Země: USA Žánr: sludge metal Datum vydání: 26.5.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Walk with Knowledge Wisely
02. Symmetry in White
03. The Taste of Dying
04. Reflection of Deceit
05. Ageless Decay
06. Amarantine
07. The Foreboding
08. Shaman of Belief
09. Teach the Blind to See
10. A Wealth of Empathy
11. Symbolic Suicide
12. The Piety of Self-Loathing
První polovina roku byla na bahnitý sludge metal opravdu bohatá. Vedle harcovníků Eyehategod, kteří se po 14 letech vytasili s další řadovkou se, projevila i elitní supergrupa Down s novým ípkem, respektive druhou částí loni načaté desky. Neměl bych opominout ani nováčky Jagged Vision, kteří se na začátku roku vytasili s podařeným debutem. A aby byl tenhle výčet kompletní, zakončím jej u Crowbar, dalšího zástupce sludge metalových fotrů, kteří na začátku devadesátek začali drhnout hutně podladěné riffy a zařadili se po bok takových jmen, jako jsou Neurosis nebo Melvins, jen s tím rozdílem, že do vší té hutnosti přilili kus energie a svižnější rytmiky.
Popravdě jsem docela rád, že tahle smečka na přelomu tisíciletí zvolnila a nesype do lidí alba s takovou frekvencí jako během devadesátek. Kromě toho, že jsem líná prdel zpětně naposlouchávat obsáhlé diskografie od A do Z, člověk může získat jistotu, že to bude stát za to už jen tím, že to je nové album po delší době a nikoliv dvakrát do roka. Jasně, výjimky se najdou všude (zdravím Umbrtku), ale osobně mi jsou bližší delší časové úseky mezi jednotlivými alby. “Symmetry in Black” tak přišlo tři roky po svém předchůdci “Sever the Wicked Hand”, a jak dopadlo, na to by vám měly odpovědět následující řádky.
Myslím, že na úvod neprásknu nic moc neočekávaného, když řeknu, že Crowbar zůstávají věrní heavy metalovému, dalo by se říci sabbatovskému zvuku. Hutné riffy jsou v porovnání s ostatními celky pořád relativně melodické a svižné. Kapela víceméně pokračuje tam, kde skončila na “Sever the Wicked Hand” a to víceméně po všech stránkách. Zachovává čistý, nabroušený zvuk a ve skladbách stále zůstává notná dávka nasranosti, na čemž má minimálně poloviční podíl Kirk Windstein za mikrofonem. Bohužel, Crowbar pokračují i v těch nelichotivějších vlastnostech. Už na minulé desce “Sever the Wicked Hand” mi přišlo, že tahle kapela pomalu odchází za zenit. Jednotlivé songy i deska jako celek mají pořád koule, které by mohl tiše závidět nejeden savec větších rozměrů, na druhou stranu pořád je to dost na jedno brdo a na desáté řadovce už je to docela fest znát.
Neříkám, že jakákoliv kapela musí solit jednu geniální nahrávku za druhou (jakkoliv bych to přivítal), ale když porovnám novinku třeba s “Odd Fellows Rest” nebo “Equilibrium”, které spatřily světlo světa někdy na přelomu tisíciletí, nezbývá než konstatovat, že to nejlepší už mají Crowbar za sebou. Nicméně i přesto není současnost vyloženě špatná a upřímně řečeno, kdyby si takový standard dokázaly po x letech existence držet kapely ze všech žánrů, svět by byl hned přívětivějším a lepším místem k životu. “Symmetry in Black” pořád nabízí řadu dobrých a povedených skladeb, jimž vévodí nasranosti “Ageless Decay” a “Symbolic Suicide”, parádní je ale i pomalejší “Reflection of Deceit”, která utkví v hlavě díky čistému vokálu.
Ze zbylých písní bych vypíchl ještě otvírák “Walk with Knowledge Wisely”, který mi z celého alba přijde jako nejpropracovanější kus, zbytek je v porovnání s ní relativně přímočarý. A krom výše zmíněných songů i dost monotónní, protože takhle z hlavy vám při poslechu neřeknu, která skladba je která, aniž bych se musel dívat do playlistu. Možná ještě “The Taste of Dying” a “The Foreboding” jsou relativně zapamatovatelné kusy, ale když pominu krátkou, klidnou vložku “Amaranthine”, (která mě mimochodem baví asi nejvíc z celého alba, což také o něčem vypovídá), výčet tím končí. Zahrnuje něco málo přes polovinu alba. Pořád zbývají čtyři skladby, které jsou docela snadno zaměnitelné, a kdyby je někdo omylem smazal před lisem desky, konec světa by to rozhodně nezpůsobilo.
Pochválit ale musím celkovou ponurou, melancholickou náladu alba, ostatně deska jako celek funguje mnohem lépe než jednotlivé skladby samy o sobě. Může to znít blbě, ale nejvíc si jeho poslech užívám, když si “Symmetry in Black” pustím k nějaké práci a nemusím nad ním nijak přemýšlet, jen se sem tam nechám přejet buldozerem a jsem spokojený. Pokud bych novinku hodnotil jen z tohoto úhlu pohledu, s přehledem bych se dostal do velmi pěkných čísel. Ale protože ze všech ostatních pohledů začínají být Crowbar poněkud vyčpělí (minimálně v rámci vlastní tvorby), je na místě být při hodnocení podstatně střízlivější, tím spíš, že novince z dílny Eyehategod se “Symmetry in Black” může leda zdálky dívat na záda.
Další názory:
Zhruba ve stejnou chvíli se mi do ruky dostaly novinky sludge metalových legend Eyehategod a Crowbar, a zatímco eponymní řadovka prvně jmenovaných mě doslova smetla, tak Crowbar mě přinejmenším překvapili tím, jak dobře jim to po tolika letech funguje. Popravdě řečeno jsem nečekal zázraky, protože poslední album jsem před těmi třemi lety poslechl snad jednou, odzíval a odložil jej navždy stranou, ale “Symmetry in Black” mě baví. A to hodně. Nevím, jestli jsem teď v té správné náladě, že jsou mi ty hutné kytary a pomalá rytmika oproti minulejšku vyloženě po chuti, nebo se Kirk Windstein a jeho parta opravdu o tolik zlepšili, ale letošní album je vážně pecka. Hromada skvělých písní, kterým i navzdory hudebnímu zaměření a všeobecným předsudkům o utahanosti sludge metalu nechybí obrovská dávka energie. Snad jediné kousky, které mi přišly zbytečné, jsou závěrečná instrumentálka “The Piety of Self-Loathing” a nezáživná “Shaman of Belief”. Pominu-li skutečnost, že Crowbar už nemají čím překvapit (po hudební stránce), tak je novinka přesně tím, co od kapely po téměř čtvrt století fungování očekávat. Upřímná, svá a bez závanu parodie sebe sama, takže naprosto v pořádku. Kaša
Země: USA Žánr: sludge / metal Datum vydání: 27.5.2014 Label: Housecore Records
Tracklist:
01. Agitation! Propaganda!
02. Trying to Crack the Hard Dollar
03. Parish Motel Sickness
04. Quitter’s Offensive
05. Nobody Told Me
06. Worthless Rescue
07. Framed to the Wall
08. Robitussin and Rejection
09. Flags and Cities Bound
10. Medicine Noose
11. The Age of Bootcamp
Vrátit se na scénu po 14 letech s novým albem je docela ošidné, protože i když jsou fanoušci hladoví a jejich touha po nové hudbě je tak silná, že dokáže odpustit i nějaké menší neduhy, tak očekávání jsou zpravidla na sakra vysoké úrovni. Tím spíš, když se ta kapela jmenuje Eyehategod, jejíž předchozí čtveřice počinů je obecně považována za jedny z nejsilnějších alb svého žánru. Já osobně třeba Eyehategod ještě před nějakým měsícem v životě neslyšel, ale když už jsem se uvrtal k recenzi jejich eponymní studiovky, jíž se přízvisko návratová zcela určitě nevyhne, tak jsem si dal tu práci a předchozí tři alba si zběžně nastudoval (na debut holt nezbyl čas). A hádám, že jsem si zadělal na novou hudební lásku, protože jestli něco tvorbu Eyehategod (alespoň tu část, kterou jsem doposud slyšel) spojuje, tak je to nesporná kvalita.
Dovolím si tvrdit, že “Eyehategod” splňuje vysoká očekávání, která do páté řadovky těchto zámořských milovníků pomalých temp byla vkládána, a směle navazuje na dvě dekády staré klasiky. V téměř klasické sestavě se totiž podařilo nahustit do 40 minut prvotřídní materiál, jenž v sobě nese všechna poznávací znamení southern sludge metalu se špetkou doomu. A proč téměř klasická sestava? Krom stálic Jimmyho Bowera, Mikea Williamse, Briana Pattona a Garyho Madera (pro toho je to sice albový debut, ale oficiálně je v kapele už třináctým rokem) se Eyehategod představují s novicem Aaronem Hillem, jenž loni nahradil zesnulého bubeníka Joea LaCazeho, jehož některé party, které nahrál ještě před svou smrtí, se na albu prý objevily, ovšem zbytek nahrával jistý Billy Andreson, takže čert aby se v tom vyznal. Ale to není hlavní. Hlavní je, že “Eyehategod” dostává svému jménu, které asi už není nijak zvlášť představovat, protože věřím, že ne všichni jste takoví ignoranti jako já.
Od lousianského sludge nelze čekat žádné překvapení. Co si budeme nalhávat, kapely jako Crowbar, Down nebo právě Eyehategod položily jeho základy dost pevně a nemají důvod je samovolně opouštět. Eyehategod sází na špinavé, mnohdy ukrutně pomalé sabbatovské riffy, přesnou a nikam nepospíchající rytmiku, jíž velí dunivá basa, a charismatického zpěváka Mikea Williamse, který je nabroušený a přirozený zároveň. Každému slovu dodává obrovskou naléhavost a neklid, který místy hraničí až s agónií, protože jakmile ze sebe začne loudit urputné jekoty a výkřiky, tak zní jako zmučená zvěř a je to právě on, jehož výkon bych vyzdvihl nad ostatní. Ačkoli úplně fér to není, protože “Eyehategod” je zatraceně semknutá deska, která zní, jako by byla nahrána kapelou živě v jedné místnosti, kdy jeden doplňuje druhého a navzájem se nezastiňují.
Tento dojem pak naplno vynikne při úvodní rychlovce “Agitation! Propaganda!”, která nijak neskrývá poctivé hardcore punkové kořeny, protože to je šlupka jak bič a vůbec bych se nehněval, kdyby se takové vály na desku ještě jeden nebo dva vlezly. Krátké pasáže v “Framed to the Wall” už jsou na můj vkus málo, ale není nutno zoufat. Kvůli krátkým úderným flákům nikdo Eyehategod hledat nebude. Jádro nahrávky totiž tvoří pomalé až střednětempé skladby, které končí svou pouť někde mezi třetí a čtvrtou minutou a nedovolují tak nabýt dojmu, že jsou až přespříliš roztahané. Úvod většiny písní je jasný; krátké kytarové kvílivé vazbení a po chvilce nastoupí mocný kytarový riff, jenž má hlavní úlohu a dalo by se tak říct, že právě na něm celá daná píseň stojí a padá. No, spíš stojí. Ono totiž těch momentů, kdy se něco vyloženě nepovedlo, na “Eyehategod” moc není, takže krom nevýrazné “Robitussin and Rejection”, na níž je nejlepší úvodní minuta a půl, kdy se kapela brodí hustou bažinou, mě žádný další slabý článek řetězu o jedenácti částech nenapadá. A to je hodně dobrá vizitka.
Vrcholů je na druhou stranu nepočítaně a jen těžko se vybírá jejich malá část. Mně osobně se nejvíc zalíbila vypjatá “Parish Motel Sickness” s hutným sabbatovským riffem nebo “Nobody Told Me”, jejíž druhá polovina se zlomí v něco jako přímočarý blues hard rock, protože kytarový riff, jenž začíná někdy v půli třetí minuty, jako by vypadl z prvních alb Led Zeppelin. Již zmíněná “Framed to the Wall” potěší střídáním utahaných pasáží s kulometnou rychlovkou, jež zdobí první půli tohoto songu. Při prvním poslechu se první polovina alba může zdát poměrně nezáživná, protože všechny skladby jsou prakticky jedno a totéž, ale věřte, že jakmile dáte “Eyehategod” čas, tak se začnou rýsovat obrysy, které jste při letmém seznámení nemohli identifikovat, a nahrávka začne růst jako celek strmě vzhůru. Já sám měl zprvu při poslechu v hlavě pěkný guláš, ale stačilo pár dalších soustředěných poslechů a na stole mám aspiranta na největší překvapení letošního roku.
Úplně za závěr při výčtu skvělých momentů jsem si nemohl odpustit vyzdvihnout skvělou “Flags and Cities Bound”. Nejen svou sedmiminutovou stopáží vyčnívá na první pohled, ale oproti zbylým skladbám až experimentálním vzezřením, kdy si nemůžete být jistí, co se za chvíli přiřítí. Bude to neprostupná kytarová hradba, nebo neurčité hypnotické kvílení, které jen podtrhuje volnomyšlenkářskou atmosféru? Právě díky propojování jednotlivých ploch a nálad jsem si “Flags and Cities Bound” strašně oblíbil. Přestože její druhá polovina už je silně neurčitá a do regulérní písničkové struktury, která většinu skladeb spojuje, má dost daleko, tak je nutno brát ji jako součást celku a ne jako nějakou nataženou mezihru, která připravuje půdu pro závěrečnou dvojici v podání přímočaré “Medicine Noose” a “The Age of Bootcamp”.
Nevím, co víc dodat, abych se pouze směšně neopakoval. Eyehategod se svým eponymním albem rozhodně nic neuspěchali a připravili neuvěřitelně propracovanou nahrávku, která však nepůsobí přespříliš uměle a zachovává si pořádnou dávku animální přímočarosti. Ta možná není dávána tak na odiv, ale to je dáno spíš tím, jakou hudbu Eyehategod přijali již před léty za svou, protože za těmi utahanými tempy a zadumanými riffy se tento dojem snadno ztrácí. Pro mě osobně je “Eyehategod” obrovským překvapením a hlavně prostředníkem, díky němuž jsem konečně popadl rozum do hrsti a seznámil se s hudbou této legendy, za což jsem jedině rád, protože nechat si uniknout takový klenot amerického sludge… to by byl hřích.
Další názory:
Nová deska Eyehategod po 14 letech? Ještě když vydávají desku Down a Crowbar? No to mě štípni! I na zbylé dvě jména dojde, teď ale o Eyehategod. Jedni z fotrů sludge metalu si na tom stojí velice dobře. Z předchozí tvorby znám především poslední dvě alba “Confederacy of Ruined Lifes” a “Dopesick”, takže můžu porovnávat víceméně jen s nimi. Eyehategod naladili na poněkud techničtější notu, což v jejich podání znamená, že skladby jsou stále stejně nasrané a pekelně podladěné, především ale mnohem členitější a propracovanější. Vytrácejí se roztáhlé plochy plné kytarového bzučení, namísto nich tu je řada přechodů, rytmických změn a dalšího bordelu, což dělá tuhle titulku mnohem nestravitelnější než všechna ta nenávist, která doposud sžírá alba předchozí. Celá tahle animální zběsilost se mi náramně líbí, a to i přesto, že jsem se i po několika posleších do nahrávky pořádně nepoložil. “Eyehategod” tak ale odhaluje svoji mnohem rafinovanější stránku – s přitažlivostí černé díry vás ukove na 45 minut k reproduktorům a postupně vám odhaluje jednotlivé taje a vrstvy, které sahají snad až kamsi k zemskému jádru. Chtělo by se říct, že tohle je návrat na scénu se vším všudy, nicméně Eyehategod se nikdy v podstatě nerozpadli, takže nezbývá než prohlásit že po nějakých 14 letech je kapela ve velice dobré formě. Atreides
Země: USA Žánr: progressive / alternative sludge / stoner metal Datum vydání: 24.6.2014 Label: Reprise Records
Tracklist:
01. Tread Lightly
02. The Motherload
03. High Road
04. Once More ‘Round the Sun
05. Chimes at Midnight
06. Asleep in the Deep
07. Feast Your Eyes
08. Aunt Lisa
09. Ember City
10. Halloween
11. Diamond in the Witch House
Mastodon letos slaví desetileté výročí vydání přelomového a velmi ceněného díla “Leviathan”, takže už si pravděpodobně zvykli na fakt, že alba této čtveřice z americké Atlanty jsou od té doby považována za jednu z nejočekávanějších událostí daného roku a “Once More ‘Round the Sun” není v tomto ohledu žádnou výjimkou a navazuje tak na předchozí desky. Je fakt, že od dob vydání ruského “Crack the Skye” mají pozici ještě těžší, protože tohle album nejspíš už navždy zůstane základní jednotkou pro měření skvělého alba této kapely, ale pánové se s tím nyní dokázali poprat statečně, a právě na jejich aktuální kotouček “Once More ‘Round the Sun” se nyní podíváme blíže.
Ještě předím se ale přesuneme o pár let zpět k vydání předchozího alba “The Hunter”, které já osobně považuji dodnes za nejslabší počin pod hlavičkou Mastodon. Důvod? Určitě za to může již zmíněné “Crack the Skye”, které prostě nasadilo laťku neuvěřitelně vysoko a svou propracovanou strukturou vrhlo na dřevorubecké “The Hunter” s opačným písničkovým přístupem stín jednoduchého alba, kterému poprvé v diskografii chyběl nějaký jednotný koncept. Před těmi třemi lety jsem si myslel, že písničková struktura Mastodon nesvědčí tak dobře jako rozmáchlé kompozice, ale “Once More ‘Round the Sun” svým způsobem navazuje na počin předchozí a přesto je jiné. Propracovanější, ale melodičtější, zpěvnější a hlavně po okraj nacpáné kvalitními skladbami, kde tentokrát nezbylo žádné místo pro vatu…
“This time, this time, things’ll work out just fine,” pěje bubeník Brann Dailor ve zpěvném refrénu druhé “The Motherload” a jako by ujišťoval fanoušky, že tentokrát do sebe všechny elementy “Mastodontí” tvorby zapadly jako pečlivě vysoustružené části vyššího celku a není důvod obávat se ztráty dosavadní výjimečnosti tvorby Mastodon, kdy každé album je originál a snaží se neustále posouvat někam jinam. Schválně si projděte dosavadní diskografii a uvidíte, jak dlouhou cestu Mastodon za těch dvanáct let ušli, přičemž mohli úplně v klidu sázet na jistotu a letos tak vydávat “Leviathan #5”, ale kdepak. Základní prvky jsou sice pevně dané, ale výsledná deska zní pokaždé trochu jinak. Jednou převládá progresivní rock (“Crack the Skye”), jindy zase stoner metal (“The Hunter”) a nyní jako by se borci poohlédli směrem k alternativnímu rocku, který jde ruku v ruce se zpřístupněním skladeb širšímu posluchačstvu. Škatulkování však není úplně na místě, protože je tam troška stoneru, sludge, thrashe, progu, alternativního rock/metalu a prog metalu. To vše je smícháno s nezaměnitelným feelingem, na který mají pánové patent. A výsledek? Samozřejmě, že skvělý.
“Once More ‘Round the Sun” je plné technických riffů, kytarových vyhrávek a samozřejmě variabilních vokálů, na kterých se od minula lehce zapracovalo co do melodičnosti. Troy Sanders, Brent Hinds i Brann Dailor disponují sebejistým a od druhého rozeznatelným hlasem, takže v tomto ohledu se při poslechu Mastodon nudit nikdy nebudu. Spousta lidí vidí právě vokály jako hlavní slabinu kapely, čemuž bych věřil při živých vystoupeních (živou zkušenost nemám, ale záznamy z koncertů moc přesvědčivě nepůsobí), ale studiově nemám žádných výhrad. Sanders je jako uřvaná bestie, Hinds (škoda, že už nedostává tolik prostoru) zní jako pod vlivem psychedelických látek a Dailor mě nepřestává udivovat svým vlezle melodickým vokálem a jsem docela rád, že se pomalu stal pevnou součástí pěveckého ansáblu kapely, i když je to na úkor Hindse. Pro úplnost musím zmínit Billa Kellihera, který sice nezpívá, ale jeho kytarová souhra s Hindsem je jako vždy fantastická (“Tread Lightly” a “Chimes at Midnight” v tomto ohledu válí).
Přestože jsem hovořil o melodiích a zpěvnosti, tak Mastodon nezůstavají nic dlužni ani fanouškům mohutných kytarových fláků, pro které je nachystána hned úvodní “Tread Lightly”. Tu uvádí akustické intro, která však po chvíli přenechá kormidlo proplétaným kytarám Kellihera a Hindse. Hodně se mi líbí jejich vzájemná kytarová vyhrávka a sólo, jímž píseň zakončují. Přestože si “Tread Lightly” drží konvenční strukturu sloka/refrén, tak zapomeňte na jednoduchou odrhovačku. Vokální otěže dříma skvělý Sanders, kterému v mezihře vypomůže Dailor. Dost se jí podobá další povedená záležitost jménem “Chimes at Midnight”, kterou bych dost možná vybral jako nejlepší kus jedenácti skladbové desky. Svou náladou mi evokuje “Blood Mountain”. Ostře útočný kytarový riff a vokál Brenta Hindse, který zde doplňuje Sanderse, se mi snad nikdy neoposlouchají, takže asi proto bych sáhl právě po ní.
Jako úplně první singl byla vybrána trojka “High Road“, která má všechny předpoklady k tomu, aby zaujala hned na první poslech. Trochu mi připomíná “Black Tongue” z “The Hunter”, ale určitě za to může hutný dřevorubecký kytarový riff, jenž v refrénu ustoupí zhuleným melodickým vokálům. Z pohledu celé desky to není úplně překvapivá položka a její volba ke klipovému ztvárnění je vlastně celkem logická. Chytlavá je dostatečně, takže není co řešit. Pokud však Mastodon někdy měli předpoklad k rádiovému hitu, tak jej nechali naplno promluvit skrze “The Motherload”. Tahle skladba je neuvěřitelně jednoduchá a přímočará a její vlezlý refrén, jehož lyrickou náplň už jsme si výše částečně představili, je jedním z top momentů celé nahrávky, a pokud se někde promítla účast Nicka Raskulinecze na producentském křesle, tak je to určitě rockový feeling, který je místy řádně cítit. Titulka je na tom podobně, jen díky Hindsovi není tak přímočará, ačkoli tříminutovou stopáží si na nějaké odvážné rytmické zvraty troufnout nemůže.
Druhá půle “Once More ‘Round the Sun” je oproti té první zajímavější v tom smyslu, že je rozmanitější a do jisté míry atmosféričtější ve stylu “Crack the Skye”. Může dvojice delších písní “Asleep in the Deep” a “Diamond in the Witch House”. Prvně jmenovaná je (relativně) poklidná rocková záležitost s lehounkým psychedelickým oparem a pevně rezonující rytmikou dvojice Sanders–Dailor. I přes svých šest minut a pomalé tempo bez vyloženého zvratu však nepůsobí znuděně. Naopak, z druhé poloviny se mi líbí ze všech nejvíc. “Diamond in the Witch House” je další z řady hostovaček Scotta Kellyho z Neurosis v řadách Mastodon. Tentokrát se zvěčnil v dlouhé závěrečné skladbě s dusivou atmosférou a epickou strukturou, která dává vzpomenout na delší songy z minulých alb.
Zbylá čtveřice kompozic, na niž se doposud nedostalo, se může zdát na první poslech nevýrazná, ale jsou to i takové maličkosti jako dětský sbor v závěru technické “Aunt Lisa” (ty bicí výjezdy mě baví) nebo hráčsky dokonalý závěr “Halloween”, kdy proti sobě stojí riffy, sóla a bicí, které odlišují jednu písničku od druhé a boří tak dojem, že na konci už pouze rezonuje energičtější první půle. “Feast Your Eyes” a “Ember City” jsou obě vokálně zasněnější, ale zatímco první vychází ze špinavých sludge/stonerových kořenů, tak “Ember City” jde dál v kontrastech mezi energickými slokami a silně melodickými refrény. Jak tak na seznam skladeb koukám, tak mě nenapadá nic, co bych vyškrtnul nebo nějak dál upravoval. “Once More ‘Round the Sun” se mi líbí takové, jaké je, a já Mastodon zobu z ruky.
Včera jsem našemu redakčnímu šéfovi říkal, že “Once More ‘Round the Sun” udělím v hodnocení osmičku, možná osm a půl a dnes se musím se přiklonit k té vyšší známce, protože když nad tím přemýšlím, tak Mastodon mě na novince baví fakt mocně. Čert vem fakt, že “Crack the Skye” a “Leviathan” zůstaly nepřekonány (ostatně i proto nemůžu jít s hodnocením ještě výš), ale výsledek je hodný jejich jména, které je pro mne v současnosti synonymem k budoucnosti metalové hudby. “Once More ‘Round the Sun” je vyspělé, líbivé a strašně dobře se poslouchá. Možná už to po tolika letech nevyznívá tak překvapivě, ale Mastodon nelze upřít fakt, že si drží velmi vysokou laťku, pod niž se z mého pohledu dostali pouze na minulém albu, které je i tak dost dobré. Velmi silná deska.
Další názory:
Mastodon jsou kapelou, kterou jsem vlastně dlouhé roky ignoroval a tak nějak jsem neměl chuť ani zájem se do jejich tvorby pouštět. Tou nahrávkou, díky níž si mě konečně získali na svou stranu, se stal progresivní opus “Crack the Skye”, který si dodnes suverénně hoví na pozici mé nejoblíbenější desky Mastodon, a upřímně řečeno, mám vážné pochybnosti, že se někdy objeví placka, jež by jej z trůnu sesadila. Nicméně i poslední, stoner metalem nasáknutý “The Hunter” mě bavil, takže jsem se samozřejmě těšil i na “Once More ‘Round the Sun”… která mě sice baví také, ale zdaleka ne tolik, jak jsem doufal. Všechno je to super a Mastodon jsou stále ve formě, některé písničky se dost povedly, ale jednoduše mi většina alb z minulosti přišla zábavnější. Jako nejlepší songy novinky bych určitě jmenoval “High Road” s našlapaným riffem, parádní “Chimes at Midnight”, závěrečnou “Diamond in the Witch House” s výtečným Scottem Kellym z Neurosis a především osmou “Aunt Lisa”, která mě opravdu baví. Zejména její závěr s mocným sborem “Hey ho, let’s fucking go / Hey ho, let’s get up and rock n’ roll” je neskutečná síla a pro mě osobně s přehledem nejlepší moment celé desky. Obrovskou pochvalu si pak zaslouží ještě úžasný obal, což už je ovšem u Mastodon standard, protože tihle borci si obálky vždycky uměli vybírat skvěle… H.
“Once More ‘Round the Sun” jsem si poprvé pustil víceméně jen ze zvědavosti a původně mělo hodnocení téhle desky proplout kolem mě. Mastodon sice velmi respektuji a považuji je na dnešní scéně za unikání uskupení, i tak mi byla jejich dosavadní tvorba hudebním směřováním docela cizí. Do “Once More ‘Round the Sun” jsem se však zabouchl na první poslech. Určitě to nebude úplná náhoda, protože předchozí desky mi přišly posluchačsky mnohem méně stravitelné, ale i teď to není žádné laciné smetí na dva poslechy. “Once More ‘Round the Sun” je však opět plná našlapaného materiálu, chytré chytlavosti i výtečné hráčské a skladatelské zdatnosti. A je úplně jedno, jestli právě hraje “High Road”, náladovější “Feast Your Eyes” nebo pecka v podobě “Aunt Lisa”, na jejíž adresu tu toho bylo odesláno víc než dost. Mám-li v posledních dnech zapnout nějakou dobrou oddechovou záležitost, často sahám právě po téhle placce. A něco mi říká, že ani náhodou nezůstane jen u těchto dnů… Skvrn
>
I když nemohu říci, že bych byl nějakým skalním obdivovatelem Mastodon, jako je třeba raper James Cole, který je nezapomene zmínit v každém interview, co se na YouTube objeví a dokonce se deskou “Leviathan” inspiroval při tvorbě vlastního alba “Moby Dick”, přesto mě jejich, troufám se říct vcelku originální dřevorubecký prog-metal, místy hodně baví, hlavně deska “Crack The Skye” si vydobyla víceméně stálé místo v mém playlistu. Moje očekávání bylo v případě “Once More ‘Round the Sun” celkem vysoké, vysloveně jsem se těšil na Troye Sanderse potom, co jsem si ho masivně oblíbil v Killer Be Killed. V tomto ohledu jsem rozhodně nebyl zklamán, na albu dostal dokonce víc prostoru, než kdy dřív, na úkor Brenta Hindse, což mi z výše uvedených důvodů vlastně možná ani nevadí. Když si budu chtít pustit něco progresivně metalového či rockového, sáhnu spíš po Tool nebo tak něčem, a i když jsou Mastodon také nesmírně hudebně zajímaví, jejich síla a originalita tkví právě ve zpěvech, dodávajícím písním neopakovatelnou naléhavou atmosféru. Na “Once More ‘Round the Sun” to jsou speciálně refrény, které mě zaujaly nejvíc. I když nejsem diehard fanda, překvapilo mě, že už při druhém poslechu se mi songy vryly pod kůži, jako kdybych desku znal a poslouchal několik let. Jednoduše zapamatovatelné refrény jsou jádrem a nejzajímavějším momentem songů na albu, nutno podotknout, že bezmála všech. Nenašel jsem tam píseň, která by mě aspoň trochu nebavila, což se mi u desek nestává tak často. Hlavně první polovina je nabitá a “Motherload” nebo geekovská klipovka “High Road” jsou hity, které chce člověk skoro poslouchat v rádiu. V druhé polovině mě příjemně překvapila “Aunt Lisa” s ženským gang vokálem na konci. Pro mě jedna z nejzábavnějších desek posledních pár týdnů, možná dokonce měsíců. Thy Mirra
Kdyby neznalá osoba prvně viděla přebal dnes recenzované desky, nejspíš by si řekla, že to bude nějaký pěkně zvrhlý grind. Pěkně šeredná shemale zombie se zjizveným tělem a maskou smrti na obličeji, to se koneckonců běžně nevidí (mimochodem kapele a autorovi artworku Jeffovi Whiteheadovi, kterého můžete znát z Leviathan nebo Hate Meditation, patří dík za to, že přebal alba neopatřili žádným logem nebo názvem desky a dali tomu kousku hnusu krásně vyniknout). Nicméně chyba lávky – “Death Mask” má na svědomí parta z amerického Chicaga, která drtí nekompromisní sludge s řádnou příměsí blacku. A popravdě se divím, že jsem o Lord Mantis nezakopl někdy dřív, když zrovna ze sludgových a dronových bahen se v posledních několika letech rekrutují mé nejoblíbenější spolky.
Přitom Lord Mantis se dvěma předchozími alby na kontě nejsou žádnými nováčky a na scéně fungují již bezmála deset let. Svým žánrem v zásadě příliš nevybočují ze standardů sludge, respektive od jeho charakteristických znaků. Všechno, co sludge dělá sludgem, v jejich tvorbě najdete – alespoň na “Death Mask”. Těžký zvuk tvořený agresivní kytarou a hutnou basou, nakřáplé bicí a agresivní vokál. Chicagská čtveřice k tomu přidává blackový nášup, totiž černokovové riffy pronášené sludgovou rétorikou a nějakou tu sypačku k tomu. Sic zdaleka nejde o takový sonický bordel jako v podání francouzských magorů Celeste, kteří se ve zhruba stejných mantinelech pohybují především v hlukových stěnách a hypnotické atmosféře, Lord Mantis na své novince rozhodně pořádné koule nechybí – a stejně tak ani pořádně zprasená atmosféra.
Album otevírá pomalá, mohutná skladba “Body Choke”. Téměř devítiminutový vál do vás pomalu tlačí jeden riff za druhým a do toho všeho nemocně, občas až zoufale řve zpěvák Charlie Fell. Lord Mantis se s ničím nepářou a již od samého začátku to je výběr těch nejlepších splašek a sraček, které byste v kanálech lidské mysli mohli najít. Když jsem album slyšel prvně, už v šesté minutě úvodní “Body Choke”, kdy skladba poprvé graduje (aby mohla o nějaké dvě minuty později vygradovat podruhé a tentokrát již naposledy), jsem se spokojeně usmíval jak měsíček na hnoji, že tohle je přesně to, co mi sedne a co od hnusného, mazlavého sludge očekávám. V samém jádru útočí Lord Mantis kombinací zoufalosti, nasranosti a špíny na primitivní lidské pudy, riffy potom oddělují lebky od páteře, bicí drtí každou kost v těle a šílený vokál je schopný udělat i z těch neotrlejších borců ubulená děcka, které rodiče zapomněli vyzvednout ve školce. Jedním slovem námrd.
Deska jako taková je kompaktní skládka lidského odpadu a od začátku poslechu do poslední vteřiny drží pohromadě, nerozpadá se. Roste, bobtná, dusí vás atmosférou a vyklepává mozek z hlavy. Těžko vybrat na “Death Mask” nějakou nejlepší skladbu, spíše bych vybral z celého celku několik skutečně fantastických momentů, které totálně nakopávají prdele a protrhávají ušní bubínky. Nejvýraznějším z nich je postupná gradace a samý závěr poslední skladby “Three Crosses”. Mrazivý, blackový riff, který se opakuje a roste a stává se stále více chorobným, se postupně začne prolínat trýznivým kvílením kytary a měnit se v závěrečnou hlukovou stěnu. Nad tím vším kvílí, řve a zoufale štěká Charlie jako pes, kterého perverzní chlápek pověsil za koule do průvanu. Druhým silným momentem je pasáž v titulce “Death Mask”, někdy kolem čtvrté minuty – sekané, silně rytmické pasáže střídající s blackovou sypačkou a silným riffem. Do toho opět hněvem nasáklý vokál.
Do třetice ale přece jen musím vyzdvihnout jednu skladbu. “Possession Prayer”, ačkoliv ne o moc, chtě nechtě vyčnívá nad ostatní. Sama o sobě je průřezem těch nejhnusnějších a nejbestiálnějších poloh, jež jsou na “Death Mask” k nalezení. Celá skladba je prakticky jen monotónním opakováním jednoho ústředního motivu, který kapela postupně rozvíjí do naprosto chorobné podoby. Po krátké zpěvákově deklamaci uprostřed skladby se přehoupne v rybník plný utrpení a hnusu. Prvotřídní odpornost, které nelze odolat. Zběsilý křik, trýznení kytar, noisové ruchy a výjimečně nevýrazné bicí, které na pozadí odměřují čas, jenž zbývá do samého konce.
Plynule na ni navazuje odvrácená tvář alba v podobě dvouminutové mezihry “You Will Gag for the Fix”, která je v podstatě jen neškodným vybrnkáváním na industriálním podmazu. Vytváří ale patřičné napětí před následující “Negative Birth” a album tak ani v hudebně klidnějších momentech neztrácí na atmosféře. Celkově se “Death Mask” převaluje mezi naprostým náserem a právě klidnějšími částmi, které jako by vypadly z repertoáru nějaké atmo-blackové skupiny. A funguje na výbornou. Lord Mantis mají očividně velmi jasnou představu o tom, co chtějí hrát, a jde jim to zatraceně dobře. Sic na poli sludge nejde o nic vyloženě převratného, Lord Mantis se můžou pyšnit jasně rozpoznatelným, vředovitým ksichtem, který prostě poznáte na první poslech. Pokud tedy máte pro takovéhle výplachy alespoň trochu porozumění, nebo byste měli to nutkání poznat zvrácenou tvář black metalu, “Death Mask” je přesně pro vás. Nadprůměrné album ve všech možných ohledech.
Další názory:
Nebudu vám nic nalhávat, na “Death Mask” jsem měl vlastně jenom jeden jediný požadavek – aby to byl nemocný a odporný hnus s hutnou a bezútěšnou atmosférou, stejně jako tomu bylo v případě minulého majstrštyku “Pervertor”. A nutno dodat, že Lord Mantis vůbec v ničem nezaváhali a přesně tohle na své novince stvořili – chorobné riffy, zmučený zvířecí řev a ta atmosféra kurva, to je přesně ono. Uznávám sice, že třeba žánrově spříznění kolegové z Coffinworm se svým letošním opusem “IV.I.VIII” stvořili ještě o kousek větší ohavnost, ale přesto má “Death Mask” úplně všechno, co od kombinace sludge a black metalu chci slyšet. H.
Coffinworm patří mezi ty kapely, jež osobně řadím do vlastní pomyslné škatulky s pracovním názvem “bordel”. To ovšem není myšleno v negativním smyslu, právě naopak, ačkoliv je to trochu paradoxní, protože podobná muzika co do sdělení bývá hodně negativní. Nicméně, oním bordelem jednoduše myslím opravdu brutální míchanici extrémních žánrů, která je podána v hodně těžkém duchu.
Na podobných skupinách se mi líbí to, že jsou hodně nestravitelné, netriviální, (především zpočátku) možná přespříliš chaotické a je poměrně nelehké jim přijít na chuť, ale jakmile do toho spadnete, už není cesty zpátky a takovéhle desky vás naprosto pohltí. Líbí se mi ta nekompromisnost, extrémní intenzita a neskutečně nemocná atmosféra.
A přesně tohle všechno do posledního puntíku platí i o Američanech Coffinworm a jejich druhé desce “IV.I.VIII”. Už jen ten žánrový nástřel jasně naznačuje, že tohle bude zlé – a také, že ano. Základem je nařvaný a nasraný sludge, jemuž je nějaký posluchač úplně u prdele – jednoduše vás chce jenom zničit. Ten je navíc do ještě větší intenzity vyhnaný black metalovou odporností a občasným závanem doomové plíživosti.
K tomu všemu kromě zmiňované nepříjemné atmosféry připočtěte ještě obrovský počet fakt hodně silných a mnohdy i působivých momentů, které se nacházejí ve všech šesti vyrovnaných kompozicích (nicméně kdybych měl volit vrchol, po těsném souboji bych asi hlasoval pro mocnou dvojici “Lust vs. Vengeance” a “Of Eating Disorders and Restraining Orders”, jakkoliv mě baví všechny songy) a vyjde vám, že před námi stojí excelentní nahrávka. Sice excelentní takovým tím způsobem, že to ani omylem není pro každého, spíše jen pro ty, kdo si libují v tom, aby se nechali hudbou deptat, ale to mě osobně absolutně nezajímá, protože já stojím na té straně barikády, která tyhle hnusy točí s oblibou.
Další názory:
Jediný důvod, proč jsem se odhodlal sám od sebe si pustit druhé album Coffinworm, byla ona hudební škatulka, která mně osobně přišla skoro až nespojitelná a představoval jsem si neskutečný bordel, jenž nemůže dohromady fungovat. “IV.I.VIII” mě však rychle vyvedlo z omylu, protože takhle ucelenou desku při veškerém tom chaosu, který její poslech přináší, jsem vážně nečekal.
Je tam vše, co uvedl kolega nade mnou, nicméně já tam slyším ještě lehké závany death metalu, což nemění nic na tom, že výsledkem je velmi špatně stravitelná nahrávka, jejíž poslech mi byl místy až nepříjemný. Strašně těžká atmosféra by se dala doslova krájet a já se sám sobě divím, co mě na té desce přitahuje natolik, že nemám problém se k ní i po nějaké době vrátit. Sympatický je mi hlavně fakt, že se tady nepřehánělo se stopáží, takže všechen ten chaos (který ale má jakýsi řád, jen je potřeba se k němu prohrabat) je nahuštěný na přijatelné ploše čtyřiceti minut a dopadá tak na posluchače s maximální možnou intenzitou.
Snad jediná skladba, která mi v kontextu celé nahrávky přijde slabší, je “A Death Sentence Called Life”, která je na můj vkus až příliš animální a sludge/doomové momenty nehrají s výjimkou prostřední části zas tak velkou roli jako třeba v geniálně utahané “Black Tears”. Ta je mým osobním vrcholem alba, nicméně ani ten zbytek není špatný, to rozhodně ne. Nelidský řev zpěváka Davea Brittse se zařezává až do morku kostí a docela rád bych ho viděl, jak se s tímhle popere naživo, protože to musí být peklo.
“IV.I.VIII” je vážně skvělá deska a Coffinworm se pro mě díky ní stali jedním z letošních nejzajímavějších objevů, ačkoli je to tak specifická záležitost, na kterou je potřeba mít už něco naposloucháno, protože si dokážu představit, že ta opravdu nechutná atmosféra spoustu potenciálních fanoušků na první poslech odradí.
Země: USA Žánr: sludge / drone Datum vydání: 1.4.2014 Label: RVNG
Tracklist:
01. To Carry the Seeds of Death Within Me
02. Alone All the Way
03. The Night Knows No Dawn
04. Hail to Thee, Everlasting Pain
05. Our Souls Were Clean
06. Darkness Surrounds Us
Kapely, z jejichž poslechu mám respekt, bych spočítal zhruba na prstech dvou rukou. Většinou jde o uskupení, kterým jde o víc než o hudbu samotnou, spíš o její prožití do posledního tónu. Prožití tělem, kdy vám brutální muzika tak propláchne uši, že na to jen tak nezapomenete, stejně jako prožití duševní, které ve vás zanechá hluboký přesah, to něco, co vás fascinuje, ale ne vždy tomu rozumíte. Přesně do téhle škatule kapel se řadí i americké duo The Body, jež nás už nějaký ten pátek zásobuje těžkotonážním sludgem. Jenže i to jim přijde málo, takže spřáhli síly s Haxan Cloakem, mágem dark ambientu a dronu, a vypustili do světa desku “I Shall Die Here”.
Loňská deska “Christ, Redeemers” se vyznačovala hlavně těžkou, hypnotickou atmosférou, z níž prosvítají čisté sbory a smyčcové party coby jemná duchovní esence, která vám ve všem tom bordelu přináší alespoň nějakou naději. Jedinečná kombinace dávající do těla na všech frontách. Na “I Shall Die Here” zůstalo z The Body jen to nejniternější, nejzkaženější podvědomí. Odporný, syrový základ, který většina z vás prostě nechce slyšet, protože by se zděsila, co jí to protahuje uši. Pomalé, zatěžkané riffy, podladěné o kdovíkolik vlastně oktáv. Chip Kingova kytara musí vypadat, jako byste na ní pověsili dráty rozvádějící vysoké napětí. Vlastně to ani kolikrát nejsou riffy, jen burácející, nesrozumitelná kytarová stěna v pozadí. A jeho šílený zpěv, jenž se zpěvem pořádně nazývat nedá – jako spíš nesrozumitelným, zoufalým jekotem.
Haxan Cloak dává téhle hromadě hnusu další rozměr. Přesně v duchu Schopenhauerova citátu: “Bez bolesti nemá život smysl.” Rozbitý zvuk Bufordových bicích (pokud se už nějaké vyskytují) a temná elektronika dodávající hororovou atmosféru nejhorších nočních můr. Snad jen v úvodní “To Carry the Seeds of Death Within Me” a v druhé půli závěrečné “Darkness Surround Us” najdete něco málo z toho, jak The Body obvykle zní. Dobře, možná ještě kousek v “Alone All the Way”, než se zvrhne skrze dark ambientní vložku v cosi, co ponejvíce připomíná rozjetý nákladní vlak, který vám veze zlámaný vaz a podobné pěkné věci. Zbylé tři skladby ze šesti jsou více nebo méně někde mezi brutálním dronem bez bicích, noisem a neskutečně temným dark ambientem.
Čtyřicet minut likvidace sluchového ústrojí dá docela zabrat. Paradoxně ani ne kvůli tomu, že by šlo o něco nezvládnutelného, neuchopitelného. Tenhle výplod špíny a hnusu se v tomto ohledu poslouchá téměř sám od sebe, příjemně si v něm čvachtáte, libujete. Ale vydržet to, pokud trochu otočíte volume doprava, aby to mělo něco do sebe, to už je občas jiná liga a věřím, že to leckomu může dát nepříjemně zabrat. Jenže tohle prostě jinak poslouchat nejde. Dokud The Body nervou uši, je něco špatně, protože necítit v tomhle tu primitivní podstatu tělesnosti, která vám bodá do mozku jednu jehlu za druhou, to je v podstatě totéž jako sex s kondomem.
A co já vám tu ještě budu povídat. Mohl bych popsat další stránku a i tak by to vyšlo vniveč, neboť “I Shall Die Here” je takový nátěr a výplach, že se to pořádně ani popsat nedá. To si zkrátka musíte prožít vy sami, na svoje uši anebo ještě lépe, na svoje tělo. Zhasnout všechna světla, zapálit jednu svíčku, která vás bude držet v prostoru a čase a udělat si příjemný večer s láhví kvalitního chlastu. Projít si duševním očistcem, jakého se vám jen tak nedostane. Udělat si procházku do nitra sebe sama a pak znovuzrození probublat zpět napovrch. Pokud vlastníte pořádnou aparaturu a nebude hrozit, že na vás pošlou bengál za rušení nočního klidu, nebojte se ji ohulit tak, že ucítíte každou kost v těle. Protože přesně o tom The Body jsou. Rozervat vás až na dřeň.
Další názory:
Pro mě osobně je “I Shall Die Here” prvním setkáním s The Body… a i když to může znít jako klišé, dovolím si říct, že ne posledním, protože mě tohle zámořské duo na své páté řadovce rozhodně zaujalo. Hlavní a ve své podstatě i jedinou devízou “I Shall Die Here” je extrémně dusivá, těžká a hnusná atmosféra, již The Body a hostující hlukař The Haxan Cloak ládují do posluchače s neskutečnou a ničivou intenzitou. Přesně tohle je to správné slovo – intenzita. “I Shall Die Here” totiž právě takové je, není v něm jediné místečko, kdy by kapela povolila napětí a dala posluchači vydechnout. Je jedno, jestli vás zrovna drtí ohlušující těžkopádné riffy, mrazivá elektronika nebo naprosto nelidský jekot Chip Kinga, protože ve všech těchto polohách je to absolutní peklo a ve všech těchto polohách jsou The Body uvěřitelní a svým způsobem vlastně i strhující. Možná až nepříjemně silná nahrávka. H.
Datum: 2.5.2014 Místo: Praha, Rock Café Účinkující: Cult of Luna, God Seed
Zjistit po loňském Brutal Assaultu, že Cult of Luna přijede zahrát po návštěvě na velkém pódiu i do klubu, znamenalo v prvé řadě velmi příjemné překvapení, v druhé pak jasnou povinnost. A v té třetí i slušnou díru do peněženky, ale to vem čert. Mírná i nemírná kroucení hlavou vzbuzoval souputník na téhle šňůře, God Seed. Jenže jak už to občas chodí, největší pochybnosti se nakonec překlopí v nečekaná překvapení – což je přesně tenhle případ. A těch nečekaných (a příjemných) překvapení bylo ten večer víc.
To první se objevilo hned po příchodu: Začátek v osm znamenal skutečně začátek a nikoliv pouze open-door. Zabrat v dostatečném předstihu místo uprostřed první brázdy se vzhledem ke zbytku večera rovněž ukázal jako dobrý tah. Světla potemněla přesně o osmé a za jejich absence se God Seed objevili na pódiu. Nenamalovaní, bez zbytečných parád. Žádné blackové kulisy, žádné půlmetrové ostny, nic. Z tradiční image zůstal jen Gaahlův decentní corpsepaint, což vzhledem k očekávání trve evil pózy bylo potěšující. Osmdesátková image přímo kontrastovala s mrazivou temnotou hudby.
Ač jsem neznal nic kromě klipovky “Alt liv”, God Seed mi nakopali prdel. Muzikanti v čele s basákem Kingem na pódiu poctivě řádili a hrubě hnali koncert vpřed. Poctivý rockec, žádná póza, vážně byla radost je sledovat. Nad tím vším se vznášel Gaahl a efektivně hypnotizoval nejen přední řady. Povlával po pódiu, udržoval si chladný odstup, celé show dával nádech tajemna. Vyměnili jsme si pár uhrančivých pohledů z očí do očí, jednou si se mnou (stejně jako s pár ostatními) podal ruku. Když nepočítám moment, kdy se ho podařilo rozesmát vyvoláváním “Satan! Freedom!”, celou dobu zachovával patřičné dekorum. Tenhle pán má vážně charisma na rozdávání a ví, jak s ním pracovat.
Kromě toho předváděl široký rejstřík pěveckých poloh: blackový skřehot, ječák, murmur, dost překvapil čistými výškami. Na jedny hlasivky úctyhodný výkon. Stejně tak celý set byl dost pestrý, žádná monotónnost. Občas jsem měl dojem, že mi zanikala jednou ze dvou kytar, ale přes tenhle (dost možná domnělý) zádrhel byl zvuk excelentní. Nemusím snad dodávat, že na tohle prostě nešlo nepařit a už během hodinového setu God Seed jsem srovnal krční páteř pěkně do parády. Přesně takhle si black metal dneška představuji, a ač jsem prve nechápal, proč tyhle dvě kapely jedou dohromady, nakonec se ukázalo, že to vůbec nebyla špatná volba – kvalita ve všech směrech, vizuální střídmost a přitom silná atmosféra.
Po docela krátké pauze, jež tak tak stačila na občerstvení, jsem se davem (který od začátku setu God Seed řádně nabobtnal) procpal na původní místo a vyměnil s přáteli pár dojmů z předchozího vystoupení, zatímco technici na pódiu ladili nástroje. Sotva jsem dopil trojku coly, světla znovu pohasínala a na pódium se soukalo sedm statečných z Cult of Luna. Set otevřeli klávesovým intrem “The Sweep”. Následuje “Light Chaser” z EPka “Vertikal II” a já pomalu ale jistě chytám bolehlav. Na jedné straně naprosto přehulený, těžko čitelný zvuk, který sice rozechvívá každý kousek těla a dává uším na prdel, skladba samotná se v něm ale poněkud ztrácí. Na druhé straně epilepticky mrkající bílá světla. Sterilita srážející se s brutalitou a nesnesitelné psycho ve vší parádě. Naštěstí netrvá víc než tuhle jednu skladbu. Třetí “Following Betulas” z předchozí řadovky “Eternal Kingdom” už vrací vše víceméně do mě známější polohy a srovnává do latě i zvuk.
Spolu s mizící psychedelií pomalu začalo přicházet i to, nač jsem čekal – závratě, neskutečná uhrančivost skrytá v kombinaci tří kytar a kulervoucí atmosféra. Ta postupně graduje s “I: The Weapon” a poprvé vrcholí s milovanou “Ghost Trail”. Shoegazové sólování přinášející extatické stavy v polovině skladby následně zabíjí brutální závěr válcující vše předešlé. Vlídná a odvrácená tvář Cult of Luna. Čirá dokonalost. Hypnotická dvacetiminutovka “Vicarious Redemption” pak byla flastrem na všechny duševní i tělesné bolístky – zejména její první půle, kdy jeden z bubeníků vytrvale hrál na zvonek. Vykoupení přetrvalo do doby, než se “Dark City, Dead Man” rozjela a zahltila nás všeobjímající, gradující temnotou velkoměsta. Pro mě druhý vrchol setu. V sólu, jež půlí skladbu, hrál principál Johannes Persson dobré tři, čtyři minuty na kopáku jedné z bicích souprav a s pohledem upřeným do publika si svůj part řádně vychutnával.
Setlist Cult of Luna:
01. The Sweep
02. Light Chaser
03. Following Betulas
04. I: The Weapon
05. Ghost Trail
06. Vicarious Redemption
07. Dark City, Dead Man
08. Passing Through
09. Disharmonia
10. In Awe Of
Vyjma téhle nevšední pózy měl v lásce i postávání na odposlechu a co chvíli se nade mnou pohupoval, třímajíc kytaru v ruce. V tomhle ohledu se ale příliš neupejpali ani zbylí kytaristé a ždímali ze sebe, co to dalo – alespoň co jsem měl tu čest zahlédnout, jakože jsem byl většinu setu spíše ponořen sám do sebe, než abych příliš vnímal, co se kolem mě děje. Zkoušet vnímat něco víc než hudbu a to, abych hlavou sem tam nešvihl o odposlech, bylo dost pracné samo o sobě – ač show na pódiu za občasný pohled rozhodně stála, osvětlení bylo výborné.
Závěr večera byl pak v roli tří skladeb. Pomalá, zasněná balada “Passing Through” byla jen předehrou k finále, před gradiózní “In Awe Of” se však vešla ještě kratičká mezihra “Disharmonia”. Pokud mohli z celé své diskografie Cult of Luna vybrat závěrečnou skladbu, lépe udělat nemohli. Silné riffy, melodické vřeštění kytar a naprosto strhující závěr, kdy nezbylo, než se pod sílou skladby prohnout v zádech a nechat ji na sebe dopadnout v celé své velikosti. Výborná tečka za postupně gradujícím večerem. Bouřlivý aplaus, konec hodinu a půl, snad hodinu a tři čtvrtě dlouhého setu, jenž byl kromě nemocného začátku nacpaný dechberoucími momenty jako málokterý jiný.
I tak ale nebyl bezchybný. První vada na kráse je zcela mimo možnosti kapely, totiž lidi. Třeba vedle mě stál podivín, který za celou dobu téměř nehnul brvou, vopruz mu koukal z očí a očividně mu jen slušnost bránila, aby se začal dloubat v nose (prostě na přesdržku, aby takoví lidi byli v první brázdě). A takových existencí tam dle ohlasů přátel bylo povícero. Co se ale týče kapely samotné, pořád se mi v jistých ohledech více líbilo vystoupení na loňském Brutal Assaultu. Intenzita celého setu srovnatelná s opravdu velmi krátkým setkáním na festivalu v Josefovské pevnosti, ale i přes osobní kontakt s publikem, mi prostě chyběo velké podium, pro které se snad Cult of Luna narodili. Stejně jako druhá hodina ranní, kvalitní alkohol v krvi, přeprška před vystoupením a slabé mrholení během něj. Blízkost přírodním živlům a nespoutaná volnost, kterou si s jejich hudbou niterně spojuji. Čímž nechci pražskou zastávku vyloženě shazovat, protože i přes řadu kvalitních akcí je bezkonkurečně koncertem roku, který jen tak něco nepřekoná. I přes těch pár nedostatků plynoucích ze srovnání s předchozí zkušeností.
Málokdy se stane, že se na koncertu sejdou tři kapely, které jsou si svou hudbou tak odlišné i blízké zároveň. Jednoho večera se to ale v Chapeau Rouge povedlo. Na programu byli Lovci lebek, kteří hrají (nebo spíš nehrají) nefalšovaný bordel, hluk, noise. Říkejte tomu, jak chcete, pokud netýráte svoje uši s takovou láskou jako třeba já, líbit se vám to nejspíš nebude. Další ██████ se za své krátké fungování stihli na domácí UG/DIY scéně proslavit velmi svébytným pojetím post black metalu. Večer pak měli uzavřít The Body a jejich bahnitý, mazlavý sludge. Rozdílů mezi kapelami je až až. Co pes, to jiná ves, chtělo by se říct. Jenže to by všichni psi nemohli mít stejnýho fotra. A co že to teda měly společného? To vám zkusím objasnit v následujících řádcích.
Open doors byly v “Šapóčku” od osmi. Lovci lebek měli začít stavět svoje hlukové stěny někdy kolem tři čtvrtě na devět, a ač jsem se chtěl dostavit dřív, abych stihl pokecat s přáteli, tak tak jsem stihl začátek jejich setu. A trojice lovců svírající v rukou hluky a šípy namířené do publika to vzala za ten správný konec už od začátku. A to nejen hudebně, ale i vystupováním na pódiu – kdo se bál, že Lovci, uvedení coby čistokrevná noisovka, budou jen o mačkání tlačítek a kroucení s knoflíky, byl vedle. Ten vcelku pochopitelně taky nechyběl, ale tohle byl večer zasvěcený živějšímu brajglu, mimo jiné hraného na nenástroje. Nemám příhodnější název pro nazvučenou dřevorubeckou pilu nebo ocelový drát. Právě pila napojená na obskurní kytarový efekt otevřela celý set spolu s hlukovou sekcí. Plnokrevný bordel začal se zapojením bicí soupravy získávat mnohem více tribal nádech, který byl výměnou pily za kytaru okořeněn blackovými riffy. Většina setu tak byla na noise dost rytmická a občas mi připomněla legendárního Merzbowa. Ač mohli nadělat Lovci ještě o něco větší bordel, rozuměj, mohli být ještě o trochu víc nahlas, mojí lebku ulovili spolehlivě.
Očekávání mohla trochu povzbudit i slova jednoho ze známých, který mi pod záminkou, že to celé bude kurevsky nahlas, prodal za židovskou dvacku dost mizerné špunty. Ne, Lovci lebek opravdu zdaleka nebyli tak nahlas, abych špunty potřeboval byť jen jednou – a nejinak na tom byli i ██████. Pětičlenná skvadra se na malé pódium sklepení Chapeau Rouge nebyla s to vměstnat, řvoun a obsluhovatel nejrůznějších efektů a dalších udělátek Michal tak byl vykázán i se stolkem nacpaným elektronikou do publika. Na prkna se tak tak vešli tři kytaristé. ██████ hrají bez basy, respektive jedna z kytar je vzhledem k tomuhle faktu notně podlazená a celkově to dává jejich hudbě docela rozdílný nádech. “Nicky” byli mnohem přímočařejší než na albu. Mnohem nařvanější, emocionálnější. Sreamo a black metal, sem tam post-hardcore, vybrnkávané pasáže kontra zabijácké riffy. Nechyběla nutná trocha elektroniky. Méně hypnotické než Lovci lebek, pořád ale dost špinavé agresivní vůči uším obecenstva. Padly tuším dvě skladby z dema a nějaká ochutnávka připravovaného materiálu, těžko jsem mohl být nespokojen. Jediné, co mě trochu naštvalo, bylo půlhodinové zpoždění, které se vylouplo mezi Lovci a ██████.
Přípravy na vyvrcholení večera se protáhly o další dobrou čtvrt hodinu, a když začínali hrát The Body, pomalu jsem začal mít obavy, jestli ještě chytnu poslední slušnou tramvaj, nebo zda budu odkázán na nějaký trve noční spoj plný divnolidí. Na druhou stranu, přípravy navíc stály za to. Jak Chip King hrábnul do strun, začal očistec. Přesně to, co na poctivém sludge miluju v jeho živém podání – zaryje se vám pod kůži a rozvibruje každou kost v těle. Propojení destrukce těla a naprosté duševní katarze, vražedné bicí a burácející kytara. Agrese úplně všude. Nejen manifestující, ale i latentní skrytá všude možně pod povrchem. Ať člověk hledá jak chce, nenajde nic jiného. A síla, která drtí ušní bubínky a člověka chtě nechtě sráží do kolen. Chip King to chorým jekotem jen korunuje. Jediné, co mě trochu mrzí, je, že chyběly charakteristické samply chorálů, které jsem si zamiloval u studiové tvorby. Co už. Jen srovnatelní Jucifer (rovněž duo kytara-bicí) byli díky tomuhle nedostatku loni na podzim zážitkem ještě o něco silnějším a ne rovnocenným. I přesto to ale bylo vynikající, ačkoliv set trval zhruba pětatřicet minut. Za Lee Bufforda, který se z mně neznámého důvodu nedostavil, totiž zaskakoval náhradní bicman a set byl tak trochu provizorium. Nicméně stále velmi kvalitní provizorium a věřím, že s Buffordem by to byla skutečná zabijárna.
Ač obě předkapely byly rovněž skvělé, The Body je prostě zadupali sludge/dronovým bordelem do země. Před odchodem, který byl díky kratšímu setu nakonec víceméně podle původního plánu, jsem ještě stačil koupit triko ██████ – ač si říkám, že jsem možná měl hrábnout spíš po triku The Body, jejichž merch se v našich končinách zase jen tak neukáže. Nevadí, protože věřím, že určitě bude nějaké příště. Nerad bych je totiž viděl naposledy. Takhle povedený večer na téma hluk v různých formách už tu dost dlouho nebyl.
Polská pětice s nicneříkajícím jménem 71TonMan, jejíž členové se skrývají za iniciály, takže sestava ve složení J.W., T.G., M.Z., J.J. a K.J. neřekne nikomu nic víc než samotné jméno kapely, se na svém debutovém eponymním albu “71TonMan” zhlédla v heavy metalové historii založené na tíživých kytarových plochách a opatrné rytmice, která v žádném případě nikam nespěchá. Přestože se 71TonMan schovávají za škatulkami doom či sludge metal, tak vězte, že tohle je album na míru ušité fanouškům starých Black Sabbath a jim podobným partám, které kdysi psaly hudební historii těžkého a hlavně utahaného kovu.
Papírově to nezní vůbec špatně, protože 71TonMan předkládají na ploše čtyřiceti minut pomalou, ale vážně pomalou fúzi stoner/sludge/doom (a kdovíčeho všeho ještě) metalu lehce říznutého s hrubým nelidským řevem zpěváka J.J., což je zajímavá kombinace, která mi už sama o sobě slibovala poměrně zajímavý posluchačský zážitek. Avšak “71TonMan” je bohužel přesně ten příklad, kdy ne všechno, co vypadá teoreticky dobře, je podobně zajímavé i v reálu. Neříkám, že jejich první počin je hudební omyl, ovšem je fakt, že do dobré nahrávky má poměrně dost daleko. Důvody se nabízejí samy. Přestože má album velmi dřevní atmosféru starých nahrávek, čemuž dopomáhá i poměrně chrastivé nazvučení ve stylu garážové zkušebny, tak si nemůžu pomoct, ale hudebně už to tak taková sláva není a můžete se připravit na množství hudebně nezajímavých nápadů, které spolu dohromady nefungují, čímž působí “71TonMan” strašně chaoticky. A to i přes příjemnou stopáž, kdy máte už po třech skladbách pocit jednotvárné a nepřekvapivé desky, kterou si třikrát, čtyřikrát se zájmem poslechnete a tím veškerý zájem o další bližší seznámení odpadá. Alespoň takhle to já s “71TonMan” měl. Jednotlivé písně se potulují někde kolem sedmiminutové stopáže, která značí, že tohle nebude na jeden poslech, ale jakmile se musím nutit, abych si na desce našel nějaké zajímavé pasáže a záchytné body, tak je něco špatně.
A “71TonMan” špatné je. Kdybych musel, tak bych pod nátlakem dokázal vybrat písně, jež nejsou vyloženě marné, ale ani dvojice slušných “Dr. Psycho” a “Face Fuckin’ Machine” nezachrání výsledný dojem, který je díky velmi vatovitému a natahovanému obsahu opravdu mocný. “Dr. Psycho” v mých očích nepropadla snad jen díky velmi tíživému a naléhavému rytmu, do nějž nelidským hlasem řve J.J., jenž vytváří až depresivně blackovou atmosféru, nicméně i tak tahle minimalistická skladba na osmiminutovou stopáž prostě nemá, a kdyby se zkrátila někam na slušných pět minut, vůbec by to nebylo na škodu. “Face Fuckin’ Machine” je jediným (relativně) svižnějším songem, takže už jen z toho titulu vyčnívá a stává jakýmsi vítaným ozvláštněním jinak hudebně neškodné nahrávky, která si tak nějak plyne svým tempem bez zájmu, jestli se posluchač baví, či nikoli. Hodně mě ve “Face Fuckin’ Machine” zaujal dřevní vokál J.J., jenž se zde orientuje směrem zemitějšího stoner metalového chráplaku. Naopak, za nejhorší songy považuji dvojici “Cyborg Jesus” a “71TonMan”, kdy hlavně druhá jmenovaná je se svou dvanáctiminutovou hrací dobou takřka vražedná, protože krom záhadných zvuků v pozadí, díky nimž zní docela tajemně a zádumčivě, není jednoduchý, dokola se opakující riff nic, co by mě dokázalo udržet v pozoru po celou dobu. Bohužel byl prostor vyhrazený pro zajímavý moment umístěn až na samý konec, kdy se po krátkém zvolnění s mluveným slovem spustí nemilosrdná sypačka, jejíž konec nepropustná kytarová hradba. Tohle je jedna z těch pasáží, kterými album strádá a díky jejichž absenci se nedá hovořit o silné desce s nábojem.
Je to docela škoda, protože po nedávno hodnocených Obscure Sphinx jsem čekal, že se mi do rukou dostal další sludge metalový klenot z končin našich severních sousedů, ale 71TonMan jsou přesným opakem toho, jak by taková deska měla znít. Tam, kde repetitivní plochy kytarových riffů a vazbení z povzdálí mají v posluchači vzbuzovat napětí, budí “71TonMan” touhu dívat se na “časomíru” přehrávače, kdy už bude konec. Možná to z převážně laděného textu vypadá, že tohle album je krávovina bez špetky sebekritiky, kdy se nahrála každá blbost, co chlapy napadla, což samozřejmě není, protože i přes výše uvedené uznávám, že zpočátku se deska dala úplně v pohodě sjet do konce, ale po několika málo posleších se prostě dostaví nuda, která je v případě takhle pomalé, skoro až minimalistické nahrávky nebezpečná v míře dvojnásobné.
Možná, že na první pohled jsou polští Obscure Sphinx poměrně nenápadnou skupinou, ale jejich druhá deska “Void Mother” je tak extrémně silná, že rozhodně má na to, aby své autory takřka okamžitě vystřelila do první ligy alternativních kytarových žánrů – třeba ne do první ligy co do věhlasu, ale určitě minimálně co do kvality, protože “Void Mother” je po všech stránkách jednoduše excelentní nahrávka. Je tvrdá, nekompromisní, chytrá, atmosférická, perfektně vystavěná, působivá, uhrančivá, nápaditá, neotřelá…
Obscure Sphinx dokážou v rámci svých skladeb vystavět velký tlak, který posluchače téměř nenechá vydechnout – s výjimkou několika meziher “Velorio”, “Meredith” a “Void”, v nichž Poláci znatelně zvolní, ale to jen proto, aby následná hradba riffů, mohutné rytmiky a expresivního projevu zpěvačky Wielebny byla ještě drtivější. Ale i v jejím rámci Obscure Sphinx přicházejí s obrovským kvantem úžasných a působivých momentů, někdy dokonce až na hranici progresivního metalu, nikdy nejsou nudní nebo monotónní, ani když některé pasáže nechávají postupně růst opakováním jednoho motivu. Ať Obscure Sphinx přijdou s čímkoliv, vychází jim to všechno na jedničku.
Ačkoliv slabý není žádný kus a hned od úvodní “Lunar Caustic” začnou Obscure Sphinx v plné síle dávkovat to, kvůli čemu se “Void Mother” nebojím nazvat excelentní deskou, největší třešničkou na dortu se pro mě osobně staly dvě nejdelší kompozice nahrávky, tedy třetí “Waiting for the Bodies Down the River”, která po deseti minutách vygraduje do téměř geniálního finále, a závěrečný čtvrthodinový opus “The Presence of Goddess” s množstvím bez přehánění fenomenálních momentů.
Dost často v recenzích nadávám na to, že je album moc dlouhé, že ta která kapela nemá na to, aby utáhla hodinu a víc hrací doby. “Void Mother” je deska, jež trvá téměř 70 minut, ale nenudí z toho ani vteřina, všechno zde má své místo a smysl. Obscure Sphinx je naopak kapela, která si víc jak hodinovou délku dovolit může a je to naprostá bomba.
Druhý pohled (Kaša):
Nemůžu než souhlasit s kolegou a jeho tvrzením, že ačkoli je “Void Mother” polských Obscure Sphinx počin poměrně nenápadný, tak o to větší překvapení se po jeho poslechu dostaví. Teprve druhý výtvor této stále ještě relativně mladé party, je totiž opravdu vyzrálým hudebním dílem, na němž se extrémní metalové momenty nechávají unášet post-metalovými plochami, jež jsou plné zádumčivě zasněné atmosféry.
I přes delší stopáž, díky níž byl první poslech relativně chaotickou záležitostí, kdy jsem se pořádně nemohl zorientovat, co že se mi to Obscure Sphinx vlastně snaží říct, jsem musel po čase uznat, že všechny skladby mají své pevně stanovené místo a jen velmi obtížně se hledají kousky, jež by zbytku nestačily. Od kratších meziher typu “Velorio”, přes utahané řežby jako “Feverish”, až po rozmáchlé kompozice, z nichž zejména závěrečná “The Presence of Goddess” je bez přehánění téměř geniální, to všechno dohromady funguje naprosto přirozeným způsobem, což je asi největší devízou celé desky. Semknutost.
Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak ty nejdelší skladby jsou zároveň těmi nejlepšími. Způsob, jakým si Obscure Sphinx hrají s budováním atmosféry, která nepůsobí vůbec prvoplánově, je velmi funkční a já se kolikrát jen divil, jak dokáží z mála vytěžit maximum (“Nasciturus”). Aby to však neznělo tak, že kratší kusy stojí za starou bačkoru, tak třeba zmíněná “Feverish”, v níž zpěvačka Wielebna zní ve vypjatějších okamžicích jako týrané zvíře, nebo post-rockovější “Decimation” se skoro-blackovým vokálem jsou důkazem hudební rozmanitosti, kde se od jednotlivých nálad přechází k druhým s neuvěřitelnou bravurou.
“Void Mother” je jednoduše velmi příjemná, přitom však temná, agresivní, komplexní a nenudící deska, u níž se bez přehánění dají strávit hodiny denně, což nelze zdaleka říct o všech obdobných počinech, takže minimálně za to si Obscure Sphinx budu pamatovat. Lepší 8/10.
