 |
| Země: Švédsko Žánr: death metal Datum vydání: 14.5.2015 Label: Metal Blade Records Tracklist: Odkazy:
|
Historie švédských Entrails je vlastně docela zvláštní. Tahle kapela sice začala vydávat svá alba teprve před nějakými pěti lety, kdy vyšel jejich debut „Tales from the Morgue“, ale za sebou toho má daleko víc. Prohnilé kořeny této sebranky totiž sahají až do počátku 90. let, kdy se ve městě Linneryd dali dohromady čtyři kámoši a ovlivněni počátkem severského death metalu se rozhodli přispět svou troškou do mlýna. Na nepříliš profesionální úrovni takto fungovali bez jediného vydaného alba, protože se svou tvorbou nebyli nikdy dostatečně spokojeni a s čistým štítem v kolonce diskografie se nakonec rozhodli po osmi letech vyklidit pole. S návratem v roce 2008 se však stalo něco, co bych přirovnal k situaci, v ní se po změně jména nacházejí holandští Legion of the Damned. Na co Entrails v posledních letech sáhnou, to se mění ve zlato.
Entrails tak od svého debutu střílí desky v celkem příjemném rytmu a letos se po dvojici vyvedených kusů „The Tomb Awaits“ a „Raging Death“ přihlásili již se čtvrtým albem „Obliteration“. Albem, které ctí veškeré zásady chrastivého severského death metalu a bez špetky invence přináší již počtvrté stejnou písničku. A čtveřici ve složení Jocke Svensson, Adde Mitroulis, Jimmy Lundqvist a (nově i kytarista) Pontus „Penki“ Samuelsson to hraje stále dobře. Je pravda, že na skalp fantastického debutu to opět nestačí, ale ve vybrané společnosti jmen jako Grave, Dismember či Entombed se Entrails neztrácí a ukazují, že jejich návrat na scénu měl smysl. Nutno dodat, že ne pro žánr jako takový, protože neobjevili nic nového, ale kvalita jejich počinů se drží pozoruhodně vysoko a nic na tom zásadně nemění ani „Obliteration“.
Ono to možná nezní nijak přesvědčivě a lákavě, zvlášť když jsem v předchozím odstavci tituloval „Obliteration” jako neobjevné album bez invence, které přináší jednu a tutéž písničku v další variaci. Jenže věřte, že ty chladné riffy, které jsou díky drtivému zvuku vytažené do popředí a pohání desítku skladeb nemilosrdně kupředu, mají něco do sebe. Cílem Entrails není kázat nějaké nové pořádky, ale díky jejich nadšení a přístupu ke klasickému řemeslu je „Obliteration“ ideálním albem pro fanouška daného žánru, protože pokud pominu krajany Grave, tak nic lepšího v takto oldschoolovém ranku v rámci nových desek snad ani nedostane. A to myslím se vší vážností jako člověk, který už má něco naposloucháno. Entrails balancují na hranici mezi přímočarou chytlavostí a brutalitou a přesto dokáží přenést mrazivou a dřevní atmosféru do digitální formy s obrovskou jistotou, která ve výsledku zní jako best-of švédského death metalu 90. let.
A jak to vypadá v reálu? Dopad „Obliteration“ je při soustředném poslechu ničivý, protože i díky takřka neměnnému kvapíkovému tempu a kytarovým riffům, které jsou ostré jako čerstvě nabroušená kosa, ten tlak na posluchače nepolevuje. Připravte se na spoustu kytarových motivů, jež jsou sice jednoduché, avšak ten mrtvolný nádech chladného severu je z melodických postupů slyšitelný hned po několika vteřinách (jako příklad bych uvedl druhou „Epitome of Death“, jejíž sólo v druhé polovině si skvěle pohrává s variací známé pohřební melodie). Ani bicí nejsou nikterak invenční a hrají spíš takovou tu solidní jistotu, jež neurazí. No, a na vrcholu všeho toho bordelu ční hluboký chropot Jockeho Svenssona, jenž hrozí na všechny strany, takže od úvodní zběsilosti „No Cross Left Unturned“, přes nesmírně chytlavou „Epitome of Death“, pomalejší skoro-titulku „Obliterate“ až po závěrečnou devadesátkovou záležitost „Re-Animation of the Dead“ (no dobře, ne, že by zbytek alba nezněl stejně, ale snad díky kytarovému sólu je u závěrečného válu ten pocit nejsilnější) je ve všech chvílích stejně neústupný. A to je dobře, protože dokud budou Entrails sekat takhle dobré desky, tak netřeba nic měnit.
Je to sice paradox, ale přestože není na „Obliteration“ z mého pohledu jediná slabší skladba a odsýpá od začátku do konce stejně svižně bez viditelné známky únavy, tak se jedná o nejslabší album této čtveřice v kariéře. Důvod? Je to čistě jenom osobní preference, protože aniž by mezi čtyřmi dosavadními studiovkami byl nějaký rozdíl v hudebním směřování, tak zejména „Raging Death“ mi v době svého vydání přišlo jako větší uragán, než je nyní „Obliteration“. To je sice stále perfektně odvedená práce, ale při jeho poslechu mi nenaskakuje husí kůže jako při debutu nebo právě zmíněném předchůdci. Ale vzhledem k tomu, jak vysoko bych hodnotil trojici předchozích opusů, to není žádná ostuda, protože spousta žánrových souputníků mladších ročníků, kteří se snaží o totéž, se dívají švédským Entrails na záda ze stále uctivé vzdálenosti.
