Archiv štítku: progressive metal

Enslaved – In Times

Enslaved - In Times
Země: Norsko
Žánr: progressive black metal
Datum vydání: 6.3.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Thurisaz Dreaming
02. Building with Fire
03. One Thousand Years of Rain
04. Nauthir Bleeding
05. In Times
06. Daylight

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (Atreides):

Enslaved netřeba nijak dlouze představovat. Za téměř 25 let existence toho tahle vikinská chasa napáchala dost na to, aby se zapsala hluboko do paměti posluchačů metalu, přičemž své postavení si vydobyla především perfektní hudbou a nikoliv mediální tlačenkou vydavatelství, za což ode mě má zakládající dvojice BjørnsonKjellson takřka nehynoucí respekt. Tu již více než dekádu doplňuje stabilní sestava v podobě IsdalBekkevoldLarsen, za jejíž existence se Enslaved definitivně přiklonili k avantgardě nacucané severskou atmosférou, na čemž nic nemění ani třináctý počin nesoucí název „In Times“.

Onu žánrovou proměnu nastartovali Enslaved již dávno na přelomu tisíciletí, přičemž ji dokonali s alby „Isa“, „Ruun“ a „Vertebrae“ a od té doby jakoby snad jen rostli a servírovali fanouškům jeden skvost za druhým. Druhou triádu letos uzavřeli právě albem „In Times“, které se stejně jako „Axioma Ethica Odini“ nebo „RIITIIR“ postupně vyvíjí k výrazivu u Enslaved doposud nepoznaným. Nicméně na rozdíl od těchto dvou poměrně komplikovaných nahrávek tentokrát Norové ze svých více či méně typických ingrediencí stvořili album, které je mnohem náladovější, rockovější a do jisté míry subtilnější.

Na první pohled zůstává důraz na delších kompozicích, kterých je tentokráte o dva kusy méně než minule (tedy šest), přičemž celek je o necelou čtvrthodinu kratší. Poslech „In Times“ tak zabere něco málo přes 50 minut, důležité ale je, že stále baví a neztrácí nic z typického rukopisu kapely. Po masivních monumentech “RIITIIR” zní novinka velmi svěže a uvolněně, aniž by se stala plytkou či lacině podbízivou. Stále je přítomno to, co mě táhne k deskám Enslaved, perfektně zpracované kompozice prošpikované výbornými nápady, ale především jedinečná atmosféra – byť s ní je to tentokrát trochu složitější, jak vysvětlím níže. Rockovější háv albu sluší a mně po prvním poslechu nezbylo nic jiného než údiv nad tím, jak v zásadě jednoduchá kompozice (na poměry kapely, samozřejmě), jako je třebas „Building with Fire“, může v podání Enslaved znít tak, že mě nepokrytě baví.

Pravda, údiv to nebyl závratný, přece jen na určitou úroveň kvality jsem (hádám, že nejen já) od Bjørnsona, Kjellsona a spol. zvyklý, nicméně zábavnost se drží do teď. Obecně mi „In Times“ přijde ještě o něco pestřejší než předchozí alba, protože i když se trochu zvolnilo a mírnější pasáže dostaly větší prostor, Enslaved stále umí vytvořit tlak v perfektně vygradovaných blackových pasážích, byť sypaček ubylo a velká část alba se nese hlavně ve středních tempech. Přijde mi, že kompozice jsou v jistém ohledu mnohem hravější než v minulosti, hlouběji se prolínají protichůdné prvky, agresivní riffy nenuceně přechází v rockové vyhrávky či rovnou klidné plochy a naopak, případně rovnou zaujímají nepokrytě uvolněnou pózu. Byť průměrná délka skladeb se pohybuje kolem devíti minut, jednotlivé skladby nabízí dost nápadů a zapamatovatelných momentů na to, aby nenudily. Výborná „Nauthir Bleeding“, titulní „In Times“ či vyloženě relaxační střed závěrečné „Daylight“ (a ten moment, když pak zařvou hammondky a kytary opět zaberou!) budiž důkazem toho, že albu barvitost rozhodně nechybí a hýří nejrůznějšími variacemi černého kovu na všechny strany.

Uvolněnost a hravost si však vybírá daň jinde. Nahrávka mě sice stále baví, ale ať se snažím sebevíc, přijde mi, že oproti předchozím počinům již nenacházím takovou hloubku, do které bych se mohl ponořit a spíše během poslechu kloužu po povrchu – již zmíněná „Building with Fire“ toho budiž ukázkovým příkladem. Ubylo totiž opravdu výrazných riffů či momentů, díky čemuž deska působí ještě o něco vyrovnanějším a kompaktnějším dojmem (je to v případě Enslaved vůbec možné?), i atmosféra písní opustila snahu o vytváření nezapomenutelných monolitů, jež bych při každém poslechu vyhlížel a těšil se na ně. Namísto toho se stala více éterickou, prchlivou, těžko zachytitelnou, při každém pokusu o zachycení drze protéká mezi prsty a odmítá se podvolit mé zvědavosti a hloubavosti. To sice není špatně, neboť Norové i tentokrát čarují atmosféru s jedinečností sobě vlastní, jen se zkrátka nemohu zbavit dojmu, že mráz a monumentálnost minulých alb se mi zamlouval víc.

I přes určité výhrady jsou však Enslaved stále ve formě, kterou jim může většina kapel jen zhusta závidět, a očividně se jí nemíní vzdát. Neznám kapelu schopnou vydávat desky s tak železnou pravidelností a zároveň nestát na místě, neustále se vyvíjet a měnit postupy zavedené na předešlém počinu (pravda, úspěšně se blíží domácí Umbrtka). „In Times“ je i přes všechny výtky stále náramně zábavnou deskou a nechávat se jí unášet je tuze snadné. Enslaved zaujali vypravěčskou pózu a nechávají svou hudbu volně plynout bez větších překážek, srozumitelnou a lépe stravitelnou (i když ona i ta stravitelnost je diskutabilní pojem), aniž by se však vzdali vysokých nároků na kvalitu a nápaditost. „In Times“ je tak deska mnohem přístupnější než její předchůdci, avšak stále perfektní, jakkoliv mě minulé „RIITIIR“ bavilo – hlavně díky hutnější, hmatatelnější atmosféře – přece jen o něco víc.

Enslaved


Druhý pohled (Kaša):

Když se řekne Enslaved, tak první věc, kterou mi mé mozkové závity začnou k těmto matadorům severského metalu asociovat, je konsistence a neustálý vývoj. Enslaved ušli během své kariéry opravdu dlouhou cestu a teď, když už mám jakž takž zmapovanou historii před vydáním přelomového „Isa“, díky němuž jsem padl do spárů Enslaved, tak můžu směle říct, že i s vydáním nové desky rozhodně nestojí na místě, ačkoli označení vizionářství by novince taky neslušelo. Enslaved od „RIITIIR“ trochu prohloubili rozdíly mezi blackovými pasážemi, které jsou však pořád velmi vychytralé a sofistikované, a stále častějšími melodičtějšími rockovými plochami, díky čemuž může „In Times“ na první poslech působit méně kompaktně, ovšem výsledkem jsou stále ti samí Enslaved, kteří vyloženě špatnou desku neumí a které jsme si v letech nedávných natolik oblíbili.

Neříkám, že bych byl z poslechu „In Times“ tak odvařený, jako když jsem poprvé slyšel „Isa“ nebo třeba poslední „RIITIIR“, ovšem v žádném případě nemůžu hovořit o zklamání. „In Times“ je jako příběh, kterému se člověk musí poddat a věnovat mu několik soustředěných poslechů, protože jen tak sám od sebe vám do hlavy nenaleze, ovšem plody ovoce začne „In Times“ sklízet relativně brzy. Ono při délce 50 minut a šesti skladbách nelze čekat ani nic jiného a vrstvení skvělých motivů a ploch na sebe činí z této kolekce velmi chutnou nahrávku s vynikající atmosférou. Snad jedinou skladbou, jež předchozí věty o prvotní neprostupnosti popírá, je druhá „Building with Fire“, která díky jednoduché rockové přímočarosti a líbivé melodii leze do hlavy opravdu sama, a jestli jsem měl po prvním poslechu pocit, že některá z písní nad zbytkem hrubě převyšuje, tak je to právě číslo dvě na finálním tracklistu.

Enslaved - In Times

Z celkového počtu šesti kapitol příběhu, které na „In Times“ najdete, se nedá ani o jedné říct, že by byla vyloženě špatná, protože v každé je hned několik prvků, jež berou dech. Ať už je to úvodní atak „Thurisaz Dreaming“, rocková odlehčenost již zmíněné „Building with Fire“ nebo střídání obou poloh v „Nautir Bleeding“, která zní jako kombinace starých Deep PurpleEmperor, tak ve všech případech je rukopis Enslaved znatelný a stále svěží a efektní. Taková je totiž novinka jako celek. Svěží a efektně zkomponovaná, protože i přes jasnou skladatelskou progresivitu, která z dlouhých skladeb srší, je radost tuhle desku poslouchat i opakovaně. Jsem zvědavý, co si ti nevyzpytatelní Norové přichystají zase příště, protože jestli si dokážou udržet dlouhodobou stabilitu ve svých výkonech, tak se máme na co těšit.


Třetí pohled (Zajus):

Téměř nadpozemský status Enslaved není těžké pochopit. Jejich schopnost znovuobjevovat black metal, hrát ho stovkou různých způsobů a přitom znít jako jasně identifikovatelná a osobitá kapela je ojedinělá. Přesto se přiznám, že jsem Enslaved nikdy nepropadl a například poslech tři roky starého „RIITIIR“ jsem odkládal tak dlouho, až jsem na něj úplně zapomněl. „In Times“ jsem si tak svědomitě pustil hned po vydání a od té doby ještě mnohokrát, aniž bych mu byť jen jednou věnoval pozornost. Pořádně mě tak překvapilo, když jsem si ho poprvé pustil při plném soustředění a zjistil jsem, že ho znám naprosto nazpaměť. Každý jeho kout a skulinka, každá melodie, to vše se mi usídlilo hluboko v paměti a můj mozek tak při poslechu spokojeně vrněl, neb vše již dobře znal. Pokud to svědčí o něčem, pak snad o tom, jak dobře a profesionálně je „In Times“ napsané. Poslouchat ho je hrozně příjemné, a to ne proto, že by to byla jakkoli jednoduchá či vlezlá hudba.

Potud tedy vše na jedničku. Jenže, a zde vězí kámen úrazu, Enslaved ve mně nevyvolávají žádnou emoční reakci. Žádné nadšení, bušící srdce, nevědomý úsměv od ucha k uchu se při poslechu nekoná. „In Times“ je ohromně chytré, jenže je to takový sňatek z rozumu. Moc dobře víte, že Enslaved jsou dobrá rodina a na věnu šetřit nebudou, ale vy přesto tíhnete k hnědooké květinářce ze zapadlé uličky, ve které by vás neměl nikdo vidět. Navíc na vás Enslaved téměř jistě počkají a za dva tři roky se vrátí se stejně dobrou nabídkou. Pokud mě tedy potkáte, jak se za prvních ranních slunečních paprsků tiše sunu pochybnými uličkami, dělejte prosím, že mě nevidíte.


Čtvrtý pohled (Skvrn):

O tom, jaký kus cesty Enslaved urazili, byly sepsány stohy. Nepřidávat další by bylo nadmíru logické, ale zpět se chtě nechtě otočit musím. První otázka je jasná. Kolik kroků Norové ušli od minulé řadovky? Kvantifikovat nelze, a tudíž si vystačím s konstatováním, že zhruba stejně jako od „Axioma Ethica Odini“„RIITIIR“. Svým způsobem se tedy nic nezměnilo. Kapela zůstává nadále uzavřena ve své unikátní definici slova vývoj, kterou lze jakoukoliv jinou cestou než poslechem charakterizovat stěží. Je to vlastně takový vývoj–nevývoj. Enslaved krůčky dělají, ovšem ne vždy přímočaře kupředu. Nikdy však svou stopu nekopírují a do země zasadí strukturu svých podrážek pokaždé o kousek jinde. Posluchač je ale značně oslepen a nemá šanci rozpoznat, kam kapela své chodidlo zvěčnila. Zda to bylo vpřed, zpět nebo do strany má šanci ukázat pouze čas. Nejen názvem to prozrazuje i „In Times“.

Při psaní o deskách Enslaved je záhodno chopit se nějakého uchopitelného rysu, kterým se tu či ona deska snadněji představí čtenáři v řádcích. „In Times“ něco takového má, a mně se bude dýchat o poznání lépe. Nahlédnete-li do tracklistu, naleznete šestici skladeb, jejichž délka zatvrzele odmítá klesnout pod osmiminutovou hranici. Vzpomínám tudíž jednak na poslední „RIITIIR“, druhak na zelený debut „Vikingligr veldi“. A právě druhá asociace se mi nadmíru zamlouvá. Jistě, rozdíl mezi Enslaved roku 1994 a 2015 je co do hráčství i skládání neskutečný, nicméně jistou paralelu tu vidím. „In Times“ stejně jako debut obsahuje rozsáhlé plochy, které jsou s pečlivostí opracovávány a vedeny k vítězným cílům, v případě novinky samozřejmě mnohem zručněji. Ne, že by to byl v kariéře Norů znak zcela nový, respektive náhle znovunalezený, ale „In Times“ je jemným zacházením s dlouhými celky protkáno skrz naskrz. Mnohem více než bývalo zvykem.

Enslaved

Podstatné je, že ani na třinácté řadovce Enslaved neslevili ze svého kvalitativního standardu. Ačkoliv je „In Times“ táhlejší a posluchačsky náročnější, nedokáže nudit. Opět to jsou ti nestárnoucí Enslaved se svojskými riffy, které v tomto ranku nikdo lépe neumí, a vokály, jejichž kombinování zní nadále svěže a organicky. Bez slabších kousků se „In Times“ přesto neobešlo. Na mysli mám první a třetí píseň, které jsou pocitově – jinak to ani v případě Enslaved nemá smysl – méně silné. Naopak závěrečné trio „Nauthir Bleeding“, „In Times“, „Daylight“, je tím nejlepším vyvrcholením desky, jaké jsme si jen mohli přát.

„In Times“ jednoznačně potřebuje čas, rozhodně víc než poslední tři alba. Člověk si s ním brzy potřese pravicí, pozná jeho zevnějšek, ale jeho nitro, to je pochopeno až za výrazně delší dobu. Pak ale nastávají hody, jež prozatím nemají konce. Ani 25. poslech na konec debužírování neupozornil, a já tak s radostí vychutnávám.


Pátý pohled (Onotius):

Mezi nejzářnější důkazy toho, že norský black metal zdaleka neznamená pouze čirou esenci misantropické agresivity s kulometnými bicími, depresivními riffy a texty plnými satanistického klišé, patří bezesporu právě progresivní Enslaved. Ačkoliv jejich nejvíce objevitelská období už odvál severní vítr, nikdy nerezignovali na pozvolné vyvíjení a přetváření zvuku, struktur a nápadů a nové album nesoucí název „In Times“ to jen potvrzuje.

Deska pokračuje v etapě, již nastolila „Axioma Ethica Odini“, kde byl (podobně jako na mé oblíbené desce „Isa“) nalezen ideální poměr mezi vikinsky blackovou složkou a progresivně rockovým výrazem (který kapela nejvíce zužitkovala na „Vertebrae“). Zatímco minulá deska odhalila ještě trochu více cit pro melodie a sofistikovanější přístup ke kompozicím, novinka působí uvolněněji, ovšem také méně kompaktně a přístupně. Na jednu stranu to znamená prostor pro vyzkoušení více nových aspektů, ovšem o to více zarážející je, že toho Enslaved nevyužívají naplno, nýbrž se stále drží svých osvědčených postupů. To, co však nevyužili v nápadech, je vyrovnáváno občasnými hrátkami s formou.

„In Times“ zároveň působí jako dialog obou zmiňovaných hudebních složek, což dokazuje hned první dvojice skladeb – první tvrdá black metalová s neobvykle psychedelickým koncem, druhá melancholická a ohromně chytlavá rocková záležitost „Building with Fire“, k níž se syrovější party připojí později. Skladba, jež svou melodií zaujme hned při prvním poslechu a těží především z perfektních čistých vokálů Herbranda Larsena. Dalším dílem skládačky je pak rozmanitá „One Thousand Years of Rain“, jež psychedelický začátek promění v klasický vikinsky blackový postup s klasickými havraními vokály, jež střídají ty čisté, jejichž využitím pokračuje i mezihra. Ta je vygradována sborovým zpěvem, aby se pak vrátila k původnímu motivu. Nejzajímavější náladotvorné hudební metamorfózy však předvede následující dvojice „Nauthir Bleeding“ a „In Times“. Moc dobré kousky.

Jenomže oproti minulosti se zde překvapivě objevuje pár much, jež mi zkrátka nedovolí desku úplně adorovat. Jednak je tím zvláštní roztříštěnost materiálu, která, ač lze připsat větší kompoziční svobodě, trochu nabourává pocit celistvosti. V tomto ohledu mi mnohem více vyhovoval předchůdce, jemuž pomáhaly silnější melodie a pevnější struktury. Ten naproti novince zase nedisponoval tak svobodnými hudebními transformacemi, jaké předvede například „One Thousand Years of Rain“, jež jako by mapovala historii kapely. Další slabinou je občas zbytečné opakování a natahování, které u některých nápadů sice funguje, jinde však skladby trochu brzdí. Za zástupce bych uvedl například tvrdší party v hitovce „Building with Fire“.

Enslaved - In Times

Novinka Enslaved je tedy na jednu stranu velice zajímavě pojatá, na druhou stranu ne úplně soudržná. A posluchač je do tohoto příběhu bez okolků uvržen a je na něm, zda se vydá prozkoumávat, nebo se spokojí s dvěma o kus nápaditějšími předchůdci. Tak či tak se jedná o silnou desku, jež dává na odiv, že i po více jak dvaceti letech existence se kapela stále vyvíjí. A to je dobře.


Dream Theater, Black Star Riders, Persona Grata

Dream Theater
Datum: 28.6.2015
Místo: Praha, Fórum Karlín
Účinkující: Black Star Riders, Dream Theater, Persona Grata

Nebyla to tentokrát nová deska, co přivedlo americké progresivně rockové/metalové velikány Dream Theater opět do našich končin, konkrétně pak do Prahy na pódium Fóra Karlín, nýbrž oslava 30 let existence. Za tu dobu si kapela vydobyla status jednoho ze základních žánrových uskupení a nahrála dvanáct dlouhohrajících desek, přičemž vždy velice umně kloubila propracované kompozice plné instrumentálních fines se silnými melodiemi a riffy. Zatímco desky „Images and Words“, „Awake“ a především „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, se dají dnes považovat za nedostižnou klasiku, ani s novými tvrdšími, někdy více technickými a ekvilibristickými, jindy přímočarými a melodickými deskami nikdy nezahrabali svou poctivě vybudovanou pověst.

Tato zastávka po boku pohrobků klasický rockerů Thin Lizzy, Black Star Riders, a slovenské progresivní omladiny Persona Grata byla pořádající agenturou bůhví proč nazvána nicneříkajícím názvem Prague Sounds Good Fest, což upřímně řečeno chápu čistě jako komerční tah vzhledem k tomu, že tři kapely jsou v podstatě parametry klasického koncertu. Proto tedy se na nás z lístků ksichtila podivná opička a já si mohl v duchu alespoň chválit, že „letos navštívím hned dva fesťáky“. A jak že to tedy dopadl ten první?

Kolem avizované šesté hodiny se skutečně začalo pouštět do sálu, a tak jsem se po chvíli postávání ve frontě a krácení si dlouhé chvíle prohlížením si triček ostatních fanoušků konečně prodral kontrolou a za příjemného zjištění, že šatna, je zadarmo odložil batoh. Naproti šatně při vchodu po vaší pravici stál merch, jenž jsem přelétl pohledem a poté šel uhasit žízeň.

Ve Fóru Karlín jsem byl poprvé, a proto mě překvapilo jak až formální prostředí to je. Působí moderně, ovšem trochu chladně v porovnání s kluby, které obvykle navštěvuji. Rozlehlý funkcionalisticky působící prostor s kapacitou kolem 3000 míst byl ze zadní (přibližně) čtvrtiny opatřen vyvýšeným hledištěm s místy na sezení. To byla jedna z věcí, již jsem skutečně nepochopil. Samozřejmě rozumím, že když je někdo nějakým způsobem imobilní, tak je dobré mít možnost sedět, na druhou stranu nedokážu pochopit, jak někoho zdravého (nejlépe mladého a plného energie) může bavit sledovat koncert ze židle. To je však otázka preferencí a já jednak nevlastním monopol na rozum, navíc sám stojím pěkně v příjemné vzdálenosti od pódia a to je hlavní.

Persona Grata spustila jen se zanedbatelným zpožděním a vzhledem k tomu, že jsem měl o jejich hudbě povědomí jen na základě pár ukázek, o to více mě překvapilo, o jak zajímavou záležitost se jedná. Jejich progresivní rock s častými instrumentálními kejklemi mezi klávesami a kytarou byl zpestřován o melodické postupy hrané na příčnou flétnu, o něž se starala slečna svým vzezřením evokující čarodějku. A jakkoliv začátek mohl působit jako klasická exhibicionistická žánrovka, ve chvíli, kdy se přidaly vokály, jež měl pro změnu na svědomí chlápek v černém tílku s dvěma kříži a takřka indiánským účesem, začaly skladby dostávat smysluplnější kontury a v některých momentech to bylo vskutku perfektní. V tu chvíli byl totiž nalezen příjemný poměr mezi chytlavým a progresivním, zvraty v rámci struktur působily adekvátně a skladby byly pospolitými celky a nikoliv pouze ekvilibristickými slepenci, jak se to občas u progových kapel zvrtne. Skladby jako „Ace“ a „Forevermore“ byly propracované a zároveň melodie fungovaly na první poslech.

Setlist Black Star Riders:
01. Bound for Glory
02. Jailbreak [Thin Lizzy cover]
03. Soldierstown
04. Are You Ready [Thin Lizzy cover]
05. Bloodshot
06. All Hell Breaks Loose
07. Emerald [Thin Lizzy cover]
08. Through the Motions
09. Kingdom of the Lost
10. Finest Hour
11. The Boys Are Back in Town [Thin Lizzy cover]
12. The Killer Instinct
13. Whiskey in the Jar [traditional cover]

Zatímco jsme se se známým z Fobie celkem jednohlasně shodli, že se jednalo o velice příjemné překvapení, pódium se začalo chytat na druhou skupinu večera. A po chvíli hemžení publika se rozezněly první tóny Black Star Riders. A ti zněli přesně, jak jsem čekal. Tedy, nechápejte mě špatně, odvedli profesionální práci a byla na nich vidět radost z toho, co dělají, jenomže mně je tahle muzika dost vzdálená. Jednu dvě skladby si klidně rád poslechnu, taková příjemné chytlavá muzika na dobrou náladu, jenomže po chvíli se mi tohle začne dost zajídat. Když totiž člověk přesně ví, jak bude znít další skladba a ta po ní, tak ho to zkrátka nějak delší dobu nebaví. Podobný problém mívám i při poslechu věhlasnějších AC/DC. Hrálo se z jejich i z reperotoáru Thin Lizzy a nakonec mě z nudy vytrhlo těch pár fláků, které jsem znal, takže jsem si takovou notoricky známou „Whiskey in the Jar“ i s chutí zazpíval.

Black Star Riders tedy objektivně předvedli poctivou show, jež však se na tento večer dramaturgicky příliš nehodila. Pokud však někdo přišel kvůli nim, jsem přesvědčen, že doteď skáče radostí.

Setlist Dream Theater:
01. False Awakening Suite (intro)
02. Afterlife
03. Metropolis Pt. 1: The Miracle and the Sleeper
04. Caught in a Web
05. A Change of Seasons: II Innocence
06. Burning My Soul
07. The Spirit Carries On
08. About to Crash
09. As I Am
10. Panic Attack
11. Constant Motion
12. Wither
13. Bridges in the Sky
– – – – –
14. Behind the Veil

Vzhledem k mé znalosti materiálu předchozí dvojice kapel je asi zřejmé, že ti, kvůli kterým jsem přišel, byli Dream Theater. Možná to bylo tím, jak jsem se těšil, ale čekání na ně mi přišlo jako nejdelší. Když se konečně setmělo a spustilo z reproduktorů intro „False Awakening Suite“, byl jsem blahem bez sebe ještě dřív, než se hudebníci objevili na pódiu a rozjeli první skladbu, jež pocházela z debutu. V rámci výroční show totiž hráli chronologicky z každé desky jednu skladbu. Již od začátku je znát, že zvuk je oproti předkapelám trochu hůře čitelný, především basové party Johna Myunga fungují spíš rytmicky, než že by byly správně rozeznatelné, a zpěv Jamese LaBrieho je slyšet více v agresivnějších frekvencích. I tak však nejde o žádnou tragédii a solidně to odsýpá, kapela působí sebejistě a hraní si užívá. Jako druhá skladba (tedy zástupce „Images and Words“) spustí opus „Metropolis Pt. 1“ a já si chválím výběr. Některé momenty si sice musím kvůli zvuku domýšlet, přesto jsem nadšen. Když pak pokračují skvělou „Caught in a Web“, můj entusiasmus stoupá a já gestikuuji a prožívám každý takt. A ačkoliv se v publiku najde pár těch, kteří jen stojí jak tvrdé y a skoro se tváří, že je ti, kteří tu muziku prožívají, popuzují, většinou jsou lidi také nadšeni. A když čas dospěje do roku 1999, kdy vyšlo jejich dle mého názoru vrcholné album „Metropolis Pt.2: Scenes from a Memory“, a rozezní se nejznámější „The Spirit Carries On”, atmosféra graduje. Je sice pravda, že tenhle song je taková sázka na jistotu a je trochu škoda, že neoprášili nějaký vzácnější kousek, na druhou stranu zde funguje znamenitě. Především to sólo je lahůdka. A ačkoliv se jedná o baladu, živé provedení je mnohem tvrdší.

Přerod k tvrdšímu výrazu a prvkům až metallicovsky thrashovým započal alby „Six Degrees of Inner Turbulence“ a následujícím „Train of Thought“. Vzhledem k tomu, že z první zmiňované zazněla melodičtější „About to Crash“, jež mimochodem disponuje skvělými klavírními party, nejsyrovější část večera probíhá až formou „As I Am“ a následně „Panic Attack“„Octavarium“ a „Constant Motion“ ze „Systematic Chaos“. Dále pak zbývá příjemná balada „Wither“ a „Bridges in the Sky“, opus z předposlední desky. Poté hudebníci odcházejí.

Tedy, ne ve skutečnosti, protože všem je jasné, že ještě nehráli z novinky. A tak se po chvíli hlasitého potlesku opět zjeví na pódiu, aby dovyprávěli příběh své dosavadní historie prostřednictvím sedmiminutové „Behind the Veil“. Poté se už hudebníci definitivně loučí, ukláněji se, mávají, děkují a mizí.

Ačkoliv vystoupení působilo trochu neosobně, k čemuž přispíval průřezový playlist a žádný skutečně spontánní přídavek, popřípadě absence nějaké větší komunikace s publikem, Dream Theater předvedli silné charismatické vystoupení. A já jako velký fanoušek byl nadšen. Stejně tak bylo příjemné zjištění, že je již rozjeta práce na nové desce, jež by měla vyjít příští rok (původně James vtipkoval rokem o nějakých padesát let vzdálenějším). Sečteno a podtrženo tedy – Persona Grata příjemné překvapení, Black Star Riders dobře odvedené rockové klišé, Dream Theater – pecka.


Hannes Grossmann – The Radial Covenant

Hannes Grossmann - The Radial Covenant
Země: Německo
Žánr: progressive / technical death metal
Datum vydání: 22.1.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
web / facebook

Hannes Grossmann není žádná kapela, jak jsem se původně domníval, ovšem jedná se o bubeníka, jenž ničí škopky v kapelách Obscura či Blotted Science, nicméně největší jméno si udělal jako dnes už bývalý člen Necrophagist. Vzhledem k tomu, na jakých územích se všechny uvedené party pohybují, není žádné překvapení, že jeho sólový debut “The Radial Covenant” spadá víc než cokoli jiného do škatulky technický death metal.

Přestože se Grossmann ujal krom bicích ještě kytar, tak si na album pozval nějaké ty zvučné hosty, kteří mu pomohou hudebně a (ne)vědomky zajistí taky trošku té publicity, protože zrovna já jsem k albu přičichl až po zjištění, že některé sólové kytary nahrával Jeff Loomis (ex-Nevermore). Krom něj se na albu podílelo několik dalších jmen, přičemž za zmínku stojí určitě Per Nilsson ze Scar Symmetry a taky dvojice zpěváků Florian Magnus Maier a Victor “V. Santura” Bullok (Triptykon). Protože se jedná o sólové album bubeníka, tak nemusím říkat, kolem čeho se skladby pomyslně točí. Nemyslím to tak, že by kytary hrály druhé housle, dále překvapí třeba krásně čitelná deathově bublající basa v pozadí, ale bicí hrají v mnoha momentech prim. Album je to vystavěné přesně podle žánrových standardů, takže se nemusíte bát, že by se v jedné skladbě nevystřídalo hned několik kytarových ploch, které umně přechází od krkolomných rifů až k technickým sólovým pasážím. Kdybych měl tahat po nejvyšší kartě z tohoto balíčku, tak esa jsou rozhodně “The Sorcerer” a úvodní “Aeon Illuminate”. Obě sice představují “pouze” to, co si člověk představí pod pojmem technický death, ale skvělými momenty se v nich nešetří. Překvapením je pak hlavně “The Voyager”, v níž se zpěvu nedočkáte, ale prostřední progresivně rocková pasáž s hammondy je něco, co by člověk na takovém albu nečekal.

V případě “The Radial Covenant” se nedá se superlativy zacházet opatrně, protože tahle deska je chytrá a agresivní, a to vše při zachování slušné porce energičnosti, takže nepřichází na mysl dojem, že by člověk poslouchal zhudebněnou matematickou rovnici. Skvělá deska.


Holotropic – Permeate

Holotropic - Permeate
Země: Slovensko
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Judge
02. Scintillate
03. Rupture
04. Wysinati
05. Traveller
06. Tantrums
07. Filters
08. Hunch
09. Integral

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Holotropic

Pokud mi na československé scéně něco chybělo, byla to progresivní extrémní muzika, která by měla nápad, nezaváněla na sto honů amatérismem a zároveň nebyla jen zbytečnou onanií, progresí pro progresi. Ne, že bych se k takovým žánrům uchyloval nějak zvlášť často, nicméně čas od času mě přepadne chuť na technické ujetosti ražení kanadských Unexpect. Upřímně nevím, jestli můj dojem z domácí scény není způsoben tím, že zrovna tuhle hudební škatuli nesleduji nijak intenzivně, nicméně to nic nemění na tom, že mě debutovka slovenských Holotropic velmi příjemně překvapila.

Už během prvních vteřin od pomyslného představení to na vás “Permeate” vybalí se vší parádou. Úvodní skladba se sice na pár vteřin tváří, že by mohla být atmosférickým otevírákem s příchutí orientu, nicméně vzápětí se přelije do zběsilé, značně komplikované rubanice. V zásadě pro posluchače definuje ráz zbytku alba, což se potvrzuje s každou následující skladbou. Pro tuhle prvotinu je charakteristická brutální hravost v tom nejlepším slova smyslu. Holotropic s lehkostí střídají bluesové vyhrávky a suverénní, občas těžko stravitelný náklep. A jestli mě na “Permeate” něco skutečně baví, pak je to právě očividná vyzrálost.

Kořeny, z nichž Holotropic čerpají, jsou jasně čitelné a nejsem si jist, zda by bylo namístě prohlásit, že jejich kombinace je unikátní, protože jazz, blues a extrémní technický metal přece jen není žádnou novinkou. Skladby jsou ale opravdu chytře poskládané, vrstevnaté a nestálé, vyžadují soustředěný poslech, aby vám neunikla řada detailů. Chaotická souhra kytar, baskytary a bicích tu a tam zavoní (téměř) čistým kabaretem. Doménou kratších skladeb je proměnlivost, střídání prvků a následná evoluce skrze jejich kombinace. Opačným případem jsou dva opusy “Traveller” a “Integral”, značně řízlé sakrálnem a dálným orientem, čímž mi připomínají industriální deathaře Seth.ECT. Delší kompozice rozvíjí své motivy pomaleji, zato do větší, mohutnější podoby. Mohlo by se zdát, že stejné množství nápadů, které Holotropic nacpali do kratších skladeb, tu roztahují na více než dvojnásobek délky, nicméně díky větší ploše jsou schopné vybudovat masivní atmosféru. Té se menším celkům poněkud nedostává, nicméně komprimovanost nápadů na menší ploše vede k větší proměnlivosti a je to čtveřice skladeb pohybujících se kolem čtyř, pěti minut, která desku agresivně sune kupředu.

Důležité je, že “Permeate” baví od začátku do konce. Každá jednotlivá píseň má něco, do sebe, není zbytečná a netočí se jen kolem honění kytar. Nemá cenu dál rozebírat konkrétní detaily alba, protože pokud bych se jimi měl více zaobírat, mohl bych popsat klidně ještě další dvě strany. Holotropic mají dost nápadů, kterými bez problémů vyplní celou desku, a je vidět, že to není parta zelenáčů. Pokud máte něco naposloucháno, na prdel vás nejspíš neusadí, ačkoliv u kratších skladeb jsem občas neměl daleko k tomu, abych díky technickému umu a kytarovým zběsilostem sbíral bradu ze země. Přinejmenším uznalé pokývnutí je ovšem na místě. K silnějšímu zážitku by ale desce pomohla větší sevřenost. Ne, že by to byl kdovíjaký problém, ale některé písně jsou od sebe odděleny zbytečně násilně a klidnější úvody skladeb si vyloženě říkají pevnější provázání jednotlivých kompozic. Stejně tak by možná neškodilo desku trochu učesat a jednotliviny přizpůsobit celkovému rázu, který se díky víceméně náhodné kombinaci jazzu, bluesu a arabských melodií rozpadá na několik částí, u nichž postrádám logickou návaznost. Skladby poskakují od tématu k tématu a občas není úplně zřejmé, kudy se chce album ubírat nebo co chce sdělit.

Naštěstí se to týká druhotných vlivů, nicméně i ty jsou občas dost silné a výrazně promlouvají do kompozice skladeb, což ústí v tematickou roztříštěnost. I přesto by ale bylo silně nefér tvrdit, že kapela neví kudy kam. Ví to víc než dobře, o čemž svědčí úroveň samotných skladeb, stejně jako excelentní výkony všech hráčů a jejich sehnranost. To, co dokázali na necelých 45 minutách vymyslet, je na debutovou desku vskutku úctyhodné a výbornému dojmu přispívá i parádní zvuk. Uznávám, víc by se mi placka líbila, kdybych nemusel psát předchozí odstavec, nicméně své výtky spíše vidím jako slabiny bránící “Permeate” být ještě lepší, než je, a že i tak stojí za to. Jednotlivé skladby jsou hravé a mají tah na bránu, což je výbušná směs bránící jakékoliv nudě bez ohledu na to, že by celek mohl být dotaženější. Jsem upřímně zvědavý, s čím se Holotropic vytasí příště, protože potenciál mají bez nadsázky jako hrom.


Reaction – Kill the Parasite

Reaction - Kill the Parasite
Země: Itálie
Žánr: thrash / progressive metal
Datum vydání: 25.12.2013
Label: selfrelease

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
GlobMetal Promotions

První, čeho si asi všimneme na debutové desce italských Reaction, bude možná trochu úsměvný obal, jenž přehnanou důvěru zrovna nebudí. I přesto ovšem nemáme právo dosuzovat samotný obsah – koneckonců od kapely, jež svou hudbu označuje za progresivní thrash metal se přece jen nějaký úplný amatérismus moc očekávat nedá (nebo si alespoň nejsem moc schopen představit onu progresivitu nebýt minimálně slušných instrumentálnách výkonů). Pochybnosti, jak je na tom kapela po stránce zvukové produkce, když vizuální forma je diplomaticky řečeno slabší, byly na místě tak částečně. Na poměry žánru je neobvykle měkký zvuk, kde namísto hutné kytary dominuje spíš harmonie bicích a basy, kytarová sóla pak občas zní až podezřele krotce. Díky tomuto faktu mám spíš občas pocit, že poslouchám nějakou trochu techničtější NWOBHM bandu, což by ani tak nevadilo, kdyby byl zvuk adekvátně vyrovnaný, což tak úplně není. Na rozdíl od Voivod či Vektor tedy Reaction evokují spíš hybrida Megadeth se sólovkou Stevea Harrise.

Tento zvukový kabát pak obaluje celých deset kompozic, jež dohromady čítají nějakých 50 minut. Jsou koncipovány pragmaticky i kreativně – snaží se propojit melodiku s progresivnějším songwritingem. Obě dvě složky, ač jsou schopny se celkem plynule střídat, navazovat i propojovat se, brzdí především vzájemná podobnost postupů a rytmů. Takto i některé nápady, které mají potenciál zaujmout, se v kontextu těch obyčejnějších a nevýraznějších ztrácí. Na druhou stranu jako celek hudba celkem slušně plyne vpřed a člověk nemá pocit, že už by něco takového slyšel, navíc se jedná o kompozice s vývojem. Mezi skladby, jež považuji za nejvyrovanější a zároveň nejlepší, patří “Betray the Time” (refrén musí naživo fungovat) a hned následující balada “Lost”, která v refrénu disponuje až “machineheadovským” kytarovým kvílením. Jednou ze zajímavých částí, jež by se daly v budoucnu celkem zajímavě rozvíjet, je akustický začátek “Cage of Freedom”, který je doprovázen zajímavými bicími finesami.

Sečteno a podtrženo – příjemná deska na pomezí heavíku, thrashe a progrese, jež nenadchne, místy potěší, ale občas i nudí. Diverzitu jinak zajímavě poskládaných komozic narušuje vzájemná podobnost rytmů. Do budoucna držím palce a přeju více odvahy vybočit z mantinelů…


De profundis – Frequencies

De profundis - Frequencies
Země: Velká Británie
Žánr: progressive extreme metal
Datum vydání: 19.6.2015
Label: selfrelease

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Imperative PR

Se jménem britské kapely De profundis jsem se poprvé setkal už na jejím druhém albu “A Bleak Reflection” z roku 2010. To oproti svému předchůdci, jenž se nesl spíš v doom metalovém duchu, stočilo kormidlo směrem k extrémnímu progresivnímu metalu, který sice nebyl vysloveně úžasný, ale jistá zajímavost mu upřít nešla. Důležité však bylo to, že jsem si De profundis zařadil do sorty kapel s potenciálem, které se vyplatí sledovat i v budoucnu, protože je možné, že jednou vytvoří skutečně skvělou muziku.

Jenže od té doby uběhlo pět let, během nichž stihla vyjít další deska “The Emptiness Within” a také minialbum “Frequencies”… a ta skutečně skvělá muzika, v níž jsem doufal, zatím stále nikde. I po pěti letech totiž De profundis stále znějí jako skupina s velkým potenciálem do budoucna, akorát už je to v době, kdy jsem myslel, že ono budoucno už bude přítomnost. “Frequencies” na mě totiž opětovně působí jako svého času “The Emptiness Within” – ten potenciál tam bezesporu je, ale pořád ne a ne jej skutečně zužitkovat a dotáhnout do konce.

Jestli je ale na “Frequencies” cítit nějaký posun, rozhodně je to ve zvuku, který je nyní mnohem death metalovější, než si pamatuji z předcházejících řadových nahrávek… a asi to nebude náhoda, když si De profundis na závěr minialba vyšlápli na nesmrtelnou klasiku “Crystal Mountain” od legendárních Death, jejichž vliv je ostatně trochu cítit z celého EP. O tom, že je originál o světelné roky lepší, je však asi trochu zbytečné se bavit. Nicméně vzhledem k faktu, že i přesto je “Crystal Mountain” nejzajímavější položkou “Frequencies”, pak je někde asi trochu chyba. Ono ne, že by snad vlastní tvorba De profundis byla špatná, to rozhodně není, naopak v ní potenciál bezesporu je… akorát pořád ne a ne jej skutečně zužitkovat a dotáhnout do konce…


Asmodeus – Past na Davida Kleinera

Země: Česká republika
Žánr: progressive thrash metal
Datum vydání: 12.12.2014
Label: Magick Disk Musick

Tracklist:
01. Bolero, Op. 937
02. Já, David Kleiner
03. Lovec a oběti
04. Corpus beasti
05. Noc krále Davida
06. V zemi nikoho: Hic sunt scorpius
07. Beze stopy
08. Černý vítr
09. Tanec s mrtvou labutí
10. Pohled do propasti
11. Oko za oko
12. Chrám bolesti
13. O myších a hadech
14. Dar vzkříšení

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Magick Disk Musick

Když skupina vydává nové album po dlouhých osmi letech, jsou očekávání a požadavky na výsledný materiál daleko přísnější, než když se daná kapela nachází v pravidelném rytmu album/turné. A platí to dvojnásob, jedná-li se o jednu z legend českého thrash metalu, Asmodeus, kteří na následovníka “Řetězu kritických událostí” z roku 2006 nechali čekat právě oněch osm let. Od posledního alba nezůstal v sestavě této party, jejíž vznik je datován k roku 1986, kámen na kameni a její hlavní pilíř Miloš Bešta se v posledních letech musel nejednou rozhodnout, jestli má cenu tuhle káru táhnout dál, nicméně vydání loňského opusu s podivným názvem “Past na Davida Kleinera” je jasným znamením, že to smysl mělo, protože Asmodeus model 2014 znějí zatraceně silně a přesvědčivě.

Nemůžu o sobě tvrdit, že bych měl dosavadní tvorbu této party nastudovanou do poslední minuty a považovat se tak za znalce předešlých alb, ovšem jakési obecné povědomí mám a před prvním poslechem jsem tak byl zvědavý, kam se Asmodeus vydali. Základ zůstal neměnný, takže základní ingrediencí “Pasti na Davida Kleinera” je technický thrash metal, jenž je ředěn progresivně metalovými prvky, heavy metalovými melodiemi a v odlehčených momentech je cítit odér klasické rockové hudby. Přesto je výsledek dostatečně semknutý a v dobrém smyslu barvitý. Svůj podíl na tom má jistě i silný koncept, který album drží pohromadě a díky němuž jsem měl nejednou pocit, že poslouchám rockový muzikál (“Tanec s mrtvou labutí”, “Dar vzkříšení”).

Když už jsem nakousnul onen koncept, který je z mého pohledu tím hlavním lákadlem desky, tak se u něj na chvíli pozastavím. Už dlouho (pokud vůbec) jsem totiž neviděl na české rockové scéně tolik propracovanou tématickou stránku, jež je prostoupena skvělými texty a hodně zajímavým grafickým zpracováním bookletu. Kromě textů totiž obsahuje scénař, který je rozdělen dle počtu skladeb na čtrnáct obrazů a který kapela nazvala jakožto podpůrnou vizualizaci, jež přibližuje cestu Davida Kleinera, mafiána a bezcharakterní postavy, životem až po jeho skon. Téma je to velmi současné a musím říct, že i přes mé prvotní obavy po přečtení úvodu do příběhu, taky zajímavě a poutavě zpracované. O inspiraci a výsledné podobě příběhu, kdy kapela zmiňuje jména jako Krejčíř, Mrázek, Rath a spol., nebudu zbytečně spoilerovat, nicméně i drobná narážka na posledního jmenovaného v textu jedenácté “Oka za oko” (“s tou krabicí od vína chtěl jsem se bohům přiblížit”) mě hodně baví. Asmodeus se při vzniku “Pasti na Davida Kleinera” spojili s Janem Petričkem, jenž původní námět Miloše Bešty přetvořil do výsledné podoby. A odvedl fantastickou práci.

Jak už jsem nadhodil, “Past na Davida Kleinera” obsahuje čtrnáct kompozic, z nichž čtyři kousky jsou krátká instrumentální preludia, nebo chcete-li mezihry, jež oddělují zhudebněný příběh Davida Kleinera do několika kapitol popisujících jeho vzestup i pád. Přestože převládají thrashově laděné vály plné energie, tak musím říct, že mně se ve výsledku nejvíc líbí sofistikovanější kusy, které jsou laděné spíše do klasicky rockové polohy. Mluvím teď hlavně o dvojici “Tanec s mrtvou labutí” a závěrečná bomba jménem “Dar vzkříšení”. Prvně uvedená by se dala nazvat jedinou klasickou baladou na desce, ale i když Miloš Bešta pěje hezky melodicky, instrumentální podklad je obohacen smyčcovými nástroji a na kytarové riffy se nedostane, tak píseň nesklouzává do vod kýčovitých melodií a nechutného patosu a tuhle záležitost pasuji do role vrcholu celé desky. “Dar vzkříšení” mě odzbrojila skvělou melodií v majestátním refrénu, který je oproti zbylým písním překvapivě pozitivní a plný neděje, a tato poloha, v níž Asmodeus thrashový mustr opustili na míle daleko, jim velmi sluší.

Tím nechci říct, že by razantní pecky plné tvrdých kytarových riffů a ostrého vokálu Miloše Bešty byly slabší nebo že by hrály druhou ligu. Kdepak. Úvodní “Já, David Kleiner” je jednou z nejlepších písní, jíž velí hlavně skvělá kytarová linka, která skladbu táhne kupředu. Její druhá polovina už je však volnější a oproti natlakované jízdě v úvodu se točí kolem silného refrénu, z něhož je vzdáleně cítit nádech orientálních melodií. Následující “Lovec a oběti” je hitovka jako blázen a její vokální linku variabilního Bešty, který plynule přechází od přirozeně agresivního k melodickému zpěvu, z hlavy jen tak nedostanete. I v rychlejších skladbách jako “Beze stopy”, “Černý vítr” nebo “O myších a hadech” je však vždy něco navíc, co nutí k opakovanému poslechu. Zatímco v prvních dvou je to hlavně skvělý výkon Miloše Bešty, jenž je hlavní hvězdou alba a odvádí vážně skvělou práci, tak v “O myších a hadech” je to častá změna temp a třeba i mandolína v jejím úvodu. A takhle bych ve výčtu povedených momentů mohl pokračovat ještě dlouho, protože snad kromě nevýrazného “Chrámu bolesti”, který to s tou agresivitou a jednoduchostí trochu přepískl, jsem na albu vyloženě slabých momentů nenašel.

Ať se na “Past na Davida Kleinera” podívám jak z hudebního, tak doplňujícího koncepčního hlediska, tak se jedná o opravdu silnou nahrávku, na které je příjemný fakt, že se nejedná o typickou sázku na jistotu, již by člověk po takové době čekal, ale nebojí se tvář Asmodeus ukázat v lehce jiném světle. Osobně mě mrzí jen jedno jediné, a sice že jsem se k albu nedostal dříve už v loňském roce, kdy vyšlo, protože jsem tak klatovské partě uzmul titul tuzemského alba roku, který by jí za “Past na Davida Kleinera” po právu patřil, protože takové dílo se nerodí každý den.


Last Scattering – Eidolon

Last Scattering - Eidolon
Země: Kanada
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 18.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. A Thousand Khets
02. Compound Fiasco
03. GibGib
04. The Construct
05. Black Birdies
06. Obscenificator
07. Mystic Pizza
08. Matt Damon

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Prog Sphere Promotions

Jméno Last Scattering může smrtelník pozemský registrovat maximálně dva roky. Nic to ovšem nemění na tom, že už po tak krátké době byli tito Kanaďané schopni vylézt se svou debutovou dlouhohrající nahrávkou “Eidolon”. A to hned včetně uceleného konceptu, navíc s 60minutovým břemenem na zádech. Kdekdo by si mohli říct, že si toto šestičlenné uskupení přeci jen naložilo přespříliš, nicméně já hlásím milé překvapení. Zůstaňte na drátě…

Při pohledu na obal “Eidolon” jsem si okamžitě vybavil dvě jména, The Dillinger Escape Plan a Katatonia, lépe řečeno jejich poslední řadovky. Ne, že by si byly tyto přebaly nějak nápadně podobné, jen používají stejné barvy a vyvolávají ve mně obdobné emoce. Po hudební stránce jsou si Last Scattering bližší s mathcorovými velikány, melancholické pasáže à la Katatonia budeme na tomto debutu hledat marně. Do redakce k nám “Eidolon” přicestovalo s tím, že by snad mohlo vyhovovat fandům Dream Theater, Periphery, Between the Buried and Me nebo právě The Dillinger Escape Plan. Jako osoba poslouchající pouze poslední jmenované, a to jen ve velice omezené míře, jsem měl na papíře jsem utřít nos, nicméně opak je pravdou a papír tak odchází posmrkán a poražen.

Je sice pravda, že na každém kroku Last Scattering někoho připomínají, a přiznávám, že při prvních posleších jsem se zaměřoval vlastně jen na to, jaké že se to vlivy právě vkradly do té a té pasáže, ale ve finále vlastně nemohu říct, že by Kanaďané kohokoliv okatě vykrádali. Periphery připomínají jen v minimu djentových pasáží, s Dream Theater je spojuje maximálně označení progresivní, a když jsou Between the Buried and Me až příliš techničtí a naopak Last Scattering víc “hrr”, na mysl se mi opět derou The Dillinger Escape Plan, z jejichž tvorby si toho Last Scattering propůjčili patrně nejvíc. “Eidolon” však zní poněkud uspořádaněji, klidněji, což jsou přívlastky, na které v hudbě The Dillinger Escape Plan narazit můžeme, ale jen ve výrazně menším zastoupení.

Samotný koncept, který má “Eidolon” údajně táhnout kupředu, mi však uchází. Kapela bohužel neposkytla nějaké dodatečné informace, jež by objasnily, kolem jakého že tématu se deska točí a spoléhat se tak musím na vlastní intuici. První tóny mě matou. Evidentně orientální motivy v intru sice do lyrické náplně možná zapadnou, ale hudebně mi to tam nesedí. Přítomnost dvou blízkovýchodních členů (soudě alespoň dle jmen) je sice znát, ale vzhledem k tomu, kolik tyto náměty dostávají prostoru (málo), nemohu se zbavit pocitu, že se do té muziky zatoulaly nedopatřením. Zbylá hudební náplň má s tradičními orientálními prvky až na pár sól pramálo společného a celá nahrávka tak stojí především na sofistikované kytarové hře a variabilních vokálech.

Last Scattering jsou na tom s hráčskou vybaveností velice dobře, což je ostatně pro hudbu, která má následovat Between the Buried and Me nebo Periphery, nutná povinnost. U mladých kapel to však v záplavě nadšení, co že všechno na své nástroje umí vykouzlit, hasne u skladatelské stránky. A světe div se, Last Scattering jsou v tomto ohledu moc příjemnou výjimkou. Kanaďanům nedělá žádný problém složit songy atakující deset minut a zároveň přitom nenudit a stopáž jen slepě nenatahovat. Vše je podpořeno solidními nápady, náhlými změnami nálad i temp, čehož můžeme být svědky třeba v “GibGib”, která volně přechází mezi progresivním metal(cor)em a rockovějšími polohami se vším všudy, tedy i vokály.

Změny mezi agresivním řevem a čistým zpěvem jsou jistě záslužným a vítaným prvkem, nicméně tady mají Last Scattering ještě rezervy. Je evidentní, že čistý vokalista si přeci jen není úplně jistý, a není těžké se dovtípit toho, že v popisu práce má obsluhu některého z nástrojů, podle dostupných informací kytar. V některých hlasových polohách evokuje například Darona Malakiana, což nepokládám za výrazné plus ani mínus, jen za prosté konstatování faktu. V režii spletitých skladeb se odehrává naprostá většina stopáže a je vidět, že právě tohle je disciplína, ve které si Last Scattering stoprocentně věří. Výjimku tvoří snad jen poslední dva tři songy, které z nastolené linie mírně vybočují. Ne nijak zásadně, jen sem tam prokoukne nějaký rockovější motiv nebo zaexperimentování s vokálními linkami, ale v rámci celku nejde o žádnou drastickou změnu.

Skladby působí i přes instrumentální komplikovanost velice vzdušně, nepostávají na místě a neustále ženou kupředu. Z kapely je cítit svěžest a touha po tom skládat, nikoliv jen slepě hrát a instrumentálně onanovat. K největším kapacitám progresivního metalu je to přeci jen ještě pár delších kroků, nicméně stále jde jen o samotný začátek cesty. Ta nezačala vůbec zle a je teď pouze na kapele samotné, zda své cestě umožní další směřování, potažmo dosažení vytouženého cíle.


The Contortionist – Language

The Contortionist - Language
Země: USA
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.10.2014
Label: eOne Music

Odkazy:
facebook / twitter

Od vydání posledního alba zámořských progresivců The Contortionist se v řadách této šestice udála jedna zásadní změna, jíž je výměna na postu vokalisty. Odchozího Jonathana Carpentera nahradil jistý Michael Lessard, jenž doposud získával zkušenosti u Last Chance to Reason a který posouvá výraz kapely směrem ke klasičtějšímu progresivně metalovému mustru. Je fakt, že minulé album “Intrinsic” jsem od vydání neslyšel, ale ubylo trendy deathcorových momentů a výraz kapely se stále více posouvá do sfér, v nichž se dnes pohybují Dream Theater, ovšem v podání The Contortionist je slyšet nemálo moderních progresivních vlivů ve stylu Between the Buried and Me.

“Language” při hrací době 50 minut rozehrává brilantní hru nálad a konstrastů, mezi kterými The Contortionist balancují bez menšího zaváhání. Od úvodní akustické “The Source” s kaskádovitě vrstvenými vokály novice Micheala, přes středobod celé nahrávky, jímž je dvojdílná titulní záležitost, až k posledním dvěma rozmáchlým skladbám se velmi sebejistě střídají tvrdší pasáže s melancholickými plochami. V případě The Contortionist není nutné mezi těmito rozdílnými přístupy dělat tučnou čáru, protože fungují ve vzájemné symbióze, a když slyším závěrečnou “The Parable” nebo “Language I: Intuition”, tak nemám výhrad. Občas mi bylo na závadu až přílišné vrstvení melodického, takřka robotického vokálu s agresivním řevem, protože se tím spojení konstrastů stalo všednější, ale závěrečné dojmy toto nijak výrazně nekazí.

“Language” nelze upřít snahu působit příliš dokonale. Z každé vteřiny je slyšet, že si s kompoziční stránkou dal někdo hodně záležet, a když si k tomu připočtete skvělou práci s vokálními melodiemi, tak věřte, že nudit se nebudete. Zas tak dokonale a strojově chladně totiž The Contortionist nepůsobí a z jejich projevu je cítit lidskost. Jako příslib zajímavých zítřků je novinka určitě krok správným směrem.


Ascendancy – The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus

Ascendancy - The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus
Země: Česká republika
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 22.4.2014
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. Zeroes and Ones
02. A Man without Identity
03. My Escape
04. Why?
05. Catastrophic Event
06. Count Illuminatus
07. Secret Society
08. Subterranean Utopia
09. The Amazing Ascendancy
10. Confrontation
11. The Dark Side of Philosophy
12. Battle Plan
13. The World Doesn’t Want to Be Saved

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Vsetínská partička Ascendancy se v tom našem metalovém rybníčku sice cachtá teprve circa šestým rokem, ale i když to tak z pohledu neobeznámeného kolemjdoucího nemusí vypadat, pánové mají za sebou poměrně zajímavou historii. Dosáhli velmi solidního umístění v několika soutěžích kapel, předskakovali zvučným jménům domácí i světové produkce a na skoro čtyři roky starém debutu “Out of Nowhere” jim dokonce hostovala taková jména jako Tom S. Englund (Evergrey) nebo Marco Sfogli (sólová kapela Jamese LaBrie). Těžko říct, co všechno za tím stojí, ale i když zmiňovanou prvotinu neznám, jen sotva by se Ascendancy podařilo dosáhnout na takové, pro mnoho ostatních nedostižné mety, kdyby hráli tužku. Veden touto brilantní dedukcí (konec sarkasmu) jsem se tedy poměrně ochotně pustil do desky druhé, kterou Ascendancy pokřtili jménem “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus”. Spoiler alert – dobře jsem udělal.

Abych pravdu řekl, když se podíváte na přebal desky a očima přelétnete její tracklist, asi vám proběhne hlavou něco ve smyslu, že tohle může dopadnout buď fakt dobře, nebo totálním průserem. Koncept a celková stylizace nahrávky je totiž solidní pecka mezi oči. Ascendancy vzali za svůj jeden z nejotřepanějších námětů klasických superhrdinských blbinek, opatřili ho nezbytně pastelovou a veskrze úsměvnou estetikou padesátkových sci-fi komiksů a tohle velmi těsně svázali se samotnou muzikou, která sice nejde jednoznačně pojmenovat, ale přitom k těm omalovánkám sedne až nečekaně trefně.

Co si pod tím představit? No, máme tu trošku klasického heavy metalu, něco melodic death metalových riffů jak ze středního období In Flames, melodické postupy ne nepodobné speed metalovému období Helloween, špetku progrese na způsob jednodušších Nevermore a to vše zabaleno do populárního moderně metalového hávu. To je jako když pejsek s kočičkou vařili dort, asi si říkáte, jenže věřte nebo ne – ono to celé dohromady nejen že funguje, ale ještě to zní svěže a neoposlouchaně!

Ascendancy se totiž podařilo zkombinovat koňskou dávku nadsázky s koňskou dávkou instrumentální zručnosti a značně vyvinutým citem pro kompozici. “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus” stojí na úderných a nápaditých kytarových partech a ukázkovém využití syntetických rejstříků kláves, přičemž obě zásadní složky se velmi dobře doplňují. Ať už Libor Kukula sází riffy nebo sóla, v naprosté většině případů jde o vyloženě dobrý, ne-li rovnou skvělý materiál a rozhodně se nejedná jen o přehlídku hráčských schopností. Kytara totiž v každém okamžiku servíruje posluchači zcela soběstačné, nápadité a přitažlivé jádro, okolo nějž je celé album postavené, a základy jsou to jak z žuly. Všudypřítomné a přitom velice vkusné klávesy pak zvuk výtečně zahušťují a kýžená nadsazená sci-fi atmosféra za svou existenci vděčí z velké části právě jim.

Za přispění ostatních hudebníků se pak před očima (jasně, posloucháme ušima, ale psát “před ušima” zní divně) zhmotňuje velice podařená nahrávka, která ve všech ohledech funguje více než dobře. “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus” má odpich, dynamiku, nechybí jí vagón nápadů, baví a dovede si tak bez větších problémů udržet posluchačovu pozornost. Přestože (nebo snad protože?) kapela nesetrvává v jednom tempu a pohybuje se v rozsahu od speedových kvapíků po takřka baladický či rozmáchlý materiál, deska velmi svižně pádí vpřed, drží pevně pohromadě a než se nadějete, třičtvrtěhodina je pryč a vy máte chuť dát si to znovu.

Je tu vůbec něco, co bych mohl Ascendancy a jejich aktuálnímu počinu vytknout? Ne tak docela, vlastně je to naprosto obecná a v jádru tak trochu bezpředmětná věc, ale přesto si ji neodpustím. Jakkoli jsem totiž s “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus” velice spokojený, nemůžu se zbavit dojmu, že jsem mohl být přímo nadšený. I když je to totiž deska vyrovnaná a kvalitativně velmi zdařilá, sem tam přeci jen na chvilku sleví z nastavené laťky a já cítím, že by to šlo ještě o kus lépe. Přidat víc silných melodií, ještě trochu zahustit dobré nápady, vychytat pár intonačních mušek v nižších polohách jinak skvělého zpěvu… “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus” totiž nabízí celou řadu momentů, na nichž je jasně vidět, že Ascendancy mají pořád jisté nevyužité rezervy a jsou schopni napsat a nahrát celkově ještě silnější materiál.

To už ale ze mě mluví lehká rozmrzelost, že ten potenciál nebyl využitý do poslední mrtě ale “jen” na řekněme 85 %, a samozřejmě to nemění zhola nic na skutečnosti, že Ascendancy nahráli zatraceně povedenou věc. “The Amazing Ascendancy versus Count Illuminatus” je pro mě velice příjemné překvapení a baví mě od prvního poslechu (a že už jich proběhlo) takovým způsobem, že jí žeru s navijákem i tu cílevědomou naivitu. Odměnou budiž tedy vysoký nadprůměr a já doufám, že příště to bude ještě o kus lepší, protože to by v tom byl čert, kdyby Ascendancy na tu osmičku nedosáhli!