Datum: 23.11.2015 Místo: Praha, Exit-Us Účinkující: Dark Methodism, IXXI, Naurrakar
Švédové IXXI vlastně nikdy nepatřili mezi mé vyslovené oblíbence. Co se jejich čtyřpoložkové diskografie týká, tak pro mě zatím platí, že čím starší, tím lepší. Nejvíc mě baví první dvě alba, třetí „Elect Darkness“ již méně a doposud poslednímu počinu „Skulls n Dust“, s nímž se kapela po menší přestávce vrátila zpátky na scénu, jsem na chuť i přes nemalé množství snahy tak úplně nepřišel. Nicméně, jejich klubové vystoupení mě poměrně lákalo, zvláště v kombinaci s dost férovou cenou vstupu, tak hurá na věc…
IXXI si nepřivezli vlastní support, takže úloh předkapel a v tomhle případě i zakapel se ujaly místní formace. Jako první nastupují Naurrakar, ale s nadsázkou řečeno nastoupili spíš ke zvukovce než ke hraní. Zvučení si totiž dost protáhli, a když už konečně usoudili, že lepší to asi nebude, a odešli se načmárat, tak se posléze muselo čekat další dlouhé minuty, než se uráčil dostavit zpěvák Agares. A stejně ten zvuk, který šel do publika, nakonec nebyl nějak zvlášť úchvatný a do ideálu měl docela daleko.
Naurrakar tuhle akci odehráli jako výjimku potvrzující pravidlo, protože aktuálně mají menší koncertní přestávku kvůli nepřítomnosti jednoho z kytaristů. V Exitu se tedy objevili jen ve čtyřech, nicméně absence jedné kytary nebyla tím největším problémem jejich vystoupení. Místy sice bylo znát, že chybí, ale dalo se to přežít – podobně jako již zmiňovaný zvuk, jenž ani náhodou nebyl křišťálový, ale když člověk trochu snížil nároky, dalo se to kousnout a zase to nebylo tak příšerné, aby to snažení kapely vyloženě potápělo. Úplně do pekel (ne v tom dobrém slova smyslu – do pekel myšleno jakože rovnou do prdele) však celé vystoupení posílala vizuální stránka, protože to byl při vší úctě fakt průser.
Já jsem ten poslední, kdo by měl něco proti paintům, naopak se mi to líbí, pokud to vypadá k světu, ale to fakt nebyl tenhle případ, protože tohle vypadalo fakt ultimátně směšně. Ne náhodou se nějaká parta (tuším, že zahraničních) návštěvníků vedle mě na férovku rozesmála, když se na pódium s patřičně zlým výrazem nastoupil Agares, jehož vzhled byl vůbec nejvtipnější. Sorry, chlapi, ale civil by byl lepší a důstojnější a hlavně by nedevalvoval samotnou hudební stránku, protože právě komický vzhled byl pro mě osobně to hlavní, co jsem si z toho odnesl.
IXXI si se zvukovou naštěstí poradili za kratší časový úsek, takže to netrvalo ani jedno pivo a Švédové už byli nachystaní. I když i k jejich vizuální stránce bych měl menší výhrady, protože minimálně svítivě červená průhledná kytara mi připadá víc homosexuální než black metal, až takový fail, aby to koncert potopilo jako v předcházejícím případě, to naštěstí nebyl.
Setlist IXXI:
01. Skulls n Dust
02. Necrocracy
03. The Holy Message of Aum
04. Bounded by Blood
05. Ancient Spirits Are
06. Eastern Minions
07. Warmonger
08. Assorted Armament
09. G.P.S.D.
10. That We May Kill the Mocking World
11. Sinrush
12. The End of Degenerations
I v tomto případě jsem si ovšem z vystoupení odnesl především jeden silný dojem, a sice že to Švédům fakt mocně šlapalo. Jak jsem řekl, ve studiové podobě mě IXXI za srdeční sval nikdy nechytili a jsou kapelou, již si jen sem tam pustím, ale živě to jednoduše mělo náboj jak prase. A to nejen starší songy, ale i věci ze „Skulls n Dust“ měly pořádně chlupaté koule, což bylo znát hned od začátku, když IXXI svůj set otevřeli titulním trackem právě z tohohle alba. Nejvíc ale z aktuální placky zabíjely „Bounded by Blood“ a především „G.P.S.D.“, jejíž vyřvávání „Glory Pride Satan Death“ bylo fakt mocně hitové. Zpěvák Outlaw si vystoupení obecně dost užíval a s radostí půjčoval mikrofon prvním řadám, aby si fandové taky něco zavřískali, a právě v „G.P.S.D.“ se to dělo asi nejvíce.
Abych se přiznal, paradoxně právě ty nové věci mě v živém podání bavily snad ještě o něco víc než studiově oblíbenější vály ze starších desek, protože na koncertě ten potenciál songů ze „Skulls n Dust“ konečně vynikl naplno. Tím pádem mi ani nevadilo, že právě z aktuální fošny IXXI hráli nejvíce (byť i tak neopomenuli ani jedno ze svých čtyř alb). Jak už padlo, koncert měl fakt parádní spád, Švédové to hoblovali zkušeně, a i když bohužel chyběl Acerbus (jinak také z Ondskapt), jenž zde hraje na kytaru, na sehranosti IXXI to nijak znát nebylo. Popravdě jsem byl až překvapený, jak mě to bavilo a jak rychle vyhrazený čas utekl. Když pominu, že i tady mohl být zvuk trochu čitelnější, tak to byla taková paráda, že jsem v to ani nedoufal.
Jako poslední zahrála další domácí formace Dark Methodism, nicméně vzhledem k tomu, že časový plán akce nabral dost velký skluz, a taky vzhledem k brzkému rannímu vstávání jsem se na ně nakonec vybodnul a utekl na poslední metro.
Yuri Gagarin – nebo také počeštěle Jurij Gagarin, případně úplně správně rusky Юрий Гагарин – je samozřejmě jméno, které nikomu z vás nemusím představovat, protože ponětí o tom, kdo tenhle člověk byl, snad patří k úplně elementárním obecným znalostem. Tento sovětský kosmonaut, který žil v letech 1934-1968, se proslavil jakožto první člověk, který vzlétl do vesmíru. A právě po něm se pojmenovala i jedna švédská skupina, jejíž název tedy zní – teď to nebude moc velké překvapení – Yuri Gagarin.
Asi je vcelku zřejmé, že když se někdo pojmenuje zrovna po Gagarinovi, tak jeho muzika nejspíš bude mít co do činění s vesmírem – a taky, že ano, neboť Yuri Gagarin (formální poznámka: odteď dál kdykoliv tohle jméno zmíním, tak už mluvím švédské kapele, nikoliv sovětském astronautovi) se vrhli na pole space rocku a obecně rockové psychedelie. Poprvé o sobě tahle parta z Göteborgu dala vědět před dvěma lety, když na podzim 2013 vydala svůj eponymní debut. Pod velice hezkou malovanou kosmonautskou obálkou se ukrývaly čtyři dlouhé psychedelické a hlavně velice povedené skladby. No, a i vzhledem k tomu, že mám psychedelicky rockovou muziku v obrovské oblibě, s radostí jsem se podíval i na další novou tvorbou, byť ji Yuri Gagarin tentokrát prezentují jen prostřednictvím krátkého minialba. Nicméně – pořád lepší EP, než dostat drátem do oka, tak pojďme na věc…
Přebal je opět patřičně kosmický a už jen ten společně s názvem „Sea of Dust“ napovídá, že Yuri Gagarin ze stylizace nastavené debutem nijak neuhnuli. To je z mého pohledu jenom dobře, protože jsem přece jen chtěl slyšet další space rockovou psychedelii, ne třeba melodický death metal (když jsou z toho Göteborgu…), neboť od toho tu jsou jiní. Malý problém ovšem vidím v samotném minialbovém formátu – nemůžu si pomoct, ale podobné žánry prostě nejlépe fungují na dlouhých plochách, kdy vás kapela za pomoci rozmáchlých ploch s opojnou rytmikou pomalu táhne do atmosférických hlubin, odkud není úniku. Přesně tohle na psychedelické muzice neskutečně žeru a zároveň je to něco, čeho prostě nelze dosáhnout v čase (kupříkladu) tří minut.
Jak už asi správně tušíte, obě písně na „Sea of Dust“ jsou o něco kratší než jejich kolegyně z dlouhohrajícího debutu, takže v nich není tolik prostoru, aby člověka výše naznačeným postupem pohltily. První titulní věc, která má šest a půl minuty, tím ještě netrpí, protože ta si mě ve svém relativně pomalejším tempu dokázala získat, díky čemuž ji považuji za povedenou. Druhá „Psychological Discontinuity“, jež je ještě o minutu kratší, už je ale místy trochu moc rozjuchaná, a v momentě, kdy už si člověka konečně začne naklánět na svou stranu, tak skončí.
Nicméně i tak není vyloženě špatná, EP jako celek je vlastně dost příjemné a stálo mi za to, abych si jej pořídil do sbírky (zvláště když vyšlo na krásném modrém sedmipalci). S chutí (a nejednou) jsem si to pustil, ale přece jen – s ještě větší chutí budu vyhlížet druhou desku.
Země: Švédsko Žánr: industrial black metal Datum vydání: 7.7.2015 Label: Code666 Records
Tracklist:
01. Baxxar Ehl Uhza
02. Void of Astaroth
03. Silent Spring
04. Genocide Bliss
05. Salvation Through Vengeance
06. The Abyss of the Shadows
07. One Man’s War
08. Angelmaker
09. Ia Pazuzu
Zdá se, že se staří pardálové vracejí, aby všem ukázali, jak že by se to mělo dělat – přinejmenším tedy co se industriálního black metalu týká. Není to zas tak dávno, co se na scénu navrátila norská podzemní legenda Mysticum, aby své obživnutí konečně definitivně stvrdila v loňském roce vydáním nové desky „Planet Satan“. Letos se pak s novým albem opětovně hlásí o slovo další pionýři kovově chladného black metalu, tentokráte ze sousedního Švédska – Diabolicum.
Na rozdíl od svých norských kolegů se ovšem Diabolicum vlastně nikdy nerozpadli a po celou dobu formálně vzato fungovali – pouze mlčeli. Až letos, po dlouhých 14 letech od předcházejícího studiového počinu, konečně došlo k vydání třetího dlouhohrajícího zářezu, jehož název zní „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ (zasvěcenci si okamžitě povšimli dodržení tradice ohledně „závorkového“ pojmenování alba).
14 let je dost dlouhá a po takové prodlevě se na svá stará díla navazuje velice těžko. Tím spíš, jak skvělé první dvě nahrávky Diabolicum jsou. Tihle Švédové nikdy nepatřili k nějakým velkým hvězdám, ale v jistých kruzích svůj status rozhodně mají – a právem. Jak debut „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ (1999), tak i jeho pokračování „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ (2001) jsou dodnes excelentní desky, jimž ani věk nedokázal ubrat na jejich síle. V nedávné době jsem se k nim v souvislosti s vydáním „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ po delší době opětovně vrátil a znovu jsem musel uznat, že to v tom prostě pořád je a že to jsou dodnes působivé nahrávky.
Nicméně, o to větší nároky byly na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“. A vlastně to byl i ten důvod, proč mi trvalo tak dlouho, než jsem se k poslechu odhodlal, jelikož… jednoduše, ty staré věci mám fakt strašně rád a Diabolicum jsou díky nim v mých očích kapelou, která je prostě kult, takže jsem tak trochu bál zklamání. Znáte to – oč víc se člověk těší, tím tvrdší pak bývá náraz. Nakonec jsem ale přece jen sebral odvahu (haha!) a pustil si to… a musím uznat, že v tomhle případě byly obavy zbytečné, neboť „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ se svým předchůdcům dokáže vyrovnat.
Novinka na starší tvorbu navazuje naprosto plynule a logicky a pokračuje v tom, co „The Grandeur of Hell (Soli Satanae gloriam)“ a „The Dark Blood Rising (The Hatecrowned Retaliation)“ začaly. Očekávejte tedy misantropií nasáklý black metal, který je chladný a odlidštěný, mnohdy až strojově odměřený, ale v tom dobrém slova smyslu. Místy dokáže být i vysloveně nelítostný, jak předvádějí kupříkladu „Void of Astaroth“, „Salvation Through Vengeance“, „One Man’s War“ nebo některé momenty „Genocide Bliss“. Ve všech těchto případech dokážou Diabolicum tlačit posluchače do kouta, ale stále to má tu nevlídnou náladu, k níž přispívají vkládané samply nebo nádech industriálního bucharu.
Nicméně, desce nechybí ani atmosféra a vysloveně působivé nápady – v tomto ohledu excelují především dvě skladby. Jednou z nich je „Silent Spring“, jejíž druhá půle, do níž vstupuje i jakýsi plíživý chór, je síla jako prase; druhou je pak předposlední „Angelmaker“ s úžasnou střední pasáží, kterou se proplétá hypnotická melodie. Nicméně, spousta skvělých „vychytávek“ se nachází i v těch agresivnějších písních, viz třeba „Genocide Bliss“ s krátkým, nejprve elektronickým (to se dá bez nadsázky nazvat beatem) a hned vzápětí ambientním předělem.
A nakonec jsou tu také kompozice, v nichž Diabolicum opouštějí hranice black metalu a vrhají se do experimentálních elektronických žánrů, především dark ambientu, v jednom případě možná i jakéhosi soft noisu. Takové jsou na „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ samozřejmě v menšině, protože se přece jen stále jedná o black metalovou nahrávku (a nepopírám, že já osobně bych se vůbec nezlobil, kdyby tam takových kousků bylo o trochu víc), ale i tak to dokáže celý počin výtečně oživit. A nemám tím zrovna na mysli kraťoučké, asi jen dvanáctivteřinové intro „Baxxar Ehl Uhza“, jako spíš dvojici „The Abyss of the Shadows“ a „Ia Pazuzu“.
K „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ jsem vlastně přistupoval trochu s obavami, ale nakonec se žádné drama nekonalo a Diabolicum mi velice rychle ukázali, že byla blbost je podceňovat. Novinka je jednoduše skvělá záležitost, jež na oba staré majstrštyky navazuje se ctí a dokázala udržet jejich kvalitativní úroveň. A když si to dáte do souvislosti s mým dřívějším prohlášením, že ty první dvě desky jsou pro mě kult, pak je jasné, že tohle tvrzení o kvalitách „Ia Pazuzu (The Abyss of the Shadows)“ nebylo zrovna slabé…
Přestože se historie (olemována demosnímky a jednou kompilací) téhle smečky táhne ještě o něco dále do minulosti, výrazněji o sobě Švédové Istapp dali prvně vědět v roce 2010, kdy vyšel jejich dlouhohrající debut „Blekinge“, a to hned u jednoho z největších hráčů na metalovém kolbišti, Metal Blade Records. Šlo tenkrát o poměrně zajímavou nahrávku – prudce melodický, výborně poslouchatelný a lehce stravitelný black metal s atraktivním ledovým konceptem a také citem pro jistou nevtíravou hitovost. Ne nadarmo už to vypadalo, že se ve Švédsku začíná rýsovat kapela, jež by mohla výrazněji promluvit do dění na scéně melodického black metalu.
Nicméně, přinejmenším v mém případě nadšení z „Blekinge“ zanedlouho opadlo. Sice ani s odstupem tenhle počin nepovažuji za špatný, ale nemůžu popřít fakt, že zpětně už jsem neměl sebemenšího důvodu se k němu vracet. Když něco, tak jsem si pustil jen sem tam jednu konkrétní píseň, většinou fantastickou hitovku „I väntan på den absoluta nollpunkten“, jejíž nádherný klenutý refrén dodnes rezonuje v hlavě – to se musí nechat, že s touhle skladbou se Istapp skutečně trefili do černého – ale nevzpomínám si, že bych si za posledních pár let „Blekinge“ pustil v celé jeho délce.
Na druhou stranu, na pokračování v podobě druhé desky jsem byl i tak poměrně zvědavý… jenže ta začala být jaksi v nedohlednu. Přestože se mohlo zdát, že mají Istapp po vydání prvního alba a s velkou firmou v zádech našlápnuto, v následujících letech se dočista ztratili z očí a nějaké aktivity v podstatě nevyvíjeli. A aby toho náhodou nebylo málo, tak se jim regulérně rozsypala sestava, z níž odešli všichni členové s výjimkou Fjalara. Ten se nyní aktuálně stará o veškeré nástroje a k sobě přibral jen jednoho nového parťáka – zpěváka Isara, s nímž se zná již z minulosti (ostatně, například v loňském roce spolu v téže sestavě vydali bezejmennou debutovou desku nového projektu Nivlhel).
I přes zdánlivě nepříznivou situaci však tohle duo – tedy Fjalar, jenž má na starosti veškeré nástroje a čistý zpěv, a Isar, jehož zaměstnáním je řev – dalo dohromady druhé album Istapp, „Frostbiten“, které vyšlo v letošním roce a s daleko menším humbukem oproti mediální masáži, již debutu zajistila velká firma (možná by stálo za to zmínit, že novinka vychází pod značkou o poznání menšího labelu Trollzorn Records, byť ani ten nepatří k nezavedeným jménům). Moje nároky „Frostbiten“ byly vcelku zřejmé – chtěl jsem, aby se novinka svému poměrně sympatickému předchůdci přinejmenším vyrovnala, a navrch jsem potají doufal v trošku delší životnost.
„Frostbiten“ co do stylu i tematického zaměření na „Blekinge“ rozhodně navazuje. I v roce 2015 Istapp milují třeskutou zimu (trochu paradox, že obě jejich desky vyšly v létě… anebo naopak záměr, jak to léto trochu zchladit), sníh, led, vzývají absolutní nulu a naopak nesnášejí sluníčko a světlo. A tuhle svou zálibu do hudební tvorby přetavují za pomoci ledově čistých kytarových melodií, které stále patří k těm nejvýraznějším prvkům jejich produkce. V black metalu by člověk čekal, že si Istapp vezmou na pomoc i bicí vichřici, což je a není pravda… „Frostbiten“ je sice bezesporu svižnou nahrávkou a kopáky mnohdy jedou ve vcelku solidních rychlostech, ale i přesto nejsou bicí nějak zvlášť výrazné a nepatří k hlavním přednostem Švédů. Tuhle roli skutečně zastávají kytary a…
…a také zpěv. Především ten čistý, který je opětovně skvělý a průzračný jak led. Většinu hrací doby „Frostbiten“ sice hraje prim black metalový řev v podání Isara, nicméně je to právě těch několik málo čistě zpívaných momentů, jež posluchači v hlavě utkví nejvíce a které se tím pádem také řadí k vrcholům novinky. Takovéhle pasáže nabízí kupříkladu titulní „Frostbiten“, velmi melodická „Må det aldrig töa“ a v trochu menší míře ještě „Primum frigidum“. Klidně bych si onoho čistého zpěvu nechal líbit víc, jelikož i tentokrát mají Istapp pro jeho zakomponování cit a především ve druhé jmenované je jeho využití výtečné. A je to právě asi „Må det aldrig töa“, již bych zvolil jako vrchol celé kolekce… škoda, že se jedná o starou věc, která se poprvé objevila už na prvním demosnímku Istapp z roku 2005.
Dále se „Frostbiten“ určitě nedá upírat hodně dobrý tah na bránu, díky němuž album doslova sviští kupředu, a také opětovně výbornou poslouchatelnost a stravitelnost, aniž by se Istapp museli uchylovat k vyložené podbízivosti, což je velice sympatické. Deska se díky tomu poslouchá jedna báseň a člověk je s ní takřka okamžitě kamarád. Bohužel, daní za tohle je znovu nepříliš dlouhá životnost, protože postupem času to nadšení znovu začne opadat. Ten recept, jak vybalancovat onu stravitelnost a životnost, Švédové naneštěstí stále nenašli.
Kromě toho „Frostbiten“ oproti svému předchůdci citelně ztrácí ještě v jedné věci. Některé písničky jsou zde sice povedené, a pokud bych měl vedle „Må det aldrig töa“ a titulní „Frostbiten“ jmenovat ještě nějaké, pak nic moc nelze vyčítat ani takové „Kall(elsen)“ nebo „Apep“… a vlastně i ty zbylé nejmenované se poslouchají v pohodě. Ten problém ale vidím v tom, že se zde nenachází žádná skutečná pecka, žádná taková ta mocná hitovka typu „Snö“, „Köldens union“ nebo něco jako již jmenovaná hymna „I väntan på den absoluta nollpunkten“.
Kdybych měl tím pádem obě dosavadní alba Istapp postavit vedle sebe a srovnat, vyhrálo by u mě to starší – „Blekinge“. Přestože jsou si obě nahrávky ve své podstatě velice podobné, pracují s obdobnými principy a ve finále jsou obě +/- stejně (ne)trvanlivé, debut měl jako eso v rukávu právě ty hymničtější a hitovější songy a navrch ještě o něco lepší přebal (ona hluboká vichřice mi přece jen připadala o něco málo působivější než symbolická sněhová vločka u „Frostbiten“). Nicméně, i přesto je novinka stále slušnou nahrávkou, která má na ten lehčí nadprůměr bez problémů, poslouchá se pohodě a pár příjemných poslechů s ní strávit lze.
Země: Švédsko Žánr: hard rock / heavy metal Datum vydání: 21.8.2015 Label: Loma Vista Recordings / Rise Above Records / Spinefarm Records
Tracklist:
01. Spirit
02. From the Pinnacle to the Pit
03. Cirice
04. Spöksonat
05. He Is
06. Mummy Dust
07. Majesty
08. Devil Church
09. Absolution
10. Deus in absentia
Sice jde to klišé jako hrom, ale – říká se, že je to právě třetí deska, jež potvrzuje (anebo také vyvrací) kvality a především životaschopnost té či oné kapely. A chtělo by se dodat, že v případě někoho jako Ghost to platí obzvláště. Tahle skupina totiž vyletěla doslova jako raketa – možná skoro až moc, protože vzhledem k tomu, co tihle anonymní Švédové hrají a jak se prezentují, mi nepřijde, že by se hodili na pódia mamutích festivalů mezi metalový mainstream.
Vzpomínám si, jak jsem na Ghost narazil těsně poté, co v roce 2010 vydali svůj debut „Opus Eponymous“. Tehdy, v tu úplně první chvíli, se zdálo, že se z nich stane obskurní rockové retro pro fajnšmekry. A právě v téhle pozici by jim to náramně slušelo – pod firmou, jejímž vlastníkem je Lee Dorrian z Cathedral a pod jejímiž křídly se „udělala“ i jména jako Electric Wizard, Witchcraft nebo Grand Magus. Přesně takováhle „nadoomlá“ společnost by byla pro Ghost jak dělaná. Cesty hudebního showbyznysu jsou však nevyzpytatelné – kredit kapely najednou zničehonic začal strmě stoupat do závratných výšek a ještě než vyšla druhá deska „Infestissumam“ začali Ghostvystupovat v národní televizi a stali se skupinou, kterou je moderní poslouchat. Bohužel – říkám já.
Asi žádné překvapení, že se zanedlouho začaly ozývat hlasy, které Ghost odsuzovaly jako trendy záležitost, rychlokvašku a vykrádačku toho, co tu již dávno bylo. Upřímně, já je docela chápu – minimálně ve dvou věcech totiž mají pravdu. Z Ghost se totiž skutečně stal trend, byť zrovna v jejich případě to na kvalitě vlastní hudby naštěstí nic moc neubírá. Stejně tak musím souhlasit i s těmi, kteří Švédům vytýkají neoriginalitu, protože je to tak – ve své podstatě je to jen normální hard rock s naprosto záměrným a neskrývaným vintage nádechem, přitažlivou satanistickou image a uměle budovanou aurou tajemna (viz anonymita muzikantů). A ta rychlokvašnost? Inu, tu by dle provařeného pořekadla, s nímž tato recenze začala, měla vyvrátit nebo potvrdit právě novinka s názvem „Meliora“…
Hned na začátek musím říct, že „Meliora“ má podle mě asi nejlepší obálku ze všech tří dosavadních alb Ghost. Ta u „Opus Eponymous“ byla výtečná, ale přebal „Infestissumam“ mě nějakým způsobem neoslovil, byť zbylá grafika nahrávky je jinak skvělá. Obal „Meliora“ je však opravdové žůžo – kombinace utopického industriálna, steampunkového nádechu a megalomanie, jež koresponduje s jakousi pocitovou aristokratickou pompou, kterou v muzice Ghost subjektivně cítím, je jednoduše skvělá. Startovní pozice tedy dobrá – jak je na tom samotný obsah?
Je pravda, že Ghost v současné době se svými alby nijak neotálejí. Ono (další provařené!) pořekadlo o železe, které je nutno kout, dokud je žhavé, Švédové asi znají… jsou aktuálně v ohromném laufu a vybrušovat nové album třeba pět, šest let by byl prostě příliš velký risk, jelikož tak pevnou pozici ještě nemají (a za tak krátkou dobu ani mít nemohou). Ke cti Ghost však slouží fakt, že zatím se jim nastavenou laťku daří držet, a to i potřetí za sebou. Nepopírám ovšem, že pokud bych musel dosavadní diskografii skupiny ordinálně seřadit, tak by „Meliora“ skončila až na třetím – tedy posledním – místě.
Ty rozdíly mezi těmi třemi nahrávkami jsou však v reálu velice malé, takže bych se nebál říct, že je úroveň všech tří počinů vyrovnaná. Jediné, co lze novince v tomto ohledu skutečně vytýkat, je zcela nulový posun. Rozdíl mezi mírně syrovějším „Opus Eponymous“ a po všech stránkách vycizelovanějším „Infestissumam“ cítit byl; rozdíl mezi „Infestissumam“ a „Meliora“ je však jen minimální, díky čemuž novinka do jisté míry zní jako druhý díl svého předchůdce. Dvakrát za sebou se to však dá snést – pokud je překonána nebo alespoň udržena stávající skladatelská úroveň.
Nicméně právě ona je tím důvodem, proč bych novou desku zařadil až na třetí místo. Nechápejte mne zle – „Meliora“ stále je skvělým albem a některé skladby jsou naprosté pecky. Je zde ovšem i několik málo (konkrétně dvě) písní, které mi jednoduše příliš nelezou do ucha. Není to žádný průser, i tyhle songy jsou vlastně pořád v klidu a neruší mě natolik, abych byl nucen je při poslechu přeskakovat (i když – při zvětšujícím se počtu poslechů na to jedna z nich už začíná aspirovat). Spíše mi v nich nesedí jeden konkrétní motiv, jenž se průběžně opakuje, protože mi připadá… jak jen to říct… trochu lámaný přes koleno, necítím v něm takovou tu rockovou lehkost, s níž zrovna Ghost nikdy neměli problém. Jmenovitě se jedná o refrény skladeb „From the Pinnacle to the Pit“ a „Majesty“, přičemž je to ta první jmenovaná, která mě irituje o kousek více. Avšak obě zmiňované obsahují i několik povedených nápadů, a abych trochu napravil reputaci „From the Pinnacle to the Pit“, musím uznat, že totožná pasáž, jež se nachází přesně v polovině a na konci písně, je opravdu dobrá. I přesto se ale tento song poměrně rychle oposlouchal a nakonec mě v něm začala kromě refrénu obtěžovat i baskytarová linka.
Na druhou stranu, „Meliora“ obsahuje i několik naprosto bombastických kusů, které jsou i přes svou relativní jednoduchost obdivuhodně trvanlivé. Mezi takové bych zařadil excelentní „Cirice“, kde kupříkladu linka „Can you hear the rumble? Can you hear the rumble that is calling?“ prostě nemá sebemenší chybu. Líbí se mi rovněž polo-baladická „He Is“, jež se sice místy přibližuje až na hranu kýče, ale naštěstí se ji ještě podařilo vybalancovat. „Mummy Dust“ zase nakopne parádně odpichovým riffem, jenž se může rovnat i s kulervoucí kytarou v „Stand by Him“ z debutu, a navíc přidává pár ujetých kláves, které mi evokují stará sci-fi béčka typu „Flash Gordon“ (což je myšleno jako pochvala). Jako poslední z vrcholů bych jmenoval předposlední „Absolution“ s další neskutečně chytlavou kytarovou linkou.
Doposud nejmenované kusy ale stále drží vysokou kvalitu a taktéž mě baví. Taková „Deus in absentia“ se vzletným refrénem má rozhodně něco do sebe a úvodní „Spirit“ vlastně rovněž, protože některé její pasáže jsou také výtečné. Minimalistická „Spöksonat“ a teatrální „Devil Church“ jsou už jen mezihry, které nic moc neřeší, ale naštěstí desku ani nijak zvlášť nebrzdí a netříští.
Čistě subjektivně bych si do budoucna nechal líbit trochu větší využití kláves, neboť se mi zdá, že se za nimi Nameless Ghoul (tedy – ten jeden z těch pěti Bezejmenných ghúlů) musí místy trochu nudit. Navíc jsou mnohdy docela v pozadí, což je škoda, protože když se objeví, je to hodně velká paráda a obzvláště ve chvílích, kdy zavánějí vintage psychedelií, to rozhodně stojí za to.
Druhou věcí, jíž by mi Ghost do budoucna udělali radost, by byl nějaký dlouhý (ideálně psychedelií nasáklý) opus, jehož stopáž by se vyšplhala vysoko nad deset minut. Menší náznak něčeho takového již sice Švédové předvedli v podobě „Ghuleh / Zombie Queen“ na „Infestissumam“, ale nebál bych se v tomhle ohledu ještě víc přitlačit na pilu. Jinými slovy řečeno – byla by škoda lpět na takřka až popové líbivosti, jednoduchosti a naschvál předvídatelné struktuře skladeb, byť tuhle stylizaci chápu a oceňuji i ten kontrast záměrné (a neotravující) podbízivosti a satanistické estetiky spojené spíše s minoritnějšími žánry. Věřím, že skladatelský potenciál na to, aby vytvořili nějaký působivý kolos, Ghost mají.
Právě v oněch dvou právě zmíněných věcech bych já osobně viděl nenásilnou cestu, kudy jít dál při zachování stávající tváře, aby nezačalo točení v bludném kruhu, které by mohlo hrozit, pokud by se snad Ghost i příště nikam nepohnuli. V případě „Meliora“ to ještě problém není a stále jde o skvělou desku, ale nejsem si jist, zdali by fungovala i další (a další a další…) variace na „Infestissumam“.
Abychom to však nějak rozumně uzavřeli… ačkoliv je „Meliora“ subjektivně o stupínek níže než její dva předchůdci, pořád jde o výtečnou záležitost, která leze do uší takřka sama a navzdory očividné podbízivosti není laciná ani otravná. I v případě, že vám Ghost připadají jako skupina, již k výšinám vyhnala reklamní masáž (což je vlastně pravda – ten hype té muzice jednoduše škodí), v tomhle případě stojí za to odhodit předsudky a dát mrtvolnému papežovi a jeho pěti ghúlům alespoň šanci. A navzdory prohlášení, že „Opus Eponymous“ a „Infestissumam“ mi subjektivně přišly o chlup lepší, nic nezkazíte, když začnete právě s „Meliora“… A co ti z vás, kdo kapelu už znají a v minulosti se jim líbila? Inu, předpokládám, že jste novinku už slyšeli, ale jestli ne – líbit se vám dozajista bude, na to vemte jed.
Druhý pohled (Kaša):
Jestli se něco švédským hvězdám Ghost nedá upřít, tak je to schopnost zaujmout. Tahle parta se před lety zjevila naprosto z ničeho, a když to trochu přeženu, tak takřka přes noc se kolem nich vybudovala aura něčeho velmi výjimečného a originálního, přičemž originálního je na jejich recyklovaném retro rock / metalu jen opravdu pramálo. Ovšem ani tenhle fakt nebrání zástupům pravověrných, aby dychtivě hltali informace o pravidelné „výměně“ zpěváka, aby i nadále pátrali, kdo se za kuklami schovává, a hlavně aby si tu jejich neoriginální retro rockovou mši oblíbili a těšili se na každý nový kus hudby, kterou parta kolem Papa Emerity vypustí. A s klidným srdcem přiznávám, že jedním z tohoto slepě kráčející davu jsem i já.
K „Opus Eponymous“ jsem přičichl až se zpožděním, ale vydání druhé placky „Infestissumam“, která přinesla oproti syrovějšímu debutu lehce košatější materiál, jsem již vyhlížel s bezpečným předstihem, a byl jsem tak netrpělivý, s čím se Ghost vytáhnou letos. Přestože se za fantastickým obalem „Meliory“ skrývá v podstatě tatáž hudební kombinace heavy metalu a rockové muziky ze 70. let s nádechem psychedelie, obskurní atmosféry a hrubě posypaná popovými melodiemi, tak je to album zase o trochu jiné než v posledních dvou případech. A jaké? Rozhodně těmnější. Neříkám, že se Ghost obrátili vyloženě v metalovou víru, protože třeba „He Is“ bych si při troše nevědomosti dokázal zaměnit za cover popové ABBY, ale od sci-fi horového intra úvodní „Spirit“, přes hitovku „Cirice“ a temnou jízdu „Mummy Dust“ je z Ghost cítit temnější atmosféra a úbytek velkých aranžmá ve stylu „Infestissumam“.
Nejlepší skladby vyzdvihovat nebudu, protože aniž bych chtěl působit vyloženě zaujatě, že nekriticky adoruji vše, pod čím je parta Nameless Ghouls a Papa Emerity III podepsána, tak se mi „Meliora“ líbí v takřka celé své délce a nejvíce si ji užívám jako celek, jen tak v klidu do uší.
A jestli se mě ptáte, jestli je „Meliora“ lepším nebo naopak horším albem, než byly první dva počiny, tak upřímně říkám, že i po mnoha posleších jsem se ještě nerozhodl. Má to tu správnou atmosféru, neobsahuje takřka žádnou vatu (zbytečně působí jen „Spöksonat“), ale přesto se do mě dostává mnohem obtížněji a pomaleji než minule. A to i navzdory ponechání skoro až popové vlezlosti řady refrénů, které v protikladu ke „zlým“ textům vyznívají až parodicky, ale na tom si Ghost zakládají a funguje to i letos, ačkoli bych očekával, že po tolika posleších už budu mít „Meliory“ dost.
Jo, prostě jsem propadl magii jménem Ghost a „Meliora“ je z mého pohledu další trefa do černého. Možná už to postrádá takové to prvotní kouzlo a moment překvapení, které měl v rukávu skvělý debut, ale jen proto, že se jedná o třetí variaci na stejné téma, nelze říct, by to bylo vyloženě špatně. Naopak, vypadá to, že Ghost se stávají čím dál odvážnějšími a pomalu a jistě si rozšiřují své obzory. Skvělé a moc chutné retro!
Třetí pohled (nK_!):
Předchozí deska, „Infestissumam“, téměř okamžitě katapultovala Ghost mezi mé nejoblíbenější kapely. Sice žánr neobohatila ničím novým, ale byla mistrně napsaná a neuvěřitelně chytlavá. Není se tedy čemu divit, že jsem byl na „Melioru“ natěšený jako moucha na drobek.
Oproti minulým albům mi ale trvalo o něco déle, než jsem se do „Meliory“ dostal. Při prvních pokusech o poslech jsem se dokonce hrozil a křižoval. Zarazily mě podbízivější melodie a ještě sladší hlas Papa Emerity. Během prvních několika pokusů pro mě bylo těžké najít si mezi novým materiálem nějaké oblíbence a snad kromě epického basového úvodu ve „From the Pinnacle to the Pit“ mě vlastně žádná z písní nenadchla.
Zlom přišel až u nějakého desátého poslechu, kdy do sebe začaly jednotlivé dílky této vynikající skládačky jménem „Meliora“ dokonale zapadat. Zalíbil se mi tajuplný úvod skladby „Spirit“, výborné melodie a vyhrávky klipovky „Cirice“ i podmanivé refrény v „He Is“ a „Mummy Dust“. „Majesty“ mě dostala svou gradující skladbou a „Absolution“ zase příjemnými, ne však tuctovými klávesovými linkami. „Deus in absentia“ zaujala velmi stylovým chorálním závěrem.
Jediné, co mi na „Melioře“ nakonec nesedí, jsou cca minutové vložky „Spöksonat“ a „Devil Church“. Více mi vyhovují samostatná intra nebo outra než podobná intermezza. Jinak nemám desce co vytknout. „Meliora“ sice v mých očích kvalit „Infestissumam“ nedosahuje (to se za ty dva roky stihlo stát nedotknutelnou srdcovkou), ale i přes počáteční skepsi musím konstatovat, že se povedla. Jako příznivec Ghost v žádném případě zklamaný nejsem.
Čtvrtý pohled (Skvrn):
Na rovinu přiznávám, že muziku na pomezí hard rocku a heavy metalu vůbec neposlouchám. Nicméně o to víc se potvrzuje fakt, že hype kolem Ghost je skutečně hypem hypovitým se všemi nezbytnostmi. I já jsem totiž podlehl. Vydáním „stejnojmenného“ debutového opusu si tuhle švédskou duchařinu oblíbilo rozličné spektrum lidí, a Ghost tak mohli začít slavit. Čas na pořádný jásot však přišel až za tři roky, to když druhé „Infestissumam“ velmi slušně navázalo na prvotinou položené základy. „Infestissumam“ nebylo zlomem, bylo jen potvrzením, zato velmi cenným. Potvrzením skladatelské fazóny a příslibem, že kapelu neznervózní ani přílivy dalších posluchačů a kvalitativně nebude následovat strmý sešup dolů.
Přiznám se, že strávit letošní kousek nebylo vůbec lehké. Zcela jistě jde o nejnepřístupnější věc, se kterou kdy Ghost vylezli. A přesně tohle mě na Švédech příjemně překvapuje. Drzé boření předsudků a dobrovolné stěžování si života hudebním vývojem. Jistě, není to posun nikterak markantní, avšak když jsem si s odstupem zopakoval obě předešlé desky, „Meliora“ je skladatelsky i stylově rozmanitější. Už pompézněji laděné „Infestissumam“ ukázalo, že implementace dalších hudebních výraziv (při zachování retro trademarku – samosebou) nebude Ghost cizí, a přestože i na nové desce převažuje klasická „ghostovina“, snaha o větší provázanost celku atmosférickým vložkami jako „Spöksonat“ či „Devil Church“ je znát. V mých očích netradičně působí například i „Mummy Dust“, která se místy rozhoupe až k doomovým plochám.
Na druhou stranu nejsem úplně přesvědčen, že to všechno je bezpodmínečně dobře. Nebo si spíš nejsem jist, zda Ghost svou snahu o celistvost bezchybně zrealizovali. Vzhledem k několika klasickým hitovkám mi totiž dělá velký problém koncentrovat se na ony méně akční pasáže a výsledek na mě momentálně působí polovičatě. Dva hlavní proudy – chytlavost a snaha o výpravnost – nenašly společnou řeč a trochu se tlučou. „Meliora“ tak vzhledem k průbojnosti chytlavých skladeb stále vnímám jako přehlídku několika skvělých písní, nikoliv jako omračující celek. A vzhledem k tomu, že desku cítím právě takto, výše zmíněné rozvláčnější pasáže („Spöksonat“, „Devil Church“) mi přijdou ve finále spíš na obtíž.
Nechci však „Melioru“ shazovat, neboť jde stále o výbornou záležitost a songy jako „From the Pinnacle to the Pit“, „Deus in absentia“ nebo „He Is“ jsou prostě tutovky a hlavně poslední jmenovanou se nebojím postavit hned vedle fenomenálního hitu „Ritual“ z debutu. Z debutu, ke kterému se budu v diskografii Ghost vracet nejraději a těžko říct, jestli na tom budoucnost něco změní. Třeba se nakonec k „Melioře“ s časovým odstupem navrátím a budu mluvit jinou řečí. Nicméně nyní je u mě až tou třetí vzadu.
Pátý pohled (Onotius):
O kapele Ghost toho byla napsána jistě kvanta a vsadím se, že většina takových textů začínala něčím ve smyslu, že se jedná o kapelu, jež se dočkala raketového vzestupu a stala se fenoménem. Dále je třeba zmínit, že kromě hromady zapálených uctívačů kultu je tu i hromada těch, kteří tvrdí, že za obří úspěch může především originální pojetí okultní image, nikoliv samotná hudba, jíž tito odpůrci považují za v lepším případě průměrnou, v horším za úplně pitomou. Já nepatřím ani do jednoho z táborů a Ghost mám celkem v oblibě, avšak jejich plakát na záchodě vyvěšený nemám a raději než k Papa Emeritovi se modlím stále radši ke svému náboženskému idolu Létajícímu špagetovému monstru. Nicméně, když měla vyjít novinka, zbystřil jsem a říkal jsem si: „bude zase fajn hevík s atmosférou“. A dostal jsem ho.
Podobně jako předchůdce se novinka neštítí i velmi melodických pasáží naroubovaných na onen klasický atmosféricky heavy metalový základ s prvky sedmdesátkového rocku. Zatímco minule zvuk zpestřovaly klávesy často využívající varhanových rejstříků, novinka používá paletu pestřejší a uvolněnější, leckdy sice o špetku méně atmosférickou, ovšem podporující diverzitu, a tedy zajímavou. Nápady nejsou striktně přizpůsobovány nějakým pevným mantinelům daným žánrem, tudíž se dočkáme i například velmi melodické balady „He Is“ evokující folk s prvky muzikálu. A kupodivu to není žádný banální kýč, ale skladba velmi šikovně kořenící celek. Najdeme tu skladby pro Ghost naprosto charakteristické jako například úvodní „Spirit“, „Mummy Dust“, „Majesty“. Je na nich však patrné, že si Ghost více hrají se zvukem a klávesy zde jsou mnohem různorodější (a tím i nápaditější) než kdy dříve. Nejchytlavější refrény alba reprezentují „From the Pinnacle to the Pit“, „Absolution“ a až ABBU evokující „Deus in absentia“, u nichž si říkám, že jim takové motivy musí kdejaký poprockový hitmaker závidět, avšak přesto se nedostavuje pocit, že by skladby těžily z nějaké podlézavé banality. Vše je pečlivě vyrovnáno tak, aby to zapadalo do onoho tradičního konceptu a pouze zpestřovalo známé, avšak stále celkem chutné gró.
Zkrátka, očekával jsem poctivý neortodoxní heavy metal s chytlavými melodiemi a charakteristickou vznešenou atmosférou (doplňující klasickou okultní image) a dostal jsem ho. Deska drží pěkně pohromadě a je velmi vyrovnaná. Tam, kde Mercyful Fate položili základ, „duchové“ pokračují, a jak se zdá, moc to baví nejen je, ale i mě jako posluchače.
Historie švédské skupiny Hypothermia se začala psát začátkem aktuálního tisíciletí, jen se tehdy psala v docela jiném duchu oproti stylu současných kapitol. Původním „povoláním“ jsou totiž Hypothermia depresivní black metalisté. Jejich současné hudební choutky se ovšem ubírají směrem k post-metalovým vodám, a přestože ani letošní novinka „Svartkonst“ nepatří k nahrávkám, jež by se daly označit jako veselé, raná deprese již dávno patří minulosti.
Než si ovšem ke „Svartkonst“ povíme něco podrobnějšího, asi by se slušelo Hypothermii trochu představit těm, kdož nemají tušení, kdo za tímto projektem stojí. Hypothermia je totiž dítkem jistého Kima Carlssona, což není žádný jiný Kim Carlsson než ten, jehož většina lidí bude znát pod prapodivnou závorkovou přezdívkou ( ) jakožto jednoho ze dvou zakladatelů Lifelover. Tenhle chlapík je však na depresivně black metalové scéně poměrně činorodý a svůj otisk zanechal i v dalších skupinách – v minulosti ještě míval projekt Kyla, aktuálně působí v Kall (což je vlastně kapela navazující na Lifelover akorát bez onoho druhého zakladatele B, jenž v roce 2011 zemřel) a pro našince je jistě zajímavé také to, že se krátce mihl i v živé sestavě kultovní české deprese Trist.
Nicméně je to právě Hypothermia, kdo je tou první kapelou, s níž se Carlsson dostal do povědomí příznivců sebevražedného black metalu. Jak se ovšem později ukázalo, tato hudební forma nevydržela Hypothermii navždy. Onen zlom v tvorbě nastal v mezičase mezi „Rakbladsvalsen“ (2007) a „Skogens hjärta“ (2010), tedy třetí a čtvrtou deskou skupiny – první jmenovaná je tak posledním depressive black metalovým počinem Hypothermia, zatímco druhá jmenovaná začala stáčet kormidlo k post-žánrům.
„Skogens hjärta“ – které jen tak mimochodem obsahuje pouze jednu instrumentální, téměř 70 minut dlouhou kompozici – už dýchá jasně post-metalovým výrazivem, přestože tu a tam se ozve syrovější kytarový šelest. Do jisté míry byla ona syrovost pozůstatkem ze starší tvorby, do jisté míry byla dána i samotným soundem nahrávky, nové směřování Hypothermia však bylo určeno jednoznačně. A právě v tomto momentě přichází na scénu „Svartkonst“, které onen přerod dokonává.
Ačkoliv, říkat „v tomto momentě“ asi není úplně nejvhodnější, jelikož „tento moment“ přichází až po pětileté odmlce. A když tak o tom přemýšlím, možná jsou trochu ukvapené i řeči o definitivním přerodu, jelikož v přestávce mezi alby došlo k natočení i několika málo neřadových počinů a třeba pouze digitálně vydaný demosnímek „Självdestruktivitet född av monotona tankegångar III“ má blíže spíše k depresivním počátkům.
Co však týká „Svartkonst“, na něm jsou Švédové (jen pro pořádek – v Hypothermia aktuálně působí tři lidé, jen aby náhodou nevznikl dojem, že by mělo jít o jednočlenný projekt) už čistokrevní „post“. I zvuk je oproti „Skogens hjärta“ čitelnější… naštěstí ne úplně vyčištěný, ale zcela jistě o kousíček čistší, což aktuálnímu směřování Hypothermia dle mého soudu vyhovuje. Tu a tam se nakonec ozve i nějaký ten náznak kytarové černoty, nicméně se jedná o takovou formu, že se díky tomu hodí zařadit kapelu do šuplíčku, v němž se míchá zároveň post-rock i post-metal, než aby šlo mluvit o závanech black metalu v post-rocku.
Na „Svartkonst“ se mi ovšem líbí, že se stále nejedná o takové to typické post-rockové rozjímání, které mi – když to řeknu takhle – občas zní trochu homosexuálně. U Hypothermia tomu tak naštěstí není. Formálně se sice novinka v mantinelech tohoto žánru zcela jistě pohybuje, ale atmosféra je spíše temnější a stále je z ní cítit, že Švédové vzešli z hudební deprese, nikoliv z hudebního snění.
Na druhou stranu, „Svartkonst“ rozhodně není tak rozmáchlé a ambiciózně dlouhé jako předchůdce. Písní se zde nachází pět, což při celkové hrací době 38 minut značí, že nepůjde o nějaké krátké vypalovačky, nicméně i devítiminutová „Invokation“ působí vcelku titěrně vedle 70 minut „Skogens hjärta“. Přesto se jedná o rozmáchlejší a trpělivě budované kousky, jejichž hlavní devízou je atmosféra pramenící z dlouhých instrumentálních ploch a uvážlivého plynutí motivů.
Jistě by se také slušelo zmínit, že není úplně přesné říkat, že „Svartkonst“ pracuje s instrumentálními plochami – mnohem výstižnější je říct, že „Svartkonst“ pracuje jenom s instrumentálními plochami. Tohle je další věc, již si novinka ponechala – jedná se o čistě instrumentální desku, slova žádná. Hypothermia však naštěstí dokázali vytvořit dostatečně silnou atmosféru, aby to k utáhnutí nahrávky stačilo.
„Svartkonst“ je tedy dozajista velmi dobrá deska, jejíž poslech nenudí a která za poslech stojí, jelikož je dostatečně náladotvorná, aby čas strávený v její přítomnosti nebyl ztracený. Přesto není dokonalá. Konkrétně bych zde viděl dva neduhy. První je ten, že po velmi zábavné desítce poslechů začíná album lehce uvadat… avšak i tu desítku stojí za to absolvovat a pak lze nahrávku odložit a opět se k ní alespoň na chvilku vrátit s odstupem několika měsíců. Druhým neduhem je, že se místy jedná o poměrně jednotvárnou záležitost, což bohužel notně podporuje i fakt, že se některé motivy napříč deskou nápadně podobají – kupříkladu začátek titulní „Svartkonst“ a finále závěrečně „Vy“ jsou takřka totožné. I když to byl možná záměr. Nicméně lze samozřejmě argumentovat, že to počin vyvažuje právě atmosférou, s čímž do jisté míry i souhlasím.
Obecně vzato je však „Svartkonst“ stále povedenou nahrávkou, u níž klady jednoznačně převyšují nad zápory. Tím pádem i navzdory tomu, že se nejedná o nějaké skutečné veledílo, že existují i mnohem uhrančivější alba a že čistě depresivní Hypothermia mi asi byla o kousek bližší, mohu nakonec vyhlásit spokojenost…
Země: Švédsko Žánr: hard rock Datum vydání: 2.3.2015 Label: UDR Records
Tracklist:
01. War of Kings
02. Hole in My Pocket
03. The Second Day
04. Praise You
05. Nothin’ to Ya
06. California 405
07. Days of Rock ‘n’ Roll
08. Children of the Mind
09. Rainbow Bridge
10. Angels (with Broken Hearts)
11. Light It Up
Švédští Europe jsou od svého návratu na scénu v roce 2004 v laufu a při chuti, protože novinka „War of Kings“ je jejich pátá ponávratová deska a pánové tímto počinem rozdělili svou diskografii rovnoměrně na pět kousků starších, „klasických“ alb, mezi nimiž vládne „The Final Countdown“, a pět nových, svěže moderních alb, z nichž jsem si nejvíc oblíbil poslední „Bag of Bones“. Právě na něm započali Europe nenápadnou cestu otáčení se ke kořenům rockové hudby, s čímž pokračují i letos, a novinka je tak moderně znějící výletní plavbou do 70. let. Do časů, kdy vládli světu Deep Purple a Led Zeppelin, jejichž vliv je v aktuální tvorbě Europe ke slyšení hodně hlasitě.
Mně osobně se aktuální podoba líbí, protože si nedokážu představit, že by se Europe i v roce 2015 snažili o reminiscenci „The Final Countdown“. Místo toho nechali svou vlastní minulost minulostí a točí svěží alba, která i přes nepřeslechnutelný vliv klasických postupů nezní jako laciná recyklace větších jmen. Na „War of Kings“ je tomuto podřízeno vše od skvěle vyváženého zvuku, přes aranže, které dodávají albu punc klasického díla posledních let Europe, až po samotné písničky. Těch se na „War of King“ sešlo jedenáct a všechny ve prospěch celku ctí vzory, jimiž se krom výše zmíněných stali ještě Rainbow, jejichž duch je z několika skladeb cítit taky, přičemž nejsilněji se tomu tak děje u „Days of Rock ‘n’ Roll“ a „Rainbow Bridge“, kterou jsem nevybral jen kvůli názvu.
Jedním z největších lákadel a taháků současných Europe je Joey Tempesta, jemuž to zpívá pořád parádně a jeho plný, silný vokál s noblesou předvádí klenuté melodie v hitovější „Hole in My Pocket“ a stejně tak dokáže procítěně přednášet v pomalejší „Praise You“. Ta se po celou svou délku nijak neutrhne z řetězů, a ačkoli je to vlastně balada, jejichž odpůrcem většinou jsem, tak zrovna „Praise You“ je díky charismatu JoeyhoTempesty tím možná úplně nejlepším momentem, který „War of Kings“ nabízí. Taková „Angels (with Broken Hearts)“ se snaží, seč může, ale na „Praise You“ se ne a ne dotáhnout, ačkoli sólová kytara v druhé polovině je za zvuků kláves opravdovou lahůdkou s blues rockovým feelingem. Jako celek však této položce chybí náboj, jen si tak nějak plyne a ani po delší době jsem si ji nedokázal oblíbit.
To neplatí o úvodní energické dvojici „War of Kings“ a „Hole in My Pocket“. Ty se naopak do paměti dostanou velmi snadno. „Hole in My Pocket“ může působit až lacině vlezle, ale když se člověk zamyslí nad tím, že přesně takovéto jednoduché pecky před nějakými 40 lety utvářely rockovou historii, tak v duchu toho, co chtějí Europe v současné době hrát, je to solidní výsledek. Podobně by se dalo uvažovat i o hybné „Days of Rock ‘n’ Roll“, která to s tou náročností rovněž nepřehání, ale tu jistí skvělý melodický vklad Joyeho Tempesty. Kytarista John Norum sype z rukávu jednu vzdušnější melodii a riff za druhým, takže ačkoli jen oprášil osvědčené postupy, kytary patří na „War of Kings“ k hlavnímu důvodu, proč se tohle album poslouchá tak nenásilně a příjemně.
Jako už klasicky jsem si na „War of Kings“ našel rovněž písně, které mi přijdou i na poměry let nedávných v Europe slabšími. Mluvím hlavně o třetí „Second Day“. Ta je taková nenápadná, a přestože melodie v refrénu je silná, tak celkově je to jedna z těch skladeb, kterou jsem při poslechu zrovna nemusel. Totéž platí o „California 405“, již zdobí silný bluesový vliv a klávesy jsou v ní parádní, avšak i při její stopáži něco málo přes čtyři minuty mi přijde plytká a taková nijaká. Naštěstí těchto písní na „War of Kings“ víc není, takže pokud připočtu ještě slabší baladu „Angels (with Broken Hearts)“, o níž už řeč byla, tak se Europe drží v počtu slabších skladeb na akceptovatelném maximu, který celkový poslech zas tak moc nenaruší. A navíc, i když jsem tyto kousky vypíchl s účelem poukázat na negativa desky, tak to nejsou žádné příšery, jež by se nedaly přežít.
Je fajn, že jsou Europe zpátky. Ne, že by bez nich rocková scéna nebyla tím pravým ořechovým, ale ten jejich hard rock starých časů v moderním kabátku se prostě poslouchá tak hezky, že ani díky „War of Kings“ si své jméno tito Švédové nijak nezkazí. V kontextu novějších alb, která následují po návratu v roce 2004, je „War of Kings“ v těsném závěsu za svým předchůdcem, jenž mě bavil o malý kus víc, což při jeho kvalitách není úplně špatná vizitka.
Země: Německo / Švédsko Žánr: industrial metal Datum vydání: 23.6.2015 Label: Warner Music Group
Tracklist:
01. Skills in Pills
02. Ladyboy
03. Fat
04. Fish On
05. Children of the Sun
06. Home Sweet Home
07. Cowboy
08. Golden Shower
09. Yukon
10. Praise Abort
11. That’s My Heart [bonus]
Rozjezd tohohle projektu byl svým způsobem vlastně až podezřele nenápadný – nejprve jen krátká noticka, že existuje, a pak nějakou dobu ticho po pěšině. A i když se postupem času nějaká ta reklamní masáž samozřejmě naplno rozjela (tak měsíc před vydáním jsem o zprávy o kapele zakopával na každém rohu), už od začátku bylo jasné, že bude velkou pozornost poutat, i kdyby se nikdo s nějakou velkou propagací neobtěžoval. A onen důvod, proč si tohle myslím, je nad slunce jasný – jména muzikantů, kteří se v Lindemann angažují.
Člověk nemusí být zrovna génius, aby se dovtípil, že za projektem s názvem Lindemann bude stát Till Lindemann, vokalista slovutných Rammstein. Už samozřejmě jen to by bylo dost k tomu, aby se „Skills in Pills“ – jak se debutové album skupiny jmenuje – dostalo nemalé pozornosti, nicméně to není vše, jelikož se k Tillovi do tandemu přidal Peter Tägtgren. Ten sice z obecného hlediska není zdaleka tak slavný jako jeho německý kolega, protože tenhle švédský nezmar je pojem spíše jen na metalové scéně, ale jeho portfolio čítající Hypocrisy, Pain, epizodu v Bloodbath a bohatou producentskou kariéru (namátkou takové pojmy jako Celtic Frost, Immortal, Dimmu Borgir, Amon Amarth, Children of Bodom, Destruction a tuny a tuny dalších) je taktéž úctyhodné.
Když byla tato spolupráce poprvé ohlášena, přinejmenším pro mě byla poměrně překvapivá a upřímně jsem nečekal, že by to zrovna tihle dva mohli dát dohromady. Výsledek jejich spolupráce už však zas tak překvapivý není, jelikož srážka Lindemanna a Tägtgrena dopadla přibližně tak, jak šlo očekávat – jako kombinace Rammstein a Pain (pokud tam někdo očekával spíš Hypocrisy… inu, to by bylo hodně naivní). Mohlo by se zdát, že je tento popis hudby Lindemann dost zjednodušený a vágní, ale ono je to svým způsobem docela přesné.
Hudební základnu „Skills in Pills“ totiž skutečně tvoří něco, co má k tvorbě Pain velmi blízko a na čem je znát, že to skládal Tägtgren – jednoduše řečeno jde o setsakra chytlavý, hitový industrial metal, v němž není nouze o elektronické samply a návykové refrény. Sice je pravda, že člověk nepotřebuje příliš představivosti, aby na desce uslyšel i vlivy Neue Deutsche Härte, tedy žánrového hájemství Rammstein (které však k industrial metalu nemá příliš daleko, že ano), ale sám za sebe bych si dovolil tvrdit, že k Pain to má o chloupek blíže.
Odkud se pak bere ta podobnost Lindemann s Rammstein, to je myslím tak nasnadě, že by to pomalu ani nemělo být nutné zmiňovat – samozřejmě je to sám Till Lindemann. Jeho hlas je natolik specifický, že si jej prostě nejde splést, a kamkoliv se tenhle chlápek vrtne, tam budou Rammstein vždy slyšet – tak moc je ten jeho vokál charakteristický. A nic na tom nezmění ani fakt, že jsme asi všichni zvyklí Tilla poslouchat v němčině, ale v rámci Lindemann zpívá v angličtině. Ostatně, bylo by to i divné, protože ačkoliv je „Skills in Pills“ jeho první deskou, již nazpíval kompletně anglicky, i samotní Rammstein v minulosti tu a tam nahráli písničky s anglickými texty. Bohužel se však potvrdily obavy a na „Skills in Pills“ je cítit, že si je Till v angličtině o poznání méně jistý než ve své mateřštině (byť některé momenty jako třeba refrén „Praise Abort“ se mu stále vyloženě povedly).
A když už jsme nakousli ty texty, i u nich v případě Lindemann stojí za to se trochu zastavit. Zatímco muzika byla především v Tägtgrenově režii, autorem textů je dle očekávání Till Lindemann. Lyrika Rammstein nikdy nebyla nějaká vyložená srandička, takže to skoro vypadá, jako kdyby se v rámci „Skills in Pills“ opravdu vyřádil, jelikož velkou část songů zdobí přisprostlé a oplzlé texty, jejichž nejlepšími příklady jsou asi věci jako „Golden Shower“ nebo „Fat“. Avšak nejen tohle, ale i obecná vizuální „rétorika“ Lindemann jen potvrzuje, že se jedná o vedlejšák na vyblbnutí. Ostatně, asi ne náhodou se muzikanti nechali slyšet, že je „Skills in Pills“ deska na mejdany.
Někde výše jsem již nepřímo zmínil, že album jako takové stojí především na hitových refrénech. Ty jsou v některých případech skutečně parádní a zvládnou to, co by refrén u pořádného hitového songu zvládnout měl – hodně rychle se dostat do posluchačovy hlavy a už odsud nevylézt. Třeba hned úvodní titulka „Skills in Pills“ v tomhle ohledu není špatná, ale na nahrávce jsou ještě mnohem větší pecky. Pro mě osobně se těmi největšími stala pětice „Ladyboy“, „Fat“, „Fish On“, „Golden Shower“ a nakonec videoklipová „Praise Abort“. Všech pět disponuje výtečným refrénem a i vše okolo v nich je parádně chytlavé a má to tah na bránu, aniž by se jednalo o nějakou podbízivost. Zároveň ty songy ani nejsou jak přes kopírák, takže zatímco třeba v „Golden Shower“ je ten refrén úderný jak čuně, ve „Fat“ má epičtější nádech (i když to vzhledem k textu může znít všelijak) a třeba „Praise Abort“ je zase návykově šlapavá ve slokách, které jsou nabourávany již zmiňovaným klenutým refrénem s výtečným Lindemannem.
Další početnou sortu písní tvoří ty kousky, jež v mých očích (resp. uších) nedosahují vysokých kvalit vrcholné pětice, ale pořád jsou dost solidní, poslouchají se velice dobře, dojem z desky nijak neničí a bez problémů dokážou udržet hladinku zábavy. Vedle již jmenované titulky bych sem dále zařadil „Children of the Sun“, „Cowboy“ a „Yukon“.
Pokud umíte počítat – a já věřím, že skutečně umíte – pak jistě víte, že tím pádem jsme ve stručnosti klasifikovali devět skladeb a dvě zbývají (budeme-li se bavit o limitce s jedním bonusem). A jak správně tušíte, tyhle dvě už bohužel příliš povedené nejsou a právě jejich prostřednictvím se na „Skills in Pills“ dostaly i nějaké ty slabší věci. Shodou náhod (i když, ona to možná zas taková náhoda není) jsou to jediné dva pomalejší songy na albu – „Home Sweet Home“, jež parádně rozjeté album v polovině citelně přibrzdí, a nemastný neslaný bonusový závěr v podobě „That’s My Heart“. Lindemann–Tägtgren jsou v rámci tohohle projektu zábavní především v chytlavých tempech a naopak v „baladičtější“ rychlosti jako v „Home Sweet Home“ spíš nudí, byť čistokrevný průser to ještě není. Přesto pokud by někdy vznikla ještě další deska Lindemann, přimlouval bych se za to, aby tam tenhle druh skladeb nebyl…
Nicméně obecně vzato mám ze „Skills in Pills“ dobrý dojem a pozitiva (tedy povedené písničky) z mého pohledu stále převažují. Přestože mám Rammstein hodně rád a Pain si taktéž tu a tam s chutí pustím, k poslechu Lindemann jsem nepřistupoval s nějakým velkým očekáváním. Finální výsledek se mi však – ač s menšími výhradami – líbí.
Druhý pohled (Kaša):
Když se spojí takové osobnosti jako Till Lindemann z Rammstein a Peter Tägtgren z Hypocrisy a Pain, tak si můžete být jistí dvěma věcmi. Lidé se o vás budou zajímat a hlavně od vás budou automaticky čekat nemalé věci, protože čistě z papíru je tenhle projekt opravdu zajímavý. Já osobně od debutového alba „Skills in Pills“ očekával spojení industriálně metalových rytmů z Tägtrenova pera za přispění jeho zpěvu a charakteristického vokálu prvně jmenovaného pěvce německých velikánů. A když nad tím tak přemýšlím, tak s malými výhradami jsem přesně tohle na jejich novinkové placce dostal, ale přesto nemůžu říct, že bych byl z výsledku vyloženě odvařený.
„Skills in Pills“ v sobě nese poznávací prvky od obou zúčastněných, takže elektronické metalové spodky a vokální melodie, ovšem výsledek je dle mého až příliš okatou snahou zalíbit se zejména fanouškům Rammstein, protože právě ti na nový projekt Lindemann uslyší, takže kdybych trochu přivřel oči, tak by se řada písní mohla v klidu objevit na příštím albu Rammstein. Samozřejmě s absencí té němčiny, bez které mi Tillovy texty přijdou až naivně hloupé, ale když si člověk připustí k tělu fakt, že celé tohle dílo je myšleno hlavně jako zábava a místo pro odpočinek obou hlavní persón, tak se na to dá zvyknout.
Co se skladeb samotných týče, tak bych si dokázal představit větší vliv starších Pain a jejich tanečních prvků, ale budiž. Výhodou „Skills in Pills“ je zejména charismatický vokální přednes Lindemanna, jenž odvádí super práci, a písně jako „Skills in Pills“, „Fat“ a „Praise Abort“ jsou i díky jeho osobitému humoru skvělé. Bohužel je výsledek trochu negován zbytečnými věcmi jako „Children of the Sun“, „Home Sweet Home“ a „Golden Shower“, které jsou strašně nenápadné a chybí jim něco, díky čemu bych ztratil nutkání je při poslechu přeskakovat. S výslednou podobou „Skills in Pills“ se plně neztotožňuji a myslím, že při potenciálu, které tohle spojení skrývá, mohl být debut mnohem zajímavější, protože takhle zní tato deska spíš jako taková sázka na jistotu, což je rozhodně škoda.
Třetí pohled (nK_!):
Lindemann svým debutem silně šokují. Širokou veřejnost tím, jak je „Skills in Pills“ explicitní a nebere si vůbec servítky, mne naopak nečekanou prázdností a částečnou trapností. Na jedné straně stojí sice jednoduché a předvídatelné, ale velice chytlavé a příjemně zahrané melodie z pera mistra Tägtgrena, na straně druhé vokální projev a texty frontmana Rammstein, Tilla Lindemanna. S ním ale přicházejí také největší problémy „Skills in Pills“.
Běžný posluchač si okamžitě všimne Tillova silného německého přízvuku, přičemž všechny písně jsou anglicky. Osobně mi trvalo nějakou dobu, než jsem si zvykl. Texty jsou sice místy vtipné, často bez skrupulí a chtěly by nutit k zamyšlení, ale samy o sobě nemají žádnou výpovědní hodnotu. Slouží pouze jako přívěšek nečekaně hitovým hudebním podkladům a někdy sklouzávají až k trapnosti (koukám na tebe, „Ladyboy“).
I přes velmi rozporuplné pocity jsem si na novince Lindemann našel několik oblíbenců. Především jasně hitovou klipovku „Praise Abort“ s božím videem a „Yukon“ s výborným refrénem. Pochválit musím také solidní klávesový rozjezd ve „Fat“.
Ač se to nemusí zdát, při poslechu „Skills in Pills“ jsem se poměrně dobře bavil. Alespoň chvíli. Bavit se bude každý, kdo nečeká žádný zázrak, ale dlouhou trvanlivost této desce nedávám. Spojili se dva známí muzikanti, dali dohromady album, při jeho nahrávání se příjemně rozptýlili a teď zase šup šup ke svým domovským kapelám. Do roka nikdo nebude tušit, že nějaké „Skills in Pills“ vzniklo.
Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 20.4.2015 Label: Season of Mist
Tracklist:
01. Den påtvingade tvåsamheten
02. Vilja & dröm
03. Framtidsutsikter
04. Människotankens vägglösa rum
05. Inga broar kvar att bränna
06. Besök från i(ho)nom
Doteď si vzpomínám, jak se kolem Shining v období jejich prvních alb prostírala aura sebevražd a krve z přeříznutých žil, kterou doprovázel prvotřídní depresivní black metal. Ať už se vám ale tohle (zejména dříve) poměrně kontroverzní dítko Niklase Kvarfortha líbí nebo ne, jednu věc té kapele upřít prostě nemůžete – Shining se dokázali vymanit z poměrně omezující škatulky depresivního black metalu, posunout se směrem kupředu a především – a to se nepovede hned tak nikomu – si dokázali vytvořit svůj typický rukopis, který prostě poznáte.
Ono progresivnější směřování dle mého skromného názoru kvalitativně kulminovalo především na páté dlouhohrající desce, fenomenálním monumentu „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“. Po něm Shining tak trochu upadli do pohodlné hudební stagnace, v jejímž rámci si sice dokázali stále držet svůj charakteristický sound a v neposlední řadě jim rovněž nečinilo problém držet vysokou laťku kvality, přesto jsem se při poslechu neubránil pocitu jakési rutiny. Rozhodně tím nemám na mysli to, že Švédové dodržovali svou tradici římské číslice v názvu alba a počtu šesti skladeb, z nichž pátá byla vždy „experimentální“ (uvozovky proto, že ne vždy to je skutečný experiment – je to myšleno v tom smyslu, že tyto písně vybočují z obvyklé tvorby Shining) a metalu-prostá; skutečně myslím hudební stránku. Jakkoliv byly „VI – Klagopsalmer“, „VII: Född förlorare“ i „Redefining Darkness“ vlastně skvělé desky a najde se na nich několik excelentních písní (například „Ohm (Sommar med Siv)“ mi zní v hlavě doteď, byť se jedná jen o cover), stále se jen držely ve stínu výše zmiňovaného vrcholu.
Již na minulém „Redefining Darkness“ se Niklas Kvarforth rozhodl prolomit jednu tradici Shining – číslování dlouhohrajících nahrávek římskými číslicemi. Na letošní novince „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ (no, vlastně částečně již na kompilaci „8 ½ – Feberdrömmar i vaket tillstånd“ z roku 2013) se k tomu však vrátil, zato ale zničil jeden jiný obyčej – na desce je sice opětovně šest skladeb, avšak „experimentální“ vsuvka se nenachází jen na páté pozici, ale i na té první. „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ tím pádem v podání „Den påtvingade tvåsamheten“ začne nejprve minimalistickým šuměním, které přejde v kytarové výjezdy ne nepodobné hájemství avantgardního metalu, aby úvod zakončila uklidňující melodická pasáž.
Poté již nastupuje první regulérní song, jímž se stala videoklipová „Vilja & dröm“, která se na první pohled netváří, že by se snad na „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ Švédové hodlali hudebně nějak zásadně měnit. Nebyl problém si za poslední roky zvyknout, že Shining s každou další nahrávkou prostě pustí do světa novou porci svého specifického metalu, v němž jsou cítit DSBM kořeny s lehce progresivním přístupem, s mnoha poklidnými neriffovými pasážemi a s jakýmsi rockovým feelingem. „Vilja & dröm“ v této náladě pokračuje, akorát tak činí pouze za pomoci oné metalové složky. Tak či onak, rozhodně je to výtečný track a zároveň jednoznačný „hit“ novinky.
A vlastně v obdobném duchu pokračují i zbylé písničky na „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“, přičemž v některých z nich se na rozdíl od „Vilja & dröm“ samozřejmě dostanou ke slovu i ony baladické momenty, přesto je mezi novinkou a posledními třemi alby pocitově znatelný rozdíl. Ten netkví ani tak v nějakém hudebním obratu, ale v tom, že v roce 2015 Shining to své pojetí black metalu jednoduše představují v působivější formě. Hned třetí „Framtidsutsikter“ to dokazuje více než bohatě – většinu její stopáže tvoří jemnější baladické brnkání kytary, které doplňuje skvělý Kvarforth (tenhle chlápek sice vládne mocným depresivním jekotem, rozhodně ale dokáže i výborně zpívat a rozhodně se to nebojí na deskách Shining dokazovat). Tu a tam však Švédové atmosféru zahustí i black metalovou kytarou, jež by se neztratila ani na jejich prvních deskách – poprvé tak učiní jen na krátkou chvíli, avšak podruhé to již skladbu definitivně zlomí do rychlejší metalové pasáže, která posléze vygraduje v nádherném melodickém sólu. Že jsme něco takového od Shining již slyšeli? Určitě ano, ale stále to funguje bravurně.
„Människotankens vägglösa rum“ je opětovně spíše black metalověji laděný kus, jenž se blýskne dalším velmi zajímavým kytarovým sólem, ale to skutečně nejlepší, co „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ může nabídnout, si Shining schovali až do závěrečné části počinu. Pro mě asi největším vrcholem celé nahrávky je totiž pátá „Inga broar kvar att bränna“, která se, jak je zvykem, úplně objede bez metalových riffů. Obsahuje však hned několik takřka dechberoucích melodií, jejichž nejkřiklavějším příkladem může být ta, kterou Shining vytáhnou po třech minutách písničky. Ve vysoké kvalitě pak pokračuje i skvěle vystavěná „Besök från i(ho)nom“, jež graduje, ale opačným směrem než třeba „Framtidsutsikter“ – od úvodního black metalu se song překlene v klidnější střed, z něhož pak Švédové přejdou v další parádní melodii, s níž již celou desku dotáhnou do konce.
Ještě jednou se musím vrátit k tradicím Shining. Z jistého úhlu pohledu to totiž není tak úplně žhavé ani s těmi šesti songy, jelikož tento počet je dodržen pouze ve standardní verzi „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“. Limitované digibox CD a vinyl totiž základní nadílku rozšiřují o další dva bonusy, jež jsou však z mého pohledu poměrně zbytečné. Ještě trochu solidní je předělávka „Ohne dich“ původně od Rammstein, již Shining pojali docela po svém (a je nutno říct, že zrovna tahle skupina covery docela umí), ale jakýkoliv smysl postrádám u „Black Industrial Eleven“, což je přetočená verze skladby „Svart industriell olycka“, jež se původně objevila na třetím albu „III – Angst – Självdestruktivitetens emissarie“ (což je jen tak mezi námi vedle „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“ druhé vrcholné dílo diskografie Shining). Jejich přítomnost považuji za daň za to, že „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ vychází pod křídly firmy jako Season of Mist. Ať už je to ale jakkoliv, k poslechu v tomto případě jednoznačně doporučuji základní verzi (případně koupit limitovanou, protože vypadá lépe, a poslech nemilosrdným stiskem tlačítka stop ukončit po 40 minutách a šesti kusech… resp. v případě LP edice nepokládat jehlu na stranu D).
Zcela bezpředmětné bonusy jsou však asi to jediné, co mohu „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ vcelku úspěšně vytýkat, protože jinak jde o výtečnou desku. Popravdě jsem od Shining neočekával nic jiného než jejich další standard (nenechte se ovšem zmýlit – rozhodně nechci vzbudit dojem, že poslední tři alba byla o ničem, jelikož i ten standard je u Shining stále skvělý a hodně, hodně vysoko nad průměrem), nicméně o to víc mě novinka překvapila. Možná jí trochu prospělo i to, že minimálně v porovnání s předchozím „Redefining Darkness“ je pocitově metalovější, protože se mi zdá, že nyní Švédové ty vybrnkávací pasáže dávkují s větším rozmyslem a že o to větší pak také tyto mají účinek. Na největší vrcholy tvorby Shining sice stále nemá (ono co si budeme povídat… je otázka, jestli lze fantastické duo v podobě „trojky“ a „pětky“ vůbec překonat), ale i tak považuji „IX – Everyone, Everything, Everywhere, Ends“ za nejsilnější počin kapely od „V – Halmstad (Niklas angående Niklas)“. A to určitě není málo.
Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 24.4.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. A New Day Will Rise
02. They Came to Die
03. Defenders of Midgard
04. Where Is Your God Now?
05. The Bolt Thrower
06. Let the Hammer Fly
07. Where Churches Once Burned
08. Land of the Thousand Lakes
09. Dawn of the Nine
10. Welcome the Son of Thor!
Při poslechu dvanáctého řadového alba severských válečníků Unleashed se v každém okamžiku člověku dere na mysl jedna hlavní myšlenka: poslouchám tady legendu švédského death metalu se vším, co k tomu patří. Ne snad, že by k tomuto konstatování byla novinka „Dawn of the Nine“ vyloženě zapotřebí, protože parta kolem Johnnyho Hedlunda již dlouhou dobu dokazuje, že za svou píli a nasazení si svou pozici zcela jistě vysloužila již dávno a právem, ale „Dawn of the Nine“ je ve všech ohledech naprosto profesionální produkt v dobrém slova smyslu, na kterém čtveřice nenechala nic náhodě a natočila ničivou desku hodnou svého jména.
Na Unleashed je mi v posledních letech strašně sympatické, s jakou grácií z rukávu borci sypou jednou skvělé album za druhým, a aniž by kolem sebe museli budovat mocnou vikinskou atmosféru jako styloví souputníci Amon Amarth, tak jejich desky nejsou jen jednoduchou death metalovou rubanicí bez atmosféry. Ta bojovnost a hymničnost je z jejich hudby stále stejně patrná a ani mi nepřijde, že by to byl vyloženě účel. Unleashed sice nijak netlačí na pilu, ale od „Midvinterblot“ ničí své posluchačstvo s pravidelností nájezdů vikinských válečníků do řad svých protivníků a jejich desky si udržují velmi vysoký standard, pod nějž neklesli ani s novým počinem.
S tou pravidelností se ruku v ruce váže fakt, že „Dawn of the Nine“ není počinem nijak překvapivým. To je nutno si přiznat bez keců hned v úvodu. Je to klišé, ale musím říct, že kdo slyšel „As Yggdrasil Trembles“, případně našlapaného předchůdce „Odalheim“, tak nemůže být hudebním směřováním nikterak zaskočen. Na první poslech je možná „Dawn of the Nine“ počinem rychlejším, nicméně jako ucelená kolekce death metalových hymen funguje přesně tak, jak se obecně očekávalo, takže vše je při starém. Léta neměnná sestava čítá krom hromotluka Johnnyho za mikrofonem a s baskytarou v prackách, sehraný kytarový tandem Tomas Olsson a Fredrik Folkare a konečně bubenickou jistotu Andrese Schultze se všemi těmi bicími výjezdy a sypačkami. Klasický hutný zvuk s chrastivými riffy a útočnou rytmikou je samozřejmostí a silný řev Johnnyho nijak neztrácí na síle a zůstává jedním z poznávacích znamení tvorby Unleashed. Tvorby, která je sice zajetá ve stylových kolejích, ale s desítkou silných skladeb v zádech tohle kapele nelze zazlívat.
Tak nějak přemýšlím, jestli má smysl nějak podrobně rozebírat seznam songů „Dawn of the Nine“ stylem skladba po skladbě, protože jakkoli jsou ty jejich bojovnou náladou načichlé songy chytlavé a od sebe celkem bez problémů rozeznatelné i po krátké době, tak mají určitou neměnnou strukturu, která se liší v tempu a nerad bych tak vyvolal mýlku, že se jedná o desítku totožných písní s nedostatkem vzrušujících momentů. Síla Unleashed je v tlaku, který na posluchače přenáší spolu s atmosférou, jež takřka pumpuje adrenalin do žil, takže jakmile to seveřané odpálí prostřednictvím „A New Day Will Rise“, tak je nutné se připravit na tři čtvrtě hodinu riffové smrště s dostatkem melodických kytarových motivů, díky nimž jsou i tak přímočaré skladby jako „Land of the Thousand Lakes“ a „Where Is Your God Now?“ stále svěží a v rámci vysoké kvalitativní laťky se rozhodně neztratí.
Ačkoli rychlé tempo se svižně cválajícími bicími převládá, tak Unleashed umí taky pěkně zpomalit, což na novince předvedli v rozmáchlejší skladbě titulní a dvojici „Defenders of Midgard“ a „The Bolt Thrower“, kdy poslední dvě se nesou spíše ve středním šlapavém tempu. To „Dawn of the Nine“ nemá daleko k doom metalu, což umocňuje táhlý kytarový riff a hmatatelná sabbathovská atmosféra. Na závěr se tenhle vál skvěle hodí, a pokud se někdo bojí, že po 40 minutách nepotáhne tak dobře jako třeba závěrečná hymna „Welcome to Son of Thor!“, tak je na omylu. Uznávám, že mně osobně se ty svižnější skladby typu „Where Is Your God Now?“ a „A New Day Will Rise“ zamlouvají o něco více, ovšem neznamená to, že by Unleashed jedoucí na nižší rychlostní stupeň neměli co nabídnout.
Není pochyb, že „Dawn of the Nine“ je určeno milovníkům starého evropského death metalu, kde není na nečekané elementy a zvraty místo. Unleashed jsou si vědomi, že jejich největší síla je v drtivém přístupu a přesně tak jejich dvanácté album taky dopadlo. Novinka je vyrovnaná a energií napěchovaná deska, která je přesně tím prototypem počinu, který si člověk od death metalové legendy může přát. Ačkoli je zahleděná do hluboké minulosti svých slavných předchůdců, tak nezní jako laciný kalkul vůči vlastním posluchačům, což je problém, který mám u Amon Amarth, jejichž tvorba a napumpovaný sound je výrazivu Unleashed velmi blízký, ovšem tam, kde Johan Hegg a spol. sází hlavně na image a mytologickou auru, kterou kolem sebe šíří, jsou Unleashed zaměření na samotnou hudbu, takže rozdíl je slyšitelný hned na první dobrou a jsem rád, že u „Dawn of the Nine“ to platí i nadále.
