Archiv štítku: psychedelic

Dorre / Bethmoora – split

Dorre / Bethmoora - split

Země: Belgie / Dánsko
Žánr: psychedelic doom / stoner metal | doom / sludge metal
Datum vydání: 1.11.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 33:03

Odkazy Dorre:
facebook / bandcamp

Odkazy Bethmoora:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Musím se přiznat, že u bezejmenného splitu belgických Dorre a dánských Bethmoora jsem malinko narazil. Nic moc zásadního k poslechu tu není a občas lze bez skrupulí hovořit o nudě. Potíž je v tom, že ono to na poměry splitek zas krátké není – počin si totiž hravě poradil s půlhodinovou stopáží, přičemž jeho úroveň si takovou porci minut před posluchačem obhájit nedokáže. Jestli se totiž tomuhle splitku něco daří, tak je to ukolébání člověka do letargie, v níž vlastní muziku přestává vnímat. A to není úplně známka dobré kvality.

No, nechoďme kolem horké kaše a rovnou si na ty uspávače hadů ukažme – jsou jimi Dorre, kteří na splitku okupují stranu A se dvěma písněmi. „Three Fell from the Sky“ začíná vcelku poklidně a postupně narůstá, proti čemuž v zásadě nelze nic namítat, kdyby v tom nebyl jeden háček – čím více má být skladba intenzivní, tím nudnější se stává. Druhá „Four Walked into the Ocean“ už nudí úplně a spousta jejích momentů po čase začne spíš iritovat. Dorre se snaží o psychedelicky naladěný doom, místy dejme tomu střižený stonerem, protože čistokrevná doomařina to není, ale jde o jeden z těch případů, kdy se snažení zcela míjí účinkem. Dorre navíc neholdují zpěvu a jejich muzika je čistě instrumentální. A dle mého to z jejich snahy není zrovna chytrý tah, neboť tomu chybí dostatek poutavých nápadů, aby šlo výsledek utáhnout jen na nástrojích. Snad i úplně tuctový growling by to celé učinil snesitelnější…

Bethmoora jsou o něco poslouchatelnější, ačkoliv ani v jejich případě se nejedná o žádný velký zázrak. Nicméně už jen samotným stylem, v jehož rámci dle standardních postupů spájejí doom a sludge, je to oproti zívačce v podání Dorre příjemnější. A to ani Dánové nemusejí nic vymýšlet, prostě jim stačí přidat tu sludgovou hutnost, aby hned byli o notný kus poslouchatelnější. Na druhou stranu, po té nudě, jakou předvádějí Dorre, jsem vždycky tak malátný a otupený, že už část Bethmoora ani pořádně nevnímám. A když si člověk pustí rovnou B stranu, tak tím spíš vynikne, že ani Dánové nehrají žádnou vysokou ligu, nýbrž zaměnitelnou nevýraznou žánrovku.

Už dávno jsem přišel na to, že splitka mohou být dobrým prvním setkáním a mohou určit, jestli jít i na další rande. Zde jsem se setkal prvně s oběma kapelami a ani v jednom případě nejsem přesvědčen, že to stojí za podrobnější průzkum. Zejména Dorre jsou z mého pohledu strašně nudní a nezajímaví a čemukoliv od nich se v budoucnu vyhnu. Bethmoora produkují poslouchatelný a neurážející žánrový průměr. Na druhou stranu, Dánové ještě patří k těm méně zkušenějším, takže z nich by se do budoucna něco teoreticky vyklubat mohlo.


Superlynx – Lvx

Superlynx - Lvx

Země: Norsko
Žánr: psychedelic stoner / doom metal
Datum vydání: říjen 2016
Label: Duplicate Records

Tracklist:
01. Center of the Sun
02. Silver One
03. Vapour
04. Funeral Dress
05. Throwing Fire
06. Elixir
07. Brilliance
08. The Shake
09. Huntress

Hrací doba: 40:29

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Duplicate Records

Pořádné psychedelické muziky není nikdy dost – to je heslo, jaké razím už od té doby, kdy mi učaroval psychedelický rock a jeho podmanivá atmosféra. A s takovou filozofií nikdy nepohrdnu objevováním nových skupin. A nakonec je mi úplně jedno, jestli se jedná o čistý psychedelic rock, jeho další subžánry s přídomky jako kraut či space, anebo jde o více metalové odnože psychedelické muziky. Norští Superlynx se se svým debutem „Lvx“ zařadili to té druhé jmenované kategorie…

Superlynx ve své sestavě ukrývají jedno relativně známé jméno norské scény – je jím Ole Teigen. Že vám to nic neříká? A co takhle Jormundgand anebo také Honey Lucius? To už byste se mohli chytat, ať už díky projektu Loveplanet anebo díky jeho bývalým působištím, mezi něž patří třeba Dødheimsgard, Den Saakaldte či Framferd. Ole se zdevujal bicích a doprovodných vokálů a k sobě přizval zpěvačku / baskytaristku Piu Isaksen a kytaristu Daniela Bakkena – a Superlynx jsou na světě.

Konkrétnější popis hudby doposud nepadl, přesto věřím, že dle několika náznaků jste si jej už mohli domyslet. Superlynx je skutečně další z formací, které se zhlédli ve stoner / doom metalu – samozřejmě s onou nezbytnou psychedelicky zdrogovanou patinou –, a navíc jim nechybí ani další typický žánrový atribut, tedy zpěvačka s éterickým uhrančivým vokálem. V tomto ohledu Superlynx nevymýšlejí podruhé kolo, jednoduše jedou dle dávno osvědčených žánrových postupů, ale to samozřejmě nemusí nutně vadit. Popravdě, psychedelie je jedno z těch odvětví muziky, kde něco takového nejenže toleruji, ale do jisté míry možná i vyžaduji. Jinými slovy řečeno, o mnoho více si cením schopnosti vytvořit působivou atmosféru, kvalitního songwritingu a… už jsem říkal atmosféru?

Superlynx v tomto ohledu vyloženě neselhávají, ale ani neexcelují. Anebo spíš možná dělají oboje naráz, byť toho selhávání je naštěstí o něco méně. Jakže to myslím? Docela jednoduše – „Lvx“ je relativně nevyrovnané album a kvalita jednotlivých písní značně kolísá. Z pohledu stylu a nálady je deska jednolitá, drží pohromadě a po celou hrací dobu se nijak neodchyluje od nastaveného směřování. Ale znáte to – když dva dělají totéž, není to totéž, a zde to platí zcela analogicky na jednotlivé songy nahrávky. Některé skladby jsou skutečně skvělé. Mezi mé osobní favority se řadí třeba hned úvodní „Center of the Sun“, jež nabízí přesně to, co od podobné hudby chci. Psychedelický rozjezd, postupná gradace, opilé kytarové chuchvalce, úžasná Pia a hutná atmosféra – super.

Jenže laťku nastavenou první písní se nedaří držet až do konce stopáže. Na „Lvx“ jsou bohužel i momenty, kdy se pomalé stonerové riffování začne malinko zajídat a album sklouzává k unylosti a působí mdle. Jako posluchač se mírně nudím a mám pocit, že by to mohlo být lepší. Ingredience jsou dobré a Superlynx s nimi obecně vzato umějí pracovat, ale ne vždy to prostě vyšlo na jedničku. Především střed desky obsahuje hluché pasáže, na nichž by se dalo zapracovat. A když se naopak objeví kus s parádním riffem a skvělou atmoškou jako „The Snake“, tak bohužel trvá jen minutu…

Superlynx

Přesto dojem z „Lvx“ zůstává slušný. Člověk se sice nebaví od začátku do konce, ale obecně vzato je počínání Superlynx vcelku sympatické. „Lvx“ asi není albem, k němuž by stálo za to se vracet, ať už nepravidelně nebo snad dokonce pravidelně, ale jde o album, na jehož základě bych si byl ochoten pustit případnou budoucí tvorbu. Příznivci psychedelického stoner / doom metalu se však tohohle počinu bát nemusejí a s klidem si to můžou naprat do žíly do ucha, protože přinejmenším krátkodobé zabavení z toho vydolovat lze bez větších obtíží. Pokud však k fandům žánru nepatříte a chtěli byste to s ním zkusit, asi by bylo lepší sáhnout jinam…


Queen Elephantine – Kala

Queen Elephantine - Kala

Země: USA
Žánr: psychedelic / experimental / ritual
Datum vydání: 16.3.2015
Label: Argonauta Records / Cimmerian Shade Recordings / Atypeek Music / Tartarus Records / Transcending Obscurity

Tracklist:
01. Quartered
02. Quartz
03. Ox
04. Onyx
05. Deep Blue
06. Throne of the Void in the Hundred Petal Lotus

Hrací doba: 48:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity

Snaha znít zvláštně a v ideálním případě trochu jinak, než je všude okolo běžné, je samozřejmě sama o sobě chvályhodná a měli bychom si jí u hudebních skupin cenit. Ne nutně vždy bychom ji však měli i chválit. Průměrnost je jistota a pro náročnějšího posluchače záležitost nudná, odpudivá a nehodná pozornosti, ale člověk ví, co dostane, a leckdo – zjevně je jich většina – to tak má raději. Naopak odlišnost bývá víc vzrušující, pokud se povede, ale je mnohem riskantnější, protože se mnohdy prostě nepovede…

Queen Elephantine se o nějakou zvláštnost zcela určitě snaží. Když jsem si poslechl ukázku z jejich letošní desky „Kala“, takřka okamžitě jsem věděl, že mám chuť to slyšet celé a že chci útroby téhle nahrávky prozkoumat. Tak se také stalo, ale výsledný dojem je o poznání chudší, než jsem na onom úplném začátku doufal. Cením si oné divnosti, jaká Queen Elephantine bezesporu nechybí, nemůžu na „Kala“ nějak extrémně nadávat, zároveň však nemůžu ani chválit, protože výsledek nijak zvlášť strhující není.

A přitom se zdálky všechno tváří zajímavě. Queen Elephantine na svém pátém albu (žádné ze čtyř předchozích jsem neslyšel, tudíž nemohu srovnávat) hrají psychedelické cosi, u něhož jsou žánrové kontury nejasné a rozostřené. Muzice vládne rituální rytmika, o niž se stará artilerie dvou bicích souprav a dalších perkusí a také příjemně nahlas brumlající baskytara. Někde v okolí kvílí kytara, jejíž projev nemá daleko někam ke stoneru, ale nazývat produkci Queen Elephantine metalem by asi bylo zavádějící. V takovém složení a v převážně instrumentální podobě (vokály jsou spíše raritou, ale sem tam se objeví, třeba ve druhé „Quartz“) skupina skládá dlouhé zdrogované písničky, které navíc výjimečně zlehka okoření i další nástroje jako třeba mellotron.

Mně osobně by tohle znělo dost lákavě, a kdybych to ještě neslyšel, tak bych to po takovém popisu asi slyšet chtěl. Přesto „Kala“ – navzdory dobrým přísadám – nedokáže nijak zasáhnout, uhranout, zhypnotizovat. A diplomacie stranou, to je hodně velký problém. Právě schopnost s posluchačem nějak pohnout, ponořit jej a posléze jej doslova vymáchat ve své atmosféře je tím stěžejním, na čem by podobně laděná muzika měla stát. Ne, že by tohle na „Kala“ chybělo absolutně, ale vždy jsou to maximálně jen nesmělé náznaky, jak by mohl výsledek vypadat, kdyby to tam bylo. Jenže není.

Nakonec se „Kala“ stále poslouchá docela příjemně. Člověka nijak neruší, ani jej neotravuje a v žádném případě jej neuráží. Pouze si tak plyne okolo a velmi brzy se zvrhne v kulisu. A to je strašně málo. Moc tomu nenapomáhá ani jednotvárnost, která by nevadila, kdyby – zase se to vrací jako bumerang – atmosféra pracovala na plné pecky. V takovém případě by nebylo vůbec co řešit. Takto ale nelze přehlížet, že jednotlivé skladby jsou si podobné jak vejce vejci a splývají mezi sebou do jedné veliké rytmické masy.

Je to škoda, „Kala“ považuji za promarněnou šanci na skvělé album. Američané (nenechte se zmýlit tímhle pojmenováním – současnou domovinou sice jsou Spojené státy americké, ale formace vznikla v Hongkongu) možná jsou zajímaví zvukově, to jim neupírám, skladatelsky však nikoliv.


Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – Sucht & Ordnung

Der Blutharsch - Sucht & Ordnung

Země: Rakousko
Žánr: krautrock / psychedelic rock
Datum vydání: 1.12.2016
Label: WKN

Tracklist:
01. S&O track 1
02. S&O track 2
03. S&O track 3

Hrací doba: 28:21

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Der Blutharsch

Der Blutharsch – anebo také Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, chcete-li – je kapela, která se dnes bezesporu může chlubit kultovním statusem. Ačkoliv formálně vzato nefunguje zas až tak dlouho – letos je tomu přesně dvacet let od doby, co vyšla první bezejmenná deska –, o jejím vlivu a významu snad není nutno pochybovat či diskutovat. A to vše se navíc povedlo i navzdory tomu, že Albin Julius se svými kumpány v průběhu let razantně změnili styl. V jistém momentě opustili martial industrial a další experimentální žánry a elegantně sami sebe transformovali v psychedelicky rockovou jízdu. Naopak by se dalo diskutovat spíš o tom, zdali Der Blutharsch v téhle poloze nejsou snad ještě poutavější než kdykoliv předtím.

Přijde mi, že letošní novinka „Sucht & Ordnung“ v tomto duchu nejenže pokračuje, ale snad jej dotahuje úplně nejdále v novodobé historii Der Blutharsch. Zatímco na předcházejících albech stále byly cítit dozvuky někdejšího experimentování, „Sucht & Ordnung“ je krystalicky čistá psychedelie, skoro by se až chtělo říct, že je to esence krautrockového žánru. Takovéhle tvrzení nechápejte nijak špatně, protože jsem to tak vůbec nemyslel, právě naopak! „Sucht & Ordnung“ je v té svojí žánrové čistotě doslova okouzlující a Der Blutharsch zde neztratili ani zbla ze své poutavosti. Ano, chápete to zcela správně, tímhle jsem skutečně chtěl říct, že novinka je úžasná a je doslova radost to poslouchat, jak nádherně opojné to je.

Formální popis náplně „Sucht & Ordnung“ nijak složitý není. Základy všech tří kompozic samozřejmě stojí na monumentální tepající rytmice, která je samozřejmě monotónní, jak kážou stylová pravidla. Ale tak to je to správně a přesně takhle to u rockové psychedelie přece všichni chceme, protože jak se do tohohle soundu člověk jednou zamiluje, už nikdy nebude mít dost. A nad touhle hypnotickou archetypální rytmikou pak létají další nástroje, z nichž nejvýraznější je u současných Der Blutharsch kvílející kytara. Naopak klávesy na „Sucht & Ordnung“ odvádějí spíše černou práci vzadu a příliš do popředí nevystupují, s radostí nabídnou nějaký nadrogovaný motiv, ale hlavní slovo si většinou neberou. Jenže: a) to nijak nevadí, poněvadž je deska skvělá tak jako tak; b) to jen potvrzuje myšlenku, že právě v rockovém hávu se nyní Der Blutharsch cítí nejpohodlněji.

Dle daného receptu jsou víceméně vystavěny všechny tři přítomné písně – které jsou samozřejmě nepojmenované, jak je Der Blutharsch odjakživa zvykem. První je instrumentálka, jež nabídne hned několik vrcholů, k nimž dochází ukázkovou gradací. Sólová kytara je naprosto boží, rytmicko-klávesová pasáž v půlce skladby je úchvatná a následný zlom do poslední třetiny rovněž nemá chybu. Ve velkém stylu ovšem pokračuje i dvojka, která je oproti své předchůdkyni zpočátku poněkud rozvážnější, rytmus je pomalejší a hutnější. Poprvé se také objeví deklamační ženský vokál v němčině a snad už nepřekvapí, že to má opět šťávu. Přibližně v polovině písně se pak objeví jedno z největších překvapení „Sucht & Ordnung“ – v momentě, kdy už vás monotónní rytmus bezpečně ukolébá, zničehonic nastoupí kurevsky zběsilá sypačka, po jejímž konci se song začne odvíjet zase odznova a v jiném duchu. Ani v nejmenším to ale nepůsobí nějak nepatřičně, vlastně je to strašně super.

Der Blutharsch

Básnění o poslední, více jak 13minutové skladbě už by snad bylo nošením dříví do lesa. Po darkambientním intru, při němž si lze vzdáleně vzpomenout na jistá zákoutí rané tvorby Der Blutharsch, nastoupí další mocná psychedelická jízda. V první části se nachází jedna z těch pasáží, kde se o hlavní melodie starají spíš klávesy, ale zanedlouho opět začne zpívat kytara (obrazně) a po ní i Marthynna (ta už doslovně). Kompozice se postupně zahušťuje, jede se v jednom tempu, ale tlak se stupňuje až k pomyslnému vrcholu ve dvanácté minutě, po němž následuje krátké doznívání.

„Sucht & Ordnung“ nemá ani půlhodinovou hrací dobu, ale o to intenzivnější poslech je. A víc k tomu vlastně není moc co dodat, protože to nejdůležitější už jsem dávno řekl – je radost to poslouchat. Na albu není žádné hluché místečko, všechno maká na sto procent a celé je to ohromně strhující. Jasně, pokud někdo uctívá staré Der Blutharsch a nic jiného nechce poslouchat, tak to možná nesežere, jelikož – to si řekněme upřímně – dnes už je to vlastně docela jiná kapela. Myslím ale, že zrovna Der Blutharsch měli vždycky dostatečně „open-minded“ publikum, takže by snad problém být neměl. A z druhé strany – milujete-li psychedelický rock, pak „Sucht & Ordnung“ nesmíte minout.


Forma – Physicalist

Forma - Physicalist

Země: USA
Žánr: psychedelic electronica / ambient
Datum vydání: 23.9.2016
Label: kranky

Tracklist:
01. Collapse of Materialists
02. Sane Man
03. Spin Glass
04. Ghosts
05. Maxwell’s Demon
06. Descent
07. Wanderer Imitates a Cloud
08. As If Pianos Grew on Trees
09. Collapse of Materialists 2
10. Physicalist
11. Improvisation for Flute and Piano

Hrací doba: 67:20

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Podívejte se na obal „Physicalist“ a povězte mi upřímně – co byste od toho očekávali za žánr? Věřím, že nejsem sám, koho okamžitě napadne rocková psychedelie. Je samozřejmě otázkou, jestli půjde o klasický psychedelic rock nebo spíš space rock nebo dokonce vytripovaný krautrock, ale to už je vedlejší. Stěžejní je, že z obalu na člověka okamžitě dýchne takový ten duch hudby, jež způsobuje pohnutí mysli, přenášení do cizích světů a supluje drogy. Zkušeným okem odborníka (vtip) bych si vsadil na klasickou formu psychedelického rocku vycházejícího z dávno vymyšlených a daných postupů – však retro nádech obálky k tomu svádí.

A přece všechny takové odhady nejsou stoprocentně pravdivé… zároveň ale nejsou ani nesprávné. Přijde vám to nějak složité? Naopak, rozuzlení je nanejvýš jednoduché! Všechny pocitové požadavky na to, aby šlo muziku zařadit do psychedelické škatulky, zámořské trio Forma splňuje naprosto hravě a bezezbytku. Jediný háček tkví v tom, že kapela nespadá do rockové škatulky. Namísto přímočaré rockové rytmiky a zdrogovaného kytarového sólování totiž Forma dosahují stejného účinku pomocí chladnokrevných beatů a klávesových ploch. Chcete-li slyšet nějaké přirovnání, vzpomeňte si třeba na podobně starý (debuty obou formací vyšly ve stejný rok) řecký projekt Alwoods – jen s tím rozdílem, že Forma jsou přemýšlivější a méně taneční.

Elektronika neelektronika, nakonec je to jen forma (tahle formulace je vzhledem k názvu kapely delikátní). Hlavní je, že Američané dokážou všechny ty psychedelické nálady budovat přesvědčivě a poutavě. Nakonec – účel světí prostředky, někdy je cíl důležitější než cesta. Věřte tomu, že pokud vám je psychedelie vnitřně blízká, určitě se vám „Physicalist“ bude líbit, i kdybyste třeba elektronickou produkci obecně v lásce neměli a dávali přednost kytarové muzice.

„Physicalist“ – což je jen tak mimochodem třetí dlouhohrající deska Forma – má neskromnou délku bezmála sedmdesáti minut. Je to však ten druh nahrávky, u níž ani vysoká stopáž není překážkou. Američané totiž mají dostatek nápadů a skladatelského charisma, aby takovou plochu utáhli, aniž by byl výsledek plný hluchých míst. Tomu dost napomáhá i slušná rozmanitost nabízeného materiálu.

Jsou zde chytlavější skladby postavené na inteligentních beatech, v nichž se Forma asi nejvíc blíží konvenčnímu psychedelickému rocku – pouze bez kytar. Skoro by se chtělo říct, že právě v téhle poloze jsou nejpoutavější, ale nebyla by to tak úplně pravda. Spíš jsou zde Američané nejpřístupnější, tyhle písně jednoduše volí přímočařejší přístup a cesta do posluchačova srdce je tedy o poznání méně trnitá než u ambientního minimalismu. Ale tím v žádném případě nechci vzbudit dojem, že se jedná o něco prvoplánového či hloupoučkého – tak to prostě není. I sem, na pozadí základní linky, zvládnou Forma přidat vícero vrstev a malých motivů, které se nabalují, vzájemně proplétají, objevují se a zase mizí. Skvělým příkladem mohou být „Sane Man“, „Spin Glass“, titulní desetiminutovka „Physicalist“ nebo „Maxwell’s Demon“, jejíž některé momenty jsou vskutku nádherné.

Vedle toho, jak už ostatně nenápadně padlo, se tu nacházejí i minimalističtější věci, jež si berou postupy z ambientu („Wanderer Imitates a Cloud“, „Collapse of Materialists 2“) nebo artové electronicy („Ghosts“, „Descent“), aniž by se vytrácel onen psychedelický feeling, který je pro „Physicalist“ stále určující. Vedle toho se tu však najde i místo pro menší experimenty jako třeba v úvodní „Collapse of Materialists“ (místy zavání až dronem) a „As If Pianos Grew on Trees“ (zvláštní, leč stále výborná nálada) nebo pro citlivé zapojení živých nástrojů (hlavně „Improvisation for Flute and Piano“ – tu prozrazuje už jen název).

Každopádně, „Physicalist“ za poslech dozajista stojí. Asi ne všem, abychom nezobecňovali přespříliš, ale… komu by to za pozornost stát mělo a důvody, proč si to myslím, to snad bylo aspoň trochu srozumitelně nastíněno výše. Parádní věc.


Wovenhand – Star Treatment

Wovenhand - Star Treatment

Země: USA
Žánr: country / folk rock / psychedelic
Datum vydání: 9.9.2016
Label: Sargent House / Glitterhouse Records

Tracklist:
01. Come Brave
02. Swaying Reed
03. The Hired Hand
04. Crystal Palace
05. Crook and Flail
06. The Quiver
07. All Your Wvaes
08. Golden Blossom
09. Go Ye Light
10. Five by Five
11. Low Twelve

Hrací doba: 53:54

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Jméno David Eugene Edwards a jeho tvorbu není třeba nijak zásadně představovat – o Wovenhand jsem se tu již párkrát rozepsal a ve všech případech jen pozitivně. Uskupení soustředěné kolem této charismatické persony si doposud ostatně nic jiného nezasloužilo – indiánská mystika umně zakomponovaná do směsice západního country a rocku je svého druhu unikátní (nebo alespoň neznám nic, co by se Wovenhand případně 13 Horsepower blížilo) a její síla mi uhranula už před nějakou dobou. Omamná kombinace duchovna a psychedelie se potom v živém podání mění v živelnou jízdu, která silou železného oře drtí kosti i představy o poklidném drnkání na mandolínu, jak se mohli přesvědčit i někteří účastníci poslední zastávky v Brně.

Od té doby už ovšem uplynul nějaký ten pátek a stejně tak i od vydání donedávna poslední desky „Refractory Obdurate“, jež zavedla Wovenhand na cestu skočných rytmů a noiserockového nádechu, takže je nejvyšší čas se podívat na její pokračování v podobě novinky „Star Treatment“. Jak název napovídá, Eugene se se svojí suitou tentokrát vydal rozjímat pod otevřené nebe plné zářících perel, vyprávět o vztahu člověka a hvězd – a jakkoliv singl „Come Brave“ vypuštěný před vydáním alba mohl napovídat další nespoutanou jízdu prérijní krajinou, není tomu tak.

Pokud bych měl „Star Treatment“ krátce charakterizovat, do jisté míry zní jako kombinace prvků předchozích alb. Zachovává si atmosféru ne nepodobnou „The Laughing Stalk“, avšak balí ji do tvrdšího, hutnějšího zvuku, jaký Wovenhand představili na „Refractory Obdurate“. Zároveň však není ani jedním, nová deska je svébytná a má svoji charakteristickou náladu, jakkoliv v jejím rámci Wovenhand příliš neuhýbají ze svého trademarkového rukopisu. Jak jsem naznačil, na „Star Treatment“ se Edwards a jeho parta výrazně zklidnili, a ačkoliv se najde několik tvrdších písní, namísto divokosti se vydali spíše cestou zahloubanosti a středních temp. Album nikam nespěchá a nechá vás, abyste si jej sami prozkoumali, protože rozhodně neukazuje vše na první dobrou. I když má do nepřístupnosti daleko, zkrátka chvíli trvá, než se mu dostanete pod kůži.

Ostatně, „Star Treatment“ vypráví, jak napovídá název, příběh o hledání vztahu mezi člověkem a rozsypanými perlami na černém nebi – a hledání je v tomto případě stěžejní, neboť výrazná část nahrávky na první pohled budí dojem cesty do nikam pod hvězdami. Cesta je tentokrát cíl, a jestli je na jejím konci přece jen něco víc, je spíš na vás a vaší fantasii. Bez té se ostatně příliš nepohnete, protože písně jako „Swaying Reed“ vás obklopí plochou, do níž sází bez ladu a skladu jednotlivé prvky, útržky motivů, zvuky, ruchy. „All Your Waves“ či „Crook and Flail“ jsou již konkrétnější, melodičtější, a první jmenovaná se navíc vyznačuje nádhernou brumlající baskytarou, avšak stále jde spíše o rozmáchlé pláně, na něž Eugene maluje zastřeným vokálem obrazy. Zbylé skladby jsou přece jen přívětivější, i přesto vás ale za ruku zrovna nepovedou – když se jich ovšem budete držet, ukáží vám na svých toulkách svět z pohupujícího se koňského hřbetu.

Wovenhand

Kolem a kolem je „Star Treatment“ krásná nahrávka, která ale nemá v rámci diskografie sílu překvapit. Wovenhand jsou pořád ti samí Wovenhand s vypracovaným a ustáleným rukopisem i zvukem, přičemž obojí sice prochází postupnou proměnou, ale očekávat od tohoto indiánského klanu výrazné změny je přece jen trochu krátkozraké. Bez výčitek můžu říct, že by se mi líbilo, kdyby se celá deska ještě víc nesla ve stylu „Swaying Reed“ a jí podobných skladeb, jelikož je právě ta je jednou z mála, která v rámci celku opravdu výrazněji vybočuje. Ale i když tomu tak není, pořád se mi „Star Treatment“ líbí a do jisté míry mi učarovalo, jakkoliv to je album, k němuž se nejspíš nebudu vracet tak často – jednak pořád nabízí krásné písně (jakkoliv jde o „klasické“ Wovenhand), jakými jsou třeba „The Quiver“, „Go Ye Light“ či „Five by Five“, jednak výborně funguje, když si jej člověk vezme na noční toulky Prahou a někde za světelným smogem si představuje všechny ty hvězdy a souhvězdí, podle nichž by se řídil v době, kdy svět ještě neznal všechny navigační vymoženosti dneška.

Největší nástrahou je hrací délka přesahující 50 minut, neboť v dojezdu přece jen počin ztrácí na síle a zejména během prvních poslechů drolí pozornost k jiným podnětům (navzdory tomu, že výše jmenované kompozice se nachází právě k jeho konci). Nejde o problém, který by nešel překlenout – jak jsem naznačil výše, tahle deska je hlavně o hledání, nicméně se nelze divit, když si k ní někdo cestu nenajde, protože závěr by přece jen mohl být výraznější, kdyby byl počin o skladbu, dvě kratší. Vzhledem k této skutečnosti je rovněž třeba kriticky přiznat, že ačkoliv je „Star Treatment“ stále nadprůměrným albem, Wovenhand už mají na pažbě i hlubší zářezy, které se i po letech skví, jako by je kapela vyřezala včera. Jinými slovy – je to krásné, ale už bylo i líp.


Heavy Temple – Chassit

Heavy Temple - Chassit

Země: USA
Žánr: psychedelic doom / stoner metal
Datum vydání: 19.11.2016
Label: Tridroid Records

Hrací doba: 27:19

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dewar PR

Možná budu téhle americké partě trochu křivdit, ale nemůžu si pomoct – když slyším nahrávky jako „Chassit“, jen těžko se dokážu ubránit tomu, abych si pomyslel cosi o trendu. Možná, že to tato konkrétní skupina, v níž se vyskytují členové s velice roztomilými jmény jako High Priestess Nighthawk či Arch Bishop Barghest, myslí upřímně. Co já vím. Akorát by mi přišlo jako ohromná náhoda, kdyby se poslední dobou objevilo takhle moc skupin, které tu špinavou retro psychedelii drhnou, jak se říká, fakt od srdíčka…

Heavy Temple nefungují nijak dlouho. Ještě za sebou nemají ani první pětiletku a za dobu svého dosavadního působení dali dohromady dvě minialba. Pilotní bezejmenné EP vyšlo v květnu 2014, ale to jsem neslyšel – a po zkušenosti s jeho nástupcem „Chassit“, jenž bude oficiálně k mání od 19. listopadu, na tomto stavu nehodlám nic měnit.

Heavy Temple svou muziku označují termínem „viscerální tóny“. Může to znít vznešeně, ale realita je o poznání prostší – Američané jedou retro doom / stoner metal s lehkým psychedelickým nádechem a zpěvačkou za mikrofonem. A ano, zní to přesně tak, jak jste si právě představili. Což o to, onen fakt, že to nebude příliš originální, by sám o sobě vadit nemusel. Ostatně, však bych si lhal do kapsy, kdybych tu hlásil, že mi to vadí, poněvadž množství recenzí v našem archivu mě usvědčuje z toho, že tyhle okultní retro doomy se zpěvačkami žeru.

Jenže zrovna „Chassit“ mě prudce nebaví a navíc mě při stoupajícím počtu poslechů mnohé riffy začaly pěkně srát. Jakmile se rozezní úvodní „Key and Bone“, tak ihned pocítím jakousi otrávenost, jelikož motivy téhle písničky mi jednoduše brzy začaly lézt krkem. A to pro Heavy Temple samozřejmě není úplně nejlepší vizitka. Obecně bych si dovolil říct, že ono doom/stonerové riffování mě v podání téhle bandy spíš nudí a jen málokdy jsem ochoten si říct, že to v téhle poloze není úplně blbé, jako se tomu děje třeba v závěru bezmála devítiminutové „Pink Glass“.

Právě delší dvojice skladeb „Pink Glass“ a „Ursa Machina“, které obě trvají vysoko nad osm minut, mi připadají lepší, jelikož v nich Heavy Temple dokážou nabídnout i nějaké trochu zajímavější pasáže – byť o poznání lépe z toho vychází ta první jmenovaná. Na druhou stranu, vždy se jedná jen o marginálie, jelikož o základní poloze Heavy Temple není třeba polemizovat. A v té kapela příliš zábavná není. Je pravda, že to trochu táhne nahoru zpěvačka (a baskytaristka) High Priestess Nighthawk (haha), jejíž hlas sice není nijak výjimečný, kór na poměry stylu, ale pořád je docela dobrý a jistý um holčině upřít nelze. To je však pořád málo.

Vzato kolem a kolem mě „Chassit“ nijak neoslovilo a jakékoliv další poslechy si s radostí odpustím. Možná za nějakých pár roků zkusím dát Heavy Temple druhou šanci s jiným počinem, budou-li v té době stále hrát a vydávat, ale v současné situaci bohužel musím vyřknout nepříliš lichotivé hodnocení: nezáživný průměr.


Der Blutharsch, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch

Datum: 15.10.2016
Místo: Praha, Komunitní centrum na Žižkově
Účinkující: Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand, Do Shaska!, Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip

Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand – které si pro potřeby dnešního povídání dovolím familiárně nazývat pouze Der Blutharsch – v osvědčeném Komunitním centru na Žižkově a.k.a. Žižkostele, toť kombinace skutečně lákavá. Sice jsem si původně nebyl na sto procent jistý, zdali budu moct dorazit, ale naštěstí vše klaplo, pročež mi nic nebránilo, abych šel otestovat, jací Albin Julius a jeho parta živě budou. Byť Det Blutharsch nejsou v Praze žádnou novinkou a kapela zde vystoupila již několikrát (však také vyšla živá alba se záznamy pražských koncertů nebo v naší metropoli proběhl křest desky „The Cosmic Trigger“), já osobně jsem to vždy nějakým způsobem projebal. O to větší je pak důvod to napravit!

Jako první se slova ujímá domácí projekt Do Shaska!, jenž předvedl svůj rituální standard – což v překladu znamená, že to nebylo vůbec špatné. Experimentální míchanice industrialu, tribal rytmů a mnohdy až chytlavých beatů fungovala parádně. Výslednému dojmu pak vydatně pomáhala i zajímavá videoprojekce – místy atmosférická, místy patřičně zvrhlá, takřka vždy ale funkční. Navíc je znát, že se nejedná o pouhé nahodilé promítání obrazů, ale že je vizuální i audio stránka propojena a jedna druhou doplňuje. Sice byla škoda, že projekce mířila přesně na hranu mezi stěnou a stropem, tudíž byla jakoby „zlomená“ v půli, ale lze to chápat, poněvadž na tomto místě to asi lépe udělat nešlo, když prostor na ochozu za skupinou už okupovala nástrojová výbava Der Blutharsch. Možná bych si ještě dovolil rýpnout, že Do Shaska! samotní by na pódiu vypadali ještě působivěji, pokud by byli všichni oblečeni do černých kuten a kápí, nikoliv jen polovina sestavy. Nicméně hudebně i atmosféricky skvělé, tma tomu slušela a nijak nevadilo, že většina přítomného publika v tuto dobu jen seděla na postranních lavicích. Vzato kolem a kolem tedy velmi dobré a citlivě zvolený support kapele jako Der Blutharsch – jiný než hlavní tahák, ale adekvátní.

Přestávka netrvala dlouho – vlastně stačilo, jen aby Do Shaska! vyklidili pole své dosavadní působnosti, jelikož pro Der Blutharsch již bylo vše nachystáno. Jak jsem výše naznačil, Albin Julius a spol. nehráli na podlaze u lidí, nýbrž vedle sebe na kruhovém ochozu, který obepíná plochu uprostřed kostela. Kapela (s výjimkou zpěvačky) oháknutá do bílých košil s černou kravatou se na ochozu rozestavila následovně: po vnějších stranách kytara vlevo a baskytara vpravo, vedle nich směrem ke středu dvakrát klávesy / vokál a veprostřed bicí. A v takovéto podobě se Der Blutharsch jali na nějakou tu hodinu kostel vytrhnout z aktuální galaxie a všechny přítomné odnést někam pryč.

Der Blutharsch

Nebylo žádným překvapením, že se vystoupení neslo v psychedelických rytmech krautrocku, ale to je za mě zcela v pořádku. Zvlášť když to funguje tak náramným způsobem, jakým to fungovalo v Žižkostele. Některé momenty neměly daleko k regulérnímu transu, Der Blutharsch působivě stahovali smyčku kolem krku pomocí monotónních psychedelických ploch a dařilo se jim tvořit ohromně opojnou atmosféru. Asi nejvíce mě zasáhlo provedení sedmé skladby z desky „When Did Wonderland End?“, která byla v nynější úpravě dočista jiná. Nemýlím-li se, tak zazněla třeba i ukázka z nadcházejícího alba „Sucht & Ordnung“ (těšme se na prosinec!), ale varlata do ohně bych za tohle tvrzení asi nedal.

Pochválit mohu i vizuální stránku, jež hrála nedílnou roli. Nešlo ovšem o žádné divadlo, vlastně to bylo vcelku jednoduché – hustá mlha (naštěstí nikoliv přehnaně hustá, byť i takhle byl občas problém některé hudebníky vidět), skrze niž prosvítalo několik tenkých paprsků barevného světla ze dvou reflektorů. Vše dohromady ovšem bylo naprosto strhující.

Na druhou stranu, úplně bezchybné vystoupení Der Blutharsch nebylo, trochu mi vadily dvě věci. Tou první byla hluchá místa mezi jednotlivými písněmi. Rakušané dokázali ve skladbách hypnotizovat, udržovat v člověku skutečné napětí, při němž nešlo dělat nic jiného než vnímat samotnou hudbu, co nejintenzivněji to šlo. Jakmile však napětí s koncem skladby povolilo, přišel potlesk publika a pak chvíle vzduchoprázdna a ticha, než začal další kus. Náladu se sice vždy podařilo nahodit zase nazpátek, ale bez pauz by byl zážitek dle mého ještě koncentrovanější.

Dalším neduhem pak byl zvuk, který mi nepřišel zrovna dokonalý (diplomaticky řečeno) a v průběhu setu i trochu kolísal. Obecně vzato byla příliš nahlas kytara, jejíž zvuk přehlušoval vše okolo; naopak klávesy by zasloužily být o poznání vytaženější a vokál hlavního principála Albina nebyl slyšet vůbec. Sice je pravda, že mikrofon stejně používal jen zřídka, protože když už zpěv, tak jej obstarávala Marthynna (ta byla v jednu chvíli rovněž takřka neslyšitelná, o chvíli později zas tak nahlas, že když přitlačila na pilu, rvalo to uši), ale i tak škoda. Nicméně nevýrazné klapky zamrzely nejvíc, byť třeba hlasitost bicí mohla jít taktéž ještě o chlup nahoru.

Der Blutharsch

Jenže ani zmiňované překážky nedokázaly přebít onu výše velebenou atmosféru, jež byla skutečně nezemská. Může se to zdát prapodivné, ale fakt bych se nebál říct, že koncert Der Blutharsch byl po boku syrového zla od Sortilegia prozatím tím nejlepším, co jsem letos živě spatřil. Troufalé? Možná, ale kdybyste byli na místě, jistě by vám to rovněž uhranulo natolik, že byste mi dali za pravdu!

Der Blutharsch nakonec byli tak skvělí, že jsem po jejich konci ani neměl náladu si zážitek ředit dalším vystoupením v podání domácích Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip, kteří se ve sklepě starali o roli „pokapely“ (dle vzoru předkapela). Z povinnosti jsem si vyslechl thereminové intro a jednu píseň, počkal si na první tóny příčné flétny a pak se vydal vstříc noční Praze respektive její městské hromadné dopravě. Olaf Olafsonn and the Big Bad Trip se sice netvářili špatně a zjevně měli vůli předvést svůj psychedelický rock s odpovídající dávkou kvality a nasazení, ale já jsem bohužel neměl vůli jejich snažení sledovat. Do Shaska! a především Der Blutharsch and the Infinite Church of the Leading Hand mi k naprosté spokojenosti ten večer jednoduše stačili.


Psicotaxi – Effect of the Head’s Mass

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

Země: Itálie
Žánr: psychedelic rock / stoner metal
Datum vydání: listopad 2015
Label: Subsphera

Tracklist:
01. Q Factor
02. Un tram che si chiama pornodesiderio
03. Zingaropoli
04. August in Black
05. Il mondo nuovo
06. Performance

Hrací doba: 32:55

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Dnes se podíváme na jednu záležitost již trochu staršího data, ale jsou případy, kdy není kontraproduktivní se ohlédnout nějaký ten měsíc do minulosti a popovídat si o nahrávce, která není tak nová, aby byla ještě aktuální, ale ani tak stará, aby ji šlo považovat za retro článek. Přinejmenším tedy mě Psicotaxi zaujali takovým způsobem, že jsem ochoten jim tu takto zpětně věnovat nějaký ten prostor (jakožto hlava pomazaná a svrchovaná v rámci tohoto plátku si to mohu s klidem dovolit).

Ve slušné společnosti je samozřejmě dobrým zvykem nejprve nově příchozího představit. A protože my jsme zkurveně slušná stránka, pojďme splnit společenskou povinnost. Psicotaxi jsou italská parta, jejíž vznik se datuje k roku 2010. Nejdřív se borci prezentovali bezejmenným ípkem o třech skladbách, v jejichž rámci prvně představili své pojetí zmetalizované rockové psychedelie. Pro naše dnešní povídání je ovšem důležitější rok 2015, konkrétněji jeho jedenáctý měsíc, jemuž se v českých zemích familiárně přezdívá listopad, kdy došlo k vydání dlouhohrajícího debutu. Ten nese název „Effect of the Head’s Mass“ a kromě jedovatě žluté obálky nabízí i dost výživnou možnost poslechu.

Milánská formace hraje něco, co bychom v základě mohli nazvat kombinací psychedelického rocku a stoner metalu. O něco navrch má asi první jmenovaný žánr a mnohé momenty jsou nefalšovaným stylovým cvičením – ani nemluvě o skutečnosti, že krásně psychedelická atmosféra obklopuje celých 33 minut, co jich jen „Effect of the Head’s Mass“ trvá. Česká Wikipedie výraz „psychedelie“ definuje jako „stav mysli charakterizovaný velmi příjemným omámením smyslů“, což k poslechu Psicotaxi sedí naprosto přesně. Psychedelie v jejich podání není vydrogovaná schizofrenie, jako je tomu u jiných přeborníků, ale je setsakra příjemná a nezřídka doslova omamná.

Muzika Psicotaxi je ovšem sympatická v tom, že psychedelií to začíná, ale nekončí. Ten psychedelický rock je totiž mnohde přitvrzován a pošilhává po metalu, aby pak „Effect of the Head’s Mass“ kolikrát přešlo k regulérnímu stonerovému riffování. O zabíjení dost často pečlivě budované nálady se naštěstí nejedná. A pod tím vším lze zaslechnout i jemné elektronické proudy (jsou vážně super) a v některých chvílích se ke slovu dostávají i saxofonové orgie – v tomto ohledu exceluje především druhá „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Abychom to shrnuli: produkce Psicotaxi je – až na výjimečné mluvené slovo znějící trochu jako sampl – převážně instrumentální a bezeslovná, ale rozhodně není němá. Některým kapelám totiž k dostatečnému převyprávění toho, co chtějí sdělit, stačí jen nástroje… a Psicotaxi k nim zjevně patří.

Psicotaxi - Effect of the Head's Mass

„Effect of the Head’s Mass“ patří k těm deskám, u nichž se jen velmi těžko vybírají nějaké vrcholy či pamětihodné písničky. Jednoduše proto, že je to celé vyrovnané – ještě aby nebylo, když Psicotaxi vydali jen šest songů, jejichž souhrnná délka činí již zmiňovaných 33 minut. V souvislosti s tím mě jen tak mimochodem napadá, že bych si určitě nechal líbit i víc, protože ten matroš je tak dobrý, že při dodržení nastolené kvality by šlo bez problémů utáhnout i delší stopáž. Ale to jsme trochu odbočili, zpátky k písničkám. Sice se mi líbí všechny a každá do jedné nabízí parádní momenty, ale asi bych si neodpustil, kdybych pár konkrétních momentů přece jen nevyzdvihl a neocenil pěkně nahlas.

Samozřejmě nemohu vynechat už jmenovanou „Un tram che si chiama pornodesiderio“. Saxofonové sólování zde dostalo dostatek prostoru (což je jedině dobře), aby se z toho stala jedna z nejvýraznějších chvilek „Effect of the Head’s Mass“. Dále musím rozhodně zmínit „Il mondo nuovo“, jež ve svých útrobách skrývá několik vážně excelentních melodií. Třeba jeden kytarový motiv je beze srandy úžasný – tohle je přesně jeden z těch momentů, které se člověku vryjí do paměti a při každém dalším poslechu se na ně ohromně těší.

Psicotaxi

Bezmála devítiminutová „Zingaropoli“ zase zaujme nejtrpělivěji budovanou atmosférou a skvělou gradací. Ale není v tom jediná, protože něčím podobným se může pyšnit i „August in Black“. „Q Factor“ je taktéž parádní a hned na úvod dokáže posluchače přetáhnout na svou stranu – Psicotaxi možná debutují, ale šlapavý psychedelic rock s typicky výraznou rytmikou střídají s metalovými nájezdy velmi zkušeně, a když mezi tím nechávají probublávat elektroniku, je okamžitě jasné, že tohle album nebude nuda. Začátek dobrý, nicméně konec taktéž, protože „Performance“ nahrávku uzavírá velice důstojně a elektronické sólo v samotném závěru je prostě pecka.

No vidíte to – přesně kvůli tomuhle jsem se původně nechtěl pouštět do rozebírání jednotlivých songů, protože jsem se bál, že nakonec skončím s vyjmenováním celého tracklistu. Je ovšem zbytečné plakat nad rozlitým mlékem, už se stalo. Alespoň tedy vidíte, že v každé skladbě se nachází něco, co vážně stojí za to, od čehož už je jen krůček k finálnímu verdiktu, který všichni slyšíme nejradši – že to stojí za to úplně celé. Psicotaxi vydali bravurní debut, jemuž se vyplatí věnovat pozornost. Mě osobně „Effect of the Head’s Mass“ strašně baví a nepochybujte o tom, že tohle si hodně brzo koupím i na fyzickém nosiči, poněvadž přesně takovéhle desky chci ve svojí sbírce mít. A že budu budoucí počínání Psicotaxi sledovat, to snad ani není třeba dodávat…


Monomyth – Exo

Monomyth - Exo

Země: Nizozemsko
Žánr: krautrock / space rock
Datum vydání: 18.3.2016
Label: Suburban Records

Tracklist:
01. Uncharted
02. Surface Crawler
03. ET Oasis
04. LHC
05. Moebius Trip

Hrací doba: 43:43

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Nizozemci Monomyth mi poprvé uhranuli již na svém eponymním debutu, který vyšel v roce 2013. Nacházel se na něm doslova skvostný, nádherně hypnotický krautrock, jejž dodnes považuji za jednu z nejsilnějších věcí, jaké ve jmenovaném roce vyšly. Šlo o přesně ten typ nahrávky, která je natolik dobrá, že ji okamžitě zatoužíte mít i ve svojí sbírce – to mohu potvrdit i z vlastní zkušenosti, jelikož edici na zlatých vinylech jsem objednával záhy poté, co jsem album slyšel.

Druhá, jen o rok mladší deska „Further“ byla rovněž výtečná, měla však jednu zásadní nevýhodu. I přes své nesporné kvality prostě nedokázala dorovnat svého fantastického předchůdce. Obecně vzato to však stále byla skvělá záležitost a minimálně sedmnáctiminutový opus „6EQUJ5“ je učiněná dobrota pro všechny fanoušky hudební psychedelie.

Tak či onak, minulost Monomyth možná není nějak extrémně obsáhlá, ale rozhodně je tuze výživná. Což v překladu znamená, že nic nestálo v cestě tomu, aby se člověk těšil i na třetí desku, jejíž název zní „Exo“. Již ze samotné obálky je patrné, že nizozemská pětice na své novince nijak neuhýbá z nastolené cesty, ale zrovna v tomto případě to považuji za klad, protože talent Monomyth je příliš velký na to, aby bylo nutné opustit osvědčenou kombinaci kosmu a psychedelie takto brzo. A jsem rád, že „Exo“ mi dává za pravdu.

Hned úvodní „Uncharted“ jasně ukazuje, v čem tkví síla Monomyth a vlastně i žánru, jaký Nizozemci hrají – a to s takovou přesvědčivostí, že se vlastně jedná o (předčasný?) vrchol „Exo“. Ono co si budeme povídat, tenhle styl dlouhým kompozicím svědčí a Monomyth jsou v jejich tvorbě mistři, tudíž ani není divu, že právě bezmála čtvrthodinová „Uncharted“ je tím nejlepším, co je na novince k nalezení. Hudba pracuje na roztáhlých monotónních plochách, které postupně narůstají a bravurně gradují. Monomyth své kompozice trpělivě budují, přidávají další a další vrstvy, nechávají je růst, a přitom vlastně pracují jen s jemnými detaily a nuancemi. Muzika je po instrumentální stránce vpravdě lahůdková a propracovaná, ale hlavní roli stále hraje stavění vesmírných atmosfér. A zrovna „Uncharted“ se to na „Exo“ daří asi nejpůsobivěji. Například nástup rytmiky (který mi jen tak mimochodem připomněl geniální píseň „Loch Ness“ z debutu) je prostě excelentní.

Monomyth

Nenechte se ovšem zmýlit, i v následujících minutách je co poslouchat. Podobně báječná je totiž i sedmiminutová „ET Oasis“, což je vysloveně space opera jak vyšitá, a v těsném závěsu následuje také „LHC“. Naproti tomu kratší „Surface Crawler“ a „Moebius Trip“ (u první jmenované si lze vzpomenout třeba na kolegy z Maserati) jsou poněkud rozvernější a větší rock’n’roll, ale to nahrávce spíš přidává na rozmanitosti, než aby ji to tříštilo. Já osobně jsem magor a klidně bych si vystačil s tím, pokud by Monomyth naservírovali jen tři čtvrthodinové opusy, ale věřím tomu, že pro lidi, kteří nejsou vyloženě zažraní do rockových psychedelií, budou právě tyto písně činit celé „Exo“ stravitelnější. A těm, kdo si v psychedelii naopak rochní a jsou na tom podobně jako já, tyhle dva kousky rozhodně vadit nebudou, protože i v nich si Monomyth s přehledem zachovávají svou kosmickou auru a atmosféru. Možná se nejedná o tak pečlivě vygradované kompozice jako „Uncharted“ nebo „ET Oasis“, ale rozhodně jde pořád o setsakra parádní kus muziky.

V souvislosti s Monomyth se jistě sluší připomenout ještě jednu věc – Nizozemci jsou čistě instrumentální formací, o vokál v jejich muzice ani nezakopnete. Co se ale mě týče, v jejich případě to lze považovat spíš za plus, protože ta hudební stránka sama o sobě je natolik propracovaná, že vokál by docela zbytečně odváděl pozornost. Na co zpěv, když Monomyth dokážou dostatečně poutavě vyprávět jen za pomoci nástrojů…

Postavím-li „Exo“ vedle obou předcházejících alb Monomyth, nemohu prohlásit nic jiného, než se jedná o více než důstojného následovníka starší tvorby, jenž (opětovně) potvrzuje, že tahle kapela je jednoduše úžasná. Na prvním místě u mě stále zůstává fenomenální debut, ale „Further“ podle mě pokořeno bylo. Tak jako tak se však jedná o výtečnou záležitost, jež jistě zachutná všem milovníkům krautrocku, space rocku, psychedelic rocku a podobných žánrů.