 |
| Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 15.4.2014 Label: Scarlet Records Tracklist: Hodnocení: 6,5/10 K recenzi poskytl:
|
O italské pětici Astra, která na hudební mapě existuje někdy od začátku tisíciletí, toho hodně prozradí už jen fakt, že původně rozjížděli svou kariéru jako coverband slavných zámořských kolegů Dream Theater, což jim vydrželo dobré dva roky a byli v tom nejspíš dobří, protože vyhráli jakousi italskou soutěž, kde porazili další party se stejným posláním. S tímhle se pochopitelně nedá brázdit pódia donekonečna, takže postupem času, po sérii demosnímků, vzniklo debutové album “About Me: Through Life and Beyond” z roku 2006, na něž navazoval o tři roky mladší nástupce “From Within”. Posluchač nemusí být Columbo, aby vytušil, že tohle se prostě v budoucí (teď mluvím o vlastní) tvorbě nějakým způsobem podepíše. Protože jsem předchozí dvojici desek neslyšel, tak budu mluvit pouze o novince, která je důkazem, že podepsalo. S klidným srdcem můžu říct, že “Broken Balance” je přesně takové, jak bych po zjištění výše uvedeného faktu očekával, že bude.
Zpěvák Andrea Casali není od výrazu Jamese LaBrieho úplně vzdálený a dokud se nezačne cpát do úplných výšek, tak je vlastně příjemným zpěvákem, který v nižších polohách disponuje plným, přírodním vokálem. Bohužel se snaží předvést, že toho umí víc (a jasně, styl si to tak trochu vyžaduje), ale k tomu mu chybí trošku víc charisma. Popere se s tím sice se ctí, ale pro mě osobně je jeho vokál ve vyšších polohách obyčejný a snadno zaměnitelný. Zbytek jeho kumpánů nejsou žádná strouhátka, přeci jen když chce člověk přehrávat Dream Theater, tak by měl svému nástroji vládnout přinejmenším mistrně, což basák Andrea Casali, bubeník Filippo Berlini a dvojice kytaristů Emenuele Casali – Silvio D’onorio De Meo splňuje do posledního taktu. To, že ve výsledku se vydali cestou, kde jsou technické finesy používány pouze střídmě k okořenění jinak celkem přístupného melodického metalu, na tomto faktu nic nemění. Rozplývat se v dnešní době nad skvělým technickým zpracováním už by měla být spíš rutina, ale stejně si neodpustím pochvalu na účet všech, kteří stojí za výsledným soundem, jenž se mi hodně líbí. Ostré kytary, melodické klávesy, průrazná basa a plné bicí mají své pevně dané místo a ani v hlasitějších momentech, kde jedou všichni na plný plyn, neztrácejí nic ze své čistoty.
Je škoda, že po dosavadních slovech chvály o tom, jak skladby znějí super a jak jsou hudební výkony na špičkové úrovni, je album jednou z dalších obětí zbytečné rozvláčnosti a při poslechu jsem měl občas pocit, že skvělé skladby jsou střídány těmi vyloženě slabými. Je to pouze subjektivní dojem a fanoušek melodického progresivního metalu bude nejspíš u vytržení, ale já si nemůžu pomoct, ale těch několik nudných kousků lehce kazí celkový dojem. Co jsou pak Astra naplat vypalovačky typu “Losing My Ego”, “Understand” nebo “Sunrise to Sunset”, když je jejich dopad srážen utahanými “Mirror of Your Soul”, “You Make Me Better” nebo sice šlapavými, ale jinak nezáživnými “Too Late” a “Risk and Dare”.
Jak tak na to koukám, tak po předchozím odstavci vyznívá “Broken Balance” jako nudné album, které ani těch několik slušných skladeb nezachrání, ale tady si zase dovolím sám sobě oponovat tvrzením, že těch povedených momentů tam je ve výsledku tolik, aby se dal poslech přečkat bez větší úhony. Zejména úvod v podobě prvních tří skladeb nemá chybu. Šlapavá “Losing My Ego” se s tím moc nepáře a vzdušným riffem odstartuje melodickou jízdu, jíž vládne chytlavý riff a skvělý refrén. Druhé půli zase vládne sólová kytara, která sice dostala o malinko větší prostor, než se na takovou vypalovačku sluší, ale jinak nic proti. Na chvíli si slovo vezmou i klávesy, které nejsou nijak virtuózní, ale krátkým sólem na sebe upozorní mnohem víc než po zbytek stopáže skladby, kdy jsou sice zřetelné, ale spíš někde v dáli dokreslují melodickou podstatu skladby. Kdyby se v podobném duchu pokračovalo i za hranici melodické hitovky “Hole in the Silence” či rozmáchlejší “Sunrise to Sunset”, tak bych své předchozí tvrzení o nevyrovnanosti vzal s radostí zpět. “Sunrise to Sunset” stojí za zmínku hlavně díky košatým doprovodným vokálům a nakonec se stala mým osobním vrcholem nahrávky. A to navzdory faktu, že se nejedná o vyloženě kytarovou věc, které v daném stylu preferuji; v první polovině by jí klidně slušel titul nejmelodičtější věci desky.
No, a když už jsem nakousl skladby, jimž vládnou kytary, tak určitě nemůžu nejmenovat našlapanou “Faithless”, v níž se hrubší vokály střídají s melodickými v rychlých slokách. Je škoda, že se k tomuto neodhodlají častěji, protože těch několik málo chvil je na jednu stranu přesně tak, aby se jejich vzájemné vokální spolupráce dalo vážit si, ale za sebe říkám, že troška živelnosti, která s tímto přichází, by neuškodila. Jde to samozřejmě i bez toho, čehož důkazem je zejména skvělá “Understand”, jejíž ústřední kytarový riff s kvílením skladbu odtahuje od prog rockových slok, které i díky výrazné sekané rytmice do jinak řízné skladby jako by ani nepatřily.
Nebudu trvdit, že lepší žánrový počin než “Broken Balance” na scéně jen tak nenajdete, protože to není pravda, ale přesto nevidím důvod, proč by posluchač progresivního metalu se silným melodickým potenciálem měl být zklamán. Mně osobně by šmakovalo méně vatovitých skladeb, které mi brání si album naplno užívat, ale i tak nemůžu říct, že bych byl vyloženě nespokojený. Necelá hodinka materiálu uplyne bez opravdu výrazného škobrtnutí, a protože počet povedených skladeb převažuje, tak i po předchozích slovech kritiky se nebojím udělit Astra nadprůměrné hodnocení, protože ta deska prostě dobrá je a je dost dobře možné, že se k ní zanedlouho, až trošku usednou takové ty prvotní dojmy, ještě vrátím.
