Země: Francie Žánr: progressive metal Datum vydání: 21.1.2014 Label: Scarlet Records
Tracklist:
01. Two for One Mind
02. Same Goodbye
03. This Where You and I Part Ways
04. Livin’ Memory
05. Mourning Light
06. Reflect
07. Waking Disorder
08. To Live Is to Forget
Lidský mozek je vybaven asociativní pamětí, díky čemuž si snadno vybavíme myšlenky podobné právě vnímanému podnětu. Myšlenka na hudební žánr nám připomene kapely pro něj typické i jejich tradiční zvuk. Pokud se řekne progressive rock, mnozí si jistě vybaví King Crimson či Pink Floyd. Progressive metal pak vyvolá vzpomínku na Dream Theater či Queenrÿche. Pokud vám tedy řeknu, že Ethersens jdou po linii rozdělující právě tyto dva žánry, nebude pro vás těžké si představit, jak jejich hudba zní, a moje úloha recenzenta bude mnohem jednodušší. Jenže dnes tomu tak není. “Your Wandering Ghost” je totiž album, které zní o dost jinak, než je v daných škatulkách běžné.
Působí totiž hodně hrubě – i když kytarové party nepatří mezi mezi primitivní, vše je tak nějak neobvykle přímočaré. Hodně ostatně prozradí už otvírák “Two for One Mind”, protože se zbytek alba nese prakticky ve stejném duchu. V zásadě zde funguje jasná dominance kytar – basa a bicí tvoří jen nutnou rytmiku a klávesy vstupují do hry naprosto minimálně. Začátek první skladby se tak nese v pomalém duchu ve znamení jediné kytary a zpěvu. Až v polovině se to zlomí a nastane pravé metalové peklo. Ethersens se do svých nástrojů říznout nebojí, ovšem když tak učiní, je to vždy jen na krátkých úsecích.
Vokalista Laurent Mora má sympatický, lehce nakřáplý hlas, který je schopen dobře uplatnit zejména v měkčích momentech. Když kytary zaberou, nastanou první potíže. Morův hlas zhrubne (stále se však pohybujeme ve sféře čistého zpěvu) a rázem nezní zdaleka tak dobře jako jindy. Zcela neodborně si tak troufám odhadovat, že zde Mora již není ve svých kramflecích.
Pojďme se však podívat na to nejdůležitější, totiž skladby samotné. Dokázala francouzská kapela fungující již více než deset let pro své druhé album napsat silný materiál? Dokázala, ovšem ne pro celou hrací dobu. Třeba již zmíněná “Two for One Mind” v podstatě kromě několika agresivních výbuchů v druhé polovině nic moc zajímavého nepřináší. Další skladby pak vystoupí na vrchol v několika okamžicích, aby v dalších minutách neměly nic zajímavého k nabídnutí. To je problém zejména u delších písní, které se zde bohužel nachází v nadpolivičním počtu. Skladby tak jednoduše postrádají dost dobrých nápadů, které by pokryly v průměru osmiminutové hrací doby. Ze tři kratších písní se naopak dvě (“Same Goodbye” a “Livin’ Memory”) velice povedly, a tak selský rozum napovídá, že by možná ničemu neuškodila jednoduchá redukce hrací doby na úrovni jednotlivých stop.
Pokud bych hledal vrchol alba, našel bych ho jednoznačně v “This Is Where You and I Part Ways”. Ta se totiž jasně vyvíjí, elegantně opakuje několik motivů, které pak obklopuje neméně silnými nápady. Je navíc zařazena mezi dvě výše řečené krátké písně, a tyto tak společně tvoří velice silný blok, který ovšem po zbytek hrací doby jen těžko hledá konkurenci.
Než se však rozloučím, musím nastínit další a tentokrát již poslední problém. Jak jsem zmínil v úvodu, Ethersens nezní jako žádný z etalonů daných žánrů, svou inspiraci totiž hledali jinde. Mnohé pochytili od Tool. Díky zvuku, přímočarosti, agresivitě a koneckonců částečně i zpěvu mají s americkou legendou mnohé společné. Druhý vliv je méně nápadný, více se však projevuje v jemnějších momentech nebo tónu kytary. “Your Wandering Ghost” si totiž mnohé bere z tvorby Porcupine Tree, konkrétně z období mezi alby “Deadwing” a “The Incident”. Obě kapely mám velice rád, a tak bych nenápadné odkazy jejich směrem naprosto ocenil, v případě Ethersens se však pohybujeme přinejmenším na čáře pochybností mezi zdravou inspirací a ostudným kopírováním.
Minulé řádky tak vyzněly hodně negativně, ovšem nezoufejte. “Your Wandering Ghost” je totiž v mnoha aspektech dobré album, kterému nechybí zajímavé melodie či chytlavé metalové hromobití. I problém s inspirací bych kapele dokázal odpustit, koneckonců nemusí být každý inovátorem. Zbude tak hudba samotná a s tou budu mít problém i nadále. Ačkoliv je teoreticky vše v pořádku, kapele to prostě nežeru a kromě tří zmíněných písní mě poslech “Your Wandering Ghost” nechává chladným či vyvolává spíše negativní pocity. V závěrečné bilanci tudíž mluvíme o dvaceti minutách příjemného proti čtyřiceti minutám neutrálního až nepříjemného poslechu a to je prostě špatné vysvědčení.
Další názory:
Já jsem upřímně řečeno příliš nepochopil, co kolegovi na “Your Wandering Ghost” tak vadí, protože já desku rozhodně nevnímám jako záležitost, jež by si zasloužila známku 6/10. Já jsem na tom přesně naopak a hudba, s níž se Ethersens prezentují na své druhé desce, se mi ohromně líbí – a to říkám jako člověk, který má hodně daleko do fanouška čistého progresivního metalu. Možná to bude i tím, že zatímco většina progu je zaměřená spíše na ekvilibristiku a instrumentální fígle, Ethersens jsou živelnější, organičtější, jejich produkce rozhodně nezní jako sport, jednoduše mě to až překvapivě oslovuje. Některé nápady jsou vyloženě fantastické a Francouzi by si čistě za ně zasloužili snad i vyšší známku, ale nedokážou takovou laťku udržet úplně celou hrací dobu (byť nadpoloviční většinu ano), nicméně pár těch ne úplně nejsilnějších pasáží se naprosto hravě skryje v kontextu celé desky, neboť právě jako celek je “Your Wandering Ghost” nejzábavnější a nejzajímavější… byť jednotlivě není všechno úplně top, když to poslouchám od začátku do konce, funguje všechno náramně, a když to dohraje, mám chuť to pustit podruhé. Hodně silná osmička…
Code je kapela, kterou všichni fajnšmekři do inteligentního black metalu, jenž se nebojí nezůstat stát na místě a v rámci žánru jít směrem kupředu, dávno znají – a to zdaleka nejenom kvůli dřívější personální provázanosti s kultovními industrial black metalovými Nory Dødheimsgard, s nimiž Code dříve v sestavě sdíleli vokalistu Kvohsta (nyní Hexvessel) a kytaristu Vicotnika, ale i díky hudební stránce, jež byla dle mého skromného názoru naprosto skvělá již od debutu “Nouveau Gloaming” z roku 2005.
“Nouveau Gloaming” sice v mých očích zůstává v diskografii Code dodnes nepřekonáno, na čemž nic nezměnila ani druhá deska “Resplendent Grotesque” z roku 2009, ani čerstvě vydaná třetí velká nahrávka “Augur Nox”, přesto se ani omylem nedá tvrdit, že by se snad kapela od té doby motala v nějakém bludném kruhu a nevěděla kudy kam. Toho je důkazem i samotná novinka “Augur Nox”, která je ve skutečnosti vysoce kvalitní a obsahuje několik opravdu výborných skladeb jako “Becoming Host”, “Glimlight Tourist”, “The Lazarus Chord” či “White Triptych” (ačkoliv jak už tomu tak na albech, kde si laťku drží všechny písničky, bývá, jde o songy, jaké jsem si oblíbil jen já osobně, někdo další může mít favority v jiných kusech). Věřím tomu, že jestli je mezi vámi někdo, kdo minulé desky nezná, klidně si z “Augur Nox” může sednout na prdel, protože ta úroveň tam jednoduše je a není zrovna nízko, spíš naopak.
Nicméně i kdybyste starší nahrávky znali, pořád “Augur Nox” stojí za nejeden poslech a rozhodně jde o počin, který lze jenom doporučit – a to i lidem, kteří zrovna příliš neholdují black metalovému žánru, jelikož Code svojí muzikou mají mnohem blíže k progresivním skupinám než k Darkthrone. Přestože mým favoritem i nadále zůstává debutové “Nouveau Gloaming”, novinka “Augur Nox” v žádném případě není zklamání a jen potvrzuje pozici Code mezi výtečnými kapelami.
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Druhý pohled (Skvrn):
Code viseli až doteď na tom imaginárním (zajisté u několika lidí i fyzickém) seznamu kapel, jejichž prozkoumání diskografie prostě musí stát za to. A i když jsou tihle Britové už poměrně zavedeným jménem, “Augur Nox” se stalo prostředníkem mého prvního setkání s kapelou. Kapely, ke kterým se řadí i Code si mé oko často získají jak kvůli pozitivním ohlasům, vizuální prezentaci, osobním sympatiím k zainteresovaným hudebníkům nebo kvůli vnitřním pocitům, které mi právě v tomto případě říkaly, že si s Code budu rozumět. A jelikož se na zmíněném seznamu Code tedy neobjevili náhodou, čekal jsem jen vysokou kvalitu, kterou jsem v podobě “Augur Nox” dostal.
Kapela se na desce prezentuje velice dobrou, v dnešní době již poměrně populární směsicí progresivního metalu a blacku. A především progrese tu hraje prim tak, že vokálně pestré chytlavé kompozice jen doplňuje blacková atmosféra. A právě zmíněná vokální práce je to, co na “Augur Nox jednoznačně dominuje a evokuje tím několik norských legend, které black metal víceméně pověsily na hřebík a vydali se také vstříc progresi, za všechny jmenujme třeba Enslaved, Borknagar jen z těch konzervativnějších a nejméně ulítlých. “Augur Nox” je album nesmírně vyrovnané a každá pasáž má v rámci celé délky své právoplatné místo. Nejvíce jsem si oblíbil zřejmě třetí “Ecdysis” a šestou “Garden Charcency”, nic to však nemění na tom, že i ostatní skladby jsou perfektní. Jedinou výjimku tvoří úplně závěrečná “White Triptych”, která mi přijde na finální skladbu až příliš nevýrazná, ale to je už jen otázka vkusu a nálady, protože píseň je to opět kvalitní jako všechny ostatní.
Code bezpochyby natočili skvělou desku, která příjemně plyne, po několika málo posleších vás chytne a na dlouhou dobu nepustí. Pokud máte v oblibě black metal tak trochu “jinak”, ale stále v relativně konzervativní podobě, “Augur Nox” je pro vás povinností a zpříjemněním i na několik týdnů.
Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 11.11.2013 Label: Bakerteam Records
Tracklist:
01. Spires
02. Breath of Chaos
03. Shadow’s Lair
04. Lost Hope, New Hope Pt. I
05. Lost Hope, New Hope Pt. II
06. The Creation
07. Sigh of Damnation
08. Hearts into Darkness
09. At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude)
10. Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV)
Začnu (ne)tradičně trochu zeširoka. Z toho množství promoalb, které mi během působení na našem blogu prošlo pod rukama, si takhle z fleku nepamatuju kapelu, která by už v době vydání debutu zněla, jako (sice stále ještě širší, ale i tak) žánrová špička a jejíž první počin by působil po všech stránkách profesionálně, skladatelsky byl na prvotřídní úrovni a při poslechu bez jakýchkoli dalších informací bych žasl, jaktože se ke mně taková parta, která už určitě patří k hvězdným jménům žánru, nedostala. Správně tušíte, že bych takhle pitomě nezačínal ze dvou důvodů. Zaprvé by mě musel napadnou lepší úvod a zadruhé by italská pětice Chronos Zero, respektive její debutový počin s šíleným názvem “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” nesměla spadat do výše popsané škatulky, protože přesně taková tato parta je.
Jakkoli titul jejich prvotiny svádí k asociaci s epickou symfonickou power metalovou operou, což by vzhledem k zemi jejich původu nebylo zas až tak nemyslitelné, tak v tomto případě nechť zbystří fanoušci progresivního metalu. Melodického, ale kytarově pořádně hutného. Přímočarého, ale kompozičně do posledního detailu vypiplaného. Říká se, že protiklady se přitahují, tak v tomto případě to platí doslova a všechna zmíněná antonyma se sloučila v jeden neoddělitelný monolit, který funguje až nezvykle působivě.
Budu ještě chvíli polemizovat a přitom se snažit přiblížit hudební zaměření a celkové vyznění desky, protože není progresivní metal jako progresivní metal. Pro ty, komu fascinují instrumentální orgie, tak by byl z Chronos Zero nejspíš zklamán. Přestože nelze přehlížet instrumentální výkony jednotlivých členů, které jsou úplně bezproblémové a třeba kytarová sóla, nebo klávesové party jsou v rámci žánru nadprůměr, tak mi přijde, že důraz se kladl ani ne tak na efektní momenty, při kterých si říkáte, jak je možné tohle nebo tamto z jednotlivých nástrojů vůbec vyloudit, ale hlavně na soudržnost jednotlivých kompozic, které se postupně vyvíjí. Názorně lze říct, že Chronos Zero mají mnohem blíž k takovým Symphony X než k techničtější podobě Dream Theater. Dokonce i zpěvák Jan Manenti má svým ostře melodickým zbarvením vokálu blízko k Russellu Allenovi a nejednou tak byla iluze podobnosti k zámořským borcům dokonána takřka k dokonalosti. Krom něj má na desce vokálně nemalou úlohu zpěvačka Claudia Saponi z jistých Absynth Aura, která přesahuje rozsah běžně určený pro hostující zpěvačku, protože tvoří ve většině skladeb protiklad k ostřejšímu Janovi, a ne, že se jen tak někde mihne, aby se neřeklo.
Není to v mém případě zrovna zvykem, protože většinou pro instrumentální intra nemám takové pochopení, jak by si asi samy kapely představovaly, ale “Spires”, jež “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” otevírá, je výjimkou potvrzující pravidlo. Přestože se zpočátku schyluje k běžným klávesovým plochám, tak se po chvíli spustí čtyřminutová kytarová pecka, kde nakonec ani ty klávesy nechybí, ale ve své podstatě jednoduše sekaný, vlezlý kytarový motiv chytne a nepustí do doby, než se plynule rozjede “Breath of Chaos”, jež spolu s následující “Shadow’s Lair” tvoří můj osobní středobod celé desky. “Breath of Chaos” je pak takovou typickou ukázkou toho, o co se Chronos Zero na celé desce úspěšně snaží. Hutný metalový spodek nástrojové čtveřice, nad níž ční sebejistý Jan, jsou dohromady jako dobře namazaný stroj. Když se k němu po chvíli připojí zmíněná Claudia, tak odezní ostré kytary a otěže převezmou líbivé melodie, které však nepůsobí nijak podbízivě. Druhá polovina písně už je taková volnější. Ne, že by neměla vyložený řád, ale po krátkém kytarově-klávesovém intermezzu se slova ujme skvělé kytarové sólo, s nímž už se spěje do samotného finále. “Shadow’s Lair” pokračuje na hodně podobné vlně tvrdého progresivního metalu, kterému vládne hlavně skvělé kytarová práce kytaristy Enrica a klávesové sólo. A ten refrén? No paráda! Překvapením je ostrý vokál, jehož původ osobně vidím v hlasivkách Claudie Saponi, ale ruku do ohně bych za to nedal, nicméně jako osvěžení, které v následujících skladbách ještě své slovo nejednou dostane, proti němu nic nenamítám. Možná jsem doposud až moc hovořil o hutných kytarách, které prostě nelze přeslechnout, protože jsou ve výsledném mixu vytaženy dost dopředu, možná až moc na úkor skvělé baskytary a kláves, jež mají v hudbě Chronos Zero velmi důležitou roli a nepůsobí jen jako dobarvovací prostředek někde vzadu. Třeba v klipové “Lost Hope, New Hope Pt. I” jsou klávesy vážně působivé.
Asi nemá smysl rozebírat skladbu po skladbě, protože vzhledem k tomu, že se atmosféra, riffy, vyhrávky a tempa se mění jako na běžícím páse, by to působilo spíše kontraproduktivně. Abych však nebudil dojem, že první polovina “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” je lepší, než ta druhá, tak z ní stojí za zmínku místy velmi rychlá “The Creation”, jako protiklad k ní pak uvolněná “Sigh of Damnation” a závěrečná posmutnělá “Sorrowful Fate (The Composer’s Night Pt. III & IV)”. Především “Sigh of Damnation” je oproti dosavadnímu průběhu desky mírným otočením pomyslného kormidla směrem k pomalejším a hlavně melodičtějším vodám. Ačkoli poznávací znamení ze skladeb předešlých zůstaly zachovány, tak přeci jen disponuje hladším soundem a více prostoru si pro sebe uzmula Claudia, která doplňuje táhlé kytarové plochy s piánem v čase po páté minutě. Jediná věc, která mi vyloženě nešmakovala, je “At the Gates of Time (Hollowland’s Prelude)”, což je symfonický kousek, který evokuje filmové soundtracky, ale její přesný smysl mi tak nějak uniká, protože stojí sama o sobě, aniž by připravovala půdu pro jinak skvělou závěrečnou skladbu.
Kdo dočetl až sem, nebude překvapen, že po dosavadních slovech chvály žádná závěrečná kritika nepřijde. I když jsem neočekával nic dalšího než běžný žánrový průměr, dostalo se mi v podobě “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” velmi povedené desky, která i přes svou delší stopáž, jež lehce přetnula hodinovou hranici, baví. A to tak, že náramně. Možná nevědomky Chronos Zero nadnáším, protože mám slabost pro kytarově ostrý soud ve spojení s melodickým doprovodem kláves a zpěvu, ale desku jsem protočil už tolikrát, že bych to na všech svých prstech nenapočítal a stále se velmi dobře bavím. Co víc si přát víc, než aby se v rámci žánru rodilo víc takových desek. V žádném případě by to nebylo na škodu, protože v kopě velkého množství balastu je čím dál těžší hledat kusy, které vyčnívají, a já jsem rád, že se mi to s Chronos Zero povedlo.
Další názory:
Přestože mám opravdu hodně daleko do fanouška nějakého čistého progresivního metalu, Italové Chronos Zero mě z nějakého důvodu opravdu zaujali a jejich deska “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” mě vážně baví takovým způsobem, až se tomu sám divím. Ačkoliv by se možná na první pohled mohlo zdát, že si Chronos Zero na debutující kapelu ukousli až příliš velké sousto (tohle má být jen jedna část z plánovaného konceptu o pěti (!) deskách), ve skutečnosti jejich počin dává těžce na prdel skutečně početné řádce mnohem zkušenějších kolegů. Především po instrumentální stránce je “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” opravdu neskutečně vymazlená záležitost, a i když já osobně většinou dávám přednost atmosféře na úkor hráčské ekvilibristiky, v podání Chronos Zero jsou všechny ty hrátky a finesy nejen zahrané na té nejvyšší úrovni, ale především poutavé a zábavné. Líbí se mi, že se nejedná jen o hráčské orgie, ale že Italové tu obrovskou spoustu nápadů, které mají dokážou bez problému přetavit do smysluplného celku, v němž má své pevné místo vše od několika momentů s extrémním vokálem až po chytře dávkovanou symfoniku, s níž se to nepřehání, ale když dostane prostor, působí to stejně svěže a nenuceně jako zmiňované sólování. Jediné, co mi zpočátku úplně nesedlo, bylo zabarvení hlasu zpěváka Jana Manentiho, nicméně po chvilce zvykání pominul i tento problém a zbyla jenom parádní deska, jež je opravdu progresivní v tom pravém slova smyslu. Nechci to zbytečně přehánět, ale pokud jste fandové progressive metalu, tak si “A Prelude into Emptiness – The Tears Path: Chapter Alpha” určitě pořiďte, protože pro vás je tohle naprostá povinnost a s největší pravděpodobností budete číselně hodnotit ještě výše než já jakožto někdo, pro koho tento styl není denním chlebem. H.
Jako čtenář vyhledávám v zásadě dva druhy recenzí. První recenze jsou takové, jejichž autor má široký hudební přehled a dokáže tak nalézat nečekané paralely a doporučovat hodnotné alternativy. Napsat takový druh recenze vyžaduje mnoho hodin strávených poslechem nejen recenzované kapely samotné, ale i kapel podobných či sestavou spřízněných. Druhý druh recenzí staví na principu zábavy. Takové texty se snadno čtou, a i když nebývají informačně nabité, jejich přínos spočívá v potěšení čtenářova mozku lingvistickou hravostí. Tedy, co postrádají po stránce obsahové, vynahrazují svou propracovanou formou. Dnešní recenze bude kompromisem mezi těmito dvěma extrémy.
Objektem dnešního zkoumání je finská kapela Blind Secrecy, konkrétně její EP “The Edge”. To navazuje na poměrně strohou historii. Od založení v roce 2006 kapela vydala tři demosnímky a EP “Arise”. “The Edge” je tak teprve prvním počinem, který vychází s pomocí profesionálního labelu.
Pokud bychom chtěli kapelu žánrově zařadit, nebudeme dlouho váhat. Na pomezí progresivního metalu a power metalu se pohybuje mnoho kapel a právě tam směřuje i materiál nahraný pro “The Edge”. Vlivu power metalu je však určitě menší část a Blind Secrecy si z něj tak berou jen některé prvky, které pak integrují do poměrně běžného progmetalového zvuku. To by alespoň pro mě znělo papírově jako nezajímavá kombinace, ovšem v praxi nelze “The Edge” nazvat nudným ani zdaleka. Jeho čtyři skladby jsou důkazem, že když se řemeslo dělá kvalitně, může být výsledek velice dobrý.
Čtveřice skladeb s celkovou hrací dobou mírně přesahující dvacet minut potěší všechny fandy melodických kytar, silných refrénů (i výrazných vokalistů obecně) a v menší míře také povedených sól. Úvodní “Where Angels Fear to Tread” nastaví laťku poměrně vysoko, ostatně proto se svými necelými devíti minutami má ze všech písní nejvíce prostoru. Blind Secrecy v ní předvedou v podstatě vše, co je v jimi uctívaných žánrech typické, přičemž se ovšem vyvarují většině otravných klišé. Skladbu začne tvrdý kytarový riff, který rychle doplní vkusně sólující kytara, aby vše brzy přešlo do jemné akustické sekce s prvním vstupem vokálů. Každý z těchto prvků se ohřeje nanejvýše třicet sekund a kapela se rychle posouvá dál. Může se tak zdát, že některé dobré nápady opustí dříve, než by bylo zdrávo, na druhou stranu skladba (a album jako celek) nepadá do nepříjemné rutiny. První píseň osloví i velice povedeným refrénem, delší akustickou vsuvkou v druhé polovině a instrumentálním vyvrcholením.
Zbylé tři skladby se ve své podstatě liší jen minimálně. “Land of Fire and Ice” potěší snad ještě lepším refrénem a bezvadným kytarovým soubojem. Na druhou stranu je její ústřední riff možná až příliš jednoduchý. “Unburden” a “Man on the Edge” pak staví na identickém receptu, který v jejich případě možná vyznívá o něco hůř, byť stále velice dobře.
K albu tak mám v zásadě dvě výtky, z nichž žádná neodporuje již řečenému, totiž že “The Edge” je velice dobré EP. První jste mohli vytušit. I když je “The Edge” jako řemeslný produkt vyvedené, alespoň občasné ozvláštnění něčím netradičním (nemusí jít o žádné vylomeniny, jen drobné vybočení ze zaběhlých zvyků) by neškodilo. Druhá pak směřuje ke zvuku, který je zahuhlaný, ke krystalické čistotě, které lze dnes dosáhnout, má daleko, a přitom albu nepropůjčuje žádnou zvláštní atmosféru, jež by horší zvuk ospravedlnila. Jelikož jde však o pouhé EP a Blind Secrecy jsou v podstatě teprve na počátku své kariéry, nebylo by je právě z tohoto důvodu zdrávo zatracovat.
Výraznou pochvalu si však kapela odnese za sehranost. Z EP čiší zkušenost lety prověřených hudebníků, kteří již natočili alespoň pět alb a odjeli desítky turné, kde své schopnosti vypilovali k naprosté profesionalitě. Jak skladatelskou vyzrálost, tak hráčskou preciznost však pomůže pochopit náhled do historie, který ukáže, že tři ze čtyř členů Blind Secrecy vydávali dema pod hlavičkou kapely Icarus již na konci druhého tisíciletí. Půldruhá desítka let zkušeností se tak zhmotnila v prvním profesionálně vydaném EP, které díky tomu stojí za poslech.
Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 8.11.2013 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Cold Wave Eruption
02. Ecocracy
03. Drifting Station
04. Moments and Monuments
05. Blackwater Horizon
06. Core Resiliency
07. Chemical Dawn
08. End(durance), Part III
09. Full Moon Inferno [bonus]
Norská extrémní progresivní scéna je vskutku plodná a kapel se k ní dá zařadit opravdu hodně, přičemž většina z nich se může pyšnit zavedeným jménem a řadou příznivců. Zajímavé ale je, že když se v tom začnete trochu šťourat, vyjde vám, že většina těchto kapel je více či méně personálně spřízněná a není žádnou výjimkou, když nějaký konkrétní hudebník funguje třeba i ve třech i více věhlasných formacích či projektech. A přesně to je i případ jistých Cronian. Tato kapela (nebo spíše projekt, protože Cronian fungují výhradně na studiové bázi) je dítkem dvou mužů, jimiž jsou Øystein Garnes Brun a Andreas Hedlund, a ti obeznámenější čtenáři už teď mají asi jasno. Oba tito pánové figurují v sestavě slovutných Borknagar, přičemž mistr Hedlund (známý spíše pod pseudonymem Vintersorg) dále funguje v rámci svého sólového projektu, v kapele Otyg a ještě v dalších formacích. V obou případech tedy jde o nesmírně zkušené hudebníky, kteří mají navíc pod společnou hlavičkou Cronian na kontě už dvě plnohodnotné desky. Všechny předpoklady tedy mluví v jejich prospěch, tak se pojďme podívat, jak novinková, v pořadí třetí a jménem “Erathems” pokřtěná deska Cronian dopadla.
Jelikož je “Erathems” prvním albem Cronian, se kterým mám tu čest, před vlastním poslechem jsem trochu hledal, co od toho můžu čekat, a dočetl jsem se, že prý progresivní metal. Fajn, progresivní metal opatřený skladatelským rukopisem Øysteina Bruna a Vintersorgovým vokálem, to zní vážně lákavě, takže jsem se chutě pustil do poslechu, a ani jsem “Erathems” nedoposlouchal a už jsem kroutil hlavou. Můj první dojem z desky byl totiž až trapně prostý – Borknagar 2 s občasným připomenutím Vintersogových sólovek. A ono se není moc čemu divit. Vintersorg je skutečně nezaměnitelný zpěvák a Øystein G. Brun se podle všeho svoji kytarovou hru ani nesnaží nějak rozlišovat… Jestli vám tedy připadá, že melodika a kytarový základ “Erathems” opravdu dost připomínají současnou tvorbu Borknagar, máte naprostou pravdu, protože to vážně přeslechnout nelze. Na druhou stranu by ale bylo pošetilé “Erathems” jen tak odstřelit jako kopírku a důvody jsou pro to dva – zaprvé je ta deska vážně dobrá a zadruhé to není zdaleka tak jednoduché, jak by se mohlo zdát.
Ono je to svým způsobem znát hned zkraje. Ano, Borknagar z toho koukají na všechny strany, ale něco vám stejně říká, že je to přeci jen trochu jiné. A když se do “Erathems” trochu zaposloucháte, postupně to začne vycházet na povrch. Co? Neuvěřitelné bohatství téhle desky, protože je to právě to, co ji přes všechny styčné body odlišuje od Borknagar. Ačkoli je to z velké části dílem kláves, “Erathems” je deska bohatá na celou řadu “nástrojů”, které z ní dělají studnici, v níž se na první pohled trochu chaoticky a nevýrazně, ale ve výsledku zcela funkčně převalují desítky motivů i samotných zvuků, které ve vhodných chvílích vyplouvají na povrch, vzájemně symbiotizují a ve výsledku tvoří stejně důležitý pilíř soundu celé desky, jako jsou kytary nebo vokál. I když to ale ze začátku může vypadat, jako by ta masa klávesových rejstříků splývala a působila spíše samoúčelně, není tomu tak a naopak jde o ukázkový případ, jak s tímto nástrojem nakládat. Klávesy zde totiž nejsou jen na okrasu a k tomu, aby dodaly epický feeling, ale je radost poslouchat, jak citlivě je nakládáno s jejich potenciálem a jak je ve vhodných momentech užíváno nejrůznějších rejstříků, a to takřka výhradně ku prospěchu věci. Jednou je to žesťový sbor, podruhé jemné zvonky, jindy mix toho i dalších možností, ale jakkoli se nabízí námitka, že album s tak důležitým postavením kláves bude pořád jedno a to samé do kolečka, právě inteligentní způsob využití tohoto mocného nástroje a z něj plynoucí bohatství, o kterém padla řeč výše, “Erathems” markantně přidává na přitažlivosti.
Pokud se mezi čtenáři této recenze pořád ještě nachází někdo, koho povídání o zásadní roli kláves na albu děsí a má za to, že se Cronian snaží zabodovat prvoplánovou syntetizovanou rozmáchlostí, i ten může být v klidu, protože na dně tohoto eintopfoidně působícího, leč perfektně namíchaného guláše se nenachází nic jiného než poctivá muzikantská práce. Nezaměnitelná Brunova kytara dodává typicky rozvážné riffy i melodické vyhrávky, ale kdo poslouchá pozorně, ten si nezřídka kdy povšimne nejrůznějších poloh, které v dosavadní repertoáru tohoto kytaristy mimo Cronian nenajdeme. Jde především o různé experimenty se stavbou a navazováním melodií, strukturou dílčích částí skladeb i sóly. Právě zde se naplno projevuje kýžená progrese, a ačkoli je pořád poznat, z čího pera tyto party pochází, je úplně vidět, jak pan Brun zkouší všechny možné nápady a postupy, které by mu u Borknagar neprošly. Co se týče bicích, upřímně nechápu, jak se je ústřednímu duu hudebníků podařilo naprogramovat. I když to podle všeho vypadá, že do škopků zde skutečně tluče automat, bicí jsou nejen že technicky promakané, ale mají parádní dynamický zvuk – úplně jak od živého a zatraceně dobrého bubeníka! Ohledně vokálů toho pak k popisu moc není, protože Vintersorg exceluje jak v čisté, tak v ostré poloze, a pěvecké výkony tak kvalitativní úroveň celé nahrávky jednoznačně dorovnávají.
“Erathems” funguje jak v reálném čase, tak když se na něj člověk podívá s odstupem jako na celek, a děje se tak ze dvou důvodů – zaprvé je každý takt téhle desky napsaný opravdu výborně, všechny skladby bez výjimky jsou skvělé a jednoduše řečeno je pořád co poslouchat a stojí to za to. Zadruhé se díky obratné práci se strukturou desky podařilo dosáhnout toho, že i při značné stopáži “Erathems” neztrácí přitažlivost a nezačíná nudit. Může to znít trochu jako utopie, ale “Erathems” je zkrátka živoucím důkazem, že šestapadesát minut dlouhé a klávesami od podlahy po strop natřískané album může být nejen dobré, ale dokonce přímo skvělé. Materiál, který se tu sešel, je totiž opravdu výtečný a posluchačsky nesmírně přitažlivý, takže se na to vážně stačí jen trochu soustředit a Cronian se vám odvděčí vskutku působivým zážitkem. Deska “Erathems” jen potvrzuje, jak silná je současná norská scéna, a i když nejde o úplný a bezchybný hudební démant, rozhodně se jedná o nahrávku, kterou by si neměl nechat ujít žádný příznivce inteligentní progrese. Za mě absolutní spokojenost a zatraceně silná osmička k tomu.
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 23.4.2013 Label: Deadline Music
Tracklist:
01. Cold
02. Dare
03. Give It to You
04. Slave
05. In the Hands of God
06. Running Backwards
07. Life Without You
08. Everything
09. Fallen
10. The Weight of the World
11. Silent Lucidity
12. Empire
13. Jet City Woman
14. I Don’t Believe in Love
Když se loni v létě Queensrÿche rozdělili na dvě stejnojmenná tělesa, bylo okolo toho velké haló. Zpěvák Geoff Tate zjevně neunesl fakt, že jeho bývalí spoluhráči nejsou jen nájemní muzikanti, kteří skáčou tak, jak on píská; pánové Wilton, Rockenfield, Jackson a Lundgren zase těžce snášeli, jak se Queensrÿche pod Tateovým vedením po hudební stránce mění v něco, co má s takřka legendární progresivní kapelou společného už jen málo, a tak uvnitř skupiny stoupal tlak, až tenhle hrnec bouchnul a výsledek všichni známe – dvě verze Queensrÿche a soudní tahanice o to, kdo může zavedené jméno dál používat. Nechci tu ale rozebírat detaily téhle smutné historie, protože do toho stejně nikdo pořádně nevidí, a raději se pokusím trochu nastínit, jak si na tom obě verze Queenrÿche stojí po tvůrčí stránce. Jak Geoff Tate, tak jeho bývalí spoluhráči totiž v letošním roce vydali řadovou desku, takže máme ideální příležitost porovnat, která z formací může podložit své právní stanovisko také hodnotným hudebním materiálem. A abychom zůstali fér, první na paškál přijde album, které vyšlo chronologicky dříve – “Frequency Unknown” z dílny party okolo Geoffa Tatea.
Když se člověk podívá na sestavu, kterou si pan zpěvák přizval, aby s ním desku nahrála, uvidí samá přinejmenším zajímavá jména. Vedle KellyhoGraye a RandyhoGanea, kteří se mihli u starých Queensrÿche a také se podíleli na Tateově sólovce, jsou tu bratři Sarzovi, z nichž zejména starší Rudy zanechal své stopy u nejedné legendární formace, a také SimonWright známý díky svému angažmá u AC/DC, Dio, UFO nebo dalších. Jestli dobře počítám, tak tu máme samé spolehlivé matadory a lidi, kteří se v minulosti u Queensrÿche pohybovali dostatečně dlouho na to, aby zvládli pochopit, o čem kapela a její hudba jsou, takže to vypadá na ideální podmínky pro napsání desky, která všem vytře zrak. Anebo ne? Kdepak vážení, “Frequency Unknown” bohužel nedopadla ani zdaleka tak dobře, jak by se při pohledu na sestavu mohlo zdát…
Abych pravdu řekl, první poslech alba mě nechal stát v němém úžasu nad tím, že měl vůbec někdo odvahu podepsat se pod takovou sračku, a říct mi někdo před pár lety, že tohle jsou Queensrÿche, asi bych se mu nejdřív vysmál a pak ho uctivě odkázal na nejbližší psychiatrickou léčebnu. Neurčitě zahuhlaný zvuk bych ještě zkousnul. Nevýrazné hardrockové riffy, podivně tenký vokál a především zoufalá tvůrčí impotence maskovaná za křečovitou a většinou tragicky neúspěšnou snahu znít jako Queensrÿche, na to už ale žaludek prostě nemám. Progrese pryč, charisma v nenávratnu, obstojných nápadů poskrovnu, a pak hledejte důvody, proč to poslouchat dál… Já našel tři – skladby “Cold”, “In the Hands of God” a “Fall”, protože ty jediné skýtaly jistou naději, že to nakonec nemusí být tak zlé, jak to vypadalo na první poslech. Všechny tři totiž jasně ční nad zbytek alba a dokonce disponují dostatkem toho, co mám na hudbě Queensrÿche opravdu rád – dobré melodie, vnitřní napětí a hlavně atmosféru, kterou neumí nikdo jiný. Tyhle tři kousky se zkrátka povedly, a ačkoli se vrcholnou tvorbou Queensrÿche srovnávat moc nedají, určitě bych je nezatracoval ani v tomhle kontextu. Jenže ačkoli nakonec musím rétoriku na adresu zbytku desky přeci jen trochu zmírnit, pořád je to přinejlepším průměr, místy ani to ne. Její většina je zkrátka dost nezáživný hardrock místy přecházející v něco jako groove metal, který jako by někdo vytáhnul z osmdesátých let, kde ho zapomněl někdo úplně jiný, a to jen proto, že mu tehdy nepřišel dostatečně dobrý. Většina se sice jakž takž poslouchat dá a čas od času se i nějaký ten obstojný moment objeví, nenapadá mě ale jediný důvod, proč bych si “Frequency Unknown” měl dobrovolně pustit. No a pak jsou tu skladby, jejichž poslech je doslova utrpením – ať už kvůli vyloženě mizernému instrumentálu nebo kvůli vokálním hrátkám, na kterých je krásně vidět, že zlato, které GeoffTate nosíval v hrdle, dost pozbylo lesku. Když se drží ve své pohodlné poloze, je to ještě v pohodě a z jeho hlasu stále vychází typické charisma, ale jakmile začne experimentovat a pouštět se do méně exaktních poloh, tam už to povážlivě skřípe. Celkovou mizérii tohoto počinu pak dokonale ilustruje čtvero klasických skladeb v aktuálním podání Tateových Queensrÿche – perfektně na nich vyniká jak stupidní zvuk alba, tak skutečnost, že plešatý pán v klobouku už opravdu nezpívá tak jako dřív. Fanouškům Queensrÿche doporučuju tyhle předělávky úplně vypustit, nestojí to za to zklamání.
Zaťatá pěst a mnohoznačná dvojice písmen FU na přebalu “Frequency Unknown” jsou jasným signálem, co celý svět Geoffovi Tateovi může. Byl jsem ochoten tuhle donebevolající aroganci přehlédnout, kdyby mi kapela, jejíž deska se takovým přebalem honosí, poskytla materiál, jež by onu aroganci ospravedlnil, jenže to se nestalo, ba naopak – až na tři světlé výjimky je “Frequency Unknown” deskou zcela zbytečnou a kapela jejím prostřednictvím jen dál prohloubila výhrady, které na ní a zejména na jejím frontmanovi po všech těch trapných tahanicích ulpěly. Upřímně doufám, že Geoff Tate dostane rozum, odloží slepou pýchu a přestane dehonestovat jak sám sebe, tak značku Queensrÿche podobnými alby o ničem. Minimálně jméno Queensrÿche totiž podle všeho čeká podstatně světlejší budoucnost v jiných rukou – jsou to ruce bývalých Tateových spoluhráčů, kteří mezi sebe vzali zpěváka ToddalaTorrea, a sympatické chování, s jakým se prezentovali od začátku sporu o jméno kapely, dokázali v červnu korunovat eponymní deskou, která rozhodně stojí za nejedno protočení…
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.6.2013 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. X2
02. Where Dreams Go to Die
03. Spore
04. In This Light
05. Redemption
06. Vindication
07. Midnight Lullaby
08. A World Without
09. Don’t Look Back
10. Fallout
11. Open Road
Non-Tate verze Queensrÿche (dále už jen Queensrÿche, kdo to má pořád opisovat) slibovala návrat ke “skutečnému” zvuku kapely, tedy něco, po čem řada fanoušků volala už pěkných pár let. Mně osobně se poslední deska “Dedicated to Chaos”, která mnohým leží v žaludku, líbila i přes to, že s kultovními alby “Rage for Order”, “Operation: Mindcrime”, “Empire” nebo “Promised Land” toho měla společného spíš nic než moc, ale i tak jsem byl dost zvědavý, jak se s tímto předsevzetím Queensrÿche popasují. A pánové se s ním popasovali vcelku důstojně, ačkoli určitě nelze tvrdit, že by eponymní album “Queensrÿche” (jen tak pro zajímavost – jde už o druhý eponymní počin kapely, protože stejně se jmenovalo i debutové EP) bylo návratem na přelom 80. a 90. let se vším všudy. Začněme ale tím, kde se tento návrat skutečně projevuje. V první řadě je to vokál, a to jak co se týče barvy hlasu, tak stavby melodií. Když ToddlaTorre do kapely přišel, řada lidí brblala, že je vokální kopírkou svého předchůdce, ale ačkoli oba zpívají podobně, Toddův hlas je rozhodně svůj. Co mu na Geoffa chybí v barvě a sní spojenými možnostmi přednesu (což je disciplína, ve které je GeoffTate opravdový mistr), to dohání silou, rozsahem a brilantní intonací, kde se pro změnu pan Tate v současné době nechytá. Zpěv na “Queensrÿche” je skutečně mnohem klasičtějšího a chtělo by se říct metalovějšího pojetí a s klidem bych si jej dovedl představit na prvních dvou deskách.
A “metalovější” je nejen vokál. Návrat ke kořenům je znát i na celkové orientaci na kytary a jejich přímočařejší projev, i když tady už docela záleží na úhlu pohledu. Rozdíl proti “Dedicated to Chaos” je ale pořád markantní. Riffuje se, sóluje se, zvukově je to takové špinavé… Před zraky se úplně zhmotňuje představa odvrácené části osmdesátkového neonového velkoměsta se všemi náladami, které k tomu patří. S podobnými náladami Queensrÿche dříve určitě operovali a potud je to další návrat. Přesto jsou oba tyto aspekty – retro feeling i celý instrumentál – v repertoáru kapely vlastně docela nové, protože jejich konkrétní pojetí je opravdu hodně svojské a v žádném případě nelze hovořit o tom, že by Queensrÿche natočili další “Rage for Order” nebo “Operation: Mindcrime”, ačkoli slavná historie na desce vykukuje zpoza každého druhého rohu.
Takže Queensrÿche bez GeoffaTatea se částečně obrátili zpět ke kořenům, jak slibovali, a zároveň si našli sound, který oldschool výraz Queensrÿche z velké části redefinuje a představuje v moderním a svěžím provedení. Tolik asi k tomu, jak nahrávka jako celek zní, a pro bližší zjištění vás odkážu na vlastní poslech, protože způsob, jakým je instrumentální stránka budovaná, se popisuje jakkoli, jen ne snadno a já tu nechci plácat nesmysly. Bude tedy lepší, když se dále zaměřím na to, jak “Queensrÿche” dopadla kvalitativně. Jelikož jste se stejně nejdřív koukli na hodnocení, nebude pro vás žádné překvapení, když řeknu, že je to vážně slušný materiál. Přesto mi ale docela trvalo, než jsem větší část desky docenil, a to se považuji za člověka, který má starší desky Queensrÿche zmáklé dost důkladně. V řadě případů to zpočátku vypadá, jako by se jednotlivé části skladby navzájem tloukly a melodie vokálu a Toddovo podání tomu také zdánlivě moc nepřidávají. Nejvíc to platí asi v případě songu “Redemption”, který byl možná trochu nešťastně vypuštěn jako první singl. Je sice pravda, že si musím na tyto podivně působící momenty znovu zvykat pokaždé, když si “Queensrÿche” pustím po delší časové prodlevě, ale nakonec i díky tomu jsem se už několikrát přesvědčil, že plné docenění desky leží opravdu ve zvyku respektive v naladění na frekvenci, na které Queensrÿche vysílají. V okamžiku, kdy se tak stane, přestává být sporu o tom, že jde o vážně solidní materiál. Jistě, není to úplný skvost po celých 35 minut, které poslech alba zabere (což je mimochodem naprosto skvěle zvolená stopáž), ale množství parádní práce obou kytaristů, baskytaristy i bubeníka těch pár slabších míst bohatě vyvažuje. A že je současná sestava Queensrÿche schopná napsat nejen dobré, ale i vážně skvělé songy, to dokazuje famózní vál “A World Without”, který je alespoň pro mě jasným vrcholem desky, a kusy jako “In This Light”, “Don’t Look Back” nebo třeba “Open Road” za ním nijak výrazně nezaostávají a dovedou velmi potěšit.
Deska “Queensrÿche” je napoprvé možná trochu nenápadný počin, ale její schopnost růstu ji pasuje do pozice zcela důstojného restartu kapely. Vznikala sice v podmínkách, které muzikantům vážně moc nezávidím, ale i tak se jim podařilo dosáhnout velice uspokojivého výsledku. “Queensrÿche” je důkazem, že její tvůrci mají rozhodně co říct a do budoucna od nich není vůbec naivní očekávat nic menšího než opravdovou kvalitu. Příslib je to sice zatím trochu opatrný, ale pořád velmi lákavý, a já se nemůžu dočkat, co Queensrÿche předvedou příště. O vítězi duelu Queensrÿche vs. Queensrÿche, vedeném na poli hudebních kvalit, tedy opravdu není sporu.
Nizozemští Pestilence na konci osmdesátých let nejenže vzešli, ale hlavně pomáhali formovat žánrovou škatulku technického death metalu, v rámci kterého se rychle stali jedněmi z hlavních představitelů a udávali směr na tomto dosud neprobádaném území. Samozřejmě, že na to nebyli úplně sami, ale v pomyslné skupině, která všem ostatním ujela z dohledu, byli vždy v popředí spolu s dvojicí Cynic a Atheist. Trojicí nesmrtelných opusů – “Malleus Maleficarum” počínaje a “Testimony of the Ancients” konče, se zapsali do hudebních dějin tak hluboko, že už by nemuseli nikdy nic vydat a jejich status by byl navždy neotřesitelný. Každá mince má však i svou druhou stranu, takže pod tíhou vlastní výjimečnosti nakonec Pestilence rozklížily personální spory, což vedlo v roce 1994 k rozpadu.
Toliko krátké historie, kterou jsem chtěl uvést recenzi “Obsideo”, protože se úplně nehodí mluvit o třetím návratovém albu žánrové legendy, aniž bychom si osvěžili trošku hudebního dějepisu, aneb co tomuto návratu předcházelo. V případě Pestilence, kteří se v roce 2008 vrátili na scénu po dlouhých čtrnácti letech, se stejně jako v případě dalších reunionů nabízí otázka, jestli to vůbec k něčemu bylo. Prvním novodobým albem “Ressurection Macabre” sice nepřekvapili, ale protože přineslo relativně vyrovnaný materiál jedoucí v klasických žánrových stopách, tak to nebylo špatné. Sice všichni věděli, že s původní albovou čtveřicí se to rovnat nemůže, ale žádný průser se nekonal. Ten si kapela schovala až na následující “Doctrine”, jenž byl krokem vedle. Jako posun někam jinam dává smysl, ale přesto se nelze zbavit pachutě divného syrového zvuku, tuctových riffů a hlavně podivného řevu Patricka Mameliho, který se z nebezpečné bestie najednou změnil v bezzubého řvouna bez výrazu. Obrazně řečeno je tady “Obsideo” právě proto, aby napravilo špatnou reputaci, kdy si nejeden fanoušek po “Doctrine” ťukal na čelo, jestli ten návrat opravdu měl smysl.
Měl. Pokud velkoryse přehlédnu zmíněný propadák, tak se Pestilence drží svého kopyta a i přes personální problémy, které tuto partu vždy doprovázely, drtí se stejnou bravurou jako kdysi. Kolem stabilní kytarové dvojice Mameli–Uterwijk se letos poskládalo rytmické duo George Maier a Dave Haley, pro něž představuje sedmá řadovka technických bardů albovou premiéru. Zvuk na “Obsideo” konečně ztěžkl do těch správných rovin a Mameliho vokál má opět tu mrtvolnou sílu, na kterou jsou všichni zvyklí, takže formálně všechno v pořádku. Konkrétně k albu samotnému lze říct, že desítka nových skladeb je rozhodně nejvyrovnanějším po-návratovým materiálem, jemuž by se úspěšně dala vytknout snad jen zdánlivá jednotvárnost, ale i po mnoha posleších nemůžu říct, že by “Obsideo” vystřílelo všechny ostré náboje a stala se z něj záležitost několika záživných poslechů, jež později vystřídá rutina.
Kdo má po minulém přešlapu stále ještě pochyby, toho odkážu na zahajovací titulku. Tu uvádí krátké intro v podobě zvuku kardiogramu a která se za zvuků srdeční zástavy mění v pořádně živou a hlavně agresivní bestii, jíž však nechybí inteligence, takže neničí bezhlavě a bez nápadu, ale chytrými riffy udržuje v pozoru. Přesně frázujícímu Mamelimu se nedá nic vyčítat, protože i po letech ukazuje, že bez ztráty kytičky je schopný obstát jak v souboji s drtivými sypačkami, tak se sekanými technickými riffy. Nemá smysl připomínat, že Pestilence se i na svém novinkovém albu dost často obrací na svou první érou působnosti, ovšem nejpatrnější je to v trojici “Soulrot”, “Laniatus” a závěrečné “Displaced”, v nichž riffy, občas dokonce se vzdáleným jazzovým nádechem, jako by vypadly z některého z původních alb kapely. Zejména “Displaced” svou podobnost s “Testimony of the Ancients” nezapře. Ač se to k hudbě Pestilence tak úplně nehodí, tak se sluší říct, že co skladba, to hit jako prase. Nerad bych jednotlivé písně dělil do nějakých skupin, ale je fakt, že i když přijde na řadu nářezovka typu “Necro Morph”, skočná “Distress” nebo techničtější a místy pěkně zatěžkaná “Super Conscious”, tak ve všech případech mám dojem, že poslouchám jednu a tutéž partu, která moc dobře ví, jak má výsledek znít, aniž by trpěl přemírou sebekázně a nedostatkem energie. Kdybych mohl, tak jako výstavní kousek celého “Obsideo” vyberu “Laniatus”, která splňuje mé představy, jak by moderní Pestilence měli znít. Přestože je to klasická technicky-deathová nářezovka ve středním tempu, kterých už kapela složila pěknou řadu, tak to neznamá, že i tohle klasické provedení nemůže díky moderně pojatému sekanému riffu vyznít svěže a aktuálně. Skvělá práce.
Pořekadlo “do třetice všeho dobrého” v tomto případě platí víc než cokoli jiného. Novinka není stylotvorná, jako klasické legendární počiny, ale to neznamená, že je špatná. Na můj vkus by mohla obsahovat víc zajímavých momentů ve stylu jazzového “Spheres”, ale takovým oldschool nářezem, jímž si kapela buduje pevnou půdu pod nohama, mě v žádném případě neurazí. Technicky i skladatelsky je vše na svém jasně stanoveném místě, takže pokud si k tomu připočtete nezaměnitelný sound, na nějž mají Pestilence patent, tak je na půl úspěchu už předem zaděláno. Nabízí se srovnání s (částečně) žánrově a (hlavně) personálně spjatými Hail of Bullets, kteří zhruba ve stejné době vydali svou třetí řadovku “III: The Rommel Chronicles”, a přiznávám, že je na tom parta kolem Martina van Drunena o třídu líp a tam, kde Pestilence chybí moment překvapení nebo naopak přímočará pasáž, jež by je postrčila vpřed, tam jich Hail of Bullets mají na rozdávání. Tak jako tak, s “Obsideo” nemůžete šlápnout vedle, takže chutí do něj. A není nutno jej brát pouze jako slabší náhradu legendárních počinů, protože tahle deska může klidně oslovit i posluchače nového, který dosud s tvorbou této čtveřice neměl tu čest.
Když loni v létě Ihsahnovi vyšlo album “Eremita”, od řady lidí zaznívaly hlasy, které hovořily o tom, jak mistr tentokrát nepřináší nic nového, že vykrádá sám sebe a že zejména po “After”, které mezitím stihlo v očích Ihsahnových příznivců vystoupat na Olymp, to zkrátka vůbec není ono. Nakolik to byly oprávněné řeči, teď nehodlám rozebírat, ale zmínit jsem to musel už jen proto, že když se schylovalo k vydání novinky “Das Seelenbrechen”, Ihsahn se nechal slyšet, že tentokrát půjde o něco zcela odlišného, že odhodil všechny své koncepty a album bude tvůrčím znovuobjevením sebe sama. Těžko říct, kolik lidí tato prohlášení vzala vážně, ale ať už jich bylo hodně nebo málo, nakonec musí i ten nejzarytější skeptik uznat, že to, co Ihsahn na “Das Seelenbrechen” přináší, je skutečně velký krok stranou…
Dosavadní Ihsahnovy desky mají přes řadu vzájemných rozdílů společné minimálně to, že šlo o soudržná díla plná komplexního hudebního materiálu, kterými se táhla určitá jednotící linie, a ve výsledku tak měla každá nahrávka nějaký výraz, který když nešlo rozumně popsat, tak si ho byl člověk alespoň vnitřně vědom. Zkrátka extrémní metal se vší svou mnohovrstevnatostí a masivním projevem, byť v různých výrazových obměnách. “Das Seelenbrechen” na to jde úplně jinak. Tohle je – přesně podle citovaných prohlášení – Ihsahnova muzikalita oholená na dřeň a zbavená všeho, co šlo sebeméně postrádat. Teprve od téhle prvotní materie, jakýchsi kmenových buněk Ihsahnovy tvorby, se dál odvíjejí jednotlivé skladby, a já záměrně neříkám, že celé album. Na “Das Seelenbrechen” je totiž k nalezení tolik různých poloh, že by jeden mohl namítnout, že jde o zcela nahodilou sbírku kompozic. Všechny mají ale jedno společné – experiment. A když se na desku podíváte z tohoto úhlu, desítka skladeb se liší vlastně jen v tom, jakými prostředky byl onen experiment veden a do jaké krajnosti se v tom kterém případě Ihsahn rozhodl zajít.
Ihsahn se na “Das Seelenbrechen” uchýlil k poměrně zajímavému kroku. Posluchač totiž není hned s první skladbou vržen do neznáma, ale je velmi nenásilně (a když o tom tak přemýšlím, tak vlastně jen v náznacích) připravován na to, co může respektive bude následovat. Otvírák “Hiber” by se dal označit za takovou klasickou Ihsahnovu skladbu posledních let se vším, co k tomu patří. Přesto už zde jsou zřetelně identifikovatelné první příznaky dalšího vývoje, který má album nabrat. Zaprvé je zde jasně slyšet vliv sedmdesátkové prog rockové melodiky, s níž Ihsahn nepatrně koketoval už na minulé řadovce a kterou nechává plně rozvinout ve třetí “NaCl”. Funguje to velmi dobře už v “Hiber”, ale teprve “NaCl”, která v tomto zachází ještě mnohem dál, naplno prokazuje, že to tato poloha Ihsahnovi opravdu sedí a že ji se svým klasickým výrazivem dovede propojit obratně a přirozeně.
Další odklon od předchozí tvorby, který je v první polovině “Das Seelenbrechen” vystopovatelný, je jakási přehlednost až minimalismus. Hodně je to znát na obou již zmiňovaných kytarových skladbách, které si namísto těžkopádného a masivního riffování většinou bohatě vystačí s lehkonohými, až by se chtělo říct hravými vyhrávkami. Lehkost a hravost jsou vůbec přívlastky, které první polovinu desky poměrně přesně vystihují, a to i přes to, že zbylé tři skladby nemohou být vzájemně i v kontextu této části alba rozdílnější. Ono nakonec stačí rozhlédnout se okolo obou zatím jmenovaných skladeb… “Regen” je skvost, který z melancholického klavírního úvodu bez předchozího varování vybuchne v neuvěřitelně majestátní příval síly, jenž dále graduje až k samému závěru v režii sborů vzdáleně připomínajících “Carmina Burana”. Šílené? Na poměry “Das Seelenbrechen” nikterak zvlášť. Přeskočte na čtvrtou “Pulse” a dostanete na první pohled primitivní a jednotvárnou, ale už na ten druhý ohromně působivou a krásnou skladbu, která je plná vnitřního života a blíží se na dohled hájemství jemné elektroniky a snad i trip-hopu. Jestli to ale doteď bylo víceméně střídání ostřejších a měkčích poloh, které posluchači ani náznakem nenapovědělo, co ho čeká dál, jakákoli nalinkovaná očekávání se mění v prach hned vzápětí…
Po jemně tepající ukolébavce “Pulse” totiž přichází naprostý opak – chorobná, disharmonická a arytmická “noisová” anarchie “Tacit 2”, ve které se hroutí všechna pravidla a zbývá po nich jen neuspořádaná hromádka kytarových ruchů, zničujícího vokálu a zdánlivě náhodných bicích. “Tacit 2” je rozhodně nejvýraznější z řady zvratů, které “Das Seelenbrechen” ve své první polovině nabízí, a zároveň je zlomovým bodem, od kterého se deska zvrhává v čistý experiment. Nepočítáme-li totiž následující “Tacit”, u které si lze trochu vydechnout (byť je sama také velmi variabilní), další skladby jsou skutečně pokusem, čeho všeho lze různými tvůrčími postupy dosáhnout, a vůbec bych se nedivil, kdyby je někteří už odmítli považovat za hudbu. Je tu “Rec”, která svou gradací a sedmdesátkovou psychedelií působí stejnou bodavou nervozitu jako horečnatá snová pasáž, která se opakuje se stále vyšší frekvencí až do náhlého probuzení. Je tu “M”, hudební podklad k vévodícímu přednesu minimalistické poezie, který se zlomí v exaltované bluesové sólování. Je tu i “Sub ater”, která přidává a odebírá vrstvy, hraje si s dynamikou a mění tóniny jako chameleon barvy. A konečně “See”, která celou pravidla popírající sekvenci uzavírá postupným návratem k tomu, co nastolila “Tacit 2”…
Celá druhá polovina “Das Seelenbrechen” s posluchačem zkrátka komunikuje úplně jinak, než jak by se dalo soudit podle počátku desky. Jestli jsem v případě “Rec” hovořil o náladě horečnatého snění, tak ta je pro tuto část alba stejně určující, jako je odlehčenost a hravost určující pro část první. Je ale zajímavé, že jakkoli jsou obě poloviny alba naprosto odlišné, drobné charakteristiky každé z nich se nenápadně promítají v té druhé. Ve standardnějších skladbách se tak na pozadí občas objeví lehký industrialový ruch, v těch absolutně nestandardních pak hrají důležitou roli naprosto čisté melodie, skrz které se kouzlí s náladami. I když se tedy “Das Seelenbrechen” může zdát naprosto nekompaktní sbírkou deseti skladeb nebo schizofrenní deskou, jejíž jedna část je pravým opakem druhé, hned z několika úhlů pohledu je vlastně velmi soudržná a rozhodně dává smysl.
Z toho, co zde už bylo (a ještě bude) napsáno, se dá bez delšího přemýšlení odvodit, že “Das Seelenbrechen” je dílem velmi osobním, dost možná nejosobnějším, které Ihsahn kdy vydal. Nasvědčuje tomu i skutečnost, že krom své manželky Ihriel, která svým hlasem přispěla do sboru, a bubeníka Tobiase Ørnese Andersena, Ihsahn nevyužil služeb žádného hosta, což se v jeho sólové kariéře přihodilo vůbec poprvé. “Das Seelenbrechen” je tedy svým způsobem čistý odraz Ihsahnova tvůrčího já a jako takové neklade primární důraz na instrumentální stránku věci, jako spíš na tu pocitovou. Přesto ale nemohu nevyzdvihnout práci o pár řádek výše jmenovaného bubeníka, kterého si Ihsahn již podruhé vypůjčil ze spřízněných Leprous. Nevím, jestli si Andersen psal své party sám, či nikoli, ale bicí jsou na “Das Seelenbrechen” naprosto strhující – ať již jde o “normální” skladby nebo třeba úchylnou a ve své úchylnosti famózní “Tacit 2”. Přiznám se, že když jsem se blahé paměti dozvěděl, že už “Eremita” nenabubnuje Asgeir Mickelson, byl jsem zklamaný, ale pan Andersen si mě na “Das Seelenbrechen” více než udobřil.
Není asi třeba dále zdůrazňovat, že “Das Seelenbrechen” není album přístupné každému a že i zkušený posluchač nemusí uspět napoprvé nebo napodruhé. Naštěstí je zde ale hned několik skladeb, které zaujmou právě napoprvé a jsou odrazovým můstkem k dalším poslechům a dalšímu objevování kvalit “Das Seelenbrechen”. A když se nakonec podaří do alba proniknout a naladit mozek na tu správnou vlnu, jde o velmi silný zážitek, protože ačkoli je to na každý pád netradiční hudba a – jak už zde několikrát padlo – experiment par excellence, pořád nejde o nic samoúčelného, a čím déle desku poslouchám, tím více se mi daří zejména její druhou polovinu docenit. I když jsem tedy zpočátku dost nechápavě kroutil hlavou, co to Ihsahn vyplodil za tryznu, čím dál tím více chápu, že přesně tohle bylo jeho prvotním cílem – zhmotnit samé jádro svého hudebního já a nechat ho projevit se v co nejčistších podobách. Závěrečné čtyři skladby přesně takhle fungují a jsou to čtyři podoby oné dřeně, o které jsem mluvil v úvodu.
Ihsahn tedy rozhodně dostál slibům a představil světu desku, která je návratem k nejhlubším kořenům. Ne však žánrovým, ale hudby samotné. Je fascinující, že po více než dvaceti letech nesklouzl k rutině a stále hledá a nachází nové způsoby, jak se vyjádřit skrz hudbu. “Das Seelenbrechen” se sice dost určitě některým lidem nestrefí do vkusu, ale deska je to bez debat skvělá a jejím prostřednictvím se Ihsahn dostává do pozice, ze které může vykročit jakýmkoli směrem, aniž by se musel za čímkoli ohlížet nebo se snažit komukoli zavděčit. Takhle vypadá absolutní hudební svoboda.
Další názory:
Zatímco kolegové okolo mě jsou nadšení až za roh, já jim ten průměr budu muset trochu pokazit. Ne, že by snad Ihsahn nahrál špatnou desku nebo že by se mi to nelíbilo, to ani náhodou – pokud bych měl vynést verdikt líbí/nelíbí, rozhodně bych bez váhání volil tu první možnost, o čemž svědčí i moje hodnocení, jež z obecného hlediska není špatné ani omylem. Jde jen o to, že mi to nepřijde TAK dobré a upřímně nevím, odkud tahají ty devítky nebo dokonce desítky. Samozřejmě, “Das Seelenbrechen” obsahuje mnoho doslova fenomenálních momentů, ale na druhou stranu tu jsou skladby, které mi přijdou relativně horší (relativně na poměry Ihsahna, obecně je to stále vysoko nad průměrem), což je případ třeba hned úvodní “Hiber” nebo třetí “NaCl”, i když obě v sobě pořád mají dost dobré motivy. Vůbec mě pak nebaví taková “Tacit 2” nebo závěrečná “See”. Pokud bych bral to, co mě naopak zaujalo, rozhodně by to byla předposlední “Sub ater”, excelentní “Regen” a zejména fantastická “Pulse”, která je pro mě osobně vrcholem celého “Das Seelenbrechen”. I přes těchto několik záblesků té nejvyšší skladatelské úrovně mi ovšem novinka přijde oproti předchozím Ihsahnovým sólovkám trochu slabší… “Eremita”, “After” i “angL” mě bavily více. Rozhodně mi nevadí to, že se Ihsahn pohnul jiným směrem, spíš se trochu nemůžu přenést přes nevyrovnanost materiálu – ani ne tak stylovou, jako spíš kvalitativní… přinejmenším tedy ze subjektivního hlediska, jelikož některé části mi přijdou takřka dokonalé (“Pulse”, “Regen”), jiné mě naopak trochu nudí (“Tacit 2”, “See”). Proto “jenom” 7. H.
Začínat hodnocení pátého řadového alba Ihsahna informací, že jej řadím mezi hrsku umělců, od kterých žeru snad vše, pod co se kdy podepsali, asi není úplně košér a neznačí to zrovna objektivní pohled na novinku “Das Seelenbrechen”, ale nemůžu jinak. Samozřejmě, že jsem k poslechu letošního záseku přistupoval s velkými očekáváními, když sám Ihsahn připravoval své věrné, že novinka bude jiná. A nekecal. Je jiná. Přestože je to na první poslech pořád Ihsahn, je “Das Seelenbrechen” odbočkou v jeho dosavadní sólové kariéře, kdy byla předchozí alba v rámci mezí přeci jen mnohem klasičtějšími počiny. I na aktuální desce se najdou skladby, které v jisté míře pokračují v dosavadním vývoji jako “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, ovšem jádro tvoří pomalé, akustické skladby a skoro-ambient, který promlouvá hlavně skrze druhou polovinu alba. Není to ovšem tak, že jsou na “Das Seelenbrechen” vedle sebe položeny různé tváře norského génia, které stojí samostatně jedna vedle druhé, ale můžeme mluvit o pečlivě promyšleném celku, jehož atmosféra se mění s každou další skladbou jiným směrem, aniž by to působilo zmatečně. Líbí se mi úvodní promyšlená “Hiber”, melodická “NaCl” s nádhernou vokální linkou či “Pulse”, ve které jsem měl pocit, že poslouchám Mikaela Åkerfeldta z Opeth, což platí i o “Regen”, jež pomaličku spěje v impozantní epický závěr. Druhá polovina, která se nese spíše na vlně neurčita a ambientu, má ovšem taky něco do sebe. Floydovská “M” je pro mě asi tou nejzajímavější položkou, jejíž pozvolné kytarové sólo jsem si velmi oblíbil. V konečném výsledku se jedná o Ihsahnovo nejbarvitější album, kterému k dokonalosti chybí jen málo. Nechci se pouštět do přímého srovnávání s předešlými počiny, ovšem “Das Seelenbrechen” jsem si oblíbil hned na první poslech a od té doby mě nepustilo, takže v tomto ohledu jej řadím výš než třeba “angL”. Dvěma slovy famózní deska. Kaša
Má očekávání od “Das Seelenbrechen” rozhodně nebyla skromná, ale že to bude tak skvostné, jsem nečekal. Norský mág Ihsahn udělal po čtvrté nahrané desce “Eremita” další skok od tvorby legendárních Emperor a nahrál své žánrově nejrozmanitější album. Upřímně, ani nevím, kde začít, jak mile jsem překvapen. Tak tedy postupně… na albu můžeme narazit na klasičtější Ihsahnovy kousky, jako jsou “Hiber”, “NaCl” či “Tacit”, které plynule prokládají skladby ovlivněné nemetalovými vlivy, jako jsou ambient, industrial, trip-hop a další. Nejvíce mi vyrazila dech druhá “Regen”, u které jsem jen nevěřícně kroutil hlavou, s jakou bravurou může původně black metalový umělec zahrát tak bombastickou, v tomto případě navíc perfektně gradovanou skladbu. Deska těží také z kontrastů, a to jak v rámci jedné skladby, tak v rámci celku. Ne nadarmo vedle sebe v tracklistu stojí přístupná “Pulse” a extrémně neprostupná ujetost “Tacit 2”. O technické preciznosti a hráčskému umění se nemá smysl ani zmiňovat, protože v tomhle ohledu Ihsahn patřil vždycky ke špičce. Naopak atmosféra vyletěla o level výš a s ní i nápaditá práce bicích v podání Tobiase Ørnese Andersena. Bicí překvapivě vynikají hlavně v tišších a pomalejších pasážích, jako jsou ambientní “See” či závěrečná minuta již zmiňované “Tacit 2”. Jmenování toho, co mi na “Das Seelenbrechen” tak imponuje, by vydalo na dlouhý spis, naopak vám teď nedokážu říct jedinou věc, která by mě na desce vadila a obtěžovala. O faktu, že Ihsahn je geniální hudebník svědčí i to, že dokázal nahrát perfektní skladby několika žánrů, což na “Das Seelenbrechen” minimálně stvrdil. Ihsahn nahrál nejpestřejší a dost možná i nejlepší desku své sólové dráhy, která letos bude na metalovém poli hledat konkurenci dost těžko. Skvrn
Protest the Hero, pětice muzikantů ze zámořského Ontaira, tu s námi již nějaký ten pátek je. Od svého založení v roce 2001 stihli tito Kanaďané vydat čtveřici alb, z nichž poslední recenzujeme právě dnes. Při své cestě si vybudovali úctyhodnou skupinu fanoušků – alespoň tedy v poměrěch stále spíše undergroundové metalové kapely – mezi které jsem se na dlouhou dobu řadil i já sám. Ostatně není divu, již na debutu představili Protest the Hero svou technickou a navýsost melodickou variaci tenkrát velice populárního metalcoru. Když pak po třech letech vydali druhé album “Fortress”, pomyslně uhodili hřebíček na hlavičku. “Fortress” bylo naprosto precizně vyváženým mixem, vyspělejší podobou místy ještě nezralého debutu, ve které navíc pomaloučku ubývalo metalcorových postupů na úkor klasičtějších progmetalových vlivů. A nejinak tomu bylo i u nástupce, tedy z dnešního pohledu předposlední desky, dva roky starého počinu “Scurrilous”, který představoval dodnes největší skok v hudebním světě Protest the Hero – opět směrem k progresivnějšímu vyznění. A tím se dostáváme k předmětu dnešní recenze. Jak Protest the Hero naváží na dobrý, i když možná poněkud vlažně přijatý minulý počin?
Prvotně si musíme říci, že se zde žádné dramatické převraty nekonají. Album dokonale navazuje na nastavený trend a na pomyslné hranici mezi bezhlavě agresivním a sofistikovaným rozdělením metalu již kope zcela jednoznačně za stranu intelektuálů. Recept je přitom v zásadě vždy poněkud jednotvárný: solidní, ale ani náhodou novátorské kytarové riffy se střídají s takřka nekonečnými sóly (pokud to ještě lze nazvat sólem, když je na tom v podstatě postavena skladba) a se shora všemu kraluje úžasný Rody Walker, jeden z nejtalentovanějších vokalistů současného metalu. Zjednodušeně tak lze popsat všech jedenáct skladeb, ovšem tím by si album těžko vysloužilo tak vysoké hodnocení, jaké najdete na konci recenze. Kouzlo totiž není v rozmanitosti skladeb, nýbrž v jejich soudržnosti a v obdivuhodné vyrovnanosti. Stejně jako “Fortress” bylo vyzrálejší podobou debutu “Keiza”, i novinka “Volition” zní jako dospělejší a jednoduše lepší verze svého předchůdce “Scurrilous”.
Novinka tak již neoslňuje (ačkoli technická stránka stále oslnivá je), spíše vás vřele vtahuje do děje a snadno vás zabaví po v historii kapely rekordně dlouhou hrací dobu. První skladba “Clarity” je albu úvodem, jen lehce naťukne vše, co bude v dalších písních provedeno do větších detailů, zasvětí neznalé posluchače do tajů hudby Protest the Hero a nenásilně je připraví na následujících padesát minut. To pravé začne až s “Drumhead Trial”, ve které nejdříve Rody Walker předvede své nejvyšší polohy, aby následně přenechal prostor pro dvojici kytaristů, která typicky stereofonním sólem roztáhne úsměv od ucha k uchu každému milovníku dobré kytary. V “Drumhead Trial” se také objeví jeden z četných hostů kapely, zpěvačka Kayla Howran, která si s Rodym vystřihne krátký, o to však intenzivnější duet. Hostů je celkově na desce hodně, převážně jde o vokalisty, jejichž role je však málokdy tak významná jako v případě Kayly Howran.
“Tilting Against Windmills” směřuje celou první polovinou ke skvělému sborovému refrénu, první z mnoha ukázek nově objevené schopnosti kapely psát perfektně chytlavé a snadno zapamatovatelé, ne však otravné refrény. “Without Prejudice” je jedna velká technicko-melodická jízda v koncentrované podobě, která potěší odvážným basovým sólem, které, ač překryto dalšími nástroji a zpěvem, trvá až do konce skladby. “Yellow Teeth” je jedním z vrcholů alba a není náhodou, že zde Rodyho melodický zpěv převažuje nad všemi ostatními aspekty hudby. Jeho přednes je nesmírně pozitivní, je na míle vzdálený veškerému řevu, a kdyby to nebyl donebevolající blábol, tvrdil bych, že ve mně vyvolává lásku ke všem lidským bytostem. Přesto jsou vokály, nejspíše pro zpestření, pravidelně prokládány několika málo momenty hlubokého growlingu, což zmíněnou náladotvornost kupodivu nijak nekazí.
Provedu zde klasický recenznský úskok stranou a po představení alba prostřednictvím několika prvních skladeb zmínim již jen jednu, z mého pohledu tu nejlepší – “Mist”. Jde asi o nejměkčí kousek na desce, strukturou i textem je až neuvěřitelně naivní. Rodyho zvolání o dlouhé cestě domů jako by vypadlo z nějakého amerického pop-punkového videoklipu, ve kterém mužní a zároveň citliví blonďáčci jezdí na skateboardech. Refrén zní jako z dojemného broadwayského muzikálu. I tak ale skladba funguje, a to obdivuhodně dobře. V první části, kde Luke Hoskin místy opouští svůj technický styl, vynikají skvělé basové linky, v druhé pak uslyšíme precizní kytarové sólo a jeden z nejdojemnějších pěveckých momentů posledních měsíců. V závěru navíc Protest the Hero naváží na tradici z “Fortress” za písně občasně umísťovat krátké melodické instrumentální pasáže, tentokrát v podání akustické kytary a piana. “Mist” je asi nejlepší ukázkou dnešních Protest the Hero, kapely, která jde malými krůčky vpřed, aniž by popírala vlastní minulost.
Na závěr se ovšem musím vrátit zpět a připomenout svou poznámku z počátku recenze, totiž, že recept, kterým Protest the Hero tvoří, je přinejlepším hodně jednotvárný. V zásadě to nevadí, kapela moc dobře ví, jak posluchače nenudit, ovšem i tak se několika málo hlušším místům nevyhnula, byť při rozebírání jednotlivých skladeb nevyjdou tak snadno najevo. Možná je to delší stopáží, možná orientací na melodičtější a tedy snáze vstřebatelnou hudbu. Může to být i vina Rodyho Walkera, který nemusí sednou každému a i přes jeho nesporné pěvecké kvality a dosud nejlepší formu i mně občas lehce leze na nervy. Paradoxně může být na vině i příliš sterilní zvuk, který jen málo spolupracuje s nečekanou emoční stránkou alba, zatímco v technických pasážích nabízí zcela precizní čitelnost. Tak či onak mi noví Protest the Hero nepřinášejí takovou radost jako staří Protest the Hero, tedy kapela v období alba “Fortress”. Na solidních sedm a půl bodu je to však bez váhání.
Země: Nizozemsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 28.10.2013 Label: InsideOut Music
Tracklist:
Phase I: Singularity
01. Prologue: The Blackboard
02. The Theory of Everything Part 1
03. Patterns
04. The Prodigy’s World
05. The Teacher’s Discovery
06. Love and Envy
07. Progressive Waves
08. The Gift
09. The Eleventh Dimension
10. Inertia
11. The Theory of Everything Part
Phase II: Symmetry
12. The Consultation
13. Diagnosis
14. The Argument 1
15. The Rival’s Dilemma
16. Surface Tension
17. A Reason to Live
18. Potential
19. Quantum Chaos
20. Dark Medicine
21. Alive!
22. The Prediction
Phase III: Entanglement
23. Fluctuations
24. Transformation
25. Collision
26. Side Effects
27. Frequency Modulation
28. Magnetism
29. Quid Pro Quo
30. String Theory
31. Fortune?
Phase IV: Unification
32. Mirror of Dreams
33. The Lighthouse
34. The Argument 2
35. The Parting
36. The Visitation
37. The Breakthrough
38. The Note
39. The Uncertainty Principle
40. Dark Energy
41. The Theory of Everything Part 3
42. The Blackboard (Reprise)
Nové album od Ayreon? To už tu nebylo, jestli dobře počítám, pět let, naposledy v roce 2008, kdy vyšla space opera “01011001”. Přesto nelze říct, že by se mozek celého projektu, Arjen Anthony Lucassen, během pětileté pauzy flákal a z dlouhé chvíle lovil holuby v nose. Holandský multiinstrumentalista totiž mezitím stačil vydat druhou řadovku projektu Star One, “Victims of the Modern Age”, a loňského roku se vrátil i k čistě sólové tvorbě, kde téměř dvouhodinovým opusem “Lost in the New Real” navázal na jednu ze svých prvních desek “Pools of Sorrow, Waves of Joy” z roku 1994. Mě však víc bude zajímat počin nejnovější, “The Theory of Everything”. “01011001” mě svého času, když jsem Ayreon objevoval, na rozdíl od “The Human Equiation” a starších alb příliš neoslovila, sám jsem byl tedy zvědav, kam se Lucassen ve své tvorbě posunul, obzvláště když se ke mně dostaly první informace o konceptu alba.
Ten zněl přinejmenším zajímavě. Čtyři velké segmenty rozčleněné do čtyřiadvaceti částí slibovaly velmi zajímavé, pestré album, na druhou stranu však hrozily průserem v podobě přílišné roztříštěnosti a nesourodosti – nicméně vzhledem k tomu, že A.A. Lucassen snad ještě nevydal vyloženě špatné album (ani to poslední vydané pod hlavičkou Ayreon nebylo zlé, spíš jsme se tenkrát nesešli v otázce aktuálního vkusu a nálady, než co jiného), jsem si říkal, že tohle špatně dopadnout snad ani nemůže. A nebudu se nijak tajit tím, že alespoň pro mě osobně to špatně nedopadlo, právě naopak. Lucassen opět ukazuje, že na vydávání takhle dlouhých koncepčních alb má zkrátka a dobře talent – stejně jako na výběr zúčastněných hostů. O veškeré kytary, baskytaru a syntetizéry se opět postaral sám, stejně jako o mandolínu nebo hammondky, za bicí tradičně usedl Ed Warby. Výčet instrumentalistů a instrumentů obohatil Troy Donockley dudami a píšťalami, nedávno přijatý člen Nightwish, rozmanitým arzenálem fléten disponuje i nizozemský muzikant Jeroen Goossens. Smyčce jsou zastoupeny cellem v podání Maaike Peterse a houslemi Bena Mathota, Lucassenovu mandolínu doplňuje Michael Mills na bouzuki. Siddharta Barnhoorn pak má na triku veškeré orchestrální party.
Arjenův rukopis je jasně rozpoznatelný a hlavní motiv je naprosto typické výrazivo Ayreon, které žádného fanouška nemůže překvapit. Zajímavý je ale způsob, jakým Arjen s hlavním motivem a vůbec s celým konceptem alba zachází. Začíná zlehka a celou desku odvíjí z počátečního bodu coby postupně se rozšiřující spirálu spolu s tím, jak rozvíjí a nabaluje na základní myšlenku další a další melodie, přičemž hlavní motiv rozvíjí do stále větší a větší šíře. “The Theory of Everything Part I” sice začíná trochu zostra, vzápětí však přechází do jemné klavírní melodie. V druhé části už je nosná melodie v rukou syntetizérů a smyčců mnohem mohutnější, stejně jako kytarový riff a v samém závěru, kdy se Lucassen k motivu naposledy vrací, je už melodie navrch posazená o několik tónů výše a ve velkém stylu uzavírá celou hodinu a půl. Když upustím od sledování osudů jednotlivých částí “The Theory of Everything” a podívám se na prostor, který je mezi nimi, najdu n+1 momentů, melodií a riffů, které stojí za to, ale kdybych je měl všechny zmínit, zachytit a popsat, byl bych tu nejspíš ještě zítra – a to mluvím jen o instrumentální stránce. Vezmu-li to od začátku, “Patterns” nabízí parádní, zapamatovatelnou, lehkou melodii, kterou také ještě několikrát v různých variacích zaslechnete. “The Teachers Discovery” nabízí perfektní hutný riff i melodii a navrch i basovou linku. “The Rival’s Dilema” v úvodu potěší další příjemnou melodií v podání flétny, ne nepodobnou třeba “Day Thirteen: Sing” z “The Human Equation”. Hrdé syntetické fanfáry úvodu “Alive!” jsou dalším skvostným momentem. Dvakrát se blýskne i Troy Donockley s dudami, konkrétně v “Progressive Waves” a “Magnetism”, a působí přesně tak, jak by podle mého názoru působit měl – nikoliv jako jeden z nosných melodických prvků, ale především jako koření, obohacení tradičního výraziva, kterého Lucassen užívá.
Aby ale nezůstalo jen u melodií, najde se samozřejmě i několik velmi povedených riffů a ostřejších písní. Především druhá a třetí část alba (“Phase II: Symmetry” a “Phase III: Entanglement”) je na ně poměrně bohatá, ale třeba již zmíněná “Progressive Ways” z prvního celku “Phase I: Singularity” se honosí hutným, úderným riffem. Dalším takovým momentem je druhá půle “Quantum Chaos”, propracovaným riffem a hutnou basovou linkou se honosí i “Transformation”, na kterou navazuje snad nejrychlejší song alba, “Collision”. Zajímavý, ač krátký riff nabízí i “The Argument 2”, “The Breakthrough” z poslední části “Phase IV: Unification” je zase skvělá koncertová hopsačka. Kytarových sól však, na rozdíl od těch syntetizátorových a klávesových, na albu příliš nenajdete. Někomu chybět mohou, za sebe ale musím říct, že materiál funguje dost dobře i bez jejich výraznější přítomnosti a spíše to chápu jako jednu z charakteristik “The Theory of Everything”.
Obecně je album skladatelsky hodně na výši a je vidět, že pětiletá přestávka pomohla Lucassenovi nabrat novou inspiraci a měl dost času na to, aby mohl další počin pod hlavičkou Ayreon posunout zase o kousek dál. Deska je pro svou častou proměnlivost opravdu pestrá a využívá všech svých výrazových prvků na maximum, přesto ale občas dojde i na to, čeho jsem se obával. I přes promyšlenost a logiku celého díla jsou některé přechody mezi jednotlivými fragmenty příliš skokovité, nucené a snad i zbytečné. Třeba přechod mezi “The Visitation” a “The Breakthrough” je příklad par excelence. Proměnlivost s sebou nese ještě jedno negativum – opakování. Arjen sice jednotlivé motivy rozvíjí a obohacuje dalšími a dalšími detaily, občas se ale nevyhne tomu, aby některé věci nezněly podobně jako na předchozích albech, v horším případě jako nedotažená variace na něco, co jste slyšeli před půl, tři čtvrtě hodinou.
Nicméně překousnout se to dá, nejen díky tomu, že každá částečka je dlouhá nanejvýše čtyři minuty, mnohem častěji se pohybuje kolem dvou minut, ty nejkratší se dokonce vejdou do půl minuty. Občas by se našlo něco, co by se dalo vypustit, myslím ale, že deset minut z celkové délky už ale nikoho moc nerozhodí a ve výsledku nijak nevadí, ostatně pořád před sebou máme rozmáchlou operu, nikoliv klasické album. Po technické stránce však není co vytknout, zvuk je čistý, vyvážený, všechny nástroje jsou jasně čitelné a mají dostatek prostoru, aby mohly vyniknout – a že jich není málo. Arjen se mimo tak ukazuje jako schopný producent, vzhledem k tomu, že celou produkci i mixáž má na svědomí on sám. O možných chybách se snad ani nezmiňuji – byla by to zatracená ostuda, kdyby se taková skvadra protřelých hudebníků s Lucassenem v čele dopustila školáckých chyb.
Co by to ale bylo za metalovou operu, kdyby postrádala příběh a skvělé dialogy postav. Hlavní zápletka se opět točí kolem vědy, konkrétně kolem postavy Prodigyho, kterého zosobňuje Tommy Karevik, současný zpěvák Kamelot. Ten s pomocí svého učitele, Janneho “JB” Christofferssona (Grand Magus), stojí na cestě poznání tzv. Teorie všeho. V cestě mu stojí hned několik problémů: Rival v podobě Marca Hietaly, notoricky známého basáka Nightwish, závislost na droze, jež mu byla podávána na doporučení psychiatra Johna Wettona (Asia, ex-King Crimson), která mu pomáhá dobrat se řešení stanoveného cíle, a v neposlední řadě i rozkol s matkou (Cristina Scabbia z Lacuna Coil), otcem (Michael Mills z Toehider) i dívkou (Sara Squadrani z Ancient Bards), která Prodigyho podporuje a pomáhá mu. Spoilerovat závěr celého příběhu tu nebudu, ostatně byste tím přišli o jeden z taháků alba a krom toho, poměrně hodně se dá vyčíst už jen z názvů jednotlivých skaldeb. Prozradím však, že jde o plnohodnotnou story plnou zvratů, která s přehledem vydá na filmové zpracování a bez problémů bych si ji (stejně jako děj předchozích alb) dokázal představit přenesenou i na divadelní prkna. A jak už u Lucassena bývá zvykem, opět ve svém díle propojuje vědu a lidskost, humanitu, do jednoho komplexního celku s nezvyklým, originálním závěrem.
V eintopfu jsem se zmiňoval, že doufám v album, které zase jednou ukáže, jak že se má dělat metal opera. Myslím, že alespoň pro mou maličkost A. A. Lucassen potvrdil svou pozici i vysoký standard, který si Ayreon udržuje už drahnou dobu. Přestože se pár chyb najde, rozhodně jde o velice povedené album, které vnáší opět něco nového oproti předchozím počinům. Mimořádná pestrost desky je určitě jednou z novinek, oproti vysokým standardům je “The Theory of Everything” o několik řádů barevnější a rozvernější. Navrch je zábavné a vyzrálé – rozhodně nejde o prvoplánový počin, který by člověk poslechl jednou a měl jasno. Ačkoliv je album novému posluchači, který je předchozí tvorbou nepolíben, poměrně otevřené, pořád nabízí mnoho momentů, které člověk objevuje s každým dalším pečlivým poslechem, a nejsou hned na ráně. Hravě tak o několik délek překonává konkurenci v podobě Avalonu Timma Tolkiho i Sammetovy Avantasie, jejichž poslední alba vedle propracovaných kompozic působí jako prázdné slupky. Znalé ucho Lucassen sice jen těžko překvapí něčím vyloženě novým, přinejmenším jej však potěší. Základní stavební kameny, poznávací znamení Ayreon, jsou v podstatě pořád stejné, pouze obohacené o prvky nové a je s nimi díky rozkouskovanosti nakládáno odlišným způsobem v průběhu celého alba. Poslech “The Theory of Everything” je rozhodně skvělý zážitek, který stojí za to pořádně vychutnat od začátku do konce. V porovnání s konkurencí jasná volba.
