 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 7,3/10 Odkazy:
|
Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.
Devin Townsend Project – Sky Blue
Kam “Sky Blue” v kontextu Townsendovy tvorby zapadá? Malá odbočka do historie nemůže uškodit. V roce 2006 se tehdejší frontman Strapping Young Lad a The Devin Townsend Band rozhodl odejít dočasně ze scény, aby se po mnoha letech neustálého koncertování a skládání zotavil a nabral nové síly. Nečinnost však nevydržela dlouho, a proto hned následující rok vydal dvě sólová alba – ambientní “The Hummer” a extravagantní metalovou operu “Ziltoid the Omniscient”. Výhradně sólová kariéra mu však nejspíše také nevoněla, a tak již po dvou letech vypustil do světa první dvě alba nově vzniklého uskupení Devin Townsend Project. A právě pod něj spadá první polovina “Z2”, album pojmenované “Sky Blue”.
Nebudu asi jediný, kdo je přesvědčen, že právě pod značkou Devin Townsend Project nahrál kanadský umělec některé ze svých nejlepších počinů. Obdivuhodná je i neustálá tendence přicházet s něčím novým, aby žádné z alb neznělo jako desky předchozí, ale zároveň zachovával charakteristický skladatelský rukopisu Na progrockové “Ki” tak Townsend navázal mírně industriálně laděným “Addicted”, symfonicky progmetalové “Deconstruction” vyšlo společně s ambientně-výtahovým “Ghost” a dosud poslední počin “Epicloud” proťal pomyslnou spojnici mezi velkolepostí “Deconstruction” a chytlavostí “Addicted”. Kde v této změti stojí “Sky Blue”? Někde na pomezí “Epicloud”, “Ki” a “Ghost”. Devin Townsend Project si tak poprvé z minulosti bere více, než kolik přináší nového.
Je to ale špatná zpráva? Nenastal čas, aby excentrický Kanaďan konečně začal pilovat to, co už umí, a to nové si nechal třeba až na příště? Na to odpovědět nemohu, ovšem minimálně “Sky Blue” podle mě dopadlo všelijak, ale jen málokdy jsem si při poslechu říkal, že to, co slyším, je lepší než to, co jsem slyšel dříve. Jeho problém je totiž v první řadě v roztříštěnosti: jmenováním tří odlišných alb jsem chtěl jasně naznačit, že se na “Sky Blue” setkává až moc vlivů. Ty se pak neprojevují v celé jeho délce, nýbrž izolovaně v jednotlivých písničkách, a album tak působí nesoudržně. Lze poměrně snadno rozdělit skladby do tří škatulek, které se na desce navíc příliš nemísí a stojí v osamocených hloučcích, mezi nimiž není lehké přecházet. Rychlejší a veselejší písně “Rejoice”, “Fallout”, “Universal Flame” a “Silent Militia” jako by vypadly z “Epicloud”, zatímco trojici “Midnight Sun” a “A New Reign” bych si uměl představit na “Ki”, pokud by při jeho nahrávání již Townsend spolupracoval s Anneke van Giersbergen, jež se na jeho poslední počiny zapisuje čím dál tím výrazněji. Poslední skupinku pak tvoří poslední čtyři písně alba, které v sobě nesou melancholii a nenápadnost, jakou oplýval jedině “Ghost”. Jen jedna skladba pak nejspíše nespadá ani do jedné z těchto kategorií a právě v ní je Townsend nejsilnější – ale k tomu se dostaneme později.
Jaké skladby se vám budou líbit záleží víceméně zejména na tom, které konce Townsendovy tvorby vám sedly více a které méně. Mně samotnému na “Sky Blue” asi nejvíce sedly písně rychlé a veselé, ačkoli i mezi nimi existuje slabší výjimka. Tou je hned úvodní “Rejoice”, jež jako by se snažila vrstvit až příliš mnoho nápadů na stísněný prostor čtyř minut. Některé její části jsou dobré, ale jako celek prostě ne a ne fungovat. To naštěstí neplatí pro “Universal Flame”, skladbu postavenou v podstatě okolo několika málo výborných nápadů. Na jejím konci se navíc ukáže, jak výborně dovede Townsend do jinak veselé skladby zapracovat sborový zpěv. “Silent Militia” pak už od nástupu naznačuje, jak chytlavá mrška to bude, a tento předpoklad se naprosto vyplní. Na lehce vážnější notu brnkne druhá “Fallout”, další z nejsilnějších písní alba, ve které prim hraje hlavně Townsendův výtečný zpěv.
Jestliže výše zmíněné skladby mají jasně rozpoznatelný hitový potenciál, dvojice pomalejších písní “Midnight Sun” a “A New Reign” vyžadovala pro plné docenění o něco více než jen pár poslechů. První zmíněná připomíná starší Townsendovu písničku “Where We Belong”, byť její směřování je spíše vážnější. “A New Reign” je její klidnější a dojemnější sestrou.
Pokud si ještě vybavíte rozdělení písní z počátku recenze, víte, že již zbývá jen škatulka poslední. Zatímco v případech minulých jsem převážně chválil, zde tomu bude naopak. Čtveřice songů album uzavírající je i po mnoha posleších taková… nijaká. Nemá vývoj, nemá náboj, nemá nápad. “Rain City” svou délkou atakuje osm minut, přitom se v ní nestane nic zaznamenáníhodného. To samé platí pro ještě delší “Before We Die”, kterou alespoň jakž takž zachraňuje solidní sborový refrén a druhá, čistě ambientní polovina. O něco lepší je snad jen primitivní “Forever”, jež staví jen na nenápadných klávesách a několika vokálních linkách. I ta ale v druhé polovině značně zeslábne.
Zmiňoval jsem jednu píseň, která se vymyká ostatním škatulkám, a z dobrého důvodu si ji nechal nakonec. “Sky Blue”, titulní track alba, je nejlepším popovým počinem, jaký dosud Townsend vytvořil. Inspirován refrénem jedné ze skladeb amerického zpěváka Ushera napsal Devin jednoduchou píseň, jež díky chytrému míchání vokálů a jemné rytmice svou zábavností poráží vše, co v posledních letech Townsend napsal. Kdyby tohle byl další ze směrů, který se rozhodne v budoucnosti prozkoumat, nemohl bych se v žádném případě zlobit.
Townsend neproslul jen jako dobrý skladatel, nýbrž také jako výborný zpěvák, a i tato skutečnost se na “Sky Blue” výrazně podepsala. Jeho hlas exceluje prakticky ve všech písních, spolupráce s Anneke van Giersbergen je navíc již tak zaběhlá a přirozená, že si lze Townsendův zpěv jen stěží představit bez přítomnosti ženského protipólu. Skladatelsky však podle mě “Sky Blue” dopadlo rozpačitě. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby z něj zmizely poslední čtyři písně. Zbylých 35 minut by jako předkrm k druhému disku, jež je podle autora tou důležitější částí “Z2”, bohatě stačilo. Townsend tak neučinil, a já tak místo pěkné osmičky musím hodnotit a bod a půl níže.
Další názory:
S poslechem “Sky Blue”, tedy prvního disku novinkového počinu “Z2″, se zdá, že kanadský excentrik Devin Townsend vyzkoušel snad už úplně všechno a pomalu a jistě začíná stagnovat, nebo mu aktuální poloha sedí natolik, že nemá potřebu se posouvat se dál. Pravda bude zřejmě v obou těchto extrémech, nicméně s příchodem Anneke, která se od vydání “Addicted” stala nepostradatelnou součástí Townsendovy tvorby, jako by se našel v kombinaci metalu, elektroniky, rocku a špetky relaxačních ploch, přičemž to vše je na “Sky Blue” posunuto směrem k líbivějším vodám a vzletnějším refrénům, než tomu bylo minule. A já se tomu vůbec nebráním, protože poslouchat to album je až na pár výjimek (zbytečná “Forever” a slabá “Warrior”) vážně radost. Stejně jako kolegovi v hlavní recenzi se mi nejvíc líbí rychlejší a hravější songy jako “Fallout”, “Universal Flame” (ta vážně nemá chybu) a “Silent Militia”. Vrchol je pak v nesmírně chytlavé titulní věci, která s jistou dávkou nadsázky ukazuje, jak suverénně by se Devin mohl uplatnit i na poli popové hudby. Oproti Zajusovi však nevidím problém v závěru desky, jenž se prostřednictvím křehké “Rain City” dotkl “Ocean Machine: Biomech”. Předposlední epická “Before We Die” mě uhranula fantastickým sborem a připravuje posluchače na disk druhý. Celkově se mi “Sky Blue”, na které jsem se těšil o něco méně než na druhý disk, líbí snad ještě o malý kousek víc než jeho přímý předchůdce, takže tomu odpovídá vysoké hodnocení.
Kaša
Osobně jsem nebyl příliš nadšený, když jsem zjistil, že “Z2” má být dvojalbem, neboť jsem očekával skutečně pokračování čistě navazující na prvního “Ziltoida” – tedy jedno album bez žádného přídavku. První disk “Blue Sky” jsem proto bral spíš jako bonus s tím, že když mě nezaujme, svět se rozhodně nezbortí. Neočekávat nic byl rozhodně dobrý tah, protože sic mě klidnější část “Z2” docela baví, zdaleka není perfektní. Na vině je hlavně hodinová stopáž, kterou “Blue Sky” prostě nezvládá, obzvlášť pokud na něj koncentrujete svoji pozornost. Dokud poslouchám první disk spíš na podkres, při relaxaci nebo usínání, je to paráda (ostatně jako u většiny klidnější hudby, kterou poslouchám), ale ke konci už albu chtě nechtě dochází dech, ač zajímavých momentů nenabízí zase tak málo. Nejvíc z nich září hlas Anneke van Giersbergen, nicméně kombinace silných refrénů, elektroniky a etérické atmosféry je místy vážně parádní – “Warrior”, titulka “Sky Blue”, “Fallout” či “Universal Flame”, oblíbil jsem si ale i klidnější (na poměry alba) “Rain City”, zejména střední část, nebo “New Reign”. Jak říkám, “Blue Sky” rozhodně v mnoha ohledech není špatná deska, nicméně v porovnání s hudbou podobného ražení (porovnání s druhým diskem “Z2”, “Dark Matters”, je tu zcela mimo), pořád mi na ní chybí hlavně silnější závěr a jasnější, sevřenější kontury. V této podobě působí na úkor pestrosti možná až příliš nesourodě – proto “pouze” šest a půl bodu
Atreides
Devin Townsend mě nepřestává překvapovat. Tentokrát se mu to však nepodařilo hudební složkou, ale formátem, který si pro své dva nové přírůstky vybral. V Devinově tvorbě se dá vysledovat několik linií, přičemž (pro mě) dva striktně oddělené směry se na “Z2” nepochopitelně protínají. Já vám nevím. Kdyby vyšlo pokračování “Addicted” a především “Epicloud” zcela odděleno od druhého “Ziltoida” s nějakým rozumným časovým rozestupem, u Townsenda dejme tomu půl roku, z výsledku bych byl o poznání šťastnější než nyní. Člověk se totiž nevyhne srovnávání obou disků a v tomto případě, kdy jde o dvě naprosto různorodá díla, je to nepochybně na škodu. Druhá věc se má tak, že “Sky Blue” je fakt hodně povedené. Uznávám, že podobnost “Sky Blue” je s “Epicloud” opravdu velká, ale jelikož se novinka svému předchůdci kvalitativně vyrovnává, dnes mi je to ještě ukradené a problém by mohl přijít až příště. Vzhledem k souběžnému naposlouchávání pokračování zelené příšerky jsem ze začátku neměl ani moc chuť se do poslechu “Sky Blue” nějak zběsile pouštět, ale nakonec si mě ten disk získal sám. Pecky jako “Fallout”, “Universal Flame” nebo “Sky Blue” představují Townsenda opět v té nejlepší formě. Je fakt, že je tu sice pár kousků, které mě zas tak nezaujaly – “A New Reign” a “Forever” – ale kvalitativně dolů příliš nejdou. Celkově až na peripetie s formátem tedy velká spokojenost a já už netrpělivě čekám na 14. březen, kdy si to Devin střihne v Praze naživo.
Skvrn
 |
| Země: Kanada Žánr: progressive metal Datum vydání: 27.10.2014 Label: HevyDevy Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 6,4/10
|
Devin Townsend – Ziltoid: Dark Matters
Příběh mimozemšťana jménem Ziltoid hledajícího na zemi tu nejlepší kávu, který Townsend zvěčnil na svém sedm let starém albu “Ziltoid the Omniscient”, byl mým úplně prvním setkáním s Townsendovou hudbou. Nutno podotknout, že toho tenkrát bylo na albu až příliš, a tak jsem si oblibu a respekt k tomuto hudebníkovi vybudoval až s pomocí následujících desek. Zpětně bych se však nebál označit Ziltoida za jeden z jeho povedenějších výtvorů. Asi není překvapením, že “Dark Matters” je napjatě očekávaným pokračováním mimozemšťanova příběhu.
V roce 2011 v rozhovoru pro Metalsucks padla otázka právě na Ziltoidovo pokračování. Místo odpovědi Townsend jen naznačil: “Rychle si uvědomuji, že humor a metal… to prostě nejde dohromady.” Vše tak napovídalo, že pokud dojde k pokračování Ziltoidova příběhu, nebude to formou hudby. Čemu vděčíme za to, že si “Dark Matters” nakonec našlo cestu na světlo světa, nevím. Po jeho poslechu však tuším, že měl Townsend pravdu. Humor a metal fakt nejdou dohromady.
Zatímco na počátku prvního příběhu byl Ziltoid jen mimozemšťanem přiletěvším na zem ze své rodné planety, v úvodu “Dark Matters” je již obdivovanou celebritou. Jeho sláva však nepokračuje věčně, neboť si ze Saturnova měsíce Titanu na Zemi přiveze “poozera”, jakési blíže neidentifikovatelné stvoření. Když však královna Blattaria, matka všech “poozerů” (a že jich je mnoho) zjistí, že jedno z jejích dětí chybí, vyhlásí Zemi válku, v níž sehraje klíčovou roli nejen Ziltoid sám, ale i další postavy známé z prvního alba, Planet Smasher a Captain Spectacular. Nebudu prozrazovat, jak bude příběh pokračovat a zda se ze všeho kafechtivý ufon nakonec dostane, ale… bože můj, to je ale blbost. První Ziltoidův příběh byl možná bláznivý, ovšem už jen proto, že byl první, byl přinejmenším zajímavý. Ale tohle? Townsend jednoduše při psaní příběhu zvolil takovou nadsázku, jakou nedokážu docenit.
Takto komplikovaný příběh se jistě nedostane k posluchači jen prostřednictvím zpěvu. Proto je album proloženo množstvím mluveného slova, a to jak slovy vypravěče (jenž své promluvy situuje převážně na kraje skladeb), tak dialogy různých postav. Přestože zápletka samotná je jen relativně malým problémem, který lze snadno ignorovat, vlezlá přítomnost monologů a dialogů na každém kroku je problém zcela zásadního rázu. Rozpravy vypravěče jsou dlouhé a nudné a dialogy často uvnitř skladeb překrývají jejich instrumentální stránku. Shnilou třešničkou na plesnivém dortu je pak namluvení postav. Za všechny jmenujme královnu Blattarii (jež ztvárnila jinak skvělá Dominique Lenore Persi ze Stolen Babies), jejíž hlas je i při běžném dialogu přímo odporně zpěvný, a Captaina Spectaculara, který zní jako předpubertální princátko snažící se zapůsobit na vysněnou slečnu.
Townsend měl naštěstí tolik rozumu, že vytvořil i verzi “Dark Matters” bez mluveného slova. Ta oproti ukecanému originálu zhubla o solidních sedm minut a mé bodové hodnocení v podstatě zdvojnásobila. Kdybych měl ovšem hodnotit jen na základě hlavní (nezapomínejme, že disk bez dialogů je pouze v limitovaném digipacku) verze, nezbylo by mi než “Dark Matters” strhat způsobem zcela nevídaným.
Po oproštění od mluveného slova se posluchač konečně může zaměřit na hudbu, která není zdaleka tak špatná, jak se mi zpočátku zdálo. Stejně jako většina Townsendových posledních alb je i “Dark Matters” plné mnoha vrstev a různorodých nápadů. Pokud bych ho měl porovnat se “Sky Blue”, vyvstanou na povrch dva velké rozdíly. Zaprvé, různorodost “Sky Blue” spočívala v nesourodosti jednotlivých písní. V případě “Dark Matters” je různorodost integrální vlastností skladeb samotných a album tuto vlastnost přejímá. Není zde tedy žádný velký žánrový zlom mezi skladbami, všechny změny jsou plynulé, přirozené a na albu jich najdeme mnohem víc. Druhým rozdílem je samotné hudební směřování. Zatímco “Sky Blue” navazuje tam, kde ostatní alba Devin Townsend Project končila, “Dark Matters” pod tuto kapelu nespadá z dobrého důvodu. Hudebně totiž pokračuje v tom, co započal původní Ziltoida. Rozhodující tak je, že vznikl v roce 2007, kdy byl Townsend na rozdíl od dneška ještě pevně zakotven v metalu. Ano, úlety do všech směrů jsou zde také, ale základem “Dark Matters” je metal. To o “Sky Blue” říci nemůžeme.
I na mluvení-prosté verzi alba hrají velkou úlohu hlasy, tentokrát naštěstí již hlasy zpěváků. Kromě Townsenda si ohromnou část vokálů na starost vzal sbor, zaslechneme i Anneke van Gierbergen a výborná je při zpěvu i již zmíněná Dominique Lenore Persi. Kvůli vokálnímu přetlaku sice zbylo méně místa pro samotného Townsenda, ten si naopak díky tvrdšímu materiálu dovolil několikrát sáhnout i k řevu a učinil tak vokální stránku alba ještě rozmanitější. Hudebně je “Dark Matters” stejně střelené, jako byl původní Ziltoid, což se po více posleších ukázalo jako dobrá zpráva. Ve všech písních se mísí různé hravé elektronikou prosáklé části s typicky metalovými základy, které mají obvykle skvělý náboj. Někdy bych k plnému docenění hudby ocenil ještě syrovější podání (i na verzi bez mluvení zůstávají občas některé ruchy v pozadí a velice zřídka i samotné proslovy). Z jednotlivých skladeb bych vypíchl pomalejší “From Sleep Awake” a dvojici delších excentrických skladeb “Ziltoidian Empire” a “War Princess” oplývající možná až geniální souhrou zdánlivě nesourodých prvků. “Deathray” nese ohromnou porci energie a je tak nějak příjemně přímočará. Méně mi sedly některé části “Wandering Eye” a “Earth”, ale v jejich případě jsou to spíše jednotlivosti, přes které se dá snadno přenést.
A tak zde vidím dvě zcela kontrastní stránky alba. Tu s dialogy, kterou si nedokážu užít a nejspíše si ji už v životě nepustím, a tu bez nich, ke které jsem si nakonec po nějaké době cestu našel. Rád bych byl k Townsendovi milý a na konec recenze připlácl číslo 7 jakožto hodnocení limitované verze alba. Jenže tu já nehodnotím, a tak se musím držet toho, co si může každý z nás koupit v obchodě. Tohle “Z2” je podle mě jedním z nejslabších Townsendových počinů. Já vím, že jsem neobjektivní a že i takové album má stále vysokou hodnotu. Přesto mi však starý dobrý zdrogovaný Devin, který vydal legendární “City” jen rok před takřka dokonalým “Ocean Machine: Biomech”, byl mnohem milejší než čistý Devin tvořící hyperkomplikované zpívánky s nerdími texty.
Další názory:
Jak prozradilo hodnocení “Sky Blue”, tak na “Dark Matters” jsem se těšil více. Do pokračování bláznivého “Ziltoid the Omniscient” jsem vnášel nemalé naděje, nicméně je fakt, že výsledek zůstal lehce za očekáváními. Oceňuji, jakým způsobem Devin “Dark Matters” pojal a že druhý disk svým velikášstvím předčil jak první album o kávychtivém emzákovi, tak “Deconstruction”, které jsem si představoval jako předlohu, jak by “Dark Matters” mohlo vypadat. O tom, že si Devin nebyl přijetím takto pojatého konceptu vůbec jistý, svědčí právě třetí disk, kde jsou ony mluvené pasáže vystřiženy a hlavním nositelem příběhu se stává hudba. Ačkoli nemám s rozmluvami na začátcích a koncích skladeb takový problém jako kolega v hlavní recenzi, tak uznávám, že bez nich to album šlape lépe. Hudebně je totiž “Dark Matters” nacpané skvělými momenty, zvraty a rozhodně se nejedná o počin, jehož poslech by byl jednoduchou záležitostí, a žádá si hodně času. Stejně tak nemusí leckomu sednout množství sborů a okatá snaha přenést na plochu hodiny hrací doby ujetý příběh a zabalit to do co nejvíce epického hávu. V tomto ohledu byl první “Ziltoid” přeci jen albem lepším. Původně jsem se chtěl zdržet nějakého vyzdvihování jednotlivých skladeb, protože mě “Dark Matters” baví v celé své délce (no dobře “Through the Wormhole” je z hudebního hlediska naprosto zbytečná), ale vrchol přichází v dvojici “Earth” a “Ziltoid Goes Home”. Za mě skvělá nahrávka, jíž nemůžu hodnotit výš kvůli rušivým mluveným pasážím a protože minule jsem se bavil víc.
Kaša
Na “Dark Matters”, přímé pokračování prvního Ziltoida, jsem se upřímně dost těšil. Byl to právě “Ziltoid the Omniscient”, který mě přivedl k Devinově tvorbě. A když to vezmu kolem a kolem, docela mě překvapilo, jakou cestou se na “Dark Matters” Devin vydal. Po stránce instrumentální to až takové překvápko není. Je dobrá, o tom žádná, ale čelist ze země nesbírám. Hudba samotná je postavená na ohromném kvantu motivů, jež se ve struktuře skladeb prolínají a ve většině případů jsou zatraceně chytlavé a správně monumentální. Co mě baví o poznání víc, je pěvecká stránka, která je vážně úchvatná, hra vokálů a sborů mě na celé desce baví asi nejvíc. “Dark Matters” ale stejnou vahou, jakou přikládá hudbě, stojí i na příběhu, a když to vezmu kolem a kolem, album není ani tak albem, jako spíš muzikálem. Naprosto živě si dokážu tohle naprosto zběsilé šílenství představit zfilmované (klidně i zinscenované, nevím ale, zda by divadelní prkna dokázaly sci-fi ztvárnit tak dobře jako film). Z tohoto pohledu funguje 60 minut hudby takřka na výbornou, nicméně pokud k němu přistupujete jako k plnohodnotnému albu, přecejen vyznívají mluvené pasáže trochu v jeho neprospěch. Pokud se ale dostanete do fáze, kdy znáte proslovy takřka nazpaměť a u každého emocionálně gestikulujete a odříkáváte spolu s vypravěčem, nejspíše nic takového řešit nemusíte. “Dark Matters” prostě nabízí mnohem víc než samotnou hudbu a to mě na něm baví snad nejvíc.Atreides
Hodnocení druhé strany, “Dark Matters” alias “Ziltoid vol. 2”, je o poznání složitější. Ačkoliv skvělou jedničku nemám v nejživější paměti, vím, že mě hodně bavila a na její pokračování jsem se hodně těšil. No, a to je právě to, prostě jsem čekal víc. V první řadě tu jsou ony nešťastné dialogy, které veškeré pokusy o napínavou akci kazí již v zárodku, a jestli měly být jakýmsi pojícím elementem, staly se pravým opakem – děj kouskují. A právě nekompaktnost je největší a dost možná jedinou výraznou slabinou “Dark Matters”. Několik kousků Townsenda opět představuje ve velké formě a je prostě škoda, že takové fantastické momenty musím vnímat v rozporuplném kontextu celého alba. Alba, jehož koncept – vytvořit parodii bombastických hymen za pomoci ztřeštěného mimozemšťana, mi vždycky imponoval. Netřeba tedy dodávat, že s kolegovým (a původně i Devinovým) názorem, kdy prý metal a humor k sobě jednoduše nepasují, hrubě nesouhlasím. S tím, že “Dark Matters” byl pokus ne úplně zdařilý, však už bohužel souhlasit lze.
Skvrn
