 |
| Země: Norsko Žánr: progressive black metal Datum vydání: 6.3.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Odkazy:
|
První pohled (Atreides):
Enslaved netřeba nijak dlouze představovat. Za téměř 25 let existence toho tahle vikinská chasa napáchala dost na to, aby se zapsala hluboko do paměti posluchačů metalu, přičemž své postavení si vydobyla především perfektní hudbou a nikoliv mediální tlačenkou vydavatelství, za což ode mě má zakládající dvojice Bjørnson–Kjellson takřka nehynoucí respekt. Tu již více než dekádu doplňuje stabilní sestava v podobě Isdal–Bekkevold–Larsen, za jejíž existence se Enslaved definitivně přiklonili k avantgardě nacucané severskou atmosférou, na čemž nic nemění ani třináctý počin nesoucí název „In Times“.
Onu žánrovou proměnu nastartovali Enslaved již dávno na přelomu tisíciletí, přičemž ji dokonali s alby „Isa“, „Ruun“ a „Vertebrae“ a od té doby jakoby snad jen rostli a servírovali fanouškům jeden skvost za druhým. Druhou triádu letos uzavřeli právě albem „In Times“, které se stejně jako „Axioma Ethica Odini“ nebo „RIITIIR“ postupně vyvíjí k výrazivu u Enslaved doposud nepoznaným. Nicméně na rozdíl od těchto dvou poměrně komplikovaných nahrávek tentokrát Norové ze svých více či méně typických ingrediencí stvořili album, které je mnohem náladovější, rockovější a do jisté míry subtilnější.
Na první pohled zůstává důraz na delších kompozicích, kterých je tentokráte o dva kusy méně než minule (tedy šest), přičemž celek je o necelou čtvrthodinu kratší. Poslech „In Times“ tak zabere něco málo přes 50 minut, důležité ale je, že stále baví a neztrácí nic z typického rukopisu kapely. Po masivních monumentech “RIITIIR” zní novinka velmi svěže a uvolněně, aniž by se stala plytkou či lacině podbízivou. Stále je přítomno to, co mě táhne k deskám Enslaved, perfektně zpracované kompozice prošpikované výbornými nápady, ale především jedinečná atmosféra – byť s ní je to tentokrát trochu složitější, jak vysvětlím níže. Rockovější háv albu sluší a mně po prvním poslechu nezbylo nic jiného než údiv nad tím, jak v zásadě jednoduchá kompozice (na poměry kapely, samozřejmě), jako je třebas „Building with Fire“, může v podání Enslaved znít tak, že mě nepokrytě baví.
Pravda, údiv to nebyl závratný, přece jen na určitou úroveň kvality jsem (hádám, že nejen já) od Bjørnsona, Kjellsona a spol. zvyklý, nicméně zábavnost se drží do teď. Obecně mi „In Times“ přijde ještě o něco pestřejší než předchozí alba, protože i když se trochu zvolnilo a mírnější pasáže dostaly větší prostor, Enslaved stále umí vytvořit tlak v perfektně vygradovaných blackových pasážích, byť sypaček ubylo a velká část alba se nese hlavně ve středních tempech. Přijde mi, že kompozice jsou v jistém ohledu mnohem hravější než v minulosti, hlouběji se prolínají protichůdné prvky, agresivní riffy nenuceně přechází v rockové vyhrávky či rovnou klidné plochy a naopak, případně rovnou zaujímají nepokrytě uvolněnou pózu. Byť průměrná délka skladeb se pohybuje kolem devíti minut, jednotlivé skladby nabízí dost nápadů a zapamatovatelných momentů na to, aby nenudily. Výborná „Nauthir Bleeding“, titulní „In Times“ či vyloženě relaxační střed závěrečné „Daylight“ (a ten moment, když pak zařvou hammondky a kytary opět zaberou!) budiž důkazem toho, že albu barvitost rozhodně nechybí a hýří nejrůznějšími variacemi černého kovu na všechny strany.
Uvolněnost a hravost si však vybírá daň jinde. Nahrávka mě sice stále baví, ale ať se snažím sebevíc, přijde mi, že oproti předchozím počinům již nenacházím takovou hloubku, do které bych se mohl ponořit a spíše během poslechu kloužu po povrchu – již zmíněná „Building with Fire“ toho budiž ukázkovým příkladem. Ubylo totiž opravdu výrazných riffů či momentů, díky čemuž deska působí ještě o něco vyrovnanějším a kompaktnějším dojmem (je to v případě Enslaved vůbec možné?), i atmosféra písní opustila snahu o vytváření nezapomenutelných monolitů, jež bych při každém poslechu vyhlížel a těšil se na ně. Namísto toho se stala více éterickou, prchlivou, těžko zachytitelnou, při každém pokusu o zachycení drze protéká mezi prsty a odmítá se podvolit mé zvědavosti a hloubavosti. To sice není špatně, neboť Norové i tentokrát čarují atmosféru s jedinečností sobě vlastní, jen se zkrátka nemohu zbavit dojmu, že mráz a monumentálnost minulých alb se mi zamlouval víc.
I přes určité výhrady jsou však Enslaved stále ve formě, kterou jim může většina kapel jen zhusta závidět, a očividně se jí nemíní vzdát. Neznám kapelu schopnou vydávat desky s tak železnou pravidelností a zároveň nestát na místě, neustále se vyvíjet a měnit postupy zavedené na předešlém počinu (pravda, úspěšně se blíží domácí Umbrtka). „In Times“ je i přes všechny výtky stále náramně zábavnou deskou a nechávat se jí unášet je tuze snadné. Enslaved zaujali vypravěčskou pózu a nechávají svou hudbu volně plynout bez větších překážek, srozumitelnou a lépe stravitelnou (i když ona i ta stravitelnost je diskutabilní pojem), aniž by se však vzdali vysokých nároků na kvalitu a nápaditost. „In Times“ je tak deska mnohem přístupnější než její předchůdci, avšak stále perfektní, jakkoliv mě minulé „RIITIIR“ bavilo – hlavně díky hutnější, hmatatelnější atmosféře – přece jen o něco víc.
Druhý pohled (Kaša):
Když se řekne Enslaved, tak první věc, kterou mi mé mozkové závity začnou k těmto matadorům severského metalu asociovat, je konsistence a neustálý vývoj. Enslaved ušli během své kariéry opravdu dlouhou cestu a teď, když už mám jakž takž zmapovanou historii před vydáním přelomového „Isa“, díky němuž jsem padl do spárů Enslaved, tak můžu směle říct, že i s vydáním nové desky rozhodně nestojí na místě, ačkoli označení vizionářství by novince taky neslušelo. Enslaved od „RIITIIR“ trochu prohloubili rozdíly mezi blackovými pasážemi, které jsou však pořád velmi vychytralé a sofistikované, a stále častějšími melodičtějšími rockovými plochami, díky čemuž může „In Times“ na první poslech působit méně kompaktně, ovšem výsledkem jsou stále ti samí Enslaved, kteří vyloženě špatnou desku neumí a které jsme si v letech nedávných natolik oblíbili.
Neříkám, že bych byl z poslechu „In Times“ tak odvařený, jako když jsem poprvé slyšel „Isa“ nebo třeba poslední „RIITIIR“, ovšem v žádném případě nemůžu hovořit o zklamání. „In Times“ je jako příběh, kterému se člověk musí poddat a věnovat mu několik soustředěných poslechů, protože jen tak sám od sebe vám do hlavy nenaleze, ovšem plody ovoce začne „In Times“ sklízet relativně brzy. Ono při délce 50 minut a šesti skladbách nelze čekat ani nic jiného a vrstvení skvělých motivů a ploch na sebe činí z této kolekce velmi chutnou nahrávku s vynikající atmosférou. Snad jedinou skladbou, jež předchozí věty o prvotní neprostupnosti popírá, je druhá „Building with Fire“, která díky jednoduché rockové přímočarosti a líbivé melodii leze do hlavy opravdu sama, a jestli jsem měl po prvním poslechu pocit, že některá z písní nad zbytkem hrubě převyšuje, tak je to právě číslo dvě na finálním tracklistu.
Z celkového počtu šesti kapitol příběhu, které na „In Times“ najdete, se nedá ani o jedné říct, že by byla vyloženě špatná, protože v každé je hned několik prvků, jež berou dech. Ať už je to úvodní atak „Thurisaz Dreaming“, rocková odlehčenost již zmíněné „Building with Fire“ nebo střídání obou poloh v „Nautir Bleeding“, která zní jako kombinace starých Deep Purple s Emperor, tak ve všech případech je rukopis Enslaved znatelný a stále svěží a efektní. Taková je totiž novinka jako celek. Svěží a efektně zkomponovaná, protože i přes jasnou skladatelskou progresivitu, která z dlouhých skladeb srší, je radost tuhle desku poslouchat i opakovaně. Jsem zvědavý, co si ti nevyzpytatelní Norové přichystají zase příště, protože jestli si dokážou udržet dlouhodobou stabilitu ve svých výkonech, tak se máme na co těšit.
Třetí pohled (Zajus):
Téměř nadpozemský status Enslaved není těžké pochopit. Jejich schopnost znovuobjevovat black metal, hrát ho stovkou různých způsobů a přitom znít jako jasně identifikovatelná a osobitá kapela je ojedinělá. Přesto se přiznám, že jsem Enslaved nikdy nepropadl a například poslech tři roky starého „RIITIIR“ jsem odkládal tak dlouho, až jsem na něj úplně zapomněl. „In Times“ jsem si tak svědomitě pustil hned po vydání a od té doby ještě mnohokrát, aniž bych mu byť jen jednou věnoval pozornost. Pořádně mě tak překvapilo, když jsem si ho poprvé pustil při plném soustředění a zjistil jsem, že ho znám naprosto nazpaměť. Každý jeho kout a skulinka, každá melodie, to vše se mi usídlilo hluboko v paměti a můj mozek tak při poslechu spokojeně vrněl, neb vše již dobře znal. Pokud to svědčí o něčem, pak snad o tom, jak dobře a profesionálně je „In Times“ napsané. Poslouchat ho je hrozně příjemné, a to ne proto, že by to byla jakkoli jednoduchá či vlezlá hudba.
Potud tedy vše na jedničku. Jenže, a zde vězí kámen úrazu, Enslaved ve mně nevyvolávají žádnou emoční reakci. Žádné nadšení, bušící srdce, nevědomý úsměv od ucha k uchu se při poslechu nekoná. „In Times“ je ohromně chytré, jenže je to takový sňatek z rozumu. Moc dobře víte, že Enslaved jsou dobrá rodina a na věnu šetřit nebudou, ale vy přesto tíhnete k hnědooké květinářce ze zapadlé uličky, ve které by vás neměl nikdo vidět. Navíc na vás Enslaved téměř jistě počkají a za dva tři roky se vrátí se stejně dobrou nabídkou. Pokud mě tedy potkáte, jak se za prvních ranních slunečních paprsků tiše sunu pochybnými uličkami, dělejte prosím, že mě nevidíte.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
O tom, jaký kus cesty Enslaved urazili, byly sepsány stohy. Nepřidávat další by bylo nadmíru logické, ale zpět se chtě nechtě otočit musím. První otázka je jasná. Kolik kroků Norové ušli od minulé řadovky? Kvantifikovat nelze, a tudíž si vystačím s konstatováním, že zhruba stejně jako od „Axioma Ethica Odini“ k „RIITIIR“. Svým způsobem se tedy nic nezměnilo. Kapela zůstává nadále uzavřena ve své unikátní definici slova vývoj, kterou lze jakoukoliv jinou cestou než poslechem charakterizovat stěží. Je to vlastně takový vývoj–nevývoj. Enslaved krůčky dělají, ovšem ne vždy přímočaře kupředu. Nikdy však svou stopu nekopírují a do země zasadí strukturu svých podrážek pokaždé o kousek jinde. Posluchač je ale značně oslepen a nemá šanci rozpoznat, kam kapela své chodidlo zvěčnila. Zda to bylo vpřed, zpět nebo do strany má šanci ukázat pouze čas. Nejen názvem to prozrazuje i „In Times“.
Při psaní o deskách Enslaved je záhodno chopit se nějakého uchopitelného rysu, kterým se tu či ona deska snadněji představí čtenáři v řádcích. „In Times“ něco takového má, a mně se bude dýchat o poznání lépe. Nahlédnete-li do tracklistu, naleznete šestici skladeb, jejichž délka zatvrzele odmítá klesnout pod osmiminutovou hranici. Vzpomínám tudíž jednak na poslední „RIITIIR“, druhak na zelený debut „Vikingligr veldi“. A právě druhá asociace se mi nadmíru zamlouvá. Jistě, rozdíl mezi Enslaved roku 1994 a 2015 je co do hráčství i skládání neskutečný, nicméně jistou paralelu tu vidím. „In Times“ stejně jako debut obsahuje rozsáhlé plochy, které jsou s pečlivostí opracovávány a vedeny k vítězným cílům, v případě novinky samozřejmě mnohem zručněji. Ne, že by to byl v kariéře Norů znak zcela nový, respektive náhle znovunalezený, ale „In Times“ je jemným zacházením s dlouhými celky protkáno skrz naskrz. Mnohem více než bývalo zvykem.
Podstatné je, že ani na třinácté řadovce Enslaved neslevili ze svého kvalitativního standardu. Ačkoliv je „In Times“ táhlejší a posluchačsky náročnější, nedokáže nudit. Opět to jsou ti nestárnoucí Enslaved se svojskými riffy, které v tomto ranku nikdo lépe neumí, a vokály, jejichž kombinování zní nadále svěže a organicky. Bez slabších kousků se „In Times“ přesto neobešlo. Na mysli mám první a třetí píseň, které jsou pocitově – jinak to ani v případě Enslaved nemá smysl – méně silné. Naopak závěrečné trio „Nauthir Bleeding“, „In Times“, „Daylight“, je tím nejlepším vyvrcholením desky, jaké jsme si jen mohli přát.
„In Times“ jednoznačně potřebuje čas, rozhodně víc než poslední tři alba. Člověk si s ním brzy potřese pravicí, pozná jeho zevnějšek, ale jeho nitro, to je pochopeno až za výrazně delší dobu. Pak ale nastávají hody, jež prozatím nemají konce. Ani 25. poslech na konec debužírování neupozornil, a já tak s radostí vychutnávám.
Pátý pohled (Onotius):
Mezi nejzářnější důkazy toho, že norský black metal zdaleka neznamená pouze čirou esenci misantropické agresivity s kulometnými bicími, depresivními riffy a texty plnými satanistického klišé, patří bezesporu právě progresivní Enslaved. Ačkoliv jejich nejvíce objevitelská období už odvál severní vítr, nikdy nerezignovali na pozvolné vyvíjení a přetváření zvuku, struktur a nápadů a nové album nesoucí název „In Times“ to jen potvrzuje.
Deska pokračuje v etapě, již nastolila „Axioma Ethica Odini“, kde byl (podobně jako na mé oblíbené desce „Isa“) nalezen ideální poměr mezi vikinsky blackovou složkou a progresivně rockovým výrazem (který kapela nejvíce zužitkovala na „Vertebrae“). Zatímco minulá deska odhalila ještě trochu více cit pro melodie a sofistikovanější přístup ke kompozicím, novinka působí uvolněněji, ovšem také méně kompaktně a přístupně. Na jednu stranu to znamená prostor pro vyzkoušení více nových aspektů, ovšem o to více zarážející je, že toho Enslaved nevyužívají naplno, nýbrž se stále drží svých osvědčených postupů. To, co však nevyužili v nápadech, je vyrovnáváno občasnými hrátkami s formou.
„In Times“ zároveň působí jako dialog obou zmiňovaných hudebních složek, což dokazuje hned první dvojice skladeb – první tvrdá black metalová s neobvykle psychedelickým koncem, druhá melancholická a ohromně chytlavá rocková záležitost „Building with Fire“, k níž se syrovější party připojí později. Skladba, jež svou melodií zaujme hned při prvním poslechu a těží především z perfektních čistých vokálů Herbranda Larsena. Dalším dílem skládačky je pak rozmanitá „One Thousand Years of Rain“, jež psychedelický začátek promění v klasický vikinsky blackový postup s klasickými havraními vokály, jež střídají ty čisté, jejichž využitím pokračuje i mezihra. Ta je vygradována sborovým zpěvem, aby se pak vrátila k původnímu motivu. Nejzajímavější náladotvorné hudební metamorfózy však předvede následující dvojice „Nauthir Bleeding“ a „In Times“. Moc dobré kousky.
Jenomže oproti minulosti se zde překvapivě objevuje pár much, jež mi zkrátka nedovolí desku úplně adorovat. Jednak je tím zvláštní roztříštěnost materiálu, která, ač lze připsat větší kompoziční svobodě, trochu nabourává pocit celistvosti. V tomto ohledu mi mnohem více vyhovoval předchůdce, jemuž pomáhaly silnější melodie a pevnější struktury. Ten naproti novince zase nedisponoval tak svobodnými hudebními transformacemi, jaké předvede například „One Thousand Years of Rain“, jež jako by mapovala historii kapely. Další slabinou je občas zbytečné opakování a natahování, které u některých nápadů sice funguje, jinde však skladby trochu brzdí. Za zástupce bych uvedl například tvrdší party v hitovce „Building with Fire“.
Novinka Enslaved je tedy na jednu stranu velice zajímavě pojatá, na druhou stranu ne úplně soudržná. A posluchač je do tohoto příběhu bez okolků uvržen a je na něm, zda se vydá prozkoumávat, nebo se spokojí s dvěma o kus nápaditějšími předchůdci. Tak či tak se jedná o silnou desku, jež dává na odiv, že i po více jak dvaceti letech existence se kapela stále vyvíjí. A to je dobře.
