Archiv štítku: progressive metal

Devin Townsend – Z2

Devin Townsend - Sky Blue
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: HevyDevy

Tracklist:
01. Rejoice
02. Fallout
03. Midnight Sun
04. A New Reign
05. Universal Flame
06. Warrior
07. Sky Blue
08. Silent Militia
09. Rain City
10. Forever
11. Before We Die
12. The Ones Who Love

Hodnocení:
Zajus – 6,5/10
Kaša – 8,5/10
Atreides – 6,5/10
Skvrn – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Devina Townsenda asi není třeba představovat. Tenhle sympatický Kanaďan má za sebou již řadu nahrávek, díky nimž je považován za jednu z ústředních postav současného progresivního metalu. Je také neúnavným skladatelem, a tak se jen málokterý rok obejde bez nahrávky, na které by se podílel. Během loňska jsme se tak dočkali hned dvou: v květnu Devin představil první počin nového projektu Casualties of Cool a v říjnu pak přidal rovnou dvojalbum: dlouho očekávané “Z2”. V něm nalezneme hned dvě alba, jež však nejsou podobně spjatá, jako bývají jiné dvoudiskové počiny. Více už ale v samostatných recenzích: začneme samozřejmě diskem prvním, “Sky Blue”.

Devin Townsend Project – Sky Blue

Kam “Sky Blue” v kontextu Townsendovy tvorby zapadá? Malá odbočka do historie nemůže uškodit. V roce 2006 se tehdejší frontman Strapping Young Lad a The Devin Townsend Band rozhodl odejít dočasně ze scény, aby se po mnoha letech neustálého koncertování a skládání zotavil a nabral nové síly. Nečinnost však nevydržela dlouho, a proto hned následující rok vydal dvě sólová alba – ambientní “The Hummer” a extravagantní metalovou operu “Ziltoid the Omniscient”. Výhradně sólová kariéra mu však nejspíše také nevoněla, a tak již po dvou letech vypustil do světa první dvě alba nově vzniklého uskupení Devin Townsend Project. A právě pod něj spadá první polovina “Z2”, album pojmenované “Sky Blue”.

Nebudu asi jediný, kdo je přesvědčen, že právě pod značkou Devin Townsend Project nahrál kanadský umělec některé ze svých nejlepších počinů. Obdivuhodná je i neustálá tendence přicházet s něčím novým, aby žádné z alb neznělo jako desky předchozí, ale zároveň zachovával charakteristický skladatelský rukopisu Na progrockové “Ki” tak Townsend navázal mírně industriálně laděným “Addicted”, symfonicky progmetalové “Deconstruction” vyšlo společně s ambientně-výtahovým “Ghost” a dosud poslední počin “Epicloud” proťal pomyslnou spojnici mezi velkolepostí “Deconstruction” a chytlavostí “Addicted”. Kde v této změti stojí “Sky Blue”? Někde na pomezí “Epicloud”, “Ki” a “Ghost”. Devin Townsend Project si tak poprvé z minulosti bere více, než kolik přináší nového.

Je to ale špatná zpráva? Nenastal čas, aby excentrický Kanaďan konečně začal pilovat to, co už umí, a to nové si nechal třeba až na příště? Na to odpovědět nemohu, ovšem minimálně “Sky Blue” podle mě dopadlo všelijak, ale jen málokdy jsem si při poslechu říkal, že to, co slyším, je lepší než to, co jsem slyšel dříve. Jeho problém je totiž v první řadě v roztříštěnosti: jmenováním tří odlišných alb jsem chtěl jasně naznačit, že se na “Sky Blue” setkává až moc vlivů. Ty se pak neprojevují v celé jeho délce, nýbrž izolovaně v jednotlivých písničkách, a album tak působí nesoudržně. Lze poměrně snadno rozdělit skladby do tří škatulek, které se na desce navíc příliš nemísí a stojí v osamocených hloučcích, mezi nimiž není lehké přecházet. Rychlejší a veselejší písně “Rejoice”, “Fallout”, “Universal Flame” a “Silent Militia” jako by vypadly z “Epicloud”, zatímco trojici “Midnight Sun” a “A New Reign” bych si uměl představit na “Ki”, pokud by při jeho nahrávání již Townsend spolupracoval s Anneke van Giersbergen, jež se na jeho poslední počiny zapisuje čím dál tím výrazněji. Poslední skupinku pak tvoří poslední čtyři písně alba, které v sobě nesou melancholii a nenápadnost, jakou oplýval jedině “Ghost”. Jen jedna skladba pak nejspíše nespadá ani do jedné z těchto kategorií a právě v ní je Townsend nejsilnější – ale k tomu se dostaneme později.

Jaké skladby se vám budou líbit záleží víceméně zejména na tom, které konce Townsendovy tvorby vám sedly více a které méně. Mně samotnému na “Sky Blue” asi nejvíce sedly písně rychlé a veselé, ačkoli i mezi nimi existuje slabší výjimka. Tou je hned úvodní “Rejoice”, jež jako by se snažila vrstvit až příliš mnoho nápadů na stísněný prostor čtyř minut. Některé její části jsou dobré, ale jako celek prostě ne a ne fungovat. To naštěstí neplatí pro “Universal Flame”, skladbu postavenou v podstatě okolo několika málo výborných nápadů. Na jejím konci se navíc ukáže, jak výborně dovede Townsend do jinak veselé skladby zapracovat sborový zpěv. “Silent Militia” pak už od nástupu naznačuje, jak chytlavá mrška to bude, a tento předpoklad se naprosto vyplní. Na lehce vážnější notu brnkne druhá “Fallout”, další z nejsilnějších písní alba, ve které prim hraje hlavně Townsendův výtečný zpěv.

Jestliže výše zmíněné skladby mají jasně rozpoznatelný hitový potenciál, dvojice pomalejších písní “Midnight Sun” a “A New Reign” vyžadovala pro plné docenění o něco více než jen pár poslechů. První zmíněná připomíná starší Townsendovu písničku “Where We Belong”, byť její směřování je spíše vážnější. “A New Reign” je její klidnější a dojemnější sestrou.

Pokud si ještě vybavíte rozdělení písní z počátku recenze, víte, že již zbývá jen škatulka poslední. Zatímco v případech minulých jsem převážně chválil, zde tomu bude naopak. Čtveřice songů album uzavírající je i po mnoha posleších taková… nijaká. Nemá vývoj, nemá náboj, nemá nápad. “Rain City” svou délkou atakuje osm minut, přitom se v ní nestane nic zaznamenáníhodného. To samé platí pro ještě delší “Before We Die”, kterou alespoň jakž takž zachraňuje solidní sborový refrén a druhá, čistě ambientní polovina. O něco lepší je snad jen primitivní “Forever”, jež staví jen na nenápadných klávesách a několika vokálních linkách. I ta ale v druhé polovině značně zeslábne.

Zmiňoval jsem jednu píseň, která se vymyká ostatním škatulkám, a z dobrého důvodu si ji nechal nakonec. “Sky Blue”, titulní track alba, je nejlepším popovým počinem, jaký dosud Townsend vytvořil. Inspirován refrénem jedné ze skladeb amerického zpěváka Ushera napsal Devin jednoduchou píseň, jež díky chytrému míchání vokálů a jemné rytmice svou zábavností poráží vše, co v posledních letech Townsend napsal. Kdyby tohle byl další ze směrů, který se rozhodne v budoucnosti prozkoumat, nemohl bych se v žádném případě zlobit.

Townsend neproslul jen jako dobrý skladatel, nýbrž také jako výborný zpěvák, a i tato skutečnost se na “Sky Blue” výrazně podepsala. Jeho hlas exceluje prakticky ve všech písních, spolupráce s Anneke van Giersbergen je navíc již tak zaběhlá a přirozená, že si lze Townsendův zpěv jen stěží představit bez přítomnosti ženského protipólu. Skladatelsky však podle mě “Sky Blue” dopadlo rozpačitě. Vlastně bych se vůbec nezlobil, kdyby z něj zmizely poslední čtyři písně. Zbylých 35 minut by jako předkrm k druhému disku, jež je podle autora tou důležitější částí “Z2”, bohatě stačilo. Townsend tak neučinil, a já tak místo pěkné osmičky musím hodnotit a bod a půl níže.


Další názory:

S poslechem “Sky Blue”, tedy prvního disku novinkového počinu Z2″, se zdá, že kanadský excentrik Devin Townsend vyzkoušel snad už úplně všechno a pomalu a jistě začíná stagnovat, nebo mu aktuální poloha sedí natolik, že nemá potřebu se posouvat se dál. Pravda bude zřejmě v obou těchto extrémech, nicméně s příchodem Anneke, která se od vydání “Addicted” stala nepostradatelnou součástí Townsendovy tvorby, jako by se našel v kombinaci metalu, elektroniky, rocku a špetky relaxačních ploch, přičemž to vše je na “Sky Blue” posunuto směrem k líbivějším vodám a vzletnějším refrénům, než tomu bylo minule. A já se tomu vůbec nebráním, protože poslouchat to album je až na pár výjimek (zbytečná “Forever” a slabá “Warrior”) vážně radost. Stejně jako kolegovi v hlavní recenzi se mi nejvíc líbí rychlejší a hravější songy jako “Fallout”, “Universal Flame” (ta vážně nemá chybu) a “Silent Militia”. Vrchol je pak v nesmírně chytlavé titulní věci, která s jistou dávkou nadsázky ukazuje, jak suverénně by se Devin mohl uplatnit i na poli popové hudby. Oproti Zajusovi však nevidím problém v závěru desky, jenž se prostřednictvím křehké “Rain City” dotkl “Ocean Machine: Biomech”. Předposlední epická “Before We Die” mě uhranula fantastickým sborem a připravuje posluchače na disk druhý. Celkově se mi “Sky Blue”, na které jsem se těšil o něco méně než na druhý disk, líbí snad ještě o malý kousek víc než jeho přímý předchůdce, takže tomu odpovídá vysoké hodnocení.
Kaša

Devin Townsend

Osobně jsem nebyl příliš nadšený, když jsem zjistil, že “Z2” má být dvojalbem, neboť jsem očekával skutečně pokračování čistě navazující na prvního “Ziltoida” – tedy jedno album bez žádného přídavku. První disk “Blue Sky” jsem proto bral spíš jako bonus s tím, že když mě nezaujme, svět se rozhodně nezbortí. Neočekávat nic byl rozhodně dobrý tah, protože sic mě klidnější část “Z2” docela baví, zdaleka není perfektní. Na vině je hlavně hodinová stopáž, kterou “Blue Sky” prostě nezvládá, obzvlášť pokud na něj koncentrujete svoji pozornost. Dokud poslouchám první disk spíš na podkres, při relaxaci nebo usínání, je to paráda (ostatně jako u většiny klidnější hudby, kterou poslouchám), ale ke konci už albu chtě nechtě dochází dech, ač zajímavých momentů nenabízí zase tak málo. Nejvíc z nich září hlas Anneke van Giersbergen, nicméně kombinace silných refrénů, elektroniky a etérické atmosféry je místy vážně parádní – “Warrior”, titulka “Sky Blue”, “Fallout” či “Universal Flame”, oblíbil jsem si ale i klidnější (na poměry alba) “Rain City”, zejména střední část, nebo “New Reign”. Jak říkám, “Blue Sky” rozhodně v mnoha ohledech není špatná deska, nicméně v porovnání s hudbou podobného ražení (porovnání s druhým diskem “Z2”, “Dark Matters”, je tu zcela mimo), pořád mi na ní chybí hlavně silnější závěr a jasnější, sevřenější kontury. V této podobě působí na úkor pestrosti možná až příliš nesourodě – proto “pouze” šest a půl bodu
Atreides

Devin Townsend mě nepřestává překvapovat. Tentokrát se mu to však nepodařilo hudební složkou, ale formátem, který si pro své dva nové přírůstky vybral. V Devinově tvorbě se dá vysledovat několik linií, přičemž (pro mě) dva striktně oddělené směry se na “Z2” nepochopitelně protínají. Já vám nevím. Kdyby vyšlo pokračování “Addicted” a především “Epicloud” zcela odděleno od druhého “Ziltoida” s nějakým rozumným časovým rozestupem, u Townsenda dejme tomu půl roku, z výsledku bych byl o poznání šťastnější než nyní. Člověk se totiž nevyhne srovnávání obou disků a v tomto případě, kdy jde o dvě naprosto různorodá díla, je to nepochybně na škodu. Druhá věc se má tak, že “Sky Blue” je fakt hodně povedené. Uznávám, že podobnost “Sky Blue” je s “Epicloud” opravdu velká, ale jelikož se novinka svému předchůdci kvalitativně vyrovnává, dnes mi je to ještě ukradené a problém by mohl přijít až příště. Vzhledem k souběžnému naposlouchávání pokračování zelené příšerky jsem ze začátku neměl ani moc chuť se do poslechu “Sky Blue” nějak zběsile pouštět, ale nakonec si mě ten disk získal sám. Pecky jako “Fallout”, “Universal Flame” nebo “Sky Blue” představují Townsenda opět v té nejlepší formě. Je fakt, že je tu sice pár kousků, které mě zas tak nezaujaly – “A New Reign” a “Forever” – ale kvalitativně dolů příliš nejdou. Celkově až na peripetie s formátem tedy velká spokojenost a já už netrpělivě čekám na 14. březen, kdy si to Devin střihne v Praze naživo.
Skvrn


Devin Townsend - Dark Matters
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: HevyDevy

Tracklist:
01. Z2
02. From Sleep Awake
03. Zilzoidian Empire
04. War Princess
05. Deathray
06. March of the Poozers
07. Wandering Eye
08. Earth
09. Ziltoid Goes Home
10. Through the Wormhole
11. Dimension Z

Hodnocení:
Zajus – 3,5/10
Kaša – 8/10
Atreides – 8/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Devin Townsend – Ziltoid: Dark Matters

Příběh mimozemšťana jménem Ziltoid hledajícího na zemi tu nejlepší kávu, který Townsend zvěčnil na svém sedm let starém albu “Ziltoid the Omniscient”, byl mým úplně prvním setkáním s Townsendovou hudbou. Nutno podotknout, že toho tenkrát bylo na albu až příliš, a tak jsem si oblibu a respekt k tomuto hudebníkovi vybudoval až s pomocí následujících desek. Zpětně bych se však nebál označit Ziltoida za jeden z jeho povedenějších výtvorů. Asi není překvapením, že “Dark Matters” je napjatě očekávaným pokračováním mimozemšťanova příběhu.

V roce 2011 v rozhovoru pro Metalsucks padla otázka právě na Ziltoidovo pokračování. Místo odpovědi Townsend jen naznačil: “Rychle si uvědomuji, že humor a metal… to prostě nejde dohromady.” Vše tak napovídalo, že pokud dojde k pokračování Ziltoidova příběhu, nebude to formou hudby. Čemu vděčíme za to, že si “Dark Matters” nakonec našlo cestu na světlo světa, nevím. Po jeho poslechu však tuším, že měl Townsend pravdu. Humor a metal fakt nejdou dohromady.

Zatímco na počátku prvního příběhu byl Ziltoid jen mimozemšťanem přiletěvším na zem ze své rodné planety, v úvodu “Dark Matters” je již obdivovanou celebritou. Jeho sláva však nepokračuje věčně, neboť si ze Saturnova měsíce Titanu na Zemi přiveze “poozera”, jakési blíže neidentifikovatelné stvoření. Když však královna Blattaria, matka všech “poozerů” (a že jich je mnoho) zjistí, že jedno z jejích dětí chybí, vyhlásí Zemi válku, v níž sehraje klíčovou roli nejen Ziltoid sám, ale i další postavy známé z prvního alba, Planet Smasher a Captain Spectacular. Nebudu prozrazovat, jak bude příběh pokračovat a zda se ze všeho kafechtivý ufon nakonec dostane, ale… bože můj, to je ale blbost. První Ziltoidův příběh byl možná bláznivý, ovšem už jen proto, že byl první, byl přinejmenším zajímavý. Ale tohle? Townsend jednoduše při psaní příběhu zvolil takovou nadsázku, jakou nedokážu docenit.

Takto komplikovaný příběh se jistě nedostane k posluchači jen prostřednictvím zpěvu. Proto je album proloženo množstvím mluveného slova, a to jak slovy vypravěče (jenž své promluvy situuje převážně na kraje skladeb), tak dialogy různých postav. Přestože zápletka samotná je jen relativně malým problémem, který lze snadno ignorovat, vlezlá přítomnost monologů a dialogů na každém kroku je problém zcela zásadního rázu. Rozpravy vypravěče jsou dlouhé a nudné a dialogy často uvnitř skladeb překrývají jejich instrumentální stránku. Shnilou třešničkou na plesnivém dortu je pak namluvení postav. Za všechny jmenujme královnu Blattarii (jež ztvárnila jinak skvělá Dominique Lenore Persi ze Stolen Babies), jejíž hlas je i při běžném dialogu přímo odporně zpěvný, a Captaina Spectaculara, který zní jako předpubertální princátko snažící se zapůsobit na vysněnou slečnu.

Townsend měl naštěstí tolik rozumu, že vytvořil i verzi “Dark Matters” bez mluveného slova. Ta oproti ukecanému originálu zhubla o solidních sedm minut a mé bodové hodnocení v podstatě zdvojnásobila. Kdybych měl ovšem hodnotit jen na základě hlavní (nezapomínejme, že disk bez dialogů je pouze v limitovaném digipacku) verze, nezbylo by mi než “Dark Matters” strhat způsobem zcela nevídaným.

Po oproštění od mluveného slova se posluchač konečně může zaměřit na hudbu, která není zdaleka tak špatná, jak se mi zpočátku zdálo. Stejně jako většina Townsendových posledních alb je i “Dark Matters” plné mnoha vrstev a různorodých nápadů. Pokud bych ho měl porovnat se “Sky Blue”, vyvstanou na povrch dva velké rozdíly. Zaprvé, různorodost “Sky Blue” spočívala v nesourodosti jednotlivých písní. V případě “Dark Matters” je různorodost integrální vlastností skladeb samotných a album tuto vlastnost přejímá. Není zde tedy žádný velký žánrový zlom mezi skladbami, všechny změny jsou plynulé, přirozené a na albu jich najdeme mnohem víc. Druhým rozdílem je samotné hudební směřování. Zatímco “Sky Blue” navazuje tam, kde ostatní alba Devin Townsend Project končila, “Dark Matters” pod tuto kapelu nespadá z dobrého důvodu. Hudebně totiž pokračuje v tom, co započal původní Ziltoida. Rozhodující tak je, že vznikl v roce 2007, kdy byl Townsend na rozdíl od dneška ještě pevně zakotven v metalu. Ano, úlety do všech směrů jsou zde také, ale základem “Dark Matters” je metal. To o “Sky Blue” říci nemůžeme.

I na mluvení-prosté verzi alba hrají velkou úlohu hlasy, tentokrát naštěstí již hlasy zpěváků. Kromě Townsenda si ohromnou část vokálů na starost vzal sbor, zaslechneme i Anneke van Gierbergen a výborná je při zpěvu i již zmíněná Dominique Lenore Persi. Kvůli vokálnímu přetlaku sice zbylo méně místa pro samotného Townsenda, ten si naopak díky tvrdšímu materiálu dovolil několikrát sáhnout i k řevu a učinil tak vokální stránku alba ještě rozmanitější. Hudebně je “Dark Matters” stejně střelené, jako byl původní Ziltoid, což se po více posleších ukázalo jako dobrá zpráva. Ve všech písních se mísí různé hravé elektronikou prosáklé části s typicky metalovými základy, které mají obvykle skvělý náboj. Někdy bych k plnému docenění hudby ocenil ještě syrovější podání (i na verzi bez mluvení zůstávají občas některé ruchy v pozadí a velice zřídka i samotné proslovy). Z jednotlivých skladeb bych vypíchl pomalejší “From Sleep Awake” a dvojici delších excentrických skladeb “Ziltoidian Empire” a “War Princess” oplývající možná až geniální souhrou zdánlivě nesourodých prvků. “Deathray” nese ohromnou porci energie a je tak nějak příjemně přímočará. Méně mi sedly některé části “Wandering Eye” a “Earth”, ale v jejich případě jsou to spíše jednotlivosti, přes které se dá snadno přenést.

A tak zde vidím dvě zcela kontrastní stránky alba. Tu s dialogy, kterou si nedokážu užít a nejspíše si ji už v životě nepustím, a tu bez nich, ke které jsem si nakonec po nějaké době cestu našel. Rád bych byl k Townsendovi milý a na konec recenze připlácl číslo 7 jakožto hodnocení limitované verze alba. Jenže tu já nehodnotím, a tak se musím držet toho, co si může každý z nás koupit v obchodě. Tohle “Z2” je podle mě jedním z nejslabších Townsendových počinů. Já vím, že jsem neobjektivní a že i takové album má stále vysokou hodnotu. Přesto mi však starý dobrý zdrogovaný Devin, který vydal legendární “City” jen rok před takřka dokonalým “Ocean Machine: Biomech”, byl mnohem milejší než čistý Devin tvořící hyperkomplikované zpívánky s nerdími texty.


Další názory:

Devin Townsend

Jak prozradilo hodnocení “Sky Blue”, tak na “Dark Matters” jsem se těšil více. Do pokračování bláznivého “Ziltoid the Omniscient” jsem vnášel nemalé naděje, nicméně je fakt, že výsledek zůstal lehce za očekáváními. Oceňuji, jakým způsobem Devin “Dark Matters” pojal a že druhý disk svým velikášstvím předčil jak první album o kávychtivém emzákovi, tak “Deconstruction”, které jsem si představoval jako předlohu, jak by “Dark Matters” mohlo vypadat. O tom, že si Devin nebyl přijetím takto pojatého konceptu vůbec jistý, svědčí právě třetí disk, kde jsou ony mluvené pasáže vystřiženy a hlavním nositelem příběhu se stává hudba. Ačkoli nemám s rozmluvami na začátcích a koncích skladeb takový problém jako kolega v hlavní recenzi, tak uznávám, že bez nich to album šlape lépe. Hudebně je totiž “Dark Matters” nacpané skvělými momenty, zvraty a rozhodně se nejedná o počin, jehož poslech by byl jednoduchou záležitostí, a žádá si hodně času. Stejně tak nemusí leckomu sednout množství sborů a okatá snaha přenést na plochu hodiny hrací doby ujetý příběh a zabalit to do co nejvíce epického hávu. V tomto ohledu byl první “Ziltoid” přeci jen albem lepším. Původně jsem se chtěl zdržet nějakého vyzdvihování jednotlivých skladeb, protože mě “Dark Matters” baví v celé své délce (no dobře “Through the Wormhole” je z hudebního hlediska naprosto zbytečná), ale vrchol přichází v dvojici “Earth” a “Ziltoid Goes Home”. Za mě skvělá nahrávka, jíž nemůžu hodnotit výš kvůli rušivým mluveným pasážím a protože minule jsem se bavil víc.
Kaša

Na “Dark Matters”, přímé pokračování prvního Ziltoida, jsem se upřímně dost těšil. Byl to právě “Ziltoid the Omniscient”, který mě přivedl k Devinově tvorbě. A když to vezmu kolem a kolem, docela mě překvapilo, jakou cestou se na “Dark Matters” Devin vydal. Po stránce instrumentální to až takové překvápko není. Je dobrá, o tom žádná, ale čelist ze země nesbírám. Hudba samotná je postavená na ohromném kvantu motivů, jež se ve struktuře skladeb prolínají a ve většině případů jsou zatraceně chytlavé a správně monumentální. Co mě baví o poznání víc, je pěvecká stránka, která je vážně úchvatná, hra vokálů a sborů mě na celé desce baví asi nejvíc. “Dark Matters” ale stejnou vahou, jakou přikládá hudbě, stojí i na příběhu, a když to vezmu kolem a kolem, album není ani tak albem, jako spíš muzikálem. Naprosto živě si dokážu tohle naprosto zběsilé šílenství představit zfilmované (klidně i zinscenované, nevím ale, zda by divadelní prkna dokázaly sci-fi ztvárnit tak dobře jako film). Z tohoto pohledu funguje 60 minut hudby takřka na výbornou, nicméně pokud k němu přistupujete jako k plnohodnotnému albu, přecejen vyznívají mluvené pasáže trochu v jeho neprospěch. Pokud se ale dostanete do fáze, kdy znáte proslovy takřka nazpaměť a u každého emocionálně gestikulujete a odříkáváte spolu s vypravěčem, nejspíše nic takového řešit nemusíte. “Dark Matters” prostě nabízí mnohem víc než samotnou hudbu a to mě na něm baví snad nejvíc.Atreides

Hodnocení druhé strany, “Dark Matters” alias “Ziltoid vol. 2”, je o poznání složitější. Ačkoliv skvělou jedničku nemám v nejživější paměti, vím, že mě hodně bavila a na její pokračování jsem se hodně těšil. No, a to je právě to, prostě jsem čekal víc. V první řadě tu jsou ony nešťastné dialogy, které veškeré pokusy o napínavou akci kazí již v zárodku, a jestli měly být jakýmsi pojícím elementem, staly se pravým opakem – děj kouskují. A právě nekompaktnost je největší a dost možná jedinou výraznou slabinou “Dark Matters”. Několik kousků Townsenda opět představuje ve velké formě a je prostě škoda, že takové fantastické momenty musím vnímat v rozporuplném kontextu celého alba. Alba, jehož koncept – vytvořit parodii bombastických hymen za pomoci ztřeštěného mimozemšťana, mi vždycky imponoval. Netřeba tedy dodávat, že s kolegovým (a původně i Devinovým) názorem, kdy prý metal a humor k sobě jednoduše nepasují, hrubě nesouhlasím. S tím, že “Dark Matters” byl pokus ne úplně zdařilý, však už bohužel souhlasit lze.
Skvrn


Ne Obliviscaris – Citadel

Ne Obliviscaris - Citadel
Země: Austrálie
Žánr: extreme progressive metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Season of Mist

Tracklist:
01. Painters of the Tempest (Part I): Wyrmholes
02. Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux
03. Painters of the Tempest (Part III): Reveries from the Stained Glass Womb
04. Pyrrhic
05. Devour Me, Colossus (Part I): Blackholes
06. Devour Me, Colossus (Part II): Contortions

Hodnocení:
Zajus – 10/10
Kaša – 9,5/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

Když jsem tu před dvěma roky do nebe vynesl debut australských Ne Obliviscaris, neměl jsem tušení, jak velký ohlas toto album vyvolá. Rozhodně jsem totiž nebyl jediný, kdo zaregistroval a dokázal ocenit jeho vysoké kvality. Že kapela na tuto nově vzniklou poptávku odpoví co nejrychleji další hudbou, je logické, jistá obava však byla na místě. Ačkoli debut “Portal of I” nabízel přes hodinu hudby, tři z celkových sedmi skladeb byly převzaté z předchozího dema, z čehož vyplývá, že ke vzniku zbývající čtyř písní kapela potřebovala přes pět let. Jistě, tenkrát měli pánové prostě smůlu a problémy se vršily na více frontách, i tak jde ale o dost pomalé tempo. Novinka “Citadel” však vyšla jen dva a půl roku po svém předchůdci, a tak bylo otázkou, zda se za tuto relativně krátkou dobu stihl materiál v hlavách australské šestice dostatečně rozležet.

Ne Obliviscaris na to však šli šalamounsky a podařilo se jim vydat materiál, o jehož kvalitě nelze pochybovat, aniž by nechali fanoušky čekat další polovinu dekády. Jak toho dosáhli? Jednoduše výrazně zkrátili stopáž alba. Místo sedmi plnohodnotných písní debutu tak jeho nástupce nabízí trojici dlouhých skladeb, a trojici kratších, jejichž role je zřejmá: intro, mezihra a outro. Tři delší písně však patří mezi opravdové kolosy, nejkratší má bezmála deset minut, nejdelší bezpečně přesahuje čtvrt hodinu hrací doby a předčí tak i ty nejdelší kousky z “Portal of I”.

Hudební směřování kapely se výrazným způsobem nezměnilo. Ne Obliviscaris opět servírují vrstevnatou a náročnou variaci progresivního death metalu, v níž k energickým momentům přidávají mnohá zvolnění a jemné vsuvky, kde svou krásu plně předvádí housle. Přestože je tak v zásadě vše při starém, drobné posuny v kompozici pozorovat lze. “Portal of I” vynikalo zvláštní souhrou nástrojů, která fungovala i ve zdánlivě kakofonických momentech hudebního orgasmu, kdy všichni členové hráli s vypjetím všech sil a pro nezasvěceného posluchače bylo takřka nemožné sledovat tenké nitky spojující jednotlivé instrumenty. Ačkoli tuto schopnost Ne Obliviscaris neztratili, na “Citadel” jako by se snažili směřovat posluchačovu pozornost na jednotlivé melodie, v jejichž tvoření působí nástroje tentokrát mnohem jednotněji. Příčinou tohoto dojmu může být zjednodušení hudby samotné či naopak zlepšení skladatelských schopností muzikantů, kteří nyní svedou podobně vrstevnaté kompozice posluchači předat v přívětivější formě. Tak či tak jde o změnu, kterou nelze hodnotit ani pozitivně, ani negativně a ani není problém se s ní smířit.

Další posuny lze postřehnout ve hře jednotlivých nástrojů. Role houslí na “Portal of I” byla spíše tradiční: vnášely krásné melodie do jinak nepřívětivé metalové hudby, snad vyjma zmíněných kakofonických momentů, kdy sice dělaly to samé jako obvykle, ovšem důsledkem byla spíše ještě větší náročnost už tak dost komplikovaných skladeb. Tato role jim na “Citadel” stále patří, přibyla však úloha jiná: disruptivní. Tim Charles mnohem častěji než dříve zachází na hranici schopností svého nástroje, několikrát můžete slyšet, jak housle jeho hrou doslova trpí. To i některé jinak velice jemné chvíle posouvá do úplně jiných dimenzí. Naopak kytara Benjamina Bareta jako by na novince dostala méně prostoru. Již zde není tolik úchvatných sól, naopak přibylo takřka dřevorubeckých primitivních kytarových melodií. O to větší dopad má, když se kytara konečně osvobodí a Baret svá kouzla přeci jen předvede. Další změny jsou už spíše kosmetické. Bicí Daniela Preslanda jsou o trochu méně dominantní, čistý zpěv Tima Charlese je ještě o stupeň lepší než posledně. Přibylo piano, ale setkáme se s ním jen v intru a outru. Snad jen Brendan Brown a jeho baskytara zůstává stejně bezchybná.

Album otevírá trojice skladeb společně nazvaná “Painters of the Tempest”. Část první, “Wyrmholes”, je úvodem do tajů “Citadel”. Její první minuta má lehce epický nádech, který však rychle ukončí housle. Z hezké melodie se rychle transformují a nabývají stále temnějšího charakteru, “Wyrmholes” však rychle utichne a uvolní místo první “plnohodnotné” písni alba: “Triptych Lux”. Tu Ne Obliviscaris začnou tím nejpřímočařejším death metalovým útokem s dvojitou dávkou Xenoyrova řevu. Netrvá ani dvě minuty, než kapela svou hru zvolní a udělá prostor houslím, za nimiž svá kouzla s basou předvádí Brendan Brown. Prvních sedm minut skladby je jako na houpačce a rychle se střídají rychlejší a pomalejší pasáže. Po nich však přijde první delší zvolnění a první výraznější výstup čistého zpěvu Tima Charlese. Jde jen těžko přeslechnout, jak se v takovýchto momentech Ne Obliviscaris inspirovali u Between the Buried and Me, ovšem ještě těžší je si na to stěžovat, když je výsledek tak neuvěřitelně dobrý. Charlesovy housle skladbu přenesou k nejlepšímu kytarovému sólu alba, které trvá i ve chvílích, kdy kapela nabere svou původní energii a z reproduktorů srší nevybíravá metalová smršť. Jenže stále před sebou máme několik minut skladby, a tak jen telegrafně: úžasná baskytara, housle mísící se s Xenoyrovým řevem, rozklad skladby na prvočinitele, dojemný závěr, dotek boha.

Po takovém zážitku si možná budete říkat, že tohle Ne Obliviscaris na “Citadel” už nezopakují, jenže je to úplně jinak. “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” byla nejslabší z trojice dlouhých písní alba, dá-li se to tak říct. Oddělena krátkou “Reveries from the Stained Glass Womb”, závěrečnou částí trilogie “Painters of the Tempest”, v níž se v elegantní jednoduchosti setkávají housle s akustickou kytarou, stojí asi nejkoncentrovanější skladba desky, “Pyrrhic”. Celou její první polovinu drtí Ne Obliviscaris posluchače propracovanou vřavou, aby v polovině druhé nastolili nejkrásnější chvíle své dosavadní tvorby. Roli hraje i obrovský kontrast obou polovin, kdy první byla jen pro otrlé, zatímco druhá svůj překrásný rozkvět prezentuje formou mnohem přístupnější. Když se však píseň opět konečně rozjede a Xenoyrův řev boří hory, na nichž strnule a spokojeně čekají posluchači Charlesových houslí, je těžké mluvit o čemkoli jiném než o naprosté dokonalosti.

To už však přichází “Blackholes”, první část závěrečné dvojice “Devour Me, Colossus” a také poslední dlouhá píseň alba. Cítím určitou nechuť kazit tak silný zážitek zbytečným popisováním, když jsem to dostatečně učinil v předchozích písních, a tak jen upozorním na dva prvky. Tím první je nádherný zpěv Tima Charlese okolo sedmé minuty; tenhle chlapík prostě umí zpívat. Druhým je pak dominantní role baskytary v celé písni. Zejména když po devíti minutách skladba kompletně utichne, je to právě netradiční a ohromně silná melodie baskytary, která ji opět postaví na nohy. Tato melodie se navíc neztratí, jen se mírně transformuje, i při následném zrychlení do posledního záchvěvu agrese. Po ní album odejde tak, jak přišlo. “Devour Me, Colossus (Part II): Contortions” mučí housle na hranici snesitelnosti, a když konečně utichne, nechá ve vás prázdné místo, které, alespoň po určitou dobu máte dojem, už nikdy žádná hudba nezaplní.

Když jsem přemýšlel o “Citadel” ještě před jeho poslechem, byly mi jasné dvě věci. Že splnit tak nesmyslně velká očekávání nejde, a já tak budu nejspíše zklamaný, a že si jen těžko umím představit situaci, kdy bych kapele udělil po druhé v řadě desítku. Zklamaný jsem byl, ovšem jen než jsem se s albem seznámil, lépe řečeno než si mě omotalo kolem prstu. Možná je to stále jen počáteční nadšení (byť už jsem album protočil tolikrát, že bych ho měl zákonitě nenávidět), “Citadel” mi však přijde ještě o něco lepší než “Portal of I”. A proto i přes původní předpoklad desítku uděluji, a to s ohromnou chutí, neboť mě napadá jediné slovo, kterým bych svůj vztah s “Citadel” popsal: apoteóza. Přeberte si to, jak chcete.

Ne Obliviscaris


Další názory:

Když se člověk podívá na hodnocení v hlavní recenzi, okamžitě mu vyskočí na mysl jedna jediná otázka. Opravdu je “Citadel” tak dobré? Opravdu se podařilo borcům naplnit vysoká očekávaní po minulém veledíle? Nebudu zdržovat a radši hned zkraje uznám, že v tomto případě musím s kolegou souhlasit a potvrdit jeho vysoké hodnocení, protože Ne Obliviscaris vytvořili opravdu nezvykle silný hudební monolit, jemuž je však třeba dát čas. Stejně jako u minulého alba “Portal of I” jsem měl i v souvislosti s novinkou po prvním poslechu dojem, že to je super, že by se mi to mělo líbit, ale vevnitř mě to nechávalo chladným. U “Citadel” už to nebyla tak krkolomná cesta, než si mne podmanilo, ale k “Portal of I” jsem se pořádně prokousal snad až po roce opakovaných pokusů, přičemž poprvé jsem album ani nedoposlouchal, a pokud máte stejný problém, tak radím vytrvat, protože “Citadel” vám to vrátí i s úroky. Kolega už jednotlivé skladby představil dosti podrobně, takže do toho se pouštět nebudu, ale kdybych měl vyzdvihnout vyložený vrchol tohoto jinak velmi vyrovnaného díla, tak jím je celá druhá část “Painters of the Tempest” jménem “Triptych Lux”. Tahle skladba i přes dlouhou hrací dobu neobsahuje byť jen jediný tón navíc a její druhá půle, kdy se kompozice po zklidnění opět probouzí k životu, je geniální. Přičtěte si skvělé instrumentální výkony (rytmická sekce Ne Obliviscaris je fakt extratřída) a je jasné, že “Citadel” není obyčejně všední záležitost, kterou člověk potkává na denním pořádku. Důvod, proč netasím plnou desítku, je jednoduchý. “Portal of I” se mi prostě zdá o malý kousek silnější, nicméně i těch 9,5 je zárukou velmi silného hudebního zážitku. Jeden z adeptů na album roku!
Kaša

Když došlo před dvěma roky k vydání “Portal of I”, ani já jsem dlouho neodolal a zasažen pozitivními ohlasy se do debutu Australanů pustil. Nicméně s dojmy, že je to hodně kvalitní, avšak ne úplně pro mě, jsem desce věnoval nějaké tři poslechy a odložil ji k ledu. Protentokrát jsem se rozhodl “Citadel” obětovat větší počet náslechů a nelituji. Ne Obliviscaris pokračují ve svém extrémním pojetím vrstevnatého prog metalu, obohaceného o housle Tima Charlese, o kterýh se dá již po druhé řadovce mluvit jako o charakteristickému znaku kapely. Skvěle navíc symbolizují předzvěst novátorství, které v sobě hudba Ne Obliviscaris bezesporu skýtá. Ty největší poklady nacházím na konci dvou nejdelších skladeb, “Painters of the Tempest (Part II): Triptych Lux” a Devour Me, Colossus (Part I): Blackholes”, což jsou bez diskuze desítkové kompozice. Jediná skladba, která mě příliš nevzala, je čtvrtá “Pyrrhic”. Ona sama o sobě samozřejmě není vůbec špatná a ze standardů Ne Obliviscaris zásadně nevybočuje, ale něco málo jí chybí. Dost možná je to začátek, který zní vzhledem k rozmanitosti hudby Australanů poměrně konvenčně, až moc obyčejně a ne úplně šťastným způsobem tvrdě. To je však snad jediná výtka, kterou na adresu nového opusu mám. Stále sice cítím, že tohle není muzika, která by mě na sto procent (chcete-li na deset z deseti) oslovovala, nicméně tendence sbližování hlásí směr vzestupný.
Skvrn


Adimiron – Timelapse

Adimiron - Timelapse
Země: Itálie
Žánr: progressive death / thrash metal
Datum vydání: 4.11.2014
Label: Scarlet Records

Tracklist:
01. Collateral
02. State of Persistence
03. The Giant and the Cow
04. Timelapse
05. Liar’s Paradox
06. The Burning of Methuselah
07. Redemption
08. The Furnace Creek
09. Ayahuasca

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Scarlet Records

A je tu čas na další italskou partičku spadající pod vydavatelství Scarlet Records, jež nás poslední dobou hudbou ze země ve tvaru boty zásobuje opravdu vydatně. Jenže, kvantita není kvalita, a tak při pohledu na kapely pod tuto firmu patřící nalézám jen minimum takových, na jejichž hudbu bych měl dobré vzpomínky. Dobrou zprávou je, že tentokrát se to Scarlet Records podařilo a s “Timelapse” vydali album, které jednoznačně stojí za to poslouchat.

Adimiron svou hudební pouť začali těsně před koncem 20. století a na svém debutu z roku 2004 se prezentovali nikterak zajímavým melodickým death metalem. Ne snad, že bych byl takovým znalcem, ale poté, co mi “Timelapse” poměrně učarovalo, jsem se vydal zkoumat historii kapely podrobněji, a tak nyní mohu upřímně prohlásit, že do poslechu jejích starších počinů (mezi debutem a letošním “Timelapse” si kapela střihla další dvě alba) se nemusíte nijak zvlášť hrnout. Rozhodně ne dříve, než prozkoumáte album letošní, a i pak vás možná odradí velký vývoj, kterým kapela prošla a který směrem pozpátku není příliš lichotivý.

Z “Timelapse” čiší hned několik inspirací a všechny jsou na hony vzdálené melodicky death metalovým počátkům kapely. Adimiron se zhlédli v chaotických polyrytmech, ovšem více než na současnou djentovou školu si při poslechu “Timelapse” vzpomenete na její zakladatele Meshuggah, kteří ve svém přístupu stále zůstávají nedostižní. Ačkoli Italové se místy blíží intenzitě svých učitelů, většinu času zůstávají umírněnější, čehož dosahují i díky inspiraci u další metalové veličiny, francouzské Gojiry.

Nyní nastává chvíle pro nepříjemné okénko upřímnosti. Současný djent byl vždycky kompletně mimo můj zájem, Gojiru jsem si ani přes množství pokusů snad u všech alb nikdy nedokázal oblíbit a Meshuggah můžu snad jen výjimečně a po malých dávkách. Zdá se tedy, že není jediný důvod, proč bych měl zrovna já “Timelapse” chválit, jenže možná Adimiron něco dělají jinak, možná mi jejich přístup prostě jen sedl. “Timelapse” je první žánrový počin, který si dokáži užít od začátku do konce, a to klidně opakovaně.

Nejsnadnější obraz o jeho kvalitách si uděláte poslechem klipové “State of Persistence”. Těžko skousnutelný riff (i po mnohých posleších mi riffy Alessandra Castelliho přijdou lehce nepříjemné) táhne skladbu, na jejímž pozadí kouzlí svou magii bubeník Federico Maragoni. Právě bicí ve velkém “Timelapse” formují, neboť neustále přecházejí z šlapajících technických sekcí do bezhlavé blastbeatové jízdy, a dokážou tak změnit “povahu” daného momentu, aniž by práce dalších nástrojů doznala jakýchkoli výrazných změn. Dalším dílkem do skládačky je zpěvák Andrea Spinelli. Jeho hlas je, jak se dalo tušit, v každém momentě potažen vrstvou elektronických pomocníků, kteří jej zastírají. To je znát nejen ve chvílích řevu, který Spinelli zvládá bravurně, ale zejména v momentech čistého zpěvu. Možná i díky pomoci elektroniky tak vůbec nemáte dojem, že právě posloucháte čistý zpěv, a hudba, alespoň zdánlivě, zůstává nekompromisní i v refrénech.

Při volbě “State of Persistence” jakožto reprezentanta alba kapela nesáhla vedle, protože skladba je to opravdu povedená, přesto mi přijde, že mírně deformuje pravou tvář desky. Většina písní je totiž alespoň o stupeň přístupnější, kdy z vřavy polyrytmických sól vystupují klidnější momenty či povedená kytarová sóla. Tak například v úvodu “Collateral” nepřeslechneme jak ohromně výraznou basu (která je naštěstí slyšet vždy, jen je místy méně čitelná), tak klidný nápěv, který evokuje Cynic. “Collateral” také patří mezi ty písně, jejichž jasně zřetelná struktura dovolí sledovat postupný rozjezd až do úplného vrcholu, z kterého hudebníci jemně kloužou zpět k úvodní klidnější poloze – to vše v situaci, kdy i ty nejklidnější momenty působí stále dost ostrým a agresivním dojmem. “The Giant and the Cow” je opačným pólem rozsahu Adimiron, neboť jde o nezastavitelný parní válec, který posluchači nedá chvíli oddechu.

I mezi těmito póly má “Timelapse” co nabídnout a tak prakticky v každé skladbě najdeme nějaký prvek, který je pro ni unikátní. Nejvýraznější je třeba indickou hudbou nasáklá kytara v druhé polovině “Redemption”, deathcorem oslazený závěr “The Burning of Methuselah”, precizní souhra sólové kytary s baskytarou v “Liar’s Paradox”, táhlé melodické sólo na popředí intenzivní bicí vřavy v titulní skladbě “Timelapse” či třeba netradičně pomalý a repetetivní riff závěrečné “Ayahuasca”.

Výtky? Téměř nic mě nenapadá. “Timelapse” vyžadovalo hodně času a i poté, co jsem se seznámil téměř s každou jeho notou, mi jeho poslech nepřijde nikterak příjemný. Přesto se do něj pouštím s radostí znovu a znovu, což je jedna z největších poct, jaké se může hudbě dostat. Pravda, zvuk by mohl být alespoň o stupínek čitelnější, ale ona lehká zahuhlanost jen podporuje těžkopádnost, s jakou se přes vás “Timelapse” převalí. Nečekaně silný počin kapely, o které, troufnu si věštit, ještě uslyšíme.


Forgotten Silence – Re:RETRO ’93

Forgotten Silence - ReRETRO 93
Země: Česká republika
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 3.11.2014
Label: Doomentia Records

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Forgotten Silence

Forgotten Silence rozhodně nepatří mezi kapely, které vydávají album každé dva roky. Vždyť poslední tři dlouhohrající alba vyšla v dlouhých šestiletých rozestupech. Dlouhá čekání však fanouškům zpříjemňují různými kraťasy a reedicemi, a tak dva roky po posledním dlouhohrajícím počinu “La grande bouffe” vychází “Re:RETRO ’93”. Kdo se však těší na nový materiál, bude zklamán. Jak název naznačuje, Forgotten Silence se na něm vracejí 21 let zpátky v čase, do doby, kdy death metal formovaly dvě dnes již legendární skupiny: Atheist a Pestilence. Na rok 1993 padla volba jednoduše: jde totiž o rok založení Forgotten Silence. Atheist v roce 1993 vydali album “Elements”, zatímco Pestilence přišli s neméně povedeným “Spheres”. V obou případech nejde o vrcholná alba, ta vyšla přeci jen o pár let dříve. O to neotřelejší tak volba Forgotten Silence je.

A co mají “Elements” a “Spheres” společného s “Re:RETRO ’93”? Doslova všechno, neboť z každého z nich vzali Forgotten Silence jednu skladbu a vytvořili její cover verzi. V případě Atheist padla volba na “Mineral”, Pestilence pak zastupuje “Personal Energy”. Covery mohou být dvojího druhu: takové, které skladbu kompletně změní, a takové, které ji naopak mění co nejméně. V tomto dělení není problém zařadit obě skladby do druhé kategorie, neboť Forgotten Silence dali jasně najevo, že na tvorbě svých vzorů nebudou nic měnit. Přesto, kdo slyšel zejména předloňské “La grande bouffe”, pozná i charakteristický zvuk Forgotten Silence. “Re:RETRO ’93” tak ctí původní strukturu a přitom skladbám dává špetku vlastního vyznění.

Přesto si však nemohu pomoci a trošku si rýpnu: protože Forgotten Silence ze zmíněných kapel vycházeli i při tvorbě vlastního zvuku, není ona výsledná změna oproti původním verzím nikterak dramatická. Ano, pokud máte tuhle kapelu rádi (a to já rozhodně mám), “Re:RETRO ’93” si poslechněte. Jeho obecný přínos je však, v obrovském kontrastu k řadovým albům kapely, zanedbatelně malinký.


Sanctuary – The Year the Sun Died

Sanctuary - The Year the Sun Died
Země: USA
Žánr: progressive / groove metal
Datum vydání: 6.10.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Arise and Purify
02. Let the Serpent Follow Me
03. Exitium (Anthem of the Living)
04. Question Existence Fading
05. I Am Low
06. Frozen
07. One Final Day (Sworn to Believe)
08. The World is Wired
09. The Dying Age
10. Ad Vitam Aeternam
11. The Year the Sun Died

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Protože jsem na konci 80. let, tedy v době, kdy američtí power metalisté Sanctuary vydali svá první dvě alba, považoval za hlavní starost plyšové hračky a nejsem tak dobový pamětník jejich tvorby, tak jsem se k jejich tvorbě dostal (stejně jako velká spousta mladších fandů) teprve na základě úspěchu jejich nepřímých následovníků Nevermore. Když se kapela, v jejíž řadách se sešli dva členové SanctuaryJim Sheppard a ikonický vokalista Warrel Dane – díky personálním rozkolům rozpadla, tak bylo jasné, že obnovení původní formace, jejíž dvojice alb platí v žánrových kruzích za velmi povedená díla, na sebe nenechá dlouho čekat.

Samozřejmě se hned objevila otázka, zda se pánům podaří na svou dřívější tvorbu kvalitativně navázat, protože pauza mezi druhým a v pořadí třetím albem s titulem “The Year the Sun Died” činí rovných 25 let a od té doby už se postavení některých členů na scéně dosti změnilo a s ním i očekávání od alba Sanctuary. Zatímco trojice Dave Budbill, Lenny Rutledge a novic Brad Hull jsou mimo fanoušky kapely stále celkem neznámá jména, tak zmíněná dvojice Sheppard/Dane povýšila a hlavně Warrel Dane se vypracoval v jednoho z nejcharismatičtějších zpěváků na metalové scéně, ačkoli svůj talent dokázal v uplynulých dvou dekádách zúročit takřka výhradně s pomocí svých kolegů z Nevermore, zejména pak skladatelského tahouna Jeffa Loomise. Sólový počin “Praises to the War Machine” nenadchnul, a protože jsem očekával, že skladatelských otěží se chopí Dane, tak jsem od novinky Sanctuary zas tak veliké zázraky nečekal.

“The Year the Sun Died” má (ne)překvapivě blízko dosavadní práci Nevermore. Zatímco původní tvorba Sanctuary byla mnohem více založená na kombinaci heavy a power metalových postupů s občasnými melancholickými emočními atmosférami deštivého Seattlu, tak novinka Sanctuary má nejblíže poslednímu albu Nevermore. A to jak po zvukové, tak částečně i po skladatelské stránce, jen s tím rozdílem, že Sanctuary jsou méně thrash a více power metal, jenž je nyní mnohem více načichlý groove metalovými riffy.

Nicméně, srovnání s Nevermore a škatulkování už bylo až dost. Sanctuary mají zcela určitě co říct i fanouškům zcela novým, tvorbou progresivních thrasherů naprosto nepolíbených. Vždyť poznávací znamení, na nichž noví Sanctuary staví, jsou v jistém ohledu tím nejlepším, co lze na takto žánrově zaměřené nahrávce dostat. Od expresivního vokálu, který si už nikdy v životě s nikým nespletete, přes krystalicky čisté kytarové plochy a melodicky líbivá sóla až po bublající rytmiku a šlapavé bicí. K těmto technickým finesám, které nenarušují silovou strukturu jednotlivých skladeb dle vzorce americké heavy/power metalové tvorby, si připočtěte velmi silný materiál, se kterým se pětice ze Seattlu na svém návratovém zářezu vytáhla.

Hned první zveřejněná píseň “Frozen” rozmetala všechny pochybnosti, zda se po čtvrtstoletí trvající tvůrčí pauze nevytratila tvůrčí jiskra prvních dvou alb. Tato skladba, která díky stavbě ústředního riffu hodně připomene Nevermore, je jednou z těch skladeb, jež ukazují, že návrat Sanctuary má smysl a že kapela je hodná existence i po takové době. Naprosto uhrančivý refrén, v němž naplno vypluje Warrelova vypjatost, je přesně tím prvkem, na němž můžou Sanctuary vystavět i méně výraznou píseň, jež by za normálních okolností posluchači nic moc nedala a z pera jiné skupiny s méně nadaným zpěvákem slušně zapadla. Mě takto napadá “The World Is Wired”, která vyloženě stojí a padá s parádní vokální linkou, jež instrumentálně nezáživnost skladbu zvedá nejméně o třídu výš.

Doposud to možná vyznívá tak, že album se dobře poslouchá jen díky neuvěřitelné práci vokalisty kapely, nicméně to by nebylo fér vůči kytarové dvojici Lenny Rutledge a Brad Hull, jejichž první společná práce dopadla na výtečnou. Jejich souhra je takřka dokonalá a proplétání kytarových sól s drtivými riffy se mi hodně líbí. Třeba hned v úvodní “Arise and Purify” se harmonický závěr pod tíhou kytarového sóla stává vrcholem celé písně, což je při instrumentální kvalitě ostatních členů úkol dosti nesnadný. Další z vrcholů je emočně nabitá “Exitium (Anthem of the Living)”, která v sobě skrývá opravdu nádhernou melodickou práci kytarového dua, jež je mocně podporována Warrelovým zpěvem. Upřímně mne nepadá skladba, v níž by nedal naplno průchod svým emocím a při poslechu mu žeru každé slovo, takže když zpívá o konci svobody lidské rasy v “Question Existence Fading”, nebo konci světa v “Dying Age”, tak to v jeho podání vyznívá až mrazivě epicky. Ony texty obecně navazují až depresivní atmosféru z blížícího se konce světa, s nímž se Warrel Dane vypořádává hned v několika možných formách a korespondují s vyvedeným albovým přebalem.

Tak trochu stranou od rytmicky rychlejších a kytarově ostřejších věcí stojí balady, mezi které by se daly úspěšně zařadit “I Am Low”, “One Final Day (Sworn to Believe)” a “The Year the Sun Died”. Asi není třeba příliš zdůrazňovat fakt, že hlavním tahounem je v nich Warrel Dane, jemuž tyhle semi-akustické polohy, které připravují půvu velkému závěru (The Year the Sun Died) vyloženě sluší, nicméně ani on nemůže zachránit vše, takže nebýt toho, že skladatelsky se pánové nevytáhli s parádně vystavěnými věcmi, v nichž se postupně buduje atmosféra a prvoplánový atak na emoce posluchače je odsunut až někam na třetí kolej, tak bych stěží mohl mluvit jako o jedněch z nejlepších položkách alba, protože balady jsou obvykle částí alba, kterou pravidelně zatracuji. U Sanctuary je tomu však jinak a s tímto druhém písní nemám nejmenší problém. Ba dokonce je řadím mezi ty nejzdrařilejší.

Možná se zdá, že té chvály padlo až příliš, ale vězte, že “The Year the Sun Died” je ve všech ohledech nečekaně vyzrálé album, kterému chybí k dokonalosti jen velmi málo. Přestože jsem si v předstihu myslel, že můj smutek ze (snad dočasného) konce Nevermore nemůžou Sanctuary zahnat, tak uznávám, že jsem se mýlil. Při poslechu takto nabitého alba, kde se skvělými momenty nešetří a je radost jej poslouchat po celých 50 minut, nemám důvod vzpomínat na nečinnost mých oblíbenců, protože Sanctuary na svou první část existence navázali způsobem ukázkovým a připravili mi jedno z největších překvapení roku. Žádné paběrkování na dřívějších postupech, ale k dnešní době laděná deska plná těch nejsilnějších aspektů, které v sobě aktuální sestava Sanctuary spojuje.


Pervy Perkin – Ink

Pervy Perkin - Ink
Země: Španělsko
Žánr: progressive metal / rock
Datum vydání: 3.3.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Book of Equinox:
01. Opening Credits
02. Of Echoes and Reflections
03. New Dawn
04. The Tree in the Sky
05. Peanut Butterfly
06. The End of the Beggining
07. Falling from Earth
08. Morphosis

II. Book of Solstice:
01. Memories of the Water
02. Asleep in a Wormhole
03. Shades Under a City Lamppost
04. Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S.
05. 3:11 A.M. (The Crystal Clock)
06. S!urm
07. T.I.M.E. (Part 3: The Sign on the Wall)
08. Epilogue

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Taky si při poslechu hudby čas od času představíte nějaký konkrétní výjev, který by muziku na plátně výstižně charakterizoval a posloužil tak jako osobní přebal desky, pakliže se ten originální s vašimi představami značně rozchází? V mém případě by obal novinky španělských Pervy Perkin zdobil bič. Sousloví “uplést si na sebe bič” totiž na debutové “Ink” dokonale pasuje. Nejenže si své snažení ztížili samotní Jižané, ale následné řádky zkomplikovali i mně při psaní recenze. Dnes nás totiž čeká povídání hned o dvojcédéčku, což je pro debutovou desku nápad poměrně troufalý, ne však úplně neojedinělý. To největší překvapení přichází až se samotnou stopáží, která dosahuje dvou hodin a sedmnácti minut. Řeknu vám, že být to generický power metal, po chvíli to zabalím. Jenomže v případě Pervy Perkin to udělat nešlo, na jejich muzice totiž něco je a jen kvůli přestřelené délce je zaříznout nemohu.

Vezměme si to ale pěkně od podlahy. Pervy Perkin se dali dohromady teprve před třemi lety, v roce 2011, ve španělské Murcii. Následující roky 2012 až 2013 věnovali pracím na “Ink”, které následně vyšlo v letošním roce. Album má po kupě držet jakýsi vesmírný koncept, který “Ink” rozděluje na dvě poloviny – “Book of Equinox” a “Book of Solstice”, tedy v překladu Knihu rovnodennosti a slunovratu, čemuž odpovídá i grafické zpracování digipacku, který je k nahlédnutí na Bandcampu kapely. To, že se “Ink” koncepčně drží vesmíru, je věc první, věc druhá je, jak debut ve skutečnosti zní. Zcela upřímně, žádný vesmír z toho povětšinou cítit není. Výjimkou je snad pár ambientních pasáží, které se ale v té obrovské mase hudby naprosto ztrácí a koncept nastolený grafickou podobou tedy hudebně zůstává nevyužit. Na druhou stranu, sjíždět cokoliv vesmírně se tvářícího hned po poslechu nových Darkspace je pro ostatní trochu nefér.

Fajn, už tedy máme zevrubnou představu o tom, jak se “Ink” tváří navenek, jak je to ale se samotnou muzikou? Inu, “Ink” je ohromně pestrá a často až nepříjemně rozhádaná deska. Celé to stojí na progresivním rocku modernějšího střihu, jehož kytarové vyhrávky postupně střídají prvky progresivního metalu, ambientu, folku, reggae i operních vokálů. Nedělám to nejčastěji, ale “Ink” bude nejlepší si projít pěkně po lopatě, krok sun krok.

“Book of Equinox”, tedy “Kniha rovnodennosti”, začíná velkolepě – fanfárami. Nedlouho na to se přidávají i smyčce, flétna, klavír nebo operní zpěvy. Vše zní uvěřitelně, organicky, výpravně a v žádném případně levně, i když si netroufnu říct, co všechno je dotvářeno pomocí kláves. Samotné intro přesahuje i do druhé skladby, “Of Echoes and Reflections”, která práci úvodní “Opening Grounds” ještě rozvádí a v jejím začátku dochází i na sbory, které celkovou slavnostní atmosféru ještě umocňují. Celé intro je dlouhé zhruba sedm minut. V tu chvíli hlavní břemeno přejímají kytary. Z počátečních měkčích rockovějších rytmů se skladba přehoupne v takřka progresivně metalovou jízdu s vysoko položenými mužskými vokály, které se staly jedinou mě obtěžující věcí. Je fakt, že se obecně nepovažuji za fandu tohoto zpěvu a i proto jsem si nedostal cestu k žádné heavy metalové klasice z 80. let. V případně Pervy Perkin je to ještě navíc v mnoha pasážích docela falešné a zpěvák se pouští do takových výšek, na které evidentně nestačí.

Dalším kouskem, u kterého bych se rád zastavil, je “The Tree in the Sky”. Věru roztodivná skladba, a to i na poměry Pervy Perkin – akustické kytary v ní střídají tóny těch elektrických za doprovodu chaotických tónů píšťal, což ve finále tvoří velice zajímavou hudební mozaiku. A když už se zdá, že Pervy Perkin pojedou po “Peanut Butterfly” již po klasičtější ose, přichází jako pěst na oko “The End of Beginning”, což je žánrově nejroztodivnější věc na albu. Začíná jako veskrze obyčejný prog rockový kousek, který se přes cirkusové pasáže přehoupne v rytmy reggae. Další kontrast okamžitě přichází s další “Falling from Earth”, jež celý proud hudby svým ambientem, který se vesmírné atmosféře podobá nejvíce, dokonale zklidní. Říkáte si, jak to zní všechno dohromady? I když celý materiál zní dost rozhádaně, čistě záhadným způsobem to celé drží pohromadě.

“Book of Solstice” – “Kniha slunovratu” – zní již o poznání klasičtěji, ale do sebe také nemálo má. Celý druhý disk je obecně pomalejší, rozvážnější a Pervy Perkin na to jdou přeci jen jinak než v podobě kombinací cirkusové muziky a reggae. Zajímavé je pozorovat ekvivalenty ke svým protějškům z prvního disku. Třeba taková “Shades Under a City Lamppost” odpovídá ambientní “Falling from Earth” nebo instrumentální “Far Away Crusade Defending the Colonies of Satellite A.T.L.A.S” pak kolegyni “Peanut Butterfly” z části první. Jestliže se mi na prvním disku zamlouvala ona neurvalost a odvaha pro nezvyklou kombinaci, přednost toho druhého vězí jednoznačně v ucelenosti. V mých očích sice není tolik sympatická, na druhou stranu má co do objektivní kvality navrch.

Přiznám se, že hodně dlouhou dobu jsem před sebou neměl desku, se kterou bych nevěděl, co si s ním při konečném resultátu počít. Kdybych měl zůstat objektivní, konstatoval bych, že “Ink” je deskou s několika kvalitními pasážemi, dobrým zvukem i hráčskými schopnosti, nicméně s extrémně nezvládnutou stopáží, která nahrávku staví do takřka neposlouchatelného celku (v kuse jsem to zvládnul jen jednou). Navíc samotná hudební náplň zní trochu kočkopsoidně – Pervy Perkin totiž nehrají nikterak originální muziku, jen trochu bizarně poskládanou dohromady. Jenže pak je tu stránka subjektivní, která mě ponouká k tomu Pervy Perkin tuto chybu alespoň zčásti odpustit a “Ink” pochválit. Španělům totiž nelze upřít snaha, hravost i schopnost zkombinovat nezkombinovatelné, byť to v několika pasážích zní poněkud nedotaženě. Já to Pervy Perkin prostě věřím a proto nakonec i po té sedmičce sáhnu.


Evergrey – Hymns for the Broken

Evergrey - Hymns for the Broken
Země: Švédsko
Žánr: progressive / power metal
Datum vydání: 26.9.2014
Label: AFM Records

Tracklist:
01. The Awakening
02. King of Errors
03. A New Dawn
04. Wake a Change
05. Archaic Rage
06. Barricades
07. Black Undertow
08. The Fire
09. Hymns for the Broken
10. Missing You
11. The Grand Collapse
12. The Aftermath

Hodnocení:
Onotius – 7/10
Kaša – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hudba švédských progresivně power metalových Evergrey vždy šikovně balancovala na hranici explicitnější melodiky a temného depresivního vyznění, díky čemuž byli často házeni do oné spíše provizorní škatulky dark metal, kam spadají kapely všemožných subžánrů, které spojují právě pochmurné nálady. Do povědomí se dostali především prostřednictvím desky “In Search of Truth”, jež plně definovala základ jejich zvuku, který po různých lehkých transformacích přechovávají dodnes. Základem je charakteristický srdceryvný zpěv Toma Englunda, atmosférické klávesy evokující gothic rock a zajímavé kytarové postupy. Postupem času se různě proměňoval způsob psaní skladeb a progresivnější vyznění bylo postupně více podřazováno atmosféře a hitovým melodiím, což ovšem neznamená, že bychom byli ochuzeni o skladatelskou nápaditost, pouze docházelo k vyrovnávání mezi chytlavým a propracovaným. Za desku, jež nejlépe vyjadřuje hranici mezi starým a novějším vyzněním, považuji “The Inner Circle” z roku 2004, která vytvořila pomyslný můstek mezi zlomovou “In Search of Truth” a následující střídmější “Monday Morning Apocalypse”. Má trestuhodná neznalost následující dvojice desek, které se údajně pohybovaly někde mezi oběma vytyčenými směry, v mém případě prohlubovala zvědavost, jakým směrem se vydá nová deska, jež vyšla koncem září a stihla sklidit množství pozitivních ohlasů.

V pořadí deváté album nazvané “Hymns for the Broken” mě donutilo začít se zase o Evergrey opět trochu zajímat. Než se začaly šířit první informace, měl jsem kapelu podvědomě zařazenou jako kreativně stagnující, což nebylo moc opodstatněno zkušeností, nýbrž povědomím z reakcí na celkem chladně přijatého předchůdce (což je spíš zavádějící, vzhledem k tomu, kolikrát většina odsoudí něco zajímavého). Do té doby pro mě jejich tvorbu symbolizovalo především již zmiňované “The Inner Circle”, na nějž jsem narazil již před nějakými pěti lety, tudíž je můj zážitek z něho v některých momentech ovlivněn idealizací spjatou s dobou, kdy jsem to poslouchal. I proto pro mě byly změny zvuku, stylu a atmosféry o to výraznější, neboť jsem možná přišel o pozvolný přechod.

Jak již název napovídá, skladby jsou totiž tentokrát stavěny více hymnicky (s přehlednějšími strukturami skladeb a chytlavými refrény), a jak napovídá obal a videoklip singlu “King of Errors”, úzkostnou temnotu nahradila uvolněnější zádumčivost a buřičská velkolepost. Hymničnost zde ovšem na rozdíl od “Monday Morning Apocalypse” nebrání epičtějšímu vyznění. Většina ze dřívějších specifik byla pochopitelně zachována, na to jsou stále Evergrey dostatečně věrni svému kopytu, i přesto může však tato uvolněnost působit jako svěží vánek.

Jak vlastně rozebrat desku plnou chytlavých náladotvorných a instrumentálně propracovaných skladeb, aniž bych u každé z nich jednotlivě říkal “příjemný refrén se silnými vokálními linkami, jež naživo musejí znít fantasticky, ovšem celkem klasický postup, zajímavé sólo, atmosféra graduje a celkové vyznění je pozitivní”? Takže začnu asi tím, čeho si na desce cením, následovat budou aspekty, které mi přijdou průměrné, a poté si posvítím i na věci, jež bych já třeba udělal jinak. Za největší klad desky považuji asi upřímné vyznění, ukazující, že si kapela nepotřebuje na nic hrát a rozhodla se prostě zkomponovat album plné naléhavých melodií, jež se v jejich koncertním repertoáru neztratí. Poslední dobou mám totiž pocit, že často kompoziční zjednodušování provází spíš opačný efekt, jenž pak v posluchači budí dojem, že kapela předstírá velké umění, přičemž hraje jednoduché hitovky. V tomto případě hudebníci nepotřebují žádné přídavné prostředky, jimiž by museli obhajovat to, jak velcí jsou umělci.

Dále by bylo dobré opět pochválit Tomův zpěv, neboť hudbě přidává ten správný důraz, vážnost a především emoce, gradace delších kompozic na albu (“The Grand Collapse”) i jednotlivé pecky (“Wake a Change”, “A New Dawn”, “King of Errors”, “The Fire”). Melodie jsou často založeny na klávesách, což by samo o sobě nebyl problém, kdyby se ovšem způsob jejich využívání v jednotlivých skladbách nějak lišil, takhle mám ovšem trochu pocit, že jsou si skladby navzájem dost podobné. Výjimkami v tomto případě jsou klavírní balada a závěrečná povedená, akustickou kytarou doprovozená “The Aftermath”. Navíc jakožto klavírista občas trpím takovým syndromem přemýšlet, jak bych to či ono zahrál, což mě vede k tomu, že některé postupy shledávám celkem konvenčními.

Nová deska Evergrey je velice příjemnou ukázkou poctivých propracovaných hymnických metalových skladeb plných emocí. Na jednu stranu některé progresivněji založené fanoušky může trochu zklamat zpřehlednění stavby kompozic či otevřenější atmosféra, ovšem některé povedené melodie mají zase potenciál stát se koncertními stálicemi. I přesto všechno mám ovšem pocit, že by neuškodilo držet se trochu méně standardních postupů a obohatit desku o nějaké trochu překvapivější aspekty. Každopádně příjemná a vyzrálá záležitost.


Další názory:

Při poslechu novinky švédských Evergrey jsem si zase jednou mohl říct, jak ten čas letí. Je tomu totiž už dobrých osm let, co jsem slyšel poslední z jejich nahrávek. V době vydání se mi “Monday Morning Apocalypse” docela líbilo, nicméně od té doby jsem si k Evergrey nějak nedokázal najít cestu, takže poslední dvě desky mě zcela minuly a krom klipů jsem s jejich hudbou nepřišel do styku. Důvod, proč jsem se u “Hymns for the Broken” rozhodl toto změnit, je čistá zvědavost. Prostě mě zajímalo, co dnes borci hrají a jak se mi to zalíbí. S tou hudební náplní se toho příliš nezměnilo. Můj dojem je, že Evergrey trošku vyměkli a kytarové riffy už nejsou tak dominantní, jak jsem měl rád na “The Inner Circle” nebo právě “Monday Morning Apocalypse”, ale to se dá přežít. Hlavní devízou je Tom S. Englund, jehož podmanivý vokál utáhne i slabší věci typu “Wake a Change” nebo “Black Undertow”, což jsou hudebně docela nevýrazné skladby. A správně tušíte, co se stane, když táhne skladby, jež jsou dobré samy o sobě, jako třeba rozmáchlou “The Grand Collapse”, chorály oživenou “A New Dawn” nebo hymickou “King of Errors”. Správně, výsledek je zatraceně dobrá a emocemi nabitá power metalová jízda. Mohlo by se sice ubrat na množství pomalejších songů, protože “Missing You” a “The Aftermath” v závěru už vážně nudí, ale v zásadě nemám co vytknout. Englund a spol. mě příjemně překvapili a prostřednictvím “Hymns for the Broken” si mne na chvíli zase získali na svou stranu.
Kaša


Opeth, Alcest

Opeth poster
Datum: 29.10.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Alcest, Opeth

První pohled (Ježura):

Jak už jsem se přiznal v hodnocení k letošní desce “Pale Communion”, nikdy jsem se neřadil ke skutečným obdivovatelům Opeth, a to dokonce do té míry, že větší část jejich bohaté diskografie prostě neznám – což ale nic nemění na tom, že si té kapely ohromně vážím. Právě proto ve mně už delší dobu hlodalo nutkání zhlédnout tuto švédskou veličinu naživo, jenže ono se jaksi nedařilo. Předchozí klubový koncert jsem odepsal kvůli nedostatku financí, loňské vystoupení Opeth na Brutal Assaultu jsem zase s prvními kapkami deště zařízl kvůli strachu o osud svého posledního suchého oblečení… Opeth ale naštěstí na své fanoušky myslí, a tak se – jak velí dobré mravy – po vydání nové desky vypravili na turné, které neminulo ani matičku Prahu, a tentokrát už mi to konečně vyšlo.

Když vyšlo najevo, že Opeth při jejich cestování Evropou doprovodí Francouzi Alcest, žádnou velkou radost jsem z toho neměl. Navzdory tomu, že je jejich hudba spoustou lidí opěvovaná a Alcest se těší všeobecnému uznání a místy až adoraci, mě se jim nikdy uhranout nepodařilo. Pár písniček se mi od nich líbí, ale třeba poslední deska “Shelter” mě fakt děsně nudila. Když už jsem ale ty peníze za lístek jednou vysolil a ještě si nechal od nesmlouvavých sekuriťáků v Roxy sebrat lahev Kofoly, tak jsem si řekl, že jim dám naživo šanci, byť už to mělo být potřetí.

Zpočátku mi to jako nějaká velká sláva rozhodně nepřišlo. Kytary zněly jakoby zevnitř jakési polstrované krabice, NeigehoZerův zpěv nebyl moc slyšet a navíc se začínalo rozjezdem v podobě “Wings” a “Opale”“Shelter”, což mi na náladě také moc nepřidalo. Je ale pravda, že jsem to čekal horší, a tak jsem obezřetně vyčkával, co se z toho vyvrbí dál. Pak se buď srovnal zvuk, nebo jsem si na to zvyknul, a dost určitě se na tom podepsalo také duo skladeb “Là où naissent les couleurs nouvelles” a “Autre temps”, tedy asi to nejlepší z desky “Les voyages de l’âme”, každopádně se mi to nějakou záhadou začalo líbit. Neříkám, že to byla kdovíjaká extáze, ale to, co mi z desky ne a ne zachutnat, naživo zkrátka nějak zafungovalo, ve výsledku to nebylo vůbec špatné a Francouzům se dokonce podařilo z té zasněnosti vykřesat cosi jako intenzitu. A přesně v tomhle duchu vystoupení plynulo dál – Alcest vytvářeli to svoje snění, lidé jim to opláceli bouřlivým potleskem, poslouchalo se to velice příjemně, a když dohrála i závěrečná “Délivrance”, bylo mi skoro líto, že to končí. Že bych dal Alcest šanci i studiově, když ta třetí živá dopadla suverénně nejlépe ze všech?

Přestávka mezi Alcest a Opeth nebyla z nejdelších, ale i tak bezpečně vydala na to, abych do sebe nalil půllitr nechutně předraženého Staropramenu, pokecal s pár známými a pak se uklidil na balkón, kde jsem doufal že najdu vhodnější pozici ke sledování cvrkotu na pódiu než z vlastního sálu, který se mezitím docela vydatně zaplnil. A což o to, výhled se odtamtud dal najít pěkný a na působivě nasvícenou plachtu s motivem přebalu “Pale Communion” byla vážně radost pohledět. Problém ale byl v tom, že nahoru doléhal zvuk v tak zparchantělé podobě, že se skvělá “Eternal Rains Will Come”, s níž Opeth svůj set otevřeli, ani nestačila zlomit do zpívané pasáže a už jsem pelášil zpátky mezi lidi v naději, že na zvukařově úrovni to bude lepší a nebudu dvě hodiny trpět. Ta naděje však naštěstí nebyla planá a jen co si pan zvukař trochu pohrál s čudlíky, zmizely i poslední zbytky nespokojenosti a začal koncert s velkým K.

Když o nějakém metalovém koncertu mluvím takhle, většinou mám na mysli opravdu strhující vystoupení, které naplní celý sál svou výbušností, intenzitou, atmosférou a většinou jejich kombinací. O pražském vystoupení Opeth bych rozhodně netvrdil, že bylo výbušné, a i když mu nechyběla ani intenzita ani atmosféra, v těchto kategoriích to pořád nebylo nic nevídaného. Přesto to ale bylo naprosto skvělé. Proč? Asi proto, že je vlastní hudba Opeth taková, jaká je. Pánové byli v podstatě úplně statičtí a dá se říct, že tam jen tak stáli, hráli a až na občasné lehké poklepání hlavou nebo drobné gesto nedělali vesměs nic, co by člověk na metalovém koncertu čekal – jenže ono to naprosto stačilo. A stejně, jak úsporně Opeth vystupovali, jsem ani já (a jak jsem se tak rozhlížel po okolí, tak ani spousta dalších přítomných) nepociťoval potřebu tu hudbu nějak zvlášť fyzicky prožívat a namísto házení řepou jsem spíš poslouchal a přemítal o tom, že k úplné dokonalosti tomu chybí jen divadelní pódium a sedadla, z nichž by to představení šlo sledovat. Bylo to, jako byste seděli doma v křesle, ale místo abyste si pustili hudbu z reproduktorů, vám kapela přišla zahrát až do obýváku.

Setlist Opeth:
01. Eternal Rains Will Come
02. Cusp of Eternity
03. Bleak
04. The Moor
05. Advent
06. Elysian Woes
07. Windowpane
08. The Devil’s Orchard
09. April Ethereal
10. The Lotus Eater
11. The Grand Conjuration
– – – – –
12. Deliverance

To ale v žádném případě neznamená, že by byli Opeth jakkoli nudní nebo nevýrazní. Naopak – zřejmě právě proto, jak byli pohybově úsporní, mohla jejich hudba vyniknout naplno a ve všech detailech a upoutat na sebe hlavní díl pozornosti. Samotní muzikanti ji pak přednášeli s vědoucí sebejistotou, ohromným nadhledem a i přes profesorskou přesnost na nich bylo vidět, že si vystoupení užívají, nebo lépe – že jej prožívají. Decentně ale přesto naplno.

Když se zrovna nehrálo, Opeth byli velmi civilní, což k celkovému charakteru vystoupení pasovalo takřka dokonale. Mikael Åkerfeldt dostál své pověsti výtečného baviče a sál se hned několikrát rozezněl salvami smíchu, které následovaly některému z jeho vtípků. A když se hrálo, fungovalo to rovněž na výbornou. Během dvouhodinového vystoupení zazněly z novinky jen tři skladby, předchozí “Heritage” byla zastoupena jedinou a jinak Opeth vybrali zástupce z naprosté většiny své diskografie. Přesto se ale ani ty nejostřejší skladby s aktuální tvorbou nijak netloukly, naopak na sebe krásně navazovaly a bylo na tom skvěle vidět, jak se skladatelský rukopis nezapře, i když se změní výrazivo. A ačkoli jsem se vzhledem k mé povrchní znalosti starších skladeb Opeth, kterých byla na setlistu většina, trochu bál, jak to na mě zafunguje, a spíš jsem doufal, že novinka dostane co nejvíce prostoru, nakonec si nemohu stěžovat ani v tomto ohledu, protože v rámci dvanáctky skladeb nezazněla jediná, která by svou přitažlivostí jakkoli vybočovala do záporných hodnot.

Mimořádnému zážitku tedy nebránilo vůbec nic a Opeth toho večera nezůstali svému renomé nic dlužni. Vystoupení, které předvedli, bylo opravdu silné a já si ho užil tak, jak jsem doufal – i když to nakonec bylo docela jiné, než jsem očekával. Slušelo by se ale zmínit, že svůj podíl na tom nese i publikum, a to nejen díky vynikající odezvě jak pro Alcest, tak pro hlavní hvězdy večera. Po docela dlouhé době jsem totiž mezi lidmi nezaregistroval snad nikoho, kdo by se choval jakkoli nevhodně (čti: jako vylízané hovado), což na českých akcích bohužel bývá tak trochu malý zázrak. Inu, nelehká hudba, jakou Opeth hrají, zjevně nalákala dostatek lidí, kteří si ji přišli opravdu užít, podle toho to také nakonec vypadalo a já jsem opravdu rád, že jsem mohl být u toho. Pro příště už bych prosil jen to divadlo a bude to dokonalé…


Druhý pohled (Skvrn):

Jakmile jsem zachytil informaci o tom, že Opeth zavítají v rámci svého letošního turné i do našich luhů a hájů, ani na okamžik jsem nezaváhal a pevně se rozhodl, že 29. říjnový večer tohoto roku věnuji tónům švédské progrese. Mikael Åkerfeldt u mě vždycky platil za velkého pohodáře s ještě větším nadhledem a já byl setsakra zvědav, zda tuto pověst potvrdí. Diametrálně odlišné role se zhostili francouzští Alcest, kteří jakožto jediní předskokané, mohli snad jen překvapit. Zlí jazykové totiž zle jazykovali, že Alcest budou jednoduše hrozná nuda. A jelikož od Opeth jsem vlastně neočekával nic jiného než profesionálně, ale zároveň lidsky podanou porci skvělé muziky, o to víc jsem byl zvědav, v jakém světle se Francouzi předvedou.

Setlist Alcest:
01. Wings
02. Opale
03. Là où naissent les couleurs nouvelles
04. Autre temps
05. L’eveil des muses
06. Percées de lumière
07. Délivrance

Celý večer se solidně držel nastaveného harmonogramu. První překvapení přišlo s tím, že v 18:20 opravdu nezahrají jacísi Doors, ale jen Roxy vpustí do svého chřtánu několik stovek natěšených diváků. O třetí vystoupení jsem však nakonec ochuzen nebyl – v hlavním sále se z reproduktorů linuly tóny poslední desky dívčího dream popového kvarteta Warpaint, jejichž novinku mám upřímně moc rád. Zároveň to ve mně začalo hlodat, zda se zanedlouho opravdu nevypravit do pražské Akropole, abych si dámy v plné polní vyposlechl z očí do očí, respektive z uší do uší. Všechna hlodání však nakonec začala komplikovat čerstvá informace o rušení části evropského turné. Tak tedy uvidíme, jak to s pražským vystoupením dopadne. Teď ale zpět ke vzpomínanému večeru.

Jakmile se začala přibližovat sedmá večerní, sál i balkón se začaly opravdu slušně zaplňovat. Nedokážu říct, zda francouzští Alcest byli tou pravou volbou, jež měla publikum správně nažhavit a jakýmkoliv způsobem rozproudit před hlavní ozdobou večera. Alcest jsou totiž prototypem kapely, která má hrát až ke konci večera, a to především proto, že hudba Francouzů slova nažhavit a rozproudit svou zasněnou atmosférou de facto popírá. Nic to ale nemění na tom, že na jejich vystoupení jsem byl nadmíru zvědav, a to i přesto, že poslední “Shelter”, z jehož tónů se mělo primárně čerpat, mě příliš nezaujalo. Naživo však kousky z novinky zněly poněkud jinak, tvrději a netvořily tak velký kontrast k blackovějším skladbám, na které Neige a spol. taktéž nezanevřeli.

Z řemeslného hlediska nemohu vystoupení Alcest prakticky nic vytknout až na jednu věc – utopené vokály. Já osobně mám tvorbu Francouzů docela v malíku, takže i prakticky nečitelné linky jsem si byl schopen domyslet, případně je v instrumentální složce dohledat. Na druhou stranu, lidé, kteří se s Alcest seznámili prvně, si z vystoupení zřejmě moc neodnesli. Co naopak musím pochválit je zvuk nástrojů hlavních protagonistů – bicí Winterhaltera a kytara Neigeho byly navzájem v perfektní rovnováze, a k celkové spokojenosti tak chyběly jen ty zpropadené vokály.

Asi se všichni shodneme, Alcest jsou primárně o atmosféře. A což o to, i naživo to po stránce atmosféry nebylo špatné, jenomže já tajně doufal v o poznání intenzivnější zážitek. Dost možná zatím stojí i výběr skladeb, i když nejsem schopen stoprocentně říct, že kdyby se hrálo především z “Souvenirs d’un autre monde” a “Écailles de lune”, tak by to bylo rapidně lepší. V úvahu to však připadá, neboť u “Percées de lumière”“Écailles de lune” se i husina dostavila. Možná jen Opeth byli o tolik lepší, možná by k hudbě Alcest pasovala komornější kulisa a prostředí, což je ale vzhledem k dnešnímu renomé kapely úkol těžko realizovatelný. Alcest tedy nijak neurazili, ale zároveň zásadně nevyvrátili pověst, jejichž vystoupení si nosí.

Nemusíte být expert přes diskografii Opeth, abyste se dokázali dovtípit, že jde o muziku relativně složitou a pro co možná nejlepší požitek z koncertu je dobré mít nějaké ty poslechy za sebou. Posílen tímto nepříliš objevným věděním jsem se do svých restů v diskografii Švédů poctivě zakousl, ale řeknu vám, že přelouskat nějakých těch pět nenaposlouchaných desek během cca 14 dní, kolik jsem jim věnoval, prostě nejde. O dobrý zážitek jsem však nechtěl být ochuzen, a tak jsem začal s nesportovním naposloucháváním posledního odehraného setlistu, který měli Opeth logicky předvést i v Praze, což se naštěstí nakonec i stalo.

Samotný výběr skladeb snad musel sednout úplně každému – jak fanoušci death metalovějších, tak i prog rockovějších poloh museli být spokojeni. Osobně jsem očekával ještě výraznější prostor pro aktuální “Pale Communion”, nicméně Opeth vsadili spíš na jistotu a cestou kompromisu uspokojili i fanoušky dřívějších desek. V režii “Pale Communion” se odehrávaly první skladby setu, zazněly “Eternal Rains Will Come”, “Cusp of Eternity” a později i “Elysian Woes”. Všechny tři skladby se ve společnosti starších kolegyň neztratily, ba naopak, patřily k tomu nejlepšímu. Velký prostor v nich dostal klávesák Joakim Svalberg, který (nejen) ve výše zmíněných písních kolem svých kláves elegantně kličkoval, přehmatával z jedné klávesnice na druhou, z třetího pedálu pak přemačkával i na ten čtvrtý.

V klidnějších pasážích navíc před nástroji dokonale vystoupil hlas Mikaela Åkerfeldta, který přihlížející bavil nejen úžasným hlasem, ale rovněž skvělými fórky a celkově úžasnou komunikací s publikem. Takřka každá srozumitelná věta z obecenstva nezůstala zkrátka a dočkala se zpravidla vtipné odpovědi. Rovněž výzvy k zahrání některých songů byly vyslyšeny – za zmínku stojí třeba pokus o “Burden”“Watershed”, kterou jsem si mimo jiné hrozně přál i já. Došlo však i na tvorbu cizí, když na přání jednoho z fanoušků zazněly úvodní tóny legendární “Smoke on the Water”. Åkerfeldt nejenže potvrdil roli výsadního frontmana, ale dokonce ji ještě předčil. Historka o tom, jak jako malý kluk na koncertě Yngwieho Malmsteena hrdě ulovil vržené trsátko, načež Yngwieho tým přispěchal hned s celou krabicí, takže ho měl nakonec každý, mi utkvěl v paměti nejvíce.

Vzhledem ke znalosti předchozích setlistů jsem nejvíc čekal od závěrečného dua “The Lotus Eater” a “The Grand Conjuration“, při kterých to začalo v předních řadách docela i vřít. Přiznám se, že hudbu Opeth je docela těžké pojmout ušima a strkat se u toho vážně stíhat nejde. Za výborné místo jsem však zaplatil i já svou daň a přeci jen se ve vroucném minipitu na malou chvíli vlastně úplně nechtěně ocitl. Po pár opětovaných strkancích a zjištění, že v tomhle na muzice Opeth fakt nemá cenu pokračovat jsem se rozmrzele odebral o kus dál, paradoxně na místo ještě o trochu lepší. Když však začal pit opětovně vřít a i já se jeho opětovné nedobrovolné účasti nevyhnul, stvoření v černé čepici a flanelce postávající přede mnou mi chtělo zasadit takový kopanec, že i slečna Damková by okamžitě vylučovala a odesílala do sprch. Nicméně jinak výborný zážitek jsem si hloupostí ostatních rozhodně zkazit nenechal, a to i přesto, že na úplném konci večera přistály obě paličky snad ani ne metr vedle mě.

Opeth na mě udělali dojem. I když jejich vystoupení výrazně přesáhlo dvě hodiny, na nudu si člověk stěžovat nemohl. Ačkoliv se Åkerfeldtův vokál v intenzivnějších pasážích trochu vytrácel, jeho výkon byl naprosto bezchybný, ne-li dokonalý – výborná pěvecká forma, fórky na úrovni i evidentní chuť si s publikem laškovat, jak se mu zachce. I do vizuálu bylo vystoupení Opeth na vysoké úrovni, při čistě vokálních pasážích všechna světla směřovala na Mikaela, která jeho pocit dokonalosti ještě umocňovala. Opeth převálcovali Alcest na plné čáře. Ne však podle známého sousloví “jednooký mezi slepými králem”, ale čistě díky svému umu a nadšení. No, a tak to má přece být.


Winter Gate – disIllumination

Winter Gate - disIllumination
Země: Indie
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 10.8.2014
Label: Transcending Obscurity India
Původní vydání: 13.3.2012, selfrelease

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Vždycky je příjemné po spoustě death metalového průměru zase jednou narazit na kapelu, která jde na ten žánr trošku jinak a vlastně ani není moc průměrná. A to i navzdory faktu, že by si to člověk možná na první pohled ani netipnul. Považte sami, jestli byste čekali nějaké zázraky, kdybych vám řekl, že Winter Gate pocházejí z Indie a “disIllumination” je jejich debutovým minialbem (původně vydaným před dvěma lety, letos v srpnu reedice). Já se zcela upřímně přiznám, že bych tedy nějaký majstrštyk neočekával – a přesto ta muzika není vůbec špatná.

“Beyond the Light” je pouze klavírním intrem, které je sice docela pěkné a zábavné, ale pořád jen intro, jež toho o náplni vlastní hudby neřekne zas tolik. Rozjezd je to však příjemný, o tom žádná. Co se týče regulérních skladeb, ty jsou na “disIllumination” celkem dvě, jmenovitě “A Wreath of Mist” a “Death’s Embrace”, a obě jsou +/- stejně dlouhé, jsou vystavěné dle obdobného schématu a vlastně jsou na víceméně stejné úrovni i svou kvalitou. Vezměme to tedy pro obě společně:

První část písně se nese spíše v tradičnějším death metalovém duchu. Je pravda, že ani zde to není nějaká oldschoolová hoblovačka, jež by stála pouze na špinavých riffech, protože ve skutečnosti se zde objevují třeba i solidní melodie nebo svěží zvraty, ale tak nějak nemáte důvod mít pochybnosti o tom, že by se snad nejednalo o death metal (čemuž napomáhá i hrubý vokál). To hlavní a zajímavé se však začne dít až ve druhých polovinách songů, kdy se Winter Gate pustí do progresivnějších vod, a nutno dodat, že jim to tam poměrně sluší, protože se vůbec nejedná o špatnou záležitost. O něco dál v tomto ohledu Indové zašli v “A Wreath of Mist”, v jejíž poslední čtvrtině v podstatě úplně opustí metalové mantinely, ale i v “Death’s Embrace” je co poslouchat a třeba finální sólo je vysloveně povedené. V konečném důsledku je “disIllumination” velmi sympatický počin, jenž Winter Gate představuje jako kapelu se solidním potenciálem.