Ve franckouzkém Lille založená kapela Dead Season vydala loni po dlouhých třinácti letech existence debutové album “From Rust to Dust”. Protože 13 let je dlouhá doba, měla pětice muzikantů v hlavě pěkně množství materiálu, jehož části se na debut samotný nedostaly. Aby však nepřišla práce nazmar, dochází k jejich vydání letos v podobě EP “Dusting the Rust”.
Pokud bych měl hudbu Dead Season charakterizovat pomocí jiné kapely, řekl bych, že Dead Season znějí jako VultureIndustries) s moderním zvukem progresivního metalu místo historické teatrálnosti. To je kvůli vysokým kvalitám i originalitě zmíněné kapely hodně odvážné tvrzení, ovšem jisté pouto tu opravdu je (jinak bych si na VultureIndustries ostatně nevzpomněl).
Dead Season jsou značně neposední a jejich hudba tak překypuje nápady, což lze ilustrovat již na úvodní (a nejdelší) “An Inner Battle”. Po poměrně jednoduchém metalovém rozjezdu nastoupí čistý vokál ve stylu Bjørnara Nilsena, ovšem ani ten, stejně jako žádný jiný prvek, nevydrží dlouho. Dojde na mnohem tvrdší sekci, proložení zajímavé opakované gradace hudby agresivní promluvou, která se táhne poměrně dlouho po celém středu skladby. Za zmínku stojí pak zapojení akustické kytary a agresivní splašená basa v celém průběhu. Dojde i na hodně povedené kytarové sólo. Důležité je, že tato škála výrazů neztrácí spojitost. Ne všechny skladby na EP navíc drží stejné schéma: “Remix Instru” je dobrá rostoucí instrumentální skladba a “Zombies Are Swinging” veselé prolnutí metalu s jazzovým big bandem (všeobecně jedno z nejlepších prolnutí kytar a orchestru za poslední dobu).
Co se samotného provedení týče, většina skladeb je výtečná (zejména zmíněná “An Inner Battle” a následná “Indigestible Mash”), snad jen první polovina “The Whore Who Pays You” na mě nepůsobí tak dobrým dojmem. Celkově jsem ale pozitivně překvapen kvalitou a nápaditostí “Dusting the Rust”, zvláště když jde jen o “béčkový” materiál.
Země: Itálie Žánr: progressive metal Datum vydání: 19.5.2014 Label: My Kingdom Music
Tracklist:
01. Shards of Apocalypse
02. Ab Nihilo
03. The Eternal Champion
04. Identity
05. The Edge of Nowhere
06. Dirge on a Soul Staring at the Stars
07. By the Hands of Moirai
08. Void
09. A Descent into the Maelström
Neortodoxní hudební subžánry, tedy všechny možné avantgardy a progrese, jsou docela ošemetné i za předpokladu, že je k nim muzika řazena oprávněně. Hranice mezi dobrým a špatným je zejména zde dost tenká, a člověk tak může snadno narazit na perfektní desku stejně jako na pořádný kentus. Za to riziko to ale stojí, protože když se zadaří, bývá hodně o co stát. No, a přesně taková naděje mě přiměla vyzkoušet, co na svém řadovém debutu “Humananke” uklohnili italští Embrace of Disharmony.
Když necháme promluvit statistiky, žádný přehnaný potenciál z toho určitě nevykoukne. Embrace of Disharmony pocházejí z Říma, existují od roku 2006, na kontě mají krom právě recenzované desky jen jeden demáč a jedno EP a pokud jde věřit Metal-Archives, jediným členem, který má zkušenosti z ostatních kapel, je služebně nejmladší bubeník Emiliano Cantiano. Nebyl by to ale zdaleka první případ, kdy i relativně nezkušená kapela dokázala svojí prvotinou vytřít zrak kde komu, takže zanechme odhadů a pojďme si konečně popovídat, jak se “Humananke” vydařilo.
Musím se přiznat, že mi to docela trvalo, než jsem s touhle deskou našel společnou řeč, ale stojím si za tím, že to bylo dobře vynaložené úsilí. “Humananke” (jehož název odkazuje na starořeckou personifikaci osudu, okolo něhož se celá nahrávka točí) je totiž mimořádně povedené dílo, a i když se tváří trochu nenápadně, má rozhodně co nabídnout. Co se žánrového zařazení týče, pohybujeme se zde v progresivních vodách s decentní příchutí avantgardy. To je ale tak široký pojem, že je potřeba to přiblížit poněkud konkrétnějšími výrazy. Pokud bych měl hudbu Embrace of Disharmony přirovnat k proslulejším interpretům, jistá příbuznost by se dala najít v tvorbě Ram-Zet, Arcturus nebo Symphony X, ale rozhodně nejde o žádný obšleh a “Humananke” má vlastní ksicht. Chtělo by se říct, že jeho středobodem jsou progresivní kytarové linky, a ona je to do jisté míry pravda, protože kytara zde rozhodně není na ozdobu a právě ona nese podstatnou část odpovědnosti za proměnlivou náladu, která se pohybuje od agresivního náporu přes technické pasáže až po klidné pocitovky. Navzdory tomu ale tvář “Humananke” z velké části určují nejrůznější orchestrace, kterých je zde vážně hromada. V žádném případě ale nejde o žádné unylé syntetické klávesy, ale velmi komplexní záležitost, která působí opravdu věrohodně, i když není dílem skutečného orchestru.
Kytara a orchestrace tedy tvoří gró celého alba a jsou nositeli jeho výrazu. Ten je teatrální, dramatický, někdy vyloženě operetní a především je nesmírně živý. I když se totiž celé “Humananke” nese v poměrně jednotném duchu a v celkovém kontextu nic nevybočuje z nalinkovaných kolejí, v praxi se pořád něco děje. Muzika je to nesmírně dynamická, nápaditá, na poslech zajímavá a zábavná a je vyloženě radost sledovat nečekané, leč plynulé změny tempa, výrazových prostředků a s nimi i momentální nálady. Embrace of Disharmony krom toho zjevně netrpí nedostatkem fantazie a album ozdobili spoustou zdánlivě triviálních, ale v praxi opravdu neortodoxních melodií, jež se neustále vyvíjí nečekanými směry, ale přesto jsou přívětivé, místy vyloženě chytlavé a velká část přitažlivosti celé desky je právě jejich dílem.
Kapitolou samou pro sebe jsou vokály. Embrace of Disharmony v základu (v songu “The Edge of Nowhere” si totiž střihnul hostovačku Kobi Farhi z Orphaned Land) disponují dvěma pěvci. Growl a čistý mužský zpěv obstarává kytarista Matteo Salvarezza a variabilní ženský zpěv zase Gloria Zanotti, přičemž se na celé ploše alba rovnoměrně doplňují. Jakkoli ale pan Salvarezza odvádí velmi dobrou práci, je to Gloria, která pro sebe celý pěvecký aspekt krade. Je totiž naprosto skvělá. S ohromnou grácií přechází od sametově jemného hlasu až po hodně ostrý řev, každá její poloha je neuvěřitelně sebejistá a charismatická a její výkon (pochopitelně za asistence kolegy) tvoří další nesmírně důležitý dílek téhle podařené skládanky.
Na co jsem ještě zapomněl? Slušelo by se zmínit, že i když rytmická sekce klasicky není úplně ve středu pozornosti, rozhodně se činí zodpovědně. Bicí mají řadu vyloženě skvělých pasáží a baskytara, která je mimochodem poměrně pěkně slyšitelná, se zase blýskne několika super sóly. Embrace of Disharmony se dále podařilo na svou prvotinu sehnat několik zajímavých hostů. Vedle již zmiňovaného Kobiho Farhiho jsou to pánové Mike LePond (Symphony X), Rafael Bittencourt (Angra) a Gabriele Caselli (Eldritch), kteří “Humananke” ozdobili několika sóly nebo v případě Mikea LePonda rovnou celým partem.
A to je celé, vážení. Jsem opravdu moc rád, že se z “Humananke” nakonec vyklubala tak dobrá věc, a její poslech můžu doporučit každému, kdo má zrovna chuť na inteligentní, netradiční a nesmírně svěží nahrávku plnou parádní muziky. Netvrdím, že jde o kdovíjaký skvost a genialitu, protože k tomu mají Embrace of Disharmony pořád dost daleko. Na druhou stranu jim ale takhle podařený debut můžou zástupy dalších hudebníků jen tiše závidět a já jsem přesvědčený, že o téhle kapele neslyšíme naposledy. Prostě a jednoduše moc příjemné překvapení!
Země: Česká republika Žánr: progressive death metal Datum vydání: 6.7.2014 Label: Mindthorn Production
Tracklist:
01. Bury the Ashes of Memories
02. On the Edge of Mind
03. Prisoners of Reality
04. Antithesis
05. Alone Among All
06. Death’s Daughter Called Pain
07. Rather Die to Live
08. …Is Coming Again
09. Obscura
10. Keep Out of the Lights
Mindthorn je záhadná kapela. Že o nich ve spojitosti s “Black Shine of the Gloom” slyším poprvé, není překvapením, neboť zmíněný počin je jejich debutovým albem. Dohledat jakékoli informace je však značně obtížné, a tak si pro tentokrát budeme muset vystačit s naprostým minimem. Kapela pocházející z Prahy za sebou má jen krátkou historii, která čítá jediné EP (“Blinded Age”). Lze odtušit, že původně fungovala pod názvem Cemetery, ovšem ani za ním nenalezneme žádnou historii. Tím však naše zdroje vysychají, a my se tak místo tlachání kolem můžeme soustředit na samotnou hudbu.
Ještě před obdržením “Black Shine of the Gloom” jsem udělal lehkou rozcvičku v podobě poslechu zmíněného EP “Blinded Age” a přiznám se, že jsem žádné velké nadšením necítil. “Blinded Age” představovalo kapelu hrající obstojný death/doom, na němž sice nebylo nic špatného, ale trošku škodolibě mohu říci, že takových kapel najdeme dnes dvanáct do tuctu. “Black Shine of the Gloom” tak kolem mě při prvních posleších jen tak prolétlo a já si kvůli tomu až po dosti dlouhé době uvědomil zásadní fakt, a totiž že mám co do činění s dosud nejlepším českým metalovým albem roku. To je solidní skok, co říkáte? Ale je to tak.
Hudba Mindthorn ušla za ty dva roky od vydání “Blinded Age” ohromnou vzdálenost. Ne takovou, že by kapela ztratila tvář (podobný rukopis je z obou počinů jednoduše cítit), žánrově se však pohybujeme v jiných a z mého pohledu zajímavých vodách. Sama kapela o sobě tvrdí jen to, že hraje metal, a já mohu proti této definici jen těžko něco namítat. Dnes je všelijaké fúzování žánrů v módě (a já jsem za to rád), jenže jen málokdy to někdo dovede udělat tak, aby bylo naprosto nemožné odlišit, odkud co kapela vzala. “Black Shine of the Gloom” je však svou soudržností úžasné, a to se netýká jen hudby samotné, nýbrž i desky jakožto celku. Ačkoli zde máme co do činění s deseti skladbami, které jsou mezi sebou mnohdy odlišné jako den a noc, “Black Shine of the Gloom” na mě působí dojmem jedné dlouhé dobře strukturované písně. Poslední album, které se mi zdálo takto různorodé a zároveň soudržné, měli na svědomí Španělé Obsidian Kingdom, a že už je to nějaký ten pátek, kdy jejich “Mantiis – An Agony in Fourteen Bites” vyšlo.
Mluvil jsem o mísení žánrů a soudržnosti, ještě jsem však neřekl, co Mindhorn mísí a sdružují. Při náhodném proskákání byste velice snadno odlišili dva extrémy, které “Black Shine of the Gloom” protínají. Je tu velmi měkký, akustický kraj s popovým nádechem a pak je tu tvrdý, nekompromisní kraj mající blízko k death metalu. Důležité je však to mezi tím. Žádné skoky, žádná nekonečna, “Black Shine of the Gloom” je jedno spojité pole, které elegantně sahá od extrému k extrému a většinu času je někde mezi. Úvodní “Bury the Ashes of Memories” to vystihuje solidně. Vcelku jednoduchá melodie, spíše temné naladění, ne však ten doomový patos (s mírným prominutím), jaký jsem slyšel na “Blinded Age”, výrazná basa a hlavně výborný zpěv, tak alespoň zní úvod alba. Potud jsme tedy na té měkčí straně spektra, ovšem několik výbuchů agrese dává tušit, že se Mindthorn nebudou držet zpátky – a taky nedrží. Neuplyne dlouhá doba, než kapela představí svou metalovou tvář. “Prisoners of Reality”, třetí skladba alba, je právě jedním z (mnoha) momentů, kde Mindthorn nejsou daleko od death metalové intenzity.
I “Antithesis” je jednou z agresivnějších písní. Přestože během své nemalé délky vystřídá hodně poloh, posluchač si odnese spíše dojem, že ho přejel parní válec, než že by se kochal krajinou melodií, které kapela tvoří v jiných momentech. To samé lze říci zejména o skladbách z druhé poloviny alba. “Rather Die to Live”, “…Is Coming Again” a “Obscura” sdílejí mnohé shodné rysy, přesto je každé z nich jiná. “Rather Die to Live” oplývá nu-metalovým nádechem (a jakkoli je nu-metal často pochybným žánrem, zde je naopak předností), “…Is Coming Again” ničí vše, co jí do cesty přijde, a “Obscura” buduje atmosféru dlouhým rozjezdem a přítomností kláves.
Zmínil jsem nu-metal, a ačkoli to může působit nepatřičně, právě jeho ducha na desce slyším. Je to další vliv, který Mindthorn přimíchávají elegantně do svého kotlíku a jeden z mála, které není problém dešifrovat. Napomáhají tomu částečně i vokály a právě ty musím vychválit. Zpěv má na starosti jediný člověk (Darkpriest), ovšem než jsem se to dozvěděl, byl jsem naprosto přesvědčen, že vokalisté musí být v kapele dva. Darkpriest v měkčích skladbách potěší krásným čistým zpěvem, a když kapela zostřuje hrany, dokáže přidat na intenzitě a pořádně si zakřičet, aniž by přešel v growling. Ten přichází na řadu v nejtvrdších chvílích, a i když mi nesedl tolik jako čistý zpěv, je jeho účinek devastující: hluboký murmur doplňuje výše posazený řev, oboje kapela často používá pro zajištění většího důrazu zároveň. A pokud by vám to bylo málo, v “Alone Among All” se dočkáme i vysokého čistého “úúú” či téměř rapového šeptání. Jinými slovy, z pohledu zpěvu “Black Shine of the Gloom” nesmírně dobré.
Dosud jsem na album pěl chválu, kdy přijde kritika? Přesně teď. Jakkoli mě album baví v celé své délce, ne z každého okamžiku mám dobrý dojem. Slabší chvíle si kapela vybrala v tvrdších sekcích. Z některých riffů na mě sálá inspirace moderním metalem (nechce se mi říct vyloženě deathcore, ale nepopírám, že mě napadl), který je ironicky k pojmu moderní často spíše vyčpělý. To platí například pro první poloviny “Prisoners of Reality” či “Antithesis”, v menší míře i chvíle v dalších tvrdších písních, jenže to jsou jen slabé momenty v jinak dobrých skladbách. Přiznejme si, že obvykle to bývá spíše obráceně.
Co naopak téměř nemá chybu, jsou písně pomalé. Zde si kapela libuje jako Zdeněk Škromach v bazénku. Se známým mágem sociálních sítí mají Mindthorn společnou hlavně sebedůvěru, s jakou své řemeslo vykonávají. Na rozdíl od té jeho je sebedůvěra Mindthorn na místě. Na desce nalezneme dvě převážně pomalé skladby, které však místy přitvrdí (zmíněná “Bury the Ashes of Memories” a také snad ještě lepší balada “Death’s Daughter Called Pain”), a jednu vyloženě jemnou píseň. Ta je na úplném závěru a funguje jako třešnička na dortu a elegantní závěr po příjemně strávené tři čtvrtě hodině.
Je obdivuhodné, že se mi podařilo dojít až na úplný závěr recenze a nezmínit jednu z dalších předností alba, kterou je zabijácká basa. Poslední dobou se mi dostává do ruky mnoho alb s dobře zahranou a snadno slyšitelnou baskytarou a “Black Shine of the Gloom” mezi tato alba patří. Nejsem v tomto případě z práce basy tak na větvi, jako jsem byl například nedávno v případě amerických Ambient Death. Přesto však musím zdůraznit, jak velký vliv na výsledné vyznění alba basa má. Je to jednoduše další kousek skládačky, která do sebe krásně zapadá. Mindthorn natočili sakra dobré album a mně nezbývá než skončit otřepanou frází: jsem zvědavý, s čím tato kapela přijde příště.
Země: USA Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal Datum vydání: 24.6.2014 Label: Reprise Records
Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House
Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.
Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…
“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.
“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).
Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.
Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.
Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.
Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.
Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.
Další názory:
Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle… H.
“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů… Skvrn
>
I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců. Thy Mirra
Země: Izrael Žánr: progressive metal Datum vydání: 9.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Every Time She Smiles
02. Children of Red
03. Misguided
04. Nothing (But the Rain)
05. As One
06. Hollow
07. As You Go
08. Natural Selection
09. Methylene Blue
Ve své recenzi dva roky starého počinu “Utopia” jsem tvrdil, že se Distorted Harmony jednou zařadí mezi legendy progresivního metalu. Toto odvážné proroctví bylo částečně na místě, “Utopia” bylo teprve debutovým albem kapely a přesto šlo o kvalitní, vyzrálé a dobře napsané dílo. Říkat v době vydání druhého alba “Chain Reaction”, zda jsem se mýlil či ne, by nemělo smysl. Legendárnost se projevuje v mnohem delších časových úsecích, ovšem náznaky o směřování kapely z novinky vyčíst můžeme a tak také učiníme.
Nejdříve krátké představení dosud nepříliš známých Izraelců. Distorted Harmony na svém debutu pracovali převážně v hranicích moderního prog rocku, což jim ovšem nebránilo vsunout do hudby značnou část vlastní osobnosti v podobě kláves či velice mírné jazzové nasáklosti. Kapela uměla ostřeji hrábnout do strun, ovšem uměla také zvolnit, a většinu času tak jejímu zvuku místo nástrojů vévodil sympatický hlas Mishy Soukhinina. Ten nebyl vyloženě excelentním zpěvákem, vždy však do svého hlasu dokázal vložit potřebné emoce. To je tedy bod, ze kterého kapela vycházela. Jaké změny se v jejím zvuku udály?
První, co trefí znalého posluchače přes uši, je tvrdost hudby, jakou Distorted Harmony na “Chain Reaction” představují. Jestliže jsem v případě “Utopia” slovo metal používal jen s největší nevolí, “Chain Reaction” bez nejmenších debat metalovým albem je. Riffy jsou tvrdší, zvuk je špinavější, baskytara výraznější. Devět skladeb kratšího či středně dlouhého rozsahu je jako celek poměrně přímočará kolekce, která se při bližším pohledu skládá z mnoha kudrlinek a změn tempa. Největší novinkou jsou tak relativně dlouhé (vzhledem k délkám skladeb) instrumentální sekce, které jsou někdy převážně zábavné, jindy naprosto excelentní. Druhý případ nastává v nejdelší písni alba “Misguided”, kde si svůj oblíbený moment najdou zastánci nápadité baskytary či kláves, zběsilých kytarových sól, případně i netradičních bicích rytmů.
Ne vždy přitvrzení směřuje k sofistikovanosti, a tak například “Children of Red” nabízí industriální nádech a netradiční vokální variabilitu od agresivní recitace přes čistý zpěv až po krátký řev. Toto přitvrzení ruku v ruce s větší přímočarostí má za následek, že na povrch vyplavaly nečekané vlivy alternativního metalu. Kvůli všem těm cizích vlivům, které zanechaly na “Chain Reaction” svůj otisk, ztratila kapela část své osobnosti. V poznámkách, které jsem si při poslechu alba dělal, se nachází několik kapel, jejichž vliv na albu slyším, ovšem naprosto nejčastěji se zde překvapivě opakovali američtí Disturbed. Nejzřetelnější je to například v první polovině “Hollow”. Obdobně i větší množství a intenzita technických sekcí kapelu posunula do trochu jiných oblastí. Když Disorted Harmony pojí ostrost současnosti s melodičtější minulostí, snadno přijdou na mysl desky dalších prog metalových talentů Haken (druhá polovina “Hollow”). V momentech, kdy sóla plně převezmou kontrolu, pak nelze neslyšet vliv Dream Theater či Neala Morse.
“Drowning in vain in a sea of sorrow Lying awake in a field of horror rehearsing our lines making sure we follow our own lines like we’re told make me hollow” (Hollow)
Do této chvíle jsem se snažil udržet co nejdelší odstup a album popsat pokud možno fakticky. Subjektivní hodnocení totiž nebude takové, jaké bych si byl sám přál. Popsaný recept totiž kapele vychází někdy velmi dobře a jindy… by to bohužel mohlo být i lepší. První skladba alba “Everytime She Smiles” je právě tím případem, kdy to kapele funguje na jedničku. Ostřejší a přímočařejší notu pak představuje “Children of Red” a opět nelze hledat chyby. Následující, již jednou zmíněná skladba “Misguided” pak zavírá nejsilnější trojici alba a je také jeho nejdelším a nejkomplikovanějším kusem. Jenže v tuto chvíli jste už slyšeli vše, co mohou Distorted Harmony nabídnout (a tím netvrdím, že je toho málo) a navíc v té nejvyšší formě. Nové nápady tak neuslyšíme ani v “As One” (kde lze na druhou stranu vychválit excelentní bicí), ani v “Hollow” a bohužel ani v “Natural Selection”, což je jinak naprosto bezvadná skladba. Jiné naladění tak Distorted Harmony čeká až v závěrečné “Methylene Blue”. V jejím začátku jsou slyšet vlivy Porcupine Tree a s trochou představivosti možná i Anathemy, přes prostřední gradaci se pak skladba vydá k technické sekci. Zejména ta je však v kontextu alba vlastně jen průměrná.
Jedním z důvodů, proč Distorted Harmony nemohu udělit tak vysoké hodnocení, jak bych chtěl, je pak adaptace zpěváka Mishy Soukhinina na nové směřování kapely. Přestože několikrát na své hlasivky přitlačí, je znát, že nejpohodlněji se cítí ve v těch nejjemnějších momentech, kdy nemusí křičet přes kytarovou stěnu a může si hrát s jemnými nuancemi ve svém hlase. Výjimečnou příležitost dostane v krátké skoro-akustické písni “As You Go”, ovšem i v ní je slyšet obrovský rozdíl mezi uvolněným začátkem a o něco vypjatějším závěrem. S tím pak souvisí i jeho frázování, které je většinu času zaseklé na jedné rychlosti, ovšem to, co funguje v “As You Go”, nemůže zákonitě fungovat za metalového běsnění.
Po tolika řádcích však chci skončit pozitivně. Ano, “Chain Reaction” má bezpochyby své mouchy a jednou z nich je, že bohužel plně nečerpá potenciálu kapely. Jenže výčet pozitivních stránek je výrazně delší a doufám, že z recenze vyplynul také. První tři skladby jsou excelentní a i v dalších se dá najít množství výborných momentů. Díky dobře zvolenému rozložení dvou kratších skladeb (kromě “As You Go” je zde ještě krátké instrumentální intermezzo “Nothing (But the Rain)”) album příjemně plyne a nenudí. Jako bonus přihodím hezký booklet a smysluplné texty. Čekal jsem víc? Ano, jistě. Jsem zklamaný? Ani náhodou.
Země: Velká Británie Žánr: atmospheric black metal Datum vydání: 2.6.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Hyperventilating
02. Breaking Down
03. A Beautiful Mistake
04. Fortune Favours the Blind
05. You the Shallow
06. Embrace the Limitless
07. Orpheus
08. The Domination Game
09. Peacekeeper
10. It’s a Wonder
11. The Morning Light
12. Summers Always Come Again
13. Seasons of Age
V jakém rozpoložení se vlastně žánr progresivní metal momentálně nachází? Dream Theater spíše udržují, než inovují, Ayreon pokračují ve vyjetých šlépějích svých hudebních příběhů, Queensrÿche jsou znesvářeni a rozděleni na dvě kapely, u Opeth a Pain of Salvation netrpělivě očekáváme nové počiny, zatímco Devin Townsend si pohrál s atmosférickým blues rockem a country ve svém novém projektu Casualities of Cool. A do tohoto světa nyní zasahují charismatičtí Australané Voyager, kteří si na nás přichystali novou desku s názvem “V”, jež funguje jako jisté jubileum, neboť uběhlo deset let od vydání jejich debutu “Element V”. Ten ve své době nabízel svěží materiál, jež kombinací zdánlivě nesouvisejících žánrových inspirací předvedl potenciál mladé progresivní kapely melodičtějšího střihu. Překvapivě se totiž z kombinace s power metalem, místy syntetickým popem i občasnými výjezdy evokující symfonický black metal nevyklubal přeplácaný kýčovitý guláš, nýbrž podařený pestrý a různorodý materiál nepozbývající dobré nápady a charisma. Jedním z hlavních specifik zvuku je krom pro žánr tradiční propracované instrumentace především projev zpěváka Daniela Estrina, jehož zpěv bych zařadil někam mezi Roye Khana (ex-Kamelot) a Warrela Danea (ex-Nevermore), což ovšem berte se značnou rezervou, neboť hlasy všech tří vokalistů jsou jedinečné a nezaměnitelné. Ne každému se asi trefí do vkusu, mně osobně však jeho lehce melancholický nádech vyhovuje a považuji ho za jednu z předností jejich charakteristického projevu.
Na rozdíl od svého předchůdce “The Meaning of I”, který disponoval syrovějším-metalovějším zvukem, novinka se tentokrát snaží o modernější vyznění za využití elektronických rejstříků i provázaných sekaných riffů, jež jsou ovšem na rozdíl od některých například djentových interpretů zároveň dostatečně podporující dílčí melodické pasáže a nezní samoúčelně. Způsob psaní skladeb je zvolen tak, aby byl schopen zaujmout jak chytlavými refrény, tak propracovanými kompozicemi se skvělými kytarovými motivy, což je pro posluchače atraktivní, neboť se má hned od začátku čeho chytit a zároveň má stále co objevovat. A melodie, ač leckdy mohou čerpat i z popu, vzhledem k propracované instrumentaci jsou zkrátka obaleny do inteligentního obalu, jenž udržuje člověka ve střehu a nechává ho objevovat metalovou modernu.
Zatímco první dvojice skladeb “Hyperventilating” a “Breaking Down” jsou především komplexní hitovky, jež šikovně kombinují komplikovanější instrumentaci s chytlavými melodiemi a naživo musí fungovat parádně, trojka “A Beautiful Mistake” mnohem více inklinuje k djentové rytmice a na konci využívá ženských vokálů jisté Zemyny Kuliukas, jejíž party mi evokují Anneke (ex-The Gathering) na Devinově “Epicloud”. Ideální kombinácí těchto přístupů je osmá “The Domination Game” či má oblíbená “It’s Wonder”, jež i přes svou dynamičnost a změny nálad disponuje parádními melodiemi, které jsou instrumentálně velice umně podložené. Další skvělou melodii nabízí “Embrance the Limitless”, jež v refrénu využívá rozkládaných klávesových akordů, a (ač jen pro zpestření) growling využívající “Orpheus”. V působivé a emotivní “Peacekeeper” vystřihne Daniel výšky, jež mi okamžitě připomenou tenor Einara Solberga z Leprous. Nového nahrání se dočkala skladba “The Morning Light” původně z již zmiňovaného debutu, jež funguje jako takový symbol kapely, vzhledem k množství parafrází (například na minulém albu se nacházela variace “She Takes Me (into the Morning Light)”).
Deska “V” je kvalitním kusem moderního progressive metalu, který se neštítí vkusného popu ani elektroniky, ovšem především baví svými riffy a melodiemi, které, ač občas připomínají již dříve vyřčené, stále mají co nabídnout. Instrumentace netrpí nevyrovnaností a samoúčelným exhibicionismem, nýbrž podporuje fungující nápady. Inteligentní a zajímavá deska.
Země: Německo Žánr: progressive death metal Datum vydání: 23.4.2014 Label: Steamhammer
Tracklist:
01. Introduction
02. Ouverture
03. The Armageddon Machine
04. The Silver in Gods Eye
05. Janus
06. Inside the Outside of the Inside
07. Hindsight Bias
08. Mutant Messiah
Myslím si, že tento stav, který já osobně chovám k Mekong Delta, nebude pro mnohé z vás nic, co jste ještě nezažili. Nazývejme to třeba úmyslná ignorace, protože přesně takhle bych svůj dosavadní přistup k této německé partě nazval. Ale obecně bych to řekl tak, že na scéně funguje kapela, která je zástupem fanoušků považována za veličinu svého žánru. Tušíte, že by se vám to papírově mělo líbit a stejně si nedáte tu práci, abyste si tvorbu této party patřičně naposlouchali nebo přinejmenším jí alespoň dali šanci, zdali je to opravdu tak dobré, nebo nikoli. V době vydání “Lurking Fear” jsem podlehl nadšeným recenzím, album si sehnal a ani jej nedoposlouchal, protože mi to přišlo jako strašná blbost. A nyní, po nějakých sedmi letech, je tady druhá šance, která logicky přišla s možností recenzovat “In a Mirror Darkly”.
Hned na úvod zklamu všechny fanoušky kapely, kteří se těší na ódu na to, jak je novinka jejich lásky neskutečný počin, protože ačkoli jsem si vědom toho, jak je “In a Mirror Darkly” všeobecně nadšeně přijato, tak si nemůžu pomoct, ale mě to prostě nebaví tak, jak by mělo. A to jsem se vážně snažil do něj proniknout a poslouchal jsem ho zleva, zprava, počtem poslechů bych atakoval mé letošní nejoblíbenější alba a přesto nemůžu říct, že bych podlehl kouzlu progresivního thrash metalu, jak jej představuje parta kolem Ralpha Huberta.
Předně jsem byl docela zaražen tím, jak málo je na albu toho thrash metalu, na který jsem se tolik těšil. Ne snad, že bych měl problém obecně s progresivním metalem, jehož postupy jsou hodně ovlivněny klasickou hudbou, ale překvapení to pro mne bylo. Rozplývat se nad instrumentálními výkony je nošením dříví do lesa, protože když už se kapela rozhodne na album zařadit tři instrumentální kusy (včetně intra “Introduction”), tak si musí být vědoma své technické zručnosti, která je z “In a Mirror Darkly” cítit opravdu mocně. A to i v písních, které jsou obhaceny zpěvem. Hodně mě nadchla především výrazná baskytara, jež má přesně takový prostor, jaký si zaslouží. Celkově tak podtrhuje místy až klasické vyznění hudby Mekong Delta, protože aniž by se použil orchestr, tak mají zejména instrumentální písně pomyslnou pečeť nositele klasického hudebního vzdělání se schopností skladby partitur pro velké orchestry.
Ale přímo k “In a Mirror Darkly”. Nerad bych dělil písně do nějakých skupin, protože “In a Mirror Darkly” je album hudebně nesmírně rozmanité a různých zvratů bych se snad ani nepočítal, takže si buďte jisti, že se dočkáte snad úplně všeho. Od klasické akustické kytary, přes melodické vyhrávky, thrashové kytary, art-rockové poklidné pasáže až po špetku jazzových rytmů. Výsledná podoba jednotlivých songů ovšem není nijak rozháraná na všechny strany, protože jestli něco nemůžu Mekong Delta v souvislosti s novinkou po hudební stránce upřít, tak je to skutečnost, že to album zní strašně soudržně. To, že mne polovina skladeb vůbec nebaví, už je něco jiného.
Je celkem jedno, jestli zrovna hraje některá z intrumentálních skladeb jako roztahaná “Ouverture”, naproti tomu skvělá “Inside the Outside of the Inside”, nebo nejlepší píseň z celého alba “Janus”, jež je skutečnou lahůdkou, jíž jsem si díky své komplexní struktuře postupně téměř zamiloval. Co jsem tím ale chtěl říct je, že všechny písně mají svůj jednotný rukopis, který se nevytrácí jak při poslechu našlapané prog metalové jízdy “The Arrmageddon Machine”, tak velice plytké utahanosti jménem “The Silver in Gods Eye”, na níž mě nebaví vůbec nic. Jako taková předzvěst už zmíněné “Janus” ji do jisté míry chápu, protože jednotlivé kompozice na sebe do jisté míry navazují, takže se nehodí brát je úplně samostatně, ale “The Silver in Gods Eye” je úplným krokem vedle, který mi nic neříká. Sorry.
Závěrečná dvojice “Hindsight Bias” a “Mutant Messiah” už možná není není oproti zbylým kusům tak rozmanitá, protože obě přináší asi ty nejthrashovější momenty a celkově jsou hnány v rychlejším tempu, ale přesto jsem si oblíbil pouze druhou jmenovanou. A to jsem se právě na tyto skladby těšil nejvíc. “Hindsight Bias” zaujala možná tak zpěvnou vokální linkou Martina LeMara, jehož hlas do takto technické hudby pasuje úplně bez problémů. Důležité je, že disponuje širokým rozsahem, takže podtrhuje hudební rozmanitost celého díla. A to dokazuje třeba v závěrečné “Mutant Messiah”, která patří k těm lepším momentům z “In a Mirror Darkly”.
Zpočátku jsem si říkal, jakou výhodu pro mne bude mít fakt, že neznám starší tvorbu a alba považována za klasiku jsem vlastně ani neslyšel, takže nebudu mít s čím srovnávat a nechám tak promluvit kvality “In a Mirror Darkly” samy za sebe, ale teď jsem na první počiny tak zvědavý, že je snad i zkusím prozkoumat, jestli nějak změním názor. Neříkám, že Mekong Delta nahráli špatnou desku, protože i když tady té kritiky padlo víc než dost, tak uznávám, že to album je do detailu promyšlené, zajímavých momentů v sobě skrývá taky dost a instrumentálně je skvěle zvládnuté, ale já se při jeho uceleném poslechu dost nudím. Nevím, možná je to na mě až příliš velké umění, které nejsem schopný pochopit, ale protože je recenze čistě subjektivní názor, tak nebudu srab a nebudu se schovávat za objektivní kvality, takže výsledné hodnocení tak akorát odpovídá mým dojmům z “In a Mirror Darkly”. Prostě průměr, který je z mého pohledu až zbytečně přechvalován (a myslím tím pouze novinku, ne kapelu a její tvorbu jako celek – to jen, aby bylo jasno).
Jestli vám bylo jméno projektu We All Die (Laughing) doposud utajeno, ničemu se nemusíte podivovat. “Thoughtscanning” je totiž deskou debutovou, ale že by se za jejím zvukem schovávala nějaká ořezávátka, to také ne. Jde o pozoruhodné belgicko-francouzské duo extrémně potentních muzikantů, kteří nyní spojili síly a přišli právě s We All Die (Laughing). Belgického instrumentalistu skrývajícího se pod přezdívkou Déhà a francouzského Arnauda Strobla spojuje hlavně tvrdá hudba. Na druhou stranu má třeba Déhà na svědomí účast v projektech čistě ambientních, grindcorových, ale i v projektech hrající reggae (!). Oba zmíněné však nejvíce spojuje metal a právě tuhle vášeň demonstrují “Thoughtscanning”.
Tracklist “Thoughtscanning” není (alespoň pro digitální verzi) žádná věda, album se totiž skládá z jediné skladby “Thoughtscan”. Byl jsem docela zvědav zda oněch 33 minut je natolik kompaktních, aby mělo smysl je nechávat pospolu nebo jde jen o to zaujmout na první pohled. Jako pravdivá se nakonec ukázala první varianta, protože svoje opodstatnění to opravdu má. We All Die (Laughing) svůj progresivní metal s black/doomovými prvky totiž trpělivě rozvíjejí na celé délce, a i když “Thoughtscanning” má hned několik svých specifických vrcholů, deska má neustálý spád a opravdu působí kompaktně. Albem se proplétají pestré vokály od čistého po klasický growl, a když přeci jen začínáte trochu podřimovat, přijde prvotní řev jak z čistokrevného DSBM. Tak pestré to je.
We All Die (Laughing) na “Thoughtscanning” odvedli dobrou práci už jen proto, že o takhle o komplexní nahrávku člověk nezavadí každý den. K tomu připočtěme skvělý artwork Maxima Taccardiho, jehož výtvarnou tvorbu už pozoruji delší dobu. S vyšším počtem poslechů sice čistě pozitivní pocit trochu opadá, i přesto musím říct, že kdyby We All Die (Laughing) nebyl jen další projekt “na jedno použití”, určitě bych se nezlobil.
Psát úvody do recenzí italských power/prog metalových kapel je už takové klišé, jako je většinou ta hudba samotná, že se tentokrát vyhnu širšímu omílání toho, jak je tato scéna uzavřená a jak se pomalu stává jednou z generických metalových odnoží své doby, protože drtivá většina kapel z apeninského poloostrova kuchtí dle receptů ze stejné kuchařky, čili je skoro nemožné přijít s něčím novým a neotřelým. Nicméně i tak jedním dechem dodávám (aby to zase neznělo tak, že všechno, co z Itálie vzejde, je pro mě už předem sračka), že i ten řemeslný standard se dá občas dělat s takovým zaujetím a hlavně velmi přirozeným způsobem, že je člověk dané kapele ochotný odpustit i tu slabou originalitu, čehož důkazem je pro mne Noveria se svým albem “Risen”.
Kdo to vlastně Noveria je, ptáte se? Jedni z mnoha. No vážně. Prostě další neznámá parta, která se vydala na zteč metalových pozic, a přestože je “Risen” jejím debutovým albem, tak nečekejte žádné amatéry, protože členové kapely mají za sebou účinkování v celé řadě italských part, jejichž jména jsou mi opět neznámá, ovšem jistí DGM, v nichž drtí basu a hraje na klávesy Andrea Arcangeli a Emanuele Casali (oba samozřejmě členové Noveria), údajně zas tak neznámí nejsou, takže je možné, že to je způsobené pouze mou hlubší neznalostí scény. Snažím se tím říct, že album je po technické a hráčské stránce jako naleštěný klenot a chvilku jsem měl podezření, že vzniklo ve Švédsku, protože kytary jsou nazvučené jako u severské melo-deathové party. Samozřejmě, že ne po celou dobu, protože ten power/prog metal à la Symphony X zde je, ale v opravdu přitvrzených chvílích tam ten zvuk slyšet je (začátek úvodní palby “Risen” zní skoro jako Arch Enemy).
Doposud jsem o Noveria mluvil jako o power/prog metalové partě, což na tuto pětici docela pasuje, to zase ne že ne, ale pro úplnost je třeba zmínit, že řada skladeb má v sobě skrytu až thrash metalovou dynamičnost, což je práce drtivých riffů kytaristy Francesca Matteie, a na druhou stranu jsou často slyšet takové ty italské neoklasické klávesy. Ty zase nedovolí smýšlet o kapele jako o něčem jó tvrdším, i když se v některých kusech dočkáme i doprovodného growlingu jako třeba ve “Waste”. Některé prostory kytarových sól navíc tu a tam vyplní klávesové umění už zmíněného Casaliho, takže dojde i na klasické kytaro-klávesové souboje, což je případ klipové “Downfall”, která je mimochodem jednou z nejlepších písní na albu a blýskne se v ní ještě zpěvák Frank Corigliano, jehož přirozený, přesto však vypjatý a melodický vokál v jednom, má slušnou sílu a dost dobře se poslouchá.
Snad jedinou výtkou, již k “Risen” mám, je, že jednotlivé písně znějí jako celek až příliš uniformě. V drtivé většině (s výjimkou “Fallen from Grace”) se totiž jede v jednom rychlejším tempu, díky němuž album dost slušně šlape, ale na druhou stranu jako by Noveria upozorňovala všechny posluchače, kteří mají rádi kontrasty, že tady se jich nedočkají. Ve prospěch “Risen” však hovoří příjemná stopáž, kdy se všech osm regulérních skladeb pohybuje v rozmezí od čtyř do šesti minut a není tak žádný se albem prokousat i pro méně zkušeného posluchače, protože vyložené progové krkolomnosti a kompoziční postupy nejsou tak úplně na místě.
Na závěr si samozřejmě nemůžu odpustit obligátní doporučení těch nejlepších válů, jež se na “Risen” nacházejí. Při jejich výčtu nemůžu (krom už zmíněné “Downfall”) opomenout na úvodní titulku, která se rozjíždí opravdu mocně a rychle spěje k vrcholu v podobě chytlavého refrénu. Příjemným překvapením je kytarově ostrá pasáž se sekanými riffy ve třetí minutě a se sborovými vokály, jež druhé dodají punc živelnosti. Hodně podobně je na tom skvělá “Paralysis”. Ta na úvod sází na kombinaci úderného kytarového riffu a futuristických klávesových ploch. Jakmile však spustí Emanuel, jenž se v této písni nebojí ani zemitějšího vokálního projevu (neplést s doprovodným growlingem kytaristy Francesca), tak je o jednom z vrcholů alba celkem jasno. Co mě naopak příliš nebaví, je “Ashes”, z níž čpí až příliš klasické power metalové školy včetně stratovariusovských kláves v refrénu a nebýt celkem slušných slok, tak bych na její hlavu neměl snad jediné pozitivum. Ale to je jedna věc z osmi, takže to nemůže zkazit velmi dobré dojmy, jež mi z “Risen” v hlavě utkvěly.
Jak jsem od Noveria očekával jen další rutinní album plné průhledných postupů, tak jsem jej sice dostal, ale navrch k tomu špetku thrash metalové údernosti a hlavně velmi dobré kompoziční schopnosti vytáhnout i z obyčejných kytarových úderných skladeb slušný hitový potenciál, jímž oplývá každá ze skladeb “Risen”, a i díky tomu se to album velmi příjemně poslouchá. Nakonec je pro mne Noveria vítané překvapení, které mi přichystalo pohodový posluchačských zážitek, u kterého si lze stejně dobře zanotovat vzletné vokální melodie, jako zaházet hlavou do rytmu tvrdých riffů.
Země: Francie Žánr: progressive metal Datum vydání: 11.4.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Prelude to Chaos
02. Shadow the Light
03. Pharaoh’s Army
04. Hope
05. Aissem Tenemrâ
06. Eyes of the Sun
07. Ateravis the Commander
08. Exterminate the Earth
09. Far Beyond Death
10. The Final Struggle
Dám vám na úvod jednoduchou hádanku, jejíž rozluštění vám sice nezaručí žádnou výhru, ale mně to usnadní představení Amon-Sethis, respektive jejich hudební orientace. Takže… Víte, co mají společného kapely jako Melechesh, Orphaned Land a třeba právě Amon-Sethis? No, hudba jako taková to nebude, protože první jmenovaní se nebojí black metalu, Orphaned Land jsou (no, spíš byli) zase mnohem víc zakořenění v death metalu a Amon-Sethis bych viděl někde na pomezí progresivního metalu a heavy metalu. Texty to taky tak úplně nebudou. Melechesh se brodí v řekách staré Mezopotámie, Orphaned Land v prachu arabské pouště a Amon-Sethis se nebáli vydat se na pouť starověkým Egyptem. Už teď asi správě tušíte, že tím společným jmenovatelem je právě onen příklon k orientu, který se nutně musí projevit taky v hudbě, takže komu podobné postupy nejsou cizí, tak by si v žádném případě neměl nechat album “Part II: The Final Struggle” ujít, ale to už poměrně dost předbíhám, takže zpět na začátek a pojďme si Amon-Sethis představit trošku zblízka.
Založeni byli v roce 2007 ve francouzském Grenoble a od té doby tahle pětice stihla vydat jedno EP “The Legend of the Seventh Dynasty” v roce 2009 a dvě alba (počítaje i to aktuální), kdy to první neslo titul “Part I: The Prophecy”. To jsou asi ty nejdůležitější fakta z biografie této kapely, které se nevyhnuly nějaké ty personální změny, ale upřímně řečeno, je mi to celkem fuk ze dvou důvodů. Zaprvé nemám naposlouchaná předchozí alba a zadruhé ani jedno ze současných, ani z minulých jmen mi absolutně nic neříká, takže je zbytečné řešit, kdo hraje na basu a kdo na kytaru, když hlavní je fakt, že pánové nedrží nástroje v prackách poprvé a že po instrumentální stránce je “Part II: The Final Struggle” v naprostém pořádku. Plný a jasně čitelný zvuk je u kapel, kde se to jen hemží orientálními nástroji a různými aranžemi, naprostou povinností a ani v tomto ohledu Amon-Sethis nikterak nezaostávají.
Z názvů posledních dvou počinů je jasné, že Amon-Sethis se vydali cestou koncepčních alb, která dohromady vypráví jeden ucelený příběh, jenž se v jejich případě točí kolem 7. egyptské dynastie. V egyptské historii se příliš nepohybuji, takže se musím spokojit s tím, co mi předhodil internet, a pokud zdroje nelhaly, tak se jedná o dynastii, jejíž existence nebyla nikdy prokázána a která dle legend měla trvat snad jen 70 dní. Amon-Sethis se tomuto období nebáli věnovat už třetí počin (schválně se ještě jednou mrkněte na název toho zmíněného EP) a po “Part II: The Final Struggle” by mělo následovat ještě jedno album, které bude příběh uzavírat.
Už v úvodu jsem nakousl, že Amon-Sethis kombinují progresivní metal s heavy metalem, což sice nezní kdovíjak originálně a určitě si představíte tu hromadu genericky znějících progresivně heavy metalových kapel, ale vězte, že tady je výsledek trošku jiný už jen díky širokému zapojení folkově historických aranží, které mají tu výhodu, že dokážou zakrýt i celkem průhlednou hudební tvorbu, čímž nechci obviňovat Amon-Sethis z jejich samoúčelného používání, ale nemůžu si pomoct, že třeba o třetí “Pharaoh’s Army” bych mluvil úplně jinak, kdyby v ní nebyl cítit ten orient, protože sama o sobě to není zrovna skladatelská genialita, ale zase když si ji člověk zasadí v rámci celku, tak to prostě funguje. Spousta skladeb (hlavně pak ty z první poloviny) si bere z heavy metalu takové to klasické šlapavé tempo, díky kterému jsem si nejednou vzpomněl na Manowar a jejich přímočaré bum-čvacht rytmy, kterých se Amon-Sethis neštítí a podrhují tím už tak relativně epický nádech svých písní.
Řečí kolem však už bylo dost, takže přejdu k samotnému “Part II: The Final Struggle”, které otvírá nezbytné intro “Prelude to Chaos” s mluveným slovem (asi hebrejština, možná arabština, fakt netuším, ale angličtina to není), které zní jako soundtrack k pouštnímu pochodu velbloudí karavany a které pomalu přechází v úvodní “Shadow the Light” s výrazným folkovým motivem, jenž jí protkává. Skladba má velmi jednoduchou strukturu, čímž netvrdím, že je špatná nebo průhledná, ale je to jeden z těch případů, které nemají daleko k přímočaré šlapavosti Manowar, samozřejmě s rozdílem hudebního směřování. Jednou z největších devíz “Part II: The Final Struggle”, které si můžete všimnout hned v první skladbě, je vokální rozmanitost. Na albu se krom zpěváka Juliena podílela hned šestice hostujících vokalistů mužského i ženského pohlaví, takže v tomto ohledu se opravdu nudit nebudete. Mě takhle ohromila sedmá “Ateravis the Commander” s majestátními sbory a krásným ženským zpěvem a i díky mocné starověké náladě jsem si strašně oblíbil.
První polovina v podstatě nijak nevybočuje z toho, co jsem doposud řekl, takže se nebudu zabývat jednou skladbou za druhou, ale posuneme se v seznamu skladeb na šestou pozici jménem “Eyes of the Sun”, která jako správná balada pořádně zpomalí, nabídne akustickou kytaru a chytne za srdíčko, ale mně se z ní líbí poslední dvě minuty, kdy se konečně začne něco dít a k hostující zpěvačce se po chvíli přidá zbytek pánského osazenstva a ústřední melodie, jež vlastně není špatná, jen je v první půli její potenciál hrubě nevyužitý, píseň táhne jednoznačně nahoru.
S osmou “Exterminate the Earth” jako by se vše doposud řečené smazalo a místo progresivního metalu v duchu Fates Warning v heavy metalovém tempu přichází death metalový murmur a výrazné klávesové linky. Ne, že by mi snad vadilo přiostření kytarových ploch nebo nedejbože ten ostrý vokál, jen jsem to při prvním poslechu nečekal, protože dosavadní sedmička písní ani nenaznačuje, že by se na něco takového měl posluchač připravit. V obdobném duchu pokračuje i “Far Beyond Death”, která však zprvu zaúčtočí vtíravou hevíkovou pasáží a ve výškách se pohybujícím se Julienem, avšak v závěru se opět spustí death metalová smršť a dramaturgicky mi tak skladby přijdou prohozené, protože “Far Beyond Death” by dávala jako takový přechod mezi oběma náladami daleko větší smysl než “Exterminate the Earth”.
Blížíme se k samotnému finále, a sice skladbě titulní, “The Final Struggle”. Svou hrací dobou zabírá takřka polovinu stopáže, a protože narostla až na 25 minutovou hrací dobu, tak se sluší a patří podívat se na ní samostatně a říct si, jestli je to opravdu esence toho nejlepšího, s čím se Amon-Sethis na albu vytáhli, jak se ve většině případů nabízí. Je i není. Na jednu stranu uznávám, že jednotlivé momenty a nálady nejsou špatné. Klávesový úvod, progmetalový orient, který následuje, a určitě i ostrá death metalová řežba epičtějšího rázu kolem šesté minuty jsou úplně v pohodě. Hodně se mi líbí přiostřená pasáž v desáté minutě plná úderného frázování a rytmicky výrazný akustický moment s hostující zpěvačkou v minutě devatenácté, ale jako celek to prostě postrádá tu sílu, kterou by to mít mělo. Ne, že by se “The Final Struggle” nedala díky své stopáži vyslechnout na jeden zátah, jen jsem toho názoru, že ty zvraty a změny nálad jsou řešeny stylem lámání přes koleno a nevidím v ní jakýsi logický vývoj nebo pojící prvek, který by tohle všechno držel hezky pohromadě.
“Part II: The Final Struggle” je velmi zajímavá deska, která není na jeden poslech a je třeba jí věnovat nějaký ten čas. Hlavně díky vrstvení různých linek a aranží má dlouho čím překvapovat, nicméně díky jednoduché struktuře řady písní to není zas taková hrůza, jak by se mohlo zdát. Je třeba si narovinu říct, že komu nešmakují v metalové hudbě folkové, orientální (říkejme tomu jakkoli, ale víte, co myslím) vsuvky, tak od Amon-Sethis ruce pryč, protože tady se těmito prvky nešetří. Je škoda, že se nepodařilo udržet po celou dobu takovou magickou atmosféru, kterou dýchá zejména první polovina, protože jakmile se začne death metalově drtit, tak se to know-how, jímž se Amon-Sethis do té doby hrdě prsili, ztrácí někde v dáli zahnané kytarovou agresí. Kdyby se tak dělo postupně a zvolilo se vhodnější dávkování, tak by to nemuselo být na škodu. No, prostě abych to nějak logicky uzavřel… Vyložený majstrštyk to není, ale dost určitě se k “Part II: The Final Struggle” a Amon-Sethis ještě vrátím, protože ta uhrančivá atmosféra starověkého Egypta má hodně co do sebe.
