila, se zde konat nebude. Mocná odezva se přelila v ještě mocnější sborový zpěv vzletného refrénu, který se stačil zapsat do paměti fanoušků výrazně lépe, než jsem očekával, a celé vystoupení tak nabralo grády, které neztratilo po celou dobu trvání. Zástupce posledního alba následovala řada klenotů původem v devadesátých letech – namátkou povinný “Nightfall, I’m Alive” (která v rámci “Sacred Worlds and Songs Divine Tour” zazněla vůbec poprvé) nebo fantastická skladba “Time Stands Still (at the Iron Hill)”. Výsledkem nebylo nic jiného než zcela bezbřehá euforie publika, které se zhusta účastnilo zpěvu, a Hansi se tak nemusel trápit nad případným výběrem jedné z překrývajících se vokálních linek. Já osobně jsem neměl nejmenší důvod dělat výjimku a pěl jsem z plných plic, nicméně i přesto všechno mi začalo docházet, že oproti loňskému vystoupení na Masters of Rock 2009 je to letošní na zcela jiné kvalitativní úrovni. Především pěvec Hansi Kürsch podával naprosto neuvěřitelný výkon a jeho zpěv ani v nejmenším nezaostával za kvalitou studiových nahrávek. Ano, všechny ty hrubé i sametově jemné výšky, které všichni milujeme, se mu podařilo podat bez sebemenšího zaváhání a s neskutečnou silou.
Klobouk dolů, Hansi, padám k tvým nohám a prosím o odpuštění při pomyšlení, že jsem byl schopen byť na vteřinu uvěřit, že nejsi na koncertě schopen uzpívat všechny svoje party. Přesvědčil jsi mne, že jsi skutečně mistrem svého řemesla, a budu se bít s každým, kdo by se opovážil tvrdit opak…
Hansi zpíval srdcem a bylo to poznat. Energie, která z něj vycházela, byla skutečně všeobjímající, a když k tomu připočtu brilantní komunikaci a přímý kontakt s publikem nebo inteligentní a přitom vtipný komentář mezi skladbami, obraz perfektního frontmana začíná dostávat velmi jasné tvary.
Byla by škoda, kdybych se nepozastavil nad zvukem. Jak nebyl při vystoupení Steelwing moc vyvážený, tak v případě Blind Guardian bylo všechno v nejlepším pořádku, a to dokonce i v předních řadách. Nevím, jestli si bardi přivezli vlastního zvukaře (zřejmě ano), ale ať tak či onak, musím mu složit poklonu.
Večer dosáhl prvního vrcholu v okamžiku, kdy se sálem rozlehly první tóny nesmrtelného songu z alba “Follow the Blind” – řeč je tu o “Valhalla”. Člověk neznalý poměrů si dovede jen stěží představit, jak to při téhle písni vypadá, ale přál a doporučoval bych všem bez rozdílu hudebního vkusu, aby alespoň jednou zakusili tu nepopsatelnou atmosféru. Právě tady dalo publikum plně vyniknout svému entuziasmu, a když se zrovna hromadně nezpívalo, stejně nikdo nezůstal v klidu a dával tou nejlepší formou (skandování, headbang, ŽIVOT!!!) najevo svůj postoj ke kapele. Říkám si, že je až dojemné, s jakou urputností se publikum snaží snad při každém koncertu Blind Guardian přiblížit se legendárnímu výkonu svých kolegů, kteří měli tu čest účastnit se natáčení DVD “Imaginations Through the Looking Glass”. Zde se to podařilo beze zbytku a “Valhalla” se rozléhala sálem ještě notnou chvíli po skončení…
Když dozněla skladba “Imaginations from the Other Side”, Blind Guardian se rozloučili a opustili pódium. Snad všem ale bylo jasné, že ten odchod nebude mít dlouhého trvání. Hromové skandování nakonec kapelu přimělo k návratu a ta nám dala možnost užít si naživo čtrnáctiminutový opus “And Then There Was Silence”. Nádhera – jak jinak. Hned vzápětí ale přišel druhý vrchol – geniální, milovaný, nádherný “The Bard’s Song – In the Forest”. V ten moment bych dal cokoli za to, abych se mohl na onu třiapůlminutu ocitnout v kůži kohokoli na pódium. Ten pocit, když pět set lidí zpívá vaši píseň, musí být úžasný… Po této posvátné chvíli už se další dvě písně nesly v dokonale uvolněném duchu. Blind Guardian se s námi rozloučili prostřednictvím další klasiky “Mirror Mirror” a sen skončil…
Jak už jste asi vytušili, tento koncert se v rámci mých měřítek směle zařadil mezi ty nejlepší, kterých jsem měl tu čest se účastnit. K absolutní dokonalosti mu ale přeci jen dvě drobnosti chyběly. Zaprvé jsem se nedočkal svojí milované “Bright Eyes”, jejíž absenci ale bohatě vyvážil zbytek setlistu, jehož složení bylo skutečně fenomenální a bardům za něj patří můj upřímný dík. Druhou vadou na kráse byl jakýsi dobytek, který se v přestávkách nespočetněkrát a bohužel dost nahlas dožadoval skladby “Goodbye My Friend”, přičemž přes jeho řev nebylo Hansimu rozumět slovo. Jeho zanedbatelná inteligence se naplno projevila v okamžiku, kdy zahulákal něco jako “Hobluj, píčo!”, čehož si Hansi všiml a odpověděl v tom smyslu, že z oné věty rozuměl akorát jedinému slovu. Díky za skvělou reklamu, ty kreténe…
Když ale pominu tyto zanedbatelné a do značné míry subjektivní drobnosti, jednalo se o skutečně nezapomenutelný zážitek. Opět se musím hluboce poklonit jak před kapelou, tak před publikem, které prokázalo, že fanoušci Blind Guardian patří k tomu nejlepšímu, na co lze v metalových vodách narazit. Zvláštní úctu si však podle mého zaslouží také dva muži, o kterých se moc nepíše – basák Oliver Holzwarth a klávesák Michael Schüren. I přesto, že nejsou stálými členy kapely, odvádějí již třináct let obrovský kus práce a na pódiu je jasně vidět, že to dělají s láskou…
Posledním obrazem, který mi z této akce utkvěl v paměti, se až symbolicky stal kytarista André Olbrich, který se sklenkou červeného v jedné ruce, lahvinkou téhož v druhé a blaženým výrazem na tváři procházel mezi odcházejícími fanoušky a tu a tam s někým prohodil slovo, zapózoval na fotografii nebo se podepsal. A ležérnost gentlemana, se kterou tak činil, jen vkusně korunovala moje dojmy z celého koncertu…
Hudební rok 2010 se nám nese ve znamení dobrých desek, alespoň doposud tomu tak bylo, a tak bych vám rád předkousal další z nich. Před celkovým vydáním Sabaton vylezli s ochutnávkou písně “Coat of Arms” a už tehdy bylo jasné, že to bude otvírák celého stejnojmenného alba (jako by to bylo poprvé, co to Sabaton použili). Co mě na první poslech potěšilo, že se nese ve znamení přímočarých, o albu napovídajících prvních písní z prvních alb (“Primo Victoria” a “Attero Dominatus”) a nebude to nudná citace jako na “The Art of War”. Začal jsem očekávat klasické schéma Sabatonovské tvorby, konkrétně: dobrý otvírák, následován lepšími kousky alba, nějaká ta pecka uprostřed, trocha latiny a nakonec píseň oslavujíce staré a ostřílené metalové kapely. V tomto schématu novinka “Coat of Arms” nezklamala. Přestože má jen deset songů o celkové délce 40 minut, tak plnohodnotně konkuruje předešlým deskám a možná je i díky tomu předčí.
Co se poslouchatelnosti týče, není “Coat of Arms”, žádným převratným krokem, ale i tak má ve svém kádru pár, který, dle mého názoru, vyčnívá. Je jím dvojice písní “Coat of Arms” a “The Final Solution”, ve kterých dostávají velký prostor klávesy, které se mohou zdát “laciné”, přesto jsou účinné, a tak znějí i v ostatních písní. Dále tu máme jednu písničku, která potěší českého posluchače. Je jí “Aces in Exile”, kde jsou mj. zmiňováni čeští letci, bojující v Bitvě o Británii. Zbytek písní nás hudebně nijak nepřekvapí, a proto jej dále nebudu rozebírat, jen si dovolím malou citaci od kolegy H.: “První půlka je celkem dobrá, druhá už tak dobrá není, od ‘The Final Solution’ to jde z kopce.”
Sabaton – “Coat of Arms” je dobrá volba pro každého příznivce klasické švédské metalové školy, každý si na ní najde tu svou.
Hudební scéna se dočkala už třetího alba italských melodicky death až power metalově naladěných Raintime. Předchozí dva počiny jsou poměrně oblíbené a základní fanouškovskou základnu si Raintime vytvořili. I když prvotina s názvem “Tales from Sadness” mě moc nezaujala, druhá “Flies and Lies” je velice dobrá. Mix melodického deathu a power metalu je velice dobře vyvážený, “Flies and Lies” je dle mého nejlepším albem těchto Italů.
Po prvním poslechu “Psychromatic” mě napadla hned tato věc, a to, že prvky death metalu jsou zcela pryč. Growlu, screamu a dalších lahůdek se vůbec nedočkáte, po většinu času je tu pouze čistý vokál. Že by po dvou deskách Raintime vyměkli? Další věc, co mě napadla, byla ta, že se kapela zřejmě zaměřila na jinou skupinu fanoušků. S tímto rozhodnutím pozapomněli na staré fandy co “vyrostli” na “Flies and Lies”, nejsem si jistý, zda na tuto změnu přistoupí, mě to tedy moc netěší.
První song na albu, “Fire Ants”, je celkem dobrý, z celé desky se mi líbí nejvíce. Dobře poslouchatelný melodický power metal; druhá píseň “Turned Up and Down” se rozjíždí ještě líp jak “Fire Ants”. Ovšem zhruba po čtyriceti vteřinách je tu takový “disco part”, který se opakuje i pak ke konci znovu. Přesně tento zvuk se mi nelíbí, je to něco, co byste na starších nahrávek Raintime nenašli. Skupina trošku pokomerčnila svoji hudbu, což spoustu lidí může naštvat. Hudba na desce není ani moc originální, většinu z těchto zvuků už jsem určitě někde slyšel. I když je tu growlu minimálně, tak třeba v sedmé “Fake Idols” se najednou vše snaží vynahradit, trošku mi i growlovací party připomínají metalcorovou hudbu. Opět, prostě něco, co na starších albech není. Dále už se nic převratného nestane a tím to končí.
Třetí počin italských Raintime mě moc nenadchnul, po minulém albu je to veliké zhoršení. Celkové skóre kapely je pro mě negativní, první deska mě nějak extra nebaví, druhá naopak ano a ze třetí mám husí kůží. Celkově 2:1, jestli se tento jev bude opakovat, čtvrtá deska by mě měla opět nadchnout. Doufejme.
Na power metal už dávno nejsem, ale Gamma Ray je hodně známé jméno, tak jsem se obětoval pro Sicmaggot tým a čapnul recenzi. Bohužel/bohudík (nehodící se škrtni) nemůžu porovnávat album se starší tvorbou, protože u mě je tohle jejich premiéra – a dostal jsem přesně to, co jsem čekal.
“To the Metal!” je prostě taková oddechovka, která rozhodně neurazí, ale ani nijak extrémně nenadchne. O originalitě se rozhodně nedá mluvit, osobně si myslím, že to je jeden z vyčerpaných žánrů (ovšem mám pocit, že to už brzo postihne veškerou metalu podobnou hudbu). A když už jsme u toho, originalita má u Gamma Ray velkou roli, často se totiž diskutuje o tom, koho všechno Gamma Ray zkopírovala a na YouTube dokonce vznikají porovnávací videa a zdá se, že podobnost rozhodně není náhodná.
Osobně jsem nenašel moc podobností, až na absolutně jasně poznatelnou skladbu “I Want Out”, kterou postřehne v refrénu songu “Time to Live” snad každý fanda “Keeper of the Seven Keys” od Helloween. Co je tu morbidní? Ano, zdá se, že Kai Hansen “kopíruje” (v uvozovkách, protože nechci být příliš útočný) svoji vlastní tvorbu. Ale nevadí, pořád se to poslouchá dobře.
Správně špicujete uši při jménu Kai Hansen. Tenhle chlapík je hlavní mozek, tahoun, zpěvák a kytarista kapely Gamma Ray a myslím, že vykonával podobné funkce právě i u Helloween. Řekl bych, že jeho hlas je dobře rozpoznatelný a charakteristický, určitě to je jeden z poznávacích znaků kapely. A co se týká hry na kytaru, hraje a tvoří poměrně chytlavé riffy a melodie, někdy víc, někdy míň. O sóla se Hansen dělí s druhým kytaristou Henjo Richterem (aspoň myslím) jsou rychlá, melodická, někdy pomalejší… solidní, stejně jako ostatní instrumentalisté.
Rychlé, chytlavé, melodické, někdy pomalejší, baladičtější… tak se dá popsat celé album a v podstatě i veškerý power metal. Jak jsem již řekl, myslím si, že je to vyčerpaný žánr a originalitu hledat nelze, každopádně je “To the Metal!” solidní oddechovka, která na chvíli zabaví a fandy žánru a kapely určitě potěší.
Ač power metal nepatří mezi mé nejoblíbenější žánry, čas od času se tu objeví skupina, která mě zabaví na hodně dlouho. Naposled to byli u nás profláklí Němci Edguy, ale ty mi jeden nejmenovaný redakční kolega ve svém reportu na loňský Masters of Rock “znechutil” tak, že jsem si je už nepustil. Teď se tu objevila švédská parta Dream Evil a power metal v této formě mě velice baví. Pro mě osobně zatím jedno z největších překvapení roku 2010.
Ve skupině působil dříve i Gus G., kterého si k sobe vybral jako nahrádu za Zakka i samotný Ozzy Osbourne. Gus G. společně s Dream Evil nahrál tři desky a na čtyři roky starém “United” hostoval. Po čtyřech letech se Dream Evil vrátili, sice v hodně pozměněné sestavě, ale ve formě. Z poslední nahrávky “United” tu zůstal pouze bubeník – Pat Power.
Začátek alba se dá označit jako více než luxusní. “Immortal”, “In the Night” a “Bang Your Head” se dají s přehledem označit jako vůbec nejlepšími songy na celé desce. Album v podstatě nezpomaluje a přes další velice dobré songy “See the Light”, “Electric”, “Frostbite” a “On the Wind” se dostáváte k ploužákové “The Ballad”. Až tahle píseň zpomaluje skvěle rozjetý začátek, po takové půlhodince hazení hlavou byste si měli dojít pro své chotě a jeden ploužáček si s nima dát. Ale pozor, nenechávejte je u sebe delší dobu, po baladě tu opět začíná skvělá jízda, tentokrát v podobě “In the Fires of the Sun”. Dále to pokračuje ve stejném duchu, nářez, jak má být. Jednoduše toto album nemá žádné hlušší místo, s výjimkou “The Ballad”, kterou bych spíše umístil až na konec alba jako rozloučení. Doporučuji si ještě sehnat verzi alba s dvěma bonusovými nahrávkami “Good Nightmare” a “The Return”, i když se jedná pouze o bonusové písně, jsou stejně kvalitní jako songy předtím.
Jediné, co se mi na albu trochu nezamlouvá, jsou texty. Ohrané texty typu “We are immortal, we just cannot die”, “Metal forever” anebo vůbec nejlepší kus v “The Ballad““Sometimes we get tired, Ohh… of being metal stars, Sometimes we get hired, to play on Jupiter and Mars”. Ne že bych byl nějaký posedlý texty, o které se většinou nezajímám, v tomto případě jsem ale musel udělat výjimku. Možná by neuškodilo trochu originality, ale pro pobavení dobré. S tímto se setkáte na všech výtvorech skupiny.
“In the Night” je velice povedeným albem, které by mohlo zaujmout hodně lidí. Hudební část skvělá, deska šlape, jak má, a není tu moment, kde bych se vyloženě nudil. Lyrická část trochu pokulhavá, pokud ale toto vypustíte, čeká vás 46 minut skvělé zábavy.
Země: Německo Žánr: power metal Datum vydání: 27.4.2009 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Raise You Fist, Evangelist
02. Moscow After Dark
03. Panic in the Pentagram
04. Catholic in the Morning… Satanist at Night
05. Seven Deadly Saints
06. Werewolves of Armenia
07. We Take the Church by Storm
08. Resurrection by Erection
09. Midnight Messiah
10. St. Satan’s Day
11. Wolves Against the World
Velice často se stává, že se člověku určitý žánr vůbec nelíbí, přesto jej z tohoto ranku nějaká kapela zaujme. Já osobně třeba neposlouchám deathcore, ale na takových Winds of Plague docela solidně ujíždím. Thrash metal taky zrovna nemusím, ale Testament, to je žrádlo. Stejně tak nemám rád ani power metal, Němce Powerwolf jsem si však z nějakého neznámého důvodu opravdu oblíbil, zvláště pak jejich aktuální řadovku „Bible of the Beast“, která vyšla letos v dubnu.
Celkem paradoxní je, že jsem si oblíbil zrovna Powerwolf. Co jsem si totiž už dřív projížděl nějaké názory na ně, tak z toho kapela nevycházela zrovna dobře. Spíše se o ní hovoří tak trochu jako, ehm… o průměrné formaci, která je možná zajímavá svojí image a postavou zpěváka Attily Dorna (ještě o něm bude řeč), nikoliv však hudbou. Co na to říct? Samozřejmě bychom to mohli sfouknout klasickým “100 lidí, 100 chutí”, ale podle mě jsou to kecy, protože Powerwolf produkují pěkný a chytlavý power metal s koulema! Jasně, cenu za originalitu možná nevyhrají, ale to nic nemění na tom, že minimálně právě novinkové „Bible of the Beast“ se poslouchá náramně.
Když si projdeme nejlepší pecky alba, za zmínku jistě stojí hned úvodní výbušný otvírák „Raise Your Fist, Evangelist“ i následující „Moscow After Dark“ s výbornou závěrečnou pasáží, zpěvná „St. Satan’s Day“ nebo třeba „Resurrection by Erection“ s velice vtipným textem („Raise you phallus to the sky and you never die“). Mými osobními favority jsou nebezpečně chytlavé vály „Werewolves of Armenia“ a hlavně „Catholic in the Morning… Satanist at Night“, které by vám při případném poslechu rozhodně neměly proklouznout.
Obecně se dá říct (a když tak o tom přemýšlím, možná jsem to mohl napsat rovnou a zbytečně se nezdržovat s vypisováním poloviny tracklistu), že „Bible of the Beast“ stojí především na lehce zapamatovatelných riffech, při kterých prostě není možné nehrozit jak blázen, a na hitových refrénech. A že to není zrovna moc originální popis? Co byste chtěli, vždyť je to power metal a přesně o tohle tady jde, takže je to vlastně klad jak prase.
Celou desku, stejně jako i její starší předchůdce, neuvěřitelně táhne dopředu svým zpěvem Attila Dorn. Tento rodilý Rumun je totiž vyškoleným operním pěvcem a vládne opravdu hromovým hlasem. Tenhle chlápek se pro power metal snad narodil. Je to vskutku požitek, když člověk taky jednou konečně nemusí poslouchat falešné rádoby výšky nějakých kastrátů, ale opravdovou kvalitu.
A právě Attila Dorn je zajímavý ještě jednou věcí. Je to totiž dosti zarputilý křesťan. A právě tady by mohla kosa ortodoxního metalisty narazit na kámen. Zvláště když se podíváte na již jednou lehce zmiňovanou vlkodlako-religiózní image. A po projetí názvů songů přímo cítíte ten závan náboženství. Jenže pozor, Powerwolf vám žádné klíny do hlavy vtloukat nebudou! Přečtěte si texty a pochopíte. Vše je totiž podáno s velkou dávkou nadhledu a hlavně nadsázky. A to je na Powerwolf vlastně sympatické, Attila si totiž v textech svým způsobem dělá srandu jak ze své vlastní víry, tak ze všech true satanistů. A jak říkám, to vše podané s velkou dávkou nadsázky. Celé texty jsou v podstatě o vlkodlacích a metalu. Což je sice možná klišé jako sviňa, ale za ty chytlavé heavy vypalovačky člověk kapele leccos odpustí.
O účasti na této akci jsem začal přemýšlet někdy v polovině léta. Po různých peripetiích, které tu nechci rozvádět, jsem se dopracoval i k nákupu lístku – bohužel za poněkud nekřesťanskou cenu, bratru 750 Kč, ale co se dá dělat, když vstupenky distribuované oficiální cestou už dávno našly své majitele…
Po úspěšném srazu s druhou polovinou výpravy jsme oba vyrazili směr Roxy a už na křižovatce Revoluční s Dlouhou mi došlo, jak to asi bude vypadat vevnitř. Fronta se totiž táhla až k Revoluční a mě popadla deprese. Naštěstí jsme zkusili, jak vypadá fronta z druhé strany, a to už byl o dost příjemnější pohled – cca 30 metrů je už celkem snesitelná cifra. Začleněním našich natěšených tělesných schránek do fronty začalo čekání, které neukončil avizovaný nástup první kapely v 18:20, ale až asi o čtvrt hodiny později “dobrá vůle” pořadatelů, dost možná podpořená několika hlasitými projevy nesouhlasu ze strany tou dobou už značně moknoucích fanoušků. Organizátorům patří za tento lapsus velké mínus.
Když už jsme se konečně probili přes securiťáky, přes které by nebyl problém pronést samopal a bednu granátů k tomu, (opět) děsivá fronta u šatny rozhodla o osudu svrchních částí oděvu (čti: bundy a mikiny skončily v koutě za jakousi sedačkou). Díky bohu za to, protože nebýt téhle zkratky, asi bychom se jen těžko dostali odhadem do páté řady. Tou dobou už ale (patrně) dlouho hráli Winterborn, takže na jejich zhodnocení zbyly pouhé tři songy. Nevím, nakolik to bylo způsobeno nerozehřátým publikem, ale tihle finští heavy/power/melodic metalisté ve mně zanechali pouze dojem nevýrazné a nudné “show”. Fanoušci Winterborn prominou, ale pro mě největším plusem první rádoby třetiny večera bylo ještě stále příjemné klima…
Do první pauzy se sál zatím naplnil do takové míry, že jsem se neodvážil (navíc s varováním, že v Roxy točej “Krušárnu za čtyřicet”) opustit svoje tvrdě vybojované místo a radši se okázale nudil, nebo se tu a tam zaobíral myšlenkou, jak asi zahrají Delain, o nichž jsem měl jenom kusé informace. Odpověď se nabídla asi po 20 minutách čekání. Nizozemská kapela v čele se sympatickou rusovláskou Charlotte Wessels a klávesákem Martijnem Westerholtem (ano, čtete správně, Robert Westerholt z Within Temptation je jeho bratr) zahájila skladbou “Invidia” z aktuálního alba “April Rain” a mně začalo docházet, že tohle bude velice příjemný zážitek.
Setlist Delain:
01. Invidia
02. The Gathering
03. Stay Forever
04. Go Away
05. Virtue & Vice
06. Nothing Left
07. Control the Storm
08. Pristine
Instinkt mě tentokrát nezklamal, neboť i dalším skladbám se podařilo vykouzlit spokojený úsměv na mé tváři a silné nutkání nestát na místě jako sloup. K hudbě samotné – klasifikoval bych ji jako mimořádně líbivý, pozitivní a lehkotonážní symphonic metal. Kapela je relativně mladá a zatím má na kontě dvě alba, přičemž při sestavování setlistu pro čtvrteční show byl brán zřetel především na aktuální desku “April Rain”, skladby z ní totiž zabraly celé 3/4 setlistu. Nelze však říct, že by to celému vystoupení jakkoli uškodilo. Prakticky všechny skladby nabídly publiku neokoukané a chytlavé melodie, korunované skvělým hlasovým projevem zpěvačky. I přes počáteční obtíže se zvukem bylo zjevné, že živá prezentace nic neubírá z kvality studiové nahrávky. Na vystoupení Delain bylo jasně vidět, že je hraní naživo baví a jsou do něj ochotni vložit spoustu energie. Snad právě díky tomuto přístupu si celá skvadra během pár songů získala většinu publika a podařilo se jí vytvořit skvělou atmosféru. O to víc zamrzelo, že po pouhých osmi skladbách museli muzikanti za bouřlivé odezvy publika vyklidit pole a uvolnit tak místo headlinerovi večera – finské lahvi nitroglycerinu nesoucí jméno Sonata Arctica…
Po několika minutách, které jsem trávil střízlivěním z vystoupení Delain, mi došla jedna celkem zásadní věc. V sále bylo totiž vedro na umření a na lidech to bylo vidět. Nedostatek tekutin mohl mít v tomto prostředí fatální následky. Jak jsem se později dozvěděl, foťáky vypovídaly službu a několik lidí dokonce zkolabovalo, k čemuž zřejmě neměla daleko ani jakási slečna hned vedle mě. Z tohoto důvodu patří pořadateli další velké mínus.
Setlist Sonata Arctica:
01. Everything Fades to Gray
02. Flag in the Ground
03. Paid in Full
04. The Last Amazing Grays
05. FullMoon
06. As If the World Wasn’t Ending
07. 8th Commandment
08. Last Drop Falls
09. White Pearl, Black Oceans
10. Juliet
11. The Cage
12. We Will Rock You
13. In Black and White
14. Don’t Say a Word
15. Vodka
Mezera mezi Delain a SonatouArcticou byla zřetelně nejdelší, nicméně po úmorném čekání sál konečně potemněl a za zvuků instrumentálky “Everything Fades to Gray” začal koncert, který se mi s odstupem času jeví jako adept na událost podzimu. Hned s druhým songem “Flag in the Ground”Sonata Arctica nasadila tempo, které nepolevilo až do konce. Frontman Tony Kakko předváděl takovou show, že bylo stěží uvěřitelné, že při tom ještě stíhá fantasticky zpívat. Jeho nápaditost a eskapády na pódiu neznaly mezí, a za to mu musím vyseknout poklonu. Mám-li to shrnout, vezměte si můj popis Delain, vynásobte ho deseti, přidejte vtípky k fanouškům, spoluhráčům a samozřejmě také perfektní hecování a ovládání obecenstva a stále to bude málo. Jedinými vadami na kráse jinak dokonalé show bylo již zmiňované pekelné horko a (opět) nevyvážený zvuk u několika počátečních songů. Tyto detaily ale nemohly ubrat na entusiasmu publika, které odvádělo rovněž skvělou práci od začátku do konce. Mohutné skandování naplněného sálu pomohlo dopilovat atmosféru k dokonalosti a mám za to, že pánové ze Sonaty Arcticy mohli být navýsost spokojeni. Co se výběru skladeb týče, svůj prostor dostala pochopitelně aktuální novinka “The Days of Grays”, kterou v setlistu reprezentovalo pět skladeb. Na starší alba se však nezapomnělo a zastoupena byla všechna. Zazněl tak takřka povinný hit “FullMoon”, powermetalová hymna “Don’t Say a Word” nebo fantastická balada “Last Drop Falls”… A ano, byla i “Vodka” :)
Chcete resumé? Když jsem odcházel z Neckbreaker’s Ball, netušil jsem, že mě může o čtyři dny později potkat ještě lepší zážitek. A stalo se. Troufám si tvrdit, že kdo přišel a neomdlel z vedra, na tento fantastický večer pár let nezapomene. Je ale možné, že na příští rok avizovaný návrat Sonaty Arcticy i Delain do českých luhů a hájů tento fenomenální zážitek přebije. Za sebe doufám, že ano, protože tam určitě budu k zastižení…
