Archiv štítku: Rob Zombie

Nova Rock 2014

Nova Rock 2014
Datum: 13.-15.6.2014
Místo: Nickelsdorf, Pannonia Fields (Rakousko)

Účinkující (obsažení v reportu):

Pátek: Buckcherry, Crazy Town, Limp Bizkit, Seether, Sepultura, Steel Panther, Volbeat

Sobota: Amon Amarth, Anthrax, Ghost, Iron Maiden

Neděle: Arch Enemy, Avenged Sevenfold, Bad Religion, Black Sabbath, Dropkick Murphys, Karnivool, Powerman 5000, Rob Zombie, Wendi’s Böhmische Blasmusik

Rakouský festival Nova Rock, který se každoročně koná v blízkosti městečka Nickelsdorf, oslavil letos své desáté narozeniny. A bylo rozhodně o co stát. Prvním vyhlášeným velkým headlinerem nebyl nikdo jiný než slovutní Black Sabbath, v rychlém sledu následovalo potvrzení Iron Maiden a posléze i The Prodigy. Jako další vystoupili například Limp Bizkit, Slayer, Volbeat, Amon Amarth, Rob Zombie, Avenged Sevenfold nebo The Offspring. Umělci se střídali na dvou velkých pódiích (Blue Stage a Red Stage) a na malé Red Bull Brandwagen Stage, jež sloužila spíše pro menší kapelky. Prostoru byla hromada a i přes neuvěřitelnou návštěvnost areál nepraskal ve švech. Horší to bylo se vzdáleností mezi jednotlivými pódii, protože dostat se od Blue k Red Stage trvalo průměrně kolem deseti minut. Technické zázemí bylo na vysoké úrovni a každá stage byla opatřena potřebnou velkoprojekcí, aby měl opravdu každý dobrý rozhled.

Kemp (mimochodem řádně gigantický) se otevíral už ve čtvrtek v deset hodin dopoledne, přičemž my jsme dorazili chvíli před půl jedenáctou. Obrovská fronta a prostoje u páskování se daly čekat, neuvěřitelné množství bordelu (a to ani festival ještě nezačal) už ne. Opravdu, v životě jsem nikde neviděl takový svinčík jako na letošním Nova Rocku. Jasně, lidí přijelo mraky (konkrétní čísla však ještě zveřejněna nejsou, ale dá se počítat s několika desítkami tisíc návštěvníků), ale prosím pěkně – je normální po sobě někde zanechat tak obrovský bordel? Někteří jedinci dokonce mezi zbytky jídla a plechovek spali a zjevně jim to nevadilo. To ale jen tak okrajově, nyní už k jednotlivým dnům!


Pátek:

V pátek se brány festivalu otevírají přesně v půl druhé odpoledne. My jako první návštěvníci spěcháme k červené stage, abychom stihli včas začátek vystoupení amerických hard rockerů Buckcherry. Jejich set, ačkoliv jen sotva půlhodinový, hýří energií a dravostí. Ačkoliv je diváků spíše poskrovnu (rozuměj tak tři, čtyři tisíce), odcházejí z poloprázdného kotle veskrze v dobré náladě. Na muzikantech jde vidět, že jsou zvyklí na trochu větší ovace, ale co se dá dělat, tady jim připadla role rozehřívačů. Zpěvákovi uděluji speciální cenu pro nejpokérovanějšího bubáka akce. Nejvíce ale oceňuji výborné ozvučení a práci techniků, kteří nečekají až na večerní program v podobě headlinerů, ale snaží se zprostředkovat výbornou atmosféru i té “nejmenší” kapele.

Přelez na modré pódium a už slyšíme první tóny navrátilců Crazy Town, kteří po několikaleté pauze opět objíždějí koncertní prkna. Rap metal v jejich podání mě už nebere tak jako kdysi a i ohlasy publika jsou víceméně chladné. Jediná píseň, na kterou se všichni chytají, je překvapivě “Butterfly”. Schválně, kterou jinou si od nich pamatujete? Sepultura zažívá v poslední době renesanci a na poslední desce “The Mediator Between Head and Hands Must Be the Heart” to jen potvrzuje. Prostě už funguje i bez Maxe (po osmnácti letech už by bylo také záhodno). Vládne parádní atmosféra a vzduch víří staré fláky v podobě “Arise”, “Ratamahatta” nebo “Roots Bloody Roots”. I na pár novinek se dostane (a taková “The Vatican” zní naživo fakt libově). Krátká jídelní pauza a už se přesunujeme na “modrou”, abychom si zabrali dobrá místa na vystoupení Seether. Na tyhle chlapíky jsem se docela těšil a o to více jsem zklamán, když se jejich set zvrhne v naprosto klasické a ničím extra zajímavé vystoupení. Všechno je hrozně statické a nebýt alespoň trochu pohyblivého a akčního baskytaristy Dale Stewarta, uzíval bych se k smrti. Napříště si rozmyslím, zda na ně ještě někam zajdu.

Sluníčko přestává tolik sálat a na pódium vstupuje Steel Panther se svým vtipným a řádně neslušným hair metalem. Všichni členové jsou patřičně nastrojeni a nevázaná zábava plná sprosťáren může začít. Nejnalíčenější a také nejvíc whore-looked je určitě baskytarista, který tímto vyhrává další ze speciálních cen. Zpěvák a kytarista co chvíli vybízejí přítomná děvčata k odhalení poprsí a mnoho z nich se nestydí a své vnady skutečně (i na kameru) ukazuje. Set Steel Panther patřičně odsýpá do doby, kdy se kapela začne navzájem představovat, což trvá těžko uvěřitelných 10-15 (!) minut. Lidé pod pódiem se začínají nudit a ani mě nekonečné tlachání o ničem (byť vtipném ničem) moc nebere. Za celou hodinu, kterou měli Steel Panther k dispozici, zahráli pouze deset písní. A to je na kapelu, jejíž písně jsou průměrně čtyři minuty dlouhé, docela síla. Každopádně zazněly největší hitovky a publikum nakonec tleskalo s úsměvem.

Následují Slayer, kteří se kryjí s Limp Bizkit a navíc je uvidím na Brutal Assaultu v srpnu, takže volím raději skupinu Američanů kolem frontmana Freda Dursta. S odstupem je mi celkem líto, že jsem nešel radši na večeři, protože vystoupení Limp Bizkit mohu zcela zodpovědně označit za největší zklamání festivalu (další cena!). Limp Bizkit disponují obrovským arzenálem dobrých písní, z něhož velkou část zahráli, ale prostě to nebylo ono. Každá píseň začíná hrozně dlouhou promlkou a v polovině se téměř vždy zpomalí. Durst mluví, kytarista brnká, pak se hrábne brutálně do strun, lidé lítají vzduchem a všechno je vlastně hrozně krejzy. Jenže pak zase znovu. A zase, a zase. Moc mě to nebaví a raději jdu z kotle ven na čerstvý vzduch. Ani jsem si pak nevšiml, že během songu “You Really Got Me” (původně od The Kinks) přichází členové Steel Panther a obě kapely tak hrají společně. Pařba slušná, ale jinak nic moc.

Už je nějakou dobu po setmění a souběžně s The Prodigy hrají Volbeat, na které jsem se také vydal. A myslím, že jsem neudělal chybu. Jejich set byl živelný a plný nevázané radosti. Frontman Michael Poulsen se svým nezaměnitelným “elvisovským” hlasem je sympaťák a všude rozdává úsměvy. Basák Anders Kjølholm se také nenechává zahanbit a po celém pódiu dělá různé opičky a kraviny. Celá hodinka a půl přijemně utíká a postupně zazní všechny podstatné mezníky Volbeat. Jmenovitě například “Lola Montez”, “Still Counting” nebo “Guitar Gangsters & Cadillac Blood”. Musím se přiznat, že jsem koukal jako sůva z nudlí, kolik lidí se před pódiem v tuto noční hodinu objevilo. Volbeat se v posledních letech dostali neskutečně do povědomí a s klidem by mohli příští rok Nova Rocku headlinovat. Nadšení a spokojenost.


Sobota:

Sobotní program pro nás začíná až odpoledním vystoupením švédských Ghost. Papa Emeritus a jeho smečka bezejmenných ghůlů sice před pódium nepřilákala tak velké množství lidí jako jiné kapely, ale kdo se tohoto vystoupení zúčastnil, neudělal chybu. Jediný mínus, který vidím na představení Ghost, je prostý fakt, že nehráli pod rouškou noci. I odpoledne ale měla jejich show výbornou atmosféru a zejména frontman, mluvící pomalým a téměř záhrobním hlasem, vypadal značně démonicky. Ghost zahráli živě především písně z první desky “Opus Eponymous”, ale došlo i na cover od Rokyho Ericksona, “If You Have Ghosts”, který je pro tyto Švédy tak trochu ikonický. Z “Infestissumam” si užíváme “Year Zero” a na vyzvání zpíváme “Monstrance Clock”. Celkově mám ze setu Ghost výborný pocit a považuji jej za jeden z nejlepších na celém Nova Rocku. Zpočátku bylo sice pár problémů s nazvučením vokálu, ale nešlo o nic hrozného a zhruba od druhé písničky bylo vše v pořádku. A ještě si neodpustím speciální ocenění pro nejanonymnější kapelu, protože veřejnost vlastně doteď vůbec netuší, kdo přesně se za maskami jednotlivých hudebníků skrývá.

Trivium vidět vážně nemusím (navíc budou na Basinfirefestu) a Anthrax čekujeme jen tak z povzdálí, protože hrají téměř na chlup stejný set jako na minulém Brutal Assaultu. Jen kytarista Scott Ian je zase o něco vousatější a vokalista Joey Belladonna větší držka. Na Amon Amarth (budou též na Brutal Assaultu) jdu vlastně jen proto, abych se nemusel tlačit dopředu na Iron Maiden a zabral si pěkné místečko v klidu, dokud není v kotli moc lidí. Amon Amarth nakonec překvapili a zahráli pěkný (ne tedy neočekávaný set) ze kterého si dovolím vypíchnout hlavně dvě věci – “Asator” a “Twilight of the Thunder God”.

Čtyřicet minut příprav a přicházejí headlineři sobotního večera – legendární Iron Maiden. Očekávání byla velká a myslím, že Iron Maiden nenechali nikoho na pochybách, kdo hraje heavy metal ze všech nejlépe (nebo alespoň nejviditelněji). Všichni členové kapely rozdávali dobrou náladu a zejména zpěvák Bruce Dickinson se na pódiu bezvadně vyřádil. Pětapadesátník Bruce neustále přebíhá z jedné strany na druhou, rozezpívává publikum, mává vlajkou a co chvíli mění převleky podle toho, kterou píseň kapela zrovna hraje. Pódium je samozřejmě plné různých vizuálních efektů, světýlek a pouťových maškar (Eddie na tisíc způsobů). Nejvíce mne zaujal kytarista Janick Gers, který s kytarou vyvádí neuvěřitelné kousky. Iron Maiden odehráli regulérní koncertní set o délce dvou hodin a Nova Rock byla jedna z jejich posledních zastávek na turné Maiden England World Tour, které započalo 21. června 2012 v Severní Karolíně. Soudě dle mnoha tematických kusů textilu mezi obecenstvem bylo poznat, že někteří dorazili na festival právě a jen kvůli Iron Maiden. Myslím, že nebyli zklamáni, ačkoliv se nemohu ubránit pocitu, že Iron Maiden mají už své nejlepší roky nějakou dobu za sebou. Představení všeuměla Davida Hasselhoffa zcela fakuji a jdu raději spát.


Neděle:

Poslední festivalový den načíná svým dopoledním projevem německá dechovka Wendi’s Böhmische Blasmusik a i přes spoustu ohlasů se mi zdá, že jsou tu prostě jen do počtu. Uncle Acid úplně ignoruji a u red stage se objevuji až těsně před vystoupením Karnivool. Australané nezklamali, ale více se mi líbili loni v létě coby předskokani známějších Stone Sour. Tady předvedli spíše průměrné představení. O to více se ale těším na Arch Enemy s novou zpěvačkou. Alissa White-Gluz přeběhla od The Agonist a nahradila tak Angelu Gossow, která po čtrnácti letech působení za mikrofonem předala žezlo mladší generaci a stáhla se do ústraní managementu. Musím se přiznat, že kdybych zavřel oči a jen poslouchal, nepoznal bych ve vokálech skoro žádný rozdíl. Přesto se na Alissu dobře dívá a svou živelností a aktivním přístupem Angelu dobře nahrazuje.

Následují dědoušci Bad Religion, kteří si na nic nehrají a vypadají, jako že před chvílí přijeli z práce a zvedli se doma od telky. Pro fanoušky a fajnšmekry super, pro mě jako neznalého tvorby jeden dlouhatánský song bez konce. Odcházím dříve, abych stihl vystoupení Powerman 5000 a nelituji. Nabušený set otevírají novinky “Invade, Destroy, Repeat” a “You’re Gonna Love It, If You Like It or Not” a postupně se dostane i na klasické pecky typu “Bombshell” a “When Worlds Collide”. Jediným problémem na Powerman 5000 bylo, že dostali k dispozici pouze nejmenší (opravdu miniaturní) stage a moc lidí na ně nepřišlo. I přesto je ale atmosféra suprová a všichni si jejich koncert užívají na plné pecky. Proč také ne, když hrají tak skákavou muziku. Při cestě na obídek zahlédnu asi jednu písničku Dropkick Murphys – nezní špatně, ale pro mě momentálně nic moc zajímavého. Hatebreed vynechávám hlavně proto, že jsem je viděl loni a ještě navíc budou za dva týdny na Basinfirefestu. Podle hluku ale musel být slušný kotel.

Pomalu se smráká a přichází čas na nejsilnější po sobě jdoucí trojici festivalu. Začíná Rob Zombie, na kterého jsem se těšil jako malý Lojza. A stojí to za to. Vystoupení otevírá “Dragula” a zazní průřez kompletní tvorbou. Za všechny jmenuji například “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” z aktuální fošny, “Sick Bubble-Gum” nebo “House of 1000 Corpses”. Dojde i na několik cover verzí, jmenovitě “Am I Evil?” (Diamond Head), “Thunder Kiss ’65” (White Zombie) a část “School’s Out” (Alice Cooper). Dávno si nepamatuji, kdy mě naposledy nějaké vystoupení tak zaujalo. Nejvíce se mi líbí, že z muzikantů sálá dobrá nálada a je na nich prostě vidět, že je jejich zaměstnání baví a užívají si jej na plné pecky. Což se nedá říci o každé kapele (viz dále Avenged Sevenfold). Sám frontman Rob Zombie neustále poskakuje po pódiu plném odkazů na staré hororové filmy, slézá dolů k fanouškům a dokonce obíhá celý kotel. Kytarista John 5 co chvíli přijde s novým převlekem a hýří úsměvy. Také umí po vzoru Alexi Laiha plivat nad sebe a zase chytat. Prostě jsem jim sežral všechno i s navijákem. Jestli budete mít v nejbližší možnost některý z koncertů Roba Zombieho navštívit, určitě neváhejte.

Jestli jsem byl z Roba Zombieho bez sebe radostí, z Avenged Sevenfold mám přesně opačný pocit. Neměl jsem žádná přehnaná očekávání, prostě jsem se chtěl podívat na kapelu, kolem které je v posledních letech zcela nepochopitelné haló. Samozřejmě, že prostor před pódiem byl plný mladších ročníků nejlépe s vlajkami nebo alespoň obligátním šátkem nebo brýlemi po vzoru zpěváka Matthewa Charlese Sanderse. A jaké nastaly ovace a sláva, když hudebníci konečně dorazili. Pódium zaplavil oheň, zní první tóny “Shepherd of Fire” z aktuální desky a davy šílí. Potud vše v pořádku. Jen mě tak trochu zaráží přístup obou kytaristů, kteří se od začátku do konce tváří, jako by se těšili, až bude konec. Prostě tak přijít, odehrát, shrábnout peníze, ojet pár fanynek a zase zmizet. Tohle mi prostě zkazilo celý zážitek z jinak celkem dobrého vystoupení. Baskytarista na tom je lépe a občas alespoň lidem zamává. Frontman se snaží, seč může, ale i přes jeho energické vystupování se nemohu zbavit dojmu, že klukům z Avenged Sevenfold by se hodila alespoň půlroční běžná pracovní zkušenost, aby si svého postavení začali více vážit. Prostě cena pro nejznuděnější kytaristy.

Odbíjí půl jedenáctá a nastává vyvrcholení celého festivalu v podobě kultovních Black Sabbath. Celý areál praská ve švech, protože Sabbath hrají už sami, všechny ostatní kapely mají hotovo. Kromě festivalové projekce má kapela za zády ještě vlastní (nutno podotknout, že o mnoho kvalitnější) velkoplošnou obrazovku, na které krom živých záběrů vystoupení občas běží i nějaký starší videoklip. Za zvuků “War Pigs” přichází před publikum legendy. Legendy, které definovaly celý jeden žánr a bez nich by vlastně žádný Nova Rock nemohl existovat. Ozzy, TonyGeezer jsou ve skvělé formě a zdatně jim sekunduje i o polovinu mladší bubeník Tommy Clufetos (který jinak bubnuje v Ozzyho sólové kapele). Od frontmana Osbourna nelze již čekat kodvíjaké blázniviny, tak si vystačí jen s roztleskáváním publika a sem tam si poskočí. Mezi písněmi také do mikrofonu kuká a říká, že je krásné být šílený, což lidé nadšeně potvrzují a kukají také. Tony Iommi ve svých šestašedesáti letech a po úspěšném boji s rakovinou strčil s přehledem do kapsy všechny kytaristy, kteří vystupovali před ním, což považuji za skoro neuvěřitelné. Je radost sledovat tohoto vitálního staříka při práci. Geezer Butler nezůstává stranou a dojde i na slušné basové sólo. Kapela hraje všechny zásadní hity své takřka pětačtyřicetileté kariéry a nechybí mezi nimi např. “Snowblind”, “Fairies Wear Boots” (s pěkným klipem), “Iron Man”, “Children of the Grave” a samozřejmě “Paranoid”. Báječná tečka za celým festivalem a důkaz, že některé ikony jsou prostě nesmrtelné. Koncert je zakončen velkolepým ohňostrojem a my odcházíme zpřed pódia spokojeni. Cena za nejstarší a zároveň nejzasloužilejší skupinu festivalu patří právě Black Sabbath.


Zhodnocení:

Nova Rock byl bez přehánění nejlepší hudební akcí, které jsem se kdy měl tu čest zúčastnit. Ať už jde o výběr kapel nebo technickou připravenost, vše bylo výborné. Časový harmonogram fungoval, a když už došlo k nějakým prostojům, netrvaly nikdy více než deset minut. Kvalitní ozvučení, slušná projekce, hodně místa. Nikdo se nikam netlačil, všichni účastníci v pohodě. I všudepřítomní security týpci se ke všem chovali slušně a ochotně poradili. Ceny v areálu tedy ne moc lidové (pivo za 4,5 Euro), ale v kempu se dalo sehnat plechovkové pití od 1 Eura, takže také cajk. Jedinou nevýhodu tak spatřuji v onom zmíněném brutálním chlívku a také ve faktu, že je festival umístěn do rozlehlého větrného údolí s jemným písečným podkladem. Takže si dokážete představit, jak bylo asi vše zaprášené ve třídenním horku za poměrně silného větru. Začínám tak uvažovat nad tím, zda se ještě vyplatí jezdit na ty naše malinké české festiválky, když si člověk může připlatit víceméně pár korun a zažít něco opravdu velkého. Ale to je na delší úvahu :-)


Rob Zombie – Venomous Rat Regeneration Vendor

Rob Zombie - Venomous Rat Regeneration Vendor
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 23.4.2013
Label: Zodiac Swan Records / T-Boy Records / Universal Music Enterprises

Tracklist:
01. Teenage Nosferatu Pussy
02. Dead City Radio and the New Gods of Supertown
03. Revelation Revolution
04. Theme for the Rat Vendor
05. Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga
06. Rock and Roll (in a Black Hole)
07. Behold, the Pretty Filthy Creatures!
08. White Trash Freaks
09. We’re an American Band [Grand Funk Railroad cover]
10. Lucifer Rising
11. The Girl Who Loved the Monsters
12. Trade in Your Guns for a Coffin

Hodnocení:
H. – 8/10
Kaša – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Přestože se to někomu, kdo ví, jaký mám vkus a jakou hudbu většinou poslouchám, může zdát dost divné, muziku Roba Zombieho jsem měl vždycky rád. Nějaký konkrétní hluboký důvod v tom není, jednoduše mě ta jeho jetá prezentace, kulervoucí hitovky a poněkud groteskní atmosféra na pomezí hororu a pokleslé zábavy pro úchyláky vždycky bavily. Ve zkratce řečeno, ten chlápek má prostě styl, muziku dělat umí a dohromady je z toho po čertech zábavná záležitost. To je sice celé, nicméně je toho dostatek na to, aby se Zombie probojoval mezi mé oblíbené hudebníky, na jejichž nové desky se dost těším a s obrovskou chutí si je poslechnu. Možná je jen škoda, že si s nimi pokaždé dává tak na čas (i když tři roky, které uběhly od předchozího počinu, nejsou zas až tak extrémní díra, jako tomu bylo dřív), což je s největší pravděpodobností způsobeno tím, že Zombie s kapelou má ve zvyku dost masivně koncertovat (bohužel hlavně v Americe), a také tím, že Rob už dávno není jen muzikant, ale také filmař. Upřímně se přiznám, že osobně bych dal přednost tomu, aby bylo víc hudby a méně filmů, protože s výjimkou výborných prvních dvou bijáků “House of 1000 Corpses” a “The Devil’s Rejects” (v češtině jako “Dům 1000 mrtvol”, resp. “Vyvrženci pekla”) mě jeho počiny ze stříbrného plátna příliš neberou a třeba takový “Halloween” mi přišel dost slabý.

To už jsme ovšem odbočili trochu jinam, než kam by měl článek směřovat, jelikož se dnes máme věnovat nové desce, která má asi nejvíc cool název z celé Zombieho diskografie – “Venomous Rat Regeneration Vendor”. Ačkoliv zpočátku jsem se na novinku dost těšil, těsně před vydáním mě nadšení začalo poměrně opouštět, k čemuž byly hned dva důvody. Tím prvním byla vzpomínka na předcházející počin “Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool”, kterou při vší úctě považuji za jednoznačně tu nejhorší ze všech sólovek, jaké Zombie doposud vydal. Což o to, pár songů bylo opravdu dobrých, především z první poloviny, jmenovitě “Jesus Frankenstein”, “Sick Bubblegum”, “What?”, “Mars Needs Women” a “Werewolf, Baby”, ale druhá půle již byla s výjimkou povedené “Burn” jenom nepříliš povedená vata, která víc nudila, než bavila, což na žádném z předchozích alb nebývalo. Vcelku logicky tedy panovaly pochybnosti, zdali se Zombiemu podaří na “Venomous Rat Regeneration Vendor” laťku zvednout na úroveň, jakou bych si já představoval. Oním druhým důvodem, proč jsem novince tak moc nevěřil, pak byl singl “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který sice není vyloženě špatný a pár solidních momentů má, ale jako singl mi přišel poměrně nevýrazný – a za předpokladu, že jako singly, které budou desku propagovat, bychom měli vybírat ty nejlepší pecky, “Dead City Radio and the New Gods of Supertown” moc nadějí nedávalo…

Finální výsledek “Venomous Rat Regeneration Vendor” ovšem jasně ukázal, že jakékoliv pochybnosti nebyly v tomto případě na místě, jelikož hned první poslech je hravě rozprášil. Přesně, jak už to tak bývá – zatímco na “Hellbilly Deluxe 2” jsem se opravdu hodně těšil a nakonec se z toho vyklubalo zklamání, k “Venomous Rat Regeneration Vendor” jsem zpočátku přistupoval střízlivě, jenže deska mi lidově řečeno nakopala prdel. První tři Zombieho sólovky začínaly zajímavými intry (obzvláště “Sinners, Inc.”“The Sinister Urge” a “Sawdust in the Blood”“Educated Horses” jsou vyloženě skvělé), novinku podobně jako na “Hellbilly Deluxe 2” odpaluje rovnou regulérní song “Teenage Nosferatu Pussy” a nutno říct, že jde o otvírák jak hovado, možná hned jeden z nejlepších kusů na albu. Song takřka ihned chytne pod krkem a od prvních vteřin do posluchače láduje přesně to, co od Roba Zombieho máme rádi – našlapaná kytarová práce (John 5 bylo to nejlepší, co mohlo Zombieho kapelu potkat), chytlavá rytmika, která vše žene patřičně kupředu, samozřejmě nezaměnitelný vokál vrchního principála, kulervoucí refrén, který se vám hned na první dobrou nacpe do hlavy, odkud už jej nevypáčíte ani heverem, a navrch zmiňovaná groteskní atmosféra, která tomu celému nasazuje korunu.

Následuje již zmiňovaný a trochu rozporuplný singlový kousek “Dead City Radio and the New Gods of Supertown”, který – jak již bylo řečeno – rozhodně není zlý, ale na celém “Venomous Rat Regeneration Vendor” patří k těm nejslabším (nebo lépe řečeno k těm nejméně dobrým) kouskům. Refrén se určitě povedl, ale sloky jsou takové nic moc, stále se ale nejedná o nic, co by člověka nutilo písničku přeskočit. A rozhodně se také sluší dodat, že v rámci desky jako celku mi song vadí o dost méně než v samostatné podobě jakožto singl. Tak či onak, náladu okamžitě vylepší hned následující “Revelation Revolution”, která se zpočátku tváří trochu nenápadně, ale má sílu jak dobytek a některé momenty v ní by se v klidu uživily třeba i na “The Sinister Urge”, které – i když asi půjdu trochu proti proudu, když to neprohlašuju o kultovním “Hellbilly Deluxe” – je asi mojí nejoblíbenější Zombieho fošnou.

Když jsme výše o hovořili o výborných intrech, která Zombie vždycky uměl, na novince tento kousek zastupuje na čtvrté pozici “Theme for the Rat Vendor” se značně orientální náladou, přesto se však do celku v pohodě hodí a jedná se o skvělé ozvláštnění, po němž přijde další pecka “Ging Gang Gong De Do Gong De Laga Raga”, jejíž jméno si v životě nedokážu zapamatovat. Nicméně se v ní opět ukazuje nepochybná síla Zombieho muziky – nejedná se o žádnou velkou vědu, song nabízí vcelku jednoduchý riff i přímočarou rytmiku, ale celé to neuvěřitelně šlape a hlavně baví, aby písnička posléze vybouchla do řízného refrénu. Poměrně netradiční na Zombieho poměry je “Rock and Roll (in a Black Hole)”, ale i podobná ozvláštnění patřila k tomu, co třeba na “Hellbilly Deluxe 2” citelně chybělo, zvlášť když třeba “Educated Horses”“The Sinister Urge” s nimi pracovat dokázaly. “Rock and Roll (in a Black Hole)” staví na (téměř) nekytarových a trochu elektronicky znějících pasážích s trochu plíživějším vyzněním, které jednou v polovině a jednou na konci songu vybuchne do metalového nářezu, jenž je na v kontextu zbylých songů dost rychlý. Nohu na plynu má kapela i v následující “Behold, the Pretty Filthy Creatures!”, ale i v takové fofrovačce si kapela bez problémů drží svůj ksicht.

U zbylých songů by to již mohlo vypadat, že Rob Zombie s kapelou už v nich nepřicházejí s ničím novým, což je co do struktury nebo překvapení jistě pravda, ani náhodou to však neznamená, že by závěr “Venomous Rat Regeneration Vendor” nějak nudil, protože i tady se najdou výborné songy. Zajímavá je jistě “We’re an American Band”, čili cover od Grand Funk Railroad, v němž mě sice moc nebaví kytarové sólování, ale refrén je hodně fajn a ke zbytku alba sedne jak nic, ale i třeba další trochu rockovější zářez “Trade in Your Guns for a Coffin” na úplný konec. Nejlepším songem ze závěru desky je dle mého názoru ovšem jednoznačně skvělá “The Girl Who Loved the Monsters”, která je sice ve své podstatě klasickou “zombieovkou”, ale moc dobrou. Poslední dvě písničky, které jsme doposud nezmínili, “White Trash Freaks” a “Lucifer Rising”, už nic extra nového opravdu nepřinášejí, ale jsou úplně v pohodě a výborný dojem z “Venomous Rat Regeneration Vendor” ani v nejmenším nekazí.

Celkově se mi “Venomous Rat Regeneration Vendor” opravdu líbí. Zombieho diskografie je poměrně vyrovnaná a směrem nahoru z ní podle mě vystupuje pouze “The Sinister Urge” (směrem dolů zase “Hellbilly Deluxe 2”), kterou se pokořit nepodařilo, nemám však sebemenší problém zařadit novinku po bok “Hellbilly Deluxe” a “Educated Horses”, což je, myslím, velmi solidní výsledek a jak již bylo naznačeno výše, vlastně lepší výsledek, než jsem očekával. Když nic jiného, Rob Zombie si u mě opět napravil reputaci po slabším “Hellbilly Deluxe 2”, a to se také počítá. Celkově jsem s výsledkem “Venomous Rat Regeneration Vendor” více než spokojen.


Další názory:

Předchozí album “Hellbily Deluxe 2” nezastihlo Roba Zombieho a jeho doprovodnou kapelu zrovna v působivé formě, díky čemuž pokračování kultovního debutu zůstalo daleko za očekáváním a několik skvělých skladeb bylo trestuhodně pohřbeno pod hromadou vycpávky. Právě z tohoto důvodu jsem k novince přistupoval s očekáváním o poznání střízlivějším a musím říct, že “Venomous Rat Regeneration Vendor” je rozhodně krokem vpřed, protože těch slabších skladeb na něm není naštěstí mnoho. Pokud od Roba Zombieho nečekáte žádné velké umění, ale chytlavé tutovky, tak by vám novinka neměla přivodit žádné problémy a měli byste se skvěle bavit. Mě odjakživa bavily kratší a rychlejší fláky tohohle milovníka hororu, takže je celkem jasné, že jsem šel do kolen z kousků jako “Behold, the Pretty Filthy Creatures!” a “Trade in Your Guns for a Coffin”, které si svoji úderností a chytlavostí nic nezadají se staršími skladbami. Spousta písní má silný hitový potenciál, který spolu s nezaměnitelným zvukem, jejž si Rob Zombie za ta léta vypracoval, funguje znamenitě a jsem toho názoru, že právě toto album mělo vyjít pod hlavičkou “Hellbilly Deluxe”, protože svou kvalitou by si tento legendární titul zasloužilo mnohem víc než minulý zářez.
Kaša


Redakční eintopf #40 – srpen 2012

Katatonia - Dead End Kings
Nejočekávanější album měsíce:
Katatonia – Dead End Kings


H.:
Fortíð – Pagan Prophecies
Index očekávání: 7/10

Ježura:
Ex Deo – Caligvla
Index očekávání: 7/10

Kaša:
Katatonia – Dead End Kings
Index očekávání: 7/10

nK_!:
Rob Zombie – Mondo Sex Head
Index očekávání: 4/10

Zajus:
Ex Deo – Caligvla
Index očekávání: 6/10

Ellrohir:
Ensiferum – Unsung Heroes
Index očekávání: 8/10

Mortalis:
Katatonia – Dead End Kings
Index očekávání: 9/10

Léto se pomaličku přehouplo do své druhé půle, a ačkoliv by se mohlo zdát, že vydavatelská mašinérie je stejně jako v červenci stále ještě poněkud ospalá, jelikož nevychází sto desek denně, ale jenom padesát, nějaký ten novinkový matroš k poslechu se dozajista najde i tentokrát. Naše redakce tvrdí, že uniknout by vám rozhodně neměla deska “Dead End Kings” od severských melancholiků Katatonia – právě ona se stává tím nejočekávanějším počinem měsíce z pohledu Sicmaggot. Ale nebojte, finální menu je mnohem pestřejší. Chcete-li přece jenom sever, ale jen trochu ostřejší, jistě nepohrdnete viking black metalem v podání Fortíð; pokud jsou Fortíð ostří až moc, na váš poslech budou jistě čekat taktéž Ensiferum; směřují-li vaše chutě spíše jižnějším směrem, nebylo by radno minout druhou desku římského projektu Ex Deo. A co takhle nějakou americkou muziku? Žádný problém – redakce doporučuje třeba zremixovaného Roba Zombieho.

H.

H.:

Škoda, že nová deska Nachtmystium nevychází o den později, jelikož by se přehoupla do srpnového měsíce, kde by pro mne byla jasným králem, kdežto v červenci se musela sklonit před britskými gentlemany A Forest of Stars. Jinak toho v srpnu moc není, snad až na dvě záležitosti, z nichž jsem se rozhodl vyzdvihnout tu o poznání méně známější (byť funguje déle a má o něco málo bohatší diskografii) – Fortíð. Jedná se o původem islandský jednočlenný projekt, jehož hlavní představitel Eldur ovšem v roce 2008 přesídlil do Norska, kde dal dohromady stabilní sestavu, díky čemuž mohli Fortíð začít fungovat jako klasická kapela. Co se týče oné zmiňované diskografie, Fortíð mají na kontě prozatím jen koncepčně úzce spjatou trilogii “Völuspá”, která – jak již název napovídá – byla jakýmsi zhudebněním první básně prastarého severského eposu Edda. Po hudební stránce šlo o velice povedený viking/black metal se silnou atmosférou, zejména první dvě části “Völuspá Part I: Thor’s Anger” a “Völuspá Part II: The Arrival of Fenris” byly opravdu výtečné. Vzhledem k tomu, že se třetím dílem “Völuspá Part III: Fall of the Ages” se koncept uzavřel, bude novinka “Pagan Prophecies” prvním samostatně stojícím počinem v historii Fortíð, tudíž bude jistě zajímavé sledovat, kam se kapela pohne, nebude-li už svázána pevně daným konceptem. Nicméně si myslím, že opět půjde o velmi solidní dílko, které se nejspíš s žádnou masovou odezvou nesetká, ale své posluchače si jistě najde…

Ježura

Ježura:

Znáte to – dusno a vedro všude kolem, člověku se nechce nic dělat a tak nic nedělá… A skoro to vypadá, jako by tahle letargie padla i na muzikanty. Svědčí o tom skutečnost, že za celý srpen moji pozornost upoutalo pouhopouhých pět desek. Když odečteme Korpiklaani, kde jsem vážně moc zvědavý, co to zase bude za hovadinu, Grave Digger, kteří jdou poněkud mimo mě, a Fortíð, kterými jsem se zatím neprokousal do té míry, aby ve mně budili nějaké očekávání, zbývají tu novinky švédských melancholiků Katatonia a především římské dějiny vzývající úderky pod vedením Maurizia Iacona, Ex Deo. A jsou to právě Ex Deo, kteří se tentokrát probojovali až do mého eintopfu, protože jestli je alespoň špetka pravdy na zvěstech, které vydání desky “Caligvla” provází, bude to opravdu mocný zásek. Už aby to tu bylo…

Kaša

Kaša:

Srpen je co do albové nálože měsícem skutečně hubeným a nebýt dvou oblíbených želízek v ohni, neměl bych v tomto eintopfu nic ke sdělení. Rozhodování mezi antickým projektem MauriziaKataklysm, Ex Deo, a Katatonií bylo dlouhé, ale nakonec jsem se rozhodl pro švédské náladotvůrce. Seskupení kolem dvou hlavních mozků Jonase Renkseho a Anderse Nyströma si dlouhodobě udržuje vysokou kvalitativní laťku a věřím, že “Dead End Kings” nebude žádnou výjimkou. Od svých death/doomových začátků se jejich hudba postupně vyvinula v kombinaci melodického severského metalu s goticko-doomovými kořeny a podmanivým melodickým vokálem Renkseho. Na “Dead End Kings” je ohlášen zajímavý vokální host, tentokrát si tento post střihne zpěvačka Silje WergelandThe Gathering, jejíž působivý hlas by mohl patřit k vrcholům desky. Uvidíme na konci srpna.

nK_!

nK_!:

Okurková sezóna pokračuje a mně nezbývá než z nadcházejících releasů vybrat co možná nejmenší zlo. Tím se zdá být “Mondo Sex Head”, které není originálním počinem, ale pouze kompilací remixů starší tvorby Roba Zombieho. Slyšet “Dragula” postopadesáté zase jinak asi nebude takové terno, ale v srpnu prostě opět kde nic, tu nic. Asi jsem náročný posluchač. Nebo jen nemám přehled a dobré letní muzice?

Zajus

Zajus:

Srpen bohužel nenabídne velké množství zajímavých desek. Mým favoritem byli původně maniaci The Chariot, a to vlastně jen kvůli projektu A Rose by Any Other Name zpěváka Joshe Scogina. Vydání jejich desky se ovšem na poslední chvíli odsunulo na září, a přede mnou tak stál úkol volby nové nejlákavější desky měsíce. Tou se stali “Italové” Ex Deo se svým druhým počinem “Caligvla”. Domovská kapela Kataklysm zpěváka Maurizia Iacona ve mně nikdy nezanechala hlubší dojem, ovšem debut Ex Deo byl plný velmi dobré muziky. Atmosféra starověkého Říma zde byla takřka hmatatelná a skladby jako “Romulus” či “Legio XIII” si rád připomenu ještě dnes. Novinka snad bude pro debut důstojným nástupcem, i když první singl “I, Caligvla” ve mně nadšení nevyvolává. Volím tedy lehce nadprůměrnou šestku.

Ellrohir

Ellrohir:

Jsou tací, pro které Ensiferum skončili s Jariho odchodem a Petriho Lindroose považují pouze za druhořadou náhražku. Já osobně mám rád jak staré, tak nové Ensiferum, kteří nyní přinášejí pátou desku (třetí v nové sestavě). Velmi slibný je už fantastický obal, o něco méně pak ukázkový song “Burning Leaves”, ale stále věřím v kvalitní materiál k poslechu. Ensiferum je pro mě nostalgická připomínka “starých časů”, kdy jsem vůbec začínal poslouchat metal. Velmi rád si ji znovu oživím.

Mortalis

Mortalis:

Po pro mě hudebně slabším červenci přichází srpen, který s sebou přináší jednu novinku vyčnívající nad ostatními. Z nové placky “Dead End Kings” nám dali přičichnout chlapci z Katatonie lyrics videem k písni “Dead Letters”. První poslech na mě zapůsobil jako zvonění zvonečku na psy I. P. Pavlova a ještě teď mi ukapávají lehce sliny z pusy. I když poslední album mi úplně nesedlo, tohle CD si nenechám ujít a vřele jej doporučuji i ostatním čtenářům.


Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2

Rob Zombie - Hellbilly Deluxe 2
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 2.2.2010
Label: Roadrunner Records / Loud & Proud

Tracklist:
01. Jesus Frankenstein
02. Sick Bubble-Gum
03. What?
04. Mars Needs Women
05. Werewolf, Baby!
06. Virgin Witch
07. Death and Destiny Inside the Dream Factory
08. Burn
09. Cease to Exist
10. Werewolf Women of the SS
11. The Man Who Laughs

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Sice to chvíli trvalo, než se Rob Zombie konečně dokopal k vydání pokračování svého dnes již takřka legendárního sólového debutu „Hellbilly Deluxe“ z roku 1998, ale nakonec jsme se přece jenom dočkali. A jaká tedy deska s celým názvem „Hellbilly Deluxe 2: Noble Jackals, Penny Dreadfuls and the Systematic Dehumanization of Cool“ je?

Nejdříve je nutné si zodpovědět otázku, co od hudby Roba Zombieho očekáváte. Pokud to není žádné velké umění, ale parádní a chytlavé songy, které se vám zakousnou do palice tak vehementně, že je odsud nedostanete ani heverem, ulítlé, komiksově úchylné a s nadhledem podané pecky, které vás čapnou za flígr a vymetou s vámi podlahu vašeho obýváku, tak jste na tom podobně jako já. V čem je tedy problém? Snad v ničem… jen možná, že na „Hellbilly Deluxe 2“ se tohle tak trochu (a u Roba poprvé v kariéře) nepovedlo. Není to žádný průser, o tom žádná, ale přece jenom v kontextu Zombieho předchozí tvorby, musím novince přiklepnout ze všech (teď již čtyř) sólovek tu poslední pozici. Svému staršímu bráchovi z devadesátého osmého nesahá nový „Hellbilly Deluxe“ ani po pytlík.

A začátek desky je přitom přímo famózní. Tomu říkám nástup. Vůbec poprvé je rozbita forma, kdy placku otevírá hororově laděné intro. To je totiž zakomponované rovnou do prvního songu „Jesus Frankenstein“. Vůbec to však nevadí. Tato hned první pecka je totiž absolutní bomba do držky, kulervoucí jízda s tahem na bránu, že konkurence může blednout závistí. A ten refrén, no to je mrda, co vám budu povídat. Podobně našlapaně hustá je i videoklipová dvojka „Sick Bubble-Gum“, třetí singlová „What?“ a také čtvrtá „Mars Needs Women“. Jenže to je asi tak skoro všechno…

S následujícími songy už to taková sláva není. Ne, že by byly všechny vyložené špatné, světlé momenty by se našly, jenže proti úvodní vražedné čtyřce jde laťka o poznání dolů, přičemž klesá spíše pozvolně až k té nejméně povedené písni, což je u mě „Death and Destiny Inside the Dream Factory“, která prostě není nic jiného než vata, sorry. I třeba taková dost proklamovaná „Werewolf Women of the SS“ mě nechává docela chladným.

Z letargie vytrhává až osmá „Burn“, která se také relativně povedla, a z druhé poloviny alba je to zřejmě jediný song, jenž se nemusí bát srovnání s první písničkami. Jen to kytarové sólo, či co to mělo být, mi tam nesedí. Králem druhé půlky „Hellbilly Deluxe“ se tak stává závěrečná „The Man Who Laughs“, na níž jsou zajímavé u Zombieho dosud neviděné (ehm, neslyšené) smyčce. Jen škoda, že ji rozbíjí hodně nudné a nepovedené sólo na bicí, které se rovná čtyřem zazděným minutám.

Jak jsem již někde výše prozradil, není to nějaký extrémní průser. To ne. Pokud jste si Robovu muziku někdy v minulosti oblíbili, jděte bez obav i do novinky. Stejně jako její předchůdci, i ona totiž svému autorovi poskytuje hned několik koncertních tutovek, jen jich protentokrát není tolik. Počin je to lehce kvalitativně nevyrovnaný, první polovina zabijácká, druhá už je o dost horší. Pořád je to sice dobré, ale už to prostě není “tak dobré”.


Redakční eintopf #5 – únor 2010

Finntroll - Nifelvind
Nejočekávanější album měsíce:
Finntroll – Nifelvind


Corey(8):
Rob Zombie – Hellbilly Deluxe 2
Index očekávání: 8/10

H.:
Finntroll – Nifelvind
Index očekávání: 7/10

Earthworm:
Arsis – Starve for the Devil
Index očekávání: 5/10

Seda:
Finntroll – Nifelvind
Index očekávání: 7/10

Na měsíc a den přesně, s přimrzlou zadnicí, ale přece. Když je měsíc dobrou hudbou nabitý, což únor bezesporu je, to se nám to v redakci hned jinak pracuje. A pak, že se mi to nerýmuje. Náš tým doporučuje:

Corey(8)

Corey(8):

V dobách dávně minulých, kdy náš hudební éter brázdili udatní bojovníci typu Damiens a Leoš Mareš úspěšně propagoval své debutové album “básničky po lobotomii”, se za velkou louží začalo mohutně rozvíjet cosi zvláštního. Líčidel víc než na srazu transvestitů, texty plné oživlých mrtvol a live vystoupení připomínající jeden velký funus. Vydávat se za zombáka bylo tehdy zkrátka stejně cool, jako je dnes patka přes oko a fixem načmárané slzy na tváři. Všechna ta touha po čerstvém kusu masa pocházela z jediného zdroje – byl jím Rob Zombie, který v roce 1999 z krvežíznivého posluchačstva vytřískal pro svůj debut “Hellbilly Deluxe” hned tři platinová ocenění. Jak už to tak ale občas chodí, od té doby se toho celkem hodně změnilo. Jednak uběhlo 11 let, druhak nám za tu dobu touha po tomto stylu výrazně opadla a hlavně – po zaříkávání koní na zatím posledním albu “Educated Horses” z roku 2006 už ani samotný lid neví, co od bývalého mistra perverze vlastně čekat. Proč se tedy těšit? Příjemné pocity evokuje už samotný název (na co se asi tak bude navazovat), jejich intenzitu pak přiživuje plnohodnotný studiový debut kytarového mága Johna 5, který dokáže vytřískat dobře poslouchatelný riff i ze zvuku automatické pračky. Zombie je zpět!

H.

H.:

Začátek roku je celkem našlapaný, a tak stejně jako v lednu, i v únoru jsem měl docela problém vyzdvihnout jen jedno jméno. Kandidáti do Eintopfu tentokrát byli celkem tři, ale vítězem se nakonec stali Finntroll. Nevím proč, ale tuhle kapelu jsem měl vždy rád, tudíž ani nepředpokládám, že by mě mohli zklamat a jejich novinka “Nifelvind” je tak u mě v podstatě sázka na jistotu. Podle dosavadních ukázek mohu soudit, že se posunou ještě o kousek blíže směrem k black metalu (například začátek “Solsagan” je čistá BM sypačka!), což mě osobně vůbec vadit nebude. Uvidíme, jak to nakonec dopadne, já však myslím, že si na nové dávce finntrollovin opět všichni s chutí pochutnáme.

Earthworm

Earthworm:

Únor pro mě není příliš přínosným měsícem. Ano, spousta známých jmen, dokonce i kapela Ov Hell se spoustou známých pekelníků, jenže tyto kapely mě jaksi minuly, a tak jsem vybral Arsis. Ti mě zaujali svým vystoupením na turné s Behemoth a DevilDriver, ale ještě jsem se nedostal k tomu, abych si od nich něco pořídil, tak se na ně vrhnu s příchoděm této desky… A možná bude i recenze!

Seda

Seda:

V únoru nás čeká poměrně slušná nabídka nových alb. Ze začátku tu máme hned dlouho očekáváne “Hellbilly Deluxe 2” od Roba Zombieho. O něco později Fear Factory a “Mechanize”. Tuto desku se vyplatí poslechnout už jen kvůli bubeníkovi – Gene Hoglanovi, který působil i v legendárních Death. Další povinností bude určitě black metalová superskupina Ov HellShagrathDimmu Borgir, Frost ze Satyricon a mnoho dalších. Doufejme, že se celebrity dohodly na dobré hudbě a nebude z toho nějaká špatnost. Je toho dost, moji přízeň nakonec dostali Fini Finntroll. Kapela se stále více bliží black metalové hudbě, a tak bude zajímavé, co z toho nakonec vznikne.


John 5 – The Devil Knows My Name

John 5 - The Devil Knows My Name

Země: USA
Žánr: instrumental rock
Datum vydání: 3.4.2007
Label: 60 Cycle Hum

Tracklist:
01. First Victim
02. The Werewolf of Westeria
03. 27 Needles
04. Bella Kiss
05. Black Widow of La Porte
06. Welcome to the Jungle [Guns n’ Roses cover]
07. Harold Rollings Hymn
08. Dead Art in Plainfield
09. Young Thing [Chet Atkins cover]
10. The Washing Away of Wrong
11. July 31st (The Last Stand)

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

V dnešní době je celkem běžné, že si muzikanti zařizují své vlastní side projecty, kde plně uspokojují své myšlenky, které před kapelou neprošly. Většinou takovou iniciativu vyvíjejí frontmani a lídři kapely, nicméně na následujících řádcích si povíme něco o kytaristovi, který se rozhodl vydat svůj čistě kytarový a sólový výtvor. Mluvím samozřejmě o velmi profitované a očekávané desce „The Devil Knows My Name“ kytaristy z hudební formace Roba Zombieho (ex-Marilyn Manson band), Johnovi 5. Ten sice, jak je výše uvedeno, již nalezl útočiště v jiné kapele po odchodu od Marilyna Mansona, nicméně zřejmě ho to utvrdilo jen v tom, že má dost svého vlastního materiálu, aby mu to vystačilo na jeho čistě vlastní desku.

A jak to tedy vše dopadlo? Prvně je třeba říct, že John je nejen skvělý kytarista, ale i chytrý člověk, bylo mu jasné, že na desku složenou z čistě jeho metalových riffů mu lidská populace zanevře. Proto se na to rozhodl jít od lesa a kromě klasického zdvojování kytar zde najdeme i slušné bicí, které nijak nedráždí naše uši, a přitom velice slušně podtrhují rytmus a náladu celé desky. Taky si uvědomil, že pozvat pár hostů, kteří mu pomůžou, není vůbec špatný nápad. Najdeme zde tedy zvuk Joe Satrianiho, Erica Johnsona nebo třeba Jamese Roota.

Tak, zatím zde máme výpis samých superlativů, ale jak to všechno dopadlo? Nebudu vás zbytečně napínat, „The Devil Knows My Name“ je pro mě zatím jednoznačně nejlepší album tohoto roku. A jak je tedy možné, že deska složená „pouze“ z kytar (bicích) dopadla tak dobře? Inu, nejspíš proto, že John 5 je velký umělec a vizionář. K smrti nenávidím pěti minutová heavymetalová sóla [to jsme dva – pozn. Corey(8)], která se na mě linou z většiny metalových skladeb. Tedy zastávám názor: sólo ano, ale s nápadem a jistou živostí. No, a John 5 nám servíruje ne obyčejná sóla, on ve svých leckdy osmiminutových skladbách vypraví příběhy s úžasnou melodií a spádem. Songy mají úžasnou dynamiku, jsou krásně vnitřně propojené, často se mi stávalo, že jsem na konci písničky zapomněl její začátek, protože song se tak krásně vyvinul a přešel do úplně jiné etapy.

Další věc, která mě velmi překvapila, je vtip, humor a odlehčení, které do svých skladeb zakomponoval. John 5 totiž ví, že lidé chtějí dobrou hudbu a hlavně taky zábavu. A co může být zábavnější, než když uprostřed tvrdého metalového riffu začne hrát „veselá“ španělská kytara, později podporována zvukem benja. Po minutě se vše vrátí do normálu a vy se jen pousmějete.

To ani nemluvím o písni „Young Thing“, na kterou si klidně můžete zatančit regulérní tanec v rytmu jive s dobovým zvukem rock’n’rolových bicích. Předělávka slavné písně od Guns n’ Roses, „Welcome to the Jungle“, je kapitola sama o sobě. Hodně je znát předchozí působení v Marilyn Manson band, dočkáme se pár vstupů elektroniky a různých samplů, dokonce je zde jakýsi pokus o skrečování na vinyl, samozřejmě vše pouze v podání kytary. A kdo při závěrečných sólech při písni „Dead Art in Planfield“ neuroní slzu, je prostě kacíř.

Takže materiálu bylo dost a jak to shrnout? Rozhodně na výbornou, protože rozhodnout se udělat takto specifické album a udělat to tak, že i kontroverzní kritik jako já sáhne po kapesníku, to je přeci umění. Znalci hudby a kytaroví mágové, netrhejte mi hlavu, ale nemohu hodnotit jinak. Netvrdím, že toto album bude lámat rekordy v prodeji, ale pokud budeme mít chuť na pravé a od srdce myšlené umění, máme jasnou volbu.