Dokážete mi racionálně zdůvodnit, proč norští INI zůstávají po vydání své dlouhohrající prvotiny zcela bez povšimnutí? Jasně, bylo by bláhové očekávat nějaká kvanta ohlasů, nicméně je vážně s podivem, že o Norech neví prakticky nikdo. Možná budete namítat, že debutové dílo vychází samonákladem a právě tady vězí zakopaný pes. Jenomže považte, v dnešní době Facebooků, Bandcampů je tento hendikep značně mazán a vzhledem k tomu, že tyhle všechny srandy si INI obstarali, netuším, kde je problém. Já navíc neudělal nic speciálního. Za vším je prachobyčejná proklikávačka, to když jsem si v době vydání letošní desky Dødheimsgard zjišťoval, jakýmiže novými spoluhráči se to Vicotnik a spol. obklopili. V tu chvíli jsem narazil na jméno L. E. Måløye, jenž stejně jako v Dødheimsgard, tak i v INI obsluhuje baskytaru.
Možná si říkáte, že se oháním personálním propojením, sociálními sítěmi, zatímco dost možná nezajímavou muziku nechávám stranou. Jenže omyl. Pakliže INI někde rozhodně nechybují, tak tady. Když jsem si „If Nothing Is“ poslechl poprvé, nevěřil jsem vlastním uším a poté i očím, jak malé pozornosti se Norům dostává. INI nejsou průměrní, dalšími z tisíců. Pociťuji tu snahu o vlastní ksicht, slyším vysokou hráčskou i skladatelskou kvalitu. Takhle zkrátka nezní kapela, která by měla zapadnout.
Zatímco na adresu kvality jsem již stihl cosi utrousit, o samotném hudebním výrazivu toho příliš nepadlo. Náprava přijde záhy, jen nebude úplně jednoduchá, stejně jako hudba zainteresovaných. Úplným základem hudby INI je progresivní black metal. Do něj pak je pak absorbováno vysoké množství progresivně rockových kytar a řádná avantgardní zběsilost. Inovace stojí nad konzervativností, nápaditost nad střídmostí, komplikované nad jednoduchým. Z papíru pak INI vše skvěle přenáší na nahrávku. Ať je to black, prog metal nebo prog rock, funguje to. Norové jsou si ve všem neskutečně jistí. S bravurou předkládají komplikované rytmické zvraty, divoké změny temp, a přesto nezní chladně jako odosobnělá post/djent/progová matematika. INI zní všude zcela přirozeně, zkušeně a já jen opět kontroluji debutový status desky.
Bravurních momentů je celá řada, deska působí nečekaně vyrovnaně a slabé místo aby člověk pohledal. V tomto ohledu tak budu výhradně pozitivní. Ostatně vy byste nebyli? Až poslechnete takové kusy jako „Darkspace Navigator“, „Postapo Calypso“ či „Dominant Outlaw Nation“ dejte vědět. Takhle se hraje první liga extrémní progrese.
Bohužel, minimálně jeden zásadní problém tu existuje. „If Nothing Is“ sestává z deseti skladeb a jejich průměrná délka se točí kolem osmi minut. Prostými počty jsme ve finále na 80 minutách, numery ještě většího škarohlída pak na hodině dvacet. Co si budeme povídat, je to moc. I když vály na konci desky kvalitativně neztrácí, už nejsou po těch 80 minutách tak překvapivé a koncentrace jde rázem dolů. Pro mě za mě bych vše ukončil po „Intermezzanine“, udělal z něj „Outromezzanine“ a z desky by rázem byla stravitelnější porce o 55 minutách. Nejlepším přítelem potom není ani zvuk, v němž ještě nějaké to procento nápadů zaniká a především kytarová sekce není nejčitelnější (například ve středí části „Darkspace Navigator“). Dá se však zčásti zvyknout a ve výsledku zvuk není takovou překážkou jako přemrštěná stopáž.
Abychom si to shrnuli, tak INI nahráli desku výtečných skladeb, bravurně zvládnutých variací, jen v tom všem nadšení zapomněli ukočírovat délku a učesat zvuk. Jestliže ve všech ohledech Norové působili neskutečně vyspělým dojmem, tady to zkrátka uteklo. Je to škoda, k níž ještě od cesty přidávám přívlastek enormní. Nebýt oněch zmiňovaných vad na kráse jsme totiž svědky první ligy. Nezbývá tak alespoň doufat, že příště již nebudeme mluvit o škodě, ale o jedné z nejlepších desek roku, na což jinak INI rozhodně mají.
Země: Velká Británie Žánr: progressive death metal Datum vydání: 28.9.2015 Label: Wicker Man Recordings
Tracklist:
01. Overture
02. Kult of the Orthodox
03. Illumination
04. All Consuming
05. Kingdoms of the Blind
06. Beyond the Threshold
07. A Strange Awakening
08. The Antagonist
09. Thrown to the Wolves
10. In Solitude
Když se mě před nějakou dobou náš redakční kápo zeptal, jestli znám kapelu De profundis, která k nám do redakce vyslala svou novinku „Kingdom of the Blind“, odvětil jsem, že název ano, ale obsah ne. De profundis jsou totiž jednou z těch mnoha kapel, jejichž jméno mi není úplně cizí, na scéně je registruji, nicméně nikdy jsem neměl touhu prozkoumat jejich tvorbu a zjistit, co že se za tímto jménem skrývá. Z ukázek, které jsem jen tak letmo na internetu vyslechl, mi však „Kingdom of the Blind“ přišlo jako slušná death metalová nahrávka, takže jsem se toho nezalekl a do odtajnění dosud neprozkoumaného se tak uvolil.
Zprvu jsem si však musel zjistit potřebné informace a při seznamování se s historii těchto Britů jsem byl překvapen, že během své kariéry prodělali nemalý stylový vývoj. Začali v roce 2007 debutovým albem „Beyond Redemption“, na němž zvěčnili v několika desetiminutových kompozicích doom metal, jejž přitvrzoval vokál na pomezí death metalového growlingu a blackového jekotu. Mimochodem, ten je na „Kingdom of the Blind“ velmi tuctový a z výkonů jednotlivých členů je řev největším zklamáním, protože mu chybí náboj, který by na mě působil.
Tak nějak se pokračovalo i na dalších albech, kde se na De profundis nabalovala atmosféra ve stylu starších Opeth, až se pánové dostali ke své současné podobě, kdy se stočili k progresivnímu death metalu. A když říkám progresivní death metal, tak nejblíž je k vizi De profundis ta podoba, kterou kdysi na scénu přinesli Cynic. Ačkoli zde je to trochu kombinováno s agresivním přístupem Death a technikou Sadist. První dvě jména vybírám záměrně i protože vydavatelství označuje De profundis jako volbu právě pro fanoušky těchto veličin. V jednom se však ani jednomu z těchto tří jmen vyrovnat nedokáží a je to samozřejmě to hlavní, tedy kompoziční jistota.
Ona samotná nahrávka a hudba jako taková je po formální stránce vcelku v pohodě. Už při pohledu na skvělý přebal jsem si v sobě začal budovat očekávání kvalitní nahrávky. A tu jsem taky částečně dostal, nebudu tvrdit, že ne. Záměrně však říkám částečně, protože dokud se dívám na jednotlivé části nahrávky, respektive jednotlivé pasáže, tak nemám zejména s přímočaře agresivními momenty žádný zásadní problém. Největším problémem „Kingdom of the Blind“ je způsob, jakým jsou přímočaré death metalové party spájeny s techničtějšími pasážemi a letmými poklidnými momenty. Ty nejsou sice tak časté, aby De profundis zněli nejistě v celé hrací délce, ale chybí mi ve výsledné podobě lehkost a z výsledku mám rozporuplné pocity a občas i dojem, že se ta či ona pasáž do dané písně dostala jen proto, aby tam prostě byla.
Vcelku povedený zvuk, jenž by mohl vytáhnout do popředí kytary, to nijak nezachrání a tak si u tvrdších momentů můžu užít maximálně pěkně bublající rytmiku, která má spolu s tuctovým growlingem hodně výsostné postavení.
Při rozboru jednotlivých skladeb bych asi více kritizoval než chválil, protože opravdu povedené kompozice, které mě baví takřka v celé své délce, jsou na album pouze čtyři. Kdybych měl uvést tuto čtveřici jmenovitě, tak se bavíme o závěrečné „In Solitude“, titulní „Kingdom of the Blind“, „Illuminations“ a s přivřeným okem i úvodní odrhovačce „Kult of the Orthodox“. Všechny tyto vály nemají žádné přehnané ambice v tom smyslu, že se nesnaží omámit na okem se vystavující instrumentální zručností a snahou o kombinaci agrese s chybějícím citem pro atmosféricky vzhlížející jemnější pasáže. Samotný vrcholem se pro mě stala třetí „Illumination“, jež je zcela určitě nejjistější symbiózou death metalu poháněného sypačkami s progresivním přístupem a vůbec to nezní zle.
Je škoda, že hodně skladbám chybí alespoň náznak nějaké atmosféry, protože De profundis ji na album přenést umí, o tom jsem se přesvědčil při poslechu starších alb, ale „Kingdom of the Blind“ je příliš chladná a řemeslně pojatá práce, která v tomto ohledu nemá co nabídnout. Asi nejlepšími ukázkami toho, že v tomto případě to prostě a jednoduše nefunguje, je „Beyond the Threshold“ a „All Consuming“. Prvně jmenovaná se snaží do prostřední části propašovat trochu jazzového feelingu ve stylu Cynic, přičemž na podobných základech staví i „All Consuming“. Ani v jednom z těchto případů to však dohromady vůbec nefunguje a při nesmyslném zpomalení jinak slušně rozjetých písní jsem si klepal na čelo spíš než abych uznale pokyvoval hlavou. A to je samozřejmě špatně.
Nechci, aby to vyznívalo jako klišé a jako sázka na jistotu z mojí strany, jak si udobřit čtenáře-fanoušky po nepříliš lichotivém hodnocení, ale opravdu věřím, že De profundis mají potenciál, který však tentokrát nenaplnili. Slyším, že borci na svém čtvrtém řadovém albu ukázali, že své nástroje ovládají mistrovsky, ale nedostatek opravdu zajímavých momentů a velmi prdelní kombinace rozličných stylů jim prostě hází klacky pod nohy. „Kingdom of the Blind“ chybí celková lehkost a takové to nepopsatelné něco, co by nahrávku pozvedlo nad laťku alespoň stylového průměru. Za mě promarněná příležitost a vlastně i zklamání.
Země: Itálie Žánr: stoner / progressive metal Datum vydání: 16.10.2015 Label: Aural Music
Tracklist:
01. The Devil’s Conjuration
02. Hidden Revelations
03. Slaves Shall Serve
04. Ordo ab chao
05. Lords of Conspiracy
06. New World Order
07. Ending Theme
Když jsem před nějakými třemi lety sepisoval recenzi na debutové album italských Void of Sleep, byl jsem z výsledku velmi nadšený. „Tales Between Reality and Madness“ pro mě dodnes představuje jedno z nejlepších promo alb, k nimž jsem se prostřednictvím redakčního křesla v Sicmaggotu dostal, a neříkám to jen tak na základě tehdejšího nadšení, které jsem si po třech letech oprášil v souvislosti s druhým albem „New World Order“. Debutovou placku si totiž i po těch třech letech čas od času rád poslechnu a nemám s ní žádný problém. Právě proto jsem k jejich druhému albu logicky přistupoval jinak, než jak tomu bylo kdysi, kdy jsem o kapele slyšel prvně, a do novinky jsem tak vkládal nemalé naděje. A jestli se pánům podařilo splnit moje očekávání a minimálně vyrovnat laťku debutu, o tom si nyní něco povíme.
K historii Void of Sleep snad jen tolik, že vznikli v roce 2010, pochází z italské Ravenny a jejich současnou sestavu tvoří dohromady zpěvák a kytarista Burdo, kytarista Gale, basák Paso a bubeník Allo. Ve své diskografii se kromě zmíněných dvou alb pyšní ještě jedním EP „Giants and Killers“ z roku 2011 a splitkem „Split MMXIV“ s Nero di marte.
Co je však důležitější, je hudební směřování této ambiciózní čtveřice. Sama kapela, respektive její vydavatel, prezentuje hudbu jako „occult progressive metal“, což je taková hodně obecná škatulka, takže za tím okultnem si představte tématické texty a tenkou vrstvu psychedelie, která kryje pomalejší pasáže. Ty jsou zase střídány burácejícími riffy se stonerovou vyprahlostí, již hutní bublající baskytara. A protože to borci dohromady střídají velmi umně a jejich skladby se postupně vyvíjí a v rámci jednoho kusu i několikrát otočí, tak se nejedná o úplně tuctový stoner metal s jasnou písničkovou strukturou. Právě to mě na dnešních Void of Sleep baví. Oproti debutu se sice nijak zásadně nezměnili a ty základní ingredience jejich tvorby zůstaly stejné, ale po kompoziční stránce je z „New World Order“ rozhodně cítit pokrok. Hlavně směrem k oné proklamované progresi a zatímco na debutu se i o delších písních dalo mluvit jako o jasně směřovaných válech s vcelku čitelnou strukturou, tak na „New World Order“ toto platí jen částečně.
Jestli si myslíte, že vám napoví hrací doba jednotlivých skladeb, na základě kterých je „The Devil’s Conjuration“ odsouzena do role přímočaré vypalovačky na rozpumpování krve v žilách, tak se pletete. Void of Sleep dospěli a úvodní vál je poměrně překvapivý a ukazuje kapelu v techničtějším světle, než jsem byl z debutu zvyklý. Skladba sama o sobě je to dost pomalá a táhlá, nicméně po úvodním kytarovém hřmění zvolní a do popředí se postaví drnčící basa a zpěvný vokál Burda, jenž po chvíli přenechá otěže závěrečné kytarové masáži krčního svalstva. Struktura této písně se po chvíli dá předvídat, nebudu tvrdit, že to je něco, co nebylo nikým vyřčeno, ale „The Devil’s Conjuration“ má ve zpívané pasáži opravdu skvělou atmosféru. Následuje „Hidden Revelations“, již považuji za nejsilnější moment alba. Začíná čitelnou a přímočarou kytarovou pasáží s melodickým vokálem, nicméně po chvíli se akusticky zjemní a Void of Sleep opět připomínají Opeth ze starších alb a s techničtějšími pasážemi v zádech jsem měl občas pocit, že poslouchám přístupnějšího Ihsahna.
Po „Slaves Shall Serve“, která je na poměry Void of Sleep písní klasickou a jako jedinou si ji dokážu bez problémů představit na debutové placce, přichází další překvapení. „Ordo ab chao“ ukazuje, kam se Void of Sleep za ty tři roky posunuli. První polovina je variací na psychedelicky laděné Mastodon, jež připomene nejen kytarová linka, ale taky vokál, kdežto v té druhé se popustí uzda zdánlivé improvizaci a za doprovodu mluveného slova píseň směřuje k drsnému závěru.
Na závěr si Voild of Sleep schovali to nejlepší v podobě „New World Order“ a „Ending Theme“. Nejde o to, že jsou to nejdelší písně na desce, protože už minule Void of Sleep ukázali, že dlouhá stopáž se nemusí automaticky vyrušovat s relativně přístupnou a jednoduchou strukturou, ale o obou z těchto skladeb se dá říct, že jsou to skvěle vygradované kusy s velmi povedenými momenty. Ačkoli jsou obě jiné, tak mají společný fakt, že začínají spíše poklidně a až postupně se začne nabalovat drsnost. „New World Order“ je oproti „Ending Time“ atmosféričtější a v celé délce poklidnější a ucelenější a na jejím základě bych se nebál srovnat Void of Sleep s posledními Enslaved. Skvělý zvuk dává v této písni vyniknout všem nástrojům, takže jak zvonivá kytara, tak hutné riffy z poloviny hrací doby jsou s přesnou rytmikou ve stylu Tool v pevném spojení a nic nemá navrch. No, a poslední „Ending Time“ je kompozice, která se musí slyšet, protože přenášet na papír tíživou atmosféru doomově utahaných kytar a plačtivého vokálu, které občas vystřídají drsnější výjezdy, není tak jednoduché, jak se může zdát, a díky takřka čtvrt hodinové hrací době bych naplno nedokázal vystihnout vypovídací hodnotu této záležitosti.
Jestli Void of Sleep vyrovnali laťku svého debutu „Tales Between Reality and Madness“? Za mě rozhodně ano. Možná ubylo přímočaře líbivých pasáží, které zdobily několik písní z debutu, díky čemuž zněli Void of Sleep trochu více jako Mastodon, ovšem progresivnější stránka, již Italové odhalili na své druhé desce, má taky hodně co do sebe. „New World Order“ svým způsobem nijak výrazně nepřekvapilo, ale na druhou stranu jsem rád, že to borcům vyšlo, protože v koutku duše jsem nějaké ty pochyby měl. Závěrem ještě klobouk dolů za skvělý zvuk a obal, které jsou už jenom takovou třešničkou na velmi chutném hudebním dortu.
Země: Norsko Žánr: progressive / post-black metal Datum vydání: 9.6.2015 Label: Avantgarde Music
Tracklist:
01. Doppelgänger
02. Intruder / Ephialtes
03. Shadowcasting Horologe
04. Through Mirrors, Darkly
05. Moment of Lucidity
06. Winding Stares into Nothing
07. Lucidity (Phase II)
08. Cold Is the Colour
09. My Eyes Are the Atoms of the Sun
10. Final Encounter
Pod poměrně zvláštním názvem Dystopia Nå! se skrývá čtyřčlenná formace, jejímž domovem je hlavní města Norska. V tomto případě ovšem není na místě očekávat další syrovou severskou black metalovou vichřici, která ničí vše, co jí přijde do cesty, dřevěné křesťanské kostely obzvláště. I když… něco málo společného s černým kovem Dystopia Nå! mají. Jen to má hodně daleko do právě zmiňované formy – jednoduše řečeno je to ten druh black metalu, jejž ortodoxní příznivci starých pořádků za black metal vůbec nepovažují.
Vlastně je ta hudba Dystopia Nå! od oné základní žánrové formy natolik vzdálená, že je rozhodně na místě tomu říkat spíš post-black metal anebo progresivní black metal pro mě za mě. Nicméně, není příliš velkým problémem zde vystopovat i vlivy rocku nebo s přimhouřením oka (respektive spíš ucha) i doom metalu. To prozatím zní poměrně zajímavě a jedná se o vcelku slušnou výchozí pozici. Nicméně, příslušnost k nějakému, řekněme, inteligentnímu žánru ještě automaticky neznamená, že také půjde o skutečně inteligentní a kvalitní muziku. A na tuhle otázku – tedy jestli Dystopia Nå! produkují kvalitní muziku, přinejmenším v rámci svého aktuálního druhého alba s názvem „Dweller on the Threshold“ – nyní půjdeme zlehka prodiskutovat.
Jakkoliv se může zdát, že Dystopia Nå! mají v ruce všechny potřebné trumfy, a jakkoliv se na první pohled tváří skutečně poutavě, v reálu jsem si z „Dweller on the Threshold“ neodnesl tak jednoznačně pozitivní dojem, abych tu nahrávku musel vynášet do nebes. Abychom si ale rozuměli – kvalitní hudba to bezesporu je a i navzdory některým subjektivním připomínkám, které k finálnímu výsledku mám, nepopírám a snad ani nemohu popírat, že „Dweller on the Threshold“ jednoznačně patří mezi nadprůměrná alba. Začněme ovšem s tím pozitivním…
Dystopia Nå! formálně nahráli takovou desku, že jí lze vytýkat jen máloco. Vlastně je to zajímavé, chytře vymyšlené, skladatelsky vysoce propracované a jistě není sporu o tom, že se na „Dweller on the Threshold“ nachází spousta výtečných nápadů. Obzvláště začátek nahrávky je velmi silný a hned první skladba „Doppelgänger“ Nory představí ve skvělé formě. Přestože se jedná o víc jak osmiminutovou kompozici (která na počinu zdaleka není nejdelší, když už jsme u toho), pro nudu není místo a hned od úvodních riffů vás Dystopia Nå! začnou úspěšně lákat do svých osidel. Nejen na hezky bublající baskytaře, ale i na několika povedených zvratech, netriviálních obratech anebo na zkušeném přecházení od metalových momentů k libozvučným sólům nebo klidnějším atmosféricky rockovým pasážím si jistojistě s chutí pošmáknou i lidé, kteří si libují v čistokrevně progresivních vodách.
Vysokou laťku dokážou držet i následující dvě kratší a klidnější písně „Intruder / Ephialtes“ a „Shadowcasting Horologe“, z nichž ta první je čistě ambientní, zatímco druhá jmenovaná dokáže parádně gradovat a díky jednomu jejímu motivu jsem si vzpomněl i na takové Pink Floyd. Takových vsuvek je jen tak mimochodem na „Dweller on the Threshold“ víc a patří mezi ně i třeba poklidný akustický kousek „Moment of Lucidity“ či další ambientní píseň „Lucidity (Phase II)“.
Postupem času se však začnou objevovat i jisté neduhy. Pro mě se tím hlavním – a nepopírám, že do jisté míry vysoce subjektivním – kamenem úrazu staly ty klidnější momenty, v nichž se Dystopia Nå! uchýlí k čistým vokálům a vydají se do čistě post-metalových vod. V těchto pasážích je – z mého pohledu bohužel – cítit obrovská inspirace u krajanů Enslaved, jenže tam, kde proslulejší kolegové dokážou s přehledem bavit, vyznívají Dystopia Nå! trochu ploše a začnou se topit v jakémsi nudném snění. Obzvláště to bolí v kontrastu s těmi metalovějšími chvilkami, v nichž je kapela naopak skvělá. Zářným příkladem tohoto stavu jsou „Winding Stares into Nothing“ a „My Eyes Are the Atoms of the Sun“.
Stejně tak se něco takového nachází i v závěrečné „Final Encounter“, jež je se svou stopáži 13 a půl minuty suverénně nejdelší skladbou na „Dweller on the Threshold“. Přesto to zrovna v tomhle případě stojí za to „přetrpět“, jelikož se song vzhledem ke své délce dokáže vyvíjet, a jakmile po sedmi a půl minutách nastane zlom a Norové začnou kompozici budovat zase od nuly a dočista jiným způsobem, tak je to obrovská paráda. Zejména první část této druhé půle, když Dystopia Nå! přidáváním bicích a později i kláves pomalu gradují, aby se posléze dostali do další čistokrevně progové pasáže, je excelentní. Nicméně nezastírám, že mě osobně stále více sedí ty skladby, v nichž se skupina obejde bez onoho „snění“, tj. kromě již propírané „Doppelgänger“ ještě „Through Mirrors, Darkly“ (opětovně skvělé finále, jehož klávesová melodie jen tak mimochodem vzdáleně připomíná „The Cry of Mankind“ od My Dying Bride) nebo „Cold Is the Colour“.
Avšak i navzdory tomu, že mi několik momentů ne úplně sedlo, je „Dweller on the Threshold“ stále velmi dobré album, jemuž nakonec nijak zvlášť neškodí ani ambiciózní hodinová délka. Samozřejmě se nejedná o záležitost na jeden nebo dva poslechy, ale to už by snad mělo tak nějak automaticky plynout z toho, co již padlo – stejně jako to, že to za slyšení stojí. Sice se nejedná o dokonalou desku – do toho má „Dweller on the Threshold“ přece jen stále relativně daleko – ale nebojím se říct, že jsou Dystopia Nå! hodně nadějným příslibem do budoucna, a pokud vedle již jmenovaných Enslaved fandíte interpretům třeba jako Leprous nebo Ihsahn, pak byste si tohle neměli nechat ujít…
Dvojalbum je dle mého názoru poměrně těžká disciplína. Vlastně mi přijde trochu zvláštní, že si na tuhle výzvu troufne tolik kapel, jelikož většina z těch, jejichž díla se mi dostanou do rukou (anebo přesněji řečeno do přehrávače), si na tom vyláme zuby. Stvořit takové dvojalbum, aby skutečně mělo smysl a aby se na něm nacházel kvalitativně vyrovnaný a poutavý materiál po celou hrací dobu, to je prostě strašně těžké. Případy, kdy je třeba první disk v pohodě a druhý už nudí, jsou ještě relativně snesitelné oproti případům, kdy taková nahrávka trvá přes 100 minut a je nudná po celou dobu. Bohužel, počin, o němž si nyní budeme povídat, patří právě do téhle nepříliš lichotivé sorty. Utáhnout dvojalbum je totiž fuška i takových těch, řekněme, umělečtějších žánrech, natožpak jedná-li se o heavy metal – byť je vybaven přídomkem progresivní.
All Seeing Eyes je nová akvizice na britské heavy metalové scéně. Stojí za ní kytarista Ben Colton z formace Neverworld, což není žádné známé jméno, ale recenzi na debutové album „Visions of Another World“ téhle skupiny jste na našich stránkách mohli zachytit. Tenhle týpek se dal dohromady se dvěma dalšími muzikanty, s nimiž se podle všeho kdysi potkal v nějaké jednorázové kapele, která vyprodukovala jeden demosnímek, a společně dali dohromady opus jménem „Trinity Road“, jehož hrací doba sahá po astronomických 110 minutách…
Inu, nechoďme kolem horké kaše – čistě po hudební stránce je koncept dvojalba těžce přestřelený. Hrací doba je nechutně naddimenzovaná a těch několik slušných nápadů, které se na „Trinity Road“ nacházejí, by šlo v pohodě vměstnat do pohodové půlhodinky, jež by se možná dala příjemně poslouchat. Jenže ve stávající podobě je to minimum zajímavých pasáží krutě rozmělněno na nechutně obrovskou hrací dobu, díky čemuž je jejich potenciál naprosto zabitý.
Když něco zní slušně, většinou to bývají začátky skladeb. Jedním z takových nejvýraznějších je trochu tribal intro u „Wildlife (The Tribe)“, příjemná melodie u „Secrets Beneath the Surface“ nebo povedená půlminutovka na začátku „The Rings of Kronos“. Nicméně, tohle jsou jen kapky v moři, protože v těchto intrech je ukrytá veškerá „progrese“ All Seeing Eyes – drtivou většinu hrací doby totiž tvoří zcela nevýrazný heavy / power metal…
Nebo lépe řečeno – alespoň mně přijde strašně nevýrazný. Jestli tam totiž nějaké nápady jsou, já jsem prostě nebyl schopen je objevit, protože ten poslech je pro mě neskutečně ubíjející. Už během úvodní čtvrthodinky se mi to všechno začne slévat do naprosto amorfního cvičení na téma obyčejný heavy metal a zbylých cca 100 minut už je vesměs jen utrpení. Na rovinu říkám, že na jeden zátah jsem byl schopen „Trinity Road“ poslechnout jen jednou jedinkrát – a to jsem se musel sakra přemáhat.
Férově přiznávám, že nejsem tak úplně fanda takovéhle muziky a že jsem to album poslouchal vlastně nedobrovolně. Ale to bohužel nic nemění na tom, že se mi to nelíbilo. Existují i horší věci, to bezesporu, ale i tak nepotřebuju to někdy slyšet znovu.
Datum: 25.10.2015 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Leprous, Rendezvous Point, Sphere
Akreditaci poskytl: pořadatel koncertu
Už je to nějaká doba, co se norští Leprous transformovali z nenápadné libůstky pro pár žánrových fajnšmekrů v uskupení, jež se pomalu, ale jistě stává podstatným hybatelem současného progressive metalu. Jistě, o nějakém velkém průlomu na bázi Mastodon nemůže být řeč, ale jejich význam pomalu narůstá, fanoušků přibývá a kritika poslední dobou také zrovna nešetří chválou. A ačkoliv mně osobně malinko více sedí kompoziční nevázanost a zároveň melodičnost prvních alb, musím souhlasit, že se Leprous daří posouvat se neustále dál a zároveň udržovat specifický nenapodobitelný styl. Proto když bylo ohlášeno, že v rámci evropského turné zahrají i na pódiu pražského klubu Nová Chmelnice, bylo jasné, že tohle vynechat by byla rozhodně chyba. A jak se zdá, rozhodně jsem nebyl sám, kdo měl o večerním programu na neděli 25. října jasno dlouho dopředu.
Leprous s sebou letos přivezli dvě norské smečky — Rendezvous Point a Sphere. První jmenovaná byla kromě žánrové spřízněnosti s Leprous propojena i personálně, neboť kapely sdílí bubeníka Baarda Kolstada, což je mimochodem chlapík, který bubnuje i u Borknagar a ICS Vortexe. A musím smeknout, být schopen takhle precizně odbubnovat většinu večera, to považuji za neuvěřitelné, zvlášť když si člověk uvědomí, že tohle je jen jedna zastávka turné – že to den předtím takhle odehrál v Bratislavě a den nato to takhle bude hrát ve Varšavě.
Co se týče samotného prvního vystoupení večera, jednalo se o muziku v mnohém podobnou hlavní hvězdě, nicméně instrumentálně více sahající i do studnice klasičtější žánrové melodičnosti podporované zejména klávesovými postupy. Stejně tak vokální linky oscilovaly mezi polohami evokujícími takového Jørna Landeho a právě Einara Solberga, zatímco některé rytmické hrátky se nebály zabrousit až někam do djentu. Kytarové party v měkčích pasážích (čemuž také asi pomáhala Baardova charakteristická rytmika) mohly i Leprous místy celkem připomínat. Bylo zde patrné trochu nevyrovnané nazvučení, jež vyzdvihovalo rytmičnost, zatímco klávesové party byly občas podivně nekonkrétní. Nicméně norská pětice (čtyři chlapi a jedna relativně pohledná basačka) si postupně na pódium zvykala, počáteční napětí opadlo a hudebníci si to začali patřičně užívat. Publika bylo stále relativně poskrovnu, nicméně nejeden fanda si spokojeně podupával či pokyvoval hlavou do rytmu. Jako celek navzdory rozpačitému rozjezdu celkem příjemně zabavil, avšak že bych po zhlédnutí setu nějak prahnul po tom shánět si desku, to asi moc nehrozí.
První, co člověku padlo do oka ještě dříve, než spustila druhá předkapela Sphere, bylo odhalení jejich plátna se svítícím názvem kapely. Kdo ví, možná kdyby se to udělalo nějak vkusně, tak by to byl i dobrý nápad, jenomže to se jaksi nestalo. Pardon, nemůžu si pomoct, ale namísto nějaké futuristické sci-fi nálady jsem se spíš cítil jako v casinu či v herně. Jakmile tahle pětice nakráčela na pódium a spustila, bylo jasné, že tohle bude kapku přímočařejší záležitost. Sami svojí hudbu charakterizují jako modern progressive metal, přičemž muzika těží především z kontrastu mezi těžkopádnými riffy a rytmikou typu Meshuggah s growly a pasážemi s čistými vokály. To vše je doprovázeno různými předtočenými syntezátory. Podobná strategie jako takoví Fear Factory, ale zas trochu jinak. Hudebně to sice mělo své momenty, nicméně celkový dojem doprovozen o infantilní vizuálno (to jsem ještě zapomněl zmínit, že basák měl i svůj šestistrunný nástroj opatřen červeně svítícími puntíky) nebyl nikterak valný. Nicméně sál se postupně plnil, a jak se zdá, dost lidem se tahle muzika líbila, a tak byly ovace oproti Rendezvous Point o poznání větší. Někteří již u pódia patřičně provětrali své kadeře a na konci setu si podávali ruku s hudebníky.
Čekání na hlavní hvězdu večera bylo znatelně delší, prostor se již solidně zaplnil, nicméně nějaká tlačenice se naštěstí nekonala a ukořistit místo pěkně vepředu nebyl žádný problém. Došlo k reorganizaci pódia tak, aby se klávesy přesunuly ze strany více do středu scény a Einar Solberg se nemusel schovávat v rohu. A ve chvíli, kdy se setmělo, spustilo několik plochých obrazovek, jež byly do nynějška na scéně jen na překážku, pěkně zpracovaný vizuální doprovod. Na pódium postupně nakráčeli nadějní progresivci a za nadšení nedočkavých fandů spustila „The Flood“. Zvuk místy sice trochu nevyrovnaný, ale fundamenty jsou pevně ukotvené. Klávesy by možná mohly být trochu rozeznatelnější, avšak mé obavy ohledně vokálu byly liché – Einar je to schopen s přehledem zazpívat všechno naživo, případně pokud byl jeho zpěv zvláštní a nekonkrétní, připisoval bych to spíš zvuku, nikoliv jeho schopnostem. Z většiny však myslím, že byl zpěv (a to včetně harmonií s doprovodnými vokály kytaristů Tora Oddmunda Suhrkeho a Øysteina Landsverka) naprosto skvěle zvládnutý. A samozřejmě instrumentace nazaostávala, ba naopak.
Následující „Foe“ zvukově sedí solidně, čemuž pomáhá její pomalejší tempo, jasně rytmické momenty a hymnické pasáže s velkolepým Einarovým tenorem. Lidé se přidávají, při letmém pohledu kolem je jasné, kvůli jaké kapele sem přišli. Nadšení v očích, rytmické skandování či zuřivá gestikulace je samozřejmostí.
Následuje zástupce nového alba, „Third Law“, jež celkem pěkně dokládá již zmiňované Einarovy vokální schopnosti, ale i výtečnou souhru instrumentace v perfektně sekaných pasážích. Refrén je, co se týče nového alba, jeden z těch, který se společně se singlovkou (již si pro nás šetřili až na první přídavek) zaryje do paměti asi nejrychleji, díky čemuž zpětná vazba z publika byla velmi solidní. Dále se dočkáme například gradující „Chronic“ a balady „The Cloak“ z dva roky staré nahrávky „Coal“, „Rewind“ a „Red“ z novinky a „Acquired Taste“ z „Bilateral“. Po velkolepém závěru „Slave“ náhle hudebníci odchází. A člověk už by si zoufal. Je totiž ještě nemálo zásadních pecek, které by bylo skvělé slyšet naživo.
Jenomže žádné strachy. Po chvíli halasného potlesku se norská krev vrací na pódium a pokračuje skvělou svěží singlovkou „The Price“ z novinky. Na tu se pochopitelně musí chytit každý, natož pak srdcaři z prvních řad. Po další dvojici z nového alba přichází ještě skvělá atmosférická „The Valley“. Ta postupně graduje z hypnotického začátku k silnému melodickému instrumentálně sekanému refrénu. A když se po mezihře tento refrén na konci vrátí, v druhé inkarnaci se poslepuje a ve skvělé zvukové harmonii vyvrcholí. Musím však přiznat, že jsem jí kvůli zvuku poznal až po chvíli. Vokály v refrénu občas byly ohoblovány o důležité frekvence a stejně tak klávesy se netěšily zrovna moc dobré čitelnosti, nicméně v průběhu jsem měl pocit, jako by se to zlepšovalo. A ten refrén společně s atmosférou — to bylo neuvěřitelné. Subjektivně jsem si tenhle moment užil snad nejvíc. Navíc atmosféra v prvních řadách postupně mocně gradovala a z těch pár lidí, na kterých bylo vidět, že si tu muziku vychutnávají naprosto na maximum, sálala skvělá nálada.
Jako závěrečný přídavek zazněla ještě výtečně propracovaná desetiminutovka „Forced Entry“. A ačkoliv opět chvilku trvalo se zorientovat, co se vlastně hraje, stěžejní momenty měly skutečně sílu. A hudebníci působili nevyčerpatelně. Bavili nás celý večer a takřka žádný náznak opotřebování. Po triumfální závěru nezbývalo než se rozloučit, uklonit se, podat si ruce s lidmi v prvních řadách.
Pokud někdo od koncertu Leprous čekal jen nějakou chladnou instrumentální ekvilibristiku, doufám, že byl patřičně vyveden z omylu. Vystoupení bylo velmi intenzivním zážitkem. Norové dali na odiv, že jsou naprostými profíky, kteří mají svůj nenapodobitelný styl a přitom každý kousek je svůj a jedinečný. Setlist byl velmi vyrovnaný s jedinou slabinou — jestli se totiž nepletu, nezazněl jediný song z debutu. Je sice jasné, že když kapela jede turné na podporu novinky, tak bude dbát spíš na to, aby skladby z ní zde byly v dostatečném zastoupení. Nicméně alespoň jednu písničku typu „He Will Kill Again“, „Passing“ či „Dare You“ zařadit mohli. Myslím, že by to celek velmi příjemně okořenilo. No, nevadí. Vzhledem k tomu, jak perfektně zahráli, je tohle myslím celkem malicherný detail. Pokud jste si je nyní nechali ujít, důrazně doporučuji tuhle chybu příště neudělat.
Země: USA Žánr: progressive black metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Razed Soul Productions
Tracklist:
01. Memento mori
02. Until the Rain Subsides
03. Abandoned Unto Sky
04. Lament of Aokigahara
05. The Banner of Defiance
06. Not Within the Stone
07. Felix culpa (Theodicy Corrupted)
08. Das gelächter Gottes
09. Paradise in Flames
10. The Silent Transition
Americké kvarteto s pro změnu italským názvem Dalla nebbia registruji již od vydání debutové řadovky „The Cusp of the Void“ z roku 2013. Uši jsem tehdy nechal zkrátka, zajímavých věcí na poslech bylo až až, každopádně na další příležitost se nemuselo čekat dlouho. Právě letos totiž vychází „Felix culpa“, druhý dlouhohrající zásek, a jakmile se k nám do redakce zatoulala žádost na jeho zrecenzování, neváhal jsem. Ne, že bych od Američanů čekal nějaké zázraky, to by bylo trochu troufalé, ale jistá zvědavost tu z mé strany rozhodně existovala. Neupoutaly mě ani tak ohlasy či další angažmá jednotlivých členů. Zajímavě zapůsobila především samotná prezentace kapely, tedy taková ta potřebná omajda okolo, v níž se moc rád koupu — artwork, logo, přezdívky. Přesto však není přebal „Felix culpa“ žádná sláva. Mystická fotka z parkového zákoutí je fajn, ne, že ne, ale ten primitivní filtr, ten už je navíc. Aura osobitosti ale nadále (byť oslabeně) svítila a s ní se, jak známo, chodí do samotného poslechu v mnohem lepším rozpoložení než v případě žánrových zažitostí.
I hudebně si Dalla nebbia drží svou tvář. Zkratkovitě řečeno jde o jakýsi progresivní black metal s několika výrazně charakteristickými prvky, k nimž se budeme postupně dostávat. Začněme kytarami, tedy nepřekvapivě hlavním tahounem celé desky. Až nevídaně často se hraje v ukrutných výškách a přiznám se, že právě tomuto znaku jsem nebyl s to přijít na chuť. Možná to chtělo vytáhnout trochu víc basu. Teď je to takové výškově ulítané a ve výsledku neohrabaně působící. Začátky byly vážně krušné, neopracovaný zvuk mě šíleně iritoval a po nějaké čtvrthodině jsem dával „Felix culpa“ pravidelně padla. S časovým odstupem ovšem dlužno dodat, že právě ve výškách Dalla nebbia paradoxně bodují. Světlé momenty se objevují pravidelně, takřka v každé skladbě, jen jde zpravidla o několik desítek vteřin. Naopak níže posazený zbytek je mnohdy nemastný neslaný. Úplně zbytečně tak vyznívají snahy o black metalovou intenzitu v „Abandoned Unto Sky“ či konci „Paradise in Flames“, v pasážích z neohrabaných úplně nejneohrabanějších.
Zajímavě naopak působí čistý vokál, který se na celém „Felix culpa“ objevuje bohužel snad pouze třikrát — v „Until the Rain Subsides“, „Not Within the Stone“ a „Felix culpa (Theodicy Corrupted)“. I jeho zapříčiněním jde o skladby se silnou identitou a k otázce, proč že se čistě nezpívá častěji, to už není daleko. Jistému Yixjovi to zpívá velmi dobře a být jeho hlas v každé skladbě, hned bychom se měli líp. Četnější zařazení čistého vokálu by ulehčilo i mnoha ksicht postrádajícím skladbám. Dalla nebbia se sice snaží různými obměnami o odlišení jednotlivých písní, ale jen v několika málo případech to funguje v praxi. Člověk tak má pocit, že tu či onu píseň slyší již potřetí za sebou a to je ve skutečnosti teprve v polovině stopáže. Skladatelsky výrazně vyčnívá snad jen zpočátku klidná „Paradise in Flames“. I tu ale naneštěstí dokonale zabije přemíra snahy o gradaci v black metalový chaos. A ten Američanům prostě nejde.
Zvukovým a do jisté míry i skladatelským tápáním pak bylo úplně zastíněno hostování houslistky Sareety, o níž by se jindy mluvilo hned v první řadě. Zvlášť když se podíváme na její dosavadní angažmá. Komu by snad nestačilo plnohodnotné členství ve folk metalových Ásmegin, s radostí ukážu ještě na Borknagar, In Vain, Solefald či Theatre of Tragedy, u kterých houslistka hostovala. Kolem a kolem, žádné sranda spolky. A opravdu, Sareeta umí. Právě housle dostaly velmi solidní prostor a pasáže jimi obdařené patří jednoznačně k tomu lepšímu.
Jinak toho ale moc není. Jistým pozitivem je ještě zmiňovaná mystičnost, která se z pochválené omáčky do jisté míry přesunula i do hudební praxe. Týká se to primárně nemetalových partů, tedy „Memento mori“, hudebně dokreslující onu divotvornou zahradu, a mezihry „Das gelächter Gottes“. Obě dvě skladby však nenacházejí podporu v jinak stereotypně působícím celku a především kvůli jejich chatrné stopáži kolem čtyř minut jsou předem odsouzeny k záhubě.
Dalla Nebbia jsou pro mě navzdory mnohačetnému vyslechnutí jejich druhé dlouhohrající práce velkou záhadou. Stále jsem přesvědčen, že Američané mají svůj pevně stanovený cíl, k němuž po celou dobu míří, a celé to tak má potřebnou hlavu a patu. Je to svojské, originální, avšak provedení zaostává. Nepříliš dobrý sound spolu se spoustou vaty a opakujících se nápadů činí nahrávku velmi těžce poslouchatelnou. Navíc ta přehnaná stopáž. Co se dá dělat? Onen cíl jen střídavě probleskuje v mlhavé dáli a těžko říct, zda se Dalla nebbia někdy podívají do sfér nadprůměru. Některé skladby tam asi i jsou („Until the Rain Subsides“, „The Banner of Defiance“, „Not Within the Stone“ nebo „Paradise in Flames“), ale jako celek? Nevím, nevím. Dát za radikální zlepšení současného upoceného průměru ruku do ohně by byl vážně hazard.
Země: Norsko Žánr: progressive metal Datum vydání: 25.5.2015 Label: InsideOut Music
Tracklist:
01. The Price
02. Third Law
03. Rewind
04. The Flood
05. Triumphant
06. Within My Fence
07. Red
08. Slave
09. Moon
10. Down
11. Lower
12. Pixel [bonus]
Kdybych měl zahájit střelbu od boku s úkolem určit, kolik let na scéně mají za sebou norští Leprous, asi bych jen neustále míjel. Pětice progresí očarovaných muzikantů totiž zodpovědně klame všemožnými prostředky. Považte onu mladickou vizáž i roky vydání zveřejněných počinů – vždyť prvotina „Tall Poppy Syndrome“ spatřila světlo zemské až v roce 2009. Faktem však je, že příštím rokem budou Leprous již 15 let v hudební pohotovosti a sousloví mladá kapela, které se kolem Norů neustále točí, už asi nebude úplně košer. Jeden by mohl namítat, že sestava se několik let usazovala a zrod současných Leprous přišel až o pár let později. Nicméně ne, zamítá se. Mimo bubeníka Baarda Kolstada zbylá trojice pobývá v Leprous již přes 10 roků a od věci zkrátka nebude mluvit o kapele v těch nejlepších možných hudebních letech.
S Leprous jsem se setkal někdy v roce 2013, tedy v době, kdy vycházelo „Coal“, třetí řadové album. Tehdy jsem však měl s tímhle uhelným přírůstkem docela problém a jal jsem raději naposlouchávání „bilaterální“ houbařiny. A ačkoliv jsem za nějakou tu dobu jakžtakž proniknul i do problematického „Coal“ a dokázal ocenit jeho kvality, „Bilateral“ mám dodnes raději, byť ne na úrovní nějakého bezbřehého adorování. Čekat od „The Congregation“ úplně málo tak nebylo na místě. Že jsou Leprous schopni hrát hodně vysokou hru, se ukázalo už v minulosti, a zvědavé pohledy tak spíš než na kvalitu směřovaly na volbu výraziva, jež mělo Nory posunout v rámci progresivního písečku zase o kousek dál či alespoň jinam. A povedlo se. „The Congregation“ je skutečně někde jinde než poslední dva záseky, avšak zároveň ne natolik, aby člověk neměl šanci uhodnout, kdo že za touhle větší hodinou hudby vězí. Tudíž kdo měl Leprous za progové exhibicionisty a vokál Einara Solberga za ukňučené lálálování, názor nezmění, ruce pryč.
„The Congregation“ je docela dlouhé a i díky jednoskladbovému bonusu úspěšně atakuje hranici 70 minut. V kombinace s progresivní komplikovaností tedy délka, jež na papíře vypadá jako skvěle provedená sebevražda. Jenže chyba lávky. „The Congregation“ má velmi přímočarý charakter, výborně leze do uší a oněch 70 minut ubíhá pocitově neskutečně rychle. Leprous zanevřeli na sofistikovanější kompozici celku a všechny karty vsadili na jasně slyšitelnou snahu o písňovitost. Novinku nelze vnímat jako monolitický tok, dynamický celek s jasně vymezeným začátkem a koncem. „The Congregation“ je zkrátka sbírka dvanácti přístupných písní obdařených silnými refrény a zpěvností. Možná se nabízí nějaké to hudrování nad ústupky a opuštění progového hračičkování, ale vězte, není to třeba. Leprous v tomto ohledu neslevili ani o krkolomný akord a polyrytmus, spíše naopak. Zatímco v rámci celku kapela svou tvář zpřístupnila, ve vrstevnosti jednotlivých kompozic se šlo spíš opačným směrem. A zdá se, že v tomto ohledu jsou Leprous nevyčerpatelní. Pohybují se však v navzájem blízkých teritoriích, čímž se dostáváme k dalšímu význačnému znaku desky. Celistvost. Celé to drží bezvadně pohromadě, nic není navíc, a přesto jsou jednotlivé dílky bezpečně rozeznatelné a samoksichtoidní. Přesně tak to má vypadat.
Vzhledem k relativní přístupnosti materiálu jsem byl po nějakých pěti posleších unešen a bez ostychu desce hledal vyhřáté místo v první pětce letošního hudebního nadělení. Žel přímočarost brzy začala ukazovat i svou stinnou stránku a místo zařazování desky do ročníkových žebříčků jsem začal přemýšlet o její trvanlivosti. Zanedlouho jsem nechal i toho, „The Congregation“ odložil a bylo jen na něm, zda mě vrátí do původně nadšené nálady. Po nějakém měsíci uzrávání nakonec musím říct, že se to z velké části povedlo. Asi byl můj „hrr“ přístup až příliš barbarský a album vyžadovalo trochu jiné zacházení. Teď už je opět všechno v pořádku. V nenávratnu je pocit pouhé recenzentské povinnosti. Znovu totiž mohu mít z „The Congregation“ také radost. Byť ne bezbřehou.
Jak již padlo v předešlých řádcích, jednotlivé písně jsou si poměrně podobné, a přesto má každá něco do sebe. Všemu vede propracovaná, avšak poměrně čitelná rytmika, moderní pojetí kláves a především vokál, jenž celou desku perfektně protkává. Chápu, že kdekomu Solbergova pěvecká poloha nesedne. Že je to exhibice. Že je to výplod nabubřelého ega. Ale, vážení, do té muziky ten zpěv prostě skvěle padne a co se týče objektivních kvalit, tak ani tady není co řešit. Jednoduše extratřída. Solberg si to v mnohých pasážích dělá složitějším, než by bylo nutno, ale i tak jeho projev zůstává velmi svěží a naprosto nenucený. Živě to pak bude zatracená výzva.
Výrazně vybočujících songů je jen pár, tudíž pojďme na ně. „Rewind“ je paráda a rozhodně jedna z nejlepších skladeb na desce. Progový klenot plný hravých kláves – krajané Shining jsou blízko – a hlavně bicích. Co tady Kolstad vyvádí, plně odstřeluje celých 7 minut do těch nejvyšších pater progové scény a ten konec, ten ani nejde popsat slovy. Solberg se od Ihsahna hodně naučil a teď to i bravurně prodává. „Within My Fence“ nenápadně demonstruje sílu Leprous jako skladatelů. Neskutečně chytlavá věc, která je citlivě ukončena již po třech minutách. Ani vteřina navíc, žádné natahování, jen pár minut intenzivní údernosti. Když se další uličky ukážou být slepými, proč je násilím probourávat. Stejná slova pak můžu aplikovat i na závěrečnou „Pixel“, která si, netuším proč, vysloužila titul bonusové písně. Jeden z nejlepších kousků by prostě měl být náležitě vidět.
S úderem prvních tónů „Slave“ se celková nálada desky posouvá trochu jinam. Hraje se na melancholičtější notu, kterou neshodí ani chrlení progresivních zapeklitostí. Vyvrcholení zadumanějšího výrazu však přichází až posléze. To se už chopí slova zpočátku pochmurnější dvojice „Moon“, „Down“, přičemž obě jmenované ve svých závěrech sklouznou zpět k zaběhlé koketnější náladě. Odmyslíme-li si bonus „Pixel“, celou desku uzavírá „Lower“, jež se drží podobného schématu jako posledně jmenované kolegyně. Tady je ovšem onen kontrast mezi zamyšleností a živelnými refrény ještě mnohem markantnější a slavnostněji znějící závěr bych si dokázal jen těžko představit. A opět, ten zatracený bonus. „Pixel“ je sama o sobě skvělá, avšak na konci desky působí kontraproduktivně a pečlivě budovaný závěr s ještě větší pečlivostí devastuje.
Jsme na konci. Leprous mají na svědomí vyzrálou nahrávku plnou chytlavých skladeb, skvělých instrumentálních nápadů i bezchybného vokálu. Ve všech těchto disciplínách Norové excelují. Doteď by bylo vlastně úplně všechno v pořádku. Cítím však, že k dosažení úplně nejvyšších met, tedy těch devítek, desítek z deseti, co kolem mě poletují, „The Congregation“ ještě něco shází. Osobně trochu postrádám takový ten pečlivě rozvíjený koncept, který by celé představení zarámoval a vtiskl mu osobitou tvář. Novinka totiž nenabízí převažující náladu a vášeň – pro smutek, radost, zadumanost, sdílnost. Všechny tyto pocity vedle sebe hádavě stojí mnohdy na prostoru několika desítek sekund a právě tento fakt mi brání „The Congregation“ zařadit do té nejvybranější společnosti. Jinak ale nechci končit negativně, protože to si Leprous nezaslouží. „The Congregation“ je totiž primárně skvělá deska bez vaty a těch pár „ale“ je už jen velmi subjektivních.
Druhý pohled (Zajus):
Leprous považuji za jednu z nejoriginálnějších kapel současného metalu. Obvykle označuji za originální už jen nápadité směsice dosud oddělených hudebních směrů, jenže Leprous jsou originální na hlubším stupni, protože nejen míchají (což dělají také), ale i vytvářejí. Jestliže „Bilateral“ byla naprostá perla, „Coal“ už mě tolik neoslovilo, i když kvalitu mu upřít nešlo. A ačkoli se mi novinka „The Congregation“ zdá být hudebně bližší právě ke „Coal“, jde o jednoznačný návrat do formy a další skvělou desku těchto norských talentů.
„The Congregation“ kloubí hned několik novátorských prvků. V první řadě je to netradiční práce kytar, kdy z jednotlivých přerušovaných nárazů do strun vznikají koherentní melodie, jejichž síla je až překvapivá. Tato skutečnost prostupuje celou deskou, jako příklad si můžu vybrat nádhernou „Red“, jejíž instrumentální část v druhé polovině je až nečekaně emotivní. Druhým důležitým prvkem, který však prvnímu předchází, je netradiční rytmika. Znát je to i na bicích, za nimiž sedí nový bubeník, který svou hrou, spoléhající často na ohromnou roli činelů, dává hudbě Leprous nadpozemské vyznění. Vše pak korunují všednější, přesto zajímavé záležitosti, jakými je třeba Solbergův zpěv či ne úplně běžné prolínání kláves a kytar.
Jestliže jsem svou neoblibu „Coal“ vysvětloval přílišnou složitostí alba, „The Congregetion“ není o nic jednodušší. Vše navíc umocňuje výrazně delší stopáž, bezpečně přesahující hodinu hudby. Přesto mi „The Congregation“ poměrně rychle učarovalo a každý další poslech mě do něj zavrtává hlouběji. Leprous si tak připisuji na krátký seznam mladých kapel, které mají našlápnuto k legendárnímu statusu.
Země: USA Žánr: progressive power metal Datum vydání: 24.7.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Overture
02. Nevermore
03. Underworld
04. Without You
05. Kiss of Fire
06. Charon
07. Hell and Back
08. In My Darkest Hour
09. Run with the Devil
10. Swansong
11. Legend
Američtí progresivci Symphony X sice nikdy nebyli vyloženě nejpracovitější partou, protože své alba nesypou ve stále častějších dvouletých intervalech a třeba na poslední „Iconolast“ se čekalo čtyři roky, ale i tak jsem v koutku duše doufal, že po skvělém předchůdci si Symphony X pospíší a na novinku nechají čekat kratší dobu. To se nestalo a „Underworld“ vychází až v letošním roce, ale když jsem tak nad tím přemýšlel, tak si říkám, že je lepší dostat jednou za čtyři roky opravdu znamenitou desku než průměrný počin v polovičních intervalech.
Symphony X si během své dlouhé kariéry vypracovali titul jedné z nejlepších progresivních power metalových kapel, ne-li vůbec té nejlepší. Jen pro pořádek si řekněme, že se jedná o americké pojetí power metalu, které není takovou tou veselou evropskou variací na heavy metal, kytary jsou naopak agresivní a chytré. Vokály nemusí za každou cenu sahat do neskutečných výšin a skladby jsou, jakkoli má hudba Symphony X k čistokrevnému progresivními metalu vcelku daleko, košatě stavěné hned na několika nosných nápadech. Jasně, najde se místo i pro přímočařejší palby, jichž je na „Underworld“ několik, a leckdy si to pánové brousí až někam k thrash metalu. To platí třeba pro druhou „Nevermore“, jež následuje hned po kratkém intru „Overture“, a právě její nástup, který je jako rána pěstí, z ní činí jeden z nejvýraznějších momentů „Underworld“.
To se oproti starším albům liší snad jen v textové oblasti a navazuje tak na „Iconolast“, protože ani „Underworld“ není lyricky nijak přikryto jednotným konceptem, který byl pro dřívější alba typický. Ono to není nijak na škodu, protože kapela se nemusí za každou cenu někam tlačit, a pokud si myslíte, že „Underworld“ je jedním z těch počinů, na něž se prostě poskládalo několik písní, které zrovna Symphony X měli po ruce, tak se mýlíte. Jedenácté album této americké veličiny je jednotné, a přestože se dá orientačně rozdělit na část s progresivně laděnými skladbami a na druhou stranu na dílec plný agresivnějších položek, tak při poslechu jsem neměl pocit, že bych poslouchal nějaký slepenec. Popravdě jsem ani nic takového nečekal, protože na „Iconolast“Russell Allen a spol. ukázali, že to jde i bez toho konceptu.
Jestli Symphony X něco odlišuje od ostatních, tak je to zcela jistě Russell Allen. Já vím, že i sebelepší zpěvák neuplete z hovna bič a nemůže zachránit úplně všechno, ale Russell Allen je jedním z těch příkladů, jenž i průměrnou hudbu táhne kupředu až neskutečným způsobem. Jestli něco podobného dokázal udělat v několika případech Warrel Dane na návratovém albu jeho Sanctuary, tak Russel nemusí sice zasahovat tolikrát, ale jeho charismatický vokál, který si nelze splést, je prostě a jednoduše fantastický. Když se člověk zaposlouchá třeba do titulky a její instrumentální náplně, tak to na poměry Symphony X není žádná klasa, ale Russell Allen, jenž ve slokách agresivně zahrozí a v refrénu ve výškách melodicky pohladí (berte s rezervou, žádné vtíravé popěvky se nekonají), z ní činí alespoň nadprůměrnou záležitost, která baví.
Vyzdvihovat zpěváka na úkor ostatních není úplně fér, ale když ono to u „Underworld“ snad ani jinak nejde. Ostatní hráči jsou samozřejmě skvělí na území, jež okupují, ovšem s tím člověk už tak nějak počítá. To, že Michael Romeo drtí jeden skvělý riff za druhým a rytmická sekce boří zdi, je prostě standard. Překvapením je pro mě ale Michael Pinnella, který možná se svými klávesami nemá tolik prostoru jako ostatní, ale když spustí sólo v titulním válu nebo v „Charon“, tak nestačím mrkat. Většinou se drží jen tak v pozadí a dokresluje táhlými melodiemi vrstvenost materiálu, takže kolikrát jsem si jeho nástroje ani nevšiml. Třeba ve „Without You“, což je taková příjemně hitová melodka, jsem jej zaregistroval až po několika posleších, a přitom ty melodie, které v této písni hraje, jsou velmi líbivé a byla by škoda je promeškat.
Vlastně ani nevím, jestli má cenu nějak vyzdvihovat nejlepší písně, protože bychom tady byli dlouho, ale takovou tu povinnou trojici, která se mi zalíbila nejvíc, si odpustit nemůžu. O úderné „Nevermore“ na úvod již řeč byla, takže poté se moje zraky stáčí k delší, nikterak však roztahané „Charon“. Naopak takové „To Hell and Back“ by lehké zkrácení prospělo. Zpět ale k „Charon“. Ve středním šlapavém tempu působí sofistikovaněji než rychlovky z první poloviny a zejména díky velmi silné melodii v refrénu a zasekávaným kytarám v refrénu s orientálními aranžemi v pozadí se z ní rychle stal můj osobní favorit. Totéž platí o závěrečné „Legend“. Ta se navíc v závěru desky musí potýkat s oslabenou pozorností, a může tak znít nenápadně a šedě, ale navzdory tomu se z ní díky skvělým kytarám a vokálu rychle stal jeden z top momentů „Underworld“.
No, a protože vyložených záporů jsem na „Underworld“ moc nezpozoroval, tak utnu recenzi v tom nejlepším, protože bych už beztak jen omílal několikrát vyřčené. V kontextu posledních alb Symphony X je „Underworld“ možná o něco slabším počinem a na předchozí „Iconolast“ nestačí určitě, ale vzhledem k tomu, že si tahle parta může stále nechat označení jako přední představitel progresivního power metalu, tak má před svou konkurenci stále výrazný náskok a udržuje si prvenství. Nemyslete si, že se mi „Underworld“ líbí jen proto, že se jedná o novinku Symphony X, které mám rád a nechal bych pozlatit všechno, co kdy vydají. Tato pětice přišla totiž opět s vyrovnaným a kompozičně výrazným materiálem, jenž je okamžitě rozpoznatelný. Škoda jen toho hnusného obalu, který mi lehounce kazí dojem, ale co se hudby týče, tak je novinka na top počin a tak je třeba k Symphony X přistupovat. Jako k profesionálům, kteří se s každým albem stávají zaslouženě většími a uznávanějšími.
Druhý pohled (Onotius):
Musím se přiznat, že přestože jsem na novinku amerických Symphony X byl zvědav, nicméně nějakou nesnesitelnou nedočkavostí jsem nehořel. Prvním důvodem byl fakt, že poslední deska „Iconoclast“ ve mně zanechala namísto očekávané posluchačské satisfakce spíše rozpačitý dojem. Nahrávka byla na první pohled ambiciózní, ve výsledku však chladně profesionální a neosobní, přičemž místy působila podivně nuceně a nepřesvědčivě. A navzdory progresivnějšímu formátu nakonec paradoxně zněla jednotvárněji, než bylo zvykem i u relativně přímočarého (avšak silných nápadů plného) předchůdce „Paradise Lost“. Tím druhým pak bylo zveřejnění obalu desky, jenž byl… no uznejte, že celkem odpudivý photoshop. Novinka ale přinesla příjemné překvapení, neboť pod ošklivým obalem se skrývá deska, jakou melodický metal potřeboval jako sůl.
To, co na posledním albu těchto progresivně powerových Američanů začínalo zavánět lehkým sebeopakováním, případně chladnou snahou o progresivitu za každou cenu, byl na novince vyškrtnuto a namísto toho byl kladen důraz na to, aby vynikly nosné nápady. Aby technická ekvilibristika byla prostředek a nikoliv cíl. A to se vydařilo. Ačkoliv nápady novinky na první poslech mohou znít oproti klasickým věcem z „V: The New Mythology Suite“ a „The Odyssey“ méně melodicky, určitě je zde čeho se chytit. Deska působí celkem kompaktně a jako celek funguje solidně. Občas jsou znát odrazy staršího rukopisu, na druhou stranu zní syrověji a upřímně. Kompozice ale nikterak nestrádají co se týče transformací motivů a progresivních meziher. Díky většímu důrazu na kytarový zvuk a méně klasickou melodičnost znějí celkem neoposlouchaně i místy solidně hoblují.
Hned singlová „Nevermore“ předvede kolekci interesantní řízné kytarové práce s melodickým refrénem, ovšem ještě lépe to funguje v následující „Underworld“. Ta si sice, než přijde se silným refrénem, dává na čas (je zde vypozorovatelná kompoziční paralela například s „Inferno (Unleash the Fire)“ z „The Odyssey“), o to více pak funguje a Russell Allen v ní exceluje. A ta melodie – ano, slyším v tom záblesky něčeho už dříve slyšeného, ale zní to fenomenálně. Z těch, co zaujmou na první poslech, nejde nezmínit baladickou „Without You“, chytlavou „In My Darkest Hour“ i nekompromisní „Kiss of Fire“, jež využívá temných sborů a orchestrace, které evokují Dimmu Borgir.
Přitlačení na pilu Symphony X vůbec neuškodilo. Je to deska plná silných nápadů a lahůdkové instrumentace a především deska, jež si nemusí na nic hrát, neboť disponuje energií a elánem, který jí může nejeden konkurent závidět.
Země: USA Žánr: progressive metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Metal Blade Records
Tracklist:
01. Node
02. The Coma Machine
03. Dim Ignition
04. Famine Wolf
05. King Redeem / Queen Serene
06. Turn on the Darkness
07. The Ectopic Stroll
08. Rapid Calm
09. Memory Palace
10. Option Oblivion
11. Life in Velvet
Jakkoliv je klevetníci mohou nazývat planými hudebními eklektiky, jedno jim rozhodně upřít nemůžou. V čase, kdy byla progresivní scéna spíše udržována a zřídkakdy osvěžena něčím skutečně novým, přišli se svou odvážnou kombinací death metalu, progresivního rocku a metalcoru a způsobili poprask. Byli kreativní a divocí a své nástroje ovládali až s pedantskou precizností. Z tvrdých math metalových pasáží, přecházeli do jemných precizních vyhrávek, deathově zahoblovali, ba ani prvků bluegrassu se na své páté řadovce „Colors“ neštítili. Těm znalejším z vás by jistě i bez nápovědy došlo, že mluvím o americké kapele Between the Buried and Me, jež na nás letos nachystala koncepční novinku „The Coma Ecliptic“. Od časů debutového eponymního debutu se změnilo mnohé, kapela kupříkladu s minulým albem přešla k velkému labelu Metal Blade, důležitější změny se však dočkala jejich samotná hudba. Dělají vlastně to, co si škatulka žádá – vyvíjí se.
Již při prvním pohledu na obal nové desky je jasné, že oproti poslední „The Parallax II: Future Sequence“ proběhl skok ne nepodobný přechodu od výborné nespoutané „Colors“ k přehlednější a kompozičně jasnější a vytříbenější „The Great Misdirect“. I koncept alba věnující se mysli v komatu, jež je konfrontována s výjevy z minulých životů, napovídá, že bude kladen větší důraz na přehlednější výstavby skladeb ve prospěch příběhu. Letošní dílko navíc dbá více i na jednoznačně chytlavé motivy, jež z minulosti mohou reprezentovat například části „Lay Your Ghosts to Rest“ z předchůdce, již zdobí gradující vokál a podporují klasické instrumentální kejkle. Zatímco minulá deska člověka nenechala vydechnout a neustále mu servírovala různá instrumentální vyjádření i různá extempore a vlastně nevadilo, že tato instrumentální sóla jdou přes sebe, prolínají se a hrají si navzájem jak kočka s myší, novinka preferuje spíše hrátky s kompozicí jako celkem. Samozřejmě by to však nebyli oni, kdyby na nás nepřichystali spoustu změn rytmů, nálad a vyhrávek.
To, co je však v rámci formy alba nediskutovatelné, je četnější využívání čistých vokálů. Kapela dává trochu sbohem tomu, co v začátcích evokovalo vliv The Dillinger Escape Plan či death metalu, a jde vstříc více klasickému progresivnímu metalu, a to především ve stylu Dream Theater. Jejich vliv je na albu a zvuku znatelný (koneckonců již zmiňovaný obal by mi k matadorům dost seděl). Některé melodické kytarové linky ve spojení s čistými vokály Tommy Rogerse stěží popřou vliv Petrucciho s LaBriem, v úvodu takové „The Ectopic Stroll“ či „Memory Palace“ zase člověk slyší odraz časů, kdy „Snové divadlo“ ještě s občasným vokálním přizvučením Mika Portnoye s vlivem Metallicy koketovalo s thrashovějším zvukem. Různé klavírní a klávesové party pro změnu dají vzpomenout na plešatého exhiobicionistu Rudesse. Ale nebojte, přes to všechno jsou to stále Between the Buried And Me a jejich méně jednoznačný přístup k muzice. Tam, kde se Dream Theater drží klasičtějších struktur, si mladá krev ráda s posluchačem trochu pohraje.
Deska začíná jemným intrem s klávesami a Tommyho čistým zpěvem, kam se později vloudí kytara. Pomalu graduje a evokuje postupný průchod do světa za zrcadlem. Navazuje skladba „The Coma Machine“, jež předvádí kontrast mezi takovou lehce „queenovskou“ slokou, tvrdšími metalovými postupy a progresivní vyhrávkou fungující jako refrén. Skladba ukazuje, že po kompoziční stránce má kapela daleko čistší projev než kdy dříve. Přehledné, přitom však stále chytré a už vůbec ne jednoduché. Pravda, mnohem rychleji vstřebatelnější než kdykoliv předtím. Aspekty elektroniky v sobě nesou „Dim Ignition“ a „Famine Wolf“, dobrý kontrast mezi tvrdostí, melodičností, kompoziční propracovaností i občasnou překvapivostí (jež je však, jak již bylo zmiňováno, oproti minulosti redukována). Jemnější části jsou šikovně aranžovány a skladby se vyvíjí. Jemný a melodický začátek zdobí „King Redeem / Queen Serene“, plnohodnotnou baladu ovšem nečekejte. Záhy se mezi úvodní motiv vloudí tvrdší odbočka. Refrén, kde kytarová vyhrávka doprovází zpěv, je záhy střídán death metalovými a metalcorovými částmi. Na závěr pak přichází návrat k úvodnímu jemnému a melodickému postupu, který zaujme hned napoprvé.
Více Dream Theater evokující „Turn on The Darkness“ a především „The Ectopic Stroll“ nás ještě více uvrtají do příběhu alba. Druhá jmenovaná oplývá solidní energií i precizností. O chlup atmosferičtější gradující sedmiminutovku „Rapid Calm“ vystřídá nejdelší kompozice desky, „Memory Palace“, což je brilantní opus kombinující všechny klady nahrávky. Silná skladba, silné melodie, vyhrávky a riffy. Navazující „Option Oblivion“ využívá vyhrávky na akustiku a tvrdost snoubí s melodikou, jež se zde snaží vygradovat co nejvíce. A také se to na konci nádherně vydaří. Motivem z intra hraném na klavír začíná postupný návrat zpět před zrcadlo ve formě závěrečné „Life in Velvet“. A na závěr této exkurze to chce patřičně vygradovaný konec. A taky že se dočkáte.
Jakkoliv jsou mi stylově nyní Between The Buried And Me o kus vzdálenější, jejich letošní návrat nemohu jinak než pochválit a zanechat slova uznání. Bez ohledu na pár momentů evokující slavnější kolegy je kapela zase jinde, zase plná nápadů. Opět kreativní, o něco rozvážnější a čitelnější než minule, avšak především stále bavící. Silné album – opět.
Druhý pohled (Kaša):
Když má kapela navazovat na takový opus, jakým bylo svého času předešlé „The Parallax II: Future Sequence“, tak jsou očekávání vcelku logicky na opravdu vysoké úrovni. Between the Buried and Me patří již řadu let mezi nejzajímavější a nejnadějnější představitele moderního progresivního metalu a svou pozici stvrzují i prostřednictvím své letošní novinky „Coma Ecliptic“. Tedy abych to uvedl na pravou míru, tak nemůžu novinku pasovat do pozice nejlepšího alba v diskografii této party, protože o tento primát se dělí „Colors“ právě s předešlým albem, nicméně pětice ze Severní Karolíny navazuje na svá předešlá alba s důstojností a svůj vlastní ksicht posouvá zase o trošku dál, což nemusí být za všech okolností dobře, ale k tomu se ještě dostanu.
Na Between the Buried and Me je mi ten vývoj, jímž si kapela prochází a který může posluchač pravidelně vyhlížející jejich studiová alba sledovat, vlastně sympatický. Netvrdím, že by s každou další deskou přišel nečekaný stylový posun do úplně jiných sfér, jež by potlačovaly dosavadní vývoj, ovšem postupný odklon od metalcorových začátků a tvrdě metalových výjezdů, které už zdaleka neplní takovou roli jako třeba v případě „Alaska“ z roku 2005, posouvá tuto partu stále blíže k progresivně rockovým vodám, jež doposud hrály ve spojení s agresivními pasážemi přinejlepším vyrovnanou partii, ovšem na „Coma Ecliptic“ se váha přehoupla a na stole tak máme v tomto ohledu nejodvážnější desku.
Pokud se s úbytkem agresivního řevu Tommyho Rogerse bojíte ztráty energičnosti, kterou si v nemalé míře pánové zachovávali i navzdory košaté a progresivně laděné stavbě svých písní, tak si buďte jisti, že množství chytrých momentů a nápadů, které Between the Buried and Me do svých kompozic nacpali, vám na něco podobného dá alespoň na čas zajít chuť. Ty, kteří by si opravdu zoufali, by mohla částečně uspokojit „Famine Wolf“, protože první půle je hezky explozivní, aby v závěru uvolnila pozici pro progresivní hrátky s rytmikou a vokálem Rogerse. Přesně naopak zase funguje následující „King Redeem / Queen Serene“, která začíná uvolněně a evokuje melodie Stevena Wilsona, aby však vzápětí převzali otěže kytaristé Paul Waggoner a Dustie Waring.
I navzdory přibývajícím poslechům, kdy by si „Coma Ecliptic“ mělo tak nějak sedat a já si na něj postupně zvykat, mi přišlo, že se stále nemůžu úplně sžít s delšími skladbami „Rapid Calm“ a „Memory Palace“, kterým oproti titulce, jež se taky natáhla za sedm minut hrací doby, chybí špetka náboje, protože takhle jsem si při jejich poslechu uznale pokyvoval hlavou jací jsou ti Between the Buried and Me dobří hudebníci a talentovaní skladatelé, avšak pokud i navzdory změnám nálad nenechává „Memory Place“ prostor pro vlastní emoce, tak ji ani rockově uvolněná pasáž v samém závěru nezachrání, což je samozřejmě špatně.
Ačkoli natočili Between the Buried and Me kvalitní desku, která se dobře poslouchá, tak si nemůžu pomoct, ale s tím, jak se původní duch kombinace agresivních a melodických ploch bude vytrácet, tím více se budou chlapi ztrácet ve své vlastní orientaci směrem k rozmáchlým melodiím a zvonivým kytarám. Jinými slovy mi z desky chybí menší špetka energie, s čímž Between the Buried and Me neměli v minulosti problém. Výsledek je pořád dostatečně poutavý, postrádám v sobě ovšem nutkání točit album stále dokola, jako jsem to měl s „The Parallax II: Future Sequence“, což není to, co jsem zrovna čekal. Celkově vzato je to však stále vysoký nadstandard.
