Nahrávka s názvem “On the Steps of the Temple”, jež je dlouhohrajícím debutem a vlastně prvním jakýmkoliv vydaným počinem zámořského dua Tempel z Phoenixu v Arizoně, původně vyšla už v srpnu roku 2012 vlastním nákladem skupiny. Důvodem, proč tu tuhle desku vytahujeme až nyní po dvou letech od jejího vzniku, je letošní reedice, která již proběhla u relativně velkého labelu Prosthetic Records. Při poslechu “On the Steps of the Temple” se však vůbec nedivím, že po takovémhle materiálu podobný label skočil… spíš se divím, že to trvalo tak dlouho…
Tempel totiž nahráli tak skvělé album, že je až s podivem, že pochází od kapely, která doposud nic jiného nevydala a její členové dříve nikde nehráli… i když je zase pravda, že jim trvalo téměř deset let, než ten počin natočili, ale rozhodně se jim to vyplatilo, neboť výsledek stojí za to. Jak jste si již jistě všimli ve škatulce v hlavičce minirecenze, muzika Tempel je čistě instrumentální, což ovšem desce nijak neubírá na poutavosti. Kapela totiž ve svých dlouhých kompozicích buduje natolik uhrančivou atmosféru a přichází s natolik působivými nápady, že vám nějaký vokál vůbec chybět nebude.
Celá tahle těžko zařaditelná mozaika, kterou bychom hrubě mohli šoupnout někam do progresivního post-metalu, je totiž vystavěná tak promyšleně, že nemá sebemenší problém k posluchači promlouvat i beze slov. Nabízí množství opravdu úžasných pasáží, na něž sice narazíte v průběhu celé délky alba, nicméně já osobně bych asi nade všechny vypíchnul skladby “Rising from the Abyss” a “Avaritia”, z nichž zejména tu druhou jsem si vážně oblíbil. Nicméně i ten “zbytek” mezi těmi nejvrcholnějšími momenty v žádném případě není vata a pořád se jedná o skutečně výtečnou hudbu.
“On the Steps of the Temple” je jednoduše řečeno fantastická deska. Je pravda, že do úplné a naprosté geniality jí ještě cosi schází, ale to nic nemění na faktu, že v tom rozhodně ono pověstné “něco” je… něco, co u navoněných a přeprodukovaných kapel z Nuclear Blastu prostě nenajdete…
Stam1na je ve svých rodných končinách ohromně populární. “SLK” je již čtvrtým albem v řadě, které ve finských prodejních žebříčcích dosáhlo na nejvyšší příčku. Stam1na tomu ostatně umí dopomáhat, zvolený singl “Panzerfaust” je totiž skvělý a snadno se vyrvaná tomu nejlepšímu, co kapela dodnes napsala. Jenže je celé “SLK” stejně dobré jako “Uudet kymmenen käskyä” či “Viimeinen Atlantis”?
Kapela na něm pokračuje ve šlépějích, které nastavila na předchozích albech. Její styl je založený na kombinaci ostrých thrashových hran s velkým množstvím melodií a kláves, což mnohým postačuje k označení kapely za progresivní. Většinu melodií najdeme ve zpěvu a zatímco kytary dokáží být místy i poměrně nekompromisní, vokály Antti Hyyrynena se po většinu času drží osvědčeného čistého zpěvu, který mu ostatně jde poměrně dobře. V tomto ohledu na “SLK” postrádám větší různorodost, která dříve kapele nechyběla. Instrumentálně umí být Stam1na značně technická a některá sóla, jako třeba jedno velmi rozsáhlé v “Kalmankansa”, jsou skutečně výtečná. I rytmika kapele nedělá problém, strojově přesné riffování v “Kylmä kuuma kylmä” by jí mohla závidět kdejaká industriální smečka.
Problém nastává při poslechu celého alba, kdy mě mnohem více než oslavovaná melodičnost baví, když kapela hraje tvrdě a ryze metalově. Těchto míst moc není a navíc jsou povětšinou obroušena nekonfliktní produkcí. Některé melodie jdou navíc úplně mimo mě, třeba první třetinu “Dynamo” shledávám těžko poslouchatelnou a takových míst na albu není úplně málo. Přitom právě “Dynamo” je ve své druhé půli jednou z nejchytlavějších skladeb alba. Nejlepší však je, když kapela spojí obě strany, ostřejší kytary se zábavnými melodiemi, jak se to povedlo v “Usko pois”. Jenže takových míst na albu moc není.
“SLK” je tak jako celek stále spíše dobré album, ale v jistém ohledu už nastal čas na změnu, jinak se Stam1na stane parodií sebe samé.
Země: Itálie Žánr: progressive extreme metal Datum vydání: 2.12.2013 Label: Beyond… Productions
Tracklist:
01. Resonance (Synoptic Voyage into Noghingness)
02. Crossing the Plains of Non-Existence
03. Spettri Nello Specchio
04. Psykhe Comatose Disorder
05. World of Nooses and Plastic Dramas
06. The Glyph of Solitude
07. Metempsychosis: The Nightwind Whispers a Lullaby
Existují desky tak jednoduché, že je klidně prokouknete už během prvního poslechu a na druhý vám v podstatě nemají co dát – a přesně tenhle typ alb já osobně nesnáším, protože dávám přednost tomu, když hudba na posluchače klade nějaké nároky a neotevře se úplně zadarmo. Na opačném pólu pak stojí nahrávky, které jsou naopak velice složité a jen stěží pochopitelné. To je sice z mého pohledu ta lepší varianta, nicméně jak se říká, zase by se nemělo nic přehánět… občas se totiž může stát, že je něco tak složité, že to prostě nepochopíte, i když takové věci máte rádi a o to pochopení se snažíte…
“Psykhe Comatose Disorder” sice z pohledu oné složitosti zdaleka není úplně největší extrém a za svůj život jsem vcelku úspěšně dokázal vstřebat už i mnohem šílenější nahrávky (jak si člověk oblíbí muziku třeba od takového Igorrra, tak už jej hned tak něco nepřekvapí…), ale i tak jsem tenhle počin nepobral úplně tak, jak to jeho autoři (předpokládám) zamýšleli. Těch důvodů je hned několik, než se na ně však podíváme podrobněji, ještě se letmo zastavíme u nějaké té menší omáčky…
“Psykhe Comatose Disorder” je debutovým počinem italského projektu Dormin. A jak vidno ze samotné muziky i z konceptu alba, tahle sicilská skupina rozhodně nemá zrovna malé ambice a nehodlá být záležitostí maximálně lokálních kvalit, což je samozřejmě chvályhodné. Co se týče ono konceptu, “Psykhe Comatose Disorder” se prý točí okolo “série mentálních poruch mé vlastní duše. Tyto vize jsou výsledkem dlouhého období psychologického stresu, který vyústil v OCS (obsedantně kompulzivní porucha). Období, v němž jsem viděl svou matku pomalu umírat na rakovinu. A nemohl jsem nic dělat. Tehdy jsem se potopil do plání nebytí, kde se vše mění v noční můru. Temná a ponurá cesta skončila smrtí a znovuzrozením. ‘Psykhe Comatose Disorder’ je věnováno památce mé matky a má být způsobem, jak si pamatovat to, co vytěsnila má mysl. Nyní už nemohu nikdy zapomenout.”
Jedná se o slova Riccarda “Rexe” Scamporlina, jenž tedy podle všeho do nahrávky vložil kus sebe. Samozřejmě zjevně nejde o nich veselého, co by mu člověk přál, ale právě takováhle alba, do nichž autor promítne sám sebe, bývají nejpoutavější pro posluchače, díky čemuž – přestože se jedná o debut Dormin – tu byl předpoklad, že v případě “Psykhe Comatose Disorder” půjde o vysoce zajímavou záležitost. V čem je tedy zádrhel?
Zádrhel je v tom, že čistě po hudební stránce mi “Psykhe Comatose Disorder” přijde jako neskutečně přeplácaná – nebo ještě lépe řečeno ze všeho možného i nemožného splácaná – záležitost. Na desce se naprosto bezesporu urodilo několik bez přehánění naprosto skvělých až fantastických momentů (ke konkrétním příkladům se ještě dostaneme), jedná se ovšem jen o poměrně malou část hrací doby. Ten zbytek je tedy nuda? Ve skutečnosti vlastně ani to ne… problém je v tom, že “Psykhe Comatose Disorder” v mých očích jednoduše absolutně nedrží pohromadě a při žádném poslechu se neubráním tomu, abych si nevzpomněl na pověstný dort pejska a kočičky.
Ono přirovnání k dortu dvou legendárních zvířecích hrdinů v případě “Psykhe Comatose Disorder” opravdu sedí jak nic jiného. Pejsek a kočička do svého kulinářského veledíla vkládali samé dobré ingredience, ale ve finále to bylo tak překombinované, že se to nedalo žrát… stejně tak Dormin do své muziky v jádru vkládají samé chutné záležitosti, ale prostě to není ono. Výsledná podoba v jejich případě sice není až tak fatální, takže není pravda, že by se to nedalo žrát (tedy poslouchat), ale rozhodně platí, že to není nějak extrémní chutné…
“Psykhe Comatose Disorder” mi to totiž opravdu zní jako mišmaš x žánrů, které se ovšem mezi sebou neprolínají, ale střídají se. Chvíli atmosféra, chvíli progrese, chvíli měkčí pasáž, chvíli nářez, chvíli black metal, chvíli post-metal, chvíli nějaký blackgaze/shoegaze, chvíli doom metal, chvíli dark metal, chvíli gothic metal, chvíli ambient, chvíli elektronika, chvíli zase něco úplně jinačího… je tam skoro všechno a takhle naházené na jedné velké hromadě to na mě bohužel prostě nefunguje. Rozhodně není pravda, že bych neměl rád rozmanitost v hudbě, právě naopak, vážně ji dokážu ocenit, ale jak už bylo řečeno hned zkraje recenze, nic se nemá přehánět… když mi totiž nějaké album zní, jako kdyby na něm hrálo asi tak pět kapel, tak je to prostě špatně.
Jak už ovšem několikrát padlo, samostatně ty jednotliviny nejsou špatné, v některých případech jsou dokonce vysloveně skvělé. Jako příklad mohu jmenovat třeba velmi pěkný poklidný závěr “Crossing the Plains of Non-Existence”, excelentní elektronické pasáže titulní “Psykhe Comatose Disorder” (hlavně v její druhé polovině), velice pěkně finále v podobě “Metempsychosis: The Nightwind Whispers a Lullaby” nebo absolutně famózní pasáž, jež se spustí hned na začátku páté minuty “World of Nooses and Plastic Dramas”.
A těch příkladů bych popravdě řečeno neměl problém najít ještě víc. Pokud bychom “Psykhe Comatose Disorder” rozebrali šroubek po šroubku, pak na něm vlastně nenajdeme takřka nic, co by bylo špatně. Podíváme-li se však na nahrávku jako na celek, pak platí to, co jsem už řekl výše – bohužel to nedrží pohromadě. Na jednu stranu je mi vážně líto dávat i přes takové množství tak kvalitních nápadů “jenom” 6 bodů, ale výš prostě jít nemůžu, ani kdybych sám chtěl, protože jako deska to nefunguje… Nechci vás od poslechu “Psykhe Comatose Disorder” vyloženě odrazovat, protože za zkoušku to svým způsobem stojí a sportovně přiznávám, že to třeba nesedlo jenom mně a je klidně možné, že někoho z vás to album posadí na zadek, ale za mě prostě takhle…
Země: USA Žánr: djent / instrumental / progressive metal Datum vydání: 24.3.2014 Label: Sumerian Records
Tracklist:
01. Ka$cade
02. Lippincott
03. Air Chrysalis
04. Another Year
05. Physical Education
06. Tooth and Claw
07. Crescent
08. The Future That Awaited Me
09. Para Mexer
10. The Woven Web
11. Mind-Spun
12. Nephele
Musím přiznat, že jsem se na novou desku Animals as Leaders fakt těšil. Za poslední cca dva roky se na povrch vyrojilo obrovské množství djentových kapel, do nekonečna se navzájem vykrádajících. V této záplavě jsem si vytvořil jakousi pomyslnou “pětku” kapel, která nějak definovala žánr a stále do něj přináší něco nového. Vedle Periphery, Veil of Maya, Vildhjarta a australských Circles jsou to právě Animals as Leaders, kteří stáli u zrodu stylu a na rozdíl od všech kopírek mají tendenci se neustále posouvat, samozřejmě hlavně díky tomu, že jádro kapely tvoří sám velký Tosin Abasi, u kterého bych si klidně troufl říct, že je jedním z nejlepších kytaristů současnosti. Vlastně si nejsem úplně jist, jak moc se na tvorbě Animals as Leaders podílí zbytek kapely, něco mi říká, že výraznější stopu na desce “The Joy of Motion” zanechali Misha a Nolly z Periphery, kteří jsou zodpovědní za programing samplů, produkci, baskytaru a tak dále.
Jak jsem již říkal, na “The Joy of Motion” jsem se fakt těšil převážně proto, že předchozí deska “Weightless” je možná moje nejoblíbenější instrumentální album. Přiznávám, že ode mě bylo celkem naivní očekávat, že by Tosin stvořil podruhé něco, co už jednou vydal, protože z “Weightless” si toho třetí deska vzala věru málo. Nenapadá mě příhodnější název pro desku než “radost z pohybu”. Tosin Abasi, stejně jako Neige na posledním albu Alcest, opustil temnotu a natočil totálně sluníčkové album, dokonce to na mě působí, jako by si našel holku a začal ho najednou bavit život nebo tak něco. Přiznám se, že debutovou fošnu jsem neslyšel, tak s ní nemůžu porovnávat, ale “Weightless” měla jakousi chaotickou a ponurou atmosféru, neustále se střídaly polyrytmy, které jsem nebyl schopen dopočítat, Tosin drtil heavy riffy jako z dílny Meshuggah a celkově to mělo spád a poněkud rychlejší tempo. “The Joy of Motion” se naopak nese v pomalejším až středním tempu, stejně jako moje recenze, tudíž přejdeme k samotnému obsahu.
Trochu mi přijde, že první “Ka$cade” svým začátkem tématicky navazuje na song “David”, jenž uzavíral právě “Weightless”, ale to bude spíš náhoda než nějaký úmysl. Po intru a tvrdším riffu v refrénu přichází sólo, což je naprosto zásadní moment. Právě v tuto chvíli se mi v mysli objevil Joe Satriani a nějak už se mi ho nepodařilo z představ odstranit až do konce desky, protože sóla tvoří velkou část jejího obsahu. Hned v druhém tracku “Lipincott” však Tosin lehce odbočí, nechává se inspirovat jazzovým kytaristou Tomem Lipincottem a jazzový vibe je v songu celkem slyšet, což v kombinaci s djentovou basou a synťákem zní věru zajímavě. Následuje pomalá a náladová “Air Chrysalis”, při níž člověk dostane náladu válet se někde v létě na louce nebo na pláži a podobnou náladu přenáší i do čtvrté “Another Year”, kde se na řadu dostává zvláštní synťák. Misha Mansoor, který je za elektroniku zodpovědný, má zřejmě jistou oblibu ve zvucích, jež jsem naposledy slyšel někdy na základce, když jsem sledoval večerníčky. To, co tady Misha používá, mi děsně připomíná hudební podklad těm nejstarším dílům Krtečkaze 70. let, popřípadě takové ty týdeníky, co se vysílaly za komunistů, kolik se sklidilo brambor, jak se plní plán, kolik tun oceli se vyvezlo a do toho hrály ty veselé sedmdesátkové synťáčky… jo, tak v něčem takovém si Misha eviddentně libuje, jak možno slyšet v “Another Year”, ale třeba i na začátku “Have a Blast” od Periphery.
Na zvláštním sedmdesátkovym soundu je postavená i “Physical Education”, což je hudebně asi nejzajímavější song z alba, protože tady si fakt Tosin nebral žádné zábrany a zřejmě zde využil všechny znalosti, co za svojí kariéru načerpal. Všechny ty rádoby “progresivní” djentové a deathcorové kapely by si měly “Physical Education” pouštět povinně každý den aspoň hodinu denně. Na “Tooth and Claw” konečně pánové trochu přitvrdili a dávají znát, proč je občas někdo řadí do progresivního metalu. Klasická djentová rubačka, kde ale samosebou nechybí uječené sólo. Další v řadě jsou “Crescent” a “The Future That Awaited Me”, kde bych asi jenom vypíchnul to, co Abasi praktikuje všude, na všech deskách i projektech, a co většina djentových kapel naprosto nedovede reprodukovat, a to je jeho časté využívání různých kytarových efektů, reverbů, flangerů atd. a taky jeho těžko popsatelný styl hraní. Kombinace efektů, atypických úderů na osmistrunnou kytaru a samplů mě často nutí k zamyšlení, co to vlastně poslouchám, jestli to je kytara, basa, synťák nebo nigga Tosin dělá beatbox.
“Para-mexer” je další experiment a od roku 2012, kdy vyšlo EP “Perspective” od Tesseract, jsem neslyšel nic zajímavého, co by se dalo nazvat “akustický djent”. Pohodová záležitost, která přejde do lehce ambientního outra, vlastně mě ani nepřekvapuje, že na “The Joy of Motion” je jeden song komplet postavený na akustice. “The Wowen Web” mi zpočátku přišla totálně nezajímavá, ale ve své podstatě shrnuje asi celé album, protože je tu všechno: srandovní synťák, pomalejší ambientní part, djentový riff a pak Tosinův oblíbený způsob hraní, kdy kytara zní jako dvojšlapka, přes to samozřejmě další sólo. Aby někdo nezapomněl, že posloucháme otce djentu, tak těsně před koncem zazní rubačka “Mind-Spun”, kde teda sólíčko chybí, místo toho tu kytara v podkresu kvílí jako policejní siréna a v člověku to vyvolá lehkou mlhavou vzpomínku na něco, čemu se dřív říkalo “nu-metal”. No, a nakonec album uzavírá “Nephele”, která na začátku trochu připomíná Dream Theater, aby v půlce zvolnila a zakončila jízdu klasickým djentovým “sraním”. No, a to je jakoby všechno.
Nějak mě vlastně nenapadá, co bych desce vytknul. To, že to bude pecka, jsem čekal, byť se to ubíralo trochu jiným směrem, než jsem si původně představoval. Tosin Abasi je prostě veličina a neustále se posouvá někam dál, škoda, že takových lidí na scéně není víc. Možná by mi “The Joy of Motion” sedla, kdyby vyšla někdy v červenci, takhle na jaře, když venku prší, to úplně nesedne do nálady, ale to je jenom taková drobnost, která rozhodně desce na kvalitě nijak neubírá, takže úhrnem, sečteno a podtrženo, osm a půl bodu.
Živáky sice nejsou počiny, které bych vyloženě vyhledával (s výjimkou klasických počinů jako “No Sleep ’til Hammersmith” od Motörhead, nebo “Live After Death” od Iron Maiden jim ani nijak neholduji), ale s Gojirou jsem tentokrát udělal výjimku, protože zaprvé jsem tyhle francouzské drtiče živě ještě neviděl a chtěl jsem slyšet/vidět, o co přicházím, a za druhé, tyhle francouzské drtiče žeru a všechny jejich dosavadní studiovky jsou velmi povedené, přičemž vše po “From Mars to Sirius” je naprostá bomba.
Po minulém “L’enfant sauvage” se vyrazilo na turné, z něhož pochází tento záznam, který vznikl v londýnské Brixton Academy loni v březnu. Při sestavě setlistu se celkem rovnoměrně vybíralo z posledních tří řadovek tak, aby žádná nebylo ochuzená, ačkoli, jak už to tak bývá, dokázal bych vyjmenovat hned několik písní, které mi ve výběru chybí – ze všech musím zmínit jen ničivou “The Art of Dying”, ale budiž. Že se skladby v živé podobě od své studiové předlohy téměř neliší, mě nepřekvapuje, protože Gojira platí za technicky skvěle vybavenou kapelu a snad jediné, co mi na albu nešmakuje, je poněkud statické publikum. Po zhlédnutí obrazové stopy jsem si tento názor malinko poopravil, ale ze zvukového záznamu mi kolikrát přišlo, jako by kapela hrála v prázdné hale. Záznam slušně odsýpá, což lze určitě přičíst faktu, že se tahalo spíš z takových těch hitovek, takže nechybí “Explosia”, “Backbone”, “Oroborus” nebo titulka z minulé řadovky.
Nejsem padlý na hlavu, abych si myslel, že mi “živák” vynahradí osobní setkání, ale můžu říct, že nyní Gojiru toužím vidět ještě víc, protože už po několikáté se mi potvrdila domněnka, že naživo to musí být dobré maso. Joey Duplantier je zvíře, a kdybych měl vybrat nejcharismatičtějšího z mladých vokalistů extrémní metalové scény, tak bych s největší pravděpodobností sáhl po něm.
P. S. Závěrečná dvojice “The Axe” a “The Gift of Guilt” zabíjí a já si říkám, že chci víc, takže šupem pro nějakou řadovku a pozlobit sousedy.
Představte si situaci, kdy se na vás ze všech stran valí promáče, u kterých vlastně celkem přesně víte, jak asi budou znít, aniž byste si dotyčnou desku jedinkrát poslechli. Určitý čas to takhle rozhodně táhnout jde, ale čím déle to trvá, tím větší je to otrava a člověk nakonec víc než ochotně sáhne po nahrávce, za jejímž abstraktním žánrovým určením se může skrývat prakticky cokoli – jak hudebně, tak kvalitativně. Žánr “extreme atmospheric metal” a francouzský původ, tedy atributy vlastní kapele Psygnosis, jejíž aktuální novinka se stala námětem dnešního povídání, toho o skutečné povaze hudby opravdu moc neřeknou, takže je celkem nasnadě, že jsem v případě desky “Human Be[ing]” doufal v nějaké to vytržení z letargie a někde v koutku duše snad i v poutavou nahrávku.
I když jsem tajně doufal v objevení skutečného skvostu, moje skeptické já udržovalo všechny odvážné naděje pěkně při zemi. Jenže už při pohledu na tracklist začalo být zřejmé, že v tomhle případě byla inteligentní a působivá nahrávka přinejmenším záměrem. Jak se tomuto záměru podařilo dostát, jsem zjišťoval poměrně dlouho, ale jednoznačného verdiktu se ode mě stejně nedočkáte, a to z prostého důvodu – ačkoli má “Human Be[ing]” ke špatné nebo dokonce průměrné desce opravdu hodně daleko, pořád to není vyložený zázrak. To ale znamená jedno – je to “jen” zatraceně povedená deska, takže si pojďme trochu popovídat o tom, co je toho důvodem.
Tak předně – jakkoli je výše citovaná žánrová klasifikace dost pofidérní a poněkud nicneříkající, na nový materiál z dílny Psygnosis sedí úplně přesně. Několik podob extrémního metalu zde opravdu tvoří základ, ale drtivá většina nahrávky přesto jasně cílí na dosažení atmosféry, a to i skrze ony extrémní pasáže, kterých je na “Human Be[ing]” požehnaně. Je (nebo alespoň mně to připadá) dost zajímavé, že se Psygnosis nezalekli black metalu, death metalu ani coru a příslušné pasáže střídají, jako by se nechumelilo. Přitom to ale nepůsobí ani trochu nepatřičně, a to zejména co se týče black metalu a coru, což jsou navzájem hodně vzdálené styly, jež mají společné maximálně to, že jsou extrémní.
Jak již bylo naznačeno, kýžené atmosférično se projevuje i skrze tuto extrémní tvář Psygnosis, zejména pak skrze její black metalovou složku. Jenže “Human Be[ing]” není zdaleka jen čistá hoblovačka. Snad každá ze sedmi skladeb je proložena občas i dost dlouhými pasážemi, které jsou vyloženě klidné a kde Psygnosis dávají promluvit i jiným výrazovým prostředkům. Jsou tu samozřejmě různé vybrnkávačky a ničím šokujícím nejsou ani repliky z nějakého toho filmu; dost svěže však působí zejména jemné elektronické či snad trip-hopové vsuvky. Ať už se v tom ale míchá cokoli, je znát, že Psygnosis rozhodně nejsou žádní neschopní nýmandi a vědí, co dělají. I když totiž kapela letos slaví teprve pátý rok existence, jakémukoli amatérismu je “Human Be[ing]” na hony vzdálené.
Popravdě mám sto chutí říct, že je ta deska úplně výtečná a že k tomu mám celou řadu důvodů. Kompozičně se velmi zadařilo, je tu celá řada skvělých melodií, ostrým ani zkresleným vokálům není co vytknout, tu jedna pasáž drtí, jak se patří, tu jiná nasadí parádně hutnou atmosféru a jiná zase vyloženě uzemní svou epičností. Je tu prostě tolik bez přehánění výborného materiálu, že by to dohromady vydalo na zatraceně silnou čtyřicetiminutovou desku. Jenže problém je, že “Human Be[ing]” má těch minut skoro šedesát pět, takže tam zbývá až moc místa na ne až tak vydařený materiál. Je mi zatěžko ukázat na něco konkrétního, ale obecně vzato platí, že nejedna corová pasáž působí dost utahaně, a pak je tu celá řada případů, kdy to sice je dobré, ale nějak to nefunguje s takovou intenzitou, jako by mělo.
A je to velká škoda, protože když si vezmu, že je ta muzika fakt dobrá, nechybí jí myšlenka a že mě nejednou pěkně usadila na zadní kapsy kalhot, trochu to smrdí nenaplněným potenciálem. A potenciál je to zatraceně vysoký, protože přes všechny své chyby je “Human Be[ing]” pořád hodně, hodně dobrá nahrávka, které nakonec nijak zásadně neškodí ani velice štědrá hrací doba a která dokáže udržet posluchačův zájem až do konce. Do Francie tedy posílám upřímnou pochvalu v podobě sedmi a půl bodu, ale zároveň s ní také důvěru, že příště tu bude ještě mnohem lepší. Psygnosis více než důrazně prokazují, že jsou schopni velkých věcí, takže doufám, že je v dohledné budoucnosti učiní realitou. Do té doby jen velmi dobré.
Země: international Žánr: progressive metal / rock Datum vydání: 10.3.2014 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. I Live With Your Ghost
02. Painted Rust
03. Multiple Clarity
04. To the Marrow
05. I Won’t See the Sun
06. Drowning In Density
07. Positron
08. Everything and Nothing
09. Within Context
10. Malicious Code
11. Impact Velocity
12. Seamless Integration
Povídání o Menace nelze nezačít povídáním o hlavním mozku tohoto projektu, Mitchu Harrisovi. Abych pravdu řekl, tak bych se zas tak moc nedivil, kdyby toto jméno posluchačům, kteří se příliš nepohybují v grindových vodách, doposud ještě neslyšeli, protože pokud pominu heavy metalové Absolute Power, kde se Mitch mihnul coby kytarista na debutovém eponymním albu, tak je jeho hudební tvorba už od počátků zakořeněná v hloubi death/grindu, přičemž jeho nejslavnějším působištěm jsou legendární Napalm Death. V jejich řadách už pětadvacet let šíří brutální riffy a občas zpěvákovi Barneymu vypomůže se svým doprovodným vokálem, jímž není nic víc než pekelně vysoko položený zmučený nelidský jekot. Krom Napalm Death stojí z jeho dosavadního portfolia za zmínku ještě parta Defecation, kterou založil s Mickem Harrisem, a třeba brutálně neurvalí Righteous Pigs, v nichž působil ještě před svým nástupem do současného domovského působiště. Možná si říkáte, proč jsem vás vzal na menší projížďku po historii působení tohoto kytaristy, že ano? Mířím tím k hlavní otázce, na níž se nemůžu nezeptat…
…napadlo by někoho z vás, že by se ve svém bočním projektu, jenž lze z určitého pohledu považovat za první sólové album, vydal směrem melodického rock/metalu s progresivními prvky a přesahem někam k modernímu metalu, protože tohle album je všechno, jen ne staromódní? Podpořím své vlastní udivení faktem, že Mitchovi s nahráváním “Impact Velocity” pomáhali a sestavu Menace tvoří bubeník Derek Roddy (Serpents Rise, ex-Hate Eternal,ex-Malevolent Creation) a basák Shane Embury (Napalm Death, Lock Up a asi tisíc dalších kapel). Za normálních okolností by totiž tahle sestava měla dohromady tvořit death/grindovou chumelenici s materiálem jako bič. Pro úplnost ještě dodám, že krom této trojice tvoří sestavu Menace druhý basák Frédéric Lecrecq z Dragonforce a jistý Nicola Manzan, jenž v rukou střídá housle, violu a cello. Snad jedinou indicií, která napovídala, že Menace budou o ničem jiném, než na co jsme od Mitche zvyklí, bylo prohlášení, že od nahrávky máme čekat “výsledek jeho celoživotní práce”, což tak trochu značí, že je zbytečné čekat dvacet dvouminutových šlupek rychlých a brutálních tak moc, že by se i Napalm Death mohli začervenat.
Úvodních keců už ale bylo dost, takže si pojďme “Impact Velocity” představit konkrétně. Už od prvního singlu, jímž se stala úvodní věc “I Live with Your Ghost”, bylo jasné, že Menace nebudou ani tak o tvrdých kytarových riffech, i když zrovna tady je kytarová linky dosti výrazná, jako spíš o náladotvorné rockové tvorbě, kde samozřejmě kytara nechybí, ale krom několika výjimek netvoří jádro jednotlivých písní, protože díky vrstvení několika struktur se toho v písních hned na první poslech děje víc, než aby se o nich dalo mluvit jako o běžných moderně melodických rockových kouscích. Strašně mě překvapil melodický vokál Mitche, jenž i za použití všemožných krabiček a efektů zní jako počítačová kopie Burtona C. Bella z Fear Factory a Paula Masvidala ze Cynic (hlavně díky robotickému vokálu, jenž se tu a tam objeví). Oni třeba ti Fear Factory nejsou úplně od věci i po hudební stránce. Žádné škrkající kytary a strojové bicí na přetřes nepřijdou, ale přesto je na albu taková ta jejich nezaměnitelná industrální atmosféra přítomná; jen s tím rozdílem, že zatímco u Fear Factory je ta přesnost důsledkem chladné, tovární atmosféry, tak Menace jsou daleko vřelejší a barvitější. Jak to jen říct… není to pop, ale jsou tam popové melodie s melancholickým nádechem, protože i když je “Impact Velocity” albem postaveným na melodiích, tak vyloženě optimistické momenty aby posluchač hledal lupou.
Ještě chvíli zůstanu u těch singlů, které vydání “Impact Velocity” předcházely, protože jak “I Live with Your Ghost”, tak “Painted Rust”, k nimž rovněž vznikly videoklipy, charakterizují album samotné nejlíp, jak jen to jde. Prvně jmenovaná je přímočarejší, řekl bych až rádiově jednoduchá rock/metalová hitovka s tanečním rytmem v refrénu, kterému vládne skvělý Mitch, jehož civilní zpěv jsem si velmi oblíbil. Tato skladba je jedním z těch případů, kdy jsou u Menace kytary jedním z hlavních nástrojů, ačkoli v druhé polovině to Nicola osvěží smyčci a hostující zpěvačka Sequoia Harris-O’Reilly s doprovodným vokálem, který je i přes nevelkou plochu velmi příjemnou záležitostí. Druhá klipovka “Painted Rust” naproti tomu zastupuje pomalejší, uvolněnější a melancholičtější část “Impact Velocity”. Část, která je uhrančivá díky své zasněné atmosféře, jíž podbarvují všudypřímné smyčce, které zní místy jako klávesy, ovšem pokud booklet (ten mimochodem velmi pěkně spojuje éterickou a industriální atmosféru – vážně hezké práce) nelže, tak jsou to všechno na sebe navrstvené linky nahrané samotným Nicolou.
Značně si teď díky představení dvou klipovek (vynechal jsem ještě “To the Marrow”, ale ta není vyloženě zapotřebí, protože i videem vlastně jen pokračuje v cestě “Painted Rust”) ulehčím práci, protože tyto písně celkem rovnoměrně rozdělují desku na dvě poloviny. Úplně nejjednodušeji bych je popsal jako kytarově vypjatější a naopak relaxačně poklidnější. Je to sice hodně subjektivní, takže si dokážu představit, že některé zářezy by si jiný posluchač v daných skupinách promíchal, ale za sebe můžu vybírat následovně. Z té první kategorie mě (krom singlovky) strašně baví “I Won’t See the Sun”, která v úvodu vyrukuje s kytarovým riffem, jenž jsem od Mitche na “Impact Velocity” očekával v daleko větší míře. To, že se jedná o několikavteřinovou pasáž a že ve zbytku písně už se kytary vrátí zpět do neurčitějších ploch, však vůbec nevadí, protože skladba samotná stojí hlavně na vypjatém refrénu s dynamickými smyčci v pozadí. Hodně povedená je “Everything and Nothing”, v níž velí vokální linka, která v dramatické střední pasáži láme píseň na dvě poloviny. A na závěr jsem si nechal titulku “Impact Velocity”, která asi jako jediná nějakým vzdáleným způsobem připomíná tvorbu domovských Napalm Death. Není to grind, to jen abych to uvedl včas na pravou míru, ale bicí se dotknout blastbeatů, kytary jsou o něco chaotičtější a Mitch se taky nebojí zařvat, což je oproti dosavadnímu relativně poklidnému toku desky poměrně překvapivé (no dobře, ve “Within Context” je to jeho řev ještě brutálnější, ale je to jen kapka v moři melodií).
Možná se to už zdá zbytečné mluvit o druhé skupině, protože si určitě říkáte, že to budou obyčejné utahané kousky, které nemají čím překvapit, ale opak je pravdou. Je pravda, že hudebně nejde o nic vyloženě dechberoucího, ale ve skladbách, jako jsou “Painted Rust”, “Multiple Clarity”, “Drowning in Density” a “To the Marrow” nejde o hudební výkony, nýbrž o atmosféru, kterou tyto písně dýchají. Neslouží jako demonstrace instrumentálních výkonů, takže i taková esa jako Derek Roddy se po celou dobu drží zpátky a hraje podřízeně pro potřeby celku. Mně osobně se nejvíc zalíbila “Painted Rust” a “Drowning in Density”. Druhou bych dokonce označil za úplně nejlepší věcí na albu. Místy hutný kytarový riff ve spojení s Harrisem, který si dokonale pohrál s vokálními melodiemi, jdou skvěle dohromady. Upřímně mě mrzí, že hlavně v těchto kouscích nedostala pořádný prostor hostující vokalistka Sequoia, protože kontrast mezi ženským a robotickým zpěvem, by mohl posunout tyto kompozice ještě o malý stupínek výš, ale to už jen hádám. Ve skutečnosti vlastně ani není důvod k nespokojenosti, takže jako kdybych nic neřekl.
Přestože jsem tady mluvil o jednotlivých skladbách rozdělených do dvou skupin, tak to berte jako mou berličku pro recenzi. Neznamená to, že by album působilo jako slepenec dvou různých nálad, kdy se pravidelným střídáním přechází od jedné ke druhé a “Impact Velocity” by díky tomu mělo být nevyrovnané nebo dokonce nekompaktní. To v žádném případě. Menace se na svém debutu podařilo vyrukovat s uceleným albem, které se nedrží pouze v jedné jediné rovině, a připravili tak posluchačům materiál zábavný a barvitý. Materiál, který i přes delší stopáž (50 minut se mi po prvním poslechu zdálo docela dost) baví od začátku do konce. Přestože jsou kompozice ve většině případů díky vkusným melodiím posluchačsky přívětivě orientované, tak jedním dechem dodávám, že se tak neděje na úkor záživnosti a trvanlivosti “Impact Velocity”. No, prostě abych to shrnul… Mitch Harris překvapil. Nejen, že dal dohromady materiál, jenž bych od něj v žádném případě ještě před pár týdny nečekal, ale hlavně ukázal, že je to velmi dobrý a rozmanitý skladatel, jenž umí i mimo své dosavadní hudební mantinely dát dohromady album, které baví. A to jak rozložené na kousky, tak hlavně jako celek. A protože jsem celkem nenáročný posluchač, kterému tohle všechno ke spokojenosti stačí, tak Menace za jejich debut chválím a doufám, že nezůstane jen u něj.
Další názory:
Napalm Death je skupina, která rozhodně má můj velký respekt, ale i přesto tak nějak nemám potřebu si ji doma pouštět a poslouchat. Projekt Menace pod vedením kytaristy Mitche Harrise je na tom ovšem přesně naopak, protože debutová deska “Impact Velocity” mě ohromně chytla. Sice se mi na tom albu líbí opravdu spousta věcí, ale nade všemi stojí především fakt, že je to celé takové příjemně zvláštní, což mě na tom neskutečně baví. Právě specifická industriálně zasněná atmosféra, která je neobvyklá a zároveň pěkná, je pro mě na “Impact Velocity” tím, co tenhle počin dělá tak zajímavou záležitostí. Osobně se mi možná o malinký kousek více zamlouvají ty pomalejší a o trochu zahloubanější kusy jako “Painted Rust”, “To the Marrow” nebo “Drowning in Density”, ale nemám nic ani proti těm hybnějším skladbám, protože i ty mě baví fakt hodně. Možná speciální zmínku bych pak ještě věnoval dvojici “I Won’t See the Sun” a “Positron”, jež pro mě představují možná úplný vrchol “Impact Velocity” a některé linky v nich nemají chybu. Tak jako tak, prostě skvělá deska, která zcela jistě stojí za slyšení. H.
To se nám ten nenápadný chlapík, který drtí struny u Napalm Death a vedle dua Greenway–Embury tak trochu zaniká, pěkně vybarvil! Byl jsem fakt náramně zvědavý, co se z jeho nového projektu Menace vyklube, ale deska “Impact Velocity” není ničím menším než potvrzením, že Mitch Harris je opravdu všestranný a nesmírně nadaný hudebník. “Impact Velocity” je deska mnoha tváří, ale přesto jednotné nátury a posluchači nabízí celou škálu zážitků od šlapavé hitovky “I Live with Your Ghost” přes zamyšlené atmosférické kusy “Painted Rust” nebo “I Won’t See the Sun” a punkově neurvalou “Insult to Injury” po titulní eklektickou schýzu “Impact Velocity” a pak množství dalších skladeb, které tyto atributy navzájem kombinují a přidávají k nim ještě další. To vše ale provázejí originální, působivé a ani trochu triviální melodie a pak unikátním zvukem umocňovaná atmosféra, která mi připomíná zhudebněné myšlenky nějaké biotechnologické umělé inteligence. Nepopisuje se to snadno, ale věřte mi, že jsem nic podobného zatím neslyšel a že je to skvělé. Touhle deskou Mitch Harris učinil opravdu významné umělecké prohlášení a já mu to žeru i s navijákem… Ježura
Mé první setkání s německými progresivně metalovými Vanden Plas se uskutečnilo před dvěma lety prostřednictvím desky “Beyond Daylight” z roku 2002, která nabízela zdařilý materiál, jenž, ač nezapřel svou inspiraci v legendární “Awake” od amerických titánů žánru Dream Theater, měl svou osobitou tvář determinovanou specifickým rukopisem, bavil a nabízel příjemnou alternativu k zaběhlé progové stálici. Pravda, nejednalo se vskutku o nic převratného, co by zásadně posouvalo hranice žánru do nevídaných výšin, šlo pouze o hodně povedenou ukázku vysoce kvalitního žánrového standardu s notnou dávkou řemeslné zručnosti a skvělými melodiemi.
Házet Vanden Plas mezi všemožné Dream Theater revivaly, jak to bývá zvykem vždy, když nějaká kapela se slyšitelněji inspiruje, by bylo vskutku dost krátkozraké už jen díky faktu, že kořeny těchto Němců sahají již na počátek 80. let (oficiálně aktivní jsou pak od roku 1986). Navíc na rozdíl od nástrojových exhibic specifických pro americké instrumentální závodníky, Vanden Plas v tomto ohledu nabízeli konzervativnější náhled, metalovou popřípadě rockovou progresi s větším důrazem na melodie jako takové (tím myslím, že neholdovali žádným větším experimentům či změnám hudebního výraziva). Co se týče novějších výtvorů, musím se přiznat, že včetně celkem chváleného “Christ Φ” i posledního “The Seraphic Clockwork” znám novější Vanden Plas pouze na základě jednotlivých skladeb, tudíž těžko soudit, v jakém momentálním tvůrčím rozpoložení se kapela před nahráním novinky vlastně nacházela, ovšem na desku “Chronicles of the Immortals: Netherworld (Path 1)”, jež má vyprávět příběh knih “Kroniky nesmrtelných” německého fantasy autora Wolfganga Hohlbeina (jehož několik knih mi již rukama prošlo, ovšem tak pět let zpátky), jsem se vzhledem k předchozím zkušenostem těšil.
Skladbou, jež byla zveřejněna již před vydáním alba společně s povedeným obalem (který má na svědomí Stan Decker; celkem překvapeně ztišťuji, že je to ten samý člověk, který dělal ta fantasy klišé pro Timo Tokki’s Avalon), byla třetí píseň “Vision 3hree – Godmaker”, k níž byl vytvořen videoklip a jež sama o sobě celkem šikovně ukazovala, v jakém duchu se deska ponese. Song rozjíždí táhlý riff doprovázen o klávesy podporující výpravnou atmosféru, jenž je záhy vystřídán precizním klavírem, k němuž se přidává zpěv a dále pak navazuje překvapivý riff, který při prvním poslechu působil neobvykle (jako by vypadl z jiné skladby), ovšem nakonec se ukazuje, že má svůj význam, když naváže na refrén. Abych se přiznal, písnička mi ze začátku přišla dost nenápaditá, snad kvůli onomu většímu důrazu na výpravnost, který tlumil rytmičtější aspekty a zejména asi refrén, jenž mi zpočátku přišel zvláštně okleštěný, ovšem další poslechy mě nakonec byly celkem schopny přesvědčit, že mé původní reakce byly vskutku trochu unáhlené, protože ve výsledku to funguje.
Co se tedy týče zvuku, méně dbá na dynamičnost kytar a bicích, spíš sází na celkově epičtější a pestřejší vyznění, což ovšem neznamená, že bychom si neužili množství sól a riffů, pouze to dává konceptu konzistentnější tvar a dočkáme se zde množství nových postupů. Co se týká zvukového mixu, bohužel mi přijde místy až moc zaměřen na klávesové nástroje, přičemž kytary zní podivně plastikově, což vskutku nepovažuji za ideální, stejně tak pak baskytara je většinou hůře samostatně rozeznatelná. Po kompoziční stránce album exceluje a šikovně ve skladbách pracuje s motivy i kontrasty. Pokud jde o pestrost materiálu, jež u koncepčních alb jde ruku v ruce se stěžejními momenty příběhu, deska začíná intrem (“Vision 1ne”), jež nás uvádí do příběhu orchestrací a mluveným slovem; jsou zde hymnické balady, jakou je především skvělá (a přitom vlastně prostá) “Vision 5ive – A Ghosts Requiem”, mezihry (“Vision 4our – Misery Affection Prelude”) i klasické progresivně metalové kompozice v průměru kolem šesti minut délky, jež jsou místy obohaceny i například o elektronické prvky.
Kde tedy nastal ten problém, jenž mi zabránil napálit albu hodnocení přesahující tři čtvrtiny? Bohužel jsou tím kamenem úrazu přesně ty klasické prog-metalové skladby zejména z druhé poloviny alba, které, ač jsou kompozičně poskládané výborně a jsou pestře opatřené např. skvělými sóly jako třeba onen mně lehce až Pink Floyd evokující prostředek “Vision 6ix – New Vampyre”, chybí jim občas to pro melodičtější hudbu základní – dobré ústřední nápady. Některé refrény nebýt toho, že se nacházejí na adekvátním místě a párkrát se tam zopakují, ani bych je možná nerozeznal. Naštěstí závěrečná kompozice “Vision 10n – Inside” minimálně kvůli pestrosti a skvělému kytarovému sólu a zejména vygradovanému závěru napravuje reputaci druhé poloviny.
Abych se přiznal, už dlouho jsem nebyl z žádného alba tak rozpolcený jako z nových Vanden Plas, kteří předvedli sice skvěle poskládanou rockovou operu s mnoha povedenými momenty a novými elementy, na druhou stranu ovšem zároveň s tím vypustili i dost vaty. A opět jako bych byl stavěn do věčného dilematu – forma vs. obsah, respektive výsledný pocit pestrého metalového příběhu vs. sterilní melodie některých skladeb. Považoval bych tohle album za dobré, kdyby bylo oproštěno o onen punc epičnosti, vypustilo by se opakování motivů v rámci meziher a intro? Raději se nebudu mučit spekulacemi, dám tam příjemných sedm a doporučím to těm, kteří mají rádi rockové opery. Minimálně za pokus to stojí, to zas ano…
Za tu dobu, co píši pro náš blog, jsem už měl na stole hned několik italských prog metalových alb, díky kterým jsem nabyl dojmu, že tahle scéna si pomalu a jistě buduje svůj vlastní, jedinečný sound, pod nějž se poslušně řadí všechny party a je tak nemožné si je splést s někým jiným. Zatím mi tato domněnka fungovala, jenže pak se objevili Thoughts Factory a základy této teorie byly nabourány. Obyčejně se při poslechu promáče ujmu zjišťování informací o dané skupině až v době před sepsáním recenze, protože do té doby je mi vlastně jedno odkud kapela je nebo kolik členů v sobě pojí, a stejně tomu bylo i s “Lost”. Nějaký ten týden jsem tedy žil v domnění, že je to další italská parta, protože ten zvuk a melodie tam prostě jsou. S překvapením jsem následně zjistil, že Thoughts Factory je skupina z Německa, která se po šesti letech od svého vzniku v roce 2008 vytasila s debutovým albem. Samozřejmě, že země původu na konečné vyznění alba nemá žádný vliv, ale mířím tím obloukem k představení hudební náplně desky s minimalistickým obalem, jemuž vévodí mozek, jako by snad kapela chtěla upozornit, že nedá nikomu nic zadarmo a do detailu promyšlený progresivní metal bude potřebovat trochu víc pozornosti.
To už ale trochu předbíhám. Jak jsem řekl výše, “Lost” je debutovým zářezem této pětice a protože se za dosavadní existenci nedopracovala k žádným EP či demosnímkům, tak o to příjemnějším překvapením je jeho vyzrálost, z níž by neznalý posluchač neměl v žádném případě nabýt dojmu, že má co dočinění prvním albem, na němž se obyčejně kapela ještě tak trochu hledá. Thoughts Factory se našli v kombinaci tvrdých kytar, vokálních a klávesových melodií a to vše je propleteno dohromady pod taktovkou neustálé změny nálad. Jasně, není to nic světoborného a výsledek zní (nečekaně) jako kombinace Dream Theater, Symphony X a čehokoli od Neala Morse, ale od každého z těchto jmen si Thoughts Factory berou jen to, co se jim hodí. Od Dream Theater je to košatá stavba písní a technické parádičky, od Symphony X zase ostré kytary a tah na branku. Neala Morse lze zaslechnout v melodických prog rockových pasážích, kterých je na “Lost” dostatek, a právě díky vyrovnanému spojení toho vše jsem nezískal z jeho poslechu dojem jednotvárného, profesorského progresivního metalu, kterému chybí duše a z nějž se už vytratilo to hlavní, a to je hudba samotná. “Lost” je oproti tomu velmi osobní album, kde hlavně díky emocemi nabitému vokálu Marcuse Beckera není o – abych tak řekl – intimní momenty nouze.
Sama kapela představuje své dílo jako koncepční album, kde je onen koncept tvořen lyrickou náplní motající se kolem mentality opuštěného člověka, což bych sice nepoznal, ale budiž. Hlavní je hudba a té je na “Lost” dostatek. Celkem osmička skladeb pří hodinové stopáži se zdá na první pohled dost, ale když jsem ani já, jakožto nevděčný remcal na přemrštěné hrací doby, neměl žádný problém, tak nevěřím, že by album na jeden zátah nezkousl kdekdo jiný. Ne, že bych si říkal ještě o pár minut navíc, ale na druhou stranu si nemyslím, že by album mělo nějaká hluchá místa, což i pro mě bylo překvapení, protože obvykle se balady postarají o své…
Pojďme ale k tomu hlavnímu a tím je “Lost” jako takové. Je běžné, že prog metalové bandy dají na album dohromady několik klasičtějších skladeb standardní hrací doby, které má pak v samém závěru trumfnout rozmáchlá kompozice, v níž se kapela naplno ukáže jak z kompozičního, tak v mnoha případech i instrumentálního hlediska. Thoughts Factory se s tím nemažou a takové písně mají na své prvotině hned tři. A nutno dodat, že je jedna lepší než druhá. Není pochyb o tom, které kousky jsou středobodem celé desky, protože esence toho nejlepšího se skrývá hlavně v trojici “The Deep Forest”, “Voices from Heaven” a “Death of a Dream”. Tak trochu stranou od svých dvou kolegyň stojí “Voices from Heaven”, která netěží vyloženě z kombinace tvrdších a melodicky odlehčených pasáží, ale takřka po celou dobu skrz sebe nechává promlouvat progresivní rock, kdy se i díky hammondům ocitmene na chvíli někde v sedmdesátkách. Hodně se v úvodu vyřádí klávesák Sven Schornstein, jenž má v průběhu celého “Lost” dosti výraznou úlohu, nicméně mě zaujal právě v tomto kousku. Jeho klávesové sólo z deváté minuty nemá chybu. I když není po celou dobu takhle v popředí, tak jeho hřejivé melodie, jež dobarvují jak kytarové, tak akusticky uvolněné momenty, jsou jedním z poznávacích znamení “Voices from Heaven” a staví ji do pozice jedné z nejlepších písní desky.
Dvojice “The Deep Forest” a “Death of a Dream” už jsou z mého pohledu klasičtější kusy, které přináší přesně to, co posluchač od kapel této váhové kategorie očekává. Nechybí samozřejmě hutné metalové kytary, jež však nejdou cestou jednotvárného riffování, takže Markus Wittmann neustále skáče po hmatníku a s lehkostí vystřihne nějakou tu vzdušnou vyhrávku nebo kytarové sólo, ovšem není to pravidlem, protože třeba v prvně jmenované se individuálním výstupem blýskne jen Sven za svými klávesy. Při prvním poslechu “The Deep Forest” mě překvapilo letmé využití samplů v šesté minutě, které sice zapadají, ale přesto je člověk běžně uprostřed obdobné skladby nečeká. Marcus se v obou písních předvádí jako rozmanitý vokalista, jenž se drží melodické LaBrieovské polohy, ale když už se do toho trošku opře a posadí svůj hlas do přírodního chrapláku, jemuž však nechybí melodická lehkost, tak nemá chybu. Jediná poloha, kterou mu nevěřím (pokud to tedy není práce některého z jeho kolegů) a která mi ani po dlouhé době nejde přes uši, je pokus o growling, nebo jak mám nazvat to, co několikrát na moment vykoukne v druhé polovině “The Deep Forest”.
Na konec jsem si záměrně nechal “Death of a Dream”, která je mým osobním vrcholem “Lost”. Začíná se poměrně jednoduchým riffem, jenž skladbu táhne dlouho kupředu a ve spojení s výrazně frázujícím Marcusem, jenž se po chvíli opře i do majestátních výšek, ale naštěstí nepřipomíná bezpohlavního eunucha, takže proč ne. Zatímco první třetina závěrečného eposu plyne pomalu, ale jistě, kupředu pod tíhou hlavního kytarového riffu, tak ta druhá už postrádá stavbu klasické písně a na své si přijdou milovníci instrumentálních orgií, protože jen co skončí klávesový part à la Jordan Rudess, tak se otěží ujme Markus, jenž má v kytarových sólech přeci jen menší prostor, takže o to víc se na ně těším. Poslední třetina už opět za doprovodu podivného growlingu plyne k vypjatému závěru s orchestrálními aranžemi, který album uzavírá ve velkém stylu.
Na základě doposud uvedeného se může zdát, že zbylé skladby, kterým do vínku nebyla nadělena tak dlouhá stopáž, můžou oproti svým třem kolegyním působit obyčejně, ale není tomu tak, protože když se na ně podívám, tak i skoro-instrumentální “Awakening”, která víc než běžnou píseň připomíná intro k “The Deep Forest”, je skvěle vystavěná věc, jež staví na kontrastu mezi hutným kytarovým riffem a klávesovými plochami. Sice mě v ní trochu irituje zpěv ptáčků v uvolněném závěru, ale budiž. Jako předzvěst věcí následujících nemá tato píseň žádnou chybu. Doposud nepadlo ani slovo o rytmické části Thoughts Factory, což je chyba, protože ani bubeník Christ Maldener, ani basák Bernd Schönegge nejsou žádná ořezávátka, jen nemají tolik prostoru, aby ukázali všechno, co v nich vězí. Zvláště nevýrazná basa, kterou lze při pozorném poslechu sotva vytušit, by si zasloužila větší prostor, protože když už se na krátkou chvilku nadechne ke svobodě jako v polovině třetí minuty “Awakening”, tak to stojí za to.
Dvojice dalších kratších skladeb “Desperation” a “Light” jsou jedna druhé přesným opakem. Zatímco druhá jmenovaná je “pouze” dvouminutovým spojením kláves Svena a vokálu Marcuse a není tak ničím jiným než úvodem k “Voices from Heaven”, tak “Desperation” patří houpavému kytarovému riffu, který jí protkává po celou její délku, a díky jednoduché struktuře je to nejpřístupnější píseň “Lost”. Další z top momentů se skrývá v závěru v podobě rockově neurvalé “No Way Out”, která se žene v rychlejším tempu. Zpomalení přijde jen díky prog rockové pasáži v páté minutě, jež uvádí rychlé klávesové sólo, za něž by se ani Ruudes z Dream Theater nemusel stydět. Na konec nám zbyla “The Mire”, která graduje od Gilmourovsky táhlého kytarového sóla v úvodu k velkolepému závěru, a přiznám se, že kdyby album v tuto chvíli skončilo, tak bych se vůbec nedivil, protože “The Mire” si na to půdu připravila opravdu božsky.
Koukám, že jsem se rozepsal trošku víc, než jsem původně zamýšlel, ovšem “Lost” je jedno z těch alb, o nichž se toho dát říct strašně moc a přesto člověk pořádně nezachytí jeho podstatu. Přiznám, že mi trvalo poměrně dlouho, než jsem do desky pronikl (proto taky recenzi odevzdávám s asi měsíčním skluzem, i když moje lenost v tom taky hraje nemalou roli), ale ten čas, který jsem Thoughts Factory musel obětovat, nevnímám v žádném případě za ztracený, protože svým debutem mě nadchli a tohle je jeden z těch momentů, kdy je hudební scéna hezky nevyzpytatelná, neboť i takhle mladá parta, jejíž věkový průměr je někde pod třicítkou, může staré mazáky, z nichž si bere nepřeslechnutelnou inspiraci (ano, mám na mysli hlavně Dream Theater), strčit hravě do kapsy a jejich posledním albu nakopat prdel. Thoughts Factory je jméno, které si určitě budu pamatovat, a příště očekávám ještě něco většího, protože z “Lost” se stal můj soukromý adept na jeden z nejlepších prog metalových počinů letošního roku.
Jak jste si možná před časem přečetli v naší recenzi, z debutové desky “A Tale of Woe” od mladých Slováků Morna se vyklubala nečekaně povedená záležitost. Chytili jsme tedy za pačesy příležitost a do Nové Dubnice poslali rovnou desítku otázek v naději, že odpovědi na ně nám a samozřejmě také vám ještě trochu rozšíří povědomí o kapele, jejích motivacích a cílech. Odpovědí se zodpovědně ujali všichni čtyři členové Morna a výsledek jejich snažení si můžete přečíst níže…
Ahoj! Nejprve nám povězte něco o sobě a své hudební historii. Jak dlouho hrajete na své nástroje? Jste samouci, nebo jste prošli hudební výukou? Je Morna vaším prvním vážným působištěm, nebo jste už dřív působili v nějakých kapelách? A jaká hudba, případně konkrétní kapely utvářely a utvářejí vaše hudební cítění?
Robert:Morna vznikla niekedy v roku 2010 po tom, ako ma chalani (Kubo a Michal) pribrali medzi seba na post gitaristu a vtedy ešte nejasný post speváka/”hroziča”. Chalani už fungovali nejakú dobu predtým, takže po mojom vstupe už bol nejaký materiál hotový a spoločne sme potom pracovali na ucelení tých songov a tvorbe nových, tvorbe textov a plánovaní našej demo nahrávky “Succubus”. Takže, mali sme nejaký smer, obraz o tom, čo chceme robiť a ako to chceme robiť, ale nemali sme názov ani basáka. Po niekoľkotýždňovom hľadaní sme spomedzi rôznych alternatív vybrali názov Morna, ktorý vystihoval naše predstavy. S basgitaristom to bol trochu vážnejší problém, ktorý sme definitívne vyriešili až v lete 2011, keď ku nám prišiel Cvečo, ktorý sa hrdinsky chopil basy aj napriek tomu, že bol pôvodne gitarista a skompletizoval tak našu partiu. Ja osobne si ani nepamätám, kedy som chytil gitaru do ruky prvýkrát. Otec je tiež gitarista a hudobník, takže sa to tak nejak prirodzene na mňa lepilo, všetky tie veci okolo hudby. Základy hry som získal behom 3 rokov v ZUŠ a odvtedy som samouk. Morna je prvá kapela, v ktorej pôsobím ako stály člen. Čo sa môjho hudobného cítenia a vnímania týka, tak tých vplyvov a interpretov je naozaj mnoho. Ale najvýraznejšie moju tvorbu alebo hudobné cítenie ovplyvnili hlavne kapely a umelci ako: Extreme, ZZ Top, The Cure, Pražský výběr, Pearl Jam, Muse, neskôr Mastodon, Opeth, Porcupine Tree a gitaristi Nuno Bettencourt, Guthrie Govan, Zakk Wylde, Tremonti, Hendrix, a v neposlednom rade môj otec.
Kubo: Ako poslucháč a fanúšik sa intenzívne venujem hudbe asi od deviatich rokov. Na bicie nástroje hrám od svojich pätnástich a od počiatku som samouk. Hudobné vzdelanie som síce vždy túžil mať, ale na cestu jeho štúdia sa mi podarilo plnohodnotne dostať až na vysokej škole. Morna je mojim prvým oficiálnym pôsobiskom.
Michal: Na gitare hrám asi od trinástich rokov, kedy ma chytila éra Nirvany a grunge-u. Najskôr to bola lacná akustika a po dvoch rokoch som si kúpil aparát a gitaru, ktoré mám dodnes. Gitare sa venujem ako samouk, ale istý čas som rok navštevoval ZUŠ. Kapela Morna je mojím prvým počinom. Za svoje základy pokladám Nirvanu a Metallicu, neskôr som sa dostal na vlnu melodického death metalu (Gothenburg) a potom rôzne od progresívneho rocku, neo klasike až po elektro.
Tomáš: Na basgitaru hrám od svojich 17, vlastne odo dňa, kedy ma chalani zobrali medzi seba. Pred Mornou som absolvoval zopár koncertov v ZUŠke, kde som chodil tri roky na akustickú gitaru a dva roky tam hral v kapele na elektrickú gitaru. Hrávali sme veci hlavne od Iron Maiden, ktorých tvorba ma ovplyvnila najviac. Okrem nich si rád vypočujem napr. Nirvana, Guns n’ Roses, Led Zeppelin, In Flames, Opeth, Alice in Chains, a mnoho ďalších kapiel zo všelijakých žánrov (okrem punku).
Jak jste spokojeni se svým debutem “A Tale of Woe”? Desku jste nahráli a vydali svépomocí, takže by nebyl žádný div, kdyby ne vše vyšlo zcela podle vašich představ… Museli jste přistoupit na nějaké kompromisy? Víte o něčem, co byste chtěli vylepšit nebo udělat jinak?
Robert: Myslím, že album sa nám vydaril lepšie, ako sme sami očakávali v rámci možností. Určite je veľa vecí, ktoré by každý z nás urobil trochu inak, ale nikdy sme nešli nikomu proti jeho vôli. Vždy sme našli nejaký kompromis a spokojnosť bola na každej strane, či už išlo o stavbu piesní, výsledný zvuk, alebo aranžmán celého albumu. Všetko sme robili spolu a každý sa zameral na to, čo mu ide najlepšie. Mali sme jasný cieľ, urobiť album podľa našich predstáv, a myslím, že sa to aj podarilo. Obrovská vďaka patrí ľuďom, ktorí boli ochotní nám zapožičať aparáty, nástroje a techniku na nahrávanie. Bez nich by ten album ani zďaleka dobre neznel.
Kubo: Myslím, že samotnú metodiku máme zvládnutú dobre. Pokiaľ ide o zlepšovanie, ja osobne vidím priestor hlavne v inštrumentálnych schopnostiach – dostať hru na nástroj na vyšší level.
Když nyní máte téměř roční odstup od vydání, myslíte, že se vám tahle cesta “udělej si sám” vyplatila? Hodláte v tomhle stylu pokračovat i do budoucna, nebo byste dali přednost, aby se vydání další desky ujal třeba byť i malý label? Mimochodem, slyšel jsem, že je celý náklad “A Tale of Woe” již vyprodaný… je to pravda? V jakém nákladu vůbec deska vyšla? A neuvažujete o nějakém případném dolisu?
Robert: Myslím, že sa to určite vyplatilo. Prostriedky na nahrávanie v štúdiu sme nemali. Nemali sme ani žiaden časový limit, ktorý by nás stresoval, čo sa vyplatilo aj pri hľadaní výsledného zvuku, dorábaní niektorých doplnkov do piesní a tvorbe obalu. Zhodli sme sa na tom, že ďalší album si nahráme opäť sami. Avšak čo sa vydania týka, určite by nám prospelo, keby sa toho ujme niektoré vydavateľstvo, či už malé alebo väčšie, vďaka ktorému by sme sa dostali do širšieho povedomia.
Kubo: Forma, akou sme album robili, mi zatiaľ absolútne vyhovuje. Do ďalšej budúcnosti by som však uvítal nejaké menšie vydavateľstvo. Pokiaľ ide o počet CD, mali sme ich päťdesiat a v súčasnosti nemáme už žiadne, ktoré by sme mohli fanúšikom poskytnúť. Aj preto v súčasnosti pripravujeme dotlač ďalších niekoľko desiatok kusov.
Michal: Vlastná réžia je zatiaľ pre nás z môjho pohľadu najlepšia voľba – sloboda času pri tvorbe je základná vec. Vydavateľstvo kvôli propagácii…
S tím souvisí otázka, co se v dohledné budoucnosti bude okolo Morna dít. Od vydání “A Tale of Woe” v květnu 2013 už přeci jen uplynula nějaká doba, takže by mě zajímalo, jestli už pracujete na nějakém novém materiálu. Můžeme na případné nové desce čekat nějaký znatelný posun?
Robert: V prvom rade sa zameriavame na koncerty, ku ktorým je v dnešnej dobe problém sa svojpomocne dostať bez potrebných konexií, prostriedkov na prenajímanie klubov, atď. Takže sme radi za každú príležitosť hrať naživo. V poslednej dobe sa začali veci trochu hýbať, s čím nepochybne súvisí nominácia nášho albumu na Nahrávku roka 2013 v kategórii Hard and Heavy v rámci ocenenia Radio_Head Awards 2013. Začali sme dávať dokopy nové songy, ale nesilíme to. Odkedy sme všetci na vysokých školách, tak sa stretávame menej často, ako keď sme tvorili “A Tale of Woe”. Preto skôr skladáme každý sám a keď sa stretneme, snažíme sa to nejako zladiť. Kvôli tomu sa dá predpokladať, že nasledujúci album môže vyznieť odlišne od “A Tale of Woe”, ale určite mu nebudeme venovať menej pozornosti a úsilia, práve naopak.
V naší recenzi na vaši prvotinu (ale nejen tam) zaznělo, že vaše hudba připomíná tvorbu švédských Opeth, která byla pro “A Tale of Woe” zřejmě velkou inspirací. Souhlasíte s tímto tvrzením? A jak s tím hodláte naložit do budoucna? Opravte mě, jestli se mýlím, ale myslím, že žádné kapele asi není příliš po chuti, když ji někdo donekonečna srovnává s někým dalším – byť to někdy může být myšleno i jako kompliment…
Robert: Je pravda, že mnoho ľudí nás k nim prirovnalo, ale tie pomenovania ako “slovenský Opeth” alebo “In Mourning” (ku ktorým nás tiež prirovnali niekoľkokrát) a neustále opakovanie toho, ako veľmi sa naša tvorba na nich podobá, sú prehnané. Je to, samozrejme, pocta byť prirovnaný k takým velikánom, ale fungovať s tou nálepkou nie je jednoduché a môže to zavádzať ľudí, ktorí ešte náš album nepočuli. Tak vznikajú rôzne mylné očakávania a poslucháč je automaticky zaujatý, čo spôsobí, že jeho výsledný dojem z nahrávky je úplne iný. Napríklad kapelu In Mourning som vôbec nepoznal, až kým nám to niekto nenapísal. Snažili sme sa o jedinečnosť a zhudobnenie našich osobných predstáv. Tvorba našej hudby bola dlhodobý proces, počas ktorého každý z nás čerpal inšpiráciu z mnohých zdrojov, nielen metalových, takže každý má v tej hudbe kus seba a jeho hudobnej osobnosti.
Michal: Ťažko sa mi vyjadruje, Opeth nepočúvam a “Hope Leaves” to nezachráni (smiech).
Kubo: S tvrdením, že Opeth boli pre nás veľkou inšpiráciou, tak celkom nesúhlasím. Inšpiráciou možno, ale určite nie veľkou. Myslím si, že ľudia sa tak celkom neubránili potrebe (zrejme prirodzenej) ‘zaradiť si veci’. To, že sme na albume použili veľmi zaujímavé a esteticky atraktívne prvky, akými sú pasáže s akustickými gitarami alebo použitie klávesových nástrojov ako syntetizátory alebo hammondy, neznamená, že sme chceli robiť Opeth. Takejto hudby je vo svete veľa, Opeth je len špičkou ľadovca.
Název kapely i názvy dvou skladeb na “A Tale of Woe” jsou převzaty z Tolkienovy elfštiny. Otázka je jednoduchá – proč zrovna Tolkien? Inspiraci z jeho díla čerpá celá řada kapel (za všechny jmenujme třeba Summoning nebo Blind Guardian), takže určitě nelze tvrdit, že by šlo o nějak originální přístup. Někdo by naopak mohl namítnout, že je na metalové scéně už trochu “přetolkienováno”…
Robert: Osobne som na metalovej scéne nepostrehol až toľko Tolkienových prvkov alebo pomenovaní, ale možno som len málo všímavý. Dôvod, prečo sme sa rozhodli pomenovať kapelu Tolkienovým slovom “morna”, je jednoduchý – chceli sme niečo, čo nebude príliš konkrétne, dlhé alebo zložité, ale bude to vystihovať naše texty a tvorbu. Význam tohto slova je “čierny” alebo “temný”, čo súhlasí s vyznením našich textov, ktoré nie sú príliš optimistické alebo veselé.
Tyto elfské pojmy by mohly napovídat, že je deska nějak koncepčně svázána s příběhy ze Středozemě. Samotné texty se však na první pohled zabývají poměrně obecnými tématy. Zkuste nám trochu osvětlit, jaké příběhy se skrývají v textech “I Amar Prestar Aen” a “Unuhuinë” – nechce se mi totiž věřit, že by tyto názvy byly použity jen proto, že to dobře zní.
Robert: Texty týchto piesní nijak nesúvisia s príbehmi zo Stredozeme. Pomenovanie “I Amar Prestar Aen” (Svet sa zmenil) pre text, ktorý som napísal, som použil preto, lebo vystihuje moje pocity pri písaní toho textu a aj to, očom ten text je. Text vyjadruje môj pohľad na dnešné myslenie ľudí. Na to, aké sú naše priority v tomto svete, na čo zabúdame a čo si o tom všetkom, čím sa dobrovoľne nechávame kŕmiť, myslím. Elfské (v podstate fantasy) pomenovanie tiež súvisí s použitými metaforami v texte.
Kubo: Pôvodne som mal v úmysle napísať “Unuhuinë” celý v elfskom jazyku, ale okamžite som narazil na lingvistický problém. Upustil som od tohto úmyslu a napísal ho v angličtine, s tým, že pôvodný názov som ponechal v elfskom jazyku, ako takú osobnú spomienku a pre zaujímavosť. Meritum sa vlastne skrýva celé v tematike strachu. Text je pomerne dosť zahalený veršovými peripetiami a metaforami. Osobne nerád píšem “priamym spôsobom”, aj keď v poslednej dobe sa lepším (smiech). Nebolo jednoduché moju predstavu formulovať v angličtine a preto som celkom rád, že to nakoniec vyšlo tak, ako to poznáme dnes. Aj štylisticky, aj významovo.
Částečně bych se ještě vrátil k otázce číslo šest, tentokrát ovšem v trochu obecnější rovině… jak se díváte na fantasy žánr z obecného hlediska? Ať u v literatuře nebo třeba i v kinematografii, máte podobné výlety do neexistujících světů rádi, nebo dáváte radši přednost umění s nějakým reálným základem? Dovolím si předpokládat, že k tomu asi budete mít kladný vztah, když jste takto sáhli po Tolkienovi, nebo ne? Máte případně nějaké další oblíbence?
Robert: Osobne som veľkým fanúšikom fantasy žánru, či už sú to filmy alebo knihy. A nie je to len fantasy, k čomu inklinujem, ale aj sci-fi a mysteriózne príbehy, ktoré môžu mať aj reálny základ. Medzi autorov, ktorých obľubujem, patria napríklad H.P. Lovecraft, E.A. Poe a Andrzej Sapkowski. Obzvlášť je to Lovecraft. Tá temná a ponurá atmosféra v jeho poviedkach ma maximálne fascinuje a sčasti mi bola jeho tvorba inšpiráciou pri písaní textov.
Kubo: Výlety do neexistujúcich svetov realizujem v rámci seba samého, takže fantasy ani nijak zvlášť nepotrebujem (smiech). Ale inak sa fantasy žánru obecne nijak nebránim.
Michal: Vždy, keď pozerám nejaký fantasy film, tak žijem s daným prostredím. Je to ako žiť úplne iný život, aspoň na chvíľu. Je to pre mňa úlet z reality a preto ma láka toto prostredie v hudobnom svete.
Z veškeré vaší prezentace a koneckonců i z hudebního projevu je znát, že své počínání myslíte vážně. Vlastní a informačně obsáhlé webové stránky, aktualizované profily na Facebooku a Bandzone, to nemá zdaleka každá mladá kapela… Kam s takovým základem míříte? Je pro vás hudba pořád v první řadě zábava a čert vem všechno okolo nebo se cílevědomě snažíte o co možná nejsilnější pozici na nejen domácím hudebním trhu?
Robert: Myslím, že keď človek niečo robí, tak si za tým musí aj stáť a musí to myslieť vážne. A ja si za našou hudbou jednoznačne stojím, inak si to ani neviem predstaviť, nedávalo by mi to potom zmysel. Čo sa toho online kontaktu s verejnosťou týka, využívame prostriedky, ktoré máme k dispozícii a myslím, že to nie je na škodu. Koniec koncov, ako inak by sa ku nám, okrem koncertov, ľudia dostali? Hudba je pre mňa všetko v jednom. Zábava, relax, výzva, komunikácia, spojenie s ľuďmi, ktorých si cením a mám ich rád. Každý dobrý koncert a úspech, ktorý prežívam, je odmena za to, čo s radosťou robím. To je to, prečo to chcete robiť aj naďalej a zlepšovať sa v tom.
Kubo: V rámci tejto odpovede vyberám pár výrokov, ktoré som kedysi sám uviedol na našom Facebook profile: cieľom je obohatiť domácu a možno aj zahraničnú hudobnú scénu, robiť to pre zábavu, prezentovať samého seba a tiež byť všeobecným prínosom v tejto oblasti. Takže áno, myslím to vážne.
Michal: Všetko, čo robím, sa snažím robiť naplno. Inak tomu nie je ani pri Morne. Rozmach informačných technológii je pri prezentácii mladej kapely veľmi užitočná vec, preto som považoval za vhodné spraviť aj vlastnú webstránku, kde by si fanúšikovia mohli nájsť vždy aktuálne novinky a potrebné informácie. Stále je to celé o zábave na koncertoch a pri tvorení muziky. Nejaký cieľ v diaľke obsadiť domácu hudobnú scénu v tom ale nevidím. Asi aj preto, že metalová scéna na Slovensku nie je až tak rozvinutá a aj to hranie prináša niekedy viac organizačných starostí ako radostí.
Poslední otázku v rozhovorech dáváme s oblibou takovou humornější… tedy, bráno s rezervou, protože náš humor je poměrně pokleslý a infantilní, podle čehož ta otázka také bude vypadat (smích). Když jsme s kolegou hráli hru, co se nám jako první vybaví při jméně Morna, na prvních dvou místech se umístilo “Porna” a název finské black metalové smečky Horna. Finální otázka tedy zní… máte rádi pornografii a máte rádi satanic black metal z Finska (smích)? Každopádně děkujeme za rozhovor a za váš čas a ať se daří!
Robert: Porno bolo, je a bude (smiech). Je to úlet, ktorý si zrejme každý z nás niekedy dopraje, ale tým, samozrejme, nechcem povedať, že preferujem tie drastické odnože pornografie. No a fínsky black metal nepočúvam ani pri porne, ani inokedy. Celkovo proti black metalu nemám nič, kým nehoria kostoly a netečie krv.
Kubo: Nemôžem povedať, že by som mal rád pornografiu. Skôr ju vnímam, v určitom zmysle, ako nevyhnutnú súčasť tohto sveta – ach, človek a tie jeho neduhy! Čo sa týka black metalu, ten mám obecne rád.
Michal: O porne viem dôležitú věc: netreba ho sťahovať, aby si ho človek pozrel v HDčku. Myslím, že to je najdôležitejšie. Black metal nemusím, Fínsko je pekná krajina (smiech).
Tomáš: Keďže nemám žiaden vzťah k fínskemu satanic black metalu, prejdem rovno k tej pornografii: pornografiu nikto z nás k životu nepotrebuje, lebo máme hudbu, ktorá nás napĺňa (smiech).
![Psygnosis - Human Be[ing]](https://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2015/05/Psygnosis_-_Human_Being.jpg)
![Psygnosis - Human Be[ing]](http://sicmaggot.cz/wp-content/uploads/2015/05/Psygnosis_-_Human_Being.jpg "Psygnosis - Human Be[ing]")
